Koncept procesu vládnutí v Evropské unii

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2004

1.

JOSEF BLAHOŽ

Koncept procesu vládnutí v Evropské unii

Veřejná moc a Evropská unie

Uspořádání veřejné moci v Evropské unii, jakož i před jejím vznikem v Evropských společenstvích, se stále výrazněji od konce druhé poloviny osmdesátých let dostávalo do popředí zájmu státovědců, internacionalistů, konstitucionalistů a politologů. Stále více začínalo být zřejmé, že sama podstata tohoto veřejnoprávního organismu a proces jejího řízení se stává něčím odlišným na jedné straně od mezinárodně právních organizací, a na straně druhé od států. Po vzniku Evropské unie se uvedený zájem projevil i ve sféře politické praxe. V průběhu devadesátých let minulého století a na počátku našeho století vytvářejí názory společenskovědní sféry a politiků na otázku, co je Evropská unie a jaký je způsob jejího řízení, velmi široké spektrum. V tomto spektru se samozřejmě projevují jak snahy po objektivním poznání podstaty Evropské unie, tak samozřejmě také subjektivní přání, aby se Evropská unie utvářela určitým směrem. Při určitém zjednodušení je možné rozlišit dva základní přístupy ke kvalifikaci Evropské unie a jejímu dalšímu vývoji, z nichž druhý se ještě dále dělí. Podle prvního z nich je Evropská unie mezinárodněprávní organizací, vzniklou na základě mezinárodního práva veřejného, jde však o organizaci, která má některé odlišné znaky na rozdíl od jiných mezinárodněprávních organizací, avšak Evropská unie zůstane vždy touto mezinárodněprávní organizací, neboť vždy zůstane organizací vytvářenou na základě mezinárodní smlouvy mezi jednotlivými státy a tento limit nikdy nepřekročí. Její vývoj směrem ke struktuře nadstátní je navždy vyloučen. Druhý, odlišný přístup, lze charakterizovat názorem, že Evropská unie již není mezinárodněprávní organizací, ale vyvíjí se směrem k útvaru nadstátnímu. V rámci tohoto přístupu se projevují dva silné názorové proudy. První z nich se domnívá, že Evropská unie si při tomto vývoji zachovává stále ještě více znaků smlouvou mezi státy vytvořené mezinárodně právní organizace. Druhý z nich se pak přiklání ke stanovisku, že byť formální znaky Evropské unie jako mezinárodně právní organizace stále ještě převažují, nadstátní, respektive federalizační znaky v ní začínají převažovat. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2004

21

Uvedené názory nejsou výsledkem nahodilého pohledu na situaci v Evropské unii, ale vycházejí z detailní analytické i syntetické znalosti fungování Evropské unie jako celku i jejich jednotlivých orgánů. Zároveň je možno zcela jednoznačně říci, že s touto kvalifikací Evropské unie naprosto nevystačíme. Toto konstatování vyvolává otázku, proč tomu tak je. Proč především vynikající politikové působící v orgánech Evropské unie kvalifikují Evropskou unii jako „neidentifikovatelný politický objekt“ nebo jako „entitu, kterou nelze popsat tradičními kategoriemi vědy o politickém systému, ústavním právu a mezinárodním právu, jako je stát, federace, konfederace či mezinárodně právní organizace“ (Jacques Delors, Romano Prodi).1) Uvedená situace, jejímž nejvýraznějším příkladem současnosti je Evropská unie, je reflexí krize státnosti, politického systému, exekutivních, zákonodárných i soudních funkcí soudobého demokratického státu, který byl konstruován na základě hodnotového systému z konce 18. a počátku 19. století a tento hodnotový systém je dnes pouze odleskem dávné minulosti, která má se současnou realitou společného jen velmi málo. Krize soudobé státnosti a politického systému je zároveň provázena hlubokou krizí mezinárodních organizací, smluvně těmito státy vytvářených, které rovněž nejsou schopny plnit funkce, které jim byly původně svěřeny, což realita mezinárodně politického života neustále prokazuje. Mnozí vědečtí pracovníci a zejména praktičtí politikové v rozvinutých evropských státech, bez ohledu na jejich pravicovou, středovou či levicovou orientaci, začali na počátku devadesátých let především po vzniku Evropské unie odmítat vlévat důvěru do tradičních institucí demokratických států a do mezinárodních organizací, zejména Organizace spojených národů a jejích orgánů, které nyní ztrácejí podporu a sílu vyrovnávat se se současným, ať již společenským rozvojem či úpadkem. Snaží se proto realisticky analyzovat a koncepčně poznat ony síly, mechanismy a procesy, které usměrňují a řídí současné vývojové procesy v měřítkách globálních, regionálních i vnitrostátních. V polovině devadesátých let minulého století tak stojíme u zrodu konceptu procesu vládnutí (governance), jehož jednou ze zakladatelských osobností je profesor Jean Leca z Institutu politických věd v Paříži, bývalý prezident Mezinárodní asociace pro politickou vědu. Jean Leca především rozpracoval koncept governance, který byl již od samého počátku devadesátých let částečně rozvíjen politickými vědci a ekonomy v USA na značně komplikovaný proces rozhodování v Evropské unii.2)

2.

Vznik nového konceptu vládnutí (Governance, Gouvernance)

S ohledem na krizi soudobé státnosti zejména ve vztahu ke globalizující se ekonomice a možnostem řešení klíčových otázek světových regionů byla vytvořena

1) Senarclens, P., Governance and the Crisis in the International Mechanisms of Regulations, 155 International Social Science Journal, UNESCO 1998, str. 99.

Leca, J., La gouvernance de la France sous la Cinquiéme République: une perspective de sociologie comparative; De la Véme République à République à l’Europe, Homage to Jean-Louis Quermonne, Paris 1996, str. 260.

2)

22


z podnětu Willy Brandta (k němuž se připojil například Henry Kissinger a další) komise pro globální vládnutí (Commission on Global Governance), která v roce 1995 prezentovala veřejnosti definici globálního vládnutí jako poznávací kategorii řešení současných státních, nadstátních (mezivládních) i mezinárodních problémů. Podle její definice „je vládnutí souborem mnoha způsobů aktivit jednotlivců a institucí činných ve sféře veřejné i soukromé, jak řešit obecné záležitosti. Je to kontinuální proces, v němž jsou slaďovány konfliktní a protikladné zájmy tak, aby byla realizována efektivní spolupráce. Zahrnuje formální instituce a režimy zmocněné dosáhnout plnění, stejně tak jako neformální uspořádání, s nímž lidé a instituce buď souhlasí, nebo jsou přesvědčeni, že je v jejich zájmu. Na globální úrovni by měl proces vládnutí být pojímán především jako mezivládní spolupráce, avšak je třeba zároveň pochopit, že zahrnuje rovněž součinnost nevládních organizací (NGO), občanských hnutí a nadstátních (soukromých) korporací. Ve spolupráci se všemi těmito komponentami nesmírně rozšiřují svůj vliv globální masmédia.“ 3) Ve státovědě a politické vědě a teorii mezinárodních vztahů se setkáváme od počátku devadesátých let sporadicky a od jejich konce relativně častěji s různými pojetími a definicemi procesu vládnutí. Výše uvedenou však považujeme za nejpřesnější a plně uplatnitelnou také na úrovni státní i regionální. Z této definice jednoznačně vyplývá pojetí konceptu vládnutí jako procesu, nikoli systému institucí. Instituce se procesu vládnutí účastní, ať již jde o instituce státní či soukromé, v konkrétních případech je však jejich účast velmi proměnlivá, stejně tak jako význam jejich účasti. Tento koncept vládnutí nelze považovat za stabilizovanou formu vlády, ale za velmi proměnnou interakci veřejných a privátních faktorů. Proces vládnutí není založen na vztahu nadřízenosti a podřízenosti, ale na ovlivňování a negociaci. Je to faktické fungování veřejné moci s tím, že za veřejnou moc je považována ta moc, která prakticky jako veřejná moc působí, nikoli ta, která je upravena ústavou a zákony. Příčinu lze spatřovat v tom, že od počátku devadesátých let začala privátní sféra zaostávající státní a mezinárodní instituce natolik ovlivňovat, že praktické řešení mnoha otázek dříve náležejících státní moci a státy utvořených mezinárodních institucí ve skutečnosti přešlo na privátní sektor. Privátní sektor tak získal mnohé atributy veřejné moci. Totéž platí o mezinárodních nevládních organizacích. Koncept vládnutí je tedy na úrovni státní tvořen heteroarchií 1. státních institucí, 2. privátních korporací a 3. mezinárodní nevládních organizací. Na úrovni globální je pak vládnutí heteroarchií 1. států, zejména velmocí, 2. mezinárodních organizací vytvářených státy, respektive mezinárodními organizacemi, jsou-li k tomu svým statutem zmocněny (OSN), 3. nadnárodními korporacemi a 4. vrcholnými orgány nevládních mezinárodních organizací. Pojetí procesu vládnutí vzniklo jako reakce na skutečnost, že globalizující se společnost (která se v první fázi globalizace regionalizuje) není schopna dosavad-

3) The Commission on Global Governance, Our Global Neighbourhood, Oxford University Press 1995, str. 2–3.


23

ním vnitrostátním a mezinárodním institucionálním uspořádáním řešit naléhavé problémy a pokouší se o jejich řešení a usměrňování spoluprací států, nadnárodních společností a mezinárodních nevládních organizací. Eroze státní moci, vzrůstající propojenost světa (dnes zejména světových regionů) vede k odstraňování bariér mezi vnitrostátní a mezinárodní politikou. V tomto rámci proces vládnutí klade důraz na mnohostrannost a diverzifikovanost zájmů ve společnosti a na způsoby jejich řešení. Zahraničně politické problémy neřeší jen nebo ne především mezistátními aktivitami, ale negociačně interakčním procesem velmi heterogenních účastníků. Příkladem může být konference v Cairo o populaci, v Rio de Janeiro o životním prostředí, v Pekingu o právech žen. Na těchto konferencích se mohlo vždy setkat více než 50 000 účastníků – odborníků, politiků, finančníků a podnikatelů. Zazněly zde nejrůznější názory a byla zde zahájena jednání se státními institucemi, mezinárodními institucemi, nadnárodními společnostmi a nevládními organizacemi. Zároveň tyto konference byly neprávem kritizovány z mnoha stran, že nepřinesly nic. Konference toho druhu ovšem může být vždy pouze počátkem jednání o důležitém problému (v rámci světového regionu, či v měřítku globálním), a tím se také tyto konference staly. Přistupujeme nyní k otázce, co je obsahem globálního procesu (dnes spíše regionálního procesu vládnutí) a jaké jsou z komparativního hlediska především v evropském regionu jeho možnosti a zároveň i limity v rozvoji politické kultury. Proces vládnutí zde zahrnuje především participaci, negociaci a koordinaci. Jeho klíčové instrumenty jsou projekty, partnerství a konsensus – především znalost procesu, jak konsensu dosáhnout. Proto je proces vládnutí obrovskou výzvou pro politiky – pro jejich politickou kulturu. V konceptu procesu vládnutí se uplatní pouze politika schopná se učit ze složitého negociačního procesu, nikoli politika tvrdě prosazující – bez ohledu na kontext, v jehož rámci působí – názory a zájmy určitého uskupení, ať na úrovni státní, regionální či globální. Evropský – regionální proces vládnutí je tedy interakce procesů fragmentárních subsystémů, které se snaží nalézt cesty ke společné akci v celoevropském zájmu. Když se tak stane, dojde k vytvoření nových subsystémů a nových procesních postupů, jejichž účelem je nabídnout nové způsoby přístupů k dané otázce, služby, způsoby koordinace s jinými subsystémy. Pružnost konceptu vládnutí je jeho předností a zároveň i nedostatkem, neboť koncept vládnutí je procesem a systémem sice velmi flexibilním, ale zároveň velmi křehkým a zranitelným. Koncepce procesu vládnutí vylučuje definitoricky jakoukoliv ideu centralizované organizace nebo kontroly. Prosazuje prolínání způsobů organizace a autorit vytvářejících rozhodnutí. Podle Orana Younga4) proces vládnutí vyjadřuje celkový souhrn interakcí institucí (státních, mezinárodních), zákonů, stabilně dodržovaných procesů a standardů chování, které umožňují lidem formulovat své zájmy a přání a dovolují jim hledat způsoby, jak uspokojivě tyto zájmy zajistit. Tímto způsobem jsou sice státy vtaženy do systému procesu vládnutí, avšak ve spojení (přičemž toto spojení – proces zčásti formalizovaný a zčásti se vytvářející na

4) Young, O. R., International Governance. Protecting the Environment in a Stateless Society, Ithaca 1994, str. 160.

24


základě zkušeností v podobě standardů chování) s dalšími články, jimiž jsou mezinárodní vládní organizace i nevládní mezinárodní organizace a nadnárodní korporace. Pokud jde o nadnárodní korporace, dostávají se v důsledku svého dynamického rozvoje a vzrůstu faktického vlivu stále více mimo dosah možné kontroly ostatních článků. Koncept procesu vládnutí přináší nové procesní techniky řešení vnitrostátních regionálních i globálních problémů. Zavádí do života ideu flexibilních nestandardních mechanismů směřujících k řešení. Není modelem nějakého přesně stanoveného institucionálního řešení. Poskytuje prostor pro neformální výměnu názorů, negociace a reciproční regulace. V tomto směru je obrovským potenciálním zdrojem ústavní, právní a politické kultury. Ve srovnání s ústavními a mezinárodními institucemi nepůsobí proces vládnutí na základě mezinárodněprávních či ústavních nebo zákonných norem, ale podle flexibilních vzorů, které se v současnosti nacházejí ve stadiu formování a změn. Moderní mladá generace politiků, ústavních činitelů, pracovníků vládních i nevládních mezinárodních institucí, vysokých státních úředníků, podnikatelů, managerů, ale i státních činitelů, kterým je blízká teorie her a možno říci globální politická kultura počítačového věku, se patrně stane rozhodujícím činitelem konceptu procesu vládnutí. Podle Marie Claude Smouts „se proces vládnutí rodí z interakce fragmentárních subsystémů, které se snaží integrovat za účelem kolektivních aktivit ve veřejném zájmu. Při uskutečňování tohoto cíle vytváří subsystémy, jejichž účelem je poskytnutí určité veřejné služby… Otázka koordinace působení těchto rozmanitých subsystémů, jakož i otázka, co se stane těm, kteří do tohoto procesu vládnutí zahrnuti nejsou, stejně tak jako otázka konečného cíle procesu vládnutí, zůstávají zatím nezodpovězeny. Flexibilita procesu vládnutí je jak jeho silnou, tak i slabou stránkou.“5)

3.

Pragmatické pojetí moci veřejné a soukromé v procesu vládnutí

Koncept governance je cosi přechodného v období, kdy mezinárodní instituce vytvořené po druhé světové válce, stejně tak jako instituce státní, vytvořené na základě ústavních systémů, jejichž koncepty vznikly v 18. a 19. a na počátku 20. století zaostávají za současnými požadavky společnosti. Tento stav stagnace a určité krize institucionálního uspořádání jak na úrovni mezinárodní, tak i státní, je z hlediska komparatistiky politických a ústavních systémů rozhodující společenskou výzvou současnosti, jejímž obsahem zdaleka nejsou negativa, ale pozitivní hledání řešení. Neustálá variabilita pokusů o řešení těchto problémů vytváří velké množství zkušeností z oblasti politické kultury, které mohou vést k vytvoření nových efektivních konceptů mezinárodních institucí a ústavních systémů. V tomto kontextu je nutno zmínit zejména velmi zasvěcené úvahy B. Jessopa vyúsťující v návrhy zvažovat v důsledku křehkosti, nestabilnosti a možnosti selhávání současné podoby globálního procesu vládnutí vytvoření tzv. procesu meta-governance.

Smouts, M., The Proper Use of Governance in International Relations, 155 International Social Science Journal, UNESCO 1998, str. 87.

5)


25

Svým pojetím meta-governance podtrhuje Jessop význam úlohy státu a státních institucí v procesu vládnutí. Tuto úlohu státu a státních institucí však nelze srovnávat s tím, jaká byla státu a jeho orgánům přisuzována úloha dříve, koncept procesu vládnutí zůstává zachován v tom směru, že stát je pojímán jako primus inter pares. Působení státu je podle Jessopa podstatně méně hierarchické, méně centralizované a z hlediska charakteru působení méně dirigistické, než jak bylo pojímáno dříve. Zároveň přísluší státu (respektive státům v mezinárodním měřítku) koordinovat úlohu jednotlivých komponent procesu vládnutí, jejichž množství neustále vzrůstá a zároveň vzrůstá proměnlivost těchto komponent v tom směru, že některé z nich z procesu vládnutí odcházejí a jiné se opět do něho zařazují. Státu má náležet především funkce poznávací, jak slaďovat proces vládnutí, prosazovat pravidla chování v procesu vládnutí vycházející z negociace, působit jako mediátor a vrcholná rozhodující instance, když dojde k selhání procesu vládnutí. Státy jsou v pojetí meta-governance znovu vráceny „do hry“ jako nejvýznamnější složka procesu vládnutí, jejich postavení a funkce jsou však pojímány podstatně pružněji ve srovnání s pojetím státní moci, jaké bylo uplatňováno do konce let osmdesátých minulého století.6) Pojetí procesu vládnutí je výlučně pragmatické, směřuje k pochopení obsahu současných státních, mezinárodních, regionálních a globálních aktivit, které již nelze (ať již to konstatujeme s politováním či uspokojením) poměřovat pouze soudobými soubory norem ústavního a mezinárodního práva a na jejich základě působením ustavených institucí. Pragmatické pojetí procesu vládnutí vyplývá především z té skutečnosti, že všichni autoři zabývající se konceptem procesu vládnutí zdůrazňují, že při jeho analýze není předmětem zkoumání to, co by mělo být, ale to. co jest. Zároveň analýza odkrývá, kde jsou pozitiva a negativa toho, co jest. Výzkum směřuje k tomu, aby se zjistila mocenská závislost ve vztazích mezi jednajícími subjekty v kolektivní akci, zejména vzájemná závislost a podmíněnost nadstátních a státních institucí, jakož i nadnárodních soukromých korporací. V centru zájmu teorie i praxe procesu vládnutí je autonomní sebeřízení jednotlivých subjektů působících v procesu vládnutí. Teorie i praxe procesu vládnutí si klade za úkol zjistit, jak nezávisle na státní moci používat mocenských nástrojů a zároveň zkoumá možnosti využívat nové státní nástroje k usměrňování společnosti k trvale udržitelnému rozvoji. Vytvoření konceptu procesu vládnutí a úsilí rozkrýt jeho obsah směřuje k pochopení vznikající nové politické a ústavní kultury. Přitom lze říci, že mnohé způsoby a standardy jednání objevující se v současném procesu vládnutí bude nutno zavrhnout, protože jsou vytvářeny metodou zkoušek a omylů a mnohdy jsou krátkozraké a zamířené pouze na okamžité krátkodobé dosažení úspěchu, zisku či efektu, a proto je lze označit za nebezpečné. Naproti tomu jiné vytvářejí solidní základ regionální nebo globální politické a ústavní kultury. I když se zejména

Jessop, B., The Rise of Governance and the risks of failure: the case of economic development, 155 International Social Science Journal, UNESCO 1998 str. 42–45; Blahož, J., Political Culture and Globalization, International Federation of Social Science Organization Journal, 2002, str. 18 an.

6)

26


odborníkům z oblasti ústavního a mezinárodního práva nemusí líbit charakteristika procesu vládnutí jako „souboru regulačních mechanismů a pravidel, které působí efektivně, i když nejsou vybaveny formální autoritou“7), je touto charakteristikou vystižen nejpodstatnější rys konceptu procesu vládnutí. Znovu považujeme za nutné zdůraznit, že globalizace v oblasti státní a mezinárodní se v současnosti uskutečňuje v mnoha částech světa prostřednictvím regionalizace. Platí to především o Evropě. Od přijetí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii z prosince 1992 lze říci, že Evropská unie získala mnohé znaky, které lze kvalifikovat jako federativní. Tím nechceme říci, že EU je v současné době útvarem, který lze kvalifikovat jako bezprostředně vznikající federaci, nesporně však EU překročila rámec pouhého mezinárodního společenství směrem k federativnímu uspořádání. Současný stav vývoje ji však z hlediska známých forem státního uspořádání činí podle slov Jacquese Delorse těžko identifikovatelnou.

4.

Závěr

Zejména vývoj v Evropské unii vedl k vytvoření konceptu governance, který znamená změnu v původním (klasickém) významu theory of government – teorie vládnutí, na níž je konstruován současný politický a ústavní systém demokratických států. Jde o nový proces vládnutí, nový styl vývoje vládnutí, v němž hranice mezi soukromým sektorem a veřejným sektorem přestávají být jasné. Soukromý sektor zesílil ekonomicky, a tím i mocensky natolik, že zůstává otevřenou otázkou, zda dosud plně platí, že určitá státně mocenská kontrola je možná a myslitelná pouze ze strany veřejného sektoru vůči sektoru soukromému a zda to není rovněž žádoucí kontrola veřejného sektoru ze strany sektoru soukromého. Pokud ano, jde tu buď o rovnovážné postavení sektoru veřejného a soukromého, nebo o situaci, kdy zájmy soukromého sektoru začínají převládat nad sektorem veřejným. Připustíme-li možnost určité převahy soukromého sektoru nad sektorem veřejným, respektive skutečnost, že soukromý sektor se svým skutečným vlivem, a neváháme říci též mocí, stává do značné míry sektorem veřejným, nelze v tom spatřovat cosi negativního pro vývoj jednotlivých zemí, regionů, či vývoj globální. Vystupuje zde do popředí základní otázka. Je nyní, či bude v krátké době onen explozívně se rozvíjející soukromý sektor nahrazující v mnoha směrech sektor veřejný schopen lepší predikce budoucího vývoje a zároveň kvalitnějšího sledování zájmů budoucího vývoje z hlediska společenského rozvoje v jednotlivých zemích, regionech i měřítku globálním, než sektor veřejný, který v tomto směru selhává, jak o tom dosavadní výsledky svědčí? Pokud tomu tak bude, proč tedy neotevřít cestu tomuto procesu na základě pragmatického pojetí principu experimentu – zkoušek a omylů? Domněnka, že soukromý sektor je schopen lépe než sektor veřejný v zájmu své reprodukce, dalšího rozvoje, poznávat při svých stále vzrůstajících možnostech a síle, že mezi jeho vlastním rozvojem a rozvojem společnosti, v níž působí, existuje nutná zájmová rovnováha, se zdá být již ověřená dosavadní zkušeností. Proto je třeba si uvědomit, že koncept vládnutí (governance) bude po

Rosenau, J., Czempiel, eds., Governance Without Government: Order and Change in World Politics, Cambridge 1992, str. 5, 88.

7)


27

dosti dlouhou tranzitní dobu vývoje společnosti rozhodující jako způsob uskutečňování regulace společenského, politického, ekonomického i sociálního života. Znovu je nutné si uvědomit, že koncept governance je neobyčejně pružný v tom, že to není předem stanovený systém pravidel nebo činností, ale proces, který tím, že se opakuje (pokud je účinný a efektivní) sám formuje způsoby chování. Jeho nesporným kladem je to, že není založen na dominaci, ale na přizpůsobování. Každá dominace, každé vrchnostenské vztahy vyvolávají odpor a každý odpor vyvolává potenciální nebezpečí pro toho, kdo dominuje – uskutečňuje vrchnostenská opatření. Platí zde známá historicky ověřená poučka pro toho, kdo vládne: čím více prosazuji svá přání a názory hrubou fyzickou mocí, tím intenzívnější odpor využívající rovněž hrubé fyzické moci proti nim vzniká. Proces vládnutí je v konceptu Governance uspořádán na neustálém propojování – personálním a institucionálním veřejnoprávního a soukromoprávního sektoru. Zároveň koncept governance není vztahovým formalizovaným procesem institucí, ale je založen na kontinuálním, vzájemném působení neboli interakci těchto institucí (soukromoprávních i veřejnoprávních). ••• Josef Blahož The Concept of the Process of Governance in the European Union At a certain degree of simplification, it is possible to distinguish between two basic approaches toward qualification in the European Union and its further development. According to the first one, the European Union is an international organization founded on the basis of public law. Though it has different signs than other international law organizations, in its character it remains a similar organization – it was created on the basis of an international agreement between individual states and it will never cross this limit. Its development into a supranational structure is out of the question. The second and different approach can be characterized by the opinion that the European Union is no longer an international law organization, but is developing into a supranational system. There are two strong currents of opinion within this approach. The first claims that the European Union is retaining more signs during this development through an agreement between different states created by an international law organization. The second is closer to the position that, although the European Union has formal signs that are predominantly those of an international law organization, supranational or federalizational signs are beginning to gain in importance. In this respect the author draws attention to the creation of a new concept of governance which is usually characterized as a continual process, in which conflicting and contradictory interests are harmonized so that effective cooperation may be realized. On a global level the process of governance should be envisioned primarily as intergovernmental cooperation, however, it is necessary to understand that it also includes the participation of NGOs, civic movements and private corporations. The concept of the process of governance brings new procedural techniques to solve domestic, regional and global problems. It introduces into life the idea of flexible nonstandard mechanisms geared toward solving social problems. Development in the European Union led to the creation of a concept of governance. It is a new process of governance in which the private sector plays an important role. 28


Koncept procesu vládnutí v Evropské unii

Recommend Documents