ZPRAVODAJ SBORU CÕRKVE BRATRSK… V PRAZE 5
9/05
TERORISTICKÝ ÚTOK V PRAZE Řekl jim /Ježíš/: Proč jste tak ustrašení, vy malověrní? Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře. Mt 8,23-27
L
ondýn, 7. července 2005 – bomby vybuchují v metru a v autobuse městské hromadné dopravy. Od New Yorku 11. září 2001 uběhly čtyři roky. Mezi tím a potom výbušniny explodovaly ve Španělsku, Egyptě i jinde. Vzdálenost od Prahy se zkracuje nejen na kilometry. Zpravodajské služby, policie i Národní protidrogová centrála se shodují na tom, že nad Prahou visí hrozba islámského terorismu. Radikální fundamentalisté mají pro útok na Prahu více důvodů. Jedním z nich je Židovské staré město coby významné poutní místo. Možných scénářů, jak nás informují média, je víc. Pád ultralehkého letadla v Praze na Staroměstském náměstí se 160 kg trhaviny. Zatopené metro po mohutné explozi v tunelu procházejícím pod hladinou Vltavy. Stovky mrtvých návštěvníků při explozi ve sportovní hale atd. Bezpečnostní informační služba sice nyní nemá žádný signál, že by České republice a konkrétně Praze hrozil teroristický útok, přesto jsou bezpečnostní opatření po červencových útocích v Londýně na maximu. Na září se chystá preventivní cvičení simulující likvidaci následků teroristického útoku. V této atmosféře jsme jeli s otcem pražským metrem a povídali si o tom, jak jsme bezmocní, bezbranní a jak by se nedalo absolutně nic udělat, kdyby trhaviny začaly vybuchovat v taškách či přímo na tělech sebevražedných atentátníků. Jenomže jedna věc je, když si o tom povídáte čistě hypoteticky a jiná, když stojíte muslimskému nebo jinému teroristovi tváří v tvář. Člověk se brání sebevíc, nechce podlehnout xenofobii, ale nakonec téměř proti své vůli zjišťuje, že v cizincích připomínajících arabskou národnost, spatřuje potenciální nebezpečí. Cestou zpět jsme vstoupili do posledního vagónu soupravy směrem na Anděl a zjistili, že pod námi sedí žena zahalená v šátku a vedle ní menší kulatý podsaditý muž. Oba se neustále nahlas bavili, smáli, ale hlavně onen člověk s počínající pleší držel v ruce mobil, jehož display neustále modře svítil. Hrál si s ním, pořád něco mačkal, rozhlížel se, pak si ho upřeně prohlížel… Nemohl jsem si nevzpomenout, že londýnské bomby kdosi odpálil pomocí bezdrátového telefonu. Přemýšlel jsem (a myšlenky si chodily samy), zda na nejbližší zastávce nevystoupit. Nakonec jsem si řekl, že nebudu srab, všechno je jen hysterie a strach, čemuž odmítám podléhat. Jaké překvapení mě čekalo na druhý den, když jsem otevřel noviny. Uviděl jsem v nich Araba z metra a četl s ním rozhovor. Jednalo o imáma pražské mešity jménem El Badaway Karam.
2 Kromě fotografie mě o tom ujistil úvodní odstaveček vypovídající o jeho „hyperaktivitě“: „Je jediným imámem - duchovním vykladačem Koránu v Praze. Pochází z Egypta, česky nemluví a během rozhovoru listuje v Koránu, střídavě píše esemesky na dvou mobilech a uděluje rady modlícím se muslimům…“ (MF DNES, 30. 7. 2005) V rozhovoru se imám jednoznačně distancoval od islámského fundamentalismu, prezentujícího se terorismem. Považuje takové lidi za nemocné s nezdravým způsobem myšlení. Mluvil o své víře a dani, kterou islám musí platit za takto projevující se radikály. Oproti novému papeži Benediktu XVI. imám připouští, že ke střetu civilizací nevyhnutelně dochází. Neměl by ale přerůst ve válku, která lidem ubližuje. O teroristech se vyjádřil tak, že je Alláh navzdory jejich přesvědčení do ráje nevpustí. Imámův hlas není jediný, kterým se snaží muslimové uklidňovat veřejnost v Evropě i Americe. Řekl bych, že se to daří tu s větším tu menším úspěchem. Ale právě v tomto vypjatém a nejistém čase můžeme naslouchat i jiným slovům, důvěryhodnějším a nesoucím více pokoje, slovům Kristovým. Z jeho úst slyšíme, že nelze ujít bouřím, které postihují tento svět, dokonce velikým bouřím, se kterými si lidé a ani církev neumí poradit. Jako jsou vlny tsunami, hurikány, příval zfanatizovaných šílenců nebo obyčejné povodně. V tom všem a navzdory „démonským mocnostem“ (ať už je dáme do uvozovek či nikoli) můžeme očekávat na Krista, který má moc dát utišení. Přestože známe i Ježíšova apokalyptická slova o tom, že nezůstane kámen na kameni ani z chrámu, který lidé staví Hospodinu (Mk 13,2), můžeme nakonec očekávat uklidnění. Evangelijní příběh o utišení moře vypovídá o skutečnosti, která zašla tak daleko, že loď (rozumějme církev) mizela ve vlnách nepřátelského prostředí. A Ježíš při tom všem spal! Probudily ho teprve zoufalé modlitby: „Pane, zachraň nás, nebo hyneme!“ Odpovědí bylo: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Potom Ježíš vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Není divu, že lidé užasli a kladli si otázku: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ My bychom se mohli ptát: „Kdo to jen je, že klidně spí uprostřed bouře, která nás děsí?“ Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Onen spící Ježíš je Pánem života a smrti, ten ukřižovaný a vzkříšený, který spolu s námi čelí všemu reálnému nebezpečí a říká: „Pokoj vám.“ Chesterton ve svých Ohromných maličkostech napsal: „Strach nebývá nejlepší způsob, jak čelit smrti.“ A dodává Kristovo slovo s dovětkem: „Kdo ztratí svůj život, zachová jej: to je zcela praktický a prozaický výrok.“ Z toho všeho pro nás vychází silný impuls k statečnosti občanské i křesťanské. Bát se, že naši stověžatou, zlatou, křesťansky založenou a přitom všem hříšnou Prahu zasáhne výbuch lidské nenávisti, nikomu nepomůže. Stát se to může i nemusí. Pomocí nám je Kristův příklad ve slovech i činech. Klidně spěme jako On na potápějící se lodi anebo jako Petr před popravou. A pokud nemůžeme, modleme se, volejme k Pánu o pomoc. Když by se pak náhodou stalo a my bychom se ocitli tváří v tvář skutečnému teroristovi, udělejme to jako onen pozorný a statečný izraelský řidič, který doslova a do písmene vyhodil chlapa s náloží trhaviny z autobusu. Jen abychom ale vyhodili skutečného teroristu a nikoli mírumilovného Araba… Bronislav Matulík
PŘÍBĚH SESTR Y RENA TY SADL OŇOVÉ SESTRY RENATY SADLOŇOVÉ Narodila jsem se a vyrůstala v rodině kazatele Božího slova a jsem za to Pánu Bohu velmi vděčná. Vnímám to jako velký dar a nezaslouženou výsadu. Bylo to prostředí, které mne duchovně nejvíce ovlivnilo a formovalo – harmonické soužití s otcem, pro kterého byla služba Pánu Bohu a lidem tím nejdůležitějším v životě, a kultivovanou maminkou – akademickou malířkou, která bez
3 reptání obětovala svou kariéru práci ve sboru. Pravidelná návštěva shromáždění a nedělní besídky byla pro mne od útlého věku úplnou samozřejmostí, vlastně jsem si to ani jinak nedovedla představit. Cítila jsem, že je to otázkou času, kdy odevzdám svůj život Pánu. To se stalo při jedné evangelizaci v mých deseti letech. Všechno nasvědčovalo tomu, že propluji životem bez velkých otřesů, ale ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Ačkoliv rodilá Pražačka, větší část svého života (s výjimkou několikaletého pobytu v cizině) jsem prožila v Bratislavě, kde můj otec dlouhá léta působil. Přibližně v polovině padesátých let se na Slovensku začaly vyhrocovat nacionální otázky a to žel i ve sboru. Jako dcera dvounárodnostních rodičů jsem nebyla těmto excesům moc nakloněna. Považovala jsem se tehdy i dnes za biologickou Čechoslovačku a národnostní problémy mi byly cizí. Spory se vlekly několik let a začalo se to velmi negativně odrážet na mém duchovním vývoji. Odcizila jsem se sboru a i když jsem nadále pravidelně chodila do shromáždění, moje víra byla v ohrožení. V této kritické době jsem našla pomoc a posilu u rodičů, které jsem nepřestala ctít. Byli nadále mým vzorem – tím svým nekompromisním vztahem k Pánu Bohu, bezvýhradnou schopností odpouštět křivdy a hlavně, že jsem u nich nikdy nezaznamenala neshodu mezi slovem a životem. A tak mne Boží milost opět zastavila a zachránila od odchodu do světa. Za deset let od mého rozhodnutí jsem byla pokřtěna a přijata do sboru. Třebaže jsem dospívala v době nejtěžšího totalitního útlaku, cítila jsem Boží pomoc i v oblasti mého dalšího vzdělání. Nebylo to bez boje a zápasu. Svého původního snu jsem se musela vzdát, ale otevřely se jiné oblasti. Vystudovala jsem Vysokou školu múzických umění v Bratislavě – obor varhany, klavír a cembalo. Krátce po absolutoriu jsem odjela na studijní pobyt do zahraničí a později našla i pracovní uplatnění. Pobyt v Německu mě velmi blahodárně ovlivnil. Kontakty s probuzeneckými sbory a krásné přátelství mně i v cizině nahradily domov. Když jsem se po tzv. sametové revoluci rozhodovala, jestli zůstanu v Bratislavě nebo začít nový život někde jinde, zvítězila druhá alternativa. Pán Bůh mi i v tom pomohl, že jsem poměrně rychle našla zaměstnání i výměnu bytu. Při volbě sboru, ke kterému bych se připojila, jsem se nechala vést svou maminkou. Na sbor, ve kterém vyrostla a žila do své svatby, vzpomínala po celý život s láskou a vděčností, takže mi to usnadnilo rozhodování. A tak třináct let žiji v tomto obecenství. Můj život nebyla vždycky procházka růžovým sadem, ale i v těch nejtěžších chvílích jsem cítila Boží přítomnost, která mi dodávala sílu a odvahu jít dál. Renata Sadloňová
Z DOPISU BRA TRA V ANDASE BRA TRU SEJKOROVI BRATRA VANDASE BRATRU Milý bratře, přijmi od nás z Příbrami upřímné pozdravení ve jménu Pána Ježíše Krista… Prožíval jsem obtížné dny a díky Pánu Bohu lékařská péče mi ty dny stáří alespoň trochu ulehčila… Já i moje paní každé ráno děkujeme Pánu za nový den. Víme, co znamená být vděčný byť jen za jistotu, že nás provází i v těchto chvílích, kdy naše tělo již tak neslouží… Zavzpomínal jsem na svá mladá léta, když jsem toto dílo (Sto let ve službách evangelia) pročítal a prohlížel. Mohl jsem se tak znovu setkat s mnohými tvářemi bratří, s nimiž jsem prožíval část válečných let na Vinohradech… Tenkrát tam pracoval jako kazatel b.r J. Štifter. A tam jsem se osobně stýkal s br. Urbanem, Michalem, J. Kvasničkou a dalšími. To jsme byli mladí. Vzpomínám na bratra Petrdlíka, s nímž jsem byl navštívit ještě br. Urbánka na Žižkově. Nebo na naše mládežnické výlety na Žižkov poslouchat bratra Beneše. Rád jsem pročetl vzpomínku na br. Voříška, na jeho píli a odvahu s jakou pracoval s mládeží. Škoda, že tam není vzpomenuta
4 práce br. Zrůsta z Písku. To byl obětavý kazatel. Dojížděl jednou měsíčně na naši staničku do Příbrami. Jemu mnoho vděčím za svědectví víry. A nemohu zapomenout ani na bratra Hrudu z Rakovníka. Jak ten k nám jezdil obětavě do nejdelšího stáří. Právě tak br. Lukeš z Mokropes. Ten přijížděl měsíc co měsíc. Ten nám sloužil věrně od mých dětských let. To byl věrný svědek. Snad čtyřicet let měsíc co měsíc přijížděl. My mladí vyrůstali, on ale byl stále stejný, radostný svědek na Boží roli. A to jsem ještě neuvedl řadu bratří ze smíchovského sboru. Mohu však připomenout obětavou práci bratra Berky z Berouna. A vzpomínky na Hody lásky v Berouně. Dodnes hřejí vzpomínky na sestru Svobodovou starší. Ta nás učila v nedělní besídce v Příbrami. To mi bylo tenkrát pět let. Vždycky sedávala na takovém pěkně kovaném kufru. Když jsem ten kufr znovu viděl po letech, když jsem se vrátil z Německa z nasazení, tak to byl malý kufříček a sestra Svobodová už dávno odpočívala na příbramském hřbitově… Díky Pánu za ty krásné dny, kdy jsme slýchali svědectví o svém Spasiteli. Co krásných písní jsme nazpívali. Dodnes nás provází i ve stáří. Dnes už jen na modlitbách prosíme, aby Pán požehnal mladým služebníkům na Jeho roli, aby byli požehnáním dalším generacím… V Pánu Ježíši Kristu Jiří a Jarmila Vandasovi
MAGNETOFONOVÉ ZÁZNAMY Z KÁZÁNÍ SMÍCHOVSKÝCH KAZA TELŮ NA CD KAZATELŮ Záměrem této sbírky je pokusit se zachytit pro archiv sboru skutečnou hlasovou podobu kázání našich bývalých i současných kazatelů. Záznamy mnoha starých kázání v písemné formě ať už rozmnožované cyklostylem, později rotaprintem a v současné době i novou digitální cestou, jsou samozřejmě k disposici v archivu sboru (krabice č.39 a 40). Níže uvedená hlasová kázání však v této písemné formě nemáme (máme pouze jejich nahrávky). V této sbírce jsou většinou nedělní kázání náhodně (nikoliv tematicky) vybraná. Především u kazatelů z druhé poloviny 20. století se nahrávky jen obtížně shledávaly od nejrůznějších pamětníků. Přestože kvalita magnetofonových nahrávek je často velmi špatná, jsme rádi, že se podařilo získat do archivu sboru nahrávky našich již nežijících kazatelů. V jednotlivých záznamech jsou ponechána i čtení Písma (čtené jinými osobami), modlitby, jakož i případné společné nebo sborové písně, jak se zachovaly na magnetofonových kazetách. Po technické stránce je nahrání na CD provedeno monofonně na formát .mp3PRO .mp3PRO. Nelze je tedy poslouchat bez počítače nebo vhodného přehrávače. Záznamy na magnetofonových páskách byly různé kvality a též přehrávání na CD nemělo nejlepší technickou aparaturu. Proto prosíme o shovívavost při poslechu z CD. Jednotlivá kázání je možno snadno „vytáhnout“ ze souhrnného CDéčka v počítači z formátu .mp3 .mp3. Kromě toho některá z níže uvedených kázání jsme přehráli na samostatné CD ve formátu Windows PCM (.wavPRO) (.wavPRO). Na ty se ovšem „vejde“ jen jedno kázání. Tyto je možno potom poslouchat z běžných CD přehrávačů. Archivář sboru, František Štorek
5
KRKONOŠE, 23. – 30. 7. 2005, SBOROV Á DOVOLENÁ SBOROVÁ O TOM, JAK AMÁLEKOVCI VZÝV ALI BAAL-ÓNA VZÝVALI olympijská reportáž ctitele pohanského boha Amálekovců Jednotlivé kmeny se toho dne seřadily k rozhodujícím střetnutím v okolí Bét-elu1 . Bylo brzké dopoledne a mraky hrozily deštěm. Baal-ón2 byl však žádostiv své posvátné žertvy. Mezi prvními vykročil Amálek a pohnul se k obětišti, kde dle starodávného očistného rituálu bylo nutno vrhat pet-flaškou vpřed takovým způsobem, aby se s co nejmenším počtem vrhů flaška ocitla v kýblu. A toho dne se Amálekovcům podařilo vrhat flašku tak, že jeden každý měl tu čest se jí dotknout. I nemalá radost naplnila jejich srdce, když bylo vše v kýblu. Takto povzbuzeni své kroky obrátili v běh a rázem se ocitli na dalším božišti. Zde se odedávna přinášely oběti krve. Úkolem tedy bylo přednésti modle dvě hrstě plodů horských borůvek. Jen takto bylo totiž možno utišit palčivý hlad bohyně Štěstí3 . Ač řady Amálekovců byly při tomto úkolu roztroušeny, přece neztratily jediného muže ani ženy. Nicméně zmatek v jejich řadách přinesl výhodu divokému kmeni Amazonek. Amazonky byly totiž ve sběru horských borůvek nepřekonatelné. Jeden muž se dokonce nechal slyšet, že kdysi jednu amazonku zranil a že z její rány netekla krev, ale cosi, co mnohem později rozpoznal jako borůvkovou šťávu. Nelehký úkol byl pak žádán od Baala – Athleta a jeho Aštorety4 , jejich hádanky byly vskutku spletité. Neméně Oidipús před Sfingou byl nucen lámati si svou hlavu, než Amálekovci před těmito božstvy. A přece podobni Alexandru výtečně rozsekli zauzlenost jejich. Baal-ón je kruté božstvo a od svých žádá takřka nemožné. Toto jsou slova, která mi zjevil u vidění Baal-ón: „Vezmi merunu a kopni! A aj! Tak jako budou svrženy tyto kuželky, tak potřeš i všechny své nepřátele! Tak praví Baal-ón, váš bůh, a tak se i stane!“ Pramálo kuželek padlo k zemi. I byl Baal-ón i jeho lid pln rozmrzelosti. Ne, neklesli Amálekovci na mysli. Jsou sice kmenem barbarským, ale jejich srdce jsou statečná. Padli na kolena a roztrhli svá roucha. I vzývali pomocné božstvo El-Davida a El-David promluvil: „Zde vizte kýbl a aj je plný vody. A hle zde druhý kýbl a není v něm kapky. Tak bude s kýblem, do něhož nikdo vodu nenalije. Pravím vám: Ulijte z prvého kýblu do kýble prázdného. Pak budou oba plné. Nalij tři čtvrtky. Avšak běda tobě, jestli nedoliješ anebo přeliješ!“ Dva palce scházely, aby míra byla plná.
6 Pak přišli na obětiště plné barevných kovových skulptur a tam se jim zjevila dryáda5 Mirina. I dala jim lžíci, na níž se chvělo vejce tajemného ptáka Pteroxe6 . Pak podobna bludnému světélku prováděla je kovovými skulpturami. Nicméně kmen Amálekovců je statečný a dobře svůj kraj zná. I vyrval se z její moci a vystoupil z bludného kruhu, aniž by poškodil vejce Pteroxovo. Tak tedy obstáli i v této zkoušce, ta však nebyla zdaleka poslední. Sotva Amálekovci vyvázli z léčky dryádiny, předstoupil před ně jakýsi blázen Baal-ónův a chtěl po nich, aby házeli listem papíru, byť foukal protivítr7 . Uživše rozumu, překonali Amálekovci i toto bláznovství. Jako zakončení všeho sám Baal-ón8 obcoval mezi nimi, žehnaje jejich nohám, jedenačtyřiceti doteky. Jen po dvakráte opustil jejich kruh. Když však již potřetí protnul svou drahou posvátný kruh a aj syn Saulův, bratr Davidův, vladyka Jonatán ukončil slavné žertvy Bét-elské. I stalo se toho dne ke mně u vidění: „Tak praví Baal-ón, tvůj bůh, bůh Amálekovců. I přijde hodina a ta hodina je již blízko, kdy nebude rozdílu mezi otcem a synem, poraženým a vítězem, mezi mužem a ženou. Shromáždím všechny pronárody v Bét-elu a všichni budou vzývat mé jméno. Neboť dítě jako stařec, stejně tak Hebrej jak Amálek, všem bude z úst koukat bílá tyčka sladkého konce9 !“ I byli Amálekovci toho dne druzí. 1 Var.: Tetřeví boudy 2 nejasný význam: pravděpodobně složenina kenaanského základu – „baal“ jako pán a řeckého „ón“ jako jsoucí, resp. Ten, který jest. 3 Více známé jako Šťastné Věry 4 var: spíše známé jako Vašek a Noemi 5 dubová víla 6 pterox – řecky opeřenec – původně zřejmě neoznačovalo konkrétního ptáka, i když jeden vědec se domnívá, že jde o ptáka, jenž svou podobou tvoří jakýsi kompromis mezi holubem a havranem. 7 Religionisté se domnívají, že jde o rituální výraz marnosti všeho lidského pachtění. 8 Existuje i názor, že Baal-ón je božstvem kulatosti. Některé vědce to vybízí k myšlence mýtické regenerace světa pomocí tvrdých úderů do symbolu božstva převážně nohou. 9 Prastarý kenning znamenající lízátko.
Libor Duchek
NA VRCHOL AŽ DODNA Jedna z posledních etap letošní Tour de France se odehrála na krkonošských hřebenech. Bohužel právě tato etapa, která si nezadá s převýšením a vůbec jednotlivými výškovými prémiemi slavného závodu ani s pověstnou trasou přes Pyreneje, byla mediálně velmi zanedbána. Přitom podle výpovědi jednotlivých účastníků se jedná o etapu nejzajímavější. Zvláštní je především tím, že jezdci nejsou doprovázeni ani jediným doprovodným vozidlem, což právě mnohé tradiční účastníky natolik vyděsilo, že se neúčastnili, nebo, jako třeba Lens Amstrong, se nechali zastoupit. Dalším specifikem této etapy, právě díky němuž byla asi tato část závodu mediálně nedostatečně povšimnuta, je, že kvůli obtížnosti terénu (některé úseky až několikanásobně převyšují normu možného stoupání) se tato etapa nejede na kole. Byli mezi námi i tací, kteří se svého kola ani za těchto podmínek nechtěli vzdát a podle crossového vzoru je chtěli raději nést s sebou než nejet vůbec. Avšak organizátoři prosadili naprosto nemilosrdné podmínky – šlo se pěšky. I když se tedy nejelo na kole, přeci jen jsme měli ambici nesnížit rychlostní standard známý z ostatních etap. Ale jak se po krátkém měření ukázalo, člověku bez kola nelze dosíci rychlosti rovné rychlosti jízdy.
7 I přesto však bylo tempo značně vysoké. Již na prvním stoupání se od zbytku pelotonu oddělila ostrá skupinka vrchařů. V této skupince se prosadil dosud málo známý borec Jonatán, který se několik let tajně připravoval v Americe, aby se pak znovu vrátil na domovskou půdu a ujal se hned z počátku vedení extrémního jádra pelotonu. Nicméně na špici se statečně drželi i Honza Macek, který měl především ambice získat všechny výškové prémie, v červeném trikotu, a držitel žlutého trikotu Matouš – ten se ujal nevděčného úkolu neohroženého předjezdce. Jistou jemnost a lidskost celému závodu dodávaly také vrcholové závodnice - jmenovitě má žena Anna a Věrka, která slove Šťastná. Takto se tedy vyprofilovala špice pelotonu, přičemž se ještě za Boudou na rozcestí oddělil Pája, jenž se rozhodl pro vlastní trasu. Po prvním stoupání nabral peloton obrovské rychlosti, kterou držel až do dalšího stoupání za Boudou na rozcestí. Tam se konečně dostal dopředu Jonatán společně s PavlIkem. Během úseku na Výrovku jsme si ke svému překvapení uvědomili věrolomnost pořadatelů, kteří se vůbec nepostarali o uzavření trasy a zajištění povzbuzujícího publika – nefandil nám nikdo! Bylo to hořké, ale museli jsme to spolknout. Peloton před Výrovkou opět nabral velmi slušnou rychlost. U Výrovky došlo k druhému měření mezičasu a ten se ukázal jako rekordní. Poté, co jsme se občerstvili pitnými zdroji, jež jsme byli nuceni nést celou dobu s sebou – ano, ani občerstvení nebylo zajištěno – jsme vyrazili vstříc dalšímu stoupání přes hřeben na Luční boudu. Peloton se ocitl ve výšce přes 1200 m a pak znovu klesl do Luční nížiny. Řídký vzduch a poměrně horké teploty však nezdolaly odhodlání a peloton u Luční boudy ostře zahnul doprava směrem ke Sněžce. Tento úsek byl obtížný především kvůli mokřadům a improvizovaným mostům, které se přes ně klenuly. Rychlost v těchto úsecích nebyla proto příliš veliká. Chvíli před cílem se peloton dokonce ocitl v Polsku, avšak díky výhodám EU, se pohraničníkům nezdálo nutné kontrolovat naše sportovní pasy. Koneckonců nebylo by zrovna snadné je přesvědčit, že jedeme do Polska, abychom se dostali na nejvyšší českou horu. Před Sněžkou se nám konečně dostalo zadostiučinění, neboť byly přítomny stovky odhodlaných fanoušků, kteří neváhali vyjít pěšky nebo popřípadě vyjet lanovkou několik kilometrů, aby mohli shlédnout vrcholnou část této tak zvláštní etapy Tour de France. Avšak jak se zdálo, nebyli dosud informováni o tom, že peloton již dorazil, přeci jen náš čas byl rekordní. Zaujímali totiž během našeho výstupu stále ještě pozorovatelská místa místo toho, aby se již oddali bouřlivému fandění, jak se patřilo. Tento stav publika snižoval jednak naši rychlost a také se díky tomu celý peloton rozbil na jednotlivce. Na vrcholu nebyla ani cílová páska a diváci se zdáli, že nás nepoznávají. V ostrém výstupu na Sněžku se utkal především trojlístek Jonatána, PavlIka a Honzy, který právě v tomto pořadí dosáhl konečného vítězství. Nejrychlejší čas úseku z Tetřevích bud na Sněžku byl cca 2h 5min a celé jádro se tam sešlo asi o 15 min později. Na vrchol dosáhli i někteří účastníci ze zadního voje, byli však nemnozí. Standardizovaná strava – chléb, voda, sýr, turisťák a jablko nám opět dodaly sil a s pocitem osobních vítězství a vděčnosti Bohu, neboť se přes mnohá nebezpečenství nikdo neurazil ani neztratil, jsme si vychutnávali pohled ze zdolaného giganta české kotliny. Libor Duchek
8
VZPOMÍNKY NA SBOROVOU DOVOLENOU 1. Ta sborová dovolená utekla nám za chvíli. Po práci to byla změna na niž jsme se těšili. 2. Tentokrát jsme navštívili naše hory spanilé, týden jsme tam svorně žili jak v pohádce – idyle…
3. Na Tetřevkách dobře bylo, skvěle se o nás starali, vařili nám – ó jak milo – a kdo chtěl, tomu přidali… 4. Když chlad hrozil, přitopili, abychom se mohli hřát… Při dešti jsme mohli chvíli filmy v kině sledovat. 5. Prostě – pohoda tam byla. Co více si jenom přát? Dobrá věc se podařila – rádi budem vzpomínat. 6. Poděkovat v tuto chvíli chci Pavlovi především – i všem, kdo se přičinili o zdar díla spolu s ním. 7. S díky rádi na setkání vzpomínáme přemilá – jimiž z rána, při snídani, horská bouda ožila. 8. Na úvahy zajímavé nad tématem nesnadným… (Však hlavičky přemítavé poradily si i s tím.)
9. Vzpomenem, jak košíkáři (Martička učila je plést) jásali, jak se jim daří praktický košíkářský test. 10. A hory, jež nás přivítaly..? Co o nich jenom krátce říci? Stojí tu, jak kdysi stály – v důstojné nádheře se skvící… 11. Krkonoše – hory české – poznat, přál si mnohý z nás. Že jsou půvabné a hezké nemusím přesvědčovat vás. 12. Smrky svěží, tráva čistá, kolem ladné křivky hor, pro procházky – dost je místa, chce se jít až za obzor. 13. Letět vzhůru, jako ptáci – a pak zase klesat níž, do údolí, jež se ztrácí za kopcem, kam nevidíš… 14. Kolik, Bože, svěží krásy do vínku jsi jenom dal této zemi… Stejnou asi, kde v světě bych vyhledal?
15. V pokoře jen hlavu skláním. Díky, Bože, za tu krásu, že hledět smím k horám, stráním stanout v prostoru a času… 16. Vím, vše nelze říci slovy, popsat všechny okamžiky…, spoustu dojmů, každý nový, tak šeptám jen: Bože – díky… Věra Čiperová
9
ZAJÍMA VOSTI (SNAD) O TTÁBOŘE ÁBOŘE SMÍCHOVSKÉHO ZAJÍMAVOSTI DOROSTU Kdyby tam nebylo těch pět kluků (z toho 3 vedoucí), tak to mohla být dámská jízda jedenácti holek (z toho dvou vedoucích). Počasí nám dovolilo jedno koupání v (ne)dalekém lomečku, když nepočítám jedno hromadné a povinné mytí v okolotáboratekoucím potůčku. Žel vzhledem k nepříznivému horskému počasí jsme tyto činnosti již nemohli až do konce tábora zopakovat. Jídlo bylo nezvykle dobré. Oproti dřívějším létům vařili zkušení kuchaři, zvyklí na podmínky polní kuchyně. Některé naše snahy v průběhu tábora směřovaly k nalezení pokladu. Nakonec se jedné ze dvou skupinek snaha vyplatila. Poklad byl nalezen – pár čokoládových penízků na dně truhly přineslo zklamání vítězům a úlevu poraženým. „Stálo nám to pachtění vůbec za to? …za ty prachy? …za ten trapnej poklad?” …říkali si někteří. Tak to každopádně dobře dopadlo. V podvečer se konaly pravidelné duchovní programy. Jeden z nich zcela jistě posluchače zaujal. Program byl věnován Mistru Janu Husovi. Například B.S. prohlásil(a): „Při všech programech sem spal(a), jen u tohodle né”. Nebo jistý(á) Z.Ž. se neovládl(a) a vykřikl(a): „No konečně nějakej zajímavej program!” Další z mnoha pravidelných akcí tábora byla podvečerní návštěva srnce, kterého jsme sice nikdy neviděli, zato jsme slyšeli jeho hrůzostrašné srnčí štěkání, kterým bezpochyby vyjadřoval nesouhlas s naším tábořením na jeho pastvinách, nebo nás tím prostě jen prudil, až některým, jako N.R., tuhla krev v žilách, div se jí(mu) málem nezdrcla. Hrály se hry. Některé organizované, jiné neorganizované, nebo také z organizovaných nakonec neorganizované. Nejvíce repríz zaznamenaly tyto: „Všichni proti všem (a nejvíc proti J.K.)” a na „Na divokou svini”, později přejmenovanou na „Kdo je tu největší svině?!”. Byla to legrace, ale někdy také boj o umění prohrávat. …a ještě můj osobní názor na tábor…mně se fakt líbil! L4
10
INFORMACE ZE ST ARŠOVSTV A STARŠOVSTV ARŠOVSTVA Hodnocené benefičního koncertu pro Bethesdu – sbírka veliká (cca 13.000 Kč) a účast rovněž (plný sál). Organizačně (zvláště na začátku) to nebylo úplně dobře zvládnuté. Akce Diakonie CB ohledně Letního pobytu Centra Slunečnice – staršovstva je připraveno finančně pomoci zúčastněným. Svatba Zbyňka Ference a Miroslavy Baťhové 28. září 2005 – staršovstvo vzalo na vědomí. Studentský hlas pro Krista – souhlasíme s darem 4000 Kč a pozveme tuto misijní organizaci v listopadu do našeho sboru. Žádost o bydlení ve studentském pokoji – Staršovstvo souhlasí s tím, aby se po Šlechtových v lednu nastěhovali do studentského pokoje novomanželé Jan a Irena Stebelovi. Nová modlitebna v Berouně – staršovstvo projednalo možnost nedělního setkávání berounské stanice v klubu důchodců. Dále projednalo možnost nákupu části nového domu, který bude stavěn v centru Berouna. S určitými podmínkami (musí být zkolaudován jako shromažďovací místnost a musí nám být umožněny úpravy projektu) nákup předběžně schválilo. Projekt byl projednán s místním berounským staršovstvem i členským shromážděním. V duchu hledání Boží vůle se berounští k této variantě přiklonili. Projekt byl následně předložen bratru architektu Vaněčkovi (předsedovi Stavebního odboru Církve bratrské), který však tento nákup vidí jako nevhodný pro církevní a bohoslužebné účely a rozhodně ho nedoporučil. Staršovstvo přijalo jeho odborné připomínky a bude i nadále dělat vše pro to, aby berounským v jejich situaci pomohlo. Žádost o nového pracovníka do Mokropes – staršovstvo schválilo žádost mokropeského staršovstva o nového pracovníka. Žádost byla předána do Rady CB. Sborová dovolená – ohlasy a hodnocení většinou pozitivní, účast něco málo přes 100 lidí. Na příští rok už máme zajištěn objekt. Investice – staršovstvo schválilo pořízení žaluzií do kanceláře a bytu kazatele. Besídka – do služby dětem v besídce byla přizvána sestra Jana Chrásková. Hospodářská rada – Po dobu prázdnin se ve sborovém domě na Smíchově opravovaly sklepní prostory, kamenný sál, položeny byly dvoje nové podesty a staré opraveny a vymalovaly se zbylá tři patra. Biblické hodi ny v Mokropsech – Středeční biblické hodiny v Mokropsech se vracejí do modlitebny. hodiny Křest br br.. Jana Milaty – pokřtěn a přijat do sboru bude na konci září či na začátku října t. r. Sboro vý den na Smícho vě – 23. října 2005 připravujeme sborový den. Hostem bude br. kaz. Sborový Smíchově Samuel Jindra z Pardubic. Shromáždění v Berouně a v Mokropsech tuto neděli nebudou. Příprava na kázání – V sobotu 24. 9. 2005 v Mokropsech se uskuteční setkání sloužících Slovem a dalších pozvaných či zájemců. Téma: Starozákonní exegeze proroctví. Přednášející: ThDr. David Javornický. Nácvik dětského zpěvu na Smíchově – uskuteční se v sobotu 17. 9. 2005. Daniel Pokorný a Bronislav Matulík
11
INZERÁ TY INZERÁTY Studentka 1.ročníku FSV UK hledá podnájem v Praze (nejlépe Smíchov, Jinonice, Radlice, Motol, Košíře a okolní části Prahy) na akademický rok 2005/06. Cena po dohodě. Kontakt: T - - Od 1. září tohoto roku nastupuji do 1. ročníku ETS (Evangelikální teologický seminář) v Praze a hledám ubytování na 3 roky studia. Jsem členkou sboru CB v . Budu velmi vděčná za každou nabídku / ubytování za přijatelnou cenu. Děkuji. Kontakt: e-mail: - - Věřící muž středního věku z T ábora hledá podnájem v Praze nebo blízkém okolí. Rád pomůže z Tábora s drobnými pracemi. Podrobnosti na tel - - Jsem křesťanka z Církve bratrské v TTáboře áboře a chtěla jsem Vás požádat, zda byste se ve sboru nemohl zeptat, jestli by někdo nevěděl o ubytování. Budu ráda bydlet i s další křesťankou/ křesťankami. Plánuji od října pracovat v Praze a zatím nemám kde bydlet. Děkuji. tel
NAROZENINY V ZÁŘÍ A ŘÍJNU
Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. (Lk 10,20)
12
PRA VIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ PRAVIDELNÁ Smíchov neděle 845 modlitební chvíle 930 shromáždění úterý 1800 mládež 1830 rozhovory nad Biblí (ob týden) středa čtvrtek 1830 biblická hodina pátek 1615 dorost
Mokropsy
Beroun
930 shromáždění
900 shromáždění
Hostomice 1500 shromáždění každou 3. neděli v měsíci
1900 biblická hod. 1900 2. středa v DPS 1630 dorost
1700 biblická hodina
Vydává: Sbor Církve bratrské v Praze 5, Vrázova 4, 150 00; tel: 257 319 839; E-mail:
[email protected]; www.cb.cz/praha5 Obsahová stránka: Bronislav Matulík, Jan Kolman, Ondřej Macek Grafická úprava a technická spolupráce: Adam Wichterle a Ondřej Košťák
