Nějaká stařenka ležela ve tmě pokoje a se zavřenýma očima pátrala po svých nejstarších vzpomínkách. Vybavily se jí tři: V době, kdy mnohé věci stále ještě neuměla pojmenovat, jí jistý chlapec podal ostrý předmět a řekl: – Nůž. V době, kdy ještě věřila pohádkám, jí čísi hlas šeptem vyprávěl o ptáku, který si zobákem rozpárá hruď a rve si z ní srdce. V době, kdy jí doteky prozrazovaly více než slova, se čísi ruka přiblížila k její tváři a jablkem pohladila její líc. Ten chlapec z jejích vzpomínek, který ji hladil jablkem, který jí šeptem vyprávěl pohádku, který jí podával nůž, je její bratr Sigmund. Ta stařenka, která vzpomíná, to jsem já, Adolfina Freudová. – Adolfino, ozvalo se ve tmě pokoje. – Spíš? – Jsem vzhůru, řekla jsem. Vedle mne na posteli ležela moje sestra Paulina. – Kolik je hodin? – Může být kolem půlnoci. Sestra se budila každou noc a pokaždé týmiž slovy začínala totéž vyprávění: – Tohle je konec Evropy. – Evropa byla mnohokrát na konci. – Pozabíjejí nás jako psy. – Vím, řekla jsem. 7
– A nebojíš se? Mlčela jsem. – Tak to vypadalo i v Berlíně v roce 1933, pokračovala Paulina. Nepokoušela jsem se přerušit její vyprávění, i když jsem ho slyšela už mnohokrát předtím. – Jakmile se nacionálně socialistická strana a Adolf Hitler dostali k moci, mládež začala pochodovat po ulicích v rytmu vojenské hudby. Tak, jako teď pochoduje zde. Na budovách zavlály prapory s hákovým křížem. Jako vlají teď tady. Z rozhlasových přijímačů a amplionů instalovaných na náměstích a v parcích byl slyšet Vůdcův hlas. Tak jako je slyšet nyní zde. Sliboval nové Německo, lepší Německo, čisté Německo. Psal se rok 1938. O tři roky dříve moje sestry Paulina a Marie opustily Berlín a vrátily se do domu, z něhož odešly, když se provdaly. Paulina byla téměř zcela slepá, a proto někdo musel být stále u ní a spát v posteli, v níž kdysi spali naši rodiče, na místě vedle ní jsme se střídaly my s Marií. Střídaly jsme se, protože Paulina se každou noc budila a Marie nebo já, podle toho, která z nás s ní byla v pokoji, jsme se vůbec nevyspaly. – Podobné to bude i tady, pokračovala sestra. – A víš, jaké to tam bylo? – Vím, řekla jsem ospale. Vyprávěla jsi mi o tom. – Vyprávěla jsem ti to. Lidé v uniformách vnikali večer do židovských bytů, rozbíjeli vše kolem sebe, mlátili nás a kázali nám, abychom odešly. Všichni, kteří nemysleli jako vůdce a měli odvahu veřejně vyjádřit svůj názor, hned mizeli beze stopy. Odpůrce ideálů, na nichž mělo být vybudováno nové Německo, prý odvážejí do táborů a nutí je k těžké tělesné práci. Tam je prý mučí a zabíjejí. Tak tomu bude také tady, věř mi. Já jsem jí věřila, přesto jsem mlčela, protože každé mé slovo ji podněcovalo k tomu, aby vyprávěla dál. O několik týdnů dříve německé vojenské jednotky vpochodovaly do Rakouska a nastolily novou moc. Když náš bratr Alexandr vycítil nebezpečí, uprchl se svou rodinou do Švýcarska. O den později byly uzavřeny hranice a každý, kdo chtěl opustit Rakousko, se musel obrátit na právě vytvořené Středisko pro vydávání výjezdních víz. Tisíce lidí 8
si podávaly žádost, ale pouze sem tam někdo dostal povolení opustit zemi. – Jestliže nám nedovolují svobodně odejít ze země, znamená to, že s námi mají nějaké záměry, řekla Paulina. Mlčela jsem. – Nejdříve nám všechno seberou a pak nás nacpou do děr. Několik dnů předtím vtrhly do bytu sestry Rozy osoby v uniformách a ukázaly jí doklad, na němž bylo napsáno, že byt a všechny předměty v něm se zabavují. – Na postelích, na nichž spávaly naše děti, teď spávají nějací oficíři, řekla Roza to odpoledne, kdy se přestěhovala do domu, v němž jsme bydlely Paulina, Marie a já. Přinesla si s sebou několik fotografií a nějaké oblečení. A tak nyní my čtyři sestry žijeme společně jako kdysi, v témže domě. – Posloucháš mě? Nacpou nás do děr, pravila Paulina hlasitěji. – Každou noc mi vyprávíš totéž, poznamenala jsem. – A přesto neděláš nic. – A co bych mohla dělat? – Mohla bys jít k Sigmundovi a přesvědčit ho, aby požádal o výjezdní víza pro nás čtyři. – A kam bychom pak odjely? – Do New Yorku, odpověděla Paulina. V New Yorku žila její dcera. – Víš, že Beatrice by se o nás postarala. Když jsme se následujícího dne probudily, bylo již k poledni. Vzala jsem Paulinu pod paží a vyšly jsme z domu na procházku. Když jsme kráčely po chodníku, všimla jsem si, že ulicí projíždí několik kamionů. Zastavily, vyskočili z nich vojáci a nacpali nás do jednoho z vozidel. Kamion byl plný ustrašených lidí. – Vezou nás na smrt, řekla sestra. – Nikoli, vezeme vás do parku, abychom si s vámi pohráli, smál se jeden z vojáků, kteří nás v kamionu hlídali. Auta objížděla židovskou čtvrt, v níž jsme bydlely, a pouze čas od času zastavovala, aby do nich nabrali další lidi. Poté nás skutečně odvezli do parku, do Prátru. Vystrkali nás z kamionů a nutili nás běhat, klečet a vstávat, skákat, přitom jsme všichni byli staří a vyčerpa9
ní. Když jsme vyčerpáním padali, vojáci nás kopali do slabin. Celou tu dobu jsem držela Paulinu za ruku. – Ušetřete aspoň sestru. Je slepá, řekla jsem vojákům. – Slepá?, smáli se. Tak to je pěkná příležitost k větší zábavě. Donutili ji kráčet samu s rukama svázanýma dozadu, aby nemohla hmatat před sebou, a Paulina šla tak dlouho, až narazila do jednoho stromu a spadla na zem. Doběhla jsem k ní, poklekla, očistila jsem její tvář od hlíny a krve, která jí tekla z čela. Vojáci se blaženě a bezstarostně smáli a radovali se z cizí bolesti. Poté nás odvedli na kraj parku, postavili nás do řady a namířili na nás pušky. – Otočte se!, zařvali na nás. Otočili jsme se zády k puškám. – A teď, pokud si chcete zachránit život, utíkejte domů, zakřičel jeden z vojáků a stovky stařeckých nohou se rozběhly. Utíkali jsme, padali, vstávali a znovu utíkali. Za sebou jsme slyšeli smích vojáků plný blahých tónů bezstarostnosti a škodolibých tónů požitku z cizí bolesti. Roza, Paulina, Marie a já jsme ten večer proseděly mlčky. Paulina se chvěla – možná ani ne tak ze strachu o svůj život jako z pomyšlení, že tu nejbližší bytost, tu, která vzešla z jejích útrob, už nikdy neuvidí. Roziny a Mariiny děti byly mrtvé. Jediným zbytkem rodiny, kterou jsem nezaložila, byla vybledlá krvavá skvrna na zdi vedle mé postele. Z tohoto světa se prý hůř odchází těm, kteří v něm zanechávají potomky – smrt jim rozdělí život, který dostali, od života, který sami dali. Paulina seděla v rohu pokoje a chvěla se, jako by cítila to rozdělení. Následujícího dne jsem zašla k Sigmundovi. Byl pátek odpoledne, doba, kterou trávil rituálním čištěním starožitností ve své pracovně. Chtěla jsem mu vyprávět, co jsme s Paulinou zažily včerejšího odpoledne, ale on mi najednou ukázal výstřižek z novin. – Podívej se, jaký text napsal Thomas Mann, řekl. – Marie a Paulina mají čím dál větší strach, odvětila jsem. – Strach? Z čeho?, zeptal se a položil novinový výstřižek na stůl. – Prý se i tady stane to, co viděly v Berlíně. 10
– To, co viděly v Berlíně. Poté vzal ze stolu jeden ze starožitných předmětů, opici z kamene, a začal malou figurku čistit štětečkem. – Nic podobného se tu dít nebude. – Už se děje. Vrahouni vcházejí do bytů v naší čtvrti a pobíjejí každého, koho zastihnou. Minulou neděli stovky lidí spáchaly sebevraždu, protože nemohly vydržet ten tlak. Pobláznění lidé vtrhli do domova pro židovské sirotky, porozbíjeli okna a nutili děti běhat po střepinách. – Nutili děti běhat po střepinách. Sigmund štětečkem hladil kamenné tělo opičky. – Tohle všechno tu nebude trvat dlouho. – Když to nebude trvat dlouho, tak proč potom každý, kdo může dostat výjezdní vízum, ze země utíká? Potkal jsi na ulici ty, kteří utíkají? Odcházejí ze svých domovů, odcházejí navždy – posbírali nejnutnější věci do jedné nebo dvou tašek a odcházejí, aby si zachránili život. Mluví se o tom, že také tady vzniknou tábory smrti. Máš vlivné přátele jak zde, tak také ve světě, mohli by vymoci výjezdní víza pro tolik lidí, pro kolik požádáš. Požádej o víza pro celou rodinu. Půlka obyvatel Vídně o podobná víza žádá, ale nemohou je dostat. Využij svých přátel, abychom odtud odjeli. Sigmund položil opičku na stůl, ze stolu vzal sošku Matky Boží a začal čistit její obnažené tělo. – Posloucháš mě?, zeptala jsem se ho unaveným hlasem. Bratr se na mne podíval a zeptal se: – A kam byste pak odjely? – K Paulinině dceři. – Co s vámi čtyřmi bude Paulinina dcera v New Yorku dělat? – Tak se pokus vymoci výjezdní vízum jen pro Paulinu. Sigmund hleděl na obnaženou Matku Boží. Nebyla jsem si jistá, že mě poslouchá. – Slyšíš mě? Rozu, Marii a mne nikdo vidět nepotřebuje. Paulina však potřebuje být se svou dcerou. A její dcera potřebuje být se svou matkou. Chce, aby její matka byla v bezpečí. Telefonuje každý den, zapřísahá nás, abychom tě poprosily, abys požádal o výjezdní vízum pro její matku. Slyšíš mě, Sigmunde? 11
Sigmund položil Matku Boží na stůl. – Chceš, abych ti přečetl několik slov z Mannova textu? Má název Bratr Hitler. Přitáhl si text ze stolu a začal číst: Jak moc musí Hitler nenávidět psychoanalýzu! Tajně cítím, že vztek, s jakým se vydal do Vídně, je ve skutečnosti namířen proti tamnímu starému psychoanalytikovi, protože on je jeho skutečný a hlavní nepřítel, filozof, který odhalil neurózu, velký rozbíječ omylů, někdo, kdo ví, co je co a dobře zná originální genialitu. Pak položil text na stůl a pravil: S jakou jemnou ironií tohle Mann napsal! – Z toho, co jsi mi přečetl, je výstižné pouze to starý psychoanalytik. Tohle ti říkám bez jakékoli ironie. A tvrzení, že ty jsi hlavní nepřítel Adolfa Hitlera, bez ohledu na to, zda to bylo řečeno ironicky, zní jako obyčejná hloupost. Ty víš, že příčinou okupace Rakouska je začátek velkého tažení, které Hitler vymyslel a jímž chce ovládnout svět. Aby pak mohl ve světě zničit každého, kdo není árijské rasy. To ví každý: ty, Mann, dokonce i já, obyčejná stařena, to vím. – Nemusíš se znepokojovat. Hitlerovy ambice se nemohou uskutečnit. Už za několik dnů jej Francie a Británie donutí se z Rakouska stáhnout, potom se dočká porážky v samotném Německu. Tam jej porazí samotní Němci. Podpora, kterou Hitlerovi nyní poskytují, je dočasné pomatení jejich mysli. – To pomatení trvá už léta. – To je pravda, trvá léta. Ale skončí. Němce teď vedou temné síly, v nich však někde doutná onen duch, na jehož základech jsem vyrostl také já. Šílenství toho národa nemůže trvat věčně. – Bude trvat dostatečně dlouho, řekla jsem. V bratrovi již v dětství německý duch probouzel nadšení, už tenkrát nás, své sestry, zasvěcoval do té lásky. Přesvědčoval nás, že německý jazyk je jediný, který beze zbytku může vyjádřit nejvyšší hnutí lidské mysli, předal nám svou lásku k německému umění, učil nás být hrdé na to, že přece jen patříme k německé kultuře, přestože jsme pokrevně Židé, kteří žijí na rakouské půdě. Nyní však, když po léta pozoroval, jak se německý duch rozpadá a jak po nejdůležitějších plodech tohoto ducha šlapou samotní Němci, neustále opakoval, jako by se pokoušel přesvědčit sám 12
sebe, že je to šílenství, které potrvá jen krátce, než se německý duch znovu blýskne. Od toho dne, kdykoli jsme se u něho objevily, nám říkali, že Sigmund není doma, nebo že je zaneprázdněn pacienty, nebo že mu není dobře, takže se nemůže ukázat. Vyptávaly jsme se, zda podá žádost o výjezdní víza z Rakouska. Jeho dcera Anna, manželka Marta a její sestra Mína říkaly, že o tom nic nevědí. Uplynul celý měsíc, co jsme našeho bratra neviděly. Šestého května, v den jeho dvaaosmdesátých narozenin, jsem jej chtěla spolu s Paulinou navštívit. Koupily jsme malý dárek, knihu. Domnívaly jsme se, že se mu bude líbit, a vydaly jsme se na Berggasse číslo 19. V domě našeho bratra nám otevřela Anna. – Zastihly jste nás při práci, pravila a ustoupila, abychom mohly vejít dovnitř. – Při práci? – Balíme. Včera a předevčírem jsme už odeslali asi deset velkých balíků. Zbývá nám ještě vybrat, které z dárků, jež tatínek dostal, si vezmeme s sebou. – Odjíždíte? zeptala jsem se. – Ne hned, ale chceme co nejrychleji všechno zabalit. V bratrově pracovně byly všude poházené dárky, knihy, malé a velké krabice, starožitnosti – všechno to, co mu kdysi někdo daroval a on to uchoval. Sigmund seděl ve velkém červeném křesle uprostřed místnosti a díval se na předměty rozházené po podlaze. Otočil se k nám, jen pokýval hlavou a znovu se zadíval na nepořádek. Řekla jsem mu, že jsme mu přišly popřát k narozeninám. Poděkoval a položil náš dárek vedle sebe na stůl. – Jak vidíš, odjíždíme. Do Londýna, řekl. – Mohla bych vám pomoct, pronesla jsem. – S balením. Anna mi řekla, že mi bude podávat věci, které je třeba vyhodit, abych je dávala do krabice s nepotřebnými věcmi, a že ona bude vkládat vybrané předměty do krabic, které pak pošlou poštou do Londýna. Paulina zůstala stát u zdi. – A co tahle tabatěrka?, zeptala se Anna, otáčejíc se k tatínkovi a ukazujíc mu stříbrnou krabičku, v níž bylo vsazeno několik zelenkavých kamínků. 13
– To je dárek od tvé maminky. Tu si vezmeme. Anna vložila tabatěrku do kartonové krabice vedle sebe. – Tohle domino ze slonoviny?, zeptala se Anna. Sigmund chvíli přemýšlel a pak odpověděl: – Nevzpomínám si, od koho je. Vyhoď to. Anna mi podala domino a já jsem je vhodila do krabice vedle sebe, v níž na velké hromadě ležely knihy, dárky a drobnosti, které měly být vyhozeny. – A co tohle?, zeptala se Anna a zvedla jakousi knihu a podstrčila ji Sigmundovi k očím. – Ta Bible je dárek od dědy Jakuba k mým pětatřicátým narozeninám. Tu si vezmeme. Anna pravila, že toho má od rána dost a že si chce trochu odpočinout. Odešla do jídelny, aby si protáhla nohy a napila se vody. – Tak přece jsi požádal o výjezdní víza z Rakouska, řekla jsem bratrovi. – Požádal jsem, odpověděl. – Přesvědčoval jsi mne, že není třeba prchat. – To není úprk, nýbrž dočasný odjezd. – Kdy odjíždíte? – Marta, Anna a já počátkem června. – A ostatní?, zeptala jsem se. Bratr mlčel. – Kdy odjíždíme Paulina, Marie, Roza a já? – Vy neodjedete. – Ne? – Není to nutné, podotkl. – Já odjíždím nikoli proto, že jsem o to sám požádal, nýbrž proto, že někteří moji přátelé – diplomaté z Británie a Francie – trvali u zdejších úřadů na tom, aby mi vydali výjezdní víza. – No a? Mohl z toho udělat frašku – říci nám, že nějaký zahraniční diplomat si vymodlil, aby pustili jeho děti, jeho a jeho manželku, zatímco on sám není schopen cokoli udělat pro záchranu jiných lidí. Mohl z toho udělat frašku, nebyl to však jeho žánr. – Dovolili mi sepsat seznam lidí, kteří jsou mi blízcí, kteří by se mnou odjeli z Rakouska, řekl. 14
– A ani na okamžik tě nenapadlo, že bys mohl do seznamu zařadit naše jména. – Ani na okamžik. Tohle je pouze dočasné. My se vrátíme. – I kdybyste se vrátili, my už tu nebudeme. Sigmund mlčel. Poté jsem pronesla: – Nemám právo něco podobného požadovat, ale přece jen – kdo všechno je v seznamu tvých blízkých lidí, které musíš zachránit? – Opravdu, kdo všechno je v seznamu?, zeptala se Paulina. Bratr z toho mohl udělat frašku – říci nám, že napsal pouze jména svých dětí, svoje jméno a manželčino jméno, to znamená jména těch, na které ho upozornily úřady jako na lidi, které může zapsat do seznamu blízkých lidí, jež by mohl zachránit. A tak uvedl pouze ta jména, pouze nejbližší. Vytáhl odněkud list papíru a řekl: – Tady je ten seznam. Dívala jsem se na jména uvedená na listu papíru. – Přečti je také mně, poprosila Paulina. Četla jsem nahlas. Na seznamu byl bratr, jeho manželka, jejich děti s rodinami, sestra Sigmundovy manželky, obě domácí pomocnice, bratrův osobní lékař a jeho rodina. A docela na konci seznamu – Jo-Fi. – Jo-Fi, pousmála se Paulina a otočila se směrem, odkud zaslechla Sigmundův hlas. – Jistě, ty se nikdy nerozloučíš se svým psíkem. Anna se vrátila do pokoje a pronesla: – Nezeptala jsem se vás, zda se nechcete něčeho napít, nebo možná máte hlad. – Ani hlad, ani žízeň, odpověděla jsem. Paulina jako by neslyšela Annina a moje slova. Pokračovala: – Je opravdu dobře, že jsi na všechny ty lidi myslel. Myslel jsi i na svého psíka, i na své služky i na svého lékaře a na jeho rodinu i na sestru tvé manželky. Mohl sis však, Sigmunde, vzpomenout také na svoje sestry. – Kdyby bylo nutné, abyste odjely, vzpomněl bych si. Tohle je však pouze dočasné. Je to proto, že moji přátelé trvali na tom, abych odjel. 15
– A proč tvoji přátelé naléhali, abys odjel, když tu opravdu nehrozí žádné skutečné nebezpečí?, zeptala jsem se. – Protože oni, podobně jako vy, nechápou, že tahle situace nepotrvá dlouho, odpověděl Sigmund. – Když tahle hrůza nepotrvá dlouho, tak proč potom neodjedeš jenom ty, jen tak nakrátko, abys uklidnil své přátele? Proč neodjedeš pouze ty, ale bereš s sebou nejen celou rodinu, nýbrž také svého lékaře a jeho rodinu, obě služky, ba dokonce psíka a sestru své manželky?, zeptala jsem se. Sigmund mlčel. – A já ti, Sigmunde, pravila Paulina, já ti na rozdíl od Adolfiny věřím. Věřím, že veškerá tahle hrůza nepotrvá dlouho. Můj život však potrvá kratší dobu než tahle hrůza. A já mám dceru. A ty sis mohl, Sigmunde, na svou sestru vzpomenout. Měl sis na mne vzpomenout. A také na to, že mám dceru. Jistě sis vzpomněl, protože po mém návratu z Berlína a poté, co moje Beatrice odjela do New Yorku, o ní stále mluvím. Neviděla jsem ji tři roky. A tys mi mohl pouhým zapsáním mého jména do seznamu umožnit spatřit ještě jednou mou dceru, řekla Paulina. Při slově spatřit vypoulila oči, kterými mohla vidět pouze obrysy. – Mohl jsi zapsat moje jméno do seznamu mezi jméno sestry tvé manželky a jméno psíka. Mohl jsi mě zapsat pod psíkem, i to by stačilo, abych mohla odjet z Vídně a setkat se s Beatricí. Takhle však vím, že mne už neuvidí. Anna se pokusila vrátit nás znovu k třídění předmětů, které měly být sbaleny, a těch, které měly být vyhozeny. – A co tohle?, zeptala se. Na dlani držela dřevěný dárek – gondolu malou jako palec. – Nevím, od koho je, odpověděl Sigmund. – Vyhoď to. Anna mi podala gondolu. Byl to můj dárek k bratrovým šestadvacátým narozeninám. Od té doby jsem gondolu neviděla, nyní byla tu, jako by přeplavala čas. Opatrně jsem ji vložila do krabice k ostatním věcem, které měly být vyhozeny. Bratr vstal, narovnal se, přešel k protější zdi, k plátnu, na němž jsme byli namalovaní o sedmdesát let mladší – sourozenci Freudovi. Alexandr, který v době, kdy byl obraz pořízen, měl rok 16
