LOBBING ROZHODOVACÍ PROCESY V EU Osnova:
I.
Rozhodovací procesy v EU Role Evropské komise Role Rady EU Role Evropského parlamentu – souhlas, spolupráce, spolurozhodování, konzultace Role Evropského hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů Další způsoby rozhodování
ROZHODOVACÍ PROCESY V EU
Zákonodárná moc na evropské úrovni náleţí Evropskému parlamentu a Radě EU. Legislativu předkládá pouze Komise. Lisabonská smlouva ale přinesla moţnost občanské iniciativy (čl. 11/4 SEU), tedy výzvy podepsané více neţ milionem občanů značného počtu členských států k předloţení legislativního návrhu v oblastech výhradních kompetencí EU. Způsob přijímání evropských předpisů je upraven ve Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU. Moţnost přijímat závazné právní akty odlišuje EU od jiných mezinárodních organizací. Smlouvy stanovují, ve kterých oblastech má EU výhradní, sdílenou nebo ţádnou kompetenci a pro jednotlivé oblasti určují legislativní postup, tedy zejména způsob hlasovaní v Radě (kvalifikovaná většina, prostá většina, jednomyslnost) a roli Evropského parlamentu (procedura spolupráce, souhlasu, spolurozhodování, konzultace). Např. otázka daní, přijetí změn základní smlouvy či přijetí nového členského státu jsou ve výlučné pravomoci členských států, které tak o těchto otázkách rozhodují jednomyslně. Pro většinu ostatních oblastí se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, která od jejího zavedení Jednotným evropským aktem v roce 1987 postupně vystřídává jednomyslnost. Některé členské státy se mohou dohodnout na uţší spolupráci v určitých oblastech přesahujících rozsah zakládacích smluv. Jedná se o posílenou spolupráci (nutný počet spolupracujících států činí 9). Ovlivňování evropské legislativy přináší aktérům s ohledem na vnitřní trh a harmonizaci celé řady oblastí větší zisk neţ samotné ovlivňování legislativy na národní úrovni. Systém přijímání evropské legislativy je ovšem komplikovanější a často výrazně delší, neţ většina systémů na národní úrovni, protoţe politiky EU jsou výsledkem rozhodovacího institucionálního trojúhelníku (Komise, Rada EU, Evropský parlament) s doplňkovou rolí Evropského hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů. Legislativní proces je také ohraničen pevnými mezníky pravomocí jednotlivých institucí, proto je třeba sledovat vývoj daného právního aktu od veřejných konzultací přes přípravu samotného textu, jednotlivá čtení v Evropském parlamentu, expertní a politická jednání v Radě EU aţ po smírčí řízení. Ale ani zveřejněním v Úředním věstníku sledování aktu nekončí. Jednalo-li se například o přijetí Směrnice, bude potřeba zapojit se do její implementace na národní úrovni. Řada aktů také vyţaduje přijetí prováděcích předpisů a v tomto ohledu se lobbista „ponoří“ do tzv. komitologických výborů. Ovšem šance na ovlivnění podoby právního aktu jsou největší v momentě jeho vzniku. Poté, co návrh nabral přesné technické kontury, je jeho změna podstatně obtíţnější a nákladnější.
1
II.
ROLE EVROPSKÉ KOMISE
Prvním a hlavním centrem pozornosti zájmových skupin je s ohledem na výhradní legislativní iniciativu Evropská komise, respektive její generální ředitelství a konkrétní odbory, oddělení a věcně příslušní experti. Evropská komise předkládá návrh po schválení v kolegiu komisařů Radě EU, případně Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů a národním parlamentům podle stanoveného legislativního procesu. Úspěšné zájmové skupiny dokáţou vhodně komunikovat názory klientů včetně jejich argumentace a zajistit tak kvalitnější návrh jiţ ve fázi samotné přípravy. Komise pravidelně svolává formální i neformální setkání se zástupci celoevropských zájmových sdruţení, podnikatelských asociací, nevládních a neziskových organizací a s experty (angl. stakeholders), které jsou příleţitostí pro prezentaci návrhů a stanovisek. Vedle setkání je moţné zapojit se do veřejných konzultací Komise, které rovněţ umoţní prezentaci postoje k dané problematice (například revize Směrnice o pozdních platbách, příprava 8. Rámcového programu). Veřejné konzultace bývají vypisovány na webových stránkách Evropské komise se stanoveným termínem pro zaslání připomínek. Mohou mít formu otevřených či uzavřených otázek týkajících se buď jiţ existujícího nebo teprve připravovaného legislativního nebo nelegislativního návrhu. Na veřejné konzultace lze také odpovědět pozičním dokumentem (viz kapitola Komunikace a práce s médii). Výstupy z veřejné konzultace zpravidla slouţí Komisi jako podklad pro přípravu navrhovaného textu či úpravu připomínkovaného návrhu. Výsledky konzultací Komise často uvádí i v samotných návrzích (např. 70% respondentů v rámci veřejné konzultace uvedlo, ţe nesouhlasí s prodlouţením mateřské dovolené). Komise také zasílá informaci o veřejných konzultacích těm, kteří jsou zapsáni v jejím rejstříku zájmových skupin. Veřejné konzultace jsou zároveň vhodnou příleţitostí, jak se dostat k pracovním dokumentům. Pracovní dokumenty zpravidla nebývají veřejnosti přístupné. Poskytnutí pracovního dokumentu úředníkem Komise lobbistovi není ale nic neobvyklého. Z tohoto důvodu jsou doporučovány osobní schůzky lobbistů s odborníkem Komise, který má přípravu návrhu na starost. Lobbista má příleţitost poskytnout úředníkovi potřebná data a zpětnou vazbu z reálného prostředí. Je pak na úředníkovi, zda se bude názorem lobbisty řídit. Čím více subjektů lobbista zastupuje, tím více je pro úředníka jeho postoj důleţitější. Lobbista při zpracování připomínek zasílaných v tzv. pozičním dokumentu či v původním dokumentu v revizích, prochází legislativní text a snaţí se jej uvést do souladu se svou pozicí. Poslední dobou Evropská komise zachytila únik pracovník dokumentů s důleţitým politickým významem. Můţe se stát, ţe bude s jejich poskytováním v budoucnu striktnější. Připomínkovat návrh je moţné od jeho samotného počátku, tj. od prvního textu zpracovaného odpovědným úředníkem, přes projednávání textu v kabinetu věcně příslušného komisaře, v rámci meziinstitucionální připomínkové řízení, aţ po zasedání kolegia komisařů. Nejschůdnější cestou ke komisařům jsou členové jejich kabinetu. Ti komisařům připravují podklady k jednání a rozhodnutí a současně působí jako koordinátoři aktivit daného kabinetu s ostatními kabinety. Nedílnou součástí návrhů Komise jsou tzv. posouzení dopadu připravované legislativy, jejichţ význam v souladu s agendou „chytré“ regulace roste1. Posouzení dopadu uvádějí, jaký lze očekávat dopad přijetí aktu na veřejnost a navrhují několik moţných variant řešení (legislativní či nelegislativní návrh). Tyto dokumenty přinášejí lobbistům zásadní informace, neboť mnohdy obsahují vyčíslení dopadu návrhu na podnikatelskou veřejnost. Posuzování dopadů se vztahuje na legislativní návrhy a další iniciativy Komise. Komise je musí provádět u všech hlavních legislativních politických a rozpočtových iniciativ a iniciativ, které definují určitou politiku a mají významný dopad. Za hlavní iniciativy lze povaţovat iniciativy uvedené v roční politické strategii Komise či následně v legislativním a pracovním 1
Počet hodnocení dopadu se rok od roku zvyšuje. V roce 2003 bylo provedeno 21 hodnocení za rok, v roce 2008 jiţ 121.
2
plánu Komise, s několika výjimkami. V roce 2009 se posuzování rozšířilo i na prováděcí opatření, která jsou přijímána v rámci tzv. komitologických výborů. Obrázek 1 – Harmonogram přípravy legislativní iniciativy po její schválení Komisí
52 týdnů
6-18 týdnů
8-12 týdnů
4 týdny
2-4 týdny
1 týden
•Veřejná konzultace • Posouzení dopadu •Příprava klíčových a podkladových dokumentů
•Rada hodnocení dopadu na vysoké úrovni (tzv. IAB)
•Mezi-institucionální připomínkové řízení
•Překlad
•Přijetí kolegiem komisařů
Příleţitostí pro hájení zájmů u Komise můţe být také organizace vlastní debaty nebo konference za přítomnosti pracovníků Komise, kteří se tématem zabývají. Způsoby komunikace a pravidla transparentnosti v kontaktu s Komisí jsou řešeny v kapitolách Komunikace a práce s médii, Transparentnost a etika. III.
ROLE RADY EU
Efektivní ovlivňování jednání na úrovni Rady, respektive jejích pracovních skupin, probíhá především na národní úrovni. Pro uplatnění zájmu je nutné zapojit se do všech kroků vedoucích k formování národní pozice (v případě ČR například úředníka zodpovědného za zpracování pozice, jednání Resortní koordinační skupiny věcně příslušného ministerstva a Výboru pro EU). Ovlivňovat lze kompetenční osoby na všech nepolitických a politických stupních. Důleţitou roli hrají stálá zastoupení členských států při Evropské unii. Na zastoupeních pracují odborní diplomaté, kteří mají na starost určitou oblast. Docházejí do institucí EU na zasedání pracovních skupin a výborů. Stálý zástupce dané země při EU a jeho zástupce se pravidelně kaţdý týden účastní zasedání Výboru stálých zástupců I a II. Prostřednictvím kontaktů v jiných členských státech a na jejich bruselských stálých zastoupeních je pak moţné zjišťovat, koordinovat a ovlivňovat i pozice ostatních členských států. Opomenuti nemohou zůstat ani poradci pracovních skupin v rámci Generálního sekretariátu Rady EU. Důleţitou roli má bezpochyby předsednické země, která řídí jednotlivá zasedání a připravuje kompromisní návrhy. Pokud lobbista usiluje o změnu určité pozice či podporu návrhu, měl by se určitě sejít se zástupci předsednictví. Rada EU buď projednává návrh pozměňující stávající legislativu, nebo přijímá návrh nový. Hlasování v Radě EU je vážené. Počet hlasů kaţdého členského státu záleţí na počtu obyvatel. Celkem mají členské státy 345 hlasů dle Smlouvy z Nice aplikované do listopadu 2014. Rada rozhoduje buď 3
jednomyslně nebo tzv. kvalifikovanou většinou. V případě řádné procedury rozhoduje Rada výlučně kvalifikovanou většinou. Pro přijetí návrhu kvalifikovanou většinou je potřeba získat 255 hlasů (tj. 73,91%)2. Současně musí návrh podpořit alespoň více neţ 62% evropské populace. Graf 1 – Přehled hlasů v Radě (aplikováno do listopadu 2014) Členský stát Německo, Francie, Itálie, Spojené království Španělsko, Polsko Rumunsko Nizozemsko Belgie, Česká republika, Řecko, Maďarsko, Portugalsko Rakousko, Švédsko, Bulharsko Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Finsko Kypr, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Slovinsko Malta CELKEM
Počet hlasů 29 27 14 13 12 10 7 4 3 345
* Úprava hlasů byla zavedena Smlouvou z Nice s účinností od 1. 1. 2007. V souvislosti s Radou EU nelze opomenout Evropskou radu, která sice nemá legislativní pravomoc, nicméně udává hlavní politický směr Unie. Evropská rada se schází čtyřikrát ročně a rozhoduje konsensuálně, v některých případech kvalifikovanou většinou. V souladu s přijetím Lisabonské smlouvy zajišťuje Evropská rada řízení Rady všeobecných záleţitostí, připravuje jednání summitů a úzce spolupracuje s ostatními institucemi EU. V její činnosti jí napomáhá Generální sekretariát rady. IV.
ROLE EVROPSKÉHO PARLAMENTU
Od přijetí Maastrichtské smlouvy se stal s ohledem na spolu-rozhodovací proceduru druhým nejčastějším cílem lobbistů Evropský parlament. Jeho budovy a většina jednání jeho orgánů jsou volně přístupné veřejnosti (samozřejmě za předpokladu předchozí jednorázové nebo dlouhodobé registrace podle stanoveného postupu). Logicky největší zájem o Evropský parlament je v případě návrhů podléhajících proceduře spolurozhodování, případně souhlasu. Jelikoţ se s přijetím Lisabonské smlouvy3 stala spolurozhodovací procedura řádnou procedurou, tj. byla posílena role Evropského parlamentu, je zájem o projednávání legislativních návrhů v této instituci ještě o něco větší. Odmítavé nebo pozměňující stanovisko Evropského parlamentu znamená povinnost Rady EU hledat kompromis nebo stanovisko bez dalšího přijmout, v extrémním případně dokonce povinnost Komise vzít návrh právního aktu zpět. Nejefektivnější je působit na zpravodaje (angl. rapporteurs) nebo stínové zpravodaje (shadow rapporteurs) a koordinátory politických stran jiţ před začátkem formulace pozice. Činnost Evropského parlamentu se řídí Jednacím řádem. Ve chvíli, kdy je Parlamentu předloţen návrh legislativního aktu, Parlament zkoumá jeho právní základ, finanční slučitelnost, subsidiaritu a proporcionalitu. Návrhy legislativních aktů a jiné dokumenty legislativní povahy postupuje předseda Parlamentu příslušnému výboru k projednání. V případě pochybnosti můţe předseda předtím, neţ oznámí v Parlamentu jejich postoupení příslušnému výboru, poţádat Konferenci předsedů o vyjádření. Pokud je návrh uveden v pracovním programu Komise, můţe příslušný výbor rozhodnout o jmenování 2 3
Rada rozhoduje na návrh Komise. Smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009.
4
zpravodaje, který sleduje vypracování návrhu. Jmenování zpravodajů ve výboru a rozhodnutí o postupu mají zpravidla na starost tzv. koordinátoři politických skupin v daném výboru. Jako protiváhu zpravodaje mohou politické skupiny pro kaţdou zprávu jmenovat stínového zpravodaje, který sleduje pokrok učiněný v souvislosti s příslušnou zprávou a hledá jménem skupiny kompromis v rámci výboru. Jména zpravodajů a stínových zpravodajů jsou veřejná. Předseda výboru, jemuţ byl postoupen návrh aktu, navrhne výboru postup, kterým je třeba se při přijetí zprávy řídit. Zpráva výboru se skládá z: a) případných pozměňovacích návrhů a stručným odůvodněním, za které je odpovědný zpravodaj a o němţ se nehlasuje, b) návrhu legislativního usnesení, c) případného vysvětlujícího prohlášení, včetně finančního dopadu. Cesta k pracovnímu dokumentu a moţnost jej ovlivnit vede právě přes zpravodaje (stínové a spolupracující zpravodaje), ostatní členy výboru (v praxi to znamená přes asistenty poslanců) a přes experty sekretariátů politických skupin. Důleţitý je bezpochyby názor dvou největších politických skupin Parlamentu (EPP a S&D), které mají na plénu rozhodující slovo. Parlament má právo rozhodnout o vypracování zprávy z vlastního podnětu (čl. 41 Jednacího řádu Evropského parlamentu), a to na základě rozhodnutí příslušného výboru. Parlament můţe rovněţ poţádat Komisi, aby předloţila vhodný návrh na přijetí nového aktu nebo změnu stávajícího aktu, podle článku 225 Smlouvy o fungování Evropské unie, a to formou usneseni na základě zprávy z vlastního podnětu. Zasedání výboru řídí jeho předseda. Pozměňovací návrhy k projednání ve výboru můţe předloţit kterýkoli poslanec. Hlasování ve výboru je platné, je-li přítomna čtvrtina jeho členů. Poţádá-li však o to šestina členů výboru před začátkem hlasovaní, je hlasovaní platné, pouze pokud se jej zúčastní většina členů výboru. Ve výboru se hlasuje zvednutím ruky, pokud čtvrtina členů výboru nepoţaduje jmenovitě hlasování. Zpravodaj můţe být také poţádán o vypracování nového návrhu, pokud je předloţeno mnoho pozměňovacích návrhů. Při hlasování jsou poslanci instruováni prostřednictvím tzv. hlasovacích karet (angl. Voting list). Hlasovací kartu připravuje zpravodaj, politická skupina či národní delegace v politické skupině. Proto je moţné, ţe členové jedné národní delegace mohou v rámci jedné politické skupiny hlasovat odlišně (o to více je tato skutečnost markantní na plenárním zasedání). Pozice jsou připravovány v tzv. pracovních skupinách jednotlivých politických skupin, které pokrývají cca 3 stálé výbory. Kaţdá hlasovací karta obsahuje návrh hlasování (PRO, PROTI, ZDRŢENÍ SE HLASOVÁNÍ) k pozměněním zpravodaje (či pozměnění obsahující poznámky ostatních členů výboru), k pozměněním členů výboru. Cílem lobbisty je ovlivnit instrukce na hlasovací kartě, coţ můţe provést prostřednictvím politických skupin/delegací či zpravodaje. V případě práce s přidruţenými výbory (na základě rozhodnutí Konference předsedů, kteří se domnívají, ţe spadá záleţitost do kompetence i ostatních výborů), je stanoven příslušný výbor a ostatní tzv. přidruţené přijímají jen stanovisko. Na plénu předkládá pozměňovací návrhy pouze příslušný výbor. Příslušný výbor můţe s přidruţenými výbory organizovat společné schůze a slyšení. Jména zpravodajů, data zasedání výborů, schválené a vybrané pracovní dokumenty lze nalézt na stránkách Evropského parlamentu (Sekce Evropská legislativní observatoř). Některá zasedání jsou dokonce audiovizuálně zaznamenávána a není třeba docházet na výbory. Vstup do budovy Parlamentu je umoţněn prostřednictvím registrace (více o registraci v kapitole Transparentnost a etika). Hlasování o zprávách v plénu: a) nejprve se hlasuje o případných pozměňovacích návrzích k textu, kterého se zpráva týká; b) poté se hlasuje o textu jako celku, změněném či nezměněném; c) poté se hlasuje o pozměňovacích návrzích k návrhu usnesení či k návrhu legislativního 5
usnesení; d) nakonec se hlasuje o návrhu usnesení či návrhu legislativního usnesení jako celku (konečné hlasování), který obsahuje prohlášení, zda Parlament návrh legislativního aktu schvaluje, zamítá nebo k němu podává pozměňovací návrhy. I v tomto případě se vyuţijí hlasovací karty. V Sekretariátu Parlamentu existuje zvláštní oddělení, které dohlíţí na kvalitu a právní konsistenci pozměnění. Důleţitá je spolupráce s Komisí a Radou. Postoje Rady se postupují k projednání výboru, který byl příslušným v prvním čtení. Během dohodovacího řízení se návrh do výboru jiţ nepostupuje. Obrázek 2 – Koordinace Parlamentu s Radou v prvním čtení
Návrh Zprávy Parlamentu ve výboru k návrhu Komise. Výsledkem je návrh pozměnění.
Koordinace obsahu zprávy Parlamentu s Komisí (GŘ, Skupina pro meziresortní otázky, kabinety komisařů). Výsledkem je rozhodnutí v kolegiu a odpověď Komise.
Plenární zasedání. Probíhá hlasování k navrženým pozměněním. Výsledkem je usnesení Parlamentu.
Informaci o hlasování o zprávě v plénu se lobbista dozví v Legislativní observatoři Evropského parlamentu, na webové stránce Evropského parlamentu či na samotném zasedání výboru. Plenární zasedání probíhají ve Štrasburku, mini-plenární zasedání probíhají v Bruselu. Opomenout nelze ani roli národních parlamentů, které se k dané problematice vyjadřují a to jiţ primárně v rámci tzv. systému včasného upozornění, kdy posuzují dodrţení principu subsidiarity. Návrhy legislativních aktů jsou zasílány národním parlamentům, které mají 8 týdnů na vyjádření stanoviska ohledně subsidiarity (kaţdý členské stát má 2 hlasy, v případě dvou komor to je pak jeden hlas na jednu komoru Parlamentu). Lobbista se bude zajímat o příslušné výbory obou komor parlamentu (v ČR), jejich předsedy a zpravodaje k danému návrhu. Procedura systému včasných upozornění je uvedena v kapitole Lisabonská smlouva. Evropský parlament rozhoduje podle zakládacích smluv čtyřmi různými způsoby. Jejich pouţití není na volném uváţení, vyplývá ze zakládacích smluv podle oblasti, které se navrhovaná legislativa týká. Používané procedury jsou: Konzultace; Souhlas; Spolupráce; 6
Spolurozhodování / řádná procedura.
PROCEDURA KONZULTACE Tato nejdéle pouţívaná procedura v EU (pouţívána jiţ Evropským společenstvím uhlí a oceli od roku 1951) spočívá v pouhé fakultativní nebo obligatorní konzultaci Evropského parlamentu. Nejdůleţitější roli v legislativním procesu tak hraje Komise s Radou EU. Rada není vázána stanoviskem Parlamentu.
Komise předloží návrh Radě a Parlamentu
Parlament vydá pozici
Rada dle vlastního uvážení pozmění akt a schválí jej
PROCEDURA SOUHLASU Procedura souhlasu je pouţívána od přijetí Jednotného evropského aktu (1987) s cílem posílit roli Evropského parlamentu. Tato procedura se uplatní např. při rozšiřování EU, otázkách spojených s fungováním Evropské centrální banky nebo přijetí asociačních dohod se třetími zeměmi. V těchto oblastech je rovněţ stanovena povinná konzultace Evropského hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů. Evropský parlament můţe ve své podstatě návrh zamítnout, nemá však moţnost návrh pozměnit.
Komise předloží návrh Radě a EP. Rada případně návrh pozmění
Evropský parlament dá souhlas Radě
Rada může akt přijmout.
PROCEDURA SPOLUPRÁCE Stejně jako souhlas byla procedura spolupráce zavedena Jednotným evropským aktem (1987) s cílem posílit vliv Evropského parlamentu v rozhodovacím procesu. Spolupráce byla zejména ustanovena pro oblasti vnitřního trhu (čl. 252 SES). S přijetím Amsterodamské smlouvy (1997) byl institut spolupráce zúţen jen na malý počet oblastí především v oblasti Evropské hospodářské a měnové unie (čl. 102 a 103 SES). SPOLUROZHODOVÁNÍ/ŘÁDNÁ PROCEDURA Spolurozhodovací / řádná procedura je nejpouţívanějším způsobem přijímání legislativních aktů a týká se především oblasti vnitřního trhu, vzdělávání, kultury, zdraví, výzkumu, dopravy, ţivotního prostředí a řady dalších. Procedura byla zavedena Maastrichtskou smlouvou (1992) a s přijetím Lisabonské smlouvy se stala řádnou procedurou. Spolurozhodování zahrnuje tři čtení a je tak nejsloţitější z procedur. Pokud se Rada s Evropským parlamentem nedohodnou, dochází ke smírčímu řízení (angl. conciliation committee), kterého se účastní zástupci obou institucí a Komise. Článek 294 Smlouvy o
7
fungování EU upravuje spolurozhodovací proceduru. V celém procesu existují čtyři momenty, kdy lze dosáhnout dohody. Rada v řádné proceduře rozhoduje vţdy kvalifikovanou většinou. První čtení
Komise předloží návrh Parlamentu a Radě
Parlament přijme pozici
Rada pozici schválí (akt je ve znění pozice EP)
Předtím, neţ příslušný výbor Parlamentu přistoupí ke konečnému hlasování o návrhu legislativního aktu, poţádá Komisi, aby sdělila svůj postoj ke všem pozměňovacím návrhům k návrhu, které výbor přijal (viz obrázek 2), a poţádá Radu o připomínky. Pokud Komise nemůţe učinit takové prohlášení nebo prohlášení, ţe není ochotná přijmout všechny pozměňovací návrhy přijaté příslušným výborem, můţe výbor konečné hlasování odloţit. Postoj Komise můţe být součástí zprávy. První čtení je ukončeno přijetím návrhu legislativního usnesení. Pokud parlament legislativní usnesení nepřijme, vrátí návrh příslušnému výboru. Druhé čtení a) Evropský parlament během 3 měsíců přijme postoj Rady (přijetím je považována i nečinnosti EP). Akt je přijat ve znění postoje Rady b) Evropský parlament během tří měsíců většinou všech svých členů společnou pozici zamítne – návrh je pak považován za neschválený. c) Evropský parlament během 3 měsíců předloží Radě a Komisi pozměňovací návrhy k postoji Rady přijaté většinou svých členů Rada a Komise se k těmto pozměněním musí vyjádřit. Pokud během tří měsíců Rada kvalifikovanou většinou schválí změny navržené Parlamentu, akt je schválen ve formě pozměněné společné pozice. Rada však musí schválit jednomyslně ty pozměňovací návrhy, ke kterým se Komise vyjádřila negativně. Pokud Rada nepřijme všechna pozměnění, prezident Rady a prezident Parlamentu musí do 6 týdnů svolat dohadovací výbor. Zpravodajem pro druhé čtení je zpravidla ta samá osoba, jako při prvním čtení. Před hlasováním můţe příslušný výbor poţádat svého předsedu a zpravodaje, aby projednali pozměňovací návrhy předloţené ve výboru s předsedou Rady nebo jeho zástupcem a s příslušným komisařem. Zpravodaj můţe na základě tohoto projednání předloţit kompromisní pozměňovací návrhy. To se s přijetím Lisabonské smlouvy děje čím dál častěji. Dohadovací řízení/třetí čtení Pokud Rada pozměnění neschválí, svolají prezident Rady a prezident Evropského parlamentu během šesti týdnů dohodovací řízení. Rada by měla jednat jednomyslně u pozměnění, u nichž Komise vydala negativní stanovisko.
8
Pokud během šesti týdnů Výbor společný text schválí, Parlament většinou hlasů a Rada kvalifikovanou většinou, pak mají Parlament a Rada mají šest týdnů na schválení aktu v souladu se společným textem. Pokud ani jedna z institucí text neschválí - návrh není schválen. To platí i pro případ, kdy dohadovací výbor nepřijme společný text. * Období 3 měsíců můţe být prodlouţeno max. o jeden měsíc a šestitýdenní období o max. dva týdny, a to pouze na základě poţadavku EP nebo Rady. Dohadovací výbor je sloţen z členů Rady či jejich zástupců a stejného počtu zástupců Evropského parlamentu (Konference předsedů stanoví přesný počet poslanců z kaţdé politické skupiny). Řízení se účastní také Komise, která napomáhá dosaţení kompromisu mezi Radou a Parlamentem. Úkolem dohadovacího výboru je dosáhnout shody na společném textu kvalifikovanou většinou členů Rady a většinou členů Parlamentu, pak je akt přijat. Dohadovací výbor by měl předloţit společnou pozici zaloţenou na pozici Parlamentu a Rady ve druhém čtení. Akt je podepsán předsedou Rady a Parlamentu a vyhlášen v Úředním věstníku. Akt by měl vstoupit v účinnost ve specifikovaném termínu (pokud není uvedeno, tak dvacátým dnem po zveřejnění). V Úředním věstníku jsou rovněţ publikovány akty nelegislativní povahy, které nespecifikují, komu jsou adresovány. 4.1. Role Evropského hospodářského a sociálního výboru a Výbor regionů Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) byl zřízen na základě zakládacích smluv, aby reprezentoval zájmy občanské společnosti, konkrétně zaměstnavatelů, odborů a občanské společnosti. Zakládací smlouvy přesně stanoví, ve kterých oblastech je při přípravě legislativy nutné EHSV konzultovat. Komise můţe konzultovat EHSV dle vlastního uváţení i v dalších oblastech. Jeho stanoviska jsou však pro Radu a Evropský parlament nezávazná. V EHSV jsou dokumenty k přípravě stanoviska přiděleny do sekcí (podobné výborům v Parlamentu)4, v jejichţ rámci jsou nominováni zpravodajové, kteří připraví stanovisko za celý výbor. Na pomoc zpravodajů slouţí i tzv. studijní skupiny. Na rozdíl od politických skupin se členové EHSV sdruţují do tří skupin – Zaměstnavatelé, Zaměstnanci a Různé zájmy (spotřebitelé, nevládní organizace, mládeţnické organizace, zemědělci, zástupci malých a středních firem). Lobbistu budou tedy zajímat především zpravodajové k danému návrhu. Nicméně s ohledem na nezávaznost stanovisek, není zájem lobbistů o činnost této instituce příliš velký. Výbor regionů (VR) zastupuje zájmy regionů a municipalit. Stejně jako u EHSV stanoví zakládací smlouvy, ve kterých oblastech je při přípravě legislativy nutné VR konzultovat. Komise můţe konzultovat VR dle vlastního uváţení i v dalších oblastech. Stanoviska VR jsou pro Radu a Evropský parlament taktéţ nezávazná. Podobně jako v EHSV funguje Evropský výbor regionů. Jeho členové pracují v komisích a sdruţují se do politických skupin podobných politickým skupinám v Evropském parlamentu. Lobbista se i zde bude více zajímat o zpravodaje k danému návrhu. Význam lobbingu u konzultativních orgánů je s ohledem na jejich důleţitost v legislativním procesu mnohem menší.
4
EHSV dále vedle sekcí zřizuje různé observatoře (např. observatoř vnitřního trhu) a konzultativní komise.
9
4.2. Další způsoby rozhodování Na Komisi jsou delegovány zakládacími smlouvami nebo sekundární legislativou některé další normotvorné pravomoci. Tímto způsobem přijímá Komise stále více norem sekundárního práva, jejich počet je dokonce vyšší neţ legislativa schválená Radou a Evropským parlamentem. Velké mnoţství ale neznamená automaticky zásadní význam, ve většině případů jde o normy technického či čistě expertního rázu. Delegovaná legislativní pravomoc Komise je kontrolována systémem výborů sloţených ze zástupců členských států. Celý tento proces se nazývá „komitologie". Obrázek 3 – Rozhodovací toky v EU
10
OTÁZKY: Které výbory Parlamentu ČR přijdou do styku s návrhy evropských právních aktů? Může v rámci spolurozhodovací procedury v Evropském parlamentu skončit projednávání návrhu právního aktu v prvním nebo ve druhém čtení? Jaké vysoké funkce zastávají čeští poslanci v orgánech Evropského parlamentu? Které české organizace jsou zastoupené v Evropském hospodářském a sociálním výboru? DALŠÍ DOKUMENTY:
Kalendář Evropského parlamentu
BIBLIOGRAFIE:
Pitrová, M., Fiala, P.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003 Tichý, L.; Arnold, R.; Svoboda, P.; Zemánek, J.; Král, R. Evropské právo. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1999. ISBN: 80-7179-113-X Outlá, V. Právo Evropské unie. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. ISBN: 80869-898-97-0 Guéguen, D.: Nový praktický průvodce labyrintem EU. Brno: BMS Creative, s.r.o., 2006, ISBN 80-239-7904-3 Guéguen, D.: Komitologie: Boj o moc v EU?. Brno, BMS Creative, s.r.o., 2010, ISBN 97880-254-6867-8
11
