Jak jsem uvěřila v Pána Ježíše Krista

Jak jsem uvěřila v Pána Ježíše Krista Jmenuji se Lenka Nicáková Materková a je mi 36 let. Narodila jsem se v době komunismu v rodině s otcem ateistou a matkou, která měla sice o víře jakési potuchy od prababičky, ale k víře nás nevedla. Jediné, na co si z dětství vzpomínám, byl vliv matčiny sestry - mé tety, u které jsem občas bývala na prázdninách a viděla u ní, že se před spaním se svými dětmi modlí Otčenáš, Zdrávas Maria a k Andělu Strážnému. Poselství evangelia mi však nikdo nevysvětlil. Když byla bible na gymnáziu, již v době po pádu komunismu, jako jedna z knih doporučené četby, tak mi ji otec nedovolil číst. Pamatuji si, jak mi řekl, že mu ta kniha nesmí přes práh. Již od dětství se mi ovšem děly zvláštní věci. Stávalo se mi, že jsem se ocitla mimo tělo a prostě se na sebe dívala. Tyto stavy ve mně vždy vyvolávaly veliký strach. Jako malé holce se mi často zdávaly nehezké sny. Už v útlém věku jsem však měla silnou touhu dovědět se něco více, než to, co mi svět nabízel. Přitahovalo mě jako magnet vše, co bylo skryté. I tím, že jsem žila v poměrně citově rozvrácené rodině, jsem toužila po jistotě, chtěla jsem mít věci pod kontrolou. Vzpomínám si, jak mě výše zmíněná teta o prázdninách sebou brávala ke kartářkám, když toto bylo ještě v době komunismu veřejné tabu. Musela jsem často čekat v temné chodbě nějakého bytu, protože mi vždy bylo řečeno, že jsem ještě na takové věci malá a mám tak čekat mimo místnost, kde se věštění odehrávalo. Už tenkrát v dětství jsem se tedy setkávala s věštěním. Vím, že i má babička si ráda čítávala horoskopy všeho druhu (evropský, čínský, egyptský, apod.), přestože tvrdila, že věří v Boha. Často mluvívala o andělech a měla i pár snů, kdy například viděla schody do nebe. Vše mi tedy splynulo v jedno a já později nevnímala rozdíl mezi ezoterikou a vírou v Boha. Asi tak ve čtvrté až páté třídě na základní škole jsem se na ulici našeho sídliště, kde jsme bydleli, seznámila s asi o 40 let starší ženou. Byla již tenkrát v částečném invalidním důchodu s umělým kyčelním kloubem. Měla krásné štěně, které jsem si od ní mohla půjčovat a chodit jej venčit, což ona vždy velmi vítala, jelikož ji noha často bolela. S tou paní jsem se velmi sblížila. Žila sama a bydlela hned ve vedlejším vchodě na našem sídlišti. Měla na mě čas. Zasvětila mě do ezoterických věd jako je astrologie, výklad karet, věštění z ruky, pomocí kyvadélka, runny, numerologie a podobného. Já to bohužel vše zprostředkovávala své matce, která se mi pak přiznala, že jako malá holka byla u nich na vesnici u nějaké kartářky. A to, co jí bylo řečeno, se jí opravdu stalo. Řekla mi, že ji to též velmi zajímalo, ale neměla možnost se k tomu dostat. Později se astrologii a věštění z karet začala věnovat natolik, že absolvovala na to pár seminářů v Praze a stala se astroložkou a kartářkou. Také mě okultismus zcela pohltil. I po ukončení gymnázia a odchodu do jiného města, kde jsem návazně studovala na vysoké škole, jsem se již bez karet, astrologie a věštění jednoduše neobešla. Čím více jsem se těmito věcmi zabývala, tím více mě to pohlcovalo. Jakoby se nade mnou stahovala rok za rokem jakási pomyslná černá mračna. Nejen, že jsem sama navštěvovala různé kartářky, ale též jsem se dostala k tarotům (karty), které jsem si později pořídila a stala se na nich skoro závislá. Dokonce jsem během studia na vysokoškolských kolejích vykládala karty spolužačkám a pár z nich se tím též začalo zabývat. Myslela jsem si, že to je ten správný prostředek, který mi zaručí klid a jistotu, že budu již dopředu všechno vědět. 1

A to nejen to, co se týká mě, ale i těch druhých, a tímto sobě i jim vlastně pomůžu. Jako bych se těmito činnostmi přibližovala k něčemu, co mě o dost převyšovalo, a to mi dávalo pocit falešné jistoty. Přibrala jsem si později jógu a meditace, a byla jsem nadšená z toho, že konečně využívám vše, co mi život nabízí. Problém byl v tom, že to dobře působilo v době, kdy se tak moc nic nedělo, nebyly žádné závažnější problémy. Ovšem stále častěji se mi opakovaly stavy velké nespokojenosti, které bych přirovnala obrazně k člověku, který jí a jí a stále se nemůže nasytit. A tak ten vytoužený vnitřní klid a pokoj nezůstával ve mně dlouho. Ba naopak, rostl neklid. Kolikrát jsem si vykládala karty tak dlouho, až mi to prostě vyšlo tak, jak jsem si to představovala. Na tomto místě bych chtěla zdůraznit, že to, že se člověk dozví, co přinese budoucnost, ať už je to přes karty či jiné druhy věštění, nevnese do života žádný klid či pohodu! Možná jen na chvíli. Postupně ho to ale pohltí natolik, že se pak při každém větším životním problému bez těchto prostředků již neobejde. Já to dělala proto, abych měla pokoj. Ale čím více jsem toho věděla, tím větší nepokoj jsem měla. Tohle není dobrá cesta. Bralo mi to tenkrát hodně času a energie. Každý, kdo se s věštěním zabýval, by mi jistě potvrdil, že věštění je velmi energeticky vyčerpávající. Já si prostě jen zvykla, že se vždy po vykládání karet cítím, jako by mi někdo vysál celou energii. Bylo to však jako droga, bez které jsem se již neobešla. Začaly se mi dít stále častěji nevysvětlitelné věci. Dostávala jsem se do stavů, ve kterých jsem ve snech nebo před usnutím začínala vnímat jakousi negativní energii, která nade mnou získávala větší a větší moc. Tyto stavy začínaly již v mém dětství, když jsem opustila své tělo nebo později viděla svůj studentský pokoj. Dokonce jsem dokázala projít i zavřenými dveřmi, jenže jsem v těch stavech cítila všude kolem sebe silné zlo, které ve mě vyvolávalo veliké pocity strachu. Vždy jsem se však vědomě dokázala do těla vrátit. Nebylo to však snadné a též to bylo energeticky velmi vyčerpávající. Tyto situace přešly do stavů, kdy jsem zmíněnou energii, toto zlo, vnímala již i v těle. A ta energie mě začala jakoby vysávat z mého těla ven, proti mé vůli. Můj strach narůstal. Byly situace, kdy jsem se bála, že už se do svého těla nebudu moci vrátit! Začala jsem si uvědomovat vážnost situace a svěřila se svojí matce. Ta ovšem s ničím podobným zkušenost neměla, i když již mezitím zkoušela vyvolávat duchy nebo použít automatické písmo. Sama mě však před tímto varovala. Říkala mi, že opravdu někoho vyvolala, a že už to v životě nebude dělat. Varovala mě před taroty a říkala, ať toho nechám, že je to černá magie. Já to však nějak nebrala vážně. Ty stavy se však dále opakovaly. Měla jsem pomalu strach jít spát. Ty síly byly již tak mocné, že jsem se proti nim vědomě neubránila. Bylo to jako by člověka něco paralyzovalo tak, že nemohl ovládat motoriku svého těla včetně mluvení. Dělo se to vše uvnitř, takže ten, kdo se mnou bydlel na studentském pokoji, a třeba šel již též spát, z pohledu vnějšího světa nemohl nic postřehnout. Vypadala jsem prostě tak, jako že spím. Později, když už se mi nešlo vrátit zpět do těla z vlastních sil, a ten strach mimo tělo byl opravdu hrozivý, vzpomněla jsem si na modlitbu Otčenáš. Začala jsem se v duchu intenzivně modlit. Ta energie se zřetelně oslabila, tak že jsem se mohla vrátit opět do svého těla, vždy 2

ovšem velmi vyčerpaná. Bohužel mě tenkrát ještě nenapadlo obrátit se na Boha a nebo si pořídit bibli, abych se o Bohu alespoň více dozvěděla. Síla té modlitby byla však opravdu veliká, což mě samotnou udivilo. Opět jsem se obrátila na matku a ta mi zprostředkovala setkání s nějakým tenkrát známým psychoterapeutem, kterého poznala na nějaké ze svých přednášek. Popsala jsem mu, co se mi děje a on z toho byl nadšený. Říkal mi, že by se toho opouštění těla dalo využít, ale že mám ještě počkat, že jsem příliš mladá, ale že je to dar. Prostě žádná pomoc a navíc ještě utvrzení ve špatné cestě. Skončila jsem tedy s taroty, pořídila si jen normální karty a věnovala se nadále astrologii. Nikdo mě od těchto stavů ovšem nedokázal pomoci. Mezitím jsem dokončila vysokou školu a odešla za manželem, kterého jsem poznala při studiích, do zahraničí. Ty stavy sice nezmizely, ale opakovaly se s podstatně nižší frekvencí. Zlom nastal den před štědrým dnem v roce 2012. Měla jsem velmi živý sen, který si dokážu ještě dnes velmi živě vybavit. Začal tím, že jsem pozorovala, jak letí nějaký předmět vesmírem a já jen sledovala jeho pohyb. Pak mi byla ukázaná nějaká konstelace planet. Postavení planet jsem velmi dobře rozuměla a po probuzení si hned další den našla za pomoci astrologického programu, že tato konstelace je reálná a opravdu nastane. A to v mých 71 letech. V tom snu jsem se po vidění této konstelace ocitla ve velmi tmavém pokoji. Vím jen, že jsem ležela na lůžku a byla jsem již stará. V tom pokoji jsem byla sama a přes tu tmu jsem nic neviděla. Jediné, co jsem zřetelně vnímala, bylo pootevřené okno přímo nad mojí postelí, ve kterém byla nějaká lehká záclona. Ta se náhle nadzvihla a do mého pokoje jakoby přivanul jakýsi vánek. Náhle se celý ten pokoj naplnil nepopsatelně silnou zlou a temnou energií. A tím již narážím na stav, který se dá slovy velmi těžko popsat. Byla to tak mocná síla, jakoby se veškeré lidstvo Země shromáždilo a zhustilo do jednoho pokoje. Já sama jsem se najednou cítila úplně malá, nevýznamná, nicotná, popsala bych to asi tak, jako bych se scvrkla. Cítila jsem nepopsatelný strach a silné zlo. Ta energie se mnou komunikovala, ale ne slovy, nýbrž tak, že jsem jen silně vnitřně pociťovala nějaký stav, který zcela prostupoval celou mojí bytostí. Bohužel v mém případě jsem se cítila tak, jako bych stála před soudem, u kterého již bylo všechno o mě rozhodnuto, nezávisle na tom, co bych chtěla dodat, či zda bych se chtěla nějak hájit. Probleskla mi myšlenka o obhajobě, ale rázem mi došlo, že jsem tak nicotná, že by můj argument ten ohromný kolos zla, který tam byl, ani nepostřehnul. Navíc mě vnitřně skoro sžíral příšerný pocit, že jsem nedodržela něco, co jsem slíbila, a že jsem něco nezvládla a že půjdu do věčného zatracení. Musím přiznat, že to vědomí mého vnitřního stavu, tohoto selhání a pocitu odsouzenosti, bylo ještě horší a více sžírající, než vnímání toho příšerného zla, kterým jsem byla již ne obklopena, ale jakoby pohlcena. K tomu jsem stále vnímala velmi intenzivní a silný strach. Ještě si vzpomínám na jednu věc, která se udála velmi rychle, ale též si ji dobře pamatuji. Nedovedu si ji ale dodnes přesně vysvětlit. V jednu chvíli tím pootevřeným oknem vletělo jakési světlo, mělo tvar malé koule. Pro lepší představu bych ho přirovnala k malinkému kulovému blesku a toto světlo vešlo přes temeno mé hlavy do mého těla. Teď si uvědomuji, že jsem měla jiný druh vnímání než tady, protože jsem dokázala vidět i to, co se 3

děje za mnou. Rovněž jsem cítila, že do mě něco tím světlem vstoupilo. A tento pocit vyvolal, že jsem to okamžitě mohla vidět, i když to bylo ze zadu. Byl to druh vnímání, který není na této Zemi možný. Pak si již nic dalšího nepamatuji, protože se to s tím světlem stalo strašně rychle a já se hned nato probudila. Bylo tenkrát půl druhé ráno, vlastně tedy již štědrý den. Já jsem se celá třásla strachy, jako bych měla zimnici. Celé mé fyzické tělo reagovalo na tento zážitek, tekly my slzy a já musela vzbudit svého spícího manžela, protože jsem měla stále ten příšerný strach. A ten pocit odsouzenosti z toho snu mě připadal tak silný, jako by mi jej někdo vpečetil přímo do mého srdce. Můj manžel se mě snažil utěšit, dokonce mě doprovodil na toaletu, protože jsem se strašně bála jít někam sama a ještě za tmy. Nevím, zda jsem pak ještě usnula, ovšem ty další dny jsem se začala utěšovat tím, že to byl jen sen, a že na něj určitě zapomenu a bude se mi zdát třeba něco lepšího. Jenže ten sen byl jiný než sny bývají. Ani po týdnech, ba ani po měsíci se nedal zapomenout a ten pocit z něj jsem dokonce i za bdělého stavu vnímala tak silně, jako by se mi zdál právě předchozí noc. Začala jsem sama nad sebou přemýšlet. Vyvstávaly v mé hlavě otázky, proč se mi to zdálo, proč zatracení, co vlastně dělám tak špatného? Vždyť v mých očích a dle toho co tvrdily ostatní, jsem tím věštěním opravdu pomáhala. Nenacházela jsem však odpověď a ten sen jsem měla jakoby stále před očima. Přišla mi myšlenka, že jestli na mě tohle čeká po smrti, tak to bude hrůza, ze které vlastně není kam uniknout! A tu mě napadlo: a co Bůh? Svým způsobem jsem na něj věřila, jako většina lidí, kterých se dneska zeptáte, zda věří v Boha. Řeknou, že v něco věří. Já též věřila v jakousi energii a to byl pro mě ten Bůh. Občas jsem si na něj vzpomněla, když už mi bylo hodně zle, pomodlila se modlitbu Otčenáš, ale nic víc. Nyní jsem si však vzpomněla na Boha, jako na to Toho, který je nade vším svrchovaný a opravdu jediný a poslední, který v takové situaci může pomoci. Začala jsem k Němu vysloveně volat o pomoc. Každý večer před usnutím jsem Ho v modlitbě prosila, ať mi dá poznat, co dělám špatně a ukáže mi, zda je nějaká možnost záchrany. Byla jsem vysloveně neodbytná. Vysílala jsem v modlitbách své prosby vytrvale několik měsíců. Mezitím jsem hledala odpověď na své otázky i tady ve světě. Bohužel stále v dosavadní ezoterické oblasti a objevila jednu ženu, která se zabývá automatickým písmem a komunikuje údajně přímo s kosmickou energií. Ona nabízela, že zprostředkuje na každou otázku odpověď a to přímo z kosmu, na který je napojená. Byla jsem z toho tenkrát vysloveně nadšená a chystala jsem se jí navštívit. Tato návštěva se však naštěstí nikdy neuskutečnila. Byla to pro mne záchrana a pouze veliká Boží milost a láska ke mně. Bůh tenkrát vyslyšel mé modlitby a poslal mi do cesty nečekané setkání s jednou ženou, pomocí které mi dal rozpoznat, že návrat k Němu samotnému je možný pouze přes Pána Ježíše Krista. Ta žena se jmenuje Liselotte, a je pro mě dodnes jakousi duchovní matkou či duchovní porodní asistentkou, která pomáhala při mém narození do Božího Království. Až později jsem pochopila slova Pána Ježíše, které řekl Nikodémovi ve 3. kapitole Janova 4

evangelia v 5. verši: „Amen, amen pravím ti, nikdo nemůže vejít do Božího království, pokud se znovu nenarodí z Ducha a vody.“ Událo se to celé v pátek 1. srpna 2013. Bývala bych byla jela hned v sobotu do Čech navštívit zmiňovanou věštkyni, ale měli jsme zrovna návštěvu manželovy maminky u nás. Přijela v pátek a čekali na mě s manželem doma. Já měla termín ve městě, kde jsem byla na kole. Spěchala jsem, protože jsem věděla, že na mě doma již nějakou dobu čekají. Tu mi přišla myšlenka, že nemám jezdit přes centrum města, jako jsem to dělávala obvykle, ale jet cyklostezkou vedoucí mimo centrum. Udělala jsem to. Přijela jsem k jedné křižovatce, kde jsem musela sestoupit z kola a čekat, protože jsem měla červenou. Najednou vidím, že právě vedle mne přijela žena, též na kole, která mi byla povědomá. Vybavilo se mi, že ji znám pouze od vidění a to z jednoho kurzu angličtiny, který jsem v minulosti navštěvovala. Ze slušnosti jsem ji pozdravila a zeptala se jí, jak se jí daří. Ona mě zprvu nepoznala. Až když jsem si sundala sluneční brýle, tak se zamyslela a vzpomněla si, odkud mě zná. Ani jsem neznala její jméno. Ovšem odpověděla mi, že se jí daří již dobře, ale že má za sebou těžkou operaci nádoru na hypofýze. Stačila mi ještě říci, že se hodně modlila a mnoho lidí za ni. Že pak v nemocnici měla vidění od Boha a že jí bylo řečeno, jak ta operace dopadne a tak se i stalo. Podařilo se odstranit jen samotný nádor a hypofýza zůstala neporušená, což prý doktor před operací považoval za minimálně pravděpodobné. Z těch pár vět jsem mohla rozeznat, že je věřící. Předtím jsem to o ní vůbec nevěděla. Tu jakoby ve mě začal křičet jakýsi vnitřní hlas, zeptej se jí na ten tvůj sen, třeba bude vědět co znamená, a zda je pro mě nějaká možnost záchrany! Ač jsem měla velmi naspěch, musela jsem pohotově přehodnotit priority a vše šlo stranou. Poprosila jsem ji, zda by neměla chvilku čas, že bych jí chtěla položit jednu otázku, na kterou již měsíce hledám odpověď. Mezitím již na semaforu byla dávno zelená a my mohly přejít silnici a kola jsme již jen vedly. Jenže tam byl veliký hluk od aut. Stály jsme ovšem přímo u zdi městského hřbitova a já navrhla, že bychom si tam mohly jít sednout na lavičku. A tak tam jsme si obě sedly pod takový veliký statný dub na dřevěnou lavičku, okolo nás jen samé hroby a kříže a já se jí svěřila s mým snem a mojí naléhavou otázkou, kterou jsem již tak dlouho Bohu v modlitbě předkládala. Ptala jsem se jí, zda neví, co mám dělat, abych nešla do toho mně zjeveného věčného zatracení a také se zbavila té zlé energie? Nic víc jsem ji o sobě neřekla. Ona si nejdříve pozorně vyslechla můj sen. Odpověděla mi s takovou jistotou, až mě to v tu chvíli udivilo. Řekla mi, že ví, co to je. A hned mi položila otázku, zda se nezabývám já, či někdo z mých blízkých, či dříve někdo z mých předků ezoterikou nebo nějakými okultními vědami? (Protože jak jsem výše uvedla, to jsem ji samozřejmě o sobě nevykládala.) Přiznala jsem se, že ano, a dodala hned pohotově, že v tom nevidím také nic špatného, a že jsem tím již pomohla spoustě lidem. Ona mi tenkrát odpověděla větou, které jsem moc nerozuměla.

5

Řekla mi, že mám něco jako otevřenou bránu uvnitř sebe a nemám žádnou ochranu. Člověk se skrze tyto činnosti nevědomě vnitřně otevírá pro tyto energie, i když je normálně nevnímá. To, co jsem zažívala za stavy, ukazovalo jen na to, že jsem velmi senzibilní a vnímám tuhle energetickou rovinu již zde. Zeptala jsem se jí tedy, zda existuje nějaká cesta, jak se zbavit těchto stavů a hlavně, jak uniknout tomu věčnému zatracení, o kterém se mi zdálo? Ta odpověď zněla jasně a stručně: Jediná cesta je pozvat Ježíše Krista do svého života a přijmout ho za svého Pána a Spasitele, protože jedině On porazil mocnosti temnot na kříži. Nikdo jiný takový není. Tenkrát to byl pro mě vysloveně šok. Ježíš Kristus mi vůbec nic neříkal. Kdyby možná navrhla Panu Marii či přímo Boha, tak bych se možná chytla, ale Ježíš byl pro mě ze všech těch Svatých, o kterých jsem občas letmo zaslechla, nejméně zajímavý. Byla jsem tedy hodně překvapená její odpovědí, ale na druhé straně jsem ji pro sebe úplně neodmítla a nezavrhla. Navíc mě samotnou překvapilo, že jsem hluboko uvnitř sebe pocítila úlevu a radost, kterou jsem si ještě tenkrát nebyla schopná plně vysvětlit. Ona mi pak řekla, ať to prostě zkusím. Ovšem nejdříve mi dala čas, ať nad tím popřemýšlím. A jestli se pro tento krok opravdu rozhodnu, tak k ní mám další pátek v pět hodin přijít a ona mi pomůže. Dodala, že se v bibli píše, že tam, kde se sejdou dva nebo tři ve Jménu Ježíše, je On mezi nimi. Ten týden, který jsem měla na rozmyšlenou, byl ten nejtěžší týden mého života. Cítila jsem strašné vnitřní utrpení a smutek, které se každý den ve mně obnovovaly. Vnímala jsem uvnitř ohromnou tíhu, jakoby mě něco dusilo. Život mi připadal těžký a temný. Minimálně jsem mluvila, ničemu i vtipnému jsem se nedokázala smát. I můj manžel si toho rychle všimnul a ptal se, zda se mnou něco není. Nedokázala jsem si představit, že bych začala žít bez karet nebo astrologie a všech těch různých meditací, na které jsem pravidelně chodila či dělala během jógy. Vždyť jsem do toho dala a dávala tolik peněz a teď bych to měla všechno nechat! Můj život se vlastně celý točil jen kolem těchto věcí. A co moje absolvované dálkové studium astrologie a všechna ta skripta a diplom! Řekla jsem si, že to bylo celé nesmysl, a že nic měnit nebudu. Ovšem pátek se blížil. Zažila jsem ten týden opravdový duchovní boj, buď okultismus nebo cesta vykoupení skrze Pána Ježíše. Býval by se mi hodil nějaký kompromis, který by tak shrnul obojí, ale ten tu nebyl. Musela jsem však poznat, že člověk, který se otevřel pro okultní věci a dokonce je s nimi spojen již přes své předky, kteří je též praktikovali, je sám příliš slabý, aby se sám od této silné a těžké temné energie osvobodil. Pro takovou věc se opravdu musí, jak cituji výše, sejít ve Jménu Kristovu dva až tři a poté vstoupí Ježíš mezi ně, jak praví bible v evangeliu Matouše v 18. kapitole, 20. verši.

6

V ten pátek jsem se nakonec přece jen rozhodla jet k Liselotte. Byla jsem u ní tenkrát od 17. hodiny do 21:30 (dle mého deníčku, který jsem si tenkrát vedla). A nyní popíši pomocí zápisků, které jsem si tenkrát udělala, co se odehrálo. Sešly jsme se s Liselotte v jejím bytě a po nějakou dobu si povídaly. K tomu musím jen krátce dodat jeden můj postřeh. Vnitřně jsem již v jejím bytě vnímala něco zvláštního. V domovech věřících lidí, kde se lidé modlí, se člověk cítí tak zvláštně krásně. Je to tam opravdu jaksi čisté a již tam je cítit Duch Boží. Dále k tomu pátečnímu dni. Krok po kroku jsme se modlily, četly při tom z bible a prosily za odpuštění a Boží vedení. Prosily jsme například o sejmutí a odpuštění dědičného hříchu, já sama jsem Pána Ježíše prosila za odpuštění, též i za všechny ty, které jsem do tohoto zasvětila. Prosila jsem o utnutí tohoto tmavého okultního proudění energie a ochranu proti němu navždy. Poté jsem všechny okultní praktiky, které jsem dříve dělala, postupně odevzdávala v modlitbě na kříž, jednu činnost po druhé a prosila o očistění, lásku a osvobození. O naplnění vyčištěných částí mého srdce Boží energií a Jeho dary. Znovu se prosilo o přetnutí a zabránění opětovnému vstupu těchto energií a o vyčistění mé mysli od předchozích myšlenek. Následoval slib věrnosti a poslušnosti a řízení se Boží vůlí. V předposledním kroku jsem se přímo obrátila na bytost Ježíše Krista. S pokorným srdcem plným vděčnosti jsem Mu děkovala za jeho oběť a dokonané dílo na kříži a pozvala Jej jako vládce nad mou duší, srdcem, tělem a celým mým životem, jako mého věčného průvodce a ochránce navždy do mého života. Tíha z mé duše v tom okamžiku zmizela a mě naplnila nepopsatelná láska a intenzivní pocit vnitřního míru. Silně jsem vnímala, jak z mého nitra odešlo něco hodně temného. Intenzivně jsem cítila Jeho ochranu. Měla jsem pocit, jako by stál za mými zády, vnímala jsem bezpečí a Jeho přítomnost. Nejintenzivnější ze všeho však byla ta láska! To se dá těžko popsat slovy. Bylo to prostě něco nádherného, hřejivého a uklidňujícího. To bych si opravdu přála cítit jednou po smrti, až se s Pánem budu moci setkat. Tedy za předpokladu, že doběhnu k cíli a víru zachovám až do konce, jak píše Apoštol Pavel. Konečně jsem pocítila pokoj a vnitřní mír, o které jsem roky marně usilovala meditacemi, cviky jógy a podobnými světskými prostředky. Ten intenzivní pocit Jeho přítomnosti trval dokonce ještě několik dní. V posledním kroku poprosila Liselotte o zapečetění mé duše Duchem Svatým jakožto nejvyšší božskou ochranu před Satanským působením a nástrahami. Toto jsem opět mohla velmi intenzivně vnímat, byli to nádherné pocity osvobození, bezpečí a lásky. Když jsem se vrátila zpět domů,tak jsem hned ještě ten večer odstranila z mého bytu vše, co se týkalo okultismu a vymazala astrologický program na počítači. Vyčistila jsem tedy i svůj byt. Můj život se po té zcela změnil. Neměla jsem doma ani bibli. Lisellote mi jednu půjčila a tak jednou týdně jsme se setkávaly ke společnému čtení a modlitbě. Modlitba se stala a je pravidelnou součástí mého každodenního života a z nynějšího pohledu musím říci, že jedna modlitba pramenící z pokorného srdce a naplněná láskou a vděčností Pánu vydá za tisíc meditací! V modlitbě 7

jsem si i zvykla ptát se Pána, co je Jeho vůle a prosit Ho o moudrost ji rozeznat. Liselotte mě zásobovala zajímavou literaturou a kázáními na CDčkách, což mi tenkrát bylo velkou pomocí. Jedna kniha pojednávala pouze o jedné bytosti z Boží Trojice, a to o Duchu Svatém. Četla jsem ji skoro jedním dechem. Začala jsem chápat, co vlastně Duch Svatý znamená a později mě velmi oslovilo Boží Slovo zapsané v Janově evangelium ve 14. kapitole od šestnáctého verše, kde právě Ježíš svým učedníkům oznamuje seslání tohoto Svatého Ducha po Jeho odchodu ze Země. 16 a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky 17 Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná.Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Kázání Božího Slova jsem vysloveně milovala a to mi již zůstalo. Díky kázání jsem začala chápat různé souvislosti zapsané v Bibli. Silně jsem vnímala, že Bible promlouvá i dnes mocně do života a dostala jsem opravdovou touhu začít ji číst. Rozhodla jsem se, že si Bibli koupím. Liselotte mi to též doporučovala. Nevěděla jsem sice ještě, zda si koupit Bibli v češtině i v němčině a kolik stojí, ale odevzdala jsem všechny tyto své starosti v modlitbě Pánovi. Modlila jsem se jednoho večera a prosila Ho o moudrost při výběru a Jeho vedení a dala si cenově hranici maximálně 50 Euro, protože jsem tenkrát nevěděla, kolik bible může stát. Rozhodla jsem se totiž pro Bibli v němčině. Když jsem pak v našem městském knihkupectví bibli vybírala, poznala jsem, co znamená Boží vedení. Biblí měli tenkrát velmi hodně, teď už jich tam tolik není. Strávila jsem tam skoro hodinu a nemohla se rozhodnout. Stále jsem se však vracela k jedné velké studijní bibli – Genfer Studienbibel - která ovšem neměla cenovku. Nakonec jsem si dodala odvahy a šla s biblí k prodavačce a poprosila ji, zda by mi nemohla sdělit, kolik tato bible stojí. Ona mi po krátké chvíli sdělila, že cena této bible je 49,90 Euro. Naplnila mě ohromná radost. Ihned jsem rozpoznala odpověď na moji modlitbu a bibli si koupila. Liselotte mi poradila, že mám číst každý den a to pět minut ze Starého a pět minut z Nového Zákona. Nebylo to pro mě snadné, i proto, že tam bylo pro mě hodně neznámých slovíček. Často jsem pochopila až z poznámek pod čarou, o co se v textu přesně jedná. Začala jsem v modlitbě z celého srdce prosit Pána o moudrost k porozumění Jeho Slova. Tato modlitba byla velice rychle vyslyšena. Nedokážu si to rozumově vysvětlit, ale při dalším čtení ke mně bible začala vysloveně promlouvat a dokonce mi i přestalo vadit, že ji čtu v jiné řeči. Navíc mi například zpočátku vadilo, když Pan Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích. Já sama jsem totiž taky většinou neporozuměla, co tím chtěl říci a říkala si, že to mohli alespoň sepsat hned s vysvětleními. Po delším čase jsem však poznala, že i tímto nás bible něčemu chce naučit. Je vlastně velmi moudré oslovovat druhé tak, že k nim je mluveno v podobenstvích, tedy nepřímo. Člověk se necítí hned sám osloven a připadá mu, že se mluví o někom jiném. Poté co rozezná, že se vlastně mluví o něm, tak to v něm začne pracovat a působit. Většina lidí totiž přímé oslovení automaticky odmítá, protože se to dotýká jejich ega. Došlo mi tedy, že 8

vlastně celá bible není nějaké vyprávění z dějin, ale je to stejné jako s těmi podobenstvími. Celá bible je plná příběhů o nás, o každém z nás a ne toliko o těch druhých. Tohle zjištění je pro mě osobně na bibli velice přitažlivé a ona se mi stala opravdovou studnicí moudrosti. Dalo by se říci, že je takovou mojí životní učebnicí. Každý den z ní chodím čerpat moudrost pro situace, se kterými si já, či druzí, neví rady. A musím přiznat, že se ještě nestalo, že bych tam nenašla odpověď. Přijetí Pána Ježíše mělo ovšem veliký vliv na mé výše popsané stavy, ve kterých jsem se setkávala s negativními energiemi. Tyto stavy po dvou zajímavých zážitcích zcela zmizely. Navštívila jsem kamarádku v Praze a o všem jí vyprávěla. Noc na neděli jsem pak u ní přespávala, nechala mi klíče, protože ona sama v sobotu večer odjížděla. Na tu neděli se mi zdál sen, všední a obyčejný. Řídila jsem v něm auto a jela silnicí obklopenou silnými krásnými zelenými stromy. Ještě dnes si dokážu vybavit, jak se ty koruny stromů odrážely na kapotě auta, když mě náhle něco probudilo. Bylo to asi tak v pět ráno. Ležela jsem zrovna na břiše a najednou jsem cítila, jak někdo vysloveně sevřel zezadu má ramena a zatřásl se mnou. Ihned jsem se probudila. V pokoji nikdo nebyl, ještě byla tma, ale já opět cítila tu energii. Byla zde ovšem jedna podstatná změna. Ona už nade mnou neměla tu moc jako dříve! Mohla jsem se hýbat, nebyla jsem paralyzovaná. Já ihned poklekla a začala se modlit k Pánu Ježíši. Byl to jeden ze zážitků, kdy jsem poznala, jak silnou moc má jméno Ježíš! Ta energie ihned zmizela. Já již nešla spát, ještě jsem pak nějaký čas setrvala v děkovné modlitbě, pak se oblékla, sbalila si věci, sedla do auta a vyrazila z rána domů. V autě jsem si chtěla pustit jako obvykle CD-čko s nějakou hudbou. Zmocnil se mě ale silný pocit, ať to nedělám, a pustím si rádio. Zmáčkla jsem tedy rádiový čudlík, byla tam zrovna naladěna stanice Český rozhlas dvojka a běžel na ní právě přímý přenos z nějaké bohoslužby. Tenkrát mě bohoslužby nezajímaly. Měla jsem sice CD-čka s kázáními, ale to bylo od jednoho misionáře, od kterého je Liselotte odebírala. Ale s kostely či křesťanskými sbory jsem nechtěla mít nic společného. Chtěla jsem si vybudovat svůj osobní vztah k Pánu a nic ostatní mě nezajímalo. Proto mám velké pochopení pro lidi, kteří uvěří a třeba také hned nezačnou chodit někam do sboru či kostela. Já jsem se tomu na začátku přímo bránila, přestože mě Liselotte několikrát zvala. Chtěla jsem si sama prostudovat bibli a nechtěla jsem, aby mě někdo jiný nějak ovlivňoval. To ráno jsem ovšem tu stanici nakonec nepřeladila, protože hned krátce poté, co jsem si to rádio pustila a už sahala na čudlík, že to přeladím, zazněla najednou slova o víře, která mě hluboce zasáhla. Zněla ovšem obyčejně. Pan kazatel tam jen řekl a to třikrát za sebou, pomalu a krátce, že víra je velký dar. Mě přitom zamrazilo v zádech, cítila jsem se opravdu hluboce oslovena. Bylo mi, jakoby by se mnou někdo vnitřně zatřásl. A já si uvědomila, jaké požehnání mě potkalo a děkovala Pánu za dar víry a za to, že sestoupil i do mého temného života a vyvedl mě na světlo! Asi tak za dva měsíce jsem se s tou energií setkala naposledy. Bylo to opět kolem páté hodiny ranní. Byla jsem doma a náhle jsem se probudila, manžel ještě spal. To náhlé probuzení bylo 9

opět zvláštní. Bylo to, jakoby mě totiž někdo probudil, koho jsem neviděla. Posadila jsem se na posteli a cítila, že ta energie je v blízkosti dveří do ložnice. Opět jsem ji neviděla, ale zřetelně ji vnímala. Tentokrát jsem ovšem neměla ani strach. Byla jsem vnitřně úplně klidná a v duchu jsem k ní promluvila. Řekla jsem jí, ať odejde z mého života, že už ji nepatřím, protože jsem se zcela vydala Pánu Ježíši Kristu a to navždy. Na to ta energie úplně zmizela a už jsem se s ní nikdy nesetkala. Tenkrát jsem cítila, že ten vnitřní pokoj a klid není ze mě, ale jako by jej někdo ve mě působil, dá se to opět těžko popsat. Myslím, že tyto stavy spousta lidí pochopí až ve chvíli, kdy budou umírat a v silném oslabení svého fyzického těla a smyslů, začnou teprve vnímat to, co normálně nevnímají. Ovšem nezůstala jsem ani bez křesťanského sboru. Pán má na všechno svůj čas a vše přichází v pravou chvíli, pro kterou každý člověk musí dozrát. Není to jako v tomto světě, kde vládne hektika a nedostatek času. Je to pravý opak. Když už si člověk začne myslet, že se již nic dít nebude, vždyť čeká tak dlouho, pak se teprve události spustí. Za několik měsíců poté, co jsem uvěřila, mě můj manžel našel zajímavý odkaz na audio bibli na stránkách Českého rozhlasu dvojky – „náboženství“. Hned jak mě na to upozornil, tak jsem si to našla a začala poslouchat nahrávky rozhovorů moderátora a jeho hosta (vždy teolog, často hebreista) k různým kapitolám v bibli. Poslouchala jsem již z tabletu, který mi manžel pořídil, což pro mě bylo velmi praktické, neboť jsem mohla poslouchat kdekoliv po bytě. Byl to pro mě ohromný přínos, ze kterého čerpám dodnes. Především doslovné překlady z hebrejštiny k vybraným kapitolám Starého Zákona mě natolik oslovily, že jsem si je musela pustit několikrát za sebou. Díky nim jsem poznala, kolik moudrosti se v bibli ještě skrývá - a tím, že ji nečtu v originálu, tak jsem o ni ochuzená. Přirovnala bych to k pohledu na narozeninový dort. Z vnějšku si ho mohu podrobně prohlédnout - to je čtení bible v němčině či češtině, či v jiném překladu. Pochopím, že se jedná o dort, mohu si ho dobře prohlédnout a těšit se z jeho krásy. Ale teprve až když ho naříznu, tak teprve spatřím všechny jeho jednotlivé vrstvy, ze kterých je upečen. A to je právě ten přímý překlad z hebrejštiny či řečtiny v případě Nového Zákona. Jde ještě více do hloubky, protože hebrejská slova jsou mnohovýznamová a navíc hebrejština má jen přítomný čas, takže ty texty vyznívají ještě aktuálněji než v překladech. Velmi mě tenkrát zaujal výklad ke kapitole „Stvoření ženy“. Poslechla jsem si ale všechno, včetně poslední a pro mě oblíbené biblické knihy „Zjevení“. To mi zabralo asi tak půl roku. Velmi mě oslovily výklady Starého Zákona, dnes již zesnulého profesora Jana Hellera, který mi jimi opravdu hodně posvítil na cestě víry. Za jeho věrnou službu Pánu jsem velmi vděčná. Díky tomu, že jsem navštěvovala stránky náboženství Českého rozhlasu častěji, tak jsem si všimla také přímých přenosů z bohoslužeb každou neděli, které se tam dají poslechnout. Jednoho dne byl přímý přenos bohoslužby z Aše a to kázání mě tak oslovilo, že když na konci bohoslužby zaznělo, že si kázání tohoto sboru lze spustit i na jeho internetových stránkách, okamžitě jsem si tam jmenované sborové stránky zapsala. Bylo to právě v době, kdy jsem doposlouchala celou tu výše zmíněnou audio bibli a Pán mi tímto způsobem ukázal, jaký má pro mě připravený další duchovní pokrm. Kázání pana 10

kazatele Boháčka a ostatních sloužících bratrů v Ašském sboru jsem si zamilovala. Po několika měsících jsem si stihla poslechnout celý jejich audio archiv od roku 2006 až do současnosti, který zahrnuje nedělní kázání a páteční biblické hodiny. Byl a je to pro mě ohromný duchovní přínos. Během toho všeho se mi stala zvláštní věc. Zdál se mi tři noci za sebou sen, který měl úplně stejnou tématiku. Vždy jsem v tom snu velmi spěchala na letiště. A když jsem s ohromným kufrem doběhla k odbavovací přepážce na letišti a již měla být odbavena, tak jsem zjistila, že jsem si zapomněla kabelku, a tudíž mi chybí veškeré doklady včetně letenky. Pokaždé jsem se z toho snu probudila v hrozném stresu, že to letadlo nestihnu. Když se mi ten sen opakoval potřetí, tak jsem při své pravidelné ranní modlitbě na kolenou prosila Pána, ať mi dá poznat, co mi tím snem chce říci. V té době už jsem měla přečtenou 1. Knihu Mojžíšovu a znala jsem tedy Josefovu výpověď, když byl předvolán před egyptského faraóna, aby mu vysvětlil sen, který mu žádný z jeho věštců neuměl vyložit. Josef mu tam říká, že sny pocházejí od Boha a že jen Bůh je dokáže vyložit. Toto mě vedlo i k tomu, že jsem vyhodila knihu Snář, kterou jsem měla doma. Nepotřebovala jsem ji již. Bůh mi tenkrát odpověděl velice rychle. Ještě ten den večer, když jsem přišla z práce, jsem si poslouchala zase kázání z archívu z Aše. Vzpomínám si, že kázaní bylo tenkrát o Duchu Svatém. No a v tom kázání řekl pan kazatel Boháček větu, při které mě zamrazilo, jako tenkrát při koupi bible, když mi byla sdělena její cena. Řekl tam, že uvěřit v Ježíše Krista a přijmout Ho do svého života a nenechat se pokřtít, je jako chtít nastoupit do letadla a nemít letenku! Byla to přímá odpověď na ten můj sen, což on samozřejmě nemohl vědět! Pán Bůh se mi takto dával poznat, cítila jsem Jeho jednání a Jeho zásahy v mém životě opravdu velmi zřetelně a to se děje dodnes. Každý si k němu ovšem musí najít cestu sám. Otevřenému, pokornému a upřímně hledajícímu srdci se On dá vždy poznat! K tomu musím jen krátce dodat, že to nefunguje tak, jak si často lidé chybně představují. A to tak, že s nějakým problémem přijdou k Bohu, na zkoušku se pomodlí a sledují, zda to Bůh splní či ne. A když ne, tak Bůh není. Bůh není žádný automat na mince, ze kterého vypadne to, co si zrovna přejeme. Poznala jsem, že člověk Ho musí hledat opravdově celým srdcem a i kdyby mu žádnou modlitbu nevyplnil, tak v pokoře přijmout i takovou situaci, odevzdat se Mu a věřit, že On ví, co je pro něj dobré. Tak je to psáno v Písmu a já to mohu v plné upřímnosti jen potvrdit. Od tohoto zážitku jsem začala pociťovat silnou touhu najít si nějaký křesťanský sbor a nechat se pokřtít. Ideální by pro mě býval sbor v Aši, ale mám to hodně daleko, takže jsem přemýšlela o nějakém křesťanském sboru či kostele ve městě, kde žiji. Oslovila jsem Liselotte. Bylo to v létě 2014. Ona ale zrovna neměla čas, protože pracuje jako ošetřovatelka a měla v tu dobu hodně práce. Ale velmi se radovala z mého rozhodnutí a slíbila mi, že bude brzy měnit smlouvu, pracovat ze zdravotních důvodů méně hodin. A v lednu bude mít díky tomu více času a projde se mnou všechny sbory v našem městě a já se rozhodnu, kde se budu nejlépe cítit. Zpětně jsem si uvědomila, jak trpělivě snášela, když jsem jí zpočátku horlivě vysvětlovala, jak je chození do křesťanského sboru či kostela a tedy společenství s ostatními 11

zbytečné, a jak stačí jen samotná víra v Pána Ježíše doma. Nesnažila se mě nikdy nějak dlouze přesvědčovat, stejně by to nemělo význam. Jen trpělivě čekala, až jednou sama dozraji k tomuto poznání a ten čas přišel. Já si však nedokázala představit, že bych to měla vydržet až do ledna. Byl to tak silný pocit a touha nechat se pokřtít, že bych ho přímo přirovnala k tomu, když se do někoho hodně zamilujete a ten dotyčný by měl na tři měsíce odjet pryč. V takové situaci si člověk také těžko představuje, jak to bez té milované osoby vůbec vydrží. Mně se toto dělo doslova ohledně křtu. Do ledna jsem čekat nechtěla, ale zase jsem věděla, co se píše v Božím Slově, že člověk nemá jednat svévolně a vždy se ptát na Boží vůli. Modlila jsem se tedy každý den k Pánu, ať se slituje a dá mi On sám poznat, jaký sbor On sám pro mě připravil, do jakého sboru mám jít. Křtem se totiž stává přirozeně i členem sboru. Tři měsíce se nic nedělo. V listopadu 2014 už jsem byla skoro zoufalá. Při modlitbě mě tekly slzy a já prosila Pána, ať mi dá poznat, v jakém sboru mě On nejvíce upotřebí. Tenkrát jsem zpívala v pěveckém sboru naší firmy a 8.11. měla jedna starší paní narozeniny. Přála si, aby ji sbor zazpíval její oblíbenou píseň k narozeninám. Ta píseň se jmenovala – „Der Herr ist mein Hirte“, což znamená „Pán je mým pastýřem“. Poté, co jsme píseň dozpívali, šel každý té paní pogratulovat. Byla jsem v tomto pěveckém sboru právě necelý půlrok a z jeho asi 60-ti členů jsem jich ještě spoustu neznala - včetně té paní. Když se blížila řada na mě, tak jsem přemýšlela, co bych ji tak smysluplného při té gratulaci popřála. A napadla mě slova z bible, že se nemáme strachovat, co říci, neboť Duch Svatý, který v nás přebývá, nám v čas vloží ta správná slova do úst. A skutečně. Když na mě přišla řada a já již stála před touto starší ženou, řekla jsem jí, že jí ze srdce přeji, aby jako se zpívalo v té písni, Pán byl opravdu jejím pastýřem celý život. Ona se na to pousmála a řekla mi, že to již je. Další čtvrtek, kdy jsme opět měli pěveckou zkoušku, mě tato žena vyhledala a poprosila mě, zda se mě může na něco zeptat. Zeptala se mě, jak se jmenuji a odkud jsem. Poté také, zda jsem věřící. Řekla jsem, že jsem uvěřila asi před rokem a něco. Následovala otázka, do jakého křesťanského sboru chodím? Na to jsem ji odpověděla, že to je právě můj problém, že zrovna nějaký hledám a již několik měsíců se za to modlím. Ona na to odpověděla, že chodí do sboru baptistů v Erlangenu, a že jejich sbor bude mít zrovna 30.11.2014 křest, a ona by mě na něj ráda pozvala. Nikdo si asi nedovede představit moji radost v tu chvíli! Nejen, že přišlo pozvání do sboru, ale dokonce i na křest! Měla jsem takovou radost a děkovala Pánovi z celého srdce, že mě vyslyšel, a že nemusím čekat do ledna! Navíc mě i tato zkušenost opět utvrdila v tom, jak důležitá je trpělivost a víra. Je to opravdu velké požehnání, které v sobě víra nese. Kdyby se ovšem všechno dělo hned, jak si to přejeme a jak o to prosíme, tak by ani žádná víra nebyla potřeba. To si spousta lidí neuvědomuje a zbytečně brzy si hledají náhradní cesty ve svých životech. Navíc ne vše, co si přejeme, je pro nás dobré. Toho 30.11.2014 jsem tedy přišla na pozvání poprvé v mém životě do křesťanského sboru. Přišla jsem tam sama. Mám tedy opět dodnes veliké pochopení pro to, jak se cítí člověk, 12

který nikdy v žádném sboru nebyl, při jeho první návštěvě. Musím přiznat, že to pro mě bylo něco jako lekce od Pána Boha. Šla jsem tam s naivitou, že se vše bude točit kolem mě, a že tam budou jen spokojení lidé, kteří už nemají ve svých životech žádné problémy. Opak byl pravdou. Tím, že tam byl ten křest, tak tam bylo mnoho lidí. Nikdo si mě nevšímal. Tu paní, co mě pozvala, jsem tam nemohla najít, a tak jsem si tam sedla a pozorovala program. Vůbec se mi tam nelíbilo. V duchu jsem se ptala Pána, proč mě zrovna přivedl sem, když se tam vůbec necítím dobře. To, že si mě nikdo nevšímal a také i kázaní bylo kratší, ve mě vyvolalo hluboké zklamání. Navíc ještě hodně hlasitá hudba, na což jsem též nebyla připravená. Od té doby si uvědomuji, jak je důležité věnovat novým lidem ve sboru pozornost. Později jsem však také mohla poznat, že právě při křtech je ve sborech spousta pozvaných lidí, že ani všichni nemusí být věřící a kázaní bývají kratší, aby to pro ty lidi nebylo celé moc dlouhé. Tedy nakonec jsem tuto situaci z minulosti dokázala dobře pochopit. Dále jsem si nedokázala přestavit, že bych se dokázala modlit nahlas a ještě k tomu v němčině! Dnes se musím pousmát, protože Pán si právě použil této, v mých očích mé slabiny, a dnes jsem ve sboru pravidelným členem modlitební skupinky a modlitba je pro mě něco krásného. Tenkrát jsem však ze sboru neodešla. Snad to byla zkouška mojí víry a poslušnosti. I když se mi tam nelíbilo, věděla jsem, že nesmím odejít, protože mi tento sbor ukázal sám Pán. Proto jsem si taky nechtěla hledat sbor svévolně. Takhle jsem měla jistotu, že když už tam jsem na základě vyslyšení mých modliteb, tak to má nějaký smysl. Po křtu jsem tam ještě zůstala a sama navázala rozhovor s pár lidmi. Později jsem dokonce našla i tu paní, která mě tam pozvala. Měla velikou radost, že jsem tam přišla. Strávila jsem tam hodně času a nakonec jsem odcházela jako jedna z posledních! Krátce před tím než jsem odešla, jsem se ptala, kdy mají biblické hodiny. Ty pro mě byly a jsou velmi důležité, protože právě v nich se studuje bible. Dostala jsem ale odpověď, že už biblické hodiny nemají, protože na ně lidi přestali z časových důvodů chodit, a že mají pouze domácí skupinky. Velmi mě to zarmoutilo a v duchu jsem se opět ptala Pána, proč mi ukázal právě tento sbor, když v něm není ani biblická hodina? Byla jsem z toho hodně zarmoucená a zmatená. Jedna paní mi však pohotově dala do ruky letáček s kontakty sboru a utěšovala mě, že domácí skupinka se mi bude líbit a ukazovala mi na letáčku kontakt na jednu dívku z Rumunska, která měla bydlet kousek ode mne a tuto skupinku vedla. Bylo mi řečeno, že si budeme rozumět, a že ji mám hned v pondělí zavolat a ohlásit se jí. Skupinka se totiž scházela u ní doma každou středu večer ke společnému studiu bible. Moc se mi to nelíbilo. Nejraději bych bývala měla takovou biblickou hodinu, jako jsem to znala z Aše přes internet, kterou vede přímo kazatel či nějaký sloužící bratr. Ale v duchu jsem slibovala Pánu, že je-li to Jeho vůle, tak ji přijímám. Hned v pondělí po práci jsem volala té dívce z Rumunska, ale nikdo to nebral. Myslela jsem si, že není doma a zkusila to v úterý. Bohužel ani v úterý jsem se ji nemohla dovolat. Navíc měl telefon podivný zvuk. Měla jsem podezření, že v tom telefonním čísle může být nějaký překlep. Tím, že bylo již úterý večer, tak jsem byla poněkud zoufalá, protože ve středu se skupinka již scházela. Byla jsem již hodně unavená, ale přesto jsem šla rychle k internetu a 13

pokusila se vyhledat správný kontakt tam. Narychlo jsem tam jen zadala baptisté a název města a najednou vidím link z našeho města, též baptisté a rovnou biblická hodina, každou středu od 19ti hodin, téma - List Římanům 10. Zaradovala jsem se a pomyslela si, že mě v tom sboru asi špatně pochopili a těšila se z toho, že přeci jen mají biblické hodiny. K mému údivu jsem ovšem zjistila, že se jednalo o úplně jiný sbor, přestože to byli také baptisté a také ve stejném městě. Byla jsem z toho doslova zmatená. Co teď! Další den už byla středa. Z posledních sil jsem si klekla na kolena a v modlitbě a se slzami v očích prosila Pána Ježíše, že pokud mě chce dovést do tohoto právě objeveného sboru, ať mi to dá nějak zřetelně poznat. Druhý den ve středu jsme ještě měli v pět hodin odpoledne z práce sraz ve městě u svařeného vína. Byl už první prosincový týden 2014, já však měla v hlavě jen tu biblickou hodinu a tudíž asi po hodině a čtvrt jsem kolegům oznámila, že odjíždím na biblickou hodinu a s radostně očekávajícím srdcem jsem nasedla na kolo a přemístila se do jiné části města. Byla jsem tam o dost dříve, protože cesta tam netrvala tak dlouho, jak jsem si myslela. Protože byla hodně velká zima a já už byla tak jako tak dost promrzlá z toho stání u svařáku ve městě, sedla jsem si tedy na čtvrt hodinky do místní pekárny na čaj a četla si bibli. Ve tři čtvrtě na sedm jsem vyrazila k nedaleko vzdálenému sboru. Přijela jsem ke sboru deset minut před sedmou a zamykala si zrovna své kolo, když jsem zpozorovala, že paralelně se mnou přijela dvě osobní auta a zaparkovala na malém parkovišti před sborem. Vystoupili dva muži a ten starší z nich začal odemykat modlitebnu. Přistoupila jsem k němu, představila se, a zeptala, zda jsem tam správně na biblickou hodinu? Ten muž se na mě s radostným údivem podíval a řekl mi, že ano, ale že jsem tam o 40 minut dříve, že biblické hodiny začínají až od 19:30. Údajně byl ten časový údaj na internetu zastaralý. Hned poté dodal, že mám velké štěstí, protože velmi zřídka, maximálně jednou či dvakrát do roka, přijíždí ve středy tak brzy. Měl zrovna důležitý rozhovor s mladším mužem, který přijel tím druhým autem. Venku byla velká zima, tudíž kdyby nepřijeli, tak bych tam vydržela maximálně deset minut a jela bych zase domů. Pán mi tedy opravdu dal zřetelnou odpověď na moji modlitbu. Od toho prvního týdne v prosinci 2014, co navštěvuji tento sbor, a jsem od mého křtu 19.04.2015 i jeho členem, se mi často stalo, že i pouhých deset minut před začátkem biblické hodiny byl sborový dům ještě zamčen a nikdo tam nebyl! Byl to tenkrát opravdu Boží zásah a já tak našla sbor za Božího vedení. Dověděla jsem se též, že ten muž, co odemykal modlitebnu, byl přímo kazatel. Tenkrát mě pozval hned dál a řekl, ať se tam porozhlédnu, a že se mi hned po rozhovoru bude věnovat. Ten druhý mladý muž byl jeden z diakonů, velmi milý člověk, otec třech malých dětí, kterého si též velmi vážím. Ten večer jsem se v tom sboru cítila nádherně, přestože jsem tam byla poprvé. Připadala jsem si, jako bych tam již patřila. Dokonce jsem se tam dokázala hned i nahlas modlit. Pán mi dal poznat mnoho skvělých bratrů a sester ve víře, se kterými si vzájemně pomáháme jak jen to jde, a skrze které jsem se již mnohému mohla naučit. Později jsem ještě zažila další podobnou situaci s Božím vedením, když jsem hledala práci. Vše vypadalo, že dopadne přesně opačně, než jsem si tenkrát přála, a dokonce než mi bylo vysloveně řečeno. Nakonec se to všechno otočilo. Byla to velká Boží milost a já si uvědomuji,

14

že se to vůbec nemuselo stát. Pán mě dává stále znovu a znovu poznávat, jak důležitá je víra a trpělivost. S tím nefunkčním telefonním číslem mi to ovšem nedalo a já na další zkoušce pěveckého sboru oslovila tu ženu, která mě původně pozvala k nim na křest. Ona se mi omlouvala a slíbila, že zjistí, proč jsem se nemohla dovolat. Další týden jsem se dověděla, že to číslo bylo opravdu neplatné a ten údaj může změnit pouze ta dívka, protože se jedná o osobní informace. Dostala jsem na ni poté fungující telefonní číslo a tak jsem jí zavolala. Několikrát jsme se sešly. Dokonce jsem se občas účastnila i jejich domácích skupinek či jiných aktivit. Bývalo to vždy, když je u nás jednou měsíčně přeložena biblická hodina ze středy na pátek, kdy máme společnou večeři a hosty, většinou zahraniční misionáře. V té domácí skupince jsem poznala nové bratry a sestry ve víře, ale klasická biblická hodina, jako máme ve sboru, to prostě nebyla. I tak se občas setkáme a když je něco potřeba, tak ráda vypomůžu. Brzy nato následovala další zajímavá věc. V den mého křtu se křtily ještě dvě sestry z našeho sboru. Jedna z Německa a jedna z Venezuely. Bylo to tedy trochu internacionální a zajímavé pro hosty, protože na křtu lidé vyprávějí svá svědectví, tedy svojí životní cestu k víře. Poté, co jsem byla pokřtěna, mě oslovila jedna mladší žena a prosila mě, zda bych ji nemohla dát své telefonní číslo pro její kamarádku. V mém svědectví totiž slyšela, že jsem z Čech a ta její kamarádka je prý též z Česka. Žije v Německu ve městě vzdáleném tak 35 km. Dala jsem jí tedy kontakt na mě a ona potěšena odešla. Hned po křtu jsem onemocněla, takže jsem ani v pondělí nemohla jít do práce. Doktorka mě napsala na celý týden neschopenku a já se kurýrovala. V úterý toho týdne zvonil telefon a volala ta češka. Chtěla se setkat se mnou a byla ochotná za mnou též přijet, ale bylo to pro ni možné jenom v dopoledních hodinách. Nebylo mi zrovna dobře, ale domluvily jsme se až na čtvrtek na desátou, protože jsem očekávala, že ve čtvrtek už mi musí být lépe. Bylo mi ale hned podezřelé, že jsem tak náhle onemocněla. Ta mladá žena mohla přijet jen dopoledne, což by bylo v normálním případě pro mě nemožné, jelikož bych musela být v práci. V ten čtvrtek mi bylo lépe, tak jsem stihla udělat pro nás obě oběd a se zvědavostí jí očekávala. Přišla na minutu přesně. Představila se mi jako Šárka. A když jsem si to vše srovnala, město kde žije, tak mi to došlo. V lednu roku 2008, když jsem se přestěhovala z Prahy do Erlangenu, tak jsem přes internet hledala nějakou češku, se kterou bychom se mohly navštěvovat. Narazila jsem na nějakou Šárku, která bydlela těch cca 35 km od nás. A tím, že jsme neměli auto a oni tenkrát stavěli dům a měli malé dítě, jsme se nikdy nesetkaly. Měla tenkrát podobné záliby jako já. Tu a tam navštívila nějakou kartářku, ale především se u ní vše točilo kolem její malé dcery a stavby domu. Tím, že jsem si koncem dubna 2008 našla práci a měla dost těžké podmínky, přestala jsem stíhat udržování komunikace a kontakt se ztratil. Byla to ta samá Šárka! A co bylo ještě více ohromující, byla ta skutečnost, že i ona byla nedávno pokřtěná a i ona tedy vydala svůj život Pánu Ježíši! K našemu setkání došlo tedy až po sedmi letech v dubnu 2015 a to v době, když jsme již obě byly věřící! To už pro mě bylo 15

moc náhod na tak krátký časový úsek mého života s Pánem! Vyprávěla mi, jak uvěřila a její svědectví bylo tak silné, že jsem seděla dvě hodiny vysloveně přilepená na kuchyňské židli a vysloveně zírala na to, co mi vyprávěla ze svého života. Šárka, která si opravdu ve svém životě sáhla na to pomyslné dno, nyní seděla přede mnou a vysloveně zářila. Připadala mi jako gejzír, ze kterého nepřetržitě prýští průzračná voda. Je přibližně stejného věku jako já a je neskutečné, jak Bůh zasáhl i do jejího života, ač před tím žila materialisticky a o víru se nezajímala. Tak jako většina Čechů z mého ročníku. Setkání po sedmi letech se Šárkou a její mocné svědectví bylo pro mě něco jako osobní dar od Pána k mému křtu. Mohla bych psát ještě hodiny o tom, jak se změnil můj život, a hlavně jak mocně Pán Ježíš stále zasahuje do mého života. Když se podívám na sebe v minulosti, kdy se vše točilo jen kolem mě a mých potřeb, kdy jsem byla stále nespokojená a často pociťovala uvnitř sebe nepokoj, tak až sama žasnu, jak mě Pán Ježíš změnil. Již chápu slova apoštola Pavla, který řekl, že kdo uvěří, tak se stane novým stvořením v Kristu a že ten starý člověk musí předtím zemřít. Ta slova jsou pravdivá. Dokonce i můj nevěřící manžel si toho všiml, ač zatím nemá dar víry, tak tvrdí, že z té změny profituje a je rád, že jsem uvěřila. Také mě dodnes všemožně podporuje. Osobně vidím největší změnu v těžišti mého života. Věřím Bohu a cítím se jako nástroj v jeho rukou. Již se nekoukám na to, co chci já, ale ptám se, co je Boží vůle pro mě, jaký je Boží plán a ne ten můj. Často si totiž přejeme věci, které nám nic dobrého nepřinesou. Bůh ovšem zná budoucnost každého z nás a ví tedy nejlépe, co je pro nás v dané situaci nejlepší. Stejně jako rodiče, kteří nejlépe vědí, co je pro jejich dítě právě to nejlepší. Navíc bible je plná moudrostí a rad do života, kterými kdyby se člověk řídil, tak by si ušetřil spoustu problémů a těžkostí v životě. Bůh mi dal rozpoznat, že jsem pouze nástroj v Jeho rukách, nejsem Bůh sám. Mohu ostatním svědčit, či je povzbudit, ať to také sami zkusí, ale každý k Bohu musí přijít sám za sebe. Nikdo nemůže vzít za druhého jeho hříchy na sebe a přijít za něj k Bohu. To mohl jen Pán Ježíš, který jako jediný za celý život neudělal ani jeden hřích. Já sama nejsem lepší než ostatní, pouze jsem přijala milost, kterou ovšem Bůh nabízí stejně tak, jako ji nabídl mě, i všem ostatním. Je jen na každém z nás, zda se té milující Boží ruky, která je ke každému z nás natažená pevně chytneme a nebo se k ní otočíme zády s tím, že my sami víme všechno nejlépe. Jsou v životě ovšem situace, které naše síly a možnosti zcela převyšují a ve kterých poznáváme, že my sami nezmůžeme vůbec nic. Spousta věcí totiž skutečně není v naší moci. Boží láska, kterou od přijetí Pána Ježíše silně pociťuji ve svém srdci, změnila mě i mé vztahy. Nikoho neodsuzuji, protože sama vím, kolik toho musel Pán odpustit mě! A i to jsem mohla najít v bibli a to při čtení Lukášova evangelia v 7. kapitole, 47. verš: (Ježíš mluví k farizeovi) „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje." A jako poslední podstatný bod mého svědectví, týkající se změny mého života, bylo rozeznání zkušenosti, že čím více tu jsem pro druhé, tím více jsem svobodnější sama od sebe. Čím více 16

se člověk točí kolem sebe, tím více ho to svazuje. Proto Pan Ježíš přišel jako ten, který sloužil druhým. Služba Pánu mě naplňuje radostí a dodává neskutečně mnoho energie. Chodím zpívat do nemocnice a pracovat s dětmi uprchlíků. Kolikrát když jdu z uprchlického tábora a tak si tak v myšlenkách hovořím s Pánem, tiše žasnu a přiznávám mu, že bych tomu nikdy nevěřila, kdybych to nezažívala na vlastní kůži. Z práce jdu skoro mrtvá únavou a pak když jdu ze služby, tak si připadám jako bych spala deset hodin. Je to pro mě něco skoro nadpřirozeného. Každý z nás máme dary od Boha a když je začneme využívat pro Boží dílo, tak Pán z mála udělá hodně, jako tenkrát nasytil ze sedmi chlebů a několika rybiček celý zástup lidí na poušti! (Marek 8.kap.,1.-9.verš). Takový je náš Bůh a já se s Ním bytostně ztotožňuji a jsem neskonale šťastná, že máme takového milujícího, moudrého a milosrdného Boha, který sám o sobě v 2. knize Mojžíšově kapitole 34 od šestého verše prohlašuje toto: 6

Hospodin prošel kolem něj a volal:„Hospodin, Hospodin! Bůh soucitný a milostivý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý a věrný, 7 pamatující na milosrdenství tisícům pokolení, odpouštějící nepravost, provinění i hřích. Nezapomíná však trestat, ale za nepravost otců volá k odpovědnosti syny i vnuky do třetího i čtvrtého pokolení.“

Amen. Nechť i toto svědectví poslouží a posvítí na cestu k Pánu Bohu všem hledajícím a je i povzbuzením všem, kteří již dar víry přijali! Přeji vám všem z celého srdce, aby i vy jste se pevně uchopily té Boží ruky a otevřeli svá srdce Pánu a prožili svůj život v Jeho světle, lásce a ochraně. Ještě bych ráda poděkovala té sestře z karlovarského sboru za její přání písemné formy mého svědectví, která vedla k tomu, abych všechno vše výše zmíněné sepsala. Nechť jí Pán i celému sboru žehná! S úctou a láskou k našemu Bohu a Beránkovi, tomu za nás obětovanému, Pánu Ježíši Kristu Lenka Nicáková Materková

17