ŽENA A NÁBYTEK Mám stěhovavou ženu. Tím nechci říct, že by se chovala jako stěhovaví ptáci a odlétala na zimu někam na jih, odkud by se vracela až na jaře. Nestěhuje sebe, nýbrž nábytek. Představa, že by opouštěla na nějaký čas byt, není zcela nepříjemná, protože by nemohla stěhovat nábytek tak často. Říká, že ho stěhuje jen tehdy, když jeho poloha už není vhodná. Myslím si, že se mýlí. Soudě podle toho, jak často nábytkem hýbe, nebyl zřejmě nikdy výhodně umístěn, protože jinak by musel nějaký čas zůstat na místě. Jednou jsem jí při stěhování pomáhal. Samozřejmě jsem se bránil a dal jsem najevo, že mi poloha nábytku nepřipadá špatná. Naopak, byl jsem rád, že věci jsou tam, kde jsou. Abych svůj pocit vyjádřil názorně, použil jsem příkladu se skříní. Místo, na němž stála, jsem shledal jedinečným. Vyjádřil jsem přesvědčení, že je to podle mne pro skříň vůbec nejlepší místo, jaké si můžeme přát, a že na takové místo můžeme být dokonce hrdí. Nepřesvědčil jsem ji. „O skříň nejde,“ řekla a začala vyjmenovávat kusy nábytku, o které jí šlo. Hájil jsem květinový stolek. Bránil jsem klavír. O gauč jsem doslova bojoval. Vložil jsem do obhajoby skutečné city, neboť šlo o starý gauč, který už nebyl ve věku, kdy je jím možno cloumat. Nesouhlasila. Gaučem nebudeme cloumat, jen pohybovat. Zcela zapomněla, že gaučem není možno pohnout bez zacloumání. Znal jsem tenhle kus nábytku dobře a věděl jsem, jak se dovede vzpírat a bránit jakémukoli pohybu. Byl jsem u toho, když se ho dva silní muži pokoušeli se vší zručností a triky profesionálů dostat do pokoje. Viděl jsem na vlastní oči, jak tam s ním míří a jak se posléze místo v pokoji octli proti své vůli v hale, přimáčknuti ke zdi, odkud jsme je dostávali jen s námahou. Připomněl jsem jí tuto událost, ale bezvýsledně. „S gaučem se to musí umět!“ řekla. Chce to jen pár hmatů, a budeme ho mít tam, kde ho chceme mít. Namítl jsem, že pokud jde o mne, je gauč už dávno tam, kde ho chci mít. Nemám se starat, mám nechat věci v jejích rukou. Řekl jsem, že bych docela rád nechal v jejích rukou i nábytek. Pravila, že bude potřebovat jen hrubou sílu, ostatní že už dávno naplánovala. 15
Ma zena a jine zivly.indd 15
17.4.2013 11:53:49
Odevzdal jsem se tedy osudu. Pak jsme stěhovali jeden pokoj do druhého. Zpočátku to docela šlo, ale pak si to pokoj náhle rozmyslel a odmítl přijmout knihovnu. Vypadalo to, že nesouhlasí s obsahem knihovny. Řekl jsem jí, že tenhle severní pokoj možná nemá rád detektivky tak, jako ten jižní. Pravila, že moje poznámka je nevhodná. Potom mi knihovnu tiše položila na nohu. Nemám knihovnu na noze rád. Mám rád literaturu jako takovou, ale na noze mi vadí. V takovém případě nedělám dokonce rozdílu mezi lehkou a těžkou četbou. Nesnesu na noze ani poezii, ani prózu. Vydržím stát hodinu před knihovnou, ale ani minutu pod ní. Proto jsem vykřikl. Zeptala se, proč křičím. Jsou okamžiky, kdy prostě nedovedu dát slušnou a rozumnou odpověď. Tohle byl jeden z nich. Hovořil jsem nespisovně a hlasitě. Po chvilce to pochopila a knihovnu nadzdvihla. Hned jak jsem se vzpamatoval, jsem jí řekl, že když jsem si ji bral, mnohé jsem nevěděl, a že kdybych byl věděl vše, byl bych si ji nevzal. Pravila, že mě chápe, jí se vede stejně. Po tomto vzájemném vysvětlení jsme zkusili knihovnou znovu pohnout. Kousek to šlo, ale u dveří jsme uvízli. Jedinou výhodou v tu chvíli bylo, že jsme na sebe přes knihovnu neviděli. Je až neuvěřitelné, jak dva lidé, mezi nimiž je náhle nehybná knihovna, mohou ztratit nervy. Cloumali jsme nábytkem, jak to šlo, ale krom toho, že vypadla jakási knížka o emancipaci, se nic nestalo. Potom spadla na zem bible. Považoval jsem to za znamení. Řekl jsem jí to a dodal jsem, že si od života už nic nepřeju a zůstanu v pokoji sám, s biblí, až do chvíle, kdy se naplní můj čas. Popřál jsem jí hezký zbytek života a poprosil ji, aby pozdravovala dceru a rodinu. Zároveň jsem ji požádal, aby se příliš nešířila o tom, jak jsem skončil, protože jsem svou situaci nepovažoval za důstojnou. Neodpovídala. Místo toho jsem zaslechl bušení kladiva. Na okamžik mi svitla naděje. Připadal jsem si jako horník, který je zavalen v šachtě a náhle slyší své zachránce. „Co teď děláš?“ zeptal jsem se jí, když zvuk kladiva utichl. „Mažu ji máslem!“ řekla. Pochopil jsem vážnost situace. Vybavil jsem si vše, co vím o nervových chorobách. Dostal jsem strach, aby se náhle nepokusila knihovnu rozkrojit, aby do ní mohla vložit kolečko salámu. Mé obavy se rozplynuly, když se nám konečně podařilo díky máslu knihovnu uvolnit a uvést ji do pohybu. 16
Ma zena a jine zivly.indd 16
17.4.2013 11:53:49
Bohužel jsme nemohli tušit, že kousek másla, jímž dole knihovnu namazala, upadne na zem. Ani ve snu nás nenapadlo, že to budu zrovna já, kdo na máslo neprozřetelně vstoupí. Člověk, který vkročí na kus másla, nemá moc času na rozmyšlenou. Neměl jsem čas jí sdělit, co se stalo. Pochopila to sama v příští vteřině, kdy jsme se díky uklouznutí hnali pokojem. Nikdy bych nevěřil, jaké rychlosti může dosáhnout knihovna, uvedená do pohybu takovýmto způsobem. Myslím si, že by tomu nevěřil ani jeden z těch autorů, jejichž knihy ji učinily tak těžkým nábytkem. Od té doby na máslo pohlížím s jistou úctou a respektem. Zacházím s ním opatrně. Kdykoli si mažu chléb, dávám pozor, aby nespadlo na zem. Až do této chvíle jsem byl přesvědčen, že nejrychlejším domácím dopravním prostředkem je zavináč. Teď jsem pochopil, že máslu na podlaze se nic nevyrovná. Při všech potížích musím říci, že snáze snesu stěhování nábytku doma než u cizích lidí. Nejhorší je to totiž v hotelech. Nejsem natolik otrlý, aby mi nebylo líto hotelového personálu. Nemohu zůstat klidný, když vidím, co žena tropí pokojským. Poznal jsem již mnoho takových, které daly výpověď po týdnu našeho pobytu. Jedna z nich dokonce nepoznala pokoj, který léta uklízela, protože vypadal každé ráno jinak. Moje žena je naprosto přesvědčená, že hotelové pokoje jsou zařízeny neprakticky, nešikovně a nerozumně. Jakmile se do hotelu nastěhujeme, hned nábytek přestaví. Pak přijde pokojská a uvede pokoj opět do stavu, v jakém byl předtím. Ona pokoj druhého dne zase změní, a tak to jde stále dokola. Není divu, že si jedna z pokojských po několika dnech myslela, že v hotelu straší, a už tam nikdy nevstoupila. Jednou jsme bydleli v malém pařížském hotýlku. Uklízela tam mladá, milá dívka z venkova. Od rána do večera si při práci zpívala. Ale po několika týdnech našeho pobytu zmlkla. Potom začala ztrácet prachovky a později dokonce pouštěla na zem kbelík. Nevím, zda dívka v tom hotelu slouží dodnes, ale jedno vím jistě: od té doby, co poznala mou ženu, si už nikdy v životě nebude při práci zpívat. Mám dojem, že s tím stěhováním jde o genetickou záležitost. Žena má stěhování v rodině. Poznal jsem všechny její tety, bratrance i jiné příbuzné, a pokaždé, když jsem se s nimi setkal, něco stěhovali. Někdy celý byt, jindy jen kus nábytku. Scházeli se, aby si navzájem poradili a pomohli, půjčili si auto nebo silného synovce. Kdykoli k nám přijeli na návštěvu, nikdy nepřijeli s prázdnou. Pokaždé vezli nějaký stolek, přiváželi ledničku nebo odváželi židle. Když viděli, že 17
Ma zena a jine zivly.indd 17
17.4.2013 11:53:49
mě nezajímá, kdo a odkud poveze pračku a kdo pomůže komu s dopravou žebříku, nechali mě být, protože bych jen kladl zbytečné otázky. Zejména tety, rozseté po mnoha městech, dovedly nábytek pěkně roztočit. Synové tet vlastnili auta. Dcery si obvykle braly za muže partnery, kteří měli alespoň dodávkový vůz. Jednoho dne jsem si položil otázku, zda by nebylo praktičtější přestěhovat někam ženu. Bylo to naivní. Uvědomil jsem si, že tety mají přehled. Určitě by ji našly. Pak by přikázaly svým synům, aby byla opět dopravena tam, kam podle dodávkového i oddacího listu patří.
18
Ma zena a jine zivly.indd 18
17.4.2013 11:53:49
TAK JE HODNÝ! Když se v rodině objeví malý pes, je to velká událost. Tak tomu bylo i u nás, když jsme si přinesli Filipa. Vlastně Filípka. Říkala mu také: Filipejsku. Jelikož byl štěně, vlastně štěňátko, začali jsme s ním hovořit tak, jak člověk hovoří s malými, ať už jsou lidského či zvířecího rodu. „Kdepak je to naše zvířátko?“ volala na štěně z kuchyně. Protože měl psík pacičky a ocásek a také fousky, nemluvě o kožíšku, zmenšil se náhle náš svět do rozměrů zvířátka. V kuchyni měl mističku na papáníčko, a vodičku, na kterou ho neustále upozorňovala. Měl také košíček, v němž spal. Košíček byl vystlaný polštářkem. Později přibyla dečka. Bránil jsem se té nové řeči až do dne, kdy jsem se přistihl, že psovi vytýkám, že mi šlápl na nožičku. Nebyl jsem sám. Ona zvíře vybízela, aby šlo na balkonek. Z pejska se nestal vlčák ani bernardýn. Byl to jezevčík, a tomu se, i když vyroste, jeví svět o číslo větší. Největším problémem bylo, odnaučit ho dělat loužičky. Zvykl si vykonávat pravidelně potřebu pod mým psacím stolem. Měl zřejmě dojem, že to je to pravé místo, kam se má odebrat. Mne jeho volba netěšila. Snažil jsem se mu to dát najevo. Také ona dbala od počátku bedlivě na jeho výchovu a připomínala mi, že musím být důsledný, aby pejsek pochopil, co po něm chceme. Nesmím prý zvířátko, když vykonává potřebu, rušit, protože by pak bylo neurotické. Musel jsem pejska sledovat, jak zavlažuje koberec, a byl jsem nucen stát uprostřed pokoje bez hnutí, aby dokončil v klidu, co započal. Aby z něho nebyl neurotik. Pokud šlo o psa, byl klidný. Neurotický jsem byl já. Kdykoli udělal nové jezírko, vynadal jsem mu. Řekl jsem fuj a někdy i fuj fuj, podle velikosti louže. Tou dobou s ním začala hovořit jinak. Trpělivě mu vysvětlovala, že doma potřebu vykonávat nesmí, neboť je to fuj. Musí jít ke dveřím a tam udělat škráb škráb na dveře nebo zakňučet. Šla mu příkladem a kňučela, jak si myslela, že psi kňučí. Pejsek ji sledoval udiveně. Bylo to poprvé, kdy viděl nějakou paničku kňučet. Později jsem ho začal vynášet. Pokaždé, když udělal loužičku, jsem mu sdělil, že je to velice fuj nebo fuj fuj, že by se měl stydět, a vynesl jsem ho před 19
Ma zena a jine zivly.indd 19
17.4.2013 11:53:49
dům. Brzy jsem ho nosil ven po každém jídle. Kromě toho ráno, odpoledne a večer. Nakonec jsem s ním trávil většinu času mimo dům. Byly to dlouhé, nekonečné chvíle, kdy jsem se těšil na okamžik, až konečně vykoná potřebu a budu ho moci hlasitě pochválit, pohladit ho a odměnit psím bonbonem. Avšak pejsek se vždy radostně proběhl, a sotva přišel domů, udělal tam to, co měl učinit venku. Přestal jsem vnímat okolní svět. Zapomněl jsem na přátele i na starosti. Nezajímala mne situace v Kambodži, ani kolik máme platit daní. Můj svět se zmenšil na kus ulice s několika rohy a zákoutími, na jednu nebo dvě lucerny a kousek parku. Usínal jsem i vstával s jedinou touhou: aby pes zvedl venku nohu a já mu mohl říci: TAK JE HODNÝ! Prožíval jsem ty chvíle. Sledoval jsem ho na bobku, se zatajeným dechem, jako to činí matky při prvních vrávoravých krůčcích dítěte. Závistivě jsem sledoval ostatní psy, kteří ledabyle zvedali nohy u tulipánů či na trávníku. Záviděl jsem jejich pánům, kteří činnost svých zvířat sledovali s nezájmem. Jednoho dne jsem dostal strach, že vlastním psa, který se nikdy nenaučí tomu, čemu se ostatní psi naučí. Představil jsem si to a zděsil jsem se. Budu ho celá léta vynášet. Budeme po něm uklízet po bytě. Už nikdy nebudeme moci jet na výlet nebo na dovolenou. Zahlédl jsem i scénu u zvěrolékaře. Prozkoumal psa a pak nás vzal stranou, jako se to dělá u těžkých pacientů. Na chodbě nám tiše, tak aby to neslyšeli majitelé ostatních psů, řekl: „Je mi líto, ale nemohu nic dělat…“ Vezli jsme psa na vozíčku parkem, kde pobíhaly tucty normálních zvířat. Cestou jsem zaslechl majitele psů. Nenápadně si na nás ukazovali a šeptali si: „To jsou ti chudáci s tím hovádkem…“ Byl jsem tak nervózní, že jsem jednoho dne v parku učinil něco, čeho bych se za normálních okolností nikdy nedopustil. Šel jsem psovi příkladem. Předvedl jsem mu, jak to má udělat. Požádal jsem ho, aby se díval, a pak jsem sám zdvihl levou nožičku. Nebyl jsem, bohužel, se psem sám. Nějaká paní stála opodál. Čekala, až dokonám své dílo. Zřejmě proto, aby mne nerušila a nezpůsobila mi neurózu. Pokusil jsem se nenápadně svou činnost skrýt, ale bylo to nedomyšlené počínání. Je mnoho věcí, které lze s větším či menším úspěchem provozovat nenápadně. Ale tato k nim nepatří. Odevzdal jsem se tedy svému osudu. Když jsem dokončil dílo, jak se patřilo, a měl jsem se k odchodu, ta žena mě oslovila. Byla to velmi hovorná osoba a sdělila mi, co si o mně myslí. Přirovnala mě k mnoha zvířatům, ale 20
Ma zena a jine zivly.indd 20
17.4.2013 11:53:49
pes mezi nimi nebyl. Sdělila mi, kde bych měl žít, co bych měl dostávat za stravu a kdo by o mne měl pečovat. Přijal jsem její informace bez námitek, věděl jsem, že bych svou obhajobou nic nezískal. Pak jsem šel domů. Díval jsem se na původce toho všeho, který na mě hleděl, jako by se za mě styděl. Zároveň jsem se rozhlížel po vhodném místečku, kde ho ztrestám. Rozhodl jsem se, že mu sdělím, jak je NEČISTOTNÝ, jak je NEPOSLUŠNÝ, jak je NEPOUČITELNÝ a OHAVNÝ. Dám MU konečně najevo, co mě jeho nepoučitelnost stojí. Dozví se, jak je PÁN UNAVENÝ, NEVYSPALÝ, jak je NERVÓZNÍ a NERVOVĚ ZHROUCENÝ. Ve chvíli, kdy jsem takto uvažoval, přitiskl se náhle k jednomu domu a udělal to, nač jsem tak toužebně čekal. Nerušil jsem ho. Zbožně jsem ho sledoval. Skoro jsem nedýchal. Když dokončil své dílo, vrhnul jsem se k němu. Hladil jsem ho a laskal, objímal ho a chválil. Nakonec jsem vykřikl ono toužebné: TAK JE HODNÝ! TAK JE NEJHODNĚJŠÍ! Pak jsme spěchali domů, abych tu novinu sdělil jí. Paničku jsme potkali na schodech. Lezla po nich pomalu dolů, po čtyřech. Nevěnovala nám vůbec pozornost. Má radost z malého psa byla utlumena šokem z poznání, že ona zapomněla chodit. Na okamžik jsem odhadoval, čemu dát přednost. Zda psu, který vykonává potřebu v bytě, nebo ženě, která chodí po dvou. Nemohl jsem se rozhodnout. „Už to vím,“ volala vítězoslavně z prvního patra, když se opět vztyčila. „Co?“ „Jaký pocit má to štěně.“ „Kdy?“ „Když jde dolů po schodech,“ řekla a políbila nás oba na čumák. „TAK JE ŠÍLENÁ,“ měl jsem na jazyku. Pak jsem si však vzpomněl na svou akci v parku a raději jsem už neřekl ani slovo.
21
Ma zena a jine zivly.indd 21
17.4.2013 11:53:49
