Kulturní a estetický rámec pojmu krajinný ráz

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií

Bc. Kateřina Pařízková UČO 150499 Environmentální studia imatrikulační ročník 2008

Kulturní a estetický rámec pojmu krajinný ráz Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Karel Stibral, Ph.D.

Brno, květen 2011

Prohlašuji, že tuto práci jsem vytvořila samostatně a že všechny zdroje, které jsem při jejím vypracování využila, jsem uvedla v seznamu literatury.

V Brně, 20. května 2011

…..…………………… Kateřina Pařízková

Na tomto místě bych chtěla poděkovat za vstřícné vedení, cenné rady a připomínky panu Mgr.

Karlu Stibralovi, Ph.D. Kateřina Pařízková

Abstrakt Práce poukazuje na kulturní a estetické souvislosti krajinného rázu a irelevantnost některých přístupů k jeho uchopení či hodnocení. První část práce se zaměřuje na počátky formování pojmu krajinný ráz a zabývá se okolnostmi, které měly výrazný vliv na vývoj chápání tohoto pojmu. V další části práce je pak nastíněna spojitost mezi dnešním a minulým vztahováním se k rázu krajiny. Stěžejní částí práce je reflexe současného pojetí estetického a kulturního rámce krajinného rázu, která se zaměřuje se na autory metodik určených k jeho hodnocení. Práce zkoumá, do jaké míry autoři reflektují v metodikách současný vývoj humanitních disciplín, především pak estetiky, a poukazuje na jisté inkonzistence v těchto metodikách.

Abstract The thesis describes the cultural and aesthetic contexts of landscape character, and analyzes some inconsistencies in its interpretation and assessment. The opening part of the thesis focuses on the historical background of the notion of landscape character and summarizes the circumstances that have had a crucial effect on its development. The following part examines the connection between the history of the term and the way it is understood nowadays. The main part of the thesis is an analysis of current approaches to the cultural and aesthetic dimension of landscape character, focused on authors who have written methodologies for its assessment. It examines whether the authors reflect the recent developments in the field of arts and humanities – especially aesthetics – and points out some inconsistencies in their methods.

Rozsah hlavního textu práce včetně poznámek, bez anotace, obsahu, rejstříku a bibliografie je 24 787 slov.

Obsah 1. Úvod........................................................................................................................................6 2. Historické souvislosti ochrany krajinného rázu......................................................................9 2.1. Počátky cílevědomé ochrany přírody............................................................................10 2.2. Počátky vnímání krajinného rázu..................................................................................13 2.2.1. Landschaft, Landschap, Landscape.......................................................................13 2.2.2. Geografie versus chorografie versus krajinomalba...............................................15 2.3. Holistický přístup Alexandra von Humboldta a charakter krajiny................................18 2.3.1. Humboldtův charakter krajiny po roce 1848.........................................................23 2.4. Přínos biologie pro výzkum krajiny..............................................................................25 2.5. Ochrana kulturního a přírodního dědictví.....................................................................26 3. Krajinný ráz a formování jeho dnešního pojetí.....................................................................32 4. Krajinné plánování................................................................................................................37 5. Krajinný ráz v současném pojetí...........................................................................................40 5.1. Hodnocení krajinného rázu...........................................................................................44 6. Kritika přístupu k chápání a hodnocení krajinného rázu v České republice.........................46 6.1. K objektivnímu přístupu při poznávání charakteru krajinného rázu.............................49 6.1. 1. Rozpor mezi subjektivitou a objektivitou v hodnocení krajinného rázu..............49 6.1.2. Kritika objektivního přístupu k poznávání charakteru krajiny..............................51 6.2. K estetice krajinného rázu.............................................................................................55 6.2.1. Libost, vjem, estetický postoj................................................................................56 6.2.2 „Pouhá vizualita“....................................................................................................61 6.2.3 Estetická hodnota, norma a vkus............................................................................64 6.2.4. Krása, harmonie.....................................................................................................66 6.3. Struktura a znaky v pojetí krajiny a jejího charakteru...................................................71 7. Estetika přírody.....................................................................................................................74 8. Závěr.....................................................................................................................................77 Jmenný rejstřík..........................................................................................................................80 Bibliografie:..............................................................................................................................83

1. Úvod „Rámec je primární, jestliže převádí to, co by bylo jinak bezvýznamným aspektem scény, v cosi, co je smysluplné... Rámce nejsou toliko záležitostí mysli, ale v jistém smyslu odpovídají způsobu, jímž je nějaký aspekt reality organizován, zejména pokud se rovná o sociální rovinu.“ - Goffman, 19861 Kulturní a estetický rámec krajinného rázu, zdá se jako by v současném pojetí ochrany přírody a krajiny, krajinném výzkumu i výzkumu aplikovaném byl oproti přírodovědnému rámci něčím bezvýznamným, možná by bylo lepší použít výraz nedoceněným. Přitom jak při formování pojmu krajina či krajinný ráz, tak i v jejich dnešním pojetí, hraje zcela zásadní roli. Krajinný ráz je především kulturně-estetická kategorie, která má za sebou v Evropě přibližně dvě stě let vývoje, v jehož průběhu se vystřídaly různé myšlenkové proudy. Implicitně v sobě zahrnuje pojmy krajina a příroda, které ve formování pojmu krajinný ráz sehrály důležitou roli a jejichž chápání má za sebou historii mnohem delší. Spousta faktů spojená s vývojem tohoto pojmu upadla v zapomnění a jejich připomenutí může být velkým přínosem. Už třeba jen proto, že současná krajinářská teorie i praxe v České republice se snaží některé kulturně-estetické aspekty krajinného rázu „rehabilitovat“, avšak činí tak nereflektovaně. Estetika „opět“ začíná hrát výraznou roli všude tam, kde se pohybujeme na poli ochrany přírody a krajiny. Estetická hodnota začíná být stále častěji – a nabízí se slovo „konečně“ – vnímána jako jeden z hlavních důvodů, proč přírodu a krajinu chránit, ovšem paradoxně s tímto vývojem se častěji setkáváme nepochopením či dokonce s ignorováním estetiky jako nauky. Podobný vývoj lze také sledovat při snaze uchopit kulturní rámec pojmu krajinný ráz. Hledisek, ze kterých můžeme na krajinný ráz nazírat, je mnoho a v současné době je velmi aktuální problematika spolupráce na interdisciplinární úrovni. Mnohost pohledů je na jedné straně výhodou při poznávání, na druhou stranu je však nevýhodou z hlediska interdisciplinární komunikace. Problém mezioborové komunikace je obzvlášť výrazný na hranici přírodních a humanitních věd. Ve výsledku pak může vést k tzv. „lidové psychologii“, což znamená jakousi povrchní, nereflektovanou implementaci poznatků jedné vědecké 1

Goffman, E.: Frame analysis: an essay on the organization of experience: Boston : Northeastern University Press, 1986, s. 21.

-7-

disciplíny do vědecké disciplíny jiné. V případě krajiny pak můžeme pozorovat pohyb na vratkých pilířích „lidové estetiky“, případně „lidové přírodovědy“ 2. Vzhledem k tomu, že téma krajiny a krajinného rázu se za posledních 50 let velmi intenzivně přesunulo převážně na pole přírodních věd, které navíc v nedávné době projevily snahu zabývat se také oblastí kulturní a estetickou, věnuje se práce právě reflexi zmiňované „lidové estetiky“ a „lidového“ pojetí poznatků humanitních disciplín. Příroda a krajina je dnes samozřejmě spojována s pocitem estetické libosti smyslového charakteru, což je přístup, který nebere v potaz problematiku estetického postoje jako velmi komplexního jevu. Estetický postoj je významný způsob vztahování se ke světu či k sobě samotnému a je výsledkem dlouholetého kulturního vývoje. Tento vývoj však téměř není brán v potaz a přívlastek „estetický“ většinou znamená, že se někomu jednoduše něco líbí či je příjemné.

S přehlížením estetického postoje jako možnosti určitého druhu poznání se

setkáváme nejen v každodenním životě, ale také na poli zmiňovaných přírodních a krajinářských oborů, které zcela nereflektují vývoj estetiky jako nauky. Jako důležitá příčina toto stavu se nabízí kulturní prostředí velmi silně ovlivněné objektivním přírodovědeckým přístupem, který preferuje pouze exaktní data. Naše kultura se pyšní tím, že je vědecká, naše doba je nazývána věkem vědy3. Je ovládána racionálním myšlením, přičemž pouze poznatky získané v rámci přírodovědného výzkumu často považujeme za jediný přijatelný druh vědění. Jakýkoliv jiný způsob poznání má problém být uznán – v případě estetického a obecně emocionálního postoje ke krajině se to může projevit tím, že není dostatečně uznávána jeho relevance. Cílem mé práce je poukázat na kulturní a estetické souvislosti chápání krajinného rázu a jistou irelevantnost některých přístupů k jeho uchopení či hodnocení. V práci si kladu otázku, jaký význam měl esteticko-kulturní rámec pro formování pojmu krajinný ráz a jak tyto okolnosti ovlivnily jeho současné pojetí. Kultura není pouze „spolupachatelka“ krajinného rázu, nýbrž prostřednictvím ní také vnímáme a jednáme – právě například ve snaze hodnotit a chránit krajinný ráz. Další otázkou, kterou se v práci budu zaobírat, je jakým způsobem pojímají autoři metodik pro hodnocení krajinného rázu jeho estetický a kulturní rámec a jak tento koresponduje s vývojem a současnými poznatky humanitních disciplín, převážně pak estetiky. 2

Zuska, V: Slovo úvodem, v Stibral, K., Binka, B., Dadejík, O. (eds.): Krása, krajina, příroda I. Brno 2008, s. 11.

3

Capra, F., 2002: Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha. Dharma gaia 2002, s. 45.

-8-

V první části bude nastíněn vývoj chápání pojmu krajinný ráz, jenž je úzce spjat s vývojem pojmu krajina a s rozmachem ochrany přírody a krajiny. Dále se budu věnovat počátkům pojetí krajinného rázu a jeho ochrany v českých zemích a jeho vlivu na dnešní smýšlení o krajinném rázu. Následovat bude zamyšlení nad pojetím kulturně-estetického rámce krajinného rázu v některých metodikách používaných k jeho hodnocení. Následovat bude kritika nastíněného přístupu. Práce je teoretická, zaměřená na analýzu pramenů věnujících se tématu estetickokulturního rámce krajinného rázu. Pro analýzu metodik budou použity převážně metodiky Löw a Míchal4, Vorel a kol.5, Bukáček a Matějka6 a dodatečně také metodiky Salašová7 a Jančura8. Do analýzy budou, občas zahrnuty i jiné práce zmíněných autorů, než pouze metodiky. Ty budou použity v případě, že vznikne potřeba upřesnit či lépe demonstrovat názor autora. Přesto však problematika estetického a kulturního rámce krajinného rázu, jak napovídá již samotný název práce, je velmi komplexní a překračuje rámec diplomové práce. Proto nebude možné se mnohými zajímavými problémy zabývat detailněji a některými se nebude možné zabývat vůbec.

4

Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003.

5

Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2004.

6

Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999.

7

Salašová A. Metodické možnosti posudzovania krajinného rázu na regionálnej a mikroregionálnej úrovni, v: Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006.

8

Jančura, P.: Význam druhotnej krajinnej štruktúry ku krajinnému obrazu a krajinnému rázu, v: Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 1999.

-9-

2. Historické souvislosti ochrany krajinného rázu V České republice je v současnosti krajinný ráz ze zákona definován jako „zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.9“ Současně s tímto zákonem však tento stále populárnější pojem působí velké nesnáze jak ochraně krajiny, tak krajinnému výzkumu a praxi. Jak si lze přečíst v jedné výrazné kritice nejednoznačnosti pojmu krajinný ráz: „krajinný ráz, jak se s odstupem času zdá, je srovnatelný s pojmy tabu, bůh, nirvána, kámen mudrců... nekonečno... Krajinný ráz je zaklínadlo dnešní doby. Zaklínadlo, jehož vyslovení dokáže nahnat strach i přinést naději či úlevu, změnit běh věcí, osudy lidí10.“ Není však náhodou, že je tento pojem vnímán rozpačitě. Jak se v této kapitole ukáže, pojem jednak není nový a jednak velmi úzce souvisí s výkladem a vývojem pojmu krajina. Časté opomíjení historicko-kulturního vývoje se tak zdá být příčinou současného neutěšeného stavu, naopak jeho opětovná reflexe může být velmi podnětná pro další vývoj a uvažování o charakteru krajiny. Na poli přírodních věd je vliv kultury na tzv. univerzální objektivní poznání a chápání rozmanitých pojmů jen málo přípustný. Nicméně role kultury je v přístupu chápání krajiny a krajinného rázu zcela klíčová. „Kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se ji učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování.“11 Jiné pojetí chápe kulturu jako „...plastický a mnohovýznamový negenetický program činnosti jednotlivců a sociálních skupin, který je fixován sociokultuní samoregulací a kulturními stereotypy, přetvářen společenskou praxí a předáván prostřednictvím kulturního dědictví a tradice.“12 Kultura sehrála významnou roli i ve formování ochrany krajinného rázu i jeho chápání, což bude představeno v následujících podkapitolách. 9

Zákon č. 114/1992 Sb. O chraně přírody a krajiny

10

Lacina, D.: Zaklínadlo „krajinný ráz“, v: Vorel, I., Sklenička, P.: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha. Nakladatelství Naděžda Skleničková 2006, s. 79.

11

Budil, I. T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992, s. 16.

12

Tamtéž, s. 18.

- 10 -

Předtím, než se však budu věnovat vývoji vnímání charakteru krajiny, bych ráda napřed nastínila důvody a kulturní pozadí, které vůbec podnítilo společnost k potřebě ochrany přírody a krajiny. Považuji toto téma za významné a hodné zdůraznění a nerada bych, aby v pozdější reflexi vývoje vnímání krajinného charakteru v textu nevyznělo. Celé téma počátků ochrany krajiny/přírody a vývoje pojímání krajiny a jejího charakteru bude později propojeno.

2.1. Počátky cílevědomé ochrany přírody Jak napsal v roce 1949 geobotanik profesor Jaromír Klika, jedna z nejvýznamnějších vědeckých osobností v oblasti poznávání přírody a ochrany krajiny, ve své knize Chráníte naši přírodu?: „Úsilí o ochranu přírody a zejména snaha chrániti určité krásné celky krajinné se zvířenou a květenou, souvisí úzce s rozvinutím smyslu viděti a chápati přírodní krásy.“ 13 V evropské kultuře sahá estetické zalíbení v přírodě již do antického Řecka a v historii můžeme zaznamenat proměny v tom, na jaké objekty se zaměřuje a v jaké komplexitě. Postupně se nám tak v uvažování vynořuje řada: jednotlivý přírodní objekt – místo – krajina – příroda – kosmos. Zalíbení v krajině se objevuje až celkem nedávno a předchází mu zalíbení v jednotlivých místech – například již v raném Řecku můžeme zaznamenat pojem locus amoenus, místo líbezné14. Zalíbení v přírodě člověk nacházel již dávno předtím, než se u něj objevila cílevědomá potřeba ji chránit. Potřebu chránit přírodu a krajinu vzbudilo až propracovanější ocenění přírody a krajiny v umění a literatuře, které stimulováno náladou romantismu mělo otevřít oči širšímu měšťanstvu. Ochrana krajiny a krajinného rázu má tak v Evropě své kořeny ve zcela nové a do té doby nevídané změně ve vztahování se člověka k přírodě a krajině. Tuto změnu významně podnítil romantismus, myšlenkový proud euroamerické kultury konce 18. a začátku 19. století. V krajině bylo díky romantismu pro širší měšťanské vrstvy odhaleno množství přírodních krás, které byly hodny obdivu a prožívání. Již v 18. století začaly vyšší společenské vrstvy, intelektuálové, umělci a vědci podnikat pěší výlety za účelem obdivu přírodních krás, přičemž romantismus tento trend rozšířil do nejširších vrstev měšťanstva, které, inspirováno četbou, vtrhlo do přírody a především do hor. Na turismus v českých 13

Klika, Jaromír,1946, Chráníte naši přírodu?, Česká grafická unie a.s., Praha, s. 52.

14

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, s. 25,26.

- 11 -

zemích měl zásadní vliv německý romantismus. Vzorem pro české romantické výletníky bylo jak německé měšťanstvo, tak významní němečtí intelektuálové jako Humboldt, Goethe a Friedrich15. Takovéto vztahování se ke krásám přírody však bylo pouze záležitostí měšťanstva. Názor běžného vesničana ještě v 19. století zachytil např. Klostermann, když píše o pohledu sedláka na šumavské hory: „krajina to ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto“16. Romantici zbožňující přírodu si postupně začali uvědomovat potřebu ochrany hodnotných úseků divoké či člověkem málo ovlivněné přírody. První ochranářské snahy byly motivovány vnímáním přírodních krás, a tedy estetickým obdivem, pro nějž vybudovalo půdu tehdejší romantické smýšlení. Formovala se tak nejen první uvědomělá a cílevědomá ochrana přírody, ale také vůbec první environmentální myšlení17. První pokusy o ochranu přírody často vycházely z aktivit jednotlivců. Vysoce postavené osoby a intelektuálové vykupovaly různé části krajiny, aby tak předešly nechtěným zásahům, jež by mohly krásu míst narušit či dokonce zničit. Například C. D. Friedrich vykoupil kus půdy, aby zabránil kácení vrb 18. I spojení „přírodní památka“ použil poprvé intelektuál, a sice Alexandr von Humboldt v roce 1819, když při svých cestách po Americe spatřil stromové velikány19. Vliv romantismu na snahy jednotlivců lze sledovat také v českých zemích, a to již v roce 1838. Hrabě Jiří František August de Langueval-Buquoy, majitel panství Nové Hrady v jižních Čechách, se zasloužil o vůbec první ochranářský počin v historii českých zemí – a sice o ochranu Žofínského pralesa v Novohradských horách. V dopise svému lesníkovi roku 1838 napsal tato slova: „Mému inspektoru Františku Železnému! Při své dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem trať II. hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a dělící čarou (pravděpodobně myšlena státní hranice s Rakouskem – pozn. aut.) jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého 15

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 110, 111.

16

Klostermann K., Ze světa lesních samot, Praha 1999:29, cit.dle Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 112.

17

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 113.

18

Tamtéž, s. 113.

19

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009. s. 195.

- 12 -

lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a drobné dříví nesbíralo, zkrátka, aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu. Jiří hrabě Buquoy“20 Dalším počinem byla například snaha Ing. Josefa Johna o ochranu Boubínského pralesa na Šumavě. Kromě romantického popudu jej vedla i snaha zachovat klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, který se v těchto porostech ukrývá 21. Při vzniku Československé republiky v roce 1918 pak již existovalo celkem 7 soukromých lesních rezervací bez jakéhokoliv statusu právní ochrany.22 „Ochrana přírody byla ve svých počátcích motivována estetickými a psychologickými přínosy krajiny.“23 Přestože byla v průběhu 20. století veškerá ochrana přírody i krajiny pojata silně přírodovědecky, je možné i dnes najít některé významné odkazy na její původní motivy. Například v Anglii dodnes existují chráněné oblasti s názvem „Areas of Outstanding Natural Beauty“ (AONB) – oblasti výjimečné přírodní krásy, jejíž hlavním účelem je zachovat a posílit přírodní krásno krajiny a dále pak umožnit klidné prožívání krajiny a brát ohled na zájmy těch, kteří v krajině žijí a pracují24 – nebo „National Scenic Areas“ (NSA) – národní malebné oblasti ve Skotsku. I v České republice se vyhlašovaly tzv. klidové oblasti, které byly zřizovány pro omezení negativních vlivů na rekreační využívání oblastí, ty se však nově vyskytují v zákoně č 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny jako přírodní parky. Zdá se však, že přírodovědné argumenty se jaksi se staly populárními na úkor argumentů estetických. Svůj podíl na tomto stavu mají bezpochyby přírodní vědy samotné, které postupně upevnily svou pozici mezi vědami, začaly projevovat rostoucí zájem o krajinu a přírodu, až nakonec uvažování přírodě a krajině zcela přebraly do svého pole působnosti. Jak tvrdí s trochou nadsázky biolog Jan Zrzavý: „Vzniká tak rozpor s údajnou vědeckou podstatou ochrany přírody, tedy s vírou, že přírodu nechráníme jen tak pro nic za nic, z přebujelé a nekontrolované sentimentality.“25 Zrzavý tak upozorňuje na snahu ochrany 20

Nožička, J.: Snahy o přirozenou obnovu lesa a vznik prvních lesních rezervací, v: Lesnictví 5/1959, s. 249252.

21

Nožička, J.: Z historie boubínského pralesa, v: Ochrana přírody 13/1957, s. 144-149.

22

Nožička, J.: Z historie boubínského pralesa, v: Ochrana přírody 13/1957.

23

Tamtéž, s. 8.

24

National organisation for AONBs, the: AONBs in More Detail. Dostupné na: http://www.aonb.org.uk/80256CD200319C8E/PublishedContent/E2A6B120D1308D7480256CED0061D3 28?OpenDocument&AutoFramed#Designation (Staženo 22. 5. 2011)

25

Zrzavý, J.: Případ turecké myši aneb Věda a ochrana přírody, část první. Dostupné na, http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pripad-turecke-mysi-aneb-veda-a-ochrana-prirody-

- 13 -

přírody legitimizovat sebe samu přírodovědou a poněkud pozapomenutý fakt, že ochranářství začínalo jako záležitost estetická či částečně také etická, kdy se přírodní památky a všeliké malebnosti a pozoruhodnosti chránily spontánně. Nemám však v úmyslu ve své práci znehodnocovat argumenty věd přírodních, ty považuji rovněž za důležité, avšak jak bude později ještě řešeno, nelze je považovat za jediný klíč k poznání. Za důležitý považuji fakt, že ochrana přírody je v podstatě kulturní záležitostí. Přestože ji převzali do područí přírodní vědy, je možné na jejich poli sledovat určité rozpory v pojetí kulturně-estetické dimenze. Na poli přírody mají přírodní vědy zdánlivě stále opodstatnění, nicméně při úvahách o ochraně krajiny dochází ke značným rozporům právě proto, že zde převážnou, ne-li zásadní, roli hraje kulturně estetická stránka. Není například náhodou, že je krajina stále doménou oboru zahradní a krajinné architektury. Pozapomenutý fakt, že ochrana přírody a krajiny je kulturně estetického charakteru, může nejen osvětlit některé rozpory na poli ochrany přírody, ale zároveň také může být klíčem k její podpoře. Přírodovědný přístup si nárokuje objektivní argumenty ochrany přírody napříč časem a kulturami. V následujících podkapitolách však bude nastíněno, že vnímání a ochrana přírody a krajiny byly vždy závislé na nazírání skrze kulturu, jejíž jsou součástí, a tato závislost dokonce neminula ani geografii a biologii, disciplíny, jež si nárokují objektivní poznání.

2.2. Počátky vnímání krajinného rázu Počátky ochrany přírodních a kulturních celků podnícené romantickou náladou byly pro formování pojmu krajinný ráz, jak jej známe dnes, významné. Abychom však tomuto pojmu lépe porozuměli a mohli zachytit jeho proměny, je třeba se pozastavit nad vývojem pojmu krajina. To, co tento pojem dnes může znamenat pro nás, není pohledem jediným ani objektivním; jeho pojetí v historii záviselo na kulturním a politickém podhoubí dané doby. Což také znamená, že to, jakým způsobem se k objevování krajiny přistupovalo a co bylo vnímáno na krajině jako hodnotné, zaznamenalo do dnešní doby mnoho proměn a mělo velký vliv na to, jak charakter krajiny vnímáme a jak k němu přistupujeme dnes. Jak slovo „ráz“, tak slovo „charakter“ pocházejí původně z řeckého výrazu pro rydlo, později používaného pro rytinu či ražbu, reliéf na minci. Pojmy ráz i charakter tedy existovaly mnohem dříve, než se zrodila představa krajiny, který antika neznala. Lze si představit, že stejně jako reliéf na minci mohli mnozí obyvatelé intuitivně vnímat i reliéf krajiny. Co se však cast-prvni (Staženo 20. 5. 2011)

- 14 -

týče krajiny v dnešním pojetí, jedná se o poměrně nový pojem objevující se až v novověku. Ve staré řečtině se tento pojem nevyskytoval, stejně jako nemáme příliš dokladů o pohledu na krajinu a její ocenění v dobových pramenech. Ve staré řečtině se tento pojem nevyskytoval, stejně jako nemáme příliš mnoho dokladů o pohledu na krajinu a její ocenění v dobových pramenech. V římském období již nalezneme doklady o zalíbení v pohledu na krajinu, nicméně zde stále nenajdeme tento pojem, který bylo nicméně bylo možné nalézt pojmy regio, loca, terra ve smyslu území či kraje26.

2.2.1. Landschaft, Landschap, Landscape Na chápání pojmu krajina tak, jak jej chápeme dnes, mělo zásadní vliv umění od dob renesance. Umělci nám zprostředkovali určitý způsob vidění a nazírání, který do té doby nebyl mezi širšími vrstvami běžný. Ovšem toto historické dění nebylo jediné, které zásadním způsobem ovlivnilo naše dnešní chápání krajiny. Pro dnešní postoj, převážně vědecký, bylo důležité i formování vědecké disciplíny geografie, jež uvedla tehdejší „uměleckou“ krajinu do vědeckého prostředí. Zatímco historické změny v chápání krajiny – od administrativního pojetí k chápání scénickému a malebnému (o kterých bude později ještě řeč) – jsou popsány poměrně dobře, na poli evropské geografie zatím existuje jen málo kritických textů, které se snaží reflektovat klíčový pojem jejího výzkumu – tedy krajinu. Protože vývoj pojmu krajina v geografii a vůbec vývoj geografie považuji z hlediska dnešního přístupu k hodnocení krajinného rázu za důležité, uvádím zde zajímavé a povšimnutí hodné argumenty některých současných kritiků evropské geografie. Problematiku vývoje pojmu landschaft/landscape nedávno znovu prozkoumal Denis Cosgrove27 pracující s myšlenkami Kenetha Olwiga28. V následujícím textu vycházím z jejich argumentů. Pro vznik pojmu krajina je významný vývoj pojmů německé landschaft, holandské landschap a později anglické landscape, které jsou všechny překládány do českého jazyka jako krajina. Německé landschaft a jeho obdoby se v germánských jazycích původně užívaly a dokonce stále užívají v severozápadní části Evropy, obzvláště v severním Německu (Frýsko 26

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009. s. 26.

27

Cosgrove, D. Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium, German Historical Institute 2004.

28 Kenneth Olwig, Landscape, Nature and the Body Politic: From Britain’s Renaissance to America’s New World (Madison, Wisc.: University of Wisconsin Press, 2002.

- 15 -

a Šlesvicko-Holštýnsko), nikoliv ve spojení s uměleckým žánrem 29, ale jako označení pro jakýsi administrativní celek. Tyto země byly chudé a historicky tak zůstávaly na okraji zájmu monarchií a aristokratů, díky čemuž měly příznivé podmínky pro rozvoj lokální autonomie a svébytné kultury. Olwig30 vysvětluje, že označení těchto autonomních celků jako landschaften vyjadřovalo „určitý způsob společenského uspořádání... nikoliv území o dané velikosti.“ Pro tamější lidi se jednalo o označení pro „jejich zemi“ – chápáno nikoliv geograficky jako výřez na mapě, ale jako termín pro blíže neohraničené území určitých lidí, jejich zvyků, práv a kulturních norem. Šlo o oblasti, ve kterých platilo určité zvykové právo, odvíjející se od způsobu, jakým zde komunita žila a hospodařila, a zároveň toto právo definovalo uzemní hranice land – země.31 Původní označení tedy nebylo geografickým termínem ani však termínem uměleckým, kterým se landschaft/landscape stal až později. Landschaft znamenal něco jako „stav země 32“ a pro tehdejší obyvatele landschaftu měl tento pojem význam konkrétní země s konkrétním kulturně-sociálním „charakterem“ odlišným od ostatních „land“; vnímání krajiny coby scény se k tomu přidalo později. Dá se říci, že v samotném pojmu landschaft byl ukryto jakési první pojetí charakteru většího celku konkrétní krajiny. Jak zmiňuje Cosgrove,33 „je logické, že v průběhu času z různých kombinací komunit, zvyků a území vznikly viditelné rozdíly mezi jednotlivými landschafty, přesto však aspekt malebnosti, který si dnes s krajinou tak úzce spojujeme, nehrál v tom, jak byla krajina chápána v Německu a spřízněných koutech severozápadní Evropy, zdaleka ústřední roli.“ K rozdílům chápání krajiny se ještě vrátím.

2.2.2. Geografie versus chorografie versus krajinomalba Celkově zajímavý je pohled zpět do historie s otázkami, jakým způsobem se formovalo uvažování o prostoru, který nás obklopuje, a jak se formovaly snahy prostor zachytit. Velmi 29

Cosgrove, Denis. 2004. Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium, German Historical Institute 2004, s. 60.

30

Kenneth Olwig, Landscape, Nature and the Body Politic: From Britain’s Renaissance to America’s New World (Madison, Wisc.: University of Wisconsin Press, 2002, cit.dle: Cosgrove, D.: Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium. German Historical Institute 2004, s. 16.

31

Tamtéž, s. 19.

32

Land – země, scape, schaft - stav

33

Cosgrove, Denis. 2004. Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium, German Historical Institute 2004, s. 61.

- 16 -

významným a možná poněkud zapomenutým přínosem v chápání prostoru raně novověké společnosti, je kulturní znovuobjevení antiky v renesanční filosofii. Tehdy se totiž vědci obrací ke vzoru Claudia Ptolemaia, geografa a astrologa, který při své úvaze nad způsobem popisu země od sebe oddělil dva odlišné způsoby zachycení vybraného území – přístup geografický a chorografický. Geografii podle něj náležel popis zemského povrchu jako celku a jeho významných rysů (kontinentů, moří, horských hřebenů, měst, zemí atd.), přičemž geografie se měla zabývat čistě vědeckým a matematickým popisem, nejdříve v širším měřítku a postupně do měřítek lokálnějších. Přesnost si žádala, aby geografické uspořádání míst mezi sebou navzájem i ve vztahu k celé Zemi bylo vyjádřeno běžnými mírami (souřadnicemi, měřením vzdáleností, atd.) – zde byla tedy klíčová role matematika a astronoma. Naopak chorografie se měla zabývat konkrétními místy či kraji, aniž by nutně řešila jejich vztah k většímu prostorovému (geografickému) celku. Posláním chorografie bylo porozumět „jedinečnému charakteru daného místa a zachytit jej“34. V chorografii byly najednou důležitější dovednosti umělce – malíře či spisovatele. Znovuobjevená chorografie získala na popularitě mezi vzdělanci raně novověké Evropy coby oslava jejich města či regionu. Chorografie do sebe v raně novověké Evropě začlenila jak historickou naraci, která se však obvykle omezila na výklad dějin oblasti a případně legendy o hlavních šlechtických rodinách, tak obrazové mapy či architektonické náčrtky. V době, kdy vznikaly národní státy, například v Anglii v 17. století, byly pořizovány popisy jednotlivých panství, aby se tím utvořil obraz, který by byl národní, ale zároveň citlivý k regionálním odlišnostem35. V Anglii se chorografie stala oblíbenou mezi majiteli pozemků, kteří toužili nějak zachytit své nově nabyté území či konsolidované statky – pro vrchnost znamenala způsob, jak zachytit jedinečnost svého panství. Na tuto práci byli najímáni umělci, kteří byly často zároveň kartografové a zeměměřiči. Chorografický způsob zachycení původně nebyl uměleckým obrazem, měl hlavně zachytit konkrétní majetek a jeho charakter. Navíc se nejednalo o náhodný výřez – zvolený pohled musel reprezentovat vlastněné území. Kulturně byl tento moment spojován s novou literární formu „topografické poezie“ (prospect poetry) populární v sedmnáctém století v Anglii36. Mezitím malíři v Holandsku „otevřeli společnosti oči“ pro přírodní krásy. Předmětem jejich zájmu se staly landschaps, které nebyly nijak okázalé a byly většinou vždy nějakým 34

Tamtéž, s. 59, 60.

35

Tamtéž, s. 60.

36

Tamtéž, s. 61

- 17 -

způsobem poznamenány lidskou činností37. Holandští malíři původně po italském vzoru zachycovali krajiny idealizované, avšak na počátku 17. století se začali soustředit na svou skutečnou domácí krajinu a rozvinuli její motiv v krajinomalbě. Zajímavá je souvislost historicko-kulturní, kdy se nově se formující buržoazie zbavovala nadvlády Španělska a upevňovala si formou obrazu své sebevědomí – holandská krajinomalba je mimo jiné fenoménem národní identifikace a pýchy38. Velké množství holandských obrazů se dostalo do Anglie, která do té doby pojem pro krajinu neměla – tímto způsobem se prostřednictvím krajinomalby (landschap painting) dostává do anglického jazyka pojem pro krajinu, který je používán dodnes, a sice landscape39. Zatímco chorografie podnítila společnost k uvažování nad tím, jakým způsobem je možné výstižně zachytit charakter území, krajinomalba se stala skvělým nástrojem, jak toho dosáhnout. Zároveň otevřela společnosti oči a vedla k jiném způsobu uvažování o krajině a k estetickému zalíbení v ní. Spolu s krajinomalbou vznikaly také mnohé filosofické a poetické texty věnující se estetickému obdivu k přírodě, které vliv krajinomalby výrazně umocnily. Anglické slovo landscape bylo původně označením malířského žánru, ale brzy začalo být používáno pro krajinu jako takovou. To, co bylo v Anglii původně chápáno jako způsob reprezentace prostoru, se rychle stalo označením materiálního prostoru samotného a na krajinu se začalo nazírat obdobnou optikou jako při hodnocení obrazů. Hodnotitel se tak mnohdy směle jal rozlišovat mezi krajinou dobrou a špatnou, časté byly také úvahy, jak by bylo možné jednotlivé scenérie vylepšit. V Anglii se tak postupem času vytvořil zcela nový pojem landscape, který namísto souhrnu určitých zvyků a rozdílů mezi jednotlivými landschafts znamenal malebnou scenérii. Toto chápání krajiny v Anglii intenzivně přežívá dodnes. Příkladem může být Oxford English Dictionary, který popisuje landscape jako „obraz přírodní scenérie“. Odlišné vnímání pojmu landscape a landschaft je velmi zajímavé pro pochopení postupného vývoje chápání charakteru krajiny. Změna ve vnímání krajiny a jejího hodnocení nabyla na rozmachu s příchodem 37

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 54.

38

Tamtéž, s. 50.

39

Krajinomalba však nebyla jen doménou Holandska, rozvíjela se zároveň i v Itálii a Francii. Velký podíl na osamostatnění krajinomalby jako malířského žánru však mají i francouzští klasicističtí malíři – Lorrain a Poussin, jejichž krajinomalba navazuje na tradici krajiny ideální neboli arkadské, a na rozdíl od krásné Holandské krajiny přinášejí krajinu vznešenou. Viz Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 56. Tato tradice pak měla velký vliv na způsob nazírání na krajinu v Anglii a mimo jiné také vznik krajinářského umění a parku.

- 18 -

romantismu. Právě díky krajinomalbě, nabývá na intenzitě v průběhu 18. a 19. století estetický

obdiv krajiny, který kromě tradiční kategorie krásy podnítí rozmach kategorií

dalších – a sice malebna a vznešenea. Právě Gilpin a Price, rozšířili povědomí o pro nás dnes stále aktuální kategorii malebna (picturesque), jež původně pochází z Holandska, kde se jednalo o výraz pro krajinu, která odpovídala potřebám malířů40. Turisticko-geografické spisy, které psal William Gilpin, měly velký vliv na popularizaci ideje malebna pro mnohé umělce i měšťanstvo. Použití pojmu je velmi často možné sledovat i dnes, i když v poněkud odlišném významu jak byl a je chápán v Anglii. Zatímco v Anglii byly jako malebné oceňovány krajiny s nedotčenými kouty přírody či lidské formy zasažené destruktivními silami přírody (všeobecně tedy šlo o divoké nepravidelné tvary se známkami času – velkou oblibou v malebné scenérii byly ruiny), v češtině je tento pojem spojován s útulností, útěšností a idyličností – například Třeboňsko bývá často označováno jako krajina malebná41. Velmi zajímavé je, že do příchodu romantismu nebylo běžné uvažovat ve vztahu k přírodě o ošklivosti či šerednu. Tato kritika přírody se objevuje až s romantiky. Například Humboldt i Goethe jsou schopni krajině vytýkat, že jí chybí stromy či že by bylo vhodnější umístit určité skupiny dřevin o kus dál42 Gilpin například ve svých popisech zavádí poměrně striktní pravidla ideální malebné scenérie43. Na základě těchto pravidel si Gilpin, stejně jako jeho někteří současníci a následovníci, nebere nad krajinou, ani tou „přírodní“, servítky. V jeho díle se běžně objevují výrazy jako „znechucení“ (disgust) či dokonce „urážlivý“ 44 (offending). V dnešní době si jen stěží představíme, že by někdo pohrdal krajinou, případně že by pochválil architekta za zkrášlení ohyzdné krajiny45. Kromě estetických kategorií, podle kterých se srovnávají jednotlivé krajinné scény, je možné si však všímat také ducha místa či případně charakteru určitých míst. Úvahy o charakteru krajiny je možné sledovat například v díle Williama Wordswortha Průvodce po jezerech (Guide to the Lakes), vydaném v roce 1810, v němž čtenář nachází kapitoly o tvarech a zbarvení přírodních prvků či o lidském osídlení, jež podle autora, krajině propůjčuje 40

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 69.

41

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009. s. 84.

42

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 69, 103.

43

Gilpin, W., Humphreys, R.,: Observations on the River Wye. London. Pallace Athene 2005. 7-11, 40.

44

Tamtéž, s. 42, 19.

45

Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005, s. 69, 104.

- 19 -

kouzlo a charakter46. Úvahy o duchu místa (sense of place) je stejně tak možné nalézt ve zmiňované topografické poezii, která byla velmi silně spojena s chválou určitého vlastnictví. V této kapitole byla nastíněna důležitost jak uměleckého, tak kulturně sociálního a částečně již geografického charakteru pojmu krajiny. Malířské pojetí přineslo krajině pozornost a podnítilo tak mnohé vrstvy obyvatelstva k tomu, aby ji začaly specificky vnímat. Navíc poukázalo na její kvality a krásu, malebnost a vznešenost, které je možné při pohledu na krajinnou scénu zakoušet. Přestože na vnímání krajiny v českých zemích měla velký vliv Anglie a úvahy o malebnu, nemalý význam – jak se v dalších kapitolách ukáže – na měl i sociálně-politický vývoj v Německu a také vývoj německé geografie jako vědy.

2.3. Holistický přístup Alexandra von Humboldta a charakter krajiny Je důležité reflektovat rovněž, jakým způsobem krajina vstoupila na pole geografie jako akademické disciplíny a jakým způsobem se jí později věda chopila. Ne nadarmo například slovenská geografie chápala na počátku 20. století krajinu ještě ve smyslu A. von Humboldta jako celkovou entitu – tedy celkový charakter určitého území. Tento holistický výzkum krajiny však byl v polovině 20. století zamítnut a krajina se stala předmětem výlučně geografie fyzické. Dnes je holistické chápání krajiny spíše jen jakýmsi pozůstatkem, a to přestože Humboldtova definice se na poli krajinného výzkumu občas objevuje dodnes 47. Humboldtův vliv na formování geografie jako akademické disciplíny byl výrazný, avšak jeho myšlenky bývají často opomíjeny. Byl to Humboldt, kdo jako první začal komplexně uvažovat o charakteru krajiny, a způsob, jak celkový charakter vnímal a jak k jeho uchopení přistupoval, nabízí mnoho zajímavých podnětů. Jak Humboldt přímo esteticky hodnotí: „v samé hlubokosti dojemné mysli odráží se jako v nějakém zrcadle živý a pravdivý obraz světa fyzického“.48 Jak již bylo zmíněno, pojem krajinný ráz svou mnohoznačností působí mnohé potíže. Podobně se však v euroamerickém prostředí uvažuje o pojmu krajina. Podle mnohých kritiků, o kterých bude následně řeč, leží příčina těchto rozporů u samotných počátků vývoje 46

Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010, s. 4, 5.

47

Oťaheľ, J., Drdoš, J., (2009): Krajina jako predmet výzkumu, v Životne prostredie 2/2009.

48

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009. s. 195,196.

- 20 -

geografie jako akademické disciplíny a pro další úspěšný vývoj chápání pojmu krajina je nutné reflektovat jeho historický vývoj. Krajina je v anglofonní geografii brána stále jako zdroj nepochopení, mnohoznačností a často arbitrárních interpretací. Minca49 považuje za podstatné poohlédnutí se za momentem, kdy pojem krajina vstoupil na pole geografie jako jedinečný koncept, který měl propojit romantické pohnutky nově se formující evropské buržoazie a její pozdější zájem o vědeckou a apolitickou teorii poznání – způsobem propojení se zabýval právě Alexander von Humboldt. Minca toto propojení nazývá „humboldtovským kompromisem“. Tento kompromis však byl později potlačen spolu s tím, jak byly zadupány buržoazních revoluce v 19. století, ustoupil pojmu „kulturní krajina“ zpopularizovanému Carlem Sauerem a byl víceméně zapomenut. Krajina je v euroamerickém vědeckém prostředí poslední dobou velmi používaný pojem, s nímž si pojíme jak určité místo, tak i jistou scenérii či představu – zde vyvstává rozpor mezi její uměleckou a vědeckou povahou 50, ne nepodobný problémům u pojmu krajinný ráz. Dá se skoro říci, jako bychom si v českém vědeckém prostředí, které si zvyklo na krajinu dívat převážně optikou přírodních věd, považovali za problematičtější spíše pojem krajinný ráz než pojem krajina, a to proto, že krajinný ráz pro české vědce již podstatně více implicitně vyjadřuje rozměr kulturně-estetický. Kromě toho, jak pojem krajiny vstoupil do geografie s Humboldtem, je také důležité polemizovat nad tím, jak byla krajina z pozice humboldtovského kompromisu objektivizována

německým

pozitivismem,

následně

kartograficky

interpretována

francouzskou humanitní geografií vedenou geografem Vidalem de la Blanchem a později hypostatizována v rámci velké vize lanschaftskunde (věda o zemi) v Německu Sigfriedem Passargem v roce 191951. Abychom mohli Humboldtda pochopit, musíme se vrátit zpět do minulosti. Pro novověk byla charakteristická nadvláda vizuálního významu, jenž se stal součástí nové teorie prostoru, která postupně bořila feudální uspořádání Evropy (ancien régime) a nahrazovala je nově zrozeným vědeckým pojetím, vycházejícím z viděné reality. Pro feudalismus bylo charakteristické, že prostorové a mocenské dělení spočívalo v rukou aristokracie, odvolávající se na svou vyvolenost Bohem. Geografie 18. století, rodící se spolu s rostoucím vlivem buržoazie, tedy vědecká a neutrální, byla v rozporu s geografií státní, jež byla založena čistě 49

Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, 180

50

Tamtéž, s. 179.

51

Tamtéž, s. 180.

- 21 -

na prostorových a politických teoriích a zdůrazňovala potřebu aristokratické moci. Souboj těchto geografií trval v Německu a Francii přes sto let a odrážel široké napětí mezi morálními a politickými vizemi Evropy v celém 18. a části následujícího století. Romantismus byl pro buržoazii velkou inspirací, avšak kromě této inspirace bylo zároveň třeba hledat novou prostorovou teorii, jež by čelila teorii aristokratické. Vědecké poznání tak v této době bylo hnáno snahou o usmíření sporu mezi oficiálním geografickým poznáním aristokratického státu a potřebou nově vznikající politické třídy – nová teorie prostoru zároveň znamenala možnost nového sociálního a společenského uspořádání52. Napětí mezi romantickými představami a kartografickým jazykem je dobře viditelné na příkladu zámořských cest mnoha průzkumníků 18. a 19. století. Jejich cesty jsou uvězněné mezi dvěma pojetími prostoru a dvěma typy moci. Také na Humboldtově díle je možné sledovat rozervanost mezi romantismem a ideály osvícenství – mezi vlivem naturfilosofie, a tedy vlivem jeho učitelů a přátel, a fascinací vědeckým poznáním53. Imaginace buržoazie byla před Humboldtovým vlivem založena na malebných vyobrazeních, což mimo jiné dokonce dokládá i název jeho první knihy Ansichten der Natur – Pohledy na přírodu54. Tato kniha později přilákala evropskou buržoazii ke studiu fyzického světa a právě v tomto bodě, podle Farinelliho55, krajina přechází z umělecké reprezentace do geografie a dostává nový, revoluční význam. Humboldtovo dílo bylo klíčové pro uvedení konceptu krajiny do geografické analýzy a umožnilo německé buržoazii posunout se od rozjímacího postoje k vědeckému, jenž otevřel cestu novému pochopení světa a ospravedlnil tak pohnutky buržoazie. K rozvinutí Humboldtova projektu došlo právě díky vzestupu veřejného názoru buržoazie, který odporoval tomu aristokratickému. Humboldtův projekt byl podle Farinelliho dokonce vědecká revoluce, revoluce postavená na jiném představování a fungování krajiny. Toto přetvoření, jak bude uvedeno dále mohlo však začít pouze u uměleckého obrazu56. V tom, jak Humboldt přistupoval k poznání, je nemožné zcela oddělit vědecké pozorování od přímých zkušeností cesty, aniž bychom ho celé zničili. Humboldtův přístup 52

Tamtéž, s. 184.

53

Tamtéž, s. 184.

54

Tamtéž, s. 185.

55

Farinelli, F.: Geografia. Un’introduzione ai modelli del mondo. Turin: Einaudi, 2003, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 185.

56

Tamtéž, s. 185.

- 22 -

sestává z průběžného a dialektického vztahu mezi tím a oním 57. Krajinná malba podle něj vyžaduje obrovské množství různých výrazných dojmů a vjemů, které vyvstávají z vnitřní kontemplace. Ty však musí být navíc ještě oplodněny a pohnojeny silou mysli – teprve pak je možné prezentovat je smyslům jiných lidí jako kreativní umění 58. Významným bylo pro Humboldta uvažovat o tom, jak dosáhnout vědění, které se posune dál za pouhý vjem. S jeho přístupem vyvstává celkový charakter krajiny, který už tentokrát není pouze emocionální – je ve finále vyjádřena spíše termíny vědeckými než estetickými. Farinelli tvrdí, že pro Humboldta vědění není nic jiného než překlad dojmu či vjemu „který není vědecký, ale bez kterého by celá věda nebyla možná“59. Pro Humbodlta je pozorovatel především cestovatelem, který se zastavuje, jen aby sám podumal nad otázkou vědomostí. Zde je ovšem důležité, že Humboldt ještě v té době uvažoval o pouhém vjemu a nikoli o estetickém prožitku jako o komplexním a reflektovaném aktu, jehož teorie se v estetice formovala až po Humboldtovi. Tomuto tématu se budu blíže věnovat v kapitole 6.1.1. Humboldt nazíral na rostlinnou vegetaci pohledem malíře. Pro něho se za viditelným fenoménem ukrývala abstraktní jednota, jíž nazval temný smysl (dark sense). Přestože se botanici Humboldtovy doby zajímali také o určité rostlinné habitaty, určení těchto habitatů jim sloužilo převážně k rychlému nalezení požadované rostliny – například označení vřesoviště bylo topografické stanoviště výskytu rostliny calluna vulgaris, vřesu obecného. Humboldt však ve vřesovišti spatřoval asociaci druhů, které nejsou taxonomicky příbuzné, které vytváří určitý charakter, kde jednotlivé rostliny splývají v celek, v jehož zachycení přichází na scénu právě umělecké ocenění přírody60. Humboldt nazíral na přírodu pohledem malíře, čímž nalezl její ekologickou jednotu –

57

Farinelli, F.: I segni del mondo. Immagine cartografica e discorso geografico in età moderna. Florence: La Nuova Italia 1992, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 185.

58

Vznešenější styl hrdinské krajinomalby je kombinovaným výsledkem skutečného ocenění přírody a vnitřního procesu mysli. Humboldt, A. von: Ansichten der Natur. Stuttgart: Cotta, 1969, cit dle Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005, s. 153.

59

Farinelli, F.: Geografia. Un’introduzione ai modelli del mondo. Turin: Einaudi, 2003, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 187.

60

Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005, s. 154, 157.

- 23 -

charakter. Díky tomu již koncept krajiny neměl pouze vizuální význam 61. V eseji Ideen zu einer Physiognomik der Gewächse pak učí čtenáře, jak vidět: „Kdo dokáže porozumět přírodě na první pohled a kdo ví, jak vyabstrahovat jednotlivé jevy, ten si snadno všimne, že organické síly a rozmanitost životních pochodů se zvyšují spolu s tím, jak se zvyšuje teplota od pólů až k rovníku... Každá vegetační zóna má kromě svých půvabů i osobitý charakter... Stejně jako v rozličných organismech [v nich] rozeznáváme odlišnou fiziognomii...“62. To také zopakuje v Cosmu: „Roztříštěné obrazy, které byly nabídnuty ke smyslové kontemplaci, se nehledě na svůj počet a rozmanitost postupně slily v konkrétní celek... Pozemská příroda začala být chápána ve své genialitě.“ Humboldt dále zmiňuje, že idea, kterou chtějí vyjádřit malíři, např. „švýcarská příroda“ nebo „italská obloha“ je založena na temném smyslu místní charakteristiky63. Uchopit tyto charakteristiky a reprodukovat je vizuálně je právě doménou krajinné malby 64. Lidská mysl stanula před novým pojetím krajiny, kdy se jednotlivé malby (a tedy „roztříštěné obrazy“) formují do komplexního pojetí – jakéhosi celku. Podle Godlevské65 Humboldt hledal novou jednotu, ekologickou jednotu, která by dokázala smířit stále se vyvíjející empirickou vědu, jež směřovala k narušení jednoty, s holismem uměleckého vidění a výrazu. Zatímco však Mica hovoří o Humboldtově počinu jako o kompromisu, Kwa argumentuje, že Humboldt se snažil uchopit celek prostřednictvím abstrakce. To dokládá 61

Tamtéž, s. 149.

62

Humboldt, A. von: Ansichten der Natur. Stuttgart: Cotta, 1969, cit dle Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005, s. 153. (vlaastní překlad)

63

Tamtéž, s. 153.

64

Humboldt, A. von: Cosmos: A sketch of a physical description of the universe, volume 2. London: H.G. Bohn, 1849b, cit dle Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005, s. 153.

65

Godlewska, A.M.C.: Geography unbound:French geographic science from Cassini to Humboldt. Chicago: University of Chicago Press. 1999, cit dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 187.

- 24 -

například Humboldtovou větou: „Potlačení všech nepotřebných detailů usnadňuje nazírání na větší celky a umožňuje rozumu uchopit i to, co by jinak mohlo uniknou omezenému rozsahu smyslů66“. Za povšimnutí stojí, že Humboldt uvažoval i o poznání přírodního charakteru krajiny, jež je dnes doménou přírodních věd, ve spojitosti s uměním. Zabýval se ekologickými vazbami, jež jsou dnes předmětem striktně v exaktního výzkumu. Vše záviselo na poučené mysli a rozumu, který by byl schopen celek zhodnotit a vypovědět o něm – to znamená, že aby bylo možné odkrýt závoj, který zastírá poznání přírody, je třeba onen vjem celku podrobit úsudku intelektu (reason of the intelect). Přestože využíval empirických poznatků, což mu dokonce jeho přátelé naturfilosofové vyčítali, on si sám velmi uvědomoval jejich relativitu 67. Samotný vědecký výzkum tedy nechápal ve smyslu empirickém, ten dokonce odsuzuje: „Tak došlo k tomu, že po boku solidních a věděckých poznatků o přírodních vědách byl zachován i systém domnělých výsledků pozorování, kterým je jen velmi obtížné otřást, jelikož popírá pravdivost faktů, jež by jej mohly zpochybnit. Tento empiricismus, toto chmurné dědictví předávané z dřívějších dob, soupeří o pravdivost svých axiomů s arogancí omezené mysli.“ 68 Vědecká data byla tedy pro Humboldta důležitá, nicméně chápal je jako předstupeň k vyššímu uchopení komplexního jevu jakým je charakter krajiny.

2.3.1. Humboldtův charakter krajiny po roce 1848 Snaha moderní buržoazie zasadit se o vědeckou geografii nebyla úspěšná a dominantní roli začala hrát vznikající geografií státu, ze které se v druhé polovině 19. století stala geografie jediná možná – buržoazní geografie podlehla diktátorství mapy. Humboldtův projekt, který měl být způsobem, jenž by dokázal uklidnit napětí mezi pozorováním a měřením, mezi přímou nezprostředkovanou zkušeností z cesty a vědeckou abstrakcí, nakonec neuspěl. Po povstáních roku 1848 dochází k potlačení revoluce a vše se vrací do stavu před ní a tudíž nově není třeba ani kompromisu, ani kritické geografie. Pro geografii to znamenalo návrat k podmínkám, s nimiž se buržoazie snažila bojovat více než 100 let. Geografické poznání bylo 66

Humboldt, A. von: Cosmos: A sketch of a physical description of the universe, volume 2. London: H.G. Bohn, 1849b, s. 1, 29.

67

Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005, s. 156.

68

Humboldt, A. von: Cosmos: A sketch of a physical description of the universe, volume 1 - 5. London: H.G. Bohn, 1849 – 1852, s. 17.

- 25 -

opět praktikováno pouze jako vyjádření kartografického diktátu státu. Koncem 19. století v Německu vzniká pozitivistická geografie, ve Francii již na jeho počátku. Mapa dostává stejný význam jako za feudalismu – je nezpochybnitelnou definicí věcí ve světě. Pojem krajiny začal hrát klíčovou roli mezi pozitivistickými geografy jak Evropě, tak v Americe. 69 Významný byl na začátku 20. století počin Carla Sauera, jenž jednak uvedl pojem landschaft do angloamerické geografie, pro kterou pojem landscape do té doby znamenal stále převážně umělecké zachycení prostoru či scenérii, a jednak zároveň zpopularizoval pojem kulturní krajina70. O kulturní krajině hovořil poprvé ve vědeckém prostředí německý geograf Otto Schlüter, který ji považoval za potenciálně unikátní předmět výzkumu geografie, která byla definována jako Landschaftkunde. Schlüter začal rozlišovat mezi krajinou kulturní (Kulturalschaft) a přírodní (Naturalschaft).71 Psal o morfologii kulturních krajin, která vychází ze starší morfologie země napsané Oskarem Peschelem – ten již používal geografickou analýzu založenou na čistě kartografickém popisu. Schlüter tento přístup v geografii zpopularizoval a převedl humanitní geografii, která byla dříve chápána jako diskurz a narace, na prostou analýzu tvarů viditelných na mapě. V tu samou dobu psal Paul Vidal de la Blanche svou knihu Géographie humaine, ve které „omezuje geografii na popis skutečného a konkrétního“ a ochuzuje ji o reflexi jejího ontologického postavení. Krajina se ve Francii stává vyjádřením kartografické pravdy o daném území72. Zásadní vliv pak přišel s německým geografem Siegfriedem Passargem, který podle Farinelliho zcela udusal vědomí sociální a konstruované povahy geografického vědění. „Spolu s ním mizí poetický rozměr – neviditelný stav bytí – přítomný ve všech předchozích pojetích krajiny.“73 Jediným interpretačním klíčem zůstává to viditelné a existující. Farinelli zmiňuje jako zajímavost souvislost těchto událostí s vynálezem fotografie, která ideálně nahrála objektivistickému pojetí krajiny tím, že byla schopna okamžitě a 69

Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 188.

70

Tamtéž, s. 183.

71

Entriken, J. N., Brunn, S. D (eds.): Reflections on Richard Hartshorne's the Nature of Geography. (Occasional publications of the Association of American Geographers). Washington DC: Association of American Geographers 1989, s. 27.

72

Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 189,190.

73

Farinelli, F.: Geografia. Un’introduzione ai modelli del mondo. Turin: Einaudi, 2003, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 189, 190.

- 26 -

„objektivně“ poskytnout data, jež dříve vznikala jako výsledek subjektivního vědomého myšlenkového procesu74. Zatímco u Humboldta byla krajina subjektivní zaujaté pojetí reality, strategické čtení světa, s Passargem se krajina stává sbírkou objektů a sérií prvků. Původně byla krajina uvědomělou interpretací, nyní se stala „objektivní“ sadou tvarů, nezávislých na kreativní mysli subjektu. Krajina je už jen zachycováním geografických faktů. Pozitivismus nerozlišuje mezi tvary a podstatou75. Nicméně je důležité zmínit, že národní státy i po potlačení buržoazních revolucí nadále braly v potaz estetickou stránku krajiny. Avšak s vývojem pozitivistické geografie krajina získává duplicitní charakter – je často považována za ztělesnění krásy, bohatství a síly národa, nicméně tento aspekt patří do rukou umění a humanitních věd, kdežto vědeckou stránkou se zabývá geografie. Uznání estetické stránky je mimo jiné patrné i u Sauera – ten připomíná, že přestože vědecky dokážeme popsat vztahy v krajině, tak krajina vždy měla a bude mít rozměr, jenž vědecky zachytit nelze, a sice rozměr estetický76. Výsledkem duplicitního charakteru krajiny je zmatení z jejího smyslu, které, podle Minca, přetrvává dodnes. Někdejší Humboldtův pohyblivý pozorovatel byl přikován na místě a postaven před fixní, vědecky určenou fotografickou krajinu. Pozorovatel postrádá „kognitivní ústrojí“, které je právě to, co dává krajině význam. Tato propast mezi subjektem a objektem se těžko překonává77.

2.4. Přínos biologie pro výzkum krajiny Doposud jsem mluvila spíše o přístupu a dění na poli geografie, jelikož právě to podle mého názoru hrálo důležitou roli v chápání krajiny a jejího charakteru. Nicméně na celkové estetické chápání krajiny měla velký vliv i biologie, která také hraje důležitou roli v 74

Farinelli, F.: I segni del mondo. Immagine cartografica e discorso geografico in età moderna. Florence: La Nuova Italia 1992, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 187.

75

Farinelli, F.: Geografia. Un’introduzione ai modelli del mondo. Turin: Einaudi, 2003, cit. dle Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 189, 190.

76

Cosgrove, Denis. 2004. Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium, German Historical Institute 2004, s. 65.

77

Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007, s. 190.

- 27 -

pozdějším výzkumu a přístupu ke krajině a její ochraně. Druhá polovina 18. století byla zásadním obdobím pro emancipaci biologie. Zajímavá je souvislost s vývojem chápání pojmu krajina, protože stejně tak, jak se toto chápání měnilo v závislosti na kulturně-politickém dění, měnil se i vývoj biologie, která usilovala o objektivní poznání. Jak se později ukáže, také vývoj biologie přispěl k tlaku na exaktnost výzkumu krajiny, jelikož spojením geografie a biologie se později formulovala zásadní věda o krajině – krajinná ekologie. Často dnes podléháme představě, že přírodní vědy přinášejí jediné univerzální objektivní vědění napříč časem a prostorem a toto vědění je nezávislé na kulturních vlivech. Stejně jako jsme nahlédli do historie geografie a vnímání krajiny, na které mělo kulturní pozadí téměř zásadní vliv, měli bychom se obrátit i za dějinami biologie. Po polovině 18. století dochází postupně k rozpadání biologie na národní proudy. To významně ovlivnilo dění na poli biologie v 19. století a trvalo až do konce druhé světové války, kdy se biologické přístupy sjednotily pod anglosaskou biologickou větev. „Národní školy měly svá specifika nejen v odlišném dorozumívacím jazyce a ve stylu myšlení či zaměření, ale též v rozdílných institucionálních podmínkách pro vědecký výzkum78.“ Nicméně nešlo jen o rozdíly mezi jednotlivými národy. Také uvnitř národů můžeme najít různé tendence pojetí biologie, od pozitivismu, přes lamarckismus, darwinismus až po vitalismus. Anglickou biologii kromě silného empirismu charakterizoval a charakterizuje určitý redukcionismus, jenž sílil zejména po příchodu pozitivismu kolem poloviny 19. století. Naopak v německé biologii panovala značná nedůvěra vůči mechanicismu a redukcionismu a německá biologie byla silně vitalistická. Toto tíhnutí bylo obzvlášť patrné v první polovině 19. století v Naturfilosofii, pro níž byla typická velká myšlenková složitost a tíhnutí ke komplexnímu přístupu. Významným pro Naturfilosofii byl zájem o estetiku, a to mimo jiné také díky silnému vlivu romantismu.79 Ve 30. a 40. letech 20. století vzniklo v USA a v Británii nové paradigma, které postupně vytlačilo jak německou biologii, tak i francouzský lamarckismus. Nová vědecká syntéza sjednotila darwinistickou evoluční teorii s Mendelovými zákony dědičnosti a tento neodarwinistický přístup vedl k tvrdému mechanicismu a redukcionismu 80. Kromě toho, že tento vývoj zredukoval jiné významné oblasti, měl mimo jiné za následek i odsunutí 78

Komárek, S.: Dějiny biologického myšlení. Praha. Vesmír s.r.o. 1997, s. 58,59.

79

Tamtéž, s. 60-84.

80

Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, 190.

- 28 -

estetického smýšlení o přírodě.

2.5. Ochrana kulturního a přírodního dědictví Romantismus změnil estetické kánony nejen v oblasti umění. S romantickými náladami začíná být výrazně vnímána časová dimenze světa a kvalitativní rozdíl mezi minulými dějinnými érami a tehdejší současností. Na základě toho také dochází k nadšenému sbírání starých kulturních památek81. V tomto přístupu společnosti je patrný historismus, který je z filozofického pohledu jakýmsi idealismem, jenž opěvuje tradice a odkazy minulosti, které pak hrají zásadní úlohu v dalším vývoji společnosti82. U 19. století je kromě zmiňovaného historicismu ve vývoji smýšlení o přírodních památkách důležité zmínit i výrazné snahy sjednocovat území. Právě zde můžeme pozorovat fascinaci charakterem krajiny, neboť myšlenka vazby lidí na zem začala být vnímána jako podpůrná pro nacionální smýšlení. Právě v Německu došlo k nejlepšímu propracování myšlenek spojení národa se svou krajinou a smýšlení zrozené v této době se táhlo až daleko do 20. století. Landschaft přestává být jen obraz a vizuální dojem – naopak na něj začíná být aplikováno měření a dostává silný ideologický podtext. Jsou vyvinuty různé metody zkoumání krajiny, které měly pomoci odhalit „objektivní charakter německé krajiny“. Postupně se objevuje pojem kulturní krajina (viz předchozí kapitola) a s tímto objevem se začíná zkoumat, jaký vliv má přírodní krajina na formování národa, který se přizpůsoboval geografickým podmínkám své země. Posléze vzniká škola environmentálního determinismu, který se v Německu stane prakticky jediným uznávaným úhlem pohledu. Již jednou zmiňovaný Sauer tento koncept kritizoval – podle něj opomíjel fakt, že i kultura zpětně ovlivňuje krajinu. Příroda byla podle Sauera médium a kultura agent, činitel, přičemž výsledkem jejich souhry byl právě dodnes známý pojem kulturní krajina. V Německu dochází výraznému rozvíjení výše zmíněných myšlenek téměř bez větší reflexe a sebekritiky. Nicméně byl by omyl domnívat, že krajina byla spojována s nacionalismem jen v Německu (tam pouze získala netušeného rozměru). V té době si své národní krajiny všímala většina Evropy.83 Na smýšlení o ochraně krajinného rázu v České republice měl velký vliv kromě 81

Komárek, S.: Dějiny biologického myšlení. Praha. Vesmír s.r.o. 1997, 59.

82

Störig, H. J.:, Malé dějiny filozofie, Kostelní Vydří 2000.

83

Cosgrove, D: Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in History” Symposium, German Historical Institute 2004, s. 64, 65.

- 29 -

romantického smýšlení a ideji malebna také německý nacionalismus a zároveň rapidní růst měst a destrukce venkovské krajiny. Tak dochází k rozšíření předmětu ochrany – k ochraně přírody se přidala ochrana krajinného rázu. V druhé polovině 19. století reagovali buržoazní konzervativní autoři na modernizaci, nesoucí s sebou velké zásahy do krajiny, první organizovanou ochranou přírody – Naturschlutz. Postupně se ekonomický pokrok stával stále větší hrozbou i pro kulturní tradice a k ochraně přírody se přidala ochrana domoviny – Heimatschlutz. Heimat, domovina, byla symbolem kulturních tradic, regionálních architektonických stylů, lidových písní, literatury a umění. Koncept domoviny byl pro německé ochranáře jakýmsi pojítkem mezi kulturou a přírodou84. Mimořádný význam měl pro ochranářské hnutí v Německu Wilhelm Heinrich Riehl (1823-1897), který byl vyhraněn proti modernímu materialismu a industrializaci. V 60. letech 19. století přisoudil Riehl označení pravého národního charakteru venkovu a jeho obyvatelům. Jeho reakce na růst měst a industrializaci byla následující: „německá města začnou být uniformní jako ostatní města, do takové míry, že se začnou vzdávat svého osobitého národního charakteru“.85 Ve svém díle Naturgeschichte des deutschen Volkes (Přírodní historie německého lidu) kritizuje rostoucí vykořeněnost městského proletariátu a jako symbol národního charakteru oproti němu staví rolníka. Tato myšlenka se později stala velmi populární86. Ve svých počátcích byla ochrana přírody a domoviny v Německu oslavou lokálních a regionálních osobitostí. Jednotlivé regionální přístupy se často v přístupu k ochraně lišili a svou roli sehrála také dlouhotrvající antipatie mezi regiony. Regionální a lokální ochrana domoviny se později právě kvůli malé efektivitě lokální a regionální ochrany, změnila na utopický obraz národní komunity, která je prostá sociálních rozdílů a je v bezpečí před nepřáteli zvenčí87. Ochrana přírody byla silně propojená s ochranou domoviny, přičemž nejintenzivnější propagace se jí dostávalo po první světové válce. První organizace zdůrazňující sociokulturní 84

Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 334.

85

Tamtéž, s. 345.

86

Dominick, R. H. The Environmental Movement in Germany : Prophets and Pioneers, 1871-1971. Bloomington: Indiana University Press, 1992.

87

Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 344, 355, 359

- 30 -

rozměr krajiny vznikla v roce 1904 v Drážďanech pod názvem Deutscher Bund Heimatschutz - „Německý spolek pro ochranu domoviny”.88 V jejím rámci posléze vzniká množství zemských spolků. Základní dokument spolku Deutscher Bund Heimatschutz deklaruje, že „přírodní a historické charakteristiky dohromady tvoří unikátní německou povahu“ (v němčině je v textu použit výraz Eigenart, tedy osobitost89). Po vzniku Výmarské republiky byla v roce 1919 přijata ústava, která zaručovala, že „památky umělecké, historické a přírodní, jakož i krajina jsou v ochraně a péči státu.“90 V české legislativě se krajinný ráz objevuje už v zákoně přídělovém č. 47/1920 91: „Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný ... Pozemkový úřad může k tomuto cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného ... vlastníku byly ponechány...“ Pozdější zákon 47/194892 pak uvádí: „Při pozemkových úpravách … buď zajištěna ochrana památek všech druhů, přírodních krás a krajinného rázu.“ V roce 1935 byl přijat velmi komplexní zákon „říšského zákona na ochranu přírody” (Reichsnaturschutzgesetz), který byl připravován již za výmarské republiky a který platil až do roku 1976.93 V zákoně se zmiňuje, že „slouží ochraně a péči o domácí přírodu ve všech jejích projevech.“94 V zákoně se však kromě „vzácnosti, krásy, jedinečnosti“ vyskytují také argumenty ekologické, nicméně i ty jsou spojeny s argumenty estetickými: je zde zmínka o ochraně „přetrvávajících částech krajiny ve volné přírodě,“ které „činí krásnými či oživují vzhled krajiny“ či „jsou v zájmu světa zvířat,“ zejména pokud chrání „ptáky a drobná divoká zvířata.“95 V Anglii byl přístup k vnímání charakteru krajiny poněkud odlišný a to právě díky 88

V Praze ve stejném roce zakládá profesor Urban Jarník první českou organizaci Svaz pro okrašlování a ochranu domoviny.

89

Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 347.

90

Maximovič, R.: Ochrana přírody v Německu, v: Zprávy památkové péče, 3/1939, s. 23.

91

Zákon č. 47/1920 Sb. Přídělový

92

Zákon 47/1948 Sb. O některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon)

93

Brüggemeyer, F. J., Cioc, M.; Zeller, T. (eds.): How Green Were the Nazis? : Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Ohio: University Press, 2005, s. 21.

94 95

Maximovič, R.: Ochrana přírody v Říši, v: Zprávy památkové péče, 3/1939, s. 55. Brüggemeyer, F. J., Cioc, M.; Zeller, T. (eds.): How Green Were the Nazis? : Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Ohio: University Press, 2005, s. 20-21. (vlastní překlad)

- 31 -

dlouhému a intenzivnímu historickému vývoji idejí krásna a malebna. V 18. století se zde objevují snahy nalézt všeobjímající teorii krajinné krásy, které obsahovaly zárodky budoucích, důležitějších myšlenek – hlavně „kultu malebnosti“ a především pak romantického hnutí. Tyto myšlenky měly podstatný vliv na postoj ke krajině a utvářely podobu raných ochranářských hnutí. To, že byl důraz kladen hlavně na krajinu jako scenérii, na estetické, malebné uvažování a na romantickou konstrukci přírody, mělo pak obrovský vliv na legislativu. Pojem přírodní krásy (natural beauty) se poprvé objevuje v legislativě roku 1907, v zákoně, který ustanovil Národní fond pro místa historického zájmu a přírodní krásy (National Trust for Places of Historic Interest or Natural Beauty). Fond byl spojen převážně s romantickým hnutím a anti-industriálními filosofy Williamem Morrisem a Johnem Ruskinem96. Například Morris věřil, že „lidská bytost nemůže být oddělena od blahobytu životního prostředí“ a že „vše vytvořené lidskou rukou má formu, která je buď krásná, nebo šeredná; krásná v případě, že je v souladu s přírodou a pomáhá jí, šeredná pokud je s přírodou v rozporu a škodí jí.“97 V počátcích legislativního uchopování ochrany přírody a krajiny je velmi patrný důraz na pojem přírodní krásno. Například ve zprávě Výboru pro národní parky (National Parks Committee), který byl ustanoven roku 1929, je psáno že je nutné „chránit oblasti výjimečného přírodního zájmu před chaotickým rozvojem a spekulacemi“ a „zlepšit možnosti chodců k přístupu do oblastí přírodní krásy.“ 98 Je možné také sledovat vztah mezi krásou krajiny a prosperitou národa. Roku 1938 G. M. Trevelyan, jeden z předních britských zastánců ochrany venkovské krajiny, píše o potřebě „oblastí, kde si mladí i staří mohou vychutnávat pohled na neposkvrněnou přírodu... bez vize národ zahyne a bez pohledu na krásu přírody zakrní duchovní síla britského lidu.“ 99 Nicméně přesto lze nalézt také spojení přírodního krásna s uvažováním o charakteru krajiny. Ve zprávě Scottovy komise k „využití země ve venkovských oblastech“, která zkoumala blízký vztah mezi krajinou a zemědělstvím, je možné nalézt, že: „Krajina Anglie a Walesu je zářným příkladem toho, jak spolu souvisí uspokojení lidských materiálních potřeb a vytváření krásy... Její současná podoba v žádném případě nevznikla výhradně působením přírody... země v Británii by měla být jak užitečná, tak 96

Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010, s. 8.

97

Tamtéž, s. 8.

98

Tamtéž s.10.

99

Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010, s. 10.

- 32 -

krásná, a že tyto dva cíle se navzájem nikterak nevylučují... musí být obhospodařována, má-li si zachovat své rysy, které jí propůjčují osobitý šarm a charakter.“100 Přestože pohled na krajinu byl v České republice z části formován děním v Anglii a tedy „kultem“ krásna a malebna, na chápání samotného charakteru krajiny mělo nepopiratelně vliv hlavně dění v Německu. Typičnost, zvláštnost či jedinečnost krajiny byla vnímána jako podstatné kulturní a přírodní dědictví národa či regionu, jehož charakter byla silná potřeba objevovat a chránit. Krajiny, jež jsou a byly vnímány jako „harmonické“ a „půvabné“ jsou převážně krajiny staré, kulturní, s pomalu rostlým prolínáním lidských a přírodních složek. Předmětem ochrany se převážně stávalo a stává to, čeho je nedostatek, případně čeho ubývá. Zároveň můžeme v ochraně kulturního dědictví sledovat velikou úctu k autoritám a minulosti – z tohoto plyne jakási jistota, že co z kulturního dědictví ztratíme, již nebude možné nalézt101. Snaha o ochranu specifického charakteru krajiny byla na konci 19. a počátku 20. století podstatně intenzivnější než kdy před tím. Krajina a její specifický ráz byly pro nacionalismus nejen předmětem pýchy, ale zároveň také velkým důvodem jeho existence. Postupující industrializace však přinášela do krajiny zcela novou, nevídanou a výraznou změnu, která začala výrazně přesahovat lidský životní rozměr. Přestože ochrana domoviny a jejího charakteru v Německu byla zároveň politickým nástrojem a přestože se tento koncept později vymkl kontrole – například v konceptu Blut-und-Boden, krev a půda, jednom z hlavních ideologických konceptů nacismu102 – není pochyb o tom, že klíčovou roli hrála potřeba uchovat přírodu a krajinu tak, aby byla hodná estetického obdivu, neboť tento se stal velmi významným aspektem lidského života. Kulturní a přírodní dědictví, které vytvářelo osobitý charakter, bylo tedy vnímáno jako cosi zásadního, co je třeba před rostoucím pokrokem chránit – ať již na regionální, nebo později na národní úrovni. Jak hřímal prezident německého spolku na ochranu domoviny, architekt Paul Schultze-Naumburg, ve svém zahajovacím proslovu na účet mezinárodního vzorce světa, který se ve své racionální nahotě rozšířil celým Německem:

100 Tamtéž, s.10. 101 Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Praha: Vesmír s.r.o. 2000, s. 236-238. 102

Tento koncept byl založen na mýtické představu o “přírodním předurčení” (Naturbedingheit) a vzájemném vlivu, propojení a souladu člověka a krajiny v historii. Toto pouto v sobě symbolizoval idealizovaný rolník, jenž byl symbolem pravého národního charakteru Dominick, R. H. The Environmental Movement in Germany : Prophets and Pioneers, 1871-1971. Bloomington: Indiana University Press, 1992, s. 87-88.

- 33 -

„V knihách a cestopisech se často píše, že Německo je nekonečně krásná země, na jejíž města, vesnice a lesy je radost pohledět. Tato slova budou jednou pro naše děti jen snem zapomenutých dob. Stojíme před skutečností, že Německo ztrácí svůj charakter naší milované domoviny a rozmáhá se v něm bezvýrazná prostota. Pokud to takto bude pokračovat dál, každá část země a každé město budou přeměněny v jednotvárné proletářské předměstí, kde budovy svým stylem připomínají nápravné ústavy. Všechny pozůstatky vysoké kultury, již jsme zdělili po svých předcích, budou buď zničeny, nebo mylně zrestaurovány; namísto březových lesů a dubin budeme mít rovné řady štíhlých smrků pro komerční kácení dřeva. Nebudou existovat nádherné zahrady ani kostely ani mosty, které by krajinu uzavíraly do harmonického celku. Dřívější krása naší země bude navždy zadupána.103“

103 Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996, s. 359

- 34 -

3. Krajinný ráz a formování jeho dnešního pojetí Přestože se i tato kapitola bude věnovat historii vnímání pojmu krajinný ráz, a měla by tudíž spadat pod kapitolu předchozí, rozhodla jsem se ji vyčlenit jako kapitolu samostatnou, neboť je již volným přechodem k současnému pojetí krajinného rázu a mnoho témat z této kapitoly, ač to dnes nemusí být úplně zjevné, je stále aktuální. Z předchozích kapitol vyplývá, že i u nás začal být díky vlivu Německa významným předmětem ochrany národní a regionální svéráz. V Německu panovala představa, že pokud je interakce mezi kulturou a přírodou správná, výsledkem je krása, harmonie a domovina (Heimat). Kulturní krajina představovala symbiózu německého lidu a přírodního světa. Byl idealizován rolnický způsob tradičního vztahování se ke krajině, v němž byla krása nerozlučně spojována se zdravím, sílou a životem104 Ochrana krajinného rázu se objevuje v České republice již koncem 19. století, poprvé však v rukou jednotlivců či okrašlovacích spolků. Roku 1904, patrně v reakci na dění v Německu, byl založen Svaz českých okrašlovacích spolků v Království českém, který začal vydávat věstník Krása našeho domova105. Jak je možné se dočíst v jeho deklarovaných cílech, stanovami svazu mělo dojít ke značnému rozšíření dosavadní činnosti okrašlovacích spolků, které do té doby působily v malých poměrech a s malými prostředky, avšak které se svou vytrvalou a dlouholetou prací dobraly úctyhodných výsledků. 106 V prvních číslech věstníku se ještě přímo neobjevuje pojem ráz krajiny, později se však začnou objevovat pravidelné rubriky s názvy Ochrana přírody, Ochrana památek a Ochrana rázu. Ochrana rázu se v počátcích věstníku vztahovala pouze na stavby v krajině. V Kráse našeho domova se silně odráží dobová koncepce tzv. ochrany domoviny, propagovaná v Německu. Myslitelé a vůbec ochranářské snahy v Německu měly velký vliv na České země a příkladem mohou být úryvky textů, které se s nevolí vyjadřují vůči pokroku, jenž ničí tradice, stírá osobitý charakter a dokonce přináší ohyzdnost. „Tvářnost našich měst a všeho našeho venkova je oproti počátku 19. století 104 Biehlová, J., Staudenmayer, P.: Ekofašismus : Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999, s. 73-100. 105 Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. 106

Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. s. 1.

- 35 -

podstatně změněna a tato změna souvisí s přerodem všeho způsobu našeho života, s novými jeho požadavky a potřebami a hlavně také s pokroky technickými, a potřebami těmi vyvolanými. Z estetického hlediska nelze změnu tu nazvati všude pokrokem, by nelze říci, že by vždy změna ta byla v souvislém vývoji s dobami předchozími. Rychlá přeměna všeho života přervala klidný vývoj vývoj a zejména přetrhala souvislost s kořeny lidového umění dříve tradicí se udržujícího(str3). Žalostný výsledek všeho toho přerodu jest ten, že proti starému svéráznému zevnějšku našich vesnic máme dnes na venkově řemeslnou šablonu bezvýrazných domků postavených v nudně rovné řadě.“107 Autor dále popisuje případ Švýcarska, jež se stalo zlatým dolem pro ziskuchtivé podnikatele, kteří do země zavedli „strašidlo“ nevkusných staveb, a soudí, že podobné strašilo ohrožuje i České země. Jako naději pak vnímá architekty, kteří se snaží obnovit modely staveb, jež nám byly zanechané předky, a v jejich duchu se snaží přizpůsobit je moderním požadavkům. Jako příklad významného architekta působícího v Českých zemích uvádí Dušana Jurkoviče, jehož dílo „povstalo na základě umělcových pilných a zevrubných studií lidových staveb a umění výtvarného na Moravském Valašsku a Uherském Slovensku 108.“ Podobně jako v Německu bylo i u nás silně vnímáno pouto mezi kulturou a přírodou a z něho vzniklé osobitosti. Zároveň se i v českých zemích objevuje koncept prostého vesničana, který dal dlouho udržovanou tradicí naší zemi harmonický ráz: „A přece i u nás byly tradice starých staveb vyrostlých z naší půdy – z duše našeho lidu. A i u nás – snad ještě dříve než ve Švýcarsku – zrodila se myšlenka použití lidových motivů i při stavbách uměle konstruovaných109.“ Ve věstníku je pak například otištěn názor Jana Kotěry na architekturu Dušana Jurkoviče, jež se podle něj „nežene se za formou národopisnou sestíranou, nýbrž vyjadřuje se formovou mluvou svou přirozenou, tou, která pochází z krve.“ 110 Z těchto příkladů je patrné, jaký důraz byl kladen na přirozenou fiziognomii (tedy tu, která je pro národ a zemi typická), přičemž jakékoli fyziognomicky nepřirozené tvary byly považovány za

107

Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. s. 2.

108

M.K. České umění pro Čechy, v Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. s. 9

109

Tamtéž, s. 9, 10.

110

Tamtéž, s. 10.

- 36 -

„lživé pseudotvary.“111 Jak píše ve věstníku J. V. Klíma, kvůli praktickým důvodům by se nemělo nikdy zapomínat na krásný zevnějšek, a zejména by se neměly zbytečně bourat krásné staré památky112. Neboť i dokonce „zřetel praktický, zvýšiti přitažlivost našich měst a dědinek velí nejen okrášliti místa zanedbalá, nýbrž především zachovati jejich osobitou rázovitost, jinak výsledek bude takový, jak se směje německý básník Gottfried Keller v básničce o městě Ratzenburku“: „Raztenburg velkoměstem chtěl být dříve, tož honem staré lípy skácet dal, dal snésti věže, uličky své křivé si podle šňůry narovnal. V nábřeží změnil potoční své stráně a od dolní až ku hoření bráně si zřídil rovný, dlouhý boulevard; tu je vidět denně s konce přímých čar jak husopaska Kačka – z městských dcer se pohybuje elegantně líně, jak důmyslně ve své krinolíně ze sudu obruč nosí místo per. Tak všecky plány povedly se lehce, však Ratzenburg už nikdo vidět nechce.“113 Zatímco hodnotou je zachovalá rázovitost, která je výsledkem dlouholetých tradic, vyskytuje se ve věstníku také zároveň pojem soulad či harmonie – jako by rozdílné rázy byly všechny harmonické, pokud jsou navázány na tradice vyrostlé z dlouhodobého pouta lidu a země: „Zatím co staré švýcarské hrady nebo jejich zříceniny stále si uchovaly jakousi pathetickou sílu a historickou vznešenost, zatím co švýcarské domky a chatrče doposud stojí ve stínu smrků, na své otcovské půdě a prosté salaše jako hnízda se tulí k horským útesům, 111

Tamtéž, s. 11.

112

Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. s. 2.

113 Keller, G.: O městě Raztenburgu, v Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904, s. 12.

- 37 -

strašidlo banálních staveb zbavených vší architektonické ceny nebo zas ve slohu nebo slozích, které jsou docela v nesouladu s krajinou, s jejími dějinami a nemají s duší lidu ani s půdou nic společného114.“ Pojem harmonie ve vztahu ke krajině je u českých krajinářů aktuální dodnes. Při hodnocení krajinného rázu se setkáme s pojmy jako je harmonické měřítko či harmonická krajina.. Při uvažování o zachování rázu krajiny se objevuje další pojem a sice – „původní“ stav krajiny. Jak píše botanik profesor Jaromír Klika roku 1946115: „Péče o udržení krajinného rázu, péče o krajinu, se snaží jednak udržet její, pokud možná ,původní‘ ráz, jednak zvýšiti estetický ráz krajiny vhodnými prostředky (aktivní péče).“ Původní ráz ovšem může být chápán jednak jako ráz výhradně přírodní a jednak jako ráz, jenž vzešel z „dlouhého harmonického“ propojení kultury s přírodou. Není pochyb, že různé klimatické a geologické podmínky vytvářejí různé charaktery přírodní krajiny, aniž by do ní zasáhla ruka člověka. Takový charakter se snažil například zachytit již zmiňovaný Humboldt. Na uvažování o původní či potenciální krajině je možné narazit již v 19. století. Původní ráz krajiny, a tedy přírodní, je vnímán jako stav, který je výsledkem dlouhodobých změn ve vývoji země a podnebí. Do tohoto původního rázu hluboce zasáhla kultura, která krajinu změnila v krajinu kulturní 116. Pokud pomineme relativitu pojetí „obou rázů“, na mnohých místech a v mnohých situacích lze dodnes pozorovat rozporuplnost a napětí mezi ochranou rázu přírodního a rázu kulturního. Tento rozpor je patrný i v současně platné legislativě: „Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. 117“ Často se tak stává, že je například ochrana kulturního dědictví v rozporu s ochranou dědictvím přírodního. Jak bylo patrné v předchozích kapitolách, pojem krajinný ráz postupně v historii získal významy, které používáme dnes a které více či méně považujeme z produkt vědy nebo za univerzálně platnou objektivní realitu. Tyto významy jsou však dnes jakýmsi nereflektovaným odkazem, který vylučuje kulturu a společnost jako tvůrce – tvůrce reality krajinného rázu. Obecně „romantická nálada“ a obohacení kategorie krásna o nové kategorie malebno a 114

M.K. České umění pro Čechy, v Klíma, J. V.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904, s. 9.

115 Klika, J.: Chráníte naši přírodu? Praha. Česká grafická unie a.s. 1946, s. 71. 116 Tamtéž, s.71. 117 Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny

- 38 -

vznešeno přispěly k tomu, že společnost začala přemýšlet nad rozdílným působením různých krajin. Významným se stal též pohled rostlinného geografa A. von Humboldta, který, uvržen mezi přístup tvrdé vědy a komplexní přístupem naturfilosofie, nastínil významný způsob pojetí rozdílnosti charakterů krajin v závislosti na přírodních podmínkách. Rozmanitost krajin byla spatřena a esteticky prožívána. Nacionalismus podnítil k dalšímu prozkoumávání charakterů domácích krajin a s rostoucím vlivem technologického vývoje společnosti došlo k potřebě zesílení ochrany krajiny. Technologie byla obecně v 19. století považována za něco, co ničí „původní krajinu“, a spolu s podporou vědeckého výzkumu krajiny, který má ospravedlnit nacionalismus, vznikají pojmy jako harmonická krajina, původní krajina, kulturní krajina. Toto rozlišení je aktuální i dnes a působí různá zmatení, především proto, že zmíněné pojmy mají zavádějící význam a hranice mezi nimi jsou velmi relativní. Tyto pojmy sice často používáme jako univerzálně objektivní, ve skutečnosti jsou však konstrukcí 19. a počátku 20. století, kdy vznikly v důsledku silného společenského tlaku – jsou tedy produktem konkrétní kultury v konkrétním rozpoložení. V historii Země existovala spousta „původních krajin“ a je těžko představitelné, že bychom se snažili krajinu směřovat tak, aby dosahovala například kvalit období druhohor. Stejně tak problematická je i ochrana původní „kulturní krajiny“, která existovala vždy úzce ve spojení s mechanismy doby, ve které se přetvářela nebo formovala. Co je ale možné říci, původní krajina, ať už „kulturní“, nebo „přírodní“, zdá se jako by byla úzce propojena s dobou či stavem krajiny, kdy jsme v ní jako společnost našli estetické zalíbení. Harmonická krajina je oproti tomu pojem, který vyjadřuje nechuť společnosti k rostoucím zásahům do krajiny, ke ztrátě významného estetického rozměru i lidského měřítka, jež člověk chápe pro život jako hodnotné, a vyjadřuje potřebu společnosti skloubit nutnost využívání krajiny s jejím estetickým rozměrem.

- 39 -

4. Krajinné plánování V souvislosti s krajinným rázem však nelze mluvit pouze o ochraně, ale také o plánování. Krajinný ráz je pojem spadající pod podstatně širší krajinnou politiku, které se však v České republice nedostává přílišné pozornosti. V předchozích kapitolách bylo pojednáno o přínosu geografie a biologie jako zásadních disciplín v uvažování o krajině – postupným exaktizováním metod byl z krajiny významně odsunut důvod jejího „spatření“, počátky uvažování o jejím charakteru a také důvody její ochrany. Podobná situace nastala i ve vývoji krajinného plánování. Snahy o regulaci neblahých důsledků pokroku se objevují v Anglii a v Německu již před první světovou válkou. Pojí se s vývojem tzv. regionalistických hnutí, která se obrací k potřebě regionálního a územního plánování. Mezi lety 1920 a 1938 se v Německu formuje tzv. plánování hospodářské a technicko-výtvarné, neboli urbanistické a krajinné plánování. Jeho hlavními úkoly byly ochrana domoviny, ochrana přírody a ochrana památek 118. Uvažování o plánování prostoru (krajiny) nebyl nový. Z historie se dovídáme o plánování krajiny jednotlivých městských sídel, později městské zeleně a posléze se obrací pozornost ke krajině za „hradbami“ města119. Našem území se počátky krajinného plánování, formující se mezi první a druhou světovou válkou, objevují v návaznosti právě na tzv. regionalistická hnutí jako reakce na nežádoucí vývoj území zatěžovaného průmyslem, dopravou a přílišným růstem obyvatelstva – tedy v důsledku průmyslové revoluce. Střety zájmů si vynutily regulaci rozvoje v regionech a tato vlna se postupně šířila z Anglie do vyspělých evropských zemí a následně do Severní Ameriky. S postupem času se regulace rozvoje regionů začala uplatňovat i v hospodářsky méně zatížených oblastech a plánování krajiny se „prosadilo jako preventivní plánovací akt, na podkladě kterého se vybíraly nejvhodnější plochy pro osídlení, průmysl, dopravu i krajinu méně postiženou hospodářskými aktivitami.“ Regionální plánování řeší mimo jiné také ochranu přírodních krás a památek. 120. V období první Československé republiky formují odborníci Ústavu pro ochranu přírody a krajiny a Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii práce teoretické základy 118 Petrík, L.: Krajinné planovanie. Brno. Vysoká škola zemědělská Brně 1990, s. 28. 119 Plos, J. (2001): Příspěvek k panelové diskusi o pojetí prostorového/územního plánování a jeho vztahu k plánování urbánnímu a krajinnému, v: Tvář naší země - krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, studio JB. 120 Petrík, L.: Krajinné planovanie. Brno. Vysoká škola zemědělská Brně 1990, s. 28 – 30.

- 40 -

krajinného plánování. Ochrany krajiny nechápou pouze jako její konzervaci, ale uvědomují si, že je také třeba tvořivých zásahů121. Již tehdy bylo plánování chápáno jako nutná záměrná činnost především z důvodu koordinace a řízení jevů ve společnosti – a co je hlavní, plánování bylo chápáno jako kontinuální činnost. Byla také potřeba plánování podchytit na více úrovních, a tudíž byly navrženy úrovně národního, prostorového, odborného a místního plánování. Důležitým momentem je vznik tzv. biologického plánování, jejž je možno datovat přibližně do poloviny 20. století a které mělo za cíl technické zásahy do krajiny plánovat v souladu s jejími biologickými podmínkami. „Biologické aspekty studia krajiny a způsob interpretace jejich výsledků znamenaly v podstatě odklon od obsahu krajinného plánování tak, jako se budoval v Československu v meziválečném období 122“. Tím, že biologické plánování preferovalo geobotanický přístup, ztratil biologický plán spojení s plánováním územní, které se v té době velmi rychle vyvíjelo a které nebylo připraveno využívat biologické poznatky123. Právě územní plánování dnes hraje ústřední roli jako nástroj ochrany krajiny která nespadá pod kategori ZCHÚ – zvláště chráněné území. Zatímco tedy v některých evropských zemích na tomto úseku plánování krajiny pracovali tzv. krajinní výtvarníci, u nás za tuto činnost zodpovídali odborníci na územní plánování. V 70. letech, po tom co snahy sjednotit názorovou rozdílnost v pojetí biologického plánu nebyly stále úspěšné, dospělo se k názoru, že o biologickém plánování se nedá mluvit jako o plánovací činnosti, nýbrž že se jedná pouze o vytváření podkladů pro biologii krajiny a územní plánování. Namísto biologického (krajinného) plánování se tak zavedl termín „ekologická syntéza krajiny“, jež plnila funkci územně plánovacího podkladu124. Současně se také v 80. letech vyvíjí na Ústavu experimentální biologie a ekologie při SAV pod vedením profesora Růžičky významná metodika krajinného plánování LANDEP, která byla založena na analyticko-syntetických metodách, a na významu tak získalo respektování ekologických vazeb a zákonitostí krajinného systému. Je také důležité zmínit formování metodiky Územního systému ekologické stability (ÚSES) roku 1986 Agroprojektem Brno. Ten sice není komplexním krajinným plánem, ale hraje významnou roli v obnově a propojení ekologicky stabilizujících prvků v krajině. ÚSES byl jedinou snahou o příznivý rozvoj krajiny po revoluci, jenomže ÚSES pouze „vytváří ekologické sítě, aniž by se 121

Klika, Jaromír,1946, Chráníte naši přírodu?, Česká grafická unie a.s., Praha , s. 72, 133.

122 Petrík, L.: Krajinné planovanie. Brno. Vysoká škola zemědělská Brně 1990, s. 35. 123 Tamtéž, s. 35. 124 Tamtéž, s. 38-40.

- 41 -

snažil o komplexní porozumění vazbám v krajině a životním prostředí.“125 Další rozvoj české krajinné legislativy byl vynucen vstupem do EU. Na poli Evropského společenství vznikla tzv. Evropská úmluva o krajině, která zavazuje státy k tomu, že zavedou řadu legislativních změn vedoucích k větší ochraně krajiny: především je jejich povinností zavést krajinnou politiku zaměřenou na ochranu, správu a plánování krajiny (Rada Evropy 2000). Mimo jiné také se také evropská úmluva věnuje charakteru krajiny: „Specifický charakter krajiny přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a významně se spolupodílí jak na plnohodnotném životě lidí, tak i na udržení a posilování evropské identity. Tyto parametry svrchovanou měrou naplňuje i krajina historických českých zemí, která je v řadě svých rysů typická a jedinečná.“ Evropská úmluva o krajině mimo jiné také ukládá povinnost „identifikovat své vlastní krajiny.“126 Nicméně krajinné plánování ani krajinný plán dosud nejsou obsaženy v legislativě České republiky, a tudíž nejsou právně závazné127. Přestože tedy existuje spousta přírodovědeckých faktů a argumentů pro plánování a ochranu krajiny, ani těm se z velké části nedostává důsledné pozornosti, a to pravděpodobně proto, že v České republice stále převládá technický pohled na krajinu.128 Jak se zdá z předchozích kapitol, přístup exaktních věd měl klíčový vliv na pojetí krajiny i jejího charakteru. Jak v oblasti geografie, tak v oblasti biologie a nakonec i v pojetí krajinného plánování dochází postupně ke stále intenzivnějšímu tlaku na objektivní a reduktivní přístup. Kvůli tomu byl z těchto oborů vytlačen kulturně-estetický rámec, případně v nich zůstalo slovo krása či estetika jako jakýsi relikt, stejně podobně jako v dnešním zákoně o ochraně přírody a krajiny – relikt, který ovšem není nereflektován, a nabývá tak laického pojetí. Následující kapitola se bude zabývat způsobem, jakým je v krajinné architektuře, která má dnes k esteticko-kulturnímu rozměru krajiny „nejvřelejší postoj“, přistupováno k pojetí estetického aspektu krajiny. Tomuto pojetí se již dostalo kritiky ze strany estetiků, a to

125 Salašová, A., Štěpán, Marek.: Landscape Planning In the Czech Republic – Opportunities, visions And Limits.. Dostopné na, (http://www.iale.cz/downloads/JLE_0/125-134.pdf) (cit. k. 5. 1. 2011) 126 Evropská úmluva o krajině, čl. 6 odst. č. 1. 127 Bořecká, M.: Územní plánování a ochrana životního prostředí. Rigorózní práce. Brno, MU 2007. 128 Salašová, A., Štěpán, Marek.: Landscape Planning In the Czech Republic – Opportunities, visions And Limits. Dostupné na, (http://www.iale.cz/downloads/JLE_0/125-134.pdf) (cit. k. 5. 1. 2011)

- 42 -

za výrazné opomíjení základních poznatků estetiky 129. Cílem kapitoly bude také zamyslet se, zda je i samotný výzkum krajinného rázu opravdu tak objektivní, jak se s vyloučením estetiky může zdát.

129

Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009.

- 43 -

5. Krajinný ráz v současném pojetí Krajina a příroda jsou, jakožto velmi komplexní pojmy, předmětem výzkumu řady vědních disciplín. Kvůli jejich komplexnosti a nutnosti zabývat se jimi z různých úhlů pohledu, jež se často překrývají, však není snadné je vymezit. Proto se tak například pro pojem krajina používá různých definic, uzpůsobených účelům jednotlivých vědních oborů. Tyto uzpůsobené definice se vyznačují reduktivním přístupem, který je však někdy pochopitelně nutný, jinak bychom se například museli omezit na „rafinované konstatování, že krajina je krajina“130. Méně už se ovšem přihlíží k tomu, že si musíme být vědomi, čeho jsme se zvolenou redukcí zbavili a jaké můžeme očekávat důsledky. Než se začnu věnovat samotnému pojetí a hodnocení krajinného rázu, ráda bych uvedla alespoň některá základní pojetí onoho mnohoznačného pojmu krajina, která se mění v závislosti na přístupu k výzkumu. Geograf Ján Oťaheľ a krajinný ekolog Ján Drdoš131 sledují následující vymezení úzce závislé na „oborovém“ úhlu pohledu. Dle předmětu výzkumu chápou autoři krajinu jako systém ekologický, geografický, systém vjemu a genia loci, nebo systém environmentální. V závislosti na komplexitě pak vnímají krajinu jako entitu: 1. Krajina jako materiální (reálná) entita: přírodní materiální entita – přírodní krajina (přírodní, fyzicko-geografický, respektive biofyzikální obsah reálné krajiny, která se však využívá a je v různém stupni proměněna člověkem); kulturní materiální entita: kulturní krajina (antropogenní obsah krajiny); totální materiální entita: geografická krajina; krajina jako totální realita je předmětem interdisciplinárního výzkumu; 2. Krajina jako entita vjemu a genia loci (vnímaná krajina, krajinný obraz); 3. Krajina jako environmentální entita (jako integrovaná entita fyzického a estetického stavu – životní prostor s materiálním vybavením a vnějším obrazovým a emočním vjemem); Krajinu „ve smyslu materiální entity“ pak autoři chápou podle A. Von Humboldta, u něhož se poprvé objevuje uvažování o rázu (charakteru) krajiny (Stibral a kol, 2009: 195,196). Zde je vidět, že charakter krajiny byl už od chvíle, kdy byl poprvé formulován, 130 Sádlo, J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D., Cílek V.: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá skála, 2005, s. 16. 131 Oťaheľ, J., Drdoš, J., (2009): Krajina jako predmet výzkumu, v Životne prostredie 2/2009.

- 44 -

chápán jako komplexní fenomén. Pokud krajina může být zároveň materiální entita, zároveň entita vjemu a genia loci a entita environmentální, jen těžko si lze představit, že by tyto entity existovaly nezávisle jedna na druhé. Od počátků 20. století lze pozorovat stále komplexnější pojetí krajinného rázu. Postupem času se v krajinném výzkumu začíná uvažovat o stále větší provázanosti a větším množství vazeb, jež mají na charakter krajiny vliv. Ještě například na přelomu 19. a 20. století řešila ochrana rázu převážně harmonické a svébytné začlenění staveb do krajiny či uchování lidových tradic (viz kapitola č. 3). Nově se ve 20. století do pojetí krajinného rázu začlenily poznatky krajinné ekologie. Přestože se často má za to, že významy obsažené v krajinném rázu a důvody k jeho ochraně jsou zcela objektivní, jedná se často o významy kulturně a historicky podmíněné – tento problém však nebývá v problematice krajinného rázu příliš řešen a pozornost se místo toho přesouvá na otázku, jak hodnocení krajinného rázu metodicky uchopit tak, aby „bylo objektivní.“ Na jedné straně dnes krajinný ráz chápeme jako výsledek neustálého společenskokulturního132 vývoje, na druhu stranu však není možné vynechat hlavní svébytnou složku krajiny, jakou je příroda133 Krajinný ráz bývá často spojován s pojmy jako identita a paměť. Identita je chápána jako komplex symbolů a významů spjatých s určitou krajinou, jenž se uchovává v kolektivní paměti obyvatel. Je chápána jako nepostradatelná součást genia loci každé kulturní krajiny134. Paměť krajiny je pak možné chápat jednak jako schopnost krajiny disponovat staršími strukturami a rozvíjet je v přítomnosti 135 či jako svědka minulosti, který podmiňuje další vývoj krajiny, a jednak jakožto paměť obyvatel krajiny, schopných dekódovat mnohé významy. Paměť je tedy možné chápat ve smyslu ekosystémů či permanentních struktur v krajině, jako dopad společensko-historického dění, nebo jako paměť jednotlivců tvořící jejich osobní historii vztahu s místem. Dá se říci, že v současnosti je krajinný ráz chápán velice obdobně jako svébytná osobnost či jako genius loci – duch místa – často intuitivně používaný ve snaze zachytit 132 Benesch, A., Doblhammer, R.: Ochrana krajinné identity před společností – pro společnost?, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 7. 133 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, 134 Debonska, M. Hledání jednoho z aspektů krajinné identity, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 13. 135 Sádlo, J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D., Cílek V.: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá skála, 2005.

- 45 -

charakter určitého místa136. Pochopení ducha místa začíná od rozptýlených kvalit a pokračuje k artikulovaným zkušenostem, skrze něž chápeme části i jejich vzájemné vztahy uvnitř celku. To však neznamená, že místo pozbude svůj konkrétní charakter – ten by byl ztracen čistou kvantifikací spojenou s moderním vědeckým přístupem. „V průběhu celé historie zůstával genius loci živoucí skutečností,“ píše Norberg-Schulz137. Genius loci má s krajinným rázem mnoho společného. Políčková138 ve své kvalitativní studii Krajina jako rozšířený domov, v níž byly formou rozhovoru sledovány faktory, které působí na vznik a udržení pocitu obyvatelnosti a domova, píše: „Fyzické pocity se spojují s psychickými. A stejně tak má tato krajina pro své respondenty obě části. Jako by pro ně byla živým organismem, byť to vědomě neříkají, lze to vyčíst mezi řádky jejich odpovědí. Je to jakési předvědomé holistické vidění této krajiny, byť formulované laiky, ale velice přesné. I ve své syrovosti.“ Abychom byli schopni vnímat a prožívat ráz krajiny, nepotřebujeme arzenál vědeckých, například krajiněekologických poznatků139. V této souvislosti je také zajímavé, k jakému posunu došlo v přístupu ke krajině ve Velké Británii. Pokud byla britská krajina v minulosti chráněna, byla chráněna pro svůj vizuální půvab a malebnost. V 80. letech, s postupem zhoršující se devastace, se však zvýšila potřeba chránit nejen význačná místa, ale celou krajinu 140. Britové si uvědomili, že již není možné hodnotit, která krajina je lepší, nýbrž jak se od sebe jednotlivé krajiny odlišují. Pojem charakter krajiny (landscape character) se dostal v Británii do většího povědomí až s potřebou rozlišit od sebe různé krajiny, a to převážně na základě estesticko-kulturního rámce. Nově tak začala britská krajina být chápána už ne pouze na základě vizuálního působení, které je samo o sobě velmi komplikované a bude ještě řešeno, nýbrž i jako vztah lidí a místa – „krajina je spojením lidí a místa“ 141. V často používané metodice Hodnocení krajinného rázu: Směrnice 136 Jedná se o pojem pocházející ze starého Říma, kdy genius je označení pro ochranného ducha, kterého má každá nezávislá bytost a který dává jak lidem, tak místům život a určuje jejich povahu (Norberg-Schulz, 1980:18). Pochopení přírodního místa vyrůstá ze zkušenosti s přírodou, která se jeví jako množství živých „sil“, a místo je tak vnímáno spíše jako „ty“ než „to“. Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci: k fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994. 137 Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci: k fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994. 18) 138 Políčková, B.: Krajina jako živý prostor, v: Životné Prostredie, 2/2008 139 Tamtéž. 140 Jensen, L.H., 2006. Changing conceptualization of landscape in English landscape assessment methods, v: Trees, B., Tress, G., Fry, G., Opadam, P. (Eds.): From landscape reserch to landscape plannính – aspects of integration, Education and Application. Springer 2005, s. 165-169. 141 Vlastní překlad z „landscape is about people and place“ Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of

- 46 -

pro Anglii a Skotsko (Landscape Character Assessment: Guidance for England and Scotland) je možné se dočíst, že krajina poskytuje rámec pro naše každodenní životy. Lidská percepce mění zem (land) na krajinu (landscape). Nejde přitom jen o vnímání vizuální, ale i to, jak své okolí slyšíme nebo cítíme hmatem a čichem, jaké v nás probouzí vzpomínky a asociace. Jak dále publikace zmiňuje: charakter, který vzniká specifickou kombinací různých složek, formuje genia loci, jenž nás obklopuje142. Vorel143 o krajinném rázu píše, že „je dán přírodní, kulturní a historickou charakteristikou určitého místa nebo oblasti“ (toto znění je také uváděno v § 12 zákona 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny), resp. vnímatelnými znaky a hodnotami těchto charakteristik. Bukáček a Matějka144 krajinný ráz chápou jako „soubor specifických charakteristik pro určitou konkrétní oblast či místo v krajině, které jsou příčinou jejího komplexního – funkčního, vizuálního, senzuálního a jiného projevu, a činí ji tak typickou až nezaměnitelnou.“ Podle Löwa a Kučery145 „se krajinný ráz odvíjí v prvé řadě od trvalých ekologických podmínek a ekosystémových režimů krajiny, tedy základních přírodních vlastností dané krajiny. V těchto rámcích je krajinný ráz dotvářen (krajiny přírodní) až vytvářen (krajiny antropicky přeměněné) lidskou činností a životem lidí v nich“. Ochrana krajinného rázu tak, jak se zformovala v reakci na rostoucí pokrok, čelí dnes daleko větším a rychlejším změnám. Rychlost a směr těchto změn povětšinou způsobují zjednodušení tzv. krajinné mozaiky, krajina se stává mnohem více uniformní (široká pole, suburbánní zástavba). Tento proces nutně vede ke ztrátě rozmanitých významů, paměti a tím i k citovému odcizení se krajině146. V současné době již nelze pohlížet na zemědělství jakožto na základní krajinotvornou složku, jako tomu bylo od neolitu 147. Zásadní změna požadavků na

Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010. 142 Tamtéž. 2. 143 Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2006, s. 22. 144 Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999, s. 159-187. 145 Löw J., Kučera, P: Metodika pro hodnocení zastavitelnosti území. Brno: Löw a spol. s.r.o. – Ekologická dílna Brno 1996. 146 Flekalová, M.: Studijní pomůcka k problematice hodnocení krajinného rázu – Úvod. Dostupné na: http://www.uake.cz/frvs/kapitoly_v_pdf/Uvod.pdf (Staženo 22. 5. 2011) 147 Sádlo, J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D., Cílek V.: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá skála, 2005.

- 47 -

funkce krajiny přerostla tradiční míry a vyžaduje, abychom krajinu chápali zcela jinak.148. Salašová149 bere legislativní uchopení krajinného rázu za výsledek snahy chránit někdy těžko postihnutelné hodnoty krajiny, jako jsou její „estetika a harmonický výraz“, a vliv těchto hodnot na psychiku člověka. Krajinný ráz je v České republice jediným legislativním nástrojem, který má zamezit poškozování estetiky krajiny a její kulturní hodnoty.

5.1. Hodnocení krajinného rázu Hodnocení krajinného rázu je krok nutný k podchycení jeho ochrany tak, jak je daná zákonem. Toto hodnocení zároveň úzce souvisí s popisem či hodnocením krajiny. Na krajinu je často aplikován pojem struktura – tj. krajina se diferencuje na jednotlivé rozdílné skladebné části, podle kterých pak hodnotíme její strukturu. Krajina se též může zdát být bez struktury, a tedy homogenní, jsou-li rozdíly zcela minimální nebo nejsou žádné 150. Pokud tedy budeme mluvit o krajině kulturní či o krajinném rázu, máme, jak uvádí Míchal a Löw,151 co do činění se třemi strukturami – primárními, sekundárními a terciálními. Primární strukturu tvoří přírodní zákony, tedy základní biotické a abiotické složky a jejich spolupůsobení. Sekundární struktura krajiny je struktura primární pozměněná antropickými a přírodními vlivy v čase a terciální struktura jsou nehmotné jevy v krajině jako např. jevy socioekonomické. V souvislosti se strukturami je důležitá také typologie krajiny, která je chápána jako důležitý úkol všech vědeckých disciplín, jež se krajinou zabývají. Význam typologie krajiny se zvýšil právě v souvislosti s potřebou hodnotit a chránit krajinný ráz 152. Vorel tvrdí, že je zapotřebí v každém území definovat znaky a hodnoty zástavby, které výrazně spoluvytvářejí cenný ráz krajiny, a z těch odvodit požadavky a omezení pro navrhovanou zástavbu 153. Pojem „typ“ (krajinný, krajinářský) vyjadřuje předpoklad souhlasného výskytu určitých podstatných 148 Debonska, M. Hledání jednoho z aspektů krajinné identity, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 7-8. 149 Salašová, A.: Krajinný ráz – potreba vymedzenia pojmu. In: Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT, 1999. s. 28-31, s. 28-31. 150 Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003. 151 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, 111, 112. 152 Lipský, Z., Romportl., D.: Spisy Zeměpisného sdružení číslo 21 (1/2009). Dostupné na: http://spizem.sweb.cz/cislo21.htm (Staženo 22. 5. 2011) 153 Vorel, I. Hranice únosnosti zásahů do krajinného rázu, v Ed. I. Vorel, P. Sklenička. Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 61-67.

- 48 -

znaků u jedinečných objektů (krajů, geosystémů, venkovského prostoru apod.), současně však se předpokládá, že konkrétní „typ“ ponese v určité míře i znaky charakteristické pro jiný „typ“. V každém území je třeba definovat znaky, které výrazně spoluvytvářejí cenný ráz krajiny154, ovšem v některých případech takové charakteristické a typické znaky či hodnoty definovat nelze, a definování znaků je tak mnohdy problematické.155 V České republice existuje řada metodických postupů hodnocení krajinného rázu. Ty se soustředí převážně na různé způsoby, jak určit a prostorově vymezit typy krajinného rázu, hodnotit míru jeho zachovalosti a stanovit způsob jeho ochrany. Například metodika Bukáčka a Matějky (1999)156 je přednostně určena pro hodnocení v chráněných krajinných oblastech.

154 Tamtéž, s. 61-67. 155 Flekalová, M.: Studijní pomůcka k problematice hodnocení krajinného rázu – Úvod. Dostupné na: http://www.uake.cz/frvs/kapitoly_v_pdf/Uvod.pdf (Staženo 22. 5. 2011) 156 Löw, Míchal (2003), Salašová (2007), Bukáček a Matějka (1999)

- 49 -

6. Kritika přístupu k chápání a hodnocení krajinného rázu v České republice Rostoucí tlak na exaktnost výzkumu ve 20. století způsobil upřednostnění jevů, které jsou pro tento způsob výzkumu vhodné, případně deformaci komplexních jevů. Ty jevy, na něž nebylo možné empirický výzkum aplikovat vůbec, jako by přestaly být hodné povšimnutí. Z historického vývoje je patrné, že významy kulturně-estetického rámce krajiny a jejího charakteru nebyly nikdy univerzální a strnulé napříč časem a kulturou. Kulturněestetický rámec byl vždy závislý na duchu doby či politických záměrech. K pojmu krajina se jednak váže probuzení širokého spektra estetických prožitků a zcela nový pohled na svět a jednak její pojetí jako nástroje politické moci. „Krajiny jsou na prvním místě kulturním jevem, nikoli přírodním; jsou to konstrukty imaginace projektované do dřeva, vody a kamene. (…) Je však třeba také vzít v úvahu, že jakmile se jistá představa o krajině, mýtus, vize usadí v daném skutečném místě, zvláštním způsobem dokáže mást kategorie, vytvářet metafory, reálnější než to, z čeho vycházejí, stávat se ve skutečnosti součástí scenérie.“157 Krajina je předmětem studia jednotlivých disciplín, ale v případě interdisciplinárního přístupu nastává problém158, jelikož každá disciplína prezentuje své výsledky „v jiném jazyce“ a svém osobitém „kódu“. Už na historickém vývoji pojmů krajina a krajinný ráz se nám ukazuje, že není možné se vztahovat ke krajině a jejímu charakteru pouze prostřednictvím exaktního vědeckého výzkumu. Často se ve snaze uvažovat nad krajinou setkáváme s obecným zvykem odcitovat obecnou charakteristiku oblasti, ale už nevěnovat pozornost podrobným vztahům, analýze příčin a důsledků ani diagnóze krajiny. Anatomie krajiny je sice jev dobře prozkoumaný v ohledu přírodním, ale už ne v tom sociálním: „víme jen málo o její duši – tj. čím je daná krajina charakteristická a typická a jaký je duševní vztah mezi ní a místními obyvateli.“159 Přírodní vědy vždy významně ovlivňovaly úvahy estetiků a filosofů, a naopak. Přírodovědně zaměřené odborníky, i ty, kteří se pohybují na poli aplikovaných věd, spojují 157 Schama, S.: Krajina a pamět. Praha: Argo, Dokořán 2007, s. 65. 158 Salašová, A., Štěpán, Marek.: Landscape Planning In the Czech Republic – Opportunities, visions And Limits (http://www.iale.cz/downloads/JLE_0/125-134.pdf) (cit. k. 5. 1. 2011) 159 Salašová, A., Štěpán, Marek.: Landscape Planning In the Czech Republic – Opportunities, visions And Limits (http://www.iale.cz/downloads/JLE_0/125-134.pdf) (cit. k. 5. 1. 2011)

- 50 -

určité metody, s nimiž přistupují i k uchopení kulturního i estetického rámce krajiny. Tak dochází například ke značnému nedorozumění, které je patrné již v základním přístupu k oblasti estetiky, a to především u autorů druhé půle 20. století. „Biologové a lesníci tak většinou ztotožňují libost obecně s estetickou libostí, krásu s přitažlivostí, estetické kvality s užitečností, estetický postoj s vnímáním... a mísí oblasti, jejichž oddělení je pro estetiku v podstatě základní.“ 160 Potřeba dialogu mezi estetikou a přírodními vědami v otázkách ochrany přírody či environmentálních postojů všeobecně tak stále více nabývá na významu. Ukazuje se totiž, že přestože některé motivace ochrany jsou v podstatě estetické, jsou v praktických postojích ochránců i v legislativě „převrstveny přírodovědnou terminologií, argumentací, i oficiálně deklarovanými motivacemi – například biodiverzitou jako důvod vyhlášení ochrany určitého území.161 Přestože estetická dimenze krajiny byla odsunuta dimenzí přírodovědeckou, dnes jakoby se začínala zbavovat svého podřadného statusu všude tam, kde se pohybujeme na poli ochrany přírody a krajiny. Vzhledem k tomu, že estetika byla odsunuta do pozadí na úkor tvrdých faktů, které měly v exaktním vědeckém prostředí snáze obhájit ochranu přírody a krajiny, zdá se být nadějnou, byť mírně úsměvnou, „objevná“ snaha zpětně podpořit ekologická fakta estetickými preferencemi: „Slibný přístup, jak zajistit, aby ekologická opatření byla lépe přijímána, je navázat je na lidské estetické preference. Tím by se sblížili lidé a příroda, ku prospěchu obou stran.“

162

Estetická hodnota se začíná stále více vnímat

jako jeden z hlavních důvodů, proč přírodu a krajinu chránit, ovšem paradoxně s tímto vývojem se čím dál tím častěji setkáváme s výše zmíněným nepochopením či dokonce s ignorováním vědeckého pole estetiky. Jinak tomu není ani ve snaze uchopit krajinný ráz. Snažíme-li reflektovat problematiku krajinného rázu z pohledu esteticko-kulturního rámce, nalezneme nejen v metodikách jeho hodnocení, ale i v další literatuře věnující se krajinnému rázu rozmanité inkonzistence. Tyto inkonzistence často vyplývají z nepochopení základních poznatků jiných disciplín, především poznatků humanitních věd. Estetická stránka je pojímána často jen intuitivně, s odkazy na nerelevantní literaturu, případně literaturu, která je buď jen citována, aniž by se sní důsledněji pracovalo, nebo je chybně vykládána. Navíc se 160 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, 185, 186. 161 Tamtéž, s.186,187. 162 Bastian, O., Krönert, R., Lipský, Z.: Landscape diagnosis on different space and time scales – a challenge for landscape planning. Landscape ecology 3/2006.

- 51 -

pojetí jednotlivých autorů liší. Často také autoři ve snaze o „objektivní“ poznatky hlouběji nereflektují v pojetí krajinného rázu roli kultury. V dalších kapitolách bude představena kritika současného přístupu ke kulturní a estetické dimenzi krajinného rázu. Práce se zaměřuje především na autory metodik určených k hodnocení krajinného rázu v České republice. Metodických postupů, jak hodnotit krajinný ráz, je celá řada. Rozebírány budou především metodiky Löw a Míchal163, Vorel a kol.164, Bukáček a Matějka165 a dodatečně také metodiky Salašová166 a Jančura167. Otázka, jíž si kladu, zní jakým způsobem je pojímán kulturně-estetický rámec v metodikách pro hodnocení krajinného rázu. Další otázkou je pak jakým způsobem koresponduje toto pojetí s aktuálními poznatky humanitních věd. Nejdříve bude vždy provedena analýza zvolených metodik podle potřeb řešeného problému a poté budou na nejvíce reprezentativních příkladech nastíněny myšlenkové inkonzistence. Nakonec bude vždy v jednotlivých podkapitolách následovat hlubší reflexe problému. Pro potřeby rozsahu a tématu této diplomové práce však nebude možné provést detailnější analýzu inkonzistencí v pojetí kulturně-estetického rámce metodik či jiné odborné literatury věnující se krajinnému rázu v České republice. Snažím se proto věnovat takovým problémům a vybírat takové příklady, které jsou pokud možno reprezentativní pro všechny zmíněné metodiky. V případě výraznějších rozdílů v přístupu k problematice krajinného rázu budou rozdíly uvedeny. Zároveň z důvodu značeného množství inkonzistencí, které se navíc u jednotlivých autorů liší, jsem se pokusila identifikovat alespoň základní problémy v pojetí kulturně estetického rámce, jež se zde pokusím nastínit. Je možné si všimnout čtyř problémů. Tím prvním je rozpor mezi subjektivitou a objektivitou přístupu k hodnocení esteticko-kulturního rámce krajinného rázu. Druhý problém je absence povědomí o základních poznatcích figurujících na poli estetiky či jejich nereflektované používání. Další problematickou oblastí 163 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003. 164 Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2004. 165 Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999. 166 Salašová A. Metodické možnosti posudzovania krajinného rázu na regionálnej a mikroregionálnej úrovni, v: Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006. 167 Jančura, P.: Význam druhotnej krajinnej štruktúry ku krajinnému obrazu a krajinnému rázu, v: Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 1999.

- 52 -

se jeví vůbec pojem harmonie vyskytující se často v metodikách a s ním související pojetí krásna vzhledem ke krajinnému rázu, jehož „předností“ je spíše jedinečnost či „rázovitost“. Posledním problémem jsou pojmy znak a struktura, které spadají do daleko širšího rámce, než v jakém bývají velmi často používány, a které, ač chápány objektivně, zdaleka neposkytují takovou jistotu, jak se autoři často domnívají.

6.1. K objektivnímu přístupu při poznávání charakteru krajinného rázu 6.1. 1. Rozpor mezi subjektivitou a objektivitou v hodnocení krajinného rázu Většina vědních disciplín, která se krajinou zabývá, používá metodologii exaktního výzkumu, jež produkuje poznatky „objektivní“ a nenormativní (tedy nehodnotové – nezatížené subjektivitou). Jak píše Sklenička168: „Hodnotící subjekt musí usilovat o maximální substituci osobních postřehů, zkušeností a soudů exaktními metodami“. Přese všechnu objektivitu a exaktnost jsou však vědy nuceny vyřknout hodnotící soud – a definovat přírodní a estetické hodnoty. Exaktní výzkum ovšem stále chápe hodnocení krajiny ve svém mechanistickém pojetí, a sice jako „širší termín pro proces, v rámci něhož je krajina popisována, klasifikována a analyzována s následnou formulací výsledku.“ 169 Popisem krajiny je myšlen sběr dat o krajině a jejich interpretace, klasifikace je pak navazující analytická činnost, kterou se provádí rozdělení krajiny podle definovaných charakteristik do různých typů či jednotek. Celý tento proces je pak zakončen analýzou krajiny, skrze již se dle zvolených kritérií identifikují hodnoty krajiny. Podobný způsob identifikace hodnoty se v krajinářských hodnoceních používá i pro identifikaci hodnot estetických či kulturních, který ovšem neodpovídá poznatkům o konstrukci hodnoty estetické. Na poli hodnocení krajinného rázu se můžeme setkat s určitým rozporem mezi subjektivním a objektivním hodnocením. Existují přibližně tři názory na přístup k hodnocení krajinného rázu: expertní (subjektivní, avšak znalecký či odborný) spoléhající na erudovanost hodnotitele, poté objektivní, jaksi nezávislý na vlastnostech a aktivitách pozorovatele, a do třetice pak přístup expertní, tentokrát nereflektovaně považovaný za objektivní.

168 Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003, s. 27. 169 Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003.

- 53 -

Například Bukáček a Matějka170 či Míchal171 považují vlastní hodnocení za expertní záležitost – jak zmiňuje Míchal, „je však nezbytné považovat vlastní hodnocení za expertní záležitost, kterou nemůže dělat každý a kterou nelze většinově odhlasovat. Přestože Míchal klade důraz na expertní soud, je možné u něj nalézt v úvahách nad estetickým rozměrem snahu jej objektivizovat. Stejně tak se na expertní hodnocení odvolává Míchal spolu s Löwem v publikaci Krajinný ráz172. Ti vidí expertní soud jako „jeden z hlavních směrů, jimiž se lze pokoušet o objektivní zkoumání.“ Už v této větě tedy nacházíme rozpor, kdy autor přisuzuje expertnímu soudu objektivní platnost. Věta navíc ještě pokračuje tvrzením, že se jedná o objektivní zkoumání „...estetických hodnot krajiny“, čímž se autor opět dostává mimo pole objektivního zkoumání. Vůbec přístup k estetické hodnotě jako k objektivně zkoumatelné či objektivní, který ovšem nereflektuje problematiku estetiky, je častý u mnoha autorů a budu se mu věnovat v kapitole vyhrazené estetice. Jak píší Löw a Míchal173, hodnocení krajinného rázu je mnohem důležitější a složitější úkol než pouhý popis. Nároky na krajinu zahrnují extrémní škálu hodnot od hodnot zcela technicistních po ty zcela esenciální, a proto se objevuje snaha o jejich hodnocení, a to především v případě estetických a přírodních hodnot. Tuto důležitost a zodpovědnost pak však autoři vzápětí popřou snahou o objektivitu a vyloučením oné erudované a zkušené mysli hodnotitele, která má před sebou důležitý úkol – zamyslet se. Dalším autorem jedné z metodik hodnocení krajinného rázu je Ivan Vorel. Ze všech autorů je u něj patrná největší snaha o objektivní přístup k hodnocení. Podle Vorla problematika krajinného rázu „zahrnuje i málo exaktní pojmy a nekvantifikovatelné hodnoty, což umožňuje použití různého úhlu pohledu na problém a snižuje tak objektivitu hodnocení. Metodický postup proto zavádí postupy, které využívají metod, používaných v architektonické a krajinářské kompozici, využívá standardizovaných kroků hodnocení a objektivizovaných, všeobecně přijímaných soudů. Přínosem k objektivizaci hodnocení je přezkoumání závěrů formou ankety expertů.“174 Přesto však lze o objektivitě této metodiky pochybovat, obzvlášť když má vykonavatel ohodnotit „soulad architektury a přírodního prostředí“ či „harmonicky 170 Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999, s. 159-187. 171 Tamtéž s. 159-187 172 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003 173 Tamtéž, s. 111. 174 Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2004.

- 54 -

působící cennou zástavbu“. Harmonie neboli soulad je estetický pojem spojovaný s krásou již po staletí – znovu se tedy ocitáme na půdě estetiky. Také estetické hodnotě se Vorel snaží nereflektovaně přiřknout objektivnost. Jančura175 si uvědomuje stálý pohyb mezi dvěma póly, subjektivním a objektivním hodnocením. Ve vztahu k výzkumu a popisu krajiny má podle něj krajina vždy svého pozorovatele. Za přísně objektivní ovšem považuje nejen primární a sekundární strukturu, ale i hodnocení krajinné struktury terciární (tedy sociálně-ekonomické). Na škále objektivnísubjektivní je podle něj hodnotitelný například krajinný ráz, přírodní a kulturní hodnoty v území a „kulturní vzorce“ v krajině. Toto chápání je pak vysvětleno tím, že Jančura spíše než objektivitu myslí „objektivizaci“, kterou poté definuje jako „stupeň informační určitosti, a možnost zevšeobecnění individuálních přístupů na obecně přijatelné výroky.“ Přestože se tedy autoři snaží o jaksi blíže nespecifikovanou objektivitu, v metodikách se vyskytují pojmy jako harmonické měřítko, harmonické vztahy v krajině, prostorové vztahy krajinné scény, kulturní dominanta krajiny, estetická funkce, estetická hodnota. Tedy pojmy, které by po vyloučení zkušeností hodnotícího subjektu jen stěží mohly existovat a které tedy neexistují samy o sobě.

6.1.2. Kritika objektivního přístupu k poznávání charakteru krajiny Objektivismus je „noetický postoj, podle něhož je proces i výsledky poznání nezávislý na vlastnostech, aktivitách či předpokladech poznávacího subjektu.“176 Stejně tak přívlastek objektivní (týkající se nebo vztahující se k objektu) znamená, že něco je platné nezávisle na podmínkách subjektivního poznávání. Pokud jde například o estetický soud či hodnotu, jako jsou třeba „krásná krajina“ nebo „harmonické měřítko“, je nemyslitelné, že by tyto existovaly nezávisle na pozorovateli, že by i bez přítomnosti člověka na zemi existovala harmonie, podobně jako existují atomy či molekuly. Objekty existují objektivně, pokud nejsou závislé na myšlení. Naopak subjektivní vlastnosti a objekty na myšlení závislé jsou. Vědomé zkušenosti nemají existenci, jež by

175 Jančura, P.: Význam druhotnej krajinnej štruktúry ku krajinnému obrazu a krajinnému rázu, v: Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Ed. I. Vorel, P. Sklenička. Praha: ČVUT, 1999. s. 60-76. 176 Horyna, J., Štěpán, I., Blecha., Šaradín.: Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s. r. o. 2002, s. 295.

- 55 -

nebyla závislá na tom, jak se jeví nějakému subjektu 177. Nagel178 toto ilustruje, když si pokládá otázku, co by zbylo z vědomí toho, jaké je to být netopýrem, kdybychom od něj odečetli netopýrův úhel pohledu. Zajímavý je i příklad Torina Altera179 o poznání „červené věci“: člověk, který nikdy neviděl červenou věc, může mít přesto velmi podrobné vědomosti o tom, k jakým procesům dochází v nervovém systému člověka, který červenou věc vidí. Je tedy možné znát všechna fyzická fakta o vidění červeného, aniž bychom měli s červenou osobní zkušenost. Co by se však stalo, kdyby dotyčná osoba jednoho dne skutečně uviděla červenou věc? Taková osoba by se v tu chvíli naučila něco nového – konkrétně by se zjistila, jaké to je vidět červenou, což by pro ni byl nový fakt. A jelikož osoba z našeho příkladu již všechna fyzická fakta o sledování červené znala dřív, tato nově získaná vědomost musí nutně být nefyzická. Tímto logicky docházíme k závěru, že existují i jiná fakta než ta fyzická a že fyzická fakta nedokáží být všeobjímající. Existují i takové názory, že absolutní objektivní poznání není možné. Jak tvrdí Maurice Merleau-Ponty, dospělý odhaluje ve svém vlastním životě to, co jej jeho kultura, vzdělání, knihy a tradice naučily vidět, a náš kontakt se sebou samými se děje vždy prostřednictvím určité kultury, přinejmenším prostřednictvím jazyka, který jsme získali zvenčí.180 Problém objektivního poznání rozebírají i Berg a Luckman ve proslulé publikaci Sociální konstrukce reality181, kde upozorňují na fakt, že realita je sociálně relativní182. Náš svět je již vždy různým způsobem interpretován a tedy zprostředkován. Naše vnímání a přístup jsou vždy ovlivněny tím, co víme, nebo tím, co vědět chceme. 183 Je-li společnost uzavřená v kruhu přesvědčení, které vyrůstá z kulturního zázemí a doby člověka, v níž žije, nemůže nikdy zcela abstrahovat sebe sama a získat přístup k holé pravdě – „může pouze dosáhnout pokroku v postupné objektivizaci, nikoli však úplné objektivity“ 184. Můžeme a dokonce jsme povinni analyzovat nejednoznačnosti naší doby, „víme však příliš mnoho, než 177 Alter, T.: "A Limited Defense of the Knowledge Argument", v Philosophical Studies, Vol. 90 Num. 1/1998. 178 Nagel, T. (1974), "What is it Like to be a Bat?": Philosophical Review 83/1974. str. 173. 179 Alter, T.: "A Limited Defense of the Knowledge Argument", v Philosophical Studies, Vol. 90 Num. 1/1998. 180 Merleau-Ponty, M.: Svět vnímání. Praha: Edice Oikúmené 2008, s. 52. 181 Berg I. P., Luckman T.: Sociální konstrukce reality. New york: Doubleday 1966. 182 Berg a Luckman hovoří o realitě jako o „vlastnosti náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naší vlastní vůli“ a vědění je podle nich „jistota, že tyto jevy jsou skutečné a jsou nositeli určitých vlastností.“ 183 Petříček, M.: Úvod do současné filosofie. Praha: Hermann a synové 1997, s. 22. 184 Merleau-Ponty, M.: Svět vnímání. Praha: Edice Oikúmené 2008, s. 71.

- 56 -

abychom se jednoduše vrátili k racionalismu našich otců“.185 Přílišný důraz na objektivitu tak mnohdy, jako právě v případě estetiky, je nepřiměřenou redukcí a zábranou pro používání lidského intelektu. Zároveň hrozí vyvolat důsledky, jako je neosobnost, která zrovna v krajinářské praxi může být znamenat zpřetrhání vazeb s předmětem výzkumu a ochrany. Naše myšlení se nejen v přírodních vědách, ale i ve vědách společenských snaží dosahovat neosobního stanoviska, které má být všemi přijatelné právě proto, že je neosobní.186 Věda neoslovuje, přestože se dotýká našeho života; kvůli své neosobnosti má často tendenci vést člověka k nezodpovědnosti. 187 Problémem v mnoha případech, obzvlášť jedná-li se o komplexní jevy, bývá také exaktní způsob poznávání krajinného rázu. Pokud budeme chápat krajinný ráz jako charakter určité osobnosti či ve smyslu širšího pojetí genia loci, je zajímavé uvažovat o jeho přirozenosti. Tu nemusíme chápat pouze ve smyslu životném, ale také v přirozenosti svého projevu – tedy například jako kompletní propojení již zmiňované primární, sekundární a terciální struktury. „Jak však můžeme poznávat přirozenost188? Vždyť všechno živé se neustále proměňuje, ,metaboluje‘ v původním i dnešním smyslu slova: roste, odumírá, vyvíjí se.“ 189 Přemýšlení o přirozenosti je pokus přemýšlet o proměnlivém, neustále zanikajícím a vznikajícím, o spontaneitě, o bytostné povaze. I krajinný ráz nějak vznikal, žije svým životem a je nemyslitelné uvažovat o něm jako o statickém stavu. Je těžké si představit, že pokud se změní mechanismy, které v něm spolupůsobí, nezmění se krajinný ráz sám, případně že je možné jej aktivně udržet nezměněný i přes měnící se mechanismy. Přestože je jasné, že nemůžeme vnímat krajinný ráz jako samostatný živý organismus v doslovném významu, lze sledovat celou řadu shodných projevů živým jsoucnem. Esteticko-kulturní rámec krajinného rázu z tohoto pohledu nabývá zásadního významu. Problém v poznání takového živého jsoucna je v tom, „že při snaze o uchopení nám uteče jako voda z hrsti – a to tím víc, čím urputněji jí mačkáme.“ 190 Otázka přirozenosti je jednou z nejstarších filosofických otázek. Je nejméně tak stará

185 Tamtéž, s. 73. 186 Petříček, M.: Úvod do současné filosofie. Praha: Hermann a synové 1997, s. 64. 187 Tamtéž, s. 23. 188 Jinak také fysis, či příroda. Řecké slovo fysis je mimo jiné také vykládáno jako povaha, spontaneita, způsob ustavení či bytostná povaha (Kratochvíl, 1994:13). 189 Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994, s. 172. 190 Tamtéž, s. 173.

- 57 -

jako sama filosofie191. Většina dávných myslitelů začala s „přírodní filosofií“ v kontextu svých všemožných zkoumání, zvláště zkoumání přírody192. Zatímco ještě renesanční myšlení bylo přírodní filosofií inspirováno, novověká věda ji po formulaci pojmu „přírodní zákon“ začala považovat za podezřelý relikt. S příchodem newtonovsko-kartesiánského modelu přešla věda na úplnou matematickou formulaci mechanistického výkladu světa 193. Výraznou kritiku novověké vědy vyjadřuje Komárek194, když tvrdí, že „novověká přírodověda se stala sekulárním náboženstvím se vším všudy.“ Vědecký stín exaktnosti padl také na půdu později se formujících společenských věd a v důsledku toho tvořil jejich modely nerealistickými. Jak píše Markoš195, „snaha po vědeckém uchopení skutečnosti se velmi často nese ve znamení přerůstání veškerého poznání metodologií věd přírodních“. Dále Markoš zmiňuje, že cesta posléze vede k apriornímu přesvědčení, že poznání lze postavit na několika axiomech, jako je objektivní realita, přísná kauzalita a existence určitých neměnných základních přírodních zákonů. V roce 1962 T. S. Kuhn uvedl tzv. koncept paradigmatu a koncept normální vědy 196. Podle něj znamená normální věda „výzkum pevně zakotvený v jednom či více minulých vědeckých výdobytcích, které určitá vědecká komunita přijímá jako základ pro budoucí praxi197.“ Normální věda je tedy takový vědní obor, ve kterém komunita vědců přijímá shodné paradigma, což jsou podle něj přijímané příklady, jež zahrnují zákony, teorii, aplikace a instrumentaci. To vše prý poskytuje model, ze kterého vyvěrá určitá koherentní tradice vědeckého výzkumu. Jak ovšem doplňuje Disman198, paradigma je zároveň omezující množinou řešení a postupů, které jsou ve vědě povoleny; navíc dokonce omezuje soubor problémů, který smí normální věda řešit. Zajímavá je Dismanova poznámka, že pracovat mimo rámec paradigmatu je riskantní. Neubauer199 používá pojmu „denaturovaná fýsis“, tedy denaturovaná přirozenost 200. Ten popisuje problém, který může nastat, pokud budeme chtít jakoukoli přirozenost poznat 191 Tamtéž, s. 11. 192 Tamtéž, s. 16-18. 193 Capra, F.,: Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha:. Dharma gaia 2002, s. 71,212. 194 Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Praha: Vesmír s.r.o. 2000 195 Tamtéž. 196 Disman M.: Co je vlastně věda? In: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 1993. 197 (Disman 1993) 198 Tamtéž. 199 Neubauer, Z.: O časové povaze přirozenosti, v: Evangelický kalendář 2006. Praha: Kalich 2005, s. 6. 200 „denaturovaná přirozenost“

- 58 -

způsobem, jež ji „rozpitvá“ na jednotlivé kusy – „denaturací“ tak způsobíme, že přirozenost zbavíme jí samotné, jejího vnitřního života a spontaneity201. Přirozenost je ale možné zachytit alespoň z části. Většinou se tak děje pomocí jejího zvěcnění, vždy však přitom dojde k její určité redukci, přičemž tato redukce je závislá na limitech našeho vnímání. „Náš všední život je však založen na uchopování přirozeností jakožto věcí.“ 202 Zatímco se přirozenost vymyká pojmovému popisu a neustále odkazuje k bezmeznu ve svých kontextech, věc můžeme popisovat pojmovou řečí203. Přirozenost má svůj příběh, který je zařazován do kontextu řeči. Každá skutečná věc je navíc vždy bohatší než její konečný popis, jenž je po zvěcnění další redukcí. Čím více je věc věcí, tím více je vydělena z bezbřehých možností a proměn přirozenosti. Složitý poznávací proces bývá exaktním pojetím často dost zkreslen, neboť ne vše si může exaktní vědecký obor dovolit reflektovat. Jak píše Binka204, vědecky smysluplná tvrzení mohou probíhat jen v určitém ohraničení, tedy v rámci paradigmatu. Pokud se vědec vyjadřuje k tématům mimo jeho vědní obor nebo za pomoci témat mimo jeho vědní obor, je jeho výrok nevědecký. Navíc uvnitř každé vědní disciplíny existuje „slepá skvrna“, která zahrnuje soubor předpokladů, jež nejsou aparátem vědy dokazatelné, ale které věda pokládá za pravdivé205. Exaktní poznatky jsou bezesporu důležité – jinak by se nám nadále zdálo, že například Země je placatá, Slunce se patrně otáčí kolem ní a hvězdná obloha slouží jako kopule, která vše přikrývá206. Jak píše například Stibral a kol.207, biologická literatura vzhledem k estetické 201

Kritikem tak nebyl jen zmiňovaný Neubauer. Novověký mechanistický vědecký přístup, si pro svou schopnost zakrytí zásadní povahy přirozenosti a přírody vysloužil ve 20. století významnou kritiku ze strany filosofie – například Husserlova fenomenologická kritika novověké vědy, Kuhnova strukturalistická kritika, Heideggerovo existenciální pojetí vědy a Patočkovo hledání přirozeného světa. Kratochvíl,

Z.:

Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994. 202 Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994, s. 27. 203 Tamtéž, s. 28. 204 Binka, B: Environmentální estetika. Brno: Masarykova univerzita 2008, s. 156. 205 Jednou ze slepých skvrn současné mikroekonomie je předpoklad, že lidské potřeby jsou neomezené, slepou skvrnou marxistické politické vědy bylo přesvědčení, že společenský pohyb je zásadním způsobem determinován změnami ekonomické základny, a slepou skvrnou každého vědního oboru je přesvědčení, že pravdivá teorie je hodnotnější než teorie nepravdivá Binka, B: Environmentální estetika. Brno: Masarykova univerzita 2008, s. 32. 206 Luminet, J. P.: Tessellations in the Sciences. Springer: Verlag 2008. 207 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán

- 59 -

oblasti „naivní v terminologii a snaze o normativnost“ nabízí rozmanité množství přírodovědných faktů a pozorování, které humanitně vzdělaný vědec nemá kde nabýt. Avšak, jak tvrdí Markoš208, empirické poznání, pokud je aplikováno nekriticky, nás zbavuje možnosti využít arzenál dalších poznávacích přístupů. Stejně tak nám „sekulární náboženství vědy“ může bránit vidět skutečnost, že hodnoty vznikají na základě složitého subjektivního prožitku. V roce 2007 proběhla mezinárodní konference, jež se snažila o reflexi současných podmínek k provozování vědy a vědecké praxe a jejímž cílem bylo iniciovat dialog mezi vědou, filosofií, epistemologií a sociologií. Jean-Pierre Luminet209 poté sepsal článek shrnující významná řešená témata. Na závěr článku uvádí: „Umění, poezie a někdy i filosofie zkoumají svět do takové hloubky, do níž nepronikne žádný teleskop ani žádná rovnice … Lidé správně odmítají zpřetrhat provazy, které je emocionálně poutají ke kosmu.“ Není pochyb o tom, že i v přísně vědeckém prostředí je ceněno, je li přítomna osoba s velkou zkušeností a erudovaností, osoba schopná reflexe. Pokud bychom přistupovali k hodnocení či výzkumu striktně objektivně (pominu-li problém redukce), pro úsudek vědce by bylo nepodstatné, aby měl za sebou spoustu let zkušeností a navíc byl člověk kreativní. Zajisté se i krajináři shodnou na tom, že zkušená osoba – expert – bude v poznávání a hodnocení krajinného rázu velkým přínosem.

6.2. K estetice krajinného rázu Estetická dimenze zdá se být v celém přístupu odborníků věnujících se problematice krajinného rázu nejproblematičtější. V nedávné době zaznamenala tvrdou kritiku ze strany estetiky – a jak se ukáže v pozdějším rozboru, kritika to byla zcela oprávněná. Jak hodnotí Zuska210, po prostudování literatury věnující se estetice krajinného rázu „...záhy dospějeme k neradostnému závěru, že moderní, tj. nejen současný, ale i historicky nedávný vývoj této aktuálně bohatě členěné a podrobně propracované filosofické disciplíny se zcela míjí s převažujícími přístupy ekologů, biologů, lesníků a dalších profesí, participujících na uvedeném diskurzu.“ Kritika pokračuje konstatováním, že ve vybraných zdrojích dochází k „...ignorování vývoje estetiky minimálně za posledních 250 let včetně a právě téměř explozivního

rozvoje

environmentální

estetiky,

kognitivní

estetiky,

sémiotiky

či

2009. 208 Markoš, A.: Tajemství hladiny - hermeneutika živého. Praha: Vesmír 2000, s. 39-65. 209 Luminet, J. P.: Tessellations in the Sciences. Springer: Verlag 2008. 210 Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 22.

- 60 -

poststrukturalismu v posledních desetiletích.“ Prodíráme-li se odbornou literaturou o krajině a krajinném rázu, záhy zjistíme, že kapitoly věnované estetice krajinného rázu se snaží estetickou dimenzi poněkud násilně objektivizovat a často přitom, ne-li vždy, nenavazují, byť třeba jen protiargumentací, na její minulý i aktuální vývoj. V některých případech zůstává estetická dimenze zcela nepochopena nebo je uzpůsobena potřebám autorů, kteří se snaží hodnocení krajiny co nejvíce přiblížit potřebám exaktního výzkumu. Je zde trefné použít slova Zusky a Dadejíka211: „Bohatý potenciál estetických kvalit a rezultujících hodnot přírodního estetična zůstává nevyužit.“ Někteří autoři metodik k hodnocení krajinného rázu již zaznamenali kritiku, jež se na ně sesypala ze strany humanitních věd, avšak zvyk pohybovat se pouze na poli empiricky zkoumaných dat a společenský tlak jsou stále velmi silné. Kupka a kol.212 chápou estetickou hodnotu krajiny a její ochranu jako přípustný důvod pro ochranu krajiny a krajinného rázu, neboť zákon uvádí, že krajinný ráz je chráněn proti činnostem, které snižují jeho estetickou hodnotu. Autoři si připouštějí problematiku tvorby estetické hodnoty a subjektivitu vnímání krajinného rázu, avšak vidí v ní stále velký problém, neboť tato je podle nich jen obtížně postižitelná legislativou. Estetika je často vnímána jako nauka o kráse. Pojem krásy však byl v druhé polovině 19. století přehodnocen. Výzkum provedený experimentální estetikou, založený na předpokladu, že se lidem se musí líbit tytéž věci, neboť jsou lidmi a jejich zrak, sluch atd. jsou stejně ustrojeny, tuto totožnost popřel. Novým pojmem estetiky se tak stal „postoj“, a sice postoj estetický, který vyjadřuje, že na rozdíl od metafyzického pojetí krásy je estetično zakořeněno v člověku a je tedy obsaženo v postoji, který člověk k věcem zaujímá tím, že pozoruje nebo že tvoří213.

6.2.1. Libost, vjem, estetický postoj Co se estetického postoje týče, setkáváme se v metodikách s dvojím přístupem. Většinou autoři pouze zmiňují pojem estetické stránky nebo estetické hodnoty a z jejich textů je pak patrné, že dané pojmy hlouběji nereflektují. Pokud se přece jen někteří autoři snaží otázku 211 Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 42. 212

Kupka J., Vojar J, Vorel.I: Intersubject agreement in evaluating the visual attractiveness of landscape. Journal of Landscape Studies, 4/2010.

213 Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966, s. 77.

- 61 -

estetické stránky krajinného rázu více rozvést, setkáváme se jednak s tím, že často provádějí záměnu pouhé smyslové libosti za estetický prožitek, a jednak – v případě, že se pouštějí do ještě hlubšího rozboru – s tím, že nereflektují základní poznatky o vzniku a chápání estetické hodnoty, která je výsledkem komplexního estetického prožitku. Tím vzniká řada inkonzistencí. Přestože pojmy jako estetický postoj a estetická hodnota spolu úzce souvisí, z důvodů potřeby rozboru více problémů se tato kapitola bude věnovat převážně estetickému postoji, estetickému prožitku a jejich nereflektování. Míchal a Löw tvrdí, že je potřeba před racionálně uvažujícími partnery prosadit respekt vůči hodnotám krajiny, avšak nejprve je třeba doložit, v čem tyto hodnoty spočívají: „Zde nepomůže intuitivní estetické hodnocení, které je výsledkem celostního prožitku krajiny, ale není podepřeno racionální analýzou, neopírá se o myšlení v pojmech vyjadřovaných slovy a vede jen ke generalizovanému estetickému soudu ,to se mi líbí – nelíbí‘.“214 Citovaná argumentace však ignoruje základní poznatky o estetickém postoji, což je ostatně důvodem, proč se autoři stali terčem výrazné kritiky ze strany estetiků. Jak uvádí například Zuska: „Tuto podobu ovšem nemá ani generalizovaný, ani konkrétní estetický soud, nemá jí totiž žádný estetický soud215“ Metodika Bukáčka a Matějky216 se soustředí především na krajinnou strukturu. Její přístup se snaží zaměřovat na rámec biogeografický spíše než na estetický. Krajinný ráz je přesto autory chápán jako „soubor specifických charakteristik krajiny, které jsou příčinou jejího funkčního, vizuálního a pocitového projevu a činí ji tak nezaměnitelnou.“ Jak vizuální, tak pocitový projev je zde přitom velmi problematický. Autoři se tímto chtějí estetice vyhnout, ale činí tak neobratně. Když mluví o pocitech a vizuálním projevu, není jasné, jak dochází k určení podílu znaků a hodnot krajinného rázu na utváření estetické hodnoty krajinného rázu. Estetická hodnota totiž není ani výsledkem pouhého pocitu ani pouhé vizuality. Problematice „pouhé vizuality“ se budu věnovat v následující podkapitole. Také Vorel píše, že krajinný ráz je vyjádřen senzuálním (podle něj nejčastěji vizuálním) uplatněním znaků a jevů jednotlivých charakteristik v krajinné scéně. Estetická hodnota krajiny se pak podle něj projevuje ve smyslových vjemech pozorovatele. „Tyto vjemy 214 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, s. 75. 215

Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 22.

216 Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999; Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu v CHKO ČR – návrh metody, v: Ochrana přírody ročník 3/1997.

- 62 -

odrážejí tzv. emocionální hodnoty krajiny a vyvolávají určité duševní pocity jako je uklidnění, vyrovnání nebo naopak neklid, překvapení, úžas.217“ Zde vzniká opět problém, neboť tvorba estetické hodnoty zdaleka přesahuje možnosti vjemu a je k ní potřeba zapojení reflektované mysli. Jak se to vlastně má s estetickým postojem a estetickou hodnotou? V prvé řadě je třeba zdůraznit je, že estetický postoj je typický hodnotící postoj218. Pro jeho vysvětlení musíme začít u pojmu estetická situace, v jejímž celku rozlišujeme mezi estetickým objektem, tedy tím, co je esteticky vnímáno, a vnímatelem, tím, kdo vnímá, kdo má estetický prožitek. Důležitý je vznik a původ estetického objektu, přesněji řečeno jeho nosiče, který není zdaleka totéž, co objekt či věc, již máme před sebou. Estetický objekt vzniká až na základě vztahu – tedy nejobecnějším vztahem v každé estetické situaci je vztah estetický objekt – vnímatel219. Nástup konstituce estetického objektu se kryje s nástupem (sebe)reflexe, kdy z naivního nereflektovaného se stává reflektované220. Proces estetické recepce je aktem komplexnějším nežli percepce (ve smyslu smyslového vnímání)221. Estetický prožitek, formující se v estetické situaci a vznikající zaujetím estetického postoje, je plně uvědomovaný a aktivně reflektovaný soubor aktů vědomí, který je dokonce možné i racionálně analyzovat, avšak „nikoli ,metodou buldozeru‘, která problém odstraní tak, že ho destruuje.“222 To, co někteří autoři metodik požadují, je, aby dotyčný recipient původního estetického objektu opustil estetický postoj a v postoji logickém, tj. pojmově kognitivním hodnotil vlastní vzpomínku na estetický prožitek. Výsledkem je pak ovšem jakási ruina původního estetického prožitku223 Přechod do estetického postoje není způsoben počátku způsoben estetickou kvalitou, nýbrž kvalitou smyslovou. Tato první kvalita však iniciuje radikální změnu směřování, zaměření subjektivity a zpětně je pak opodstatněna jako estetická. Další estetické kvality jsou pak mírou změny dosavadního vektoru. Co je ale důležité, zmíněná smyslová nebo také 217 VOREL, I., BUKÁČEK, R., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P. Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2004 218 Chvatík, K.: Strukturální estetika. Brno: Host – vydavatelství, s.r.o. 2001, s. 83. 219 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, 24-35. 220 Tamtéž, s. 44. 221 Tamtéž, s. 29. 222 Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 25. 223 Tamtéž, s. 26.

- 63 -

emocionální kvalita není přítomna v nosiči, nýbrž právě v estetickém objektu, kterým je vztah – vztah reflektovaného Já k objektovému pólu zážitku, jedná se tedy o „pocit vznikající ve vztahu224. Estetickému prožitku předchází zájem, který ovšem často probíhá mimo vrstvu bdělého vědomí, které například reaguje na příslib potravy či jiné slasti. Právě proto je pro zaujetí estetického postoje třeba se aktivně zasadit o tzv. nezainteresovanost nebo distanci, které teprve vedou k zaujetí reflektovaného estetického postoje. Nezainteresovanost či estetická distance znamenají přesun zájmu a pozornosti na jiné aspekty, než jsou předestetické faktory a kvality (smyslové či emocionální) objektů, s nimiž se setkáváme. Estetická hodnota, která se konstruuje v estetickém prožitku, se tak obrací na vyšší úrovně vědomí, na úrovně, „které jsou schopny tuto hodnotu odkrývat a vstřebávat, tj. integrovat do osobnostní struktury, případně jí odmítat“225. Z toho důvodu bude vždy estetická hodnota tvořena na základě investice subjektu do estetického prožitku.226 Na chvíli se ještě zastavím nad rozdílem mezi postojem praktickým, teoretickým a estetickým. Zaujímáme-li ke skutečnosti postoj praktický, bezprostředně na ni působíme – smyslem našeho praktického postoje je, abychom skutečnost pozměnili svým zásahem. Naším cílem je předvídaný výsledek, k němuž směřujeme svou činnost a volíme patřičné nástroje. Hodnotou při volbě nástrojů jsou nám jen ty vlastnosti, které se hodí k dosažení očekávaného výsledku.227 Zde se nabízí srovnání se současným přístupem autorů metodik, kteří než aby zaujímali estetický postoj v hledání estetických hodnot, zaujímají spíše postoj praktický, který má vést k metodickému podchycení „objektivní estetické hodnoty“. Celé uvažování o estetické hodnotě zdá se být zájmem sledujícím určitý cíl, na cestě k němuž jsou voleny pouze „hodnotné“ nástroje. Dalším možným postojem je postoj teoretický. Je-li naší snahou poznávat skutečnost, i tentokrát se nám jeví právě z pohledu, ze které ji chceme poznávat. Na základě shody vlastností s jinými věcmi dochází podřazení skutečnosti pod určitý pojem, kde se stává součástí určitých souvislostí. Jak poznávací postoj, tak ten praktický, tak míří někam za skutečnost, která je v dané chvíli předmětem našeho zájmu. Postoj teoretický se navíc vyznačuje tím, že skutečnost převádí ve znak, totiž v pojem, ale toto převádění není dáno, nýbrž se k němu dochází poznávacím úsilím. 224 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, s. 100,102. 225 Tamtéž, s. 45,46. 226 Tamtéž, s. 20, 21. 227 Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966, s. 67.

- 64 -

Hovoříme-li o postoji estetickém, pozornost se naopak soustřeďuje na skutečnost samu, která poukazuje ke všem skutečnostem, jež člověk zažil a může zažít, k celému univerzu věcí a dějů. Věc, ke které přistupujeme esteticky, se stává cílem sama o sobě, a předmět, který se stává nositelem estetické funkce, udává jistý směr pohledu na skutečnost vůbec. Nositelem estetické funkce přitom nemusí být jen umění, ale i prakticky kterýkoli děj – kterýkoli produkt lidské činnosti se může pro jednotlivce nebo pro celou společnost stát estetickým znakem228 (přesto se estetickým objektem nemůže stát úplně vše; problematické jsou zejména pojmy já – ego – a svět229). Estetická funkce se jeví jako jistá protiváha ostatních funkcí – pro zbylé dvě funkce jsou věci, kterých se k svým účelům zmocňují a ze kterých činí své nositele, nástroji, hodnotnými jen potud, do jaké míry vyhovují účelu, k jehož dosažení slouží. Pro estetickou funkci je nositel funkce hodnotou sám o sobě230. „Praktický postoj, je-li ponechán sám o sobě, ochuzuje, zjednodušuje postoj člověka ke skutečnosti a činí jednostranným.“231 Touto redukcí by utrpěl i samotný praktický život, dokonce i existenční boj člověka. Má-li se člověk stále znovu pouštět do zápasu se skutečností, je nutné, aby k ní přistupoval vždy z nových stránek, aby v ní vždy znovu odkrýval dosud neodkryté stránky a možnosti. Naprosté omezení na postoj praktický by patrně vedlo k úplné automatizaci, k omezení pozornosti na stránky již dobyté. „Jen estetická funkce dokáže udržovat člověku vůči universu postavení cizince, jenž vždy znovu přichází do do krajů neznámých s pozorností neotřelou a nastraženou, jenž vždy nanovo uvědomuje si sebe tím, že se promítá do okolní skutečnosti a okolní skutečnost tím, že jí měří sebou.“232 Významnou redukci podnikáme také postojem teoretickým, ten však na rozdíl od postoje praktického směřuje k neradikálnějšímu vyloučení subjektu – odtud pak pochází objektivita vědeckého poznávacího aktu. Nicméně to, co postoj teoretický zdůrazňuje, nejsou jednotlivé věci o sobě, ale vzájemné vztahy věcí233. Ztráta zájmu o praktickou, užitou, třeba i ekonomickou hodnotu objektu znamená nabytí zájmu o jeho hodnoty estetické, přičemž plný zájem o obě uvedené oblasti současně není možný. Nicméně tyto tyto postoje se mohou prolínat – například co se estetického a teoretického postoje týče, mnohokrát již byla zdůrazněna a psychologií tvorby vědecky 228 Tamtéž, s. 69. 229 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, s. 38. 230 Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966, s. 69. 231 Tamtéž, s. 70 232 Tamtéž, s. 70. 233 Tamtéž, s.78.

- 65 -

prokázána příbuznost fantazie vědecké s fantazií uměleckou, přičemž z mnohých uvedených faktů vyplývá, že v procesu vědeckého tvoření hrají roli i estetické prvky 234. Estetická funkce dokonce tvoří integrální součást postupu filosofického myšlení – mnohé vlastnosti filosofických systémů (a mnohé spoje, které poutají jednotlivé části těchto složitých systémů dohromady) bývají často spíše rázu estetického než logického 235. Jak tvrdí Mukařovský: „konkrétní skutečnost věci je dána teprve nekonečně rozmanitým souborem jejích vlastností“236. Ty však mohou zůstávat v případě teoretického postoje, který v jistém smyslu zjednodušuje skutečnost, zůstávat mimo zorné pole badatele.

6.2.2 „Pouhá vizualita“ Krajinný ráz bývá z většiny pojímán jako přírodně-vizuální charakteristika, což se následně promítá do jeho hodnocení. Všichni autoři metodik se shodují v názoru, že při vnímání estetické stránky krajinného rázu převažuje vizuální pojetí. Společně se pak shodnou i na následující definici: „Hodnocení krajinného rázu je obsahové hodnocení smyslově vnímatelných, zejména vzhledových vlastností krajiny, jejichž obsahy jsou neseny jak estetickými, tak přírodními, případně dalšími (např. historickými) hodnotami. 237“ Stejně tak lze vyčíst z textů autorů zabývajících se hodnocením krajinného rázu, že estetická funkce je průmětem typických znaků a jejich kombinací do kladných a záporných hodnot, které je hodnotící subjekt schopen „vyčíst“ ze smyslově postižitelných (převážně vizuálních) charakteristik daného místa. Významným příkladem důrazu na vizualitu, navíc velmi aktuálním, je pojetí Kupky a kol238 Kupka spolu s autory Vorlem a Vojarem ve svém článku sice dokonce reagují na kritiku ze strany estetiky239. Ovšem překvapivě se článek vyvíjí tak, že po tom, co se v první části se věnují relevantním argumentům estetiky, které byli použity v kritice použity, se článek překvapivě vyvine tak, že celý zmíněný úvod ignorují: „Problematika vlivu na estetickou 234 Tamtéž, s. 70. 235 Tamtéž, s. 75. 236 Tamtéž, s. 78. 237 Na tomto se shodují čeští autoři metodik hodnocení krajinného rázu – Bukáček a Matějka (1999), Vorlel a kol. (2004 a 2006), Míchal (1999) a Löw a Míchal (2003), Vorel (2007). 238

Kupka J., Vojar J, Vorel.I: Intersubject agreement in evaluating the visual attractiveness of landscape. Journal of Landscape Studies, 4/2010.

239

Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009.

- 66 -

hodnotu je však v hodnocení krajinného rázu velice sporná, jelikož může být snadno zneužita k celkovému zpochybnění objektivity hodnocení krajinného rázu. To proto, že estetická hodnota bývá brána jako výhradně subjektivní koncept, se kterým se jen velmi obtížně pracuje... Chceme-li zavést legislativu pro ochranu esteticky cenné krajiny, zůstává klíčová otázka, jak vlastně měřit estetickou hodnotu. Je vůbec možné použitelně hodnotit estetickou hodnotu skutečné krajiny? Nakolik může legislativa přisuzovat význam estetické zkušenosti se smyslovým, zejména pak vizuálním požitkem? Velmi šikovná předběžná ,redukce‘ je nezkoumat estetickou hodnotu, nýbrž vizuální přitažlivost krajinné scenérie.“ 240 Přestože autoři hlásají redukci, nakonec článku se stejně hovoří o estetické hodnotě. Nejenže si tedy kladou otázku, jak měřit estetickou hodnotu, která vzniká na základě estetického prožitku coby velmi komplexního aktu, ale navíc opět chápou estetickou zkušenost ve vztahu k pouhým smyslovým zážitkům („přitažlivost“) či „vizuálnímu prožitku“. Pro změření objektivní estetické hodnoty používají tzv. Dvořákův teorém. Ten jim má sloužit k provedení kvantitativního výzkumu estetických preferencí určité skupiny lidí. V tomto výzkumu figuruje přiřazování číselné hodnoty k fotografiím vybraných krajin. Dvořákův teorém byl již nedávno předmětem kritiky, kterou na účet krajinářů adresuje právě Zuska, vedoucí Katedry estetiky FF v Praze, a jehož kritiku dokonce autoři zmiňují. Dvořákův teorém dosazuje do matematického vzorce pojmy jako harmonie a komplexnost, z nichž oba jsou příliš problematické na to, aby mohly být takovým způsobem redukovány. Navíc ještě Kupka cituje v jiné publikaci Míchalovo pojetí Dvořákova teorému, kde Míchal vyvozuje závěr, „že estetika (jako věda) nemá monopol na všestranné hodnocení všech jevů, které se podílejí na vzniku, modalitě a váze estetické hodnoty krajiny, a že snaha o objektivní estetické hodnocení krajiny vyžaduje přípravu podkladů přesahujících kompetence estetiky.“241 K tomu však ještě Míchal spolu s Löwem dodávají, že „estetické analýzy krajiny byly zatím většinou prezentovány bez uznání spojitosti s vývojem obecných životních způsobů a situací.“242 Problém je jednak, že ani Dvořákův teorém tyto spojitosti neřeší, a jednak že autor nereflektuje rozdílnost estetického postoje od postoje praktického a teoretického. Předmětem moderní estetiky jsou navíc i taková témata jako každodenní život. Co se 240 Kupka J., Vojar J, Vorel.I: Intersubject agreement in evaluating the visual attractiveness of landscape. Journal of Landscape Studies, 4/2010, s. 223. 241 Kupka, J.: Krajiny kulturní a historické: vliv hodnot kulturní a historické charakteristiky na krajinný ráz. Praha. České vysoké učení technické v Praze, 2010;

Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno:

Lesnická práce, s.r.o. 2003, s. 88,89. 242 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, s. 88.

- 67 -

Míchalova výroku, že „estetika nemá monopol na všestranné hodnocení všech jevů, které se podílejí na vzniku, modalitě a váze estetické hodnoty krajiny“ týče, nabízí se otázka, která věda by měla mít k chápání estetické hodnoty reflektovaný přístup, když už ne estetika. Obecně omezení prožitku, a to jakéhokoli,

na pouhou vizuální stránka lidského

vnímání je velmi komplikovaná. Vizuální svět se neomezuje pouze na aktuální vizuální pole – i svět mimo toto pole je spoludán, spoluintendován, a je tedy rovněž přítomen. Podobně se to má například i se „zadními“ stranami objektů, které aktuálně nevidíme, ale stále s nimi uvažujeme. Od vizuálního horizontu percepce pak nelze oddělit další smysly a reakci vědomí. Estetický zážitek krajiny tak skýtá jeden z nejkomplexnějších prožitků, jichž je člověk schopen.243 Zrak jako smysl lze jen těžko oddělit od dalších dějů a to samé platí i s jinými smysly. Pokud například vnímáme hudbu, nelze ji omezit pouze na pouhou smyslovou percepci244. V estetických jevech se ukazuje vzájemné propojení vnímání, představivosti, paměti a dalších činností vědomí – právě zkoumání těchto propojení tvoří podstatnou část předmětu estetiky.245 Většina lidí, včetně školených profesionálů, má problém přiřadit své mentální obrazy k reálným fotografiím krajiny. Přírodovědné a technovědné výzkumy aktivního utváření významů prostřednictvím vjemových a epistemických praktik dokazují, že obrazové teorie vjemu jsou zavádějící246. Celkový obraz může být značně obohacen, budeme-li se soustředit na pohyb. Tim Ingold247 tvrdí, že pohyb je důležitý rozměr pro dostatečné porozumění vjemovým a epistemickým praktikám – to proto, že naše znalost krajiny „nevzniká přechodem z omezené, lokální perspektivy do perspektivy široké a globální, nýbrž přecházením z místa na místo“.248. Krajinní architekti vědí, kde se nacházejí a jak je jejich umístění důležité, nikoliv díky tomu, že by se na zem snášeli z map, plánů a jiných „pohledů odnikud“, ale naopak díky tomu, že se jim postupně otevírají „pohledy odněkud.“ Člověk si nezačne pohledů, které popisuje, všímat až poté, co se dopravil na pozorovací stanoviště – 243 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, s. 31. 244 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, s. 18. 245 Tamtéž, s. 19. 246

Büscher, M.: Vision in motion, v: Environment and Planning, 28/2006, s.23.

247 Ingold T, :The perception of the environment. Essays in livelihood, dwelling and skill. London: Routledge 2000. 248 Ingold T, :The perception of the environment. Essays in livelihood, dwelling and skill. London: Routledge 2000, s. 227.

- 68 -

tyto pohledy se odhalují průběžně s tím, jak se pohybuje krajinou. Pohyb je tedy při vnímání krajiny zcela zásadní249. I architekt, který navrhuje nějaký veřejný prostor, ho vnímá zcela jinak, pokud pracuje s fotografiemi (které navíc sám pořídil a tudíž zná i širší souvislosti než pouhý výřez), s 3D simulací a pohybem v reálném prostoru. Ne nadarmo se často architekt navrhující veřejný prostor vrací v průběhu navrhování na místo, neboť ani fotografie ani 3D model nenavodí zážitek, který architekt zažívá přímo na místě. Naskýtá se tedy otázka věrohodnosti hodnocení fotografií, které nejsou ani umělecké a ani pořízené hodnotitelem. Informace o krajině, které se tak při hodnocení fotografií krajin k hodnocenému dostávají, jsou redukovány na absolutní minimum. Vraťme se ještě k otázce, kterou si kladou Vorel a kol.: „Nakolik může legislativa přisuzovat význam estetické zkušenosti se smyslovým, zejména pak vizuálním požitkem 250?“ Když pomineme opětovné mísení vizuálního prožitku s prožitkem estetickým, co se týče legislativy, zdá se být situace daleko problematičtější. V současné době neexistuje převáděcí předpis, který by stanovil podrobnosti ochrany krajinného rázu, jež předpokládá zákon v § 12 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Jak píše Cibulka251, pro aplikaci § 12 zákona je v praxi především problémem absence metodiky, která by byla schválena ministerstvem. Podle Cibulky základním nedostatkem dosud zpracovaných metodik je, že řeší hlavně vstupní a tedy jednodušší část problému – jak zjistit a vyhodnotit úroveň narušení krajinného rázu. Neřeší složitější, návaznou a nejdůležitější část – jak má orgán se zjištěnými skutečnostmi naložit ve správním řízení. Když však meziresortní komise ustanovená Ministerstvem životního prostředí diskutovala o několik variantách metodických pokynů, došla k poznání, že si mezi sebou členové komise nerozumí ve výkladu základních pojmů252. Zde se odráží způsob jakým autoři metodik pojímání estetický a kulturní rámec krajinného rázu: Na základě nejednotnosti výkladu mezirezortní komise doporučila ministerstvu, aby o výklad pojmů byla požádána výkladová komise ministerstva životního prostředí. Ta dospěla k názoru, že „zákon v předmětných ustanoveních chrání výhradně estetické a harmonické aspekty krajiny, vnímané a hodnocené výhradně smysly, především zrakem“ a že „cílem ochrany není konzervace stávajícího stavu krajiny, ale zachování 249

Büscher, M.: Vision in motion, v: Environment and Planning, 28/2006, s.23.

250 Kupka J., Vojar J, Vorel.I: Intersubject agreement in evaluating the visual attractiveness of landscape. Journal of Landscape Studies, 4/2010. 251 Cibulka, J.: Vymezení podrobností ochrany krajinného rázu, v. Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 57. 252 Tamtéž, s. 57.

- 69 -

(udržení) estetických a harmonických hodnot krajiny.“253 Pokud pomineme, že toto tvrzení de facto říká, že hodnotíme smysly, je tato definice významným důkazem, že odborníci věnující se hodnocení krajinného rázu jednoduše nereflektují základní poznatky estetiky.

6.2.3 Estetická hodnota, norma a vkus Míchal a Löw254 zmiňují, že intuitivní hodnocení je pro „jakékoliv estetické hodnocení málo platné, neboť bývá subjektivisticky individuální nebo pasivně konformní se skupinovým míněním (myšleno s estetickou normou)“ Vzápětí však toto tvrzení zcela obrací: „Ti, kdož neuznávají objektivní estetické hodnoty, ulpívají na správném postřehu, že ,krásu každé oko vidí jinde‘. Objektivní estetická hodnota podle nich neexistuje a její hledání představuje pseudoproblém. Estetická hodnota je podle nich podmíněna jedině a výlučně subjektivním prožíváním. Lze věcně doložit, že tento značně rozšířený názor je naprosto nesprávný.“ Objektivní estetickou hodnotu pak demonstrují například na tzv. normativních estetických názorech, čímž se tedy od normy z první uvedené citace neodvrací, a navíc tvrdí, že normativní estetické názory hledají podstatu objektivních estetických hodnot přímo ve fyzických vlastnostech vnější formy (u krajiny např v její výtvarné kompozici), tedy na straně objektu, nezávisle na hodnotícím subjektu. Tím by ovšem nešlo o hodnocení estetické, které je závislé na vztahu subjektu s estetickým objektem, a je opět těžko představitelné, že by výtvarná kompozice krajiny existovala nezávisle na člověku. Problémem také je, že přestože pravidla pro formální kompozici neudala konkrétní hodnotící osoba, která tedy pouze pasivně konformě (jak zmiňuje Míchal v první větě) uplatňuje pravidla, stejně pochází od osoby/osob jiných, které svým subjektem přispěly k tvorbě pravidel. Navíc i kdyby byly pravidla sebe lépe matematicky vyjádřena, je těžko představitelná jejich univerzální platnost v použití na krajinu. Navíc při nich dochází opět pouze k jakési reprodukci dobové normy nebo vkusu. Přestože Sklenička255 cituje například Zusku256, který srozumitelně pojednává o problematice estetické hodnoty „Krása je závislá na vnímateli, což ale neznamená, že je libovolná, že můžeme čemukoli přiřknout status krásného.“, o kus dál zmiňuje ošemetnost, kdy se dopravnímu inženýrovi může dálnice napříč Českým středohořím zdát vrcholem dokonalosti a krásy, zatímco pro přírodovědce či vlastníka domku poblíž může být symbolem 253 Tamtéž, s. 58. 254 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, s. 75. 255

Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003, s. 128.

256 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001.

- 70 -

ošklivosti a nepohody. Zde ovšem Sklenička opět neuvažuje o estetickém soudu jako o hodnotícím reflektovaném soudu, a navíc nebere v potaz další informace v jím citované publikaci, kde Zuska na jiném místě píše, že přestože je estetická hodnota záležitostí nadindividuální, ovšem tvořená z dílčích subjektivních, nemůžeme tvrdit, že adekvátní estetické hodnocení je záležitostí většinového názoru. Celkově se tedy autoři spíše než o objektivní přístup, který u formování estetické hodnoty není možný, neboť ta vzniká vždy v estetickém postoji, ve kterém je vytvářen vztah mezi vnímatelem a vnímanou věcí, odvolávají na normu a obecný vkus, který závisí na mnoha faktorech, jako jsou např. věk, zkušenosti všeho druhu či kulturní pozadí. Zdá se, jako by namísto snahy zamyslet se nad vlastním expertním hodnocením, které může dosahovat určité adekvátnosti, chtěli raději přiřknou větší relevanci většinovému názoru. „Estetická funkce činí z věci, která je jejím nositelem, estetický fakt bez jakéhokoli dalšího zařazení; proto se často projevuje jako prchavý záblesk přebíhající po věcech, jako náhoda vzešlá z jedinečného okamžitého vztahu mezi subjektem a danou věcí. Estetická norma je je naproti tomu síla, která estetický postoj člověka k věcem reguluje.“257 Ani norma, ani objektivní estetická hodnota ve smyslu „zkoušky časem“, nemají statickou povahu. Rozporná povaha estetické normy spočívá v napětí mezi překvapivostí, jedinečností a bezprostředností nenormovaného estetického vztahu a mezi požadavkem na obecné uznání, stálost a směřování k pravidlu u normovaného estetična.258 Estetické normy nemohou nikdy dosáhnout plné stability a závaznosti, neboť by se tak změnily z norem v zákon a vývoj by ustal, estetično by se automatizovalo, přestalo by podněcovat k novosti a přestalo by existovat jako takové. 259 V běžném životě si usnadňujeme břemeno neustálého rozhodování, volby a hodnocení využíváním norem, ustálených, osvojených a společností přijímaných vzorů a vzorců, přijatých způsobů řešení, které se automatizují – o mnoha volbách proto člověk v zásadě nepřemýšlí. Totéž platí i ve sféře estetického hodnocení a v aktivitách, které se podřizují estetické normě, jako jsou móda nebo vkus.260

6.2.4. Krása, harmonie Estetická dimenze krajiny bývá, alespoň v České republice, spojována s krásou a harmonií. 257 Mukařovský, J.: Kapitoly z české poetiky I. Praha: Svoboda, 1948, s. 41. 258 Chvatík, K.: Strukturální estetika. Brno: Host – vydavatelství, s.r.o. 2001, s. 75. 259 Chvatík, K.: Strukturální estetika. Brno: Host – vydavatelství, s.r.o. 2001, s. 78. 260 Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, s. 79.

- 71 -

Jak se v kapitole ukáže, obě spolu úzce souvisí. Krása však bývá často spojována s krajinnou scenérií a tedy rozlišováním krásnější scenérie od scenérie méně krásné či ošklivé. V tomto směru je třeba se zamyslet, nakolik je tento přístup vhodný pro uvažování nad estetickou dimenzí krajinného rázu. V uvažování o kráse je možné sledovat dvě linie: krása je buďto chápána jako „objektivní“ vlastnost předmětu, nebo předmět působí takovým způsobem, že odkazuje k čemusi „za ním“. Podstatné však je, že krása, jinými slovy jednota v mnohosti, harmonie, estetická hodnota, estetično, je vlastnost estetického objektu. Snadno tedy nahlédneme, že abychom takovou krásu spatřili, musíme k vytvoření estetického objektu vyvinout aktivitu, a tudíž se na konstrukci prožitku krásy spolupodílíme.“261 Pojetí krásy se zdá být u autorů metodik poněkud zmatené. Například Sklenička262 na jedné straně cituje Zusku a konstatuje, že „krása je závislá na vnímateli,“ nicméně na straně druhé zároveň tvrdí, že přesto, že je typickou vlastností člověka radovat se nejvíce z toho, čemu sám dává formu, „jedinou objektivně krásnou je krajina bez zásahu nebo s minimálními zásahy člověka, tedy krajina relativně přírodní.“ To, o čem zde Sklenička hovoří, můžeme nazvat pozitivní estetikou – ta má za to, že čistá příroda je vždy krásná a nejde o ní vynášet negativní soudy. Tento přístup však zatím nebyl důsledně obhájen a představa, že by celá škála přírodních objektů spadala pod stejnou estetickou hodnotu, je prozatím neudržitelná263. Navíc na historickém vývoji vnímání krásy krajiny můžeme vypozorovat, že krajiny, které byly považovány za krásné či malebné, byly převážně spojené s lidským zásahem do krajiny. „Krajiny, které jsou člověkem vnímány jako půvabné či harmonické, představují v drtivé většině staré kulturní regiony s pomalu rostlým prolínáním lidských a mimolidských složek...“264. Tím však inkonzistence v metodikách nekončí. Míchal a Löw265 tvrdí, že základem estetické hodnoty – krásy – je projev plynoucí z hlubinné vazby na celou evoluci lidského rodu a vycházející ze základní genetické výbavy organismu. Kromě toho, že tímto autoři zcela opomíjí krásu jako estetickou hodnotu vzniklou na základě zaujetí estetického postoje a naplněním estetické situace, odvolávají se tak na tzv. evoluční teorie. Tyto teorie zjednodušeně vycházejí z myšlenky, že naše estetické preference pro určité typy krajiny 261 Tamtéž, s. 77-79. 262 Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003, 187-189. 263 Budd, M.: „The Aesthetics Appreciation of Nature“, v: British Journal of Aesthetics 3/1996, s. 125. 264 Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Praha: Vesmír s.r.o. 2000, s. 236,234. 265 Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003, s. 29,30.

- 72 -

vycházejí z evolučního vývoje. Jaké krajiny údajně preferujeme, to se liší teorii od teorie – známé jsou například habitat theory, prospect refuge theory, a populární savanna theory266. Všechny teorie jsou však poměrně problematické (nejvíce pak savanna theory)267 a nejsou vůbec schopny vysvětlit některé jevy, například oblibu hor či pralesů. Přestože se k některým zjištěním evoluční psychologie dá přihlédnout, například k preferenci přítomnosti zelených rostlin a vody, je otázkou, nakolik tato zjištění mohou být užitečná pro ochranu krajinného rázu, krajinnou architekturu či plánování – evolučně preferované požadavky totiž splňuje značná škála prostředí268. Podobně tak hojně používaný argument o preferenci vycházející s vyšší biodiverzity není schopen vysvětlit, proč jsme mnohdy schopni upřednostňovat oblasti s menší biodiverzitou před těmi rozmanitějšími. Důležitým faktem v otázce původu našich estetických preferencí je, že „náš estetický postoj ke krajině je výsledkem dlouhého kulturního vývoje a sama evropská civilizace k němu dospěla až v novověku“269. Klíčovou roli v historii vnímání krajinného rázu hraje proces „učení se vnímat“, nebo možná spíše „stávat se ve vnímání citlivějším“. Pro vnímání krajiny v Evropě měla značný význam idea malebné a krásné krajiny. Naopak v Americe byla oceňována příroda divoká a celkově zde pro vnímání krajiny vzniklo zcela jiné zázemí. Dokonce i Humboldt byl při svých cestách po Americe zasažen horami a měl pak velký podíl na popularizaci jejich obliby širšími vrstvami v Evropě. Tyto kulturní odlišnosti nejsou evoluční teorie schopny vysvětlit270. Z historie pojetí krásy vyplývá, že její vnímání bylo vždy závislé na dané době. V konkrétní době si činilo pojetí krásy nárok na absolutní pravdu, 266 Teorie Jaye Appletona habitat theory zjednodušeně tvrdí, že estetické uspokojení při pohledu do krajiny zakoušíme nejvíce v místě, které na nás díky svému soubor rysů působí jako vhodné k přežití. Opět Appletonova prospect-refuge theory zase říká, že člověk hodnotí pozitivně ty krajiny, které nabízejí možnosti jak vidět a nebýt viděn. Savanna theory, teorie Orianse, vychází z předchozích dvou teorií a tvrdí, že moderní lidé mají vrozenou preferenci pro krajinu savanového typu, protože nejlépe odpovídá prostředí, na které jsou evolučně adaptovaní. Zmíněné tři teorie jsou však velmi problematické – viz Stibral, K., Stella, M.: Opravdu máme rádi savanu? Aneb biopsychologická východiska vnímání krajiny, v: Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 8-21. 267 Problematice se věnují Stibral, K., Stella, M.: Opravdu máme rádi savanu? Aneb biopsychologická východiska vnímání krajiny, v: Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009. 268 Tamtéž, s. 8-21. 269 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, s. 10. 270 Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005.

- 73 -

nicméně ve skutečnosti byly jen dílčími postřehy či pravdami v procesu poznávání krásna271. Daleko důležitější pro uvažování o kulturně-estetickém rámci je v současné době pojem harmonie. Ten se totiž vyskytuje v legislativě upravující ochranu krajinného rázu. V platném znění zákona 114/1992 Sb.272 se můžeme dočíst: „Zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině“. Pojem harmonie je možné nalézt ve všech zmíněných metodikách – nejčastěji pak ve spojení „harmonické měřítko“ či „harmonické vztahy v krajině“. Harmonické měřítko krajiny „vyjadřuje soulad měřítka krajiny s měřítkem jednotlivých krajinných prvků, tedy takového členění krajiny, které odpovídá harmonickému vztahu činností člověka a přírodního prostředí. Z hlediska fyzických vlastností krajiny se jedná o soulad měřítka celku a měřítka jednotlivých prvků“273. Harmonické vztahy v krajině pak vyjadřují „soulad činností člověka a přírodního prostředí (absence rušivých jevů), trvalou udržitelnost užívání krajiny, harmonický soulad jednotlivých prvků krajinné scény“274. Při hodnocení krajinného rázu se stanovuje „prostorové rozmístění, kvantitativní parametry (hodně nebo málo, malé nebo velké) a kvalitativní parametry (uplatnění rozhodující, významné, zanedbatelné) krajinných prvků, zejména však jejich vzájemné vztahy (harmonické či konfliktní).“275 Podle Míchala276 tak jde v hodnocení převážně o „významné krajinné prvky a zvláště chráněná území (v kompetenci ochranářů), kulturní dominanty a nemovité památky (v kompetenci památkářů) a harmonické měřítko a harmonické vztahy v krajině (náplň činnosti územních plánovačů, architektů, krajinářů a urbanistů).“ Míchal mluví také o vysoké přírodní hodnotě, kterou vnímá v harmonické interakci mezi ekosystémy277. Bukáček a Matějka dokonce hovoří i o harmonii přirozených 271 Šindelář, D.: Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umění 1958, s. 194. 272 Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny 273 Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2006. 274 Tamtéž. 275 Tamtéž. 276 Míchal, I.: Metodika hodnocení krajinného rázu Agentury ochrany přírody a krajiny ČR – Problémy a výsledky, v: Vorel, I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999. s. 111116. 277 MíchalHAL, I. a kol. Hodnocení krajinného rázu a jeho uplatňování ve veřejné správě. Metodické doporučení. Praha: AOPK ČR, 1999, 41 s.

- 74 -

zvuků, kdy pozitivní vliv umělých charakteristik v krajině zaznamenáme tehdy, pokud „...zvukem nepřehluší harmonii přirozených zvuků....278“ Dále zmiňuje, že „návrh spočívá v dílčí ochraně pozitivních a některých neutrálních charakteristik, dále v ochraně prostorových charakteristik, které svou kombinací vytvářejí harmonický charakter krajiny.“279 Jak vidíme, harmonie se v metodikách často vyskytuje v různých souvislostech: buďto jako harmonie mezi přírodní a kulturní složkou, nebo jako harmonie mezi jednotlivými znaky ve struktuře krajiny, či jako harmonie mezi ekosystémy. Spojování harmonie s krásou sahá daleko do historie280. V pojetí krajinného rázu však v používání tohoto pojmu lze vysledovat jisté úskalí, a to především proto, že krajinnému rázu nejde ani tak o krajinu harmonickou či krásnou, jako spíš o odlišnosti a jedinečnosti konkrétní krajiny, ať je jakákoliv. Nemůžeme se tedy omezit na pouhé konstatování, že v každém krajinném rázu budeme hledat harmonické měřítko či harmonii. Způsob, jakým je ono harmonické měřítko dnes chápáno, velmi úzce souvisí s dobou, kdy se v Evropě pojem krajinný ráz formoval. Na jeho formování měl podíl romantismus: „lidové umění, které romantismus vyzvedl a jež se od té doby ukázalo mnohonásobným oplodnitelem umělecké tvorby, bylo před romantismem pokládáno za divočinu vážné pozornosti nehodnou“281. K tomuto proudu se poté přidal jednak rostoucí nacionalismus a s ním spojená snaha odůvodnit spojitost národa s jeho národní krajinou, jednak rostoucí zásahy do krajiny spojené s postupujícím pokrokem společnosti. Na konci 19. století a začátku 20. se tak začaly objevovat úvahy o harmonickém charakteru krajiny, který měl být výsledkem dlouholeté tradice prolínání kulturní a přírodní složky národní krajiny. Jak zmiňuje Librová282, představa o rolníkově potřebě harmonické krajiny je zatížená idealismem a romantismem. V případě kulturní krajiny máme často tendenci si historické etapy jejího vývoje idealizovat. „Vycházíme-li z tradovaných představ o vlastnostech našich dědů, soudíme pak, že cit současných zemědělců pro krajinu značně upadl.“283 278 Bukáček, R.: Preventivní hodnocení krajinného rázu rozsáhlejšího území – metodika a možnosti jejího využití, v: Vorel, I., Sklenička, P.: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: 2006. s. 91-98. 279 Tamtéž, s. 91-98. 280 Šindelář, D.: Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umění 1958, s. 183-196. 281 Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966, s. 73. 282 Librová, H.: Sociální potřeba a hodnota krajiny. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987. s. 134. 283 Tamtéž, s. 134,

- 75 -

Tento odkaz minulosti můžeme aplikovat na krajinu obecně, avšak pokusíme-li se jej použít pro hodnocení rázu krajiny, jeví se být poněkud matoucím kritériem. Znamená to snad, že každý krajinný ráz je harmonický? Nebo že všechny „původní“ rázy byly harmonické a my je teď buď chráníme, nebo navracíme k onomu stavu? Harmonie a krása také až příliš korespondují s oceňováním krajinných scenérií – ne nadarmo je pojem krajinné scenérie v hodnocení krajinného rázu stále aktuální. V hodnocení krajinného rázu se sice identifikují znaky, které tvoří strukturu konkrétního krajinného rázu, přitom však podobný přístup v hodnocení estetickém nenalézáme, ten se vágně omezí na harmonické měřítko, harmonické vztahy či ne blíže specifikovanou estetickou hodnotu. Přitom zcela zásadní potenciál estetického rámce krajinného rázu se nachází právě v oné jedinečnosti, odlišnosti a rázovitosti. Už Humboldt, který jako první formuloval pojem „charakter krajiny“, zmiňuje: „Uvažování nad individuálními charakteristikami krajiny a nad uspořádáním terénu v určité oblasti vytváří nový zdroj požitku, probouzí dojmy....284“ Dovolím si zde zopakovat specifičnost estetického postoje, jenž je zároveň postojem proměňujícím člověka, který jej zaujímá: „Jen estetická funkce dokáže udržovat člověku vůči universu postavení cizince, jenž vždy znovu přichází do do krajů neznámých s pozorností neotřelou a nastraženou, jenž vždy nanovo uvědomuje si sebe tím, že se promítá do okolní skutečnosti a okolní skutečnost tím, že jí měří sebou.285“ Právě specifický charakter krajiny nám nabízí nové podněty, je vodítkem ke změně horizontu, dovoluje nám konfrontovat své zažité a strnulé pojetí světa s pojetím novým, a nebo naopak nám umožňuje, po konfrontaci s jinou krajinou, zahlédnout krajinu našeho domova z jiného úhlu pohledu. Navíc spektrum estetických prožitků je rozmanité a nelze si představovat, že pouze prožitek harmonie má vyšší hodnotu než třeba prožitek disharmonie. Jak píše Mukařovský,286 dnešní estetika „došla dokonce k názoru, že v končinách tzv. nevkusu nebo vkusu neškoleného – často jen zdánlivě neškoleného – mají leckdy své kořeny vrcholné estetické projevy.“ Často se například v hudbě disharmonie dosahuje úmyslně. Také pojem vznešeno, který dal romantikům zcela nový podnět v poznání a vidění světa, vedoucí například k oblibě hor, byl pojmem ambivalentním, pojmem, ve kterém člověk pociťoval například údiv či až negativní pocity. I „neharmonický“ krajinný ráz, kde převažují jen určité složky, může obsahovat potenciál zcela intenzivnějšího estetického prožitku než pouhá „harmonická“ krajina. Pojem krajinný ráz ukrývá velké 284 Cosmos, 2,3 285 Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966, s. 70. 286 Tamtéž, s. 73.

- 76 -

množství podnětů či kvalit pro estetický prožitek a bylo by škoda tyto podněty udusat pouhým zaměřením se na pojetí harmonické krajiny či scenérie, které mají navíc svůj hluboce zakořeněný původ v nereflektovaném kulturním rámci.

6.3. Struktura a znaky v pojetí krajiny a jejího charakteru Pro charakter krajiny jsou v jeho hodnocení a výzkumu podstatné pojmy struktura a znak. „Znak krajinného rázu je jednotlivá část krajiny, podílející se na utváření krajinného rázu.“ 287 Znaky pak tvoří strukturu charakteru krajiny. Při hodnotovém vyjádření „kvality“ krajinného rázu se posuzují významnosti (například dominantní, spoluurčující, neutrální) znaků a jejich jedinečnost288. Pojetí znaků krajinného rázu obsahují všechny metodiky jeho hodnocení. Jakkoli se v krajinném výzkumu může zdát, že tyto pojmy jsou součástí objektivního výzkumu a nepotřebují reflexi, není tomu tak. Pojmy znak a struktura úzce souvisí se strukturalismem a sémiotikou. Strukturální myšlení se rozvinulo především ve vědách, jako jsou matematika, biologie či lingvistika, „v jejichž vlastní problematice je implicitně obsaženo, ale jen zřídka kdy tematizováno.289“ Strukturalismus vznikl jako vzpoura proti mechanistickému smýšlení a pozitivismu, které celek rozkládaly na mechanický souhrn částí. Strukturalisté se stavěli proti aplikaci pozitivistických metod, je se osvědčily při zkoumání určité sféry neživé přírody, na oblast života, vědomí a kultury. Přesto však trvali na vědecké interpretaci těchto oblastí290. Klasický strukturalismus považuje strukturu za v zásadě uzavřenou a jazyk či kód pojímá jako jistou formu zákonodárství – každý se musí podrobit systému jazyka, aby mu bylo porozuměno. Proti tomuto pojetí se staví poststrukturalismus. Jeho představitel Jacques Derrida se vymezil proti pojetí znaku v klasickém strukturalismu, kde je význam znaku dán strukturou jazyka. Tato klasická „struktura pak umožňuje, že pro všechny mluvčí mají znaky týž význam“ a „struktura či kód je zárukou sémantické identity znaku v komunikaci.“291 Jazyk nás podle této teorie nutí k určitému systému a zavazuje nás jej 287 Flekalová, M.: Studijní pomůcka k problematice hodnocení krajinného rázu – Úvod. Dostupné na: http://www.uake.cz/frvs/kapitoly_v_pdf/Uvod.pdf (Staženo 22. 5. 2011) 288 Salašová A. Metodické možnosti posudzovania krajinného rázu na regionálnej a mikroregionálnej úrovni, v Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006, s. 105-111. 289 Chvatík, J.: Strukturální estetika. Brno: Host – vydavatelství 2001, s. 19. 290 Tamtéž, s. 19, 20. 291 Petříček, M.: Úvod do současné filosofie. Praha: Herrmann & synové 1997, s. 174-176.

- 77 -

používat. Poststrukturalismus oproti tomu chápe strukturu v pohybu, jako věc neustále proměnlivou. „Znak nemá význam, který mu plně zaručuje preexistující systém, nýbrž význam znaku se neustále děje.“292 Strukturalismus, stejně jako výzkum krajiny, „věří v uspořádanost skutečnosti a v poznatelnost jejího uspořádání: je přesvědčen o existenci určitých objektivních zákonitostí, které... čekají na své odhalení“293. Toto pojetí znaků může mít však na poli výzkumu krajiny a jejího charakteru také svá úskalí, například budeme-li se snažit pojmout krajinu jako text. „Krajina je interpretovaný text,“ píše Sádlo294. Nicméně další částí textu tvrdí, že „Je-li tato krajina knihou, jsme spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci a rovněž písmenky nebo částmi textu této knihy... takhle uvažuje každý příchozí, začleňuje se smysluplně, nenáhodně do stávajícího kontextu a v každém okamžiku je připraven situaci přehodnotit...“295 Pokud se tedy divák začleňuje smysluplně a nenáhodně do stávajícího kontextu, sleduje určitý dorozumívací kód, na základě něhož tak činí. V jiné publikaci se můžeme setkat pro změnu s tvrzením, že „slovo vytvára nezameniteľná kombinácia písmen. Vetu vytvára sústava slov. Krajinu vytvára sústava znakov.“ Jančura a Slámová296 si pak kladou otázku, zda tyto znaky můžou vedle sebe existovat bez pravidel. Hovoří o tom, že schopnost rozumět krajině vyplývá z předpokladu identifikace znaků a jejich vnějších i vnitřních vztahů. Porušení obsahu pak vyvolává nesrozumitelný odkaz. „Porušenie pravidla usporiadanosti a kontextu znakov, vo vizuálnom odraze krajiny, vyvoláva vizuálny impakt. Vo vzťahu ku čomu vzniká narušenie (symptóm) krajiny, jej porucha? Vo vzťahu ku hodnotám krajiny ako negatívny dopad prieniku cudzorodého prvku do kontextu (súladu) znakov krajiny.“ Pojetí znaků sice může ulehčit některé přístupy v uchopování krajinného rázu, nemělo by však být považováno za něco objektivního, univerzálního a neměnného. Měli bychom 292 Tamtéž, s. 176. 293 Kubínová, M.: Poznámka o metodologii: hledání jistot, (vy)nalézané nejistoty, v: Český strukturalismus po poststrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského (1891-1975). Brno: Host 2006, s. 44. 294 Sádlo, J.,: Krajina jako interpretovaný text, v: Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994, 179-190. 295 Tamtéž, s. 180 181. 296 Jakčura, P., Slámová, M.: Significance of Historic Landscape Structures in Characteristic, v: Vorel, I., Kupka, J(Ed.): Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. ČVUT Praha, 200í, s. 27.

- 78 -

jednak reflektovat, že aplikování znaků na krajinu je spjato se sociokultrním rámcem, do kterého jsme zasazeni, a zároveň bychom měli brát v potaz redukce, jichž se tímto dopustíme, obzvlášť budeme-li se na vztahy mezi znaky snažit aplikovat určitá pravidla. Pojetí znaků ve struktuře krajiny snadno svádí k tomu, že je o ní uvažováno pouze jako o artefaktu, a může až nebezpečně zastřít možnosti pro vnímání přírody v krajině. Umělecké dílo, umělecký znak, vždy k něčemu odkazuje, k něčemu referuje, něco zastupuje ze své povahy znakové struktury. Přírodní útvary v přírodním rámci interpretace nezastupují v tomto smyslu nic. Jistěže mohou fungovat jako znaky – exemplifikují „práci“ erozních činitelů, jsou svědectvím, indexy geologických procesů apod. – a rozpoznání těchto referentů se může podílet na estetické recepci. „Nereferují však, jak bylo řečeno, způsobem záměrných znakových struktur, tedy textů.“297 Zuska uvádí příklad, kdy právě vnímání krajiny jako znakových struktur může mít negativní dopad. Je-li například na úpatí skalního útvaru umístěn nápis „Hlava paní starostky“, divák je tlačen k přijetí sociálního rámce, k interpretaci útvaru skrze zkušenost s uměním, a propadá tak systému znakových kulturních jednotek – estetično přírody ve vlastním slova smyslu se ocitá mimo jeho horizont. „Jeho recepce se omezí na rozpoznání povrchní podobnosti s jemu známým typem a u toho skončí. Bohatý potenciál estetických kvalit zůstává nevyužit. Stejně tak malebná kulturní krajina skýtá mimo jiné pocit bezpečí, jistoty chápání prezentovaného řádu, ontologickou jistotu“298.

297 Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 27. 298 Tamtéž, s. 27.

- 79 -

7. Estetika přírody Nastíněný kulturní a estetický rámec charakteru krajiny velmi úzce souvisí s aktuálním děním na poli estetiky přírody. Toto dění zdá se být obzvláště důležité dnes, kdy se společnost více než kdy jindy zaobírá svým vztahem k přírodě. Přestože jsme svědky snahy o objektivní přístup výzkumu krajiny a přírody jako svébytné složky, i tento přístup je kulturně a sociálně determinovaný. „Nejen člověkem obývaná a v různé míře kultivovaná krajina, ale i ta nejpanenštější příroda je vposledku člověkem interpretovaná, a to, dodejme, na pozadí zavedených představ, koncepcí, pojetí krajin. Jinými slovy, nejen naše představy o ideální podobě krajiny, ale sama naše schopnost vztahovat se k okolnímu prostředí jako ke krajině jsou vázány určitými ustavenými kódy kultury, do níž patříme299“ Z předchozích kapitol je patrné, že v novověkých dějinách postupně docházelo k posunu od vnímání krajiny jako způsobu nahlížení na rozmanitý přírodní celek (spojeného s estetickým obdivem), k tomu, že se krajina stala označením pro prostředí samotné. Podle současných tezí význam krajiny ve smyslu reprezentace přírodního celku upadá a krajina je dnes spíše vnímána jako nástroj či předmět přímého zasahování a manipulace s prostředím 300. Pojmy krajina a příroda jsou kvůli tomuto dění vnímány jako výrazně matoucí. Podobnou problematikou jsem se zabývala v kapitole 2.3., kde autoři Minca a Farinelli 301 přičítají toto zmatení momentu, kdy a jak vstoupil pojem krajina na pole geografie. Výsledkem je, že celek přírody je překryt celkem krajiny, čímž dochází k vytěsnění přírodního rámce nejen z krajiny, ale i z našeho vztahování se k ní – krajina se stává jakousi maskou302. Příroda zredukovaná na krajinu slouží jako životní prostředí člověka, pro kterého existence jakéhokoli přírodního elementu, jenž je nezávislý či se dokonce vzpírá zájmům obsaženým v historicky a lokálně vázané koncepci krajiny, pozbývá jakékoli vykazatelné hodnoty. Krajina je tedy vnímána jako artefakt, což způsobuje přehlížení svébytné, živé složky, kterou je příroda303. 299 Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 31. 300 Tamtéž, s. 30. 301 Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007. 302 Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 32. 303 Tamtéž, 31,32.

- 80 -

Na nejednoznačnost a matoucí charakter pojmů příroda a krajina reaguje aktuální environmentální estetika, která zmatení, jež působí pojmy krajina a příroda, navrhuje řešit jejich přepisem na pojem environment304. Jedním z hlavních dvou argumentů je pro zavedení pojmu environment je fakt, že v antropocentrickém životním prostředí, jehož hodnocení je determinováno sociálním, nikoli přírodním rámcem si pojem přírodní krajina protiřečí, neboť krajinu (at už přímým zásahem nebo zaměřením pozornosti) tvoří člověk a pojem krajina kulturní se pak jeví jako složený z významově podobných slov. Ztráta zájmu o původní pojetí krajiny souvisí také s vývojem samotné estetiky. V souvislosti s tímto je důležité zmínit pojem tzv. čistého krásna, za nímž stojí teorie Immanuela Kanta o tzv. nezainteresovaném přístupu (viz kapitola 6.2.1.) – díky tomuto přístupu jsme schopni zakoušet vyšší formu přírodního krásna, které je prožíváno samo o sobě, a nikoli ve vztahu k určitému užitku. Zatímco s Kantem, pro kterého bylo dominantní čisté přírodní krásno, estetika přírody a krajiny dosáhla svého vrcholu, celá situace se mění s následnými myšlenkami Hegela, který pojal přírodní krásno jako pouhou mdlou, zředěnou odvozeninu umění. Na konci 19. století v evropské kultuře tak byla estetika přírody podřazena estetice umělecké305. Environmentální estetika však pojmu nezainteresovanosti připisuje snížený zájem o estetiku přírody – ten měl vést k oceňování a posuzování pouze formálních, malebných vlastností krajiny306. Tento přístup měl vytvořit bariéru mezi přírodou a člověkem, který se soustředil pouze na obrazové kvality a formální kompozici a tak ho vyvázat z praktického, či kognitivního vtahování se k žitému prostředí. Oproti nezainteresovanému přístupu navrhuje environmentální estetika emocionálně a kognitivně bohatou účast (engagement) na kulturním artefaktu307. Kognitivně a emocionálně bohatá účast je ovšem problematická a nezainteresovaný přístup v sobě stále ukrývá velký potenciál pro estetický prožitek. Jak píše Zuska: 304 Viz Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 29. 305 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009, s. 44. 306 Carlson, A: „Environmental Aesthetics“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2010 Edition), Edward N. Zalta (ed.). Dostupné na: http://plato.stanford.edu/archives/win2010/entries/environmentalaesthetics/ (Staženo 25. 11. 2010) 307 Viz Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 34, 36.

- 81 -

„Domníváme se, že pokud by byl dostatečně reflektován fakt, že náš pohled je již vždy předem zatížen určitými ustavenými percepčními schématy (jako jsou například různé koncepce krajiny), potom by nemohla být preference jakéhokoliv určitého typu v naznačeném smyslu selekce určitých, normativně daných vlastností vnímaného prostředí identifikována jako případ nezainteresované percepce.308“ Taková percepce, jak pokračuje, je totiž již z definice zainteresovaná, a to právě svou determinující vázaností k určitému typu či žánru krajiny. Jistá míra zainteresovanosti může fungovat i v rámci nadřazené nezainteresovanosti estetického postoje – a to ve snaze hledat soulad se sdílenou estetickou normou, neboli soulad s převažujícím sociálním vkusem. „Takový zájem vede k utvrzování validity již zažitých a provedených estetických soudů a omezuje, až znemožňuje „svobodnou hru duševních mohutností,“ moderněji řečeno, zabraňuje možnosti rozšiřování estetického zkušenostního horizontu příslušného vnímatele.“309 Nové paradigma se tedy nezdá tak atraktivní, protože by v důsledku spočívalo v emocionální a kognitivní závislosti na kulturním artefaktu. Zde se nabízí souvislost s úskalím harmonie či krásy v estetice krajinného rázu. Právě v tomto přístupu se rejstřík ocenitelných kvalit zužuje či redukuje pouze na jeden z typů krajiny, což vede k úpadku hodnoty, která je krajině i přírodě přisuzována. Velký vliv na „znovuobjevení přírodního krásna“ měla studie Ronalda W: Hepburna Současná estetika a opomíjení přírodního krásna310. Ten, kromě toho, že připisuje hlavní vliv na snížení zájmu o přírodní krásy Heglovu podřazení estetiky přírody pod estetiku umění – a tedy artefakt, snaží se poukázat na svébytnost přírodního světa a zamýšlí se tak nad tím, čím se estetické zážitky přírody liší od zážitků s uměním. Dochází tak k velmi zajímavým výsledkům, které jsou v současné době velmi aktuální. Jako příklady uveďme: ve světě přírody nikdy nejsme jen pouze diváci, nýbrž i aktéři. Dalším tvrzením je, že přírodu nemůžeme omezit definitivním kontextem a tedy dejme tomu při jejím prožitku na ni aplikovat jakýsi rám, jak to má ve zvyku dělat umění. Hepburn dále tvrdí, že estetická zkušenost by neměla být zaměřena pouze na tvary, barvy a vzory – a tedy její formální kvality. Uvědomení si přírodního fenomén je tak podle něj v zakoušení přírody zásadní 311. Fragmenty pohlceného celku přírody totiž přináší evidenci o dějích zcela nezávislých na

308 Tamtéž, s.35. 309 Tamtéž, s. 35. 310 Hepburn, R. W.: Contemporary Aesthetic and Neglect of Natural Beauty, v: Wiliams, B., Montefiore, A. (Eds.): British Analytical Philosophy, London: Routledge 1966. 311 Budd, M.: „The Aesthetics Appreciation of Nature“, v: British Journal of Aesthetics 3/1996, s. 117.

- 82 -

záměrech a cílech lidského snažení312. Přestože je krajinný ráz také součástí krajiny a tedy „masky“ která může zastírat svébytnost přírody, je přesto možné v tomto pojmu nalézt shodné prvky se svébytností celku přírody. Krajinný ráz, pokud se neomezí jen na strohé hledání harmonie v krajině či pouhou směs zavedených znaků, nabízí potenciál a možnost nového vidění světa a reflektování světa již zažitého

8. Závěr Jak bylo v této práci doloženo, estetický a kulturní rámec hraje ve vnímání a hodnocení krajinného rázu zcela klíčovou roli, neboť v základech tohoto pojmu stojí kulturně-estetické motivy, které jsou úzce spjaty s dobou, ve které byly formovány. Tyto motivy se nevědomě promítají i do dnešního chápání krajiny a jejího charakteru. Už v počátcích úvah o charakteru krajiny byl významným prvkem v jeho chápání člověk sám a jeho vztahování se ke světu. Nejprve byla krajina chápána jako společenství určitých zvyků a tradic, později – spolu s vývojem krajinomalby a estetického obdivu k přírodě a krajině – začala být brána jako skutečnost, jejíž unikátnost, jedinečnost a tedy charakter může zachytit pouze ruka či slovo umělce. Jako první se snažil uchopit charakter krajiny vědecky Alexander von Humboldt, který přisuzoval subjektu důležitou roli při poznávání skutečnosti. Humboldt nejenže uznával důležitost prvotního vjemu, bez kterého by poznání komplexnosti charakteru nebylo možné, ale navíc chápal jako důležitou osobnost vědce, jenž v poznávání uplatňoval svůj intelekt. Objektivně vyzkoumaná data Humboldt nechápal jako univerzální klíč k poznání, ale jako materiál, jenž pomůže vědcovu intelektu uchopit problém. Situace se pro charakter krajiny změnila v druhé půli 19. století, současně s proměnou pojmu krajina. Ten totiž nabývá duplicitní povahy – ke krajině jako k určitému způsobu nazírání na rozmanitý přírodní celek, a to formou umění či estetického obdivu, přibývá pojetí krajiny jako místa samotného a zároveň krajiny jako a předmětu výzkumu. Zatímco ještě u Humboldta byla krajina strategické čtení světa, určitý celek, k němuž je třeba přistupovat tak, abychom ho svým výzkumným přístupem nedestruovali, po Humboldtovi se tohoto pojmu zmocnila pozitivistická geografie a krajina se stala „objektivní“ sadou tvarů, nezávislých na kreativní mysli subjektu. V krajině tak na poli vědy docházelo již jen k zachycování geografických faktů a přestalo se rozlišovat mezi tvary a podstatou. 312 Viz Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007, s. 42.

- 83 -

Současně s formujícím se nacionalismem a snahou nalézt spojitost mezi německým lidem a krajinou nabylo na důležitosti další dělení pojmu krajina, a sice na krajinu přírodní a krajinu kulturní. Posléze získala na oblibě myšlenka, že pokud jsou obě tyto krajiny v harmonii, vytváří se tak specifický národní charakter. S postupujícím pokrokem společnosti a stále intenzivnějšími zásahy do krajiny se pak formovala první hnutí za ochranu specifického charakteru země, který plynul z dlouholeté tradice harmonického spojení venkovana s národní přírodní krajinou. I tímto pojetím byla na počátku 19. století popularizována snaha chránit krajinný ráz. Mnohé z těchto historických proměn chápání jsou v přístupu ke krajinnému rázu patrné dodnes. Přestože je krajinný ráz esteticko-kulturní kategorie, a tedy skutečnost závislá na spoluúčasti člověka – subjektu, nalézáme v současné době výraznou snahu zaujmout k hodnocení krajinného rázu co nejvíce objektivní přístup. Tato snaha má své kulturní kořeny zejména ve 20. století, kdy docházelo ke stále větší exaktizaci výzkumu krajiny. „Spolehlivá“ objektivistická metoda byla aplikována i na snahy chránit esteticko-kulturní hodnoty krajiny a jejího charakteru. Nicméně v metodikách věnujících se krajinného rázu, z nichž některé usilují o maximální objektivitu, je možné nalézt pojmy, které s vyloučením subjektu ztrácí na významu – jedná se například o pojmy harmonie a estetická hodnota. V současné době je však tato nereflektovaná aplikace metod přírodních věd na esteticko-kulturní rámec krajiny velkým problémem. Při snaze uvažovat o estetickém rámci v metodikách hodnocení krajinného rázu dochází k výrazným inkonzistencím a to kvůli tomu, že autoři nereflektují základní poznatky a vývoj estetiky. Například zmínku o stěžejních pojmech estetiky, jako jsou estetický postoj či estetický prožitek, neuvádí ani jedna jedna z metodik. Většinou je estetický prožitek zaměňován za pouhou libost či intuitivní vnímání. Přitom právě estetický postoj je typicky hodnotící postoj a estetický prožitek je reflektovaným aktem, při němž se formuje estetická hodnota. Navíc estetický postoj je významným vztahováním se ke světu, a to převážně proto, že má potenciál odkrývat nové významy a poznání. Z metodik vyplývá, že přestože je pojem krajinného rázu v zákoně chápán jako možnost chránit esteticko-kulturní hodnoty krajiny či o ně pečovat, autoři zcela nevyužívají možností, jaké estetika nabízí. Naopak svým ignorováním poznatků estetiky si dokonce škodí. Pokud sami přisuzují estetickému postoji a prožitku banální význam a redukují ho na pouhou smyslovou percepci, těžko naleznou v estetickém rámci oporu. Dokonce i při hledání „objektivní estetické hodnoty“ autoři zpochybňují své osobní zkušenosti a možnosti úsudku – - 84 -

aniž by si to plně uvědomovali, podstatně větší autoritu přiznávají obecnému vkusu či normě. Jistě je důležité spolupracovat s obyvateli zkoumané krajiny, avšak kvantitativní či objektivní výzkum je v nalézání esteticko-kulturních hodnot značným zkreslením. Z metodik je možné odvodit, že spíše než estetický postoj zaujímají odborníci na hodnocení krajinného rázu při nalézání estetické hodnoty postojem praktický či teoretický, což ve výsledku destruuje estetickou stránku hodnoty. Na jedné věci se však lze s autory shodnout: tak, jak si estetickou zkušenost interpretují, jim v estetickém hodnocení opravdu není užitečná. Pokud ovšem autoři metodik a odborníci na krajinu začnou reflektovat estetiku jako nauku a uznají například, že estetický soud je reflektovaným aktem, který je vzdálen od transcendentálních objektivních či univerzálních estetických hodnot, ale také zároveň od rezignujícího konstatování absolutní relativity těchto hodnot, mohou se jim odkrýt mnohé možnosti, například při uplatnění expertního soudu, který je dokonce i některými autory zmiňovaný, jako způsob hodnocení krajinného rázu. Expertní soud hraje významnou roli v mnoha vážených oblastech – jako například v oblasti výkonu soudní moci, či v psychoterapii. V obou případech je hodnocení a navrhované řešení odvislé od odborného úsudku mysli zkušeného hodnotitele, bez něhož by relevantní hodnocení komplexní neměřitelné situace vzniklo jen stěží. Jak se ukazuje závěrem práce, na vnímání krajinného rázu má velký vliv také kulturně-sociální rámec, který se schovává za „rádoby objektivními“ fakty výzkumu krajiny a krajinného rázu. Vzorce, které nás determinují ve vnímání krajiny a jejího charakteru, skýtají rozmanitá úskalí. Krajinný ráz se tak může stát jakousi strukturou daných znaků či strnulým pojetím estetických hodnot, ve kterém jsou příroda a vůbec přírodní procesy upozaděny, ne-li úplně vyloučeny. Reflektování našeho vztahování se ke krajině a jejímu charakteru prostřednictvím kulturně-sociálního rámce tak může nabídnout způsob, jak přehodnotit svůj vztah k přírodě, která je v krajině stále přítomna a kterou by bylo škoda redukovat na krajinu jako artefakt. Právě estetický postoj, na rozdíl od teoretického či praktického, vnímám pro tuto reflexi jako zcela klíčový.

- 85 -

Jmenný rejstřík Alter..........................................................................................................................................51 Berg...........................................................................................................................................52 Binka.........................................................................................................................................54 Blanche................................................................................................................................19, 24 Bukáček.......................................................................................................43, 44, 48, 49, 57, 68 Cibulka......................................................................................................................................63 Cosgrove.............................................................................................................................14, 15 Dadejík......................................................................................................................................56 Derrida......................................................................................................................................71 Disman................................................................................................................................53, 54 Drdoš.........................................................................................................................................40 Dvořák.................................................................................................................................61, 62 Farinelli.........................................................................................................................20, 21, 24 Friedrich..............................................................................................................................10, 11 Gilpin........................................................................................................................................17 Godlevská..................................................................................................................................22 Goethe.................................................................................................................................10, 17 Goffman......................................................................................................................................6 Humboldt.........................................10, 11, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 35, 40, 67, 70, 74 Ingold........................................................................................................................................63 Jančura..........................................................................................................................48, 50, 72 John...........................................................................................................................................11 Jurkovič.....................................................................................................................................33 Keller.........................................................................................................................................34 Klika....................................................................................................................................10, 34 Klostermann..............................................................................................................................10 Kučera.......................................................................................................................................43 Kuhn..........................................................................................................................................53 Kupka..................................................................................................................................56, 62 Kwa...........................................................................................................................................22 Langueval-Buquoy....................................................................................................................11 - 86 -

Librová......................................................................................................................................69 Löw...........................................................................................43, 44, 48, 49, 50, 57, 62, 64, 67 Luckman....................................................................................................................................52 Luminet.....................................................................................................................................55 Markoš................................................................................................................................53, 55 Matějka........................................................................................................43, 45, 48, 49, 57, 68 Mendel......................................................................................................................................26 Merleau-Ponty...........................................................................................................................51 Míchal.................................................................................44, 48, 49, 50, 57, 62, 64, 65, 67, 68 Minca............................................................................................................................19, 22, 25 Morris........................................................................................................................................29 Mukařovský..................................................................................................................60, 65, 70 Nagel.........................................................................................................................................51 Norberg-Schulz.........................................................................................................................42 Olwig.........................................................................................................................................14 Oťaheľ.......................................................................................................................................40 Passarge...............................................................................................................................20, 24 Peschel......................................................................................................................................24 Políčková...................................................................................................................................42 Price..........................................................................................................................................17 Ptolemaios.................................................................................................................................15 Riehl..........................................................................................................................................27 Ruskin.......................................................................................................................................29 Růžička......................................................................................................................................38 Sádlo..........................................................................................................................................72 Salašová..............................................................................................................................43, 48 Sauer........................................................................................................................19, 24, 25, 27 Schlüter.....................................................................................................................................24 Schultze-Naumburg...................................................................................................................31 Sklenička.................................................................................................................49, 65, 65, 66 Slámová.....................................................................................................................................72 Stibral..........................................................................................................................1, 3, 40, 55 Trevelyan...................................................................................................................................30 - 87 -

Vidal....................................................................................................................................19, 24 Vojar..........................................................................................................................................61 Vorel......................................................................................................43, 44, 48, 50, 57, 61, 63 Wordsworth...............................................................................................................................18 Zrzavý.......................................................................................................................................12 Zuska...............................................................................................55, 56, 57, 61, 62, 65, 66, 73

- 88 -

Bibliografie: Alter, T.: A Limited Defense of the Knowledge Argument, v Philosophical Studies, Vol. 90 Num. 1/1998. Bastian, O., Krönert, R., Lipský, Z.: Landscape diagnosis on different space and time scales – a challenge for landscape planning. Landscape ecology 3/2006. Benesch, A., Doblhammer, R.: Ochrana krajinné identity před společností – pro společnost?, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006. Berger I. P., Luckman T.: Sociální konstrukce reality. New york: Doubleday 1966. Biehlová, J., Staudenmayer, P.: Ekofašismus : Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, 1999. Binka, B: Environmentální estetika. Brno: Masarykova univerzita 2008. Bořecká, M.: Územní plánování a ochrana životního prostředí. Rigorózní práce. Brno, MU 2007. Brüggemeyer, F. J., Cioc, M.; Zeller, T. (eds.): How Green Were the Nazis? : Nature, Environment, and Nation in the Third Reich. Ohio: University Press, 2005. Budil, I. T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992. Budd, M.: „The Aesthetics Appreciation of Nature“, v: British Journal of Aesthetics 3/1996. Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999. Bukáček, R., Matějka, P. Hodnocení krajinného rázu v CHKO ČR – návrh metody, v: Ochrana přírody ročník 3/1997. Büscher, M. (2006) Vision in motion, v: Environment and Planning, 28/2006. Capra, F.: Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha:. Dharma gaia 2002. Carlson, A: „Environmental Aesthetics“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2010 Edition), Edward N. Zalta (ed.). Dostupné na: http://plato.stanford.edu/archives/win2010/entries/environmental-aesthetics/ (Staženo 25. 11. 2010) Cibulka, J.: Vymezení podrobností ochrany krajinného rázu, v. Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006. Cosgrove, D. 2004. Landscape and Landschaft. Lecture delivered at the “Spatial Turn in - 89 -

History” Symposium, German Historical Institute, February 19, 2004. 61 – buletin Dadejík, O., Zuska, V.,: Krajina jako maska přírody: estetika subverze versus estetika konformity. Estetika, 1–4/2007. Debonska, M. Hledání jednoho z aspektů krajinné identity, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006. Disman M.: Co je vlastně věda? In: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum 1993. Dominick, R. H. The Environmental Movement in Germany : Prophets and Pioneers, 18711971. Bloomington: Indiana University Press, 1992. Entriken, J. N., Brunn, S. D (eds.): Reflections on Richard Hartshorne's the Nature of Geography. (Occasional publications of the Association of American Geographers). Washington DC: Association of American Geographers 1989. Farinelli, F.: Geografia. Un’introduzione ai modelli del mondo. Turin: Einaudi, 2003 Farinelli, F.: I segni del mondo. Immagine cartografica e discorso geografico in età moderna. Florence: La Nuova Italia 1992. Flekalová, M.: Studijní pomůcka k problematice hodnocení krajinného rázu – Úvod. Dostupné na: http://www.uake.cz/frvs/kapitoly_v_pdf/Uvod.pdf (Staženo 15. 5. 2011) Gilpin, W., Humphreys, R.,: Observations on the River Wye. London. Pallace Athene 2005. Godlewska, A.M.C.: Geography unbound:French geographic science from Cassini to Humboldt. Chicago: University of Chicago Press. 1999. Goffman, E.: Frame analysis: an essay on the organization of experience: Boston : Northeastern University Press, 1986. Hepburn, R. W.: Contemporary Aesthetic and Neglect of Natural Beauty, v: Wiliams, B., Montefiore, A. (Eds.): British Analytical Philosophy, London: Routledge 1966. Horyna, J., Štěpán, I., Blecha., Šaradín.: Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s. r. o. 2002. Humboldt, A. von: Ansichten der Natur. Stuttgart: Cotta, 1969. Humboldt, A. von: Cosmos: A sketch of a physical description of the universe, volume 1 - 5. London: H.G. Bohn, 1849 – 1852. Humboldt, A. von: Cosmos: A sketch of a physical description of the universe, volume 2. London: H.G. Bohn, 1849b. Chvatík, K.: Strukturální estetika. Brno: Host – vydavatelství, s.r.o. 2001. - 90 -

Ingold T, :The perception of the environment. Essays in livelihood, dwelling and skill. London: Routledge 2000. Jakčura, P., Slámová, M.: Significance of Historic Landscape Structures in Characteristic, v: Vorel, I., Kupka, J(Ed.): Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. ČVUT Praha, 200í, s. 27. Jančura, P. (b) Význam druhotnej krajinnej štruktúry ku krajinnému obrazu a krajinnému rázu, v: Vorel. I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999. Jensen, L.H., 2006. Changing conceptualization of landscape in English landscape assessment methods, v: Trees, B., Tress, G., Fry, G., Opadam, P. (Eds.): From landscape reserch to landscape plannính – aspects of integration, Education and Application. Springer 2005. Klika, J: Chráníte naši přírodu? Praha: Česká grafická unie a.s. 1946. Klíma, J. V.: Cíle, v: Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. Klostermann K.,: Ze světa lesních samot, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1999. Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann & synové 1994. Kwa, Ch.: Alexander von Humboldt's invention of the natural landscape. The European Legacy: Toward New Paradigms, v: 2/2005. Kubalík, Š.: Cokoli se podobá čemukoliv jinému. Nelson Goodman a jeho výhrady proti danému. v: Aluze – Revue pro literaturu, 2/2008. Kupka J., Vojar J, Vorel.I: Intersubject agreement in evaluating the visual attractiveness of landscape. Journal of Landscape Studies, 4/2010. Lacina, D.: Zaklínadlo „krajinný ráz“, v: Vorel, I., Sklenička, P.: Ochrana krajinného rázu třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha. Nakladatelství Naděžda Skleničková 2006. Lipský, Z., Romportl., D.: Spisy Zeměpisného sdružení číslo 21 (1/2009). Dostupné na: http://spizem.sweb.cz/cislo21.htm (Staženo 22. 5. 2011) Löw, J. Míchal, I: Krajinný ráz. Brno: Lesnická práce, s.r.o. 2003. Löw J., Kučera, P: Metodika pro hodnocení zastavitelnosti území. Brno: Löw a spol. s.r.o. – Ekologická dílna Brno 1996. M.K.: České umění pro Čechy, v Klíma, J. v.: Cíle, v Krása našeho domova : časopis ochránců a přátel přírody. Praha : Svaz čes. spolků okrašl. v král. Českém, 1904. Mair, J., Delafons, J.: The policy origins of Britain’s National Parks: the Addison Committee 1929–31, Planning Perspectives, 16/2001.

- 91 -

Markoš, A.: Tajemství hladiny - hermeneutika živého. Praha: Vesmír 2000. Maximovič, R.: Ochrana přírody v Německu, v: Zprávy památkové péče, 3/1939. Maximovič, R.: Ochrana přírody v Říši, v: Zprávy památkové péče, 3/1939. Merleau-Ponty, M.: Svět vnímání. Praha: Edice Oikúmené 2008. Minca, C.: Humboldt’s compromise: or, the forgotten geographies of landscape, v: Progress in Human Geography 2/2007. Míchal, I.: Metodika hodnocení krajinného rázu Agentury ochrany přírody a krajiny ČR – Problémy a výsledky, v: Vorel, I., Sklenička, P. (Ed.): Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Praha: ČVUT, 1999. Mukařovský, J.: Obecná estetika. In: Studie z estetiky. Praha: Odeon 1966 . Mukařovský, J.: Kapitoly z české poetiky I. Praha: Svoboda, 1948. Nagel, T. (1974), "What is it Like to be a Bat?": Philosophical Review 83/1974. National organisation for AONBs, the: AONBs in More Detail. Dostupné na: http://www.aonb.org.uk/80256CD200319C8E/PublishedContent/E2A6B120D1308D7480256 CED0061D328?OpenDocument&AutoFramed#Designation (Staženo 22. 5. 2011) Norberg-Schulz, Ch.: Genius loci: k fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994. Neubauer, Z.: O časové povaze přirozenosti, v: Evangelický kalendář 2006. Praha: Kalich 2005. Nožička, J.: Snahy o přirozenou obnovu lesa a vznik prvních lesních rezervací, v: Lesnictví 5/1959. Nožička, J.: Z historie boubínského pralesa, v: Ochrana přírody 13/1957. Oťaheľ, J., Drdoš, J., (2009): Krajina jako predmet výzkumu, v Životne prostredie 2/2009. Petrík, L.: Krajinné planovanie. Brno: Vysoká škola zemědělská Brně 1990. Petříček, M.: Úvod do současné filosofie. Praha: Hermann a synové 1997. Plos, J.: Příspěvek k panelové diskusi o pojetí prostorového/územního plánování a jeho vztahu k plánování urbánnímu a krajinnému, v: Tvář naší země - krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, studio JB 2001. Políčková, B.: Krajina jako živý prostor, v: Životné Prostredie, 2/2008, Kenneth Olwig, Landscape, Nature and the Body Politic: From Britain’s Renaissance to America’s New World. Madison, Wisc.: University of Wisconsin Press 2002. - 92 -

Komárek, S.: Dějiny biologického myšlení. Praha. Vesmír s.r.o. 1997. Komárek, S.: Příroda a kultura. Svět jevů a interpretací. Praha: Vesmír s.r.o. 2000. Kubínová, M.: Poznámka o metodologii: hledání jistot, (vy)nalézané nejistoty, v: Český strukturalismus po poststrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana Mukařovského (1891-1975). Brno: Host 2006. Kupka, J.: Krajiny kulturní a historické: vliv hodnot kulturní a historické charakteristiky na krajinný ráz. Praha. ČVUT 2010. Sádlo, J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D., Cílek V.: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá skála, 2005. Salašová, A.: Metodické možnosti posudzovania krajinného rázu na regionálnej a mikroregionálnej úrovni, v Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT 2006. Salašová, A.: Krajinný ráz – potreba vymedzenia pojmu. In: Péče o krajinný ráz – cíle a metody. Vorel, I., Sklenička, P,: Ochrana krajinného rázu - třináct let zkušeností, úspěchů i omylů. Praha: ČVUT, 1999. Salašová, A., Štěpán, Marek.: Landscape Planning In the Czech Republic – Opportunities, visions And Limits (http://www.iale.cz/downloads/JLE_0/125-134.pdf) (cit. k. 5. 1. 2011) Selman, P., Swanwick, C., On the Meaning of Natural Beauty in Landscape Legislation, v: Landscape Research, 1/2010. Sklenička, P.: Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková 2003. Schama, S.: Krajina a pamět. Praha: Argo, Dokořán 2007. Stibral, K., Stella, M.: Opravdu máme rádi savanu? Aneb biopsychologická východiska vnímání krajiny, v: Stibral, K., Binka, B., Dadejík, O. (eds.): Krása, krajina, příroda I. Brno 2008. Stibral, K.: Proč je příroda krásná? Praha: Dokořán, 2005.110,111 Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V.: Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Praha, Dokořán 2009. Störig, H. J.:, Malé dějiny filozofie, Kostelní Vydří 2000. Šindelář, D.: Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umění 1958. Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, - 93 -

2004. Vorel, I., Bukáčke, R., Matějka, P., Culek, M., Sklenička, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: ČVUT, 2006. Williams, J. A.: “The Chords of the German Soul are Tuned to Nature”: The Movement to Preserve the Natural Heimat from the Kaiserreich to the Third Reich, v: Central European History 29/1996. Zákon č. 47/1920 Sb. Přídělový Zákon 47/1948 Sb. O některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon) Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny Zrzavý, J.: Případ turecké myši aneb Věda a ochrana přírody, část první. Dostupné na, http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pripad-turecke-mysi-aneb-veda-aochrana-prirody-cast-prvni (Staženo 20. 5. 2011) Zuska, V.: Estetika: úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001. Zuska, V.: Krajiný ráz a „lidová estetika“, v Klvač, P. (ed.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita 2009. Zuska, V: Slovo úvodem, v Stibral, K., Binka, B., Dadejík, O. (eds.): Krása, krajina, příroda I. Brno 2008.

- 94 -