Kapitola 15
JAK JSEM SE V BASE VZMOHL
Bum, prásk, hotovo. Kavalír z Waterloo leží a nehýbá se. Přivezli ho včera. Tak jako většina byl v šoku, nemohl uvěřit, že metafyzické mříže udělaly z jeho dosavadního života historii. Jen momenty jako smrt blízkého člověka, těžký rozchod, smrtelná nemoc, bankrot, nevěra dlouhodobé lásky, těžká drogová závislost partnera se dají srovnat se šokem, se kterým se nyní vysoký pán s knírkem, který vypadá a mluví jako důstojník z války Severu proti Jihu, snaží vyrovnat. Jeho „vyrovnávací technika“ byla mluvení. Nejdřív mluvil na zvědavce zajímající se o něj, že je nový. Až jim strhal uši, mluvil na kohokoliv, kdo nemohl utéct. Pak si stoupnul do dveří koupelny a hodinu mluvil ke kabinkám, ke všem mužům, kteří v nich právě vykonávali malé i velké potřeby. Po dlouhé době se na záchodech nedělala fronta. Nikdo si nezkoušel u kadění číst noviny nebo kouřit cigáro, aby nemusel poslouchat další: „... No a pak jsem v osmdesátém čtvrtém musel odjet do ciziny. Můj pes mě miloval a já miloval ho, ale vzít ho s sebou jsem nemohl, a tak jsem ho na zahradě zastřelil. Chudák by se stejně steskem utrápil. A v devadesátém druhém jsem si koupil boty za dva tisíce, a pak jsme se opili a házeli jsme sešněrované boty na elektrické dráty a já je tam nechal viset. Ale kámoš se pro ně v noci vrátil, vylezl na stožár, něco probilo a byl z něj škvarek.“ A z Waterloo důstojníka, Belgičana, je teď placka. Tři chlapi ho nesou na ošetřovnu. Mám déja vu, není to dávno, co takhle nesli mě. Waterloo dorazila noc na zemi pod schodama, tam kde umřel Novozélanďan z minulé kapitoly. Místo, dlouho obsazené Andrejem, který se včera totálně psychicky zhroutil, a tak pro něj bachaři v narvaných barácích našli postel, se uvolnilo, a v té chvíli přivezli Waterloo... Je to tam děsné, obzvlášť bez „fénu“. Tropické vlhko, vedro, dusno, plíseň, prach a statné krysy honící popelnicové kočky. Švábů celá armáda. Jestli byl Waterloo navyklý na klimatizaci, pak to nemohlo skončit jinak. 100
101
Jak jsem psal, první dva měsíce jsem si zdejších podmínek ani moc nevšímal. Na vlhko, vedro, hmyz, hady (zrovna dneska jsme s TMR vytahovali z okapové roury hroznýše, kterého by chtěli v každé zoo, přes dva metry dlouhého a měl sílu za dva chlapy) jsem byl zvyklý z „pralesních“ meditací pod našim stromem Bódhi*. A samozřejmě mi pomáhala kombinace „védantového“ nelpění na těle a také filozofie horolezecké líhně, v níž jsem vyrůstal, s hesly jako: Bolest je výmluva, Nemůžu znamená rozcvička... Védantové pojetí duchovna jsem vždycky doporučoval na krizové situace. Jestliže je všechno kolem iluze, tedy jestliže náš hmotný svět je jen přelud (Mája), tak čím je vám v něm hůř, tím snáze si to přiznáte. To je princip asketismu, to je podstata Ježíšova: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč branou království nebeského.“
Kdykoliv se ocitnete v krizi, bolesti, beznaději, zkuste si na chvíli říkat: Toto tělo není podstata mého já. To, co se děje tomuto tělu, nemá s mou podstatou nic společného. A pak se Átmavičárou** zeptáte: Kdo jsem já? Radíval jsem to lidem a poradil bych to i Waterloo, ale on jen mluvil, mluvil, a pak se rozplácnul na schodech. * Strom Bódhi – také Strom osvícení či Strom probuzení, pod kterym podle buddhistické tradice dosáhl osvícení Buddha Gautáma. ** Átmavičára – filozofické sebedotazování je meditační technika zaměřená na rychlé dosažení duchovní realizace.
102
Mě z tvrdé, prašné země po dvou měsících pozvedl Amro, mladík se vzhledem boxera těžké váhy, který právě dokončil poslední pilotní zkoušky. Trochu se po nich opil a když podbroušen za bílého dne přijel domů, jeho láska začala házet talíře a hrnce plné jídla na jeho hlavu. „Ožralo! Ochlasto! Zlité prase!“ křičela před každou další střelou. Amro přecitlivělý na své napomádované vlasy, z nich vytřepal špagety a rajčata, a aby v záchvatu zuřivosti neknokautoval svou lásku, praštil dveřma a odjel do baru pokračovat v oslavě piloťáku a zapít hádku. Tam se dorazil rychlou střelbou vodek prokládaných tequilou. A pak, stále ještě za bílého dne, ožrala za volantem přehlédl červenou. Kdyby jel dál, zřejmě by se nic nestalo, ale Amro byl zodpovědný pilot, a tak když mu jeho opilé reflexy nahlásily, že přejel červenou, zastavil uprostřed křižovatky a zkoušel zacouvat zpátky mezi stojící auta. Když drobný policista viděl, že řidič nenásleduje jeho pokyny a nevystupuje, otevřel dveře u spolujezdce a naklonil se dovnitř. Když boxer těžké váhy Amro uviděl „zloděje“ uvnitř svého auta, sevřel jeho krk a vykopnul ho z auta tak, že policista přistál na kapotě vedle stojícího auta. Soud nakonec Amrovi uznal, že se nejednalo o úmyslné napadení policisty, nýbrž o zoufalý opilcův obranný akt před pouličními zloději. A když k tomu, co si mezi námi odseděl, zaplatil tučnou pokutu, mohl odletět domů, a já tak přistál na jeho posteli. Postel byla na konci temné chodby, těsně pod stropem, přesně v místě, kde se shlukuje horko, vydýchaný vzduch a prdy ze všech pokojů v našem „kombu“. Zprvu skutečnost, že mi Amro přenechá postel se vším zařízením, působila báječně. Dal jsem si na ni svá dvě trička, náhradní kraťasy a kartáček a šel jsem na dvůr. Vrátil jsem se brzy, ale pozdě. Nenechavé ruce spoluvězňů mi z Amrova dědictví nenechaly nic, kromě železné konstrukce a překližky. Sbohem „závěsy“ zajišťující soukromí, sbohem polštáři zajišťující hezké sny, sbohem deko i povlečení, sbohem matrace! Větrák, který do zatuchlého vzduchu chodby vnášel aspoň trochu kyslíku, byl rovněž ten tam. Když jsem žil v Himálajích, často jsem se v době mimo monzun přesouval z místa na místo. Aklimatizaci na nadmořskou výšku jsem každé ráno kontroloval barvou pod nehty na rukou. Je-li barva pod nehty růžová, je vše OK. Je-li bílá, začíná problém. Když jsem se po první noci na posteli po Amrovi vzbudil, u čištění zubů jsem si všimnul, že barvy pod nehty jsou půl napůl. Hurá, tak přece jen je v řídkém zatuchlém vzduchu dostatek kyslíku na přežití, pochvaloval jsem si optimisticky, překračujíc těla spáčů na zemi, kteří zdědili místo po mně. 103
Waterloo se vrací z ošetřovny. Vleče se a vypadá jak leklá ryba, ale drží se „na svých“ sám. Tak to zvládl. Za soumraku oslaví 24 hodin od konce svého „předchozího“ života. Po svých se ale rozhodně nevydává na ošetřovnu obrovský majitel bordeláku, který si před chvílí sedl na cigaretku k vyprázdněnému stolu v korejském sektoru dvora. To bylo OK, je tady už dost dlouho na to, aby si to mohl dovolit. Několik let. Pak si ale opřel lokty o stůl. Whoops! Na to tady dost dlouho není, a navíc není Korejec. „Na tom stole jíme, prase!“ zařval na něj kluk, kterému říkáme Nůžkař, protože z jedné slavné místní rvačky odešel sice vítězně, ale zkrvavený a s obříma nůžkama na BBQ v hlavě....
Obří bordel papá je pohodář, ale rozhodně si nenechá poroučet, a tak se ani nehne, dělá, že neslyší. Nůžkař přistoupí až k němu a zařve: „Pracky pryč, ty bílá špíno!“ Pak už to jde rychle. Kravata pod krk, kterou se bordel papá marně snaží rozvázat. Mrskají se, až se zápas přenese ke zdi baráku. Oba velcí siláci skoro nazí, jen v kraťasech se zapírají, vymršťují, otloukají jak zápasníci ve starověké Olympii. Nakonec se úvodní kravata ukazuje jako nepřekonatelná výhoda. Naštěstí Nůžkaře zastavují ostatní kluci z Koreje, kteří taky mají právě dost jeho arogantní agresivity. Pro bordel papá je však lehce pozdě. Něco uvnitř jeho kolena ze všeho toho zápasení ruplo, a teď bude chodit pěkně dlouho o berlích. Zažil jsem to během lezení nějakého 8c ve Španělsku. V koleni ruplo a nenaděláte nic. Trvá to týdny, někdy měsíce, než se to uklidní, pokud to vůbec bez operace jde. Dívám se na bordel papá a doufám, že se mu to podaří „rozchodit“, jako kdysi mně. Hned, jak to prasklo, odlítal jsem domů, do Himálají a tři týdny jsem „trekoval“ skákáním po jedné noze. Ha, nakonec poblíž Everest Base Campu, asi z horského vzdu104
chu, se koleno úplně zahojilo! Horský vzduch tu bohužel nemáme, když vidím jeho zbídačený výzor, doufám, že se dá bordel papá brzo dohromady, jinak ho zdejší „vzduch“ dorazí a bude z něj troska. (Ne nadarmo tu německé zákony počítají jeden den jako tři dny v německém vězení). Bordel papá prostě nemá dar čtení lidí a situací. Jednou v opilosti machroval před hostama, že v jeho bordeláku můžou potkat i čtrnáctileté krasavice, někdo to nahrál, a než stačil vystřízlivět, obletělo to média po celých Státech a on dodnes marně vysvětluje, že to byl jen opilecký žvást, že u něj pracují jen dospělé dámy – tanečnice. A tak je tady, a zase narazil.
Jak tak ležím na překližce, co zbyla po pilotu Amrovi, mám dost času na studium jeho umění. Popsal a pokreslil celou zeď od postele až po strop. Jsem první divák, protože až doposud jeho zběsilé graffiti zakrýval závěs na jeho posteli, (který teď vlaje, jak vidím, na posteli tzv. Slona). Z jeho děl lze vysledovat nejen umělcův talent impresionisty a surrealisty, ale také jeho psychický stav. Psychologové k takové diagnostice mají hafo testů, když třeba dítě dává přednost černé barvě, vědí, že prožilo nějaké trauma, když nakreslí jednoho z rodičů o polovinu menšího než toho druhého, vědí vše o rodinné situaci. Kdyby takový psycholog viděl Amrovu zeď, asi by mu vzal řidičák i piloťák. Citáty z Koránu střídají 105
egomasturbační proklamace jako „Jsem fakt jednička“, agresivitu střídá odevzdaná deprese, aby další kresba ukazovala na mánii. A to vše překrývají nesmyslné čmáranice. Já jsem s Amrem, stejně jako s Nůžkařem, vycházel dobře, ale všeobecně tu patřil k nevyzpytatelným a nejobávanějším šílencům. Amrova oblíbená činnost, lítání uprostřed noci z pokoje do pokoje, kdy se dožadoval cigaret, drog a debat o džihádu, stresovala opravdu všechny. Nejagresivnější byl, když došly drogy, když šlo o detox, neznal bratra a napadal kohokoliv. Pak tento pilot – boxer z Mekky chodil po zábradlí a bombardoval New York, Paříž, Koreu, prostě všechno, co mu nepřišlo dost dobré a šaría.* Po zábradlí chodil celé hodiny, vyřvával, vyhrožoval, pak se zbortil a seděl na schodech s hlavou v klíně dva dny, aby pak byl zase milý, společenský kluk, který se na svém odchodu loučil se svými kámoši Američany větou: „Brácho, budeš mi chybět. Tak já jedu, jednou se u vás doma stavím i s letadlem. Hahá!“ A oni mu při chlapském objímání odpovídali: „Tak vidíš, vole, máš to za sebou, napiš. A sorry, jestli ti v budoucnu vybombarduju barák.“ „Life is life, brothers.“ řval na ně Amro, ještě z vězeňské brány. „Tak si to pořádně užij, teroristo!“ odpovídali mu už do dáli. Další kluk, kterého sem tam počastovali přezdívkou „terorista“, byl sympatický mladý podnikatel ze Sýrie, který se každou noc modlil, aby Rusové nehodili bombu na barák, respektive trosky baráku, ve kterém přežívala jeho manželka a dvě malé dcery. Nenáviděl chalífát, ale nechtěl bojovat ani za prezidenta diktátora, tak se pokusil dostat do Německa, kam chtěl následně vytáhnout svou rodinu. Už mu chybělo poslední mezipřistání, ale paní na letištní přepážce mu říká: „Pane, dnes jste osmý člověk, který letí na pas s tímto jménem.“ A bylo. Falešný pas odhalen. Rok v base. Když odlítal, aby svůj sen o Německu dokončil, nechal mi svou matraci. Polštář jsem zdědil po Donovi, Afroameričanovi, pastorovi, zřejmě největším gentlemanovi, který tu kdy pobýval. Mříže na něj dolehly plnou vahou, ale držel se a nepřestával pečovat o psychickou pohodu druhých, a když někdo požádal, přidal biblické moudro. Každé ráno po východu slunce organizoval sedánky u stolu, na kterém se v té době odrážel sluneční svit, jež na nás v jiných částech dne, přes všechny ty dráty a střechy, nedosvitne. * Šaría – přísný muslimský zákoník.
106
„Já vím, proč to děláme, proč chodíme sem a pečeme se tady,“ říká mu jednou starší lovec krokodýlů, „potřebujeme ze slunka načerpat vitamín C, abysme to líp zvládli, tady.“ Don pak trpělivě vysvětloval, bez povyšování, jaký je rozdíl mezi vitamíny D, C a taky B... Dnes ráno jsem si byl také nasbírat trochu vitamínu „C“ a s úsměvem vzpomínal na Donův hlas á la Morgan Freeman. Prostěradla a povlečení mi daroval kapitán Mořský vlk, Australan. Brázdil Tichý a Indický oceán po celý život a od píky vytvořil firmu, která zásobovala nejlepšími rybami Japonsko, USA, samozřejmě Austrálii, ale i EU. Ale když za ekonomické krize ceny ropy vystoupaly ke sto dolarům za barel, spočítal, že pokud barel stovky dosáhne, firma zkrachuje. Tak firmu včas prodal, všechny lodě a kontrakty vynesly milióny dolarů, a tak se rozhodl odpočívat a dělat věci, na které předtím neměl čas a pevninu. První, co udělal, vyrazil za vdovou sem do naší Lemurie. Její manžel zemřel na jedné z jeho lodí, a pojišťovna vdově odmítala vyplatit pojistku. Tak přijel zjednat pořádek.
Najal drahé právníky a darebáckou pojišťovnu skrze soudy přinutil zaplatit. Mezitím se zamiloval do sestry jednoho z právníků a prožil s ní nejkrásnější rok svého života. Pak jednou na nějaké párty zobli pilulku a úžasné pocity doplňoval nejlepší sex, jaký kdy zažili. Super úlet, řekl o zážitku Mořský vlk. Ale ona z tohoto úletu udělala nový životní styl a zobala pilulky, kdykoliv to šlo. Mořský vlk pak zažil nejhorší rok svého života, když se ji snažil zachránit z ničivé závislosti na droze. Nakonec přišla o všechno, peníze, majetek, domov, rodinu, která od ní dala ruce pryč, a pak i o Mořského vlka, po němž gang vymáhal peníze, které jim jeho holka dlužila za drogy, skoro ho zabili. „Naštěstí mám tvrdou hlavu. Déšť mě probudil. Ležel jsem v příkopu, kam moje „mrtvé“ tělo pohodili. Ještě, že byli líní a nezakopali mě,“ dodal. 107
Když si v plně ustlané posteli dál prohlížím Amrovy zběsilé výtvory, všimnu si, že na sebe navazují. Možná tomu pomohla diskuze chlapů o tom, jestli je lepší mít každý den jednu lacinou prostitutku za 20 dolarů a nebo jednou za dva měsíce si pozvat drahou kurtizánu za majlant dolarů. Tuto diskuzi ukončil obří bordel papá shrnutím, že nejlepší je být majitel vykřičeného domu: „Po deset let jsem každý den přijal jednu novou „tanečnici“ a všechny jsem je osobně zaškolil.“ „To je 3 650 milenek“, ozve se do pokorného ticha nejrychlejší počtář Holič, razící strategii ‚levně a každý den‘. „Rychleji bych to sám nespočítal,“ pochválí ho bordel papá a sešlost magickým číslem pokořených chlapů se rozchází za postesku jednoho z nich: „No, tak takovou práci mi na pracáku teda nanabízeli...“ A nebo nový rozměr chápání Amrova díla zapříčinil pohled z dálky. Najednou ze šílených čmáranic přes celou zeď vyčnívaly penisy, vagíny, samostatné i napojené, stejně tak penetrované zadnice. Nejpodivnější na tom všem byla umývadla a žebřík, jež orgány těla překrývaly tak, aby na první pohled nikdo nepoznal, co obrazem umělec chtěl říct. Požádal jsem Brita indicko-malajského původu, který v dětství přišel o rodiče a o kterém vím, že dělal v ropném byznyse a že umí i arabsky, aby mi nápisy na zdi přeložil. Ukázalo se, že narozdíl od drobných „knih“ nesourodě rozesetých po celé zdi, se nejedná o citáty z Koránu. Amro, ve svém rozporuplném vztahu k víře, jíž byl sice vášnivě oddán, ale na straně druhé měl slabost pro alkohol a tanec... se z duchovního důvodu nehodlal dotýkat svého přirození a do žebříku si zapisoval data nočních polucí a sny, u kterých vyvrcholil. „Svedla mě Nina, ale než gejzír vytrysknul, stihnul jsem vniknout do tebe, lásko. 8. srpna“ „Milovali jsme se na stole, milovaná. 29. srpna“... Zápisy na zdi ukazovaly, že Amro byl schopen své sny vědomě ovládat, když v takovémto lucidním snění na poslední chvíli dokázal přenést své vyvrcholení z nesprávné ženy do ženy vyvolené. A také dokazovaly, že Amrova kundalini funguje perfektně, protože tantrická četnost poluce muže, jenž se nemiluje a nemasturbuje, by měla být ve stejném rytmu jako ženská menstruace. Tantra je výjimečná v tom, že narozdíl od védánty nebo buddhismu, které náš svět, včetně těla, považují za iluzi, máju, pak tantra považuje totéž za projevy Matky 108
Bohyně; Šakti oplodněné reflexí Šivy, těhotná a porodivší, se nazývá Mája – Šakti a samsárické jevy materiálního světa jsou pak více Božskou hrou – Lílou – než úhlavním nepřítelem.
Zatímco v krásném filmu Samsára tibetský mnich, kterého na cestách svedla krásná vesničanka, a který po návratu do kláštera má noční poluci, kterou objeví jiný mnich na prostěradle, z kláštera odchází, pak v tantře tatáž sexuální síla, a její projevy jsou vnímány jako nástroj, motor a palivo, které při správném použití dovedou tantrika do metafyzického kosmu, daleko od vlivů gravitace Samsáry*. Poté, co jsem si v 11 letech vynutil prožitek božské reality, mě personál nemocnice zachraňoval a vracel z božské reality zpět do hmoty. Procházel jsem skrze kondenzace až k uvědomění si pěti živlů. Po probuzení jsem tedy opět vstoupil do pentagramu, vybavilo se mi mé jméno, pomalu jsem si uvědomoval místo, kde jsem... Pak mi trvalo téměř 7 let, než jsem pentagram plně propojil opět s tímto tělem. V roce 1991 jsem tutéž cestu realizoval pozpátku, pomocí stejného žebříku. Měl jsem výhodu, že už jsem ho znal, a také výhodu toho, že jsem po emigraci žil v horách a na cestách, ve společenském vzduchoprázdnu. Právě tato kombinace mi umožnila výstup žebříkem nahoru. Pak jsem šel pozpátku druhým pentagramem. Bylo mi 21 let. Mohl jsem si v prožitku
* Samsára – hmotný svět naší dočasné existence a stále se proměňující reality, také termín označující znovuzrozování...
109
