„Výš, výš!!“ křičela jsem s pronikavým smíchem a křečovitě jsem se při tom držela dvou starých provazů, jenž nám společně s kouskem starého dřeva po několik dlouhých dětských let sloužili jako houpačka. Při každém dalším rychlejším zhoupnutí, když mě na malý okamžik zaslepilo ostré světlo zapadajícího coloradského slunce, se mi žaludek zhoupl v setrvačnosti a měla jsem pocit, že padám…byl to zvláštní pocit, a bez jakékoliv sebezáchovy z mé strany, i docela legrační. „Viktorie! Pojď k nám! Přišel ti dárek!“ Celá jsem ztuhla, tělem mi projela vlna adrenalinu a bez váhání jsem pustila to do rukou řezající lano a s vřískotem jsem vyletěla z houpačky. „Dlouhej let, co?“ prohlásila jsem po tvrdém přistání a skoro neznatelně jsem při tom mrkla na svou nejlepší kamarádku stojící vedle stále se kmitající houpačky. „Ale rekord to není.“ Prohlásila s úšklebkem ve tváři a popadla mě za zablácenou ruku, kterou jsem měla ještě stále na zemi. Táhla mě směrem do zeleného údolí, kde mezi ohradami stál náš malý dřevěný srub s malou stodolou a stájemi. „Co myslel tím: Přišel ti dárek?“ uvažovala jsem nahlas, když jsme sbíhaly ze svahu a obě jsme musely dávat pozor, abychom nezakoply. „Že nad tím přemýšlíš.“ Pokárala mě Alice a opět sklonila hlavu, aby viděla kam došlapuje. „Vždyť už tam skoro jsme.“ Dodala potichu a na tváři se jí objevil lišácký úsměv. Prudce jsem zastavila a vytřeštila oči. Alice ještě udělala pár rychlých kroků, než si všimla, že už s ní neběžím. Zastavila se na velkém kamenném balvanu a v její tváři jsem viděla zadržovaný smích. „Ty jsi s nima dohodnutá! Takže ty víš, co dostanu k narozeninám a nic jsi mi neřekla?!“ vyslovila pomalu s překvapením v hlase. „Ty zrádkyně!“ volala jsem se smíchem na prchající Alici, která měla mezi tím, než jsem se stihla vzpamatovat, pěkný náskok. „Jen počkej, až tě doženu!“ Ladným skokem jsem se přenesla přes dřevěnou ohradu a dostala se tak mezi stádo ovcí, které se do té doby poklidně páslo ve svém rozlehlém výběhu, který Alice musela obíhat. „Běžte holky! Běžte!“ řvala jsem z plných plic a máchala při tom pažemi, abych si mezi stádem prorazila co nejrychleji cestičku… Minula jsem poslední ovci a dál sbíhala dolů až k bráně, kterou jsem se neráčila ani otevřít. Přeletěla jsem ji, aniž bych myslela na dopad. „Vyhrála jsem!“ prohlásila jsem hrdě sbírajíc se ze země. „Jednou se při tom našem soupeření zabiješ!“ procedila Alice skrz úsměv a dále s dlaněmi opřenými o kolena se snažila nahnat nějaký vzduch do plic. Než jsem se stačila úplně oprášit a popadnout dech, který jsem ztratila nejspíše někde u ovcí, uslyšela jsem za sebou tu očekávanou větu: „Vše nejlepší Viki.“ S dychtivostí a očekáváním jsem se otočila. Pohledem jsem hledala své dárky zabalené do pestrých papírů, ale nic takového v náruči nikdo nedržel. Ještě chvíli jsem beze slova stála, než mi došlo, že tam nestojí jen moje rodina. Z očí mi vytryskly slzy a na tváři se mi vykouzlil šťastný úsměv.
Táta se pousmál, posadil si klobouk zpět hluboko do čela a s opakovanou větou „Vše nejlepší.“ houpavě ustoupil stranou, abych měla lepší výhled, a pomalu ke mně natáhl svou silnou dlaň, ve které držel smotané lano. Nevěřícně jsem popadla provaz, který mi byl nabízen, jako bych se bála, že mi může zmizet. Pomalu jsem zvedala zrak, srdce mi tlouklo a z přihlížejících jsem cítila napětí. Slzy mi stále stékaly po tváři. Zhluboka jsem se nadechla a nedočkavě popošla o pár kroků blíž, abych si udělala prostor v davu a konečně mohla spatřit svého prvního čtyřnohého parťáka v plné své kráse…Kráse? Nevím, zda je to to pravé slovo, které bych v tuto chvíli měla použít, protože hezčího koně jsem ve svém zatím krátkém životě ještě nikdy neviděla. Pomalu jsem mu přejela dlaní po krku, zdála se být tak malá proti němu. „Je to 6-ti letý valach od Carberryových a myslím, že by jste si mohli rozumět.“ Řekl tichým pronikavým hlasem, který jsem na něm měla tak ráda. Po chvíli už jsem nic jiného nevnímala. Měla jsem svého prvního opravdového koně! Valášek byl typický hnědobílý paint horse. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se roztřepaným hlasem a utřela si tváře špinavými dlaněmi. Hlína z rukou se ale smíchala se slzami a tak se mi ve vteřině podařilo přeměnit se z dcery rančera na dokonalou indiánku. Maminka si ke mně hned přidřepla, kapesníkem mi začala jemně otírat obličej a poté nenápadně koukla na bratra, který pohotově vytáhl nový klobouk a se slovy : „Však ty víš“ mi ho obratně posadil na mé rozcuchané vlasy. Jako vždy byl originální, pomyslela jsem si a nechala si sklouznout klobouk hlouběji do čela. „Celý tatínek“ utrousila maminka a klobouk mi chtěla zvednou zpátky. „Ne mami, takhle se to teď nosí!“ řekla jsem a obrátila pozornost zpět k mému novému parťákovi. Z davu se ozýval smích, periferně jsem zahlédla, jak se teta k mamince naklonila a něco jí začala vyprávět. Asi opět nějaká její moudra o výchově dětí, pomyslela jsem si a dál tomu už nevěnovala pozornost. „Jak se teda jmenuje?“ zeptala jsem se hlasitěji, aby mě všichni slyšeli a já se tak konečně dopátrala odpovědi. „Říkej mu jak chceš, vždyť víš, jak to je se jmény u Carberryových na ranči…“ řekl s úsměvem a oči mu při tom jiskřily. „Tak mi to řekni! Jsem zvědavá! A aspoň se nasmějeme…tati.“ Vyhrkla jsem ze sebe s prosebným tonem v hlase. „Eagle“ odvětil a dav za ním propukl v hlasitý smích. „No, mně se docela líbí…jenže je na painta krátké.“ Řekla jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel. „Bude to Prairie Eagle“ prohodila jsem hlasitěji, aby to nyní už bylo slyšet a čelist se mi pevně semkla, jako bych věděla, co příjde. „Prairie Eag-“ nedořekl strejda, protože jeho smích spolkl koncovku. Naštvaně jsem svraštila čelo a vodítko jsem drtila v zaťaté pěsti. Bylo mi jedno, že jim to připadá legrační…A co? Je přeci můj a v překladu se ukrývalo něco zvláštního, byla tam svoboda, rychlost, prostě vše, co jsem díky němu byla…Byl to můj Prérijní Orel…
Po 10-ti letech „Obmotej to laso pořádně, ať se ti nevyškubne!“ Rychle jsem poslechla bratrův rozkaz a upevnila provaz pevněji okolo hrušky. Jemně jsem přizvedla ruku s otěžemi a přitiskla na okamžik holeně. Orlík bez zaváhání tři kroky zacouval. Lano se naplo a mi teď mohli jen stát a přihlížet, jak se táta s Jakobem to svázané tele značkují. Pochválila jsem svého čtyřnohého parťáka, který mě už celých 10 let všude doprovázel. „Deset neuvěřitelných let a uteklo to tak rychle, co Orlí?“ zeptala jsem se s úsměvem a opět přejela dlaní po jeho sametovém krku… „Viki? Slyšíš mě?“ vyrušil mě táta ze snění… „Ano tati, co se stalo?“ řekla jsem překvapeně a narovnala jsem se v sedle. „Potřebuju, abys jela domů pro lanko, musíme jedný Longhornce zkrátit roh.“ Řekl a pomalu odvazoval tele. „Jasně tati, hned pojedu.“ Odvětila jsem a pomalu jsem začala smotávat laso. Otevřela jsem si železnou bránu corralu a pobídla jsem Orlíka do cvalu. Za ta léta, kdy jsme spolu chodili pracovat s dobytkem, znal cestu snad lépe než já. Táta měl pravdu, když mi ho k 10-tým narozeninám dával se slovy: „ Myslím, že si budete rozumět.“ Projížděli jsme zrovna mým oblíbeným místem, místem „Velkého dubu“, když jsem poprvé slyšela ten dupot. V životě jsem nic podobného neslyšela a to i přes to, že většinu života jsem strávila v divočině. Orlík se zastavil, kolem nás byl všude hustý les. Travnatá pěšina byla nasáklá vodou a koňská kopyta ji při cestě za dobytkem úplně rozbahnila. Parťákovy kopyta byly při každém došlápnutí úplně pohlcena. Oba jsme znervózněli. Nehybně jsme stáli na místě a já se snažila odhadnout, odkud ten podivný zvuk vychází. Po chvíli Orlík začal nervózně přešlapovat a házet hlavou. To už byl ten dunivý zvuk všude okolo. Rozléhal se. Ozvěna se odrážela od všudypřítomných stromů. Nebylo už více času. Museli jsme zkusit vyrazit vpřed i když tam byl hluk nejsilnější. Bláto nám totiž neumožnilo obrat. Se slzami v očích jsem stiskla holeně, jak nejvíce to šlo. V jedné ruce jsem křečovitě svírala otěže, druhou jsem zabořila do jeho hřívy, jenž mi teď poskytovala jedinou útěchu. Bláto nám ale neumožnilo rychle uniknout. Nestihli jsme to. Zvíře se vynořilo z hustého lesa. V okamžiku jsem se ocitla na zemi. Nohou mi projela ostrá bolest. Slzy mi stékaly po vystrašené tváři. Řev zvířete mě vrátil zpět do reality. Pohlédla jsem ke zvířeti a čelist mi údivem klesla. Nikdy předtím jsem neviděla tak velikého medvěda. V jeho očích byl vztek. Byla jsem přesvědčena, že mě zabije. Mezi mnou a tím obrem se v blátě snažil vstát Orlík. Nohy mu po kluzkém bahně podjížděly. Strach, který jsem Orlíkovi zahlédla v očích, mě soužil. Byl to můj nejlepší přítel. Už jsem nemyslela na sebe, chtěla jsem jen, aby se on zachránil, aby utekl. Neudělal to. Ve chvíli, kdy se medvěd zvedl na zadní nohy, Orlík si stoupl přímo mezi nás. Naposledy jsem mu koukla do očí. V ten okamžik mnou projelo tolik emocí. Omluva, odpuštění, láska, přátelství…On jakoby mi pohledem říkal: „Já vím.“ Pak ho medvěd napadl. Nebyla jsem ničeho schopná. Snažila jsem se vstát, asi jsem si myslela, že bych ho mohla zachránit, ale bolest v noze byla až příliš veliká. Ozvaly se hlasité výstřely. Pár okamžiků po tom, kdy medvěd napadl Orlíka. Mohutné zvíře se pomalu sunulo k zemi. Půda se při jeho dopadu otřásla. Z posledních sil jsem pohlédla na Orlíka. Pomalu vstával. Celé jeho tělo se klepalo. Hlavou se mi prolétaly různé myšlenky. Můžu za to já? Stihli bychom to, kdybych nezaváhala? „Viki, Viki, slyšíš mě?“ zaslechla jsem tatínkův prosebný hlas. Strach, který jsem v něm slyšela bylo to poslední, co si pamatuji. Ranní světlo prosvítilo celou místnost. Už jsem neležela uprostřed lesa. Nyní jsem byla na měkké posteli, po celém těle se mi rozlévalo všudypřítomné teplo . Bála jsem se otevřít oči. Zůstala jsem nadále ležet a se stále intenzivnějším tlukotem srdce jsem přemýšlela. Co všechno byl sen?
„Orlík!“ vykřikla jsem najednou z plných plic. S úplnou beznadějí jsem se snažila dostat z postele. Přes mou momentální otupělost jsem si uvědomila tu nesnesitelnou řezavou bolest až po chvíli. Nedalo se to vydržet, musela jsem se poraženě vrátit na lůžko. V místnosti nikdo nebyl. Teplé slzy mi stékaly po chladném obličeji. Celé tělo se mi klepalo a já seděla na posteli jako přikovaná. Najednou se prudce rozletěly dveře, maminka slyšela můj výkřik a spěchala ke mně, ruce měla natažené, jakoby mě chtěla zachytit při pádu. Objala mě a já propadla ještě větší beznaději. „Ma-ma-mi, co O-Orlík?“ vykoktala jsem ze sebe. Maminka si mě mírně odtáhla od těla, aby se mi viděla do očí. Držela můj obličej pevně ve svých dlaních a v očích se jí třpytily slzy. „Všechno bude zase dobré,“ řekla potichu a jemně mi palci otřela slzy na tváři. Nechápala jsem její reakci. Takže je mrtvý? Já ale nechci jiného koně! Chci zpátky Orlíka! Nemůžu mít jiného koně! Křičela jsem v hloubi duše. „Pojď, pomůžu ti vstát, ležela jsi až moc dlouho…musíš jít ven“ uklidňovala mě maminka tichým hlasem. „Tatínek už čeká“ řekla s lehkým úsměvem, který jsem na ní viděla tak ráda. Pomalu jsem se s její pomocí postavila. Prý tu byl několikrát i pan Greene- místní doktor- a tak bylo vše předem připravené. Chvilku jsem tedy stála na jedné noze, prohlížejíc si obvaz na té druhé. Samozřejmě jsem ihned musela zkusit, jak moc noha bolí a na jakém bodu funkčnosti se nachází. Můj test však přerušila mamka, která na mě celou dobu zírala s nevěřícným pohledem. „Vem si to“ prohlásila a podala mi berle. S kamennou tváří jsem je popadla a snažila se nedávat tolik najevo svou zlomenost. Mamka šla napřed a podržela mi dveře. Cítila jsem se hrozně, nejraději bych se vytratila, odešla pryč od všech těch lidí. U stodoly jsem zahlédla nějaký dav lidí. Nejistě jsem zvedla zrak, nepoznávala jsem nikoho z té skupinky lidí, jen jsem cítila, jak na mě všichni civí. Snažila jsem se to ignorovat. Když jsem přišla blíž, uvědomila jsem si, že hlouček lidí, který mě nyní upřeně pozoruje, jsou veterináři z nedalekého Ouray. Přišla jsem blíž, tatínek houpavě ustoupil stranou, abych měla lepší výhled, a pomalu ke mně natáhl svou silnou dlaň, ve které držel smotané lano. Nevěřícně jsem popadla provaz, který mi byl nabízen, jako bych se bála, že mi zmizí. Pomalu jsem zvedala zrak, srdce mi tlouklo a z přihlížejících jsem cítila napětí. Slzy mi stále stékaly po tváři. Zhluboka jsem se nadechla a nemotorně popošla o pár kroků blíž, abych si udělala prostor v davu a konečně mohla spatřit svého čtyřnohého parťáka v plné své..své co? Oddanosti, přátelství a lásce…Pomalu jsem mu přejela dlaní po krku, už nebyla tak malá. Už jsme byli stejní. „Miluju tě Orlíku“ zašeptala jsem a rukou jsem mu prohrábla jemnou kštici, abych viděla do jeho očí. Těch nejkrásnějších a nejupřímnějších očí. „Myslím, že lépe jsem vybrat nemohl.“ Řekl tatínek tichým pronikavým hlasem, který jsem na něm měla tak ráda. Po chvíli už jsem nic jiného nevnímala. Měla jsem zpět svůj život- typického hnědobílého painta.
Fotíme koně na prodej Koupě kvalitního koně není jednoduchá záležitost. Jedna z možností, jak si toho správného vybrat nebo nabídnou, je inzerce na internetu. Nabízených koní je nyní mnoho a proto pokud chcete s prodejem uspět nebo ho zrychlit je důležité nějak zaujmout. Kromě dobrého celkového popisu (i charakteru) a uvedení rodičů, věku, výkonnosti je důležité přiložit také kvalitní snímek koně. To bývá totiž první faktor, který upoutá zrak případného zájemce. Výběr fotoaparátu zde není nijak zvlášť důležitým. Kvalitní fotografie se dá pořídit i obyčejným digitálním fotoaparátem. Důraz by se však měl klást na ostrost a na úhel pohledu. Základní snímek by měl zobrazovat koně ze strany a to ve výstavním postoji (vzdálenější nohy směřují vždy pod tělo koně). Dále je důležité, aby se fotograf vyvaroval rušivých elementů, které by omylem mohly být zachyceny na snímku ( např. auto, nepořádek na dvoře...). Jak to tedy má být správně? Plac na kterým koně budete fotit by měl být rovný a nezakrývat kopyta (to by mohla způsobit vyšší tráva). Pozadí by mělo být s koněm v kontrastu, aby se v tom obrys těla neztrácel (pro světlé koně se hodí třeba les a pro tmavé je nejvhodnější louka nebo jakékoliv jednotné světlé pozadí). Aby se koník líbil, je nutné ho pořádně vyčistit, upravit hřívu, ocas a kopyta. Též k dobrému vzhledu přispívá i letní srst, protože dlouhá zimní trochu zkresluje. Dále je dobré použít spíše uzdečku než samotnou stájovou ohlávku. Aby kůň stál správně a pozorně je potřeba další osoby, která se o to postará místo Vás, pokud fotíte. Prodáváte-li sportovního koně, vyplatí se použít fotografii, která zachycuje koně při práci.
Špatně-koník stojí špatně, rušivé elementy v pozadí, špatný úhel pohledu.
Správně- kvalitní foto, dobrý postoj, správný úhel pohledu.
