Dopisy, diskuze, ohlasy
P S Y C H I A T R I E ROÈNÍK 10 2006 ÈÍSLO 2
JAK JSEM V KANADÌ NAVLÉKALA KORÁLKY STRINGING BEADS IN CANADA EVA GOPPOLDOVÁ IWK Health Centre, Halifax, Canada Psychiatrické Centrum Praha, Èeská republika
Pozn. Text psaný kurzivou jsou úryvky z deníku autorky.
Na poèátku byla krátká, pomìrnì nejistá známost. Ta známost mì pøivedla k rozhodnutí. To rozhodnutí bylo rychlé a jasné. To rozhodnutí bylo odcestovat do Kanady… Kdyby mi nìkdo pøed nìkolika lety øekl, ze budu žít v Kanadì, asi bych se mu vysmála. Kdyby mi nìkdo øekl, že se mùj život kompletnì zmìní, nevìøila bych. I povrchní znalci dìjin bývalého Èeskoslovenska èi jiných postkomunistických zemí musí uznat, že na žadné velké dobrodružství v minulosti nebyl prostor. Mohla být organizovaná dovolená v Bulharsku, zimní lyžaøský zájezd do Krkonoš, èi až zázraènì získané vízum pro návštìvu západního Nìmecka, kdy však alespoò jeden èlen rodiny musel vždy zùstat doma. To pro pøípad, že bychom se kapitalistickým duchem nechali unést pøíliš daleko. Až za hranice rodné vlasti. Vše se prudce zaèalo mìnit po sametové revoluci v roce 1989. Lidé zaèali cestovat i za hranice socialistických zemí, lámat si jazyky na výslovnosti anglických slovíèek, psát e-maily a „esemesky“, kupovat zahranièní èasopisy a nasávat ducha tolik vytoužené svobody. Já jsem si však na svoji velkou výpravu ještì dalších 14 let poèkala. Možná díky rèení „kdo si poèká, ten se doèká“, možná z pocitu vlastenectví, ale spíš ze strachu z kroku do neznáma jsem se rozhodla budovat kariéru v rodné vlasti. Jako novopeèená a nadšená bakaláøka sociální práce jsem se rovnýma nohama vrhla do praxe. Po nìkolik let jsem pomáhala lidem s duševním onemocnìním v Psychiatrickém centru Praha s vyøizováním jejich sociálních záležitostí, finanèním i hmotným zabezpeèením, pøedávala je do komunitní péèe. Ješte s hlavou plnou ideálù nabytých za studia jsem chtìla nejen plnì obhájit svoji profesi, ale pokusit se ji také trochu pozvednout. Sociální práce v postkomunistických zemích stále totiž ještì hledá své místo a postavení mezi ostatními spoleèensko-humanistickými vìdami. Hledá svoji identitu, která balancuje mezi sociální prací jako vìdním oborem a sociální prací jako pomáhající profesí. Jedním z nejdùle-
119
žitìjších úkolù je vybudovat pevnou teoretickou základnu profese s co nejkvalitnìjší vysokoškolskou pøípravou kandidátù a zajištìní odpovídající praktické pøípravy. Proto, když se vyskytla pøíležitost odjet s pøítelem na neurèitou dobu do Kanady, cítila jsem se trochu provinile. Cítila jsem, že zrazuji to, na èem jsem poslední roky tvrdì a houževnatì pracovala. Pøed osobní závazky a sliby se najednou vkradlo cosi nového. Touha po poznání a po dobrodružství… „S Helenou, která u mì spala, jsme sbalily poslední zbytky vìcí a za trochu tíživého ovzduší jsme zamkly byt. Sbohem a s Bohem!“ Je tomu už témìø dva roky, co jsem celá roztøesená usedala poprvé v životì do letadla. Bylo mi tehdy 27 let a myslela jsem, že o svìtì vím pomìrnì hodnì. Jak to v nìm však chodí, mi do té doby zùstalo utajeno. První událost, vyžadující vìtší míru samostatnosti a pohotovosti, pøišla záhy. Pøi pøestupu na letišti ve Francii mi díky zpoždìní uletìl pøípoj do New Yorku a zùstala jsem zcela bezradnì pobíhat po kolosu zvaném Charles de Gaulle. „…vcelku nepøíjemná paní mi øíká ‚too late‘… A v tom jsem se sesypala. Zaèala jsem breèet, protože to byl mùj úplnì nejhorší sen, na který jsem snad ani nepomyslela… Zùstanu tu do zítøka. Sama, v cizím mìstì, nedomluvím se a zcela jistì se z toho zblázním…“
P S Y C H I A T R I E ROÈNÍK 10 2006 ÈÍSLO 2
Další události pøicházejí jedna za druhou, ani si je nestíhám užít, prohlédnout, zhodnotit. Má hlava je plná dojmù a situací … Paøíž: Dostávám hotel i s jídlem... zaèínám mít radost i z takového úspìchu. Smiøuji se s tím, že Tomáše dnes neobejmu … chci koupit telefonní kartu, ale safra! Zase to neumím øíct… Okno v tomto podivném hotelovém kutlochu nejde zavøít. Pøíšernì sem táhne … odlet z Paøíže: poté, co jsem pøi pasové kontrole asi dvakrát øekla, že jsem ‚from the Czech Republic‘, se mì zeptal: ‚a kdy jste pøiletìla z té Jugoslávie?‘ … pøi vstupu do autobusu, který nás veze k letadlu, se stanu obìtí další nepøíjemné a hypomimické ženy, která mì dùkladnì prohlédne, a to doslova… New York: angliètina tu nezní stejnì jako ve Francii. Vlastnì jsem tady vùbec nerozumìla… Letadlo s sebou ve vzduchu házelo sem a tam, rùznì se pohupovalo a naklánìlo. Jen aby vydrželo!…“ Dva roky v cizinì mohou pro nìkoho být pøíjemnì strávenou dovolenou a neobvyklým dobrodružstvím. Pro dalšího zase znamenají nové zkušenosti a dojmy. Jinému jde hlavnì o zdokonalení se v jazyce. Nìkdo si mùže slušnì vydìlat. Jinému zase dìlá dobøe obdivné a závistivé vzdychání pøátel v rodné zemi nad exoticky vyhlížejícími pohlednicemi. Já jsem v mrazivém únorovém veèeru na letišti v novoskotském Halifaxu cítila jen úzkost a vyèerpání. A to bylo to poslední, co jsem mohla potøebovat. „… a vycházím vstøíc zemi plné snìhu, ledu, zimy, medvìdù, Eskymákù a nádherné pøírody…“ Další dny kolem mì probíhaly neuvìøitelnou rychlostí. Každý z nich byl první, každý byl vzácný a každý byl nový. „… První dny v nové zemi se dají pøirovnat k bláznivým závodùm èi k horskému vodopádu nebo pavuèinì prokluzující mezi prsty. Vše se najednou zrychluje, vše je nové a zajímavé... hodnì èerpám z pocitu, že jsem zvládla nìco velkého, co se nestává každému a každý den. Že jsem se rozhodla a rozhodnutí dotáhla do konce…“ Prvních dojmù z nové zemì a nového prostøedí bylo tolik, že je bylo nutno zaznamenat. Nové informace, nové prostøedí, noví lidé, zvyky, infrastruktura mìsta a celkové klima, atmosféra dýchající z døevených domù, hromady snìhu, teplomìr stále ukazující pod nulu… To vše zpùsobilo, že málem nebyl ani èas na stýskání. „… Poèasí se tu støídá ze dne na den a nikdy není jasné, jak bude. Jeden den je krásnì teplo a svítí sluníèko, druhý den prší a tøetí den snìží a mrzne. Budou ètvrtý den padat trakaøe? … Taky nemusím ráno vstávat a spìchat ještì za tmy do rachoty, ani nemusím myslet na to, co všechno mám vyøídit a domluvit. Pøipadá mi to úžasné a vzácné…“ Stýskání však pøišlo již záhy. Spoleènì s vystøízlivìním, které pøicházelo pomalu a nenápadnì. Jeho prvním pøíznakem byl stesk po mé práci. Najednou mi došlo, že jsem se se svojí
Dopisy, diskuze, ohlasy profesí patrnì rozlouèila. A to na neurèitou dobu. Získat tu práci sociální pracovnice èi zdravotní sestry mi pøišlo nad lidské síly. A to jsem v té dobì jen matnì tušila, jaké pøekážky je nejprve nutno zdolat. Že k praktikování je nutná licence, která je vázaná na èlenství v patøièné asociaci. Že licence se však nerozdává na ulici. Že cizinec k jejímu získání musí zažádat o ohodnocení získaného vzdìlání. Mnoho doktorù èi inženýrù tu z dùvodu neuznání kvalifikace øídí taxík. Šance jsou tedy malé. Jen pøi pohledu na internetovou stránku, kde je jakýs takýs seznam nutných potvrzení a dokladù, mi bìhal mráz po zádech. Pozice sociálního pracovníka je totiž v Kanadì na spoleèenském žebøíèku pomìrnì vysoko. Sociální pracovníci mají mnohem vìtší respekt a uznání ve spoleènosti, ale také vìtší pravomoce, kompetence a zodpovìdnost, než jak jsem tomu byla zvyklá z Èech. Mým nejvìtším problémem v té dobì však byla øeè. Mé skromné základy z jazykové školy v Praze absolutnì nestaèily. I kdybych dala dohromady nìjakou vìtu, zcela jistì by mi nikdo nerozumìl. A i kdyby náhodou, pak témìø jistì bych já neporozumìla odpovìdi. Brzy se mi podaøilo zvládnout zdvoøilosti typu : ‚Hello, how are you?‘, stejnì jako povinnou odpovìï ‚I am fine‘, a to i v pøípadì, ze jsem se zrovna cítila mizernì. Dokázala jsem se pøedstavit a øíct ‚Nice to meet you‘. Tím ovšem mé umìní konèilo. Krátkodobý plán tedy byl jasný. Nejbližším cílem bude zlepšení mé angliètiny alespoò na úroveò schopnosti samostatného života. A tehdy pøišlo další velké rozèarování. Organizace nabízející jazykové kurzy a jiné služby cizincùm mì odmítají. Nejsem pøistìhovalec, nemám status „landed immigrant“ a nejsem dokonce ani uprchlík. Mám „jen“ pracovní povolení a tudíž nemohu být zahrnuta do jejich služeb. Jaký paradox! Vzpomínám, kolik práce dalo si toto pracovní vízum v Èechách vyøídit. Tady je problémem. V Èechách nás nechtìli pustit sem, tady zase pro nì neznamenáme jistotu. Nechceme tu zùstat „… Zøejmì jakožto neziskovky dostávají dotace na uvedené programy pro urèitou skupinu lidí a nemohou si dovolit udìlat výjimku. Takže to se mnou vypadá bledì. Práci si asi jen tak nenajdu, má angliètina není moc dobrá, už vùbec ne v mluvené podobì a bez kurzu se nezlepší. Kruh se uzavírá…“ Jako alternativu volíme soukromou jazykovou školu. Po mìsíci intenzivního docházení za nehorázné školné jsem se konverzací pøedevším se spolužáky z asijských oblastí nauèila hovoøit o svých plánech na prázdniny a kulturních zvláštnostech mé zemì. V této dobì zaèínám také poprvé pátrat po pracovním uplatnìní. Musím podotknout, že jen pomyšlení na práci
120
Dopisy, diskuze, ohlasy
v mém oboru by zavánìlo velmi silným pøeceòováním. Položila jsem si laśku hodnì nízko. Co zkusit nìjakou domácí práci? Internet je pøeplnìný nabídkami, všechny znìjí lákavì, za pohodovou, zábavnou práci, hromada penìz až do klína… Nejdøív je ovšem nutno složit øádnou finanèní zálohu – na objednání katalogu, poštovné, ukázkový balíèek s prací, informaèní brožury, … to vše nás stálo zhruba dva dny prùmìrné mzdy v Kanadì1. A výsledek? Kupøíkladu k výrobì korálkového náramku bych dle odhadu a praktického nácviku potøebovala zhruba 24 hodiny. Výplatu $570 CAD bych ovšem dostala až za odeslání dvou balíèkù po 30 náramcích, tedy za pøedpokladu, že žádný náramek nemá vadu, mé pracovní tempo je konstantní, mùj zrak se nezhoršuje a nejsem hospitalizovaná na psychiatrii, za 1440 hodin, tzn. za 60 dnù nepøetržité práce. Z tohoto výdìlku bych ovšem musela odeèíst poštovné za odeslání balíèku do Toronta (cca $ 40–50 CAD) a za objednání materiálu (cca $ 120 CAD). Jasnì výhodná pracovní pøíležitost. A podobných lze najít hned nìkolik. Mé mírné jazykové pokroky i pátrací pokusy po práci však na dva mìsíce pøerušuje intenzivní pøíprava na státnice a samotný pobyt v rodné vlasti. Bìhem nìj se mi podaøilo získat magisterský titul v oboru sociální práce. Jsem na nìj pyšná, stejnì jako na sebe. Bude však pro mì znamenat nìjakou zmìnu? V trochu optimistiètìjší náladì, šśastná, že bøemeno univerzity je úspìšnì zdoláno, se vracím zpìt do Halifaxu. Rozjíždím naplno pátrání po práci. Nejprve peèlivì inzeráty proèítám, testuji své možnosti, zkoumám požadavky, pozdìji již odpovídám na vše. Nutno dodat, že se nejedná o žádné sofistikované ani prestižní pozice. Vìtšinou se pohybuji v rozmezí uklízeèka – myèka nádobí – èíšnice – pokojská – pomocnice v domácnosti. Když si hodnì troufnu, odpovím i na hlídání dìtí. Pøemýšlím, na kolik inzerátù jsem odpovìdìla, kolik jich sama napsala. Myslím, že se za ty mìsíce ke dvìma stovkám asi blížím. Pravdìpodobnì by se tu nenašla žádná organizace, která by ode mì nedostala Resume (zdejší podoba CV) èi žádost o místo. Dokonce se domnívám, že nìkteré je dostaly i nìkolikrát. Nicménì, vše bez valného úspìchu. Pokud nìkdo na mé dopisy odpovìdìl, což je zhruba 1/10 obeslaných, pak odpovìï byla jasná: no, sorry. Mezi øádky a z úst
P S Y C H I A T R I E ROÈNÍK 10 2006 ÈÍSLO 2 známých šlo vytušit, že se zkrátka na tyto pozice nehodím. Jsem „overqualified“. Také vzhledem k vysokému procentu nezamìstnanosti v pøímoøských provinciích2 a k faktu, že jsem prostì cizinec, se nebylo èemu divit. „…V této dobì zaèínám také vylepovat první letáèky, kde nabízím své služby jako home care, uklízeèka, hospodynì. Odpovídám na rùzné inzeráty, ale nic… ráda bych už nìco dìlala. Abych byla taky nìèím užiteèná…“ Jelikož peníze nebyly primárním cílem, zkouším žádat i o možnost docházet do zdejší nemocnice jako dobrovolník. Tedy pracovat zadarmo a na oplátku získat zkušenosti a zdokonalení v jazyce. Jaké však pøekvapení, když mi po telefonu sekretáøka dobrovolnického centra øekla, že se nejdøív mám nauèit lépe anglicky a pak žádat znovu. „…Napadá mì, proè by kdo dìlal zadarmo, kdyby mìl všechny pøedpoklady pro to, aby si našel placenou práci…“ Patrnì proto, že dobrovolnièení je tu velmi rozšíøené a bìžné. Stát se dobrovolníkem zahrnuje témìø stejný rituál jako pøi pøíjmu do regulerního zamìstnání. To znamená vyplnit stovky formuláøù, podepsat desítky regulí a pravidel, doložit kopie snad i od zaplacení úètu za telefon a pøedat kontakty na lidi, kteøí mohou poskytnout reference. Ti se pak obvolávají èi obesílají a celý tento proces je pomìrnì neprùhledný a dlouhodobý, což odpovídá kanadské laxní povaze. Nicménì já jsem zprvu tohoto rituálu byla ušetøena. Lítost vystøídal vztek a znovu jsem se tvrdì opøela do pátrání. „…Pøedevším nemùžu stále najít žádnou práci. Nepøišla mi jediná odpovìï na moje žádosti. Také na mé nyní již snad všude vyvìšené letáèky nikdo nereaguje. Poslední nadìje jsem vkládala do práce dobrovolníka v nemocnici. Avšak i odsud mi volají, že kvùli nedostateèné znalosti jazyka mì nechtìjí…“ Zhruba po mìsíci se mi podaøilo získat místo v rodinì rozvedeného otce s dvìma holèièkami. Jedná se o „part time“ (na polovièní úvazek) pozici, zprvu pomáhání v domácnosti, pozdìji mi bylo svìøeno i hlídání dìtí. Byl to mùj první vìtší úspìch v zahranièí a znamenal pro mì zajištìní kapesného v prùbìhu celého pøíštího roku. Znamenal však pro mne také mnohem víc. Byl to start, výchozí bod, od kterého jsem se odrazila a bìžela dál. Byl to první vìtší korálek na mùj imaginární øetízek pracovních zkušeností. „… Dlouho se mi nikdo neozýval na mé letáèky a najednou nìkolik nabídek... Pøišel e-mail od Kevina. V pondìlí veèer zaèínám...“ Ovšem ne každý z mé nové práce sdílel stejné nadšení „... Halifax je prý malé mìsto, tak malé, že jakmile se proflákne, že dìlám uklízeèku, budu do budoucna ve svém oboru odepsaná...“ Po krátké dobì jsem se znovu pokusila žádat o dobrovolnickou práci. Tentokrát v Connections Clubhousu, komunitnì založeném programu pro lidi s duševní poruchou. Proces byl zdlouhavý a neprùhledný, ale na jeho konci na mì èekalo místo dobrovolníka ve výzkumné skupinì a také pomocníka v kuchyni. Lepší vrabec v hrsti než holub na støeše. „... Mnì opoždìný Mikuláš pøinesl krabici sušenek s belgickou èokoládou a také koneènì slibnì se vyvíjející dobrovolnièení v Clubhousu...“ „... Navzdory pracovnímu zapojení a úterním konverzaèním skupinám od YMCY se moje angliètina zlepšuje jen velmi pomalu ... Asi jsem beznadìjný pøípad...“ Postupnì se k tìmto mým aktivitám pøidávaly další a další, nìkteré jednorázové, nìkteré trvalejší. Pravdou je, že èím déle jsem tu byla, tím byl mùj život aktivnìjší. Zanedlouho
Prùmìrná hodinová mzda v Kanadì byla v srpnu 2005 $ 18,89CAD (zdroj: Statistics Canada). Nezamìstnanost v Kanadských atlantických provinciích v srpnu 2005: Nova Scotia (Nové Skotsko) 7,2 %, Prince Edward Island 11,3 %, New Founland a Labrador 16,7 %, New Brunswick 9,6 % (zdroj: Statistics Canada).
1 2
121
P S Y C H I A T R I E ROÈNÍK 10 2006 ÈÍSLO 2 také má angliètina, pøedevším díky mé uèitelce a kamarádce Lauøe, zaznala znaèných zmìn. Nauèila jsem se užiteèné fráze, konverzovat s neznámými lidmi, automaticky se ptát, jak se lidé mají, a místo nìmèiny mi zaèala naskakovat jedinì angliètina. Vrchol pokroku bylo zvládnutí telefonického hovoru. Po roce pobytu jsem si pøeèetla svoji první knížku v angliètinì a z Resume vymazala slovo „èásteènì“ pøed slovíèkem „English“ v kolonce cizí jazyky. „… vyøizuji úspìšnì první pochùzky. Vezu kolo do opravny, kupuji kytky, telefonuji, jdu mìnit telefonní kartu…“ Navzdory mému pracovnímu i kulturnímu vytížení jsem stále cítila, že to ještì není ono. K uspokojivému pocitu mi chybìl kontakt s mojí profesí. Chybìl mi pocit užiteènosti, dùležitosti a potøebnosti. Zèista jasna ve mì zaèal hlodat malý èervík-pokušitel. Co se pøeci jen pokusit získat licenci v sociální práci? Bez ní nikdy žádnou kvalifikovanou práci nedostanu a s ní by se mi otevøely nové možnosti. Maximálnì do toho investuji nìkolik stovek dolarù, spoustu èasu a vyøizování a trochu stresu. A nemožné se stalo skuteèným! Po pár mìsících, nutno dodat vyplnìných vyplòováním a shánìním všech potøebných dokumentù a potvrzení, lehèí o nìjaký ten dolar, jsem zvítìzila. Kanadská asociace sociálních pracovníkù (CASW) v Ottawì uznala mé vzdìlání na úrovni Master of Social Work, tedy na stejné úrovni, na jaké jsem uznávaná v Èeské republice. Za jméno jsem si mohla zaèít psát titul MSW. Následnì bylo vyhovìno mé žádosti o registraci do Asociace sociálních pracovníkù Nového Skotska (NSASW). Po roce a dvou mìsících mého pobytu v Kanadì jsem se stala jejím èlenem jako „Kandidát sociální práce“ s dodatkem, že vzhledem k mé dosavadní praxi v oboru v ÈR mohu kdykoli pøistoupit ke zkoušce opravòující mì k užívání titulu ‚Registrovaný sociální pracovník‘.3 Po tomto úspìchu jsem nabyla kuráže a pøi hledání zamìstnání jsem do kolonky ‚hledat‘ místo pomocník v domácnosti, pokojská èi chùva zaèala hrdì vepisovat ‚sociální pracovník‘… A opìt jsem rozesílala Resume, tentokrát už doprovázené povinným prùvodním dopisem, obohacené mými dobrovolnickými aktivitami a prvními pracovními zkušenostmi v Kanadì. Opìt jsem rozdávala telefonní èísla na potenciální referenty o mých kvalitách a opìt jsem èekala. Novým poznatkem v této dobì byl vhled do systému vybírání zamìstnancù. Díky silnému vlivu odborových svazù mají pøednost nejdøíve interní zamìstnanci, tzn. lidé již v dané organizaci pracující. Dále jsou na øadì samozøejmì lidé s pracovními zkušenostmi v oboru v Kanadì. Po nìkolika neúspìšných pokusech se domnívám, že další v poøadí jsou velryby pøiplouvající sem každé léto z Karibiku, pak losi žijící na Cape Bretonu a pak já. Nicménì zázraky se dìjí… První opravdová pracovní pøíležitost se vyskytla zhruba po 2 mìsících od registrace v NSASW a po dalších asi dvaceti odeslaných žádostech. Organizace provozující bydlení pro psychiatrické pacienty mi nabídla místo podpùrného pracovníka. V podstatì šlo o dvanáctihodinové smìny strávené v bytì, kde žijí max. 3 lidé s duševním onemocnìním a kde úkolem je jejich rehabilitace, ve smyslu plnohodnotného zaèlenìní do bìžné spoleènosti. Ale „… univerzitní vzdìlání v sociální nebo zdravotní oblasti rozhodnì není podmínkou pro
Dopisy, diskuze, ohlasy pøijetí. Staèí nìkolik povinných jednodenních kurzù a nìjaké zkušenosti. Snad proto tomu pevnou rukou a rozhodným slovem šéfují dvì supervizorky … dìlají pravidla a rozhodují … vše se jim musí hlásit, a to v kteroukoli denní èi noèní hodinu … Mým úkolem je jen slepì následovat jejich rozkazy. Jsem z toho dost rozpaèitá a rozhodnì to nevidím jako svoji velkou pøíležitost…“ Velká pøíležitost pøišla záhy. Nemocnice IWK4 v Halifaxu vyhlásila konkurz na místo sociálního pracovníka na oddìlení dìtské psychiatrie. „… 24. 5. 2005 jsem celá roztøesená strachy a nejèernìjšími scénáøi, nicménì vybavená vzornì sestaveným portfoliem a referencemi, za které by se nemusela stydìt ani Matka Tereza, vyrazila do jámy lvové … 21 standardizovaných otázek se víc než mým Resume, zkušenostmi, publikacemi a znalostmi zabývalo øešením etických problémù, týmovou spoluprací, nespolupracující rodinou èi klientem, mými plány apod… je nutné umìt hrát zdejší hru. Být pøíjemný, zdvoøilý, usmívat se, pøikyvovat a okecávat…“ A pak, po dalších dvou mìsících èekání na výsledek pohovoru a po roce a pùl mého pobytu v Kanadì, bylo rozhodnuto: získala jsem práci odpovídající mé kvalifikaci a mým dosavadním zkušenostem. Stala jsem se sociální pracovnicí na dìtském psychiatrickém oddìlení nejvìtší dìtské nemocnice v Atlantické Kanadì (provincie Nové Skotsko, Quebec, New Brunswick). „… obdržela jsem další telefonát z IWK: ‚welcome aboard‘. Jsem na palubì, rozjíždí se další etapa mé pracovní kariéry… je to obrovský krok dopøedu, se kterým nikdo nepoèítal a který je neuvìøitelný…“ Na tuto pomìrnì prestižní pozici jsem byla patøiènì hrdá, pøestože kromì pocitu uspokojení mi pøinesla také znaènou dávku stresu a poèáteèních nejistot. „… Mám pocit, že už musím být samostatnìjší, projevit nìjakou iniciativu, ukázat výsledky. Zatím však jen namáhavì chytám slova, pokouším se sestavit si obraz, co se vlastnì kolem dìje. Je to pro mì obrovská výzva a obávám se, že s mým sklonem k perfekcionismu a pøísnosti sama k sobì, touto zkouškou propadnu…“ Nyní stále ještì nemohu o sobì øíct, že jsem si jistá v kramflecích. Stále je pøede mnou mnoho otazníkù a neustále se každý den nìco nového uèím. Stále se mi ješte trochu po ránu svírá žaludek a pøíruèní anglicko-èeský slovník mi leží po ruce na stole. Jedno je však jisté – dokázala jsem to, co se na zaèátku zdálo nemožné. Korálek po korálku jsem pracnì sbírala menší èi vìtší úspìchy i neúspìchy a najednou zjišśuji, že náramek je již možno obepnout kolem ruky. Na tomto místì je možná vhodné zmínit jednu vìc. Mé zkušenosti v cizí zemi byly od samého zaèátku ulehèeny pøítomností blízké osoby. Bez Tomáše bych tohle všechno nikdy nezvládla. On pro mì znamenal veškerou finanèní i psychickou oporu, on tu se mnou byl po celou dobu a ve chvílích, kdy už bych to jinak dávno vzdala, on byl ten, který mì vždycky dokázal povzbudit. Není to pøíbìh o tom, jak se z chudáka stal boháè. Nemìla jsem na zaèátku prázdnou kapsu a ani teï mi nepøetéká dolary. Ani dobro nezvítìzilo nad zlem a svatba se taky nekoná. Není to pøíbìh snad ani nìèím výjimeèný èi zajímavý. I když snad pøeci. Je o lidské vytrvalosti a houževnatosti. O tom, že cesta pøes pøekážky nìkdy opravdu vede k cíli a že kdo nehraje, ten opravdu nevyhraje. O tom, že nezáleží, zda jste
3 Bìžný postup v provincii Nové Skotsko je, že po ukonèení magisterského oboru sociální práce je èlovìk povinnì registrován v Asociaci sociálních pracovníkù Nového Skotska jako „Kandidát sociální práce“ (Social Worker Candidate, SWC). Po dvou letech supervidované praxe v oboru mùže pøistoupit ke zkoušce a stát se „Registrovaným sociálním pracovníkem“, tedy Registered Social Worker, RSW. 4 IWK (Isaak Walton Killam) Health Centre, pøidružené k Dalhousie Univerzitì v Halifaxu.
122
Dopisy, diskuze, ohlasy
P S Y C H I A T R I E ROÈNÍK 10 2006 ÈÍSLO 2 Èech, Ukrajinec èi Jugoslávec nebo za co vás považují, ale že se vydáte na cestu, obtížnou, klikatou, ale také pouènou a vítìznou. Netvrdím, že nyní umím perfektnì anglicky. Nemohu se také považovat za znalce zdejší kultury. Kanadské kuchyni jsem do dneška nepøišla na chuś a –20 oC v bøeznu mi vadí stejnì jako døív. Pobyt tady mi však dal mnohem víc. Je to jako otevøít prázdnou knihu, psát do ní, kreslit a vlepovat útržky a letmé postøehy, mít pøitom ruce špinavé od inkoustu, oøezávat pastelky stále dokola, škrtat a vybírat vhodnìjší slova, èasto si pøi psaní svítit lampièkou a vaøit si silnou kávu, to když oèi padají únavou. Pak se ale otoèíte, podíváte se zpìt, projdete tou knihou od zaèátku a máte pøed sebou nádherný pøíbìh. Pøed oèima vidíte to kouzlo prožitého a ne užmoulané a umaštìné stránky. Jak to ale v životì bývá, rovnováha a vyváženost funguje. Nìco se dostává a nìco se dává. Pøibylo mi pár vrásek na èele, od smíchu i od pláèe, a pomalu zjišśuji, že èas a nové zkušenosti opravdu dìlají své. Mnohdy už to není jazyk, který by zpùsoboval bariéry… Na konci bylo zamìstnání. To zamìstnání odpovídalo mé kvalifikaci i zkušenostem. To zamìstnání znamenalo malou osobní výhru. Eva Goppoldová, MSW IWK Health Centre 5850/5980 University Avenue PO Box 9700, Halifax Nova Scotia B3K 6R8 Canada e-mail:
[email protected] [email protected]
Informace
ÈESKÝ INSTITUT PRO VÝCVIK V GESTALT PSYCHOTERAPII – DIALOG nabízí komplexní vzdìlávací a výcvikový program pro profesionály z oblasti zdravotnictví, psychoterapie, poradenství a jiných pomáhajících profesí. Nabízený program byl opakovanì akreditován pro zdravotnictví Èeskou psychoterapeutickou spoleèností ÈLS JEP. Podrobné informace o výcviku najdete na http://www.gestalt-dialog.cz Uzávìrka pøihlášek: konec øíjna 2006.
OZNÁMENÍ Psychiatrické centrum Praha získalo 12. 12. 2005 akreditaci kvality od Spojené akreditaèní komise Èeské republiky (SAK ÈR). V Èeské republice je to první a zatím jediné samostatné psychiatrické pracovištì, které získalo národní akreditaci kvality. -zer-
123
