Krize a analýza přístupu bank k rizikům

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Krize a analýza přístupu bank k rizikům

Diplomová práce

Autor:

Bc. Lukáš Novák Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Ivana Moltašová

Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem dne

Lukáš Novák

Poděkování: Tímto bych rád poděkoval Ing. Ivaně Moltašové za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování této diplomové práce.

Anotace práce Diplomová práce je průřezem krizí během posledního století a zároveň analýzou poslední hospodářské krize, která postihla celý světový bankovní sektor včetně České republiky. Práce obsahuje vysvětlení pojmu krize a dalších společných jmenovatelů, přičemž třetí kapitola se specifikuje na stěžejní rizika spojená s poslední hypoteční krizí. Dále je v práci popsán hlavní problém vzniku hypoteční krize a její následné řešení jak z pohledu světového, tak z pohledu České republiky. V předposlední kapitole je popsán postoj českých a světových bank před krizí a rozdíl v přístupu těchto bankovních systémů po krizi. Poslední kapitola je věnována analýze situace jedné z českých bank a její postoj a počínání z pohledu hypotečních úvěrů před a po krizi. Klíčová slova Krize, riziko, hypoteční úvěr, banka, analýza

Annotation The thesis is about crisis of last century and analysis of last economic crisis which affect all bank sectors around the world including Czech Repuplic. There is explain of the word crisis a other words of crisis. Third chapter is specialized to main risks which are connected with mortage crisis. In this thesis is also described main problem of mortage crisis and subsequent solution of this problem from view of the world and Czech Republic. Last but one chapter is about attitude of Czech and world banks before and after crisis, and difference in attitude of these banking systems after crisis. Final chapter is about analysis of situation in one of the Czech bank and its attitude to mortage before and after crisis.

Keywords crisis, risk, mortage, bank, analysis

Obsah ÚVOD ................................................................................................................................................. 6 1.

2.

3.

KRIZE A JEJÍ PRŮBĚH .................................................................................................................... 8 1.1

POJEM FINANČNÍ KRIZE ..................................................................................................................... 8

1.2

HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS .................................................................................................................... 10

1.3

PŘÍČINY FINANČNÍCH KRIZÍ ............................................................................................................... 12

1.4

PRŮŘEZ SVĚTOVÝMI KRIZEMI ............................................................................................................ 18

VLIV KRIZE NA VÝVOJ BANKOVNÍHO SYSTÉMU .......................................................................... 26 2.1

BANKOVNICTVÍ .............................................................................................................................. 26

2.2

VZNIK A VÝVOJ ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY ............................................................................................... 27

2.3

AMERICKÁ HYPOTEČNÍ KRIZE ............................................................................................................ 31

ZÁSADNÍ RIZIKA V BANKOVNICTVÍ SPOJENÁ S PROPUKNUTÍM KRIZE ......................................... 38 3.1

4.

5.

DRUHY BANKOVNÍCH RIZIK ............................................................................................................... 38

ROZDÍL V PŘÍSTUPU BANK K RIZIKŮM PŘED ROKEM 2008 A PO NĚM ......................................... 51 4.1

UVEDENÍ DO TÉMATU ..................................................................................................................... 51

4.2

POROVNÁNÍ ČESKÉHO BANKOVNÍHO SEKTORU ..................................................................................... 51

4.3

HYPOTEČNÍ ÚVĚRY V ČESKÉ REPUBLICE ............................................................................................... 53

ANALÝZA PŘÍSTUPU K RIZIKŮM U VYBRANÉ BANKY ................................................................... 59 5.1

PŘEDSTAVENÍ SPOLEČNOSTI ............................................................................................................. 59

5.2

HLAVNÍ ROZDÍLNÉ PŘÍSTUPY BANKY PŘED KRIZÍ A PO KRIZI....................................................................... 59

5.3

TVORBA OPRAVNÝCH POLOŽEK K ÚVĚRŮM .......................................................................................... 61

ZÁVĚR .............................................................................................................................................. 66

5

Úvod Každá fáze čehokoliv má své horizonty. Už u samotné sinusoidy je zřejmé, že se jedna fáze ocitá nad nulou a druhá klesá až ke dnu fáze následující. Cyklus kteréhokoliv výrobku je i v učebnicových případech popisován stejně tak. Ve své ranné fázi je prodělečný, ve stádiu "dojné krávy" až "hvězdy" je ve svém maximu, a ve většině případech hodnota a výnosy z výrobku opět klesají. I u sportu je to tento úkaz zcela jistě patrný. Vezmeme-li nadějného jedince plného elánu, je jeho sinusoida v samotném počátku nestálá, ale má stoupající tendenci. Na závody přichází sportovec plně připraven, nastartován a plný sil. Dá se tedy říci, že je na svém maximu. Ovšem léta a opotřebení lidského těla jsou neúprosná fakta a i tento zástupce sportovního odvětví časem upadá do šedi všedního života a na čerstvou konkurenci prostě a jednoduše nestačí. U ekonomického cyklu je to zjednodušeně řečeno to samé. Zdánlivě jen s jedinou malou výjimkou. Bohužel se tato výjimka malou jen zdá, často se z pohledu státu neodráží jen na jednotlivci jako u předchozího příkladu, ale v ekonomickém pohledu se často jedná o globální

problém

v

kontinentálním

měřítku,

v

mnohých

případech

dokonce

i v celosvětovém. Někteří ekonomové vnímají vrchol ekonomického cyklu za dobré znamení. Ekonomika státu pracuje dobře, ocitáme se v černých číslech, stát a jeho zaměstnanci a stoupenci se mají dobře, podnikání v daném státě vzkvétá a budoucnost se zdá příznivá a ničím neohrožená. Další však tvrdí, že je nutné ekonomiku státu udržovat intervencemi na určitém místě, aby nedošlo k přehřátí ekonomiky. Tyto názory se často diametrálně liší, nicméně je nutné si uvědomit, že každá z těchto tezí má do určité doby pravdu. Je však nutné si uvědomit, že právě jako na začátku má sinusoida stoupající tendenci a následně klesající, tak i ekonomický cyklus má tvar stejný. Čas od času ekonomika státu poklesne, poklesne až na tzv. "sedlo". I zde mezi sebou soupeří klasické pojetí ekonomie a keynesiánské. Jedni tvrdí, že jediným východiskem je zásah do ekonomiky a druzí že by to byla ta největší chyba, nechme trh, ať si pomůže sám. Jednoznačná odpověď není a proto tyto žabo-myší války budou zřejmě pokračovat i nadále do dálné budoucnosti. Jedno je však neoddiskutovatelné. A to je přítomnost krizí. Pojem, který v posledních letech slýcháme častěji než je zdrávo, masmédia chrlí denně informace o krizích v té a v té zemi a lidem nezbývá nic jiného, než věřit nynější největší informativní autoritě, mediím. Ať 6

už v podobě internetu nebo televizních přenosů, což jsou v dnešním světě největšími zásobiteli informací, ač v některých případech nepravdivými, zavádějícími a dokonce někdy lživými. Ano, krize je velký strašák každého státu a každé politické mocnosti. Na trh a hospodářství má katastrofální dopad. Proč se jí tedy státy a různé státní společenství nebrání? A pokud brání jak je možné, že stát který je tisíce kilometrů vzdálený trpí neuvážeností jiného státu? Čím jsou tyto celosvětové krize způsobeny a jak je možné, že v dnešní době vyspělých technologií, důvěryhodných informačních kanálů a predikcí může dojít k takové situaci kdy se celý svět ponoří do miliardových dluhů a nemůže najít cestu ven? Kdo a co ve skutečnosti stojí za úskalím, které pak zkouší světové ekonomiky zda-li jsou natolik silné a zkušené, aby z krize své státy dostaly? Odpovědí a příčin jsou spousty a je potřeba se jimi zabývat. Je to nikdy nekončící boj, boj s větrnými mlýny, který je však nutno svádět a ne vždy z nich státy odcházejí jako vítězové. O tom všem je psáno na dalších řádcích a stránkách, které se snaží přiblížit jádro problémů a pohledy, díky kterým se z pomyslných neznámých strašáku snad jednou stanou jen historická data, nad kterými budou budoucí historikové jen kroutit hlavami a ptát se jak je možné, že k takovýmto deliktům v podobě krizí docházelo.

7

1.

Krize a její průběh 1.1

Pojem finanční krize

Podle Mezinárodního měnového fondu lze finanční krizi definovat jako přerůstání důsledků měnové nebo bankovní krize do nepříznivých efektů v reálné ekonomice. Neboli "Finanční krize jsou potenciálně těžké dopady finančních trhů, které mohou mít silné nepříznivé dopady na měnový a hospodářský vývoj". Finanční krize dělíme na:  bankovní  měnovou  dluhovou  rozpočtovou

Bankovní krize Začněme bankovní krizí, jelikož je pro naše téma stěžejním a základním kamenem. Bankovní krize plyne z nedůvěry k peněžním útvarům, která je už od počátku krize doprovázena enormním výběrem peněz. To neodmyslitelně vede k zavření bank a v tom úplně nejhorším případě až k nucené správě. V neposlední řadě, je pak hlavní příčinou bankovních krizí nadměrný objem nesplacených hypoték a úvěrů celkově. Tento fakt pak podtrhává délka bankovní krize, ta bývá zpravidla delší než samotná měnová krize. V případě, že je bance ukončena licence s nejvýznamnějším podílem aktiv na celkové sumě aktiv bankovního sektoru, tak zde mluvíme o vrcholu bankovní krize. Podle MMF je bankovní krize popisována jako skutečný nebo potenciální run na banky, který plyne z obav že banka nedokáže dostát svým závazkům včas a v plné míře. Je však nutno dodat, že k tomuto odlivu nemusí dojít ve všech případech. Je totiž nasnadě pomoc vlády bankovním domům.

8

Měnová krize Měnovou krizí lze nazvat dobou, kdy daná měna devalvuje, či se mění režim měnového kurzu doprovázeného úbytkem devizových rezerv. K devalvaci, případně ke změně kurzového režimu, tedy z fixního na flexibilní, dochází při tzv. spekulativním útoku na určitou měnu ve smyslu útěku od domácí měny k měně zahraniční, ten je z velké části vyvolán obavou z možné devalvace kurzu domácí měny a tedy i k poklesu výnosnosti finančních aktiv v postižené měně. Lze říci, že podstatou měnové krize je průměr pohybu devizového kurzu a devizových rezerv. Dluhová krize Dluhová krize se dá považovat za jeden z nejzávažnějších, ne-li nejzávažnější projev finanční krize. Projevuje se neschopností vlády či firem splatit svůj zahraniční dluh, zde mluvíme o tzv. externí dluhové krizi, v případě interní dluhové krize se jedná například o vnitřní předluženosti ekonomik a platební neschopnosti podniků, ty mohou vyústit k zablokování úvěrového trhu.1 Obr. č. 1 - Interakce krize vládního dluhu, bankovní a měnové krize

Zdroj: Paoli, Hoggarth, Saporta, 2006:7. Šipky znázorňují směr působící kauzality a (+) / (-) značí, zda daný vliv prohlubuje / mírní dopady dané krize nebo propad produktu

1

CZESANÝ, Slavoj. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-576-1

9

Každá z těchto krizí se může vyskytovat jak samostatně, tak spolu ruku v ruce. Dá se říci, že měnové a bankovní krize jsou většinou propojeny, avšak konkrétní příčiny měnových krizí jsou v jednotlivých případech odlišné, nicméně většinou jde o kombinaci příčin způsobujících nadměrný příliv zahraničního kapitálu.

1.2

Hospodářský cyklus

Jelikož téma krize je spojeno s pojmem hospodářského cyklu, je důležité v krátkosti zmínit a přiblížit i tento termín. Definice zní takto: "Hospodářský cyklus je z pravidla definován jako soubor výkyvů agregátní ekonomické aktivity, aproximované HDP v reálném vyjádření. Toto výkyvné chování ekonomické aktivity jako celku je předmětem teorie hospodářského cyklu. Pojem "cyklus" zahrnuje existenci vzestupné a sestupné fáze ekonomické aktivity a vyjadřuje také opakovatelnost sekvencí jeho fází, které však nemají periodickou povahu."2 "Při hospodářském cyklu dochází ke kolísání ekonomické aktivity okolo dlouhodobého trendu. Cyklem se nazývá nepravidelné střídání relativního růstu a relativního poklesu. Toto kolísán je měřeno pomocí hrubého domácího produktu."3 Aby

bylo

vysvětlení

úplné,

zmíním

podstatu

hrubého

domácího

produktu

(HDP). Využívá se k měření výkonnosti dané ekonomiky státu, je to celková hodnota všech statků a služeb vyrobených v dané zemi za určité časové období. HDP dělíme na:  nominální - vyjádřený v běžných cenách daného roku, v jeho změně je zahrnuta změna fyzického množství produkce i změna cen  reálný - vyjádřený ve stálých cenách určitého zvoleného základního období, v jeho změně je zahrnuta pouze změna fyzického množství produkce

2 3

CZESANÝ, Slavoj. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-576-1 CZESANÝ, Slavoj. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-576-1

10

Hospodářský cyklus se spojuje s pojmem "krize" zejména v jedné ze čtyř fází hospodářského cyklu, které jsou zachyceny ve vývoji reálného produktu v čase a ten kolísá okolo potenciálního produktu, tyto 4 fáze jsou:  dno (sedlo)  expanze  vrchol  kontrakce

Dno (sedlo) Zde mluvíme o fázi, kde hospodářská aktivita a reálný produkt zpomalí či poklesne na svou nejnižší úroveň. Pokles hospodářské aktivity může být příliš prudký nebo příliš dlouhý, zde potom mluvíme spíše o depresi než o dně. Lze ho charakterizovat nevyužitými kapacitami, zvýšenou mírou nezaměstnanosti a velmi nízkou mírou poptávky. V této fázi hospodářského cyklu jsou zisky veškerých institucí a firem velice nízké nebo dokonce záporné. Budoucí vývoj firmy je velice nejistý a společnosti nechtějí podstupovat přílišné riziko spojené například se zavedením nového produktu nebo vstupu na nové trhy. Expanze V případě, že dosáhne ekonomika státu dna následuje další fáze - expanze. Firmy jsou už ochotny postupně připravovat a realizovat investiční projekty, jelikož už nejsou v rizikové pozici. Dále lze tuto fázi charakterizovat poklesem míry nezaměstnanosti, růstem spotřebitelské poptávky a lepšími vyhlídkami na optimistickou budoucnost ekonomického vývoje. Vrchol Zde se ekonomická aktivita nachází dočasně na nejvyšší možné úrovni. Kapacita ekonomiky je zcela využita a pomalu se projevuje nedostatek kvalifikované pracovní síly. Díky optimistickým výhledům a nastartované ekonomice firmy investují a velké investice vyčerpávají dosavadní úspory a vzniká tak poptávka po finančních fondech. Dále se

11

zvyšuje poptávka po zboží a službách a tím pádem rostou ceny. Nejvyšší bod je označován jako konec vrcholu, zatímco po tomto bodě se ekonomika z pohledu hospodářského cyklu dostává do sestupné fáze. Kontrakce Neboli zpomalení růstu, či pokles HDP. Zisky firem klesají, realizované investice nepřinášejí firmou očekávané výnosy, a tím pádem se společnosti dostávají do finančních potíží a každá další realizace se dále snižuje nebo dokonce úplně stornuje a poptávka díky tomu klesá.

1.3

Příčiny finančních krizí

Je tedy zřejmé, že z globálního hlediska je hospodářský cyklus jednou z mnoha příčin finanční krize, je to ale jen jeden z pohledů na tuto velmi rozsáhlou problematiku. Tato práce je věnována především americké hypoteční krizi a úskalím s ní spojenou. Proto je důležité jako jednou z možných příčin uvést jev zvaný nadměrný úvěrový boom. Ten představuje velkou

úvěrovou

expanzi,

jež

je

klasickou

příčinou

typických

bankovních

krizí. V ekonomicky dobrých dobách, zejména v těch které už trvají relativně dlouho (několik let), se všechny subjekty na trhu často nasazují „růžové brýle“, ztrácí racionalitu a zapomínají na teorii o ekonomických cyklech a na minulost, kdy po každém růstu přišla recese. Na počátku ekonomického boomu je často nová investice, vynález nebo jiný zásadní exogenní šok. Ekonomika se postupně začne dostávat do vysokých otáček a roste reálný HDP. Firmy cítí příležitost k dalšímu růstu a začínají plánovat nové investice, na které si ovšem musí půjčit od bank. Banky ochotně půjčují, neboť ekonomický výhled je slibný a finanční výkazy firem naznačují silný potenciál. Rostoucí cenová hladina snižuje reálnou hodnotu dluhů, firmy tak nabírají další úvěry. Banky jsou ochotné uspokojovat poptávku po úvěrech, neboť výhled ekonomiky je zpočátku perspektivní. Obchodníci přivádí nové klienty a risk manažeři schvalující jednotlivé úvěry jim nekladou moc přísné podmínky – ve svých statistikách vidí, že procento NPL (klasifikované ztrátové úvěry) je na velmi nízké úrovni, a celkové úvěrové riziko je tak pro banku téměř mizivé. Dříve nebo později se ale ukáže, že spousta firem přecenila své možnosti a potenciál svých investic. Výnosy a tržby nedosahují plánovaných hodnot a firmy se dostávají do 12

platební neschopnosti jak vůči bankám, tak ostatním věřitelů kteří jsou tím pádem postiženi druhotnou platební neschopností. Banky dobře vědí, že se ekonomická situace změnila, ve svých výkazech pozorují rostoucí míru nesplácených úvěrů a proto poskytují minimum nových (navíc za mnohem přísnějších podmínek). Díky nesplácení úvěrů se firmy dostávají do konkurzů a krachují, bankám ubývají depozita a s nimi klesá i cenová hladina, která snižuje zisky fungujících firem, které nemají dostatek prostředků na úhradu svých závazků a bankrotují. Ekonomika se začne propadat a roste nezaměstnanost. Je-li propad ekonomiky většího rázu, problémy se dále šíří z jedné firmy na druhou. Protože si předtím přehnaně půjčovaly na nové investice, které se ukazují v současné situaci jako nerentabilní, nemají na splátky úvěrů. Bludný kruh se tak uzavírá. Špatné úvěry se projeví jako významné ztráty pro banky, které snižují vlastní kapitál, aby je pokryly a tím se mohou dostat do likvidních nebo hůře do insolventních problémů. Vkladatelé znejistí, neboť netuší, jaký osud banku potká. Ztratí důvěru a rozhodnou se proto své vklady raději vybrat. Vypukne finanční panika a klasický run na banky. Následně se propadne i cena aktiv. Propukne bankovní krize, která ještě více prohloubí ekonomickou recesi.

Podívejme se nyní na další, neméně důležité druhy a příčiny jež dokážou prohloubit a v mnohých případech usadit ekonomiky do té doby vyspělé a bez jakýchkoliv problémů. V první řadě je potřeba rozdělit příčiny na vnitřní a vnější. Pod vnitřními příčinami si lze představit následující: Zaměříme se na bankovní management, ten je zodpovědný za nastavení a řízení strategie řízení aktiv a pasiv, kdy svým určitým strategickým plánem oslovuje předdefinovaný okruh klientů. Nicméně i sebelepší management, který by měl v teoretické rovině zabránit veškerým rizikům, je i tak odkázán pouze na rozhodování na základě nevěrohodných informací v nestabilním prostředí, a to díky tomu, že veškeré prediktivní plánování lze stavět jen na politické a ekonomické nestabilitě státu a legislativního rámce dané země. Proto ne vždy se může management vyvarovat růstu podílu rizikových úvěrů, jelikož není snadné správně ohodnotit bonitu klientů a sledovat jí dále v čase. Nicméně i přesto všechno je za rostoucí klasifikované úvěry v první řadě zodpovědný management, a v tom případě je jeho selhání vždy klasifikováno jako příčina vzniku bankovní krize.

13

Další možnou bankovní krizí jsou bezesporu podvody, kdy ani mezinárodně angažované banky v zemích s vyspělou tržní ekonomikou nejsou plnohodnotně chráněny před podvodníky. Dále v číslech: 1. Banka Sumitomo, 1995 - 1996 Utajovaná ztráta ve výši 2,6 mld. amerických dolarů, která byla způsobena z desetiletých rizikových transakcí na trhu s mědí. Původní špatný odhad obchodů, vedl jeho spekulanta k dalším a dalším neúspěšným operacím a tato rekordní ztráta donutila japonskou banku k prodeji části likvidních aktiv a ke snížení nominální hodnoty jejích akcií. 2. Banka Barrings, 1992 - 1995 I přes dohled vyhlášené Bank of England a standardního auditu, došlo jako v předchozím případě k zastírání stále narůstajících ztrát z obchodů na singapurské burze a následného snažení o nápravu. V tomto případě nebyla ztráta tak enormní, nicméně i přesto šlo o částku 1,4 mld. amerických dolarů. Banka však tento dluh nedokázala úspěšně vyřešit sama a byla prodána nizozemské bance. V těchto případech dokážou podvody banku nejen z velké části finančně ohrozit a ohrozit tak i dobré jméno společnosti, ale je zde i vysoké riziko neschopnosti banky tuto finanční zátěž vyřešit a dochází k její naprosté likvidaci. Sečteno a podtrženo, vnitřní příčiny bankovních krizí jsou vyvolávány vnitřním stavem banky. Tedy zpravidla špatnou kvalitou řízení, podvodným jednáním lidského faktoru a v neposlední řadě nepřehlednými vlastnickými poměry. Dále jsou uvedeny vnější příčiny krize, ty se odvíjejí od prostředí, ve kterém banky obchodují a působí. Mluvíme tu o politické situaci, hospodářské politice a funkčnosti a efektivnosti mikrookolí banky, tedy o podnikatelské sféře. Všechny tyto subjekty se přímo i nepřímo podílejí na platební bilanci, úrokové míře a devizovém kurzu a tím pádem i na fungování bankovního sektoru. Pro upřesnění pojmu vnějších příčin krize uvedu případ který hovoří o bankovní krizi v Bulharsku, která dosáhla v historii zřejmě největší hloubky.

14

Zde v roce 1996 pokračovala už několikátým rokem ekonomická deprese, kde HDP pokleslo na 10% a na začátku roku 1997 se míra inflace pohybovala na neuvěřitelných 30%. Neodmyslitelně to znamenalo úpadek podnikatelských subjektů do platební neschopnosti a podíl klasifikovaných úvěrů na celkových bankovních úvěrech dosahoval k 80%. Deset bank se už během roku 1996 dostalo do konkurzního řízení a pro další bankovní instituce se rýsoval stejný plán. Jelikož byl v ohrožených bankách majoritním vlastníkem stát, tak vláda při rozboru situace pochopila, že v době hospodářské deprese a velmi vysoké inflace není možné zachránit banky dotací v tuzemské měně. Vydala v tu dobu několik dolarových emisí státních dluhopisů. Ten dosáhl ve finále 400 mil amerických dolarů a vláda tak mohla tyto prostředky využít skrze "státní fond rekonstrukce a rozvoje", který vložil dolary do centrální banky, a ta tím získala prostředek k posílení kapitálu ohrožených bank. Díky tomuto zahraničnímu zadlužení se Bulharské vládě povedlo odvrátit katastrofu a krátkodobě tak vyřešit fungování bankovního sektoru. Z dlouhodobého hlediska je však k uzdravení bank zastavit ekonomickou depresi a zprivatizování státem vlastněných bank.4 Udává se nepřeberné množství krizí, které hrozí veřejnému sektoru. Výčet těch nejdůležitějších je následující: 1. Chybná měnová politika Velmi častá příčina krize, která je z největší části problematická, téměř nemožná s ekonomikami, kde je nastavený pevný měnový kurz. Problém se skrývá v provádění expanzivní politiky, dluh, který vzniká ve veřejných financích, je tímto krokem monetizován centrální bankou, a ta je v tomto případě nucena prodávat devizové rezervy se snahou uměle udržet měnový kurz. Tímto krokem se samozřejmě devizové rezervy, které spravuje centrální banka, začnou ztenčovat. To nevyhnutelně osloví zahraniční měnové spekulanty, což vede ještě k hlubšímu propadu devizových rezerv. Banka je tedy nucena nastavit volnou oscilaci kurzu.

4

JONÁŠ, Jiří. Bankovní krize a ekonomická transformace : souvislosti mezi ekonomickou transformací, finanční liberalizací a bankovními krizemi. Praha : Management Press, 1998. 107 s. ISBN 80-85943-70-0

15

2. Finanční panika Tato příčina se odvíjí od nedůvěry věřitelů. Ti začnou stahovat krátkodobé půjčky od dlužníků kvůli pesimistickým očekáváním. Paradoxem je, že za normálních okolností, tedy z pohledu dlužníka, by byli nadále solventní. 3. Stádový efekt Dá se říci, že tento bod dosti souvisí s předešlou problematikou nedůvěry. I zde je následkem stádového efektu nepřiměřená reakce finančních trhů na daný podnět a výrazně tím vzroste volatilita na trhu. Hlavním kamenem úrazu je zde tzv. vnitřní informace. Ta představuje rozdílnost informací, které vlastní každý jeden z potenciálních investorů. První krok u obchodu na devizových trzích, zdánlivě informovaného investora může vést k obrovskému objemu prodejů i u dalších z investorů po celém světě díky lavinovému efektu, což může znamenat až panický útěk od jinak zdravé měny, a tím k jejímu dramatickému propadu. 4. Přenos krize z jedné země na druhou Toto je problematika týkající se zemí, které jsou propojeny svými ekonomikami ať obchodním nebo finančním kanálem. S touto příčinou jistým způsobem souvisí i tzv. problematika "čisté nákazy". V tomto případě věřitelé investující v jedné zemi, přehodnocují své dosavadní obchody a odvracejí se i k jiným zemím, například v okolí. 5. Splasknutí spekulativní bubliny Příčina, která je doslova jako časovaná bomba. Paradoxně o spekulativní bublině většina spekulantů vždy ví, i tak je ale její splasknutí vždy neočekávané. Jde vlastně o případ, kdy spekulanti na trhu nakupují finanční aktiva za cenu vyšší, než je jejich fundamentální hodnota. Je tedy měřena jako odchylka ceny aktiva od jeho fundamentální hodnoty.

16

6. Tržní manipulace Obdobný případ jako u stádového efektu, nicméně zde je lavinový efekt vyvolán uměle a záměrně jedním nebo více investory. Investor toho typu získá věřitelskou pozici v dané měně a poté veřejně prohlásí její prodej a tím spustí krizi.

7. Morální hazard Ten plyne z nedostatečné regulace bankovního sektoru, kdy se bankovní instituce spoléhají na pomoc od státních, či mezinárodních institucí v podobě Mezinárodního měnového fondu apod. Bankám nejsou tedy regulovány vysoce rizikové devizové a úvěrové operace a spoléhají tak na veřejný sektor. Zde je vidět, jak nutný a potřebný je ve státní správě bankovní dohled, kdy je potřeba předejít morálnímu hazardu bank a zabraňovat případné nesolventnosti bankovních domů. Banky by na druhou stranu neměli spoléhat na stát ani na pomoc od mezinárodních institucí.5 Nyní, když jsou hlavní příčiny pojmenovány, je možné aplikovat je na samotný průběh krize a lze tak nastínit a poukázat jak celý proces probíhá. Jedná se pouze o teoretickou rovinu, nicméně posloupnost následujících kroků je neměnná. V první řadě se začínají objevovat problémy ekonomiky, která je postižená jednou z výše uvedených krizí. Investoři v tuto chvíli startují spirálu po sobě jdoucích nevyhnutelných obav v podobě znehodnocení kurzu měny a tím pádem z poklesu výnosu. Mluvíme o problémech jako jsou poklesy měnových rezerv a vysoká míra inflace. Je nutno říci, že i relativně zdravá země se zdravou ekonomickou sílou a stabilitou, může být ohrožena už jen samotnými obavami. Následně na to se objevují politické otřesy, které mohou mít vliv na odliv zahraničního kapitálu, což nevyhnutelně vede k devalvaci kurzu. V tuto chvíli nastupuje centrální banka v daném státě a snaží se odrazit devalvaci nástroji měnové politiky, jako například kurzovými intervencemi a zvýšením úrokových sazeb, ve snaze nalákat investory zpět do jejich země s příslibem lepších a bezpečnějších investičních příležitostí.

5

CZESANÝ, Slavoj. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-576-1

17

Takto krizí postižená ekonomika využívá, nebo by při nejmenším měla používat několik možných a dostupných nástrojů. Prvním z nich je úvěr od vlád nebo úvěr od mezinárodních institucí, jako je například Mezinárodní

měnový

fond

apod.

Tímto

krokem

uspokojí

požadavky

věřitelů

a z krátkodobého hlediska je prozatím zajištěna solventnost banky. Druhým možným scénářem je restriktivní politika, která zvýšením úrokových sazeb bojuje o snahu udržet kapitál v zemi, utlumení agregátní poptávky, utlumení inflace a případně i deficitu běžného účtu.

1.4 1.4.1.

Průřez světovými krizemi

Velká hospodářská krize

Poslední, hypoteční krize, která zasáhla zprvu Spojené státy americké a poté i celý svět, není zdaleka tou jedinou a největší, která kdy postihla ekonomicky států. Rád bych se nyní pozastavil nad těmi největšími krizemi ve světě ekonomiky a charakterizoval jejich vývoj a dopad na tehdejší společnost. V první řadě zmíním Velkou hospodářskou depresi, která je spojená s termínem "Černý čtvrtek". Situaci nastíní nejlépe článek novináře Fredericka Lewise Allena, který popsal tento den takto: „Onen památný den začalo obchodování s akciemi na stabilní úrovni, avšak v obrovském měřítku. Akcie firmy Kennecott se objevily na trhu v bloku 20 000 kusů, akcie General Motors ve zhruba stejně velkém množství. Náhle se trend zlomil. Nápor prodejních příkazů

byl

znepokojivě

silný. Kursy

klesaly. (...) Než uplynula

první hodina

obchodování, bylo zřejmé, že kursy šly dolů s nebývalou a ohromující silou. Zaměstnanci i klienti makléřských firem v celých Státech sledovali nejnovější kursy a dívali se jeden na druhého s výrazem překvapení a rozpaků. Odkud proboha přicházela ta záplava prodejních příkazů? Přesná odpověď na tuto otázku nebude asi nikdy známa. Zdá se však pravděpodobné, že principiální příčinou zlomu během první hodiny 24. října nebyla panika. (...) Příčinou problémů byly nucené prodeje. Nucený výprodej stovek tisíc akcií z účtů obchodníků, kteří se octli v problémech, protože jejich úvěrové účty byly úplně nebo téměř vyčerpané. Gigantická stavba trhu podložená spekulativními úvěry se začala hroutit pod

18

vlastní vahou... Nebylo ani náznaku nějaké podpory. Dolů, dolů, dolů. Hluk na burzovním parketu přerostl v panický řev.“6 Průměrná cena akcií tehdy poklesla na šestinu své původní nominální hodnoty. Došlo ke snížení bohatství amerických domácností a následně i pokles jejich potřeby. Šlo o katastrofu, která se nesmazatelně zapsala do historie a vývoje dějin lidstva. V té době nikdo nečekal ani propad cen akcií, renomovaní ekonomové byli dokonce přesvědčeni, že nadále budou ceny a trh růst. Ani samotný John Maynard Keynes nedokázal rozpoznat blížící se nebezpečí. Dodnes existuje několik teorií a variant, co způsobilo tehdejší neočekávaný masový prodej akcií, čí byli ony "loutkářovy prsty" které dodali tehdejší krizi přízvisko "Velká". Pokud chceme proniknout do celé problematiky, je potřeba se nejprve podívat na fakta. Ve 20. letech byly tehdy Spojené státy v období velkého ekonomického růstu, nicméně konec tohoto desetiletí směřoval ke zpomalení až zastavení, to bylo zřejmé z faktu, že zásoby podniků byli v té době na trojnásobku své kapacity z roku 1928. Dalším hřebíkem byla v tehdejší době podpora expanzivní politiky levných úvěrů, kdy státní rezervní banky byly hojně využívány jako zdroje, na které se členské banky neustále obracely kdykoliv potřeby jejich tehdejších klientů, podnikatelů, překročily jejich vlastní možnosti. Je tedy pochopitelné, že současně s ekonomikou rostl i optimismus investorů a tím rostli investice do akcií. V tu dobu už nevědomky americká vláda zasadila semínko do Velké deprese. Nicméně i přes tento fakt, by ani jedna z těchto skutečností, nestačila k propuknutí samotné hospodářské krize. Faktem, který podtrhl tehdejší krušné časy ekonomiky, byla provázanost komerčního a investičního bankovnictví a tehdy paradoxně velmi bezpečný Zlatý měnový standard. Významnou roli tedy na konci 20. let hrály převážně banky. Ty fungovaly jako shromažďovatelé vkladů, ty investovaly bez jakékoliv regulace do akciových trhů, aniž by existovala jasná pravidla pro tvorbu rezerv a zajištění solventnosti. V tu dobu banky nijak neřešily potenciální riziko, jelikož akcie stále získávaly na ceně a prognózy nepoukazovaly na sebemenší riziko. To vedlo k poskytování výrazně levných úvěrů se zástavami na

6

Pavel Kohout, Mechanismus a důsledky "černého pátku" 1929

19

pozemky, jelikož banky nepředpokládaly, že by ceny nemovitostí mohly poklesnout na zlomek jejich původní pořizovací hodnoty. Veškeré tyto aspekty vedly neodmyslitelně k tomu, že se 21. října 1929 začala hroutit Newyorská burza, a 29. října selhaly poslední pokusy největších amerických bank o tržní intervenci formou nákupů akcií, a v tu dobu byl bankovní sektor na samotném dně, kde se ocital ve skutečně vážných problémech. Nicméně i v tuto chvíli bylo východisko. Existence Federálního rezervního systému nahrávala do karet zdárnému vyřešení problému. Stačilo pouze pustit do oběhu velké množství peněz a zachránit tak bankovní systém od platební neschopnosti a bankrotů, ale tehdejší guvernér Benjamin Strong udělal přesný opak, zvýšil úrokové míry a odstartoval restriktivní měnovou politiku. To vše jen díky udržení zlatého standardu, který v tento čas znamenalo zlikvidování zaměstnanosti, akcií a nemovitostí. Tehdejší nedostatek hotových peněz vedl k rychlému vyčerpání bankovních rezerv, a posléze nejslabší banky začaly bankrotovat. Klienti v letech 1930 - 1933 přišli o vklady ve výši 2,5 mld. amerických dolarů. Téměř v každém odvětví končily bankrotem tisíce firem a peněžní zásoba USA se snížila o celou jednu třetinu. O nápravu se snažila vláda několika dalšími kroky. Jedním ze správných kroků kupředu bylo oddělení komerčního a investičního bankovnictví v roce 1932. Zároveň s tímto procesem bylo zavedeno i povinné pojištění vkladů. Nicméně i nadále byl uměle a v dobré víře udržován zlatý standard, který byl už přežitkem, ale tehdejší vládní zástupci viděli tento problém z jiné perspektivy. I přes tyto vládní zásahy nebyla vláda schopna udržet dolar na původních 20 dolarech za trojskou unci zlata, a v roce 1934 byla provedena devalvace dolaru na úroveň 35 dolarů za trojskou unci. Takto to trvalo až do roku 1971, kdy byl zlatému standardu učiněn prezidentem Nixonem konec. Úplný konec Velké hospodářské krize se datuje k začátku druhé světové války, kdy obrovským rozvojem ve zbrojení byla ukončena obrovská nezaměstnanost.

1.4.2.

Krize v období po druhé světové válce

V dobách Bretton Woodského systému měla každá členská země vyjádřenou hodnotu své měny buď v dolarech nebo ve zlatě. Z toho lze odvodit, že se měnové krize objevovaly tehdy, pokud stav domácí ekonomiky nebyl konzistentní se zvolenou paritou, přičemž byl Bretten Wood relativně "nakloněn" měnovým krizím. Jelikož nebyly členské země ochotné 20

měnit paritu své měny dohodnutou na začátku systému, budovalo to poměrně malou důvěryhodnost a strach ze spekulativních útoků. Krize ve Velké Británii, Francii a Německu Nejvíce postiženou zemí měnovou krizí byla pravděpodobně Velká Británie. Spekulanti nejvíce "úročili" mezi roky 1947 a 1949, kdy byla libra donucena devalvovat. Další run na libru proběhl v letech 1964 až 1967, kdy libra podstoupila několik dalších spekulativních útoků, které naštěstí odvrátila skupina zemí G-10 pomocí záchranných balíčků. Avšak v roce 1967

nakonec

pod

tíhou

nevhodné

domácí

finanční

politiky

a

snižující

se

konkurenceschopnosti libra devalvovala. Podobný osud v podobě krize potkala v roce 1968 i Francii. Na druhé straně se objevovalo Německo, které vládlo konzervativní politikou a velkým růstem produktu, to však bylo pod velkým tlakem k revalvaci, která by ve finále zhoršila konkurenceschopnost jeho zboží. Krize amerického dolaru Jedna z nejničivějších krizí tohoto období byla systematická krize amerického dolaru, což byla rezervní měna celého systému. Dokud Spojené státy americké prováděly stabilní měnovou politiku a ostatní země držely dolar ve svých rezervách a nesměňovaly ho za zlato, byl systém do té doby stabilní. Avšak v roce 1958 deklarovaly evropské země směnitelnost na běžném účtu a systém se tak dostal pod obrovský tlak. Díky tomuto fenoménu během 60. let rostl objem dolarových aktiv vzhledem k americkým rezervám a rostla hrozba krize. Systém na to konto zkrachoval, jelikož Spojené státy americké prováděly expanzivní měnovou a fiskální politiku, která nebyla slučitelná s rolí centrální země zlatého dolarového standardu. Tímto druhem politiky se rozšířila krize a inflace do celého světa. V roce 1971 už nadále nechtěly země jako bylo Německo "dovážet" americkou inflaci, a proto přešly na režim volného plovoucího měnového kurzu. Jako další krok bylo, že se mnoho dalších evropských zemí rozhodlo směnit svá dolarová aktiva za zlato a to vedlo k definitivnímu pádu zlatého dolarového standardu v srpnu 1971. Po tomto datu začali země používat řízený floating svého měnového kurzu.

1.4.3.

Krize mezi roky 1971 - 1979

Další velkou krizí byla krize v letech 1971 - 1979. Avšak první náznaky se objevovaly už na konci 60. let, kdy byl vývoj světových ekonomik určován hospodářským vývojem ve Spojených státech, který však měl vysoké rozpočtové deficity z velké části připisovány válce 21

ve Vietnamu, ale i v důsledku navyšování sociálních programů. Tato situace vyžadovala zvýšení daní, to však tehdejší prezident Johnson, kvůli politickým důvodům odmítal a na to konto docházelo k přehřívání ekonomiky a růstu inflace. Oproti tomu na evropském kontinentu německá Bundesbanka udržovala nízkou míru inflace a vysoké úrokové sazby. To způsobovalo znehodnocování amerického dolaru vůči německé marce. V tu dobu fungovaly v obou těchto zemích pevné, neboli fixní kurzy. Pro udržení těchto fixních kurzů byla zapotřebí koordinace jak americké politiky, tak i té německé. V případě Německa by měla být expanzivnějšího charakteru a ve Spojených státech restriktivnější, ale ani jedné z tehdejších vlád se nechtělo přistoupit na tento požadavek a docházelo k několika spekulativním útokům na měnové kurzy. Rok 1971 je význačný zrušením zlatého standardu a od tohoto roku docházelo postupně k přecházení od fixního kurzu k plovoucímu. Pro srovnání meziročních postojů mezi Spojenými státy a Německem uvádím tabulku: Tab. č.1: Úrokové sazby, míra inflace a měnový kurz (USA, Německo) Parametry

1965 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974

1975

USA Úrokové sazby

4,28

4,92

5,07

5,65

6,67

7,35

6,16

6,21

6,84

7,56

7,99

USA inflace

1,7

2,7

3,2

4,1

5,4

5,6

4,4

3,4

6,2

10,9

9,4

Kurz DEM/USD

2,04

2,04

2,04

2,04

2,01

1,86

1,78

1,63

1,37

1,32

1,26

SRN inflace

3,1

3,6

1,8

1,4

1,7

3,6

5,1

5,6

7,0

6,8

5,9

SRN úrokové sazby

7,05

8,13

6,96

6,45

6,84

8,32

7,99

7,88

9,21

10,44 8,68

Pramen: OECD Factbook (2007)

1.4.4.

Mexická krize

Nynější době o trochu bližší mexická bankovní krize, vyvrcholila v Mexiku v roce 1995, která ukázala světu, že předem nepromyšlená privatizace státem vlastněných bank může vyvolat jednu z dalších krizí. Problémem byla především velmi nízká efektivnost bank, které byly zestátněny na počátku 80. let. Mezi roky 1989 - 1990 Mexická vláda zprivatizovala celkem osmnáct bank za cenu převyšující trojnásobek jejich skutečné účetní hodnoty. Jediným rozhodujícím aspektem byla cenová nabídka zájemců, aniž by vláda hlouběji zkoumala, zda-li jsou uzpůsobilí k bankovnímu podnikání. 22

Jako každý investor v dnešní době, tak i tehdejší noví majitelé bank usilovali o to, aby jejich obchod a nákup bank, měl co nejrychlejší návratnost vynaložených finančních zdrojů. To vedlo ke zvýšení úvěrové angažovanosti jejich ústavů až k dvojnásobku, to ale vedlo k tomu, že se nemohli vyhnout řádovému růstu podílu špatných úvěrů, což neodmyslitelně vedlo ke krizové situaci. Prodejem bank získal stát jmění ve výši 38 mld. pesos. Záchranný program pro privatizované banky ale stát přišlo na 40 mld. pesos, státní dotace byly poté použity ke zřízení fondu pojištění vkladů, na splacení části úroků a na emisi dalších akcií, kde opět figuroval jako majoritní vlastník stát, přesněji centrální banka.7

1.4.5.

Japonská krize

Bankovní krizi v Japonsku podnítila liberalizace finančních trhů. Dosavadní banky, které místnímu trhu dominovaly, nebyly dostatečně připraveny na konkurenční boj nově příchozích, a opět kvůli nízké kapitálové přiměřenosti se velká řada bank potýkala s těžkým bojem v podobě zhoršením bonity aktiv v letech mezi 1992 - 1995. Na začátku roku 1995 už vyšly najevo první signály, že bankovní sektor utrpěl poměrně velkou ránu a rýsovala se další krize. Dvacet tehdejších největších japonských bank vykázalo obrovskou ztrátu ve výši 64 mld. amerických dolarů, a to kvůli odepsání špatných úvěrů. Přicházela na řadu vláda, která polemizovala o tom, zda-li je nutný její zásah, či se bankovní sektor s těmito výkyvy srovná sám. Rozhodování bylo o to těžší, protože i nadále pokračoval velmi nízký výnos z bankovních aktiv, který už v roce 1995 byl na kritické úrovni. Vláda nicméně připustila, že situace je vážná a hledala řešení z pozice tržního hospodářství, tedy že i přes veškeré problémy si podnikatelé a tím pádem i banky musejí samy nést důsledky jejího chování a podnikání. Nakonec si však vláda vyhranila ve svém rozpočtu zhruba 4 mil. amerických dolarů jako dotaci na konkurzní vyrovnání. Jedním z hlavních důvodu zainteresovanosti vlády bylo to, že na financování tehdejších hypotečních

7

TOMEŠ, Zdeněk a kol.. Hospodářská politika 1900 – 2007. Praha: Beck, 2008. 262 s. ISBN 978-807400-002-7

23

bank se ve velké míře podíleli družstevní zemědělské pojišťovny. Kdy jejich ohrožení, by znamenalo ohrožení politické stability a celkově i zemědělství. Opozice tehdy usilovala o zavedení a zpřísnění bankovního dohledu, kvůli dřívějšímu a včasnému zabránění podobné situaci, tedy nízké ziskovosti, která byla způsobena nízkou úrovní

úrokového

spreadu,

tedy

rozdílem

mezi

úrokovými

sazbami

z

úvěru

a z vkladů a ztrátovosti japonských bank. Na začátku roku 1996 zveřejnila centrální banka prognózu úplného uzdravení v pětiletém horizontu za předpokladu, že se poměr nezdaněného zisku k aktivům zvýší na 1%.8

1.4.6.

Ostatní krize

Největší problémy měly ty rozvojové země, které se rozhodly ukotvit svou měnu k dolaru. Zářnými příklady země latinské Ameriky jako jsou Chilská krize z roku 1982 a Mexická krize roku 1994. V těchto případech vždy země trvaly na nominální hodnotě svého kurzu a vyvolaly tak příliv kapitálu. Současně však docházelo k zhoršování bilance na běžném účtu. V obou zemích se tak objevil klasický symptom měnové krize – domácí politika nekonzistentní s udržením navázaného pevného kurzu. Stejnými problémy si v roce 1999 prošla i Brazílie. Podle odhadů, si v letech 1980 - 1995 prošly téměř dvě třetiny členských zemí Mezinárodního měnového fondu vážnou bankovní krizí. A jelikož se téměř každá krize potýkala s problémem podílu klasifikovaných úvěrů, tak následná tabulka poodhalí představu tehdejších hospodaření bank, v zemích, které krize postihla. Tab. č. 2: Podíl špatných úvěrů na celkových úvěrech Krize v 80. letech

Krize v 90. letech

Země

Vrchol krize

Špatné úvěry (%)

1990

1994

1995

1996

Korea

1986

6,7

2,1

1,0

0,9

0,8

Indie

23,6

19,5

17,3

Honk-Kong

3,1

2,9

2,7

8

MERVART, Josef. České banky v kontextu světového vývoje. Praha : Lidové noviny, 1998. 162 s. ISBN 80-7106-236-7

24

Tchaj-wan

1986

5,5

Indonésie

1,2

2,0

3,1

3,8

4,5

12,0

10,4

8,8 3,9

Malajsie

1988

32,9

20,6

10,2

6,1

Thajsko

1983-1988

15,0

9,7

7,5

7,7

Argentina

1985

30,3

16,0

8,6

12,3

9,4

4,7

3,9

8,9

5,8

Brazílie Chile

1983

15,5

2,1

1,0

1,0

1,0

Kolumbie

1984

25,3

2,2

2,2

2,7

4,6

Mexiko

1982

4,1

2,3

10,5

19,1

12,5

Venezuela

1983

15,4

3,0

24,7

10,6

3,8

USA

1987

4,1

3,3

1,9

1,3

1,1

Finsko

1992

8,0

4,6

3,9

2,7

Norsko

1992

9,1

5,4

4,5

3,2

Švédsko

1992

11,0

6,0

4,0

3,0

38,8

33,6

30,7

ČR

Zdroj: MERVART, Josef. České banky v kontextu světového vývoje Z tabulky je zřejmé, že každý stát se potýká s určitými výkyvy a ekonomickými depresemi. U České republiky jsou čísla neúprosná a daleko za ostatními státy, nicméně to bylo dáno v tu dobu nedávným rozdělením České a Slovenské republiky. Takový byl tedy průřez bankovními krizemi skrze celé spektrum jak do podoby časové, tak geografické. Je zřejmé, že svět se potýká stále s uzdravující se ekonomikou a s ekonomikou upadající. Což naznačuje hospodářský cyklus. Nicméně někdy je propad tak markantní, že se nedotkne jen té země, která se potýká s krizí, ale i s dalšími zeměmi, které vtáhne nevědomky do ekonomického propadu taktéž. Zde byl tedy výčet, pro lidstvo zásadních krizí. Té poslední krizi, která se dotkla celého světa a v mnohých státech ekonomiku absolutně potopila a poukázala na to, že ne každý stát je vskutku dobře fungující, té se bude věnovat další kapitola.

25

2.

Vliv krize na vývoj bankovního systému

2.1

Bankovnictví

Jako každá předešlá kapitola, i tato si zaslouží stručný úvod do tématu. Vývoj bankovnictví jako takového, tedy výraznější rozvoj bankovní činnosti, se datuje k 11. a 12. století zejména v obchodních centrech na severu Itálie. Už zde vznikaly obchodní společnosti, jejichž činnost byla založena na využívání cizích vkladů. Přeskočím k 17. století, kdy dochází k výraznějšímu rozvoji bankovnictví, ve spojitosti s využíváním směnek, cenných papírů, šeků a samozřejmě bankovek, už tehdy krytých drahými kovy ve formě zlata a jiných drahých kovů. Přeneseme se do 18. století, kdy právě nastupuje průmyslová revoluce. A společně s velkým rozvojem průmyslu, zakládáním velkých podniků a zintenzivňováním obchodní činnosti, nemůže ani bankovní systém zůstat pozadu, kvůli zrychlení platebního styku a získání spolehlivosti v banky. Na přelomu 19. a 20. století už se poprvé začínají objevovat bezhotovostní peníze. Už v této době figurují centrální a obchodní banky a jsou shodou okolností prvními emitenty těchto bezhotovostních peněz, ve formě poskytování bezhotovostních úvěrů nebankovním subjektům, tedy tehdejším podnikatelům. Už tehdy bylo součástí měnové politiky centrální banky limitování rozsahu fiduciární emise a to z toho důvodu, aby nedocházelo jako k inflačnímu znehodnocování měny, tak ani ke zpomalování ekonomického vývoje. Období zlatého standardu a Bretton-Woodskému systému je věnována část první kapitoly, tudíž se nebudu opakovat a přeskočíme toto období až do let 1979, kdy vzniká tzv. Evropská měnový systém. Osm z devíti tehdejších zemí EHS dohodlo, že na sebe navzájem budou navázány kurzy jejich měn, aby tak předešly kurzovním fluktuacím, jako reakci na rozpad již zmíněného Bretton-Woodského systému. Zároveň byla zavedena jednotka ECU, což není samostatná měna, nýbrž jde o koš měn, vůči kterému se zavázala každá země udržovat svůj měnový kurz. Další etapou je Maastrichtská smlouva z roku 1993, kdy přichází ke slovu Evropský měnový institut, který si klade za cíl připravit podmínky pro zavedení jednotné 26

měny, jednotné politiky a připravit podmínky pro fungování Evropského systému centrálních bank. Rok 1999 je zavedeno euro, jakožto jednotná měna v 11 státech Evropské unie, prozatím však v bezhotovostní podobě. V hotovostní podobě nahradilo euro v roce 2002 jednotlivé národní měny ve 12 státech. V roce 1999 začíná se 4 mld. eur jako základním kapitálem fungovat nadnárodní měnová autorita v podobě ECB, tedy Evropské centrální banky. Ta společně s centrálními bankami v Evropské měnové unii tvoří Eurosystém. V souvislosti S ECB je příhodné zmínit i centrální banku České republiky, jelikož se v dalších kapitolách bude práce zabývat problematikou v České republice a Česká národní banka v nich bude hrát neodmyslitelnou roli.

2.2

Vznik a vývoj České národní banky

Česká národní banka vznikla k 1. lednu 1993, kdy se rozdělila Státní banka československá. Podle Ústavy České republiky, přesněji podle Hlavy 6, bylo zdůrazněno zvláštní postavení České národní banky jako ústřední banky státu, a její hlavní cíl byl zaměřen na péči o stabilitu měny a do jejíž činnosti bylo možné zasahovat pouze na základě zákona. Od roku 1993 je tedy právně zakotvena zákonem č. 6/1993, jež byl už několikrát novelizován, nicméně navazuje na koncepci předchozího zákona o Státní bance československé,

upravoval

činnost

banky,

povinnosti,

základní

strukturu,

vztahy

k vládě, oblast bankovního dohledu a pravidla hospodaření. Zákon také stanovil, že díky § 7 je banka při zajišťování svého hlavního cíle nezávislá na pokynech vlády. Další úprava v podobě zákona č. 442/2000 Sb. už představuje významnější postavení ČNB. Při

schvalování

zákona

442/2000

Sb.

docházelo

mnohdy

k

dramatickým

průběhům. Došlo dokonce i k podání stížnosti k Ústavnímu soudu prezidentem republiky z důvodu řady sporných pasáží, které omezovaly samostatnost ČNB. Patřily sem výtky v podobě jmenování členů bankovní rady na návrh vlády, povinnost dohody s vládou o hodnotě čisté, respektive celkové inflace, povinnost dohodnout s vládou kurzový režim, schvalování investiční části rozpočtu parlamentem s možností odvolání členů bankovní rady při opětovném nechválení, apod. Následovaly ovšem novely v podobě novely zákona o ČNB č. 482/2001 Sb. a č. 127/2002 Sb. které už zajistily ČNB legislativní postavení, což

27

vedlo ke kompatibilitě s požadavky komunitárního práva včetně nově definovaného cíle, kterým byla péče o cenovou stabilitu měny. ČNB by měla realizovat jistou makroekonomickou funkci v české ekonomice. Má tedy několik nástrojů, jimiž toho dociluje. Je jediným emitentem hotovostních bankovek a mincí v České republice, provádí měnovou politiku a také rozhoduje o nástrojích měnové politiky, spravuje devizové rezervy. Avšak vedle makroekonomických funkcí je banka nositelem i mikroekonomických funkcí. Ty zastává v podobě banky bank, banky státu, reprezentanta v měnové oblasti vůči domácí veřejnosti i zahraniční a provádění regulace a dohledu nad bankovním systémem. Pravidla činnosti vzhledem k ostatním bankám stanovuje ČNB převážně ve formě opatření, která upřesňují požadavky na úvěrovou angažovanost, likviditu bank, kapitálovou přiměřenost, podmínky pro nezajištěné pozice, klasifikaci pohledávek z úvěrů, zveřejňování informací bankami a tvorbu opravných položek. Česká národní banka má ústřední sídlo v Praze, dále je její organizační struktura členěna na dalších sedm poboček, tedy v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě. Sestavení ČNB je řízeno nejvyšším orgánem v podobě bankovní rady, která je složena z guvernéra, dvou viceguvernérů a čtyř vrchních ředitelů úseku. Kvůli posílení nezávislosti centrální banky na vládě, zde nejsou v zastoupení zástupci vlády. Je však možné, aby se členové vlády zúčastnili zasedání bankovní rad s poradním hlasem, a na straně druhé má právo guvernér ČNB účastnit se zasedání vlády v případě že se projednává měnová politika. Na dobu šesti let jsou jmenováni všichni členové bankovní rady a to prezidentem republiky dle vlastního uvážení bez kontrasignace premiéra nebo jiného člena vlády, přičemž zákon nevylučuje možnost opětovného jmenování. Od roku 1993 byl guvernérem jmenován Josef Tošovský, od 1. prosince 2000 byl touto funkcí pověřen Zdeněk Tůma a od roku 2010 do dnešní doby zastává tuto pozici Miroslav Singer. Bankovní rada zasedá 12x ročně a záznamy ze zasedání jsou, stejně jako měsíční zprávy o inflaci a čtvrtletní přehledy hospodářského a měnového vývoje zveřejňovány.

28

Hlavní oblasti činnosti bankovní rady jsou následující:  určuje měnovou politiku a nástroje jejího provádění  rozhoduje o zásadních měnových opatřeních  stanovuje zásady činnosti a obchodů centrální banky  schvaluje rozpočet centrální banky  stanovuje organizační uspořádání centrální banky  vymezuje působnost jednotlivých organizačních jednotek centrální banky  rozhoduje o poskytnutí úvěru vládě podle podmínek stanovených v zákoně  rozhoduje o přidělování bankovních licencí  rozhoduje o postupech při řešení problémových bank  rozhoduje o případném odebrání bankovní licence

Česká

národní

banka

patří

mezi

centrální

banky

s

vysokým

stupněm

nezávislosti. Guvernér a ostatní členové bankovní rady jsou jmenováni prezidentem republiky bez návrhu a souhlasu vlády kvůli oddělení měnové politiky od vládní moci, což je mimo jiné dáno i Ústavou. Zde je ve znění zákon, který zakazuje přímé úvěrování vlády. V oblasti regulace a dohledu nad bankovním systémem funguje jako jediný subjekt, který stanovuje pravidla činnosti bank, kdy dále ve spolupráci s externími auditory zabezpečuje dohled prostřednictvím Sekce bankovního dohledu. Bez toho aniž by vláda schválila kroky, určuje ČNB nástroje měnové politiky a provádí měnovou politiku, stanoví podmínky poskytování úvěrů, limity fluktuace měnového kurzu a rozpočet banky. K posílení pravomocí bankovního dohledu ČNB vůči bankám došlo novelou zákona o bankách v roce 1994 především o oblasti uplatňování řady nápravných opatření při zjištění nedostatků v činnosti bank (výměna managementu, snížení základního kapitálu, vytvoření rezervních fondů, pokuty do výše 50 mil. Kč, rozšíření kompetencí nuceného správce).

29

Výchozí bilance ČNB pro rok 1993 vznikla rozdělením bilance SBČS mezi nástupnické banky následujícím způsobem:  úvěry a vklady obchodních bank se rozdělily územně podle síly bank  aktiva a pasiva vůči MMF se rozdělila v poměru 2,29 : 1  pohledávky se federálním rozpočtem se rozdělily v poměru 2 : 1  devizové rezervy se rozdělily v poměru 2 : 1

Roku 1993, kdy byla rozdělena bilance, vnikla z nesouladu převedených aktiv a pasiv na straně České národní banky pohledávka vůči Slovenské národní bance. Tato pohledávka byla vyčíslena na 24,7 miliard korun. Oprávněnost nároku na tuto pohledávku byla potvrzena oběma stranami a zároveň auditorem, nicméně slovenská strana svůj závazek neuhradila a Česká národní banka musela tuto pohledávku v roce 2001 odepsat. Měnová politika centrální banky je činnost směřující k regulaci množství peněz v oběhu a tím dosažení zákonem stanovených cílů. Při realizaci měnové politiky používá centrální banka v tržní ekonomice nepřímé nástroje ve formě operací na volném trhu, diskontní politiky, povinných minimálních rezerv a kurzových intervencí s ohledem na vývoj hospodářské situace. Zákon č. 6/1993 Sb. stanovil ČNB jako hlavní cíl zabezpečovat stabilitu české měny. Provádění měnové politiky bylo zaměřeno současně na udržení vnitřní stability měny a pevného měnového kurzu. Cíle měnové politiky ve vyspělých tržních ekonomikách se nemusejí vždy shodovat. Základním cílem všech vyspělých ekonomik je vnitřní stabilita měny, tedy boj proti inflaci. Vedle výše uvedených cílů má ČNB další cíle v podobě podpory zaměstnanosti, tvorby ekonomického růstu, stability úrokových sazeb, rovnováhy běžného účtu platební bilance a vnější stability měny. Vyvstává však mnohdy rozpor mezi konečnými cíli měnové politiky a ty se mohou dostávat do vzájemného rozporu, jelikož často vyžadují protikladná řešení. Nicméně

kromě

častých

rozporů

se

mohou

dostávat

i

do

vzájemných

podmíněností. V tuto chvíli je centrální banka stavěna do situace, kdy je nucena rozhodnout který cíl je pro ekonomiku důležitější a který tedy bude preferovat. Význam měnové politiky

30

začal růst se vznikem bezhotovostních peněz emitovaných nejen centrální bankou, ale také obchodními bankami a nebankovními institucemi. Emise peněz mimo bankovní systém je příčinou poklesu účinnosti měnové politiky. V závislosti na konkrétních operativních a zprostředkujících kritériích měnové politiky lze rozlišit základní transmisní mechanismy měnové politiky v tržní ekonomice na měnový, úvěrový a kurzový transmisní mechanismus a modifikace transmisních mechanismů.

2.3

Americká hypoteční krize

Je červenec 2007 a americká ani jiná světová veřejnost neví, jak obrovský čert na ně pod pokličkou čeká. Nikdo netuší, jak obrovské následky bude mít jednání celé americké společnosti na de facto celý svět a celý bankovní systém. Chystá se další zkouška ekonomické vytrvalosti a houževnatosti jednotlivých států, dá se říci nejtěžší zkouška po Velké hospodářské krizi. Skoro každý pracující a téměř i nepracující americký občan staví, kupuje, rekonstruuje nebo upravuje svůj dům. Všichni v této zemi jsou oddáni onomu bájnému "americkému snu" a do puntíku tento slib plní tím, že si dopřávají luxus v podobě nemovitostí. Klienti bank nevědomky podepisují smlouvy v dobrém vědomí, protože preambulím a odborným termínům v úvěrových smlouvách nerozumí. Nicméně existuje přeci zákon, díky kterému jsou banky podřízené dohledu? A jsme právě u jednoho z prvních parametrů finanční krize v bankovnictví v USA pojmenovaný FED, nebo přinejmenším špatně nastavený dohled nad finančními trhy, kdy tehdy nešťastně a špatně nastavená pravidla přispěla k nárůstu trhu rizikových hypoték do velmi těžko ovladatelných pozic. Ale i fungování ratingových agentur mohlo krizi odvrátit. Ty totiž přes občasná varování přidělovaly balíčkům složených hypoték diskutabilní návratnosti velmi vysoký rating a tím podbízely zájem investorů, kteří v dobré víře tyto renomované agentury poslouchali. Problém tkví v určitém monopolu těchto agentur. Vznikaly zde opodstatněné podezření o propojení mezi bankami, které vydávaly dluhopisy a ratingovými agenturami, jež tyto dluhopisy ohodnocovaly. Nicméně agentury se brání tvrzením, že jim banky poskytovaly zkreslené a nepravdivé informace o těchto balíčcích a agentury tedy jednaly správně a na základě těchto lživých informací od bank, ohodnotily tyto dluhopisy správně.

31

Graf č. 1 - Úrokové sazby FEDu v letech 1996 - 2008 7

6,5

6

úrokové sazby (v %)

5,3 5

5,5

5,5

5,3

4,8 4,3

4,3

4 3 2,3 2

1,8 1,3

1

1 0,3 0 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

Pramen: U.S. Federal Reserve, převzato od euroekonom.cz

Graf č. 2 - Vývoj úrokových sazeb v USA mezi roky 1992 - 2013

Zdroj: webový portál: http://mortgage-x.com/html/1992_present_chart.asp

Nicméně je potřeba podívat se více do hloubky a o pár let zpět, kdy Alan Greenspan stál v čele předsednictva FEDu a prosazoval zde velmi vehementně deregulaci. Díky jeho opozičním postojům proti regulaci určitých finančních derivátů tak finanční instituce zaznamenaly mnohamiliardové ztráty. Člověk, který působil v měnové politice téměř 18 let, v roce 2008 prohlásil: "Mýlil jsem se. Udělal jsem chybu, když jsem se domníval, že 32

sebezájem organizací, zejména bank a jiných, je takový, že jsou ony samy nejlépe schopny ochránit své akcionáře a jejich kapitál ve firmách." Jednou z hlavních výčitek jež je mu kladena je fakt, že příliš rychle snížil úrokové sazby a tím přispěl k rozšíření rizikových hypoték a po následném opětovném zvýšení úrokových sazeb, se dostali domácnosti do problémů se splácením. Celou tuto problematiku shrnul nejlépe s trochou adjektiv uznávaný makroekonom Tomáš Sedláček. Ten v jednom ze svých článku uvedl: "Svět rostl příliš rychle a příliš dlouho. Zejména americké domácnosti se opíjely levným dluhem, které jim příliš ochotně (tedy levně) poskytovaly banky ve formě hypoték. Tyto nekvalitní úvěry, které byly vysoce rizikové, protože hrozilo jejich nesplacení, by se za normální situace prodávaly za mnohem vyšší úrok. Hřích, který odstartoval nachlazení celé ekonomiky však spočíval v tom, že se „legitimně podvádělo" – nekvalitní a rizikové půjčky byly přebalovány, porcovány, mixovány a propírány (odborně se používá termín strukturovány) tak dlouho, až ony umouněné úvěry vypadaly jako prvotřídní a běloskvoucí zboží. Zcela sedí Ježíšovo přirovnání o nabílených hrobkách. Proč se ale tato nákaza šíří dál? Problém je v tom, že toto počínání na hraně „legitimního podvodu" všem náramně vyhovovalo. Hříchu se dopouštěly ratingové agentury, které jsou zde od toho, aby upozorňovaly na výši rizika. Tuto svou funkci plnit přestaly a svět se začal opíjet levným vínem, které bylo přebaleno do lahví s prestižní etiketou. Ve víru večírku to nikomu moc nevadilo – víno (úvěry) teklo proudem, svůj účel plnilo a všichni se tvářili, že víno není trpké. Problém byl v tom, že se k tomuto pochlebování špatnému vínu připojili ti, kteří měli být ostražití: odborní sommeliéři (totiž ratingové agentury) a hlídač příliš dobré nálady (Fed, který dlouho držel úrokové sazby na nízkých úrovních)."9

Dalším svázaným s hypoteční krizí, byla tzv. Dot-com bublina. Už samotný název poukazuje na problematiku spojenou s internetovým rozhraním. Je totiž známo, že v posledním desetiletí 20. století nastal obrovský rozvoj internetu a tím pádem i jeho uživatelů. Pro firmy to byl jasný podnět k investování do internetového trhu. Jejich plán byl jasný, vložené investice se do 5ti let od vložení navrátí zpět. K tomu zainvestování ale byly

9

Tomáš Sedláček, http://blog.aktualne.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=2547

33

zapotřebí nemalé finanční obnosy. K tomu se využívala emise cenných papíru, v největším případě akcií. Jako každý nový objev, i každá nová technologie přišla s příslibem rychlého zisku a během

poměrně

krátké

doby

se

tyto

akcie

staly

populární,

ale

bohužel

i nadhodnocené. Veškeré akcie se dostaly na vrchol v roce 2000, nicméně po tomto datu následoval tříletý pád a hodnota těchto akcií byla srovnatelná s hodnotou na začátku roku 1998. Tržní hodnota technologických firem se během dvou let snížilo o neuvěřitelných 5 bil. amerických dolarů. Ve chvíli, kdy tato bublina praskla, byla řada firem nucena vyhlásit bankrot, a ty které nezbankrotovaly, byly nuceny k restrukturalizaci. Touto obrovskou machinací vzrostla nezaměstnanost ve Spojených státech o více než 2 % a hospodářství v USA hrozila recese. Na to konto zareagoval Federální rezervní systém snížením úrokové sazby z původních 6,5% na pouhých 1,75%, a koncem roku 2003 atakovaly úrokové sazby hranici 1%. V tuto chvíli banky začaly půjčovat mnohem levněji, což vedlo k zastavení propadu spotřeby, pro firmy to znamenalo nový možný start, neboť nižší úroky znamenaly možnost půjčení i méně solventním subjektům a téměř se zastavil růst nezaměstnanosti. Zdánlivě vyřešený problém, ale ve skutečnosti znamenal návrat ke krizi, plus k tomu prohloubení obrovského schodku v tu dobu činící 605 mld. amerických dolarů a tlačení platební bilance zahraničního obchodu kvůli právě již zmíněným nízkým úrokovým mírám. A to z toho důvodu, že většina americké veřejnosti žila spíše na dluh, a to dokonce více než před počáteční krizí. A je potřeba zmínit ještě jeden z neméně důležitých propadů a to odliv portfoliových investic z USA. Aby FED zamezil dalšímu zadlužování a dalšímu odlivu investic začal po roce 2004 opět zvedat úrokové sazby a tím se pochopitelně začala zvedat i úroková sazba u hypotečních úvěrů. v průběhu dalších 2 let postupně narůstala úroková míra až v lednu 2006 sazby dosáhly, pro návrat investic do USA, optimálních 5,25%. Nicméně se nabízí otázka. Co s nesplacenými hypotečními úvěry, které byli původně propůjčeny s 1% úrokem? Domácnosti nyní byly v situaci, kdy nevydělávaly tolik peněz, aby mohly dále splácet hypoteční úvěr.

34

Graf č. 3 - Vývoj nesplacených hypotečních úvěrů

Zdroj: http://mortgage.com Jelikož se řada domácností potýkala z finančními problémy, byly nuceni nemovitosti prodat. Nicméně se zde dopracováváme k pojmu realitní bublina. Tento termín lze rozdělit do dvou částí. První je realitní bublina nových domu a druhou samozřejmě realitní bublina starých domů. Nový dům lze celkem snadno a přesně ohodnotit. Celkem čítala tato bublina v rozmezí let 2002 - 2005, celkem 160 mld. USD. Tu druhou část tvoří již zmíněná realitní bublina starých domu, u těch je složitější odhad cen nemovitostí. Obecně však v USA platí, že prodej starého domu je cca pětkrát vyšší, než výstavba nového domu. Zde už nám bublina vzrostla na enormní hodnotu 600 mld. dolarů. Nicméně toto číslo nepoukazuje na celkovou ztrátu, ale jen hodnotu prodaných nemovitostí. V konečném stavu to ale poukazuje na 400 mld. škodu, kterou utrpěla americká ekonomika během tří až pěti let v realitní bublině starých domů. Po sečtení těchto čísel se dostáváme k částce atakující 550 mld. amerických dolarů, což i pro ekonomiku v podobě Spojených státu je znatelný a citelný propad. A v poslední řadě je důležité zmínit terminus technicus, který je často spojován s pojmem americké hypoteční krize, a to jest morální hazard. Tento termín poukazuje na chování jedince či společnosti, kteří vykazují jiné chování v případě, že jsou nosiči daného rizika a jiným chováním, pokud je možné toto riziko na někoho přenést, kupříkladu pojištěním. Tedy stav, kdy jeden subjekt na základě maximalizace svého užitku, sníží užitek 35

druhého účastníka obchodu nebo transakce, na základě jeho úplně neinformovanosti nebo špatné informovanosti. V přeneseném slova smyslu a v tomto kontextu se odehrávala situace, kdy banky neinvestovaly své peníze, ale peníze svých klientů a vědomě se tak dopouštěly vysoké míry rizika s předpokladem, že je stát v případě ztráty bude dotovat. Americká hypoteční krize přerůstá ve světovou finanční krizi Spojené státy americké jako jedna z nejvyspělejších a nevětších ekonomik světa, je stejně tak "tahounem" co se krize v roce 2008 týče. Hypoteční krize vyvolala chtě nechtě finanční krizi v celém světě a stala se tak její nedílnou součástí. Ačkoli se dlouhou dobu díky mediálním kauzám propírala krize jako celkový problém trhu a nebyl řešen jako problém špatných hypotečních úvěrů Dne 25. září, vyhlásila největší americká spořitelna Washington Mutual bankrot. Bylo to

v důsledku

s

finančním

systémem,

který

se

potýkal

s

nedostatečnou

likviditou, insolventností finančních institucí, obrovským poklesem hodnoty finančních i nefinančních aktiv a podobně. Ve spojitosti s tím banky okamžitě se strachem přestaly prakticky v okamžiku půjčovat peníze. To bylo v tu chvíli už pro tak otřesenou ekonomiku velmi nepříjemné a nastal obrovský problém, jelikož firmy v USA financují věci, jako jsou mzdy, platby dodavatelům pomocí bankovních úvěrů. To ovšem v tomto okamžiku nešlo a v září roku 2008 si z důvodů nemožnosti propůjčení provozního kapitálu nemohly dále dovolit fungovat v takové míře jako doposud a byly nuceni omezit výrobu a snižovat stavy zaměstnanců. A jelikož tímto krokem přestali lidé tolik utrácet a firmám klesal odbyt, nebyl to už jen problém hypotečního trhu, ale problém likvidity. Ve chvíli kdy hypoteční krize přerostla v krizi likvidity, byl z ní klasický projev ekonomické krize. Prohloubeno faktem, že díky hypoteční krizi klesly i ceny nemovitostí a odpadala tak možnost ručení nemovitostmi. V následujícím období se ale zjistilo, že téměř všechny bankovní instituce, nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě, drželo značné množství amerických hypoték, tím pádem nemají dostatečné krytí a porušují tak kapitálovou přiměřenost. V tuto chvíli velké byly banky ve strachu a ve snaze uchovat hodnotu peněz, přestaly půjčovat subjektům a buď aktiva držely nebo investovaly na komoditních trzích. To ale vedlo neodmyslitelně ke zvýšení cen komodit, to dále vedlo k růstu nákladu na běžný život a už tak hluboká krize se ještě prohloubila.

36

Graf č. 4 - Průběhu cen ropy v době krize (cena za 1 barel)

Zdroj: webový portál www.kurzy.cz

37

3.

Zásadní

rizika

v

bankovnictví

spojená

s propuknutím krize

3.1

Druhy bankovních rizik

Rizika číhají na každém rohu a na každého. Bez ohledu na to, v jakém oboru se nacházíme nebo v kterém oboru podnikání fungujeme. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným a proto součástí každého podnikatelského plánu, strategického plánu a finančního plánu je analýza rizik, vyhledávání rizik, jejich pojmenování a co je hlavní, tak jejich predikce a následné zabezpečení proti těmto rizikům, tedy jejich eliminace nebo alespoň zmírnění jejich dopadu na fungování společnosti, v našem případě banky a zmírnění dopadu na finanční stránku věci. Finanční riziko, které v našem případě hraje tu největší roli, lze definovat jako riziko, které obecně znamená potenciální finanční ztrátu subjektu, což chápeme nikoliv jako již existující finanční ztrátu, ale jako ztrátu v budoucnosti vyplývající z určitého finančního, či komoditního nástroje nebo finančního, či komoditního portfolia. Již existující ztráta je označována jako očekávaná, zatímco pod pojmem potenciální ztráta rozumíme ztrátu neočekávanou. Každá ztráta však představuje snížení hodnoty daného subjektu. Proto ve vlastním zájmu každé instituce je, aby na existenci potenciálních i skutečných ztrát byla připravena a v případě jejich vzniku je byla schopna operativně řešit a minimalizovat. Jedním ze základních kamenů je včasná identifikace, informovanost a připravenost na hrozící rizika, přibližme si všechna rizika, která jsou potenciální hrozbou. Nejdůležitější v této problematice jsou rizika bankovní. Jedná se o nejistotu, která je spojena s průběhem procesu a dosažením očekávaného výsledku. Tato nejistota může mít za následek výkyvy na obě strany. Skutečný výsledek tedy může oproti očekávanému výsledku vyústit jak ve ztrátu, tak i v zisk. Je-li pozornost zaměřena pouze na odchylky s negativním dopadem na výsledek, jedná se o čisté riziko, v opačném případě při sledování záporné odchylky, mluvíme o riziku spekulativním. Riziko lze tedy vyjádřit jako stupeň

38

pravděpodobnosti a popsán určitou statistickou veličinou jakou je kupříkladu rozptyl nebo směrodatná odchylka.10 Rozdělení rizik lze specifikovat několika skupinami a z různých hledisek. V prvé řadě jsou základní dvě skupiny. Specifické, které vychází z činnosti sledovaného subjektu a riziko systematické, které je spojeno s celou ekonomickou soustavou a odráží celou její kvalitu a její celkový vývoj. Dále je možné riziko rozdělit na další podskupiny:

Obr. č. 2 - Rozdělení rizik

Riziko

Tržní

Úvěrové

Finanční

Strategické

Obchodní

Likviditní

Operační

Riziko solventnosti

Zdroj: vlastní Z předchozího schéma je jasné, že se riziko dá rozdělit na tři hlavní základní skupiny, tedy na riziko finanční, strategické a obchodní. Každá publikace poukazuje na různá členění a různé podskupiny, nicméně pro tuto práci je rozdělení tímto způsobem věcné a více odpovídá celé konstrukci práce.

10

JÍLEK, J.: Finanční rizika. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, spol. s r. o., 2000. ISBN 80- 7169-5793. s. 15-17

39

3.1.1.

Tržní riziko

V posledních letech se dostává nebezpečně do popředí a jde o riziko ztráty, které vyplývá ze změn cen, kurzů a sazeb na trzích. Rozděluje se do několika dalších částí. Na riziko akciové, úrokové, měnové a komoditní, ukažme si proto schéma.

Obr. č. 3 - Rozdělení tržního rizika

Tržní riziko Akciové

Úrokové

Měnové

Komoditní

Zdroj: vlastní

Každé jedno z těchto rizik spolu přímo či nepřímo souvisí a zároveň vstupují do interakce s dalšími riziky.  Akciové riziko - souvisí se změnami cen akciových nástrojů na akciových trzích a které banka drží ve svých portfoliích. V případě, že se mění cena těchto nástrojů, tak se mění i ceny finančních derivátů, které jsou od těchto nástrojů odvozeny  Měnové riziko - riziko, jež je velmi citlivé na změny měnových kurzů světových měn  Komoditní riziko - zde se riziko odvíjí od volatility cen komodit na komoditních trzích, zde spolu velmi souvisí s měnovým rizikem  Úrokové riziko - úrokové riziko závisí na změnách tržních úrokových sazeb a pro banku má význam takový, že pokud se úroková citlivost pasiv nerovná úrokové citlivosti aktiv. V případě, kdy jsou citlivější aktiva, tak růst úrokových sazeb pro banku znamená růst čistého úrokového výnosu a na druhé straně pokles sazeb, znamená pokles 40

výnosu. V opačném případě, ve kterém převažují pasiva, dopadá na výnosy banky přesně opačně, tedy s růstem sazeb se sníží čistý výnos a s poklesem sazeb se samozřejmě výnos zvyšuje. Řízení toho rizika je velmi důležité a jednou z nejdůležitějších aktivit je přizpůsobování struktury aktiv a pasiv tak, aby nedocházelo k velkým rozdílům v jejich úrokové citlivosti a také zajištěním se pomocí termínovaných obchodů, tedy swapů, futures či opcí. Řízení tohoto rizika a jeho zajištění neznamená nutně absolutní eliminaci ztráty u úrokového rizika, nicméně může být tato ztráta alespoň z malé části kompenzována ziskem vzniklým termínovanými obchody. Měření a tedy následné řízení rizika může banka provádět několika různými způsoby, ale za základními metodami se skrývá gap analýza a durace GAP, samozřejmě lze použít i metody požívající se při měření i jiných rizik jako je ku příkladu metoda VaR, která je v dnešní době bankami hojně využívána. Tato metoda spočívá v tom, že dává maximální ztrátu, která je možná při dosažení a naplnění rizika v určitém intervalu. V GAP analýze se poté udává, jaký vliv na čistý úrokový výnos banky bude mít změna úrokových sazeb. Je to tedy metoda založená na rozdílu mezi úrokově citlivými aktivy a pasivy, nicméně se musí vzít v úvahu časové období, ve kterém se mění úroková míra. Z tohoto důvodu banky rozdělují svá citlivá aktiva a pasiva do několika skupin a do tzv. časových košů. Ten představuje šíři, ve které banky počítají gapy pro období týdne, měsíce, čtvrtletí, roku, či dokonce několika let.

3.1.2.

Úvěrové riziko

Z pohledu českého bankovnictví je úvěrové riziko charakterizováno jako riziko nejvýznamnější a tvoří tak podíl na rizikové expozici bank kolem 70%. Jedná se o riziko selhání protistrany, které vyplývá z platební neschopnosti partnera. Ať už z důvodu, že druhá strana platit nemůže nebo z platební nevůle, kdy partner platit sice může, ale z nějakého důvodu platit nechce. Z názvu rizika sice plyne, že se jedná o riziko spojené s úvěrováním a ve většině případech tomu tak je, ale jedná se i o závazky, které pocházejí z cenných papírů, které má banka ve svém portfoliu z poskytnutých záruk, z mezinárodních transakcí a obchodů na peněžním nebo kapitálovém trhu. Úvěrové riziko je závislé na bilančních aktivech banky, mimobilančních obchodech a jejich kvalitě. Existují dvě základní příčiny vzniku tohoto rizika. Jsou to interní příčiny, které jsou závislé na rozhodnutí banky ohledně 41

alokace aktiv a na druhé straně jsou příčiny externí, jež jsou dány vývojem ekonomiky a na rozhodnutí banky závislé nejsou. Na řízení úvěrového rizika lze nahlížet ze dvou různých pohledů a rozlišit ho tak do dvou složek. Na riziko nesplnění závazků druhou stranou a inherentní riziko produktu. Nejsou to dvě různá rizika, ale dva pohledy na úvěrové riziko. Riziko nesplnění závazku druhou stranou se dá zachytit jako riziko klienta, riziko země, riziko transferu nebo riziko špatné diversifikace aktiv. Oproti tomu je inherentní riziko produktu dáno výší ztráty, která vznikne právě v důsledku nesplnění závazku druhou stranou a lze ho identifikovat jako riziko jistin, riziko náhradního obchodu, riziko úrokové platby nebo riziko zajištění. Pro lepší přehlednost zařadím následující schéma. Obr. č. 4 - Rozdělení úvěrového rizika

Riziko klienta

Riziko nesplněnízávazků

Riziko země

Riziko transferu

Úvěrové riziko

Riziko jistiny

Riziko úrokové platby

Inherentní riziko produktu

Riziko náhradního obchodu

Riziko platby

Riziko zajištění

Zdroj: vlastní Pokud chce banka dostatečně eliminovat úvěrové riziko, považuje se za základ zvládnutí řízení rizika země a rizika klienta. Zdárné zvládnutí rizika země představuje zajištění, že ekonomické subjekty dané země budou schopny plnit závazky vůči zahraničním 42

subjektům a příčina tkví v jak kvalitním ekonomickém prostředí se pohybují. Sledování tohoto rizika je aktuální především pro banky působící na mezinárodním poli. Banky, přesněji jejich analytici provádějí analýzu země, ve které se subjekt nachází a sledují faktory zobrazující ekonomickou a politickou situaci země a zároveň kvalitu a zralost finančního prostoru. Dalším faktorem je časový horizont, kterým se banka subjektu zavazuje. Čím delší období závazku, tím podrobnější a důslednější váhu má analýza politického pohledu oproti ekonomickému. Pro příklad užití této metody použiji následující tabulku, která shrnuje zohledněné faktory a možné rozložení bodů, které se faktorům přidělují. Tab. č. 3 - Hodnocení země podle faktorů Kód

Faktor

Maximální počet bodů

A

Finanční nebo ekonomický

80

A1

Platební bilance

10

A2

Zahraniční zadlužení

15

A3

Dynamika HDP

5

A4

Inflace

5

A5

Břemeno dluhové služby

20

A6

Spotřeba

10

A7

Devizové rezervy

15

B

Politický

10

B1

Vnitřní stabilita

4

B2

Vnější stabilita

4

B3

Mezinárodní spojenecké svazky

2

C

Ostatní

10

C1

Vyspělost bankovní soustavy

3

C2

Strategický cíl banky

3

C3

Ostatní

4

Celkem

100

Zdroj: SEKERKA, B. Řízení bankovních rizik, Profess, Praha, 1998

43

Podle přidělení počtu bodů se země zařadí do bonitní třídy a podle toho se stanoví limit pro objem operací se zahraničními klienty. Tento limit může být stanoven různými způsoby podle rozhodnutí banky. Tab. č. 4 - Klasifikace zemí podle bodů Klasifikace zemí

Body

Prioritní status

70-100

Vyhovující status

50-70

Nevyhovující status

Méně než 50

Zdroj: PŮLPÁNOVÁ, S. Komerční bankovnictví v České republice, 2007 Pro banky, které nepřicházejí často do styku se zahraničními klienty, je snazší spolehnout se na hodnocení ratingových agentur. Riziko klienta Přichází na řadu tehdy, kdy klient buď nechce a nebo nemůže dostát svým závazkům vůči bance. Stěžejním přístupem a eliminací tohoto rizika, je důkladné poznání příslušného klienta a to poznat ho jak po stránce finanční tak i nefinanční. Jsou nasnadě dvě základní úskalí při rozhodování, díky nimž se může banka špatně rozhodnout při poskytnutí, či neposkytnutí úvěru klientovi. Lze buď poskytnout úvěr klientovi, který následně nebude moci splácet nebo nebude chtít splácet. Na druhou stranu lze klienta špatně odhadnout a neposkytnout mu úvěr, ač je pro něj vhodný a jeho následné splácení by bylo bez jakéhokoliv problému. V obou případech se jedná o ztrátu, i když v druhém bodě by šlo jen o potenciální ušlý zisk. Je tedy potřeba ke každému klientovi přistupovat obezřetně a subjektivně a odlišovat přístup a způsob prověřování. Ten se například liší podle toho, zda se jedná o podnik nebo fyzickou osobu. Riziko transferu Ve chvíli, kdy není země schopna dostát svým závazkům v mezinárodním měřítku v důsledku nedostatku devizových prostředků, nastupuje riziko transferu. Tato situace může nastat v době, kdy pro sledovaný subjekt není dostupná volně směnitelná měna například z důvodu změny devizových předpisů. Poslední z rizik v této skupině je riziko nedostatečné diversifikace aktiv. To představuje orientaci na malý okruh klientů nebo na určité odvětví nebo oblast. V tu chvíli je diversifikace nedostatečná a investor se tak vystavuje nebezpečí 44

úpadku odvětví, do kterého investoval veškeré svoje prostředky a nerozložil tak riziko do několika různých odvětví, které mohou například profitovat z úpadku jiného odvětví. Z pohledu inherentního rizika produktu lze na riziko jistiny nahlížet jako na stav, kdy klient není schopen splácet celou částku dohodnutého obchodu a v případě úrokové platby se jedná o riziko nesplacení částky připadající na dohodnutý úrok. Z tohoto důvodu může bance vzniknout tzv. otevřená pozice, jelikož bance vypadla platba a tak musí banka nahradit tento výpadek jiným finančním tokem z jiného obchodu a tím se naplňuje stejnojmenné riziko, jelikož může takto nahrazený obchod být nevýhodný. V dnešní době se obchodní banky pohybují v převážné většině na finančních trzích

a jsou tak vystaveny riziku

platby. Toto riziko tkví v možnosti selhání druhé strany a trvá po celou dobu mezi uzavřením obchodu a jeho následného vypořádání. Společně s tímto rizikem přichází na řadu i další riziko úzce s ním spojené, a to riziko zajištění. Zde dochází ke snížení hodnoty instrumentu, který plní funkci zajištění a tím pádem úvěr, jež byl tímto způsobem zajištěn, nemusí být pokryt v celé své výši a bance kvůli tomu může i přes veškerá zajištění vniknout ztráta. Nejlepším způsobem jak se banky mohou bránit úvěrovému riziku, je důkladné a obezřetné prověřování klientů a následná diverzifikace struktury klientů a také různými formami zajištění, jako jsou například různé formy ručení, bankovní záruky, zadržovací práva, zástavní práva, smluvní pokuty nebo například formou osobního zajištění jako je dohoda o srážkách ze mzdy apod. Posledním opatřením, jímž se může banka bránit při selhání protistrany je tvorba opravných položek k pohledávkám, které se stávají nedobytnými.

3.1.3.

Likvidní riziko

Je-li banka likvidní, znamená to, že je v jakémkoliv okamžiku schopná dostát svým závazkům. Chce-li banka řídit svou likviditu, je důležité, aby sledovala časovou kooperaci mezi svými aktivy a pasivy. Pokud by byla na straně aktiv pouze vysoce likvidní aktiva s nízkým úvěrovým rizikem, tak by to znamenalo, že by sice neměla banka problémy s likviditou, ale získala by

jen velmi malý výnos. Takto nízký výnos by měl vliv na

nemožnost dosáhnout srovnatelného zisku s konkurenčními bankami a to by mohlo mít v konečném stavu v delším období negativní vliv na likviditu banky. Aby byla struktura aktiv správná, měla by obsahovat taková aktiva, aby je bylo možné přeměnit na peněžní prostředky ve chvíli, kdy je to žádoucí a zapotřebí. Například taková aktiva, která lze v jakémkoliv okamžiku prodat na sekundárním trhu nebo aktiva která je možné zastavit a získat za ně 45

likvidní prostředky. Na straně pasiv by zase měly figurovat takové instrumenty, které muže banka kdykoliv proměnit na likvidní prostředky, jakými jsou například dohodnuté úvěrové linky. Riziko likvidity lze rozdělit do dvou částí. Na riziko cash flow a na riziko tržní likvidity. Riziko cash flow je spojeno se situací, zdali banka bude schopná plnit požadavky na financování a investování a zda si bude schopna zajistit likvidní prostředky. Na druhou stranu riziko tržní likvidity pramení u nedostatečné likvidity trhu a tím pádem není v moci banky doplnit si potřebné zdroje a na to konto zároveň nemůže být likvidní. Je také možné, že toto riziko může na banku působit z důvodu, že působí na ostatní banky nedůvěryhodně a jsou jí tedy uzavřeny veškeré úvěrové linky. Aby mohly banky vůbec existovat, jsou nuceny neustále si udržovat určitý stupeň likvidity. Jsou také nuceny ze strany centrální banky, která se stará o to, aby si banky udržovaly alespoň minimální míru likvidity a tím byl likvidní celý bankovní systém. ČNB pomocí svých nástrojů ukládá bankám povinnost udržovat si na jejím účtu minimální rezervy ve výši 2% ze základu pro výpočet povinných minimálních rezerv. Takto uložené minimální rezervy u centrální banky jsou uloženy na neúročeném účtu a banka je může krátkodobě využívat k doplnění své likvidity, nicméně jsou banky povinovány si tuto hranici 2% ze základu stále udržovat. Použít je na investice je však výlučně zakázáno. Dalším možným nástrojem mohou být pravidla likvidity, která stanovují relace mezi aktivy a pasivy zejména z časového hlediska. Jedním z ukazatelů k zabezpečení likvidity je poměr rychle likvidních aktiv s krátkodobými pasivy. V některých situacích je centrální banka oprávněna vyžadovat po bance dodržování některých ukazatelů. Řízení likvidity je úzce provázáno i s ostatními oblastmi, jež musí banka řídit. Plán pro řízení je vytvořen na základě podkladů o vytvoření podrobného výkazu o peněžních tocích pro předem naplánované období včetně zdrojů likvidity. Výkaz musí obsahovat bilanci veškerých

příjmů

a

výdajů

vyplývajících

z

rozvahových

položek,

položek

mimobilančních, a položek výkazu zisku a ztrát. Dále je potřeba zaměřit pozornost na analýzu chování

klientů

u

netermínovaných

vkladů,

která

je

založena

na

historických

zkušenostech, kde se propočítává ukazatel průměrné splatnosti vkladů na viděnou. Je však také potřeba sledovat vzájemnou souvislost likvidního a měnového rizika. Za prvé je samozřejmě nutné sledovat likviditu v korunách, nicméně je neméně důležité věnovat stejnou pozornost i likvidní pozici v zahraničních měnách. Banka by tedy měla sledovat tržní 46

podmínky, které ovlivňují přístup na devizový trh. Měla by tedy stanovovat limity pro řízení rizika likvidity jak pro hlavní měnu, tedy měnu domácí, ale i pro všechny ostatní měny se kterými banka obchoduje. Sledování likvidního rizika je důležité sledovat, jak z krátkodobého hlediska tak i z dlouhodobého, jelikož je potřeba sledovat stav splatnosti aktiv, pasiv a podrozvahových položek. Jak se již bankám v roce 2008 osvědčilo, tak pro případ vzniku mimořádné krizové situace musí mít banka vypracovaný pohotovostní plán, který je sledem veškerých kroků potřebných k potlačení krize nebo alespoň eliminaci dopadu krize na banku. Tento plán se musí průběžně aktualizovat se změnami uvnitř banky i mimo ni. Obsahuje také podrobný scénář ohledně komunikace uvnitř banky i mimo ní, a cesty jak ovlivnit vývoj aktiv, pasiv a specifikovaných záložních zdrojů. Jelikož nemá likvidní riziko vyložený dopad na solventnost banky, nezaměřuje se tedy jeho řízení na tvorbu kapitálového polštáře. Nicméně je důležité ho stále sledovat a řídit, jelikož ztráta likvidity i kdyby na krátkou chvíli, by měla drtivý dopad na důvěru veškeré klientely a v budoucnu by to mohlo znamenat run na banku.

3.1.4.

Operační riziko

Operační riziko lze popsat jako riziko, které plyne z nedostatků nebo selhání interních procesů, lidí uvnitř banky, systémů, jež banka využívá nebo z událostí z vnějšku. Jde tedy o selhání jednoho z výše uvedených faktorů. Existují dva pohledy na operační rizika, vnější (externí) a vnitřní (interní). Při rozebrání interních rizik lze opět rozdělit tyto rizika na dvě skupiny, a sice chyby na straně lidského faktoru a na druhé straně existuje selhání technologické. Chyby na straně lidského faktoru mohou být neúmyslné ale zároveň i úmyslné. Za neúmyslné chyby lze považovat například špatná rozhodnutí pracovníků u přepážek, neúplné proškolení personálu, špatné rozhodnutí managementu, přechod na nové systémy, zavedení nového produktu, přecházení pracovníků z jedné pozice na jinou, špatná komunikace či úplná absence komunikačních kanálů apod. Z pohledu úmyslného zavinění se jedná o podvody, krádeže a tunelování, kvůli kterým samozřejmě dochází ke ztrátě. Co se technologického pohledu týče, může selhat de facto jakákoliv část operačních systému, přes informační systémy a telekomunikaci až po elementární věc jako jsou programy v informačních sítích. Technologická chyba není tak častá, nebo by alespoň neměla být tak častá jako chyba na straně člověka. Nicméně stále je řeč jen o strojích a technologiích a ty jsou chtě nechtě poruchové a rok od roku je nutné stroje kontrolovat, aktualizovat a udržovat je 47

v pořádku. Jelikož ztráta dat, záloh a například únik citlivých informací v podobě nacionálů klientů značí až skoro katastrofickou událost z pohledu banky. Stejně tak je ale potřeba kontrola a udržování i lidských zdrojů, a každá banka by měla mít vypracován systém hodnocení a následné kontroly svých zaměstnanců aby chybovost lidské stránky věci byla co nejnižší. Každý rok kdy roste nabídka nových produktů a banky nabízejí nové možnosti pro klienty, tak stále roste i význam operačního rizika a je potřeba ho stále a intenzivněji kontrolovat a nepodceňovat ho. Z pohledu externích událostí se jedná o činnosti jako je vyšetřování podvodů směrem dovnitř, sledování podezřelých obchodů a transakcí, například snahu o praní špinavých peněz, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení apod. Tyto činnosti lze nazvat jako compliance. Pak je tu tzv. oblast širšího okolí, což představuje riziko nepředvídatelných katastrof, změnu politických režimů, politické vlivy nebo válečné konflikty. Existuje metoda založená na měření operačního rizika, tzv. model rozdělení ztrát (dále LDA). Tento model vychází ze dvou procesů, které se spojí dohromady a tím je kvantifikována velikost ztráty z operačního rizika. Banka rozdělí své aktivity do skupin, stejně jako typy operačního rizika a v rámci pokročilého přístupu pomocí kombinací 8 obchodních linií (tab. č. 5) a 7 typů událostí operačního rizika (tab. č. 6) odhadují banky celkové rozdělení ztráty. 11 Model rozdělení ztrát je statistický způsob měření operačního rizika pomocí agregovaných distribučních funkcí ztrát. Banka na základě 8 typů obchodních linií a 7 typů událostí operačního rizika vytvoří několik kombinací (segmentů), pro které poté konstruuje dvě distribuční funkce, které následně agreguje do jedné. Při vytváření segmentů se provádějí testy, aby data ve skupině byla homogenní. Banky vytváří tyto segmenty z toho důvodu, že pro všechny kombinace (tzn. 8 x 7) by nemusela mít dostatek dat a tudíž by bylo „zbytečné“ konstruovat dvě distribuční funkce pro každou z těchto kombinací. Na rozdíl od některých jiných metod, LDA předpokládá, že vztah mezi očekávanou a neočekávanou ztrátou není lineární a tak je na bance, aby určila na základě dat pravděpodobnosti vzniku ztrát a jejich výši.12

2009.

11

ZEMKOVÁ, K. Bankovní rizika a jejich vzájemné vztahy na příkladě českého bankovnictví. Praha

12

ZEMKOVÁ, K. Bankovní rizika a jejich vzájemné vztahy na příkladě českého bankovnictví. Praha

2009.

48

Tab. č. 5 - Seznam linií podnikání a seznam jejich činností Linie podnikání

Seznam činností

Podnikové financování

Upisování finančních nástrojů a/nebo umisťování finančních nástrojů na základě neodvolatelného závazku, služby související s upisováním, investiční poradenství, poradenství osobám v oblasti kapitálové struktury, strategie a v souvisejících otázkách, poradenství a služby týkající se fúzí a koupě podniků, investiční průzkum a finanční analýzy či jiné formy základních doporučení ohledně transakcí s finančními nástroji.

Obchodování na finančních trzích

Obchodování na vlastní účet, peněžní zprostředkování, přijímání a zpracovávání pokynů vztahujících se k jednomu či více finančním nástrojům, provádění klientských pokynů, umisťování finančních nástrojů bez neodvolatelného závazku, provozování mnohostranných obchodních systémů.

Retailové makléřství

Přijímání a zpracování pokynů vztahujících se k jednomu či více finančním nástrojům, provádění klientských pokynů, umisťování finančních nástrojů bez neodvolatelného závazku.

Podnikové bankovnictví

Přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů, finanční leasing, záruky a přísliby.

Retailové bankovnictví

Přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů, finanční leasing, záruky a přísliby

Zúčtovací služby pro třetí osoby

Platební styk a zúčtování pro třetí osoby, vydávání a správa platebních prostředků pro třetí osoby.

Služby z pověření

Úschova, správa a uložení finančních nástrojů na účet klienta, včetně opatrovnictví a souvisejících služeb, zejména obhospodařování peněžních toků.

Obhospodařování aktiv

Obhospodařování portfolií, obhospodařování podílů ve fondech kolektivního investování, ostatní formy obhospodařování aktiv.

Zdroj:webový portál ČNB, http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_bd/obezretne_podnikan i/download/vyhlaska_priloha_22.pdf )

49

Tab. č. 6 - Charakteristika typů událostí Kategorie typu události

Vymezení kategorie

Vnitřní nekalé jednání

Ztráty způsobené jednáním, jehož úmyslem je uskutečnit podvod, zpronevěřit majetek nebo obejít právní předpisy nebo vnitřní předpisy či pravidla, pokud je v něm zaangažována alespoň jedna vnitřní strana (osoba). Do této kategorie se nezařazují události spojené s diskriminací.

Vnější nekalé jednání

Ztráty způsobené jednáním třetí osoby, jehož úmyslem je uskutečnit podvod, zpronevěřit majetek nebo obejít právní předpis.

Pracovněprávní postupy a bezpečnost provozu

Ztráty způsobené jednáním, které je v rozporu s právními předpisy, dohodami či smlouvami týkajícími se zaměstnání nebo ochrany zdraví a bezpečnosti; platby z důvodu újmy na zdraví a z důvodu diskriminace.

Klienti, produkty, obchodní postupy

Ztráty způsobené nedbalostním jednáním nebo neúmyslným selháním, které vedlo k neschopnosti plnit závazky vůči danému klientovi, včetně kompenzací za porušení důvěrnosti či za nepatřičné jednání, nebo ztráty způsobené podstatou nebo formou produktu.

Škody na hmotném majetku

Ztráty způsobené poškozením hmotného majetku přírodními katastrofami nebo jinými vnějšími skutečnostmi (událostmi).

Narušení činností a selhání systémů

Ztráty způsobené narušením činností nebo selháním systémů.

Provádění transakcí, dodávky, řízení procesů

Ztráty způsobené selháním při zpracovávání transakcí nebo při řízení procesů, ztráty plynoucí ze vztahů s dodavateli a dalšími smluvními partnery (protistranami).

Zdroj webový portál ČNB, http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_bd/obezretne_podnikan i/download/vyhlaska_priloha_22.pdf

50

4.

Rozdíl v přístupu bank k rizikům před rokem

2008 a po něm

4.1

Uvedení do tématu

Každý segment ve světě prochází vývojem. Tak jako inženýrství, jež můžeme datovat od děl mistra DaVinciho, které bylo jednou na samotném zrodu je dnes oproti tehdejší době na vrcholu. Nicméně i přes stoupající tendenci objevů a konstrukčních skvostů, se nejednou myslitelům a stavitelům v tomto oboru vymkla věc z rukou a ne vždy se podařilo původní plán dotáhnout do perfektního konce. Ekonomie v tomto ohledu není ničím jiným. V předešlých kapitolách jsme konstatovali, že každá ekonomika má své vrcholy a svá dna. Soustřeďme se nyní spíše na situaci v 21. století, přesněji na situaci kolem roku 2008. Byl snad přístup bank a finančních institucí natolik skeptický k jakýmkoliv hrozbám? A změnila se situace od té doby nějak?

4.2

Porovnání Českého bankovního sektoru

Na úplném začátku, tedy před krizí, měl český sektor, co se bankovní sféry týče, přebytek likvidity. Česká národní banka tedy stahovala peníze. Trh a bankovní sektor byl v tu dobu poměrně izolovaný a měl dostatek zdrojů pro poskytování úvěrů z primárních vkladů. Měl, a do dnešní doby taká stále má tradiční konzervativní model, což na tehdejší dobu nebylo úplně obvyklé. Dále měl velmi nízký podíl nesplacených úvěrů, což je nejspíš úzce spjato s tím že banky neposkytovaly ve větší míře úvěry v cizích měnách a nebyly tudíž závislé na funkčnosti trhů sloužících k zajišťování kurzového rizika. Sečteno a podtrženo, byl finanční systém v ČR méně zranitelný než v ostatních zemích a proto nebyly dopady na náš trh tak závažné. Navzdory poměrně výjimečné bankovní soustavě byla i k nám finanční a hospodářská krize dovezena. Hlavním původcem šíření krize byl nepřímý poptávkový kanál, ten lze definovat jako prudký pokles zahraniční poptávky, který se v exportně orientované ekonomice ani nemohl projevit jinak. Přesto všechno se domácí hospodářská politika nemusela orientovat a soustředit na řešení příčin krize, ale pouze na utlumení některých 51

dopadů. To ve formě podpory důvěry ve finanční instituce a funkčnost finančního systému a podpůrné fiskální balíčky. ČNB na popud této krize vytvořila několik dalších opatření, pro dohled nad lepším fungováním finančního trhu. Jedním z prvotních a nejdůležitějších opatření bylo zintenzivnění monitoringu nad finančními trhy ze strany samotné ČNB. Dalším krokem bylo vytvořit mimořádné nástroje na podporu likvidity mezibankovního trhu. V neposlední řadě zapracovala na tzv. intenzivní komunikaci navenek. Cílem bylo uvést chybné informace na pravou míru a eliminovat veškeré dezinformace. Všechny tyto aspekty byly aplikovány a přijatá opatření velmi kladně zlepšila fungování finančního trhu u nás. Byla včasným dobře cíleným krokem ze strany kontrolního orgánu. Když se za předešlou krizí ohlédneme, v nejlepším případě vedla tato krize k hledání příčin a způsobů, jak dalším krizím v příštích letech čelit, či nám poskytla cenné rady jak se dalším krizím vyhnout. Díky této neblahé zkušenosti byla vypracována Larosiérova Zpráva, která byla zveřejněna v únoru roku 2009 a v březnu téhož roku byla přijata v platnost. Na základě tohoto bylo navrženo vytvoření Rady pro systémová rizika při ECB a Evropského systému finančního dohledu. Evropská unie použila výše zmíněnou zprávu jako koncepční východisko pro nové uspořádání evropského dohledu a pro své další legislativní návrhy. ČNB tuto aktivitu komentovala slovy: "Místo přesného definování a pojmenování příčin krize se vytváří zdání, že nadnárodní forma dohledu a regulace je zárukou proti opakování krize v budoucnu."13 Je pravdou, že je potřeba uvědomit si že ne chybou státu, či chcete-li státního dohledu, se ekonomika a trh daného státu dostává do krize, ale neuváženost finančních institucí je strůjce většiny pochybení a neuváženého investování. Ovšem v tuto chvíli musí stát svým dohledem a dostupnými regulátory stanovit jasně daná pravidla a vymáhat sankce při nedodržení těchto aktivit a nastavených pravidlech. Jde tedy o interakci mezi finančními institucemi a finančním dohledem, což je onen kámen úrazu. Pokud se opět vrátíme k České Republice, tak ČNB v roce 2010 navrhla rámec pro předcházení, včasnou reakci a řešení krizí finančního sektoru. Vyjádřila se zejména proti http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/do wnload/singer_20100614_vse.pdf 13

52

umožnění převodu aktiv v rámci finančních skupin na jiných než tržních principech. Současně s tímto návrhem se připravuje z pohledu EU Evropský záchranný fond a návrhy k harmonizace systémů garancí vkladů a podobná schémata pro investiční a pojišťovací sektor. Dále se projednává zavedení daně/poplatku na držení finanční stability, z něhož by se měla financovat zejména pomoc zemím, kterým nejvíce uškodila finanční krize.

4.3

Hypoteční úvěry v České republice

Jelikož se celá světová krize odvíjela od špatně zajištěných a nadmíru poskytovaných hypotečních úvěrů v USA, je nutné srovnat jednotlivá období i v České Republice. Před onou bájnou krizí, která k nám byla dovezena ze Spojených států, byl nárůst zájmu o hypoteční úvěry doslova raketový. Důvodů bylo hned několik:  Ekonomika rostla, lidé měli důvěru v budoucnost, nikoho nenapadlo, že růst brzy skončí a 100% hypotéky byly zkrátka v módě  Cena nemovitostí rychle rostla, rostl logicky i objem poskytnutých hypoték  Cena 100% hypoték byla minimálně odlišná od hypoték s nízkým LTV (do 70% či 85%), banky neúčtovaly k úrokové sazbě těchto hypoték velkou přirážku  Banky neměly problémy s oceňováním nemovitostí v souvislosti s hypotékami na 100%, nekorigovaly většinou cenu obvyklou směrem dolů a odhady akceptovaly v plné výši  Podmínky schvalování hypoték s vysokým LTV byly více benevolentní než kdy jindy  Zákazníci, včetně cizinců, mohli použít hypotéku na investici do nemovitosti s účelem pronájmu. Segment označovaný jako „Buy to let“ sice nebyl u nás nějak masově rozvinutý, ale jeho podíl již přestával být zanedbatelný  S růstem ekonomiky byl spojen růst příjmů a automaticky tím rostla ochota se zadlužit Banky

toto

období

samozřejmě

hojně

využívaly

a

příjemně

samozřejmě

profitovaly. Banky byly ochotny jít do mnohem větších rizik, důkazem toho bylo četné financování nemovitostí až na 100% hodnoty nemovitosti a dokonce i výjimečně více než 53

100%, což se u nás naštěstí nestalo standardem. Bez zábran začaly financovat cizince, kteří si u nás pořizovali nemovitost, což nebyl zásadní objem hypoték, ale nebyl zcela zanedbatelný. Začaly také pošilhávat po tzv. sub-primových klientech a na základě této myšlenky vznikla bankovní varianta produktu, a sice hypotéka pro klienty bez prokazování příjmu, tento pojem také často bývá označován jako příčina globální finanční krize. Díky všem těmto aspektům bankéři přicházeli k lepším provizím, oblastní ředitelé dostávali nemalé prémie za dobře odvedenou práci a akcionáři si mnuli ruce. Vezmeme-li v potaz toto poměrně riskantní jednání, musí být nad slunce jasné, že po krizi si tento luxus už ani jedna z bank nemohla ani dovolit, ať z pohlednu finančního nebo z pohledu vysoké míry rizika nesplacení závazku. Bylo tedy nutné nastolit přítrž tomuto bujarému rozhazování hypotečních úvěrů v podobě 120% hypoték a podobně. Banky proto zbystřily a zavedly hned několik opatření, kterými kryly samozřejmě primárně své zájmy, ale na druhou stranu i zájmy klienta. Nastiňme si ty nejdůležitější a nejrozsáhlejší. V první řadě se jednalo o zvýšení pozornosti na bonitu klientely. Tedy zdali splňuje všechny požadavky pro poskytnutí HÚ. Zde se bavíme například o eliminaci poskytování úvěru FO bez doložení příjmů. To je dnes téměř nemyslitelné, pokud není splacena jistá část akontace předem, nebo jedná-li se o velmi bonitního klienta z předchozích let. Pokud se bavíme o PO, je zde komplexnější posouzení situace než v letech před krizí. Banky se zaměřují na předložení investičních plánů, obchodních plánů, předložených finančních výkazů pozice na trhu a na aktuální situaci v odvětví, do něhož sledovaný subjekt spadá. Jako další opatření bylo snížení LTV až k hranici 60%. Zde se banka kryje odhadovanou částkou na nemovitost a poskytne úvěr pouze do procentuální části této odhadnuté ceny. Tento pokles je přímo úměrný tehdejšímu trendu klesajících cen nemovitostí. Hypoteční proces v dřívější době ovládaly dva hlavní trendy, a to je zrychlování a zjednodušování. Od schválení hypotéky v řádech týdnů, což byla po roce 2000 běžná praxe, si lidé rychle zvykli na běžný standard pěti dnů, za které banka hypotéku schválí. Dnes není výjimkou schválení do tří dnů a evidentně se tak přibližujeme k běžnému evropskému standardu 48 hodin. Větší znalost chování zákazníků a také větší odvaha bank v oblasti kreditního rizika, přispěly k postupnému zjednodušení podmínek nutných k získání hypotéky. Banky v souvislosti s procesem řeší v zásadě paralelně dva úkoly: První – jak co nejjednodušeji a nebezpečněji zjistit věrohodnost a bonitu zákazníka, druhý – ocenění zástavy, co nejobjektivnější stanovení hodnoty nemovitosti, 54

která je předmětem

zajištění. V obou případech se neposunou výrazně dál bez využití nových technologií a systémů, jejichž vhodné využití je a bude klíčové. V zásadě až do roku 2007 spoléhaly banky na slibně se rozvíjející expertní systémy, které začaly pomáhat oceňovat nemovitosti, odhadnout schopnost zákazníka splácet či predikovat rizikovost na trh nově uváděného produktu. Od příchodu globální finanční krize však bylo všechno jinak. Dosud funkční modely přestaly fungovat, což bylo logické. Jak se měl vypořádat expertní systém odhadující cenu nemovitosti s tím, že po letech růstu cen se v okamžiku (několika málo měsíců) propadly ceny nemovitostí o desítky procent? Což by ještě nebyl tak velký problém, kdyby však nedošlo k obrovským a nepředvídatelným změnám v pohybu cen nemovitostí v závislosti na lokalitě, typu nemovitosti, její kvalitě, nasycenosti dané oblasti, typu vlastnictví nemovitosti, atd. Nás tento extrém změn naštěstí tolik nepostihl, ale podívejme se na Irsko, Velkou Británii a USA. Zkrátka jakýkoli expertní systém nemohl obsáhnout v krátkém čase změny, které globální finanční krize přinesla. Systém se stal nefunkční, nedůvěryhodný a tím pádem dále nevyužitelný.14

Tab. č. 7 - Počet poskytnutých HÚ mezi roky 2006 až 2009 Rok

Úvěry pro FO

2006 2007 2008 2009

Počet (ks)

Smluvní jistina (mil. Kč)

Úvěry podnikatelským subjektům Počet Smluvní (ks) jistina (mil. Kč)

67 344 83 344 67 530 44 251

100 840 142 289 120 090 73 851

1 807 2 383 2 119 932

39 408 41 486 64 734 15 341

Úvěry municipalitám

Celkem

Počet (ks)

Smluvní jistina (mil. Kč)

Počet (ks)

Smluvní jistina (mil. Kč)

38 30 21 46

412 278 161 557

69 189 85 757 69 670 45 229

140 660 184 053 184 985 89 749

Zdroj: Hypoteční úvěry za roky 2002 až 2013" z archivu Ministerstva pro místní rozvoj ČR Hodnoty v tabulce se datují od roku 2006, jelikož do té doby byl růst hodnot poměrně lineární. V roce 2007 byl do té doby nejvyšší zaznamenaný počet uzavřených hypotečních úvěrů. Tento počet se povedlo překonat až v roce 2013 (94 396 ks poskytnutých úvěrů), kdy opadl největší strach z nesplacení závazků a obyvatelstvo se "oklepalo" z pojmu finanční krize. Po první vlně hypoteční krize, která přišla ze Spojených států v roce 2008, spadl počet podepsaných a uznaných úvěrových smluv z 85 757 na 69 670, a rok poté tedy 2009, spadl 14

Libor Ostatek, Golem finance s.r.o.

55

téměř na polovinu (45 229 ks úvěrů) a byl srovnatelný s rokem 2004. Znamenalo to tedy návrat v investování do hypotečních úvěrů o 5 let, což byl znatelný zásah do ekonomiky státu a hospodaření bank. Tento rapidní propad je lépe znatelný z následujícího grafu.

Graf č. 5 - Pokles hypotečních úvěru po krizi

Pokles hypotečních úvěru po krizi 100,000 Počet ks hypotečních úvěrů

90,000 80,000 70,000 60,000 50,000 40,000 30,000 20,000 10,000 0 2006

2007

2008

2009

Meziročí

Zdroj: Hypoteční úvěry za roky 2002 až 2013" z archivu Ministerstva pro místní rozvoj ČR Zajímavostí je, že pokles zájmu a potřeby hypotečních úvěrů byl vyvolán především u občanů jako fyzických osob. Oproti tomu například municipality si mezi roky 2008 a 2009 půjčily o více než polovinu více. Na rozdíl od podnikatelských subjektů, kdy mezi stejnými roky byl propad o 2/3.

56

Graf č. 6 - Počet poskytnutých HÚ podnikatelským subjektům

Počet poskytnutých HÚ podnikatelským subjektům Počet hypotečních úvěrů

3,000 2,500 2,000 1,500 1,000 500 0 2006

2007

2008

2009

Meziročí

Zdroj: Hypoteční úvěry za roky 2002 až 2013" z archivu Ministerstva pro místní rozvoj ČR Pokles zájmu o hypoteční úvěry byl odstartován dvěma důvody. První z nich byl ostych a strach z budoucích let. Nebylo se čemu divit, jelikož ekonomická velmoc jako USA byla doslova položena nadměrným zadlužením a lidé docházeli k názoru, že zadlužení se, by znamenalo cestu ke zkáze jejich rodinných rozpočtů. Druhým kamenem úrazu byl pohyb úrokové sazby směrem vzhůru. To vše vedlo k poklesu zájmu počtu poskytnutých hypoték. Pro srovnání je na následujícím grafu znázorněn pohyb úrokové míry z pohledu jednoho z externích zprostředkovatelů finančních služeb na území České republiky.

57

Graf č. 7 - Vývoj úrokových sazeb mezi roky 2003 až 2011

Zdroj: webový portál www.fincentrum.cz

Rozdíl v období před krizí a po ní je velmi znatelný. Ne tak znatelný v číslech, ať už se bavíme v počtu poskytnutých úvěrů nebo v objemu peněžních jednotek, ale spíše v regulatorních přístupech bank samotných a centrálních bank nevyjímaje. Česká republika na rozdíl od Irska, Řecka, Itálie i Velké Británie apod. měla obrovské štěstí ve své konzervativní formě, díky níž se jí největší nápor ve formě dopadu krize na svět poměrně vyhnul. Bankovní sektor byl oproti ostatním zemím natolik střízlivý, že si zachoval zdravý rozum a investoval ve srovnání s bankami jiných zemí minimálně do ohrožených balíčků hypoték ze Spojených států. Ač byly dopady na českou ekonomiku znatelné, nebýt bankovnictví v Česku takové jaké bylo, potýkali by se lidé s mnohem horším stavem zdejšího ekonomického stavu.

58

5.

Analýza přístupu k rizikům u vybrané banky

5.1

Představení společnosti

Úkol a cíl, který jsem si stanovil na začátku této práce, byl jasný. Porovnat prostředí banky, cíle banky a její postavení vůči rizikům, která na bankovní sektor působily před krizí, která rizika byla fatální, a jak se proti dalším takovým "útokům" banku brání po krizi v roce 2008. V dnešní době ze strachu z úniku informací a z vyhroceného konkurenčního boje, to ale nebyla vůbec snadná cesta. Vlastně byla až tak klikatá, že žádný z bankovních domů ve finální ústní dohodě nedostál svým závazkům vůči mé osobě. Při prvním náznaku mého zájmu o informace ohledně přístupu k rizikům, nechtěla žádná z bank jakkoliv zveřejnit své informace a postupy při bránění se rizikům a jejich eliminaci nebo postoj k nim. Přes nesčetná odmítnutí nebylo možné tuto pasáž jakkoliv eliminovat či měnit. Bylo tedy nutné i přesto všechno data potřebná k její dokončení vyhledat a prezentovat. Volba padla na největšího "hráče" na poli bankovního sektoru, který je už od roku 2000 členem Erste Group a stará se o klientelu v České republice. Zvolená banka tedy představuje jistý pocit bezpečí z pohledů klientů. Ať z pohledu stabilního zázemí ze zahraničí, či letité tradice v České republice. Nyní tedy svitla přeci jen jiskřička naděje v podobě České spořitelny, kde se snažili vyjít mi vstříc a navést mně na cestu skrze jejich výroční zprávy.

5.2

Hlavní rozdílné přístupy banky před krizí a po krizi

Do roku 2006 Česká spořitelna jako další banky v České republice zažívaly "boom" v oblasti poskytování úvěrů. Těm bude věnována další část práce, která se zabývá spíše poskytování hypotečních úvěrů. Nastavené podmínky v tehdejší době totiž nebylo vůbec těžké splňovat a banky se předháněly s levnějšími úvěry, i u nás nabízenými americkými hypotékami, hypotékami poskytnutými bez doložení příjmů, 100% hypotékami atd.

59

Česká spořitelna využívala do roku 2006 včetně, těchto 5ti pravidel, které obsahovala jejich úvěrová politika: 1. Pravidlo obezřetného úvěrového procesu včetně pravidel pro předcházení praní špinavých peněz a podvodných jednání 2. Obecná pravidla přijatelnosti zákaznických segmentů vzhledem k jejich hlavním aktivitám, zeměpisným oblastem, maximální lhůtě splatnosti, produktu a účelu úvěru 3. Základní rámec systému hodnocení (ratingu), stanovení a revize ratingu dlužníka 4. Základní principy systému limitů a struktury schvalovacích úrovní 5. Pravidla pro řízení zajištění úvěru15

Do doby před krizí postačující kritéria, díky nimž se banka dostala snadno ke klientovi a klient na druhou stranu k bance a hypotečnímu úvěru. Na první pohled se zdá, že i tato kritéria jsou přiměřeně obezřetná a přísná. Nicméně banky byli v přístupu k těmto krokům benevolentní, a u některých nedostatků se "přimhouřilo oko", či ve výjimečných případech dokonce obě. Následoval ovšem rok 2007 a ve Spojených státech propukla hypoteční krize. To co do té doby banky vůbec netrápilo, znamenalo najednou noční můru pro všechny banky poskytující hypoteční úvěry. Tyto noční můry se staly skutečností a pro bankovní sektor to byla obrovská rána. Bylo tedy nutné velice zpřísnit přístup ke klientům, ať fyzickým nebo právnickým osobám, bonita klientely se zkoumala za daleko přísnějších podmínek. Po roce 2007 zavedla Česká spořitelna zpřísněný dohled založení na interním ratingu. Ten je považován za jeden z klíčových nástrojů řízení rizik. Banka používá klientský rating pro měření rizikovosti protistrany. Klientský rating odráží pravděpodobnost selhání dlužníka v následujících 12 měsících. Hodnocení dlužníka a stanovení interního ratingu je součástí každého schvalování úvěru nebo zásadních změn v úvěrových podmínkách. Hodnocení dlužníka zohledňuje jeho finanční situaci i nefinanční charakteristiky. U korporátních dlužníků se jedná 15

Výroční zpráva ČS z roku 2005

60

především o analýzu silných a slabých stránek například kvality managementu, konkurenceschopnosti apod. U retailových dlužníků se jedná především o demografické a behaviorální ukazatel. V rámci řízení rizika banka rozděluje své klienty na klienty "v selhání" a "bez selhání". Pro klienty, fyzické osoby nepodnikatele, "bez selhání" banka používá 8mi stupňovou ratingovou škálu a 13ti stupňovou ratingovou soustavu pro ostatní klienty. Pro všechny klienty "v selhání" banka používá jeden ratingový stupeň "R". Všechny důležité informace pro hodnocení jsou shromažďovány a ukládány centrálně. Banka provádí pravidelné (minimálně jednou ročně) revize stanovení interního ratingu. Metodika interního ratingu je vyhodnocena na základě historických dat využitím statistických modelů. V souladu s požadavky regulátora je zajištěn dohled nad procesem validace metodiky interních ratingů nezávislým subjektem banky ve formě interního auditu. Mezi nejvýznamnější mezníky v roce 2007 patřilo zlepšení scoringové funkce pro hodnocení dat z úvěrového registru pro fyzické osoby nepodnikatele.16 Mimo tyto úpravy v pohledu na rating klientely přibyly z pohledu České spořitelny ještě další dvě podmínky v jejich úvěrové politice:

1. Struktura základních produktových kategorií 2.

Metodika výpočtu opravných položek

5.3

Tvorba opravných položek k úvěrům

Česká spořitelna požívá metodiku tvorby opravných položek, která je v souladu s mezinárodními účetními standardy IFRS. Pro portfolia pohledávek, u nichž nebylo zjištěno individuální znehodnocení, se počítají portfoliové opravné položky. Jejich výše je určena pomocí modelů založených na historické zkušenosti banky. Významnou složku těchto modelů tvoří rizikové parametry PD a LGD. Pro pohledávky, u nichž bylo zjištěno znehodnocení, se opravné položky počítají individuálně. V případě všech retailových pohledávek a retailových pohledávek s expozicí vyšší než 5 milionů Kč se používá metoda diskontovaných očekávaných peněžních toků. V případě ostatních retailových pohledávek se míra 16

Výroční zpráva ČS z roku 2007

61

znehodnocení stanovuje statisticky na základě historické zkušenosti s prodlením a potenciální návratností podobného typu pohledávek, přičemž se opět využívají odvozené rizikové parametry. Opravné položky všech pohledávek jsou přehodnocovány měsíčně. Česká spořitelna začala poprvé v roce 2007 tvořit opravné položky k znehodnoceným úvěrovým pohledávkám, tj. pohledávkám bez selhání dlužníka s interním ratingem 1-6. Tyto opravné položky jsou tvořeny na portfoliové bázi na základě odhadů PD pro jednotlivé stupně interního ratingu 1-6, LGD pro jednotlivá produktová a klientská portfolia a tzv. loss identification preriod pro jednotlivá produktová portfolia. Tyto opravné položky jsou zahrnuty v kolektivně znehodnocených opravných položkách spolu s opravnými položkami k pohledávkám bez selhání dlužníka s interním ratingem 7-8.17 V roce 2007, prodala Česká spořitelna část svého portfolia špatných pohledávek ve výši 920 milionů Kč třetím stranám a realizovala na této transakci zisk ve výši 301 milionu Kč. Následující tabulka opravných položek k úvěrům a pohledávkám podle kategorií poukáže na rozdílnosti v dalších následujících obdobích. Tab. č. 8 - Opravné položky k úvěrům a pohledávkám podle kategorií (mil. Kč) Rok 2006

Rok 2007

Rok 2008

Rok 2009

Individuálně znehodnocené

5 909

5 192

6 774

11 374

Kolektivně znehodnocené

234

1 367

1 737

2 675

Úrokové výnosy ze 196 znehodnocených pohledávek

251

418

664

Celkem

6 810

8 929

14 713

6 339

Zdroj: vlastní Individuálně významné pohledávky jsou pohledávky za právnickými osobami nebo pohledávky, kde je úvěrová expozice skupiny vyšší než 5 mil. Kč. Individuálně znehodnocené jsou ty pohledávky, u kterých existuje objektivní skutečnost, že peněžní toky jsou ohroženy (loss event). Skupina definuje loss event v souladu s BASEL II. Tato klasifikace odpovídá

17

Výroční zpráva ČS z roku 2008

62

internímu ratingu R (selhání dlužníka). Kolektivně znehodnocené pohledávky jsou ty, u kterých existuje na portfoliové bázi indikace znehodnocení, což odpovídá internímu ratingu 7 až 8. Neznehodnocené pohledávky jsou ty s interním ratingem 1 až 6.18 Je tedy patrné, že i giganta v podání České spořitelny postihla krize a po roce 2008 byl nárůst opravných položek velmi znatelný. Graf č. 8 - Nárůst opravných položek

Nárůst opravných položek (mil. Kč) 16,000 14,000 12,000 10,000 8,000 6,000 4,000 2,000 0 2006

2007

2008

2009

Zdroj: vlastní Z pohledu na graf je patrné, že změny v přístupu k rizikům ihned po krizi ještě neměly možnost k nápravě špatných úvěrů z minulých let.

18

Výroční zpráva ČS z roku 2009

63

Následující graf ale poukáže, že v dalších letech už volatilita klesá a částky postupně klesají. Tab. č. 9 - Opravné položky k úvěrům a pohledávkám podle kategorií (mil. Kč) Rok 2009

Rok 2010

Rok 2011

Individuálně znehodnocené

12 038

15 909

15 008

Kolektivně znehodnocené

2 675

3 316

2 968

Celkem

14 713

19 225

17 976

Zdroj: vlastní

Graf č. 9 - Ustálení volatility opravných položek

Pohyb výše opravných položek (mil. Kč) 25000 20000 15000 10000 5000 0 2009

2010

2011

Zdroj: vlastní Tempo růstu se tedy zastavilo a je patrné mírné zlepšení. Je tedy zřejmé, že snažení rizikového managementu a nastavená úvěrová politika České spořitelny byly správným směrem k nastolení pořádku po velké finanční krizi v bankovním sektoru, minimálně z pohledu hypotečních úvěrů.

64

Opravné pohledávky začaly banky tvořit, jelikož si tím vytvářely určitý jistící "polštář" v podobě opravných položek a to díky daňově uznatelným odpisům. Dalo by se tedy říci, že čím vyšší částka opravných položek, tím lepší start do nového období. I v tomto se tedy banky poučily do příštích období a zjistily, jak je možné předejít velkým propadům, jako tomu bylo v dřívějších dobách, tedy před krizí, a vytvořily díky tomuto nástroji další štít před případným propadem. Je otázkou, zdali se světový bankovní sektor poučil natolik, aby se obdobná chyba znovu neopakovala a nebyly znovu potřeba vynaložit síly na přehodnocení přístupu k bankovním rizikům. Hypoteční trh je snad po takovéto zkušenosti natolik silný a regulovaný, že tento segment bankovnictví můžeme považovat za silný a relativně bezpečný a že z globálního pohledu už podobné nebezpečí nehrozí.

65

Závěr Člověk by řekl, že když se lidstvo stále vyvíjí, obory jako je medicína, strojírenství a strojní inženýrství se neustále rozvíjejí a zdokonalují, tak že už zde není místo na elementární chyby a není tedy možný úpadek či chyba v samotných kořenech sledovaného oboru. Nicméně ekonomie je zrádná věda a bankovnictví, které je jeho nedílnou součástí je neméně ošemetné. Bankéři a akcionáři byli zřejmě stejného názoru, že chyba v podobě špatného odhadnutí rizika je míjivá a není důležité se tím zabývat, zvláště pokud dozor nad bankami

a poskytovateli úvěrů je regulován v podobě národního dohledu. Byli zřejmě

přesvědčeni, že je bankovní systém nastaven tak bezvadně a na takové úrovni, že není možné aby byl věcí, jako je nesplácení ze strany klientů ohrožen. Americký sen byl zřejmě natolik silný a natolik příjemný, že ani jedna ze světových institucí si nebyla vědoma rizika. Protože připusťme si, jakkoliv jsou Spojené státy silnou ekonomickou silou, tak Evropa je stejně tak silným hráčem na politicko-ekonomickém poli jako kterákoliv jiná velmoc na světě a měla tedy minimálně tušit, jaké by mohly mít následky nepřiměřené a do jisté míry až nezodpovědné investování do již zmíněného amerického snu. Znamenalo to jediné, a to sice to, že blíží jistý náraz na tvrdou realitu. Na každý pád rána přišla z nenadání a byla rychlá, nelítostná a velmi tvrdá. Bankám v USA způsobila obrovské šrámy a samotným spojeným státům nemalou újmu v podobě zvýšení dluhů kvůli "napumpování" peněz do bankovnictví a ekonomiky a stejně tak v očích celého světa se najednou velký světový vůdce octl v obrovské krizi a tím pádem klesla jak jeho cena tak zároveň renomé, kterým do té doby působil jako nejsilnější hráč. Nicméně i když se z počátku jednalo pouze o americký trh, tak jak již bylo zmíněno, USA jsou jedním z nejsilnějších, ne-li nejsilnějším, ekonomickým trhem na světě což znamená, že veškerý mezinárodní obchod je více či méně spojen s americkým trhem a v tuto chvíli tedy i s americkou hypoteční krizí. Bylo tedy nevyhnutelné, že i přes to, že na zbytek světa tato krize dopadla o několik měsíců později, se velmi znatelným způsobem krize zaťala i do ekonomik všech ostatních států. Evropské

banky

zaznamenaly

zřejmě

nejcitelnější

zásah

z

celosvětového

pohledu, samozřejmě vyjímaje amerických bank, které byly postihnuty nejvíce. Jednou z prvních položených ekonomik byla Řecká. Problém v řecké ekonomice byl původně jiného

66

rázu a to kvůli špatnému státnímu hospodaření a neustálým rostoucím zadlužováním. Avšak hypoteční krize tomu nemohla jinak než přitížit a situaci vyhnat do extrému a de facto tak položit řeckou ekonomiku. Jako další se pak přidávaly ostatní země s jihoevropským modelem, tedy Itálie, Španělsko, Portugalsko a z jiného koutu Evropy to bylo Irsko. Pokud se ale podívám na Českou republiku, může být víceméně český národ spokojený, jelikož české banky a celý bankovní systém byl nastaven relativně konzervativním způsobem. Hýřivé poskytování hypotečních úvěrů na 120%, americké hypotéky a podobné nástroje, které dostaly Spojené státy americké do krize, se u nás nevyužívaly takovým hojným způsobem jako v USA. Je ale nutné říci, že i u nás se dostaly tyto hypoteční úvěry na trh a že i u nás se našly banky, které některá rizika přehlížely a díky tomu se sice malou částí, ale i přesto dostaly po roce 2008 do červených čísel a přičichly si tak k hypoteční krizi více, než banky které tyto druhy úvěrů neposkytovaly nebo byly obezřetnější při jejich schvalování. Z mého pohledu dalším plusem českého bankovního sektoru byl přístup k investování bank do balíčků, které putovaly z amerických trhů i ten náš. Jiné světové banky s dobrým úmyslem a příslibem silné americké ekonomiky investovaly do těchto balíčku značnou část svého portfolia a s nástupem krize tato portfolia samozřejmě rychle ztrácela na hodnotě a tím pádem banky přicházely nenávratně o své investice. I z tohoto pohledu tedy české banky jednaly obezřetně, a pokud tímto způsobem investovaly, tak jen minimální částí. Avšak jak se často říkává, všechno zlé je k něčemu dobré. Po pročtení výročních zpráv mohu říci, že se bankovní systémy ve světě poučily a neberou rizika na lehkou váhu. Minimálně z pohledu českých bank došlo ke dvěma zásadním změnám v přístupu u poskytování úvěrů. Zásadní změnou je obezřetné investování do projektů. Úvěroví specialisté v bankách tráví hodiny přípravou úvěrových nastavení, povolení a zkoumáním jednotlivých projektů. Pokud se jedná o bonitní klientelu, jsou tu jisté benevolentnější přístupy. Nicméně u rizikových projektů, které by před krizí snadno prošly schválením, nyní zůstávají dveře zavřené, nebo se banky snaží si riziko spojené s tímto projektem pokrýt značným úrokem. Je potřeba uvědomit si, že zanedbání rizik z pohledu banky a poskytnutí úvěru klientovi, který by nebyl do budoucna schopný dostávat svým závazkům je do jisté míry dvousečná zbraň. Banka tedy brání jak své zájmy, tak zájmy svých klientů a v mnohých případech to dopadá neuzavřenou smlouvou. Je totiž nutné si uvědomit, že přesně tato nedbalá tolerance rizik a přivírání očí při schvalování úvěrových smluv a poskytování nemalých investic do rizikových projektů, vedlo v roce 2007 k hypoteční krizi v USA, která postihla 67

nelítostně celý svět a vrátila tak ekonomickou situaci některých států ve světě o několik let nazpět, a kvůli tomu i nedůvěru v bankovní systém a jistou skepsi v bankovnictví, tedy i v hypoteční úvěry celkově. Nejen že si kvůli této krizi subjekty v podání fyzických osob a právnických osob, nejednou nechtěli půjčovat, ať už kvůli nedůvěře nebo kvůli nárůstu úrokových měr, ale i když už o úvěr stály, tak ani banky v tu chvíli nevěděly, zdali úvěr poskytnout mají nebo ne. Zde bylo potřeba najít opět zlatý střed a vzájemnou důvěru mezi bankami a klienty. Hypoteční krize a její dopad na Českou republiku naštěstí nebyl tak velký a dnes už u nás po ní není snad ani vidu, ač tento fenomén mají lidé stále v oblibě zveličovat. Na každý pád věřím, že se svět, bankovní svět, poučil a že minimálně české bankovnictví si zachová střízlivý pohled na věc a zůstane i nadále tak silným hráčem na trhu.

68

Seznam použité literatury CZESANÝ, Slavoj. Hospodářský cyklus. Praha: Linde, 2006. 200 s. ISBN 80-7201-576-1. JÍLEK, J.: Finanční rizika. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing, spol. s r. o., 2000. ISBN 807169-579-3. s. 15-17. JONÁŠ, Jiří. Bankovní krize a ekonomická transformace : souvislosti mezi ekonomickou transformací, finanční liberalizací a bankovními krizemi. Praha : Management Press, 1998. 107 s. ISBN 80-85943-70-0. MERVART, Josef. České banky v kontextu světového vývoje. Praha : Lidové noviny, 1998. 162 s. ISBN 80-7106-236-7. KOHOUT, Pavel. Mechanismus a důsledky "černého pátku" 1929. KOHOUT, Pavel a Martin HLUŠEK. Peníze, výnosy a rizika, 2. vydání, Ekopress, 2002. KOHOUT, Pavel. Investiční strategie pro třetí tisíciletí, 3. vydání, Grada Publishing, 2002. PŮLPÁNOVÁ, Stanislava. Komerční bankovnictví v České republice, Oeconomica Praha, ISBN: 80-245-1180-1, 978-80-245-1180-1. SEKERKA, Bohuslav. Řízení bankovních rizik. Praha: Profess Consulting, 1998. ISBN 8085235-56-0. TOMEŠ, Zdeněk a kol.. Hospodářská politika 1900 – 2007. Praha: Beck, 2008. 262 s. ISBN 978-80-7400-002-7. ZEMKOVÁ, Kateřina. Bankovní rizika a jejich vzájemné vztahy na příkladě českého bankovnictví. Praha, 2009. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta financí a účetnictví.

Internetové zdroje výroční zprávy: http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obecne_informace/FSCS/CS/Prilohy/VZ_2006.pdf http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obecne_informace/FSCS/CS/Prilohy/VZ_2007.pdf 69

http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obecne_informace/FSCS/CS/Prilohy/VZ_2008.pdf http://www.csas.cz/static_internet/cs/Obecne_informace/FSCS/CS/Prilohy/VZ_2009.pdf grafy: www.kurzy.cz http://mortgage-x.com ostatní: Hypoteční úvěry za roky 2002 až 2013 z archivu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytovapolitika/Hypotecni-uvery/Hypotecni-uvery-(2002-2008) ČNB. Dostupné z: http://www.cnb.cz/m2export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_bd/ obezretne_podnikani/download/vyhlaska_priloha_22.pdf Wikipedia. https://cs.wikipedia.org/wiki/Americk%C3%A1_hypote%C4%8Dn%C3%AD_krize_2007

Seznam použitých tabulek, grafů a obrázků Seznam použitých tabulek: Tabulka č.1 - Úrokové sazby, míra inflace a měnový kurz (USA, Německo), str. 22 Tabulka č.2 - Podíl špatných úvěrů na celkových úvěrech, str. 24 Tabulka č.3 - Hodnocení země podle faktorů, str. 43 Tabulka č.4 - Klasifikace zemí podle bodů, str. 44 Tabulka č.5 - Seznam linií podnikání a seznam jejich činností, str. 49 Tabulka č.6 - Charakteristika typů událostí, str. 50 Tabulka č.7 - Počet poskytnutých HÚ mezi roky 2006 až 2009, str. 55 Tabulka č.8 - Opravné položky k úvěrům a pohledávkám podle kategorií (mil. Kč), str. 62 Tabulka č.9 - Opravné položky k úvěrům a pohledávkám podle kategorií (mil. Kč), str. 64

70

Seznam použitých grafů: Graf č. 1 - Úrokové sazby FEDu v letech 1996 - 2008, str. 32 Graf č. 2 - Vývoj úrokových sazeb v USA mezi roky 1992 - 2013, str. 32 Graf č. 3 - Vývoj nesplacených hypotečních úvěrů, str. 35 Graf č. 4 - Průběhu cen ropy v době krize (cena za 1 barel), str. 37 Graf č. 5 - Pokles hypotečních úvěru po krizi, str. 56 Graf č. 6 - Počet poskytnutých HÚ podnikatelským subjektům, str. 57 Graf č. 7 - Vývoj úrokových sazeb mezi roky 2003 až 2011, str. 58 Graf č. 8 - Nárůst opravných položek, str. 63 Graf č. 9 - Ustálení volatility opravných položek, str. 64 Seznam použitých obrázků: Obrázek č. 1 - Interakce krize vládního dluhu, bankovní a měnové krize, str. 9 Obrázek č. 2 - Rozdělení rizik, str. 39 Obrázek č. 3 - Rozdělení tržního rizika, str. 40 Obrázek č. 4 - Rozdělení úvěrového rizika, str. 42

71