Leo a vodní žínka
Poník Leo je hrozný mlsoun. Už když byl docela maličký, hledal všude ta nejšťavnatější stébla trávy. Nelenil kvůli tomu ujít sebedelší cestu a přeskočit sebevyšší plot. Není proto divu, že dnes dokáže vyskočit nejvýš ze všech a je i nejlepší běžec na dlouhé tratě. „Není tráva jako tráva,“ promlouvá Leo dokonce občas v rozhlase. Je totiž toho názoru, že všechna velká i malá zvířata by měla mít přehled o různých druzích trávy. „Horská tráva chutná docela jinak než tráva z břehu řeky. A tráva z kraje lesa má docela jinou chuť než tráva z rozkvetlé louky.“ Jednoho dne si Leo právě dává na břehu jezera k svačině trávu, když náhle uslyší tiché zabublání. Okamžitě přestane škubat trávu a žvýkat a zvědavě nastraží uši.
7
Pod třpytivou hladinou zahlédne dvě rybičky – malou a velkou. „Přijď mě někdy navštívit, bubly bubly,“ říká malá rybička velké. „Bydlím tamhle v jezerních travinách u břehu. Je to hrozná legrace, bubly bubly. Nemáš tušení, jak mě stébla šimrají na bříšku, když skrze ně proplouvám.“ „Traviny…“ opakuje Leo zamyšleně a okamžitě dostane chuť na pořádnou porci jezerních travin. Takovou věc ještě v životě nejedl. Musí to být něco opravdu zvláštního! „Hej, rybičko!“ zavolá rychle na malou rybičku, než mu zmizí ve vodních hlubinách. „Kde přesně rostou ty jezerní traviny? Jestli to nevíš, tak já jsem Leo, největší odborník na trávu na celém světě!“ „Jezerní traviny rostou v jezeře. To je přece úplně jasné, bubly bubly,“ odpoví rybička. Otázka jí připadá neobyčejně hloupá. Už si Lea dál nevšímá a zmizí i s kamarádkou ve vlnách. Leo pozoruje svůj odraz na vodní hladině. Kdybych byl mořský koník, uvažuje, mohl bych se teď také potopit a poohlédnout se po jezerních travinách. A pak bych se jich mohl nacpat až k prasknutí. „Tak to zkus, Leo,“ ozve se náhle jemný hlásek. Leo se překvapeně rozhlédne a objeví droboučkou vodní žínku, která se oranžově třpytí. Uvelebila se na lekní-
8
novém listu a opaluje se. Pak ale, jako by Leovi chtěla ukázat, jak se to dělá, zadrží dech a elegantně sklouzne po hlavě do vody. Leo také zadrží dech, rozběhne se, hlasitě to žbluňkne a už je ve vodě. Hned začne hrabat kopyty a chce se ponořit ke dnu. Ale nejde to! Leo pořád plave na hladině, ať se snaží sebevíc.
Vodní žínka vyleze Leovi na hřbet a třikrát ho zatahá za levé ucho. Leovi zničehonic narostou na kopytech prsty s plovacími blánami jako žábě! Teď už se dokáže potopit docela snadno. Leo, celý šťastný propluje kolem leknínů, zamává několika malým rybičkám a už vidí jezerní traviny. Vznášejí se ve vodě jako dlouhé vlasy rusalek. Leo už má hlad a právě se chce do travin zakousnout, když mu dojde vzduch. Co nejrychleji se znovu vynoří nad hladinu a nadechne se.
„Kéž bych tak byl mořský koník,“ zlobí se. „Mořští koníci mají žábry a dokážou dýchat i pod vodou.“ Vodní žínka ho znovu štípne do ucha. Třikrát. Leo ucítí, jak ho na krku něco zasvrbělo a zaštípalo, a už má žábry jako ryba. Teď se může v klidu potápět a pochutnávat si na jezerních travinách. Musí si přiznat, že jsou trochu tužší a vržou mezi zuby. Ale zato mají zajímavou kořennou příchuť, kterou Leo dosud nezná. Unavený a přecpaný Leo se po dlouhém výletu vrací domů, právě když zapadá sluníčko. Jeho kamarádi si už o něj dělali velké starosti. Když jim ale Leo poví o svém dobrodružství s jezerními travinami, nevěří mu nikdo ani slovo.
„Jezerní traviny přece rostou ve vodě,“ zachrochtá prasečí slečinka Lili. „Jsou jen pro pro ryby, to ví přece každý.“ „Nejen pro ně,“ usměje se Leo poťouchle a olízne se. „Stačí, když se skamarádíš s vodní žínkou.“
12
Romanka v kouzelné zemi
Romanka a Kája pobíhají po vrakovišti. Jejich tatínek tu hledá náhradní díl do auta a vypadá to na dlouho. „Tady je ale věcí,“ diví se Kája. Stojí na kymácejícím se plechovém sudu jako kapitán, který vyhlíží v dálce pevninu. „Takových zajímavostí! Vůbec bych se nedivil, kdybychom tu našli i opravdický poklad.“ „Poklad? To určitě ne,“ ušklíbne se Romanka. „Na vrakovišti poklady nejsou. Jen vraky aut. Proto se to tady jmenuje vrakoviště.“ „A co je to tamhle?“ namítne Kája a ukáže na druhý konec prostranství. „Co?“ zaujme to Romanku a přece jen se jí trochu zmocní zvědavost. „Počkej, já si vylezu k tobě.“ „Vždyť to je opravdický kolotoč,“ vyhrkne, když se
13
p ostaví vedle Káji. „Pojď honem, půjdeme si ho prohlédnout!“ Zblízka ale kolotoč vypadá dost žalostně. Je totiž celý oprýskaný a ozdobná stříška je za ta léta celá potlučená.
„Pojď sem, Kájo, tady je maličký poník!“ volá Romanka z druhé strany. „Ostatní zvířátka jsou pryč, škoda!“ A ukazuje na kolotoč. Opravdu. Dřevěný koníček tam stojí docela sám a opuštěný, jako by už léta marně čekal, že se mu nějaké dítě posadí na hřbet a začnou se točit dokola. Romanka se na něj právě chce posadit, když se u kolotoče objeví tatínek. Už našel správný náhradní díl a chce jet rychle domů, aby ho mohl namontovat do auta. Romanka mu rozčileně vykládá o malém poníkovi. Úplně se do dřevěného koníka zamilovala. Tatínek ale jako by ji vůbec neposlouchal. Za tři dny má Romanka narozeniny. Když brzy ráno vyběhne na terasu, kde už na ni čeká prostřený stůl s narozeninovou snídaní, vykulí oči: uprostřed trávníku stojí malý poník z kolotoče! Romanka ho skoro nemůže poznat, jak se změnil: Má sněhobílou srst, sedlo je jako nové a oči mu září jako dvě hvězdičky! Narozeninové překvapení se vydařilo! A vzápětí už Romanka sedí v sedle. „Hyjé, koníčku, hyjé, utíkej!“ volá vesele. „Pojedeme do Kouzelné země!“ V tu chvíli se z dálky ozve plechová kolotočová hudba. Romanka zasněně zavře oči. Hudba je stále hlasitější
15
