Obsah červencovosrpnového čísla
ZPRAVODAJ
Červencové pranostiky Jan Hus Vzpomínka na školu za války Vzpomínáme Jiřího Voskovce G-centrum Tábor – skoro jako na Floridě Postrté Věra Budilová Nepodařený výlet Zápis z Rady klientů Děti a prázdniny Akce na červenec a srpen
ČERVENEC a SRPEN 2015 Léto budiž pochváleno
Zpravodaj G-centra je měsíčník pro potřeby obyvatel G-centra Tábor. Vychází první týden v měsíci. Je neprodejný. Připravuje jej L.Dědičová, Své příspěvky odevzdávejte do 15. dne v měsíci L. Dědičové (kancelář č. 331, 2.patro, e-mail:
[email protected]).
Pranostiky pro měsíc Červenec
2. července Déšť na Navštívení Panny Marie potrvá do Zuzany. Když
na
navštívení
Panny
Marie
prší,
čtyřicet dní se voda vrší. Navštívení Panny Marie čisté, přináší ovoce jisté. 4. července Když prší na svatého Prokopa, promokne každá kopa. Prší-li na Medarda a Prokopa, shnije mandel i kopa. 6. července Po svatém Janu Husi šelma sedlák, který srpy nebrousí. 8. července Kolik žita narostlo do sv. Kiliána, tolik už ostane. 10. července Jaká povětrnost na Sedm bratří, taková po sedm týdnů patří. Prší-li na Sedm bratří, sedm neděl střecha neuschne. 13. července Déšť o Markytě trvá čtrnáct dnů a zvěstuje špatný čas na sklizeň sena a obilí. Na Markétu když prší, ořechy ze stromu srší. Ženci na pole, včely s pole. Svatá Markyta hodila srp do žita.
Svatá Markyta velí: „Lidé, okopávejte zelí!"
25. července Co do sv. Jakuba (vína) odkvěte, do Havla uzraje. Do Jakuba zelíčko, po Jakubě zelí. Kolik mračen na Jakuba, tolik v zimě sněhu. Na svatého Jakuba, brambor prvá úroda. Na svatého Jakuba dopoledne léto, odpoledne zima. Jak je teplý svatý Jakub, tak studené jsou Vánoce. Jakub načeše, Anna napeče. Je-li teplo na Jakuba, bude zima na Vánoce. Parno o Jakubě, zima o Vánocích. Pěkný den před svatým Jakubem slibuje dobré žně. 26. července Když na svatou Annu mravenci pilně lezou a dělají si kopky, hádá se na tuhou zimu. Svatá Anna žito žala. Svatá Anna – chladna z rána. Srpen je oproti červenci na pranostiky bohatší a nejvíce pranostik se vztahuje k svátku Vavřince a Bartoloměje, ale i k dalším dnům jich najdeme hned několikero. K svátku Dominika patří například tato: Parno na Dominika, zvěstuje tuhou zimu. Pro Vavřince:
Vavřinec – první podzimec.
Vavřinec ukazuje, jaký podzim nastupuje. Když o svatém Vavřinci slunce svítí, budem dobré víno míti. Vavřincův déšť – myší úroda. K Bartoloměji se váže pranostik z celého měsíce vůbec nejvíce a tento den je v lidové meteorologii považován za přelom mezi létem a podzimem. Jmenujeme jich jen pár, abychom vás nezahltili.
Den
Bartoloměje
jest
pravidlo
celého
podzimku. Od svatého Bartoloměje slunce již tolik nehřeje. Sucho
na
Bartoloměje
–
mrazné
zimy
naděje. Po
Bartoloměji
studený
rosy,
nechoďte
ráno bosi. Svatý Bartoloměj všemu hlavu zlomí.
Obecné pranostiky pro srpen jsou následující: Srpen začíná, co červenec končil. Srpen má nejkrásnější počasí v roce. Co červenec neupeče, to už srpnu neuteče. V srpnu již nelze slunci mnoho věřit. I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí. Když
fouká
severák,
v
bude
srpnu dlouho
pěkně pak. Když v srpnu naprší, tak než se oběd pojí, všecko slunce vysuší. Když v srpnu moc hřímá, bude na sníh bohatá zima. Moc hub srpnových – moc vánic sněhových.
31. srpna Od svatýho Ignáca léto se obracá.
Jan Hus náboženský myslitel, kazatel, reformátor, učitel, kněz... Životopis Český náboženský myslitel, kazatel a reformátor Mistr Jan Hus se narodil v roce 1371 v Husinci u Prachatic.
O
jeho
dětství
mnoho
nevíme,
většinou jde pouze o legendy. Studoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1398 začal přednášet, zapsal se na teologickou fakultu a nechal se vysvětit za kněze. Jako učitel používal v psaném projevu hlavně latinu. Od roku 1402 kázal Hus v Betlémské kapli. Kritizoval bohaté církevní hodnostáře a nešvary panstva. Získal si tím obdiv široké vrstvy pražské společnosti, od chudých lidí až po královskou společnost. Lidé byli nadšeni, že slyší názory, které oni nahlas vyslovit nesměli. Husovým vzorem byl Jan Viklef, jehož učení proniklo do Čech koncem 14. století. Hus veřejně obhajoval jeho knihy a tím si proti sobě poštval církevní vrchnost. Do doby, kdy měl Hus sympatie arcibiskupa Zbyňka Zajíce, krále Václava IV. a královny Žofie, byla mu jeho kázání tolerována. V roce 1408 se ale arcibiskup postavil proti každému, kdo uznával Viklefa a přikázal všem odevzdat jeho spisy. Čeští mistři i studenti odmítli poslušnost a spisy nevydali. Pražský arcibiskup dal v roce 1410 spálit všechny jeho spisy jako kacířské a na Husa uvalil klatbu.
Hus měl přísný zákaz konat v Praze církevní obřady. Nebral však papežův příkaz vážně, odvolával se na Kristovo učení. Náklonnost krále a královny pro něj skončila. Hus raději opustil Prahu a usadil se na Kozím hrádku v jižních Čechách a v roce 1414 na Krakovci. Zde kázal venkovskému
lidu
a
psal
česká
díla.
Čechy znamenaly pro Husa bezpečí. Král Václav IV. ho nemohl vydat žádnému soudu, protože by bylo české království nařčeno z kacířství. Nebezpečí ale přišlo od koncilu, který zasedal v jihoněmecké Kostnici. Císař Zikmund vyzval Husa, aby se omluvil za své kacířství, před církevním koncilem. Žádal jeho podřízení se autoritě církve. Jakmile vstoupil Hus
na půdu církve,
podléhal církevnímu právu a podle něj už byl
předem
odsouzen.
V
Kostnici
byl
zatčen a uvězněn. Hus věděl, že jako kněz – kacíř může dostat trest doživotního žaláře, pokud se omluví, nebo bude upálen, pokud omluvu odmítne. Církev ho obvinila i z názorů, které nikdy nehlásal. Ani po dlouhém vězení, tělesných trestech a psychickém tlaku Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice a to na místě, kam se zahrabávali koně. Kati Husův popel vyhrabali a hodili ho do Rýna, aby z Husa, jako z kacíře, nic nezůstalo a aby jeho příznivci nemohli uctívat jeho ostatky. Hus ale dobře věděl, že jeho smrt bude mít v Čechách obrovský ohlas. Rok po Husově smrti padl do spárů ohně také jeho věrný přítel, stoupenec reformy Jeroným Pražský. Husovo učení dalo vzniknout husitskému hnutí, české reformaci a úsilí
o
proměnu
katolické
církve.
Zasloužil
se
vydání
Dekretu
kutnohorského, který podstatně zmenšil význam německých mistrů. Husovi se také přiznává zásluha na reformě českého pravopisu – začal
jako první používat čárky. Byl prvním z našich spisovatelů, který dbal na čistotu jazyka. Jan Hus souzen na sněmu kostnickém r. 1415 (detail obrazu Václava Brožíka) 6. července 1415 byl upálen v Kostnici. Toto datum je českým státním svátkem. K
jeho odkazu
se hlásili
husité a
později i další církve a společnosti vzešlé z české
i protestantské
reformace.
Jako
svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem
Jeronýmem
Pražským)
už
uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity
Kryštofa,
arcibiskupa
pražského). Hus kritizoval tehdejší praktiky katolické církve 14. a 15. století, jeho odkaz byl po jeho smrti mnohými využit i dezinterpretován Dosud je také označován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Například v nedávné anketě České televize Největší Čech skončil na sedmém místě mezi Janem Werichem a Antonínem Dvořákem. Vítězem byl zvolen Karel IV.
Díla Mistra Jana Husa: O církvi /De ecclesia, 1413/ - latinský spis, ve kterém Hus zveřejňuje názory na poslání církve. Pokud podle něj nežije biskup ani papež v souladu se zásadami křesťanství, nemohou se pokládat za členy církve a nezaslouží si úctu. Toto dílo bylo jedním z důvodů Husovy obžaloby. Výklad viery, Desatera a Páteře /motlitby Věřím v Boha, Desatero a Otčenáš, 1412/ - Husův výklad motliteb. Líčí v něm zkázu mravů u duchovenstva. Zastává názor, že pravý křesťan má pro pravdu bojovat.
Hus se zde nevyhýbá ani kritice vlastní osoby. Také vyzval pány, rytíře, měšťany a knížata, aby dbali na čistotu mateřského jazyka. Knížky o svatokupectví /1413/ - nejkritičtější Husův spis, ve kterém odsuzuje obsazování církve za úplatu. Kritizuje prakticky celou soudobou společnost a tvrdí, že už vlastně neexistuje pravá církev, protože vládne Antikrist. Postila, tj. výklad svatých čtení nedělních /Postilla verba – po oněch slovech, 1413/ - velký soubor kázání. Toto Husovo dílo má velký kulturně-historický význam, zobrazuje soudobý život lidí. Podle internetu zpracovala Libuše Dědičová
Vzpomínka na školu za války Náš třídní učitel se jmenoval Noháč a mimo jiné nás učil němčinu. Často nám připomínal známé rčení: „Kolik jazyků ovládáš, tolikrát jsi člověkem.“ Jednou slova.
psal Řekl
na nám,
tabuli
německá
abychom
věty
napsali do sešitu. K večeru jsem se uvelebila sešit
a
na čtu:
otomanu, „Adolf
otevřela
Hitler
ist
geboren..... “ Čtu dál a poté ještě jednou. Tatínek seděl pod lampou a četl noviny. Obrátil se na maminku: „Co ta naše holka pořád mele!“ Maminka klidně odpověděla: „Mají se naučit Hitlerův životopis.“ Tatínek se ke mně otočil a řekl: „Ukaž sešit“, přetrhl jej a hodil do kamen. „Panu učiteli pověz, co jsem provedl!“ „Měl by vás spíše učit, jak žili naši předkové, třeba i králové. Máme jich mnoho.“ Na další hodině se pan učitel rozhodl, že vyzkouší minule probíranou látku. Nikdo však sešit neměl. Prostě se v rodinách ztratil. Nikdo v tu chvíli netušil, co se promítalo v učitelově hlavě. Pan učitel mě vyvolal a položil mi otázku:
„Wo ist Adolf Hitler geboren?“ Poté, co
nedostal odpověď, se zeptal ještě jednou a tentokrát se ozval můj pláč. Poté položil tužku na stůl a začal nám vyprávět o tom, jak žili králové.
„Musíte být potichu“, obrátil se na nás s prosbou pan učitel. Chodil mezi lavicemi jako „lev v kleci“ a vyprávěl. Byla to prostě krása, celou hodinu poslouchat o našich předcích. Nakonec to pro nás dobře dopadlo. Nicméně následující dny jsme se znovu učili němčinu. Při předání vysvědčení mě pan učititel pohladil po hlavě a já zahlédla své známky. Jeho rukou napsaná větší jednička z němčiny mi udělala velkou radost. Malá vzpomínka z dětství na válečná školní léta od paní Věry Šenkové.
Vzpomínáme 110. výročí narození Jiřího Voskovce Jiří Voskovec: režisér,
textař,
dramatik,
spisovatel,
básník, divadelní a filmový herec. Český herec Jiří Voskovec se narodil 19. června roku 1905 v Sázavě, v chalupě svého děda, malíře Soběslava Pinkase. Jeho rodné jméno znělo Jiří Wachsmann. Změnu jména provedl Jiřího otec, legionář z první světové války, který poté působil jako inspektor vojenských hudeb. Učinil tak z vlastenectví a příjmení počeštil na Voskovec. Jiřího
babička
z
matčiny
strany
pocházela z Francie. Právě v této zemi studoval mladý Voskovec na lyceu v Dijonu a tady také hrával ve studentském divadle. Po návratu do Prahy a složení maturitní zkoušky se stejně jako Jan Werich přihlásil ke studiu práv na Karlově univerzitě. Ani jeden z nich ale studium nedokončil. Psal básně pod pseudonymem Petr Dolan, do novin články o umění, vytvářel koláže a obrazové básně. Zapojil do společenského života, byl určitou dobu členem spolku Devětsil a tíhl k avantgardnímu umění. Společně s Janem Werichem (1905–1980) vstupují do avantgardního Osvobozeného
divadla (založeno 1925 dramatickým odborem Devětsilu). Zde se uvedli komickou taškařicí VEST POCKET REVUE (1927), jež vychází z komiky Chaplina, Friga a Lloyda. Komika Voskovce a Wericha se nevyznačovala jenom slovem, ale také hudbou. Od roku 1929 pro ně skládal jejich kolega Jaroslav Ježek (1906– 1942). Vzhledem k tomu, že dvojice Voskovec a Werich kladla důraz na zpěv a mluvené slovo, v němé éře se společně ve filmu neobjevili. Jiří Voskovec sám však v němém filmu vystoupil. Pod pseudonymem Petr Dolan se objevil ve filmu POHÁDKA MÁJE (1927), kde ztvárnil roli studenta Ríši. Film byl natočen podle románů bratří Mrštíků režisérem Karlem Antonem. Jiří Voskovec se objevil ještě v dalších dvou němých filmech s tzv. naivní tématikou, za což byl dokonce vyloučen z Devětsilu. S Janem Werichem natočili ve 30. letech čtyři filmy: PUDR A BENZÍN (1931), PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932), HEJ RUP! (1934) a SVĚT PATŘÍ NÁM (1934). Jejich filmová tvorba je propojena sociálním tématem, zejména film Hej rup! se opírá problematiku nezaměstnanosti, v duchu sociálního cítění se nese i film Svět patří nám, v němž je poukazováno na hrozbu fašismu. Film byl natočen podle divadelní hry RUB A LÍC, v jejímž závěru ubrání dělníci demokracii před fašistickým pučem. Voskovec a Werich Stejné protifašisticky zaměřené téma je též obsaženo ve hře KAT A BLÁZEN. Voskovec
s
Werichem
těmito
svými
hrami poukazovali na nebezpečí, jež v sobě fašismus nese. Byť se jejich tvorba snaží
končit
optimisticky
a
zlo
je
potlačeno, ve skutečnosti musí oni dva spolu s J. Ježkem v roce 1938 před nacisty emigrovat. Všichni si dohromady říkali „Tři strážníci“ podle jedné ze známých písní Osvobozeného divadla. Po válce jich bylo o jednoho méně. Jaroslav Ježek v r. 1942 zemřel a vrátily se pouze jeho ostatky. Také Werich přijel dříve nežli Voskovec. Ten se vrátil až v roce 1946. V době pobytu v
emigraci však spolupracovali a napsali různé rozhlasové hry zaměřené protinacisticky. Návrat nebyl šťastný. Jejich umělečtí přátelé se dokonce divili, že se W + V vraceli do vlasti. Jiří Voskovec se přes kritická poválečná léta zapojil do práce, režíroval ve Stavovském divadle a znovu se pokoušel uvést v chod i Osvobozené divadlo. Vedle režírování také překládal. Politický režim jejich společné tvorbě
s Janem Werichem nepřál. Jiří
Voskovec se podruhé rozhodl odejít do emigrace v roce 1948. Za nový domov si zvolil Spojené státy americké, kde v r. 1955 získal také občanství. Ve Spojených státech se zapojil do uměleckého života, věnoval se práci v divadle i ve filmu. V roce 1953 debutuje na Broadwayi, průběžně natáčí filmy. Za zmínku stojí také Voskovcova účast ve hře HAMLET uvedené na Broadwayi roku 1964. I když zde vytvořil J. Voskovec pouze roli prvního herce, přesto do této malé role dal maximum, jak to ostatně dělal celý život. Třikrát ztvárnil dokonce i postavu Alberta Einsteina. Poprvé na Broadwayi v inscenaci FYZIKOVÉ, dále v životopisné televizní inscenaci VÝJIMEČNÍ MUŽI a v televizní hře DR. EINSTEIN PŘED OBĚDEM. Ve Státech působil pod jménem George Voskovec. Také zde točí filmy. V roce 1957 vytvořil roli jednoho
z
porotců
ve
filmu
Sidney
Lumeta
DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. V roce 1956 je odměněn cenou OBIE za ztvárnění STRÝČKA VÁNI (i v ČSSR se hrálo Dvanáct rozhněvaných mužů) a televizní seriály. Za divadelní prací cestuje od Los Angeles po Toronto, ale i do Evropy (Deník Anny Frankové, Londýn, 1956). Je však „actor´s actor", herec oceňovaný víc svými kolegy než diváky, tak alespoň soudí americká kritika. V Londýně, v roce 1956, se poprvé po emigraci schází s Werichem. Vidí se po osmi let, v nichž si napsali jen jednou (!), ale od té chvíle si psát nepřestávají. Na jaře 1980 dostal Jiří Voskovec nabídku hrát sluhu v televizním seriálu Nero Wolfe. Natočil třináct dílů a za honorář si koupil v Kalifornii dům. Své
neteři o tom v dopise nadepsaném V Holých Vodách (rozumějme Hollywood) 24. srpna 1980 napsal: „Drahé Dítě, (...) Koupili jsme si podivný
dům
na
kraji
pouště
Mojave
na
severoseverovýchod od Los Angeles, (...) kde rostou kaktusy, Jozuovy stromy, plazí se chřestýši a lítají netopýři – a ovšem vyjí kojoti. Je to tam moc krásný, máme vlastní bazén s elektrickým tvorem, který jej zametá a čistí. A je to asi 70 mil čili něco přes 100 km od Los Angeles. (...) Koncem září poletíme do Nového
Jorku,
abychom
likvidovali
své
manhattanské bydliště a zaslali nábytek do této své Sázavy na Divokém západu, kde bych už rád setrval a psal. Tvůj rudý bratr Vinetou.“ Jan Werich umírá 31. října 1980. Voskovec právě natáčel exteriéry v Texasu, když tu zprávu zavolala jeho ženě Jana Werichová. Paní Voskovcová ihned telefonovala svému muži, ale řekla mu jen, že za ním druhý den přiletí. Pak šli na večeři, po ní pili víno. Načež mi to Chrissie velmi šetrně, leč naplno pověděla, napsal Jiří Voskovec své neteři. „Vzalo mě to, ale nezhroutil jsem se, neboť jsem to už tolik let čekal a bál se toho, až to nevyhnutelně přijde – dyť on vlastně Jeník už deset až dvanáct let páchal systematickou sebevraždu kouřem. (...) Bylo to neuvěřitelné a neobyčejné soužití – bok po boku i na dálku. Znali jsme jeden druhýho líp a hloub než každej sám sebe.“ Avšak
ani „Sázavu na Divokém západě" si Jiří Voskovec dlouho
neužil. Objevuje se rakovina plic, následuje hospitalizace, léčba, návrat na „ranč", kde 1. července 1981 podléhá srdečnímu záchvatu. Dle internetu zpracovala Libuše Dědičová
G-centrum Tábor – skoro jako na Floridě Jmenuji se Miroslav Mikuláš a nyní jsem již pět měsíců obyvatelem Gcentra tak jako vy. Narodil jsem se v roce 1920 a společně s manželkou jsme prožili krásných 50. let. Žena mi bohužel již před 4. roky zemřela. Jsem ve věku, ve kterém mě doprovázejí různé zdravotní problémy.
Skutečnost byla taková, že jsem se již nedokázal sám o sebe postarat a nechtěl jsem přidělávat ještě více starostí synovi a jeho rodině. Proto jsem si podal žádost o výjimku k přijetí do Domova pro seniory, do G – centra Tábor. Všichni víme, a sami jsme to v těch našich životech poznali, co právě život přináší a to hodně starostí, ale taky radostí. Často přišlo něco nového a určité zmary a my neměli možnost a třeba ani čas něco změnit. Tak jako to naše mládí je nenávratně pryč a nám zůstávají jen ty vzpomínky. V této době ale musíme pochopit, že každý člověk stárne a pokud tuto skutečnost pochopíme, pak
bude to naše další stárnutí
poklidné a spokojené. Jsem
přesvědčen,
že
k tomu
jsou
v našem
G-centru
vytvořeny
všechny podmínky k naší spokojenosti, a to jak po zdravotní stránce, v ubytování, ve stravování, praní prádla a v sociálním zabezpečení. Kulturní a zájmová činnost je plánovaná a je jen na nás, čeho se zúčastníme. Žijeme v takovém
prostředí,
které
nám
dává
dobrý pocit. Hodně zeleně v atriu a na chodbách nahrazuje „Floridské palmy“, moře
sice
nemáme,
Jordán,
řeka
akvária
s rybičkami
ale
Lužnice. a
nedaleko
Máme to
je
krásná
v jídelně
a
v denní místnosti. Máme dobře upravenou a udržovanou zahradní část s lavičkami, altány, i s malým jezírkem. Moje pocity, které mám jsem chtěl přirovnat k tomu, že si připadám jako „na Floridě“… Nemusíte se mnou souhlasit, ale já si těchto podmínek a možností vážím. Děkuji paní ředitelce, sestřičkám, sociálním pracovníkům, také našim kuchařkám a všem ostatním za vytváření dobrých podmínek, které nám zajišťují klidné a spokojené naše stáří a stárnutí, i přes všechny ty naše zdravotní problémy. Miroslav Mikuláš, obyvatel G-centra Tábor
Věra Budilová – civilní portrét
Věra
Budilová
1930
v Praze.
se narodila První
9.
září
divadelní
zkušenosti získávala v letech 194547 ve Studiu Činohry 5. května, mezi lety
1947
a 1955
menších
scén
a Plzni.
Nakonec
vrátila
prošla
v Praze,
řadou Ostravě
se definitivně
do Prahy,
do Divadla
československé armády, respektive Divadla
na Vinohradech
1999), kterému
zůstala
(1955– věrná
až
do smrti. Jak se přiznala, byla to pro ni láska na celý život. „Jsem fanatik Vinohradského divadla. Nejkrásnější, ale i nejsmutnější vzpomínky mého života patří právě sem. Celý život jsem ctila grunt Vinohradského divadla…“ Od mládí byla charakterní herečkou, předurčoval ji k tomu výrazný zjev a hluboký hlas. Přesto prošla všemi druhy herecké práce, od naivek a milovnic, přes chůvy, služky, dámy, ošetřovatelky, až po matky, staré ženy a babičky. Většinu života byla převážně herečkou malých rolí, které ovšem dokázala poctivě přetvořit tak, aby byly významné i přes svůj malý rozsah. Žádná inscenace se bez ní neobešla, hrála téměř v každé, někdy až pět rolí do sezony. A to nepočítám počet představení do měsíce! Připomeňme si Dalskabáty, hříšná ves (Dorotka), Letní hosté (Kalerie), Válka s mloky (Milena), Josef Švejk (Paní Palivcová), Naši furianti (Marie Šumbalová),
Alžběta
Anglická
(Isabella),
Pygmalion
(Paní
Ensford-
Hillová), Život a dílo skladatele Foltýna (Judita), Brouk v hlavě (Evženie),
Hamlet (Herečka), Revizor (Žena školního inspektora), Médea (Chůva), Švejk (Pejzlarka), Richard III. (Vévodkyně z Yorku), Mistr a Markétka (Sestra), Jakobowski a plukovník (Stará dáma). A také samozřejmě hry jejího manžela, dramatika a režiséra Miloslava Stehlíka – Konečně marná sobota (Vlasta, 1964), Grandlehárna (Lucy, 1966). Žádná inscenace se bez ní neobešla, hrála někdy až pět rolí do sezony. Věra Budilová (Babička) a Jiří Langmajer (Alfréd), Ödön von Horváth: Povídky z vídeňského lesa,r. L. Smoček, 1998
Když se v roce 1995 otevíral nově zrekonstruovaný prostor zkušebny Divadla na Vinohradech, ve kterém se začalo také hrát a divadlo tak mělo
poprvé
v historii
svoji
komorní scénu, přišla dramaturgie s nápadem otevřít ji hrou mladé britské autorky Charlotty Keatlyové Máma říkala, že bych neměla v režii Jakuba Korčáka. Hra pro čtyři generace hereček měla být českou premiérou. V obsazení, o kterém režisér uvažoval na začátku, figurovaly Lucie Juřičková jako dcera, Daniela
Kolářová
jako
maminka
a Gabriela
Vránová
jako
babička.
A hledala se vhodná představitelka pro roli vnučky. Byla jsem v té době ve Vinohradském krátce, a tedy svým způsobem bez předsudků. Možná proto mě napadlo, že by bylo ideální posunout obsazení o generaci dolů a roli jízlivé, ale empatické babičky svěřit Věře Budilové. Znala jsem ji tehdy jen z malé role v Örkényho Kočičí hře, kde excelovaly především Jiřina Bohdalová a Jana Štěpánková, ale hlavně jsem si všimla, jak výrazně dokázala na malé ploše zahrát postavu Tetky v Gazdině robě. Jakub Korčák s posunem obsazení souhlasil a dodnes jsem přesvědčená, že „sedlo“ všem herečkám lépe. Věra Budilová měla z prostoru zkušebny veliké obavy, byla zvyklá hrát čtyřicet let menší role na velkém jevišti. A najednou šlo o velký part na malém jevišti, na dosah divákovi, s velkým množstvím
textu
a bez
nápovědy.
Jak mi
později
řekla,
nakonec
se z obávaného úkolu stala po tolika letech u divadla nejmilovanější role. Dokonalá souhra mezi herečkami přinášela divákům nevšední zážitek a Věře Budilové na sklonku její herecké kariéry, a vlastně i na sklonku života, nečekané potěšení. Stejně jako o dva roky později další Babička, tentokrát z Povídek z vídeňského lesa rakouského dramatika Ödöna von Horvátha.
S jakou
chutí
hrála
tvrdou
a zásadovou
ženu,
která se škodolibostí položí svého nemanželského pravnuka Poldíčka do průvanu, aby se nastydl, zemřel a ona tak jednou provždy zbavila celou rodinu hanby, kterou jí způsobila vnučka… Poslední
rolí
Věry
Budilové
byla
opět
jedna
z těch
mnoha
„služebných“, bez kterých se ovšem žádné divadlo neobejde – hospodyně Hilda v Podzimní zahradě Lillian Hellmanové na jaře roku 1999. O půl roku později, 20. října, Věra Budilová po krátké nemoci zemřela. Letos v září by jí bylo 85 let. Autorka pracovala jako dramaturgyně DnV v letech 1993–2006. Podle internetu zpracovala Libuše Dědičová
Nepodařený výlet Když byly po roce 1989 otevřeny hranice, začali jsme jezdit do sousedních zemí, abychom poznali krásy přírody a kulturu i jinde. Naším cílem bylo často Rakousko a Švýcarsko. S táborskými turisty jsme se jednoho slunečného červencového dne vydali autobusem do Švýcar k úpatí Matterhornu. Cesta rychle ubíhala, ale slunce pražilo stále silněji a nemilosrdně se opíralo do stěn autobusu. Členové turistického vyndávali
oddílu stále
častěji
láhve s pitím, až tyto byly prázdné. Cestou jsme však dost často potkávali místa
s vyvěrající vodou a tím byla situace zachráněna. Ne však pro každého! U gejzírků nebylo napsáno, že je voda pitná a já jsem se bála této vody napít. Myslela jsem si, že i ta strašná vedra bez vody musím vydržet. Jak jsem se však mýlila! Ještě před Zermattem mi začalo být špatně, na čele mi vyvstal studený pot, vše se se mnou točilo. Věděla jsem, že nejsem schopna jet s ostatními na Matterhorn. Autobus musel zůstat na parkovišti a my jsme jeli dál vláčkem k úpatí hory do Zermattu. Vystoupila jsem s ostatními s úmyslem koupit si něco v lékárně proti bolesti. Tam hned viděli, že mi je opravdu moc zle a nechtěli mi nic prodat. Prý musím k lékaři, k němuž mne i dovedli. Stále mi bylo moc zle a pan doktor mi pouze řekl, že jsem málo pila a byla dehydrovaná. S panem doktorem jsem se domlouvala mou školní němčinou i posunky. A tak ta prohlídka trvala téměř tři čtvrtě hodiny. Nastal čas na placení. Pojištění jsem neměla u sebe, to zůstalo v autobuse, několik km vzdáleném. Pan doktor mi dal po předložení pasu účet na 300 švýcarských franků, nevím to již přesně, ale byla to vysoká suma, kterou jsem mu měla poslat. Se svojí skupinou jsem se sešla, ale místo zážitku z Matterhornu jsem trpěla u pana doktora. Ještě ve vláčku od Zermattu jsem měla bolesti. Poznal to na mně jistý pán, snad lékař, cestující vedle nás. Domů jsem přijela ne jako z výletu, ale jako po výprasku. A dohra s pojišťovnou? Pojišťovna sice účet zaplatila, ale až po dlouhé době, kdy pan doktor již poslal upomínku. Takže vinou mé hlouposti vskutku nepatřil tento výlet mezi vydařené. Já jsem dostala pořádnou lekci, že není možné na výletě podceňovat pití a je nutné mít důležité doklady vždy u sebe. Především pak pít, pít a pít!!! Milada Janatková
Zápis č. 6/15 ze schůze Rady klientů Gcentra Tábor, která se konala 15. června 2015
Přítomni: p. MUDr. Baloun, pí Doubková, pí Janatková, p. Klaus, pí Svobodová, pí Růžičková, pí Ženíšková, pí Zvonařová Omluvena: pí Čiháková, Hosté: PhDr. Jaroslava Kotalíková – ředitelka Mgr. Alena Kubíková – zástupkyně ředitelky 1. P. Klaus zahájil schůzi, přivítal účastnice – účastníky a oznámil program schůze. 2. Zápis – koupelny, deratizace, chodníky na zahradě, letní hry – informace budou ve zprávě pí ředitelky. Zápis schválen. 3. Zpráva pí ředitelky: a) Opravy koupelen prozatím ukončeny, pokračovat se bude na podzim. b) Deratizace provedena. c) Oprava chodníků a úprava zahrady ukončena. d) Letní hry – kuželky, pétanque – tréninky budou probíhat příští týden. Budou určena 2 družstva (muži, ženy). Přijede 8 družstev asi 54 sportovců a organizátorů. Zahrada bude plná. Každé družstvo bude mít svoji lavičku. Akce začíná v 10:00 hod. 4. Strava – porce večeří jsou pro některé klienty veliké. Vzhledem k normě i cenové hodnotě je nelze měnit. Ani návrh – sušenky a podobné náhrady nejsou po stránce zdravotní vhodné. U pečiva (chléb) se mění dodavatelé, ale nikde není požadovaná kvalita.
5. Televize, rozhlas – tato zařízení jsou soukromá a každý uživatel za ně zodpovídá. Pokud neplatí poplatek, nese případný postih uživatel – uživatelka. Rada klientů ani vedení G-centra do toho
nemůže zasahovat. Někteří klienti platí televizi převodem nebo prostřednictvím rodinných příslušníků. 6. Rada klientů a sociální úsek upozorňují, že v červenci a srpnu budou vzhledem k dovoleným omezeny nákupy. 7. Zpráva pí Kubíkové: a) Doplnění zprávy o letních hrách (občerstvení, hudba, grilování, studentky Střední zdravotnické školy Tábor). b) Akce na červenec byly oznámeny ve Zpravodaji. c) 23. 6. 2015 – vystoupení dětí z MŠ (vítání léta). 8.
Různé – p. Klaus: a) Rada klientů vyzývá klienty, aby větší finanční obnosy ukládali do trezoru u pí Říhové. b) Rybí
prsty
klientkami)
(doporučené
nejsou
vhodné,
protože obsahují větší množství strouhanky a minimum ryb. c) Na
pokojích
je
špatně
slyšet
rozhlas. d) Dietní sestra prověří dodržování diet. e) Nejsou
návštěvy
divadla
–
prověřit zájem. f) P.
Klaus
doporučil
na
návrhy
klientů, požádat klienty I. poschodí o návrh svého zástupce do Rady. Vzhledem k tomu, že se k 31. 12. 2015 připravují volby do Rady klientů, bude od září v atriu urna, kam můžete dávat své návrhy na nové členy Rady klientů. Klaus Jaroslav předseda RADY Klientů
Děti a prázdniny Prázdniny a dovolená, je každý rok vytoužená. Můžeme si ráno přispat, a ne výprask za to dostat.
Z něčeho přec radost máme, na hrady se podíváme. obdivujeme krásné věci, jež dělali naši předci.
Učit se teď nemusíme, naše plány máme jiné. Zažít nová dobrodružství, aby bylo správné dětství.
Stavitelům a kovářům, staletí již tu stojí dům. který oni vytvořili, a pak k užívání dali.
Dospělí se trmácejí, svoji chatu zlepšit chtějí. My jim radost nebereme, občas trochu pomůžeme.
Umělecká díla máme, jimi se my vždy chlubíme. Každý sebemenší hrad, je náš národní poklad.
Jedem s nimi na výlety, navštívíme strýce, tety. Známkami se nechlubíme, příště je snad vylepšíme.
I když moře my nemáme, v přírodě se vyžíváme. Krásná krajina nás láká, nechybí nám v srdci láska. Milada Janatková
AKCE NA ČERVENEC – SRPEN 2015 Poslech hudby: - úterky od 14:00 hodin: poslech dechové hudby - čtvrtky od 14:00 hodin: poslech vážné hudby Knihovna G-centra – otevírací doba: Čtvrtek 9:30 - 10:30 hodin. V tomto čase Vám bude přečten denní tisk. Videoprojekce: Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 ve společenské místnosti v přízemí. Trénink v kuželkách: Dle oznámení na nástěnkách od 14:00 hodin v atriu. Stolní hry: Každé pondělí od 10:00 hodin v atriu. Skupinové předčítání: Každou středu od 14:00 hodin v Selské jizbě. Každá první středa v měsíci bohoslužba Církve československéhusitské v kapli.
Další akce jsou tu pro vás : 30. července
Oslava narozenin – Červenec-Srpen, od 14.00 hodin Společenská místnost
12. srpna
Kouzelnické představení – od 14.00 hodin - Atrium
V ČERVENCI a SRPNU oslaví narozeniny: 1.7. – 31.7. František Neužil, Milada Zemanová, Božena Pouzarová, František Čepelín, Zdeňka Pohanová, Marie Halámková, Věra Čiháková, Alžběta Jackovová, Ludvík Entlicher, Vlasta Nadrchalová, Vasil Hajdur, Milada Zíková, Anna Valentová, Věra Janovská
1.8 – 31.8 Karel Novák, Jaroslav Hubenka, Dagmar Teršípová, Františka Taušová, Věra Kořená, Hana Horňáková, Blažena Vorlíčková
Nově mezi nás zavítali tito klienti: Jaroslav Kubička, Rudolf Prinz
Rozloučili jsme se: Antonín Krajíček
Středisko sociálních služeb Podrobné informace ke všem připravovaným akcím získáte u pracovníků Střediska sociálních služeb. Kancelář najdete v přízemí budovy, číslo dveří 116. Telefon 381 478 230.
