ZRNÍČKO Svazek 9, číslo 11
listopad 2009
Stárnu, Stárnu, Pane! Pane! Do života Církve, do světského života, do jakéhokoliv hnutí se nezapojujeme jen tak, „pro potěšení“. Naopak, někdy jsme velmi unaveni ze všech aktivit a setkání, které nám „žerou“ čas a vysloužíme si za to mnoho výčitek zvlášť ze strany těch, které máme rádi. Ale je třeba opravdu spolehlivě prověřit opravdovost naší aktivity. Často se do ní míchá sebehledání, pýcha…! Jako křesťané musíme být ostražitější, pokud jde o přítomnost Ježíše Krista v naší aktivitě. Vždyť pracujeme s Ním. Těžko se nám uplatňuje „pohled víry“ a na setkáních ho těžko prožíváme společně. Ale přece „bez Něho“ nezmůžeme nic. Stáří je pro mnohé těžkou zkouškou. I když i život bývá často těžký, mnozí usilují o to, zadržet ho ve chvíli, když uniká. Zdá se, že největším trápením je, když je člověk neužitečný, když s ním mají druzí starost, i když on by jim chtěl ještě pomáhat. Je to čas pokory a očistné víry. Stáří není jen cestou ke smrti, ale cestou k životu. K životu naplno rozvinutému a zbožštěnému v Kristu. Ale je třeba přijmout tu těžkou přeměnu, přechod do druhého života, tak jako zrnko obilí musí v zemi nejprve zemřít, aby vyklíčilo. Pro staršího člověka minula ta doba, kdy šel druhým vstříc, ale neminula ten čas, aby zůstával v Kristu tak, jako i on zůstává v nás (Jan 15,4). Protože to je podmínka, aby plod dozrál. Stárnu, Pane, a stárnout je těžké!
Už nemohu utíkat, ani rychleji jít. Nemůžu už nosit těžší břemena a vyběhnout po schodech domů. Ruky se mi začínají třást a oči se mi rychle unaví nad stránkami knihy. Paměť mi slábne a odmítá mi dát údaje a jména, které dobře zná. Stárnu a navázaná pojiva náklonnosti, se během dlouhých let jedno po druhém uvolňují a často roztrhnou. Tolik známých osob, tolik milovaných osob odešlo a ztratilo se v záhrobí,
že prvním pohledem do novin jen znepokojeně hledám oznámení o úmrtí.
a nechce ustoupit noci, která přichází, až nakonec dovolí jen … spát. Pane, jak věřit, že dnešní čas je ten stejný čas jako předtím? Čas, který utíkal tak rychle v některé dny, některé měsíce, tak rychle, že jsem ho nemohl dohonit, utíkal přede mnou, dřív než jsem ho stihnul naplnit životem.
Každým dnem se o něco více, Pane, ocitám sám. Sám se svými vzpomínkami, a prožitými starostmi, které mi v srdci neustále ožívají, zatím co mnohé radosti, zdá se mi, uletěly.
Dnes mám čas, Pane, mnoho času. Času, který se kolem mě hromadí nevyužitý. A já jsem tu, nehybný, a ničím neužitečný. Stárnu, Pane, a stárnout je těžké. Až tak, že někteří mí přátelé, vím to, tě často prosí, aby už skončil takový život, o kterém si myslí, že je už zbytečný.
Pane, pochop mě! Ty, kterému už život dohořel v nejlepším věku – třicet tří let, ty nevíš, co to je pomalu stárnout a být tady se životem, který nemilosrdně uniká z ubohého ochablého těla ze starého rozhrkaného stroje, který odmítá poslušnost. Především být tady. A čekat. Čekat až přejde čas, čas, který v některé dny plyne tak pomalu, až se zdá, že se mi vysmívá, kroutí se a vleče, přede mnou, kolem mne
Mýlíš se, milý můj, říká Pán. Mýlíš se i ty, který to neříkáš, ale někdy jim dáváš za pravdu. Potřebují vás všichni lidé, vaši bratři i já vás potřebuji dnes, tak jako jsem vás potřeboval včera. 2
Protože srdce, které tluče, i když je opotřebované, dává ještě život tělu, ve kterém přebývá. A v tomto srdci vždy může vytrysknout láska, často silnější a čistší, vždyť v unaveném těle si najde více místa. Některé přeplněné životy, jak vidíš, mohou být bez lásky, zatím co jiné které vypadají všedně, září nekonečně.
mrtvé dřevo, které má shořet v ohni lásky. Ale přijímej i úsilí a radosti, neboť natrhané květy jsou pěkné, ale jsou nanic, pokud se nikomu nenabídnou a tolik lidí myslí na to, aby žili, ale zapomínají dávat.
Podívej se na moji matku Marii, plačící, nehybnou při úpatí kříže. Byla tam. I ona tam stála, bezmocná, tragicky bezmocná. Nedělala NIC, jen tam byla. Tak soustředěná, tak laskavá a obětující. A takhle spolu se mnou spasila Svět, když mu znovu dala všechnu lásku rozptýlenou mezi lidmi na cestách času.
Věř mi, tvůj život dnes může být bohatší než včera, když přijmeš, že budeš stárnout jako nehybná hlídka večera, který přichází. A pokud tě trápí, že ve tvých rukách není už nic, co bys mohl dát, nabídni vlastní bezmocnost a spolu, říkám ti, budeme dál zachraňovat Svět.
Dnes s ní, při úpatí křížů Světa sbírej nesmírné utrpení lidstva,
(Michael Quoist)
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. 1 Kor 13,1-3 Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. Jan 15,4-5
3
Světec na listopad Jako světce na měsíc listopad jsme vybrali sv. Otmara ze St. Gallenu. Otmar, narozený kolem r. 690, byl Germán a převzal v r. 719 vedení mnichů, kteří se usadili u hrobu sv. Havla v dnešním St. Gallenu. On to byl, kdo vystavěl poustevnu a klášter a dal mu řeholi svatého Benedikta. U opatství Otmar později založil první domov pro malomocné ve Švýcarsku. Protože Otmar hájil práva svého kláštera proti mocným franckým hrabatům, kteří s ním zamýšleli zle, byl jednoho dne zajat, falešně obviněn a nakonec vypovězen na rýnský ostrov Werd u Steinu. Zde Otmar zemřel, pokořen a osamělý, 16. listopadu 759. Po deseti letech po Otmarově smrti byly jeho pozůstatky přeneseny do St. Gallenu, o 100 let později do tamějŠího kostela sv. Otmara. Otmarův kult se ve středověku velmi rozšířil i v Německu. Kolem opatovy postavy se vyvinula mnohde živá tradice; tak je svěcena voda, olej a dětské šatičky, protože věřící očekávají od Otmara pomoc. Jako pomocník při dětských nemocech je Otmar uctíván dodnes v Eutenhausenu v augšpurském biskupství. Pouť k tamějšímu farnímu kostelu a vzývání Otmara jsou známy od 18. století. Posvěcené „Otmarovy halenky“ byly dříve oblékány nemocným dětem po devět dní. Také v Attenhausenu u Krumbachu, rovněž v augšpurském biskupství, je dodnes, i když v menší míře než dříve, Otmarova pouť. Má svůj počátek v 17. století, vrcholu dosáhla r. 1750, kdy farní obec Attenhausen dostala darem od opata kláštera St. Gallen Otmarovu relikvii. Pak se podle tradice udaly v attenhausenském kostele sv. Otmara četné zázraky, především také uzdravení nemocných. Zvláštními poutními dny v Attenhausenu jsou každoročně postní čtvrtky. Také na ostrově Werdu, kde Otmar zemřel, zůstaly dodnes poutě živé. Sv. Otmar je patron biskupství St. Gallen; nemocných; dětí; těhotných; pomlouvaných. (Podle Rok se svatými)
4
CHODÍME SPOLUSPOLU-ODKUD POKUD? Je to úžasné! Ale to co jsem poznal z teorie, se stalo o moc reálnější, než jsem čekal. Jak má nebo může chození vypadat? Mám kličkovat? Jít na věc přímo? Kde jsou mantinely? Ne, nepotřebuji návod na použití, spíše kompas, abychom se při „chození“ neztratili, abychom neztratili sebe, lásku… a Lásku.
První pusu si pamatuji se všemi podrobnostmi. Měla jsem jedenáct roků a dal mi ji spolužák Pavel. Nechvěla jsem se od vzrušení, protože to nebylo na romantickém rande. Pavel se určitě vsadil s kluky, že mě políbí, protože to udělal před celou třídou. Od hanby mi hořela tvář, uši i krk. Uštědřila jsem mu pořádnou facku. Čtrnáctiletá Petra A kdy dostali svůj první „památeční“ polibek některé známé slovenské tváře? „Svůj první polibek jsem nedal, ale dostal“ tvrdí zpěvák slovenské skupiny Desmod Kuly. „Bylo to na základní škole a holka, která mi ho dala, se mi velmi líbila. Já jsem od přírody velmi stydlivý, takže jsem před ní utíkal ke vchodu. Tak mi řekla, co slyšela od spolužačky. Že se prý neumím líbat. A já na to, proč bych neuměl, ale nebudu jí to teď ukazovat. Tak mě opřela o stěnu, že ukaž,“ zavzpomínal si zpěvák s úsměvem. Miss Sympatie 2004 první vicemiss Tatina Krčméryová zažila svůj premiérový polibek v patnácti letech a jeho iniciátorkou prý byla i ona, i ten chlapec. Lídr kapely No Name Igor Timko dostal „pravý“ první polibek už ve třinácti. Hráli jsme flašku. O dvou spolužačkách se tehdy říkalo, že se už umí líbat a jedna z nich byla ta, od které jsem já jako nezkušený ten první polibek na deset sekund dostal,“ vzpomíná už dnes s úsměvem. Nejsem sice věřící, ale chodím s věřícím chlapcem a chci respektovat jeho morální zásady (o to více, že jsou blízké i mně). Proto bych chtěla vědět, jestli jsou v rámci vztahů mladých před manželstvím z křesťanského hlediska vůbec dovolené nějaké tělesné projevy náklonnosti – samozřejmě, nemyslím tím na tělesnou rozkoš, ale takové projevy něžnosti, jako je polibek, objetí, držení se z ruky… Opravdu bych nechtěla, aby můj přítel měl kvůli vztahu se mnou problémy ve svědomí. Zuzana Už delší čas se snažím dopátrat k pravdivé odpovědi na tuto otázku. Není problém najít odpovědi - problém je v tom, že si úplně protiřečí. Někdy čtu, že líbání není vůbec hřích, že je to přirozený projev lásky, jinde zase uvádějí, že je to hřích, který se rovná smilstvu… Už se v tom nevyznám. Podle mě je líbání hříchem jen tehdy, když to není z lásky, když je to nezávazné a když je jediným důvodem tělesná rozkoš. Polibek z opravdové lásky by neměl být hříchem, a to ani mimo manželství. Katechetka nám to vysvětlila asi tak, že políbení je hříchem tehdy, pokud je to jen předehra a zamýšlíme zajít dál, chceme něco víc…. Otec biskup to úplně odsoudil. Řekl, že jediný přípustný polibek před manželstvím je polibek z úcty, tedy polibek rodičům a příbuzným. Tak tedy je líbání hřích? Studentka z Popradu 5
Zamilovanému mladému člověku se změnil život. On a ona si padli do oka. První neformální setkání postupně zmutovala do úmyslně vyhledávaných okamžiků být spolu. Přišlo první rande, květ, ne celkem obyčejné smsky… Takový je obraz dvou zamilovaných v dnešním světě. Ale přitom všem se na ně lepí i celkem praktické, třeba i často choulostivé a horké problémy. Nedají jim spát otázky co, kdy, jak… První více či méně romantické zkušenosti á la čtrnáctiletá Peťa, Kuly s Desmodu nebo Igor z No Name, ale i první pochybnosti, obavy a otázky, jak je to v případě Zuzany, či neznámé studentky z Popradu. Po třetím, čtvrtém rande se pravda dost neodbytně hlásí tužba držet se za ruky, políbit se… A o něco později svádí blízkost srdcí k blízkosti těla - k dotykům a delším polibkům. V koutku duše se dere na svět touha, potřeba vědět, kde je sever. Aby se neztratili… VŠELIJAKÉ RANDĚNÍ Jen co se on či ona zamiluje, přichází do jeho/jejího slovníku nové slovíčko – rande. Jak byste vyjádřili, co je to rande? O co na něm jde, jak probíhá, kde, kdy, s kým… Překvapují vás takové otázky? Nebo si myslíte, že je vám to jasné? První obraz Randění je úkaz v životě dvou zamilovaných - potkání se dvou lidí, kteří se do sebe zakoukali nebo dokonce zamilovali. Neviděli se pár dní (hodin?) a teď chtějí sdílet své životní příběhy, poznávat své charaktery, poslouchat se a projevovat zájem a pozornost vůči tomu druhému. Druhý obraz Pro ty, kteří jsou jinak celý čas vlastně spolu – ve škole, na ulici, při sportu, často si smskují – se rande stává dřív jakýmsi extra časem na extra věci. Nebo jak si už všechno řekli, jak jsou denně a velmi spolu, moc rychle si „vystřílejí“ zásoby informací o svém životě, a tak na rande se už nemají o čem bavit. Potom se on a ona začnou chovat později podle vzorce: Mám tě! Chci si s tebou užít, zakusit něco příjemného (ale pro sebe!) Nebo aspoň ukázat, že jsem frajer a vůbec ne „neschopný“. Proto tichá otázka ve vašem nitru může znít i takto: Jaké mám důvody, proč s ním/ní chci vlastně chodit? Už v těchto dvou obrazech o randění je vidět, že existuje jistá hranice, jak daleko je už příliš daleko. Jinak řečeno, co patří k dobrému randění mladých a buduje jejich vztah, přátelství (protože o to jde) a co už, naopak, sklouzává do egoismu, ne lásky (i jedno, i druhé je vlastně hřích), a to opravdu celkem konkrétním způsobem. Rande je teda v první řádě schůzka. A sejít se můžou jen ti, kteří se předtím nesešli ☺ - aspoň několik hodin či dní. Během společného pobývání „někde“ poznávají charakter jeden druhého, povídají si o srdcových záležitostech, úspěších či nezdarech ve škole, doma, v osobním snažení. Vnímají reakce na své názory, zážitky, jednoduše, povídají si, navzájem se poslouchají, smějí se spolu, usmívají, hádají hádanky, jsou spolu i tiše… a modlí se (pokud jsou věřící).
6
Jak se může rande vydařit? Tak o tom je třeba něco vědět. Například: * Jak vnímají rande děvčata? Děvčata mají raději romantiku, čajovnu, cukrárnu, svíčku či přírodu, západ slunce,…. * Jak vnímají rande kluci? Kluci zase volí raději dobrodružství (třeba i filmové v kině), sport, turistiku, jízdu na kole, něco kde se můžou ukázat - i jako opora svého děvčete. * Oba můžou rande naplnit i mnohými jinými věcmi, a to podle toho, kdo má o co zájem. Proto je důležité nejprve poznávat, co toho druhého baví, seznamovat se s jeho světem. Pomáhá to při výběru místa, času i obsahu pro pozdější vážnější randění. Nabídnout rande nemusí vůbec znamenat velké výdaje Kolik stojí lístky do kina? A pizza? Dost, že ano? Ale vaše setkání může být i celkem skromné, ale více nápadité – čím vyjádříte, že na toho druhého myslíte, že přemýšlíte o tom, jak mu projevit pozornost, překvapit ho… Ještě postřeh k randění Pokud jdete na rande do kina, na fotbal, na pizzu, na výlet vlakem, důležité je, abyste se dopředu domluvili, kdo (případně co) platí. Řeknete si, samozřejmě, platí ten, kdo zve. Nebo spíše kluk má být džentlmen. Někdy je to spíše frajeřina. Přece o čí peníze vlastně jde? Ale je tu i možnost, že si každý platí sám. A to je pro oba dokonce o moc výhodnější. Proč? Když platí kluk, děvče se často může cítit zavázané, pokud je dominantou ve vztahu ona platí to i opačně. Navíc v děvčatech takovýto závazek vyvolá spíš pocit jakéhosi obchodování se vztahem anebo si to vysvětlí jako sexuální narážku, chlapci to vnímají jako něco, co je spravedlivé. Když potom u jednoho anebo druhého přijde na řadu moment touhy po polibku či dotecích „neplatící“ se ocitá pod tlakem závazku. A lehčeji udělá hloupost. Je možnost, že si každý platí sám, tento podvědomý tlak závazku vylučuje. Tím se oba chrání. A druhý postřeh Existuje ještě jedna méně známá možnost randění. Představte si, že rande vůbec nemusí probíhat o samotě, ve dvojici. Pěkné společné chvíle se dají přežít i v partě přátel. A kolik je tam někdy zábavy! Tam se totiž navzájem poznáváte, vidíte, jak ten druhý reaguje ve společnosti, jak se chová k jiným, nebo pokud jde o dobré přátele, jejich přítomnost dovoluje každému z vás být sebou samým. Nemusíte si nasazovat nějakou masku a hrát divadélko. (Poznat jeho/její originalitu v originále, bez masek, je důležité, že?) Jak daleko je příliš daleko? Mladý člověk i přes své averze vůči předpisům často doopravdy hledá někoho, „autoritu“, která vystoupí, nakreslí tlustou čáru a řekne: Potud smíš zajít, dál ne! Tato čára je totiž oporou, jasnou značkou na cestě nebo i povzbuzením. 7
Vhodnější se však zdá položit si tuto otázku: Jak se mám chovat, abych dal/dala najevo, že mám o ni/něj zájem – z lásky, z přátelství, ne z egoismu? Jak se mám chovat ve vztahu (nejde o manželství ani snoubenecký vztah), jak mám vyjádřit své city, zájem o druhého? A co je ctnostné, co je pro náš vztah doopravdy dobré? Přece pravá láska, čisté přátelství k bližnímu nesobecky hledá právě dobro toho druhého - a ten druhý přece není objekt, není to jen tvůj milý/tvá milá - ale je to osoba, kterou v první řadě miluje Bůh! Žádný normální, zdravý mladý člověk přece není z kamene, bez citu. Fyzická, tedy i sexuální náklonnost mezi chlapcem a děvčetem je normální součástí života, a pokud jsou blízko sebe, cosi to v nich vyvolává. Dochází ke vzrušení. Normálka. Bůh to tak chtěl. Poctivé je však vědět, že pro zdravý růst náklonnosti je přirozená postupnost, přecházet z jednoho stupně na další a další. A to třeba respektovat! Konkrétní vyjádření tělesné, tedy sexuální náklonnosti (nemluvíme teď o přátelství jako takovém, ale o tělesné náklonnosti) umístil Bůh až do vztahu muže a ženy v manželství. Při dvou zamilovaných, kteří se do ničeho neřítí bezhlavě, je proto celkem oprávněná otázka: KDE je hranice? Jaká je teda postupnost sbližování se mezi chlapcem a děvčetem, mužem a ženou? 1. stupeň: První jiskra - líbí se mi, je mi s ním/ní fajn. 2. stupeň: Cesta vzájemného poznávání se - charakter, zájmy, společné trávení času povídáním si a společnými aktivitami, prohlubování sympatií až po přátelství, zdržování se něžností, naučit se stát, sedět, chodit vedle sebe... bez dotyků, bez chvění. 3. stupeň: Něžnosti – držení se za ruky, letmý polibek, objetí.
- - - - - - - TADY JE HRANICE! - - - - - - 4. stupeň: Milostná předehra - dlouhé polibky, vzájemné vzrušování se polibky a hlazením. 5. stupeň: Milostná hra petting-dotyky, polibky, hlazení na sexuálně citlivých místech (břicho, zadek, uši, krk, vlasy, prsa). 6. stupeň: Pohlavní styk. Hranice je tam, kde je Opravdu, z pohledu přirozenosti - tedy i z pohledu Boha, který nás stvořil, čtvrtý, pátý a šestý stupeň sbližování se patří až do manželství. Možná byste chtěli hranici posunout o jeden stupeň. Život mladých po celém světě však prověřil skutečnost, že posun hranice až za milostnou předehru spustí lavinu, tlak, kterému se normálně nedá odolat - protože člověk není kámen, naštěstí. Věřím a jsem přesvědčený, že chlapec a děvče bez ohledu na věk nemůžou překročit uvedenou hranici bez toho, že by si nekoledovali - a někdy i dost rychle – o pořádné problémy. A nebezpečné je i to, že i pár zamilovaných, nebo ještě častěji chlapec, si přehnaně věří, myslí si, že on to určitě zvládne, že se mu to nevymkne z rukou. Každá dvojice zamilovaných se proto musí v jistém stádiu vztahu postavit tlaku, určit svůj „standart“. Víra spolu s rozumem a upřímným srdcem vám říkají, co a jak je to správně. Rozhodnutí však za vás neudělá nikdo jiný. „Standart“ před manželstvím si musíte určit sami. Nedejte se zmýlit 8
hlasem světa, současnou mentalitou, že všichni to tak dělají. Model šťastného života nehledejte v médiích ani mezi kamarády, kteří jsou za volné vztahy a široké cesty bez mantinelů. Tam štěstí pro váš vztah není. Ale, může vám přitom pomoci citlivá, ale otevřená diskuze o vlastním názoru na tyto věci, jako je petting, dlouhé polibky, nebo o tom, co kdo prožívá při randění večer na osamělém místě, při společném dívání se na filmy pozdě večer... (filmy nejsou bez sexuálních podnětů). Poznat druhého i v tomto názoru, vyjádřit mu/jí svůj postoj ohledem čistoty, to povzbudí i druhou stranu, pokud má stejné hodnoty. A pokud jsou hodnoty různé? Nebo až nekompatibilní? Potom třeba vážně popřemýšlet o vztahu a přinejmenším se vyhýbat tomu, abyste „zaparkovali“ na osamělém místě nebo v domě některého z vás, pokud tam nikdo jiný není. Přeji vám, abyste vzájemnou sympatii až po přátelství budovali klidně, v mírném tempu. Nikomu opravdu nepřeji, aby ve sbližování rychle postupoval, přeskakoval z prvního na třetí stupeň, i pokud by to sám nechtěl, „setrvačnost“ rychlosti se zákonitě (fyzika) posune až za hranici. Mladý člověk citovou/fyzickou lásku prožívá jako první stupeň lásky, je třeba říct, že to ještě není CELÁ láska… Ani červená barva ovoce zdaleka neznamená, že je zralé. Všechno má totiž svůj čas. Pokud někdo začne brzy, po dvacítce bude těch zkušeností mnoho, možná vystřídá i mnoho partnerů jako kapesníky… Ale co je to potom za lásku, když jako včela běhal po všech květech?! Dá se říct, že hledal lásku? Nešlo spíše egoistické uspokojení? Společně jsme se podívali na chození a hranici vzájemných projevů při sbližování, příště to bude o líbání a oblékání… A nezapomeňte… Rozhodnutí musíte udělat sami. Buďte citliví na spolupráci s Bohem a tvořivost v drobných projevech lásky. A ne jen na Valentýna. (podle AHA)
Opravdová láska je umění najít ve světě někoho, s kým si rozumíš lépe, než se sebou samým. HENRI FRÉDERIC AMIEL Láska je bohatství, jež není nikdy vlastnictvím. LOUIS ARAGON Milovat znamená přát někomu, co se pokládá za dobré; a to pro něho, nikoliv pro sebe. ARISTOTELES ze Stageiry
9
POTŘEBUJEME ODPUSTKY? JAKÝ MAJÍ VÝZNAM? Odpustky se úplně nebo částečně odpouštějí časné tresty, které si člověk zaslouží za své už odpuštěné hříchy. Možné je čerpat z „pokladnice zásluh“ nejsou však automatem, ale součástí duchovní cesty.
Vážená redakce, můžete objasnit, co jsou to odpustky? Jaký mají smysl? Připadá mi to divné, že po vykonání svaté zpovědi a modlitbě na úmysl Svatého otce mi bude něco odpuštěno. Nebo se mýlím? Děkuji za vysvětlení. Marie Milá Marie, odpustky jsou prastarou tradicí Církve. Podle katolické teologie se jimi úplně nebo částečně odpouštějí časné tresty, které si člověk zasloužil za své již odpuštěné hříchy. Odpustky uděluje Církev až potom, co věřící vyznal hříchy ve zpovědi a přijal rozhřešení. O co jde? Katolické učení rozlišuje dvě formy hříchů: těžký a všední. Těžký hřích je v podstatě odmítnutí přátelství s Bohem a způsobuje ztrátu věčného života. Všední hřích nesouvisí s odmítnutím Boha, ale je to spíš jakýsi zmatek v hodnotách, nezdravé navázání se na stvořené věci apod. JAK ODPUSTKY SLOUŽÍ MRTVÝM Člověk, který těžce zhřešil a zemřel zatížen hříchy, si zaslouží věčnou smrt, což je trest za jeho hřích. Ten však, který zemře v lehkém hříchu, nepřijde o věčný život, čeká ho jen časný trest - očistec. Možné mu pomoci tak, že my, kteří žijeme, můžeme za něj obětovat modlitby, oběti, různé skutky dobročinné lásky a odpustky. JAK ODPUSTKY SLOUŽÍ ŽIVÝM Vyznání hříchu a jeho rozhřešení logicky nemůže stačit na to, aby bylo všechno automaticky v pořádku. Přirozeně, když člověk po vyznání z těžkého hříchu zemře, věčný život neztratí, ale ani ho ještě úplně nezíská. Když někomu takto ublížím a způsobím mu tím škodu, nestačí, když ho požádám o odpuštění. Co však se škodou, kterou jsem způsobil? Například jako alkoholik jsem propil množství peněz a rodina musela trpět nedostatkem, protože když jsem nerozvážnou jízdou někomu rozbil auto, někoho pomluvil atd. Odpuštění nastalo, ale důsledky hříchu nebyly odstraněné. Proto třeba, abych je odstranil já, nebo místo mě, někdo jiný. ODPUSTKY Z POKLADNICE ZÁSLUH Odpustky jsou přesně o tom: Když nezvládám já odstranit důsledky svého hříchu vůči Bohu, ale i lidem, odstraní je někdo jiný. Katolické učení o odpustcích používá zajímavý termín „pokladnice zásluh“. Jde o zásluhy, které utrpením získal Ježíš Kristus a ctnostmi i skutky pokání svědčí po celá století. Žádný dobrý skutek, který vykonáváme, nevyjde nazmar. Pokud ho nepotřebujeme my „uloží“ se do pokladnice zásluh Ježíše Krista a svatých (což můžeme být i my) a slouží jako depozitář na rozdávání těm, kteří to potřebují. Může Církev něco takového udělat? Ano, protože má moc svazovat a rozvazovat., kterou jí dal Ježíš Kristus. JAK SE ODPUSTKY ZÍSKÁVAJÍ? Jsou na to stanovené dny a příležitosti a také přená pravidla. Důležité je uvědomit si, že odpustky nejsou automatem, ale součástí duchovní cesty, s jejich pomocí bychom měli růst v lásce, modlitbě a konání dobra. Odpustky jsou cestou k osobnímu obrácení. A co o zneužívání odpustků? To je jediné téma, které mnozí v souvislosti s odpustky znají. Zneužívat je možné vše, ani odpustky nebyly výjimkou. To by však neměl být důvod, abychom se tohoto mocného nástroje naší duchovné cesty zřekli.
(podle KN) 10
Jak ze svého potomka vychovat delikventa Okamžitě mu všechno dejte. Nikdy mu neříkejte „ne“. To by ho traumatizovalo. Netrestejte ho. A pokud jednou podlehnete pokušení ho potrestat, hned to s omluvou a velkou pusou na čelo vezměte zpátky. Hlavně nešetřete společnost, v níž žije. Dělá mu náramně dobře, když vidí, že je všechno pitomé, idiotské, zbytečné a rozkladné. Nikdy nevyzdvihujte nic, co se společnosti daří a co je na ní dobré. Bez obav se před ním hádejte, milí rodiče. Až se jednou rozejdete, tak ho to nezaskočí. Bude na to připraven dlouho dopředu. Klidně mu opakujte, že když se mýlíte, mohou za to „ti druzí“, ovšem vy nikdy. Brzy se naučí tvrdit, že veškerou odpovědnost za všechno špatné, čeho se dopouští on sám, nese společnost a ti druzí. Nebraňte mu pouštět si televizi nebo brouzdat po internetu, kdy ho napadne, ve dne nebo v noci. Jeho srdce a mysl bude zaměstnávat video a zvuková aparatura. Pokud bude vaše dítko drzé na učitele a ten ho ve škole pošle za dveře, nenechte si to líbit, hned za tím přehnaně přísným pedagogem zajděte a přímo před svým potomkem mu řekněte pěkně od plic všechno, co si myslíte o jeho zneužívání moci. Nedávejte svému potomkovi žádnou mravní nebo duchovní výchovu. Nechte na něm, aby si zvolil, co mu vyhovuje, až na to bude mít věk. Nikdy po něm nežádejte, aby pomáhal s domácími pracemi, a když zasedne ke stolu, pozorně si vyslechněte jeho kritické připomínky k jídlu. Povaluje se v osmnácti až dvaceti letech na gauči a odmítá hnout prstem? Nezasahujte. Ještě si potřebuje užít teplo domova. Říkejte mu, že nenajde práci kvůli cizincům, kteří ho připravují o chleba. Dávejte mu důstojné kapesné. Kdyby měl míň než kamarádi, znamenalo by to pro něho hrozné ponížení. Když zjistíte, že vám peněženka „zeštíhlela“ o pár bankovek nebo že u vás doma záhadně mizí alkohol, popřípadě jsou stále plné popelníky, nic neříkejte! Obrňte se trpělivostí, časem to přejde… Pokud vám jednou zatelefonují z policie, abyste se dostavili na služebnu, protože vaše dítě přechovává drogy nebo se dopustilo loupeže, prostě jen řekněte: „To je jeho problém“ a pokuste si vzpomenout na všechno zlé, co se vám z vašeho syna nebo dcery nepodařilo vytáhnout… (podle Salesiánského magazínu) 11
Četba na pokračování
Jožkův deník_ deník _ 35. LÁSKA K RODIČŮM a) Můj slohový úkol Dostali jsme domácí slohový úkol: Proč mám rád rodiče. Ze začátku se mi do toho moc nechtělo. Styděl jsem se, nevěděl jsem, co mám psát. Ale pak jsem se kdo toho pustil a tady to je: Mám rád své rodiče, protože mi všechno dávají. Pracují pro mne. Večer, když už spím, maminka ještě pracuje, žehlí mi košile a zašívá ponožky. A dříve než ráno vstanu, tatínek už odešel do práce. Jsem hrdý na svého tatínka a mám moc rád maminku. Tatínek nám vydělává na jídlo a na šaty i na všechno ostatní. Jeho práce je únavná. Vidím to večer na něm, když se vrací domů. A maminka pořád doma něco dělá: myje nádobí, vaří, pere, žehlí, zašívá, uklízí… A musí to dělat znova a znova! I já dělám to, co si rodiče přejí. Někdy se mi to nezdá a nelíbí, ale ani tatínka ani maminku nechci zarmucovat. Jednou se mě Ferda ptal, jestli také doma trucuji. Ale já nikdy netrucuji. Když má někdo někoho rád, netrucuje. Naopak: Chci pomáhat mamince i tatínkovi! Mamince chodím nakupovat, chléb, cukr i mouku a jiné věci. Někdy mamince utírám nádobí. V sobotu odpoledne chodím s tatínkem do zahrady a sázíme zeleninu. Pak večer vyčistím tatínkovi i mamince boty, aby je měli čisté na neděli do kostela. Rodiče mají ze mne vychovat pořádného člověka. Starají se o mne a vychovávají mne. Proto je mám opravdu rád!
b) Rodina, kde jsou všichni šťastni Na dnešek se mi zdál hezký sen. Byl jsem daleko – až v Palestině. Přijel jsem tam na velbloudu a potil jsem se v ohromném horku. Konečně jsem dorazil do tesařské dílny svatého Josefa v Nazaretě. Byla to malá dílna, ale líbilo se mi tam. Všude bylo plno světla. Josef pracoval celý den a oháněl se tam. Byla to práce dost těžká, protože stroje ještě nebyly a zákazníci byli právě tak nároční jako dnes. Ale v tom nazaretském domku pracovali všichni. Viděl jsem Pannu Marii v kuchyni nebo na dvoře ve stínu fíkovníku. Ani chviličku nepřestala se svou prací a pěkně jí to šlo všechno od ruky. Neměli jistě mnoho peněz a žili ze dne na den – jako u sousedů. Panna Maria mlela obilí na ručním mlýnku, pekla chléb, tkala látky, šila šata pro Ježíška i pro Josefa. Večer si po práci odpočinula. Přes den mluvila také se sousedkami a dávala pozor na jídlo, které bylo na ohni. 12
A Ježíš pomáhal doma Panně Marii i svatému Josefovi. Chodil ke studni pro vodu, nosil domů třísky a hobliny na podpálení ohně. I Panna Maria i svatý Josef ho mají moc rádi. Svatá rodina je vzorem našich rodin! Také se chci připravit na život – až budu velký – tím, že doma pomáhám rodičům. Vždyť rodiče tady na zemi zastupují našeho nebeského Otce. Doma se mohu naučit dost věcí a hlavně chci dělat rodičům radost jako Ježíš v Nazaretě!
c) Poslušnost Jednou přišel Ferda do školy a chlubil se, že jeho tatínek přišel domů opilý. Křičel na maminku a pak hulákal z okna: Já nepotřebuje ani Boha, ani Krista! Mně nikdo nerozkazuje! Já nikoho neposlouchám! Smáli jsme se Ferdovi, který umí tak bezvadně napodobit svého tatínka. Ale pak mi bylo líto i Ferdy i jeho tatínka. Já myslím, že to ani nejde, abychom nikoho neposlouchali. Když si hrajeme na vojáky, tak se Karel často rozčiluje, když druhá skupina nezachovává pravidla hry. A tuhle jsme kopali na faře a moc jsme se hádali a taky trošku prali. Pak Jirka začal dělat soudce a byl pokoj. Všude je potřeba, aby byl nějaký vedoucí. Doma nám poroučí tatínek a maminka, ve škole učitel. Oni nás učí a vedou. Ale i jim někdo rozkazuje. V továrně i v úřadě je vedoucí, který vede skupinu… A v našem státě jsou také představení… I v Církvi jsou představení, kteří nám ukazují správnou cestu… A tak si myslím: když poslouchám ty, kteří nám mají rozkazovat, poslouchám tím vlastně našeho nebeského Otce, který chce, abychom to tak dělali! Být nafoukaný a důvěřovat své síle, to ještě neznamená, že budeme umět rozkazovat. Abychom mohli jednou rozkazovat, musíme mít důvěru těch, kteří nás mají poslouchat. Až budeme dospělí, budeme muset rozkazovat. A tomu se naučíme nejlépe tak, že budeme napřed dobře poslouchat.
13
Hrdinný vrabčák Vracel jsem se z lovu. Přede mnou běžel můj pes. Když jsme míjeli zahradní cestu, pes se náhle zarazil, zpomalil a začal se plížit, jako by ucítil divokou. Díval jsem se pozorně podél cesty, až jsem zahlédl malého vrabčáka s ještě žlutým zobákem a jemným chmýřím na hlavičce. Silný vítr, který profukoval břízami, vyhodil ptáčátko z hnízda. Teď seděl nemotorně na zemi a bezmocně rozpínal malinká křidélka. Pes se pomalu plížil blíž a blíž. Vtom se z blízkého stromu střemhlav snesl starý vrabec, přistál těsně u psa a samým vzrušením, napůl šílený strachem a zoufalstvím, několikrát žalostné zapípal na žádostivě otevřenou psí tlamu. Chtěl zachránit malého vrabčáka. Hrdinně se postavil na obranu svého dítěte. Celé jeho ptačí tělíčko se však otřásalo ustrašeným chvěním. Zadrhl a za chvíli už nebyl s to vydat ani hlásek. Poznal svou bezmocnost, odevzdal se osudu a byl připraven se obětovat. Pes mu určitě musel připadat jako obrovská nestvůra. Přesto však nezůstal v bezpečné vzdálenosti na vysoké větvi. Jakási nevysvětlitelná síla, silnější než jeho vůle a pud sebezáchovy, ho hnala dolů. Pes zůstal stát a pak pomalu a rozpačitě couvl. Zavolal jsem ho a pokračovali jsme v cestě. Hluboká úcta naplnila mé srdce. Ano - opravdu! Nesmějte se! Pociťoval jsem nejhlubší úctu před tímto nepatrným, hrdinským ptáčkem a před jeho láskou ke svému dítěti. Tato láska - pomyslel jsem si - je silnější než strach ze smrti, ano, silnější než smrt. Ivan Turgeněv
*************
Co je křesťanské? Jeden muž padl do hluboké studně a volal o pomoc. Šel kolem Buddha, zaslechl jeho volání a utěšoval ho: "Celý náš život je utrpení. Vyrovnej se s tím!" Pak šel kolem Konfucius, sklonil se nad okrajem studny a řekl: "Když trochu povyskočíš, vytáhnu tě." Muž se o to pokoušel, ale byl příliš slabý, a tak zapadl ještě hlouběji. Také Ježíš šel kolem. Sundal si plášť, sestoupil do studně, beze slova vzal chudáka na ramena a vynesl ho na světlo.
14
Poznamenali století Sv.Edita Steinová - dcera Izraele a Karmelu Ortodoxní židovka. Ateistka. Studuje filozofii a bojuje za hlasovací právo žen. Profesionální filosofka s hodností docenta. Karmelitánka a mystička. Umučená nacisty v plynové komoře. Jedna z nejvýznamnějších žen 20. století. Svatá Edita Steinová, spolupatronka Evropy.
V šestnácti pod vlivem doby ztrácí víru. Jak poznamenává později, tehdy její jedinou modlitbou byla touha po pravdě. Přílišné studium a napětí z hledání „něčeho“ definitivně pravdivého přivodí Editě deprese. První „trhlinu“ v jejím ateizmu způsobí katolický filozof Max Scheler. „Myšlenky katolicismu uměl podávat s velkou jemností ducha, plnou elegancí a silou výrazu. Byl to můj první kontakt s dosud úplně neznámým světem.“ Zasažená v srdci i rozumu Během první světové války Edita ošetřuje raněné v polním lazaretu v Hranicích na Moravě. Po válce se seznámí s rodinou dalšího křesťanského filozofa Adolfa Reinacha, který umírá na frontě. Jeho manželka snáší manželovu smrt velmi důstojně a s důvěrou v Boha. „Bylo to moje první setkání s křížem a s Božím darem vnitřní síly těm, co ho pokorně nesou. Po prvé v životě jsem celkem hmatatelně postřehla smysl Církve, zrozené z Kristova utrpení a vítězící nad ostnem smrti. Byla to zároveň chvíle, kdy se rozsypala má nevíra, židovské náboženství vybledlo a Ježíš Kristus zazářil v tajemství kříže.“ Edita později náhodně čte životopis svaté Terezy z Avily. Když ho dočte, řekne: „Toto je pravda.“ Koupí si katechismus a malý misál. Navštíví mši svatou a konstatuje: „Nic se mi nezdálo cizí. Pochopila jsem všechno, všechny obřady.“ Po mši svaté jde jednoduše za knězem a požádá o křest. Kněz se zdráhá, vyžaduje přípravu. Edita však v dlouhé debatě prokáže vynikající vědomosti a pochopení pravd víry jako málokdo. I jako katolička provází svoji matku každou sobotu do synagogy a modlí se s ní žalmy. „Rozchod“ ve víře však obě ženy snáší velmi těžko. Z hlučného kabinetu do tichého kláštera Edita se zaměstná na lyceu u dominikánek. Vyučuje němčinu. Později pracuje v německém ústavu pedagogiky v Münsteru a získá titul docenta. Přednáší témata z filozofie, psychologie a pedagogiky. Oživuje je katolickým duchem. Když ji obviní s přílišného „svatouškování“, řekne: „Kdybych o tom neměla mluvit, asi bych se nikdy nepostavila za katedru. Ve 15
skutečnosti chci vždy říct jen jednu malou a jednoduchou pravdu: jak začít život, držíc se Panovy ruky.“ Po nástupu nacismu musí místo opustit. Ustavičně však vystupuje na filozofických konferencích doma i v zahraničí. Mnoho publikuje. Překládá díla Tomáše Akvinského a J. H. Newmana. Stává se známou v odborném světě. Beránkovu nevěstu matka odmítá Má 42 let, když se rozhodne vstoupit do karmelitánského kláštera. Její matka zoufale odporuje: „I v židovském náboženství může být člověk nábožný!“ „Ano pokud nepozná nic lepšího,“ konstatuje Edita. „Proč si to musela poznat právě ty?! Nechci nic namítat proti tomu Kristovi. Možná, že to byl celkem dobrý člověk. Proč se však dělal Bohem?“ Vybuchne Editina matka a přeruší s dcerou kontakty. Edita živě pocítí jejího ducha na řeholní slavnosti. Je přesvědčená, že její 87letá matka se právě potkala s milosrdným soudcem. V ten den doopravdy dostane telegrafickou správu o její smrti. Po matčině smrti přijme křest i Editina sestra Rose. Stane se její věrnou souputnicí až do konce. V roce 1938 Edita složí věčné sliby a přijme řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže. Nazve se „Beránkovou nevěstou“. Azyl jako předehra smrti Edita jako řeholnice vědomě na sebe bere utrpení a oběti za svůj pronásledovaný národ. Ví, že kříž ji nemine. „Určitě mne jednou přijdou sebrat, a proto se vůbec nespoléhám na to, že mě nacisti nechají na pokoji v zátiší kláštera.“ I své křesťanství hluboce prožívá. „ Nevěřili byste, co pro mě znamená být dcerou vyvoleného národa a přitom patřit nejen duchovně, ale i pokrevně ke Kristu.“ Ve vědecké práci pokračuje i v řeholním rouchu - na výslovné přání představené. Ta ji před hrozícím nebezpečím posílá do kláštera v Holandsku. Zbytečně. Holandští biskupové totiž pastýřským listem protestují proti deportacím židů a odveta na sebe nenechá dlouho čekat. Fašisti znásobují zatýkání. Edita a její sestra musejí na příkaz gestapa 2. srpna 1942 do desíti minut opustit klášter. Smrt v koncentračním táboře První zastávka - Westerbork v Holandsku. Ve strašném chaosu a těžkém utrpením je andělem utěšitelem. Přináší pokoj a všude pomáhá. „Trpět a zemřít musí každý člověk. Pokud je však živým údem Krista, jeho utrpení a smrt… dostávají vykupitelskou sílu… Není to nějaká chorobná záliba v utrpení… rozumu se to může jevit jako zvrácenost. Ve světle tajemství vykoupení se to jeví jako nanejvýš rozumné. Člověk spojený s Kristem tak vytrvá v temné noci, subjektivně daleko od Boha.“ Druhá a konečná zastávka - vyhlazovací tábor Osvětim. Zde pravděpodobně 9. srpna 1942 spolu se sestrou zahyne v plynové komoře. Jejich mrtvoly spálí. (podle KN)
Láska ke Kristu musí být na prvním místě… Odpoutat se od všech bytostí, od falešné navázanosti na sebe samého i na druhé je nejvnitřnější smysl čistoty. sv. Edita Steinová 16
Tanečník naší milé Paní Byl jednou jeden kejklíř, který s tancem a zpěvem putoval z místa na místo, až měl toho věčného vandrování i celého světa po krk. Rozdal proto tu trochu majetku, co měl, a vstoupil do kláštera v Clairvaux. Nový laický bratr byl pěkné a statné postavy, ale klášterní zvyky a mravy neznal. Celý svůj život přece strávil tancováním, poskakováním, děláním přemetů a šprýmů. Nikdo ho nikdy neučil Otčenáš, Zdrávas nebo Krédo. Proto plný pokory všechno v klášteře okukoval. Viděl, že bratři dodržují posvátné ticho. Viděl, jak učenci sedí ve svých lavicích a píší podivuhodné knihy. Viděl, že každý svým způsobem slouží Bohu - jak kněží u oltáře vykonávají svůj svatý obřad, jak jáhni hlásají svaté evangelium, jak klášterní žáci zpívají v chóru žalmy a jak i ten nejmenší z nich bez váhání odříkává Otčenáš. Zahanbeně zůstal stát. Pomyslel si: "Ach, jen já z toho neumím nic!" Často postával u cel a poslouchal, jak se zevnitř ozývalo naříkání a bědování, kterým mniši prosili Boha o milost kvůli svým hříchům. A zase si říkal: "A co tady dělám já? Neumím nic jiného než okounět a civět. Nezasloužím si ani chleba, který tu dostávám. Všimnou-li si toho ostatní, s hanbou mě vyženou ven, protože jsem úplně k ničemu." Ve svém zármutku se z denního světla uchýlil do podzemní kaple, kde stál mezi svícemi obraz Matky Boží. Tam se celý ustaraný odplížil do kouta. Náhle jasně zazněl klášterní zvon, který svolával bratry na bohoslužbu. Zvedl hlavu a vyskočil: "Mám tu ležet, zatímco ostatní spěchají, aby chválili našeho Pána? Co tu mám dělat? Nevyučil jsem se i já mnohému umění? Každý podle svých schopností slouží Bohu. Také já chci dělat, co dovedu. Budu tu dělat radost Matce Boží." Rychle odhodil stranou dlouhou kutnu. Stál tu jen ve spodním rouchu. Pak pokorně předstoupil před obraz Matky Boží a řekl: "Tobě, má královno, poroučím svou duši a své tělo. Přicházím k tobě s důvěrou. Přijmi mou dětskou hru! Nepohrdej mou úctou a láskou k tobě!" A zatímco se nahoře v klášteře rozezněly hymny, začal tancovat před obrazem naší milé Paní. Dělal přemety dozadu i dopředu. Chodil mariánskou kaplí po ruce a točil se ve vzduchu. Všechny figury dělal s uměleckým švihem. Po každém tanci se uklonil před Mariiným obrazem. "Dělám to jen pro tebe, Maria, aby se potěšily tvé oči, jako ty potěšuješ celý svět, protože jsi pro nás porodila Krista." A bývalý kejklíř se zase zvedl, položil si ruku na čelo a malými krůčky chodil v kruhu. Přitom plakal a modlil se: "Milá Paní, tobě zpívám chválu a slávu srdcem i tělem, rukama i nohama. Nahoře, ve velkém dómu zpívají mniši chvalozpěvy ke cti Pána. Dej, ať mohu být tvým věrným tanečníkem! Vypros mi v nebeském paláci malé obydlí, protože jsem celý tvůj." Dokud zněl nahoře zpěv, tancoval bratr kejklíř bez přestání, až mu došel dech a údy vypověděly službu. V bezvědomí klesl k nohám nebeské královny. A hle: Nebeská Paní se s dobrotivým úsměvem sklonila, ovívala ho svým šátečkem a rukou mu chladila spánky. Jeden mnich to zvenku všechno pozoroval a potají o tom zpravil opata. Ten si druhý den dal laického bratra zavolat. Ubožák se k smrti polekal, protože si myslel, že bude kvůli své zahálce vyhnán z kláštera. Sklíčeně padl před opatem na kolena a řekl: "Nejdůstojnější pane, vím, že u vás nemohu zůstat. Chci udělat, co mi poroučíte: půjdu zase ven, do nuzoty." Ale opat se k němu dobrotivě sklonil, políbil ho a požádal ho, aby se za něho a za všechny bratry přimlouval u Boha, aby se jednou mohli podílet na jeho slávě. Bratr kejklíř radostí onemocněl a umíral. Když přišla jeho poslední hodinka, andělské zástupy nesly tanečníka naší milé Paní k nebesům. Podle francouzské legendy 17
18
MODLÍM SE ZA TEBE. A JÁ ZA TEBE „Jaké náboženské fráze!“ Pomyslela si. V hlavě se jí vybavily tváře několika modliček, které vídávala v předních lavicích kostela. Vzpomněla si i na smsky tohoto typu „urgentní duchovní pomoc“ - za někoho. Většinou na ně nereagovala. Jen přeposlala a tím to vyřídila.
Dnes by to brala zpět. Od té doby co prožila osobní zkušenost, pochopila sílu komunikace modlitbou. V jistých chvílích se jí to stalo jediným opěrným bodem. Ten pocit, že někdo konkrétní se za ni modlí, ji každé ráno stavěl na nohy. V hlavě jí zněla jednoduchá věta: „Modlím se za tebe.“ Prožívala laskavou pozornost někoho, kdo modlitbu „zabodnul“ do jejího srdce. Řetěz lidské soudržnosti Zřejmě nikdy nebudeme umět docenit skutečnou hodnotu vzájemné modlitby. Jsme na ni příliš málo citliví na cestě za našimi cíly. Ona však vytváří opravdový neviditelný řetěz lidské soudržnosti, službu naděje, kterou si můžeme darovat jeden druhému bez toho, abychom se dozvěděli něco o přesných účincích. Modlitba je láska bez slov. Obohacuje modlícího i toho, za koho je modlitba pronesená. Především vnáší mezi lidi pokoj, smíření, utišení nitra, které tak rádo něco ustavičně vyčítá a odsuzuje. V modlitbě za druhého se učíme rozumět sobě i jemu, nebo se učíme přijmout i to, co v dané chvíli nechápeme. Když klademe Bohu otázky a nedostáváme bezprostřední odpověď, postupně se podvolíme nechat věci tak, jak se staly a nesnažíme se znásilnit je rozumovým vysvětlením. Tak rádi bychom je někdy dostaly pod naši nadvládu! V modlitbě platí jiná logika. Přivádí nás k rekonvalescenci duše, někdy i přes bolest a slzy. Milujeme v ní o moc hlubším způsobem, neboť scházíme do svobodné sféry ducha, kde nevisíme na potřebě okamžitého účinku, ale stavíme základ stálosti. Tam, kde se zastavil čas To všechno se děje proto, že v modlitbě jaksi „stojí“ čas. Nejsme pod tlakem vzájemných reakcí. Řekneme svoji výpověď, co cítíme a čekáme, čekáme… A jsme překvapení – žádná obrana? Ani útok? V tom údivu postupně měníme své srdce, svůj postoj k sobě, za co se modlíme. Vyvažujeme svůj pohled a všechno zbrklé a kategorické odstraňujeme. V modlitbě se nedá druhým pohrdat, ani se ho zmocňovat. Pokud je upřímná, nutně zvedá bližního do vlastní úrovně a staví nás společně před Boha. Tak objevujeme svoji vzájemnou důstojnost a potkáváme se jako osoby. Je to Boží atmosféra. Ten druhý ji často přímo fyzicky cítí. Moje modlitby a požehnání ho provázejí. Čas tu opět nehraje roli. Protože Pán si ty účinky vybírá optimálně podle svobody a situace toho druhého. Někdy přicházejí velmi, velmi pozdě. V modlitbě je totiž nejvyšší hodnotou trpělivost, která tak velmi bolí. 19
O tom by mohly vykládat matky: kolik modliteb je stojí jejich děti! Tuto službu jim nikdy nebudou moci splatit. Anonymní nádoba Někdy se nám zdá vhodnější ponechat modlitbě její anonymní charakter. Myslíme si, že je to znakem větší pokory. Ať si Pán použije naše modlitby, pro koho chce. Prožíváme jakýsi tajemný pocit sublimace našich proseb do všeobecného zásobníku „dobrých poryvů srdce“. Jako by se nepatřilo modlit se za někoho konkrétního, nosit ho v duši. Modlitba má však praktický význam pro tento svět. Pomáhá nám v životě tady a teď – tobě i mně. Právě proto, že víme, kdo se za nás modlí, drží nás to úplně nad vodou. Povzbuzuje nás, že nám někdo věří a že touží po našem dobru a svatosti. Snažíme se tento jeho obraz o nás naplnit. Máme tak úžasnou motivaci vždy znovu začínat, když klesáme. Skromné svědectví sv. Terézie z Lisieux, velké apoštolky modlitby, nám poslouží pro lepší představu. Říká: „Neustále mi opakovali, že jsem odvážná. To však tak málo odpovídalo pravdě, až jsem si řekla, že je nemožné každému dokazovat, že se mýlí. A s pomocí milosti jsem se pustila do toho, abych nabyla odvahy. Udělala jsem to jako bojovník, kterému blahopřejí ke statečnosti. I když přesně ví, že není nic jiného než zbabělec, stydí se za komplimenty a chtěl by si je zasloužit.“ Abychom nezklamali I vědomí, že se někdo denně modlí za naše zdokonalení, nám dává takovou posilu. Jeho láska a starostlivost v nás probouzejí odhodlání bojovat. Nechceme ho zklamat. V modlitbě se přitom nedíváme na bližního zkresleně. Vidíme ho v Božím světle, vnímáme o moc víc jeho pravou krásu, která je nám v běžném styku zastřená a často překrytá jeho nedostatky. V lásce a modlitbě se náš pohled na bytí vždy očisťuje a stává pravdivějším. Pán nás vtahuje do celkového vnímání druhé osoby. Naše hodnocení vychází z hlubší úrovně poznání. Někteří teologové vysvětlují, že Bůh se i přes svou velkou a neopětovanou lásku nemůže v člověku zklamat právě proto, že ho zná v celé jeho perspektivě i s konečnou podobou v Kristu. To nás, přirozeně, nemá vést k tomu, abychom o Boží lásku nebojovali. Modlitbou poznáváme Modlitba za druhého člověka je určitým druhem zvláštního poznávání. Neděje se mimo myšlení a aktivit rozumu – jen v sentimentálně emocionální sféře. Zohledňuje všechna fakta a dědictví naší skutečnosti, uspořádává je překvapivým způsobem. V modlitbě přicházíme k novým obsahům poznání. Děje se to pod vlivem Ducha Svatého, který je v modlitbě přítomný jako aktivní režisér. Zde se nejvíce uplatňuje jeho působení. Takové poznání je proto víc jeho darem než výkonem našeho ducha. Když je modlitba vzájemná, jde přímo o zprostředkování vztahu Duchem Svatým. I když to náš pohled nevidí, srdce to cítí. Mnozí už prožili tuto duchovní zkušenost a mohli by o ní svědčit. Pravda je však i to, že si příliš málo vyměňujeme zkušenosti svého duchovního života. Držíme si je v přísně tajném soukromí, jako by neměli posloužit i ostatním na jejich cestě. Proč se tato oblast stala nejzřídkavějším tématem vzájemných konverzací? 20
V modlitebním spojení platí ještě jedna zásada: vzájemná interakce funguje jen tehdy, když si umíme odpustit. Kdy spojení nefunguje Pokud existují překážky na jedné nebo druhé straně, duchovní spojení je zablokované. Známe ten pocit nechuti do modlitby. Většinou ho způsobuje naše selhání ve vzájemných vztazích. Tehdy je třeba prosit Boha o odpuštění, přijmout svátost smíření a opakovaně odpouštět způsobené i podstoupené křivdy. Někdy jde o dlouhý proces, protože rány se nezahojí hned a přes rozhodnutí odpustit se opět a opět otevírají. Zvláště v situacích, které bolestivě vracejí vzpomínky nebo konfrontují bod zranění. Nepomůže ale zahnat vzpomínky a ignorovat emoce. Můžou se totiž dostat do utajeného stádia a projevit později v agresivnější formě. Dokonce víme, že mohou způsobit fyzické choroby. V modlitbě si postupně vyjasňujeme své vztahy s bližním a uzdravujeme náš bol. Víme, že Pán nejvíc využívá právě tyto situace našeho léčení, protože nám tady projevuje svoji nesmírnou pozornost a dává nám pocítit jeho milosrdnou přítomnost. Skrze rány nás připoutává k sobě, rozjitřuje naši doteď pohodlnou víru a vede nás ke svatosti. Dávat si svěžest Modli se za mě! I já se budu za Tebe. Doopravdy nádherné vyznání vzájemné pomoci na cestě k Bohu. Kdyby nás provázelo každý den, v mnohém by nám ulehčilo problémy života, přelomilo naši samotu a vrátilo by nám svěžest duše. Umožnilo by nám překonat pýchu svého individualismu a dalo zažít krásu odkázanosti člověka na člověka. Je to zároveň jedna z možností, jak šířit kulturu života, uskutečňovat vznešený apoštolát společenství a blízkosti. Zajisté se neztratí ani modlitba v anonymní podobě. Prostřednictvím toho Pán uděluje milosti, ale síla konkrétnosti je neporovnatelná. Láska přece není abstrakce. Láska nakonec ani neexistuje, jde vždy od konkrétní osoby, které milují a jsou milovány. Pro ni se tedy stávají i naše modlitby opravdové. (podle KN)
Dej, Pane, ať se nemodlím za to, abych byl uchráněn nebezpečí, ale abych je s odvahou přestál. Ať se nemodlím za utišení bolesti, ale o statečnost, s níž bych nad ní zvítězil. Ať v úzkostném strachu neprosím o záchranu, ale o vytrvalost v bojování o svobodu. Abych nebyl zbabělec, který vidí tvou milost jen v úspěchu, ale ať poznám tvou ruku i v mých nezdarech.
21
ZLATÝ VĚK V DĚJINÁCH INDIÁNŮ Dodnes vzpomínají Indiáni jižní Ameriky na zlatý věk svých dějin. Památky po tomto období štěstí barokní chrámy - zarůstají zvolna pralesem. Málokdo tuší, že kolem zřícenin chrámů se odehrával před čtyřmi sty lety nadějný život indiánských redukcí. Nejen náboženský, ale i sociální a kulturní. Obětavou a promyšlenou práci jezuitských misionářů dodnes obdivují katoličtí i nekatoličtí učenci. JAK TO ZAČALO… Dnešní republika Paraguay podél řeky stejného jména je maličký stát. V 16. a 17. stol. byla mnohem větší; spadala pod ní Argentina, Bolívie, Chile a Grand Chaco. První jezuité tam přišli na pozvání dominikánského biskupa O. Viktoria z Tucumanu; našli tam žalostné poměry. Lakomí španělští dobyvatelé »konquistatoři« chudáky Indiány vykořisťovali a zacházeli s nimi jako s otroky. Obírali je o majetek a pohoršovali je svým nemravným životem. Tyto výstřednosti španělská vláda a řada jednotlivců neschvalovala, ale Španělsko bylo daleko za mořem, takže se málokterý darebák dostal do rukou zákona. U Indiánů takové jednání pochopitelné vyvolávalo nenávist vůči všemu, co bylo španělské, tedy i vůči křesťanské víře, kterou pokládali za španělský »prvek«. ŽIVOT V REDUKCÍCH Jezuité se pustili do duchovní práce mezi Indiány i mezi kolonizátory. Brzy viděli ubohé postavení Indiánů; jakmile byla založena samostatná řeholní provincie - r. 1607 - začali se věnovat víc a víc misijní činnosti mezí indiánskými kmeny. Byly to dost civilizované kmeny, i když nedosáhly kulturní výše Inků. Věřili v Boha, ale jejich náboženství nemělo ani obřady, ani kněze. Neznali soukromý majetek, nýbrž hospodařili společně v malých skupinkách. Jezuité si nejdříve důkladně prostudovali způsob jejich života a pak vypracovali na zakladě starých misijních zkušeností podrobný program, který schválil tehdejší generální představený O. Aquavíva i španělský královský dvůr. Program obsahoval řadu výsad a výhod pro misijní práci i pro indiánské obce, které jezuité zakládali. Indiáni byli rovnoprávní se Španěly a podřízeni přímo králi. Nikdo neměl právo po nich něco žádat nebo je vykořisťovat. Do jejich osad, založených a řízených jezuity, nesměl bez svolení řeholních představených vstoupit žádný Španěl nebo voják. Indiáni byli osvobozeni na deset let od daní, pak měli platit daň přímo králi. Za to jim poskytoval král ochranu a v dobách nouze vyplácel podporu. Člověk stojí na dvou nohách - skládá se z těla a z duše. Není možné pečovat o duši, je-li tělo v nebezpečí, ale kněz nesmí pečovat jen o tělo, tj. dělat sociálního pracovníka, a o duši se nestarat. Proto jezuité žádali všechny tyto výhody, byli přesvědčeni, že jediný prostředek, jak přivést Indiány ke Kristu je, vytrhnout je ze sociálního a hospodářského područí kolonistů a pozvednout jejich vzdělanost. K tomu bylo třeba, aby se Indiáni usadili v osadách. Byl to těžký úkol, Indiáni byli zvyklí na kočovný život.
22
OBĚTI JEZUITŮ A JEJICH ÚSPĚCHY Jezuitům se podařilo zorganizovat první indiánskou osadu na řece Paraná r. 1610. Bydlelo v ní přes 200 pokřtěných rodin. Protože jim jezuité zaručili úplnou svobodu, brzo se k nim přidali další Indiáni a jezuité zakládali další obce. R. 1623 jich už bylo třináct, r. 1630 jich bylo čtyřiadvacet a bydlelo v nich sto tisíc Indiánů. Indiánské »redukce« - tak se těmto obdivuhodným osadám říkalo - se zakládaly na krásném, dobře chráněném místě, skoro vždy u břehu řeky. První chýše obvykle postavili misionáři sami jako vzor. U bojovných kmenů jim chýše postavilo španělské vojsko. U misionářova bytu vystavili kostel, za ním hřbitov a nedaleko něho zvláštní stavbu, kde byl starobinec, sirotčinec, nemocnice a vězení. Před kostelem bylo velké čtvercové náměstí, na kterém byly sochy nebo kapličky Panny Marie a svatých. Z náměstí se rozcházely rovné ulice po celé vesnici. Rodinné domečky, přízemní i poschoďové, měly jednotný sloh. Pohled na »redukce« působil dojmem vkusu a pořádku. Celá redukce byla obklíčena dřevěnou ohradou proti nepřátelům. Nedaleko brány za hradbou byla budova pro cestující Španěly, kteří však bez dovolení misionářů do osady vstoupit nesměli. Okolo redukce byla pole, lesy a pastviny. Život Indiánů v redukcích byl tak organizován, aby vedl, k lásce a ke křesťanskému způsobu života. Indiáni vstávali časně ráno. Zvon je svolával k ranní modlitbě. Po ní byla mše svatá, při které Indiáni hráli a zpívali. Měli rádi hudbu, byli dobří hudebníci, krásně zpívali a tak se jejich kapely nezřídka vyšvihly k takovému stupni dokonalosti, že vystupovaly i v kulturních střediscích kolonií, např. v Buenos Aires. V kostele byly také varhany! Po snídani se rozešli Indiáni po prácí. Každá rodina měla přidělený kus pole, podle počtů členů rodiny, a toto pole si sami obdělávali. Mimoto každý Indián musel pracovat nějaký čas i na společném majetku obce. Výnos z tohoto majetku šel do společné pokladny, na různé potřeby obce, nemocnici, chudobinec, sirotčinec atd. Také se z něho dávaly podpory v době neúrody nebo války. Zvláštní bylo, že při práci vyhrávala Indiánům hudba, aby tyto divoké děti přírody necítily svůj obtížný přechod z divočiny do křesťanského civilizovaného života. Hlavním zaměstnáním Indiánů bylo rolnictví a pastýřství. Misionáři je však učili i různým řemeslům, zejména stavitelství, tkaní apod. Plány krásných kostelů nakreslili sice misionáři, ale stavěli je Indiáni. Měli mimořádné nadání pro stavitelství. Ve Školách se učili hlavně číst, psát a počítat - a ovšem také náboženství. Pohlaváři a majetnější Indiáni posílali své syny na střední školy. Těch bylo v Jižní Americe tehdy patnáct. »JEZUITSKÝ STÁT?« Jezuité neměli nikdy v úmyslu vytvořit z »redukcí« nějaký stát, jak je podezřívali jejich nepřátelé. Vždyť jejich úsilí podporovali španělští králové. Ale kolonizátoři, míšenci a divoké kmeny často ohrožovali pokojné obyvatele redukci. Proto misionáři požádali Madrid, aby jim dovolil Indiány v redukcích vyzbrojit. Dostali povolení a od té doby měla každá osada i malé vojsko. Ne však na ochranu »jezuitských zájmů«, jak tvrdil jejich úhlavní nepřítel portugalský ministr Pombal, ale jako nutnost. Indiáni, do té doby evangeliu nepřístupni, si tento způsob života zamilovali a vážili si svých misionářů, ve kterých viděli své ochránce a dobrodince. Celé redukce žily jako vzorné křesťanské obce. To byl hlavní cíl jezuitů.
23
NEPŘÁTELÉ Paraguayské redukce nazvali dějepisci »jezuitskou republikou«, »jezuitským státem«, »státem křesťanského společenství«, ba i »jezuitským hudebním státem«. Všichni mají kousek pravdy, ale ne úplně. Známý je obraz, který namaloval jezuita Carasco. Na voru sedí tři jezuitští misionáři, jeden hraje na housle, druhý na mandolinu, třetí na harfu. Nad nimi se vznáší postava Otce Lorenza, zakladatele redukcí u Quaranů, jak s křížem v ruce ohlašuje Kristovo radostné poselství Indiánům. Z lesa přibíhají zástupy Indiánů a dychtivě poslouchají hudbu i kázáni, někteří se vrhají do vody a šplhají se na vory k misionářům. Skutečnost ovšem nebyla tak romantická. Misionáři bloudili celé roky s některými kmeny, než se jim podařilo přemluvit je k tomu, aby se usadili. Mnoho misionářů zahynulo ať jedovatými šípy, nebo je uštknuli jedovatí hadi, nebo se převrhl vor a protože tehdy neuměli ještě plavat, utopili se. Ale z lásky ke Kristu odcházelo do redukcí stále víc jezuitských misionářů, velmi vzdělaných jeden z nich poprvé nakreslil mapu Amazonky, jejímž povodím několikrát prošel. Obětovali se protože měli před sebou jasný a přitažlivý cíl: budování Božího království na zemi z lásky k Pánu Ježíši. KONEC REDUKCÍ 21. 7. 1773 zrušil pod nátlakem nevěreckých a závistivých vlád Klement XIV. jezuitský řád - a tím i kvetoucí redukce. Tak se zbavil tehdy nejvěrnějších spolupracovníků a zničil nejen jihoamerické redukce, ale i velké jezuitské misijní dílo v Číně. Jezuité poslechli. Jejich největší nepřítel, portugalský ministr Pombalj byl po 27 letech odsouzen k smrti. Dostal milost a u jeho nepohřbené mrtvoly se pomodlili r. 1805 jezuité, propuštěni z vězení, kam se jeho přičiněním dostali.
Ranní modlitba Indiánů Náš Pane, Velký Duchu, který nám dáváš všechno dobré a který jsi nám dal i tento den. Prosíme Tě, ať všechny zkoušky a úkoly, které dnešní den budeme plnit, konáme s radostí a opravdovostí božích dětí, neboť Ty, Bože, jsi nám dal tuto zemi. Dej, Pane, ať z našich stanů a srdcí po celý tento den nevymizí radost, láska a smích. Amen. Večerní modlitba Indiánů Náš Pane, Ty jsi nám dal tento dnešní den, za který Ti nyní vzdáváme díky, děkujeme za vše dobré a krásné co jsme dnes prožili, za vše zkoušky a nesnáze ve kterých jsme odstáli. Jestliže se však nám dnes něco nepodařilo, prosíme, abychom to s Tvojí pomocí dokázali v příštích dnech dohonit a vykonat. Pane, buď s námi, když se již připozdívá, naplň nás svým Duchem, ať v našich srdcích i stanech, ve dne i v noci hoří láska, pokoj a radost. Amen.
24
Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem „prokousali“ dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.
14. ROZVOD NENÍ ŘEŠENÍ Ptali se Ježíše, smí-li se muž rozvést se ženou. Ježíš odpověděl: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." Pán Ježíš říká tedy k rozvodům NE, ale Praha - Jižní město vykazuje za rok 1990 960 sňatků a 1000 rozvodů. Ježíš říká k rozvodům NE, ale při svatební hostině sedí vedle sebe obě tchýně a povídají si, co ty dva mladé čeká a jestli to vše dokážou zvládnout. A maminka nevěsty prohlásí: "No bóže, když jim to nepůjde, tak se rozvedou. Však jsou ještě mladí a berou se teprv poprvé." Pán Ježíš říká k rozvodům NE, ale ročně se u nás rozvádí na 15000 manželství. Ročně ztrácí jednoho z rodičů na 2000 dětí. Tolik dětí prodělává každý rok s rodiči úděsné hrůzy rozvodových a porozvodových situací. Protože manželství může občansky zrušit soudce, ale rodičovství nemůže zrušit nikdo. Děti se s rodiči nerozvádějí. Proč je tolik rozvodů? Protože každá druhá svatba je uspěchaná po příliš krátké známosti. Berou si zidealizovanou představu, kterou jeden o druhém má, ne skutečnou osobu. Až začnou poznávat skutečnost, cítí se podvedení a utíkají od sebe. Proč je tolik rozvodů? - Protože každá třetí nevěsta je těhotná a berou se z musu. Herec Miloš Kopecký napsal: "Je mi líto každého kluka, který za pomoci alkoholu dostane dívku do postele hned první večer. Není to silák, je to ubožák, který za to moc zkusí." Proč je tolik rozvodů? - Protože každá čtvrtá nevěsta má vyšší vzdělání než pan ženich. Děvčátka jsou snaživá, kluci jsou na učení líní a po svatbě si hojí svůj pocit méněcennosti hrubostí: "Tak vidíš! Moje máma s osmiletkou knedlíky zvládla. Protože byla chytrá. A ty to s doktorátem zvládnout ne a ne. Protože seš hloupá." - A v jiné situaci se dá líný chlapeček - teď manžel - slyšet: "Ty si myslíš, že když máš doktorát, že máš proto právo pořád mne poučovat. Ale já jsem dospělý - a budu si dělat, co chci!" Vzděláním nesourodá manželství jsou harmonická jen výjimečně, když oba jsou inteligentní, zralí, charakterní. Proč je tolik rozvodů? - Protože se tak často berou ještě zamilovaní. Když umírá zamilovanost a mění se v náladovost, umírá i manželství: "Byl to omyl" - křičí a utíkají od sebe. - Protože se tak často berou dospělí jen tělesně, ale povahou ještě děti. Děti zlobivé, zlostné, dětinsky nestálé, dětinsky sobecké, dětinsky umíněné, žárlivé a hádavé. Kdosi si nad dětinskými sňatky povzdechl: "Jak jsou ty děti krásné, dokonalé a jedinečné při prvním políbení. Jak jsou hnusné při rozvodovém řízení. Jak jsou ubohé, když s řevem utíkají pod ochranná křídla svých maminek." 25
Musí to tak mezi lidmi být? Nebo ptejme se lépe takhle: Je rozvod vždycky špatné řešení? Statistikové říkají, že tři čtvrtiny všech návrhů na rozvod podávají ženy. Nejčastější důvod: partner nevyhovuje jejich nárokům a nechce se polepšit. To je většinou špatné řešení. Nejčastější důvod, proč se rozvádějí muži: Dali se ulovit přičinlivou slečnou. To je také špatné řešení. Proč ženy podávají návrh na rozvod častěji než muži, naznačuje známá anekdota: Dívenky si v ZOO prohlížejí pštrosa. Zřízenec vysvětluje: "Pštros je pták velmi hloupý. Velice špatně vidí. Má ale jednu dobrou vlastnost: všechno stráví." - "To by byl manžel" povzdechnou si návštěvnice. Když k takovéhle hlouposti přistoupí ještě rozmazlenost a zhýčkanost z domova, to pak mladé paní při první těžkosti nenapadne nic chytřejšího než rozvod. Když pohádaným mladým manželům nikdo dost radikálně nevysvětlí, že rozvod je až posledním, krajním řešením, ne první věcí, po které se má sáhnout, jak se vyskytnou nějaké potíže, - pak se rozvedou. A honem hledají útěchu v jiném svazku. Jenže kdo nezvládl první manželství, ten zpravidla nezvládne ani druhé. I muži, kteří utíkají od věčně mrzuté manželky do náruče okouzlující dívenky, zjistí brzo, že to byla jen operetní kulisa, jen kulisa ráje. Že i v novém manželství je na jeden sváteční den šest týdnů všedních, že to byl krok z bláta do louže. V jedné anketě odpověděla celá polovina rozvedených, že kdyby bylo možno vrátit se zpět, že by rozvod nevolili a hledali by jiné cesty k nápravě. Jsou jiné cesty než rozvod k řešení rozhádaných manželství? Jsou, ale ti dva je zpravidla sami najít nedokážou. Je třeba se pokud možno zavčas obrátit na zkušeného kněze nebo jiného odborníka, který se touto problematikou profesionálně zabývá. V čem je ta obtížnost, naznačuje pěkná bajka: Ve stráni žila rodina ježků. V létě jim bylo hej, ale pak přišel sychravý podzim a začalo jim být zima. Sousedé zajíci jim říkali: "To my, když je nám zima, stlačíme se dohromady a hřejeme jeden druhého." Ježci to zkusili, ale byl z toho jen nářek. Píchali se navzájem ostny a tak se zase rozběhli od sebe. A bylo jim zase zima. Tak se zase tlačili k sobě - a zase se píchali. Dělali to tak dlouho, až našli tu pravou blízkost, kdy se ještě nepíchali a už se navzájem hřáli. Tu máte recept na vychladlé manželství. Někdy je nutno se na čásek oddělit, vzdálit. Pak hledat nutnou distanc a přístupnou blízkost. Je rozvod někdy také správné řešení? Na tuhle otázku není jiné odpovědi, než že zásadně rozvod není správné řešení nikdy. Ale i když je to řešení špatné, přesto je někdy nezbytné. Pán Ježíš řekl, že Mojžíš dovolil rozvod pro tvrdost lidského srdce, ale mezi jeho učedníky že to tak být nemá. Ale už svatý Matouš zná výjimku: "Každý, kdo propustí svou manželku, - vyjma pro cizoložství - hřeší." (Mt 5,32: 19,9). Svatý Pavel zná také výjimku (1 Kor 7,15) - rozvod pro různost víry. 26
Také dnešní církevní zákoník zná určité situace, za kterých je možno rozvést manželství uzavřené občansky nebo i církevně. Méně milosrdní bývají k manželským ztroskotancům lidé kolem nich, "zbožní" bližní. Ze strachu, že by si to mohli mladí manželé vzít za záminku k lehkomyslným rozvodům, se málokdy mluví o právu na rozluku - tam, kde manželský vztah je mrtvý a místo lásky panuje nenávist, - tam kde soužití se stalo stálým soužením a mučením, - tam kde neurotický či depresivní partner denně ohrožuje normální růst a vývoj dětí, - tam, kde se vyčerpaly všechny možnosti léčení a návratu k živému vztahu. Tam nezbývá, než aby tato mrtvola manželství byla ústřední soudní pitvou ohledána a vydána pozůstalým k pohřbení. Ale jako je plné nechutnosti už rozvodové řízení - pitva té mrtvoly, - tak je plný nechutností i ten pohřeb. Jaképak rozloučení, když jsou společné děti, - když oba i po rozvodu žijí dál ve stejném bytě, - když se vlečou a vlečou spory o rozdělení majetku a o právo na styk s dětmi… Ano, rozvod je někdy nevyhnutelný, ale nikdy to není nic dobrého, vždy je to smrt lásky, pitva vztahů, pohřeb nadějí. Dělejme všechno pro to, aby se mladí lidé pro manželství od mládí vychovávali, aby ve svém domově viděli dobrý příklad pěkného manželského života, aby se nebrali ukvapeně, aby vynaložili všechno úsilí k vyléčení bolavého vztahu mezi manžely.
Všechno napůl Den velkého Dělení všechno napůl Nestvůrná pila řeže domov od střechy po sklep manželské po stele au to ta líře fotog rafie mušle o d Baltu gram ofon obr azy A co děti? Komu hlavičku Komu ru čičku Jak půlit srd íčko A naposledy jak rozpůlit ještě tu trochu tepla co zbyde po dvou lidech a není komu by se pohnulo srdce aby řekl nezabíjejme nechme toho půlení (Podle Z. Svobody)
(pokračování příště)
27
Slůvko do ouška 18. Odkaz Písma Potkali se přátelé. Jeden koktal, ale druhému to nevadilo. Protože se déle neviděli, rozproudil se důvěrný rozhovor: „Tak jak žiješ? Čím se teď živíš?“ „A... ále, pro... prodávám Bi... Bible.“ „Kámo, a to tě uživí?“ „Ja… jasné! Mám pl… plno peněz.“ „Jak to děláš, že jich tolik prodáš?“ „No… normálně. Při… přijdu, za… zazvoním a ze… zeptám se: Do… dobrý den. Já pro… prodávám Bible. Kou… koupíte si je… jednu, a… anebo vvv… vám ji aaa… aspoň pře… přečtu?“
Doufám, že jsem vtipem nikoho neurazil. Věřím, že máme nadhled… Vstup do tématu skrze tento humorný příběh chce poukázat na to, že se dá žít, pracovat s Písmem, a přitom nás jeho obsah vůbec nemusí měnit. Nám však jde o to, abychom díky němu vytvořili nový styl života. Klíčem je Ježíš. Písmo dělá všechno proto, abychom ho poznali a přijali. Kristus je v centru Písma i všeho! On vytváří nový styl života. Styl života „Největším nedostatkem v současnosti je nedostatek světců.“ (G. Papini)
Dnešní člověk jakoby hledal hranice svých možností. Pokořili jsme všechny osmitisícové štíty, slezli na dna propastí i oceánů, přešli od jižního k severnímu pólu a naopak, bádáme po vesmírných tělesech… Dnešní svět chce slyšet: „Tento chlapík je nej… Tato je nej… Dělá nám to dobře. To tvoří součást stylu života, který uznává tento svět. I křesťanům slovíčko „nej“ lechtá uši. Nebuďme zatrpklí! V Kristu máme všechno nej. Nabízel něco tak úžasného, že mnozí zanechali všeho a přijali jeho styl života. Lidé pochopili, že se vyplatí žít tak, jako žil on. Cítili, že jim dává novou energii a smysl života. Přinesl nám něco úžasného a tajemného. Vzbuzuje to záchvěv srdce. To tu ještě nebylo. To je nejdynamičtější styl života.
28
Desatero a blahoslavenství „Ne všichni světci začali dobře, ale všichni dobře skončili.“ (sv. J. Vianey) Na Hoře Blahoslavenství Ježíš přednesl nerevolučnější řeč v historii lidstva. Za blahoslavené vyhlásil ty, kteří jsou chudí v duchu, plačící, trpící, čistého srdce, šiřitelé pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost… Touto řečí změnil chod světa. Dal šanci každému! (Srov. Mt 5,2-11) Přátelé, žít Desatero je úžasně záslužné, ale to by měl každý člověk. Křesťan má žít i blahoslavenstvími. Díky nim se lidstvu otevírá nová dimenze, nová naděje, vize. Jsou vstupním sálem do věčnosti. Blahoslavenství jsou autoportrétem Ježíšova vnitra.
Radostná zvěst „Není nad výkřik: Jsem svobodný.“ (J. Consul) Euangelion - je řecké slovo, které znamená „zvěst o vítězství“. Po bitvě nebo jiné události se správa nesla do širokého okolí. Slovo evangelium se překládá jako radostná zvěst. Pod tímto slovem se myslí knihy Nového Zákona, ale i radostná zpráva, která je v nich uložená. Právem. Copak Kristus nezvítězil? A ještě jak! Proto se zvěst o tom nese do dějin… Její jádro spočívá v tom, že lidstvo je zachráněné - spasené Ježíšem. Máme šanci žít věčně.
Kráčet se vztyčenou hlavou „Dobře mluvit může jen ten, kdo věci dokonale rozumí.“ (Cicero)
Abyste dokázali přijmout Ježíšův styl života, potřebujete: 1. Mít v sobě jeho Ducha. 2. Žít s ním. 3. S druhými vytvořit kulturu života. Vzorec evangelijního dobrodružství zní: Udělat něco tak jako Ježíš! Tehdy ho oživíte v sobě. On proto žije a koná. Křesťanství se znovu uskuteční. Tehdy je živé. Proč váhat? Zkuste novátorský elán ve jménu evangelia. (Slůvko do ouška - Jozef Luscoň)
29
Babička je nejlepší Rodina prožila pěknou neděli. Byla u nich babička a zůstala i na oběd. Při společné modlitbě večer děti děkovaly za všechno dobré, co je ten den potkalo. Jedno z dětí přidalo: „Pane Bože, děkujeme ti, že jsme měli dnes na oběd babičku.“ Upozornění v kostele Angličané mají smysl pro suchý humor. Důkaz lze nalézt i v jednom kostele, kde visí upozornění: „Prosím nenechávejte své věci bez dozoru. Mohlo by se stát, že v nich někdo uvidí Boží odpověď na své modlitby.“ Jak je dobré znát jazyky Turista byl v Izraeli. Jelikož nevěděl, jak se anglicky řekne Zeď nářků, řekl taxikáři, aby ho zavezl k té stavbě, kde lidi naříkají. A taxikář ho odvezl na daňový úřad. Bůh soucítí se svým lidem Pán Bůh šel po cestě a potkal plačící ženu. „Proč pláčeš?“ zeptal se jí. „Mám nemocného syna a lékaři si s jeho stavem nevědí rady.“ „Běž domů,“ řekl ji Bůh, „tvůj syn bude zdráv.“ Šel dál a uviděl, jak u cesty stojí muž a pláče. „Proč pláčeš?“ zeptal se ho. „Povodeň mi vzala dům se vším vybavením, nemám kam jít.“ Bůh vyplnil papírek a podal mu ho se slovy: „Tady máš šek na tři miliony korun a nech si postavit nový dále od vody!“ Bůh šel dál a uviděl, jak u cesty sedí muž a pláče. „Proč pláčeš?“ zeptal se ho. „Naše politická scéna má ubohou úroveň.“ A Bůh si sedl vedle něho a plakal s ním. Přítomnost kněze Převozník na jedné španělské řece převážel na pramici mimo jiné i kněze, který držel za provaz osla. Ušatec se během cesty chvěl. „Proč se to zvíře tak klepe?“ zeptal se jeden z cestujících. „Pane,“ vysvětlil mu majitel zvířete, „kdybyste měl na krku provaz a vedle vás by stál kněz, klepal byste se taky.“ Ach ta kázání Babička se nakloní k sousedce: „O čem farář káže? Já jsem hluchá.“ „Neptejte se a poděkujte Pánu Bohu, že neslyšíte.“ 30
roky II. 1. Kolik let měl Noe v čase potopy? 2. Kolika let se dožil Abrahám? 3. Kolik let měl Josef, když ho prodali do Egypta? 4. Kolik let byl Josef ve vězení?
5. Jak dlouho mohl mít Hebrej hebrejského otroka? 6. Kolika let se dožil Mojžíš?
7. Kolik let vládl král David? 8. Do jakého věku dal Herodes povraždit chlapce v Betlémě? 9. Jak dlouho byli Izraelité v babylonském zajetí? 10. Kolik let měl David, když nastoupil na trůn? 11. Kolik let měla prorokyně Anna v době obětování Ježíše? 12. Kolik let měl Abrahám, když se mu narodil Izák? 13. Kolik let měl Ježíš, když se ztratil rodičům v Jeruzalémě? 14. Kolik let měl Ježíš, když začal své veřejné působení? 15. Kolik let měla Jairova dcera, když ji Ježíš Vzkřísil? 16. Kolik let byla nemocná sehnutá žena, kterou Ježíš uzdravil v sobotu v synagoze?
Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.
Správné odpovědi odpovědi z minula: 1. Bůh (Gen 2,7); 2. Terach (Gen 11,27); 3. 8 synů: Izmael – Agar, Izák – Sára, 6 synů s Ketúrou (Gen 16,15; 21,2-3; 25,1); 4. Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Zabulón, Josef, Benjamín, Isachar (Gen 35,23-26); 5. Efrajim a Manases (Gen 41,51-52); 6. Lában (Gen 28,5; 29,16); 7. Jitro (Reúel) (Ex 3,1); 8. Áron a Marie (Ex 6,20; 15,20); 9. Lót (Gen 11,31; 12,4); 10. 7 bratrů (1 Sam 16,10-11); 11. Geršom a Elíezer (Ex 18,1-4) 31
Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni
Uzavřeli manželství
Rozloučili jsme se
Podivín Adam Martin Kozelský Marie Vízdalová
Ludmila Markovičová
Ladná
Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc listopad: 1. Aby všichni muži a ženy na světě, zvláště ti, kteří mají zodpovědnost v oboru politiky a ekonomiky, nikdy neselhali ve svém závazku chránit stvoření. 2. Aby věřící z různých náboženství prostřednictvím svědectví svého vlastního života a bratrského dialogu jasně ukazovali, že Boží jméno je nositelem pokoje. 3. Aby správné pojetí svobody a demokracie vedlo k překonání závislostí, pokušení konzumismu a negativních jevů v naší společnosti.
V uplynulých letech jsme se v listopadu rozloučili 2008 2007 2006 2005
Podivín
Ladná
Anna Tesaříková
Rostislav Střelský
Leopold Florián Ludmila Sýkorová Karel Gála
Františka Babocká
2004
Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého. Náklady na výrobu jednoho čísla 8,-Kč
32
