Naše budoucnost Všude byla krajina zalita zlatým slunečním světlem, které se odráželo od oken a skleníků v podobě zářivě se mihotajících prasátek. Nepršelo už týden, ale zato se na Zemi sneslo jako neproniknutelná mlha na tropický les dusivé vedro, jež všechny obyvatele nutilo zůstat přes den doma a chladit si mysl u zapnutých větráků. A těch málo statečných, kteří se odvážili strávit polední hodiny venku, a ještě neodpadli následkem přehřátí, byli víc ve vodě ve svých bazénech než na vzduchu. Jsou letní prázdniny. Na děti padla příjemná otupělost a pohoda. Zuzka se vyhřívala u sebe v pokoji. Jako obvykle byl v pokoji téměř mrtvolný klid a mír, ticho jako v kostele a čisto jako- no, nikde jinde vlastně nebylo čistěji než u Zuzky v pokoji. Zase se nudila. Všechny její kamarádky byly přes léto v ,,režimu spánku“, jak tomu obvykle s nepochopitelnou oblibou říkaly. To znamená: celý den být zalezlá u sebe v pokoji a trávit ho napojené na počítač v imaginární realitě. Zuzka prožívala své nejhorší prázdniny jenom proto, že se její zastaralý počítač Samsung 5000C8 rozbil. Jen kvůli tomu pitomému vedru, problesklo jí hlavou. Bez něj nejen že nemůže hrát hry, poslouchat hudbu, vytvářet si své vlastní světy s bytostmi, ve kterých může žít, a další skvělé věci, dokonce ale není se svými kamarádkami, což ji mrzí nejvíc. Samota ji dusila celé léto jako tisíc elektronických anakond, které se vymkly kontrole roku 2896 a devastovaly celá města až do masového vypínání elektřiny, bez které moc dlouho nepřežily. Ne že by to světu nějak prospělo. Ztráta elektřiny pro Zemi znamenala věk temna a hrůzy. Kolik že to bylo v té době sebevražd? Celá třetina lidstva na zeměkouli? To bylo jedno. Hlavní bylo, že další odpojování bylo přísně zakázáno a lidé si mohli zas v klidu a míru žít. Ale že by se nějaký počítač rozbil? Kdo kdy něco takového slyšel? To mohlo patřit tak do minulého století, ale do roku 2300 rozhodně ne. Ten pocit, kdy nejste ve snové realitě, je tak podivně cizí a chaotický, konečky prstů vám nepříjemně brní jako pod proudem a mozek se sám od sebe vypíná a zapíná. Počítač se jí rozbil včera a od té doby čtyřikrát omdlela. Bylo jí špatně. Bolela ji hlava a tělo polévaly vlny horka a chladu, kdy se jim zlíbilo. Oční bulvy pálily. Křečovitě si přidržela hrdlo. Už zase jí bylo na zvracení. Zuzka se mírně předklonila a měla co dělat, aby zklidnila zběsilé dunění Orgánu života, jakési elektronické pumpě, která jí s obrovským výkonem rozváděla Krevní kapalinu po těle. Rozhlédla se po pokoji, aby se nějak zaměstnala a nemyslela na mučivé pulzování Orgánu života a temný šum v lebeční oblasti. Neříkal mi otec, že by měly být proti špatné produktivitě těla Mozkové pojistky? Jak to, že ty moje nefungují? Aha, no jistě… fungují pouze, když je člověk napojen na počítač. Zuzka sebou zděšeně trhla. Ve středu místnosti se právě objevil obrovský pes. Ale nebyl to normální pes. Měl vyvalené, krví podlité oči, do ruda propletené krvavými žílami, vyceněné zuby velké jako břitvy, které se leskly ve svitu slunce, z tlamy odkapávaly provazce slin a odkapávaly na pečlivě vycíděnou podlahu. Na těle se mu rýsovala každá kost a šlacha, jako by samotnou kostru pokryla černá rozedřená kůže a na maso se jaksi zapomnělo. Výhružně na ni vrčel tichým basem, až jeho hlas vibroval po celé místnosti. Zuzka zamrkala a pes zmizel. Vidiny začala mít v noci, kdy se jí přímo před očima zjevil nový Samsung 6900P1, nejzdařilejší počítač na světě. Ta psí vidina ale vypadala opravdověji než ta poslední, pomyslela si poplašeně. Vůbec nevěděla, že je možné, aby člověk viděl také něco jiného, než co existuje. Je to jako Imaginární realita ve skutečnosti. Trochu se bála. Ten pes se jí zdál úplně skutečný; a to nebylo možné. Psi přeci vyhynuli konce roku 2600, hned po kočkách a hlodavcích. Po nich následoval výhyn zbytku zvířat.
Zuzka se rozhodla, že o svém zdravotním stavu informuje rodiče, přestože to ze začátku dělat nechtěla. S rodiči mluvila jen v nejvyšší nutnosti. Ale to tahle rozhodně byla. Okamžitě potřebovala nový počítač, a to rychle, její zdravotní vyhlídky ji děsily k smrti už i tak, nechtěla, aby se to zhoršilo. Odhodlaně vstala a zamířila ven z pokoje. (Až teď si všimla, že jsou jeho stěny pokryty světle zelenou barvou. Byla by přísahala, že je její pokoj krémově bílý, jako ten v Imaginární realitě!) Pak jí docvaklo, že má jiný neodkladný problém. Žaludeční orgán se jí hromově zvedl a ona se otočila na opačnou stranu a vběhla do Hygienky, nebo laicky ,,koupelny“.
Zuzka klopýtala kolem bratrova pokoje. Na chvilku se zastavila, aby popadla dech, který se jí náhle zadrhl v hrdle. Viděla svého šestiletého bratra Vojtěcha, jak leží na posteli, na obličeji mu trůní černé brýle a stejně černé byly i rukavice a boty, které měl na sobě. Zuzka věděla, že jak brýle, tak i černé elastické rukavice společně s pevnými botami vyzařují do místnosti vlny, které pochytí bratrův počítač, jenž byl usazený na psacím stole, a pošle přes ně bratrův mozek do Imaginární reality. Možná bych si taky mohla zahrát, svitl v Zuzce malý kousíček naděje jako jiskřivé světélko v nekonečných hlubinách černoty. Dobelhala se k Vojtěchovi a nemotorně mu strhla brýle z tváře. Vojtěch sebou trhl, jako by dostal bleskem, a slabě vykřikl. Zuzka pozorovala, jak se mu černé zorničky téměř nadzvukovou rychlostí zmenšují až do docela malé kuličky uprostřed čokoládově hnědé duhovky. ,,Ty jsi zešílela, nebo co?“ zařval po chvíli, když se mu zaostřil zrak a probodl Zuzku zuřivým pohledem. Na počítači strávil už celý týden. Jen si na chvíli dával přestávky určené jídlu, pití a hygieně. Ne že by to Zuzce vadilo, týden pro ni v počítačovém světě znamenal den. ,,Neřvi na mě. Musíš mi pomoct, můžu si na chvíli zajít do tvého počítače? Ten můj se mi rozbil.“ ,,To sotva. Kup si vlastní, a mě neotravuj, jo?“ vyjel na Zuzku bratr a nekompromisně si brýle narazil zpátky na hlavu. Zuzku přepadl pocit smutku. Byl hlubší než Sahara (nejhlubší místo na světě) a vyháněl jí z plic poslední zbytky vzduchu. Proč na ni byl Vojta tak ošklivý? Jenom chtěla, aby jí pomohl. Shlédla dolů na jeho obličejík a žasla, kolik pih na něm má. V Imaginárním světě rozhodně pihy nemá! No samozřejmě- tam si člověk může vylepšit svůj vzhled přes docela jednoduchý tvořící program, Facechan. Vojta, jakého jsem znala, byl štíhlý a na svůj věk vysoký, měl světle hnědé vlasy a čistě modré oči. Tenhle, jiný, byl malý a (přiznejme si to) obtloustlý od nedostatku pohybu, ohnivě zrzavé vlasy se mu na hlavě zkroutily do malých kudrlinek. A oči, jak jsem dříve viděla, nabraly tmavě hnědý odstín. A baculaté tváře byly posety snad miliónem pih jako hvězdy na nebi. Byl moc roztomilý, ne jako ten umělý Vojta z počítače. Usoudila, že už ho nebude znovu zkoušet vyrušit.
V obývacím pokoji je veliká obrazovka. Na první pohled vypadá normálně jako každá jiná, ale při bližším prozkoumáním hlavního panelu se ukáže, že je to komunikátor. Umožňuje komunikovat lidem s těmi, kteří jsou momentálně někde daleko. Třeba i v zahraničních planetách. Zapnula jej a sledovala, jak vytáčí číslo. Každé novorozeně dostává těsně po narození injekci s identifikačním číslem, takovou miniaturní krabičku, již mu vpíchnou pod kůži a ta tam následně zakoření ve škáře. Každý člověk má tak své vlastní číslo. Komunikátor pracuje v podstatě na tom, že vyhledává siločáry určitého čísla a pak se na něj připojí.
Uprostřed obrazovky se pořád dokola pohyboval modrý panáček, od kterého se vysílaly do prostoru zářivě žluté čárky jako paprsky. To bylo znamení, že se pořád vyhledává. A pak přišla máma. Z okénka na obrazovce se vyronil slabý paprsek kouře a mlhy, v němž byla zahalená její matka, stejně kouřová jako pozadí. Byl to hologram. ,,Co je?“ vyštěkla matka a zamračila se na Zuzku, když ale spatřila, jak se sotva drží na nohou, její pohled trochu pookřál. ,,Je ti něco?“ ,,Mami, rozbil se mi počítač. Potřebuju nový.“ Zakňourala Zuzka, protože jí nějak záhadně zeslábl hlas. ,,Ale já mám práci,“ zavrčela matka,, Proč s tím nejdeš za otcem?“ ,,Ale táta je přece na Jupiteru, řeší tam obchod. Copak to nevíš? Už měsíc,“ informovala jsem ji. Matka svraštila obočí. ,,To je jedno. Vždycky jsem já ta špatná, že? Mám také spoustu práce, akcie tady na jihu Marsu jen stoupají.“ Slabě si povzdychla. Z toho jejího brebentění se jí v hlavě rozlila nová vlna bolesti… Proto s ní nikdy nechce mluvit… ,,Mami, prosím. Je mi hrozně. Bolí mě hlava a zvedá se mi Žaludeční orgán, a… a vidím věci, které tu nejsou! Už jsi o něčem takovém někdy slyšela?“ ,,Myslíš halucinace?“ zeptala se matka. Její výraz napovídal tomu, že tenhle obrat slyšela před hodně, hodně dlouhou dobou a je se sebou velmi spokojená, že si na to vzpomněla. ,,Ne. A co to vůbec je? To je jedno. Ale hlavní je-“ ,,Prosím tebe, Zuzano! Halucinace přece už dávno nejsou. Tím trpěli lidé nanejvýš tak v novověku! Strašně dlouhá doba! Tak co kdyby sis už konečně přestala vymýšlet a nechala mě dělat vlastní práci. Zřejmě ti nedochází, jak těžké to tu mám po tom hrozném omylu, který tuhle udělal jeden nováček ještě na Zemi a já to musela všechno urovnávat…“ Zuzka neposlouchala. Když její matka jednou začne povídat o práci, tak už o ničem jiném, to moc dobře věděla. Nechala komunikátor zapnutý, ztěžka se opřela o stěnu, pot jí stále bujněji stékal po čele a ona myslela jen na to, že si lehne do postele a zůstane tam ležet, když jí ani její vlastní matka nepomůže. Belhala se do schodů a námahou sotva brala dech. Už byla v půlce, tu strašnou cestu měla skoro za sebou, ale osud jí to nepřál. Zuzce se náhle zatočila hlava tak mocně, až musela zavřít oči, přitom se jí za víčky divoce mihotaly různobarevné šmouhy, od hlavy až k patě se jí uvnitř těla vytvořila příšerná bodavá bolest, ale až po chvíli si všimla, že to byl obyčejný pocit chladu. Hned ho však vystřídal ještě horší pocit, jako by do Zuzky uhodilo a ona skončila roztrhaná na kusy; to byl pocit horka. Uvědomila si, že padá ze schodů až v okamžiku, kdy jí hlava s tlumeným lupnutím narazila na vytápěné parkety. Pak už věděla jen jedno; že někdo zhasl všechna světla.
,,Zuzanko, Zuzanko tak vstávej přece, zlatíčko. Už je ráno.“ Někdo jí zlehka pohladil po vlasech. ,,No tak, jen se podívej, Vojtík vstal dneska z postele dřív než ty. Nemyslela jsem, že se toho někdy dožiju,“ zasmál se příjemný ženský hlas. Zuzka otevřela oči. Byla naprosto dezorientovaná. Čí je to hlas? A Vojta? On je tu i Vojta? Co se to tu pro všechno na světě děje? Jakmile se víčka otevřela, Zuzka ještě chvíli nechápala, o co jde. Pak se jí ovšem vyskytl ten nejpříšernější pohled, jaký si jen uměla představit.
Ležela na tvrdé zemi. Cítila, jak se jí něco silně zařezává do kůže, a když se po tom ohlédla, zjistila, že jsou to nějaké tvrdé provázky, ale zato velmi jemné. Vypadaly skoro jako… ne, to nebylo možné. Vzala jeden a přidržela si ho pod zkoumavým a podezřívavým pohledem. A pak… ,,Copak, Zuzanko, děje se něco? Proč tak zkoumáš ty vlasy?“ podivila se nechápavě žena. Zuzka vykřikla a panicky vlasy pustila. Chvíli divoce šermovala rukou ve vzduchu, jako by sáhla na mrtvolu. Já věděla, že to jsou něčí vlasy… Poté zjistila, že je celá pokrytá vlasy. Začala křičet a zmítat se, aby jich ze sebe co nejvíc setřásla. Žena se lekla a chytila ji za ruce. ,,Co se děje? Co se děje, holčičko?“ zakvílela a dívala se jí hluboko do očí. Zuzka měla místo mozku kaši. Naprostou. Rozhlédla se kolem sebe. Všechno, co viděla, se dalo popsat jen jedním slovem. Chaos. Byli zřejmě v troskách nějaké skály, kameny, smolně černé, kolem nich tvořily masivní stěny a klenuly se jim nad hlavami jako strop, bylo ale vidět, že se tak ustálily bez ladu a skladu a že se do téhle podoby spíše zbortily. Uvnitř viděla další vlasy, pokrývající zemi ve skále jako nějaká příšerná náhražka podlahy. Bylo jich tolik… V rohu byla postavená ohrádka z tmavého dřeva, která vypadala, že se každou chvíli chystá zhroutit. Uvnitř k Zuzčinu údivu seděly schoulené dvě na kost vychrtlé slepice a jeden malý kohout. Na druhém konci jeskyně ležela pyramida vajíček, nevypadalo to, že by jich bylo více než šest nebo pět. To nejhorší bylo však vidět venku. Jeskyně neměla dveře, takže Zuzka viděla, jak jeskyně stojí na pokraji malé vesničky. Domy nebyly více než chatrné přístřešky všeho možného, co staviteli zřejmě přišlo pod ruku. Byl tu jeden celý ze dřeva a slámy, pak další, to byl ale pouze strom a pod korunou byla zavěšená četná plátna jako improvizované stěny, různé příbytky byly poskládané i z kamenů. Oproti lidem tam venku slepice vypadaly jako chodící balvany. Kosti se jim zřetelně rýsovaly pod bledou kůží, vlasy měli slepené a rozcuchané. Na tělech jim visely kousky starých zaprášených hadrů a vzhledem k tomu, že ráno byla zima, se všichni třásli. Nebyla tam tráva, květiny, říčky, nic. Jenom ty chatrče a odpad všude, kam oko dohlédlo. A když se Zuzka otočila na ženu, která jí stále svírala ruce, pochopila. Byl to sen. Všechno byl jenom sen. Zuzka se rozvzpomínala dál… Tamto se nikdy nestalo. Do pravé reality se právě probudila. Ano, vzpomínala si, jak jí matka jednou vyprávěla, že tahle země, celá zpustošená a chřadnoucí, taková kdysi nebyla. Existovaly tu tisíce druhů stromů, květin, pořádné domy, dostatek pitné vody a jídla. Zvířata, se volně procházela po světě, každý měl domov a rodinu, lidé vymysleli dokonce i školy a práci, i když si už nevzpomínala, co to je. Ale lidé se i hádali. Vymysleli zbraně a války. Maminka jí říkala, že existovala letadla. Jakási okřídlená plechová stvoření, která plula vzduchem jako lodě oceánem. Jednou, před hodně dlouhou dobou, vyslali tři letadla na zkušební let. Ta letadla byla vojenská, jak maminka dodala, a převážela atomové bomby. Prý to jsou věci, které dělají jen zkázu a smrt. A něco se porouchalo. Letadla měla přeletět jen malý kousek a zase přistát. Vůbec to nemělo dopadnout tak, jak to dopadlo. Letadla totiž prolétla hejnem ptáků a pár se jich chytilo do motoru. Piloty posedla panika a snažili se s nimi přistát, ale místo, aby situaci uklidnili, nalétli všichni tři do země, což vyvolalo obrovský výbuch. Byl tak velký, že srovnal jeden menší stát se zemí. To ale nebylo všechno. Výbuch vyvolal masové zemětřesení, které probudilo supervulkán. Neví se, kde přesně byl, ani jak se jmenoval. Do dějin však vstoupil se jménem Contritio, zkáza. A ten zničil úplně všechno, jak napovídá jeho jméno. Celou práci poté ještě dokončil popel, který zadusil zbytek a pohřbil ho pod sebou. Jedině pár nejodolnějších lidí ty hrůzy přežilo a uchýlilo se nejdál od Contritia, do podzemí se ale neodvážili, kdyby ještě hrozil výbuch. Museli ještě přežít náhlé globální ochlazení a jejich řady ještě více prořídly. Po dlouhé době (nikdo neví, po jak dlouhé, lidé to
nemohli nijak počítat) se situace trochu urovnala a lidé se posléze přestali schovávat. Založili menší vesničku a tam začali živořit a snažit se posílit lidské řady. Naštěstí se jim i podařilo zachránit několik druhů rostlin a zvířat, takže mohli začít pěstovat, nebýt tedy neúrodné půdy. Přežívali tedy pouze díky vejcím, mléku a masu. O století později se nic moc nezměnilo. Až na to, že se z vesničky rozrostla dvě další městečka a půda začala být alespoň trochu úrodná. Tak takhle se to stalo. Lidstvo sužuje hlad a neúprosná zima, žijí v chudobě a špíně. A spí ve vlasech zemřelých, aby se měli jak zahřát, což osobně považuji za nejhorší. ,,Zuzanko?“ opakovala váhavě maminka. Usmála jsem se na ni, aby věděla, že už jsem v pořádku. Úsměv mi oplatila. ,,Zlý sen?“ otázala se soucitně. ,,Noční můra, ale už je to dobré.“ ,,Mami?“ do jeskyně vstoupil Vojta. Byl výrazně hubený, a když jsem si vzpomněla na můj sen, bezděčně jsem se pousmála. ,,Kdo to tu tak řval?“ ,,To já, příšerko,“ ozvala jsem se. ,,Dneska jsem vstal dřív než ty,“ pochlubil se a očividně už mu nedělalo vrásky, proč jsem křičela. ,,Vážně? Ty malej chvástálku!“vykřikla jsem a se smíchem se po něm vrhla. Vojtík rozjařeně zaryčel a dal se na zběsilý úprk, co mu malé nožky stačily. Maminka za námi vesele volala, ať si dáme pozor, což vůbec nevystihovalo situaci. Jak jsem se snažila popadnout Vojtíka za pas a zvednout ho do výšky, koutkem oka jsem postřehla, jak se ze zadní části jeskyně vynořil tatínek a objal maminku kolem pasu. Oba se hlasitě a upřímně smáli a dívali se, jak nemotorně se snažím chytit Vojtíka dokola omílajícího: ,,Nechytíš, nechytíš, nechytíš!“ a mě došlo, že něco je mnohem důležitější než všechno ostatní. Láska. Ta, kterou s koncem světa lidé znovu získali. Čistou, nefalšovanou lásku. Jenom ona nám zaručí bezchybnou budoucnost, ať už bude jakákoliv.
