Léto budiž pochváleno!

www.muzes.cz

VII-VIII 2010

Jednotlivý výtisk 39 Kč Předplatitelé 20 Kč

č a s o p i s

O

P Ř E K O N Á V Á N Í

B A R I É R

„Šťastný dny, kdy člověk má chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk...“ říká V. Jiránek str. 20

Léto budiž pochváleno! Velká letní soutěž o nádherné ceny! Malý výbrus mozku pro horké dny! str.

Časopis o vás a pro vás ve spolupráci s Kontem BARIÉRY!

50

3

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

EDITORIAL

obsah

Výlet vzdušnou čarou

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov

Už je to docela dávno. Ale co na tom. Nikdy není pozdě se vrátit a začít znovu... Když byli synové malí kluci, vymýšlel jsem výlet, na který by nezapomněli. Jenže když jsem nanesl tohle téma, padaly úplně jiné destinace než ty, které jsem měl na mysli. A protože voněly dálkami, dostaly přednost. Čím dál víc se ale ten nápad vrací. Možná proto, že voní blízkem. Jak to tehdy vlastně bylo? „Uděláme si pánskou jízdu,“ navrhl jsem klukům. Podívali se po mně nedůvěřivě. „A kam pojedeme?“ „Nikam.“ Mrkli po sobě a asi měli chuť zaťukat si na čelo. „My nikam letos nepojedeme, my totiž půjdeme. Po svých.“ „To jako pěšky?“ nemohli uvěřit. „Ráno vyjdeme na kopec za vesnicí, vyberete si směr, který budete chtít, mávneme tím směrem rukou a tam vyrazíme.“ „A co když tam nepovede cesta?“ „Půjdeme cestou necestou.“ „A kde se zastavíme na noc?“ „Tam, kde nás budou bolet nohy.“ „A jak budeme spát?“ „Ve spacáku. Pod širákem.“ „A co budeme jíst?“ „Co budeme chtít.“ „A když budeme chtít svíčkovou?“ „Zajdeme si do hospody na svíčkovou. Anebo si opečeme chleba na ohýnku a budeme si představovat, že jíme svíčkovou.“ „Co si opečeme? Suchý chleba? A co budeme celý dny dělat?“ „Budeme se dívat kolem sebe a hledat hezký věci, zvířata a dobrý lidi.“ „I hezký kameny?“ „I hezký kameny,“ kývl jsem a už jsem viděl, jak se po našem prázdninovém vandru valíme domů s pytlem kamení... K tomu výletu nedošlo... Možná, až začne být milé, že voní blízkem. Letní dvojčíslo časopisu Můžeš je plné výletů a pestré jako letní horská louka. Neodkládejte nic. Ani výlety, ani důležitá rozhodnutí – ani tohle číslo časopisu... Jan Krůta, vedoucí redaktor vydání

Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

Dopisy a názory

Projekt

Hluchoslepí vyrazili na kolech

Adrenalin

Jiří Kříž oceněn

Melantrichova 5

Máme psího mistra

Jak voní nadace v létě?

Nadace OKD rozdělovala Paralympijský výbor nechce rekord Z redakční pošty Zdraví Komu není rady... Zamyšlení Láska bez podmínek

U lékaře Bezhlavé skoky Reportáž Jeden den slávy Člověk mezi lidmi Léto a samota

Šťastné dny Vladimíra Jiránka Akce na jedničku

Lidé kolem nás Letní byt na ulici Definice pro život Kdy začíná stáří? Povedlo se Firemní dárcovství

Vydává: Sdružení konta BARIÉRY, o. s. Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mobil: 722 066 233) Vedoucí redaktor tohoto dvojčísla: Jan Krůta Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová (mobil: 722 966 510) Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, 140 21 Praha 4 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v červenci 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a MČ Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Předplatné: Pro PPF Media, a. s., rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: PPF Media, a. s., a Česká pošta, s. p.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

Kresba na titulní straně: Vladimír Jiránek

Partneři redakce:

6 9 10

Změna zákona o pomoci v hmotné nouzi

15 16 18

23 24 28 31 32

40

Na návštěvě

46

Dobré zprávy Zaměstnanci Telefónica O2 darují krev Zaměstnavatel roku 2010 Terapeut: Nevyvracím lidem bludy Veřejná služba v Agentuře Pondělí Bav se a vyhraj! Velká letní soutěž

20

38

Věk a my

Jak se točí HandyCamping

12

37

Poradna

Pokus o most přes rozbouřené vody

Výlety Milujeme hrady, ale bez bariér

Není na škodu podívat se dál...

Dotazy a odpovědi

Výtvarníci pro Konto BARIÉRY

Motorkáři do Kladrub

Rozšiřte řady předplatitelů! Roční předplatné za dvanáct výtisků 240 Kč (poštovné zdarma). Cena jednotlivě prodávaného časopisu 29 Kč. Cena tohoto letního dvojčísla 39 Kč. Pište na mailovou adresu: [email protected] nebo volejte 224 242 973.

4

Reportáž Dobrodružství po suchu i vodě

36

Okno do světa

Lidé bez bariér Proutek zasazený J. Kostečkou

35

Aktivita na léto Vozíčkáři na dně Rozhledna Ischia: Léčí duši i tělo Literární soutěž Oceněné povídky Zážitky z cest Srub u mizící řeky

48 50 52 54 56 58

Povídka Stephen Leacock: Těžký život zálesáka Knihovnička Knihy na léto

60 62

Velká letní soutěž časopisu Můžeš! Vyhrajte mobilní telefon a dobíjecí kupony v hodnotě 1000 Kč, elektronický kurz a slovník anglického jazyka a nádherné výpravné knihy (encyklopedie a kuchařky)! Na stranách 50–51 si můžete i v parném létě bystřit hlavu! Luštěte a vyhrajte!Uzávěrka 15. srpna 2010. můžeš / číslo 7–8 – 2010

4

5

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

d o p i s y & n á z o ry

Hluchoslepí vyrazili na tandemových kolech

Nadace OKD rozdělila téměř 20 milionů

LORM uspořádalo v červnu cykSprodružení listický pobyt na tandemových kolech osoby s hluchoslepotou ve Škrdlovicích

u Žďáru nad Sázavou. Devět hluchoslepých sportovců najezdilo se svými proškolenými traséry denně v průměru 20 až 40 km. „Jezdit po Vysočině bylo moc krásné. Traséři nás během jízdy informovali o tom, co se kolem nás děje. Při jízdě nahoru na nějaký ten kopeček jsme si zanadávali, ale když jsme ho vyjeli, tak jsme měli radost z překonání. Najezdili jsme kolem 160 kilometrů a ti zdatnější z nás dokonce až 240,“ říká jeden z hluchoslepých účastníků Milan Koklar. Hluchoslepí měli možnost si jízdu na tandemovém kole vyzkoušet nebo se v této sportovní aktivitě zdokonalovat již potřetí, pokaždé v jiném terénu. Před dvěma lety poprvé poznávali z kola Českou Kanadu, před rokem našlapali se svými traséry stovky kilome-

N

edno zamračené červnové nedělní odpoledne se vraceli klienti Agentury Pondělí – lidé s mentálním postižením – domů ze sportovního pobytu v Chřibské. Byli unavení a promrzlí z nevlídného počasí. Přišli na zastávku autobusu s desetiminutovým předstihem, ale na svůj spoj čekali marně. Jak se dozvěděli později, autobus jel o nejméně 15 minut dříve. Další nedělní spoj jel za velmi dlouhou dobu a šlapat šest kilometrů na vlak by nebylo s některými našimi klienty možné. Jezdíme s klienty na výlety často v rámci naší služby sociální rehabilitace – že jede autobus o pět minut dřív, nám už přijde běžné, ale patnáct minut se nám zdá hodně. Opravdu nám to velmi zkomplikovalo situaci. Nakonec jsme museli objednat náhradní minibus. Měli jsme velkou chuť poslat tu fakturu na tisíc korun ČSAD Semily. Sami řidiči autobusů si neberou servítky a na dotaz, zda by nemohli jezdit na čas, odpovídají, že cestující by měli na zastávce být s dostatečnou časovou rezervou. O kolik se potom protáhne čekání, zvláště v zimě, kdy zase jezdívají se zpožděním? Nebylo by jednodušší, kdyby řidiči těch pár minut počkali?

adace OKD podpoří i letos neziskové organizace a obce, především v moravskoslezském regionu. Správní rada nadace v červnu rozhodla o podpoře 162 projektů, mezi něž rozdělí přibližně 19,5 milionu korun. V programu Pro zdraví, který se věnuje především podpoře zdravotních a sociálních služeb, podpoří Nadace OKD nejvyšší částkou 600 000 Kč občanské sdružení Heřmánek, které v Karviné provozuje stejnojmenný Dům na půli cesty pro děti odcházející z dětských domovů. Nejvyšší pomoc v programu Pro radost, který se zaměřuje na podporu kulturních, sportovních a vzdělávacích aktivit, získá obecně prospěšná společnost Respekt institut na projekt Žurnalistika v praxi. Jeho cílem je vzdělávání talentovaných novinářů, především studentů vysokých škol. V programu Pro budoucnost, jehož cílem je hlavně podpora životního prostředí v regionu a péče o kulturní památky, obdrží grant ve výši 500 000 Kč hned dvě organizace. Město Orlová plánuje vybudování dětského hřiště pro školáky, ostravská Charita sv. Alexandra chce pokračovat v obnově chráněné kulturní památky – bývalého Dolu Alexandr, kde již nyní zaměstnává v chráněných dílnách několik desítek handicapovaných lidí. Ve specifickém programu Pro Evropu, jenž přispívá organizacím na přípravu žádostí pro získání grantu z EU, podpořila nadace deset organizací. Nejvyšší částku (200 000 Kč) obdrží Oblastní charita Uherské Hradiště, která chce vytvořit chráněné bydlení pro lidi s mentálním postižením. Nadace OKD vznikla v lednu 2008. Od té doby rozdělila zhruba 120 milionů korun mezi téměř 800 veřejně prospěšných projektů. Zakladatelem Nadace OKD je černouhelná těžební společnost OKD, která dává nadaci každý rok jedno procento ze svého zisku. Mezi další dárce patří společnosti NWR, RPG RE, Green Gas, OKD, Doprava a OKK Koksovny.

Luboš Pavel a asistentky Agentury Pondělí

Vladislav Sobol

Účastnice pobytu s trasérem.

Foto: archiv

trů v Litevském pomoraví u Olomouce. Více informací o hluchoslepotě a všech aktivitách sdružení LORM lze najít na webových stránRad kách www.lorm.cz.

Z redakční pošty Dopis

P

o víkendu, který by měl být ukázkový, co se týče života vozíčkářů, se moje namlsaná dušička pozastavila v němém popůlnočním čase. Tolik bych toho chtěla. Jsou to naprosto neskromná přání, od domečku s červenou střechou počínaje po chodící nohy konče. Snění, to moje bláznivé snění. Možná někoho srazí na kolena, ale já jsem jak malíř před bílým plátnem. Zlehka okousávám konec štětce, beru paletu a vymačkávám tubu za tubou. Netuším vlastní zobrazení, nečekám věhlasnost. Pomalu, jen zlehka se štětinky vnoří do červené a rázem je zde pole máků, protkané modří chrp. Žluté slunečnice tomu všemu dodávají veselost a třpyt. Zelená vůkol pokouší k ulehnutí a modrá, životní síla zurčících potůčků, studánek a řek, nabíjí jak elektromagnetické pole. Nemluvě o azuru nad hlavou, ve kterém se snoubí s duhovou krásou všech barev. A stejně tak se mi proplétají mé fantazie a sny… Hned jsem v divadle, podruhé na vrcholku hor, vzápětí hladím srnku v lese i samet královských křesel. Tóny houslí se mísí s pianinem, meluzína se střídá s bouřkou. Chvíli se mi mysl prosmýčí sněhový poryv, aby ho v druhé vteřině nahradilo polední slunce s pouštním pískem. Jsem snad bláznivá? Ale kde, jen trochu blázním s tím nedosažitelným, nereálným, nepřístupným, i když… Jsou některá přání opravdu tak nedostupná? Mořským vlnám se možná nic nevyrovná, ale šumění rákosí, vůně ohně a stíny skal tančící v řece mají taky něco do sebe. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Tolik bych toho chtěla. Jenže kolik nás takových je? A kolik z nás v té kruté životní realitě už neumí, nechce nebo nezvládá snít... Iveta Kollertová, Litvínov

Autobusy si v Ústeckém kraji jezdí, jak chtějí

J

Máme psího mistra! J iž pošesté se v červnu utkali na mistrovství ČR vodicí psi, poprvé však mezi nimi byli psi asistenční. Soutěž připravila nezisková organizace Helppes spolu s Klubem speciálního výcviku Českého kynologického svazu. Historicky prvním mistrem ČR ve výkonu asistenčních psů se stal Milan Langr z České Lípy a jeho zlatý retriever Baron Splendid Fellow a mistryní ČR ve výkonu vodicích psů soutěžící s nejtěžším kombinovaným postižením z kategorie kombinovaný handicap Monika Růžičková se svou již desetiletou fenkou labradorského retrievera Florou Elva Bohemia. Obě mistrovství se uskutečnila 19. června v areálu výcvikového centra Helppes v Praze. Mistrovství asistenčních psů mělo jednu kategorii, v níž soutěžili společně vozíčkáři a lidé s těžkými tělesnými handicapy. U vodicích psů byli soutěžící rozděleni do kategorií podle zrakového postižení – soutěžili v kategoriích zcela nevidomý, těžce zrakově postižený a kombinovaný handicap. Majitelé asistenčních i vodicích psů soutěžili ve dvou disciplínách – v poslušnosti a speciálních úkonech, podle typu handicapu. U psů asistenčních to jsou praktické dovednosti, kterými denně pomáhají svým pa-

ničkám a páníčkům, například pomoc při svlékání či oblékání, otevírání dveří a zásuvek, podávání nejrůznějších předmětů, vyhledání a přinesení ztracených osobních věcí a zvonícího mobilu, rozsvěcení a zhasínání světla, podávání upadlých předmětů, odnášení či přinášení věcí od druhých lidí a podobně. Majitelé psů vodicích soutěžili ve vedení zrakově postiženého po určené, pro všechny stejné trase, kde měli za úkol vyhledat a přejít přechody, schody, vyhledat místo k sezení, vyhledat dveře do prodejny a v ní nalézt pult, vyhýbat se nejrůznějším přírodním i umělým překážkám včetně překážek v úrovni hlavy člověka. Všichni psí pomocníci museli také projít zkouškou nevšímavosti vůči pohozené potravě a netečnosti vůči zvěři. Výkony posuzovala mezinárodní komise nezávislých rozhodčích. Významem této soutěže není pouze to, kdo se stane mistrem republiky, ale vůbec možnost setkání lidí s různými typy postižení, ale se stejnými potřebami a zájmy, představení práce asistenčních a vodicích psů nejširší veřejnosti, možnost srovnání výkonů psů a v neposlední řadě pro majitele psích pomocníků možnost zjištění chyb a před-

ností svého psa a získání odborných rad od zkušených posuzovatelů a trenérů. Kompletní výsledky obou soutěží a více informací o občanském sdružení Helppes, jeho projektech a aktivitách najdete na adreRad se www.helppes.cz.

Jiří Kříž oceněn Š

Paralympijský výbor nechce rekord

estnáctým nositelem Ceny Olgy Havlové se letos stal MUDr. Jiří Kříž, primář spinální jednotky při Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství UK 2. LF a FN Motol. Porota Ceny Olgy Havlové vybírala ze sedmnácti nominací a rozhodla vyznamenat Jiřího Kříže za dlouhodobou pomoc paraplegikům v České republice. Slavnostní vyhlášení držitele Ceny Olgy Havlové 2010 se uskutečnilo v rámci oslav 20. výročí založení Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a při této příležitosti bylo uděleno poděkování Václavu Havlovi Rad za přínos občanské společnosti. 

B

rněnský plavecký areál Za Lužánkami hostil 4. a 5. června tělesně postižené plavce, účastníky Mistrovství České republiky – HARTMANN OPEN. Celkem přijelo poměřit síly 103 plavců z 10 týmů z České republiky a Slovenska. Ve finálových závodech na sebe výrazně upozornila karlovarská Vendula Dušková, která získala dva mistrovské tituly v kategorii žáků ve vynikajících osobních rekordech. Z brněnských plavců nejvíc zabojovala Michaela Philippi, vítězka prsařské stovky žákyň. Po 16 finále, v nichž se rozdělovaly mistrovské tituly, přišla na řadu štafeta a v pěkném dramatickém závodě v ní zvítězil tým SK KONTAKT PRAHA. Nejhodnotnější výkony mítinku předvedli dlouholetí reprezentanti Kateřina Lišková a Vojtěch Franěk. Prvně jmenovaná zaplavala na 50 m znak čas, s nímž by na loňském mistrovství světa i Evropy dosáhla na medaili. Vojtěch Franěk získal mistrovský titul na 50 m volný způsob a v motýlkové padesátce pak předvedl výkon lepší hodnoty stávajícího světového rekordu. „Kateřina i Vojta potvrdili svoji příslušnost ke světové špičce a je tristní, že je Český paralympijský výbor stále odmítá nominovat na letošní mistrovství světa v Nizozemsku jenom proto, že odmítají přestoupit do nadiktované organizace a vystoupit ze

Soutěžící Barborka Reiterová s fenou Eliškou při předvádění cviků asistence Foto: Helppes

Příprava na závod

Foto: Vít Franta

své stávající. Kvůli postoji Českého paralympijského výboru nemohou být jejich výkony ani zaneseny do světového žebříčku, ani nemůže být uznán Vojtův světový rekord. Jsme raritní zemí, jejíž funkcionáři odmítají kvůli osobním animozitám držení světových rekordů,“ hodnotí situaci Jan Nevrkla, předseda pořádajícího KONTAKTU bB a Českého svazu tělesně Marta Vojáčková postižených sportovců.

Dana Němcová, předsedkyně správní rady VDV, biskup Václav Malý, člen správní rady VDV, a laureát Ceny Olgy Havlové Jiří Kříž  Foto: Výbor dobré vůle  můžeš / číslo 7–8 – 2010

6

7

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

z d r av í

Komu není rady... Profesor Michael Aschermann je předním evropským kardiologem, uznávaným učitelem a neúprosným bojovníkem proti lidské apatii. Text: Zdeněk Jirků Foto: archiv

Pane profesore, proč jsme všichni na začátku 21. století nemocní? Člověka, který by docela samozřejmě říkal „mně nic není“, aby pohledal...

Začnu příkladem, který se může zdát odtaži­ tý. Třetí svět, Afrika. Zatímco my už padesát let bojujeme s nejčastějšími chorobami, tedy s onemocněním onkologickým a s onemoc­ něním oběhového systému, tedy srdce, cév a mozku, na černém kontinentu jsou stále na prvním místě úmrtí infekce a podvýživa. Přestože je tam stále zoufalá životní úroveň, některé skupiny obyvatelstva si žijí přece je­ nom lépe. A nejednou vidíme překvapující trend – arteroskleróza předbíhá a předběh­ ne ty příšerné a nezvládnutelné infekce. Co k tomu vede? Na jedné straně tam bu­ dou dál miliony lidí postižených infekce­ mi a podvýživou, za dobu našeho rozhovoru tam zemřou tisíce lidí, zejména malých dětí. Mimochodem o tomto tématu se vlastně už nemluví. Zatímco naftová skvrna v Mexic­ kém zálivu denně plní média, ačkoli zatím nezabila ani jednoho člověka, hrůzy v Africe jsou už banalitou. Na druhé straně se i v af­ rických společnostech prosazuje jiný než tradiční styl života. Přecházejí k jiné stra­ vě, nevyvážené a jednostranné. Daleko více kouří a kdo může, tloustne. Jestli tam po­ stupně tento styl života převáží, bude to ješ­ tě horší než všechny nemoci ze špatné vody dohromady.

Takže si opravdu o svém zdraví rozhodujeme sami?

Ne vždy. Genetickou výbavu neošálíte. Ně­ které nemoci dostanou např. jen muži, jiné jen ženy. Někdo zdědí opravdu špatné geny a je postižený na celý život. Jiný ale má jen určitou genetickou náchylnost k některé ne­ moci. A tady už začíná odpovědnost jednot­ livce. Když vím, že mnoho lidí v příbuzen­ stvu trpělo a trpí diabetem, musím si hlídat váhu, jíst pestrou stravu plnou zeleniny, po­ hybovat se… Všimněte si, že nežádáme žád­ né mučení, jen používání zdravého rozumu. Řekl byste tedy, že předpokladem zdravého těla je zdravý rozum?

Souhlasím. Abych obrazně řečeno pozval do našeho rozhovoru onkologa: Pravděpo­ dobnost nádorového onemocnění je přímo závislá na složení stravy člověka. Pravděpo­ dobnost nádoru, zejména plicního, prud­ ce stoupá u kuřáků. Fascinuje mě, že v naší zemi kouří cigarety třetina obyvatel, dokon­ ce se zvyšuje počet kuřaček, mladých dívek kouří třetina, mladých kluků pětina. Neuvě­ řitelná čísla. Statisíce lidí se chovají jako se­ bevrazi, zadělávají si na nádory, ale i na těž­ ká onemocnění srdce, plic a cév. Mluvíme o zdravém rozumu. Kde je u člověka, kte­

Bude to epidemie?

Můžeme to tak nazvat. Přitom víme, jak jí čelit. Samozřejmě proti nám stojí nízké vzdělání tamějších obyvatel a celkový nezá­ jem takzvaných vyspělých zemí. A nepůjde jen o Afriku, možná i o miliardovou Indii. Ale to jsem říkal jen proto, abychom se při­ blížili k odpovědi na vaši otázku. Určitá sku­ pina lidí – a není malá – se u nás chová jako ti Afričané. Odmítají prostě pochopit doce­ la jednoduchou pravdu: určitý způsob živo­ ta prostě zabíjí a všechny pohádky o strýčko­ vi, který se choval nezodpovědně, a přesto se dožil sta let, jsou buď lži, nebo zcela, ale opakuji zcela výjimečné případy. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Člověk raději sedí desítky minut v autě a popojíždí v oblacích plynů, než by stejnou trasu absolvoval svižnou procházkou mnohem rychleji.

Nejoblíbenější pracoviště prof. Aschermanna – katetrizační sál. A vždy velká spokojenost, když minikamera ukáže dobrý stav pacientových cév.

zlozvykům skončili s vážnými diagnóza­ mi na naší klinice. Vzdělání tu berme spíše jako schopnost naslouchat ověřeným infor­ macím, proměnit je v praktické závěry pro vlastní život, a hlavně je srozumitelně vště­ povat vlastním dětem. To může zvládnout kdekdo, informací je dost a každý praktic­ ký lékař by jen uvítal, kdyby za ním člověk přišel a zeptal se: Co mám ve svém chování změnit, abych byl zdravější?

rého tady připravujeme na amputaci dol­ ní končetiny, protože mu cigarety doslova ucpaly cévy, a on si na cestičce před klinikou vykuřuje? Možná už to tak je – mnoho lidí si myslí, že jejich zdraví a nemoc jsou problémem medicíny, nikoli jejich…

V naší společnosti je už dost velká, ale po­ řád ještě relativně malá skupina rodin, kde už si uvědomili, že vyvážená strava, pohyb, kvalitní kultura a celkové klima mezi rodiči i dětmi jsou nejen zdravé, ale také výhodné a prospěšné pro dlouhodo­ bou prosperitu. Mnoho výzkumů už pro­ kázalo, že obézní rodiče mají často obézní děti. To není genetická zátěž, o které jsme před chvílí mluvili, to jsou zlozvyky, ne­ ochota přemýšlet o souvislostech, jakási nízká kultura rodiny.

Omezily by se tak požadavky na celý zdravotní systém? Ušetřili bychom všichni?

Máme stále prakticky bezplatné zdravot­ nictví. I malá regulace, jakou představu­ jí dnešní třicetikorunové poplatky, fun­ guje. Ale protože nefunguje to zmíněné ra­cionální chování před případnou návště­ vou lékaře nebo nemocnice, celý systém je přetížený.

Řekl byste, že jde o „sociální genetickou vadu“?

Třeba i tak. Zkrátka zdravý životní styl se jen málokdy podaří jednomu člověku v rodi­ ně, kde je běžné přejídání, lenost, ignorová­ ní ověřených poznatků. Řekl bych, že tako­ vých rodin je kolem sedmdesáti procent, za­ tímco těch moderních, racionálních, je tak třicet procent. Máme prostě obrovské množ­ ství rodin, kde převažuje čistě spotřební mo­ del chování jako reakce na nedostatek před rokem 1989. Jejich ideálem je bohaté jíd­ lo, klidné posezení u piva, prostě pohoda. Už i na sídlištích vidíte takové pikniky, od­ jet někam do přírody je pravděpodobně na­ máhavé. Pohodlí se zkrátka stalo velkou vymo­ žeností naší doby. Člověk raději sedí desít­ ky minut v autě a popojíždí v oblacích ply­ nů, než by stejnou trasu absolvoval svižnou procházkou mnohem rychleji. V těch autech cestují i otrávené děti a přivykají si, že jinak to nejde. A pak tihle lidé sedí v čekárnách a žádají: Doktore, pomoz! Dnes nejsou výji­ mečné infarkty nebo mozkové příhody u tři­ cátníků, o nádorech raději nemluvě. Jestli­ že tedy má rodina takovou sociální genetic­ kou vadu, jak jste to nazval, je naprosto jis­ té, že dříve či později její velcí i malí členo­ vé skončí v nemocnicích a při nejlepší péči mnohdy i hůře. Souvisí takové chování se vzděláním, tedy se schopností uvědomit si důležité souvislosti vlastního života?

Některé výzkumy to zřetelně naznačují, ale já bych nechtěl tvrdit, že vysokoškolský di­ plom je poukázkou na zdravý životní styl. Znám mnoho akademiků, kteří kvůli svým

Dovedete si, pane profesore, představit, že byste jednou stál před klinikou a vyhlížel pacienty?

Kdo je prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc. (1944) Profesor Univerzity Karlovy, v letech 1998 – 2005 přednosta II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, nyní zástupce přednosty. Autor stovek odborných článků ve světových časopisech, několika učebnic a knih, pravidelný lektor na mezinárodních kongresech, třikrát přednášel na proslulé Mayo Clinic v USA, v letech 2005 – 2008 předseda České kardiologické společnosti, člen mnoha mezinárodních odborných společností, jeho práce mají 3299 citací v odborném domácím i mezinárodním tisku. Stále působí jako školitel, ale také jako lékař u lůžka. Je nositelem medalie Za zásluhy České republiky (2009). Mimo jiné je autorem prvního použití kmenových buněk v léčbě po akutním infarktu myokardu (2003).

Je to veselá představa, ale naprosto nespl­ nitelná. Určitě ne za mého života. Zatím máme velký přebytek poptávky po našich službách. Řeknu vám hezký příklad – nyní pomáháme rozvíjet kardiovaskulární péči v Bulharsku. Naši kolegové tam jezdí prová­ dět katetrizace a učit tamější doktory mo­ dernímu pojetí této metody. A dostáva­ jí se do situací, které já pamatuji u nás tře­ ba před dvaceti lety. Včasná katetrizace je velmi úspěšnou léčbou infarktu. Naši mají v Bulharsku naplánováno na den třeba pat­ náct výkonů a do toho jim přivezou deset in­ farktů. To je klasický příklad terénu, který není dobře zmapován, kde nejsou dobře podchy­ ceni potenciální pacienti, zkrátka je tam ješ­ tě mnoho odborné práce. My už ji máme za sebou, naše kardiologie je od ambulant­ ních specialistů až po špičkové kliniky per­ fektně zorganizovaná, všichni vědí, jak s pa­ cienty zacházet. A máme další moderní technologie, o kterých se nám před lety jen zdálo. Proto jdeme dál, k dalším možnostem prevence i léčby. Takže bych se nedostatku práce nebál. Stejně je zajímavé, jaká je důvěra v naše zdravotnictví, a přitom slyšíme i tolik stížností a někdy i drsných…

Vztah lékař – pacient, sestra – pacient je hlavním problémem našeho zdravotnictví. Ale to nevyřeší sebelepší ministr. Jen tako­ vé pracoviště je dobré, kde jeho šéf vede svůj můžeš / číslo 7–8 – 2010

8

9

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

z d r av í

zamyšlení

tým k naprosto perfektnímu chování k pa­ cientům. Můžete mít tisíc citací v nejlep­ ších světových časopisech, ale když nebude na klinice nebo oddělení čisto, když lékaři neumějí nebo nechtějí srozumitelně pacien­ tovi vysvětlit, co s ním je a bude, když jsou sestry nevšímavé a hrubé, je to špatné pra­ coviště. Šéf za to odpovídá, šéf má umět tyto dů­ ležité momenty zkontrolovat, a když je po­ třeba, tvrdě zasáhnout. Samozřejmě nejlep­ ší je soustavná kultivace celého týmu, jeho pozitivní motivace. Používám tuto metodu už dávno, a když je to nutné, i před pacien­ ty. Tím se také vyhnete nejrůznějším zarpu­ tilým stěžovatelům a kverulantům. Dneš­ ní medicína je vysoce odborná a mnoh­ dy i vysoce specializovaná lidská činnost. Přes všechnu osvětu a desítky různých po­ pulárních časopisů o zdraví stojíte kaž­ dý den před nemocným člověkem, který je originální bytostí. Vy musíte rozhodnout o dalším postupu jeho léčby, vy odpovídáte za ­diagnózu i terapii. Žádná poradna na in­ ternetu to za vás nevyřeší. Tím jste připomněl i dnešní módu – denně do nás buší reklamy

Láska bez podmínek Rodiče přemýšlejí o budoucnosti svých dětí a přejí si, aby se děti měly v životě lépe než oni sami. Představují si, jak asi budou jejich syn nebo dcera vypadat, jaké budou mít vlastnosti, jaký sport nebo umění budou dělat, v jakém povolání se nejlépe uplatní. Na této terase se profesoři lékařské fakulty fotografují už přes 70 let. Vznikla tak galerie osobností, které zachránily desetitisíce životů.

na zázračné přípravky, zaručené preparáty na všechno možné a vitaminy… Zdá se, že jde o pěkně fungující byznys.

Jsem poslední, kdo by lidem zakazoval, co si mají v lékárně koupit. Vitaminy mo­ hou být v určitých případech vhodné, ale určitě ne bez porady s lékařem. I vitamin dokáže škodit. Vlastně se tak dostáváme na začátek – kdo žije rozumně, nepotřebu­

je ani zázračné lektvary nebo pilulky, na­ tož nějaké exotické módní procedury za ti­ síce. Kdo ale nevěří staré moudrosti „jez do polosyta, pij do polopita“ a já bych do­ dal „hýbej se, hýbej se“, potřebuje pak „úžasnou kapsli“ za mnoho peněz. Nako­ nec, když mu je opravdu špatně, skončí u nás a mnohdy čeká zázrak. Už dávno ho mohl mít, kdyby pro něj něco udělal...

Mezinárodní veletrh zdravotnické techniky, rehabilitace a zdraví

MEDICAL FAIR BRNO – CENTRAL EUROPE REHAPROTEX

19.–22. 10. 2010 Segment REHAPROTEX představuje široký sortiment kompenzačních, protetických, ortopedických a rehabilitačních pomůcek a ve středoevropském prostoru nemá konkurenci

www.medicalfair.cz Supported by Messe Düsseldorf Organizer of MEDICA and REHACARE

Text: Ivo Vykydal Foto: archiv

S

ní o tom, že vrcholy, kterých nedosáh­ li oni, mohou zdolat jejich děti. Chtějí věřit, že před chybami, které v životě udělali, mohou své děti ochránit. Čas­ to si rodiče myslí, že vědí nejlépe, co je dobré pro jejich milované potomky. Je to ale skutečně tak? Mohou rodičovské představy ovlivnit vzhled, vlastnosti, budoucí uplatnění a tím šťastný život jejich dětí? Není to spíš na­ opak? Nevede soustředění na budoucnost a ztráta neopakovatelných současných ži­ votních prožitků s dítětem ke zklamání? I když to vypadá na první pohled velmi jednoduše a každý rodič považuje za na­ prosto samozřejmé, že miluje své děti, k lásce bez podmínek je nutné najít v sobě velikou sílu a odvahu. Láska bez podmí­ nek znamená přijmout děti takové, jaké jsou; zahrnout je svojí láskou právě proto, že jsou; respektovat jejich nadání i slabos­ ti; podporovat jejich představy a sny; oce­ nit a povzbudit jejich snahu poučit se z je­ jich vlastních chyb; důvěřovat v jejich bu­ doucnost. Občas se v životě stane, že někteří rodi­ če nečekaně uslyší větu: „Maminko, tatínku, máte postižené dítě.“ To je potom šok! Vy­ rovnat se s takovou skutečností, to chce ješ­ tě několikanásobně větší sílu a odvahu. Při­ jmout s láskou dítě s postižením je pro ro­ diče vždy mnohem těžší. Projevem lásky bez podmínek je být šťastný, když je šťast­ né moje dítě. Podmínky k tomu vytváří nej­ prve rodina, potom přátelé, ale pak také šir­ ší společenství, obec a stát. Jestliže dnes ro­ dina a přátelé v sobě najdou sílu a odvahu dát skutečně všem dětem lásku, kterou po­ třebují, protože je milují takové, jaké jsou, co je čeká dál? Přijme bez podmínek každé dítě společnost? Rodičům dítěte s těžším postižením bývá nabídnuta ústavní forma péče o je­ jich dítě. V oblasti vzdělávání jsou pro děti s postižením určeny mateřské a zá­ kladní školy speciální. Po dosažení osm­

nácti let jsou lidé s mentálním postižením omezeni nebo zbaveni způsobilosti k práv­ ním úkonům, což je z pohledu práva v pra­ xi činí nezpůsobilými k tomu, aby si na­ příklad koupili rohlík. Shodneme-li se, že přijetí dítěte do rodiny a láska bez podmí­ nek jsou cestou ke šťastnému životu, proč to platí jen pro rodinu, ale už ne pro šir­ ší společenství? Proč běžná mateřská a zá­ kladní škola nemají podmínky k výchově a vzdělávání všech dětí společně? Jestliže rodičovské představy nemohou ovlivnit vzhled a vlastnosti jejich dětí, urči­ tě mohou ovlivnit způsob poskytování veřej­ ných služeb. V rodinách se o integraci dětí s postižením nemluví, protože je napros­ to přirozená. V některých mateřských a zá­ kladních školách už mají integrovány děti s postižením, avšak v případě těžšího stupně mentálního postižení nebo kombinované­ ho postižení je to dnes nereálné. Před třinác­ ti lety se mi zdál sen. Viděl jsem v něm ško­ lu. Chodily tam všechny děti, pro které byla tato škola spádová. V každé třídě se učili žáci tak, jak to od­ povídalo jejich věku. Každé dítě bylo jiné,

některé mělo dlouhé černé vlasy, jiné svět­ lé, holky a kluci, někdo jezdil na vozíku, jiný pomaleji mluvil. V další třídě byl žák, který ležel na po­ hovce, občas se usmál a hlasitě zavolal, byl tam i kluk s hlasem Karla Gotta, skvělý fot­ balista a holčička se stužkou ve vlasech. Uči­ li se jako tým, střídali se, každý plnil něja­ kou roli, společně poznávali nové a zajímavé věci. Vypadalo to také velmi přirozeně. Učili se jeden od druhého, vzájemně spolupraco­ vali. Vznikaly mezi nimi vztahy, které se roz­ víjely a vydržely i po škole. Oblíbená věta mého syna, když byl ještě hodně malý, byla: „Tatínku, neříkej to, nebo se to stane.“ A právě proto jsem dnes napsal tento článek. Možná, že můj sen a láska bez podmínek mají něco společného. Kromě toho, že obojí mi přináší potěšení a radost, je škola z mého snu vedle rodiny další místo k poznání lás­ ky bez podmínek. A proto věřím, snažím se, píšu, diskutuji a přeji si: Ať se láska bez pod­ mínek a škola pro všechny stanou realitou! Autor je předseda Sdružení pro podporu lidí s mentálním postižením

Se svou ženou se už dvacet let starají o těžce postiženého Matěje a říkají: Ani minutu jsme nelitovali, že ho máme. můžeš / číslo 7–8 – 2010

10

11

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

lidé bez bariér

Svoje protézy kdysi skrýval. Dnes se jimi rád pochlubí. Jeden z duchovních otců Proutku se nedávno stal i otcem rodiny.

Proutek zasazený Janem Kostečkou Neziskových organizací pomáhajících lidem s postižením je dnes relativně dost. Ovšem takových, které založil a vede člověk mající sám nějaký handicap, určitě mnoho není. Jedním takovým příkladem je občanské sdružení Proutek založené Janem Kostečkou. Člověkem, jenž se narodil bez nohou, ale nikdy se tím nenechal odradit od svých cílů. Text: Radek Musílek Foto: Jan Kostečka, Jaroslava Paštiková

P

routek letos slaví desáté narozeniny. Slouží lidem s mentálním postižením a umožňuje jim žít plnohodnotný, svobodný a odpovědný život uprostřed běžné společnosti. Na statku v Plasné u Jindřichova Hradce provozuje především chráněné bydlení a chráněné dílny. Mimo to nabízí školení a konzultace pro další poskytovatele sociálních služeb. Honzovi a jeho kolegům se zkrátka za uplynulou dekádu podařilo vybudovat prakticky z ničeho velmi užitečnou a dobře fungující organizaci. Sám říká, že to nebylo lehké a dnes už vlastně díky nabytým zkušenostem patří téměř k matadorům v budování neziskovek. Přitom je mu pouhých třicet dva let. Na začátku byla spíš náhoda nebo shoda okolností. Ještě jako dítko školou povinné v pražském Jedličkově ústavu začal jezdit na letní tábory. Kolem jejich pořádání se vytvořila skupina fajn lidí, kteří chtěli pracovat pro lidi s postižením. Honza dospěl, a aniž si to stačil pořádně uvědomit, najednou tyhle tábory sám vedl. Tam se také poprvé blíž setkal s lidmi s mentálním postižením. Jeden z jeho kamarádů přivezl skupinku klientů z ústavu sociální péče v Horním Maxově. A tehdejší student pedagogiky na Univerzitě Karlově najednou zjistil, že práce s těmi­hle lidmi ho moc baví. Výrobky z chráněných dílen Proutku odebírají různé firmy a mají i svůj internetový obchod. Zaměstnanci berou běžnou mzdu. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Po večerech u ohně, cestou na nákupy a při putování přírodou si s kamarády během táborů povídali o tom, že by bylo pěkné založit nějaké sdružení. Když se vrátili domů, trochu na to pozapomněl, ale po pár měsících se kamarádi ozvali: „Tak my do toho s tebou půjdeme!“ A najednou vzniklo občanské sdružení. Zatím ještě v Praze, ale brzy začali hledat objekt mimo ni. Asi kvůli jejich táborovým kořenům si všichni nejvíc oblíbili jižní Čechy, kam pravidelně jezdili. Takže když se naskytla možnost výhodného pronájmu statku v Plasné u Jindřichova Hradce, nebylo nad čím váhat.

Není úplně obvyklé, že člověk, který má sám nějaký handicap, pomáhá druhým. Přemýšlíš nad tím někdy?

Musím říct, že vlastně ani ne. Rozhodně nešlo o nějakou prvoplánovou úvahu, že budu splácet pomoc, kterou jsem sám někdy přijal. I když ta vývojová linie od Jedle přes tábory až k Proutku je celkem čitelná. Jedna moje kamarádka, která pracuje jako terapeutka v Německu, mi jednou říkala: „Kdo může lépe vědět, jaké to je být jiný, než člověk, který to sám nějak zažil? A takoví lidé nejlépe pomohou druhým vyrovnat se s tím.“

Takže na pedagogiku jsi nešel kvůli tomu, že chceš pracovat s lidmi s postižením?

Hele, já šel na pedagogiku s tím, že už o postižených nechci nikdy slyšet. (směje se) To mi vydrželo asi dva roky. A teď vedu Proutek a ještě chodím školit do jiných organizací pomáhajících rozličné klientele. Nejen s postižením, ale i třeba bojující proti závislostem. Zkrátka jsem mezi lidmi, kteří potřebují podporu v rozletu do světa. A jak to vypadá v samotném Proutku?

My se pro lidi s mentálním postižením snažíme vytvořit podmínky pro život, který se co nejvíc podobá životu ostatních lidí. Protože na rozdíl od lidí s tělesným postižením, kteří už se z velké části integrovali do společnosti, lidé s mentálním postižením stále často žijí v obrovských ústavech, v nějakém domě pro sto lidí kdesi za lesem. A poměry se mění hodně pomalu. Kdežto v Proutku?

Kdežto Proutek má chráněné bydlení, což jsou takové normální byty, kde mohou tihle lidé s určitou podporou a pomocí samostatně bydlet. Jeden byt je na statku a pak máme čtyři byty přímo v Jindřichově Hradci. K tomu funguje chráněná dílna, kam chodí normálně za peníze pracovat. Kolika lidem tohle dokážete nabídnout?

Samostatné bydlení má kapacitu sedmnáct míst a chráněná dílna asi dvacet. Ta ale teď rozšířila prostory, tak ještě není stoprocentně zaplněna. Ovšem nemám obavy. Zájem převyšuje nabídku, u bydlení se všechna volná místa vždy brzy zaplňují. Práce je plnohodnotná?

No jasně! Normálně pracovní smlouva atd. Každý den, kdy má být ten člověk v práci, musí přijít. Když ne, dostane „áčko“. Pokud jich má víc, tak ho prostě vyhodíme – jako v běžném životě. Mistr mu zadá úkol a pak ho podporuje v jeho zvládnutí. Část činností se točí kolem samotného fungování statku, ale převážnou náplní je tvorba výrobků, které se pak prodávají. Jezdíme na trhy, děláme na zakázku pro firmy a máme i internetový obchod www.chranene-dilny.eu. A musím zdůraznit, že práci a bydlení mají v Proutku na starosti dva samostatné týmy, i když je to třeba obojí na jednom statku. Děláme to profesionálně, takže nemůžeme míchat jedno s druhým. To zní téměř ideálně, jak se vám to podařilo?

Krev, pot a slzy. (směje se) Ne, tak teď vážně. Ten příběh je složitější. Na začátku byla parta kamarádů, které se nedařilo odpíchnout se z místa. Statek byl poloviční ruina a počáteční nadšení začalo pozvolna upadat. V jednu chvíli jsem se roz-

hodl do toho naplno položit. V té chvíli přišel první větší dar od dnes už neexistující nadace. Tím se otevřel prostor vzniku prvního chráněného bydlení a najednou jsme poskytovali první služby. No a odtud už nebylo cesty zpět. Najednou tu něco bylo, fungovalo to, takže jsme mohli jít už jen dál kupředu. Přibývali zaměstnanci, všechno bobtnalo. Ze začátku to bylo hodně těžké, ale s postupujícím časem práce přinášela čím dál více radosti. Dnes máme roční obrat sedm a půl milionu. Seženeme přes milion korun od firemních dárců. Vedle toho funguje školicí větev, o které už jsem mluvil.

Hele, já šel na pedagogiku s tím, že už o postižených nechci nikdy slyšet. To mi vydrželo asi dva roky. Vývoj byl překvapivě rychlý. V prvních letech jsme rok od roku dokonce zdvojnásobovali rozpočet. To už dnes sice není, ale situace je dobrá. Zatím nás nezasáhla ani tolik zmiňovaná krize. My jsme se toho báli, ale úbytek naštěstí nenastal. Stálí sponzoři nás ne­opustili, což si vysvětluji tím, že v nás mají důvěru. Jsme hodně transparentní a dáváme jim do chodu celé organizace dobře nahlédnout. Letos však čekáme úbytek příjmů od státu. Nemrzí tě, že kdybys stejné úsilí věnoval budování vlastní firmy nebo kariéry, měl bys dnes asi velmi slušné příjmy?

Ale já si nestěžuji ani teď. I když jsme neziskovka, pořád nás to musí živit. Kdo si tohle neuvědomuje, tak mu kvalitní zaměstnanci utečou. Jasně, nadšení je potřeba, ale tím účty nezaplatím. Takže platové otázky nepodceňujeme. Zároveň vím, že kdyby kdokoli ze zaměstnanců Proutku dělal podobný typ práce v komerční sféře, bude mít více možná i v násobcích. Je pravda, že mezi komerční sférou a světem sociálních služeb je jeden hlavní rozdíl. Tady není primárním cílem zisk, ale klient. Účelem je podpořit toho, kdo to potřebuje. V businessu jde o peníze. Od toho se odvíjí celá řada odlišností i v samotném vedení organizace. Manažer, který chce vydělávat peníze, používá jiné metody. U nás musí být stejně participující jako zaměstnanci v přímé péči s klientem. Musí se umět ptát, co je pro klienta nejlepší. Protože v sociálních službách by měl být na prvním místě právě jejich uživatel. A v Proutku tomu tak je. můžeš / číslo 7–8 – 2010

12

13

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

r e p o r tá ž

Letní dobrodružství na suchu i po vodě I Co si budeme povídat, příroda pro našince na vozíku není zrovna nejpřívětivějším prostředím. Polní a lesní cesty sice vedou na romanticky liduprázdná místa, ale bez pomoci bych asi skončil po několika metrech zaseknutý mezi kořeny nebo uprostřed výmolu. O následcích samostatného pokusu sledovat krajinu z hladiny řeky nemluvě. Naštěstí existují lidé, kteří dokážou takovéhle zážitky zpřístupnit i špatně pohyblivým milovníkům přírody.

Nechodící vodáci často sedí v lodích velmi neortodoxním způsobem. Důležité však je, že to všichni nějak zvládnou! můžeš / číslo 7–8 – 2010

Text: Radek Musílek Foto: Martina Picková a Magdaléna Poláková

deální příležitostí je pochopitelně léto, čas vodáků, táborníků a trampů. Nejzdatnější z nás nechodících nebo špatně chodících v těchto měsících startují své čtyřkolky. Nic proti tomu, ale když vám uprostřed lesa rachotí motor, není to podle mého stejné, jako když vás na totéž místo parta nadšenců v potu tváře vytlačí pěšky. Porovnání rozdílů nechávám na vás. Už jako puberťák na druhém stupni základní školy jsem měl možnost jezdit s Jedličkovým ústavem na integrované tábory. Naším cílem byla typická základna bývalého Pionýra. Větší či menší chatky, hřiště, rybník, les a centrální jídelna. Jeden z oddílů tvořila „Jedle“, další čtyři byly z dětí stej-

ného věku jako my. Obvykle se všichni brzy promísili a vznikala kamarádství trvající dodnes. Zážitky staré patnáct let se mi vybavují jako včera, což považuji za nezvratný důkaz o jejich síle. Prostředí nám nikdo moc nepřizpůsoboval, a přesto jsme všechno s podporou ostatních dobře zvládali. Nicméně v porovnání s akcemi pořádanými dnes byl tenhle tábor pro „mastňáky“. Od poloviny devadesátých let vznikla celá řada neziskových organizací, které se věnují pořádání nejen letních akcí pro lidi s postižením. Jednou z nich je i občanské sdružení Ramus. Jejímu předsedovi Matouši Glancovi jsem o svých táborových začátcích nevyprávěl, tak nevím, jestli by mě označil za zelenáče. Každopádně účastníci jeho výprav do přírody zažívají o poznání spartánštější podmínky. Ramus vznikl teprve vloni, ale je kontinuálním pokračováním už téměř dvacetile-

té práce lidí z „Jedle“ – o. s. Rozrazil a Proutek. Jejich puťáky už prošly desítky lidí s postižením a mají nezapomenutelnou atmosféru. O tom jsem se mohl přesvědčit na vlastní kůži. „Tenhle tábor je podle mého v některých ohledech drsnější než pro zdravé. Řekl bych, že je hodně přírodní,“ komentuje jejich průběh Matouš Glanc. A má pravdu. Přibližně dvacet lidí s postižením, většinou po dětské mozkové obrně (z toho skoro polovina na vozíku), se na dva týdny téměř odřízne od civilizace a pohltí je příroda Novohradských hor. Veškeré zázemí se dočasně buduje na zelné louce. Jako přístřeší slouží čtyři indiánská teepee, což je vlastně velmi bezba­riérové ubytování. Alespoň jsem ještě neviděl tuhle stavbu se schody. Jinak ale žádné úlevy. Táborníci si sami vaří a své zdraví utužují ranní očistou v ledovém potoce. Vlastně je zavádějící mluvit pouze o táboru, protože jeho účastníci vždy absol-

vují i několikadenní putování. To sice stojí dvě desítky pořadatelů a asistentů velké úsilí, ale jejich odhodlání je pevné a dobrá nálada se téměř nikdy nevytrácí. Všichni společně opustí relativní zázemí tábořiště a vyrazí za plněním úkolů spojených s legendou provázející celý pobyt. Každou noc se pak spí jinde. Umožňuje to i vstřícnost místních obyvatel. Jednou půjčí louku, podruhé se hlavy složí ve skautské ubytovně, jindy v tělocvičně místní ZŠ. Mezitím mnohakilometrové přesuny, často velmi krkolomným terénem. Kde jinde tohle vozíčkář zažije? Většina účastníků už jsou zkušení harcovníci. Mají za sebou řadu puťáků, a přesto je to nikdy neomrzí. Vlastně už to ani nejsou děti. Za ta léta vyrostli a drtivá většina z nich jsou dospělí. „Proto letos Ramus oslovil i nové lidi, aby se ta ustálená partička trochu obrodila,“ říká Matouš Glanc. K srdci

všem přirostlo i samotné místo, kam se pravidelně vracejí. Hranice s Rakouskem je doslova co by kamenem dohodil, takže ještě před dvaceti lety se jednalo o zakázané pásmo. Díky tomu tu žije minimum lidí a příroda mohla nerušeně bujet. Často téměř překryla zbytky násilně přetrženého osídlení sudetskými Němci. Zkrátka jdete po opuštěné cestě, všude jen stromy a keře a najednou vidíte zbytky domu. Působí to až přízračně. A po další chvíli potkáte hřbitov obnovený pamětníky. Přitom armáda tady kdysi kvůli svým potřebám vybudovala kvalitní asfaltové cesty, takže takové scenérie jsou vcelku dostupné. Matouš Glanc je rád, že i takto neobvyklá místa může se svými kolegy ukázat kamarádům s handicapem. „Víte, nejdůležitější jsou ty zážitky. Různých integrovaných táborů je dnes celá řada, ale myslím, že my jsme jedineční v tom, že nikdo nemáme pro práci

Berle, bolavé nohy ani kamení nás nezastaví! Za chvíli zase hurá do lodí vstříc dalším zážitkům. můžeš / číslo 7–8 – 2010

14

15

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R Sjíždění jezů by bylo příliš nebezpečné, proto se lodě i málo pohybliví vodáci přenášejí. Taková operace zabere klidně hodinu.

s handicapovanými lidmi odbornou kvalifikaci a připravujeme pro ně stejný program, jako bychom připravovali pro zdravé lidi. Značný počet lidí v našich řadách má přitom opravdu těžká postižení. Někdy je to náročné, ale v dobré partě zvládnete skoro všechno.“ S tímto výrokem souhlasí i Petr Baláž a Martina Picková. Vychovatelé z Jedličkova ústavu a škol, kteří sice s Matoušem do Novohradských hor nejezdí, ale mají podobné zkušenosti se svými klienty při sjíždění českých řek. Ve spolupráci s Humanitárním sdružením PROTEBE už to dělají řadu let. Na svém společném kontě mají Berounku, Lužnici, Ohři a Otavu. Většinu z nich několikrát. Kdysi je napadlo umožnit dětem a mladým lidem s těžkým fyzickým či dokonce kombinovaným postižením zažít to, co si někdy zkusil snad každý Čech – sjet alespoň část některé naší řeky. Ukázalo se to jako úkol nesnadný, nicméně zvládnutelný. Navíc pracovní kolegové a děti, kteří se znali z oficiálního prostředí školy, zažili společně něco úplně jiného. „Kdybychom se neznali před tím a potkali se poprvé u řeky jako úplně cizí lidé, asi by to nikdy nešlo a nefungovalo,“ myslí si Petr Baláž, který celou akci vede. Obdobně jako táborníci ani vodáci si to přitom nijak neulehčují. Resp. nijak jim to neulehčují především provozovatelé domácích kempů. Jsou sice velmi vstřícní a pomáhají při překonávání bariér, jenže se nikdo z nich nemá k jejich odstranění. Znáte nějaký český bezbariérový vodácký kemp? Pokud ano, dejte mi vědět, rád si tenhle zázrak osobně prohlédnu! Především řešení otázky hygieny bývají dost zajímavá. Práci však neulehčuje ani samotná příroda. Jak už jsem předeslal, nebývá moc handicap friendly, takže na březích řeky zatím nevymodelovaly pozvolné nájezdy s držadly pro pohodlné nastupování do připravených lodí. Místo

Jak často si vozíčkář ustele v indiánském stanu uprostřed neobydlené přírody? Ti, kteří to zkusili, už se těší na opakování příští léto. můžeš / číslo 7–8 – 2010

toho nabízí solidní posilovnu pro asistenty, kteří přenášejí přes vymleté meze a kameny svoje nepohyblivé souplavce. Když se tyhle nepříjemnosti překonají, všichni se podle svých potřeb a možností uvelebí do plastových kánoí a na sportovní pramice. Operace se však v průběhu dne několikrát opakuje při překonávání jezů. Nikdo si netroufne riskovat jejich průjezd, takže je nutné všechny vyložit, lodě přenést a znovu se v nich pak uvelebit. Celá operace dokáže zabrat i více než hodinu. V takových chvílích se prověří i charakter přihlížejících spoluobčanů s pádly v rukou. Většina prý ochotně pomáhá, ale najdou se i tací, kteří se cítí zdržováni. „Jednou nám takoví nedočkavci málem zranili klučinu, který se vykláněl z lodi, protože měl problémy s rovnováhou. Jen díky pohotové reakci jednoho z našich kolegů nedošlo ke střetu,“ vypráví Martina Picková.

O napínavé okamžiky prý není nouze, ale právě ty pak patří k nejlepším zážitkům a nikdy si nikdo nestěžoval. Večer u táboráku, když dojedí svého buřta a dozní poslední akordy kytary, si všichni vyměňují své dojmy. Mnozí si je šeptají ještě ve spacáku pod společným velkým stanem. Ráno pak chodící část výpravy všechno zase sbalí a jede se dál. Ať prší nebo je horko. Mimochodem pokud jde o počet lidí, tak obvykle zhruba polovinu třicetičlenné výpravy tvoří doprovod. Z dětí a mladých lidí s postižením je přibližně polovina vozíčkářů, ostatní více či méně chodí. „O vodácké tábory je zájem. Možná paradoxně víc mezi vozíčkáři, přestože to mají výrazně komplikovanější. Pádluje, kdo může,“ dodává Petr Baláž. „Já hlavně obdivuji kluky, tedy kolegy, na kterých to celé stojí,“ říká Martina Picková. „Oni se hrozně nadřou. Musí sbalit dva velké stany, pomáhají s oblékáním, připraví lodě, posadí do nich děti, pak celý den pádlují a přenášejí jezy, nakonec zase staví stany a ukládají ke spánku. Jednou jsme si s kolegyní říkaly, mezi jakými správnými chlapy to pracujeme. To když jsme se převrátily uprostřed širokého proudu. Všichni odhodili, co měli zrovna v ruce (tedy kromě dětí) a vrhli se do vody, aby nás zachránili. Radost pohledět!“ Petr na oplátku vysekne poklonu kulinářskému umění kolegyň. Každopádně oba se shodují, že ten jeden letní týden bývá nezapomenutelným zážitkem pro všechny zúčastněné. A vytváří mezi nimi úplně nové vztahy. Všeříkající jsou Martinina slova na závěr: „Kdybych si musela vybrat mezi vlastní dovolenou a vodou s našimi dětmi, tak jednoznačně volím vodu!“ Více o aktivitách zmíněných sdružení a organizací najdete na: www.ramus-os.cz; www.protebe.org; www.jus.cz.

U lékaře

info

Bezhlavé skoky Zlomeniny páteře po skoku do vody jsou jedním z nejnebezpečnějších letních úrazů. Díky soustavné mnohaleté osvětě se jejich počty v současné době snižují, stále jich je ale ještě dost. Bývají to téměř výhradně muži, kteří se přímo po hlavě neopatrně vrhají do nepříliš bezpečných vod. Text: tiskové oddělení Nemocnice Na Homolce

S

kok s odvážným odrazem a šipkou do vody sice vypadá efektně, pokud se ale jedná o vodní nádrž neznámou, může takové gesto končit nebezpečným poraněním páteře. Mnoho mladých chlapců – vozíčkářů – by o tom mohlo vyprávět: jak byl bazén příliš mělký, jak se pod hladinou jinak hlubokého rybníka skrýval kámen nebo zbytek kdysi rostoucího stromu, říká MUDr. Luděk Prokop z neurochirurgického oddělení pražské Nemocnice Na Homolce. Při skoku do vody lidé předpokládají, že je případně zachrání dopředu natažené ruce. Ovšem ve skutečnosti je to často tak, že ruce neudrží prudce padající váhu těla a úderem hlavy o dno dojde k poškození krčních obratlů s okamžitým ochrnutím spojeným často i s následným utonutím. Poranění páteře představují ohrožení pro celý organismus. „Páteř je nosný pilíř lidského těla. Vývojem se na něm vytvořily dvě křiviny v oblasti krční a bederní. Tyto úseky jsou nejpohyblivější a nejzatěžovanější. Proto bývají také nejčastějším místem úrazů. Páteř má ovšem kromě mechanické také funkci ochrannou – v páteřním kanálu chrání míchu a z ní vystupující nervové kořeny. Mícha je nejdůležitější spojnicí mezi mozkem a periferií. Prostřednictvím nervových drah probíhajících v míše jsou přenášeny vzruchy z celého těla do mozku a naopak z něj převáděny pokyny ke kosternímu svalstvu,“ popisuje MUDr. Jiří Chrobok z neuro-

chirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce. Při úrazech páteře mohou být v lepším případě poškozeny pouze obratle, v horším případě také mícha. Ta bohužel nemá schopnost regenerace, takže při úplném přerušení její funkce již nelze její činnost obnovit. Udává se, že u 40 % poranění krční páteře a u 20 % postižení hrudní či bederní páteře bývá současně poškozena i mícha. Porušení míchy je buď funkční (asi 90 % případů) – to znamená, že je zachována její anatomická kontinuita, ale je zastavena její funkce, nebo anatomické, kdy dojde k jejímu úplnému rozdrcení či roztržení. Poranění krční páteře, jež si způsobují muži při skocích do vody, patří k těm nejnebezpečnějším, protože v úrovni čtvrtého krčního obratle vychází z míchy brániční nerv, jehož prostřednictví je řízeno břišní dýchání. Lidé, kteří si poraní míchu v této oblasti, přestanou dýchat v důsledku ochrnutí jak mezižeberních svalů, tak i bránice. Proto je může zachránit jen okamžitá lékařská pomoc spojená s umělou plicní ventilací, navíc poskytnutá do pěti minut, jinak zemřou udušením.

Léčba úrazů páteře Při poranění páteře je vždy potřeba provést rentgenologické a tomografické vyšetření, které ukáže rozsah zranění, a lékaři podle toho určí další léčebný postup. „Pokud nejsou úrazy páteře spojeny s její aktu-

Následky zranění míchy v krční páteři při skocích do vody n Nad čtvrtým krčním obratlem: Odtud vybíhá brániční nerv, přestane-li fungovat, člověk nemůže dýchat ani hýbat končetinami a svaly trupu. n Pátý krční obratel: Většinou je poškozena funkce deltového svalu, člověk nedokáže zvednout ani ramena. n Šestý krční obratel: Člověk hýbe jen rameny, neohne ruku ani jinak nehýbá tělem. n Sedmý krční obratel: Pacient je pouze schopen zvedat paže a ohýbat je v loktech. n Přechod krční a hrudní páteře: Člověk už může ovládat triceps, natáhnout ruku v lokti a většinou má neúplnou manipulační schopnost ruky.

ální či potenciální nestabilitou, dominuje léčba konzervativní, kdy se pacienti léčí klidovým režimem, speciální gymnastikou zádového svalstva a pomocí na míru vytvořených fixačních korzetů,“ vypočítává doktor Chrobok. Chirurgická léčba se provádí u 20 až 30 % úrazů páteře bez míšního poranění a u většiny poranění páteře s míšní lézí. Neurochirurg operativní léčbu preferuje tehdy, když se jedná o nestabilní či potenciálně nestabilní poranění, kdy by i po relativně úspěšné konzervativní léčbě moh­lo po několika letech dojít k deformitě páteře. „Pokud si pacient při skoku do vody poraní pouze páteř, má velkou naději na uzdravení. Rehabilitace vlastní páteře začíná až po zhojení poraněných částí obratlových těl a odstranění zevní fixace – límce či ortézy. Nemocnému je pak třeba zvolna mobilizovat páteř. Celý proces trvá od operace zhruba tři až šest měsíců, než může člověk znovu obnovit svůj běžný životní režim,“ vysvětluje doktor Prokop. Při poraněních míchy jsou následky mnohem závažnější a chirurgická léčba probíhá v páteřních centrech, kterých je nyní v České republice šestnáct. Odtud jsou nemocní překládáni po dvou až třech týdnech na některou ze čtyř spinálních jednotek (Praha FN Motol, Liberec, Brno, Ostrava). Od dvanáctého týdne po zranění probíhá chronická fáze léčby v některém z rehabilitačních ústavů, kde se lidé učí soběstačnosti a novému zařazení se do společnosti.

16

17

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

r e p o r tá ž Kladrubské sportovní hry mají dlouholetou tradici. Martin Zach je tu zatím spíš divákem. Ale výkony zdejších sportovců sleduje se zájmem.

JEDEN DEN SLÁVY

K dennímu programu v Kladrubech patří cvičení a rehabilitace. Martin ví, že je to důležitá součást jeho návratu do života. Stejně jako dřív dělá všechno naplno.

Text: Alexandra Vebrová Foto: Josef Nekvasil

můžeš / číslo 7–8 – 2010

M

artin Zach právě sleduje kladrubské sportovní hry, které mají v tomto rehabilitačním ústavu svou tradici. Stolní tenis, plavecká štafeta, basketbal nebo florbal na vozících jsou jen částí nabitého programu. Skupiny rozdělené podle typu postižení nominovaly ty nejlepší ze svých řad. Martin je zatím více divák než závodník, je tu poměrně krátce a učí se vlastně všechno znovu, od začátku. Fandění mu jde ovšem na jedničku. Vztah ke sportu mu zůstal. A taky touha zvítězit! Jen disciplína je teď jiná. Martin je bojovník odmalička. S jeho hyperaktivitou si rodiče, oba sportovně založení, dovedli poradit. Jezdil snad na všem – lyže, kolo, windsurfing, k tomu míčové hry, bavil ho i tenis, hokej, plavání, prostě na co si vzpomenete. Medaile a poháry na jeho poličce dokazují, že se mu v soutěžích dařilo. Sportovní gymnázium vystřídala vysoká škola – obor tělovýchova a trenérství. Život byl jedním velkým závodem! Urostlého pěkného kluka si všimly i modelingové agentury. Martin měl rád výzvy a taky zábavu. Tohle nabízelo obojí. Jako bonus mohl získat nové kontakty a peníze. To se při studiu vždycky hodí. Když ho agentura nominovala do soutěže Muž roku 2009, bral to jako další metu. Večer 28. srpna při vyhlašován výsledků stál Martin na stupínku nejvyšším. Roz-

Před operací Martin poprvé pocítí strach, poprvé si uvědomí, že jeho stav je hodně vážný. hovory, blesky fotoaparátů, plány na postup do dalšího kola, tentokrát s názvem Muž desetiletí. Znovu si přehrávám dopověď na otázku, jaké je jeho životní motto: „Všechno má svůj čas a vývoj.“ A největší přání? „Zdraví a spokojený život.“ Myslím, že v tu chvíli zapomněl na jednu z nejdůležitějších věcí, a to je štěstí. Protože právě to ho druhý den v jedné vteřině opustilo! Exhibice u východočeského rybníka Kačák byla domluvena už dlouho dopředu. Martin tu nebyl poprvé. Jako sportovec, zdejší rodák a kluk, který má rád adrenalin, předváděl na zdejším můstku svou dovednost ve skoku na lyžích do vody. Ověnčený včerejší slávou si atmosféru této akce užíval naplno. Věděl, co chce sko-

čit a jak! Právě to, jak říká, je hodně důležité. Jízda, let ve vzduchu a perfektní dopad, výkon na jedničku. Kamarádi a diváci ale tentokrát nechtějí pustit Martina „ze scény“. Po chvíli se nechá vyhecovat k dalšímu skoku! Nemá ho promyšlený. Styl „rozjedu a uvidím“. Ještě než se odráží od můstku, tuší, že něco není v pořádku. Chybný pohyb ruky, převážení, už ví, že poletí k vodní hladině po hlavě. Ale takových nepodařených skoků už bylo…. Náraz o dno nebyl moc velký, aspoň Martinovi se to tak zdálo. Jenomže najednou nemůže hýbat rukama ani nohama, aby se vyškrábal zpět. Hlavně nezmatkovat.

Nechává se unášet směrem vzhůru. Když se na hladině konečně objeví jeho hlava, kamarádi už vědí, že se děje něco nedobrého. Okamžitě spěchají na pomoc. Záchranka, vrtulník, rychlý převoz do nemocnice v Hradci Králové. Rodiče dorážejí těsně před startem helikoptéry. Máma mu stiskne ruku, táta se pokusí o povzbuzující „bude to dobrý“ a pak honem vyrážejí za synem. Před operací Martin poprvé pocítí strach, poprvé si uvědomí, že jeho stav je hodně vážný. Prognózu, že bude hýbat jenom hlavou, ale odmítá přijmout. Opět se v něm projeví bojovník. A není na to sám. Rodiče a bra-

tr Ondřej, který se okamžitě vrátil ze zahraničí, to je síla, o kterou se bude moci po další dny a měsíce opřít. Už ví, že cesta bude dlouhá. Kladrubské hry pomalu končí. Martin se s námi pro dnešek loučí. Ale uvidíme se zase zítra. Společně projdeme jeho denní program, cvičební blok, úchop a psaní, přesedání na vozík, stání ve stojanu, tkalcovství… Martin se usmívá. Je neuvěřitelné, jak celou situaci zvládá. K jeho původním vlastnostem přibyla ještě jedna – trpělivost. Jeden den slávy má Martin Zach za sebou. Věří, že druhý ho čeká. Až vstane z vozíku!

Plavecká akademie b ez bariér KONTAKTU bB uvádí v rámci ob oru TIP – Týdenní intenzivní p obyt y

XVIII. PlaVecké léto Ve StrakonIcích

11. – 31. 7. 2010

Motto: „ Za plíce jako měchy Švandy dudáka!“

www.levne-batohy.cz Stovka plavců s tělesným postižením, čtyřicítka dobrovolníků a desítka pracovníků KONTAKTU bB absolvuje ve venkovním bazénu strakonického plaveckého areálu Na Křemelce dvoufázové tréninky, kde budou plavci zlepšovat svůj plavecký um a fyzickou kondici, aby mohli překonat sami sebe na závěrečném závodě Strakonice Cup. Dále plavci absolvují obzory rozšiřující

Mediální partner

Je slunečný den. Proti nám přijíždí na vozíčku mladý muž. Na první pohled mě zaujmou jeho oči. Teď už vím, jak vypadá ve skutečnosti blankytná barva. Usmívá se a vítá nás ve svém „dočasném domově“ v Kladrubech. Pro tento den je naším průvodcem i hlavním hrdinou. V souvislosti s jeho příběhem mě napadá písnička: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...“

workshopy, budou cvičit a tančit, chytat bronz a v závěru triády pobytů také ryby na rybářském závodě Memoriál Fandy Charváta. Děkujeme všem, kteří nám umožňují prožít aktivitou naplněné letní dny! Nad Plaveckým létem převzala záštitu náměstkyně hejtmana Jihočeského kraje Mgr. Ivana Stráská a starosta Města Strakonice Ing. Pavel Vondrys.

18

19

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

člověk mezi lidmi

info Co je občanské sdružení Život 90?

Léto a samota

n pravděpodobně nejstarší občanské sdružení pro péči o seniory u nás

n organizuje nejrůznější aktivity vzdělávací, kulturní a zdravotnické i sociální poradenství n jeho Dům seniorů Portus se stal jedinečným modelem n provozuje Centrum denních služeb

Léto si spojujeme s těmi nejkrásnějším zážitky, sluníčkem, odpočinkem, poznáváním nových krajů a nových přátel. Ale v naší zemi jsou – a bohužel budou – i tisíce lidí, kteří se léta opravdu bojí. Jsou to senioři, často právě o prázdninách opuštění ve svých bytech.

Zamyšlení Ivany Černé, vedoucí tísňové péče občanského sdružení Život 90 Foto: Liba Taylor

T

ěsně před koncem června jsem byla na sociálním šetření na pražském sídlišti Novodvorská u dvou seniorek. Jedna z nich bydlí ve stejném bytě už čtyřicet let a právě léto je pro ni doslova nebezpečným časem. Nejenže se panelák dokáže pěkně rozpálit, nejenže v okolí nenarazíte na lavičku ve stínu, nejenže je sama a docela odkázaná na cizí pomoc… Každý, kdo pracuje se seniory, ví, jak jejich život doslova závisí na pravidelném pitném režimu a pravidelném jídle. Kdo však má přinést balíky minerálek, když celá rodina odjede na chatu nebo k moři? Kdo má alespoň třikrát týdně zkontrolovat, kolik toho babička opravdu vypila, snědla, zda má všechno pro přežití velkých veder, zda se právě v poloprázdném domě nepotulují podivné živly, zda opravdu teče voda a funguje lednice? Tohle jsou pro nás mladší zdánlivé banality, samozřejmosti, pro osmdesátiletého člověka – bez přehánění – otázky života a smrti. Staráme se o stovky seniorů a vidíme velkou společenskou proměnu, která není vždycky pro starší lidi příznivá. Osazenstvo domů se často mění, sociální kontakt se sousedy se ztrácí, v některých případech se už naši klienti ocitli doslova v cizím prostředí, v domě neznají nikoho. A nikdo nezná je. Na takových ostrůvcích samoty nepozorovaně vzniká reálné nebezpečí – stačí jeden nešikovný krok, málo pití, tedy otupená ori-

Kolik ještě budeme potřebovat tísňových linek tohoto typu? Dnešní třicátníci se dožijí nevídaného stavu – každý třetí občan bude senior. můžeš / číslo 7–8 – 2010

n služby tísňové péče poskytuje v Praze, Hradci Králové, Jihlavě, na Kutnohorsku, v Ústí n. L., Mladé Boleslavi, Příbrami atd. n má vlastní divadlo U Valšů n provozuje humanitární bazar atd.

entace, tropické vedro a za zavřenými dveřmi trpí, nebo dokonce leží bezbranný člověk neschopný dovolat se pomoci a jeho stav se každou hodinou zhoršuje. Máme jistě docela dobře rozvinutý systém pečovatelské služby a desítky výborných neziskovek, které se umějí postarat. Ale já se zamýšlím nad lidmi, kteří ještě nespadají do kategorie nesoběstačných, kteří potřebují jen zdánlivě malou pomoc. Jsou jich desetitisíce, a když je třeba jen na měsíc opustí rodina a blízcí, okamžitě se propadají do velkých krizí. Vodu a potraviny dnes můžete nakonec nakoupit na týdny dopředu. Ale kontakt, vědomí zajištěné pomoci, jistotu člověka nablízku si do žádné spíže neuložíte. Léto bývá zkrátka za okny mnoha bytů smutné a pro nás, kteří se pomocí seniorům dlouhodobě zabýváme, i docela napínavé, protože právě v této době dostáváme nejhorší zprávy a nejsilnější prosby o radu nebo pomoc. Máme v této zemi víc telefonů než obyvatel. Jak namáhavý je každodenní hovor s babičkou nebo dědou? Kdo lépe pozná už z tónu hlasu, z nevyslovených vět, z odpovědí na obyčejné otázky, že se něco děje, než vlastní rodina?

Seniorů přibývá a bude přibývat. To znamená, že stále častěji bude někdo odkázaný na pomoc jiných. Kdo nemá na dovolené pět minut na každodenní rozhovor se svými seniory? Kdo si už před odjezdem zařídil, aby sousedé nebo známí občas zazvonili, nabídli pomoc při nákupu, trochu více si všímali opuštěného člověka? Tohle všechno nestojí doslova nic a nakonec i výletníci mohou mít lepší zážitky, když mají jistotu, že o jejich blízké je postaráno. Seniorů přibývá a bude přibývat. To znamená, že stále častěji bude někdo odkáza-

ný na pomoc jiných. Zamýšlím se proto i nad svými zkušenostmi z našeho sdružení. Máme osmdesátníky, kteří perfektně zvládají počítač. Máme další, kteří se to učí a naučí. Technika otevírá nové cesty ke kontaktům přes celou zeměkouli. Myslí každá rodina na to, že by jejich babička nebo děda potřebovali takové znalosti? Pomáhá jim v tom? Nemají právě tady vnuci a pravnuci velkou šanci dokázat, jak mají své předky rádi? Skoro každý máme nějakého svého seniora, my se staráme pravidelně o sedm set takových lidí. Nedávno jsem slyšela o zajímavé americké zkušenosti. Komunity starších lidi si tam vytvářejí takové telefonické řetězy. Podle předem určeného pořadí od rána telefonuje jeden druhému, druhý třetímu, ten pak dalšímu. Vlastně to může být skoro nekonečné, ale nesmírně účinné. Známí lidé si volají a nabízejí kontakt, pomoc, radu. A když jen jeden z účastníků má problém, nebo se dokonce v určenou dobu nehlásí, už ostatní zkoumají situaci. Dovedete si představit, co jen tato jistota znamená. To však musí někdo organizovat, připravit, možná i nacvičit. Kdyby jen taková samoobsluha podpory fungovala i v každém našem městě, viděli bychom toho smutku za letními okny méně.

20

21

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

v ý t va r n í c i p r o k o n t o b a r i é r y

Šťastné dny Vladimíra Jiránka Má tu kliku, že se stal klasikem za života. Když se v Česku řekne kreslený humor, jeho jméno padne vždycky na prvních místech. Denně kreslí, denně publikuje své vtipy, které vycházejí z denní reality, ale daleko ji přesahují. Je také jedním z výtvarníků, kteří přispěli svými pracemi do Aukčního salonu výtvarníků Konta Bariéry, který se bude letos konat už podesáté. Před léty jsme spolu pracovali v Mladém světě a moc rád jsem po létech zapadl do křesla ve Vladimírově bytě v pražské Pařížské ulici. A protože na čas neplatí žádné tlačítko ZPĚT a Vláďa měl zrovna rozbité naslouchátko, museli jsme vyzkoušet, jak mám mluvit nahlas, aby mě slyšel… Ale on stejně vždycky raději kreslil, než mluvil. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Vladimír má o čem mluvit. Výčet jeho prací je úctyhodný. Ilustroval desítky knihy, zažil vernisáže nekonečné řady svých výstav, vytvořil řadu krátkých filmů, které byly mnohokrát oceněny na filmových festivalech po celém světě. Šikulové Pat a Mat byli miláčky dokonce v Jižní Koreji, Králíci z klobouku jsou miláčky několika generací dětí.

Text: Jan Krůta Foto: archiv

Všichni chtějí být dneska happy. Štěstí je zaklínadlo. Jaký den je pro tebe šťastný? Dokážeš si ráno říct: dneska budu mít bezvadnej den?

Než se rozhodnu, jestli den bude bezvadný nebo ne, musím si dát v sedm v půl osmý dvojitý kafe… Šťastný dny, jak se říká, že člověk má chuť lítat, to jsem míval, ale teď už mám nějakej věk… Teď je pro mě štěstím chvíle, když si vezmu na klín vnoučka nebo vnučku a kreslíme spolu, co nás napadne. Děti už vědí, že musí na dědu mluvit víc nahlas, a já se tuhle jsem se musel naučit kreslit bagr. Ale spoustu zvířátek, hlavně králíků, to si užívám. Vím, že nejsem vázaný na žádnou hodinu, cítím se svobodně a těší mě a inspiruje ta komunikace. Máš stálý denní program? Pracovní režim?

Bez toho to nejde. Musím strávit nějakou dávku informací, musím si projít noviny. Dřív jsem je četl v mnohem větší míře, teď tak půl hodiny. Pak to musím nějak strávit, přemýšlím, na co reagovat. Čteš v novinách jen „své“ autory, nebo i ty, se kterými nerezonuješ, aby tě vyhecovali k reakci?

Vybírám si jen takové, kteří se mi dobře čtou. Ono jich v těch novinách moc není. Vyhýbám se lidem, jejichž styl mě dráždí, nevyhovuje, kde to nemá sevřený tvar. Mám rád princip objevování. Ten dobrý autor tě ke konci článku přivede k pochopení nějakého tématu a ten špatný tě jen rozčílí.

Kdyby ti trafikantka podstrčila každé ráno nějaké noviny, které si zásadně nekupuješ, nenastartovalo by tě to líp?

To už bych ohrožoval své zdraví. Já jsem rozčilený dost často. Jsem introvert, tak to v sobě shromažďuji a přidávat ještě další dávku, nevím, co by to se mnou udělalo. Dá se tedy říct, že tě inspirují články, které jsou ve shodě s tvým názorem? Třeba autoři Lidovek, se kterými jsi na stejné vlně?

Já si tam vlastně potvrzuju svůj postoj. Vědomí, že se mnou někdo postoj sdílí do úplných podrobností, člověku pomáhá. To je hlavní klíč výběru autorů. Přečteš noviny, dáš si třetí kafe. A co dál?

Vynechal jsem důležitou věc. Kontakt se životem. Nejdřív musím obejít těch několik normálních krámů, které nám tady v Pařížské uli-

ci ještě zbyly, které nám tu nová doba zanechala. Potřebuji prohodit pár slov o počasí, slyšet od prodavaček, jaké mají starosti s dětmi, s vnoučaty, a to mě odstartuje dřív než ty noviny. Potřebuju lidský kontakt, který bych v Kauflandu nenašel. Bez kontaktu bych se cítil nesvůj. Je protiváhou toho, co si pak přečtu v novinách. Jdu domů s novinama a minerálkou a musím to procezené vtěsnat do tří čtyř vět… Obyčejné krámky odtud z centra Prahy zmizely. Už není čas na popovídání. Když bylo volněji, člověk se něco dověděl. Dřív to pro mě byla hospoda. Strašně rád jsem poslouchal starý papriky, když vykládali, jak to bylo kdysi, a z toho jsem si skládal obraz světa, který mi byl daleko bližší než ten, ve kterém jsem žil. Už dlouhý kus života žiješ v oblasti Prahy, kde i rohlíky jsou teď ze zlata… Dá se tu normálně žít?

Musel jsem škrtnout normální hospodu jako místo setkávání… Bývá mi blbě a nemůžu jet na pivo do Bubenče nebo někam mimo centrum. A to mi občas chybí.

Takže jsme u toho třetího kafe…

Jo. Dám si třetí kafe, vytřídím si, jestli má smysl se věnovat poslední politické aféře nebo se věnovat tomu, co jsem slyšel na ulici. Třeba jak se tři bezdomáci hádali, co s flaškama. V ten moment si uvědomím, že mě to inspiruje víc než noviny. Raději ty bezdomáky, tu lidskou situaci. Některý politiky bych nenakreslil. To bych si radši zlomil ruku. Ostatně ruka se sama vzpírá, já to na ní poznám. Jak dlouho trvá pracovní fáze?

Existuje hodina uzávěrky v novinách, dokdy to musím odevzdat. To jsou pro mě dvě hodiny odpoledne. Jak změnily tvou práci moderní technologie?

Nijak moc. Akorát nemusím nosit práci do redakce. Občas si pokecám se sekretářkou po telefonu, ale ona taky musí švihat, takže se to omezí na pár lidskejch témat. To víš, že to dřív bylo zábavnější. Když člověk zjistil, že nemá na pivo, vyhrabal nějaký šuplík, došel do redakce a pak šel s kolegy do hospody. Neumím si představit, že by předválečný Lidovky fungovaly přes ty moderní technologie, přes maily. To se muselo odehrávat v zakouřených kvelbech, dělali si ze sebe srandu a navzájem se obohacovali a dávali si témata. Všichni se míjíme…

Je to vzácný, ale když se s někým opravdu potkáme, tak musí být předpoklad, že jsme na stejný vlně. Já ale nejsem schopný vytěsňovat z mozku nepříjemnosti. Jedna z pohlednic Konta BARIÉRY, jejímž vytvořením přispěl Vladimír na bezbariérové úpravy škol.

Vraťme se, vypil jsi třetí kafe, máš to v hlavě…

Ty mě furt ženeš do práce… To nemá pravidla! Pokaždý je to jinak! Někdy mě něco napadne večer u televize, něco se propojí, pak ráno už nemusím noviny ani moc číst. Někdy je to stres. Nápad nejde. Ale je to profese. Někdy jich mám třeba pět v rezervě. Napadá tě vtip v kresbě, nebo začínáš od sloganu?

Je to synchronní. Zároveň věta a výraz člověka, který to pronáší. Mám v paměti škálu výrazů a je mi jasný, jakej výraz musí mít člověk, když říká tu větu. V mládí mě to táhlo ke psaní, protože jsem furt ležel v knížkách. Až teprve když jsem zjistil, že mi psaní nejde, jak bych si představoval, vstoupila do toho kresba a chvíli trvalo, než jsem si našel svůj rukopis. Co děláš, když nekreslíš?

Někdy jdeme na procházku, pokouším se rovnat své věci. Kromě kreslení a představivosti, která mi dává kresby dohromady s textem, nemám už žádného koníčka. Jsem těsně předválečný dítě, poměry byly dost nuzný. Pak nějaký ozdravovny, nebyl jsem žádný Rambo, žádný sport jsem nikdy nedělal. Nemáš pocit, že se ti svět zmenšil? Netrpíš tím? Táhne tě to k věčnosti? K neměnnosti?

Asi by mi to mělo trochu vadit. Ale já mám rád, když jsou věci na svém místě, každá změna mě vyvede z rovnováhy. Nejsem hráč ani dobrodruh, mám rád svůj zabydlený prostor. Já jsem vlastně klidný jen ve svým teritoriu. Když jdu po ulici, neprohlížím si krásný fasády, jsem ve střehu, čekám, kdy můžeš / číslo 7–8 – 2010

22

23

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

v ý t va r n í c i p r o k o n t o b a r i é r y

akce na jedničku Ufoni čekají v šuplíku. Je jich už pěkný štos. Možná jednou přistanou u Jiránků na konzultaci.

uskočit… Dřív jsem se toulal, ale poslední léta se na ulici necítím moc dobře. A když se cesta otočí směrem domů, už se cítím jako kůň a pospíchám do své stáje.

Cítím je ve všem. Když narazím na nějaký svý starý texty, jsem přesvědčený, že to psal nějaký cizí člověk. Kromě nějaké genetické danosti jsem ve všem jiný. Nikdy jsem nebyl soutěživý, nikdy se taková životní etapa neobjevila. Spíš pozorovat než hrát. Nejsem hráč.

Čeká tě aspoň nějaká daleká dovolená?

Deset let jsme jezdili do Skandinávie. Tu mám rád. Není tam narváno a můžeš tam hodiny chodit a poslouchat racky. A před tím Bretaň. Ale teď si s mýma plotýnkama netroufám.

Jaký je tvůj ideál krásy?

Máš rád neměnnost, ale denně se pracovně potýkáš s proměnami. Mapuješ změny jako kronikář. Nepřipadá ti to hemžení nicotné?

Samozřejmě… Je to nedůstojný. Je to, jako kdyby se člověk zašpinil, a to se mu obrací na náladě a na vztahu k okolí. Musím být informovaný, ale dál se snažím tím nezabývat. Lidský život mě zajímá daleko víc než politické intriky. To, co prožívá muž se ženou, je pro mě daleko důležitější a hutnější látka než všechen ten cirkus.

A teď k těm ženským… Tvoje žena je o deset let mladší?

Kdyby vzdálenost našich zkušeností byla příliš veliká, asi bych to nezvládl. Máme společná témata, můžeme se o nich bavit... Ale období prvních lásek si člověk má zamknout do krabičky, a když se mu chce, tak se do ní zatoulá. Já bydlel ve válce na venkově. Když jsem se tam pak někdy vrátil, zjistil jasem, že tam už nesmím vkročit. Pokus o návrat byl zdrcující. Ale je důležitý ponechat si vzpomínku a používat ji jen jako zásobárnu dobrých myšlenek. Každý návrat je obrovský riziko. To je jako čítanka z první třídy. Já mám ta svoje Poupata dosud. Když jima jednou za dva roky zalistuju, já dyslektik, který si pletl slova sova a vosa, mám dodnes s těmi obrázky ze slabikáře spojený zážitky. To je moje zásobárna, aby člověk nepodleh negaci. Aby nezačal být zatrpklej. Když se s manželkou míjíte ve  dveřích, krásně se na sebe díváte…

Idylický vztah je nesmysl. Může být krásný i díky střetávání a otevřenosti. Občas někomu musí bouchnout saze a s věkem přibývá problémů, které jsou čím dál hůř řešitelný. Když někdo udělá chybu, tak je o tom třeba mluvit, dojít společně k nadhledu. Cítíš něco jako moudré stáří?

Nikdy jsem takový pocit neměl. Ani po tom netoužím. Moudré stáří mohlo existovat v indiánských kmenech, kdy respekt vzbuzovaly životní zkušenosti. Když člověk zestárne v městské aglomeraci, tak se v téhle době technologií ocitne mimo. Jednou z jeho možností může být nostalgie. Ale říct, jaký byly housky v Jindřišský ulici v roce padesát šest… to nemá nejmenší smysl! Nostalgie není moudrost. Nemáš pocit, že jsi ošizený tím, že nekreslíš na počítači a nejsi těmi technologiemi obklopený?

Já na něm kreslil, ale cítil jsem, že se s tím už neskamarádím. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Myslíš někdy na budoucnost světa?

Ne moc často, leda v pudu sebezáchovy. Dřív mě bavily sci-fi, ani ne tak filmy, jako spíš knížky. Kluci četli pod lavicí kovbojky a já si čet sci-fi, jak se bude lítat do vesmíru a při hodinách, které mě nezajímaly, což byla většina, jsem si kreslil fantastický vesmírný koráby. Představoval jsem si, jak bude Země vypadat v roce 2000, a je zázrak, že jsem se toho dožil. Ale zjistil jsem, že je všechno jinak. Dodnes, když potřebuju, aby pronesl někdo něco z většího nadhledu, říká to často Ufon. Kreseb s Ufonama mám ­plnej šuplík. Bojím se, aby se jednou nevznesl a nezmizel v nedohlednu. A vlastní budoucnost? Takhle denně makat… Nechceš jít na penzi?

Práce mě drží při životě. Sice když se někdy čeká, že budu něco jako politický komentátor v místní politice, tak mě to štve. Zajímají mě jen události, kterým nechybí širší souvislosti. Toužíš po něčem?

Jo, mám to všechno vyjmenovat? Ženský jsem tedy na mysli neměl. Já žiju neklidně, ale toužím po klidu. Ten klid si nechávám na večer. Čtu si třeba v Thomasu Mannovi, přenesu se do jiné doby a to mě uklidní stejně jako Agatha Christie. Ty věci tam fungujou úplně jinak než v dnešním světě a já v tom nacházím harmonii. Klid potřebuji i doma. Ale to si člověk musí asi zasloužit a něco pro to udělat. Toužíš po nějakém předmětu? Chceš si něco koupit?

Starý gramofon. Mám fůru desek z 60. let a dlouho jsem je neposlouchal. Hudba šedesátých let mi tehdy přinášela svět lásky. Byly doby, kdy jsem se tématem lásky hodně zabýval a do toho mi zněla ta hudba od Beatles. Máš rád peníze?

Já nikdy nevím, kolik jich mám, a občas zjistím, že v tom šuplíku žádné nejsou. Ale snažím se, aby mě to nevyvedlo z míry. Díváš se do zrcadla? Vnímáš změny své fyzické podoby?

Chytrost tam musí být. V těch dvaceti jsem si to neuvědomoval. Krása byla nejvýš postavená. Ale pak jsem zjistil, že když člověk žije s partnerkou, kdy jeden okamžik naskočí oběma stejná myšlenka, to je pro mě daleko přednější. Pojem krása se taky hrozně posunul. Krásky jsou dneska určený pro trh. Nějak chybí stadium zamilovanosti. Když někdo neprožije to, že má chuť láskou mlátit hlavou do zdi, tak je strašně ochuzenej, plochej. Já tady v Pařížské ulici potkávám krásné ženy, který jsou jako zboží, tahají tady z hotelů do těch luxusních butiků své nájemce a odnášejí si pak plný značkový tašky, ale ty já si vůbec nespojuju s pojmem krása... Cítíš se bohatý, nebo chudý? Bydlet v Pařížské ulici, to je věčný mindrák, že jsem chudý!

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Beru z šuplíku peníze na běžné věci, kafe, tabák… A když tam peníze nejsou, musím udělat akci, aby tam byly. Pro mě není podstatný, jestli jsem bohatý nebo chudý. Podstatný je, jestli se za ten den chvilku cítím šťastný. Ty chvilky jsou můj motor. Jaká to je chvíle?

To už mi lezeš moc dovnitř. Ta chvíle může problesknout při rozhovoru s mojí ženou nebo když uslyším útržek nějaký hudby, která mi přinese hezkou vzpomínku. Kdyby byl tvůj život film, vystřihnul bys z něj něco?

Polovičku určitě. Já s tím mám trošku zkušenosti, ve střižně jsem strávil spoustu času. Nemůžeš sestříhat svůj život do několika sekvencí, když jsi byl na vrcholu. Musíš to brát s propady, pády, s pocity bezmocnosti, ale naopak i ty okamžiky, kdy nad tím dokážeš zvítězit. Já bych s tím vystřihováním měl potíže asi jako v tom filmu. Máš sny?

Mám, no, ale jsou jiný než ve dvaceti letech. Některé sny jsou živé a dotírají na paměť. Když jsou čtyři ráno, radši si jdu udělat kafe, vezmu si cigáro a říkám tomu snu: dál se mnou nepočítej. Zdají se ti sny z Pařížské ulice, nebo z dětství?

Většinou někde bloudím… po nádražích, budovách, kde se neorientuju. Nejsou strašidelný, spíš mám úzkostný pocit, že nenajdu cestu ven. Ve snech se mi život nevrací. Ale z citlivého věku od třech do šesti mám tak krásné zážitky, že si je někdy vybavuju sám. Tváře kmotřiček, vůni seknice… Vůně zůstanou v tobě uskladněný. Třeba když jde kolem mě tady v Pařížský nějaká dáma a mně její parfém zavoní jako bramborová nať. To musí bejt zatraceně drahej parfém...

Motorkáři míří do Kladrub Sraz motorkářů v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech zní jako nesmysl nebo aspoň jako hodně černý humor. Přesto se letos uskuteční 31. července pod názvem Respekt už potřetí. Text: Radka Potměšilová Foto: archiv

T

váří letošního ročníku je Lukáš Šembera, jezdec mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě 125 ccm, který v současné době v Kladrubech rehabilituje po vážné nehodě na motocyklu. Z kapel vystoupí MZH s Michaelem Rollem, který je bývalým kladrubským pa­cientem – vozíčkářem, dětská skupina Vysoký napětí nebo David Koller. Součástí programu bude vystoupení jezdců ve freestylu na kolech, bude mezi nimi i Dan Bařák – kluk s vysokou amputací nohy, který jezdí stejně jako zdraví jezdci. U zrodu této akce, která se za tři roky rozrostla do neočekávaných rozměrů, stála rehabilitační pracovnice z Kladrub Štěpánka Foxová, jinak také organizátorka pravidelných Kladrubských her, sportovního klání současných i bývalých klientů Rehabilitačního ústavu. „Nápad pozvat motorkáře do Kladrub přišel opravdu rychle a impulzivně před třemi roky, když končily Kladrubské hry 2008,“ vzpomíná Štěpánka Foxová. „Začínala letní motorkářská sezona a my každý den slyšeli, že umřel zase další motorkář. S každou zprávou o těžce zraněném už víme, že se s ním brzy potkáme u nás… Motorky mám

sama osobně ráda a o to bolestněji člověk vnímá tyto zprávy.“ Často je příčinou havárie motorkářů rychlá jízda, přecenění vlastních schopností a nezvládnutí stroje. V mnoha případech je ale vina na straně řidičů automobilů. Respekt proto nakonec byl ten správný výraz pro způsob, jakým by se k sobě měli všichni navzájem na silnici chovat. Automobilisté k motorkářům, ale samozřejmě i naopak. To dalo název i celému setkání. „Přestože jsme vůbec netušili, do čeho jdeme a co nás čeká, první ročník se opravdu vydařil. Přesvědčovat jsme nemuseli nikoho. Přijela spousta bývalých pacientů, za současnými přijely návštěvy a jejich kamarádi na motorkách… Letos víme, že celé motorkářské kluby už plánují, jak přijedou k nám. Stačí, když se jeden dozví o akci – třeba současný pacient, a v létě se nám vrátí s celou bandou…“ říká Štěpánka Foxová. Rádi se vracejí právě i ti přeražení motorkáři, kteří už na motorku sednout nemůžou. Přijíždějí na čtyřkolkách a tím dávají nové podněty a inspiraci čerstvým vozíčkářům. A přinesly první dva ročníky festivalu nějaký hmatatelný efekt? Štěpánka Foxová jen pokrčí rameny. „Těžko to asi posoudíme. Ale i kdybychom touto akcí zachránili třeba jen jediný život, tak je to úžasný.“ Každopádně nejvíc oceňuje, že Respekt je příležitostí k setkávání: Setkání zdravého motorkáře s tím kladrubským „přeraženým“ může fungovat jako varování. Setkání motorkářů s nemotorkáři je také důležité – lidé, kteří na motorce nejezdí, mají možnost pohlédnout do tváře motorkáři a možná tak i zjistit, že to není jen dobrovolný dárce orgánů a že si respekt na silnici svou zranitelností zaslouží. Setkání vozíčkářů, kteří se už se svým handicapem vyrovnali a žijí plnohodnotný život, se současnými čerstvými pacienty je inspirací a povzbuzením právě pro čerstvé vozíčkáře. Program festivalu i videa a fotografie z minulých ročníků najdete na stránkách www.keeprespect.cz.

Respekt: Setkání lidí, pro které se motocykl stal součástí života, láskou, ale taky někdy taky i smutným osudem.

Lukáš je velký talent motocyklového sportu. Ani sportovcům se ovšem nehody nevyhýbají. Ale chuť do závodění nemizí.

Mít už řídítka v ruce T

váří letošního ročníku Respektu v Kladrubech je sedmnáctiletý závodní jezdec, účastník mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 ccm Lukáš Šembera. V září minulého roku měl havárii na malém motocyklu, tzv. pitbiku, a po nárazu do obrubníku chodníku se těžce zranil. Pět měsíců strávil v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech a nyní se tam vrátí právě na sraz motorkářů. S jakými pocity se do Kladrub vrátíte?

Těším se na lidi, se kterými jsem tam pět měsíců žil. Uvidíme se, pokecáme… Ale že bych se do Kladrub chtěl vrátit na delší dobu, to ne. Jsem rád, že jsem doma v Brně. Jak teď vypadá váš den?

Právě jsem se vrátil z rehabilitace, odpoledne jsem většinou někde venku. Dopoledne, pokud necvičím, většinou spím. Kolik jste za svůj pobyt v Kladrubech potkal motorkářů, kteří dopadli stejně jako vy?

Tvořili devadesát procent pacientů, byli tam skoro samí motorkáři. Aspoň jsme si mohli vyměňovat zkušenosti. Myslíte, že má taková akce jako Respekt smysl?

To určitě. Lidi, kteří na motorce jezdí, se seznámí s tím, co se může stát. A uvidí se mezi sebou. Už máte čtyřkolku?

Zkoušel jsem ji, ale vlastní stroj zatím nemám. Ale na řídítka v ruce se těším. můžeš / číslo 7–8 – 2010

24

25

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

l i d é ko l e m n á s Bývalý prodejce pan Šíma si v bytečku pod Hlávkovým mostem zavěsil i záclonku. Za dva roky se tu zabydlel...

Letní byt na ulici

Praze opravdu nehrozí, že by se stala „krmítkem“ pro bezdomovce, jak před volbami vyhrožovaly Věci veřejné.

Stránky novin plní lidé bez domova hlavně v zimě, když udeří extrémní mrazy. Ovšem ani v létě není život bez střechy nad hlavou jednoduchý. Není lehké prožít léto, když se vás netýká dovolená ani prázdniny. Text: Alexander Budka, časopis Nový Prostor Foto: Tereza Jirásková

N

ikdo nepochybuje o tom, že život bez střechy nad hlavou je v létě snazší. Ale prodejci časopisu Nový Prostor mají jiný názor. (Tento časopis prodávají za přísných pravidel výhradně bezdomovci a zlepšují si tak svou si­tuaci – pozn. red.) Zatímco před Vánocemi je konjunktura, v létě přichází hladové období. Město se vylidní, stálí zákazníci odje-

dou na dovolenou. Také prodejce v parném horku nevzbuzuje stejný soucit, jako když se klepe zimou. Jíst se ovšem musí i v létě a ubytovny také nezlevňují. Bezdomovci si ovšem tento svůj osud nevybrali, ačkoli oblíbený, často opakovaný mýtus tvrdí opak. Nelze samozřejmě vyloučit, že i tací existují, tvoří však příslovečnou výjimku potvrzující pravidlo. Pro většinu lidí zkrátka život bez střechy nad hlavou nepředstavuje žádné dobrodružství nebo projev nespoutané svobodomyslnosti. Je důsledkem nějakého životního karambolu, mnohdy nezaviněného, se

kterým se dotyčný nedokázal vyrovnat. Problémy, které lidi přivedou až na ulici, bývají často systémové, jako třeba nesmyslné a necitlivé exekuce. Většina obětí takové situace se snaží co nejrychleji odrazit ode dna, najít bydlení a znovu se „zařadit“. Mnohým z nich se to daří, navzdory nepříliš funkčnímu systému sociální pomoci. Podle průzkumu, který v Praze opakovaně proběhl, je 40 % bezdomovců bez střechy nad hlavou dobu kratší než rok. Přitom počet bezdomovců nijak dramaticky neroste. Z toho tedy vyplývá, že jejich řady se spíše obměňují a mnohým se podaří najít bydlení a práci. Mnoho lidí se ovšem stává bezdomovci opakovaně, jejich život je dlouhou řadou vzletů a pádů. K tomu přispívá zvyšující se nezaměstnanost a přibývající množství dočasné, nejisté práce stejně jako fakt, že zaplatit v Praze ubytovnu bývá dražší než regulované nájemné v bytech. A možnost sociálního bydlení prakticky neexistuje. Ubytovny provozované charitativními organizacemi jsou časově omezené, nelze v nich pobývat déle než tři měsíce. Mezi prodejci Nového Prostoru se tak občas objeví tací, kteří se opakovaně vraceNa loď Hermes se naloďují lidé signalizující S.O.S. Ale jen ti s dvackou v kapse, občanstvím ČR a platnými doklady.

můžeš / číslo 7–8 – 2010

jí, často i po mnoha letech. Tak jako prodejce Honza ze stanice Pražského povstání. V Novém Prostoru byl od samého začátku před deseti lety, pak se mu povedlo se uchytit, krátce se ještě vrátil, ale znovu se vzchopil a dařilo se mu dobře více než pět let. Loni však přišel kvůli krizi o práci stěhováka a znovu se vrátil k prodeji časopisu. Nyní mu ovšem svitla naděje, potkal novou lásku, a tak má opět silný motiv vrhnout se do zápasu o bydlení. Jeho vyvolená Broňa totiž kvůli zdravotním problémům nocuje na lodi Hermes, což Honza odmítá. Každý den ji tedy doprovází na loď a sám pak odjíždí spát na svůj oblíbený plácek nedaleko ministerstva zahraničí. Jistě jsou i „chroničtí“ bezdomovci, kteří žijí na ulici dlouhá léta a víceméně rezignovali na zlepšení své situace. Právě ti jsou nejviditelnější a nejproblematičtější částí této zvláštní skupiny společnosti. Často se uvádí, že zpětná integrace trvá nejméně tak dlouhou dobu, jakou dotyčný strávil na ulici – a postupujícím časem je čím dále těžší. O to důležitější je zajistit i lidem bez domova důstojné životní podmínky. Jsou-li tak často bezdomovci zmiňováni jako bezpečnostní a hygienická hrozba, může si za to společnost do značné míry sama. Každá země má totiž takové bezdomovce, jaké si zaslouží. Není jistě náhoda, že třeba v Německu lidé bez domova nezapácha-

jí ani nemusejí pospávat v nočních tramvajích, aby nezmrzli.

Nedobrovolní táborníci Sociální služby určené lidem bez domova mají daleko ke komplexnosti a bezchybnému fungování. Praze opravdu nehrozí, že by se stala „krmítkem“ pro bezdomovce, jak před volbami vyhrožovaly Věci veřejné. Problematický je mimo jiné selektivní přístup, který město prosazuje. Zatvrzele se totiž odmítá jakkoli postarat o jiné než „své“ bezdomovce. To je velmi krátkozraký a ve světě ojedinělý přístup. Magistrátní úředníci by si měli uvědomit, že si nelze jen užívat výhod správního a ekonomického centra země. S takovým postavením se pojí i jistá odpovědnost. Ostatně mezi takřečenou náplavu, tedy ty, kteří přišli za možností uplatnění, patří většina obyvatel Prahy. Díky této přitažlivosti se Praha stala jedním z nejbohatších regionů Evropy. Nemůže se obracet zády k těm, kteří v soutěži o úspěch neuspěli. V 21. století není možné neúspěšné posílat postrkem do domovské obce jako za starého Rakouska, i když by se to mnohým radním jistě líbilo. Vyloženě pošetilé je pak omezovat přístup k některým sociálním službám těm, co nedisponují doklady nebo trvalým bydlištěm, nejlépe v Praze. Právě

tak se vytvářejí oni „nepřizpůsobiví“, kteří obtěžují „řádné“ občany na veřejných prostranstvích. Kvůli nim se potom volá po rázných řešeních složitých problémů, jejichž známým projevem je nedávný nápad zřídit na periferii detenční tábor, kam by měli být odsunuti z centra zřejmě ti, na které se nedostala ubytovna. Podobných nápadů, které si nelámou hlavu s metodikou sociální práce ani ústavními právy, je plný magistrátní akční plán řešení bezdomovecké problematiky. Tento problematický, mnohokrát kritizovaný dokument se už několik let pravidelně vynořuje vždy před volbami, aby dokázal, jak radním leží na srdci blaho Pražanů a čistota města. Nic nevadí, že na část navrhovaných opatření nejsou peníze a část je protizákonná. Paušalizace, házení lidí do jednoho pytle je jistou cestou do pekel. I mezi lidmi na sociálním dně jsou značné rozdíly, je to velmi pestrá, stratifikovaná společnost, ve které jsou podobně jako v „normální“ společnosti značné tenze, vzájemné animozity i jasná hierarchie. To nejhorší, co se může stát, je soustředit mnoho takových lidí na jedno místo. Dochází pak k nutným konfliktům, upevňují se negativní vzorce chování, ti, kteří jsou na tom hůře, stahují ke dnu i ty, co ještě nerezignovali na změnu vlastního osudu. I lidé bez domova mají potřebu soukromí, možná o to větší, že se jim ho tolik nedostává. Žijí ve velkém stresu, vystaveni roli jakýchsi společenských otloukánků. S tím je spojeno, že daleko častěji než pachateli se lidé bez domova stávají oběťmi trestných činů. Začátkem června mnohé naše prodejce rozhořčila nemilá událost. Opět se zved­ly hladiny řek, hrozily povodně a s tím je v Praze spojené i preventivní ukrytí všech vltavských lodí do chráněného přístavu. Tedy i lodi Hermes, která poskytuje přístřeší těm, kdo jiné nemají. Tedy ne všem, jen těm, kteří zaplatí dvacet korun, disponují občanstvím ČR a platnými doklady, což na ulici není zdaleka samozřejmost. A samozřejmě také jen těm, co jsou ochotni přistoupit na přísná pravidla. Navíc je třeba se na Hermesu připravit na stísněné podmínky odpovídající lodní palubě, nulovému soukromí můžeš / číslo 7–8 – 2010

26

27

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

l i d é ko l e m n á s Mohlo by se to jmenovat Zátiší s botami. Je to ale spíš pozůstatek jedné důstojné lidské existence, která možná odešla tam, odkud se už nevrací.

Někteří už touží jen po klidu, zklamáni lidmi i životem, jiní ještě dokáží třeba hrát divadlo v pražském souboru lidí bez domova Ježek a Čížek. a nemožnosti jakkoli zabezpečit své osobní věci před krádeží. Nevýhody umístnění takového zařízení na vodě byly zřejmé od samého počátku, ale jiné řešení prý nebylo možné. Žádná městská část totiž nebyla ochotná na svém území ubytovnu strpět, a tak šel magistrát cestou nejmenšího odporu a zřídil ji na vodě, tam totiž působnost radnic nesahá. Není to tak neobvyklé řešení, můžeme si vzpomenout na středověké „lodě bláznů“ a svou „bezdomoveckou“ loď měla svého času i Paříž, dokonce ji projektoval Le Corbusier. To bylo ovšem ještě před válkou, od té doby snad civilizace pokročila…?

Vodní hrátky Naši prodejci byli tedy zaskočeni. Když se po sedmé hodině scházeli k noclehu, zahlédli už jen v dáli mizející remorkér odtahující Hermes do přístavu. Nikdo se neobtěžoval varovat je alespoň ráno, když loď opouštěli. Neměli možnost se na situaci připravit a nikdo jim neposkytl informace například o náhradní možnosti ubytování. Rozhořčení ještě vzrostlo, když se někteří dozvěděli o re-

portáži TV Nova, ve které se tvrdilo, že je vše v pořádku, náhradního ubytování je prý dostatek. „Jistě, hotel altán a penzion lavička,“ poznamenal k tomu sarkasticky prodejce NP Richard. Jaká je realita? Zeptali jsme se přímo Tomáše Jána, ředitele pražského střediska sociálních služeb, které Hermes provozuje. Loď prý museli odtáhnout na příkaz správce vodního toku a klienty před tím skutečně nevarovali, prý o tom sami nevěděli předem. To je ovšem velmi podivné, protože Praha leží na dolním toku Vltavy, voda sem přece jen několik dní putuje, je tedy čas se připravit a podobná situace nenastala zdaleka poprvé. Zajímavé také je, že všichni soukromí majitelé turistických lodí předem varováni byli, většina jich odtáhla lodě dokonce o něco dříve. Pan ředitel Ján také přiznal, že žádné náhradní ubytování zajištěno nebylo, magistrát prý s ničím takovým nepočítá, a to ani do budoucna. Na závěr ještě prozradil, že v průběhu léta, pravděpodobně v srpnu, je naplánováno nejméně měsíční uzavření Hermesu kvůli údržbě. Ani tentokrát se žádná náhrada nechystá. Podle slov pana ředitele během léta

Prodejce Nového prostoru pan Honza toho už v životě zažil hodně. Na rozbouřených vlnách osudu jednou dole, jednou nahoře...

zájem o ubytování klesá, kapacita dvou set nocležníků je využita tak z poloviny, mnoho klientů na léto prý opouští město a vy­užívá možnosti sezonní práce na venkově. To je jistě pravda, populární je například práce u kolotočářů a světských, s kterými často jako obsluha atrakcí vyrážejí i do zahraničí. Někdo se uplatní při vázání chmele nebo sklizni ovoce. Mnozí ale zůstávají ve městě, které v létě také skýtá možnosti výdělku. Přibývá vratných lahví odložených turisty, populární je teď například Staroměstské náměstí, kde jsou instalovány velkoplošné obrazovky ke sledování fotbalu. Od jara se objevují odpadní kontejnery skrývající často barevné kovy a vítaná jsou i ekologická opatření z poslední doby, kdy se při hromadných hudebních produkcích zálohují plastové kelímky. Nižší využití lodi Hermes v létě tedy nepřekvapí. Mezi uživateli se netěší velké oblibě, je považována spíše za krajní řešení. Pobyt na lodi, oblíbená letní aktivita, pro ně zkrátka není nic romantického. Dokonce se najdou i zapřisáhlí odpůrci, kteří odmítají loď využít i v nejtužších mrazech. Hledají si chráněná místa, kde by nepřekáželi a mohli v klidu pobývat. Jedno takové se nachází jen pár set metrů od Hermesu, po proudu řeky. Levobřežní strana Hlávko-

va mostu je proslulá svou nehostinnou, špatně vyřešenou mimoúrovňovou křižovatkou. A právě zde na břehu řeky si našly svůj nocleh „pod mostem“ hned dvě na sobě nezávislé skupinky. Dříve byl obydlen celý podchod pod mostem, ten však už městská policie vyklidila. Místo, které zbylo, je tak nenápadné, že ani pravidelní chodci o něm nemají mnohdy tušení. Objevujeme zde i bývalého prodejce NP, pana Šímu. Pobývá zde skoro dva roky a pochvaluje si, že dobře vychází se strážníky.

Memento jménem bezdomovec Ti naštěstí vůbec nepomýšlejí na přístup ve znamení nulové tolerance, tak často slibovaný komunálními politiky. Dobře totiž vědí, že je výhodnější mít dobrý přehled o lokalitách a pohybu osob a motivovat k udržování pořádku výměnou za toleranci, která usnadňuje život oběma stranám. Ani tomuto místu se bohužel nevyhýbají zloději, prý narkomani. Sousedovi pana Šímy se nedávno ztratil vařič i s bombou a v živé paměti je i útok pravicového extremisty, při němž přišly ke slovu nože a slzný plyn. Místní ale zdůrazňují, že mezi sebou vycházejí bez problémů. Nikdo z nich také ani v zimě nenavštívil nedalekou loď. Prý se o sebe dokáží posta-

rat i v nejtužších mrazech. Sociálních služeb všeobecně se spíše straní, upřednostňují svůj klid a soukromí. Jen pan Šíma téměř denně navštěvuje městskou knihovnu, oblíbenou má zejména čítárnu novin a časopisů. Znepokojuje ho jen nedávná mrtvice spojená s hospitalizací, kvůli které přišel o pravidelnou práci, skládání restauračních zahrádek. Oceňuje ale, že byl po mrtvici ošetřen navzdory tomu, že už dávno nemá zdravotní pojištění. Nicméně on ani nikdo ze sousedů nepobírá důchod ani sociální dávky. To je mezi lidmi bez domova situace velmi obvyklá a staví do poněkud jiného světla ono často zmiňované příživnictví bezdomovců. Ať už jde o zahrádkářské kolonie v Troji, Libni nebo Nových Butovicích, Rohanský ostrov či většinu pražských mostů, jeskyně na Petříně, vagony na odstavných kolejích, nesčetné prázdné a zanedbané domy roztroušené po Praze, všude se odehrávají shodné výjevy. Životem těžce zkoušení lidé tady i tam zápasí o svou důstojnost a přežití, pokud možno stranou zvědavých či pohoršených pohledů. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní i ti, co poznali bohatství a blahobyt. Někteří už touží jen po klidu, zklamáni lidmi i životem, jiní ještě dokáží třeba hrát divadlo v pražském souboru lidí bez domova Ježek a Čížek. Organizací, které jim pomáhají, není mnoho a nemají zástupy ochotných sponzorů jako dětské domovy, ačkoli mnoho z jejich obyvatel za pár let také skončí na ulici. Nikdo z nich nechce skončit na nějakém úředním soupisu sociálně slabých a nepřizpůsobivých obyvatel a už vůbec je neláká představa pobytu ve sběrném táboře. Měli bychom se učit snášet pohled na bezdomovce. Jsou nám totiž dobrou připomínkou, jak také mohou dopadnout každodenní závody o úspěch a blahobyt.

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]

28

29

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

definice pro život

Kdy začíná stáří?

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc., je naším předním gerontologem a dlouholetým zastáncem pohledu na stáří jako přirozenou a potenciálně příjemnou situaci.

Stáří patří k těm obecným pojmům, které se velmi často používají, jsou zdánlivě zcela jasné, obecně srozumitelné, ale překvapivě obtížně se definují. Z toho plynou i závažná nedorozumění. Kdo, odkdy a proč vlastně může být označen za starého, přiřazen mezi staré, čerpat výhody starých lidí i být ohrožen riziky stáří či jeho deformovaného chápání, stereotypizací, věkovou diskriminací a segregací? Stáří a přiřazování k němu jsou závažné záležitosti, kterým stojí za to se věnovat, které stojí za to ujasnit. Text: Zdeněk Kalvach Foto: archiv

S

táří je projev a důsledek biologických změn, které jsou ovšem významně ovlivněny vlivy prostředí (přírodního i sociálního), chorobami, životním způsobem i psychikou, včetně sebehodnocení a přijetí určité role. Z negativního hlediska je stáří o tom „býti za zenitem“, sestupovat z vrcholu životní úrovně tělesné, psychické, výkonové, sociální, hromadit choroby a funkční ztráty. Ovšem: začíná tedy stáří vrcholových sportovců již ve 35 letech? Podle „pozitivní definice“ je pro staré lidi nejpříznačnější, že mnoho prožili, mají zkušenosti a jsou schopni vyprávět mnoho příběhů. I proto je nejtěžší ztrátou stáří, jeho nejtěžší chorobou demence s poruchou paměti. Je nejen podlomením soudnosti či orientace, ale také „zlodějem“ vzpomínek a příběhů. Mnohočetnost a individuálnost příčin a projevů stárnutí jsou příčinou obtížného vymezení a členění stáří. Existuje proto jeho několikeré vymezení – kalendářní, biologické, zdravotní, sociální, psychické, indivi­ duální atd.

Kalendářní stáří Kalendářní stáří je zdánlivě nejsnáze uchopitelné. Jde o věk nad určitou dohodnutou hranicí. Je však tato hranice univerzální? Platí stejně pro muže i pro ženy, pro středověk i novověk, pro země hospodářsky vyspělé s dlouhou nadějí dožití, v nichž hovoříme o nástupu dlouhověké společnosti, i pro země rozvojové s krátkou nadějí dožimůžeš / číslo 7–8 – 2010

tí, kde šedesátník je vzácně se vyskytujícím kmetem? A co by měla tato hranice vyjadřovat – popis společnosti umožňující mezinárodní srovnání, zkušenost, fyziognomické změny, „úbytek sil“ – pokles výkonnosti, kumulaci funkčních zhoršení a chorob, sociální změny, splnění reprodukční role včetně výchovy, „únavu životem“ (jako v Čapkově Věci Makropulos), blízkost smrti? Kalendářní hranice stáří se setrvale posouvá, neboť se prodlužuje očekávaná doba dožití a průběžně se zlepšuje zdravot-

lomér) či chování odebraných buněk v tkáňové kultuře. To ovšem vypovídá vesměs o dílčím laboratorním ukazateli, který je v živém organismu podřízen kontrole řady vlivů. Praktický význam má spíše hodnocení funkčního stavu, a to konkrétně ve vztahu k nějakému cíli. Hodnotí se funkční způsobilost k určité aktivitě či k určitému zdravotnickému výkonu. Dnes se nejeví užitečné převádět takové hodnoty na fiktivní „biologický věk“. Nový zájem o nalezení biomarkerů stárnutí vzbudily dlouhodobé studie. K tomuto účelu založili v Národním gerontologickém ústavu USA v Baltimoru databázi stárnutí primátů, neboť přenositelnost poznatků z dřívějšího výzkumu nižších živočichů (hmyz, hlodavci) na člověka je velmi sporná. Dnes lze různými vyšetřeními zjistit, o kolik se určitý ukazatel (např. kostní hustota, svalová hmota, dechová kapacita, zraková ostrost, hormonální hladina) u daného člověka liší od „normy“ jeho vrstevníků či ideálně mladých lidí. Nelze však stanovit jeho biologický věk, obvykle ani míru poklesu onoho ukazatele během života konkrétního člověka a velmi často nelze rozhodnout, do jaké míry je zjištěná změna důsledkem stárnutí a do jaké míry důsledkem choroby.

periodizaci lidského života: 30 – 44 let dospělost, 45 – 59 let střední věk, 60 – 74 let stárnutí, časné stáří, 75 – 89 let vlastní stáří, kmetství, senium, 90 a více let dlouhověkost. V kontextu přibývání starších lidí a zlepšování jejich zdatnosti navrhla v 60. letech B. L. Neugartenová pojmy „mladí senioři“ pro věk 55 – 74 let a „staří senioři“ pro 75 a více let. Kalendářní stáří je orientační údaj. Civilizační vývoj s růstem produktivity a poklesem potřeby lidské práce (s výjimkou slu-

Sociální stáří

Kalendářní stáří je zdánlivě nejsnáze uchopitelné. Jde o věk nad určitou dohodnutou hranicí. Je však tato hranice univerzální? ní a funkční stav nově stárnoucích generací. Dnes se za počátek stáří vesměs považuje věk 65 let a o vlastním stáří se hovoří teprve od věku 75 let. V 18. století rozčlenil A. Haller, zakladatel novodobé fyziologie, lidský život na devět fází, z nichž sedm se týkalo dětství a mládí. Věk 25 – 62 let označil za mužný a 63 a více let za stáří. Senioři tehdy tvořili méně než 5 % populace. E. B. Hurlocková v polovině 20. století označila věk 40 – 59 let jako střední, 60 a více let jako stáří. Tuto hranici přijaly i OSN a Světová zdravotnická organizace. Odpovídá patnáctileté

žeb) a současně se zlepšováním zdravotního a funkčního stavu stárnoucích lidí dal nový význam vymezení „stáří“ podle Neugartenové: věková hranice zaměstnatelnosti klesá, hranice funkčních limitací se posouvá do vyššího věku. Vzniká tak dlouhé období pro mohutnou skupinu lidí ve věku zhruba 55 – 75, možná 80 let, pro něž je klíčovým problémem konflikt mezi dobrým zdravotním stavem a nadbytkem volného času, ztíženou pracovní seberealizací a nevyužitými osobními možnostmi. Odpovědí na toto tíživé dilema může být důraz na mimopracovní sebe-

realizaci a zásadní změna konceptu zaměstnanosti.

Biologické stáří Biologické stáří je označení pro konkrétní míru involučních změn daného jedince. Jeho přesné stanovení se dlouhodobě nedaří – není shoda ani o tom, co by mělo vyjadřovat a jakých kritérií by se k hodnocení mělo použít. Nečetná pracoviště, která se biologickým věkem zabývala, obvykle hodnotila funkční stav (výkonnost) jako souhrn stárnutí, kondice i patologie, a to jak

orgánově (např. věk kardiální či duševní), tak celkově jako součin údajů o různé statistické váze. Tak byla např. konstatována „akcelerace stárnutí“ u 81 % mužů a 77 % žen pracujících v černobylské atomové elektrárně. Jejich celkový biologický věk a dílčí věk kardiální a plicní se údajně v důsledku havárie zvýšily v průměru o pět let, dílčí věk psychický o 11 let (ozáření, stres, jiné faktory). Samo stárnutí by se mohlo měřit pomocí molekulárních či buněčných ukazatelů, např. koncových částí chromozomů (tzv. te-

Sociální stáří postihuje proměnu sociálních rolí a potřeb, životního způsobu, ekonomického zajištění i společenského hodnocení – pohledu ostatních na člověka. Pojem upozorňuje na některé společné zájmy i na rizika seniorů, k nimž patří např. špatná adaptace na penzionování, ztráta životního programu a společenské prestiže, osamělost, pokles životní úrovně, hrozba ztráty soběstačnosti, věková diskriminace. Za počátek sociálního stáří se obvykle považuje vznik nároku na starobní důchod či skutečné penzionování – odtud i časté deformující označování starších lidí pojmem důchodci. Sociální periodizace života často užívá označení první věk (předproduktivní, období dětství a mládí, učení, profesní příprava, získávání sociálních zkušeností), druhý věk (produktivní, období dospělosti, produktivita biologická i ekonomicko-sociální), třetí věk (poproduktivní, stáří), případně čtvrtý věk (období závislosti, stařeckého marasmu). Soudobá společnost však do značné míry sociální periodizaci prolamuje či alespoň významně posouvá. Proti tradičnímu pojetí můžeš / číslo 7–8 – 2010

30

31

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

definice pro život

povedlo se Stáří není nemoc. Řešení jeho problému je proto jen zčásti v rukou gerontologa. Toto stanovisko prosazuje dr. Kalvach už mnoho let.

penzionování a nebezpečným pojmům „produktivní – poproduktivní“, vzbuzujícím představu stařecké neužitečnosti zestárlého robotníka, staví celoživotní osobnostní rozvoj, celoživotní vzdělávání, celoživotní seberealizaci a celoživotní občanskou angažovanost. Pojem „čtvrtý věk“ je nebezpečný vzbuzováním představy, že ztráta soběstačnosti a biologický marasmus jsou nezbytné důsledky dostatečně dlouhého života. To odporuje konceptu úspěšného stárnutí a pojetí závislosti jako patologie, nikoli zákonitosti stáří. Tradiční pojetí sociálního stáří se dnes zdá být otřeseno. Pasivní „důchodcovství“ se jeví do budoucna spíše jako sociální patologie, jako projev neúspěšného stárnutí, špatné adaptace na stáří, závažného zdravotního postižení a/nebo diskriminačního, nepodpůrného přístupu mladších generací.

Psychické (osobnostní) stáří Psychickým stářím můžeme rozumět jednak určitou míru involučních změn psychických funkcí (například paměti), jednak sebereflexi, sebehodnocení, smysluplnost a vůli daného člověka. Osobnost se stářím zásadně ne-

www.patron.eu

Se schodolezy S-max a C-max – život bez bariér.

Bližší informace: PATRON Bohemia a.s Českolipská 3419, 276 01 Mělník tel.: 315 630 120, fax: 315 630 199

[email protected] , WWW.PATRON.EU

mění, pokud nejde o projevy choroby (např. syndromu demence) nebo adaptace na závažné životní události a změny (ovdovění, změna sociálních rolí, zklamání, ztráty stáří). Řada osobností se shoduje v názoru, že stárnutí je spojeno s rizikem ztráty motivace, rezignace, zalomení životního příběhu, narušení identity a osobnostní integrity, nereflektování měnící se skutečnosti, ztráty smyslu, vůle a cílevědomé adaptace. Teprve pokud k tomu skutečně dojde, hovoří o osobnostním (psychickém) stáří. Po­dle Thakura i podle Masaryka teprve pokud se člověk přestane „obnovovat jako den“, pokud „na sobě přestane pracovat“, pokud „vypadne z kontextu dění“, stane se starým. Svým způsobem to řekl i Winston Churchill: „Stárnout začínáme, když rezignujeme na mládí.“ A v opačném gardu O. Wilde: „Tragédie pokročilých let nespočívá v tom, že stárneme, ale že zůstáváme mladí.“ Jde o vystižení bonmotu, že člověk je tak starý, jak se cítí a jak na sobě pracuje či nepracuje. Člověk nemůže svévolně odmítat a popírat involuční změny, ale osobnostní zachovalost, včetně přiměřené pružnosti a vůle ke smyslu, je nadřazena tělesnému stárnutí, ztrátám stáří, úbytku sil i sociálnímu vymezování. Podle významného psychologa Ericsona k základním úkolům pokročilého věku patří zachování integrity a smyslu proti zoufalství.

Individuální stáří Individuální stáří je výslednicí konkrétních podob všech faktorů spojovaných se stářím u daného člověka – věku, změn tělesných, duševních, sociálních, ekonomických, zdravotního stavu apod. Typický senior by tak byl např. člověk, u něhož bychom zjišťovali následující skutečnosti: nv  ěk 65 a více let (nebo 75 a více let?) nn  epracující poživatel starobního důchodu n r odič dospělých dětí np  rarodič, tedy příslušník minimálně 3. generace v rodinné struktuře nn  emajetný člověk s ekonomickými problémy či alespoň s významným poklesem životní úrovně n s tařecký vzhled – vrásky, šedivé či chybějící vlasy, defektní chrup, nahrbený postoj, nepružná chůze, třes np  řítomnost stařeckých chorob – artrózy kloubů, aterosklerózy, cukrovky, osteoporózy, hyperplazie prostaty, užívání více léků np  řítomnost stařeckých zhoršení – únava, zhoršení zraku, sluchu, svalové síly, paměti, učení nn  eperspektivnost nv  lastní hodnocení sebe sama jako „penzisty“ s nízkým očekáváním nv  eteránství – zastarání znalostí profesních i všeobecných, „nerozumění nové době“ np  řijímání či vyžadování pomoci, ohledů a různých úlev n ž ivot v seniorských strukturách a aktivitách nk  rátkou životní prognózu, blízkost smrti

Firemní dárcovství přímo – snadná a úsporná cesta

Řada osobností se shoduje v názoru, že stárnutí je spojeno s rizikem ztráty motivace, rezignace, zalomení životního příběhu, narušení identity a osobnostní integrity, nereflektování měnící se skutečnosti, ztráty smyslu, vůle a cílevědomé adaptace. Ale co když jsou jednotlivé charakteristiky v rozporu? Co je čemu nadřazeno? Nebo jde ještě o jiná kritéria? Z čeho vznikne rozhodující pocit, že před sebou máme či na­opak nemáme „starce“? V anglofonních zemích se z těchto rozpaků a z obavy před věkovou segregací a diskriminací (ageismus) prosadil výraz „the elderly“ – starší lidé. I české označení „senioři“ znamená „starší lidé“. Takže vlastně žádné vymezování stáří nepotřebujeme? Nebo potřebujeme? Rozhodně ale potřebujeme vědomí rozdílnosti a ovlivnitelnosti stárnutí úspěšného s přiměřeně zdatným aktivním stářím oproti stárnutí neúspěšnému s deklasovaným patologickým stářím.

Z mnoha možných způsobů firemního dárcovství je tzv. přímá podpora tou nejjednodušší a také nejvyužívanější variantou. Při dnešním významu sociální odpovědnosti firem a firemního dárcovství je to optimální řešení jak pro malé, tak velké podniky. Text: Kristina Jakubcová Foto: archiv Konta bariéry

P

římá podpora ve firemním dárcovství znamená, že firma jednorázově nebo opakovaně daruje prostředky na podporu veřejně prospěšného projektu. „Chytré firmy si nezakládají vlastní nadace, výhodnější pro ně totiž je převést stanovenou částku na renomovanou charitativní organizaci, která pro ni tzv. externí nadační fond prakticky zadarmo a ráda spravuje,“ komentuje možnosti firemního dárcovství Božena Jirků, ředitelka Konta BARIÉRY. Spolupráce s nadací má jasná a ověřená pravidla, například u Konta BARIÉRY probíhá následovně: nadace v souladu se svým posláním a podle pokynů dané společnosti (dárce) projedná došlé žádosti o příspěvek. Všechny fundovaně posoudí, rozhodne o výši podpory, vystaví darovací smlouvu a vše zaúčtuje. Následně na základě předložené faktury vyplatí příspěvek přímo dodavateli pomůcky či služby, na kterou byl příspěvek přislíben – tedy nikoli do rukou žadatele. Tak je zajištěno, že příspěvek bude využit přesně na to, na co byl schválen. „Výhodou přímého dárcovství pro naše partnery je, že společnost ušetří mzdové a další náklady na vlastního pracovníka a má záruku naprosté profesionality. Nadace si z darovaných částek nic nenechává, režie nepřesahuje 10 %,“ upřesňuje Božena Jirků. Mezi již fungujícími externími nadačními fondy Nadace Charty 77 a jejího stěžejního projektu Konta BARIÉRY nalezneme třeba Fond RWE, Tipfond, Fond Globus, Fond

RWE Transgas rozděluje prostřednictvím Konta BARIÉRY milionové částky. Svého partnera v sociálně-zdravotní oblasti našla v Nadaci Charty 77.

SKANSKA, Fond FORTUNA a několik dalších. Společnosti si mohou vždy stanovit, na jakou oblast pomoci chtějí své prostředky poskytnout. Kromě dlouhodobého dárcovství lze samozřejmě přispět i jednorázově, dílčím projektům se nadace nebrání.  

 Příklad z praxe

 „Energetická skupina RWE, která zaměřuje svoji humanitární pomoc zejména na týrané a nezaopatřené děti, seniory a zdravotně handicapované spoluobčany, hledala mezi neziskovými organizacemi takové partnery, kteří budou zárukou profesionálního, spolehlivého a transparentního fungování. V sociálně-zdravotní oblasti se rozhodla uzavřít smlouvu s Nadací Charty 77, protože ta poskytuje prostředky na vyřizování a přímou podporu žádostí z této oblasti. Tak vznikl Fond RWE,“ popisuje jeho založení Jiří Wrobel, manažer pro styk s veřejností skupiny RWE. „Žadatelé své žádosti posílají přímo skupině RWE, odtud směřují do nadace i s představou sponzora o jejich podpoře. Naším úkolem je prověřit oprávněnost žádostí, často konzultujeme zaměření projektu i předložené rozpočty. RWE věří profesionálním zkušenostem našeho pracovního týmu a akceptuje případná doporučení nebo připomínky, které vyplynou z našeho šetření. Administrativně celý projekt zajišťuje Konto BARIÉRY,“ popisuje průběh spolupráce ředitelka Konta BARIÉRY Božena Jirků.

Fond RWE byl založen roku 2004. Výsledkem vynikající spolupráce je doposud (sčítáno k lednu letošního roku) 252 podpořených projektů, z toho je 191 organizací a 61 jednotlivců. Celkem bylo z fondu přerozděleno 24 806 932 korun. Fond podporuje úspěšné a dobře pracující organizace, které handicapovaným poskytují kvalitní služby a program. Na seznamu podpořených organizací se nacházejí občanská sdružení, nadační fondy, speciální školy, ústavy sociálních služeb a sportovní organizace handicapovaných. Účely podpory jsou různé – od kulturních a vzdělávacích aktivit přes rekondiční a rehabilitační pobyty, zajímavé pracovní programy, nová krizová centra a infocentra, bezbariérové úpravy, chráněné bydlení až po financování provozu linky psychologické pomoci. Co se jednotlivců týče, obecný účel podpory je přínos ke zkvalitnění života a plnému začlenění do společnosti. Spoluobčané se zdravotním postižením získali příspěvky na financování osobních asistentů, na náklady spojené s individuální přípravou aktivních sportovců – paralympioniků, na drahé rehabilitační a kompenzační pomůcky, na dopravu do školy, na doplatek finančně nákladného lékařského přístroje apod. Letos Konto BARIÉRY pomůže RWE profesionálně rozdělit pomoc ve výši dva miliony korun. Celková výše prostředků vložených do firemních fondů však činila loni více než 11 milionů korun. můžeš / číslo 7–8 – 2010

32

33

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Výlety

Praha: Malá Fürstenberská zahrada

Bítov: Obranná věž

Bouzov: Schodiště

Litomyšl: Vstupní brána do zámku

Pernštejn: průčelí hradu s obrannou věží

Lednice: Vyřezávané schodiště v zámku

Český Krumlov: Věž

Veltrusy: Zámecká budova

Milujeme hrady, ale bez bariér Metodik ústředního pracoviště Národního památkového ústavu Milan Jančo má lví podíl na tom, že mizí bariéry v hradech, zámcích, kostelech a dalších památkách. Podle knih, ve kterých s kolegy popisuje přístupy k těmto objektům, mnozí kasteláni bariéry odstraňují. Text: Jindřich Štěpánek Foto: Ondřej Besperát Ilustrace: Ondřej Šefců, z publikace Jak dobýt hrad

Jak dlouho vlastně mapujete bezbariérové přístupy na historických památkách?

Od doby, kdy vyšla první brožura na toto téma, uplynulo šest let. Napsali ji moji kolegové a obsahovala historii a popis památek s krátkou informací o tom, zda je objekt zpřístupněn vozíčkářům, jestli je v něm bezbariérová toaleta a možnost parkování. Když jsem poté do tohoto projektu našeho ústavu nastoupil, bylo jasné, že informace nelze získávat jen od kastelánů. Ti určité bariéry nevidí. Začal jsem památky systémově objíždět s tím, že jsem všude pečlivě zapisoval, jak vypadá prostor před nimi, kolem a uvnitř. Vznikla metodika, podle které vyšla v roce 2007 druhá a vloni třetí kniha. Přibylo za těch šest let hodně bezbariérových památek?

Přibylo jich dost. Mnozí kasteláni se totiž už prvním průvodcem inspirovali a uvědomili si, kde bariéry vlastně jsou. Řada z nich pak nechala postavit výtahy, plošiny a další zařízení, která vozíčkářům zjednodušují můžeš / číslo 7–8 – 2010

život. Například na Hluboké kastelán umístil na schody šikmé mobilní rampy, a tak je zde vozíčkářům přístupné nejen přízemí, ale ze zahrady i zámecká kuchyně v suterénu. Jde o obrovský komplex, ve kterém je teplá a studená kuchyně, cukrárna, spižírny a další. Ve Šternberku na Moravě, kde je objekt ve svahu, se zase otevřel bezbariérový přístup do prvního patra tím, že vozíčkáři vjíždějí ze zadní zahrady, kde je první pat­ro vlastně přízemím. V poslední době přibyly i velké kabiny pro vozíčkáře například v Kroměříži, Opočně a na Zvíkově. Můžete být konkrétnější? Lze vyčíslit, kolik bezbariérových památek za posledních šest let přibylo?

To nejde. Jejich počet se neustále mění a ve chvíli, kdy bych takové číslo vyřkl, by už asi neplatilo. Odhaduji, že jde o desítky objektů. Důležité je, že památky jsou z tohoto úhlu zmapovány, a je jasné, co je třeba změnit. Pak už to bývá otázka peněz. Kolik je vlastně v České republice památek?

Jen Národní památkový ústav spravuje přes stovku objektů. Jsou to hrady, zámky, kláštery, technické památky, lidová architektura a kos-

tely. Další spravuje Zemědělské muzeum, jako příklad lze jmenovat zámek Kačina. Následují krajské objekty, které spravují kraje a obce, a další skupinu tvoří památky soukromé. Proč nepřibývají bezbariérové památky rychleji? Proč jich už není víc?

Část památek byla postavena záměrně jako bariérové. Většinou jsou to středověké hrady. Například ve Švihově nelze v tomto slova smyslu udělat prakticky nic. Ale šlechta už byla pohodlná, a tak barokní a renesanční zámky jsou vybaveny širokými schodišti. A na nich už lze bariéry odstraňovat bez velkých problémů. Jako příklad může sloužit Hrádek u Nechanic. Jde o „novostavbu“ z poloviny 19. století, kde už je dokonce výtahová šachta. Výtah ale někdo odvezl, a tak bude stačit nechat jej vyrobit a namontovat. Ve Vranově nad Dyjí je zase výtah, kterým se vozí bačkory pro návštěvníky. Stačí jej upravit a mohou jím jezdit vozíčkáři. Letos tak byl bez velkých problémů zpřístupněn i Štern­berk na Moravě, stačilo upravit vchod ze zahrady. Zajímavě se k problému postavili ve Velkých Losinách. V bezbariérovém přízemí tu promítají film o expozicích v patrech. Nápad si pochvalují mimo jiné i lidé se slabším zrakem, kteří nemohou ocenit například detaily nábytku. Nedohlédnou na něj. Na filmu je ale vidí. Národní památkový ústav spravuje kromě hradů a zámků například i kostely. A tam už stačí většinou málo. Jsem přesvědčen, že více než polovina těchto památek by se časem mohla stát alespoň částečně bezbariérovými. Milan Jančo tvrdí, že plošiny, které pomohou vozíčkářům dostat se do hradů a zámků, leckde není těžké namontovat. Stačí třeba upravit výtah sloužící k přepravě bačkor pro návštěvníky. můžeš / číslo 7–8 – 2010

34

35

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Výlety

projekt

Adrenalin Buchlov: 1. hradní nádvoří

Časem? Můžete být konkrétnější?

Odhaduji to na deset až patnáct let. Záleží na finančních zdrojích. Využívá Česká republika k budování bezbariérových přístupů peníze z Evropských fondů? A kterých objektů se to případně týká?

Tyto zdroje při opravách památek samozřejmě využíváme. Nejčastěji jde o Norské fondy. A je důležité, že čerpání těchto peněz je podmíněno právě tím, aby byly využity na bezbariérové přístupy. Těchto projektů běží hned několik, namátkou mohu jmenovat klášter Kladruby, Plasy a Kuks. Existuje nařízení či směrnice, že velké národní památky musí mít bezbariérový přístup?

Muzea a galerie, která sídlí také v historických objektech, se řídí zákonem 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy. Ten jim přikazuje – pokud je to možné – zajistit tzv. standard fyzické dostupnosti. To zní podivně – kdy to tedy je a kdy není možné?

Odpověď je jednoduchá: Na objektech by nemělo docházet k destruktivním zásahům. Musí památkáři stavební úpravy schvalovat?

Všichni, tedy například i soukromí majitelé, se musí řídit památkovým zákonem. A ten přikazuje, že pokud je objekt kulturní pa-

Hluboká: Celkový pohled na zámek

ný hydraulický výtah, který by měl dimenze i pro vozík, ale má nesmírně nákladný provoz.

info Informace o bezbariérových přístupech na památky n www.helpnet.cz

n www.hendikep.cz

n www.pov.cz

n www.mobilita.cz

n www.bariery.cz

n www.npu.cz

n www.aktivnizivot.cz

mátkou, musí veškeré úpravy konzultovat s památkáři. Ti pak dávají odborné vyjádření. Musíme se však smířit s tím, že některé objekty bezbariérové nikdy být nemohou. Takový Karlštejn tvoří tři samostatné objekty, které mají úzká schodiště, a prostě tam nelze postavit výtah. Byl by vidět a narušil by tak interiéry. Navíc by se tam muselo bourat. Podobně je na tom Bezděz. Jako protiklad ale mohu uvést hrad Grabštejn, kde se má do pěti let vybudovat hydraulický výtah. Zde se plánuje dostavba věže, ve které výtah bude jezdit. Vše proběhne citlivě, bez zásahu do vzhledu stavby. Historické osobní výtahy, prozatím nefunkční, jsou zatím na zámcích Hluboká, Hrádek u Nechanic, Valtice, Lednice a Šternberk na Moravě. Na Konopišti je dokonce zcela jedineč-

Dokážete z tohoto úhlu pohledu srovnat naše památky se zahraničními? Kde mají méně bariér?

Například v Itálii mne příjemně překvapilo, že i v objektech, které jsou na první pohled vozíčkářům nepřístupné, najdete bezbariérové toalety. Je to proto, že i na takové hrady a zámky se lze při dobré vůli přece jen třeba autem dostat. V Česku panuje stále ještě povědomí, že pokud se vozíčkář nemůže do hradu dostat, není třeba u něho bezbariérovou toaletu stavět. To je ale chyba! Ne každý se přece chce kochat obrazy a interiéry. Stačí mu pohled do nádherné krajiny třeba z areálu hradu. A tam bezbariérové toalety proto být mají. Ale abych nebyl nespravedlivý – u nás už taková místa také existují. Například Křivoklát je bariérový, a přesto zde toalety pro vozíčkáře najdete. V létě se tu koná spousta kulturních akcí, na které vozíčkáři jezdí. Podobně je tomu na zámcích Javorník a Jezeří či hradech Kunětická Hora, Pernštejn a Veveří. Kde lze najít informace o tom, které památky jsou nyní bez bariér?

Doporučuji internet. Jednak vyhledávače a jednak weby vozíčkářů, kteří sami mapují bezbariérové přístupy v regionech. Skvěle tak jsou zpracovány například webové stránky o Vysočině.

Milujeme hrady! Text: Radka Potměšilová

H

rady, zámky a zříceniny jsou naší oblíbenou letní zábavou, možná nejoblíbenější. Šplháme na kopce, zdoláváme schody, nelekáme se překážek. Manžel je na vozíku, ale to nás nemůže zastavit. Před třemi lety nám Milan Jančo poslal publikaci Národního památkového ústavu Jak dobýt hrad. Před letošními prázdninami je už notně ohmataná, se zohýbanými rohy. Na straně 66 je čokoládová skvrna od tatranky a na zadní stra-

můžeš / číslo 7–8 – 2010

ně stopy po rozmáčklé vose. Proto máme velkou radost, že letos vyšlo její další, rozšířené vydání. Knížka je to totiž úžasná a mnohokrát nám pomohla, ale její doporučení nebereme nijak dogmaticky. Když někam chceme vyrazit, vyrazíme – a to, jak se tam dostaneme, řešíme až na místě. Občas tam nedojdeme, ale většinou nás čeká úžasný zážitek. Pár schodů nebo náročný terén zvládneme sami, když ne, oslovíme kolemjdoucí (děkujeme těm dvěma ochotným pánům,

kteří manžela i s vozíkem doslova vyvlekli po příkré kamenité cestě na hrad Rabí!), a když víme, že to bude náročné, jedeme s kamarády (ano, nikdy nezapomeneme Petru Lněničkovi, že manžela vynesl na zádech do posledního patra věže hradu Kašperk a stejným způsobem ho dostal dolů). A když všechno selže, necháme tatínka na nádvoří a jdeme na prohlídku sami. Zamáváme mu ze všech oken, z nichž je vidět, a on se mezitím určitě dá do řeči s paní pokladní, a než se vrátíme, ví toho víc než my.

Jirku Suchánka jsem potkala poprvé asi před čtyřmi lety. Mluvil hrozně rychle a já si říkala, co je to za šílence. Mluvil totiž o tom, jak vozíčkáři mohou nebo spíš musí skákat padákem, potápět se a jezdit na jednostopých motorkách. Text: Radka Potměšilová Foto: Adrenalin bez bariér

S

ám tehdy adrenalinem žil. Měl za sebou několik vážných úrazů, kóma, těžké operace a invalidní důchod. Nestačilo mu to. Hledal možnosti, jak by si on i jeho kamarádi, mezi nimi od narození těžce postižený Jakub Koucký, mohli vyzkoušet různé adrenalinové sporty. Právě se totiž s Jakubem vrátili ze čtyřměsíční cesty po jižní polokouli – Austrálie, Filipíny, Thajsko – a neměli dost. Nenašli nic, organizace, která by postiženým nabízela šťavnatější, méně seriózní věci, tady nebyla. Nezbylo jim než si založit sdružení Adrenalin bez bariér. Střih. Uplynuly čtyři roky. Jirka Suchánek je na rodičovské dovolené se sedmiměsíční dcerou Natálkou a říká, že je to největší adrenalin, jaký kdy zažil.

Žádný syndrom natažené ruky. Partnerství... Nádherně sebevědomý projekt vozíčkáře, který si je vědom své ceny!

Sešli jsme se ale hlavně kvůli Adrenalinu bez bariér, protože to už dávno není partička šílenců, kterým nikdo nevěří – vydobyl si renomé, má několik projektů včetně osvětového a jedné novinky. Finišuje projekt, který v Adrenalinu bez bariér promýšleli už dlouhou dobu. Hlavně na ten jsem se přišla zeptat, i když Natálka byla třetím účastníkem rozhovoru a o slovo se hlásila vehementně. „Nabízíme firmám organizování teambuildingových akcí. Otočit filozofii, kdy velké firmy pomáhají nám postiženým – ať ti byznysmeni zažijí něco, co jim my zařídíme a co by jinak nezažili – rafty, čtyřkolky, auta na ruční ovládání,“ říká Jirka Suchánek. Adrenalin bez bariér navíc tyto akce nabízí v rámci tzv. náhradního plnění, kdy firmy nad pětadvacet zaměstnanců musejí po­dle zákona část svých peněz utratit za služby či výrobky postižených. „Nemám rád syndrom natažené ruky, který praktikuje spousta organizací v neziskovém sektoru – vybrat peníze a poděkovat. My chceme partnerství. Bohužel současná krize a škrtání nákladů ve firmách nás trochu zbrzdily.“ Ke stěžejním aktivitám sdružení nicméně patří to, kvůli čemu kdysi vzniklo – pořádání kurzů, v nichž si mohou handicapovaní vyzkoušet sporty, které se na první pohled s tělesným postižením neslučují. Filozofie je jed-

noduchá – nemůžeš si koupit svoji vodní lyži, tak my ti ji půjčíme, ukážeme ti to, a když tě to chytne, poradíme ti, kde se dá koupit nebo půjčit. Když ne, fajn, užil sis to, zkus příště něco jiného. Zájem o tyto kurzy mnohonásobně převyšuje možnosti pěti členů sdružení. Ale už před časem si řekli, že raději půjdou cestou individuální práce s malou skupinkou lidí, kdy se mohou osobně každému věnovat, než cestou masových akcí. „Chceme pracovat na osobní, přátelské bázi. Baví nás, jak bavíme charaktery lidí, kteří jsou nejdřív bojácní, pak nadšení a křičí radostí a nakonec volají, kdy je další akce,“ říká Jirka Suchánek a vzápětí odbíhá. Jeho nejoblíbenější adrenalin se hlasitě ozývá z vedlejšího pokoje. Nikoliv okrajově se Adrenalin bez bariér věnuje i dlouhodobé osvětě. Pořádá přednášky pro lidi s postižením, aby věděli, co se všechno dá dělat, a nefňukali, i pro zdravé, aby se dokázali trochu vžít do kůže vozíčkářů. „Chceme dokázat, že žijeme naplno, aby si uvědomili, že na nás nemusejí koukat jako na chudáky. Proto chodíme do škol – malé děti jsou otevřené, dokážou si udělat názor. Chceme, aby samy poznaly, že s vozíkem je jednodušší vyjet po nájezdu, aby poznaly handbike na silnici a řekli: ale mami, to je jen někdo, kdo má nemocný nohy a šlape rukama,“ říká Jirka Suchánek. Jestli Adrenalinu bez bariér něco nechybí, jsou to nápady a plány. Jirku a Jakuba baví promýšlet, kam posunout hranice. Teď třeba mají projekt paintballu pro vozíčkáře, který budou v červenci zkoušet v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Bude to klasický paintball v přírodě s jednoduchým příběhem a tandemem vozíčkář a chodící, který bude toho na vozíku tlačit, bude mu dělat motor. Pokud motor někdo trefí, musí si vozíčkář poradit sám. Chtějí postavit závodní auto na ruční ovládání, testovali v Mostě na okruhu motokáru na ruční ovládání. Pár z těch nápadů, které Jirka Suchánek a Jakub Koucký chrlí, opravdu vyjde, ale oba přiznávají, že času je málo. Přesto stále víc posouvají hranice toho, kam se může pohybově postižený člověk odvážit. Člověka při poslouchání napadá cosi o hranicích lidských možností... můžeš / číslo 7–8 – 2010

36

37

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

M e l a n t r i c h o va 5

O k n o d o s v ě ta

Jak voní nadace v létě?

Není na škodu podívat se dál…

U nás to voní fermeží Nenatíráme dveře ani okna, avšak již dva měsíce se u nás hromadí krásné obrazy, ale i grafiky, plastiky a skleněné keramické objekty. Nadace chystá svoji jubilejní, už 10. aukci výtvarných děl pro Konto BARIÉRY. Počet přihlášených dárců, předních českých výtvarníků, již počítáme ve stovkách. I letos nás obdarovali svými díly Zdeněk Sýkora, Stanislav Kolíbal, Vladimír Kopecký, Jan Koblasa, Jiří Anderle, Josef Bolf, Olbram Zoubek, Petr Písařík, Petr Pastrňák, Jakub Špaňhel, Adolf Born a řada dalších. Nezapomněla na nás Adriena Šimotová, Jitka Válová, Dana Zámečníková, Veronika Palečková a desítky úžasných, křehkých, a přitom výjimečných žen. Je to skoro neuvěřitelné, ale díky našim aukčním salonům získalo Konto BARIÉRY (a také rozdělilo) více než 40 milionů korun. Žádná, byť jen trochu podobná akce v České republice neexistuje.

Rock proti bariérám V pondělí 14. 6. 2010 se v pražském klubu XT3 konal charitativní koncert Rock proti bariérám. Celý nápad vznikl na základě výzvy Direct pojišťovny, která své zaměstnance poprosila, aby se účastnili charitativních akcí. Shodou okolností v Direct pojišťovně pracuje i Honza Klobouk, který před lety pracoval jako „civilkář“ u nás v nadaci a který hraje na kytaru v kapele PAPA JOE. Honza se rozhodl pomoci mladé vozíčkářce, která má také ráda moderní muziku, Aleně Jančíkové. Uspořádal charitativní koncert a celý výtěžek ze vstupného daroval prostřednictvím Konta BARIÉRY Alence na nový invalidní vozík, který nutně potřebuje. V maličkém rocko­vém

klubu na pražském Žižkově se vybralo 12 600 korun. Velký dík patří všem, kteří si přišli poslechnout dobrou muziku v podání kapel MAFFIA a PAPA JOE, dále samotným kapelám a také zaměstnancům Direct pojišťovny, kterých byla v klubu většina. Honza Klobouk se tak zapojil do dobrovolnického programu svého zaměstnavatele. Ke kultuře velkých společností patří i to, že je třeba pomáhat těm, kteří měli v životě méně štěstí než mladí nadějní manažeři. Odměna pro Honzu? Zaměstnavatel mu dal za úspěšnou akci jeden den pracovního volna. Právě v tento den přišel Honza do nadace s kasičkou a vložil na účet pro Alenku vybranou částku. Pěkné, že? Děkujeme.

Kinematograf bratří Čadíků opět podpoří Konto BARIÉRY I v tomto roce vyjel Kinematograf bratří Čadíků do českých a moravských obcí a měst promítat kvalitní české filmy široké veřejnosti. V období od 1. července do 30. srpna navštíví okolo 40 míst a měst v Čechách i na Moravě. Kinematograf bratří Čadíků provozuje 15 mobilních kin. Dva pojízdné kinoautobusy působí od roku 2002 i na Slovensku. ­Oblíbená letní atrakce je očekávána na „vyježděných“ trasách. Promítají se výhradně české filmy. V letošním roce je to film Tomáše Vorla Jak ulovit miliardáře, letní prázdninové komedie Bobule a 2Bobule a jedna z nej­úspěšnějších českých komedií, film Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh. V roce 2008 přispívali diváci letních kin poprvé na Konto BARIÉRY. V loňském roce tato spolupráce pokračovala a získali jsme tak dohromady 1 300 000 korun. Rada Kon-

ta BARIÉRY z prostředků získaných od diváků a majitelů Kinematografu vytvořila Mimořádný zdravotnický fond. Mohli jsme tak podpořit např. pražskou Nemocnici Na Homolce a brněnskou Neurochirurgickou kliniku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Přispěli jsme i Domovu Krajánek z Jesenice u Rakovníka a Hospici sv. Štěpána z Litoměřic. Obě zařízení od nás dostala příspěvek na pečovatelská polohovací lůžka. Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením z Bruntálu získala příspěvek na vybavení sociálně-terapeutické dílny trenažéry. Přispěli jsme i dalším žadatelům. Pokud uvidíte u vás ve městě kouzelný Kinematograf bratří Čadíků, navštivte ho, pomůžete dobré věci, podpoříte Konto BARIÉRY, a navíc se náramně pobavíte. Léto je snad pro každého symbolem rados­ti, volnosti a krásných zážitků. Krásné koncerty v přírodě, kinematograf v letních kinech po celé republice, cyklistika, koupání a další letní aktivity. Není to nic nového, léto je krásné, lákavé… Pro naši nadaci i pro mě osobně je to ale také období, které přináší nedobré zprávy. V létě se doslova hromadí těžké úrazy s trvalými následky, v létě se více než kdy jindy nešťastně lámou osudy zdravých, často mladých a nadějných lidí. Každý den přijde na adresu Konta BARIÉRY alespoň jeden příběh mladého člověka, kterému nerozvážnost, zbrklost anebo i nešťastná náhoda změnila ve vteřině celý život. Přeji vám všem krásný zbytek prázdnin a myslete na to, buďte opatrní, zbytečně neriskujte. Nejlepší bude, když nás nebudete potřebovat. Vaše Božena Jirků [email protected]

Skupiny Papa Joe a Maffia zahrály na koncertě Rock proti bariérám.

Minulé Aukce se opět zúčastnil i Jiří Anderle s kresbou Variace na renesanční téma. můžeš / číslo 7–8 – 2010

Božena Jirků přebírá od Josefa Čadíka šek pro Konto Bariéry.

Co nového ve světě? Pojďte se podívat za hranice republiky, do Evropy, jejíž jsme občany, ale třeba i dál i za hranice evropského regionu. Text: Štěpán Beneš Foto: Apple, www.pixmac.cz

Pomůže novinka firmy Apple rozšíření videohovorů? Produkty společnosti Apple se v České republice sice prodávají, ale zejména pro své vyšší ceny a částečně zřejmě také kvůli rozdílné filozofii a přístupu k výpočetní a mobilní technice, na kterou si mnozí nechtějí zvykat, se na trhu příliš nerozšířily. Na zahraničních trzích je však situace zcela jiná, a v USA má dokonce Apple pro sebe „urvaný“ velký kus tržního koláče. Srovnání s klasickými osobními počítači i mobilní technikou navíc dostává zajímavý rozměr, pokud se zaměříme na ty technické možnosti, které mohou pomoci osobám s handicapem. Řeč tak může být například o softwaru, který dokáže uživateli přečíst text z obrazovky. Počítače Apple tak dokázaly mluvit již v roce 1984 a nyní je tato funkce obvyklou součástí počítačů od Applu, aniž by byla nějak zvlášť inzerována. Práce s hlasem však nekončí jen u „počítačového mluvky“. Přes hlas je také možné počítač ovládat hlasovými povely, které tak dokážou spouštět a ovládat aplikace. O technické vyspělosti a porovnání s PC, což je podobně neřešitelný spor jako mezi pří­znivci Hvězdných válek a Star Treku, nemá na tomto místě smysl vést delší debatu, neboť nejsme technickým magazínem. Sympatické je spíše to, že tyto funkce zvládá každý nový počítač Apple již v základu, a nemusí tak být dovybavován speciálním softwarem, což leccos značí o přístupu k lidem s handicapy. Ona sympatičnost, spočívající v nenásilné a přirozené integraci těchto funkcí, mne nyní znovu zaujala při sledování upoutávky na nový typ mobilního telefonu od této firmy. Telefon se jmenuje iPhone 4 a nabízí novinku v podobě videohovorů. Za velmi sym-

patické považuji to, že v upoutávce na tuto novou funkci, kde jsou záběry na různé situa­ce, kdy spolu mohou dva lidé komunikovat videohovorem (otec na pracovní cestě sleduje přes videohovor pokroky, které dělá jeho dcera v umění chodit, popřípadě voják sedící na základně v dojemném videohovoru se svou přítelkyní na druhém konci světa) nechybí situace, kdy si telefonují dva sluchově postižení lidé a kamera jim tak umožňuje si spolu „zatelefonovat“ a využít k tomuto znakové řeči. Videotelefonování obecně dosud není v Evropě příliš rozšířeno, pomineme-li korporátní sféru, kde jsou videotechnologie využívány často k videokonferencím a podobným stylům komunikace (například mezi výrobními týmy po světě). Běžný uživatelský sektor tak zůstává stát stranou, na rozdíl třeba od technické velmoci Japonska, kde je poměr spíše obrácený – tedy více lidí spolu komunikuje přes video než jen čistě hlasovým přenosem. Jak ale řekl ředitel společnosti Apple Steve Jobs na konferenci, kde nový produkt představoval, doufá, že se platforma videotelefonování jeho společnosti stane průmyslovým standardem, a nastínil, že směrem k rozšíření této platformy bude jeho společnost vyvíjet nemalou snahu. Pokud se podíváme na vývoj v posledních letech, snadno bychom zjistili, že společnost Apple již mnohokrát pomohla svými novinkami nastolit nový směr vývoje technologií na existujícím trhu. Videotelefonování u iPhone 4 bude možné s využitím wi-fi bezdrátových sítí, které jsou i v ČR stále rozšířenější. Doufejme tedy, že tento objevující se druh komunikace nenarazí na větší technické překážky a nabídne tak sluchově postiženým novou, moderní formu komunikace, hodnou 21. století.

Masivní test DNA odhalil nové geny autistických dětí Magazín ScienceDaily přinesl nedávno zprávu o objevu nového genetického vzorce u autistických dětí, který přispěl k dalšímu poodhalení genetických příčin poruchy. Autismus je komplexní mozková porucha, projevující se v raném dětství. Způsobuje, že dítě není schopno vytvořit si sociální vazby a není schopno komunikovat. Stojí také za různými akutními poruchami chování. Postihuje zhruba čtyřikrát více chlapce než dívky. V poslední dekádě je vzestup této

nemoci alarmující. Například v USA je diagnostikována jednomu z každých 110 dětí. Velká genetická studie v rámci programu Autism Genome Project, probíhající během tří posledních let za účasti více než šedesáti institucí z dvanácti zemí světa, odhalila nový, dosud nepoznaný druh genetického vzorce. Vědci zúčastnění v programu otestovali jeden milion kombinací genetického vzorce z deseti milionů dosud poznaných genetických variant v rámci lidského genomu. Tyto výsledky spojili s výsledky získanými ze vzorku 996 předškolních dětí trpících autismem. Výsledky byly překvapivé – zmiňovaný nový genetický vzorek se o 20 procent více vyskytuje u autistických dětí (v obecné populaci je zastoupen jen jedním procentem). Navíc je tento genetický vzorek u dětí zcela nový a i přes dědičné předpoklady se u rodičů nevyskytuje. Přestože se jedná o poměrně malý a jen dílčí úspěch, nesporně je to další krok k identifikaci genetických proměn u lidí postižených autismem. Podle doktora Stanleyho Nelsona jde nesporně o důležitý objev, zároveň ale přiznal, že situace není tak jednoduchá: „U autistických dětí jsme opravdu našli převládající množství ,pokažených‘ genomů než v běžném vzorku. Od tohoto momentu se ale situace nadále komplikuje – každé z dětí vykázalo odlišný druh pokažení pokaždé v odlišném genetickém vzorci. I tak jsme ale byli schopni vyluštit několik podobných kategorií,“ řekl doktor Stanley Nelson pro magazín ScienceDaily. Dosud je ale stále známa pouze minimální část genetických příčin autismu. Je identifikováno jen asi 3,3 procenta z nich. Po­dle doktora Nelsona by bylo třeba vyšetřit desítky tisíc rodin postižených nějakou formou autismu, aby bylo možné identifikovat zbylé genetické vzorce. Jak sám doufá, do budoucna bude možné takový postup zrealizovat. můžeš / číslo 7–8 – 2010

38

39

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

poradna

Aktuálně z legislativy: Změna zákona o pomoci v hmotné nouzi Na naši Poradnu pro život s postižením se často obracejí osoby, které byly uznány invalidními, nicméně z důvodu nesplnění potřebné doby pojištění jim není vyplácen invalidní důchod. V případě, že není možné si doplatit zpětně potřebnou dobu pojištění, žijí tyto osoby často pouze z dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi.

D

ne 1. června 2010 nabyl účinnosti zákon č. 141/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Změny jsou pozitivní především vůči osobám invalidním ve III. stupni, kterým nevzniká nárok na výplatu invalidního důchodu. Dřívější ustanovení přiznávalo osobám, které byly uznány invalidní ve III. stupni a nebyl jim vyplácen invalidní důchod, nárok na příspěvek na živobytí pouze v částce

existenčního minima, tedy ve výši 2020 Kč bez jakékoli možnosti navýšení. Od 1. června 2010 je možné u těchto osob přiznat příspěvek na živobytí až do výše životního minima, to je do částky 3126 Kč. U osob, kterým byl přiznán stupeň invalidity v I. a ve II. stupni a které pobírají či budou pobírat příspěvek na živobytí po dobu delší než šest měsíců, pak odpadá podmínka výkonu dobrovolnické nebo veřejné služby v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním

měsíci. Bez této splněné podmínky nebylo dříve možné zvýšit částku příspěvku na živobytí nad 2020 Kč.

Zmírnění podmínek pro získání příspěvku na péči z důvodu celiakie a diabetu

Změnou vyhlášky č. 505/2006 Sb. ze dne 17. května, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, byly vyslyšeny prosby mnoha osob s celiakií či diabetem a rodičů takto postižených dětí. Pro získání příspěvku na péči se posuzují úkony soběstačnosti a péče o vlastní osobu. Podle počtu úkonů, které osoba závislá není schopna samostatně zvládnout, se poté stanovuje stupeň závislosti, tedy i příspěvku na péči. Změna vyhlášky č. 505/2006 Sb. přinesla několik nových úkonů, které se budou hodnotit. Při posuzování úkonů péče o vlastní osobu se nově hodnotí schopnost samostatného stanovení jídelního plánu s každodenním podáváním stravy zvláštního složení, množství nebo četnosti, popřípadě léčebných nutričních doplňků. Tento úkon se hodnotí již u dětí od jednoho roku věku. Dále se pak v rámci posuzování provádění jednoduchého ošetření přidává kromě měření tělesné teploty také měření glykosurie a ketolátek v moči. V rámci dodržování léčebného režimu se kromě schopnosti aplikace injekcí nově posuzuje také měření glykémie a stanovení aktuální dávky inzulinu. Při posuzování úkonů soběstačnosti se přidává do úkonů týkajících se uspořádání času a plánování života nově schopnost přizpůsobení denního a nočního režimu potřebám léčby a ošetřování. Celkový výčet všech hodnocených úkonů soběstačnosti a péče o vlastní osobu můžete nalézt na informačním portálu Ligy vozíčkářů na www.ligavozic.cz/ip v sekci Příspěvky a důchody v kapitole Příspěvek na péči. Lucie Marková, vedoucí Programu poradenství a informace Bezplatná linka 800 100 250

Dotazy z poradny na www.ligavozic.cz Vybrané dotazy se tentokrát týkají evidence na úřadu práce v souběhu s péčí o závislou osobu, vyhrazeného parkovacího stání v místě bydliště a placení parkovného.

?

Dotaz: Dobrý den, mám zdravotně postižené dítě, které vlastní průkaz ZTP/P. Jezdíme do Prahy na kontroly k lékaři, problémem je však zaparkovat na Smíchovském nádraží. Mohu zaparkovat na placeném parkovišti a jsem osvobozena od placení? Je tam stanovena hodinová taxa 30 Kč a platí se v automatu. Mám strach, aby mi auto neodtáhli.

Odpověď: Dobrý den, od placení parkovného jste osvobozena pouze v případě, že je to jasně stanoveno např. na parkovacích hodinách – tzn. je zde napsáno, že osoby se ZTP/P nebo s označením O1 (znak vozíčkáře) parkovné nehradí. Pokud na parkovacích hodinách není tato informace výslovně uvedena, doporučuji parkovné uhradit. Ze zákona vyplývá pouze možnost držitelů znaku O1 parkovat na vyhrazených parkovacích místech, nicméně možnost bezplatného parkování v zákoně uvedena není. Záleží tedy na rozhodnutí majitele parkoviště, zda nabízí nějaké úlevy či osvobození od parkovného.

?

Dotaz: Dobrý den, ráda bych se zúčastnila projektu úřadu práce, který se zaměřuje na návrat rodičů na trh práce. Je určen uchazečům či zájemcům o zaměstnání. Pokud tedy bych chtěla být zařazena do projektu, je nutné, abych byla na ÚP evidována. Nyní pobírám polovinu rodičovského příspěvku a na dceru příspěvek na péči ve výši 9000 Kč (III. stupeň). Nevím, zda se po skončení rodičovského příspěvku mohu evidovat na ÚP, když pobírám těch 9000 Kč. Dcera navštěvuje speciální MŠ a pak půjde do školy, tak bych klidně mohla pracovat. Chtěla bych se tedy zeptat, zda nepřijdu o těch 9000 na dceru, pokud se budu ucházet o zaměstnání? Stát za mě nyní odvádí zdravotní a sociální pojištění jako za pečující osobu, chtěla bych se tedy také zeptat, jak to bude s těmi odvody, pokud budu vedena na úřadu práce. Děkuji za odpověď.

Odpověď: Dobrý den, příspěvek na péči ani rodičovský příspěvek se nijak nevyluču-

jí s evidencí na úřadu práce. Je však důležité dodržet podmínky maximální délky umístění dítěte ve speciálním zařízení tak, aby vám stále náležel rodičovský příspěvek. Pro bližší informace se podívejte na práva a povinnosti uchazečů o zaměstnání na portálu MPSV: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/pravpov_uch. Problém by mohl nastat pouze v případě, že byste z důvodu péče o dítě nemohla nastoupit do nabízeného vhodného zaměstnání, popř. byste nebyla schopna spolupracovat s ÚP z důvodu péče o dceru. V těchto případech by mohla být nespolupráce či odmítnutí vhodného zaměstnání považovány za důvod vyloučení uchazeče z evidence ÚP. Pokud budete při evidenci na ÚP stále osobou pečující, je tato doba i nadále považována za náhradní dobu důchodového pojištění a zdravotní pojištění je za vás hrazeno státem.

?

Dotaz: Dobrý den, mám 28letého syna na vozíku a bylo nám zrušeno stání pro invalidy před naším domem. Vyhrazené parkovací stání zrušili všem invalidům, kteří nemají řidičský průkaz. Poraďte mi prosím, jak se proti takovému nesmyslu máme bránit. Žiju se synem sama a je to i tak hodně těžké – má stále se zhoršující roztroušenou sklerózu. Děkuji za odpověď.

zároveň i držitelem řidičského oprávnění. Ve výše uvedeném zákoně se v § 67 uvádí: „Silniční správní úřad může na základě žádosti osoby, které bylo vydáno označení O1, vydat rozhodnutí o zřízení vyhrazeného parkoviště v místě bydliště.“ Zákon však nestanovuje podmínku, že osoba s označením O1 (znak vozíčkáře) musí vlastnit řidičský průkaz, aby jí bylo parkovací místo vyhrazeno. Důležité je v citaci zákona spíše slovo „může“. Přidělení vyhrazeného parkovacího místa není nárokové ze zákona, a obecní úřad vám tedy „může“ místo poskytnout, ale taktéž „nemusí“. To znamená, že si může stanovit vlastní podmínky, za kterých bude vyhrazená parkovací stání přidělovat. Pokud vám nyní došlo rozhodnutí, že vám ruší již vyhrazené místo, je možné se proti tomuto rozhodnutí odvolat. Řiďte se instrukcemi v dolní části rozhodnutí. V odvolání zmiňte důvody, proč je důležité, aby vám vyhrazené parkovací místo ponechali (kopie synovy lékařské zprávy o zhoršujícím se zdravotním stavu apod.). Můžete také zmínit výše uvedený paragraf s tím, že v zákoně není uvedena podmínka držení řidičského oprávnění zdravotně postiženou osobou. Pokud obecní úřad zdůvodňuje své rozhodnutí tím, že vy můžete syna vysadit před domem a sama posléze zaparkovat jinde, tento argument se taktéž pokuste v odvolání vyvrátit – syn není schopen se o sebe před domem postarat apod. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.

Odpověď: Dobrý den, zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb. nehovoří o povinnosti osoby, která je držitelem průkazu mimořádných výhod, aby byla můžeš / číslo 7–8 – 2010

40

41

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

věk a my „Nemůžete přinutit hodiny, aby šly nazpátek. Můžete je však znovu natáhnout.“ (Bonnie Prudden) „Oči máme umístěny proto vepředu, že je daleko důležitější dívat se dopředu než zpátky.“ (Herbert Prochnow)

Pokus o most přes N rozbouřené vody

Text: Jan Krůta Grafický doprovod: Práce absolventů Soukromé vyšší odborné školy umění a reklamy

V poslední době vyvřelo na mediální světlo hodně frekventované téma o nové a nebezpečné propasti mezi lidmi, mezi generacemi starších a mladších. Hodně se píše o skupině čtvrt milionu přihlášených k diskusní skupině mladých na Facebooku, kteří si stěžují na hlemýždí tempo starců a stařen zavěšených do vozíků a ucpávajících uličky v hypermarketech. Není náhodou, že na blozích a internetových portálech píší naopak staří, že mladí jsou bezohlední neurvalci, kteří nemají kouska citu... Jsem rád, že jsme se dozvěděli o tématu závěrečných prací třetích ročníků pražské Soukromé vyšší odborné školy umění a reklamy. Zadání znělo: Vytvořit reklamní kampaň na téma JSEM STARÝ – A JSEM! můžeš / číslo 7–8 – 2010

a rozdíl od výkřiků na Faceboo­ ku se v závěrečných pracích mla­ dí fotografové, grafici, reklam­ ní stratégové a budoucí odborní­ ci na výstavnictví tématem vzta­ hu mládí – stáří zabývali dlouhé tý­dny. Často se přiznávají, že si zpočátku vůbec nevěděli rady! Nikdy do té doby o tématu nepřemýšleli... Pročítal jsem stovky stránek textů jejich prací a prohlédl velké množství výtvarných návrhů billboardů, plakátů, storyboardů, citylightů a všech dalších různých věšáků na reklamy, které nás denně obklopují. Řada prací hýřila nápady. Nádhernými, ztřeštěný­ mi, z první vody nahozenými, třeba nedo­ myšlenými, ale nápady dvacetiletých, kteří prezentují své mosty přes rozbouřené vody vztahů generací. Vzhledem k rozsahu článku můžeme uve­ řejnit jen několik ukázek. Je smutné, že (slo­ vy paní ředitelky Čapkové) škola, která do­ stává dotace od státu, chtěla státu tyto pení­ ze vrátit nabízenými kampaněmi. Ale u žád­ né státní instituce zatím neuspěla. Vzpomeňme si na to, až podobnou kam­ paň bude některé z ministerstev zadávat za miliony profesionální reklamní agentuře.

a vztazích mezi nimi a okolní společností. Myslím, že i když je má práce pouze teore­ tická a nebude pravděpodobně nikdy reál­ ně zpracována, minimálně na jednoho člo­ věka její poselství vliv mít bude a tím člově­ kem jsem já sám. Velká skupina seniorů je v současnosti vy­ tlačována na okraj společenského dění. Star­ ší člověk má přitom právo vést svůj vlastní ži­ vot v bezpečí a ve váženosti stejně tak, jako má právo na další rozvíjení své osobnosti. Společnost musí brát ohledy na rozdílné cho­ vání a sociální postavení seniorů. Je důleži­ té si uvědomit, že stáří není žádná nemoc ani vada, ale přirozený vývoj každého z nás.“ „I když bývají senioři leckdy vnímáni jako zdánlivě stejnorodá, homogenní ,šedá‘ vlna, je to skupina výrazně různorodá...“ Původní a dodnes pravděpodobně nejroz­ šířenější definice ageismu hovoří o stereo­ typizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří. Tento pojem bývá někdy opisován synony­ mem „věková diskriminace“ nebo „diskrimi­ nace na základě věku“. Člověk kvůli věku opustí své zaměstnání a druhý den ráno se vzbudí s tím, že vlastně neví, co má dělat, a netuší, kam se jeho život bude ubírat dál. U seniorů dochází ke ztrátě sounáležitos­ ti s okolím a důsledkem je frustrace, rezig­ nace a ztráta sebeúcty.

Šťastné stáří

Stáří je plus

(autorka práce Veronika Volencová)

(autor práce Jan Urbánek)

Jak graficky ztvárnit filozofické myšlenky, které se stáří týkají? Těžko se vymýšlí kam­ paň, která nepropaguje výrobek, službu, fir­ mu či nějakou osobu. Propaguji myšlenku, ztvárňuji úvahu.

„Během práce jsem se dozvěděl mnoho za­ jímavých skutečností i mýtů o lidech dů­ chodového věku, jejich slastech a strastech

Senioři bývali vnímáni okolní společnos­ tí jako ti sečtělí, zkušení, obohacení o ce­ loživotní zkušenosti a moudra. Byli bráni jako ti, od kterých se můžeme učit a přejí­ mat jejich celoživotní poznatky a tím se pří­ padně vyvarovat chyb ve stejných situacích. V dnešní době ovšem naše společnost vnímá důchodce jako ty, kteří se vyčleňují ze spo­ lečnosti a jsou jí na obtíž. V knížce od Heleny Haškovcové jsem na­ šla velmi výstižné pochopení stáří. Píše zde: „Stáří je nevyhnutelnou perspektivou kaž­ dého živého tvora. Kdo nezemře mlád, ten mu neujde. A měl by proto na ně být připra­ ven… Medicína se s problémem stáří vypo­ řádala po svém. Díky ní víme, jaký způsob života mají staří lidé vést, co mají jíst a co pít, jak mají cvičit, zkrátka jakou zachová­ vat životosprávu… Mezi všemi těmi umís­ těnými radami chybí jedna: jak stáří unést. Jak unést osamělost, ztrátu programu a per­ spektiv, vlastní bezmoc, kterou – také – stá­ ří přináší. Jak brát stáří jinak než jako ,sou­ bor obtíží‘. Jak mu dát smysl, pozitivní cha­ rakter.“ „Nejen mladí lidé, ale ani většina osob středního věku o stáří mnoho neví. Není dů­ vod se o ně zajímat, protože stáří se zdá být v nedohlednu. A tam, někde na konci životní cesty, se jeví šedivé, nezajímavé a uniform­ ní… Na jedné straně chceme staré lidi ctít a milovat, což je ostatně v souhlasu s našimi velkými ideály. Na druhé straně staré lidi za­ tracujeme a nechceme s nimi mít nic společ­ ného, dráždí nás svou pomalostí, svým ze­ vnějškem, svou zdánlivou nebo opravdovou neschopností. Cítíme se jako ryba ve vodě v aktivitě, v práci, v úspěšné tvorbě. A to, co nás na starých lidech provokuje, to, proč se k nim chováme všelijak, má jeden z důvodů právě tady. Staří lidé nám nutně připomínají i naši individuální perspektivu. Jsou viditel­ můžeš / číslo 7–8 – 2010

42

43

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

věk a my

ným a stále přítomným znamením, že jed­ nou už nebudeme tak aktivní. Toho se bojí­ me, lekáme, s tím si nevíme rady…“ Když jsem dělala průzkum se seniory a ptala se jich, co pro ně znamená štěstí… Nejčastější odpovědí bylo to, že zdraví a ro­ dina. Moudří lidé „nežádají“ nemožné. Nesrov­ návají své možnosti, šance a momentální vý­ kony ani s mladšími současníky, ani s úspě­ chy svých mladých a středně mladých let. Respektují v praxi to, čemu se odborně říká stařecká norma, a vědí, co věděl už moud­ rý Cicero: „Každému životnímu období je přidělen vhodný a pravý čas. Každý věk s sebou při­ náší typické role, radosti i starosti… Učme se tedy kráse stáří od těch, kterým bylo do­ přáno a kteří se o něj podstatným způsobem také zasloužili. Tito moudří šťastlivci … mají schopnost dívat se na svět stále nově. Obje­ vovat v něm to, co dříve přehlíželi, protože neměli čas a nezdálo se důležité zajímat se o detaily. Dříve měli velké cíle, teď objevují krásu maličkostí.“ V novinách jsem se pak dočetla, kde v Ev­ ropě žije nejvíce smutných lidí nad padesát let. „Pře­ kvapivě v prosluněné Itá­ lii. A naopak: nejšťast­ nější jsou senioři v dešti­ vém Dánsku. Jak ukazu­ jí výsledky evropského vý­ zkumného projektu SHA­ RE, mají Češi mnohem blí­ že k Dánům. Téměř osm­ desát procent českých se­ niorů se totiž v posled­ ním týdnu cítilo šťastnými a jen zhruba dvacet pro­ cent zažívalo smutek. Po­ kud jde o celkovou spoko­ jenost se životem, hlásí češ­ tí senioři sedm bodů z de­ seti možných.“

Každý z nás může udělat radost nejen sobě, ale i svým blízkým. Nemusí to být radost projevená prostřednictvím drahých dárků. „V severských zemích žijí více než tři čtvr­ tiny seniorů odděleně od dětí. Ale třeba ve Španělsku žije více než polovina s někte­ rým ze svých potomků. Do vzdálenosti jed­ noho kilometru od potomků bydlí dokon­ ce 80 procent dotázaných Španělů. Češi s 52 procenty ,stíhají‘ jih Evropy.“ Štěstí v moderní západní společnos­ ti znamená, že jsme dosáhli úspěchu, jsme zdraví, máme krásnou rodinu, vytváříme peněžní bohatství, jsme tělesně atraktiv­ ní dokonce přes vysoký věk a udržujeme si inteligenci a vtip… Každý z nás může udělat radost nejen sobě, ale i svým blízkým. Nemusí to být ra­ dost projevená prostřednictvím drahých dárků. Mnohem větší pocit štěstí může­

me mít z toho, že víme, že nás má někdo rád, někdo na nás myslí, někomu chybíme. I my budeme jednou staří…

65+ Žijeme s úsměvem (autorka práce Kristýna Hasíková) Snažila jsem se nalézt nějakou příjemnou zkušenost, která je vlastní všem lidem. Je to zkušenost pozitivní emoce – radosti. Radost je levně načerpaná energie. Jedním ze způso­ bů jejích projevů je úsměv. Člověk, který nic nedělá, nikam nechodí, se nemá čemu smát.

Daruj úsměv (autor práce Tomáš Karvai) Ne každému se musí má práce líbit, ale já vím, že jsem ze své cesty „vyždímal“, co jsem mohl. Neobjevil jsem sám sebe při vytváře­ ní této práce, ale rozhodně jsem do sebe na­ hlédl. Jako první nápad při vytváření této kam­ paně „Daruj úsměv“ bylo použití šokujících vizuálů. Jednalo se o to, že by se na prvních plakátech k této kampani objevili senioři s uměle vyretušovanými ústy. Účelem bylo šokovat kolemjdoucí a vyvolat v nich zvěda­ vost. V další fázi se na tyto vizuály nalepi­ la ilustrovaná ústa. Tudíž by senioři konečně získali úsměv. Tyto úsměvy by se staly sym­ bolem kampaně. Po realizaci prvních vizu­ álů ale přišla myšlenka, že tito senioři bez úsměvu působí až příliš morbidně. Dalším konceptem, se kterým jsem pracoval, bylo to, že první fáze kampaně „Daruj úsměv“ by vypadala jako skutečná, nicméně záhadná reklamní kampaň na nový „lék na neduhy stáří“. Dokonce by i internetové stránky byly pojmenovány www.zazracnylek.cz a byl by na nich odkaz na fiktivní firmu zabývající se výrobou léků. Poté by hostesky na ulicích a v metru rozdávaly krabičku připomínají­ cí krabičku s prášky. I obal by tento dojem umocňoval. Po rozbalení by se ale překva­ pené osobě odhalil známý smajlík kampa­ ně „Daruj úsměv“. V tomto balení by byl i in­ formační leták s popisem cíle kampaně a její charakteristikou. Další myšlenkou bylo, že by v této krabičce byla kartička, která by za­ stupovala proklamovaný lék. Na kartičce by stálo velkými písmeny: SMÍCH. Z dru­ „Kdo v sebe doufá, ten našel dobrou oporu.“ (Ernest Hemingway) „Mládí ví, co od života chce. Stáří zase ví, co život vyžaduje.“ (Pavel Kosorina)... „Nikdy nesmíš opustit sám sebe.“ (Michelle Pfeifferová)

můžeš / číslo 7–8 – 2010

hé strany by byly popsány blahodárné účin­ ky smíchu. Jedním z dalších konceptů by byly plakáty, které by obsahovaly jednodu­ ché rozkazovací věty. Byl to například pla­ kát, který byl zcela zaplněn fotografií sýra a na něm byl nápis „Řekni sýr!“. Na dalším byl snímek pouště a nápis „Nebuď suchej!“. Plakát s ledem měl nápis „Nebuď ledovej“. Šlo mi o to, aby se lidé snažili darovat seniorům ze svých rodin, sousedství či náhod­ ně potkaným ten nejcennější dar ze všech, a to již zmíněný úsměv, aby s nějakým seni­ orem strávili určitý čas. Je to motivace za­ volat si, být spolu a zasmát se spolu a třeba se i spolu radovat. Největší úspěch by nastal ve chvíli, kdy by si tito lidé zvykli na vzájem­ nou společnost a začali ji vyhledávat.

Užij dne – Carpe diem (autor práce Milan Pospíšil) Napadlo mě srovnávat seniory se starými stromy nebo je zobrazovat s auty z doby je­ jich mládí. Co takhle babička, která by si do­ kreslovala život na svých posledních nepote­ tovaných místech na těle? Představuji si, že starý člověk se dostá­ vá do fáze, kdy dokáže odpustit všem i sobě své hříchy a přijmout život tak, jak ho pro­ žil. Pochopí, že jeho cesta se blíží ke konci. V podstatě se smíří sám se sebou a se svým životem. Dostává se do fáze úplného uvolně­ ní a začíná vše prožívat úplně jinak. Vše vidí s nadhledem. I svůj život, který drží v ru­ kou. A když ho dobře uchopí, dokáže napl­ no prožít další zbytek svého života s rozva­ hou a radostí. A právě kampaň „Užij dne – Carpe diem“ je ten první krůček k uvědomění, že život senio­ rů má stále smysl. Lidé si uvědomí smysl své­ ho života, objeví znovu své nesplněné touhy, které nyní mohou uskutečnit. V „předkampani“ bychom rozšířili mezi lidi šeptandu. Měla by přitáhnout příběhem ztracené babičky, která náhle zmizela a ni­ kdo neví, kde je jí konec. „Pohřešovaná ba­ bička a matka Anna Nováková (75). Prosíme

Jeden ze studentů popisuje případ, kdy cizinci žijící delší dobu v Česku, začali používat český výraz „babička“ pro jedinečný význam, který v Americe není známý. Ale i u nás se tento význam v posledních letech mění. Už i naše seniorky jezdí po světě, vzdělávají se, pracují, sportují. Babička starající výhradně o vnoučata se stává i u nás stále řidším zjevem a nastupuje „paní na hlídání“.

o pomoc při jejím hledání. Z domova odešla v pátek … a od té doby ji naše rodina postrá­ dá. Prosíme všechny, kdo ji viděli, aby nám podali zprávu na mail: [email protected]. Dě­ kujeme, rodina Novákových.“ Druhý odstavec: Popis – výška, posta­ va, naposled viděna …, na sobě měla …. Po­ známka: Poslední dobou měla velkou chuť do života! Všichni lidé, kteří na výzvu mailem nebo telefonem zareagují, budou okamžitě přidá­ ni do databáze. Tu pak budeme informovat o dalších krocích kampaně. Na dolním okra­ ji vývěsky budou nastříhané proužky s kon­ taktem k odtržení. Tomáš Karvai: „Mladí lidé v dnešní době netráví moc času se svými prarodiči. Je to duchem moderní doby. Nelze se ani divit. Mladým se odehrává v životě tolik věcí, že na prarodiče nezbývá čas. Většina lidí vidí své prarodiče o svátcích a třeba o narozeninách. Nemají toho totiž moc společného...“

Odhalení kampaně: Jednou z nejdůle­ žitějších věcí bude reklama v městské hro­ madné dopravě, kterou hojně využívají prá­ vě senioři. Plakáty s fotkou stejné babičky jako na předcházející vývěsce by nesly text: „Všichni mysleli, že jsem se ztratila. Ale já měla touhu trochu si vyrazit. Ten pocit, že nic nemohu, jsem už nesnesla. Musela jsem to změnit! Cítila jsem v sobě, že chci v životě znovu prožívat všechny krásné věci… Byla to ta nejlepší věc, kterou jsem za poslední roky udělala. Anna Nováková.“ Pro billboardy u silnic bychom použili zá­ bavnější formu reklamy. Billboardy by nesly poslání: „Dnes nejezděte, nebudu doma. Ba­ bička.“ Vizuál by byl v podobě esemesky. Moh­ li bychom na dveře lepit vzkazy, které by zně­ ly: „Nejsem doma, přijeďte jindy. Babička.“

Mezigenerační slovník (autorka práce Jana Vomáčková) Moje kampaň by měla docílit vzájemné­ ho respektu a sblížení mladé a staré gene­ race. Vizuály bych řešila pomocí fotogra­ fie, kde by byly vyfocené buď dvě ženy, nebo dva muži (typický zástupce teenagerů a se­ niorů) a vzájemně by jim byly dokreslová­ ny atributy charakteristické pro opačnou cí­ lovou skupinu. Na fotografii by byla slečna, které by byla dokreslena dlouhá sukně, sil­ né dioptrické brýle a hůl. Starší paní, která by byla vyfocena vedle této mladé dívky, by byly dokresleny dva culíky, kabelka a třeba boty na podpatku. můžeš / číslo 7–8 – 2010

44

45

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

věk a my

H. Frymlová: „Položme si otázku, proč jsou staří lidé se vším věčně nespokojení? Mají opravdu více starostí než ostatní lidé? Není to proto, že jsou v období, kdy mnoho věcí chtějí, ale nemohou?“

V dnešní moderní a hektické době se po­ malu vytrácí respekt a pokora ke stáří, re­ spekt k lidem jako takovým, vzájemná po­ moc a tolerance, která byla dříve automa­ tická. Do popředí se dostávají moderní tech­ nologie, neosobní přístup, sobeckost a ano­ nymita. Každá doba si nese své a do toho patří také komunikace různých cílových skupin. V dnešní době mladí lidé používají výrazy, kterým staří vůbec nerozumějí nebo dané slovo mají spojené s úplně jiným významem. Tento projekt má být mezigeneračním slov­ níkem, který bude překládat významy růz­ ných slov do mluvy seniorů a teenagerů. Hlavním prvkem celé kampaně je mezigene­ rační slovník, který má pomoci vzájemnému porozumění a prolomení komunikační ba­ riéry. Přemýšlela jsem, co mají dnešní seni­ oři za problémy a s čím si nevědí rady. Zvo­ lila jsem formu slovníku, který překládá vý­ razy teenagerů do slovníku srozumitelného starší generaci a naopak. Slovo mladé gene­ race bude ztvárněné v graffiti stylu, přelože­ ný výraz bude proveden standardním patko­ vým písmem, které bude mít design a cha­ rakter slovníku. Mohly by se zde objevovat termíny jako myš, software, ajťák, komp, monitor… V případě odpadkového koše se bude jed­ nat o výraz „odpadkáč“, například na etiketě lahvového piva, by se objevil výraz „lahváč“, „bankáč“ v překladu „bankomat“ … „papí­ ráč“ – papírový kapesník…

Evropa seniorům 2010 (autorka práce Helena Frymlová) Vyhodnocení mého sběru informací: Pocity, které oslovení senioři pociťovali během posledního týdne: stres – 21 dotazo­ vaných; radost a štěstí – 16 dotazovaných; smutek – 14 dotazovaných; nuda – 4 dota­ zovaní. V rozhovoru se seniory jsem se dozvědě­ la, že pociťují stres z nejistoty domova – se­ nioři žijící ve velkoměstech mají potíže se zvyšujícím se nájemným. Zároveň nechtě­ jí měnit své zvyklosti, a tak v tomto stresu­ jícím stavu setrvávají. Dále pociťují stres z toho, že mnoho jejich známých a přátel má zdravotní problémy, mnoho seniorů potkala smrt blízké osoby a tak podobně. Ale situace není tak zlá. Na druhém místě se umístil po­ cit radosti a štěstí. Pocity seniorů týkající se jejich zdravot­ ního stavu za poslední měsíc? Nemocní – 24 dotazovaných; unavení – 16 dotazovaných; zcela zdrávi, plni energie – 10 dotazova­ ných. Výsledky nejsou překvapivé. Ukázalo se, že senioři jsou na tom zdravotně spíše špat­ ně, většina z nich se cítí nemocná nebo una­ vená. Jak často se senioři stýkají s rodinou? Vů­ bec – 0 dotazovaných; jednou ročně – 1 do­ tazovaný; několikrát za rok – 5 dotazova­ ných; jednou za měsíc – 7 dotazovaných, ně­ kolikrát za týden – 11 dotazovaných; několi­ můžeš / číslo 7–8 – 2010

J. Vomáčková: „Starší generace nám toho mají spoustu co předat, tak je veliká škoda se toho stranit. Právě naopak, měli bychom těmto lidem pomoci a začlenit je do společnosti. Měli bychom si jich vážit a ne jimi opovrhovat.“

krát měsíčně až jednou týdně – 12 dotazova­ ných; denně – 12 dotazovaných. Jak se senioři cítí být vnímáni společnos­ tí? Nepotřebný pro společnost – 21 dotazo­ vaných; potřebný pro společnost – 17 dota­ zovaných; přítěž pro společnost – 7 dotazo­ vaných. Na co během zaměstnání nebyl čas a nyní toho senioři litují? Sport – 11 dotazovaných; další koníčky (kromě sportu) – 21 dotazova­ ných; vzdělání – 9 dotazovaných; jiné – 10 dotazovaných. Stáří přináší změny, a to zejména ve zdra­ ví, starému člověku ubývají síly a to půso­ bí posléze i na jeho psychiku. S odchodem do důchodu ztrácí postupně kontakt s přáte­ li a známými, často „ztrácí“ celý svět, ve kte­ rém žil v produktivním věku. Dalším typic­ kým rysem stáří je hodně volného času. Ne­ znamená to ještě, že z něho senior bude mít prospěch. Může mít hodně volného prostoru pro rozvíjení negativních rysů své osobnosti, pro vznik hypochondrie, úzkosti a deprese. Proto je velmi důležité smysluplně naplnit volný čas. Dobrou volbou je být prospěšný někomu jinému (ať už je to rodina, zvířata, zájmové skupiny nebo pomoc lidem v nou­ zi) nebo rozvíjet svoje kladné stránky, věno­ vat se kreativním činnostem. Jedním z nega­ tivních rysů stáří je slevování ze svých náro­ ků (hygiena, pohyb, kulturní zájmy, přátel­ ské vztahy, soběstačnost atd.). Benefit stá­ ří může být moudrost, zkušenost, volný čas, nadhled, určitá svoboda (senioři už nemají zodpovědnost za své děti). Pro potřebu své kampaně jsem vytvořila několik fiktivních příběhů lidí. Příběh č. 1 Narodil jsem se v minulém století, tento rok tomu bude 72 let, co jsem poprvé spat­ řil tento svět. Tenkrát nebyla tak uspěcha­ ná doba, rodiny žily pohromadě, po veče­ rech se hodně povídalo, mladí se denně stý­ kali se starými. Vždy jsem byl pro jakoukoliv špatnost v tom dobrém slova smyslu, a tak jsem si jako mládenec proti vůli všech pořídil na tehdejší dobu vymoženost. Tou byl mo­ tocykl Jawa 250 pérák, na kterém jsem jez­ dil křížem krážem. Cítil jsem se na motorce zajímavý, děvčata pokukovala. A jak to tak bývá, i já se zakoukal do děvčete, kolem kte­ rého jsem zpočátku jen nesměle projížděl, než jsem se odvážil nabídnout dámě sveze­ ní. Jakmile jsem tento ostych překonal, pře­ skočila jiskra nejen na svíčce mého moto­ cyklu a najednou jsem v tom byl až po uši. A byla z toho svatba. Ženil jsem se ve svých 24 letech, mojí vyvolené tehdy bylo krás­ ných 20 let. Psal se rok 1961, bydleli jsme v menší vesničce poblíž okresního města. Nemohlo se tenkrát mnoho cestovat, ale po­ stupně začínalo být cítit určité uvolnění, kdy jsme se podívali také za hranice naší vlas­ ti k moři. Nebylo to ale jednoduché, spousta papírování, vyplňování všemožných dotaz­ níků… Také jsme často jezdili na výlety s na­ ším motocyklem, který nás vlastně sezná­ mil. Tím naše putování na něm mělo pro nás vždy jakousi zvláštní atmosféru. Přišel ale rok 1965, kdy se narodil náš syn, a tak nám

začaly zcela jiné starosti. Svého mi­ láčka „péráčka“ jsem musel odložit u rodičů. To jsem netušil, že to bude již navždy. Našemu synovi jsme se věnova­ li, jak to jen šlo, a těšili jsme se, že ho čeká trochu lepší budoucnost, jak se zdálo s blížícím se jarem roku 1968. Jelikož jsem vystudoval vysokou školu, snažil jsem se stále najít nějakou zajímavou práci. Tu jsem nakonec našel v Praze v jed­ nom výzkumném ústavu, a tak se po velké domácí poradě celá naše rodina stěhovala do Prahy. Bydlelo se v různých podnájmech, než se nám podařilo získat dekret na tzv. státní byt, o který se zasloužil právě můj za­ městnavatel. Vše začalo vypadat veseleji, bohužel to nemělo trvat dlouho. Přišel srpen roku 1968 a na dlouhých 21 let byly všech­ ny naše naděje okupací sovětskými vojsky zlikvidovány. Nezbývalo nám nic jiného než přežívat, mnoho nevyčnívat. Tou dobou byl náš syn ještě malý, a tak jsme se uzavřeli v naší rodině, učil jsem syna hrát fotbal, jezdit na kole, chodívali jsme do kina i na výlety. Vždy jsem se ale zajímal o moderní tech­ niku, a tak jakmile se začínaly objevovat po­ čítače, začal jsem programovat a vůbec po­ čítač ve své práci využívat, kde se dalo. Také mého syna počítač lákal, učil se rychle a ně­ kdy jsem měl pocit, že za ním zaostávám.

Po základní škole bylo pro mého syna na­ prosto jednoznačné, že půjde dále studovat výpočetní techniku, kterou se zabýval i poz­ ději na vysoké škole. To už jsem já potřebo­ val leccos vysvětlit od něho, a tak se postup­ ně naše pozice vyměnily, já byl žák, syn mi byl učitelem. Syn končil vysokou školu v roce 1989 a přemýšlel, co dál. Měl ale obrovské štěstí, protože v listopadu téhož roku padl v naší zemi režim, který tu od roku 1948 potla­ čoval většinu národa. Začala pro nás do té doby neznámá demokracie, hranice se ote­ vřely do celého světa. Synovi se podaři­ lo získat stipendium na dvouleté stu­dium do Ameriky, a tak nastalo pro nás rodi­ če nezvyklé loučení. Moc jsme synovi tuto možnost přáli, ale zároveň jsme o něho měli strach. Dva roky uběhly jako voda a my čekali na synův návrat. Ten se ale ne­ konal. Syn dostal nabídku zaměstnání pří­ mo na fakultě a rozhodl se v USA zůstat. Za námi do Prahy sice pravidelně létal, ale pro nás to bylo přeci jen málo. Pomalu jsme se blížili důchodovému věku a těšili se, že i my se za synem někdy podíváme. Bohužel

moje žena onemocněla a netrvalo dlouho a já zůstal sám. Dnes jsem již dvanáctý rok v důchodu, stále programuji, píšu, brouzdám po inter­ netu. Moji vrstevníci jen kroutí hlavou, pro­ tože většina se klávesnice bojí jak čert kří­ že a nechápou, že mě to baví. Ale právě díky této mé zálibě mohu být se svým sy­ nem neustále v kontaktu. Každý večer use­ dám ke svému počítači, zapínám webkame­ ru a přesouvám se k němu alespoň obrazem. Uděláme si kafíčko a povídáme a povídá­ me. Dovídám se tak všechny novinky hned za čerstva a ne se zpožděním, jak tomu bylo při psaní dopisů. Také svého syna denně vi­ dím, a tak mám pocit, jako bych byl neustá­ le s ním. Dnes mi zrovna nadšeně oznamo­ val, že získal už i americké občanství. České si ponechal také, přece jenom se tady naro­ dil, a třeba se jednou vrátí. Vždyť moderní způsob práce nezná hra­ nic. Vždycky se ale stejně moc těším, když má přiletět do Prahy. To si na něho mohu pak i sáhnout a mám pocit, jako bych znovu u sebe měl toho našeho malého klu­ činu. Projdeme se Prahou, vzpomíná­ me na naši maminku i dětství. Po­ rovnáváme, co se vše změnilo, co je lepší u nás a co v Americe. K večeru se stavíme v nějaké kavárně u Vltavy a vychutnáváme nejen dob­ rou kávu, ale i nádhernou atmo­ sféru večerní Prahy. Rádi kouká­ me na osvětlený Pražský hrad a stá­ le povídáme. Dnes jsem se dozvě­ děl další novinu. Při další návště­ vě přiletí se synem i slečna, kterou by mi rád představil. A tak se mám zase na co těšit. Pár dní, co je syn v Praze, uteče vždy velmi rychle, a tak je počítač zase tou jedinou možností bližšího kontaktu. Jako za mých mladých let mi můj „pé­ ráček“ zkracoval vzdálenost od mé budoucí ženy, tak mi teď počítač zkracuje vzdálenost mezi mnou a mým synem. Ačkoliv jsem už starý dědek, stále mám chuť poznávat něco nového. Nastoupil jsem na univerzitu tzv. třetího věku a zdokonaluji se ve využití počítače. Vždycky mám pak ra­ dost, když syna něčím novým překvapím. Se svými vrstevníky nemám moc společ­ ných témat, to jsou neustálé diskuse o ne­ mocech a různých problémech se zdravím. Jako by to nebylo normální, že starý člověk je opotřebovaný a tu a tam ho něco bolí nebo trápí. Když začnu o počítači, koukají na mě jak na blázna. Vždyť i v našem věku lze lec­ cos dělat a zkoušet. Já zrovna teď plánuji, že opráším svého milovaného péráčka a třeba po polní cestě se zase projedu. Až zase ucítím tu známou vůni benzínu, věřím, že nebudu chtít sesednout. Až tohle řeknu synovi… Člo­ věk je starý tak, jak se cítí. A já se někdy cítím zase na padesát. Zase je večer, a tak vařím ka­ fíčko, zapínám počítač a těším se, že uvidím syna, dozvím se další novinky. Možná už plá­ nuje svatbu. Je-li po mně, moc dlouho se roz­ hodovat nebude. Tak uvidíme, co se z toho mého kluka vyklube… můžeš / číslo 7–8 – 2010

46

47

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

n a n áv š t ě v ě

Jak se točí HandyCamping? Každý čtvrtek po dvacáté hodině si na Českém rozhlasu 1 Radiožurnálu můžete naladit pořad HandyCamping, který se věnuje problematice lidí s rozličnými handicapy. Nemusí se přitom jednat pouze o klasické typy postižení, jako je třeba slepota. Během několikaleté historie už byla řeč o všem možném. Třeba i o koktání. Text: Radek Musílek foto: Petr Hrubý

K

dyž píši název pořadu HandyCamping s tvrdým y, nejde o chybu. Označení totiž vychází ze slovní hříčky. Není to camp pro handicapované, kam by opravdu patřilo měkké i. Jde o slovo handy – šikovný, zručný. HC, jak pořad mezi sebou zkráceně označujeme, má být příjemné místo pro setkání šikovných lidí, kteří umějí čelit životním nesnázím. U zrodu vysílání stála herečka Veronika Žilková se svým bratrem Štěpánem. Prv-

ní díl měl premiéru 4. září 2003. O rok později však už Veronika ve svém nabitém programu neměla dost místa pro pravidelné týdenní natáčení. A tak Radiožurnál vypsal konkurz na novou moderátorskou dvojici. Přihlásil jsem se a ke svému překvapení uspěl! Mojí první rozhlasovou partnerkou se stala Veronika Havlová, kterou dnes můžete slýchat na Country rádiu. Ačkoliv mám od přírody pusu proříznutou dobře, musela se mnou mít trpělivost. Povídání za mikrofonem je přece jen trochu něco jiného než se známými u stolu v kavárně. Hodně mi ale pomohla i pedagogická praxe. Vyprávět

Zajímavé věci se proberou i „mimo mikrofon“, když se zrovna netočí. Někteří hosté dají k dobru neoficiální perličky. Ale při živém vysílání jde bezstarostnost stranou.

můžeš / číslo 7–8 – 2010

a ptát se studentského publika není v moderátorské práci zkušenost k zahození. Dnes už nedokážu říct, kdy jsem se opravdu otrkal a přestal se očima úpěnlivě držet scénáře. Pár měsíců, snad i rok to nejspíš trvalo. Největší trému pochopitelně přinášela občasná živá vysílání. Tou dobou už z realizačního týmu odešel i Štěpán Žilka a zanedlouho po něm vystřídala Veroniku Havlovou Marcela Krejsová. Společně jsme pořadu vtiskli trochu novou tvář. Po více než třech letech se Marcela provdala, přijala jméno Hálová a odešla na mateřskou dovolenou. Teď mám tedy už třetí rozhlasovou partnerku, Andreu Skalickou.

Když říkám, že živá vysílání bývala nejnáročnější, platí to vlastně dodnes. HandyCamping se obvykle natáčí v pondělí odpoledne a do vysílání přichází až ve čtvrtek večer. Občas je ale z různých důvodů potřeba, aby hosté i moderátoři mluvili bez záznamu. Třeba jako při olympiádě ve Vancouveru, když se sportovní reportéři hlásili s pravidelnými vstupy, na které bylo třeba reagovat. Asi nemusím dlouze vysvětlovat, proč přináší tzv. živák větší nervy. Zkrátka co se řekne nebo udělá, to je hned v éteru a není cesty zpět. Přeřeknutí, zaváhání, omyly, nic se nezakryje. Z nemluvného hosta musíte tahat odpovědi a očima postrkujete hodiny, aby už konečně začala hrát písnička oddělující jednotlivé vstupy. Zvláštní kategorii pak tvoří telefonáty posluchačů. Nikdo si nemůže být jistý, co se ze sluchátek nakonec ozve. Živé vysílání je prostě adrenalin. Paradoxně, nebo možná právě díky němu, podává člověk lepší výkony než při předtáčení. Asi je to otázka koncentrace. Když sedíte ve studiu a víte, že šikovný pan technik každý přebrept okamžitě vystřihne, koncentrace lehce polevuje. Výhodu záznamu pochopitelně oceňují i naši hosté. Především pokud jsou v rádiu poprvé nebo neradi mluví na mikrofon. Ostatně s takovými si na přímý přenos ani netroufáme. A jak vlastně celý hodinový pořad vzniká? Nejprve musíme s kolegyní sestavit dramaturgický plán témat, o kterých chceme vysílat. Po tolika letech je už těžké vymyslet něco, co tu ještě nebylo. Opakování je však matka moudrosti, že? Pak si rozdělíme úkoly. Přípravu konkrétního dílu má obvykle na starosti pouze jeden z nás. Dotyčný sežene hosty a napíše scénář. Druhý z moderátorské dvojice se s obsahem seznámí před natáčením. Velkou pomůckou je přitom internet a mobilní telefon. Nedovedu si představit redaktorskou práci před těmito vynálezy. Díky internetu snadno a rychle z pohodlí domova získáte většinu potřebných kontaktů. Zároveň jednoduše nastudujete problematiku nějaké

Jednoduše zajedu autem do podzemních garáží, přesednu na vozík, výtahem vyjedu do recepce, kde vyzvednu hosty, a společně pokračujeme do studia. choroby, o které jste dosud neměli téměř ponětí. Při rozhovoru s odborníkem pak vypadáte velmi zasvěceně. Hosty hledáme v řadách odborníků, svých známých, jejich známých, využíváme kontakty od kolegů z rádia. Prostě kde se dá. Z devadesáti devíti procent slavíme úspěch. Jen zcela výjimečně neseženeme potřebné respondenty. Když se to stane, tak jedině v létě, kdy všichni odjíždějí na dovolené. Proto při dostatku času natáčíme i do zásoby. Samotné natáčení zabere přibližně hodinu a odehrává se v nové budově Českého rozhlasu v Římské 13. Tady ve 3. patře sídlí Radiožurnál. Moderní stavba rozšířila prostory známé budovy rozhlasu na pražské Vinohradské třídě. Mezi lidmi v rádiu občas zaslechnete slangové jméno pro novou budovu – Hanička. Podle vojenské pevnosti v pohraničí. Interiérové zdi totiž převážně tvoří neomítnutý beton. Z mého pohledu jde ale o prostor velice vlídný, protože je zcela bezbariérový. I proto mohl Český rozhlas získat od Konta Bariéry v roce 2008 ocenění Microsoft Zaměstnavatel bez bariér. Jednoduše zajedu autem do podzemních garáží, přesednu na vozík, výtahem vyjedu do recepce, kde vyzvednu hosty, a společ-

ně pokračujeme do studia. Tady je představím kolegyni a můžeme začít. Někdo z hostů chce znát předem scénář a otázky, což nemáme moc rádi. Připravené odpovědi nebývají spontánní a takříkajíc z nich „šustí papír“, tedy znějí, jako kdyby je dotyčný četl. Někdy se o to i snaží. My mu to však rozmlouváme, ba téměř zakazujeme. Abyste vy, posluchači, slyšeli možná řečnicky nedokonalé, leč opravdové vystoupení. Komorně působící studio přitom vytváří poměrně intimní atmosféru, ve které se téměř každý člověk časem uvolní a dokáže mluvit i o vážných věcech ze svého života. To je velká výhoda proti televiznímu natáčení, kdy hosty znervózňují nejen mikrofony, ale i kamery, světla atd. Drobná slovní škobrtnutí navíc bravurně zahladí v režii technik zvuku. A věřte, že zahlazuje nejen hosty, ale i nás moderátory. Obvykle je to Petr Jíša, který se sám potýká s těžkou oční vadou. Ta mu však nebrání v rychlém a kvalitním střihu. Stačí pár kliknutí myší a z věty zmizí klidně i celé slovo, aniž by si někdo u rádia ve finále všiml. Nebojte, neměníme obsah a význam. Jen občas musí zmizet třeba jméno komerční firmy, abychom nedělali skrytou reklamu. Dávno pryč jsou přitom časy, kdy se stříhaly magnetofonové pásky. Dnes se vše ukládá do počítače. Střih v elektronické křivce hlasu je nesrovnatelně jednodušší a rychlejší. Díky tomu máme čistých třicet minut povídání hotových i se střihem a ukládáním za necelou hodinku. Při vysílání se pak do mluveného slova včlení písničky a hodinový pořad je hotov. Stává se, že nejvíc zajímavostí se od hostů dozvíme, když „nesvítí červená“, tedy ve chvíli, kdy nejsou zapnuté mikrofony a jenom se tak uvolněně tlachá. A když se loučíme, skoro každý říká: „Jé, tohle jsme ještě zapomněli říct…“ To už ale musíme myslet na další díl. Tenhle je pro nás historie, i když vy ho teprve uslyšíte. Takže: „Příjemný čtvrteční večer s HandyCampingem na Radiožurnálu, milí posluchači!“

Atmosféra ve studiu bývá uvolněná a i mediální nováčci po několika minutách většinou ztratí ostych. Pan Václav Krása je však zkušený profesionál, který je za mikrofonem jako doma.

můžeš / číslo 7–8 – 2010

48

49

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

d o b r é z p r áv y

Veřejná služba v Agentuře Pondělí

Cílem úsilí Konta BARIÉRY je pomáhat zaměstnávat handicapované v plnohodnotném pracovním zařazení. 

Foto: archiv

Zaměstnavatel bez bariér 2010

V

ítězem speciální kategorie Zaměstnavatel bez bariér soutěže SODEXO Zaměstnavatel roku 2010 se stala společnost blue. point Solution, s. r. o. Odborným garantem této kategorie, určené firmám zaměstnávajícím handicapované, je Konto BARIÉRY. Výsledky ocenění byly slavnostně vyhlášeny 10. června v Kongresovém centru U Hájků. Ocenění Zaměstnavatel bez bariér vyzdvihuje firmy, které zaměstnávají handicapované nikoliv za účelem splnění tabulkových požadavků a následného čerpání zákonných příspěvků, nýbrž kvůli jejich schopnostem, na něž handicap nemá vliv. Hlavním cílem, proč Konto BARIÉRY iniciovalo vznik této kategorie, je snaha upozornit na problematiku zaměstnávání lidí se zdravotním handicapem. „Začali jsme se totiž dostávat do situace, kdy jsme školili a rekvalifikovali lidi v našich počítačových učebnách po celé republice, a oni nenacházeli pracovní uplatnění,“ říká Božena Jirků, ředitelka Konta BARIÉRY. Ocenění Zaměstnavatel bez bariér bylo letos vyhlášeno již popáté. Při hodnocení přihlášek do této kategorie jsou sledovány parametry jako pracovní pozice handicapovaných, možnost úpravy pracovní doby s ohledem na zdravotní stav, podpora profesionálního růstu, zájem o volnočasové aktivity či odstraňování architektonických bariér na pracovišti. „Konto BARIÉRY preferuje plnohodnotné pracovní zařazení lidí se zdravotním handicapem. Oceněné firmy jsou toho dobrým příkladem. Zaměstnance se zdravotním postižením zde najdete ve všech pracovních pozicích. Firmy se zajímají o problémy těchto lidí, snaží se přizpůsobit pracovní podmínky i jejich specifickým potřebám, přitom v nárocích na odvedenou práci k nim přistupují jako k jejich zdravým kolegům,“ vysvětluje Božena Jirků. O pořadí rozhodl především počet handicapovaných na vedoucích pozicích. První místo díky tomu získal blue.point Solu­tion, s. r. o., druhé místo obsadila společnost Santé Network, s. r. o., a na třetí příčce je Veřejná informační služba, spol. s r. o. Na předávání cen Filip Molčan, ředitel vítězné společnosti, vysvětloval: „V blue.point Solution pracuje celkem 16 lidí, z toho 12 se zdravotním handicapem. Naší náplní je můžeš / číslo 7–8 – 2010

vývoj aplikací a poskytování následné technické podpory. Prvním vozíčkářem, který u nás začal pracovat, byl manžel naší jednatelky. V současné době vede oddělení vývoje softwaru. Ten nám také pomohl sehnat další kolegy do týmu. Díky charakteru naší práce a velice spolehlivému systému řízení projektů dnes můžeme přijmout šikovného zaměstnance prakticky odkudkoli. Veškerá komunikace či porady totiž probíhají po síti. Řeknu upřímně, že z našeho pohledu je většina zdravotně handicapovaných mnohem spolehlivější a snaživější než řada zdravých zaměstnanců.“ „Snažíme se také handicapovaným pomáhat, proto nyní připravujeme cestovatelský portál určený právě pro handicapované cestovatele. Jedna z našich zaměstnankyň totiž cestuje na vozíku po celém světě a touto cestou můžeme vozíčkáře upozornit na nástrahy na cestách i zajímavá dobrodružství,“ doplňuje Filip Molčan. Ke zvyšování zaměstnanosti handicapovaných napomáhá řada specializovaných webů. Jedním z nich je i Burza práce Konta BARIÉRY www.kontobariery.cz/burzaprace. V současné době je zde zaregistrováno více než 200 zaměstnavatelů a 250 uchazečů se zdravotním handicapem o práci. Každý měsíc se objeví průměrně pět nových pracovních nabídek. Konto BARIÉRY také organizuje rekvalifikační počítačové kurzy v 25 učebnách po celé republice. V loňském roce je absolvovalo více než 6000 zájemců a práci získala více než stovka z nich. „Zaměstnávání handicapovaných se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Je třeba dělat cílenou osvětu, ukazovat vynikající lidi, kteří dosahují výborných výsledků a vůbec jim v tom nebrání to, že sedí na vozíku. Osvědčily se nám workshopy pro firmy, ve kterých sami lidé se zdravotním postižením vysvětlují špičkovým manažerům, jaké jsou jejich možnosti a také jejich omezení daná typem postižení (tělesné, zrakové, sluchové apod.),“ komentuje situaci Božena Jirků. „Věřím spíš, že mladí moderní manažeři dojdou k tomu, že zaměstnávání lidí se zdravotním handicapem prospěje nejen jim, ale také firmě a zdravému ovzduší v ní. Zní to možná jako pohádka, ale tudy opravdu Eva Hajdušková vede cesta!“ 

L

idé dlouhodobě žijící v hmotné nouzi mohou pozitivně ovlivnit výši svého příspěvku na živobytí mimo jiné výkonem veřejné služby. Veřejná služba u nás funguje od roku 2009 a je na dobrovolném rozhodnutí obce či města, zda ji bude využívat. Za výkon veřejné služby pracovníci nedostávají mzdu. K veřejné službě se mohou přihlásit lidé, kteří pobírají déle než šest měsíců sociální dávky a nechtějí, aby částka klesla na existenční minimum. Veřejná služba by však měla pomoci nejen obcím, ale i samotným lidem v hmotné nouzi. Zvýší jim možnosti, jak získat a rozvíjet nové sociální a pracovní dovednosti, tedy i jejich šance pro uplatnění na trhu práce. „Pobírám sociální dávky už deset let,“ říká paní Slámová z Rumburku. „Asi před rokem se rozhodlo, že musím odpracovat dvacet hodin měsíčně, aby mi je úřad nezkrátil. Různě jsem se ptala, až jsem konečně narazila na Agenturu Pondělí, kde mi řekli, že bych u nich mohla pracovat jako dobrovolnice. Na úřadě mi to však nechtěli uznat. Tvrdili, že to musí být veřejně prospěšná práce, jako je třeba zametání chodníků. Řekla jsem jim, že pomáhat postiženým a sociálně slabým občanům je přece také veřejně prospěšná práce. Tak mi to nakonec dovolili.“ Za ten rok, co je paní Slámová v Agentuře Pondělí, se naučila plést košíky, vyrábět svíčky, chodí s klienty na výlety, učí je vařit v tréninkové kuchyni, pracuje s nimi na zahradě. Je velmi spokojená, tvrdí, že přínos veřejné služby je určitě v tom, že se člověk ještě cítí být potřebný. Je jí 56 let, a tak nevidí velkou šanci získat práci. I paní Králová, další z žen, které si díky Agentuře Pondělí, jež působí ve Šluknovském výběžku, odpracovávají veřejnou službu, uznává její přínos. Lidé si prý alespoň více váží peněz, které dostávají v sociálních dávkách. Ale naplnit 20 hodin měsíčně jí v této práci přijde dost náročné. V agentuře ji potřebují tak dvě tři hodiny některý den; když člověk zametá v osmihodinové směně, má to hned odpracováno, ale ona by se styděla chodit s oranžovou vestou po ulici. Vždyť také předtím, než skončila na úřadě práce, se věnovala soukromému podnikání. „Dobrovolnictví a také veřejná služba je pro Agenturu Pondělí, a hlavně pro její uživatele přínosem. Pokud se některý dobrovolník po zapracování v agentuře velmi dobře osvědčí v práci s lidmi s postižením, může se stát i řádným zaměstnancem,“ říká Monika Lampová, ředitelka Agentury Pondělí. Jména obou dobrovolnic byla změLuboš Pavel něna.

Terapeut: Nevyvracím lidem bludy

M

áte pocit, že vás někdo sleduje? Právě jste se od lékaře dozvěděli, že jste vy nebo váš blízký těžce nemocný? Nebo máte jen depku? Zvedněte telefon a nechte se „opečovat“ terapeutem. Krizové linky a hlavně jejich zaměstnanci mají čas a především praxi a dovedou naslouchat nebo poradit téměř s jakoukoli závažnou situací, která se zdá být neřešitelná. „Volají lidé v akutní psychické, partnerské, finanční krizi, lidé, kteří se právě dozvěděli závažnou, třeba onkologickou diagnózu a potřebují načerpat energii k řešení situace. Poskytujeme kontakty na psychology nebo lékaře, když psychické problémy přecházejí do somatických obtíží,“ říká terapeut Lukáš Doleček z Linky psychopomoci, kterou provozuje Česká asociace pro duševní zdraví. I když by měli terapeuti frekvenci podpůrných rozhovorů postupně snižovat, až klient už nezavolá, řada lidí volá o pomoc až chronicky často. Jde především o osoby s psychickým onemocněním. Telefonovat si s člověkem, který je cele ovládán svými představami, je pro terapeuty tvrdý oříšek. „Takový rozhovor je obtížný a dost jednostranný. Když na vás někdo začne chrlit, že se právě otevřela transdimenzionální brána, ufoni útočí a volající s nimi bojuje, tak se do takového monologu těžko vstupuje a navazuje funkční kontakt. Snahy o racionální dialog jsou marné,“ doplňuje Lukáš Doleček. Na některá zavolání terapeut naopak netrpělivě čeká. „Po rozhovoru s člověkem v akutní krizi jsme rádi za každý další kontakt. To se pak na další zavolání těším. Nemusí jít ani o dobré zprávy, už samotný kontakt je potvrzením toho, že předchozí ho-

Kdo volá na tísňové linky? Častěji na krizové linky volají ženy (asi v 60 procentech). Ženy vyhledávají pomoc v dlouhodobé krizi, převládají ve ventilačních rozhovorech, často volají dlouhodobě. Muži většinou zavolají pro informaci, bývají v akutní krizi anebo jsou závislí.

vor fungoval. Pak mám samozřejmě radost, že krize nevyvrcholila v tragédii,“ poukazuje na náročné aspekty své práce terapeut Lukáš Doleček. Jak postupovat v případě, že člověk není tolik do bludů ponořený, neurazit ho, ale dát najevo, že jeho bludy nejsou reálné? Při rozhovorech se terapeut snaží bludy nepotlačovat, nevymlouvat je. Pokud je jen trochu možné s klientem komunikovat, nabízí mu jiné možnosti. Pokud si klient myslí, že ho někdo sleduje nebo odposlouchává, když během našeho rozhovoru pípne v telefonu, nabízí mu terapeut možnost, že jde třeba o poruchu. Právě těmto klientům často velmi záleží na anonymitě a udržení rozhovorů v tajnosti. „Ptají se, jestli je linka důvěrná, ujišťují se, jestli informaci neřekneme konkrétnímu lékaři, jestli je nenahráváme. Samozřejmě je vše tajemství. Ale snažím se motivovat zvlášť děti, aby svůj problém řekly doma nebo výchovnému poradci, psychologovi, předám jim na ně kontakty,“ poukazuje Lukáš Doleček na křehkou hranici mezi pomocí a nutností udržet problémy svého klienta pod pokličkou. Petra Klusáková  Autorka pracuje v České asociaci pro psychické zdraví.

Občanské sdružení Vrátka působící na Třebíčsku má stoprocentní zaměstnanost osob se zdravotním postižením. Kontakt: [email protected], tel. 777 840 448. V Plzeňském kraji Škoda Auto Handy nabízí osobám se zdravotním postižením speciální poradenství při nákupu vozu. Tel.: 377 432 644, e-mail: plzen2carclub.cz. Zastupitelé města Luby umožňují integraci lidí se zdravotním postižením do samostatnějšího života ve třech speciálních bytech podporovaného bydlení. Střední umělecká škola AVE ART v Ostravě-Hrabůvce pořídila pro dostupnost učeben schodolez. Studenti se zdravotním postižením zde mohou absolvovat výuku v uměleckých oborech, ale také angličtiny a němčiny. Zapojením do projektu Toa Point získá město Skalná bezbariérové toalety na autobusové zastávce a v centru. V Horní Plané mají základní školu s učebnami vybavenými moderní technikou, přístupnou bez architektonických bariér včetně sociálního zařízení. Ochrannou známku Práce postižených získali v programu Česká kvalita již čtyři výrobci. Garanty programu jsou zástupci spotřebitelských organizací, České společnosti pro jakost, Hospodářské komory, orgánů státní správy a Rady kvality ČR. V Cerhenicích připravují v Domově Na Hrádku v rámci programu sociální integrace osob se zdravotním postižením další chráněné bydlení. Tel.: 321 796 046.

Zaměstnanci Telefónica O2 darují krev

T

éměř tisíc zaměstnanců společnosti Telefónica O2 se již tradičně aktivně zapojilo do projektu Daruj krev s O2. Letos tento projekt, organizovaný v rámci konceptu společenské odpovědnosti ve spolupráci s Ústřední vojenskou nemocnicí (ÚVN), vstupuje pod záštitou Nadace O2 do svého třetího ročníku. Poslední odběr přitom proběhl v červnu přímo v sídle společnosti Telefónica O2, kde svou krev darovalo 36 zaměstnanců. „Lékaři u dárcovství krve oceňují především pravidelnost, a právě proto v akci, kterou jsme zahájili v dubnu 2008, i nadále pokračujeme. Zatím tak naši zaměstnanci bez nároku na příspěvek darovali bezmála 500 lit­rů krve. Jsem rád, že náš příklad následovaly i další telekomunikační společnosti,“ uvedl u příležitosti Mezinárodního dne dárců

krve, který se slaví 14. června, Jiří Šuchman, ředitel vnějších vztahů společnosti Telefónica O2 a zároveň jeden z pravidelných dárců. Česká republika potřebuje ročně zhruba půl milionu odběrů krve a jejích složek, bohužel se tento počet zatím nedaří naplnit. Lidská krev je přitom i přes pokrok v technologiích pro transfuze stále nenahraditelná. Transfuzní stanice proto tuto pravidelnou aktivitu společnosti vítají. „S firmou Telefónica O2 spolupracujeme třetím rokem a společně jsme za tu dobu uskutečnili již 18 odběrů. Díky dlouhodobé spolupráci také můžeme odběry dobře plánovat a mít tak potřebné zásoby krve,“ říká podplukovník MUDr. Miloš Bohoněk, primář oddělení hematologie, biochemie a krevní transfúze Ústřední vojenské nemocMartin Žabka nice Praha.

Jan Karas, ředitel pro prodej firemním klientům společnosti Telefónica O2, daruje krev. Foto: Telefónica O2 můžeš / číslo 7–8 – 2010

50

51

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

b av s e a v y h r a j

Luštitelé – výherci: Hana Směřičková, Kolmá 1013, 696 02 Ratíškovice n Božka Petrová, 273 72 Šlapanice 7 n Břetislava Šmídová, Nádražní 1, 691 72 Klobouky u Brna Výhercům gratulujeme. Knižní ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytlo nakladatelství Reader’s Digest

Velká letní soutěž! Kdo nechce ani v parném létě nechat zahálet hlavu, může si ji bystřit luštěním. Velká letní soutěž časopisu Můžeš nabízí nejen zábavu a trochu poučení, ale také veliké množství kvalitních cen!

Pokud vyluštíte všechny tajenky správně, budete zařazení do slosování! v hodnotě 1000 Kč

2. cena: Eanglického  lektronickýjazyka kurz a slovník – Langmaster + kniha

3. cena: Pluštitelů  ro 10 dalších úspěšných knižní encyklopedie nebo kuchařská kniha

Tajenka minulé křížovky: první člověk

1. cena: M+ dobíjecí obilní telefon Nokia 3100 kupony T-mobile

Správně vyluštěné tajenky zasílejte prosím nejpozději do 15. srpna 2010. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování.

52

53

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

a k t i v i ta n a l é t o

Poznáte, kdo je vozíčkář a kdo není? Snad jedině podle ploutví. Pohyb pod vodou skýtá velkou svobodu a téměř stírá handicapy. Potápěči z o. s. Restart připravují vozíčkáře na ponor.

Vozíčkáři na dně Jestli očekáváte srdceryvný příběh o lidech zlomených nepřízní osudu, vezměte do ruky jinou tiskovinu. Lidé, o kterých teď bude řeč, jsou na dně šťastní. Jsou to totiž potápěči. Pod hladinu se vypravili i přes svůj handicap. A mnozí z nich právě tam znovu našli radost ze svobodného pohybu. Tak jako vozíčkářka Jarmila Onderková. Společně s ní mi o potápění vyprávěl instruktor Tomáš Mirčev ze sdružení Restart. Text: Radek Musílek foto: Jarmila Onderková

Jak ses k potápění dostala, Jarmilo?

Kdysi jsme natáčeli s Českou televizí do pořadu Klíč reportáž o potápění vozíčkářů ve sdružení Prosaz. Tehdy se tomu hodně věnoval Martin Kovář, se kterým jsem se už znala. Jako moderátorku mě kvůli záběru navlékli do potápěčské výstroje. Já se potopila a po vynoření začal rozhovor s Martinem. To byl ale jen první kontakt. Následoval několikadenní kurz od Prosazu, na kterém jsem však byla jen chvíli, vyslechla si teorii, jednou vlezla do bazénu a koupila si o potápění knihu. Přišla pauza, během níž mi potápění znovu přešlo přes cestu na fakultě tělesné výchovy a sportu. Jenže bylo těžké zrovna tenhle sport stíhat, takže znovu nic. Až když se začalo s potápěním v Parapleti se sdružením Restart, přihlásila jsem se do kurzu a tak to všechno začalo. Potápíte se jen v bazénu, nebo i v přírodě?

V bazénu se začíná. Tam si člověk osahá techniku, vyzkouší věci, které zná z teorie. Pozná se i s ostatními lidmi a začne vytvářet nezbytnou vzájemnou důvěru. Teprve potom je možné vyrazit do přírody. V Čechách jezdíme do zatopeného lomu Leštinka. Ale hlavně se všichni těší na ostrov Elba, kam se vyráží každé léto. Já tam letos pojedu už počtvrté. Jinak do bazénu se chodí v průběhu roku, kdy jsou domácí vody příliš studené. Kdo na to má, může pochopitelně kdykoliv vyrazit do exotických zemí za teplem. Proč zrovna potápění? Není to pro vozíčkáře nebezpečné? můžeš / číslo 7–8 – 2010

Co není nebezpečné? Jít po ulici je taky nebezpečné! Potápění je úžasný sport. Vyzkoušela jsem toho už hodně. Od stolního tenisu přes atletiku a ragby až po závody v autě. Na potápění je ale úžasná věc, že tam člověk nechá vozík na břehu a ve vodě se stává rovnocenným parťákem se zdravými. Tohle je z těch ostatní sportů snad jenom v tom autě. Jenže jde o úplně jiný druh zážitku. Ta svoboda pohybu ve vodě mě naprosto pohltila a nedá se srovnat ani s plaváním, kterého jsem mimochodem kvůli potápění prakticky zanechala. Před úrazem bylo mým koníčkem lezení po skalách. Díky potápění mám zase na dosah srovnatelné zážitky. Připadám si zdravá. Všude kolem je příroda, ryby, rostliny, různí živočichové, ale i skály. A já se mezi tím pohybuji relativně snadno a bez pomoci druhých! I když zdravý potápěč to má pochopitelně jednodušší, protože používá ploutve na nohou.

Musím dodat, že úplně rovnocenný potápěč vozíčkář nikdy být nemůže. Má to své logické limity. Vždycky potřebuje nějakou pomoc a bez parťáka se neobejdeme. Ačkoliv tzv. bodyho by měl mít pod vodou každý potápěč bez rozdílu. Jen blázen by se potápěl sám.

Dovolím si drobnou odbočku k tvému úrazu. Poranila sis páteř při sportu?

Chodí k nám i lidé s dětskou mozkovou obrnou, roztroušenou sklerózou, po amputaci nebo s rozštěpem páteře. Ale objektivně musím říct, že k nim přistupujeme hodně s opatrností. Po úrazu páteře či amputaci je zdravotní stav hodně daný. U jiných druhů postižení je to složitější, takže obezřetnosti není nikdy dost. Rozhodně od každého požadujeme vyjádření ošetřujícího lékaře. Dost často však ani lékaři nedokážou zaujmout jasné stanovisko. Nemají s tím zkušenost. Pak nezbývá než mít odvahu a zkusit to.

Ne, ne. Měla jsem autonehodu zapříčiněnou mikrospánkem. Bylo mi tehdy dvacet jedna let. Říkáš, že ve vodě jsi rovnocenným partnerem ostatním potápěčům. Jaké je to na břehu? Dá se do výstroje vůbec dostat bez pomoci druhých?

Do neoprenu se někdo nasouká na zemi, někdo na vozíku. To se dá se zdravýma rukama zvládnout. Žaket s lahví potom dostáváme od instruktorů. Možná by to hodně zdatní jedinci sami zvládli, ale není dobrý nápad to zkoušet.

Tomáši, v čem je jiné dělat instruktora potápění lidem s postižením?

Tihle lidé za sebou mají nějaké životní příběhy a zkušenosti. Obvykle mnohem lépe vědí, co chtějí, jsou trpělivější a přesněji plní naše pokyny. Vědí, že každý má své limity. A řekl bych, že oproti „zdravým“ to dělají s větším zápalem. Není to pro ně jen módní akce. Jarmila je po úrazu páteře paraplegička, řada jejích kolegů jsou kvadruplegici s postižením všech čtyř končetin. Máte ve svých řadách i lidi s jinou diagnózou, než je poranění míchy?

Kolik lidí už vám prošlo rukama?

My si neděláme přesné statistiky. Odhaduji to na stovku. V zásadě každý rok přibývá tak

deset nových zájemců o potápění, jejichž zájem přetrvá i do budoucna. Relativně hodně lidí si to ale taky jen zkusí. Jarmilo, je to nákladný koníček?

Náklady určitě existují a nejsou úplně zanedbatelné. Nevymyká se to však podle mého názoru z normy oproti jiným sportům. Když se něčemu věnujete, musíte do toho investovat čas, energii i ty peníze. Takže kolik?

Jarmila: Já jsem si postupně nakoupila veškeré vybavení, kromě láhve, kterou vám všude půjčí. Ale kolik mě to přesně stálo, nevím… Tomáš: Záleží na tom, jestli je vybavení nové. Velkou roli hraje i rozmařilost uživatele. U potápění jsou módní trendy stej-

ně jako všude jinde. Do čtyřiceti tisíc byste se ale měli vejít. Pro vozíčkáře však dvojnásobně platí, že mu výstroj musí co nejvíc vyhovovat po praktické stránce. Proto doporučujeme vyzkoušet různé značky a modely. Zažili jste někdy situaci, při které jste si řekli, že to bylo o fous?

Tomáš: Takové situace pochopitelně občas nastanou, ale kvalitní příprava a zodpovědný přístup minimalizují riziko. Sem tam si někdo nedá říct a jde na hranu s kyslíkem nebo chce jít hlouběji, než je zdrávo. Jarmila: Ano, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když vyrážíte k moři, kolik lidí vlastně jede?

Tomáš: Posledně nás na Elbě bylo dohromady třicet dva. Tedy včetně kamarádů a rodinných příslušníků potápěčů. V zásadě musí počet chodících převyšovat počet sedících. Na osm vozíčkářů míváme přibližně čtrnáct doprovodů. Instruktoři potápění totiž nemohou zároveň fungovat jako osobní asistenti na břehu. Nestačí tedy rovnice: jeden potápěč na vozíku plus jeden chodící potápěč. Kam se mají případní zájemci o potápění obrátit pro další informace?

Určitě si najděte na internetu o. s. Restart. Můžete hledat i přes Centrum Paraple nebo Sportovní klub vozíčkářů Praha, se kterými jsme v úzkém kontaktu.

Přeji hodně úspěšných ponorů a stejný počet zdárných vynoření!

54

55

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

Rozhledna

Forio – nejpůvabnější a nejnavštěvovanější město ostrova, jemuž nad mořem vévodí kostel Santa Maria del Soccorso.

Ischia: Léčí duši i tělo

Kdo prý z terasy kostela Soccorso uzří sluneční paprsky nořící se do moře, spatří zelený záblesk, jenž mu zajistí štěstí. I já třikrát „uvěřila“...

Jedu tramvají do Jindřišské ulice a potutelně se usmívám. Poukaz last minute už na mne čeká, konečně vytoužená dovolená. Hurááá, křičím si v duchu a nemůžu se dočkat. Tentokrát to vyšlo. Na dvanáct dní zmizím z reality, mým „chvilkovým“ domovem se stane vysněná Ischia… Text a foto: M  . Videmannová

Z

a dva dny přistávám v Neapoli. Před sebou ochutnávku proslulého zeleného ostrova na jihu Itálie. Chci načerpat novou energii a zároveň se (alespoň na chvíli) zbavit zdravotních neduhů. To vše a ještě jiná přání prý Ischia vyplní.

Báje a pověsti Cestou trajektem na 30 km vzdálenou Ischii, ovívána nádherným mořským vzduchem, si čtu pár úryvků z historie ostrova. Z doby jeho osídlování Řeky se zachovaly různé báje. Jedna z nich líčí zápas boha Jupitera se stohlavým démonem bouří Tyfónem, který škodil všemu živému. Jupiter svého soka nakonec udolal a z nebeské klenby nad Tyrhénským mořem ho svrhl dolů. Dno se nad ním zavřelo a vystoupilo nad hladinu v podobě ostrova. Tyfón se prý v hlubinách trápí dodnes. Jeho slzy vyvěrají ze země jako horké minerální prameny, jeho vzdechy vystupují ze země jako pára… Koloběh dějin ostrova je plný nejen přírodních anomálií, ale i lidských osudů. Vulkanické výbuchy, zemětřesení, pirátské nájezdy, mor. Nesmazatelná mementa krušných údobí připomínají obranné věže podél pobřeží ostrova a množství dochovaných anPoseidonovy zahrady – hotový ráj na zemi. V kouzelné přírodě dvacítka bazénů od plavecké 50m až po „plivátka“, relax na lehátkách na slunci i pod korunami stromů. můžeš / číslo 7–8 – 2010

tických kostelů. Odevšad na vás dýchá typická architektura jihu.

Voda, samá voda… A ne jen tak ledajaká Již z lodi obdivuji překrásný profil ostrova, jemuž dominuje „zahálející“ sopka Monte Epomeo. Obeplouváme vysoký skalní útes s Aragonským hradem a míříme do přístavu Ischia Porto. S druhou částí, Ischia Ponte, tvoří hlavní město ostrova. Všude bují vegetace. Různobarevným kobercům květin vévodí citroníky, podivně plné nejen květů, ale i nezra-

lých a zralých plodů. Co to je za divnou odrůdu? „Květiny i stromy zde plodí několikrát do roka. Právě vulkanický základ a stále přítomné minerální prameny působící jako přírodní hnojivo vyvolávají prazvláštní koloběh přírody,“ dozvídám se. Sopečný původ ostrova vnímáte v mnoha formách. K těm hmatatelným patří termální a minerální prameny. Občas najdete i fumaroly, vývěry horké páry, které vytvářejí přírodní sauny, či přímo na mořském pobřeží prohřáté oblázky a horké písky. Na ostrově vyvěrá okolo sta pramenů s teplotou od 30 do 90 stupňů. Není divu, že ho „obletují“ ná-

vštěvníci z celého světa. Léčba revmatologických, gynekologických, traumatologických, ale i dermatologických problémů láká. Jde o jedinečnou kombinaci termálních zahrad, bazénů a obrovských krytých van pro relaxaci v minerální či termální vodě. Fungují od dubna do října a vskutku stojí za to vyzkoušet léčebné účinky na vlastní kůži.

Poseidonovy zahrady u Foria Hned ráno vyrážím do nejznámějších lázní ostrova. Jde o komplex s více než dvaceti různě tvarovanými bazény s vodou o teplotách od 28 do 40 °C, přírodní skalní saunou, Kneippovými lázněmi a se soukromou mořskou pláží Citara. Reklamní prospekty lákají nejen na léčbu, ale i na masáže. Vše má svůj systém. Pobyt v bazénech hlídají výhrůžné tabulky s uvedením maximální délky pobytu v léčivé vodě. Ten lze opakovat i několikrát denně. Vychutnáte tak vodní trysky na podvodní masáže, umělé vodopády, ba i chůzi po tvrdých oblázcích. Kroužím areálem

úchvatně kvetoucí zahrady a střídám jednu specialitku za druhou. Potkávám i partičku vozíčkářů. Dva jsou z Holandska, tři z Německa a další z Dánska, k tomu desítka „domácích“. S určitou profesní deformací se snažím navázat kontakt: „Jsme tu na 14 dní. Dáváme dohromady věčně unavená ramena a nemůžeme si zdejší léčivky vynachválit,“ říká 46letý Paul z Rotterdamu. Zvědavě se ptám, jak se vlastně dostanou do nejvýše umístěných bazénů, kam vedou jen schody. Odpovědí mi je hurónský smích. Šibalský Dominico na mě mrkne a dodá: „Gynekologické problémy, které se v nich léčí, fakt ještě nemáme.“ Já se červenám až za ušima. Zvou mě na 20minutové posezení v dalším bazénu a návštěvu jejich blízkého hotelového útočiště. Až do západu slunce si povídáme u místního červeného… Stejně laděna jsou i další termální střediska na ostrově, např. Afroditiny a Apollónovy zahrady v Sant’Angelu či zahrady Negombo nedaleko Lacco Amena.

Forio, srdeční záležitost Příjezd do Foria mě ujistil, že krásy Ischie nejlépe poznám okružní jízdou. Ostrov po obvodu totiž svírá jediná hlavní silnice propojující všech šest regionů. Můžete zvolit okružní jízdu s průvodcem nebo po vlastní ose. Mě baví ten druhý způsob. Alespoň načerpám trochu italského temperamentu, říkám si, a poznám blíže místní. Ve středu západního pobřeží ostrova leží malebné městečko Forio. Důležitý přístav a známé vinařské centrum proslulé svými plážemi – San Francesco, Chiaia, Citara – a plné středověkých uliček a náměstíček. Za srdce vás vezmou tamní kostely i kostelíčky různých architektonických stylů. Ráno mě tahaly z postele zvony farního kostela San Vito i barokně laděného chrámu St. Maria Loreta. Nejzajímavější a nejznámější kostel Sopka Monte Epomeo – je vidět ze všech stran ostrova. Z hloubky dodává ostrovu nejen důležité živiny, ale především léčivé prameny.

ostrova je ale Santa Maria del Soccorso. Bílý majestát představuje směs gotiky, renesance i baroka. Denně doprovází rybáře a mořeplavce při cestě za obživou. Objekt, známý i z amerického filmu Nebožtíci přejí lásce, v sobě ukrývá tajemný krucifix ze 13. století. Legenda vypráví o jeho nálezu na pláži pod kostelem během velké bouře, kdy pomohl zachránit loď před ztroskotáním na útesech. Jiný mýtus zase připomíná magickou moc zapadajícího slunce: Kdo prý z terasy kostela Soccorso uzří sluneční paprsky nořící se do moře, spatří zelený záblesk, jenž mu zajistí štěstí. I já třikrát „uvěřila“…

Ostatní městečka Pohlazením po duši je nedaleké Sant’Angelo, nejjižnější a nejteplejší městečko ostrova. Procházka mezi malebnými domky pastelových barev na skalnatých útvarech, pod vámi kotvící rybářské loďky. Idylku dokreslují „kopečky“ zmrzliny roztodivných příchutí. Ve stejné oblasti mě uchvátil i výšlap na sopku Monte Epomeo (788 m n. m). Rozprostře se před vámi nezapomenutelný pohled z ptačí perspektivy. Při troše štěstí spatříte v dáli i Vesuv s Neapolí nebo pověstný ostrov Capri. Pod vrcholkem potkávám lačně fotící Japonce, ale i hlouček Čechů v čele s 75letou Marií z Uherského Hradiště. Ta na vrchol vyšla s pomocí invalidních holí a kamarádů. „Copak nahoru jsem se nějak doškrábala, někdy i po kolenou, ale jak to půjde dolů? To ví jen Ten nahoře.“ A On to opravdu zařídil! O několik dní později se potkáváme na druhé straně ostrova při degustaci proslulého lahodného cappuccina, které umějí uvařit jen v italské kavárně. O Ischii bych mohla pět ódy. O centru archeologie Lacco Ameno s jeho symbolem – skálou zvanou Fungo (houba), o antickém akvaduktu Pilastry, starých římských termálních lázních Cava Scura či třešince na dortu v podobě Aragonského hradu. Ale to by byly další popsané listy, snad někdy příště. Tak, arrivederci, ostrove plný slunce, krásné přírody, příznivého podnebí a hlavně přívětivých milých obyvatel... můžeš / číslo 7–8 – 2010

56

57

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

literární soutěž

Internet a můj handicap – 2010 Již pošesté byly letos vyhlášeny výsledky literární soutěže s názvem Internet a můj handicap. V předešlých pěti ročnících byla soutěž zaměřena jen na internet, nyní zůstal sice její tradiční název, ale téma soutěže se rozšířilo o to, jak pomáhá lidem se zdravotním postižením i mobilní telefon. Text: J an Krůta foto: P  ixmac.cz

C

enu časopisu Můžeš obdržel a shodou okolností absolutním vítězem se stal Zdeněk Rybák, jehož portrét jsme přinesli v červnovém čísle časopisu pod názvem Slepota privileguje. Absolutní vítěz získal USB modem s dvouletým bezplatným připojením k internetu a mobilní telefon od společnosti Telefónica O2 a i další, ať už peněžní nebo věcné ceny, byly velice hodnotné. Do soutěže došlo rekordních 53 příspěvků. Pořadí prvních deseti autorů: Zdeněk Rybák, Jan Harapát, Marta Bednářová, Vidurius, Blanka Hylanová, Jiří Mára, Jaroslav Čajka, Iveta Kollertová, Pavla Kmeťová, Ladislav Kratochvíl.

Zdeněk Rybák: Jak mi internet získal respekt Šlapu si to holešovickým nádražím, které za ty roky, co odsud jezdím pravidelně do Vídně, znám lépe než svoje vlastní boty, když mi najednou někdo zařve do ucha: „Kam deš, mladej?“ No nazdar, leknu se, zas jeden, co si myslí, že na nevidomého se musí řvát, aby pochopil, co se po něm chce. A proč mi proboha tyká? Známe se snad? Vlídně ale odpovím, že mířím na vlak do Vídně, co jede ze dvojky. „Tak deme, já tam du taky,“ řekne a už mě tlačí před sebou. No to snad – říkám si, ale neprotestuju. Doufám, že se ho brzy zbavím. O tom, že by tohle individuum, ze kterého mocně táhne pivo a které se vyjadřuje hůř než prvňák, jelo také až do Vídně, silně pochybuju. můžeš / číslo 7–8 – 2010

„Divim se, že tě máti pustí samotnýho,“ konverzuje cestou k vlaku. Uchechtnu se, protože si vzpomenu, jak jsem loni mamce přes internet zajišťoval zájezd do Egypta a zjišťoval jí všechny informace od čísla pokoje až po barvu chlupů velblouda, na kterém se bude vozit, a jak jsem ji doprovázel na letiště, protože v Praze se moc nepohybuje, ale nahlas řeknu: „Sem už velkej kluk, ne?“ „To jo,“ řekne shovívavě chlápek a říhne si. „Najdem nějaký kupéčko a já ti pomůžu si sednout,“ řve dál. Pomyslím si, že na vlastní zadek si umím sednout sám, ale chlápkovi slušně poděkuju. Za chvíli už dorazíme do kupé, kde mnou mrští na nejbližší sedadlo. Pak mě ještě s jakousi samolibostí blahosklonně poplácá po rameni a řekne: „Ták, hezky seď, seš šikovnej. Já si teď budu číst.“ A v tom číst je snad slyšet hrdost na to, že on to umí, a zároveň lítost, že já to podle jeho odhadu nepochybně umět nemůžu. Mám chuť mu jednu vrazit, ale ovládnu se. Ten člověk to přece myslí dobře a moje pocity by těžko pochopil, navíc by v pěstním souboji určitě vyhrál. Ale zoufale pánaboha přemlouvám, aby mi pomohl tomu primitivovi dokázat, že hůl v ruce neznamená prázdno v hlavě a že nevidomí nejsou takoví lazaři, jak si představuje. Jenže vypadalo to, že také pánbů v krizové situaci odjel na dovolenou, a mě nic nenapadalo. Ale najednou tomu chlápkovi zazvoní mobil. Zvedne ho a řve do něj ještě hlasitěji než předtím na mě. „Jasně, brouku, za chvíli sem u tebe v Třebový, budu přesnej, neboj…“ Cítím, že přichází moje chvíle. „Jestli jedete do Třebové, tak tenhle vlak tam nestaví.“ „Co kecáš, nestaví! Jasně, že tam staví,“ rozkřikne se na mě. Jenže za chvilku průvodčí sděluje chlápkovi totéž: „Následující stanice je Brno-hlavní nádraží,“ prohlásí a je vymalováno.

„No to se na to…“ uleví si chlap a já začnu tahat z batohu notebook. „Jestli chcete, najdu vám spojení z Brna do Třebové,“ povídám ledabyle. „Ale ne, kašli na to, já už do tý Třebový nepojedu,“ odsekne. „Takže vám najdu spojení z Brna zpátky do Prahy,“ ptám se neodbytně. „To sem teda zvědavej,“ zavrčí nedůvěřivě. Připojím mobil a otevřu stránky známé žluté firmy. Signál zoufalý, ale brzy hlásím: „Máte štěstí. V devět vám jede bus, krásně ho stihnete a mají tam volné místo. Chcete ho zarezervovat? Přejete si vědět, jaký budou promítat film?“ Individuum váhá, ale pak řekne: „Tak mi to teda kup, jestli to dokážeš.“ „Jasně,“ řeknu teď už se zřejmou převahou. „Lístek tě bude stát dvě kila,“ oplatím mu tykání a nadiktuju mu číslo rezervace. Podá mi tři stovky. „Tady máš, študente, premiante, tu stovku máš za to, žes mi zachránil život.“ Hrne se ke dveřím. Vlak zastavuje. Ještě mě plácne po rameni, ale chutná to jinak. Je v tom respekt, že umím něco, o čem jemu se ani nezdá.

Jan Harapát: Díky, internete, jezdím! Od narození mám dětskou mozkovou obrnu a bez pomoci druhých se zejména venku neobejdu. Pro pohyb využívám tříkol-

ku. Pomocí ní jsem schopen alespoň někam dojet a cítím se samostatný. Můj příběh o tom, jak mi pomohl internet, se odehrál před třemi lety, v době, kdy mi bylo patnáct let a dokončoval jsem základní školu. Mým velkým snem bylo, abych se do školy a zpět dopravil sám. Přestože to ke škole není daleko, musela mě matka ráno co ráno doprovázet a odpoledne vyzvedávat z družiny pro malé děti. Sám jsem nebyl schopen absolvovat po sídlišti tento úsek dlouhý necelý jeden kilometr, neboť mi v cestě stály dva přechody s vysokými obrubníky. Naděje mi svitla ve chvíli, kdy se na sídlišti chystaly úpravy centrálního prostranství a lidem se do rukou dostaly dotazníky s nabízenými variantami úprav. Další návrhy se mohly poslat na drobně uvedenou e-mailovou adresu. K tomuto letáčku jsem přišel i já ve škole. Aniž bych doma cokoliv řekl, sedl jsem k počítači a pomocí elektronické pošty jsem odeslal na uvedenou adresu dopis, do kterého jsem napsal, že mi je úplně jedno, zda na prostranství budou lavičky či socha, strom nebo cokoliv jiného, já se tam prostě přes ty hrozné obrubníky stejně nikdy nedostanu… Zhruba do měsíce matce zazvonil telefon a představil se odbor dopravy úřadu městské části. Matka v první chvíli zpytovala svědomí, co provedla, kde špatně zaparkovala nebo co je s naším vyhrazeným stáním… A pak už byla jen v úžasu. Pracovnice odboru dopravy jí sdělila, že syn je pomocí e-mailové pošty kontaktoval a vylíčil svůj problém a že máme přijít na úřad upřesnit, o které přechody se jedná. Poté měly věci rychlý spád. Během následujícího měsíce začaly vznikat pro mě krásné a vytoužené bezbariérové přechody. Úřad městské části Prahy 12 mi vyšel maximálně vstříc, moji odvahu oslovit coby dítě orgán státní správy kladně hodnotil a celý příběh nakonec uveřejnil v místních novinách. Jak jsem se později dozvěděl, napsal jsem vlastně na nesprávné místo, ale správným lidem, kteří chtěli pomoci. Měl jsem kliku. Můj podnět se dostal do rady městské části a odtud na Technickou správu komunikací, která spadá pod hlavní město. Tam už prý požadavek na zřízení asi padesáti bezbariérových přechodů v Praze 12 nějakou dobu ležel, takže to projektanti urychlili a přednost

dostaly mé dva přechody na sídlišti Na Beránku. Jakmile byly přechody dokončeny, já šťastně vyjel. Prvně jsem dokázal dojet do školy sám bez pomoci a vrátit se dříve, než matka přišla z práce. Tato situace značně ovlivnila i směr mého dalšího studia. V budově základní školy se totiž nachází i soukromá obchodní akademie, jejímž studentem jsem již druhý rok. Jezdím denně na tříkolce a užívám si „svých“ přechodů, které vznikly na základě jednoho mého e-mailu. Jsem rád, že žiji v této době, neboť kdybych chtěl takový problém řešit před vznikem internetu a elektronické pošty, musel bych s dopisem na poštu nebo alespoň do nejbližší poštovní schránky a to by bylo při mém handicapu pro mě samotného neřešitelné. Z mého pohledu je internet obrovský pomocník, který mi umožní, že nemusím jít do světa, ale svět přijde za mnou.

Marta Bednářová: Jak mi internet a mobil pomáhají s mým handicapem Tihle mediální společníci jsou báječní – pomáhají, slouží, často i pobaví, a když se pokazí, naštvou. Ačkoliv prý časté mobilní volání škodí sluchu, já slyším stále dobře. Internet zase v jakémsi celosvětovém průzkumu popularity skončil až na deváté příčce nejdůležitějších technických výdobytků této doby, já jej však rozhodně řadím výše. Díky němu dostávám spoustu nových informací, občas výhodně nakoupím, mailem zase posílám dopisy úřadům i přátelům, zkrátka je toho hodně. A co víc – zvládnu ty stovky úkonů i ze svého invalidního vozíku. No, není to paráda? A mobilní telefon – no comment! Když si tak občas zapřemýšlím nad svým životem, zmítají mnou smíšené pocity. „Moje ereska“ mi sice hodně vzala, přes­to si zase až tak nestěžuji. Už tolik nespěchám, potkávám maličkosti, co mi dříve unikaly, mám čas na lidičky okolo sebe a vůbec… A jak se tak snažím „žít si a užívat“, stala se mi podivná věc. Do mého mailu mi jednoho dne přicupitala zpráva s obrázkem. Byla od mé dcery – čerstvé maminky, která mi zaslala nejnovější filmový spot své desetiměsíční Natálky. Otevřela jsem kamerou pořízený snímek a jen koukala. Natá-

lii jsem naposled in natura viděla před dvěma měsíci jako ležícího kojence s dudlíkem v puse. Tohle stvoření mi na displeji notebooku předvádělo prazvláštní souboj s tvrdou realitou života. Holčička v dřevěné ohrádce výskala, pak se zuřivě chytila příček a s hekáním se snažila dostat na kolena. Následovala chvilka vztekání, žuchnutí na zadek a produkce skončila. Pak zazvonil mobil. „Tak, mámo, co říkáš Natálce, ona už snad chce vstávat,“ sdělovala mi dcera. No, to já bych, děvče, taky moc chtěla, ale nějak mi to nejde, pomyslela jsem si a zajela vozíkem blíž ke kuchyňské lince, abych si uvařila kávu. Včera (týden po prvním mailu) mi dcera opět poslala přírůstek do mojí rodinné videotéky. Natálie se s křikem hrabe v ohrádce na kolínka a vstává. Po chvilce opět padá, do ruky bere plyšového žabáka a spolu s ním opět vystoupá vzhůru. Pak mi do oka kamery zamává, zavýskne a produkce končí. Mobil beru tentokrát do ruky já. „Nazdar, gratuluji malé k úspěchu. A brzy přijeďte.“ Sedím na vozíku s hrnkem stydnoucí kávy a v hlavě mám zmatek. Tak vida, malá Natálie dnes vybojovala svůj první souboj se zemskou přitažlivostí. Byla na to sama, jen se svou vůlí, paličatostí, vztekem, následnou radostí z vítězství a plyšovým žabákem. A co já, neměla bych se taky pustit do něčeho podobného? Neměla bych zkusit alespoň trochu pokořit svoji pomyslnou ohradu, do které jsem se díky své nemoci dobrovolně uzavřela? Postavila jsem hrnek s nedopitým turkem na stůl, pomalu se sesunula z vozíku a popadla držátka chodítka, se kterým v lepších dnech korzuji bytem. Kdyby mě tak viděla Natálie, ta by koukala, napadlo mě zlomyslně, vždyť já na rozdíl od jejího postávání se žabákem docela obstojně jdu. Pak mě napadla hrůzná myšlenka – co když malá dnes už sama capká, a dokonce bez držení, co potom? Raději jsem vypnula mobil, aby mě zpráva o dalším Natálčině úspěchu „neuzemnila“ a neodradila. Jenže cestou okolo stolu jsem mobil zase zapnula, a dokonce otevřela internet. Zpráva z dětského kolbiště na něj prozatím nedorazila, ale určitě přijde. A já se na ni ráda podívám a postavím se čelem k tomuhle souboji malého človíčka s nástrahami Velkého života a vezmu si z něho příklad. Malá Natálka s plyšovým žabákem v ruce mi z počítačového displeje předvedla, že to jde. Tak to by bylo asi tak vše. Vlastně ještě ne, musím to přece zavolat dceři. můžeš / číslo 7–8 – 2010

58

59

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

zážitky z cest

Zátoka La Grand Qrique pod srubem Morissettových se dvakrát denně vyprázdní a řeka při odlivu doslova zmizí lidem před očima.

Srub u mizící řeky

aneb Jak se chalupaří u Svatého Vavřince Jacques Morissette a jeho žena Marie rádi chalupaří. Jezdí na víkendy z Quebec City asi 200 kilometrů na východ podél řeky Svatého Vavřince. Poblíž města Tadoussac na samotě La Grand Qrique se starají o svou „chatu se zahrádkou“, střílejí kachny a pozorují velryby. Text a foto: D  ana Emingerová

Mizící řeka Holinky trčí téměř do půli lýtek v šedé břečce kamenitého dna řeky Svatého Vavřince. Ještě před pár hodinami se tu valily temné vody nejmohutnějšího kanadského veletoku, v zátoce La Grand Qrique si hrál lachtan a v dálce směrem na Tadoussac jste mohli dalekohledem pozorovat čtyř- až pětimetrové bílé běluhy, které kdysi námořníci považovali za mořské panny. Teď na místě předchozího velrybího rej­ dění stojíte uprostřed rychle osychajících chaluh a řeka před očima kamsi mizí. Máte tak dvě hodiny čas, než ji mořský příliv zase začne vracet zpět. Pokud by člověk až do té chvíle zůstal právě tady – asi půl kilometru od břehu, kde končí bahno a začíná hladina, asi by na pevnou zem nedoběhl. „Svatý Vavřinec při přílivu sprintuje rychleji,“ směje se Jacques Morissette, majitel zátoky La Grand Qrique, který vyženil v sedle nad řekou pozemek o rozloze 450 arů s „malou“ rodinnou chatičkou. – Tak říká obrovskému dřevěnému srubu se čtyřmi koupelnami a šesti ložnicemi, kterým si v minulém století Jacquesův movitý tchán splnil svůj sen o bydlení v romantické divočině. „Nejzajímavější je to tu zjara, když tají ledy, když rozlámané kry táhnou půl dne ze západu na východ a odpoledne zase zpátky. Proud je tak silný, že se jen těžko dá rozpoznat, kde je vlastně oceán.“ Zatímco český chalupář seká trávník, zalévá záhonky a chodí na houby, Jacques Morissette buduje na své „zahrádce“ něco jako Slovenský ráj: dřevěné žebříky přes krkolomná skaliska, mostky přes vodopády a soutěsky, prosekává úzké stezky křovinamůžeš / číslo 7–8 – 2010

info Velryby v řece Svatého Vavřince n V   řece Svatého Vavřince žije několik dru-

hů velryb. Můžete tu vidět vůbec největší zvíře na světě – plejtváka obrovského, který v dospělosti měří 30 m, váží 140 tun a denně spořádá až čtyři tuny malých mořských živočichů. Spatříte plejtváka mišoka (20 m), který rozrývá mořské dno a pomocí kostic z něj filtruje drobné organismy, či plejtváka malého (8 – 10 m), který v teplejších vodách loví i rybky a hlavonožce. Podle rozeklaného černobílého skvrnitého ocasu poznáte keporkaka (15 m) – zpívající velrybu, která se neuvěřitelně širokým repertoárem zvuků dorozumívá s ostatními členy stáda. nV  elké velryby se do delty řeky Svaté-

ho Vavřince stahují v teplých měsících od června do poloviny října, protože řeka Saguenay je bohatá na kyslík, v němž se daří hlavní potravě velryb – planktonu. Celoročně tu žijí jen běluhy – pětimetrové bílé velryby, které spolu komunikují hvízdáním a mlaskáním, připomínajícím lidský smích. n V   samotném Tadoussacu je věnováno vý-

zkumu velryb mnoho úsilí, které je prezentováno veřejnosti v zajímavém Centru pozorování velryb přímo na nábřeží kousek od přístaviště výletních lodí.

mi hustého lesa k vyhlídkám nad řekou a chodí do zátoky střílet kachny. Jeho žena Marie pak podél proklestěných cestiček staví malé pyramidy z kamení, aby se tu jejich návštěvy při výletech po rozlehlém a divokém teritoriu neztratily. Přesto se každá druhá návštěva ztratí, neboť křoví zarůstá velmi rychle…

Ledový velrybí hon V chladném ránu vyplouvá na řeku Jacquesův nafukovací zodiak. Dychtíme po velrybách. Přes oranžové plovací vesty máme tlusté bundy a na hlavách kapuce. Severák už na molu řeže do tváří, přestože v zátoce je hladina řeky klidná. Hotové peklo začíná, když člun vyjede na „širé moře“. Delta řeky Svatého Vavřince se táhne kanadskou divočinou stovky kilometrů. U Tadoussacu, na soutoku s řekou Saguenay, je veletok už tak široký, že se nedá dohlédnout na druhý břeh. Příliv a odliv zvedají hladinu o několik metrů. A voda je samozřejmě slaná, takže do delty připlouvají velryby. Nejen malé běluhy, ale i plejtváci a vorvani. Nejvíc je jich právě okolo Tadoussacu, kde se řeka Svatého Vavřince slévá s mohutnou a krásnou Saguenay, řekou fjordů, bohatou na plankton, který mají mořští obři tak rádi. Právě tam Jacques míří. Vlny házejí plavidlem sem a tam, pobřeží v dálce brzy mizí v mlhavém oparu. Ho-

utným Řeka Saguenay je moh e řinc Vav o téh Sva přítokem u Tadoussacu, kam na léto hody připlouvají na planktonové i. van vor a ci jtvá ple , uhy běl

Jacques Morissette, kanadský chalupář, buduje na své zahrádce dřevěné žebříčky, připomínající naučné stezky Slovenského ráje.

dinu dvě se nic neděje. A najednou uprostřed nekonečných vod vyrazí kdesi na obzoru do vzduchu gejzír. A vedle něj druhý, třetí. Zodiak se bleskově přibližuje k velrybímu stádu. Cvakají fotoaparáty, severák je zapomenut. Než však plavidlo dorazí na místo, obři se zanoří a zmizí. Jacques ještě chvíli bezcílně manévruje sem a tam, ale hladina se uzavřela a po kytovcích není stopy. Přicházejí další dlouhé minuty pátrání. Nikde nic. Najednou se kousek od člunu objeví obrovský prapor rozeklaného velrybího ocasu. Je tu hravé velrybí mládě s odpočívající matkou. Ta leží na boku těsně pod hladinou a kulí na nás své černošedé oko. Malý plejtváček obrovský, měřící něco kolem pěti metrů, zvědavě krouží kolem oranžového zodiaku.

Bobří kolaps v divočině Zatímco českého chalupáře budí ráno kohouti, Morissettovy křik orlího páru hnízdícího na skalách nad zátokou. V noci se kolem srubu prohánějí losi, skunkové, rosomáci, kojoti a medvědi. „Donedávna mi bydlelo kousek za chalupou šest bobrů,“ ukazuje Jacques na skrumáž bílých ochroupaných klacků na potoce, kde si teď hrají už jen děti. Bohužel stavitelé s placatými ocasy se pustili do příliš grandiózního projektu, takže voda zadržená jejich mohutnou hrází zaplavila nejen část Jacquesova pozemku, ale i nedalekou magistrálu, po níž vede podél pobřeží řeky Sv. Vavřince hlavní transportní tah z Quebec City až na Labrador. Výsledkem byl málem kolaps v rozsáhlém cípu severovýchodní části Kana-

Šest bobrů z Jacquesov a pozemku způsobilo dopravní kolaps , když svými hrázemi zvedlo vodu potoka, která zaplavila magistrálu z Quebec City na Labrador.

dy. A tak úřady kvůli ohrožení dopravy rozhodly, že Jacques musí celou rodinku bobrů odstřelit. Ve velké obývací hale s výhledem do zátoky La Grand Qrique hřeje krb. V koutě stojí ještě obrovská americká kamna. Slunce zapadlo. Dva kameny u břehu, připomínající ležící mrože, svědčí o tom, že voda od břehů řeky Svatého Vavřince zase na pár hodin zmizela. Na zdech velké místnosti jsou knihovny, lovecké výjevy a trofeje. Tetřev, medvěd, bobr, rosomák… A je tu malý vyřezávaný totem a ručně malovaný diplom od indiánů kmene Krí pro Mariina otce, na kterém je napsáno: „Teprve až poslední strom bude sťat, poslední řeka otrávená a poslední ryba ulovená, teprve potom přijde člověk na to, že peníze nejsou k jídlu.“ můžeš / číslo 7–8 – 2010

60

61

č a s o p i s O P Ř E K O N ÁVÁ N Í B A R I É R

povídka

Stephen Leacock Jako letní bonbonek nabízíme našim čtenářům povídku proslulého kanadského humoristy, který sice zemřel už v roce 1944, ale zanechal tvorbu tak aktuální, že až mrazí. Text: S  tephen Leacock, Vybráno z knihy Literární poklesky, KMa 2000, přeložil František Vrba ilustrace: Jiří Bušek

Z

ačíná právě sezona, kdy každý, v kom je aspoň kousek chlapa, touží vyrazit někam do divočiny, žít nějaký ten týden jako zálesák a živit se lovem a rybařením. Já osobně mám vždycky pocit, že si pokazím podzim, jestliže se nedostanu na lov losů. A když si tak vyrazím, tak nejradši do té nejdrsnější divočiny, pryč od civilizace, pod širé nebe, snášet námahu a útrapy jako pravý zálesák. A tak se letos chystám vyjet si na čtrnáct dní na lov losů se svým bratrem Georgem a přítelem Tomem. Jezdíváme spolu, protože jsme chlapi, máme rádi drsnou přírodu a sneseme bez obtíží útrapy života pod širým nebem. Jezdíme přímo do srdce kanadských panenských hvozdů s obrovskými lesními velikány, které se zrcadlí v hladině tichých jezer, prostě do přírody pro losy jak stvořené. Máme tam od předloňska loveckou chatu. Jenom takovou chajdu pro nás tři, sroubenou ze sosnových kmenů, přitesaných širočinou. To léto, co jsme ji stavěli, strašně vyváděly mouchy. Poštípaly nám dva z mužů, které jsme na stavbu poslali, tak hrozně, že je museli odvézt sto mil daleko do nemocnice. Z nás tří tam v době, kdy jsme chatu stavěli, nebyl nikdo, měli jsme tenkrát všichni spoustu práce, ale závozníci, co nám tam stěhovali nábytek, tvrdili, že to byla nejhorší epidemie černých much, jakou kdy zažili. Jenomže my jsme se přes ty mouchy nevzdali a vydrželi jsme, dokud chata nebyla postavená. Jak říkám, je to jen docela jednoduchý srub, ale pro náš zálesácký život úplně stačí. Máme tam jednu velikou halu s kamenným krbem, ke které přiléhají ložnice, a podél celého průčelí širokou verandu, jakmůžeš / číslo 7–8 – 2010

Těžký život zálesáka Moje plány na lov losů v kanadské divočině sepatří chráněnou drátěným pletivem proti mouchám. Dnes není těžké dostat se tam. Vláda právě vybudovala turistickou silnici docela sjízdnou autem, která náhodou vede nějakých sto kroků od naší chaty. Můžeme se tam vypravit sto mil vlakem, potom čtyřicet mil po silnici a posledních sto kroků se dá ujít pěšky. Jenomže letos vynecháme vlak a pojedeme celou cestu Georgeovým autem. George má takový ten ohromný bourák se stahovací střechou a s tlustými postranními skly. Osobně by nikdo z nás tak luxusním vozidlem radši nejezdil. Tom říká, že on sám by dal přednost cestě do divočiny bryčkou, a já bych se tam zase nejradši vypravil s volským spřežením. Když ale to auto už máme, nezbývá nám než ho využít, zvlášť když tam vede ta hloupá silnice rovnou do divočiny. A do velkého bouráku se nám vejde nejenom všechna lovecká výstroj, ale i pár kufříků s nějakým tím šatstvem. To možná bude nezbytné, protože někoho napadlo postavit zrovna uprostřed těch panenských hvozdů ohromný srubový hotel, ani ne půl míle od naší chaty. Ten hotel nám jde hrozně na nervy. Umožnil nám sice zavést si do chaty elektrické světlo (o které jsme nestáli), ale přidal nám spoustu starostí s garderobou. Když člověk žije v divočině jako zálesák, tak ovšem na oblečení tolik nezáleží, jenomže Tom říká, že si třeba budeme muset někdy večer zaskočit do hotelu vypůjčit si třeba kapku petroleje, flák slaniny anebo nějakou podobnou zálesáckou potřebu, a v těch pitomých hotelech se dneska dá tolik na eleganci, že si třeba budeme muset kvůli té slanině nebo jiné maličkosti navléknout smokingy, které po návratu do chaty můžeme hned zase shodit. George si myslí, že by nebylo špatné ušetřit si všechnu energii na lov losů a vždycky se v hotelu taky hned navečeřet. Má nějaké známé, kteří to tak loni dělali, a ti mu řekli, že tak na lovení losů vybude spous-

ta času. George počítá, že se vždycky večer vrátíme s ulovenými losy domů – buďto je dotáhneme až do chaty, nebo je prozatím zahrabeme na místě, kde je skolíme, pak se převlékneme do smokingů, skočíme si do hotelu na večeři a pak honem při měsíčku zpátky pro ty losy. Zdá se, že v tom hotelu podávají domácí večeře po několika málo dolarech – samozřejmě jen docela prostá jídla – ale všichni přece víme, že nejedeme do divočiny, abychom se tam zmlsali vybranou kuchyní – obyčejné hotelové menu je ostatně zdravější než nějaké lukulské hody u táboráku. Jestliže budeme opravdu večeřet v hotelu, můžeme se pak vždycky rozhodnout, jestli se při měsíčku vypravíme pro ty skolené losy, nebo jestli se chviličku zdržíme v hotelu. Zdá se, že se tam tancuje. Tolik ženských dneska propadlo vášni pro přírodní život, že se jimi tyhle velké hotely v divočině zrovna hemží. Život v přírodě má pro moderní ženy tak zvláštní přitažlivost, že hledí uniknout všemu a všem, a tyhle hotely ve volné přírodě jsou samozřejmě jaksepatří chráněné sítěmi proti mouchám a podobné havěti. Tak se tedy v hotelu každý večer tančí – nic okázalého a ve velkém stylu, jenom na obyčejném parketu, nanejvýš trochu navoskovaném, a k tanci hraje nějaká ta prostá zálesácká filharmonie, kterou tam vždycky dovezou z města. Ne že by nám někomu na tanci zvlášť záleželo. Osobně bychom se s tím vůbec neotravovali. Ale náhodou v tom hotelu budou dvě mladá děvčata, Tomovy známé, a Tom přirozeně chce, aby si trochu užily. Je jim osmnáct a dvacet (jsou to sestry), takže jsou vlastně mladší, než by nás mohly zajímat, ale takovým koťatům chce každý muž něco dopřát. A tak tedy Tom správně říká, že by neškodilo ukázat se v tom hotelu a vzít si je na starost, aby si opravdu užily. Bude s nimi i jejich matka a té ovšem chceme dopřát, aby si užila taky, uvažuji dokonce, že bych jí půjčil svou ku-

lovnici a nechal ji, aby si šla do lesů zastřelit nějakého toho losa. Na jednom jsme se při plánování téhle lovecké výpravy shodli, že totiž s sebou nepovezeme žádný alkohol. Alkohol takovou výpravu jenom pokazí. Všichni se pamatujeme, jak jsme za starých časů (než postavili tu silnici a ten hotel) tábořívali v lesích a vozili si režnou v demižonech (býval jí tenkrát galon za dva dolary) a za večerů popíjeli kolem táboráku. Ale nemá to žádný půvab. Všichni souhlasíme, že když teď zákon zavedl prohibici, je lepší držet se ho. Člověk se hned cítí lepší. Takže tam nepovezeme nic. Neříkám, že by si člověk nemohl vzít do auta nějakou tu flašku v kapse, ale jenom preventivně proti chladu nebo nehodě. Až dorazíme do chaty, bude nám všem daleko líp bez alkoholu. Kdybychom náhodou nějaký nutně potřebovali – i když to není pravděpodobné –, někde v chatě se pořád povalují tři tucty lahví staré skotské whisky. Povalují se myslím v tom betonovém sklípku s visacím zámkem, co jsme si dali postavit jako spíž na máslo a podobně. Nějak se nám tam dostaly ty tři nebo čtyři, nebo snad pět bedýnek se skotskou, a kdybychom ji z nějakého důvodu sháněli, tak tam zkrátka je. Ale nejspíš se jí ani nedotkneme – ledaže by nás tam zastihla nějaká studená vlna nebo mokrá vlna (to bychom se jí asi dotkli) nebo kdyby bylo moc sucho nebo horko. Tom tvrdí, že v tom sklepě jsou ještě aspoň dvě bedny se šampaňským, někdo z nás je tam musel poslat ještě před zavedením prohibice. Ale těch si asi nevšimneme. Když člověk od svítání do soumraku bloudí po lesích a loví losy, není mu šampaňské stejně k ničemu, leda až se vrátí domů. Jediná příležitost, kdy by nám podle Tomova názoru mohlo přijít vhod, by nastala, kdybychom náhodou pozvali ta dvě koťata na večeři, bylo by to jen takové skromné jídlo (jejich matku bychom si na ně netroufali ani obtěžovat), ale snad bychom to mohli zkusit. Komorník, kterého tam máme, býval kuchařem ve šlechtických rodinách a dokázal by snad ukuchtit nějaký ten prostý zálesácký dlabenec, aby se k němu šampaňské hodilo. Jediná věc nám dělá v našich plánech trochu starosti. Losů v těch končinách nějak zatraceně rychle ubývá. Dříve se tam prý vyskytovali v libovolném množství. Jeden tamější starousedlík, od kterého náš komorník kupuje smetanu, pamatuje doby, kdy losů bývalo tolik, že prý se mu táhli až k domu a pili mu z vědra whisky. Ale teď se nějak vytrácejí. Loni jsme komorníka kolikrát poslali, aby se nám po nich podíval, ale neviděl ani jediného. Předloni nějaký poskok v hotelu tvrdil, že zahlédl losa na pastvině za hotelem mezi kravami, a loni se našly losí stopy necelých deset mil od hotelu u jedné chaty, kam se přišel napít. Jenomže co na tom? Nám jde přece o život, o ten zálesácký život v divočině, jak jsem ho právě vylíčil. Jestli se nám u chaty nějaký los objeví, tak ho zastřelíme nebo na něj pošleme komorníka. A jestli ne – no bože, obešli jsme se bez losů deset let, tak už to letos vydržíme taky. můžeš / číslo 7–8 – 2010

62

Knihovnička

Léto je doba, kdy i ti nejzaměstnanější z nás vezmou o dovolené knihu do ruky a čtou, vzdělávají se nebo si podle knih hrají. Podívejte se na naše tipy z letní produkce některých českých nakladatelství. xe zjistíme, že svým dětem můžeme důvěřovat, jen se musíme zbavit starých naučených a nefunkčních vzorců chování. Proč je tato kniha výjimečná? Vysvětluje, proč ovládání, manipulace a tresty ve výchově nefungují. Ukazuje postup, jak se špatných výchovných vzorců zbavit a růst spolu se svými dětmi. Umožňuje nám, abychom porozuměli dítěti, které pak může naplnit své nejlepší předpoklady. Dokazuje, že jen děti, které dostaly bezpodmínečnou lásku a důvěru svých rodičů, vyrůstají v sebevědomé lidi, emocionálně odolné a schopné vést své životy samostatně (Nakladatelství Práh) a radostně. 

Dale Carnegie

100 her proti nudě

Jak správně myslet, jednat a mluvit

Tlustý sešit plný křížovek, doplňovaček, bludišť, omalovánek, her, početních a zábavných úkolů rozvíjejících numerické schopnosti, postřeh a vyjadřovací schopnost men(Nakladatelství Fragment) šího školáka.

Sabine Bohlmannová

Lžička plná cukru... Naomi Aldortová

Vychováváme děti a rosteme s nimi Od neshod a kárání ke svobodě, rozvoji a radosti Kniha respektované americké terapeutky představuje ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič, ani dítě a namísto mentorování, ovládání a manipulace je s dítětem zacházeno s úctou a respektem. Nejen teoreticky, ale i na mnoha příkladech z pramůžeš / číslo 7–8 – 2010

...oslaďte si výchovu zábavou a fantazií! n1  50 praktických rad

a nevšedních triků při výchově dětí

nV  yzkoušejte pestrou paletu

inspirativních návodů

nZ  jednodušte si život s dětmi

Čekají vás šedé deštivé dny, oslava dětských narozenin nebo dlouhá cesta autem? Autorka má pro každou situaci mnoho nápadů, které dětem i dospělým přinesou spoustu radosti! Jako dvojnásobná máma přichází namísto kárání se Lžičkou plnou cukru. Vyzkoušejte osvědčené triky a oslaďte sobě i dětem denní rutinu. Pomohou vám ponožkové strašidýlko, létající koberec, mluvící zubní kartáček nebo šuplík na ošklivá slůvka. Užijete si s dětmi a jen tak mimochodem, hravou formou, prosadíte své zásady. (Nakladatelství Práh)

Jak si získat důvěru lidí a přesvědčit je. Jak své myšlenky předat druhým. Jak se vypořádat s negativním myšlením. Jak vytěžit maximum ze sporu. Jak vést efektivní porady a předvést úspěšnou prezentaci. Umění konverzovat. Jak pracovat s řečí těla, hlasem a tempem. Umění dobře telefonovat a umění korespondence. Nesmírně užitečná kniha pro všechny, kdo chtějí uspět v současném (Nakladatelství Práh) světě.

M. Becker, A. Pavia, G. Spadafori, T. Becker

Proč spí koně vestoje? V předmluvě knihy říká jeden z autorů, že jeho cílem v životě bylo, aby svět zanechal v lepším pořádku, než ho našel – pro koně i lidi. Podtitul knihy zní: 101 odpovědí na zvídavé otázky spojených s koňmi... A proč koně spí vestoje? Proto, že jsou tak odpradávna rychleji připraveni na útok predátorů. Ale jak to dělají, že jim nohy ve spánku nepodklesnou? Mají totiž takzvaný klidový aparát, což je jedinečná adaptace svalové a kostní soustavy, která jim umožňuje „zamknout“ končetiny v pozici, při níž je k stání zapotřebí jen nepatrná funkce svalů... Zajímají vás další koňská tajemství? (Nakladatelství Práh ) 

Pojišťovna chrání děti, podpořila Linku bezpečí Špatné rodinné vztahy, nenaplněné lásky, osobnostní a zdravotní problémy a problémy sexuálního zrání. To je část důvodů, proč se děti a mladiství obracejí na Linku bezpečí. V loňském roce potřebovalo její pomoc 248 tisíc volajících. Linka bezpečí funguje od roku 1994 a od té doby si pracovnice vyslechly tisíce příběhů dětí a mladistvých, kteří mnohdy nevědí, kam se mají v obtížných životních situacích obrátit. Na čísle 116 111 je v provozu 24 hodin denně po celý rok a je dostupná z celé České republiky zdarma jak z pevné linky, tak i z mobilních telefonů. Linka bezpečí ctí zásadu anonymity klienta. Proto pokud klienti sami nechtějí, nemusí sdělovat své osobní údaje.

společnosti nezastupitelné,“ uvádí mluvčí VZP Mgr. Jiří Rod.

Posláním Linky bezpečí je poskytovat telefonickou krizovou pomoc a poradenství dětem a mladistvým, kteří se nacházejí v tíživé životní situaci a nemohou nebo nedokážou ji zvládnout vlastními silami. Všeobecná zdravotní pojišťovna se stala hlavním partnerem Linky bezpečí, neboť tento projekt považuje za velmi užitečný. „Partnerství s Linkou bezpečí je pro VZP příležitostí, jak také podpořit unikátní a osvědčený způsob řešení složitých problémů, s nimiž se děti a dospívající setkávají. Jsme přesvědčeni o tom, že aktivity Sdružení Linka bezpečí jsou v našem společném úsilí o zdravý rozvoj české

Podle ředitelky sdružení Lucie Peškové je toto partnerství pro linku velmi významné. „Naše spolupráce bude smysluplná i v oblasti zdravotní prevence. Linka bezpečí současně při řešení závažných problémů dětí a mladistvých pomáhá předcházet závažným zdravotním problémům spojeným s případnými deprivačními a psychosomatickými následky sebepoškozování, zneužívání, šikanování, týrání a dalších sociálně-patologických jevů,“ říká Lucie Pešková. Více informací o Lince bezpečí naleznete na www.linkabezpeci.cz.

VZP ČR – váš partner ve zdravotním pojištění Jsme garantem kvalitní a komplexní zdravotní péče pro všechny životní situace. Pro více než 6 milionů svých klientů zajišťujeme zdravotní péči na vysoké úrovni, máme 38 000 smluvních zdravotnických zařízení.

PR Linka bezpeci 210x146 lay2.indd 1

6/14/10 11:43 AM