FARNÍ INFORMÁTOR NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 26. KVĚTNA 2013
Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi.
Když byl Ježíš pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,21-22). Poutníci při obnově křestního vyznání na místě, kde byl Ježíš pokřtěn od Jana v Jordáně. Qasr El Yahud, Izrael, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 28. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze našeho Pána Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, neboť Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého. V tomto Duchu prosme: L: BOŽE, V TROJICI JEDINÝ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za svatou Církev, ať je ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého. Prosme za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti. Prosme za křesťanské rodiny, aby každodenní modlitbou a četbou Písma svatého poznávaly, že pramenem lásky živého společenství osob je trojjediný Bůh. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Prosme za všechny věrné zemřelé, aby navěky patřili na slávu Trojjediného Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. květ na - 2. června 20 13 DEN
LITURGIE SLAVNOST
NEDĚLE 26. května
NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
PONDĚLÍ 27. května
8. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. AUGUSTIN Z CANTERBURY, BISKUP
PONDĚLÍ
ÚTERÝ 28. května
8. TÝDNE V MEZIDOBÍ
STŘEDA 29. května
8. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ČTVRTEK 30. května
SV. ZDISLAVA
ÚTERÝ
STŘEDA
SVÁTEK
PÁTEK 31. května
NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE
SOBOTA 1. června
SV. JUSTIN, MUČEDNÍK
NEDĚLE 2. června
SLAVNOST
TĚLA A KRVE PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za 80 let života PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 SRNCOVU a ŠEDOVIČOVU za +Vojtěšku SLAVÍKOVOU, DRYSICE manžela, vnuka Zdeňka, 9.30 živou a zemřelou rodinu za + Marii PUČANOVOU, PODIVICE manžela, vnučku a duše v oč. 11.00 PODIVICE:18.00 -MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 PODIVICE za + Danu MÜLLEROVOU, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 DRYSICE za +kněze a řeholnice z Drysic a +kněze, kteří ve farnosti působili 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za +Vojtěšku RYŠÁNKOVOU, manžela, živou a + rodinu 18.00 PODIVICE EUCHARISTICKÁ ADORACE 18.00 PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 za + rodiče SNÍDALOVY, PUSTIMĚŘ POSPÍŠILOVY, živou a +rod. 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za + rodinu BUREŠOVU a Boží požehnání pro živou rodinu 9.30 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 11.00
PUSTIMĚŘ - PROCESÍ CORPUS DOMINI: ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL
POŘAD BOHOSLUŽEB: 2. - 9. če rvna 2013 DEN
NEDĚLE 2. června
LITURGIE SLAVNOST
TĚLA A KRVE PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 8.00 DRYSICE za + rodinu BUREŠOVU a Boží požehnání pro živou rodinu 9.30 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 11.00
PUSTIMĚŘ - PROCESÍ CORPUS DOMINI: ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL
PONDĚLÍ 3. června ÚTERÝ 4. června STŘEDA 5. června ČTVRTEK 6. června
SV. KAREL LWANGA A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI ÚTERÝ 9. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. BONIFÁC, BISKUP A MUČEDNÍK SV. NORBERT, BISKUP A MUČEDNÍK SLAVNOST
PÁTEK 7. června
PUSTIMĚŘ za + Antonii KALDČÍKOVOU, rodiče, živou a + rodinu 18.00
NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA
SOBOTA 8. června
NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE
NEDĚLE 9. června
10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00
za + Filoménu SUROU, manžela a zetě za + Jana PŘIKRYLA a rodinu KOLENIČOVU za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry za + P. Františka PETRŮ, DRYSICE živou a zemřelou rodinu 16.00 BENÍČKOVU a ZELENKOVU za + Františka a Vladimíru PUSTIMĚŘ ŠKOLAŘOVY 18.00 a dar zdraví pro rodinu za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 PUSTIMĚŘ za + Víta POSPÍŠILA a Boží požehnání pro živou rodinu 8.00 za + Filoménu a Stanislava DRYSICE KUPČÍKOVY a dvoje rodiče 9.30 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC KVĚTEN 1. Za ty, jimž je svěřeno vykonávání spravedlnosti, aby vždy jednali bezúhonně a podle svého svědomí. 2. Za kněžské semináře, zvláště v misijních církvích, aby formovaly pastýře podle Kristova srdce, zcela oddané hlásání evangelia. 3. Aby děti již v rodině dostávali od rodičů pevný základ křesťanského života. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR S ESL TÁ ĚN LA Í DAUK CR HV AESPVÁAN TĚ ÉH –O 2.–Č1E9R.VKNVAĚ2T0 N1 A32013
Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu.
J. E. Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, předsedá eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30. června 2011.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za Svatého otce Františka, za kardinála Coppu, biskupy, kněze a jáhny, aby jako Boží služebníci a správci Božích tajemství neohroženě hlásali tvou pravdu uprostřed pohnutých dějin současného světa. Prosíme Tě za nás, kteří přistupujeme k eucharistickému stolu, abychom přinášeli do našich rodin i do společenství Církve naší farnosti tvou radost. Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností. Prosme za tě za věrné zemřelé, kteří se na pozemské pouti sytili Chlebem života věčného, ať mají účast na stole tvé hostiny v království Boha Otce. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
1. ČTENÍ – PŘ 8,22-31
Čtení z knihy Přísloví. Toto praví Boží Moudrost: „Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“ ŽALM 8
Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, – na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: – Co je člověk, že na něho myslíš, – co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, – ověnčils ho ctí a slávou, – dals mu vládnout nad dílem svých rukou, – položils mu k nohám všechno: Ovce i veškerý dobytek, – k tomu i polní zvířata, – ptáky na nebi a ryby v moři, – vše, co se hemží na stezkách moří. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,1-5
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. EVANGELIUM – JAN 16,12-15
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ 3
Sláva Bohu
/zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
Kolikrát se modlíme „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“! Duchovní autoři nás povzbuzují, abychom své skutky dělali ke slávě Boží. Uvědomujeme si, co to má znamenat? České „sláva“ má jazykově stejný kořen jako „slovo“. Slavné je tedy to, o čem se často mluví. Podobný původ prý má i latinské gloria. Řecké doxa je spíš to, co se navenek jeví jako normální; naopak „paradoxální“ je něco nečekaného, nezvyklého. Vyjdeme-li z těchto novoevropských významů, zdá se jednomu německému filosofovi směšné myslet si, že by Pán Bůh stál o to, aby se o něm mluvilo, že by chtěl být tímto způsobem slavný. K pochopení výrazu sláva v liturgických textech se musíme vrátit k významu, který má v Bibli. Hebrejština má termín kabod. Ten označuje to, co má váhu, co je důležité, rozhodující. Je tedy docela logické, když řekneme, že jenom Bohu přísluší sláva. On má ve světě všechnu důležitost, moc, svou silou všechno řídí. Lidé to bohužel nevnímají. Považují za důležitější jiné věci. Pohané se klaněli modlám a i Židé je často napodobovali. Kázání proroků jim ukazují, jak je to pošetilé. Mají oči a nevidí. Aby jim protřel zrak, Bůh sám často zjevuje navenek svou slávu zázračnými zjevy a viděními. Když ubozí uprchlíci z Egypta byli podivuhodně zachráněni průchodem přes Rudé moře, všechen lid viděl slávu Boží, moc, proti které neznamenalo nic ani vojsko velmocného faraóna. První reakce na takové zjevení bývá strach. Když se židovští uprchlíci zastavili na jistou dobu pod horou Sinajem a i tam uviděli Boží moc na vrcholku v podobě hromů a blesků, báli se k hoře přiblížit. Jen Mojžíš vystoupil na horu, kde se jevila Boží sláva, ale viděl ji jenom v mraku (Ex 33,9). Po exodu Bůh doprovází svůj lid, mohou to pozorovat, dává jim to jistotu, ale je vždycky v tajemství, které se odhaluje podle schopnosti duchovního chápání. I při posvěcení Šalomounova chrámu se jeví sláva Boží jenom v mraku (1 Kr 8,10-13). Je tu tedy vývoj zjevení. I když od samého počátku nebe a země hlásají slávu Boží, její plné zjevení bude až na konci věků, až celý svět uvidí Syna člověka přicházet v oblaku velké moci a slávy (Mk 13.26). 4
Přesto však je tu pevný střed dějin, který dává smysl všem ostatním zjevením Boží slávy: je to vtělení Božího Syna, jeho zrození v lidské přirozenosti. Sv. Jan, který byl očitým svědkem dosvědčuje: „Viděli jsme jeho slávu“ (Jan 1,14). Vidět Ježíšovu slávu znamená vidět Boha na zemi: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,7-9). Není náhodou, že ta slova Ježíš pronesl těsně před svou obětí. Na kříži totiž Bůh zjevil nejzákladnější vlastnost svého božství, vrchol lásky a touhu spasit svou obětí svět. Při vzkříšení pak ukázal, že ta oběť je vítězná nad smrtí a zlem. Když se potom apoštolové rozešli do celého světa, rozšiřovali Boží slávu, tj. dosvědčovali, že Bůh je láska a spása všech, že je to síla vítězná a mocnější nad všechny ostatní síly působící ve světě. Ve stopách apoštolů je i církev povolána, aby hlásala Boží slávu. Způsobů, kterými se to děje, je mnoho. Zmiňme se alespoň o hlavních. Když na počátku 4. století v římské říši dostali křesťané svobodu, viděli v tom pochopitelně zjevení Boží slávy. Bylo to vítězství pronásledovaných, pohrdaných, skrovných lidí nad mocnou vládou světovou, jejíž autoritou byl odsouzen k smrti Ježíš. Začali stavět chrámy. V jejich kupolích se objevil obraz Krista, zvaný řecky Pantokrator, Vševládnoucí. Vidíme tu Spasitele sedícího na trůně s odznaky císařské moci. Význam je zřejmý. Vyslovuje se tím svědectví jeho síly a moci. Je to jakoby se chtělo říci: Ten, kterého jste odsoudili k smrti, aby nebyl, ve skutečnosti žije, zatím co vy jste zemřeli. Nejste to tedy vy, kteří vládnete světem, ale je to on. Obraz vítězného Krista v kopulích chrámů se udržel dlouho. Ale i když není vždycky tak triumfální, stejnou myšlenku nám vnuká konstrukce chrámů po staletí. Vidíme tu všechno v přehodnocení všech lidských hodnot. Ve světě se pokořujeme před panujícími. V kostele se ukláníme před křížem. Lidé živí a silní jsou ve světě činní, v kostele se obracíme ke světcům, to je k lidem, kteří už zemřeli, ale mají právě teď možnost zasáhnout účinně do dění světa. Abychom věděli, co se děje, čteme ve světě noviny. V kostele posloucháme čtení evangelia napsaného už před dvěmi tisíci lety, ale stále aktuálního k pochopení pravého života. Ve světě jsou soudní budovy, aby viníci byli potrestáni a vyloučeni ze společnosti. V kostele jsou zpovědnice, aby se litující hříšníci napravili a znovu zařadili do práce pro dobro všech. Ve světě je stálý boj o denní chléb. V kostele je stále prostřený stůl, ke kterému jsou zváni ti, kdo jsou čistého srdce, aby požili chléb věčného života. To všechno je ovšem obrazně. Pravým chrámem Božím jsou sami křesťané. Proto i z nich samých má vyzařovat sláva Boží tak, aby byli zjevením Boží moci a síly v tomto světě. V životě sv. Františka z Assisi se vypravuje, že vyzval některé své druhy, aby s ním šli kázat do města. Vyšli tedy ven, prošli ulicemi města až na opačnou stranu a pak jim světec najednou pokynul, aby se dali s ním zase nazpátek domů. S podivením se ho ptali, proč neměli příležitost ke kázání. Ale sv. František jim vysvětlil, že hlavní kázání se koná ne slovy, ale příkladem života. Lidé, kteří se honí za penězi, neuvěří evangeliu, že jsou blahoslavení chudí, když neuvidí ty, kteří jsou ve své chudobě šťastni s Kristem. Slávou Bohu je tedy příklad života každého dobrého křesťana. Byl si toho dobře vědom sv. Ignác z Loyoly, jehož heslem bylo: Všecko k větší slávě Boží (Ad maiorem Dei gloriam). Je to pochopitelné. Umělec, když maluje obraz, volí ty barvy a formy, které výrazněji vyjádří ideu malby. Křesťan, který si je vědom, že je stvořen k Božímu obrazu, také volí to, co zdokonalí jeho vlastní identitu. Sláva Boží je i sláva jeho. Stává se účastníkem slávy Otce, Syna a Ducha svatého. 5
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Nejsvětější Trojice Je známá opera Bedřicha Smetany, která nese název Tajemství. Jde tam o hledání tajné chodby k pokladu, kterou jeden muž objevil a chrání si to jako tajemství. Ovšem dopadlo to tak, že tajemství se neudrželo a nakonec ho hlásá ponocný z věže jednomu nahluchlému. Tak to bývá s těmi lidovými tajemstvími, o kterých se nemluví, ale často se jen prozradí. Slovo tajemství však může znamenat nejenom věc tajnou, ale také těžko poznatelnou. Jsou určitá tajemství v přírodě, která jsou jen pomalu objevována a poznávána: jak je třeba možné, že netopýr v úplné tmě vidí, že dravý pták z velké výšky vidí malou myšku. Podobně jako je to třeba s tajemstvím lidského těla, s dědičností, apod. Mnohé se již podařilo objasnit a vysvětlit, mnohé však zůstává ještě nerozluštěno. Jsou ovšem tajemství, která se týkají Boha, a ta svým rozumem nepronikneme nikdy. Jsou tajemstvími jeho vnitřního života. K nim patří i to dnešní tajemství Boha ve třech osobách. U nás, lidí, nejsou tři osoby jedním člověkem, i když mají stejné jméno. Josef Novák může být dědeček, syn a vnuk. Všichni tři se stejně jmenují, ale přesto nejsou jeden. Bůh je však jeden, ale ve třech osobách. Svatý Patrik se to snažil vyjádřit třeba tím, že trojlístek je jeden a přece má tři lístky; nebo sluneční paprsek, který se lomí skleněným hranolem se rozloží na tři základní spektrální barvy; nebo třeba trojúhelník; voda – H20: pára, kapalina, led, ale pořád je to jedna voda. Myslím, že tyto skutečnosti nám pomáhají především alespoň lidsky vyjádřit tajemství Boží trojjedinosti. Pro nás však je moc důležité si uvědomit, proč nestačí věřit jen v jediného Boha, jak tomu věří muslimové (Allah). Nač si lámat hlavu s takovým tajemstvím? Přijdeme však na to, že by tím naše víra byla značně ochuzena. Je křesťané věří v Boží Trojici a tím se odlišují od všech jiných náboženství, včetně mohamedánství. Allah je sice jediný Bůh, ale jiný než u křesťanů. Je to jediný suverénní monarcha, ničím neomezený, který může nařídit a zakázat cokoliv, ale není v něm vnitřní život jako u křesťanů. Brilantně to vysvětluje sv. Augustin, když říká, že je-li Bůh láska, musí být trojice; láska totiž vyžaduje tři skutečnosti: toho, kdo miluje, pak toho, kdo je milován, a nakonec pouto mezi nimi a tím je láska sama. Jestliže jsme my lidé stvořeni k Božímu obrazu, pak ani my tu nejsme pro sebe, ale pro ty druhé. 6
Vždyť všichni z lásky rodičů přišli na svět a proto jsme k lásce povoláni. Platí to i mezi námi ve farním společenství. Potřebujeme lidi starší i mladší. Ve všední den chodí převážně starší a ukazují tím mladým, kde je pravá moudrost života, totiž v Bohu. V našem společenství potřebujeme i mladé lidi, protože díky nim se objevuje i určitá mladost, svěžest Církve, vidíme-li malé děti či slyšíme-li zazpívat schóla. A tak je třeba abychom dokázali všichni propojovat moudrost stáří s nadšením mládí. Žít podle Nejsvětější Trojice znamená umět druhé přijímat, poděkovat, pochválit i podpořit. Kéž i náš život je obrazem vnitřního života Trojjediného Boha, kde Otec miluje Syna a jejich vzájemnou láskou je Duch svatý.
7
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ
1. ČTENÍ – GEN 14,18-20
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno - byl knězem nejvyššího Boha - a požehnal Abrámovi slovy: "Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe a zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele." Abrám mu dal desátek ze všeho. ŽALM 110
Hospodin řekl mému Pánu: "Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám." Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu: "Panuj uprostřed svých nepřátel! Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku: zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou." Hospodin přísahal a nebude toho litovat: "Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!"
2. ČTENÍ – 1KOR 11,23-26
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. EVANGELIUM – LK 9,11B-17
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (apoštolů) k němu přistoupilo a řekli mu: "Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě." Odpověděl jim: "Vy jim dejte jíst!" Řekli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi." Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: "Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!" Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků. 8
Přítomnost Boží v eucharistii /úvaha J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
Mluvilo se o eucharistii. Jeden z účastníků položil tuto otázku: „Bůh je přece všude. Proč by měl být zvláštním způsobem přítomen v hostii, v posvěceném chlebě. To by znamenalo, že jinde už není přítomen, nebo alespoň ne tak jako v eucharistii. Omezili bychom Boží přítomnost jen na některá místa, a to není správné.“ Nebylo to míněno jako námitka proti katolické nauce, ale jako otázka, příspěvek k diskusi. Ukázalo se však, že si s ní mnoho účastníků nevědělo rady. Zdá se, že je těžké na ni odpovědět. To však platí v teologii o každé otázce, která se nesprávně položí: je neřešitelná. Jak se tedy máme postavit k problému Boží přítomnosti v eucharistii? Nemůžeme jej zodpovědět dřív, než si nějak alespoň ujasníme otázku jinou: Co rozumíme slovy, že je Bůh vůbec někde přítomen? Scholastická filosofie rozlišovala různé druhy přítomnosti. Tu, kterou známe ze zkušenosti, nazýváme fyzickou. Stojím na podlaze, sedím na židli, jsem ve světnici. Tato přítomnost se uskutečňuje dotykem. Má-li se o mně říci, že jsem v Praze, musím tam osobně přijet, bydlet tam, chodit po ulici apod. Tento druh přítomnosti ovšem nemůžeme snadno připisovat Bohu, který je pouhý duch. Nejezdí, nechodí po ulicích, nesedí na židli. Není tedy tímto způsobem ani v Praze, ani v New Yorku, ani v Římě. Není nikde. To poslední však neodpovídá katechismu. Tam se učíme, že je Bůh všude. Musí tam být tedy nějakým jiným způsobem než tím, kterému scholastická filosofie říkala fyzický. Aby osvětlili ten jiný druh přítomnosti, uváděli středověcí autoři často příklad s anděly u Božího hrobu. Byl tam anděl, který odvalil kámen. Ale anděl je pouhý duch. Nemá tělo, nemá tedy ruce. Nemohl ani přijít, ani se o kámen opřít. Přesto však má i duch sílu působit na hmotu. Je tedy duch tam, kde působí. Odvalil-li kámen, byl tam. Tak také vysvětluje tomistická filosofie přítomnost duše v těle. Kde sídlí duše. V mozku? V srdci? Odpověď zní: v celém těle, protože na celé tělo působí, oživuje je. Boží moc pak se projevuje ve všem, co existuje, proto je Bůh všude. Sv. Pavel cituje na Areopagu Atéňanům slova jejich básníka Arata o Bohu: V něm žijeme, hýbáme se a jsme (Skt 17,28). Přirovnání s lidským tělem se líbilo starokřesťanským spisovatelům, kteří si představovali kosmos jako něco jednotného, oživeného Božím duchem; ten pak ve všech věcech nejen působí, ale se i zjevuje, mluví. Ale právě toto přirovnání světa k „tělu Božímu“ vedlo k úvahám o rozlišení a stupních Boží přítomnosti. Lidská duše oživuje lidské tělo celé a přece se to neděje stejně ve všech částech. Není stejně živý nehet a oko, kost nohy a mozková blána. Chirurgové dobře rozlišují, co je naprosto nutné k životu a co patří jen k jeho úplnosti. Ti, kdo si musí dát amputovat ruku, vědí dobře, že to není totéž jako amputovat hlavu. Bez ní by totiž ustal život v celém těle, Duše by je už neoživovala. Tuto prostou anatomickou zkušenost přenesli Otcové obrazně na Boží přítomnost ve světě. I tu je hlava a údy, části zvláštním způsobem oživené a jiné jakoby umírající. Hlavou světa je bezesporu člověk. On sám a jediný, jak často Otcové zdůrazňují, byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gen 1,26). Jedna lidská duše, píše sv. Jan Klimak, je víc než celý vesmír. Proto také člověka naplnil Bůh svou moudrostí, vdechl mu „ducha“, tj. zvláštní podíl na Božím životě. Bůh je přítomen v celém světě, nemůžeme 9
omezit jeho sílu. Ale nikdo z nás nevěří, že je totéž zabít člověka a zvíře; vidět Boha v bližním, má dalekosáhlejší mravní důsledky než vidět Boha v krásné květině. Z víry ve zvlášť intenzivní přítomnost Boha v člověku se však může formulovat další námitka proti eucharistii. Nejde tu konec konců o kousek chleba a trochu vína? Žádný kostel a nic svěceného, jak kdosi povídal, se nemůže stavět na roveň člověku, který je jediný povolán k tomu, aby byl Božím synem. „Neklekejte před svatostánkem“ - zvolal jeden humanista – „Klekejte jeden před druhým, uctívejte Boha přítomného v živém člověku, ne v kameni anebo ve chlebu!“ Tato námitka není v jádře tak bezbožná, jak by se zdálo. Vychází ze správného principu, ale nerozumí podstatě křesťanských svátostí, proto dochází k nesprávnému závěru. Bůh skutečně bydlí na prvním místě v lidech. „Cožpak nevíte, že jste Boží chrám?“, píše sv. Pavel Korinťanům (1 Kor 3,16), „že Duch Boží přebývá ve vás?“. Nepíše však ta slova apoštol všem lidem bez rozdílu, ale věřícím, kteří byli pokřtěni a přijali Boží slovo. Duch sv. je přítomen v nás, působí v našich skutcích. Ale i tu rozlišujeme různé stupně. Jinou intenzitu mají skutky lásky, vroucí modlitba. Vysokou duchovní životnost předpokládáme u toho, kdo obětoval svůj život pro druhé a naopak málo moci a síly Boží hledáme u toho, kdo nevrle a nedbale dělá jen ty nejnutnější povinnosti denního života. Svaté lidi prosíme o modlitbu, předpokládáme totiž, že je silnější než naše vlastní. Jsou totiž Bohem víc spojeni, a i oni ne všichni stejně. „Hvězda se od hvězdy liší třpytem“, píše sv. Pavel (1 Kor 15,41). Ovšem nejvíc se leskne samo slunce. Tím pak je křesťanům Kristus, „slunce spravedlnosti“. V něm bydlí Boží moc a síla ve vší plnosti, on je proto coby hlava celého mystického těla církve, ohnisko Boží milosti pro celý vesmír. Máme-li klekat před člověkem, Božím obrazem, pak klekáme ovšem na prvním místě před tím, o němž je psáno, že v něm přebývá plnost Božství. Katolík věří tomu, co se kněz modlí při mši: „Toto je mé tělo -, to je má krev“. Nepotřebuje tedy další důkazy k tomu, aby vyznal, že je eucharistii Kristem a tedy, Bůh přítomen způsobem docela zvláštním, jedinečným. Nedává přednost „věci“ před člověkem, jak tvrdila námitka, ale setkává se tu s člověkem - Bohem. Můžeme tedy považovat za vyřešenou námitku, kterou jsme začali svou úvahu. Ale fakt sám, že se v katolickém prostředí vyskytla, prozrazuje jistou mentalitu, kterou Berdjajev nazývá objektivizací, odosobňováním, a kterou považuje za nejzhoubnější následek hříchu. Je to oddělování skutků od člověka, který je dělá, jejich osamocené hodnocení. Tam, kde jde o Kristovo dílo spásy světa, je toto „odosobňování“ přímo rouháním. Svátosti nejsou „věci“, svátosti jsou činnost Krista samého, která proniká do našeho života skrze osobní styk s Bohočlověkem. Tento styk se uskutečňuje prostřednictvím symbolů a ty nám pomáhají překlenout vzdálenosti časové a prostorové. I u našich oltářů mluví Kristus docela blízko: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo!“ Je to tedy místo setkání, privilegované místo Boží přítomnosti ve světě. Není to ovšem místo jediné. Je pravda i to, že se s Kristem máme setkávat v každém bližním, při čtení Písma, v každém dobrém skutku, v bohoslužbě i v práci. Rozdíl mezi přítomností Boží, která je v denním životě a přítomností Boží svátostnou, se má dokonce stále umenšovat. Neděje se to snad tím, že by svátosti postupně ztrácely na ceně. Má se stát pravý opak. Posvěcení člověka a celého světa má dorůstat do plnosti Kristovy, do plnosti svátostné. V líčení nebeského Jeruzaléma, jak je čteme v Apokalypse, nás překvapí malá poznámka: „Chrámu jsem tam neviděl“ (Ap 21,22). V dokončeném vývoji posvěcení světa už není privilegovaných míst setkání s Bohem. Kristus bude pak opravdu všude a ve všem (Kol 3,16). 10
První kanonizace pontifikátu
Benedikt XVI. při své poslední veřejné konzistoři 11. února tohoto roku těsně před svou abdikací ohlásil svatořečení více než osmi set otrantských mučedníků a dvou latinskoamerických řeholnic. Tyto blahoslavené papež František povýšil k úctě oltáře při slavnostní eucharistické slavnosti na náměstí sv. Petra, 12. května 2013. Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti 11
slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ Takovým mučedníkem byl i Juan de la Cruz Montoya. Byl zavražděn z nenávisti ke katolické víře, když byly jeho dceři pouhé dva roky. Maria Laura Montoya y Upegui (1874-1949) je první kolumbijskou světicí. Svůj život zasvětila kolumbijským indios, kterým přinášela nejenom poznání Boha v katechezi, nýbrž také vědomí lidské důstojnosti. V květnu 1914 se společně se šesticí družek vydává do pralesů, čímž dává základ budoucí kongregaci Sester misionářek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Začínaly jako učitelky domorodých indios, podle přání Matky Laury. Její srdce planulo láskou k Nejsvětější svátosti, až jednoho dne při adoraci pronesla větu, kterou si mohou dovolit pouze svatí. “Už tě nechci vidět v eucharistii, pokud se neukážeš těmto indios”, řekla Pánu. Takto se může vyjádřit jen člověk, který je pevně rozhodnutý, že pro domorodé obyvatele udělá všechno. Především však, že je naučí žít jako lidské bytosti a děti Boží. Pouhé půl století nás dělí od úmrtí druhé kanonizované. Vatikánský deník L´Osservatore Romano ji nazývá “řeholnicí, která zachránila arcibiskupa”. Maria Guadalupe García Zavala (1878-1963) ve svých 23 letech ruší zasnoubení, protože cítí povolání k zasvěcenému životu, zejména pak ke službě chudým. Začíná pracovat jako dobrovolná ošetřovatelka a společně se svým zpovědníkem O. Ciprianem Iñiguezem zakládá kongregaci Služebnic sv. Markéty Marie Alacoque a chudých. Jako Matka Lupita se stává její první představenou. Píše se rok 1901 – řeholní společenství se díky novým povoláním a donacím rychle rozrůstá. Ještě větší posilou je však utrpení protikatolické perzekuce, která svírá Mexiko v letech 1914-1930. Sestry oblékají civil a vystupují jako zdravotnice, skrývají Nejsvětější svátost a liturgické předměty, řeholní dům vydávají za nemocnici Červeného kříže. Navzdory 12
možným represím Matka Lupita neodmítá ukrýt arcibiskupa Guadalajary, kterého mexická vláda tvrdě pronásleduje. Mons. Francisco Orozco y Jiménez se skrývá na oční klinice San José téměř dva roky. Také později zůstávaly dveře nemocnice otevřené – například pro kandidáty kněžství z místního semináře, který prožívá finanční problémy. Matka Lupita jim poskytuje stravování – jedním z tehdejších strávníků je rovněž budoucí arcibiskup druhého největšího mexického města Guadalajara a pisatel článku pro vatikánský deník, kard. Juan Sandoval Iñiguez.
Homílie při první kanonizaci pontifikátu
Drazí bratři a sestry, Sešli jsme se tuto sedmou neděli velikonoční, abychom s radostí slavili svátek svatosti. Děkujeme Bohu, že dal zazářit svojí slávě, slávě Lásky na mučednících z Otranta, na matce Lauře Montoyae a matce Marii Guadalupe Garcíi Zavalaové. Zdravím vás, kteří jste přišli na tuto slavnost z Itálie, Kolumbie, Mexika i dalších zemí a děkuji vám! Chceme hledět na nové světce ve světle slyšeného Božího Slova. Slova, které nás vyzvalo k věrnosti Kristu až k mučednictví, připomnělo naléhavost a krásu spojenou se šířením Krista a Jeho evangelia všem a promlouvalo k nám o svědectví lásky, bez níž by i mučednictví a misie ztratily křesťanskou chuť. Skutky apoštolů nám vyprávějí o jáhnu Štěpánovi, prvomučedníkovi, a zdůrazňují, že byl mužem „plným Ducha svatého“ (6,5; 7,55). Co to znamená? Znamená to, že byl plný Boží Lásky a že celá jeho osoba, celý jeho život byl inspirován Duchem Vzkříšeného Krista natolik, že následoval Ježíše s naprostou věrností a k darování sebe samého. 13
Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid. Když uctíváme mučedníky z Otranta, prosíme Boha, aby byl oporou mnoha křesťanů, kteří právě v těchto časech v tolika částech světa nyní, doposud trpí násilím, a dodal jim odvahu, aby byli věrní a odpovídali na zlo dobrem. Druhou myšlenku můžeme vzít z Ježíšových slov, která jsme slyšeli v evangeliu: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás“ (Jan 17,20). Svatá Laura Montoya byla nástrojem evangelizace nejprve jako učitelka a potom jako duchovní matka indiánů, kterým vlévala naději, přijímala je láskou, kterou se naučila od Boha, ke kterému je přiváděla účinnou pedagogikou respektující a nepopírající jejich kulturu. Během evangelizace se matka Laura stala doopravdy všem vším, podle slov svatého Pavla (srov. 1 Kor 9,22). Dodnes její sestry žijí a šíří evangelium v těch nejodlehlejších a nejpotřebnějších místech jako avantgarda církve. Tato první světice z krásné kolumbijské země nás učí být velkorysými vůči Bohu a nežít víru osamoceně – jakoby bylo snad možné žít víru izolovaně - nýbrž sdílet ji a šířit radost 14
evangelia slovem a svědectvím života v každém prostředí, ve kterém se nacházíme. Kdekoli žijeme, vyzařujme život evangelia! Učí nás vidět Ježíšovu tvář vystupující v druhém, přemáhat lhostejnost a individualismus, jež rozleptávají křesťanská společenství a rozleptávají i naše srdce; učí nás přijímat všechny bez předsudků, bez diskriminací, bez zdráhání, s upřímnou láskou jim dávat to nejlepší z nás a sdílet s nimi především to nejcennější, co máme, což nejsou naše skutky nebo naše organizace, nikoli! To nejcennější, co máme je Kristus a Jeho evangelium. A nakonec třetí myšlenku. V dnešním evangeliu Ježíš žádá Otce těmito slovy: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,26). Věrnost mučedníků až k smrti a hlásání evangelia všem jsou zakořeněny v Boží lásce vylité do našich srdcí působením Ducha svatého (srov. Řím 5,5) a ve svědectví, které máme vydat této lásce svým všedním životem. Svatá Maria Guadalupe Garcia Zavala to dobře věděla. Zřekla se pohodlného života. Jak velké škody působí blahobyt a pohodlný život; paralyzuje nás maloměšťáctví srdce! Ona se však zřekla pohodlného života, aby následovala Ježíšovo povolání, učila lásce k chudobě, aby bylo možno více milovat chudé a nemohoucí. Matka Lupita klekala na podlahu nemocnice před nemocnými a opuštěnými, aby jim sloužila něhou a soucitem. A tomu se říká „dotýkat se Kristova těla“. Chudí, opuštění, nemocní, vytlačovaní na okraj jsou tělem Kristovým. A matka Lupita se dotýkala Kristova těla a učila nás jednat tímto způsobem: nestydět se, nemít strach, nemít odpor před „dotýkáním se Kristova těla“! Matka Lupita chápala, co znamená „dotýkat se Kristova těla“. Její duchovní dcery se dodnes snaží nechat zářit Boží lásku v charitativních dílech, nešetří oběťmi a s mírností, apoštolskou vytrvalostí (hypomone) a odvahou se vyrovnávají s jakoukoli překážkou. Tato nová mexická světice nás vybízí milovat, jako nás miloval Ježíš, což vyžaduje, abychom se neuzavírali v sobě samých, ve vlastních problémech, ve vlastních idejích, ve vlastních zájmech, v tomto malicherném světě, který nám působí takové škody, ale abychom vycházeli a šli vstříc tomu, kdo potřebuje pozornost, porozumění a pomoc a přinášeli mu vroucí 15
blízkost Boží lásky prostřednictvím jemnocitných gest a upřímných sympatií a lásky. Věrnost Kristu a Jeho evangeliu za účelem Jeho hlásání slovem i životem, dosvědčováním lásky Boží naší láskou a dobročinností vůči všem – to jsou zářivé příklady a ponaučení, které nám nabízejí dnes kanonizovaní světci, kteří ale v našem životě také vyvolávají otázku: Jak jsem já věrný Kristu? Odnesme si tuto otázku, abychom nad ní během dne přemýšleli: jak jsem já věrný Kristu? Jsem schopen „dát vidět“ svoji víru s úctou, ale také odvahou? Jsem pozorný vůči druhým? Všimnu si toho, kdo je v nouzi? Spatřuji ve všech láskyhodné bratry a sestry? Prosme na přímluvu blahoslavené Panny Marie a nových světců, aby Pán naplnil náš život radostí svojí lásky. Ať se tak stane.
Papež František odpovídá V sobotu, 18. května 2013, večer se na náměstí sv. Petra konala svatodušní vigilie za účasti 200 tisíc věřících-příslušníků církevních hnutí a sdružení. Pásmo modliteb, čtení, zpěvů a několika osobních svědectví vyvrcholilo čtyřmi otázkami, které položili účastníci Svatému otci.
„Jak jste dosáhl ve svém životě jistoty víry, a jakou cestu byste ukázal pro překonání křehkosti víry?“ 16
Dobrý večer vám všem! Jsem rád, že se s vámi setkávám a že se setkáváme všichni na tomto náměstí, abychom se modlili, byli jednotní a očekávali dar Ducha. Já jsem vaše otázky znal předem a přemýšlel o nich. Nebyly mi neznámé (smích, potlesk). Pravda má přednost. Mám je tady napsané. Ta první se ptá, „jak jsem dosáhnul ve svém životě jistoty víry, a jakou cestu bych ukázal pro překonání křehkosti víry“ a je to tedy otázka, která se týká mojí historie, historie mého života. Byla mi dána milost vyrůstat v rodině, kde byla víra prožívána jednoduše a konkrétně, ale byla to především moje babička, maminka mého otce, která poznamenala cestu mojí víry. Vysvětlovala, vyprávěla nám o Ježíši a učila katechismus.. Stále si pamatuji, jak nás na Velký pátek brala večer s sebou na procesí, na jehož konci byla nesena socha ležícího Krista, a babička – nás děti – nechala pokleknout a řekla: „Vidíš, je mrtev, ale zítra vstane z mrtvých.“ Křesťanskou zvěst jsem poprvé dostal od této ženy, své babičky. To je krásné.“ První zvěstování se děje doma, v rodině. To mi připomíná lásku mnoha maminek a babiček, které předávají víru. To ony předávají víru. Již od prvopočátků, protože svatý Pavel píše Timoteovi: „V paměti mi ožívá víra tvojí babičky a maminky“ (2 Tim 1,5). Všechny maminky, které jsou zde, a všechny babičky: pamatujte na předávání víry. Proto Bůh staví vedle nás lidi, aby nám pomáhali na cestě víry. Nenacházíme víru v jakémsi abstraktnu. Vždycky je to konkrétní člověk, který káže a říká nám, kdo je Ježíš, sdílí svoji víru a předává křesťanskou zvěst. Taková byla moje první zkušenost víry. Pro mne byl první, velmi důležitý den, 21. září 1953. Bylo mi téměř 17 let. Byl právě tzv. „Den studentstva“. U nás jarní den – u vás podzimní. Ještě před odchodem na slavnost jsem se zastavil ve farnosti, kam jsem chodil. A našel jsem kněze, kterého jsem neznal, a pocítil jsem potřebu se vyzpovídat. A byla to pro mne zkušenost setkání, nalezl jsem někoho, kdo mne očekával. Nevím přesně, jak se to stalo, nepamatuji si a nevím, proč tam byl zrovna onen kněz, kterého jsem neznal, a proč jsem pocítil, že mám jít ke zpovědi. Pravdou však je, že na mne někdo čekal. Čekal na mne dlouho. A po zpovědi jsem zjistil, že se něco změnilo. Nebyl jsem stejný. Cítil jsem jakýsi hlas, povolání. Byl jsem přesvědčen, že se mám stát knězem. A tato skutečnost víry je důležitá. Říkáme, že máme hledat Boha, jít za Ním, žádat o odpuštění… ale když přijdeme, On na nás už dávno čeká, je před námi. Ve španělštině máme slovo, které to dobře vyjadřuje. Pán nás vždycky primerea – předchází. Je první, očekává tě! A to je opravdu velká milost: nalézt toho, kdo tě čeká. Přijdeš jako hříšník, ale On tě očekává, aby ti odpustil. Je to zkušenost, kterou izraelští proroci popisovali obrazem, že Pán je jako mandloňový květ, první jarní květ, který kvete dříve než všechny ostatní. On nás očekává. Pán nás očekává. A když Jej hledáme, objevíme tuto skutečnost, že nás očekává On, aby nás přijal a projevil nám lásku. Ve tvém srdci to vyvolá takový úžas, že nevěříš. A takto roste víra! Skrze setkání s člověkem, skrze setkání s Pánem. Někdo řekne: „Já raději studuji víru v knihách!“ Ano, je důležité studovat, ale nestačí to. Důležité je setkání s Ježíšem, setkání s Ním dává víru, protože právě On ti ji dává! Mluvili jste také o křehkosti víry a o tom, jak ji překonat. Větším nepřítelem než křehkost – a to je zajímavé – je strach. Avšak nemějte strach! Jsme křehcí, ale víme to. On je však mocnější! Jdeš-li s Ním, není problém! Nejvíce křehké je dítě. A vidím jich tu dnes mnoho… Ale když je s tatínkem, s maminkou je si jisté. S Pánem jsme si jistí. Víra roste spolu s Pánem, z ruky Pánovy. Dává nám růst a činí nás silnými. Myslíme-li si však, že se 17
dokážeme zařídit sami-- pomysleme na to, co se stalo Petrovi: „Pane, nikdy tě nezapřu“.. A potom zakokrhal kohout, dokonce třikrát. Když máme příliš důvěry v sebe, jsme nejkřehčí. Vždycky tedy spolu s Pánem a to znamená s eucharistií, Biblí a modlitbou… A jako v rodině, také s Matkou, i s Ní, protože Ona nám přináší Pána. Je Matkou, která ví všechno. Modlit se tedy také k Matce Boží a prosit ji, aby nás posilovala. To si myslím já o křehkosti, tedy alespoň ze své zkušenosti. Pro mne je každý den největší posilou modlitba růžence. Cítím velkou sílu, protože jdu k Ní a cítím se silným.
„Jak máme účinně předávat víru dnes?“ Ptáte se, »myslím, že my všichni, tu přítomní, silně pociťujeme výzvu evangelizace, která je středem našich zkušeností. Proto bych vás, Svatý otče, chtěl požádat, abyste pomohl mně i nám všem, jak tuto výzvu naší doby chápat. Co je podle vás nejdůležitější pro nás všechny, členy hnutí, sdružení a komunit? Na co máme dbát, abychom dostáli svému úkolu? Jak máme účinně komunikovat víru dnes?« Řeknu jen tři slova. První: Ježíš. Kdo je nejdůležitější? Ježíš. Rozvíjíme-li organizaci a další, také krásné věci, ale bez Ježíše, tak nejdeme vpřed, nejde to. Ježíš je nejdůležitější. Ale teď bych vyslovit malou výtku na vaši adresu, ale bratrsky, že? Všichni jste na náměstí volali „Francesco, Francesco, papa Francesco“… A Ježíš? Kde zůstal? Chtěl bych, abyste volali: „Ježíš, Ježíš je Pán“. Vždyť On je mezi námi! (smích, potlesk, volání Ježíš) Takže od nynějška už žádné „Francesco“, ale „Ježíš“, ano? Druhým slovem je modlitba. Hledět na Boží tvář, ale především - což souvisí s tím, co jsem řekl předtím – vnímat, že jsme viděni. Pán se na nás dívá, vidí nás už dříve. To je má zkušenost, kterou zakouším před svatostánkem, když se jdu modlit večer před Pána. Někdy přitom trochu zdřímnu, že? To je pravda, protože únava někdy vede k spánku (smích, potlesk). On mne však chápe. A cítím tolik útěchy, když myslím na to, že se na mne dívá. My si myslíme, že se máme modlit, mluvit, mluvit a mluvit… Nikoli! Nechat se uvidět Pánem. Když na nás hledí, dává nám sílu a pomáhá svědčit o Něm. Otázka se týkala svědectví víry, že? Modlitba… nejprve Ježíš, potom modlitba a vnímat, že mne Bůh bere za ruku. Je důležité nechat se od Něho vést. A to je důležitější než kalkulace. Opravdovými evangelizátory jsme, pokud se Jím necháme vést. Vzpomeňme na Petra… možná, že tehdy byl zrovna po obědě a měl siestu, a dostalo se mu vidění, oné vize ubrusu s různými živočichy a Ježíš mu něco říkal, ale on nechápal. A tehdy přišli nějací nežidé a prosili jej, aby přišel k nim domů, a spatřil působení Ducha svatého. Petr se nechal vést Ježíšem a tak začal evangelizovat nežidovské národy. To bylo něco nepředstavitelného v té době! A tak během celých dějin… Nechat se vést Ježíšem. Právě On je leader, naším leaderem je Ježíš. Za třetí tedy svědectví. 18
Přisvědčit Ježíši, modlit se a nechat se od Něho vést a potom svědčit. Chtěl bych k tomu však ještě něco dodat. Ježíšovo vedení přináší překvapení. Je možné o evangelizaci přemýšlet u stolu, plánovat strategie.. ale to je pouhý nástroj, nepatrný nástroj. Důležitý je Ježíš a Jeho vedení a potom dělejme strategie. Ty jsou druhotné. Komunikovat víru lze jedině svědectvím a láskou. Nikoli našimi idejemi. Evangeliem, které je žito v našem životě a je oživováno zevnitř Duchem svatým. Svědectví je jakási součinnost nás a Ducha svatého. Církev táhnou světci, kteří vydávají toto svědectví. Zdůrazňovali to Jan Pavel II. i Benedikt XVI. Dnešní svět potřebuje svědky. Ani ne tak učitele, jako svědky. Nemluvit příliš a mluvit celým životem. Důslednost života, důslednost vlastního života. Důsledný život znamená žít křesťanství jako setkání s Ježíšem, který mne přivádí ke druhým a nikoli jako sociální skutečnost. Avšak, sociálně jsme takoví. Jsme křesťané, uzavření v sobě... Ne, je třeba svědčit.
„Jak žít chudou církev pro chudé?“ Ptáte se mne, «chtěl bych vědět, Svatý otče, jak mohu já a my všichni žít chudou církev pro chudé. Jakým způsobem je trpící člověk otázkou pro naši víru? Jak můžeme my všichni jako laická hnutí a sdružení konkrétně a účinně prospívat církvi a společnosti a čelit tak těžké krizi týkající se veřejné etiky? Můžeme být vzorem rozvoje, politiky a konec konců být muži a ženami novým způsobem?» Navážu na svědectví. Hlavní přínos, který můžeme dát, je život podle evangelia. Církev není politické hnutí, ani dobře organizovaná struktura, nikoli. Nejsme nevládní organizací. Když se církev stane nevládní organizací, ztratí sůl, ztratí svou chuť a je jenom prázdnou organizací. Nedejme se oklamat ďáblem, protože zaměření na výkonnost je riskantní. Jedna věc je hlásat Ježíše, druhou je výkonnost, účinnost. To je jiná hodnota. Základní hodnotou církve je život podle evangelia a dosvědčování naší víry. To je sůl země, světlo světa. Je to povolání zpřítomňovat ve společnosti kvas Božího království především svědectvím, svědectvím bratrské lásky, solidarity a sdílení. Když někteří naznačují, že solidarita není hodnota a že je to první, čeho je třeba se zbavit, pak je to špatně a myslí se pouze na světskou (mondénní) účinnost. Krize, kterou prožíváme, - mluvil jsi také o tom, že „jsme ve světě lží“ – je krizí právě proto. Mějme se na pozoru. Nejde pouze o ekonomickou krizi, nejde o krizi kulturní. Je to krize člověka: člověk je v krizi! Člověk může být zničen. A člověk je obrazem Božím! Proto se jedná o hlubokou krizi. A v této krizové době se nemůžeme starat jenom o sebe a uzavřít se do samoty, malomyslnosti, impotence tváří v tvář problémům. Neuzavírat se, prosím! To je nebezpečné… uzavírat se ve farnosti, s přáteli, ve hnutí s těmi, kteří smýšlí jako my… Co se však stane, když se církev uzavře? Roznemůže se. Onemocní. Je to jako místnost, kde se dlouho nevětralo a je cítit vlhkostí apod. Tak to nejde. Taková církev není zdravá. Církev musí vycházet se sebe. Kam? Na existenciální periferie, kamkoli, ale vyjít. Ježíš nám říká: »Jděte do celého světa. Jděte, hlásejte, dosvědčujte.« Ale když někdo vyjde ven ze sebe, může se stát to, co se přihodí leckomu, kdo vyjde z domu na ulici. Stane se mu nehoda. Já vám však dnes říkám, že je mi tisíckrát milejší církev, která utrpěla nehodu, než nemohoucí církev, která chřadne uzavíráním se do sebe samé. Je třeba vycházet ven. Vzpomeňme také na slova z knihy Zjevení, která říká krásně, že Ježíš stojí přede dveřmi a klepe, oslovuje, aby vešel do našeho srdce. Takový je smysl slov v Apokalypse, ale položme si tuto otázku: Kolikrát jen Ježíš je uvnitř a klepe na dveře, aby vyšel ven, a my 19
Jej nenecháme vyjít kvůli svým jistotám, protože jsme nezřídka uzavřeni do svých pomíjivých struktur, které z nás činí otroky a nikoli Boží děti? Je důležité vyjít ven, ale vyjít na setkání. Důležité je setkání s druhými. Proč? Protože víra je setkání s Ježíšem a my máme činit totéž, co Ježíš: setkat se s druhými. Žijeme však v kultuře střetu, kultuře rozpadu, v kultuře, kde se vyhazuje, co se nehodí: v kultuře odpadků. Přemýšlejme o tom. Je to součást krize. Vzpomeňme na staré lidi, děti. Je to kultura vyřazování. My však máme jít na setkání a máme svojí vírou vytvářet kulturu setkání, kulturu přátelství, kulturu, kde nacházíme bratry a kde můžeme mluvit také s těmi, kteří nesmýšlejí jako my, i s těmi, kdo věří jinak a kdo nemají stejnou víru jako my. Ti všichni s námi však mají něco společné: jsou obrazem Božím, jsou dětmi Božími. Setkávat se s každým, aniž bychom vyjednávali o své příslušnosti. I s chudými, což je důležité. Když vyjdeme ze sebe, nalezneme chudobu. Dnes – a říci něco takového, bolí u srdce – nalézt mrtvého bezdomovce, který umrznul, nebudí rozruch. Dnes vyvolá rozruch možná nějaký skandál. Ano, skandál, to je zpráva! Pomyšlení na to, že množství dětí nemá co jíst, nezpůsobuje žádný rozruch. A to je vážné, toto je vážné! Nemůžeme zůstat klidní! Tak se ale věci mají. Nemůžeme se stát naškrobenými, převelice vzdělanými křesťany, kteří jen mluví o teologii a klidně popíjejí čaj. Nikoli. Musíme se stát odvážnými křesťany a jít hledat ty, kteří jsou Kristovým tělem. Tělem Krista. Když jdu zpovídat – ale tady nemohu, protože odtud nejde odejít, že (potlesk) - ale to je jiný problém. Když jsem v předchozí diecézi chodíval zpovídat, přicházeli někteří takoví křesťané, a vždycky jsem se jich ptal: „Dáváte almužnu?“ – „Ano, otče!“. „Dobře“. A pak: „A když dáváte almužnu, hledíte do očí toho, komu ji dáváte?“ – „Ach, to nevím, nepamatuji se.“ A potom další: „Když dáváte almužnu, dotknete se ruky toho, komu ji dáváte, anebo jen hodíte peníz?“ – „Cože?“ Toto je problém: Kristovo tělo, dotknout se Kristova těla, vzít na sebe něco z utrpení chudých. Chudoba pro nás křesťany není jen sociologická, filosofická či kulturní kategorie, nýbrž teologická kategorie. A řekl bych, že možná prvotně, protože Bůh, Boží Syn se snížil, stal se chudým, aby putoval spolu s námi. A toto je naše chudoba, chudoba Kristova těla, chudoba, kterou nám přinesl Boží Syn svým vtělením. … Chudá církev pro chudé se rodí vycházením vstříc Kristovu tělu. Vyjdeme-li ke Kristovu tělu, začneme chápat něco z toho, co je chudoba, Pánova chudoba. A to není snadné. Je tu však také něco dalšího, co nedělá křesťanům dobře: duch tohoto světa, mondénní duch. Mondénní spiritualita, která nás vede k soběstačnosti, takže žijeme duchem tohoto světa a nikoli Ježíšovým duchem… Ale.. vaše otázka zněla: jak čelit krizi, která se týká veřejné etiky, modelu rozvoje, politiky? Poněvadž je to krize člověka, ničí člověka; je to krize, která člověka obírá o etiku. A není-li ve veřejném životě, v politice etika - etika, která je vztažná a transcendentní - je možné všechno, všechno se může. A my vidíme v novinách, že nedostatek etiky ve veřejném životě velmi škodí celému lidstvu. Chtěl bych vám vyprávět jeden příběh. Už jsem ho vyprávěl dvakrát tento týden, ale řeknu jej potřetí vám. Je to takový biblický midraš od jistého rabína ze 13. století. Vypráví příběh o budování Babylonské věže, na jejíž stavbu bylo zapotřebí cihel. Co to znamenalo? Spoustu práce s výrobou a vypálením v peci.. a potom transport cihly vzhůru, aby se zabudovala do stavby. Cihla tedy byla pokladem. Když upadla a rozbila se, byla to národní tragédie, a dělník, kterému se to stalo, byl potrestán, protože se velice provinil. Když však seshora spadl dolů nějaký dělník, nic se nedělo. To bylo něco jiného. A toto se děje dnes. Pokud trochu poklesnou bankovní investice - aaach, jaká tragédie! Co jen 20
budeme dělat! Ale když umírají lidé hladem, protože nemají co jíst, nebo jsou nemocní, tak to nevadí. Toto je naše dnešní krize! A svědectví chudé církve pro chudé jde proti této mentalitě.“
„Jak pomoci našim bratřím, jak jim ulevit v jejich utrpení, když pro změnu jejich politicko-sociálního kontextu nemohu udělat nic nebo jen málo?“ Jeden z vás říká: «v těchto situacích je moje vyznání, moje svědectví bázlivé a neohrabané. Chtěl bych něco více, ale jak? Jak pomoci těmto našim bratřím, jak jim ulevit v jejich utrpení, když nemohu udělat nic nebo jen málo pro změnu jejich politickosociálního kontextu?» K hlásání evangelia jsou zapotřebí dvě ctnosti: odvaha a trpělivost. Trpící lidé jsou v trpící církvi. Dnes trpí, existuje více mučedníků než v prvních staletích církve, více našich bratří a sester, kteří snášejí utrpení. Nesou svoji víru až k mučednictví. Mučednictví však nikdy není porážka. Mučednictví je nejvyšší stupeň svědectví, které máme podat. Jsme na cestě k mučednictví. I nepatrných mučednictví, zřeknout se toho či onoho, učinit tamto… jsme na cestě. A tito ubožáci dávají život, ale dávají jej – jak jsme slyšeli z vyprávění o situaci v Pákistánu – dávají jej z lásky k Ježíši, svědčí o Ježíši. Křesťan musí mít vždycky tento postoj mírnosti a pokory. Postoj, který mají ti, kdo důvěřují a svěřují se Ježíši. Je třeba si ujasnit, že tyto konflikty častokrát nemají náboženskou příčinu. Příčiny jsou jiné, sociální a politické, a náboženská příslušnost je pouze využívána jako benzín přilévaný do ohně. Křesťan musí umět odpovídat na zlo dobrem, třebaže to je často obtížné. Snažme se dát těmto bratřím a sestrám najevo, že jsme hluboce sjednoceni s jejich situací a víme, že jsou křesťany, kteří si osvojili trpělivost. Když jde Ježíš vstříc Umučení, je trpělivý. Oni jsou trpěliví. Je třeba jim to dát vědět, ale dát to vědět také Pánu. Ptám se: modlíte se za tyto bratry a sestry? Modlíte se za ně? V každodenní modlitbě? Nežádám, aby zvedl ruku každý, kdo se modlí, nikoli. Teď se neptám. Ale dobře o tom přemýšlejte v každodenní modlitbě. Řekněme Ježíšovi: „Pane, pohleď na tohoto bratra a tuto sestru, kteří tolik trpí!“ Oni zakoušejí mezní zkušenost, jsou na hranici života a smrti. A tato zkušenost by nás měla vést k prosazování náboženské svobody pro všechny. Pro všechny? Ano, každý muž a každá žena musí mít svobodu ve vyznávání náboženství, ať už jakéhokoliv. Proč? Protože onen muž a ona žena jsou dětmi Božími. Tím myslím, že jsem odpověděl na vaše otázky a omlouvám se, že jsem byl tak zdlouhavý. Děkuji. Děkuji vám a nezapomeňte: nikdy nebýt uzavřenou církví, ale církví, která vychází ven, na periferie života. Kéž nás Pán tady dole vede. Díky.“ 21
„A znovu přijde soudit živé i mrtvé“ středeční generální audience papeže Františka, 24. dubna 2013
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. (Mt 25,31-34)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! V Krédu vyznáváme, že Ježíš „znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé“. Lidské dějiny začínají stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí Kristovým posledním soudem. Tyto dva póly dějin bývají často opomíjeny, zvláště víra v Kristův návrat a poslední soud někdy není v srdcích křesťanů moc jasná a pevná. Ježíš během svého veřejného působení častokrát mluvil o svém druhém příchodu. Dnes bych se chtěl zamyslet nad třemi evangelními texty, které nám pomáhají vstoupit do tohoto tajemství: podobenství o deseti pannách, o hřivnách a posledním soudu. Všechny tři jsou součástí Ježíšovy promluvy o konci časů v evangeliu svatého Matouše. Nejprve připomeňme, že svým Nanebevstoupením uvedl Syn Boží k Otci naše lidství, které sám přijal, chce všechny přitáhnout k sobě a volá celý svět do otevřené Boží náruče, aby na konci dějin odevzdal veškerenstvo Otci. Mezi prvním a druhým Kristovým příchodem je však tento „bezprostřední čas“, tedy doba, kterou prožíváme. Do kontextu tohoto „bezprostředního času“ spadá podobenství o deseti pannách (srov. Mt 25,1-13). Vypráví o deseti děvčatech očekávajících příchod Ženicha, který se však opozdí, a ony usnou. Po náhlé zprávě, že Ženich přichází, se všechny začnou připravovat na jeho přijetí. Avšak zatímco pět z nich, těch prozíravých, mělo dostatek oleje do svých lamp, ty ostatní, pošetilé, zůstanou se zhasnutými lampami, protože jim olej došel. Odejdou si jej tedy opatřit, ale mezitím Přijde Ženich a pošetilé panny se ocitnou před zavřenými dveřmi ke svatební hostině. Naléhavě volají, ale už je pozdě, a Ženich jim odpoví: neznám vás. Ženich je Pán a doba čekání na jeho příchod je čas, který nám dává, všem nám jej trpělivě a milosrdně dává, dokud definitivně nepřijde; je to čas bdění; čas, ve kterém máme mít rozžaté lampy víry, naděje a lásky a ve kterém máme mít srdce otevřené dobru, kráse a 22
pravdě; čas k životu podle Boha, poněvadž neznáme ani den, ani hodinu Kristova návratu. Žádá se po nás, abychom byli na setkání připraveni, abychom byli připraveni na krásné setkání s Ježíšem, což znamená umět vidět znamení Jeho přítomnosti, uchovávat živou víru modlitbou, svátostmi a bdít, abychom neusnuli a nezapomněli na Boha. Život spících křesťanů je smutný, není šťastný. Křesťan má být šťastný, radovat se z Ježíše. Neusínat! Druhé podobenství - o hřivnách - nás vede k zamyšlení nad vztahem mezi zužitkováváním darů obdržených od Boha a Jeho návratem, při kterém budeme tázáni, jak jsme je využili (Mt 25,14-30). Toto podobenství dobře známe. Pán před svým odjezdem svěří každému ze svých služebníků hřivny, aby byly během jeho nepřítomnosti dobře zužitkovány. Prvnímu jich dá pět, druhému dvě a třetímu jednu. Během jeho nepřítomnosti ti první dva počet hřiven – tedy starověkých mincí – rozmnoží, zatímco třetí služebník raději hřivnu zakope, aby ji netknutou vrátil pánu. Po svém návratu pán jejich počínání vyhodnocuje. První dva pochválí, ale třetího nechá hodit ven do temnot, protože hřivnu ze strachu zakopal, uzavřel se do sebe. Křesťan, který se uzavírá do sebe a skrývá, co mu daroval Pán, je křesťanem? Není křesťanem. Je to křesťan, který neděkuje Bohu za to, co od Něho dostal! Tím je nám řečeno, že čekání na Pánův návrat je doba činnosti. Je to čas, ve kterém máme Boží dary zužitkovat nikoli pro sebe, nýbrž pro Něho, pro církev, pro druhé; čas ustavičné snahy dávat růst dobru ve světě. Zvláště dnes v době krize je důležité neuzavírat se do sebe, nezakopávat hřivny, tedy svoje duchovní, intelektuální i materiální bohatství, všechno to, co nám Pán daroval, ale otevřít se, být solidární a pozorní vůči druhému. Viděl jsem, že na náměstí je mnoho mladých lidí. Je to pravda? Je jich hodně? Kde jsou? Vás, kteří stojíte na počátku své životní cesty, se ptám: Mysleli jste na hřivny, které vám Bůh svěřil? Mysleli jste na to, jak byste mohli být užiteční druhým? Nezakopávejte hřivny! Vsaďte na velké ideály, na takové, které rozšiřují srdce, na ideály služby, které vám umožní zužitkovat svoje hřivny. Život nám nebyl dán, abychom jej žárlivě střežili pro sebe, nýbrž proto, abychom jej darovali. Drazí mladí, buďte velkomyslní! Nemějte strach snít o velkých věcech! Nakonec pár slov k úryvku o poslední soudu, ve kterém je popsán druhý příchod Páně, kdy bude soudit všechny lidi, živé i mrtvé (srov. Mt 25,31-46). Evangelista použil obrazu pastýře, který odděluje ovce od kozlů. Po pravici jsou ti, kteří jednali podle Boží vůle a pomohli bližnímu, hladovému, žíznivému, cizinci, neoděnému, nemocnému, vězněnému. Zmínil jsem cizince a myslím na mnoho cizinců, kteří jsou tady v římské diecézi: co pro ně děláme? – Po levici se ocitnou ti, kteří bližnímu nepomohli. Je nám tím řečeno, že budeme souzeni Bohem na základě lásky, podle toho, jak jsme prokazovali lásku svým bratřím, zvláště slabým a potřebným. Musíme zajisté vždycky mít na paměti, že jsme ospravedlněni, spaseni milostí, úkonem nezištné Boží lásky, která nás vždy předchází; sami nemůžeme činit nic. Víra je především darem, který jsme dostali. Abychom však nesli plody, Boží milost žádá vždycky naši otevřenost, naši svobodnou a konkrétní odpověď. Kristus nám přináší Boží milosrdenství, které zachraňuje. Po nás je žádáno, abychom se Mu svěřili, odpověděli na dar Jeho lásky dobrým životem tvořeným skutky prosycenými vírou a láskou. Drazí bratři a sestry, kéž v nás vyhlídka na poslední soud nikdy nevyvolává strach, ale spíše nás vybízí, abychom lépe žili přítomnost. Bůh nám milosrdně a trpělivě dává čas, abychom se Jej denně učili rozpoznávat v chudých a maličkých, přičiňovali se o dobro a bděli v modlitbě a lásce. Kéž nás Pán na konci našeho života a dějin shledá dobrými a věrnými služebníky. 23
Práce by měla lidem sloužit nikoli je zotročovat středeční generální audience papeže Františka, 1. května 2013
Když Ježíš skončil tato podobenství, vzdálil se odtamtud. Přišel do svého domova a učil v tamější synagóze tak, že lidé byli celí užaslí a ptali se: „Kde se u něho vzala taková moudrost a ty zázraky? Cožpak to není syn tesařův? Což se nejmenuje jeho matka Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef, Šimon a Juda?“ (Mt 13,53-55)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes, prvního května, si připomínáme sv. Josefa – dělníka a začínáme měsíc, který je tradičně zasvěcen Matce Boží. Chtěl bych se tedy na tomto našem setkání pozastavit u těchto dvou tak důležitých postav v Ježíšově životě, v životě církve i v našem životě dvěma krátkými myšlenkami. První bude o práci a druhá o kontemplaci Ježíše. 1. V evangeliu sv. Matouše se v souvislosti s Ježíšovým návratem do rodné obce, Nazaretu, kde promlouvá v synagoze, zdůrazňuje podiv krajanů nad Jeho moudrostí a otázka, kterou si kladou: „Copak to není syn tesařův?“ (13,55). Ježíš vstupuje do našich dějin, přichází mezi nás, narodil se z Panny Marie působením Božím, ale za přítomnosti svatého Josefa, zákonného otce, který jej opatruje a také jej učí svému řemeslu v Nazaretské dílně, sdílí s ním závazky, námahy, zadostiučinění a také každodenní těžkosti. To nám ukazuje důstojnost a význam práce. Kniha Genesis vypráví, jak Bůh stvořil muže a ženu, svěřil jim poslání naplnit zem a podmanit si ji, což neznamená ji vykořisťovat, nýbrž obdělávat a chránit, pečovat o ni svou vlastní prací (srov. Gen 1,28; 2,15). Práce je základním prvkem důstojnosti člověka. Práce nás obrazně řečeno „pomazává“ důstojností, naplňuje nás důstojností, připodobňuje nás Bohu, který pracoval, pracuje a je neustále činný (srov. Jan 5,17); dává nám schopnost uživit sebe, svoji rodinu a přispívat k růstu svojí vlasti. Tady myslím na těžkosti, na které dnes v různých zemích naráží svět práce a podnikání. Myslím zvláště na ty, kteří jsou nezaměstnaní, což se týká nejenom mladých lidí, častokrát v důsledku takového pojetí ekonomismu společnosti, které hledá egoistický profit mimo parametry sociální spravedlnosti. Rád bych všechny vyzval k solidaritě a povzbudil představitele veřejných věcí, aby vyvinuli veškeré úsilí a dali nový podnět zaměstnanosti. Znamená to starat se o důstojnost 24
člověka. Především bych však rád řekl, aby neztráceli naději. Také svatý Josef prošel obtížnými momenty, ale nikdy neztratil důvěru a dovedl je překonat v jistotě, že Bůh nás neopustí. Dále bych se rád obrátil na vás děti a mladé lidi: věnujte se svým každodenním povinnostem ve studiu, v práci, v přátelských vztazích a pomoci druhým. Vaše budoucnost závisí také na tom, jak prožijete tyto cenné roky života. Nemějte strach ze závazků a obětí, nestrachujte se o budoucnost a mějte živou naději: na obzoru je stále světlo. Dodám ještě pár slov k jednomu specifickému aspektu práce, který mi dělá starosti. Mám na mysli to, co lze označit termínem „otrocká práce“, tedy práce, která zotročuje. Kolik jen lidí na celém světě je obětí tohoto typu otroctví, ve kterém člověk slouží práci, zatímco by měla práce sloužit lidem a propůjčovat jim důstojnost. Prosím bratry a sestry ve víře a všechny muže a ženy dobré vůle, aby se rozhodně stavěli proti obchodu s lidmi, jehož součástí je také „otrocká práce“. 2. Naznačím druhou myšlenku. Jediným společným středem pozornosti svatého Josefa a Panny Marie v tichu jejich každodenní činnosti je Ježíš. S nasazením a něhou doprovázejí a pečují o růst Syna Božího, který se pro nás stal člověkem, a přemýšlejí o všem, co se děje. V evangeliu zdůrazňuje svatý Lukáš dvakrát Mariin postoj, jenž byl vlastní také svatému Josefovi: „všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.51). Abychom se naučili naslouchat Pánu, je třeba se naučit jej také kontemplovat, rozjímat, vnímat jeho nepřetržitou přítomnost ve svém životě. Je třeba se zastavit a rozmlouvat s Ním, dát Mu prostor modlitbou. Každý z nás, také vy děti a mládeži, kteří jste dnes dopoledne přišli v tak velkém počtu, měli byste se ptát: jaký prostor dávám Pánu? Zastavím se k rozhovoru s Ním? Již od malička nás rodiče učili začínat a končit den modlitbou, vedli nás, abychom vnímali, že nás provází přátelství a láska Boží. Vzpomínejme častěji na Pána během dne! V tomto měsíci květnu bych rád poukázal na důležitost a krásu modlitby svatého růžence. Odříkáváním Zdrávasů jsme přiváděni ke kontemplaci Ježíšových tajemství a rozjímání ústředních momentů Jeho života, aby byl On - stejně jako pro Pannu Marii a svatého Josefa - středem našeho myšlení, naší pozornosti a našeho jednání. Bylo by krásné, kdyby se zvláště v tomto měsíci máji v rodinách, mezi přáteli a ve farnosti společně recitoval svatý růženec nebo nějaká modlitba k Ježíši a Panně Marii! Modlitba konaná společně je drahocenný moment, který upevňuje rodinný život a přátelství! Naučme se více modlit v rodině a jakožto rodina! Drazí bratři a sestry, prosme svatého Josefa a Pannu Marii, aby nás učili zachovávat věrnost svým každodenním závazkům, žít svoji víru v každodenních skutcích, dávat více prostoru Pánu ve svém životě a prodlévat v rozjímání Jeho tváře. 25
„Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života“ středeční generální audience papeže Františka, 8. května 2013
Všichni, kdo se nechávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti. Nedostalo se vám přece od Ducha daru, který patří k otrockému stavu, že byste museli zase žít ve strachu. Dostali jste však dar, který přísluší stavu těch, kdo byli přijati za vlastní a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch, že jsme Boží děti. (Řím 8, 14-16)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, velikonoční doba, kterou s radostí prožíváme, vedeni liturgií církve, je povýtce časem Ducha svatého, darovaného „v neomezené míře“ (srov. Jan 3,3,4) ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Ježíšem. Tato doba milosti se končí slavností Letnic, kdy církev znovu prožívá seslání Ducha na Marii a apoštoly, kteří byli usebraní na modlitbách ve Večeřadle. Kdo je však Duch svatý? Ve Vyznání víry říkáme: „Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života“. První pravdou, ke které lneme v tomto vyznáním víry, je to, že Duch svatý je Kýrios, Pán. To znamená, že je opravdu Bohem stejně jako Otec a Syn, a z naší strany je předmětem téhož úkonu klanění a oslavování, kterým se obracíme k Otci i Synu. Duch svatý je totiž třetí Osobou Nejsvětější Trojice; je velkým darem Zmrtvýchvstalého Krista, otevírá naši mysl a naše srdce víře v Ježíše jakožto Syna poslaného Otcem a vede nás ku přátelství, ke společenství s Bohem. Chtěl bych se však pozastavit především u toho, že Duch svatý je nevyčerpatelným zdrojem života Božího v nás. Člověk v každé době a kdekoli touží po plném a krásném životě, spravedlivém a dobrém životě, kterému nebude hrozit smrt, ale který bude moci dozrát ke své plnosti. Člověk je jakýmsi pocestným, který prochází pouštěmi života, žízní po živé, pramenité a svěží vodě, schopné utišit jeho hlubokou touhu po světle, lásce, kráse a pokoji. Všichni tuto touhu vnímáme! A Ježíš nám dává tuto živou vodu, jež je Duchem 26
svatým, který vychází z Otce a kterého Ježíš ho vlévá do našich srdcí. „Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10). Ježíš slibuje Samaritánce, že daruje „živou vodu“ v hojnosti a navždy všem, kdo ho uznají za Syna poslaného Otcem k naší spáse (srov. Jan 4,5-26; 3,17). Ježíš přišel, aby nám dal tuto „živou vodu“, kterou je Duch svatý, aby náš život byl veden, inspirován a živen Bohem. Když říkáme, že křesťan je duchovní člověk, myslíme tím, že křesťan je člověk, který myslí a jedná podle Boha, podle Ducha svatého. A položme si otázku: Myslíme my podle Boha? Jednáme podle Boha? Nebo se necháme vést tolika jinými věcmi, které vůbec Bohem nejsou? Každý z nás si na to musí odpovědět ve svém srdci. Mohli bychom se tady také zeptat, jak může tato voda navždy uhasit naši žízeň? Víme, že voda je pro život podstatná, bez vody se umírá, voda tiší žízeň, omývá a zúrodňuje. V listě Římanům nacházíme tato slova, slyšme dobře: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). „Živá voda“, Duch svatý, Dar Zmrtvýchvstalého, který přebývá mezi námi, nás očišťuje, osvěcuje, obnovuje a přetváří, protože nám dává účast na životě samého Boha, který je Láska. Proto apoštol Pavel tvrdí, že křesťanský život je oživován Duchem a Jeho plody, kterými jsou „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). Duch svatý nás uvádí do božského života jako „syny v Jednorozeném Synu“. Na jiném místě listu Římanům, který jsme několikrát slyšeli, to svatý Pavel shrnuje takto: „Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové… A vy jste dostali ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«. Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy“ (Řím 8,14-17). To je ten drahocenný dar, který Duch svatý vnáší do našich srdcí: samotný život Boží, život pravých dětí, vztah důvěrnosti, svobody a důvěry v Boží lásku a milosrdenství; dar, jehož účinkem je také nový pohled na druhé, blízké i vzdálené, kteří jsou viděni vždycky jako bratři a sestry v Ježíši a ke kterým je třeba chovat úctu a mít je rád. Duch svatý nás učí dívat se Kristovýma očima, žít životem Kristovým, chápat život, jak jej chápal Kristus. Proto živá voda, kterou je Duch svatý, tiší žízeň našeho života, protože nám říká, že jsme milováni Bohem jako děti, můžeme mít Boha rádi jako Jeho děti a můžeme s Jeho milostí žít jako děti Boží, jako Ježíš. Nasloucháme však Duchu svatému? Co nám říká Duch svatý? Říká nám: Bůh tě miluje, má tě rád. A my? Máme rádi Boha a druhé jako Ježíš? Nechme se vést, nechme se vést Duchem svatým. Nechme Jej, aby nám promluvil do duše a řekl: Bůh je láska a neustále nás očekává, On je Otec a má nás rád jako opravdový tatínek, miluje nás doopravdy. A toto říká srdci jedině Duch svatý. Slyšme Ducha svatého, naslouchejme Duchu svatému a jděme vpřed touto cestou lásky, milosrdenství a odpuštění.
27
Po generální audienci ve středu 8. května ve Vatikánu měl královéhradecký biskup, Mons. JUDr. Ing. Jan Vokál, JU.D., možnost pozdravit papeže Františka jménem celé diecéze, pomocného biskupa, všech kněží i věřících. Svatý otec ho při té příležitosti pozval na druhý den na svou ranní soukromou Mši svatou v kapli vatikánského domu Svatá Marta, v němž od svého zvolení bydlí. Ve vatikánských úřadech byl ve čtvrtek volný den kvůli Slavnosti Nanebevstoupení Páně, a tak se i papežova ranní Mše svatá v kapli nesla ve velmi komorním duchu. Po bohoslužbě, při níž královéhradecký biskup s papežem koncelebroval, s ním pak mohl také v soukromí posnídat.
"Měl jsem možnost se Svatým otcem mezi čtyřma očima hovořit o některých konkrétních pastoračních záležitostech. Papež František mě velmi potěšil svým pochopením a otcovským nadhledem. Jeho bezprostřednost, pokora a laskavost, kterými je znám, jsou skutečné, opravdové," řekl po setkání královéhradecký biskup. Řeč přišla i na aktuální problémy církve v české společnosti. Papež František také zmínil zemřelého kardinála Tomáše Špidlíka, který byl stejně jako on jezuita a kterého velmi uznával. S omluvným tónem Svatý otec sám připomněl, že nemůže přijet na Velehrad na oslavy cyrilometodějského jubilea, kam ho čeští biskupové pozvali. 28
Půjdete-li za Kristem, nic neztratíte PASTÝŘSKÝ LIST KRÁLOVÉHRADECKÉHO BISKUPA MLADÝM LIDEM Milovaní mladí a sestry v Kristu,
přátelé,
bratři
v období maturit, s blížícím se koncem školního a akademického roku, kdy mnozí z Vás přemýšlejí o dalším směřování svého života, Vám píši tento dopis, abych Vás povzbudil k odvaze. Právě v tomto čase Vám chci připomenout Kristovu výzvu: „Nebojte se!“ (srov. Mt 10,26.28.31; Mk 6,50; Jan 6,20), nebojte se mě následovat! Jsem si vědom toho, v jakém stavu Vám předává svět naše generace: velmi těžce v něm hledáte odpověď na otázku, kým vlastně jste, jaký je smysl Vašeho života a Váš úkol, co může Váš život doopravdy naplnit. Je to svět, v němž je pro Vás nesmírně obtížné brát na sebe odpovědnost za velké závazky, zvlášť ty celoživotní, z nichž se nedá couvnout. Tyto závazky, které před Bohem dávají životu smysl, jakoby byly dnešním lidem všech generací na obtíž. Proto kolem sebe sledujeme takovou krizi manželství a rodiny, mnoho dětí vyrůstá bez lásky, proto mnohé farnosti trpí nedostatkem duchovních povolání. A proto mnozí lidé zároveň ztrácejí smysl svého života a propadají zoufalství. Strach z těchto závazků je v tomto světě vlastně pochopitelný, z pohledu světa možná i oprávněný. Do toho však přichází Kristus se svou výzvou: „Nebojte se!“ Volá Vás a odpověď, kterou od Vás, mladých lidí, očekává, zní: Ano, Pane, „tady jsem“ (srov. 1 Sam 3,4.6.8). Právě Vy takovou odpovědí můžete ovlivnit celý svůj dospělý život, najít jeho cíl, dozvědět se, kým jste a jaký je Váš úkol. Právě Vy máte ten dar energie a odvahy tento úkol přijmout. „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (srov. Jan 14,27) povzbuzuje Vás Pán Ježíš, který Vás tolik miluje. Nebojte se s touto odvahou jít proti proudu například už v situaci, kdy si hledáte životního partnera, a denně v modlitbě proste za správné a odpovědné rozhodnutí. S touto odvahou už nyní nabídněte celý svůj život Kristu a nechte se jím vést právě k tomu povolání, které pro Vás připravil. 29
V tomto období se chci zvlášť obrátit na ty z Vás, kteří ve svém srdci uslyšeli Kristovo volání, aby se mu odevzdali plně a radikálně skrze duchovní stav. Jestliže se dnes lidé bojí vstupovat do manželství, o to větší obavy budí závazek života v celibátu či nubilátu. Věřte, že není čeho se bát. Naopak. Pokud se Kristovu volání odevzdáte bez kompromisů a budete žít s plným nasazením pro Boží království, Pán Vás za to tisíckrát odmění už zde na zemi, naplní Váš život vznešenými hodnotami svého Království, vyvede Vás ze všeobecného zmatku, tápání a nestálosti. Naplní Vás pravým pokojem, který svět nemůže dát (srov. tamtéž). Nic z toho Vám nedává důvod ke strachu. Ze zkušenosti své i svých kněžských spolubratří, řeholníků a řeholnic z naší diecéze Vás mohu ujistit o tom, že pokud na toto Kristovo volání s jeho pomocí odpovíte: „Ano, Pane, tady jsem,“ nic ve svém životě neztratíte, můžete jenom získat. Proto je chybou dlouho váhat a nechávat se spoutat strachem. Strach, který má původ u ducha zla, do Vašeho života nic pozitivního nepřinese, nedokáže jej naplnit pokojem. Odpovíte-li: „Ano, Pane, tady jsem!“, Pán, který má všechno ve svých rukou, se ukáže jako velice, převelice štědrý. Své kněze Kristus obdarovává duchovním otcovstvím, které je mocným zdrojem milosti nejen pro ně samé, ale i pro celý tento svět. I v naší diecézi potřebujeme odvážné mladé muže, kteří se odhodlají tento veliký dar přijmout. Aktuální je to právě v těchto dnech, do konce měsíce května je možné hlásit se ke kněžské formaci, která začne na začátku příštího akademického roku. Vás, kteří jste Kristovo naléhavé volání ke kněžství uslyšeli, chci povzbudit, abyste této možnosti využili a nebáli se překážek, které Vám do cesty staví tápající a nerozhodný svět. Jako diecézní biskup Vám slibuji svou podporu a ochotu Vás na této cestě doprovázet. Nebojte se proto dát o sobě vědět, nejlépe skrze duchovního správce své farnosti, nebo – kde to není možné – osobním dopisem. Nebojte se požádat o pomoc při rozlišování tohoto povolání. Nebojte se odpovědět Pánu: „Tady jsem,“ pokud ve svém srdci skutečně slyšíte, že Vás hledá a volá. Nebojte se přijmout dar, který právě pro Vás Kristus už dávno připravil. Na Vás, všechny mladé lidi z naší královéhradecké diecéze, před nimiž stojí velké a krásné závazky v kterémkoliv povolání, zvlášť pamatuji ve svých modlitbách a v tomto mariánském měsíci Vás svěřuji pod mateřskou ochranu Panny Marie. Ze srdce Vám žehnám a o modlitbu Vás prosím. Váš biskup Jan + Jan Vokál, biskup královéhradecký (V Hradci Králové o Svátku sv. Filipa a Jakuba, apoštolů, dne 3. května 2013) 30
Duch svatý přivádí k Pravdě středeční generální audience papeže Františka, 15. května 2013
Ježíš řekl apoštolům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje, proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“ (Jan 16, 12-15)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes bych se rád zamyslel nad působením, kterým Duch svatý přivádí církev a každého z nás k Pravdě. Ježíš sám říká učedníkům: „uvede vás do celé pravdy“ (Jan 16,13), protože On sám je „Duch pravdy“ (srov. Jan 14,17; 15,26; 16,13). Žijeme v době, která je poněkud skeptická vůči pravdě. Benedikt XVI. častokrát mluvil o relativismu, tj. tendenci mít za to, že neexistuje nic definitivního a myslet si, že pravda plyne z konsensu nebo z toho, co si přejeme. Vyvstává tedy otázka: existuje vskutku pravda? Co je „pravda“? Můžeme ji poznat? Můžeme ji nalézt? Vybavuje se mi tady otázka, kterou položil římský místodržitel Pilát Pontský Ježíšovi, který mu předtím vyjevil hluboký smysl svého poslání: „Co je pravda?“ (Jan 18.37.38). Pilát nedovede pochopit, že Pravda stojí před ním, neumí v Ježíši spatřit tvář pravdy, která je tváří Boha. A přece Ježíš skutečně je Pravda, která se v plnosti časů, „stala tělem“ (Jan 1,14) a přišla mezi nás, abychom ji poznali. Pravda se nedá uchopit jako nějaká věc, pravda se potkává. Není vlastnictvím, nýbrž setkáním s Osobou. Kdo nám však dá poznat, že Ježíš je Slovem pravdy, Jednorozeným Synem Boha Otce? Svatý Pavel učí, že „jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci »Ježíš je Pán«“ (1 Kor 12,3). Je to právě Duch svatý, dar Zmrtvýchvstalého Krista, který nám umožňuje rozpoznat Pravdu. Ježíš jej nazývá „Přímluvcem“, tj. „tím, kdo nám přichází na pomoc“ a je po našem boku, aby nás na této cestě poznávání podporoval. Během Poslední večeře Ježíš ujišťuje učedníky, že Duch svatý je naučí všemu a připomene jim Jeho slova (srov. Jan 14,26). Jak tedy působí Duch svatý v našem životě a v životě církve, když nás uvádí do pravdy? Nejprve připomíná a vtiskuje do srdcí věřících slova, která Ježíš řekl a skrze ně – jak učili starozákonní proroci – je do našeho srdce vepsán Boží zákon, stává se v nás principem, který vyhodnocuje rozhodnutí a řídí každodenní jednání, stává se principem života. Uskutečňuje se velké Ezechielovo proroctví: „Budete čistí ode všech svých nečistot, 31
očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha.. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je“ (Ez 36,25-27). Pak nás Duch svatý, jak Ježíš slibuje, uvede „do celé pravdy“ (Jan 16,13); vede nás nejenom na setkání s Ježíšem, plností Pravdy, ale vede nás také „uvnitř“ Pravdy, tj. umožňuje nám vstupovat do stále hlubšího společenství s Ježíšem, obdarovává nás chápáním Božích věcí. A toho nemůžeme dosáhnout svými silami. Pokud nás Bůh vnitřně neosvítí, bude naše křesťanská existence povrchní. Tradice církve tvrdí, že Duch pravdy v našem srdci vzbuzuje onen „smysl pro víru“ (sensus fidei), skrze něhož, jak praví Druhý vatikánský koncil, Boží lid pod vedením učitelského úřadu církve neúchylně lne ke svěřené víře, proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v životě (srov. Lumen gentium, 12). Zkusme se zeptat: jsem otevřen vlivu Ducha svatého? Prosím jej, aby mi dal světlo a učinil mne vnímavějším k Božím věcem? Každý den se musíme modlit následovně: „Duchu svatý, učiň ať je moje srdce otevřené Božímu Slovu, ať je moje srdce otevřené dobru, ať je moje srdce otevřené každodenní kráse Boží.“ Chtěl bych vám všem položit otázku: kdo z vás se denně modlí k Duchu svatému? Málokdo. My však musíme plnit toto Ježíšovo přání a denně prosit Ducha svatého, aby otevřel naše srdce Ježíši. Pomysleme na Marii, která „uchovávala všechno v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19.51). Přijímání slov a pravd víry, aby se staly životem, se uskutečňuje a roste pod vlivem Ducha svatého. V tomto smyslu je třeba se od Marie učit oživovat v sobě její přitakání, její naprostou ochotu přijmout Syna Božího do vlastního života, který tak bude od toho momentu proměněn. Skrze Ducha svatého budou Otec a Syn přebývat v nás, budeme žít v Bohu a z Boha. Je však náš život skutečně oživován Bohem? Kolik věcí upřednostňuji před Bohem? Drazí bratři a sestry, máme zapotřebí se nechat zaplavit světlem Ducha svatého, aby nás uvedl do Pravdy Boha, který je jediným Pánem našeho života. V tomto Roce víry se ptejme, zda jsme učinili nějaký konkrétní krok, abychom více poznali Krista a pravdy víry četbou a rozjímáním Písma svatého, studiem Katechismu a přistupováním ke svátostem. Ptejme se však zároveň, jaké kroky činíme, aby víra orientovala celou naši existenci. Nelze být křesťany „na čas“, jenom někdy, za určitých okolností a v některých rozhodnutích. Takto nelze být křesťany. Křesťan existuje nepřetržitě! Naprosto! Kristova pravda, které nás Duch svatý učí a kterou nám dává, zahrnuje navždy a celý náš každodenní život. Prosme jej častěji, aby nás vedl cestou Kristových učedníků. Prosme jej každý den. Učiňme si toto předsevzetí. Prosme každý den Ducha svatého a tak nás bude Duch svatý přibližovat Ježíši Kristu. 32
Událost milosti, která naplnila jeruzalémské večeřadlo, aby se rozšířila na celý svět (homílie papeže Františka o slavnosti Seslání Ducha svatého na náměstí sv. Petra za účasti více než 200.000 věřících, 70 kardinálů a 400 kněží)
Drazí bratři a sestry, dnes rozjímáme a znovu v liturgii prožíváme vylití Ducha svatého, kterého Zmrtvýchvstalý Kristus seslal na svou církev, událost milosti, která naplnila Jeruzalémské večeřadlo, aby se rozšířila na celý svět. Co se však stalo v onen den nám tak vzdálený a přece tak blízký, že dosahuje nitra našeho srdce? Svatý Lukáš nám podává odpověď v úryvku ze Skutků apoštolů, který jsme slyšeli (2,1-11). Evangelista nás uvádí do Jeruzaléma, do horní místnosti domu, ve kterém byli shromážděni apoštolové. První moment, který přitahuje naši pozornost, je hukot, který se nečekaně ozval z nebe, „jako když se přižene silný vítr“, a naplnil celý dům; potom „jazyky jako z ohně“, které se rozdělily a usadily nad každým z apoštolů. Hukot a ohnivé jazyky jsou přesná a konkrétní znamení, která se dotýkají apoštolů nejenom zvnějšku, ale i zevnitř: v mysli a srdci. V důsledku toho „byli všichni naplněni Duchem svatým“, který uvolnil nezadržitelný dynamismus nečekaného rozsahu: „začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“. Pak se před námi otevírá naprosto nečekaná scéna. Sejde se obrovský zástup lidí naplněných úžasem, protože každý z nich slyší mluvit apoštoly vlastní řečí. Všichni činí novou zkušenost, kterou dosud nikdy neprožili: „Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu?“. A o čem slyšeli mluvit? „O velkých Božích skutcích.“ Chtěl bych se na základě tohoto úryvku ze Skutků zamyslet nad třemi slovy, které se váží k působení Ducha: novost, harmonie a misijní poslání. 1. Novost v nás vždycky vyvolává trochu strach, protože se cítíme jistější, pokud máme vše pod kontrolou a pokud budujeme, plánujeme a projektujeme svůj život podle svých schémat, svých jistot a své chuti. A děje se tak i ve vztahu k Bohu. Často jej následujeme a přijímáme, ale jen do určité míry. Je nám zatěžko svěřit se Mu v plné důvěře a dovolit Duchu svatému, aby oživoval a řídil náš život ve všech rozhodnutích. Máme strach, že nás Bůh povede novými cestami, vyvede nás z našeho často omezeného, uzavřeného a sobeckého obzoru, aby nás otevřel svým obzorům. Avšak během celých dějin spásy, kdykoli se Bůh zjevuje, vnáší novost. Bůh vždycky vnáší novost, proměňuje a žádá, abychom se Mu naprosto svěřili: Noe buduje archu, všemi je vysmíván a zachrání se, Abraham opouští svoji zem a v rukou má jenom příslib, Mojžíš čelí moci faraóna a vyvádí lid na svobodu, bázliví a uzavření apoštolové se odvážně vydávají hlásat evangelium. Není to novost pro novost. Vyhledávání novot pro zahnání nudy, jak se často děje v naší době. 33
Novost, kterou Bůh vnáší do našeho života je tím, co se doopravdy uskutečňuje a dává nám pravou radost, opravdový klid, protože Bůh nás má rád a chce pouze naše dobro. Ptejme se dnes: jsme otevřeni „Božím překvapením“? Nebo se ve strachu uzavíráme novosti Ducha svatého? Jdeme odvážně novými cestami, které nám nabízí Bůh, anebo se bráníme, uzavřeni v dočasných strukturách, které ztratily schopnost přijímat? Tyto otázky nám prospějí, položíme-li si je i několikrát během dne. 2. Druhá myšlenka. Duch svatý vytváří v církvi zdánlivý nepořádek, protože přináší různost charismat a darů. To všechno je ale pod Jeho vlivem jedním obrovským bohatstvím, protože Duch svatý je Duchem jednoty, která není jednotvárná, nýbrž uvádí všechno do harmonie. V církvi působí harmomii Duch svatý. Jeden z církevních otců užívá výraz, který se mi moc líbí: Duch svatý ipse harmonia est. Duch svatý je harmonie sama. Jenom On může probouzet různost, pluralitu, rozmanitost a současně vytvářet jednotu. Pokud chceme sami vytvářet různost a uzavíráme do svých stranickostí a výlučností, působíme rozdělení, a pokud chceme vytvářet jednotu podle svých lidských představ, končíme tím, že zavádíme jednotvárnost, homologizaci. Pokud se však necháme vést Duchem, nedostane se bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nám ve společenství církve umožňuje žít různost. Jít společně v církvi pod vedením pastýřů, kteří mají zvláštní charisma a pověření, je znamením působení Ducha svatého. Církevní dimenze je zásadní charakteristikou každého křesťana, každého společenství a každého hnutí. Církev mi přináší Krista a vede mne ke Kristu; paralelní stezky jsou nebezpečné. Kdybychom zacházeli za (proagon) církevní nauku a společenství a nezůstávali v nich, nebyli bychom jednotní v Bohu Ježíše Krista (2 Jan 9). Ptejme se tedy: jsem otevřen harmonii Ducha svatého a překonávám veškerou výlučnost? Nechám se vést od Něho v církvi a s církví? 3. Poslední bod. Antičtí teologové říkávali, že duše je něco jako plachetnice a Duch svatý je vanutí, které posunuje loďku vpřed. Impulsy a podněty tohoto vanutí jsou dary Ducha svatého. Bez Jeho podnětu, bez Jeho milosti nejdeme vpřed. Duch svatý nás uvádí do tajemství živého Boha a chrání nás před nebezpečím gnostické a sebevztažné církve, uzavřené do svého ohrazení; podněcuje nás, abychom otevírali brány, hlásali a dosvědčovali dobrý život evangelia a abychom sdíleli radost víry, setkání s Kristem. Duch svatý je duší misijního poslání. To co se stalo před téměř dvěma tisíci roky, není událost nám vzdálená, ale fakt, který nás dostihuje a stává se živou zkušeností v každém z nás. Letnice Jeruzalémského večeřadla jsou počátkem, prodlouženým začátkem. Duch svatý je povýtce darem Zmrtvýchvstalého Krista apoštolům, ale chce dosahovat ke všem. Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, říká: „Já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (Jan 14,16). Duch Přímluvce, Utěšitel dává odvahu ubírat se cestami světa a šířit evangelium! Duch svatý nám umožňuje vidět obzor a vede nás na existenciální periferie hlásat život Ježíše Krista. Ptejme se, zda máme tendenci uzavírat se v sobě samých, v naší skupině anebo zda dovolujeme Duchu svatému, aby nás otevřel misijnímu poslání. Pamatujme si tato tři slova: novost, harmonie a misie. Dnešní liturgie je velkou prosbou za to, aby se církev s Ježíšem pozvedla k Otci a znovu byl vylit Duch svatý. Každý z nás, každá skupina, každé hnutí ať se v harmonii církve obrátí k Otci s prosbou o tento dar. Také dnes stejně jako při svém zrodu církev spolu s Marií prosí: „Veni Sancte Spiritus - Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky“. Amen. 34
„Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církve“ středeční generální audience papeže Františka, 22. května 2013
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." (Mt 28, 16-20)
Dobrý den, bratři a sestry, v Krédu hned po vyznání víry v Ducha svatého říkáme: „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“. Mezi těmito dvěma skutečnostmi víry existuje hluboké pouto: Duch svatý, který oživuje církev, totiž řídí její kroky. Bez přítomnosti a nepřetržité působnosti Ducha svatého, by církev nemohla žít a uskutečňovat poslání, které jí Ježíš svěřil, totiž jít a získávat za učedníky všechny národy (srov. Mt 28,18). Evangelizace je posláním církve nejenom některých, nýbrž je mým, tvým a naším posláním. Apoštol Pavel volá: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Každý musí hlásat evangelium, především svým životem. Pavel VI. zdůrazňoval, že „hlásání evangelia… je skutečně milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium“ (Evangelii nuntiandi, 14). Kdo je pravým hybatelem evangelizace v našem životě a v církvi? Pavel VI. napsal jasně: Duch svatý… on je to, dnes stejně jako v prvních dobách církve, kdo působí v každém hlasateli evangelia, který se od něho nechá ovládat a řídit; on mu vnuká slova, jež by mu sama od sebe nenapadla a současně též uschopňuje duši toho, kdo těmto slovům naslouchá, k přijetí radostné zvěsti a hlásaného Božího království“ (Evangelium nuntiandi, 75). K hlásání evangelia je tedy nezbytné znovu se otevírat horizontu Božího Ducha bez bázně před tím, co žádá a kam nás vede. Svěřme se mu! On nás uschopní žít a dosvědčovat naši víru a osvítí srdce toho, koho potkáme. Taková je zkušenost Letnic: apoštolům shromážděným ve večeřadle spolu s Marií „se ukázaly jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,3-4). Duch svatý sestoupil na apoštoly, vyvádí je ven z místnosti, kde byli ze strachu zavřeni, vyvádí je z nich samých a proměňuje je na hlasatele a svědky „velkých Božích skutků“ (Sk 2,11). A tato proměna způsobená Duchem svatým se odráží na zástupu lidí, kteří tam přišli „ze všech možných národů pod nebem“ (Sk 2,5), protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí (srov. Sk 2,5). 35
Tady je první významný účinek působení Ducha svatého, který vede a oživuje zvěst evangelia: jednota, společenství. V Babylonu má podle biblického podání počátek rozptylování národů a zmatení jazyků, plody pýchy a povyšování člověka, který chtěl bez Boha svými vlastními silami vybudovat „město a věž, jejíž vrchol bude v nebi“ (Gen 11,4). Letnicemi byla tato rozdělení překonána. Už není povýšenosti vůči Bohu, ani uzavřenosti jedněch vůči druhým, nýbrž otevřenost Bohu, vycházení a hlásání Jeho Slova novým jazykem lásky, kterou Duch svatý vlévá do srdcí (srov. Řím 5,5), jazykem, který mohou všichni chápat a který lze po jeho přijetí vyjádřit v každé existenci a v každé kultuře. Jazyk Ducha, jazyk evangelia je jazykem společenství, který zve k překonání uzavřenosti a lhostejnosti, rozdělení a protikladů. Měli bychom se všichni ptát: jak se nechám vést Duchem svatým, aby můj život a moje svědectví víry bylo jednotou a společenstvím? Přináším slovo smíření a lásky evangelia do prostředí, ve kterém žiji? Někdy se zdá, jako by se dnes opakovalo to, co se stalo v Babylonu: rozdělení, neschopnost si porozumět, rivalita, závist a sobectví. Co činím svým životem já? Vytvářím kolem sebe jednotu? Anebo rozděluji: řečmi, kritikami, závistí? Co dělám? Mysleme na to. Šířit evangelium znamená, abychom hlásali a jako první žili smíření, odpuštění, pokoj, jednotu a lásku, kterou nám Duch svatý dává. Vzpomeňme na Ježíšova slova: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Druhý prvek. V den Letnic Petr, naplněn Duchem svatým, povstává „spolu s jedenácti“, aby „slavnostně“ (Sk 2,14) a „bez okolků“ (Sk 2,29) hlásal dobrou zvěst Ježíše, který dal svůj život za naši spásu a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. To je další účinek působení Ducha svatého: odvaha hlásat novost Ježíšova evangelia všem bez okolků (parresia), nahlas, v každé době a kdekoli. A platí to také dnes pro církev a každého z nás: ohněm Letnic, působením Ducha svatého se uvolňují stále nové energie misijního poslání, nové cesty hlásání spásonosného poselství a nová odvaha šířit evangelium. Nikdy se před tímto působením neuzavírejme! Žijme evangelium pokorně a odvážně! Dosvědčujeme novost, naději a radost, kterou do života vnáší Pán. Cítíme v sobě „sladkou a útěchyplnou radost ze šíření evangelia“ (Evangelii nuntiandi, 80), protože hlásání evangelia, zvěstování Ježíše nám dává radost, zatímco sobectví způsobuje hořkost, sklíčenost a skleslost. Hlásání evangelia pozvedá. Jenom načrtnu třetí prvek, který je však obzvláště významný: nová evangelizace, církev, která evangelizuje, musí vždycky začínat modlitbou, prosbou o oheň Ducha svatého, jako apoštolové ve večeřadle. Jedině věrný a intenzivní vztah k Bohu umožňuje vycházet z vlastní uzavřenosti a odhodlaně zvěstovat evangelium. Bez modlitby se naše jednání vyprazdňuje, naše hlásání postrádá duši a není oživováno Duchem. Drazí přátelé, jak pravil Benedikt XVI., církev dnes „vnímá především vanutí Ducha svatého, který nám pomáhá a ukazuje správnou cestu. S novým nadšením tedy pokračujme a děkujme Pánu“ (Promluva na závěr synodu, 27. října 2012). Denně obnovujme důvěru v působení Ducha svatého, důvěru, že On jedná v nás, On je uvnitř nás, dává nám apoštolskou horlivost, pokoj a radost. Nechme se od Něho vést, buďme muži a ženami modlitby, kteří odvážně dosvědčují evangelium a stávají se v našem světě nástroji jednoty a společenství s Bohem. 36
Exhortace z homílií papeže Františka Víra není odcizení “Ať se vaše srdce nechvěje” (Jan14,1). “Tato Ježíšova slova jsou skutečně krásná. Ježíš hovoří o okamžiku rozloučení a mluví opravdu ze srdce. Ví, že jeho učedníci jsou smutní, protože si všimli, že tu něco nehraje. Ježíš jim říká :“Ať se vaše srdce nechvěje”. Zahajuje tak řeč, ve které se k apoštolům obrací jako přítel, ale zároveň jako pastýř. V hudbě těchto Ježíšových slov je jeho pastýřský postoj; to, jak pastýř jedná se svými ovcemi. “Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne”. O čem pak Ježíš dále hovoří? O nebi, o konečné vlasti. “Věřte ve mne” – jako by tím říkal, “já zůstanu věrný”, nemyslíte? Vystupuje jako inženýr, jako architekt, který sděluje, kam jde pracovat: “Odcházím vám připravit místo, v domě mého Otce je mnoho příbytků”. Ježíš nám tam jde připravit místo.” Jak toto místo vypadá? Co to znamená “připravit místo”? Znamená to sehnat nějaký podnájem tam nahoře? Nikoliv: připravit místo znamená připravit nás na radost oné vlasti, ke které putujeme. Umožnit nám radovat se, vidět, slyšet a pochopit krásu toho, co nás čeká. “Celý život křesťana je Ježíšovým dílem, dílem Ducha svatého, aby nám připravili místo, aby připravili náš zrak na to, aby dokázal vidět. Ale Otče, namítnete, já přeci vidím dobře. Ani nepotřebuji brýle. To je však jiný pohled. Pomysleme na ty, kteří mají oční zákal a musí podstoupit operaci. Také před ní měli zrak, po zákroku však řeknou: Nikdy bych si nemyslel, že je možné bez brýlí tak dobře vidět. Naše oči – oči naší duše – se nutně potřebují připravit, aby mohli pohlédnout do nádherné Ježíšovy tváře. Náš sluch se musí připravit, aby mohl naslouchat krásným slovům. Zejména se však musí připravit srdce – aby milovalo, aby více milovalo”. Pán během naší životní pouti naše srdce připravuje – “zkouškami, útěchou, trápením i dobrými událostmi”. Naše životní cesta je cestou přípravy. Někdy si Pán musí s přípravou pospíšit – jak to udělal s dobrým lotrem, kde měl na přípravu jen pár minut, ale stihnul ji. V životě je tedy normální takto putovat a dát si připravovat srdce, oči, sluch, abychom dospěli do zmíněné vlasti, která je skutečně naší vlastí. Řeknete: Otče, byl jsem u jednoho filosofa a ten mi řekl, že celé toto smýšlení vede k odcizení. Jsme prý odcizeni, život je přeci tady, v konkrétnosti, a o onom světě se nic neví. To je názor některých lidí, avšak Ježíš nám říká, že to tak není a vyzývá: “Věřte ve mne”. To, co ti říkám já, je pravda : nepodvádím a neklamu.” Připravit se na nebe, znamená začít ho již zdálky zdravit. To není odcizení, nýbrž pravda. Znamená to Ježíši dovolit, aby připravil naše srdce a náš zrak na nevyslovitelnou krásu. Návrat do vlasti je tedy pouť krásy. Kéž nám Pán daruje silnou naději, odvahu a také pokoru k tomu, abychom mu umožnili připravit příbytek – a to definitivní – v našich srdcích, zraku a sluchu. 37
Společnost, která nenabízí práci všem, není spravedlivá „Společnost není spravedlivá, pokud nenabízí práci všem anebo vykořisťuje pracující. konstatoval dnes papež František. Ježíš byl nazván „synem tesaře“. Josef byl řemeslníkem a Ježíš se od něho této práci naučil. Obraz pracujícího Boha nám říká, že práce je něčím víc než obživou. Práce nám dává důstojnost! Kdo pracuje má čest, má zvláštní důstojnost, osobní důstojnost. Pracující muž a žena mají důstojnost. Avšak ti, kdo nepracují, tuto důstojnost postrádají. Existují však mnozí, kteří chtějí pracovat a nemohou. Tíží to naše svědomí, protože, je-li společnost organizována takovým způsobem, že ne všichni mají možnost pracovat, být pomazáni důstojností práce, pak taková společnost nefunguje, není spravedlivá! Staví se proti samotnému Bohu, který chtěl, aby se naše důstojnost odvíjela odtud. Důstojnost nám není dána mocí, penězi, kulturou, nikoli! Důstojnost je nám dána prací, poctivou prací. Dnes se však mnohé „sociální, politické a ekonomické systémy rozhodly člověka vykořisťovat. Nedávat spravedlivou mzdu, nedávat práci, protože se sleduje pouze rozpočet a podnikatelské účty a hledí se jenom na to, co mohu využít pro sebe, to odporuje Bohu! Mnohokrát jsme to četli. V L´Osservatore Romano mne v den tragédie v Bangladéši upoutal jeden titulek: „Žít ze 38 euro na měsíc“ – taková byla výplata oněch lidí, kteří zemřeli při onom neštěstí… A toto je „otrocká práce“. Dnes ve světě existuje otroctví, do něhož je zapojeno to nejkrásnější, co Bůh člověku dal: schopnost tvořit, pracovat, osvojit si vlastní důstojnost. Kolik jen bratří a sester ve světě se nachází v této situaci vinou oněch ekonomických, sociálních, politických postojů…“ Židovský rabín vyprávěl své židovské obci příběh o Babylonské věži: cihly byly tehdy velmi vzácné. Když nějaká cihla omylem spadla dolů, byl to hrozný problém, skandál: »Podívej se, co děláš!« Pokud však spadl někdo z dělníků: »Requiescat in pace!« a nechali jej být... Důležitější byla cihla než člověk. To vyprávěl jeden rabín ve středověku a děje se to dnes! Lidé jsou méně důležití než věci, které přinášejí zisk těm, kdo mají politickou, sociální a ekonomickou moc. Kam jsme to dospěli? Až k tomu, že si neuvědomujeme důstojnost člověka, důstojnost pracujícího. Dnes jsou nám však vzorem postavy pracujících: svatý Josef, Ježíš a Bůh nás učí cestě k důstojnosti. Dnes nemůžeme říci víc než, co řekl svatý Pavel: „Kdo nepracuje, ať nejí“, ale musíme také říci: „Kdo nepracuje, ztratil důstojnost“, protože „nemá možnost pracovat“, ba dokonce „společnost odňala tomuto člověku důstojnost!“. Dnes by nám prospělo poslechnout si znovu „hlas, kterým se Bůh obrátil ke Kainovi slovy“: „Kaine, kde je tvůj bratr? Kde je tvůj bratr, který je zotročen prací?“ Modleme se, modleme se za všechny tyto bratry a sestry, kteří se ocitli v této situaci.
Kdo si nestěžuje, duchovně mládne Ani uprostřed protivenství není křesťan smutný. Osvojit si trpělivost, to je cesta, které nás křesťany učí Ježíš. Neznamená to být smutní. Nikoli, jde o něco jiného! Znamená to snášet, nést na vlastních bedrech břímě těžkostí, tíhu odporu a protivenství. Tento postoj si má křesťan osvojit: trpělivost. Bible to říká hutným řeckým slovem hypomoné - nést v životě tíhu dní, protiřečení, protivenství. Pavel a Silas snášejí soužení a ponížení. Snášel je Ježíš a naučil se trpělivosti. Je to určitý proces, dovolím si užít to slovo. Proces křesťanského zrání cestou trpělivosti. Je to dlouhodobý proces, který neproběhne ze dne na den, ale trvá po celý život a vede ke křesťanské zralosti, podobně jako u dobrého vína.“ 38
Mnozí mučedníci projevovali radost, jako například mučedníci z Nagasaki, kteří si vzájemně pomáhali „při čekání na okamžik smrti“. O některých mučednících je známo, že „přistupovali k mučednictví jako ke svatební slavnosti“. Postoj trpělivého snášení je pro křesťana normální, ale není to žádný masochismus. Je to naopak postoj, který vede „po Ježíšově cestě. Když přijdou těžkosti, dostaví se také pokušení. Například stěžování si: »Podívej, co se mi stalo...« A křesťan, který si neustále stěžuje, přestává být dobrým křesťanem. Je stěžovatelem, na všechno naříká. Snášet znamená mlčet, trpělivost mlčí. Mlčel Ježíš, který při svém Utrpení nepronesl více než dvě tři nezbytná slova... Není to však mlčení smutné. Mlčení, které snáší kříž, není smutné. Je bolestné, častokrát velmi bolestné, ale není smutné. Srdce přitom spočívá v pokoji. Pavel a Silas se modlili v pokoji (srov. Sk 16,25). Měli bolesti, protože se o nich říká, že jim pak žalářník ošetřil rány. Snášeli je však v pokoji. Toto snášení prohlubuje náš křesťanský pokoj, zprostředkovává nám sílu v Ježíši. Křesťan je tedy povolán, aby jako Ježíš „bez odporu a v pokoji“ snášel protivenství. Tato cesta trpělivosti obnovuje naši mladost a činí nás mladšími. Trpělivým je ten, kdo je dlouhodobě nejmladší! Pohleďme na staré muže a ženy v domově důchodců, kteří toho v životě mnoho snesli. Podíváme-li se jim do očí, jsou mladé, mají mladého ducha a novou mladost. K tomu nás vybízí Pán, k tomuto obnovenému velikonočnímu mládí cestou lásky, trpělivosti, snášení protivenství – a dovolím si říci – i vzájemného snášení se jedněch druhými. Musíme si přitom počínat také laskavě a mít se rádi, neboť, mám-li snášet tebe, jsem si jist, že ty sneseš mne, a tak půjdeme vpřed Ježíšovou cestou. Prosme Pána o milost tohoto křesťanského snášení, jež dává pokoj, srdečného a radostného snášení, abychom stále mládli, jako dobré víno, abychom stále mládli novou velikonoční mladostí ducha. Kéž se tak stane.“
Křesťanská radost není pouhé veselí Křesťané jsou mužové a ženy radosti. Ježíš i církev nás učí radosti, a to zejména v tomto období. Jaká je to však radost? Je to veselí? Nikoliv, není s ním totožná. Veselost je dobrá, viďte, a je také dobré se veselit. Avšak radost je něco víc, je to něco jiného. Nezávisí na příznivých okolnostech, na momentálních příčinách, nýbrž je něčím hlubším. Je to dar. Chceme-li stále jen zažívat veselí, stane se z něj nakonec lehkomyslnost a povrchnost a my se dostaneme do stavu, ve kterém nám chybí křesťanská moudrost, jsme trošku přihlouplí a naivní. Veselost tudíž není všechno, radost je něco zcela jiného. Je to Pánův dar, který nás naplňuje uvnitř. Jako by to bylo pomazání Duchem. Tato radost spočívá v jistotě, že Ježíš je s námi a s Otcem! Můžeme se touto radostí trochu naplnit do zásoby, abychom ji měli stále s sebou? Ne, pokud si totiž tuto radost chceme nechat jen pro sebe, nakonec onemocní. Srdce pak máme trochu pomuchlané a ze tváře nevyzařuje ona velká radost, nýbrž nezdravá nostalgie a melancholie. Obličeje takovýchto trudnomyslných křesťanů se někdy spíše podobají nakládaným feferonkám než tvářím radostných lidí, kteří žijí krásným životem. Radost se nesmí zastavit, musí jít. Je to putující ctnost. Je to kráčející dar, který postupuje cestou života, jde s Ježíšem. Zvěstování a hlásání Ježíše – radosti – cestu rozšiřuje a prodlužuje. Radost je ctností skutečně velkých lidí. Oněch velikánů, kteří berou s nadhledem omezenost a lidské nedostatky a nedají se zatáhnout do interních malostí komunity, církve. Jejich zrak je stále upřený k obzoru. Křesťan s radostí zpívá, kráčí a nese tuto radost dál. Radost je ctností poutníka a ještě více než ctností je darem. Je to dar, který vede ke ctnosti velkomyslnosti. Křesťan je velkomyslný, nemůže 39
být zbabělý. A právě velkomyslnost je ctností, díky níž se nadechneme a jdeme stále dál, avšak s duchem plným Svatého ducha. Musíme Pána prosit o milost radosti – zejména v těchto dnech, kdy k tomu církev sebe samu zve. Církev nás vyzývá, abychom prosili o radost, ale také o touhu. Touha totiž nese křesťanův život kupředu. Čím větší je tvá touha, tím větší radosti se ti dostane. Křesťané jsou muži a ženy touhy, na své životní cestě touží stále více. Prosme tedy Pána o tuto milost, o tento dar Ducha – křesťanskou radost. Tak jinou a tak vzdálenou smutku a obyčejnému veselí. O tuto milost je třeba žádat.
První ideologizace chudoby se zrodila v sobeckém srdci Jidášově Potřebujeme široké srdce schopné lásky. Chceme-li opravdu následovat Ježíše, musíme život prožívat jako dar pro druhé, nikoli jako poklad, který je třeba konzervovat. Ježíš nám říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Dnešní liturgie nám však ukazuje také další postavu: Jidáše, který měl postoj zcela opačný a to proto , že nikdy nepochopil, co je to dar. Vzpomeňme si na Marii Magdalénu, která pomazala Ježíšovy nohy drahocennou mastí z nardu. Byl to náboženský moment, projev vděčnosti, moment lásky. A Jidáš se distancuje a vznáší hořkou kritiku: »Proč se ten olej neprodal.. a nedalo se to chudým« (Jan 12,5). Toto je první místo, které jsem v evangeliu našel a které pojímá chudobu ideologicky. Ideolog neví, co je láska, protože se neumí darovat. Jidáš, odtrhnul a izoloval“ a tento postoj sobectví narostl až do té míry, že „nakonec Ježíše zradil“. Kdo miluje, odevzdává život jako dar, sobec však o svůj život pečuje, roste ve svém sobectví a stává se zrádcem, vždycky však osamoceně. Kdo však dává život z lásky, nikdy není sám: vždycky je ve společenství, v rodině. Ten kdo izoluje svoje svědomí v egoismu, ho nakonec ztrácí. A tak skončil Jidáš, modloslužebník připoutaný k penězům. Tato modloslužba ho přivedla do izolace od společenství s ostatními. To je drama izolovaného svědomí. Když se křesťan začíná izolovat, izoluje také svoje svědomí od komunitního smyslu, od smyslu pro církev, od lásky, kterou nám prokazuje Ježíš. A naopak křesťan, který dává svůj život a »ztrácí« jej, jak říká Ježíš, znovu a v plnosti jej nalézá. Jidáš, který si jej chce uchovat pro sebe, jej nakonec ztrácí. Jan poznamenává, že »do Jidášova srdce vstoupil satan« (srov. Jan 13,27). A musíme říci, že satan je špatný plátce. Vždycky nás podvede, vždycky. Ježíš však vždycky miluje a vždycky se rozdává. A tento jeho dar lásky nás vybízí milovat, abychom vydali plody, které zůstanou.
Modlete se za biskupy a kněze, aby byli pastýři a ne vlky Modlete se, aby vaši kněží a biskupové nepodlehli pokušení mamonu a marnivosti, nýbrž aby sloužili Božímu lidu. Apoštol Pavel je vybízí k péči o sebe i o celé stádce a volá k bdělosti před dravými vlky. Je to jedna z nejkrásnějších stránek Nového zákona, z níž vysvítá krásný vztah biskupa k jeho lidu. Kněží a biskupové stojí ve službě věřících, aby chránili, povzbuzovali a bránili svůj lid. Mezi Bohem a pastýřem a mezi pastýřem a jeho lidem existuje vztah ochrany a lásky. Biskup není koneckonců biskupem sám pro sebe, nýbrž pro lid. Rovněž kněz není knězem pro sebe samého, nýbrž aby sloužil lidu, dával mu růst, pásl své vlastní stádo, chránil je před vlky. Pomysleme, jak je to krásné. Když takto žije biskup, vytváří se krásný vztah s lidem, takový, jaký měl ke svému lidu biskup Pavel. A pokud má kněz takovýto krásný vztah k lidu a vkládá do něj lásku – vstupuje do 40
vztahu láska – pravá láska – a církev se sjednocuje. Vztah biskupů a kněží k lidu je bytostný, svátostný. Potřebujeme vaše modlitby, neboť také kněz i biskup mohou být vystaveni pokušení. Kněží a biskupové se musí mnoho modlit, odvážně hlásat Ježíše Zmrtvýchvstalého a poselství spásy. Jakým pokušením však může kněz či biskup podlehnout? Sv. Augustin ve svém komentáři k proroku Ezechielovi hovoří o dvou pokušeních: bohatství, jež může vést k lakomství, a marnivost. Říká: Když biskup nebo kněz využívá ovce sám pro sebe, směr se mění – již to není kněz nebo biskup pro lid, nýbrž kněz a biskup, který lid obírá. Jak uvádí sv. Augustin, »bere si maso té ovečky, využívá ji, obchoduje s ní a lne k penězům; stává se z něj lakomec a častokrát také svatokupec. Anebo využívá vlny svých ovcí k marnivosti a chloubě«.“ Pokud jde kněz nebo biskup za majetkem, lid ho nemiluje – a to je znamení. Avšak i jeho konce jsou špatné. Sv. Pavel připomíná, že pracoval svýma vlastníma rukama, neměl konto v bance, ale sám vydělával. Jestliže kněz či biskup jde cestou marnivosti, vstupuje do optiky kariérismu. Velice tím škodí církvi, neboť nakonec zesměšňuje sám sebe tím, že se vychloubá a vystavuje na odiv svou moc. Lid něco takového nemá rád, zdůraznil Svatý otec a žádal: modlete se, abychom byli chudí, pokorní, mírní, abychom sloužili lidu. Navrhuji vám, abyste dnes doma vzali do ruky Nový zákon, Skutky apoštolů, dvacátou kapitolu, verše 28-38. Přečtěte si tuto krásnou stránku a při četbě se modlete za nás biskupy a za kněze. Velmi to potřebujeme, abychom zůstali věrní, abychom byli muži, kteří dbají na sebe i na stádce, kterým je vlastní toto bdění a jejichž srdce je stále obráceno ke stádu. Kéž nás také Pán chrání před pokušením. Jdeme-li totiž cestou bohatství, marnivosti, stávají se z nás vlci, nikoli pastýři. Modlete se proto, čtěte a modlete se.
V Církvi je příliš vlažných a salónních křesťanů V církvi chybí apoštolská horlivost. Svatý Pavel šel ve svém životě od jednoho pronásledování k druhému, ale bez malomyslnosti. Pavlův úděl byl plný křížů, ale on šel přesto stále vpřed s pohledem upřeným k Pánu. Pavel působil potíže. Byl mužem, který svým kázáním, prací a svými postoji obtěžoval, protože zvěst Ježíše Krista obtěžuje naše pohodlí, často i naše pohodlné struktury – i ty křesťanské. Pán stále chce, abychom šli dál a dál… abychom se neuchylovali do poklidného života či prchavých struktur. Pavel působil potíže, když zvěstoval Pána. Postupoval však vpřed, protože měl v sobě onen typicky křesťanský postoj apoštolské horlivosti. Nebyl mužem kompromisu, nikoli. Napřed pravda. Napřed zvěst Ježíše Krista! Pavel byl mužem plným ohně. Nejde tu však pouze o temperament. Je to Pán, který vstupuje do toho všeho, do této rozhodující bitvy. Je to právě Pán, který jej nutí jít dál a vydávat svědectví i v Římě. Mně se mimochodem líbí, že Pán má starost o tuto diecézi. V tom jsme privilegovaní. Apoštolská horlivost není nějaké nadšení pro možnost chopit se moci, něco mít. Je to něco, co přichází zevnitř, co od nás chce Pán. Odkud tato horlivost přichází? Plyne z poznání Ježíše Krista. Pavel našel Ježíše Krista, setkal se s Ježíšem Kristem, ale není to poznání intelektuální, vědecké, které je také důležité a pomáhá nám, ale ono prvotní poznání, poznatek srdce, poznatek osobního setkání. Proto se Pavel žene vpřed, aby neustále hlásal Ježíše. Je neustále v potížích, které jsou však důsledkem toho, že hlásá Ježíše. Apoštolskou horlivost lze chápat jedině v atmosféře lásky. Má v sobě něco bláznivého. Je to duchovní bláznovství, zdravé bláznovství. A Pavel toto zdravé bláznovství měl. Svatý otec v závěru vyzval, abychom prosili Ducha svatého o růst apoštolské horlivosti v nás, protože apoštolská horlivost 41
nesmí být vyhrazena jenom misionářům. Bohužel však jsou v církvi i vlažní křesťané, kteří si netroufají jít vpřed. Existují i salónní křesťané, že? Ti kteří jsou docela dobře vychovaní, ale neumějí zvěstováním a apoštolskou horlivostí dávat církvi děti. Prosme tedy dnes Ducha svatého, aby nám všem dal tento apoštolský zápal, tuto milost působit potíže věcem, které jsou v církvi příliš poklidné, milost jít vpřed na existenciální periferie. Církev to moc potřebuje! Nejenom ve vzdálených zemích, v mladých církvích, v národech, které neznají Ježíše Krista, ale právě tady v tomto městě je zapotřebí zvěsti Ježíše Krista. Prosme tedy Ducha svatého o milost apoštolské horlivosti, abychom byli křesťany apoštolsky horlivými. A pokud budeme působit potíže, buď veleben Pán. Kupředu, jak říká Pán Pavlovi: odvahu!“
Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit Evangelium vypráví o chlapci, posedlém zlým duchem, jehož nedokáží Ježíšovi učedníci vyhnat. Kristus vyčítá všem přítomným jejich slabou víru a chlapcovu otci na jeho žádost o pomoc odpovídá. Mnozí věřící, ačkoliv mají jistě Ježíše rádi, se mu nedokáží bezvýhradně svěřit a příliš ve své víře neriskují. Co však vede k této slabé víře? Myslím, že je to právě srdce, které se nedokáže otevřít, uzavřené srdce, které chce mít všechno pod kontrolou. Takové srdce nedovolí, aby nad ním Ježíš převzal kontrolu. Když se učedníci dotazují, proč nedokázali mladíka uzdravit, Pán vysvětluje: Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou. Každý z nás v sobě nese díl nevěřícnosti. Je nutné se silně a pokorně modlit, aby Ježíš mohl učinit zázrak. A do této modlitby, která požaduje zázrak a mimořádný zásah, musí být všichni vtaženi. V Argentině jsem zažil tuto událost: v jedné rodině náhle onemocnělo sedmileté děvčátko a lékaři mu předpověděli pouze několik hodin života. Tatínek – elektrikář a muž víry – jako by se pominul, nasedl na autobus a jel do asi sedmdesát kilometrů vzdálené mariánské svatyně v Luján. Přijel tam už po deváté hodině večer a všechno bylo zavřené. Začal se modlit k Panně Marii a rukama se přitom držel za železná vrata. A tak se tam modlil a plakal celou noc. Nebyl to ale jen pláč a modlitba, ten muž bojoval s Bohem. Skutečně bojoval o to, aby Bůh uzdravil jeho dceru. Potom v šest ráno šel na autobusové nádraží a kolem deváté dojel do nemocnice. Tam našel plačící manželku a ihned pomyslel na nejhorší. Co se stalo, ptal se? A žena mu odpověděla – Přišli lékaři a řekli mi, že horečka zmizela, že dítě dobře dýchá a nic mu není. Nechají si ji tu ještě dva dny, ale vůbec nechápou, co se mohlo stát... Takové věci se tedy ještě dnes dějí. Zázraky existují. Je však nezbytné modlit se srdcem. Modlit se s odvahou, bít se o to, aby se stal zázrak. Nikoliv takové ty zdvořilostní modlitby – Jistě, pomodlím se za tebe. Pak odříkáme jeden Otčenáš a jeden Zdrávas a na vše zapomeneme. Je třeba se modlit odvážně, jako Abrahám, který zápasil s Pánem, aby zachránil Sodomu a Gomoru, jako Mojžíš, který měl zdvižené ruce k modlitbě, až se unavily, jako mnozí lidé, kteří mají víru a s vírou se vytrvale modlí. Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit. Myslím, že se dnes můžeme k Pánu modlit a říkat mu celý den: Věřím, pomoz mé slabé víře...A pokud nás žádají, abychom se modlili za lidi, trpící ve válkách, za uprchlíky, za všechny dramatické situace, učiňme to. Modleme se ze srdce k Pánu a řekněme: Věřím, pomoz mé slabé víře, která se projevuje také v modlitbě. Na to se dnes zaměřme.
42
Větším problémem než hřích je zkaženost a nestoudnost Evangelium mluví o trojí Ježíšově otázce a trojím Petrově vyznání lásky. Projděme všechny etapy tohoto dialogu – od prvotního „Následuj mě“, přes změnu jména – tedy svěření poslání nic netušícímu Petrovi, až po výčitku „Jdi mi z očí, Satane. Petr si o sobě myslel, že je na výši. Byl vznětlivý, v Getsemanské zahradě chtěl Ježíše bránit, poté ale Krista třikrát zapírá. Ježíšův pohled je však natolik vlídný, že Petr pláče. Ve všech těchto setkáních Pán dává dozrávat Petrově duši. Petr se zarmoutil, když se ho Ježíš potřetí zeptal: „Miluješ mě?“. Ta bolest, ten stud... Petr byl velký muž a – hříšník. Pán dává zakusit jemu – a také nám všem, že jsme hříšníci. Avšak hřích není problém – problém je, pokud hříchu nelitujeme, pokud se za něj nestydíme. To je skutečný problém. Petr je však schopen studu, pokory. A díky jeho širokému srdci jej hřích přivádí k novému setkání s Ježíšem, k radosti odpuštění. Pán dodržuje slib – a poté, co Šimona nazývá Petrem, jej nyní vybízí “Pas moje ovce”. Ježíš tak předává své stádo hříšníkovi. Petr sice byl hříšník, avšak nebyl zkažený. Hřích ano, zvrácenost nikoliv. Jednou jsem se dozvěděl o jednom knězi, dobrém a pracovitém faráři, který byl jmenován biskupem. Byl ve velkých rozpacích, protože se toho necítil hoden, zažíval duchovní muka. Šel za svým zpovědníkem, který mu řekl: Neboj se. Když se Petr mohl stát papežem po tom všem, co provedl, jdi kupředu také ty. Pán je totiž takový – dává nám dozrát v řadě setkání, a to i se všemi našimi nedostatky, pokud je uznáme, s našimi hříchy… Ježíš si během těchto setkání Petra doslova vymodeloval, a tento fakt může posloužit také nám. Jsme totiž na stejné cestě. Petr je velkou postavou, nikoliv kvůli své dokonalosti, nýbrž díky své ušlechtilosti. Má šlechetné srdce, díky kterému pláče, zažívá bolest a stud a dokáže vykonávat své poslání pastýře. Prosme dnes Pána, aby nám pomohl v naší cestě tento životní příklad muže, kterého Pán tříbí v opakovaných setkáních a dává mu dozrát. Kéž bychom také my hledali Pána a setkávali se s ním. Ještě důležitější je ale připustit, aby nás mohl potkat Pán. On nás neustále hledá a je nám nablízku, my se však často díváme na druhou stranu a nemáme chuť s ním mluvit. Setkávat se s Pánem, avšak ještě více dávat Pánovi možnost, aby se s námi setkal – to je skutečná milost. O tuto milost, které nás učí Petr, dnes prosme.
Křesťan musí odolávat pokušení vměšovat se do života druhých Dezinformace, nactiutrhání a pomluvy jsou hříchem a poškozují církev. „Proč se o to staráš?“ (Jan 21,22), tuto otázku položil Petrovi Zmrtvýchvstalý Pán, když se Petr začal zajímat o to, co bude s apoštolem Janem, tedy „učedníkem, kterého Ježíš miloval“. Petr vedl s Pánem „dialog lásky“, ale záhy „sklouznul na jinou kolej“ a podlehl pokušení „míchat se do života druhých“ či jak se říká lidově – strkat nos do cizích věcí. Nad dvěma způsoby tohoto míchání se do života druhých se zamyslíme. Prvním je „porovnávání se s ostatními“. Začneme-li se porovnávat s jinými, skončíme v zahořklosti a závisti. A závist způsobuje křesťanskému společenství korozi“, „poškozuje jej“ a „to chce ďábel“. Druhou verzí tohoto pokušení, jsou klevety. Začíná se „velice způsobně“, ale končí se „drbáním druhého“. Hodně se klevetí v církvi. My křesťané hodně klevetíme. Klevety jsou však drby. Zraňují a snaží se jakoby umenšit druhého. Namísto toho, abych sám rostl, tak snižuji druhého a cítím se velkým. To nejde. Takové řečnění může vypadat hezky.. Nevím proč, ale vypadá 43
pěkně. Je to jako s karamelami. Vezmeš si jednu. Je sladká. A pak další a další, až z nich rozbolí břicho. Proč? Klevety jsou takové. Zpočátku jsou sladké, ale nakonec působí bolest břicha. Klevety jsou pro církev ničivé. Jsou destruktivní. Jdou tak trochu v Kainově duchu, jsou jakýmsi zabíjením bratra řečmi, zabíjením bratra! Na této cestě se stáváme křesťany dobrých způsobů a špatných návyků. Jak se kleveta projevuje? Běžně děláme tři věci. Dopouštíme se dezinformací, když říkáme jenom tu polovinu, která se nám hodí a ne ten zbytek. Druhou polovinu neříkáme, protože se nám nehodí. Někteří se usmíváte… ale je to pravda nebo není? Dalším případem je nactiutrhání. Když někdo opravdu pochybil, hodně pochybil, začne se to vyprávět… dělá se žurnalistika a pověst toho člověka je zničena! A třetí je pomluva, když se říkají věci, které vůbec nejsou pravdivé. To je skutečné zabití bratra! Všechny tři typy klevet - dezinformace, nactiutrhání a pomluvy jsou hříchem! Je to hřích. Je to zasazení políčku Ježíšovi v osobě jeho dětí, jeho bratří. Ježíš s námi jedná stejně jako s Petrem - opakuje nám: „Proč se o to staráš. Ty mě následuj!“ Klevety ti nedělají dobře, protože tě zavedou právě do onoho ducha zkázy v církvi. Následuj mne. Tato Ježíšova slova jsou nádherná, zcela jasná a laskavá vůči nám. Jako by znamenala: „Nefantazírujte a nevěřte tomu, že spása spočívá v porovnávání s druhými nebo v klevetění. Spása spočívá v následování Ježíše. Prosme dnes Pána Ježíše, aby nám dal tuto milost nikdy se nevměšovat do života druhých, abychom se nestali křesťany dobrých způsobů a špatných návyků, ale následovali Ježíše, šli za Ježíšem, po Jeho cestě. To stačí! Ať se tak stane.
Nastoluje se neviditelná tyranie (16. května 2013 k čtveřici nových velvyslanců akreditovaných u Svatého stolce. Žádný z diplomatů, zastupujících ostrovní stát Antigua a Barbuda, Botswanu, Kyrgyzstán a Lucembursko, nesídlí v Římě)
Lidstvo jako by v tomto okamžiku bylo ve stoosmdesátistupňové zatáčce. Na jedné straně musíme pochválit pozitivní výsledky, zejména na poli zdravotnictví, vzdělání a komunikace. Na druhé straně je nutno uznat, že většina mužů a žen naší doby žije v každodenním provizoriu s neblahými následky, zahájil papež František svou promluvu. „Přibývá patologií s psychologickým důsledky, srdce mnoha lidí zachvacuje strach a zoufalost – a to i v takzvaně bohatých zemích , umenšuje se radost ze života, zatímco roste násilí a nemravnost. Chudoba je stále zjevnější. Lidé bojují o přežití – avšak toto přežívání často není vůbec důstojné. Myslím, že jedna z příčin této situace je ve vztahu, který jsme si vytvořili k penězům. Akceptovali jsme, že peníze ovládají nás samé i naše společnosti. 44
Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete (srov. Ex 32, 15-34) dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel. Světová krize, která se dotýká financí a hospodářství, jakoby vrhala světlo na jejich znetvoření. Těmto sektorům zejména akutně schází antropologická perspektiva . Redukují člověka na jednu z jeho potřeb – konzum. A co je ještě horší – každá lidská bytost je považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace, a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla. Zadluženost a pohledávky navíc oddalují jednotlivé země od jejich reálné ekonomiky a občany od reálné kupní síly. Rozvětvenost korupce a egoistické daňové úniky nabyly světových rozměrů. Vůle ovládat a vlastnit nezná hranic. Za tímto postojem se skrývá odmítání morálky, odmítnutí Boha. Morálka, stejně jako solidarita, vadí a obtěžuje. Působí nevhodně, protože je příliš lidská, relativizuje majetek a moc; zároveň však ohrožuje, neboť odmítá manipulaci s člověkem a jeho podřízenost. Etika totiž přivádí k Bohu, který stojí mimo tržní kategorie. Tito finančníci, ekonomové a politici jej považují za cosi neovladatelného, až nebezpečného, neboť tento neovladatelný Bůh (!) člověka vede k jeho plné realizaci a k nezávislosti na jakémkoliv otroctví. Etika – míním tím ideologicky nepodmíněnou etiku – podle mého názoru dovoluje nastolit rovnováhu a humánnější sociální řád. Papež proto vyzval finanční odborníky a vládce států, aby se zamysleli nad slovy sv. Jana Zlatoústého: „Nesdílet s chudými své statky znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, nýbrž jejich“ (Homélie sur Lazare, 1, 6: PG 48, 992 D). To by ovšem vyžadovalo odvážnou změnu postoje politické třídy. Vyzývám politiky, aby přijali tuto hozenou rukavici s odhodláním a prozíravostí. (…) Peníze musí sloužit, a nikoliv vládnout. Papež miluje všechny – chudé i bohaté, avšak má rovněž povinnost Kristovým jménem bohatému připomínat, že musí chudému pomáhat, že si ho musí vážit a podporovat ho. Papež vyzývá k nezainteresované solidaritě a k návratu etiky prospěšné člověku do oblasti financí a ekonomiky. Církev vždy usilovala o celistvý rozvoj lidské bytosti. A proto také upozorňuje, že společné dobro není pouhý tabulkový ukazatel druhořadé kvality a dodatek, začleněný do politických programů. Církev skutečně vládnoucí vrstvu podporuje, aby sloužila společnému dobru a svému národu. Vybízí rovněž finanční elitu, aby vzala do úvahy etiku a solidaritu. A proč by se finanční projekty nemohly inspirovat u Boha? Utvořila by se tak nová politická a ekonomická mentalita, která by třeba změnila současné absolutní rozdvojení hospodářské a sociální sféry v jejich zdravé soužití.
45
„Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“
(Lk 1,43)
JAN Z JENŠTEJNA A SVÁTEK NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE (fotogalerie – poutníci v Ein Karem, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 3. 3. 2013)
Málo Čechů si uvědomuje, že svátek Navštívení Panny Marie, který Církev slaví každoročně 31. května (původně 2. července), je spojen s kusem české historie a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Tento se stal nástrojem Boží Prozřetelnosti, když jako mladý, sotva třicetiletý biskup míšenský zavítal roku 1378 do Prahy. V noci z 14. na 15. října toho roku měl ve věži arcibiskupského dvora v Praze strašný sen: satan, oděný biskupskými rouchy a s mitrou na hlavě, odevzdal na pokyn Kristův klíče Petrova stolce muži s tiárou, který je dychtivě přijal. Po straně této pochmurné scény se náhled objevil obrazy Madony s děťátkem uprostřed jarního kvítí. Biskup Jan, k smrti poděšen, sdělil všecko svým přátelům na
dvoře arcibiskupově a předpověděl budoucí rozkol v Církvi, aby „až se to stane, uvěřili“. Za dvanáct dní poté přinesl posel zprávu o papežské roztržce. Toto bylo Janovi z Jenštejna ve vidění jasné, ale co znamenal obraz Matky Boží? Sedm let uplynulo. Kardinál a pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zemřel a odpovědnost za pražskou arcidiecézi spočívala plnou tíhou na bedrech jeho nástupce Jana z Jenštejna. Všemi lidskými prostředky se dal do boje za uznání římského papeže Urbana VI. proti vzdoropapeži Klementu VII. Zdá se, že vidění, které mu navždy živě utkvělo v paměti, bylo pro něj nejosobnějším a nejsilnějším důkazem pravosti Urbanovy. V masopustě roku 1386 se mu dostalo 46
v Roudnici nového vnuknutí, které usměrnilo jeho snahy o jednotu Církve. Tentokrát to byla jasná idea mariánského svátku, který by oslavil chvalozpěv Matky Boží „Magnificat“ a její návštěvu u sv. Alžběty v Judských horách. Tehdy jakoby s arcibiskupových očí spadly šupiny a on začíná náhle chápat přítomnost Mariinu ve svém prvním vidění. Jeho horlivá činnost o jednotu se obrací od lidských prostředků k pomoci matky Boží. Nový svátek má být přípravou na duchovní obrození křesťanstva v době, kdy se „rozmohla nepravost a ochladla láska“, a současně projevem důvěry a oddanosti Královně, která vítězí nad všemi bludy a rozkoly. Po poradě se svými rádci a teology, kteří ho ujistili o vhodnosti nového svátku se dal sám do spisování liturgie hodin nového svátku, a dále ji nechával rozepisovat a šířit. Mezi jeho sekretáři a horliteli pro svátek vyniká mistr Mikuláš Rakovník, „přeslavný básník“, jak jej nazývá Jan Hus. Nový svátek Navštívení Panny Marie měl být vyhlášen na pražském provinciálním sněmu, 16. června 1386. Poněvadž každému šlechetnému dílu se kladou do cesty překážky, ani zavedení nového mariánského svátku nebylo výjimkou. Hned na počátku vyvstali kritikové a nepřátelé. Mezi nimi nejzarputilejší – snad proto, že neměl mladého arcibiskupa příliš v lásce – starý mistr Vojtěch Raňků z Ježova, tehdy kanovník a scholastik pražské kapituly. Když ho arcibiskup Jan žádal o posudek, mistr Vojtěch podrobil myšlenku ostré kritice. Namítal, že je to novota v Církvi, že se zavádí bez souhlasu Svatého stolce a je bez teologického základu, poněvadž byl vysněn v soukromých zjeveních. Arcibiskup se přesto nedal odradit, a svátek na uvedené synodě vyhlásil (každoročně se měl slavit 28. dubna), při čemž pronesl homílii, v které vyvrátil i všechny námitky a dodal: „Neustoupím, neustanu pět svými rty chválu Marii. Ji budu velebit, Krista a Marii budu vzývat o pomoc proti nepřátelům a volat: Učiň mě hodným tě chválit, přesvatá Panno, dej mi sílu proti svým nepřátelům!“ Pražský arcibiskup totiž viděl, že je tváří v tvář tolikerým intrikám královského dvora v otázce dvou papežů bezmocný, a jako moudrý a zbožný člověk pochopil, že schizma nelze lidskými silami vymýtit. V létě 1386 vyjelo z Prahy slavné poselstvo k papeži Urbanu VI. v čele s pražským světícím biskupem, dominikánem Václavem Applotem. Neslo sebou žádost pražského 47
arcibiskupa o zavedení svátku Navštívení pro celou Církev a opis kněžské liturgie hodin svátku, složené Janem z Jenštejna. Arcibiskup ve svém listě prosil, aby „pro odstranění rozkolu, pro svornost národů, pro jednotu svaté Matky Církve, jako díkůvzdání za to, že Bůh a svatá Panna vytrhli papeže častěji z jeho strádání, a jako prosbu, aby králové sloužili Bohu“, zavedl Urban nový svátek, který by slavily všechny končiny země. Papež Urban VI. se chopil myšlenky a odevzdal spis Jenštejnovy liturgie hodin kardinálům a teologům k prozkoumání. Arcibiskup byl vyzván, aby tuto liturgii hodin rozšiřoval a vyzýval k zavedení svátku v jiných diecézích a aby vypsal papeži obsah prvního zjevení. Jan z Jenštejna rád uposlechl. Zasílal listy biskupům do Německa, Maďarska, ba i do vzdálené Anglie. Ve spojitosti s novým svátkem se začaly dít zázraky. Slepý farář ze Slatiny náhle prohlédl, jedna pražská měšťanka byla náhle uzdravena na smrtelném loži, v Římě se uzdravil klerik Hugo, který slíbil, že bude šířit nový svátek. Když nadešel den slavnosti, 28. duben 1387, zněla poprvé při mši svaté v mnoha diecézích Evropy Jenštejnova zbásněná sekvence: Za všech hodin pějme krásu, libozvukem zpěvných hlasů, neboť slavnost sladká jest; hlasně pějme, chválu vzdejme, hlasem srdce povznášejme Matce Boží na počest. Tím však nebyl boj o nový svátek zdaleka u konce. Vojtěch Raňků začal rozšiřovat po universitách i na papežské kúrii své dílo, v němž zamítal nový svátek a dotýkal se nešetrně i osoby samotného arcibiskupa. Ten byl nucen napsat plamennou řeč a tak hájit svátek Navštívení. V závěru upozornil mistra na možnost brzké smrti, která by ho mohla osvobodit od slavení svátku s celou Církví. Mistr Vojtěch skutečně brzy potom zemřel – 15. srpna 1388, aniž se dočkal konce jednání v Římě. Tři roky uplynuly od doby, kdy byla zahájena jednání se Svatým stolcem. Odpověď však nepřicházela. Pražský arcibiskup se stával netrpělivým. Znovu žádá Urbana VI. o splnění slibu. Ten pak, po dlouhém vyjednávání, svolal na 9. dubna 1389 slavnostní konsistoř, na níž - za neobyčejné účasti kléru – prohlásil nový svátek za závazný pro celou Církev, a zároveň oznámil na rok 1390 milostivé léto a zkrátil dobu mezi dvěma svatými roky z 50 na 33 let. Mikuláš, pražský světící biskup, byl přítomen v Římě, a po skončení slavnostní konsistoře mu papež řekl: „Řekni arcibiskupovi, že kdyby nebylo svátku Navštívení, nikdy bych nebyl vyhlásil milostivý rok. Ať se za mne modlí k Bohu“. Radostná zvěst přelétla Alpy a dostala se do Prahy, právě když Čechy slavily na konci dubna nový svátek. Pražský arcibiskup oznámil slavnou novinu duchovenstvu i věřícím z kazatelny pražského dómu. Zmocnila se ho taková radost, že uprostřed kázání propukl ve vroucí slova díků Ježíši Kristu: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, nikdy se ti dostatečně neodvděčím. Toto vše mi stačí, vezmi si mou duši. Nemám hromady zlata nebo stříbra, nepatří mi ani království světa, a bez tebe a tvé Matky by pro mne nebylo nic, ani nebe, ani země, ani stvoření; jen tento nový svátek, tato nová radost mne potěšila v mé prostotě … Nechť přijme slávu dnešního svátku i svatá Matka Církev, která – bohužel – je rozdělena svévolí bludařů, neboť ustanovením tohoto svátku byly položeny nástrahy mezi hadem a ženou, mezi rozkolníkem Robertem a ženou, církví svatou, ba samotnou Pannou Marii, jež 48
přemohla všechny bludy. Ona totiž potře jeho hlavu, ona se přimluví u Syna, aby nastal mír z její moci a aby všichni uznali jednoho, pravého a nejvyššího pastýře, našeho pána a papeže Urbana VI., abychom se stali v Církvi Boží jedno, jako je jedno s Otcem a Duchem svatým Ten, jenž je dnes podivuhodně slaven v životě Panny“. Arcibiskup zaslal papeži i kardinálům děkovné listy psané zlatým písmem se zlatými pečetěmi. Nový svátek se měl slavit poprvé 2. července 1389. V Římě se tak stalo s mimořádnou okázalostí. Papež byl přítomen bohoslužbám v bazilice Panny Marie Větší, které se konaly přesně podle pražského, Jenštejnem složeného oficia. Mezi sloupovým nejslavnější římské mariánské svatyně, slavnostně osvětlené nesčíslnými světly voskovic, zněla poprvé jménem celé Církve vroucí prosba Jenštejnova za odvrácení rozkolu: Ctihodná ty Matko Krista, v níž má slast svou bědný tvor, dítě tvé ti poctu chystá, pomoz těm, jež ničí mor.
Lkáme, obtíženi vinou, vůdkyní buď pro náš voj, k Tobě naše prosby plynou, s Životem nás opět spoj!
Pro svou cestu v horské výše, pro dnešní pouť v širou dál, pro svůj život plný chval, překonati strasti světa, těla obtíž, Panno, přej, k tvému Synu duch ať vzlétá, to, přeslavná, Panno, dej! Večer z radosti nad novým mariánským svátkem, hořely v celém Římě slavnostní ohně na počest Matky Boží. Zdálo se, že Jenštejn slaví vítězství. Dříve však, než papež Urban VI. mohl vydat bulu, přikazující slavit svátek v celé Církvi 2. července, stihla jej 15. srpna 1389 smrt. Koncem roku 1390 ji („Superni benignitas“) však vydal jeho nástupce Bonifác IX. s datem své korunovace, 9. listopadu 1389. Na jaře 1390 se vypravil pražský arcibiskup s početnou poutnickou družinou z Čech na pouť k hrobům apoštolských knížat, aby získal odpustky milostivého léta. V Římě navštívil novou hlavu křesťanstva, papeže Bonifáce IX., aby s ním projednal i některé otázky týkající se svátku. Mezitím se totiž vynořila nová básnická oficia k poctě svátku, sepsaná kardinálem Adamem Eastonem, bl. Rajmundem z Kapuy a dalšími. Jenštejnově severské latině se vytýkaly všelijaké vady. Autor však obhájil své básnické dílo ústně i písemně, a jeho oficium se udrželo v mnoha diecézích. Arcibiskupu byla památka Navštívení Panny Marie u Alžběty tak drahá, že s ní spojoval nejslavnější okamžiky svého života. Když 2. července 1392 položil základní kámen k lodím velechrámu sv. Víta, učinil tak k poctě Navštívení Panny Marie a všech českých patronů. Tak spojil navždy tuto památku s první svatyní české země. Když se čtyři roky nato vzdal pražského arcibiskupství, zvolil opět tento svátek ke svěcení svého nástupce Olbrama ze Škvorce. Když konečně po bouřlivé pozemské pouti nadešel 17. červen 1400, „nejdůstojnější v Kristu pán a otec Jan, patriarcha alexandrijský, kdysi třetí arcibiskup pražský“, našel místo svého odpočinku v římské bazilice sv. Praxedy (obr), ve stínu jemu tak drahé svatyně Santa Maria Maggiore. Zemřel sice mimo vlast, ale nezapomněl na svůj katedrální chrám v Praze. Tam podnes hlásá slávu a památku zbožného arcibiskupa kaple Navštívení. 49
Totalitní ideologie v praxi Miloslav kardinál Vlk, emeritní arcibiskup pražský V souvislosti s atentátem na ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) stále pokračuje velká bitva. Je velmi poučné sledovat, jakých metod používají ti, kdo tuto agresi proti ústavu podnikají. V podstatě by bylo možné mluvit o skupině kryptokomunistů, což už mluví samo za sebe. Hlavní ideolog sociální demokracie a přední mluvčí tohoto ataku studoval počátkem osmdesátých let v Brně filosofii marxismu-leninismu. Metoda, kterou dnes při diskusích užívá, je tohoto studia praktickým výrazem a připomíná metody totalitního režimu: očerňování, vytrhávaní věcí z kontextu a překrucování pravdy, tvrzení bez jakéhokoli doložení. Pomyslíme-li na velké monstrprocesy začátku padesátých let a jejich argumentaci, je to prakticky stejná metoda. Odsouzení byli tehdy označeni za nepřátele lidu (Milada Horáková), za přisluhovače kapitalismu a imperialismu. Odlišné názory byly kontrarevoluční. Důkazy, které byly s těmi tvrzeními v rozporu, byly prostě zamlčeny. Totéž bylo praktikováno v monstrprocesech s vysokými církevními představiteli, kteří byli označeni za špiony Vatikánu, za spojence kapitalismu atd. S dokazováním se nikdo neobtěžoval. Podobnou ukázkou je tvrzení marxisty Zaorálka, že ústav pracuje na zakázku pravice, která prosadila před šesti lety jeho založení, a zveřejňuje jen to, co se „hodí do krámu“ současné vládě (viz např. Respekt č. 14). Zaorálek to tvrdí, ale ničím nedokládá. Nikterak se neobtěžuje vyvracením důkazů z přehledu práce ústavu. Byl jsem členem Vědecké rady ÚSTRu, kde zasedali odborníci. Nikdy jsem nepostřehl, že by nám bylo někým vnucováno nějaké zadání. To je dáno příslušnými dokumenty jak ústavu vůbec, tak i vědecké rady. Sociální demokracie tvrdí, že zveřejňování slouží pravici. To je překrucování pravdy: zveřejňování slouží této společnosti, aby se ukázala zrůdnost komunistického režimu, kterého se spojenci sociální demokracie, dnešní komunisté, stále drží, a jeho metod se nezřekli. Už po krajských volbách se ukázalo, jak ústav sociálním demokratům překáží. Vytvořili koalice s komunisty a ejhle, hned byla minulost jejich partnerů odhalena: jeden byl politruk u pohraniční stráže, další vyšetřovatel, který mučil vězně. A dalo by se pokračovat. Je jasné, že takovéto dokumenty ČSSD nepotřebuje. Je pochopitelné, že tyto materiály slouží všem, kdo se brání plíživému návratu komunismu, kterému by chtěla ČSSD otevírat cestu. Tomu slouží i trockistická skupina v ČSSD, která tvrdí, že v osmdesátých létech už žádná totalita nebyla. Soudruzi, já jsem to právě tehdy zažil na vlastní kůži. Téměř deset let pronásledování, sledování s úmyslem vsadit mě do žaláře, přestože jsem nic neprovedl. Toto pronásledování zřetelně dokládají dokumenty v ústavu. Mohli bychom poukazovat na další členy ČSSD, zřejmě s komunismem v srdci, i když mají třeba nálepku disidenta. Kdyby ČSSD šlo jen o uraženou ješitnost, že s nimi nebyl vznik ústavu konzultován, pochopil bych to. Jde však o zásadní politickou věc. O založení ústavu rozhodla legitimní vláda a odhlasoval ho parlament. Rétorice sociální demokracie z arzenálu minulého režimu rozumíme, slouží jasným cílům... Celá tato bitva je vzkaz budoucím voličům, aby se poučili a uvědomili si, kam by ČSSD chtěla společnost vést. Budoucnost je tedy v našich rukou... 50
