Dědicové
1 Ten neznámý muž nepůsobil cize. Arjeho Celnika cosi na jeho vzezření už na první pohled odpuzovalo i přitahovalo zároveň, pokud to ovšem byl první pohled: Arje Celnik měl téměř dojem, že se na ten obličej i na dlouhé paže sahající skoro ke kolenům matně pamatuje z doby vzdálené jako celý jeden život. Muž zaparkoval auto přímo před brankou. Bylo zaprášené a mělo béžovou barvu, množství pestrých nálepek na zadním skle a bočních oknech připomínalo mozaiku plnou vykřičníků, prohlášení, varování a hesel. Neznámý auto zamkl, ale přesto se u něj zdržel a rázným cuknutím postupně vyzkoušel všechny dveře, aby se přesvědčil, že jsou skutečně dobře zavřené. Potom několikrát jemně poklepal na kapotu, jako by nešlo o vůz, ale o starého koně, jehož přivázal ke kůlu v plotě a láskyplným poplácáním mu naznačoval, že čekání nebude trvat dlouho. Pak otevřel branku a pustil se směrem k verandě, kterou stínila pergola porostlá révou. Pohyboval se trhaně a vypadalo to, že mu chůze působí mírnou bolest, jako by kráčel bos po rozpáleném písku. Ze svého místa v zahradní houpačce, odkud člověk mohl sledovat okolí a nedat se spatřit, pozoroval Arje Celnik hosta od chvíle, kdy zaparkoval. Ať se však snažil sebevíc, nedokázal si vybavit, kdo ten známý neznámý je. Kde se s ním setkal a kdy? Možná při jedné ze svých cest do ciziny? Na cvičení záložníků? V kanceláři? Na univerzitě? Nebo ho zná ještě ze základní školy? Muž měl ve tváři prohnaný a zároveň rozpustilý výraz. Jako by se mu vydařil nějaký kanadský 5
žertík a on teď cítil škodolibou radost. Za cizí tváří nebo snad pod ní se v náznaku nejasně rýsoval jiný, znepokojivě povědomý obličej: tvář někoho, kdo už ti kdysi ublížil? Nebo na kom ses naopak ty dopustil dávno zapomenuté křivdy? Jako sen, který z devíti desetin zmizel v nenávratnu, ale jehož konec lze dosud zahlédnout. Arje Celnik se rozhodl nevstávat ze zahradní houpačky, aby hosta přivítal, a přijmout ho tady na verandě. Neznámý chvatně kličkoval a poskakoval po cestičce vedoucí ke schodům na verandu a malýma očkama neustále těkal napravo nalevo, jako by měl strach, že bude předčasně odhalen, nebo se bál rozzuřeného psa, který by se na něj mohl každým okamžikem vyřítit z hustých pichlavých keřů buganvilií lemujících pěšinku z obou stran. Špinavě žluté řídnoucí vlasy, červený krk, jehož svraštělá, povislá kůže připomínala krocaní vole, kalné, vodnaté oči, kmitající jako nenechavé prsty, dlouhé šimpanzí paže, to vše působilo lehce znepokojivě. Ze své skryté pozorovatelny v zahradní houpačce ve stínu révy si Arje Celnik všiml, že muž je rozložitý, ale tělo má trochu ochablé, jako by se právě zotavil z těžké nemoci; donedávna nejspíš býval zavalitý, ale teď jako by se jeho tělo začalo hroutit do sebe a on se ve své kůži smrskl. Dokonce i špinavě béžové letní sako s nadouvajícími se kapsami na něm vypadalo příliš široké a zplihle mu viselo z ramen. Přestože byl konec léta a cestička byla suchá, neznámý se zastavil a důkladně si očistil boty o rohožku pod schody. Potom zvedl nejprve jednu, pak druhou nohu a znovu čistotu podrážek zkontroloval. Teprve když byl sám se sebou spokojen, vystoupal ke dveřím opatřeným sítí proti hmyzu, zkoumavě se na ně zahleděl a poté, co na ně několikrát zdvořile zaklepal a nedostalo se mu odpovědi, se konečně rozhlédl a spatřil pána domu pohodlně usazeného v rohu v houpačce obklopené velkými květináči a závěsnými truhlíky pod vínem porostlou pergolou, jež vrhala stín na místo, kde seděl, i na celou verandu. Návštěvník okamžitě nasadil široký úsměv a málem přidal i úklonu, odkašlal si a spustil: „Je u vás překrásně, pane Celkine! Nádherně! Úplná izraelská Provence! Co Provence – Toskánsko! Ta krajina! Ten les! Ty vinice! Tel Ilan je zkrátka nejkrásnější vesnice v celé téhle 6
levantské zemi. Je tu moc příjemně! Dobré ráno, pane Celkine. Promiňte. Doufám, že nejdu nějak nevhod.“ Arje Celnik mu pozdrav suše oplatil, opravil ho, že se nejmenuje Celkin, nýbrž Celnik, a dodal, že lituje, ale že nemá ve zvyku nakupovat u podomních obchodníků. „Velmi správně! Máte naprostou pravdu!“ zahlaholil muž a rukávem si otíral pot z čela. „Jak má člověk vědět, že před ním stojí obchodník a ne nějaký podvodník? Nebo nedejbože zločinec, kterého vyslala na obhlídku banda zlodějů, co se vám chystá vykrást dům. Ale já, pane Celniku, nejsem žádný obchodník. Mafcir, jméno mé!“ „Prosím?“ „Mafcir. Wolf Mafcir. Právní zástupce Mafcir z advokátní kanceláře Lotem a Pružinin. Velice mě těší, pane Celniku. Přicházím za vámi ve věci, jak bych to popsal, možná bude lépe nesnažit se tu věc popisovat a přejít rovnou k ní. Posadím se, když dovolíte. Bude to víceméně osobní rozhovor, pochopitelně nejde o mou osobu, žádné strachy, se svými soukromými záležitostmi bych si v žádném případě netroufal takhle vás přepadnout a obtěžovat bez předchozího upozornění. I když po pravdě, snažili jsme se, opakovaně jsme se pokoušeli – vaše telefonní číslo ale není uvedeno v seznamu a na dopis jste neuznal za vhodné odpovídat. Proto jsme se rozhodli zkusit štěstí a neohlášeně vás navštívit, čímž se velice omlouváme za vyrušení. Opravdu nemíváme ve zvyku takhle jednat, vtrhnout někomu do soukromí, i kdyby ten někdo bydlel na nejkrásnějším místě v zemi. Každopádně, jak už jsem zmínil, nejde jen o naši osobní záležitost. Ne, ne. To v žádném případě. Je tomu právě naopak: tím myslím, jak bych to vhodně vyjádřil, řeknu to takhle, tedy, jedná se o vaši osobní záležitost. Vaši, a nikoli pouze naši. Nebo ještě lépe, týká se to vlastně vaší rodiny. Vaší rodiny obecně a zvláště pak jednoho jejího člena, pane Celkine, jednoho určitého člena. Nebudete mít nic proti, když se posadíme a krátce si promluvíme? Ujišťuji vás, že se vynasnažím, aby celá věc nezabrala víc než deset minut. I když, tohle bude záležet především na vás, pane Celkine.“ „Celniku,“ opravil ho Arje Celnik. A pak dodal: „Sedněte si.“ „Sem ne. Sem,“ upřesnil vzápětí. Tlusťoch, přesněji bývalý tlusťoch, se totiž nejprve usadil do houpačky, 7
hned vedle hostitele, takže se vzájemně dotýkali stehny. Hustý oblak pachů (zažívání, ponožky, talkový pudr a podpaží) se držel jeho těla těsně jako osobní stráž. Všechny pachy halila jako jemná síť pronikavá vůně vody po holení. Arje Celnik si náhle vzpomněl na otce, který také míval ve zvyku překrývat tělesný pach výraznou kolínskou. Hned jak výtku uslyšel, opřel host opičí paže o kolena, trochu se zhoupl, s omluvou se přesunul a své pozadí v příliš širokých kalhotách uvelebil na určeném místě – na dřevěné lavičce stojící z druhé strany zahradního stolu. Byl to venkovský stůl vyrobený z dřevěných, jen zpola opracovaných desek vzhledem připomínajících pražce. Arjemu záleželo na tom, aby jeho nemocná matka ze svého okna za žádnou cenu nezahlédla skrz vínem porostlou pergolu hosta ani jeho záda nebo obrys. Proto ho usadil na místo, kam z okna nebylo vidět. Před jeho zvučným hlasem bude matku chránit hluchota. 2 Naama, manželka Arjeho Celnika, odjela před třemi lety ke své dobré přítelkyni Thelmě Grantové do San Diega. Nenapsala mu výslovně, že se rozhodla ho opustit, zpočátku to jen jemně naznačovala: Zatím se nebudu vracet. Za půl roku napsala: Ještě u Thelmy zůstanu. Po nějakém čase mu oznámila: Už na mě nemusíš dál čekat. Pracuji s Thelmou v salónu krásy, provádíme tu omlazovací kúry. V dalším dopise stálo: Je nám s Thelmou dobře, máme podobnou karmu. Náš společný duchovní učitel říká, že bychom měly zůstat spolu. Ty už si nějak poradíš. Nezlobíš se, že ne? Jeho vdaná dcera Hila mu napsala z Bostonu: Tati, pro tvoje vlastní dobro ti radím, netlač na mámu. Zařiď si život po svém. A protože styky s Eldadem, svým prvorozeným synem, přerušil už dávno a kromě své rodiny neměl jinou blízkou duši, rozhodl se vloni uvolnit byt na hoře Karmel, přestěhovat se z Haify k matce do Tel Ilanu, žít z příjmů za pronájem svých dvou haifských bytů a věnovat se svému koníčku. Takhle si zařídil život po svém, jak mu dcera radila. V mládí sloužil Arje Celnik u námořního komanda. Nikdy, ani jako malý kluk, se nebál nebezpečí, ať už šlo o nepřátelskou palbu nebo 8
o šplhání na útesy. S přibývajícími roky však čím dál pronikavěji pociťoval strach ze tmy v prázdném bytě. Proto se nakonec rozhodl nastěhovat zpátky k matce do starého domu, kde se narodil a vyrůstal, na kraji Tel Ilanu. Jeho matka Rozálie byla téměř devadesátiletá, hluchá, shrbená a málomluvná stařenka. Většinu času nechávala vedení domácnosti na něm a nezatěžovala ho požadavky či dotazy. Občas Arje Celnik pomyslel na to, že by brzy mohla nadejít chvíle, kdy se matka kvůli nemoci nebo pokročilému věku bez jeho soustavné péče neobejde, a on by ji musel krmit, mýt a vyměňovat jí pleny. Nebo jí přivést ošetřovatelku, narušit tak klid v domě a vystavit své soukromí cizím očím. Jindy naopak doufal, nebo téměř doufal, v brzké zhoršení matčina stavu, jež by mu poskytlo rozumově i citově ospravedlnitelný důvod přemístit ji do vhodného ústavu. Pak by měl celý dům jen pro sebe, a kdyby chtěl, mohl by si do něj přivést novou, krásnou ženu. Nebo si sem vodit celou řadu mladých dívek. Mohl by dokonce zbourat vnitřní příčky a dům přestavět. Zařídit si život po svém. Zatím však vedl stále tentýž život, poklidný a tichý život syna obývajícího spolu s matkou temný, prastarý dům. Každé ráno přicházela hospodyně, přinesla nákup podle seznamu, uklidila a uvařila, a poté, co naservírovala matce i synovi oběd, si zase tiše šla po svých. Jeho matka trávila většinu dne ve své ložnici četbou starých knih, zatímco Arje Celnik ve svém pokoji poslouchal rádio a stavěl modely letadel z balzového dřeva. 3 Neznámý najednou vykouzlil vtíravý, prohnaný úsměv, jako by svému hostiteli s pomrkáváním navrhoval: pojďte, trochu si společně zahřešíme. A zároveň – jako by se strachoval, že na sebe tím návrhem přivolá trest. „Promiňte, ale mohu si s dovolením nabídnout?“ zeptal se nenu ceně. A protože měl dojem, že hostitel přikývl, vzal ze stolu džbán s vodou, v níž plavaly kostky ledu, plátky citronu a lístečky marocké máty, a nalil si do jediné sklenice, která tu stála a která patřila Arjemu Celnikovi, přitiskl k ní masité rty a pěti šesti velkými, hlasitými doušky ji vyprázdnil, 9
nalil si ještě půl sklenice, znovu ji hlučně, hltavě vypil a vzápětí se začal omlouvat: „Nezlobte se! Je to velice prosté, tady na vaší krásné verandě ani není cítit, jaké je dnes horko. Dnes je veliké horko. Veliké! Ale i tak, i přes to nesmírné parno – tohle místo je kouzelné! Tel Ilan je skutečně nejkrásnější víska v celém Izraeli! Provence! Ne, Provence ne – Toskánsko! Lesy! Vinice! Ty sto let staré venkovské domy, červené střechy, vzrostlé cypřiše! Tak co myslíte, máte chuť hovořit ještě chvíli o místních krásách, nebo byste s dovolením dával přednost tomu, abych bez průtahů přešel přímo k naší drobné záležitosti?“ Arje Celnik řekl jen: „Poslouchám.“ „Vy Celnikové, potomci Leona-Akavji Celnika, jste patřili, pokud se nepletu, k prvním obyvatelům vesnice. K jejím zakladatelům, že ano? Je tomu už devadesát let. Téměř celé století.“ „Jmenoval se Akiva-Arje, ne Leon-Akavja.“ „Ale jistě,“ vyhrkl nadšeně host. „Chováme velkou úctu ke skvělé historii Celkinovy rodiny. Nejen úctu, obdiv! Na začátku, pokud se nemýlím, přišli dva nejstarší bratři Boris a Semjon Celkinovi z malé vesničky v charkovské oblasti, aby založili zde na odlehlém místě uprostřed divoké krajiny pohoří Menaše zbrusu novou osadu. Nebylo tu nic. Jen pustina zarostlá bodláčím. V tomto údolí nestály dokonce ani arabské vesnice, ty se nacházely až za kopcem. Potom přišel i Borisův a Semjonův nejmladší synovec Leon, nebo, pokud na tom tolik trváte, Akavja-Arje. A později, alespoň podle toho, co se vypráví, se Semjon a Boris sebrali a vrátili se do Ruska, kde Boris Semjona zavraždil sekerou, a jen váš dědeček – byl to dědeček? Nebo otec vašeho dědečka? –, jen Leon-Akavja vytrval a zůstal zde. Co prosím? Že se nejmenoval Akavja, ale Akiva? Pardon. Tedy Akiva. Zkrátka, věc se má tak, že my, Mafcirové, náhodou pocházíme také z charkovské oblasti! Doslova z charkovských lesů. Mafcir! Neslyšel jste to jméno? Jeden z mých předků byl věhlasný chazan, Šaja-Lejb Mafcir, a jiný, Grigorij Mojsejevič Mafcir, byl slavný generál Rudé armády. Moc moc slavný, ale Stalin ho nechal zavraždit. Během čistek ve třicátých letech.“ Muž vstal, zvedl šimpanzí paže a napodobil postoj střelců poprav čí čety, doprovodil to zvuky připomínajícími rachot palby a ukázal 10
přitom špičaté a ne zcela bílé přední zuby. Pak se s pusou od ucha k uchu znovu posadil, jako by byl spokojen s úspěšnou popravou. Arjemu Celnikovi se zdálo, že jeho společník možná očekává potlesk nebo aspoň pousmání na oplátku za vlastní přeslazený úsměv. Hostitel se však rozhodl mu úsměv neoplatit. Odsunul použitou skleničku i džbán s vodou a ledem trochu stranou a řekl jen: „Ano?“ Advokát Mafcir si přejel pravou dlaní po levé, nadšeně ji stiskl, jako by sám sebe už dlouho nepotkal a byl tím nečekaným shledáním velice potěšen. Pod přívalem jeho květnatých vět se celou dobu ukrývala rozjařenost jako pramínek tekoucí kdesi hluboko, Golfský proud spokojenosti se sebou samým: „Dobře, vyložme tedy, jak se říká, karty na stůl. Záležitost, kvůli níž jsem si k vám dovolil dnes takto vpadnout, je čistě osobní a týká se nás dvou a možná i vaší drahé paní matky, dej jí pán Bůh pevné zdraví. Tedy velectěné staré dámy. Samozřejmě jen pod podmínkou, že vám nebude obzvláště proti mysli toto citlivé téma otevírat.“ „Ano,“ zopakoval Arje Celnik. Host vstal a svlékl si béžové sako špinavě pískového odstínu. Na bílé košili se mu v podpaží rýsovaly velké skvrny potu. Pověsil sako přes opěradlo židle, znovu se zeširoka posadil a prohlásil: „Omluvte mě. Doufám, že vám to nevadí. Dnes je zkrátka opravdu horko. Dovolíte, abych si sundal i kravatu?“ Na chviličku připomínal vyplašené děcko, které ví, že si zaslouží pokárat, ale stydí se poprosit za prominutí. V příštím okamžiku ten výraz opět zmizel. Když hostitel mlčel, sundal si muž kravatu jediným pohybem, jenž Arjemu Celnikovi připomněl syna Eldada, a prohlásil: „Dokud máme vaši máti na krku, nemůžeme přece nemovitost zhodnotit.“ „Prosím?“ „Ledaže bychom jí našli výtečné místo v mimořádně skvělém zařízení. A já bych jedno takové zařízení měl. Tedy, nemám ho já, ale bratr mého společníka. Zbývá jen získat její souhlas. A nebude pro nás jednodušší opatřit si potvrzení, že jsme zmocněni stát se jejími opatrovníky? Potom bychom už její souhlas nepotřebovali.“ Arje Celnik dvakrát či třikrát pokýval hlavou a nehty pravé ruky se 11
poškrábal na hřbetě levačky. V poslední době se skutečně několikrát pustil do úvah o matčině budoucnosti, o tom, co s ním i s matkou bude, až přestane být po tělesné nebo duševní stránce samostatná, a kdy nadejde chvíle rozhodnutí. Někdy ho představa odloučení naplňovala smutkem a pocitem studu, jindy se zas téměř toužebně upínal k tomu, že ji bude moci co nevidět poslat pryč, a k možnostem, jež se před ním otevřou, jakmile se z domu odstěhuje. Jednou dokonce pozval realitního agenta Josiho Sasona, aby mu cenu domu odhadl. Kvůli těmto potlačovaným nadějím se cítil provinile, a dokonce sám sebou opovrhoval. Arje Celnik měl zvláštní dojem, jako by si tenhle odpudivý člověk něco z jeho hanebných myšlenek přečetl. Požádal tedy pana Mafcira, aby to vzal ještě jednou od začátku – koho přesně zastupuje? Čím jménem sem byl vyslán? Wolf Mafcir se zachichotal: „Mafcire, říkejte mi prostě Mafcire. Nebo Wolfe. Mezi příbuznými je přece naprosto zbytečné oslovovat se pane.“ 4 Arje Celnik se zvedl. Byl o dost vyšší i urostlejší než Wolf Mafcir a také širší a silnější v ramenou, i když oba měli dlouhé paže sahající téměř ke kolenům. Vstal, dvěma kroky došel ke svému hostovi, nahnul se nad něj v celé své výšce a prohlásil: „Co vlastně chcete.“ Pronesl tu větu bez otazníku a během řeči si zapnul knoflíček košile, jejíž výstřih odhaloval kousek hrudníku s šedivými chlupy. Wolf Mafcir smířlivě zašveholil: „Nač ten spěch, neměli bychom naši záležitost opatrně a uvážlivě probrat ze všech stran, abychom nikde neponechali ani skulinku? Ani škvírku? Nesmíme se zmýlit ani v sebemenší drobnosti.“ Host připadal Arjemu Celnikovi povadlý a ochablý. Zdálo se, jako by mu vlastní kůže byla trochu velká. Sako na něm zplihle viselo jako plášť na strašákovi na poli. Oči měl vodnaté a kalné. Zároveň v něm bylo i cosi ustrašeného, jako by se bál, že se na něj někdo oboří. „Naši záležitost?“ „Chci říci, problém se starou paní. Tedy, s vaší paní matkou, na jejíž 12
jméno je dosud napsán náš majetek a bude na něj zapsán až do konce jejích dní – a kdo ví, co ji vůbec napadlo uvést v závěti – nebo do do by, kdy se nám dvěma podaří nechat se jmenovat jejími opatrovníky.“ „Nám dvěma?“ „Tenhle dům bude možné zbourat a postavit na jeho místě sanatorium. Ozdravovnu. Budeme tu moci vybudovat podnik, jemuž se v Izraeli nic nevyrovná: čistý vzduch, venkovská idyla, krajina, která si nezadá s Provence nebo Toskánskem, léčivé rostliny, masáže, meditace, duševní rozvoj, lidé budou platit pěkné peníze za to, co jim náš podnik nabídne.“ „Promiňte, od kdy přesně se známe?“ „Ale vždyť my už jsme dobří známí. Co známí, příteli: příbuzní. Dokonce společníci.“ Arje Celnik vstal, možná tím chtěl hosta přimět, aby se také zvedl a šel si svou cestou. Ten však zůstal dál sedět na místě a dokonce natáhl ruku a znovu si nalil vodu s ledem, plátkem citronu a lístky máty do sklenice, která patřila Arjemu Celnikovi, dokud si ji nepřivlastnil. Pohodlně se opřel. Teď, v košili s propocenými skvrnami v podpaží, bez saka a kravaty, se Wolf Mafcir podobal rozšafnému, zpocenému obchodníku s dobytkem, jenž přišel do vesnice, aby s místními trpělivě, ale mazaně sjednal obchod, který, jak je přesvědčen, bude výhodný pro obě strany. Čišela z něj jakási skrytá potměšilost, jež nebyla zcela cizí ani hostiteli. „Musím teď dovnitř,“ zalhal Arje Celnik. „Potřebuji si něco zařídit. Omluvte mě.“ „Já nespěchám,“ usmál se Wolf Mafcir. „Jestli dovolíte, budu tu sedět a čekat na vás. Nebo bych snad měl jít raději s vámi a seznámit se s madam? Musím přece rychle získat její důvěru.“ „Madam,“ řekl Arje Celnik, „nepřijímá návštěvy.“ „Milerád doprovodím svého hostitele do domu,“ nedal se odbýt Wolf Mafcir a vstal ze židle, „vždyť nejsem přesně vzato návštěva. Jsme přece, jak bych to řekl, tak trochu příbuzní. Dokonce společníci.“ Arje Celnik si zničehonic vzpomněl na radu své dcery Hily, aby nechal maminku být, nepokoušel se ji přimět k návratu a zařídil si život po svém. Je pravda, že se nijak zvlášť nesnažil Naamu přesvědčovat, aby se vrátila: když se po ostré hádce sebrala a odjela ke své 13
nejlepší přítelkyni Thelmě Grantové, sbalil Arje Celnik všechny její šaty i věci a poslal je na Thelminu adresu do San Diega. Když s ním jeho syn Eldad přerušil styky, zabalil a poslal mu jeho knihy, dokonce i jeho hračky. Odstranil z bytu každou památku na něj, jako když armáda po skončení bojů pročesává dobyté území. Za několik měsíců sebral i svoje věci, opustil Haifu a přestěhoval se sem do Tel Ilanu. Ze všeho nejvíc si přál úplný klid: dny, jež se podobají jeden druhému, a spoustu volného času. Někdy se vydával na dlouhé procházky kolem vesnice i mimo ni, do kopců lemujících malé údolí, do ovocných sadů a stinných borových hájů. Nebo se jen půlhodinku potloukal po dvoře mezi budovami, jež patřívaly k otcovu hospodářství a teď už mnoho let chátraly. Dosud tu stálo pár rozpadajících se kůlen, kurníky, plechové boudy, stodola a opuštěný chlév pro výkrm telat. Bývalou stáj proměnil ve sklad, kam umístil nábytek z vyklizeného haifského bytu, nyní tu padal prach na křesla a pohovku, na koberce, příborník a stůl z obývacího pokoje, mezi kusy nábytku se táhla tenká vlákna pavučin. V koutě tu na boku stála i stará manželská postel, jež patřila jemu a Naamě. Matrace ležela pohřbená pod hromadou zaprášených přikrývek. „Omluvte mě,“ řekl Arje Celnik. „Mám práci.“ Wolf Mafcir opáčil: „Beze všeho. Pardon. Nebudu vás rušit, příteli, v žádném případě vás nebudu vyrušovat. Naopak. Od teď budu úplně zticha. Jako pěna.“ S tím vstal a chystal se vstoupit za hostitelem do temného domu, v němž panoval chládek a ve vzduchu se vznášel lehký pach potu a staroby. „Počkejte na mě prosím venku,“ prohlásil Arje Celnik neústupně. Ve skutečnosti však měl v úmyslu říct, dokonce s jistou dávkou hrubosti, že návštěva je u konce, a požádat nezvaného hosta, aby odešel. 5 Hosta však ani nenapadlo odejít. Vklouzl dovnitř za Arje Celnikem, kráčel chodbou těsně za ním a přitom otevíral jedny dveře po druhých a nevzrušeně si prohlížel kuchyni, knihovnu, dílnu s modely letadel z balzového dřeva, jež visely na provázcích ze stropu a jemně se 14
ve vzduchu pohybovaly, jako by měly v úmyslu pustit se do nelítostné letecké bitvy. Arjemu Celnikovi tím připomněl zvyk, který sám míval už od dětství – otevírat každé zavřené dveře a zkoumat, co se skrývá za nimi. Když prošli domem až na konec chodby, zastoupil Arje Celnik vchod do své ložnice, jež kdysi patřívala jeho otci. Wolf Mafcir však vůbec neměl v úmyslu zamířit do ložnice svého hostitele; místo toho jemně zaklepal na dveře hluché staré paní, a protože se nedočkal odpovědi, položil dlaň na kliku, jako by ji jemně hladil, polehounku otevřel, vstoupil dovnitř a spatřil paní Rozálii, jak leží uprostřed široké manželské postele přikrytá až po bradu vlněnou pokrývkou, hlavu zabalenou do šátku, oči zavřené, a bez ustání pohybuje kostnatými, bezzubými dásněmi, jako by cosi žvýkala. „Přesně jako ve snu,“ zachichotal se Wolf Mafcir. „Dobrý den, drahá paní, moc a moc se nám po vás stýskalo a velice jsme toužili stanout ve vaší blízkosti, jistě máte ohromnou radost, že nás vidíte.“ Během řeči se k ní naklonil, dvakrát ji dlouze políbil na obě tváře a potom jí vtiskl ještě polibek na čelo. Stařenka otevřela kalné oči, vytáhla zpod přikrývky kostnatou ruku a Wolfa Mafcira pohladila, cosi zamumlala, pak ještě něco dodala a zpod přikrývky vykoukla i druhá ruka. Přitáhla si jeho hlavu oběma rukama, muž se sklonil ještě níž, vyzul si boty a nechal je stát u postele, sehnul se a políbil ji na bezzubá ústa. Potom si lehl do postele vedle ní, nadzvihl kraj deky a také se přikryl. „Tak,“ řekl. A pak dodal: „Zdravím vás, drahá paní.“ Arje Celnik na vteřinu či dvě zaváhal, zalétl pohledem k otevřenému oknu, za kterým se rýsovala jedna z opuštěných kůlen a zaprášený cypřiš, po němž rozpálenými prsty šplhala oranžová buganvilie. Obešel manželskou postel, zavřel okenice i okno, zatáhl závěsy a během toho si rozepnul knoflíčky košile a povolil pásek, také se vyzul, svlékl se a lehl si do postele vedle své staré matky, a tak tam všichni tři leželi, paní domu uprostřed mezi svým synem, který nevydal ani hlásku, a cizím mužem, jenž ji nepřestával hladit a líbat a něžně přitom mumlal: „Všechno dobře dopadne, drahá paní, všechno dopadne skvěle, všechno dáme do pořádku.“
15
