Přikývla jsem. „Dostanu se otci do sejfu.“ „To myslíš vážně?“ „Viděla jsem, jak ses pokoušel milovat s Peggy.“ Ušklíbl se. Pak mu najednou napětí z obličeje zmizelo a snědou rukou mi v nesmělé nabídce spočinul na opáleném stehně. Projelo mnou zachvění a ztratila jsem nad sebou kontrolu. Sklouzla jsem vedle něj na oblázky tak, aby se jeho ruka dotkla vlhkých rozechvělých chloupků na mém pohlaví. Vteřinu nato mi tmavý stín jeho trupu zakryl výhled na svět, rozevřené rty se přitiskly k mým, ruka mi stoupala po hladké pleti břicha a sledovala obrysy stehen a hýždí – a já, zcela zbavená rozumu, vyklenula trup proti jeho tělu a čekala příval úlevy. Vystoupila jsem ze sebe: existovala jsem jen ve svých rtech, ve vzrušení, které se mě pod ním zmocňovalo, v konečcích prstů, jež lehounkým tlakem trhaly pavučinky potu vylučovaného mým tělem v rozkoši, a též ve svém ženském pólu, jehož teď jeho prsty konečně dosáhly, začaly jej rozevírat jako nůžky a mé panenské tělo zaplavila směs bolesti a slasti – až jsem najednou s vyhrnutou sukní, takže byla dolní půle těla vydána jeho vůli zcela napospas, ucítila, jak mi jeho mužské jádro proniká do štěrbiny v ochlupení, zuřivé pohyby dosahují vrcholu, jeho tělo ztuhne a on se vrhne do posledního přírazu, jako by mě rozpůlil. Pak napětí ve stehnech povolilo. Rozevřené nohy se ještě chvíli nervózně chvěly, načež jako oddenky nějaké rostliny spočinuly na oblázkové pláži. Úporná soustředěnost těla nabyla tekuté podoby a jako láva se šířila mými údy. Snaith mi rozepnul blůzu a pevnými rty se mi hladově přisál k levému prsu. Poddajné maso se přizpůsobilo kruhu jeho úst a já začala znovu hlouběji oddychovat, jak má bedra s hladkostí fotografické uzávěrky probodávala jehla touhy. Prsty jsem mu projížděla tmavou kšticí a zároveň ho tiskla k sobě, takže měl tvář skoro zcela zabořenou v mých měkkých ňadrech. Druhou ruku jsem vsunula mezi nás, přitiskla mu ji k plochému břichu a sunula se níž, až jsem mu prsty dosáhla na chloupky v jeho rozkroku a laskáním v něm znovu probudila život. Napjal svaly na hýždích a svou sílu znovu zacílil na zvlhlou hojnost mezi mými stehny.
• 16 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 16
11.3.2014 16:16:26
Tentokrát mi druhou ruku vsunul pod chvějící se zadeček, prostředníkem sebejistě zajel do ochmýřené rýhy mezi půlkami a vzápětí začal znovu přirážet. Moje kypré nohy byly roztažené jak orlí křídla pod chocholatým bílým trojúhelníkem jeho vzdouvajícího se těla a všechny zářivé šťávy mého mladého, hladově roztouženého těla se mísily s perlově bílým mužským proudem, jenž vyznačoval naplnění našeho styku. Chvíli nato se odtáhl. Překulila jsem se na bok a sevřela stehna rozpálená a zmáčená naší láskou, jako bych v sobě chtěla uzavřít ten zvláštní mužský výron, který jsem právě poznala poprvé v životě. On si upravil oblečení, překřížil nohy a zapálil si. Jeho první slova byla: „Fakt jsi to myslela vážně?“ Ležela jsem klidně na břiše s upravenou sukní a hlavu si podpírala loktem. „Musíme do Charlestonu. Odtamtud se můžeme vydat na jih.“ „Kdy?“ „Dnes večer,“ odpověděla jsem. „Než táta odnese peníze do banky.“ „A v Charlestonu se můžeme vzít. Pak už nebude moct dělat vůbec nic,“ zamumlal jakoby pro sebe. Naštěstí mi neviděl do obličeje. Pitomec! Myslet na sňatek mě nikdy ani nenapadlo. Stát se domácí otrokyní jako matka, přijít o svobodu a muset se přizpůsobovat přihlouplým mužským požadavkům! Bylo to poprvé, co jsem narazila na tuhle dementní mužskou představu. Proč si myslí, že když potřebujeme jejich těla, jsme ochotné podřizovat se nudné rutině jejich každodenní existence? Jaká troufalost, když chlap nic nemá a musí pracovat na živobytí – věřit, že se krásná žena nechá zapřáhnout do chomoutu jeho úplatné a omezené existence! Takové muže by vždycky po pracovní době měli postavit na štonty a ženám je pronajímat pro občasné potěšení. Měla jsem co dělat, abych se Snaithovi nevysmála do obličeje. „Takže dneska večer zmizíme. Půjčíš si motorku a počkáš na mě o půlnoci před naším domem.“ Jen se zasmál. „Neboj, budu tam.“
• 17 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 17
11.3.2014 16:16:26
Kapitola druhá
Nemýlila jsem se. Sotva jsem zapsala Snaithova slova, zaslechla jsem pohyb těžké stanové chlopně. Rychle jsem papír ukryla mezi ovčí houně. Muž stál ve stínu a pozoroval mě. Několik minut neřekl ani slovo, pak na sebe ukázal prstem a pronesl něco, čemu jsem nerozuměla. Možná se mi snažil sdělit, jak se jmenuje. Když jsem neodpovídala, jen se na mě dál upřeně díval. Cítila jsem, jak ve mně pod jeho neproniknutelným pohledem něco klíčí. Jako kdyby mi v bedrech začala rašit křehká rostlina, jež teď svými kořínky a výhonky pronikala do nejtemnějších koutů mého těla. Jednala jsem rychle – anebo lépe řečeno jsem se přistihla, jak jednám velice rychle, neboť v němé pantomimě, jež následovala, jsem se vědomě hrát nerozhodovala. Vyklouzla jsem z hábitu, který mi dali, a vyzývavě jsem si lehla nahá jen několik kroků od toho muže, který stál nade mnou a dál mě upřeně pozoroval. Ztěžklé nohy jsem měla mírně rozevřené. Zdvihla jsem se na loktech, prohnula se, až mé tělo vytvořilo snědý oblouk, a patami se zabořila do písku za kožešinami, takže se rozpálená oprátka mých beder vztyčila jako had, jenž se chystá na muže ve stínu každým okamžikem zaútočit. Okamžik váhal, pak ale klesl na kolena a zarostlou tvář mi hladově zabořil do pohlaví.
*** … znovu jsem zakusila strašlivou rozkoš naprostého zničení, celé mé já se poddalo mystériu tělesného spojení – tentokrát s mužem, kterého bych na denním světle nepoznala. V tom tkví dokonalost. Nic víc od něj
• 19 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 19
11.3.2014 16:16:26
nechci. Znovu nacházím radost ve své odloučenosti, v té životně důležité odtrženosti, díky níž se mohou lidské existence střetávat, splynout a na chvíli i existovat vedle sebe. To je podstata takového spojení. Nejsem jako ty slabé ženy, které chtějí tělem i duší patřit nějakému muži, a když to ponížení podstoupí, usilují v odplatě o to, aby toho muže ovládly a aby on též patřil jim. Co bych si s nějakým chlapem počala čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, celé měsíce, roky? Je to pomalu účinkující jed. Můj život patří mně. Zní to sice jako otřepaná fráze, ale tím, že to říkám, potvrzuji skutečnost, že nejsem jako ty ženy umrtvené konvencí, které zmrzačí vlastní osobitost jen pro neschopnost přijmout fakt, že každá velká touha je neosobní, že to je puzení vycházející z nerostné části našeho bytí, ze třpytné rudy, jejíž lesk může ušpinit jedině cit. Odpočívám. Muž odešel stejně tiše a nenápadně, jako přišel. Teď už mě asi nejmíň do rozbřesku nikdo rušit nebude. Chci všechno zapsat, probořit hanebnou skořepinu civilizovaného vyjadřování a proniknout do tepajících zákoutí prvotního bytí. Chci to zapsat, než můj záznam objeví a možná i zničí. Do Charlestonu jsme dorazili v den mých osmnáctých narozenin zhruba v deset dopoledne na motocyklu, který Snaith ukradl místnímu kováři. Po dlouhé cestě jsme byli unavení a zaprášení. Zastavili jsme jen jednou na odpočívadle pro kamiony, kde jsme si dali čaj. Snaith mě začal pod stolem osahávat, ale zarazila jsem ho, protože jsem se do Charlestonu chtěla dostat co nejdřív. Bála jsem se, že už otec o našem útěku ví. Snaithovi jsem řekla, že jsem ukradla padesát liber, což pro něj i tak byl majlant – ale lhala jsem mu, protože by jinak hned chtěl, ať mu peníze dám. Jakmile jsme vyrazili, hned to taky udělal a já ho těžko mohla odmítnout, ale v duchu jsem blahořečila své předvídavosti: pod košilí jsem měla mezi ňadry bezpečně schovaných dalších dvě stě liber. Rozhodně jsem netoužila být na něm jakkoli závislá. Na hlavní třídě jsme zajeli k obrubníku, zaparkovali a vešli do restaurace. Seděli jsme u okna s výhledem na ulici, takže jsem ze svého
• 20 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 20
11.3.2014 16:16:26
místa viděla přímo na motocykl u okraje silnice. Poručili jsme si snídani a probírali plány. Snaith byl toho názoru, že dál jezdit nemusíme, můžeme se vzít hned tady. Já pak můžu napsat otci, a když všechno půjde dobře, mohli bychom se zase vrátit domů a probrat s ním naši budoucnost. Vůbec by to přece nebylo špatné, tvrdil Snaith, normálně se ve vesnici usadit a zdědit podnik po otci. V duchu jsem se musela smát, protože můj cíl byl jasný: ještě téhož dne jsem hodlala sednout na vlak a vydat se na jih. Navíc mi byl děsně protivný ten úpěnlivý tón ve Snaithově hlase. Navzdory pohlednému tělu to byl prostě od přirozenosti nádeník a vrcholem jeho životních ambicí bylo vyměnit chudobu za tu prosperující rybářskou firmu, kterou bych zdědila po otci. Patrně ale měl obavy, jak na jeho plány budu reagovat, protože sotva to dořekl, vzal mě za ruku se slovy: „Helen, miluji tě.“ Moje znechucení ještě vzrostlo; byl mi odporný. Přesto jsem se na něj usmála, protože jsem mu pořád ještě byla do určité míry vydána na milost. „Jak myslíš, Tome.“ Ve tváři se mu zračila úleva. Teď bude snadné ho podrazit. Dál mě držel za ruku a objednal si ještě čaj. Na ulici se mezitím nad motorkou skláněl policista a zkoumal značku, načež z kapsy vytáhl zápisník a podle všeho číslo s něčím porovnával. Co nejklidnějším hlasem jsem pronesla: „Tome, myslíš, že bys mi mohl něco z těch peněz vrátit? Jsem nervózní, když u sebe nic nemám, a navíc bych si na svatbu chtěla pořídit nějaké hezké šaty.“ Přes tvář mu sice přelétl náznak podezření, ale vzápětí zmizel. „Jasně, miláčku.“ Zatvářil se důležitě, vytáhl peníze z kapsy a odpočítal dvacet liber, které mi podal. Koutkem oka jsem sledovala policistu, který dál stál u motocyklu a rozhlížel se. Očividně vyhlížel, kdy se vrátíme. Pak mi zmizel z dohledu, patrně zašel do dveří. V tu chvíli jsem už byla rozhodnutá. Jen ať Snaitha zatkne. Já se pokusím uprchnout. Snaithovi jsem řekla, že si musím odskočit, poslala mu vzduchem polibek a odkráčela. Sešla jsem po schodech do přízemí a bočním vchodem vyšla z restaurace. Jakmile
• 21 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 21
11.3.2014 16:16:26
jsem se znovu ocitla na denním světle, blesklo mi hlavou, že jsou na světě jedinci, jejichž krk se prostě zrodil pro oprátku. S úlevou jsem si oddychla, když vlak s drncáním vyjel ze stanice a vagóny se nakonec ladně seřadily za lokomotivou. Při čekání na nástupišti se mě zmocňovala velká nervozita. Říkala jsem si, že Snaitha nejspíš zatkli a ve vzteku mohl policii navést na mou stopu. Za chvilku se už ale za oknem míhala krajina a já v koutku kupé upadla do hlubokého spánku. Když jsem se probudila, spatřila jsem proti sobě mladého muže, který si mě upřeně prohlížel. Jeho oděv prokazoval, že je z města; dokonce to nejspíš byl nejelegantněji oblečený muž, jakého jsem kdy viděla. Jeho pobavený pohled u mě vyvolal ruměnec. Mrkl mi na pozdrav, ale jinak neříkal nic. V kupé ještě seděli dva další cestující, podle všeho vesnický důchodce s manželkou. Okamžitě jsem vycítila, že jim nejsem sympatická. Pohled toho mladého muže jsem na sobě za ten den pocítila snad stokrát. Jen zřídkakdy se mi díval do obličeje, spíš hleděl na nohy a sukni nebo na šňůrku, která mi v záhybech držela šaty nad ladnou křivkou ňader. Jeho vnímavá pozornost, náznak v očích a dunivý pohyb vlaku znovu probudily mé cestováním znavené tělo ke vzrušení, jež se teď začalo ozývat pod šaty. K večeru jsem vstala a vyšla z kupé na chodbičku. Došla jsem až na konec vagónu, do předsíňky, ze které se vcházelo na toalety, a oknem sledovala západ slunce, jenž se rozléval přes jasně oranžový horizont. Pár okamžiků nato už stál vedle mě. „Je to únavná cesta,“ prohodil příjemným hlasem. Přikývla jsem. „Vlaky jsou strašně nudné,“ pokračoval. I s tím jsem souhlasila. „Kouříte?“ nabídl mi z elegantního pouzdra cigaretu. Vzala jsem si, i když jsem ještě nikdy nekouřila. Připálil mi a rozesmál se, když jsem se okamžitě rozkašlala. „Tak je to správně! Zkusit se má všechno.“ Vlak, jenž do té doby zpomaloval, v tu chvíli znovu nabral rychlost, mladík ztratil rovnováhu a plnou vahou těla na mě dopadl. Při balancování
• 22 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 22
11.3.2014 16:16:26
mě jednou rukou chytil za paži, druhou hmátl dolů, v prstech sevřel horní část sukně a látka povolila – takže se našim očím nabídl pohled na sametovou pokožku stehna, jež do přítmí chodby bledě svítilo. S pokusy o omluvu se zarazil po pohledu do mé tváře, kterou jsem k němu obrátila s vlhkými rty pootevřenými v očekávání a odvážně smyslným pohledem v očích. Beze slova se rozhlédl po chodbě a zatlačil mě na toaletu. Několik minut jsme se k sobě tiskli rozvášněnými těly, přisávali se k sobě rty a on mi pravou rukou prozkoumával odhalenou část stehna, načež sjel oběma rukama dolů a pronikl až za kolena, vklouzl mi pod sukni, začal stoupat vzhůru, přejel po pevném zadečku, uchopil mě každou rukou z jedné strany, nadzvedl si mě a přitiskl na pohlaví. Tělo mi teď celou vahou spočívalo na jeho dlaních, jazykem jsem mu pronikla do hloubi úst a současně mu obemkla nohama boky. V této pozici mě přenesl k toaletě, posadil se, obratným pohybem si z kalhot vysvobodil pohlaví a pozvolna na ně spouštěl můj ztuhlý trup, až jsem ucítila, jak mi štěrbinu rozevírá tupá síla ztopořeného pyje. Intenzita touhy byla tak silná a já ho nohama svírala tak pevně, že se mu podařilo proniknout na jeden ráz až úplně dovnitř. V této pozici jsem na něm jako v deliriu rajtovala vší silou dolního trupu a dlouhé blond vlasy mi přitom přepadaly přes zavřené oči. Co se zrodilo jako nejasné hladové chvění v tříslech, se nyní soustředilo do hlízy bodavé rozkoše v samé hlubině mého těla, odkud se jemnými pramínky nádherně rozlévala do všech tkání. Zároveň nervy zaregistrovaly poslední extatické vibrace silného dříku, na který jsem byla naražená. Rozechvělá stehna skrápěla pěna styku našich těl a lesklé krátké chloupky uprostřed půlek, pořád ještě propletené s jeho ochlupením, jsem měla nasáklé tekutinou připomínající lepkavou šťávu květin. Dál ve mně vězel vlhkým údem a obratnými prsty sledoval cestičky na mých zádech, zatímco já přerývaně oddychovala a břicho se mi zdvihalo a klesalo. Okamžik nato mě jemně uchopil za bradu a pohlédl mi do očí. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se s pobaveným, ale zároveň laskavým pohledem. „Helen.“
• 23 •
0def168_helena_v zajetí_touhy.indd 23
11.3.2014 16:16:26
