Casopis Ceské evangelické luteránské církve
květen - červen 2011
Pečeť víry Obsah tohoto vydání
Upokojte se! Já jsem Bůh s vámi! Vzdát se může být někdy úleva.
Kam patřím? Z našich sborů Liturgie bohoslužby Výsledky sbírky Křesťanská knihovnička Setkání mládeže Historie Bible II.
Závisí na tom, s kým nebo čím bojujete, komu nebo čemu se vzpíráte. Jsou v životě chvíle, kdy se cítíme doslova zavaleni. Starosti s dětmi. Problémy s jejich výchovou. Neshody s manželem či manželkou. Rozbroje v rodině. Napětí v práci. Zdravotní komplikace. Depresivní stavy. I kdyby někdo znal příčinu toho všeho, co naplat? Otázkou je, jak z toho ven! A dokážu to vůbec? Cesta ven nemusí být jednoduchá. Ale její začátek je. Prorok Jonáš, zavalený vodami a sevřený rybími vnitřnostmi, to poznal na vlastní kůži a prohlásil: „Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal.“ (Jonáš 2:8) Podobně i pisatel 46. žalmu věděl, že uprostřed soužení, katastrof, pohrom a těžkostí není sám, ale že ho vždy pevně podrží mocná Boží blízkost. „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.“ (verš 8) A Bůh sám stvrdil jeho slova konejšivým i přesvědčivým ujištěním: „Dost už! Upokojte se přece. Vězte a uznejte, že já jsem Bůh, ne vy, ne vaše touhy, ne vaše plány, ne vaše starosti. Já jsem Bůh, který vás podrží a zachrání ze všeho, abych byl vámi právem oslavován a vyvyšován.“ (volně verš 11) Nevzpírejte se Mu. Nebojujte s Ním. Vzdejte se Mu. Volejte Ho. Uctívejte Ho. Poznáte pokoj a úlevu, kterou budou chtít poznat i lidé kolem.
Váš pastor Petr Krákora
Bohoslužby v našich sborech Tlučná – neděle 8,30 hod. Plzeň – neděle 10 hod. Horní Bříza – neděle 18hod.
Kam patřím?
me další lidi. Anebo nechceme, aby ostatní věděli, jací doopravdy jsme, jak žijeme. V církvi proto žijeme bez zaujetí, aniž bychom se opravdu zapojili a zajímali. … Zásadním rysem je kritičnost. Nejsme ochotni být místní církvi oddaní, zato s chutí hledáme chyby. Přistupujeme k církvi s postojem konzumenta – jako protihodnotu za své nedělní ráno očekáváme ten nejlepší produkt. V důsledku toho jsme nestálí a neochotní se v církvi dlouhodobě angažovat – jako přelétavý milenec, který stále pošilhává po někom lepším. … Církevní společenství, místní sbor, je místem, kde se učíme milovat Boha a druhé lidi, kde jsme posilováni a proměňováni pravdami Božího Slova, kde se spolu modlíme, uctíváme Boha a sloužíme si navzájem, kde si můžeme být jisti, že svůj čas a schopnosti investujeme do věčnosti, kde můžeme růst v roli přátel, synů a dcer, manželů a manželek, otců a matek. … Proto říkám lidem, že když přestanou chodit do církve jen na návštěvu, neznamená to, že jim na seznam duchovních povinností přibude další položka. Naopak, konečně začnou prožívat všechna ostatní požehnání, která Ježíš zaslíbil svým učedníkům jako ovoce skutečně bohatého života ve víře. … Mnoho Boží milosti proudí do našich životů skrze druhé. Představa, že člověk vyrazí do neznáma a sám hledá Boha, je určitě zajímavá. Zní hodně duchovně a odvážně. Ale nemyslím, že je to právě to, co nám Boží Slovo pro náš duchovní růst doporučuje. Odejít je snadné. Chcete vědět, co je těžší? Chcete vědět, co vyžaduje větší odvahu a co vám přinese rychlejší duchovní růst? Zapojte se do místní církve a zbavte se sobeckých tužeb tím, že začnete druhé považovat za přednější než sami sebe. Pokořte se a uvědomte si, že potřebujete ostatní křesťany. Pozvěte je do svého života. Zajímejte se o jejich život. Přestaňte si stěžovat na to, co je ve vaší církvi špatně, a začněte se podílet na řešení problémů. Uvidíte, jak to promění váš život! Žít v místní církvi je dobrodružství, které vám přinese větší radost a duchovní hloubku, než si dovedete představit.
Už párkrát jsem slyšel tento názor z úst různých lidí. „Jsem křesťan, ale nechci prostě někam patřit.“ Nebo: „Někdy chodím do sboru sem, jindy zase tam. Jsem členem celosvětové křesťanské církve.“ To zní napoprvé velmi svobodně, viďte. Je to takové moderní, globálně orientované smýšlení. Problémem ovšem je, že moji bližní – ti, kteří potřebují mou pomoc, mé povzbuzení, napomenutí i útěchu – jsou proto zváni bližní, že jsou nablízku. Jsou to moji „sousedé“. Jako křesťané jsou články „Kristova těla“, tj. církve, které jsou se mnou spojeny „klouby a šlachami“. Myslet tedy můžu globálně, ale milovat mám lokálně. Můj bližní, zejména můj bratr či sestra ve víře, mě potřebují právě tady a teď. V dnešní době se člověk může zapojit do pomoci lidem na celém světě. Křesťan může podporovat misijní činnost na vzdálených kontinentech – svými modlitbami i financemi. To ho nicméně nezbavuje odpovědnosti pomáhat potřebným ležícím „u jeho dveří“, stejně jako podporovat a spoluutvářet místní společenství křesťanů. Náš Otec nám chce požehnat skrze vzájemnou interakci, spolupráci, komunikaci, pomoc, lásku, odpuštění a duchovní obecenství s těmi, kteří „patří Kristu“ společně, ať jsou sami o sobě jakkoli odlišní. V naší sborové knihovně je k zapůjčení knížka s názvem Vášeň pro církev. S laskavým svolením vydavatele si dovolím odcitovat z ní některé pasáže. Žijeme ve světě, který je stále roztříštěnější. To se odráží i na způsobu, jakým přistupujeme ke svému vztahu s Bohem. Víra se stala čistě soukromou záležitostí. … Víte, jak se pozná nezávazný návštěvník církve (na rozdíl od jejího užitečného člena)? Myslíte, že něco z toho platí i o vás? Zaprvé, náš postoj k místní církvi je často sebestředný. Chodíme tam kvůli tomu, co tam můžeme získat. Ptáme se: „Co může církev udělat pro mě?“ … Druhou vlastností je nezávislost. Chodíme do sboru, protože se to od křesťana očekává, ale dáváme si pozor, abychom se příliš neangažovali, zvlášť ve vztahu k lidem. Myslíme si, že pro svůj život nepotřebuje-
Vášeň pro církev, autor: Joshua Harris, vydalo nakladatelství Samuel, Biblická práce pro děti v roce 2008 (www.samuelcz.com). Použito se svolením vydavatele. Chcete-li si k tématu přečíst více, můžete si knihu vypůjčit a/nebo si o něm promluvit se svým pastorem či jiným křesťanem. Od toho tu pro vás je. Petr Krákora
2
Z našich sborů - pozvánky a oznámení
zhruba ve věku 10-15 let. Aktivity a činnosti v anglickém jazyce budou pro děti připraveny denně od 9 do 14 hodin v tělocvičně naší Základní školy M. Luthera v Plzni. Na tuto akci je třeba děti přihlásit do konce května na sekretariátu církve (u paní Boučkové). Informace podá kterýkoli z pracovníků naší církve. Při přihlášení se platí registrační poplatek 500 Kč (vratný v případě účasti!). Více na internetu www.luterani.cz.
DEN DĚTÍ V TLUČNÉ Naše církev se podílí na pořádání zábavného odpoledne pro děti s názvem Den dětí v Tlučné. Akce probíhá v sobotu 28. května od 13 hodin na fotbalovém hříšti v Tlučné. Členové a přátelé naší církve připravují jednu z dovednostních disciplín, která bude mít (tak jako každý rok) biblický podtext a odkaz. Chcete-li pomoci s organizací, ozvěte se co nejdříve pastoru Krákorovi. Můžete se také zúčastnit se svými ratolestmi.
SLOVO PASTORA BĚHEM LÉKAŘSKÉHO KONGRESU Od 23. do 25. června bude v Plzni probíhat XVII. kongres České a slovenské pneumologické a ftizeologické společnosti. Třetího dne konání kongresu by měl zúčastněným přinést slova k zamyšlení pastor Krákora. Ten proto prosí o Vaše přímluvné modlitby, aby mu bylo dáno slovo a aby směle oznamoval tajemství evangelia (jak praví apoštol Pavel v Efezským 6,19).
NOC KOSTELŮ – NOC KAPLE V ROCHLOVĚ Naše církev se zapojila do celorepublikové akce Noc kostelů. Na zámku v Rochlově se v pátek 27. května večer koná Noc kaple v Rochlově, jejíž program pokračuje i druhý den. V pátek od 18 hodin se v zámecké kapli připravuje Modlitba za Rochlov s požehnáním, od 19 hodin pak Četba z vybraných pasáží Písma a konečně od 20 hodin Slovo a píseň na dobrou noc. Celý večer je pak možné absolvovat zámeckou prohlídku a poslechnout si přednášku o obnově zámku a přilehlého areálu. Jste zváni!
Liturgie bohoslužby – část 4. V tomto čísle Pečetě víry se po odmlce vracíme k sérii článků, které přibližují jednotlivé části bohoslužebné liturgie. Tato série má za cíl pomoci čtenářům a účastníkům bohoslužeb lépe porozumět tomu, co a proč se při bohoslužbě děje, co znamená co, aby tak byl člověk obohacen ve svém společenství s Bohem a Jeho lidem.
CELOSVĚTOVÁ KONFERENCE PASTORŮ KONFESIJNÍCH LUTERÁNSKÝCH CÍRKVÍ Od 4. do 6. června se v americkém městě New Ulm ve státě Minnesota koná celosvětová konference CELC, společenství konfesijních luteránských církví. Naši Českou evangelickou luteránskou církev bude na této konferenci zastupovat a prezentovat pastor Krákora. Pán ať požehná jeho cestě i pobytu!
Již jsme se věnovali vzývání Božího jména, vyznání hříchů a rozhřešení (odpuštění), dále úvodní modlitbě a čtení z Písma. Nyní přichází na řadu vyznání víry, zpívání chvály a kázání.
VĚŘÍM, PANE!
LETNÍ BIBLICKÁ ŠKOLA S AMERICKOU ANGLIČTINOU
„Slyšeli jste Slovo Boží.“ Tak zpravidla uzavírá pastor předčítání vybraných pasáží Písma (tzv. perikop). Bůh k nám promluvil a zjevil nám „kamínek z mozaiky“ svého odvěkého plánu na naši spásu. Co jiného můžeme jako ti, kteří mají uši k slyšení, prohlásit, než: „Věřím, Pane. Věřím Tobě. Věřím v Tebe.“ A právě to činíme – vyznáváme svou víru – obvykle slovy starobylého vyznání víry (tzv. kréda), kterým vyznávali svou víru křesťané před stovkami let. Nejčastěji jde o Apoštolské vyznání víry (jeho současná podoba je
O letních prázdninách, v týdnu od 11. do 15. července pořádá naše církev ve spolupráci s americkými křesťany Letní biblickou školu pro děti
3
známa od 6. st. po Kr.) nebo Nicejské (resp. Nicejsko-cařihradské) vyznání víry (4., resp. 5. st. po Kr.). Nejen však, že vyznáváme „věřím“, my vyznáváme také, „čemu věřím“ – ohledně Boha a Jeho díla. Vyznáváme (společně, a přesto každý za sebe) přesně ty pravdy, které nám Bůh zjevil ve svém Slově a kterých jsme se my chopili vírou. Vyznání je vlastně stručný souhrn základních křesťanských učení. Trojitá struktura kréda („VĚŘÍM V BOHA, OTCE … I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO … VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO …“) odráží základní nauku o Bohu, totiž jedinost Boha existujícího a projevujícího se ve třech odlišných osobách.
Některé pravdy a tedy i kázání slouží k budování víry, tj. k uchopení a přijetí skutečností (jsou o Božím díle pro nás). Jiné pravdy a tedy i kázání slouží k budování křesťanského života, tj. k uplatnění a použití (jsou o Božím díle v nás). Například kázání o Kristově nanebevstoupení bude patřit do první skupiny, zatímco kázání o ovoci Ducha svatého v našem životě, kterým je „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“, náleží do druhé kategorie.
CHVÁLA DNE Následuje druhá píseň či chvála, kterou jako sbor Bohu zpíváme. Připomeňme, že ta úvodní sloužila k navození bohoslužebné atmosféry, k naladění příchozích na „duchovní vlnu“, k přípravě ve víře na setkání s Bohem. Tato chvála uprostřed bohoslužby se zpravidla označuje jako „chvála dne“. Ne proto, že by se při ní „chválil den (před večerem)“, ale proto, že je ústřední a hlavní písní bohoslužby a odráží téma nedělního dne či svátku církevního roku. Vybírá se chvalozpěv, který svým textem spojuje předcházející čtení z Písma s nadcházejícím slovem kázání. Našeho srdce se tak dotýká daný „střípek evangelia“ trojím způsobem (z Písma, z písně, z kázání). Společné chválení a zpěv celého shromáždění zároveň vyjadřuje jednotu ve víře a v uctívání pravého, živého Boha.
V každém případě, ať už je poselství kázání jakékoli, hlavní idea zůstává: Jako kdysi Bůh promlouval k lidem majícím své pochybnosti, obavy, bolesti a problémy, tak i dnes promlouvá k nám, kteří máme ty své. Tak jako lidem v dávných dobách nabízí Bůh i nám dnes záchranu, odpuštění a nový život ve svém Synu Ježíši Kristu. On, a nikoli kazatel, je proto středobodem každého kázání. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
CO TO ZNAMENÁ … PRO MĚ?
Výsledky sbírky na opravu a revizi zvonů
Kázání je Boží slovo aplikované pro člověka dnes. Pastor či kazatel ho pronáší „jako Kristův velvyslanec“ a „na místě Kristově“, jak říká Pavel v 2. Korintským 5:20. Podle toho je třeba poselství kázání brát – jako věrohodné a pravdivé poselství od Boha. Pro kazatele z toho plyne: „Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží.“ (1. Petrův 4:11) Ať správně „rozděluje slovo pravdy“. (2. Timoteovi 2:15) Vždyť kazatelé a učitelé Slova budou souzeni s větší přísností (Jakubův 3:1).
O Velikonocích byla uzavřena sbírka na opravu a revizi zvonů v našich sborech. V plzeňském sboru jsme mezi sebou vybrali 18 018 Kč, v tlučenském sboru pak 1208 Kč. Dále nám na opravu přispěla obec Tlučná částkou 10 000 Kč. Na výzvu o dobrovolný dar na opravu zvonu, uveřejněnou v posledním čísle Tlučenského zpravodaje, dále přispívají občané obce dle svých možností a zájmu. Také jsme oslovili s prosbou o pomoc naše křesťanské přátele v USA. Celkové náklady na revizi a opravu totiž přesáhly výši 50 000 Kč.
Kázání může být tematické (na určité téma, např. „manželství“ nebo „křest“), většinou je však textové (založené na textu z Písma). V tom případě kázání biblický text vysvětluje a vykládá pravdy v něm zjevené. Tyto pravdy také ilustruje na jiných příkladech a dokládá jinými texty s Písma, neboť „Písmo interpretuje Písmo“. Důležitou částí kázání je jeho individualizace – tedy odpověď na otázku, „co to znamená pro mě?“.
DĚKUJEME VŠEM DÁRCŮM!
4
Nové knihy v naší křesťanské knihovničce
Od Mojžíše k Malachiášovi Bůh učinil první a nejdůležitější krok. Promluvil k Mojžíšovi. A Mojžíš psal. Když skončil, nařídil Lévijcům (Izraelcům z pokolení Léviho, kteří se starali o svatostánek), aby uchovávali jeho knihu ve svatostánku (stanu setkávání) hned vedle schrány Boží úmluvy. Bůh ale nechtěl, aby se z této knihy stal muzejní artefakt, a proto řekl Mojžíšovu následovníkovi: „Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno.“ (Jozue 1:8) Také poučil každého izraelského krále, aby si dal „napsat do knihy opis tohoto zákona“ a četl v něm „po všechny dny svého života“ (Deuteronomium, neboli 5. Mojžíšova 17:18,19). Mojžíšovy knihy pocházely od Boha. Měly Boží autoritu.
Nabízíme vám k zapůjčení tyto nové knihy: John Blanchard, Evoluce – Fakta, nebo Fikce?, brožurka zabývající se teorií evoluce Slovo na cestu, moderní, volný překlad Nového zákona pro 3. tisíciletí (vhodné pro mladé, začínající čtenáře Bible) Dotkni se výšin – Po stopách slavných osobností, dvojdílná kniha skupiny autorů přibližující osudy velikánů světových dějin (Vincent van Gogh, T. G. Masaryk, Izaak Newton, Pelé, Jan Hus, T. A. Edison, J. A. Komenský, aj.) Joshua Harris, Vášeň pro církev, knížka o tom, proč nebýt jen návštěvníkem církve
Další svatá písma následovala. Bůh mluvil k Jozuovi. A Jozue psal. Podobně i Samuel, David, Šalomoun, Izajáš, Jeremjáš a další. Po mnoho století „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků“ (Židům 1:1) a jejich inspirované texty byly přidávány ke sbírce. Během svého zajetí v Babylonu našel Daniel útěchu při čtení knih Mojžíše a Jeremjáše. Lze předpokládat, že také ostatní Židé se ve vyhnanství pilně zaobírali těmito a dalšími inspirovanými spisy.
… a mnohé další. PŘIJĎTE SI VYBRAT!
Setkání křesťanské mládeže Zveme mladé věřící i hledající na TURNAJ V MINIGOLFU na závěr školního roku.
Kněz Ezdráš se vrátil z Babylonu s knihami Mojžíše a proroků. Bůh poté promluvil k Ezdrášovi. A Ezdráš psal. Stejně tak Nehemjáš. Jen málo toho víme o Nehemjášovu současníkovi Malachiášovi (poslednímu z proroků Starého zákona). Víme ale, že slovo Boží se stalo k Malachiášovi jen o něco víc než čtyři sta let před narozením Krista.
Koná se v Borském parku v neděli 26. června odpoledne (od 15 hodin). Bližší informace podá pastor Krákora.
Josephus a Ježíš Josephus Flavius byl židovským historikem žijícím v době apoštolů. Poznamenal, že jeho židovští krajané mají 22 svitků, kterým „právem každý věří, že pocházejí do Boha“. Napsal také, že všichni Židé „mají na nich trvat, a pokud by to bylo nutné, i za ně zemřít“ (Proti Apiónovi 1:8). Čtyři z těchto židovských svitků obsahovaly více než jednu „knihu“ Starého zákona. Spisy dvanácti tzv. malých proroků (Ozeáš, Jóel, Ámos, …, Malachiáš) byly například zaznamenány na jediném svitku a jejich pořadí se lišilo od našeho. Nicméně výše zmíněných 22 svitků obsahovalo všech 39 knih Starého zákona.
HISTORIE BIBLE II. Napsal Paul Zell, profesor na Wisconsin Lutheran Seminary
Mojžíš a proroci Nějaký cizinec se přidal ke dvěma mužům na cestě do Emauz. Byli zmateni, zatímco on „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24:27). To, co se dělo tehdy, pokračuje dodnes. Písmo z dob Mojžíše a proroků mluví i dnes s autoritou samotného Boha.
Svědectví Ježíše a jeho apoštolů to podporuje. Citovali nebo se odvolávali na slova z každé z knih Starého zákona, s výjimkou Ester a Písně písní, ale ani tyto dvě knihy neunikly Ježíšovu schválení. Boží Spasitel opako-
5
vaně potvrzoval platnost celého „zákona i proroků“, spisů, které jeho krajané také přijímali (např. Matouš 7:12; Lukáš 16:16).
vyjádřili pochybnosti týkající se apokryfů, ale jejich hlasy byly nakonec přehlušeny většinou. Především Augustýn se ukázal být velmi vlivný a na konci 4. st. přesvědčil místní církevní koncily v Hippo a Kartágu, aby začlenily apokryfy mezi texty všeobecně považované za Svaté Písmo.
Při jedné příležitosti Ježíš činil židovské vůdce zodpovědnými za zabíjení proroků v průběhu staletí, a to „od krve Ábelovy až po krev Zachariáše“ (Lukáš 11:51). Ábelova smrt je zaznamenána v knize Genesis (1. Mojžíšova), v prvním svitku židovské sbírky svatých písem. Zachariášova smrt je zmíněna ve 2. knize Letopisů (neboli 2. Paralipomenon), v posledním svitku podle židovského pořadí. Ježíš tak zmapoval spisy Písma od 1. Mojžíšovy po 2. Letopisů – tj. celý Starý zákon. Uznával oněch 22 svitků, tak jako my uznáváme v nich obsažených 39 knih. Ježíšův Starý zákon (v Jeho době to bylo celé Písmo) je i naším Písmem – Starým zákonem.
Církevní reformátoři 16. století opět otevřeli diskusi týkající se apokryfů. Ve svém překladu Bible do němčiny z roku 1534 Martin Luther seskupil tyto texty na konci Starého zákona. „Knihy, které nejsou rovnocenné svatému Písmu, ale nicméně jsou užitečné a stojí za přečtení,“ nazval je tehdy. Někteří reformátoři je dokonce úplně vypustili ze svých překladů Bible. (Poznámka: Dnes některá vydání Českého ekumenického překladu Bible tyto starozákonní apokryfní knihy obsahují, a to pod označením knihy deuterokanonické, čili „druhého kánonu“.)
Skryté spisy
V roce 1546, římskokatolický sněm v Tridentu ukončil veškeré diskuse ve svých řadách a zařadil 11 knih apokryfů do Bible. Poté vyhlásil: „Jestliže někdo neuznává jako božské a kanonické celé knihy se všemi jejich částmi … a jestliže vědomě a úmyslně pohrdá těmito výše zmíněnými tradicemi, ať je proklet.“
Ne všichni bibličtí učenci však přijali toto omezení. Od 3. století před Kristem byla totiž židovská písma překládána do řečtiny. Tomuto překladu se říká Septuaginta (lat. sedmdesát, LXX, podle počtu židovských překladatelů) a vznikl v Alexandrii v Egyptě. Židé žijící v té době v Alexandrii věřili, že také starozákonní apokryfy by měly být přidány k svatým Písmům. Tím, jak Septuaginta postupně získávala uznání po celém řecky mluvícím světě, tak do jisté míry získaly uznání i v ní obsažené apokryfní knihy.
Luteránská církev ve svých vyznáních neklade žádná nařízení ani hrozby. Jako věřící poukazujeme na nepravdivost některých částí apokryfů jako důkaz, že nejsou Božím slovem. Vidíme, že ani žádný z těchto spisů o sobě neříká, že je inspirován Bohem nebo že přináší Boží proroctví. Slyšíme Ježíše a jeho apoštoly mluvit o „Mojžíši a prorocích“ a poznáváme, že odkazují na 39 knih Starého zákona – ne víc a ne méně.
Starozákonní apokryfy zahrnují kolem 14 textů. Jsou tu dvě knihy nauky: Moudrost Šalomounova (čili Kniha moudrosti) a Sírachovec (neboli Eklesiastikus). Tóbijáš je přirovnáván k náboženskému románu, zatímco kniha Júdit je spíše povídkou. První a Druhá Ezdrášova (také se nazývá Třetí a Čtvrtá Ezdrášova) a První a Druhá Makabejská líčí události, které se odehrály v období „mezi Starým a Novým zákonem.“ Báruk se čte jako jiní proroci, zatímco Modlitba Manasesova je zjevně dílem pisatelovy představivosti. Jsou zde také tři legendární přídavky ke knize Daniel a přídavky k Ester.
Především jsme pak stejně přesvědčeni o tom, o čem byli dva učedníci na cestě do Emauz. Ten cizinec na cestě jim vysvětlil, co „Mojžíš a proroci“ hlásali o smrti a zmrtvýchvstání Spasitele světa. Když od nich odešel, dívali se jeden na druhého a říkali si: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lukáš 24:32) Písma Starého zákona jsou dílem Ducha svatého. Tato Písma sama mají moc nás přesvědčit o své pravosti a autoritě stojící za nimi, abychom se mohli radovat nad dobrou zprávou, kterou přinášejí.
Židé v Palestině nepřijímali tyto „knihy zvenčí“. V jejich synagogách byly uloženy v truhle nebo v přístěnku odděleně od „Mojžíše a proroků“ a Židé je odmítali číst na veřejnosti. Odtud výraz apokryfy, což v řečtině znamená „ty, které jsou skryté“.
Moses and the Prophets. Forward in Christ, Vol. 97, 9/2010, © 2009 Forward in Christ, adm. by Northwestern Publishing House. Reprinted with permission. (Použito se svolením.) Přeložila Pavla Boorová.
Naproti tomu křesťané byli a jsou rozděleni v pohledu na postavení apokryfů. Většina prvních křesťanských vůdců neznala hebrejštinu, proto spoléhali převážně na řeckou Septuagintu, a tak mnoho z nich pohlíželo na apokryfní starozákonní texty příznivě. Když Jeroným přeložil Starý zákon do latiny z hebrejského originálu, vyjádřil znepokojení, protože žádné apokryfy nebyly k dispozici v hebrejštině, a on proto odmítl tyto texty přeložit. Órigenés, Cyril jeruzalémský, Atanáš a další církevní otcové
Za práci na tomto vydání Pečetě víry děkujeme pastoru Petru Krákorovi, Pavle Boorové a Milanu Karasovi ml.
6