Jak jsem ulovil auto Úvodem se musím omluvit všem čtenářům, kterým jsem v minulém díle slíbil, že další pokračování líčení mých lovů Aut na háček z Vysočiny v nejaktuálnějším provedení na sebe nedá dlouho čekat. Bohužel dalo. Nebudu tady rozebírat řadu pádných, závažných a jinak přijatelných a pochopitelných důvodů pohříchu soukromého charakteru (však to znáte - práce, rodina, …rozumějte - ryby ☺). Ze všeho nejvíc jsem totiž doufal, že mi určitá (nezbytná) časová prodleva pomůže v potřebné míře potlačit řadu živých, naléhavých, ale nezúčastněné osobně naprosto nicneříkajících zážitků a pocitů, které by obsah mého sdělení nepříjemně rozmělnily, ale nedokážu je v daném rozpoložení nějak bezbolestně pominout. No asi to příliš nepomohlo, a tak se ke spádu, jaký snad mělo mé předešlé psaní, přes veškerou snahu naprosto nemohu dopracovat. Snad to pochopíte a dokážete si užít i poněkud rozvláčnější styl a řadu ne úplně nejpodstatnějších detailů. Takže přeji příjemnou zábavu a prosím o jistou míru pochopení a shovívavosti. Rok se pomalinku s rokem sešel a spousta věcí byla jinak. Knechtík, vojenský veterán (mám to šťastně za sebou a viditelná fyzická i psychická postižení pomalu zahlazuje čas), si našel práci, nastoupil do zaměstnání, sehnal podnájem a pomalinku upadal do moderní workoholické pasti. Jako dřív vstával a lehal s rybami, zahrnul teď do svého vstávacího portfolia i další elementy (především starosti - pracovní). Na ryby se tak nějak začalo nedostávat času. To však neznamená, že dlouho pěstovaná vášeň ztratila na intenzitě. Když nic jiného, tak alespoň závodům se věnovat budu, plánoval jsem odhodlaně. Věnoval jsem se, věnoval…ovšem spíše sporadicky (a teoreticky!). Spousta pěkných závodů mi utekla a výsledky na zbývajících nebyly nijak zářné (jednou třetí, dvakrát pátý…). Teď mě napadá, že se to štěstí obcházející mě ve velkých kruzích (znáte tu říkačku…?) unavovalo docela dlouho. Ale přijít to asi muselo☺! Bylo to asi tak tři týdny před konáním závodů na Piláku, kdy jsem usoudil, že bych mohl čím dál zaměstnanějšímu Ríšovi připomenout jeho loňský slib ohledně krmení. „Jasně, Knechťo. Krmení bude“, tvářil se trošku tajemně. „Ale měl bych pro tebe dobrej nápad! Hele, co kdybys chytal s Dankem?“ „S Dankem?“, „S Pažoutem?!“, zatvářil jsem se (otráveně!). Představa tohohle hodně dobře lovícího, ale přece jen ,de jure‘ nerybáře hned vedle mě se mi příliš nezamlouvala. Inu nejsem Konopásek, aby mě těšila konkurence, co mi pěkně zblízka funí na zátylek. Snažil jsem se to spíše neverbálně projevit. Zbytečně. Byl to takový malý Mnichov - ,O nás bez nás’. Bylo to evidentní. Ríša už to měl dávno vymyšlené a jelikož je mi známa vehemence, se kterou své nápady uvádí v život, záhy jsem se s tím, že nebudu chytat čistě sám za sebe, smířil. Někdo tu vodu prostě nosit musí, že? Ríša dovede být opravdu přesvědčivý. „Knechťo, o krmení, o červy a možná i o patentky se vůbec nebudeš muset starat!“ – tak to znělo lákavě. Velmi! „Danek má volno, tak se postará“, upřesňoval. A když jsem uvážil, že ve dvou se to lépe táhne (zejména rybářské krámy kolem rybníka ☺), dal jsem nakonec Ríšovi rád za pravdu a… nestaral se. Velice naléhavými argumenty (jaké to asi byly?) jsem nakonec přesvědčil svého tátu, že já naše rodinné auto (hýčkaný domácí poklad - ,zánovní’ favorit z jednadevadesátého) nutně potřebuju, zatímco on obvyklou dvacetikilometrovou cestu do práce hravě zvládne na kole i v dešti. Mé krokodýlí slzy mají asi zvláštní kouzlo ☺. Zakrosňal jsem nebohého lehce zkorodovaného favorita až po střechu. Bylo poznat, že již jsem výdělečně činný. Rybářských zbytečností za poslední rok evidentně přibylo. Tohle by Trabík nepobral! Měl jsem dovolenou, silnice byly mokré, a tak jsem nikam nespěchal. K Pilské nádrži jsem dorazil krátce po poledni (stihl jsem se stavit ještě v Pardubicích a doplnit náhodně objevené dutiny v prostoru dalšími zbytečnostmi - má rybářská výbava je v mnohém
-1
duplicitní, triplicitní…atd. – a co kdybych náhodou potřeboval tři podběráky?!). Zaparkoval jsem a vyrazil hledat svůj ,zdroj krmení’. Nebylo to těžké. Loni se touhle dobou v prostoru kolem pódia na břehu nádrže přelévaly početné davy. Letos takřka liduprázdno. Když totiž nepršelo, tak lilo a když nelilo tak lilo strašně. Ríša a kluci z Colmicu se snažili postavit něco jako stánek. Bylo docela zábavné jejich počínání v tom dešti sledovat. Nakonec se ale zželelo matce sirot (Erben), nevydržel jsem to a přiložil ,pomocnou’ ruku k dílu. Když nic jiného, tak jsem té promočené a mírně zmatkující bandě zkonzumoval pár skvělých utopenců od Bundavičovy maminky. Byli skvělí! Postupem času jsem se mezi těmi plavačkářskými poklady a vůní Ríšova krmení (měl ho tam fakt asi víc než tunu) tak nějak duševně ztratil a málem zapomněl vymýšlet něco kolem zítřejšího chytání. Bylo tam tolik věcí ke koukání! Navíc mě čekala novinka. Do ,party’ přibyl řízením osudu (no kdo za to asi mohl, že?!) další Dankův kamarád - Martin Husár. O jednoho víc? Co už na tom? Překvapivé bylo jen zjištění, že Martinovy rybářské zkušenosti jsou mizivé (mírně řečeno) a ty závodnické úplně nulové tohle měly být jeho první závody. Inu vzal to z gruntu – rovnou na Pilák. Mohlo být bezmála půl třetí, když jsem si vzpomněl, že by nebylo od věci trošku poběhat po břehu a okouknout, jak se ,tváří’ voda. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že na projití potřebného kusu břehu bude potřeba poměrně hodně času, což kolidovalo s blížícím se losováním sektorů. Šli jsme se tedy zeptat, zda je možné si nějaká místa závazně zamluvit. Prý proč ne, když to tedy bude závazně. Míst bylo ještě dost, ale jakýsi výběr byl jen v sektoru na pravém břehu. Nastalo dilema. Kam si to vzít? Leccos vyřešilo prohlášení pořadatelů, že v sektoru naplní maximálně polovinu míst. Jelikož právě na polovině byla ještě volná místa, zamluvili jsme si je. Bylo to padesát na padesát. Ať již dopadne los jakkoliv, alespoň jeden poločas závodů nebudeme sedět na mělčině u Polničky, což mi připadalo podstatné. S vědomím, že jsme ve výběru míst pro úspěch udělali maximum, jsme se s Dankem vydali na obhlídku. Po pravdě toho moc vidět nebylo. Známá bažinka se vytrvalými dešti rozhodně nestala přátelštější, ale její překonání se obešlo bez zbytečných obětí. Došli jsme však pouze kousek za špici a jediné dvě věci, kterými jsem si byl jistý, byl evidentně vyšší stav vody a nezanedbatelné množství větších ryb (kaprů?) v klidné vodě v zatopených pobřežních travinách. Neustávající déšť (spíš lijavec!) nedovolil odložit pláštěnky, které se při energické procházce změnily na nepříliš pohodlné osobní bazénky naplněné vlastním potem. Obejít celou nádrž bylo absolutně nad meze naší vůle. A tak jsme se s vynuceným přesvědčením, že bychom stejně nic podstatného z vody nevykoukali, vrátili k hlavnímu pódiu. Pohodlně jsme stihli losování sektorů. Losování dopadlo z našeho pohledu celkem neutrálně. Atraktivní místa, jak se zdálo, pro nás připadla až na druhou půlku. Mezitím totiž došlo k podstatné změně a s velkými mezerami byl obsazen celý sektor nejhustěji samozřejmě na jeho konci, který jsem tak dobře znal ze svého loňského vystoupení. Právě tam jsme se měli dostat právě na druhý poločas. Místa na první půlku vypadaly dokonale průměrně. Ale Černý Petr na Polničce to rozhodně nebyl, takže pohodička. Danek byl pověřen nákupem a vyzvednutím lístků a mě málem klepla pepka, když jsem zjistil, že to vyšlo tak, že jsem seděl mezi ním a Martinem. Má důvěra v jejich rybářský um byla, přiznávám, poněkud chatrná. To, co jsem prováděl Konopasovi loni, jsem měl stále v živé paměti! Už jsem viděl, jak trávíme dvě třetiny závodu rozmotáváním a převazováním věčně zmotaných udic. Asi klasická tendence podle sebe soudit druhé. Bylo to ode mě nespravedlivé a ošklivé (stydím se za to! a dodatečně se i omlouvám). Každopádně mi to pro tu chvíli úplně vzalo náladu. Asi jsem v té souvislosti byl i pěkně protivný. Nabral jsem si od Ríši asi 5 kilo krmení a řekl klukům, že budu v kempu, tak ať mě tam ráno vzbudí a vyzvednou. Vyrazil jsem na druhou stranu nádrže do zmíněného kempu. První, koho jsem tam potkal, byl Jindra Čermák. Taková náhoda! Právě si chystal svůj nejoblíbenější prut na propad. Mimochodem propad (snad díky velice přesvědčivé reklamě (loňské závody) podpořené praktickými ukázkami možných parádiček, které je tímto krajně účinným rybolovným způsobem možné
-2
provozovat a zasvěceným výkladem zejména samotného Ríši Konopáska u stánku) se stal vedle ,krmelcového šílenství’ (to bylo fakt dílo!, nikdo si nedovede představit, čím vším je možné na prutu vnadit, opravdu jsem se divil, že tam někdo nezkusil nahodit plný nákupák z Kauflandu ☺) opravdovým hitem tohoto ročníku. Mimoděk jsem si vzpomněl na svoje první účinkování na Stříbrňáku. ,Zaručené’ zprávy a osvědčené kopírování dříve úspěšných metod zde opravdu slavily své žně. Ale zpátky k Jindrovi, kterého je nutné brát jako konkurenci velice vážně. Co s tím? „Jindro, můžu si zkusit hodit?“ „Jistě, zrovna to jdu vyzkoušet, na propad jsem s ním dlouho nechytal.“ Beru tedy 40 g candátového Cormorana do ruky a zkušeným lehkým švihem ho těsně pod špičkou v druhém díle lámu. „Jé, tak to jsem nechtěl.“ Že by mi to Jindra věřil, přesvědčený nejsem. Rychle mu tedy vracím torzo prutu a snažím se nenápadně zmizet z dohledu. Odcházím alespoň kvapně odladit nějaké to své nádobíčko. Žádné velké vymýšlení. Klasika. Jako loni. Dva pruty na těžko, dva na propad. Osvědčené modely se opakují. Koncová olova, návazce 0,15 na propad, 0,20 na těžko. Jen háčky nasazuji letos dle svého soudu lepší - Nucleary NK800 od Colmicu velikosti 10 a 6. Již loni na podzim mě dostatečně přesvědčily o svých kvalitách - věřím jim. Chytací nádobíčko by tedy jakž takž bylo. Ale čím budu vnadit? Konopáskovy loňské vynálezy nemám v držení a jeho improvizační dovednost mi citelně schází. Další důvod, proč má nálada klesá k bodu mrazu. Je pomalu deset večer a venku je již solidní tma. Lákavé světlo je jenom u kiosku. No snad si tam spravím náladu. A koho tam nepotkávám? Jindra Čermák! Sice si oběma rukama chrání půllitr, ale úspěšně překonává paniku a tragický konec svého oblíbeného grafiťáku již asi zapil. Nakonec si pohodově pokecáme. Moje nálada je o poznání lepší. Ovšem pouze do chvíle, než se vrátím do auta a zkouším z kusu svářecího drátu a brčka ze starého olůvka umotat primitivní spirálové krmítko na zítřejší vnadění. Nedaří se. Úplně jsem oddělal peán a dvakrát si drátem úspěšně propíchl ruku (ještě že ne oko!). V černém zoufalství se obracím k litránku ,náhodou’ objeveného calvadosu zpoza zadního sedadla. Decka vysokoprocentního alkoholu sice způsobuje masivní slzení a lehčí lapání po dechu, ale na hladový žaludek zabírá rychle. Po čtvrthodině se již malinko usmívám, dokonce si pobrukuji a v mírné otravě lihem pohodově domotávám dva ,zdařilé’ kousky spirálových krmítek ve velikosti XXL. Usíná se krásně. Zato probuzení je kruté. Otrava nebyla až tak lehká a i rozespalost si vybírá svou daň. Šílené sucho v puse, které nezažene ani půllitr Poděbradky a klepavka, jakou jsem snad ještě nezažil. Nemohu se trefit ani klíčkem do zámku u kufru. Panující zmatek při balení se nedá slovy popsat. Mám pocit, že to bylo někde na MRKu, kde jsem se (samozřejmě v jiné souvislosti) dočetl, že se kdesi v úrodných nížinách ztrácejí rybáři, neboť je jejich vzhled se zavazadly naprosto deformujícími lidskou siluetu do hrůzostrašných obrysů předurčuje k poslání strašáků do zelí a tamní sedláci je prý kradou. Na nás by si ale žádný zemědělec netroufl. Myslím, že tak hrozný pohled, jako byl na nás, by ke své smůle nesnesl ani hodně otrlý kolchozník (ptáky či jinou škodnou by nejspíš rovnou trefil šlak). Pokud bych si i dokázal odmyslet tu neskutečnou bagáž s různě ostávajícíma ušima, obručemi podběráků, nohami židlí a konci prutů v naprosto neúnosné tonáži, pouhá matná vzpomínka na zvukovou kulisu výše lehce nastíněných monster (nás) prodírajících se záludnými močálisky by byla víc něž strašidelná! Vidět nás Spielberg, asi by zaplesal - takové figury do hororu by mu žádné studio v Hollywoodu nikdy nezrealizovalo. V tomto duchu se nesla vizáž Jirky Vágenknechta, Daniela Pažouta a Martina Husára, kteří krátce po čtvrt na pět vyrazili najít a obsadit svá stanoviště. Upřímně, Král Šumavy byl proti nám výletník s foťákem na pupku! Před námi se v šeru ztrácela bažina, se kterou jsme s Ríšou měli tak milé zkušenosti už z loňska. Na mou osobu byla vložena důvěra, že nás přes močálisko zdárně převedu. (Klídek, nejdu tady poprvé…) Tu tíhu odpovědnosti jsem ale nějak neunesl. Nevím, kde přesně byl ten osudový krok stranou, ale najednou se před námi objevila loučka, i v panujícím přítmí jednoznačně jedovaté barvy, lidskou nohou nedotčená! Nevěstila nic dobrého. Nepřiznal bych
-3
to ale ani za nic. A dávaje nezodpovědně (abstinenti jistě varovně vztyčují prst, jako bych je viděl, ale osobně bych to jen na líh nesváděl) mokřadu všanc naše zdraví i životy, vykročil jsem nejistým krokem na zrádný povrch před námi. Opilci asi mívají fakt štěstí. Nevím jak, ale přešel jsem nebezpečné území takřka suchou nohou. I Danek, obezřetně se držící v mých šlépějích, byl v pohodě. Jenže Martin… Zpozdil se o metr, možná o dva. A najednou se za námi ozvalo něco jako: „Žbvluch“ a zoufale nešťastné „Klucíííí…!“ Místo, kudy my prošli v pohodě, se stalo Martinovi takřka osudným. Zapadl tam zhruba do půlky stehen. Trvalo to snad čtvrt hodiny, co jsme zachraňovali Martina a lovili jeho vyzuté holínky z bahna. Skoro to vypadalo, že Martin dál půjde jako chytrá Horákyně, napolo obutý. Nakonec měl (naštěstí) jen své osobní bahenní lázně a v nich zkřehlé nohy. Nezáviděli jsme mu. Pochopitelně! Faktem bylo, že jsem při této záchranné operaci stačil úplně vystřízlivět. A to bylo zlé. Moc zlé. Přesněji, mně bylo zle - moc zle! Nevím, jestli jste ten pocit už zažili, ale najednou jsem si připadal jak hadrový panák. Bez vůle nad svými končetinami. Hrozný pocit. Ale šel jsem první, měl jsem kluky vést a cesty zpět nebylo. Netušil jsem, co ve mně je. Se skřípěním zubů, které muselo být slyšet na pět metrů a muselo mě stát veškerou sklovinu na stoličkách, jsem se doplahočil až k samotnému místu lovu. Shodil jsem ze sebe ten příšerný náklad a čekal, kdy se dostaví milosrdná smrt. Fakt mi bylo na umření. Ale zubatá má asi na takhle časné vstávání víc rozumu než my. Nepřicházela. K celkové slabosti se přidaly i úporné křeče do břicha. Na nějaké chystání věcí, natož chytání, jsem neměl ani pomyšlení. Kluci by s tím ale evidentně nesouhlasili, kdo by jim krmil? Vždyť na mě tak spoléhali…že?! Ale nijak zvlášť mé utrpení nekomentovali. Nechávali to a mě trošku vyhnít. Seděl jsem zatím vedle složených prutů a koukal na vodu. Bylo už po páté hodině a světla kvapem přibývalo. V tu chvíli se na klidné hladině asi osm metrů od břehu přímo přede mnou na hladině tiše otočil hezký kapřík. Jen tak vystrčil bok, okulil se a zamával ocasní ploutví. Bylo to jak ve snu! Fakt, zvláštní. Jako by to udělal jen kvůli mně. Jinak se ale kapři sporadicky ukazovali nedaleko břehu nalevo i napravo. A v tu chvíli mě asi napadlo zkusit vnadit na blízko. Normálně bych se s krmením cpal po loňských zkušenostech podobně jako ostatní co nejdál na vodu - do relativního klidu. Ale takhle… Proč to nezkusit? Síly je třeba šetřit… zvlášť ty moje. Malinko z nouze ctnost, ale budeme krmit na blízko. Rozhodnuto! Nějak jsem se zmátořil a první, co jsem udělal, bylo, že jsem ze své dvakrát reklamované 4,20 Catany ukousnul přichystaný propad a navázal na ni pevný dvougramový splávek (viz. obrázek). Odhadnutou zátěž jsem rozmístil tak, aby nástraha propadávala ke dnu co možná nejpomaleji. Co když se kaprům nebude chtít ke dnu? Taková improvizovaná rychlejší propadávačka. Na vlasec jsem rozmístil na metr kmenového vlasce (0,18) malé broky asi po dvaceti centimetrech od sebe. Poslední tři - nejmenší, jsem pravidelně rozložil na půlmetr čtrnáctkového návazce, který jsem vzal z ukousnutého propadu. Případné dovážení budu muset nechat po zahájení závodu. Rozdělal jsem další pruty (sumčák na krmení, propad a jeden prut na těžko), podběrák a křesílko (s ohledem na můj stav velmi podstatná, možná nejpodstatnější proprieta). Byl nejvyšší čas začít míchat krmení. Základem byl hodně hrubý, dva dny namočený kukuřičný šrot (vypadal už jako jáhlová kaše). Doplnil jsem ho asi dvěma kily Konopáskova kaprového krmení, nějakou vařenou řepkou a konopím. Všechno jsem to promíchal a dosypával Konopáskem, až se mi krmení zdálo dostatečně sypké, aby ještě drželo, ale Tenhle typ splávků, původně určený pro snadno vypadávalo z krmítka. Ve finále (těsně jemný lov na rybičku, se mi osvědčil při před závodem) jsem do krmení přidal dobrý litr lovu kaprů nejen na těchto závodech. malinkých, velice čilých patentek. Danek se asi Třeba není příliš citlivý, ale při správném vyvážení (spíš převážení) a spíše klidné opravdu snažil. Ríšovy instrukce a chladné hladině jsou záběry poměrně dobře vidět. počasí se na vitalitě karmínových červíků jednoznačně projevily velice příznivě.
-4
To krmení je asi fakt malinko kouzelné. Při jeho přípravě jsem zapomněl na brutální kocovinu i na čas. Matlal jsem se v tom jak batole v písku a nasával ty vůně, div jsem nezačal slintat. Asi mám v sobě nějaký rybí gen, či co? Už jsem živě viděl, jak si v tom kapříci budou chrochtat. Malinko jsem se zasnil… Ani jsem si nestačil umýt ruce (a hodinky , co jsem si v zápalu boje zapomněl sundat) a …rána. Jako z děla. Z děla?! Ježkovy zraky! To bylo zahájení! Bez ohledu na to, jak zaprasím pruty, jsem začal krmit. Na nějakých dvanácti patnácti metrech. Přímo před sebou. Kluci se ke mně pohodlně vejdou z obou stran. Krmení se zpřesňovalo až s postupem času. ,Prohnojil’ jsem za tu čtvrthodinu, co jsem tam těch deset litrů krmení po třech deckách na krmítku ládoval, daleko větší plac, než jsem měl původně (kdykoli) v úmyslu. Ani jsem nezměřil hloubku. Docela jsem si oddychl, když jsem po prvním náhozu do zakrmeného zjistil, ze je tam přes metr a půl vody. Pohoda. Bude se pěkně nahazovat i s pevným splávkem a případné úlovky by při důrazném zdolávání nemusely místo příliš plašit. Nahazuji. A přirozeně pokukuji, co dělá nejbližší konkurence. Napravo od Danka je pár volných míst a pak nějaké křoví. Nikomu se nechtělo druhou půlku sedět na mělčině u Polničky, jasné. A když byla možnost určitého výběru… Zato nalevo dvě místa od Martina sedí Jindra. Jak jsem si tak stačil všimnout, zakrmoval asi na čtyřiceti metrech. Trošku ho asi rozhodilo, když tam měřil hloubku a …čtyřmetrový propad nestačil!! Pět metrů (odhadem)! No pěkné. (Opravdu nejsem škodolibý, ale Jindra je opravdu nebezpečný soupeř, kterého ani rozlámané nádobíčko nemůže dostatečně eliminovat, špatné nakrmení snad víc). Ale na podobné úvahy a pořádné rozhlížení není příliš času. Záběry přicházejí krátce po náhozu. Bolínci z loňska nám malinko povyrostli. A jsou při chuti! Zvětšuji balík červů, co to jen jde. Sendvič se nekoná, rohlíky při tom zmatečném ranním balení zůstaly v autě . Další nához se podařilo usadit líp a žádná droboť se o nástrahu zatím nezajímá. Prozatím. Splávek se malinko povynořil. Zásek, nepříliš razantní. Záběr vypadal spíš na malou rybu… a …hups! Sakra! Prut do luku a kapřík se po prvním výpadu vypíná. Že by malý háček? No nic, druhý nához, chvilinka než propadne nástraha ke dnu. Pár drobných škubnutí, nějaká droboť se o balík deseti - dvanácti červů na háčku intenzivně zajímá. Minutka, dvě a splávek se malinko připotopí a o pár centimetrů popojede do boku. Zásek je spíš z reflexu. A….jupí…zase kapřík. Jsou tu! Kdyby mi znovuobjevená kocovina nevytěžovala veškeré nervové kapacity (jak ji přežít?), tak se asi rozsypu radostí. Dokonale. Jsou tu!! Trošku ho podržím a …. rup!!!! Kolaps. Mrtvice! Pepka myokardu…!! Já ho utrhnul! Háček v čudu. Utrhnul!!! Bééééé! Jindra se pobavené usmál. A nejen on! Já to viděl!! Rezignovaně odkládám utrženou Catanu a nahazuji alespoň propad. Ani se nesnažím vypnout vlasec, hlavně to rychle převázat. Osmnáct!!! Já vám dám! (Konopáskův krvežíznivý kukuč z loňska jsem si vybavil víc než živě, asi si ho natrénuji. ☺) Při té příležitosti jsem navázal i větší háček - no háček…hák! trojku ownera (černý - cut chinu). Mezitím Martin stačil zdolat pěknou plotici a stejně jako Danek pár asi dvaceticentimetrových bolínků. Ti kousali opravdu divoce a pomalu klesající nástrahy na jejich propadech se jim evidentně zamlouvaly. Danek měl ale najednou i záběr od kapra. Nějak jsem při převazování ztratil přehled o splávku a tak jsem si našponovaný vlasec spojil s Dankovým zdoláváním. Omyl! Chudáček 34 cm dlouhý kapřík spáchal čistokrevnou sebevraždu. Rychle jsem ho zdolal (klika, že se nezamotal), podebral a dal rozhodčím změřit. Narychlo jsem nasadil bročky na návazec a propad už nenahazoval. Ihned po náhozu zase následoval záběr od ,pětibodovky’. Větší háček jim do tlamek asi příliš nepasoval. Zase vedle! No jo, však o tyhle nám tak nejde. Broky jsem na návazci evidentně moc dobře neskousnul, takže se mi zásekem sesuly přímo k háčku. Spěchám, tak je rychle posunu asi na deset čísel od háčku a skousnu jen ten nejspodnější. Vzniklý řetízek je docela těžký (a jak se později ukázalo, byl to jeden z rozhodujících momentů - náhoda!). Zase plný háček červů (15?) a nához. A po chvilce zase jakoby zvědavý záběr - jen tak o půl centimetru. Snad. Ve vlnách to je docela mizerně vidět. Ani to nesekám, spíš to jen přizvednu - ,potěžkám’ a ejhle
-5
Tíha, tah, ohnutý prut - je to docela jemné nádobíčko (asi popáté u vody, ale už měl dvakrát zlomenou špičku) - úplně mu nevěřím, ale stejně se do něho čím dál víc opírám a snažím se příliš neomezovat Danka s Martinem. Ti se ale s propadem daleko víc trefují do bílé ryby. Martin již chvíli tahá boleny na hod. Pomalu propadávající nástraha pro ně je neodolatelnou a snadnou kořistí. Ale ani nástraha, co se dostane na dno, se tam dlouho neohřeje. Záběry přicházejí takřka obratem. Prut téměř nepouštím z ruky, nesedám si a zkouším náhozy ,potěžkávat’ více méně průběžně, co pár sekund, záběry jsou opravdu docela špatně vidět. Možná díky tomu přicházím o téměř každého třetího kapra. Stejně je ale braní neskutečné - od třičtvrtě na sedm do půl osmé je to jako ve snu. V nádherném snu! Nához - záběr, nához záběr, nához - záběr a zas a zas a další. Asi poznám, co je to, když z chytání začnou bolet ruce. Ale záběry jsou opravdu strašně jemné. I tak to vypadá, že se kapři na krmení ládují absolutně bez zábran. Ani pichlavý balík červů je nepřiměje k nějakému úprku. Zhltnou ho a cpou se dál. No asi to tak bude - násaďáci a patentky. Nepochybuji o tom, že kapr dovede pro pár patentek přeorat půl fotbalového hřiště bahna a tady se jich na dně musí v oblacích voňavých drobečků a partiklů hemžit tisícovky! Funguje to. Absolutně! Strašná zbraň. Jen to na to dno dostat. To je opravdu docela potíž. Bolínci a plotice spolu s větrem a tahem vody způsobují, že si záběry nejsme příliš jistí. I Danek už trošku přeorganizoval montáž pod angličákem, aby se nástraha dostala rychleji ke dnu. Vyplácí se mu to jen částečně. Pár kaprů sice zdolává, ale návazec se zoufale motá. Ještě zkouší dát na háček několik velkých patentek. Zatrnulo mi i přes solidní náskok. Ha! Tajná zbraň! Že se nepochlubil?! Dá mi když tak nějaké? To nakonec řešit nemusím. Na červy se zrníčkem bonduelky jsou záběry v nepravidelných intervalech pořád. Sice řidčeji, ale pořád. Na patentky má Danek krásné záběry, ale věší se mu jen pěkní lopaťáci - cejni. Těžcí, ale - pětiboďáci. Takže patentky nebrat… ani velké ☺. Nakonec odkládá propad a nahazuje prut na těžko kousek za krmení. Zběsilý houpavý záběr, který přišel obratem, ho po neopatrném přiseknutí stojí háček i s návazcem. Záběry na těžko ovšem přicházejí rychle za sebou i na jeden návazec. Dalšího kapra Danek zdolává, třetí mu padá. Jsou to evidentně větší ryby. Já mám záběrů už míň. Někdy v té době se za námi zjevil Ríša, vyspinkaný, odpočatý a naším počínáním evidentně potěšený. Ani jsem jeho příchod hned nezaregistroval. Následně ho ale rozradostněně informuji o svém skóre - čtrnáct zdolaných, minimálně osm ztracených. Ríša kroutí hlavou a nekomentuje to. Jen pokývne, zavrtí hlavou a zašklebí se. Ještě stihne obrátit oči v sloup, když mi kapr málem podruhé vypadne z podběráku (Potom se mi přiznal, jak strašně ho svrběly ruce, když mě viděl - Takové braní, a já ho tak packal!!! Záhlavec, sebrat prut a náležitě mi to předvést. Takhle se raději sebral a se šklebením a slovy: „Nezdržuj se, chytejte všichni … a ty - až jich uděláš třiadvacet, bude to jakž takž OK…“ šel okouknout zbytek sektoru. Bál se s námi jakkoli bavit, aby z toho nebyly nějaké nepříjemnosti, jako že nám radí nebo tak něco. Mě to v tu chvíli vůbec nenapadlo a nakonec to bylo stejně jedno, „zaručeným, ověřeným a pravdivým“ zprávám, jak nás Konopas celou dobu kaučoval atd., to stejně zabránit nemohlo. No, asi jde o zvyk. Tohle je tak trošku folklór a podobná šeptanda v různých formách a podobách se nesla snad u každých takových závodů a své posluchače si asi vždycky najde. Inu, lidi. Raději to neřešit… a chytat! No, to jsem trošku odbočil. Sorry. Dál už ale první poločas až na jeden moment nijak zvlášť zajímavý nebyl. Přišlo to chvíli po Ríšově odchodu. Splávek se najednou ve vlnách naprosto zřetelně ukázal. Byl to tak jasný záběr, že jsem na chvilku úplně ztuhnul a koukal na to jak zjara. Ale nakonec jsem přece jen přisekl. Divný! Tam přece žádné vázky nebyly…. Ale visel jsem natvrdo. Zkusil jsem zapumpovat prutem a nic. No, zdržovat jsem se nechtěl. Domotal jsem vlasec nakrátko a zabral, abych utrhnul návazec, a v tu chvíli se to pohnulo. A sakra! Tak to je loď! Ponorka. Moby Dick! Byla to ryba. A z mého snažení si nic moc nedělala. Spíš nic než moc. Na čtrnáctku vlasec jsem s tímhle prutem nasadil šedesátce kaprovi na pár metrech regulérní ,lyže’(to se pak lámou špičky jedna radost!). Ale tady a teď
-6
jsem bezpochyby nebyl pánem já. Ryba se pomalinku vydala podél břehu doprava. Danek nadzvedl prut, abych ho mohl podejít a zkusit své štěstí na volném místě napravo. Vypadalo to i tak přinejmenším na hodně dlouhý boj bez zvláštních perspektiv pro mě. Rozuzlilo se to vcelku rychle a dle mého očekávání. Ryba se stočila na volnou vodu a rozjela se. Důrazně. A rychle! Prut se rovnal pomalinku do přímky rovnoběžné s hladinou a brzda se rozječela v nervy drásajícím tónu. Trošku jsem to nevydržel a zkusil rybu přibrzdit. No a bylo hotovo. Prut se narovnal a vyřízeno. Ryba se vyřízla. Dva kartony Gambrinusu v plechovkách za největšího kapra zmizely ve vlnách. Pokud to tedy byl kapr, ale asi byl. Nakonec se mi povedlo do konce poločasu vylovit ještě čtyři kapry. Dva i docela pěkné, ale nechat jsem si je nechtěl, nikdo z přihlížejících také ne, takže lysec i šupináč spokojeně putovali zpátky do vody. Bohužel jsem doplnil bilanci i dvěmi dalšími ztracenými kapry. Takže v poločase jsem končil docela kulatě. 20 kaprů úspěšně zdolaných, minimálně 10 ztracených a pár ,pětibodovek’ na doplnění. Jo, hezké to bylo! ☺ (Myslím, že záznamy v závodním lístku to budou dokumentovat líp než cokoli jiného). Ale to ještě nebylo zdaleka všechno! Do konce závodu zbývala přestávka a jeden dlouhý poločas. Přestávka znamená na podobných závodech více méně jedno – málo času. Málo času na sbalení, málo času na přesun (a na Piláku to je fakt krutá štreka!) a nakonec úplně nejmíň času na nějaké chystání se na druhou půlku. Jediné na co se asi vždycky čas najde je na šíření již zmíněných ,zaručených’ a jinak nepotvrzených zpráv. Skoro jsem si připadal jako podobný ľudový vypravač, či spíš bajkař, když jsem Tak takhle vypadala „poukázka“ na vítězství. Odmyslete si pár známým odpovídal na dotaz poslední úhrnný záznam za druhou půlku a máte podrobný výpis kolik? i mě těžko stravitelnou mých úlovků z prvního poločasu - v chronologickém řazení. číslovkou dvacet. Docela jsem ty nevěřící pohledy chápal. Taky bych tomu nevěřil. A přitom to byla pravda. Težko uvěřitelná, překvapivá, senzační….ale…pravda! Jenže druhý poločas byl před námi. Na Pilské nádrži je hodně velice atraktivních míst, spousta hodně dobrých závodníků a kvanta věcí a okolností, které mnohou do výsledku promluvit do posledních sekund závodu. Takže nezbývalo než honem nachystat alespoň krmení, pruty a místo lovu a zkusit pochytit nějaké ty drby ☺ Hlavně honem, honem honem… A už to začalo. Výstřel a krmení. Jak potvrdil zdejší rozhodčí první půlku to na tomhle úseku bralo docela slabě. Nechtělo se mi tomu věřit. Vždyť loni to tu byl přece mazec. Jenže loni nám téměř nefoukalo a teď to funělo docela solidně. Bez ohledu na to, bez změření hloubky (tady to přece znám z loňska!) jsem začal podobně jako ostatní krmit na nějakých 4050 metrech. Byla to docela rasovina takže jsem byl rád, když jsem dostal do vody slabou půlku z kbelíku uchystaného krmení. O nějaké přesnosti bych se raději nešířil, ale snaha byla. „Co to plácali?“ Že tu neberou? Nesmysl! První nához někam do zakrmené plochy a takřka okamžitý záběr.“Nejaká plotice“, pomyslel jsem si! Ale byl to kapr. Dvacet sedm centimetrů, ale kapr. Počítá se! Za chvilinku měl další záběr Martin. Zdálo se, že si s těmi bolínky nedá pokoj ani tady. Jenže po bolenovi a plotici mu přišel také kapr. Skoro ze stejného místa jako mě. „To krmení funguje i tady!“ zajásal jsem. Jenže jsem se radoval asi předčasně. Krmení
-7
možná fungovalo, ale nebylo možné nahozený propad udržet na místě ani když jsem ho hodně přehloubil – skoro o metr a převážil, co to jen šlo. Vítr šel zprava – ze zátoky, ale voda táhla doleva jak na řece. Splávek byl po půl minutě deset metrů od místa náhozu. Fakt to nešlo udržet na fleku. Bylo to k uzoufání. Ty první záběry byly od kaprů také poslední. Ani bílé ryby nebyly zdaleka tak žravé jako na první půlce. Jen Martin si držel vysoké bolenové skóre. Už jsme si z něho začali trošku utahovat, ale to slabé chytání mě osobně docela ničilo a Danek z toho taky nebyl nějak odvázaný. Sledoval jsem, jak závistivě pokukuje po Jindrovi Čermákovi a Honzovi Černém, kteří se vrhli na lov na těžko a z docela solidní dálky měli podobně jako ostatní tu a tam nějaký záběr. Nebylo to nic extra, ale pořád lepší než to naše trápení. Půldruhé hodiny bez ryby! Co s tím? Co vymyslet? Přece neuteču ke krmelci?! Málem ano. Jenže v tu chvíli měl Danek, který soustavným dorovnáváním ,pytle’ stáhnul splávek na nějakých třicet metrů, parádní záběr. A krásného lysáka, kterého zkušeně zdolal. A bylo to tady. „Kluci, pruty z vody!“ Nepřekážet! Jde se krmit. Nahodil jsem Catanu s pevným splávkem co to šlo – dvacet, dvadvacet metrů. Bylo tam něco přes metr dvacet vody. Podal jsem prut Dankovi aby nebyly nějaké protesty a začal jsem bombardovat splávek krmítkem. Trefování do cíle na takovouhle vzdálenost mi docela šlo. Alespoň něco. Zkrmil jsem skoro všechno, co zbylo v kbelíku. Buď a nebo. Další krmení provozovat nebudu. Stačilo, dost, konec rozmazlování! Vzal jsem si svůj prut a kluci obratem nahodili do prokrmeného fleku. Nastražil jsem červy a nahodil. Trvalo to jen pár minut a měl jsem krásnou jízdu. Kapr! Funguje to! Blaho. Během chvilky jsme měli splávky srovnané na metru vedle sebe. Do konce už zbývalo nějakých dvacet minut. Nebyl bych to asi já kdyby se mi nepodařilo prošvihnout záběr. Danka málem trefí. „To snad není možný! Hele Jirko, zkus mi udělat něco s tím mým klackem, to přece není normální. Mám to dvacet čísel od tebe a nic!“ „Tý fakt, skoukni to,“ loudí. „A půjč mi zatím ten tvůj.“ Moc se mi nechce, ale nechci abych vypadal jako lakomec a navíc jsem zvědavý proč to Dankovi vlastně nejde. No stejně už moc nevěřím, že by se něco povedlo a tak podávám Dankovi prut. Tak mi ho tedy podej…jenže ve chvíli , kdy se pro něho shýbá má záběr div se mu prut nevyškubne z ruky. Přisekává a následuje parádní boj! Vstávám abych stočil jeho – teď můj prut, aby nepřekážel a mohl jsem s ním něco zkusit poladit, ale okamžitě se za námi ozývá naštvané: Každý sám!!“ Překvapeně se otáčíme s nevyřčenou otázkou, o co jde. Vždyť nikdo nikomu nepomáhá Já si jdu jen stočit prut… Ohlížíme se na chlapíka s pořadatelskou plackou, který ale určitě přišel z jiného sektoru a krčíme rameny. „ O co mu jde?!“ Nic se ale nedozvíme. Pán si dál vystačí sám, jen rozhorleně rozhazuje rukama, dotčeně kroutí hlavou a polohlasem něco sděluje dalším přihlížejícím. No co už s tím? To v tu chvíli řešit nebudeme. Beru prut, stáčím ho, podávám Dankovi podběrák a sleduji, jak podebírá krásného kapra přes padesát centimetrů. Trošku jsem tak pěkné ryby (a hlavně toho záběru) zalitoval, ale to je osud. Mě by možná ani nepřišel. Do konce závodu jsme byli bez rozdílu i přes mou veškerou snahu a ladění Dankovy původní montáže bez záběru. Dost možná, že ten souboj byl na tu mělčí vodu přece jen dost divoký a ryby se prostě nestačily uklidnit. Kdo ví? Každopádně poločas a tím i vlastní závody byly po chvíli ukončeny. Zbývalo jen pobalit věci přestát cestu zpátky a čekat na výsledky. Kolem prošel Jindra, šklebil se a podával mi ruku: „Tak vítej do klubu autíčkářů!“ Narážel tím na svou loňskou výhru na Stříbrňáku. „Klídek Jindro! Ještě nevisím“, zatvářil jsem se polichoceně, ale vlastně jsem tím byl docela překvapený. Opravdu mi nedocházelo, že by ta chvíle divokého braní v prvním poločase mohla rozhodnout celý závod? Já a vítěz?! I když….proč ne? Jsou to jen závody a když je štěstí unavené… Ale opravdu já? No, nebudeme to řešit. Ne tady, ne teď! Bližší košile než kabát. Teď se musím pobalit a dopravit sebe a tu nepříliš ztenčenou hromadu propriet zpátky do kempu. Byl jsem lehčí o krmení a nějaké to pití, ale byl jsem mimo jiného nevyspalý, po kocovině, malé logistické kalvárii a šesti hodinách nepříliš relaxačního chytání. „Jděte mi k šípku s výsledkama!“
-8
Při balení se za námi objevil Luboš Zeman. Nijak zvlášť se mu nedařilo, ale můj výsledek se mu docela zamlouval (dle gratulace soudě). Co mě rozhodně potěšilo, bylo Lubošovo ujištění, že zná suchou a pohodlnou cestu do kempu. Byla suchá, pravda. Ale rozhodně nebyla pohodlná a hlavně byla dlouhá! Ne, určitě tu nebudu presentovat tok myšlenek, který se mi při té cestě honil hlavou. Velice výrazným motivem však bylo hluboké porozumění loňského prohlášení Ríši Konopáska. Ano, přesně toho o neskutečné fyzické náročnosti závodění na Pilské nádrži. Tak, tak…svatá pravda, moje řeč. Ale zvládl jsem to! Zvládl a byl na sebe pyšný. Větší rozměry vozidla se pozitivně projevily na rychlosti balení. Proti loňsku jsem ale ušetřil čas především tím, že jsem vypustil debordelizaci interiéru vozu. Však ono to počká! (když je tam tolik místa, že se tam docela vejdu, docela…jo). Takže hurá k hlavnímu pódiu. Vynechaný úklid evidentně neeliminoval časovou ztrátu z balení a přepravy. Už jsem visel. Tedy ne přímo fyzicky (Pověste ho vejš!), ale mé jméno bylo na vyvěšené výsledkové listině. Ovšem! Jak už je obecně známo - první místo bylo moje. (jen pro informaci Danek - 9 kaprů - skončil druhý těsně před Dernerem - 8 kaprů, Martin byl sedmadvacátý - 2 kapři a cca 80 ks „bílé“ ryby) Pro mě to ale stejně bylo mírně řečeno šokující. Ale bylo to tak. Zbývalo to malinko rozdýchat. A hlavně se náležitě pochlubit, komu jinému než Ríšovi. Ríša ale neměl příliš času. Respektive neměl žádný. Jen mi pokývl a s obdivuhodným nadšením se i přes zřetelnou únavu věnoval předvádění účinnosti svého krmení a vypracované techniky odhozu. Zástup přiměřeně nadšených přihlížejících byl značný (poblíž místa činu byla údajně na Ríšovu počest pojmenována i zasloužilá rybářská lavička). Výrazně lepší počasí oproti včerejšku se znatelně projevilo na návštěvnosti. Musím přiznat, že mě atmosféra před vyhlášením docela pohltila. Doprovodný kulturní program i související zážitky si však vybavuji spíše matně. Asi následek vyprchaného adrenalinu. Zřetelně si vzpomínám jen na naléhání kamarádů, abych při vyhlášení určitě nezapomněl udělat nějakou „reklamu“ Ríšovi, resp. jeho krmení. Inu, proč ne? Ať je nějaká legrace. Následky jsem příliš nedomýšlel. Vyhlášení TOP 10 bylo na spadnutí. V tu chvíli se vedle mě objevili Ríša s Bundavičem. Buňďas mi podal ruku, náležitě s ní potřásl a podal mi balíček. Koukal jsem trošku nevěřícně na suprovou fleecku Colmic. „Ať neděláš ostudu,“ usmál se. No docela mi to vyrazilo dech. Bylo to překvapivé, potěšitelné a milé. Byl jsem z toho docela na měkko. Tak takovéhle blahopřání jsem fakt nečekal. Otázka, zda si tu mikinu můžu opravdu nechat, kluky asi docela pobavila. No byl jsem asi malinko mimo. Asi malinko dost, ale kdo by se tomu v tu chvíli divil? A začalo vyhlašování. Potlesk přihlížejících diváků byl spíše vlažný, na jeho síle se projevila evidentně zejména obecně a všeobecně slabší účast závodníků i přihlížejících. Nic moc na tom nezměnila ani opětovná úporná snaha a otřepané vtípky moderujícího Pepy Náhlovského. Moc se od loňska nepolepšil. No a najednou jsem stál na pódiu i já. Pro tuto chvíli nejslavnostnějšího vyhlášení se odkudsi vyloupl i sám Velký Martin Dejdar. Nevím, zda to bylo způsobeno přítomností téhle hvězdy, ale nějak mi improvizovaný „vtipný“ úvodní dialog k smíchu nepřipadal (zase!). Stihnul jsem sice Ríšovi poděkovat za skvělé krmení, ale poznámka o napařeném vdolku (což je u Konopásků osvědčený, vděčný a myslím dost dobrý evergreen na otázku použitých nástrah) na přílišné pochopení zřejmě nenarazila. Na Dejdarovy dedukce o saturaci vdolku rumem pro řádné napaření (inu, každý soudí podle svého, co si pak má člověk myslet o těch umělcích z Prahy že?!) jsem vhodnou repliku briskně nenašel. Zdálo se, že toto laškování a zejména zmínka o dvojnásobném vítězovi Ríšovi Konopáskovi před symbolickým předáním klíčků byla na zjitřené a unavené nervy pořadatelů příliš. Asi proto museli těsně před předáním poháru za 1. místo vyrukovat s docela drsným a nejenom mě šokujícím prohlášením: Závody na Piláku sice byly pěkné, ale po všech stránkách, zejména organizátorsky náročné a v letošním úhrnu prodělečné. A za takových podmínek se to prostě dělat nedá. Tenhle - 5. ročník Auta na háčku z Vysočiny 2001
-9
v produkci Libora a Toníka (LITO) byl definitivně poslední. Tak to byla rána. Ne že bych domýšlel důsledky a souvislosti, ale zamrzelo to. Hlavně to načasování. Ale co? Stalo se. Co už s tím? Je třeba to vzít, jak to je (bylo). Příliš radování (a těšení) by možná škodilo. Takhle jsem pohár za vítězství zvedl nad hlavu spíše z piety. Všeobecné zaražení (možná až rozladění) zůstalo v tu chvíli viset ve vzduchu jak Mene Tekel. Drsné! Fakt. Na mě však ještě čekalo opatrné, ne však příliš povedené, sjetí s výhrou z předváděcích klínů, drobné kličkování rozbláceným terénem a rozcházejícími se lidmi k budce pořadatelů a následné… vyřízení formalit. Zmíněné formality obsahovaly především ověření, že nejsem registrovaný závodník (no…nejsem), nevěřícné (spíše soukromé) ujišťování, že opravdu nejsem s Konopásky v pokrevní přízni (no…nejsem) a především podpis smlouvy, ve které jsem se zavazoval k uhrazení 20 % daně z příjmu ve prospěch pořadatele. Touto smlouvou a uhrazením příslušné částky v určeném termínu bylo podmíněno převzetí výhry. Nijak zvlášť jsem nad tím nešpekuloval (po pravdě dodnes jsem to v souvislostech úplně nepochopil) a pod vlivem okolností a génia loci jsem onen papír podepsal. Pro tu chvíli se tedy má výhra změnila na pár podpisů, otisk razítka, něco málo celulózy, tonerové černi a starost, kde se svým věčně vyčerpaným kontem a učitelským platem splaším nějakých 50 tisíc. Ovšem to už je na jiné líčení. Za zmínku stojí již jen rozpačité „prohlášení pro média“. Nevím ani proč, ale rozhovor do jakýchsi novin i následnou exhibici pro kameru jsem absolvoval jako lehký náměsíčník (snad prostá začátečnická tréma, či něco v tom smyslu). Příliš si z toho opravdu nevybavuji. O to víc jsem si vychutnal překvapení a reakce různých více či méně známých, kolegů a kamarádů, kteří jen těžko chápali, jak může „takové střevo“ vyhrát „takové závody“ a dávali to také patřičně najevo. Rozpačitě pobavený úsměv se mi na dlouhou dobu stal převládajícím výrazem. V duchu si samozřejmě musím přiznat - byla to klika (a taky Konopáskovo krmení ☺ - pochopitelně). Ale hlavně a především klika. A velká! Ale proč si alespoň občas a alespoň malinko samolibě nepřipustit, že třeba nejsem až tak špatný rybář, jak by to z mých ostatních závodnických výsledků a přehledu úlovků v sumáři mohlo vypadat. Ale komu je určitá ješitnost cizí, že? Takže jsem zatím reklamní samolepky ze svého největšího rybářského úspěchu nesundal a občas se skutečně kochám udivenými pohledy a komentáři kolemjdoucích, nejlépe rybářů, u své oblíbené vody (a přitom samozřejmě trošku trnu, kdo mi kdy vypustí kola nebo jinak připomene, že je dobré držet se při zemi a nejlépe i ve stínu). Ale zatím je to až na pár škrábanců fajn. Užívám si to!
Úsměv (no pravda, trošku křečovitý, uznávám), pohár v ruce a první cena z největších závodů v lovu kapra v České republice za rok 2001 po boku (za zády). A samozřejmě také sám šťastný vítěz (zdáli i zblízka). Jak jsem už napsal. Užívám si to. Co dodat?
- 10
