UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské výchovy
VERONIKA MRVKOVÁ
Komunikace mezi rodičem a dítětem, jako důležitý prvek při prevenci sociálně patologických jevů
Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Zdeňka Polínková Obor: Sociální pedagogika
Olomouc 2014
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze za použití literatury a internetových zdrojů, které jsou uvedeny na konci práce. V Olomouci dne: _________________
Podpis: _________________
Poděkování Děkuji Mgr. Zdeňce Polínkové, za cenné rady, trpělivost, vstřícnost a odborné vedení práce. Bez její pomoci by tato práce nikdy nevznikla. Dále bych ráda poděkovala respondentům výzkumu, za jejich otevřenost, ochotu a spolupráci při vzniku praktické části práce. V neposlední řadě bych ráda vyslovila své díky mé rodině, přátelům a partnerovi, za důvěru a podporu v průběhu celého studia.
Obsah Úvod ............................................................................................................................... 5 Základní teoretické pojmy ............................................................................................. 7 1
Rodina ................................................................................................................ 10 1.1
Funkce rodiny ................................................................................................... 10
1.2
Znaky současné rodiny ..................................................................................... 12
1.3
Rodina a její dělení ........................................................................................... 13
1.4
Česká rodina – její vývoj a změny.................................................................... 14
2
Komunikace ....................................................................................................... 17 2.1
Komunikace v rodině........................................................................................ 18 2.1.1 Způsob výchovy ................................................................................ 20 2.1.2 Styly komunikace mezi rodičem a dítětem ....................................... 22
2.2
Komunikace s dítětem v různých vývojových stádiích .................................... 23 2.2.1 Kojenecký věk (0 –1 rok) .................................................................. 23 2.2.2 Batolecí věk (1 – 3 roky) ................................................................... 25 2.2.3 Předškolní věk (3 – 6 let)................................................................... 26 2.2.4 Mladší školní věk (6 – 11 let) ............................................................ 27 2.2.5 Období dospívání (11 - 20 let)........................................................... 29 Sociálně patologické jevy a sociální patologie ................................................ 32
3
3.1.1 Poruchy příjmu potravy ..................................................................... 33 3.1.2 Delikvence a kriminalita mládeže ..................................................... 34 3.1.3 Sebepoškozování a sebevražednost ................................................... 35 3.1.4 Závislost ............................................................................................ 36 3.2
Příčiny vzniku sociálně patologického chování ............................................... 37 3.2.1 Biologicko-psychologické teorie ....................................................... 38 3.2.2 Sociálně psychologické teorie ........................................................... 38 3.2.3 Sociologické teorie ............................................................................ 39
3.2.4 Rizikové a ochranné faktory ovlivňující chování mládeže ............... 41 3.3
Komunikace v rodině a její vliv na vývoj patologického chování ................... 41 Praktická část .................................................................................................... 45
4 4.1
Výzkumný cíl ................................................................................................... 45
4.2
Výzkumný problém .......................................................................................... 45
4.3
Metodologie ...................................................................................................... 46
4.4
Předmět výzkumu ............................................................................................. 46
4.5
Metoda sběru dat a jejich analýza ..................................................................... 47
4.6
Účastníci výzkumu, etické otázky .................................................................... 48 4.6.1 Anna – 18 let ..................................................................................... 48 4.6.2 Tomáš - 20 let .................................................................................... 52 4.6.3 Klára – 22 let ..................................................................................... 54
4.7
Závěrečná diskuze nad třemi případovými studiemi ........................................ 59
Závěr ............................................................................................................................. 64 Seznam použité literatury ............................................................................................ 65
Úvod Rodina je první model společnosti, se kterou se dítě setkává. Má proto důležitou roli při jeho rozvoji a výchově. Díky vlivu rodičů, se dítě začíná orientovat na určité hodnoty, učí se mnoha dovednostem i své sexuální roli. Aby rodiče mohli vhodně formovat a rozvíjet osobnost dítěte, je nezbytné s ním také vhodně komunikovat. Rodiče se musí velmi rychle a pružně přizpůsobovat měnícím se požadavkům svých dětí, které rostou a vyvíjí se. Komunikace s dítětem začíná ihned po narození, a to i když dítě zatím vůbec nemluví. Efektivní a otevřená komunikace dítěti pomáhá lépe zvládat těžkosti a problémy, zároveň podporuje vznik a upevnění interpersonálních vztahů. Zejména vztah mezi dítětem a rodičem je velmi důležitý, jelikož dítě potřebuje mít pocit jistoty a bezpečí. Pokud je ovšem komunikace mezi rodičem a dítětem narušena, může tento fakt mít vliv na rozvoj patologického chování u dítěte? Tato bakalářská práce se věnuje problematice komunikace mezi rodičem a dítětem a vlivu narušené komunikace na rozvoj patologického chování u dětí. Sociálně patologické chování může být výsledkem mnoha negativních vlivů, které na osobnost člověka působí. Otázkou zůstává, zda otevřená komunikace v rodině a pevné vztahy mezi jejími členy mohou důsledky těchto negativních vlivů zvrátit, či alespoň zmírnit. A naopak, do jaké míry může narušená komunikace a vztahy v rodině přispívat ke vzniku a rozvoji patologických forem chování. Následující práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. V teoretické části jsme vymezili pojem rodina, rozvedli jsme její funkce a znaky. Další kapitola této části práce se zabývá definováním pojmu komunikace. Její podkapitoly se zaměřují na komunikaci v rodině a velmi důležitou částí je komunikace s dítětem v různých vývojových stádiích, kde jsme vymezili důležité zásady pro vhodnou komunikaci s dítětem. Poslední kapitola teoretické části práce se zaměřuje na vymezení sociálně patologického chování a na vlivy, které přispívají k jejich vzniku. Praktická část práce byla pojata jako kvalitativní výzkum v designu případové studie. Výzkum se zabýval otázkou, za narušené vztahy v rodině mohou mít vliv na rozvoj patologického chování. Ve výzkumu jsme se snažili zaměřit na komunikaci mezi rodiči a respondenty. Zjišťovali jsme, jakým způsobem se v rodině řešily konflikty, na koho se respondent obracel při řešení problému, jaké tresty rodiče při výchově dítěte
5
užívali, zda se zajímali o pocity a názory respondenta, či zda se sami rodiče respondentům svěřovali se svými prožitky a emocemi.
6
Základní teoretické pojmy Komunikace Slovník sociální práce definuje komunikaci jako sdělování informací mezi lidmi, tak i mezi zvířaty. Při sdělování informací mezi lidmi zahrnuje komunikace jak prostředky slovní, tak i mimoslovní.1 Jiná definice označuje komunikaci jako předávání informací a významů při přímém nebo nepřímém mezilidském kontaktu, a je označována za základní složku mezilidské interakce, která probíhá mezi dvěma póly: osobou, která sděluje a osobou, které něco sdělujeme. Kontakt mezi těmito osobami pak může být přímý, nebo nepřímý. Sdělování informací přitom může mít podobu verbální, nebo neverbální. Člověku nejpřirozenější forma komunikace je mluvená a psaná řeč.2 Každý autor třídí mimoslovní (neverbální) komunikaci trochu jinak. Obecně však do mimoslovní (neverbální) komunikace spadají oblasti jako: proxemika (funkce vzdálenosti při kontaktu), haptika (bezprostřední dotyk), posturologie (sdělovací funkce držení těla), kinezika (pohyby těla), mimika (výrazy v obličeji), gestika a pohledy.3 Rodina V tradičním pojetí tak označujeme skupinu osob, která je navzájem spojena pokrevním nebo právním příbuzenským svazkem. Právním svazkem přitom rozumíme sňatek, adopci apod. Rodinu můžeme rozlišit na rodinu nukleární – soužití dvou generací, nebo rodinu rozšířenou, která zahrnuje soužití více než dvou generací. Dále pak můžeme rodinu rozdělit na rodinu orientační – do které se člověk narodí, nebo rodinu prokreační – to je rodina, kterou jedinec založí sňatkem, nebo tím, že má děti.4 Dítě/nezletilý Takto označujeme nedospělou osobu. Podle některých právních norem, které jsou platné v ČR, je tak označován člověk mladší 15 let. Dle jiných norem a konvencí tak můžeme označovat člověka, který nedosáhl věku 18 let.5 Prevence Takto označujeme opatření, jimiž se snažíme předcházet sociálnímu selhání. Za sociální selhání můžeme označit např. toxikomanii, rasismus, násilí a jiné.6
Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2008. Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. 2000. 3 Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. 2000. 4 Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2008. 5 Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2008. 6 Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2008. 1 2
7
Prevenci můžeme rozdělit na prevenci primární, sekundární a terciální. Primární prevence si klade za cíl předcházet nemoci před tím, než vznikne. Sekundární prevenci provádíme ve chvíli, kdy už nemoc vznikla, ale nestihla ještě způsobit poškození na člověku. Terciální prevence se pak zaměřuje na potlačování vzniku dalších škod na člověku.7 Sociální patologie Jedná se o všechny nenormální nebo nežádoucí společenské jevy. Jedná se o chování, které porušuje společenské normy a pravidla. Definování toho, co je patologické se odvíjí od normality, kterou daná společnost akceptuje.8 Normalita Je to stav, kdy je jedinec v souladu s normami, které platí v určité době, společnosti a kultuře. Jiným vymezením normality pak může být, že za normální považujeme to, co je v souladu s míněním nebo chováním většiny.9 Abstinenční syndrom Jedná se o souhrn příznaků, které se objevují při odnětí případně nedostatku drogy, na níž si osoba vytvořila závislost. Abstinenční syndrom se může projevovat s různou intenzitou – vše záleží na síle závislosti, kterou si osoba vytvořila. Příznaky mohou být fyzické (např. bolesti svalů a kloubů, nevolnost, průjem) nebo psychické (např. skleslost, depresivní ladění, úzkost). Tyto projevy zpravidla vyžadují lékařskou intervenci.10 Tolerance O toleranci se často hovoří v souvislosti se závislostí. Chápeme jí snášenlivost, snižující se či chybějící odpověď organismu na určitý podnět (drogu). Tolerance vede závislého člověka ke zvyšování dávky drogy, pro dosažení žádoucího účinku.11 Dyslexie a dysgrafie Jedná se o specifické poruchy učení, které mohou postihovat i děti s nadprůměrnou inteligencí. Bývají obvykle diagnostikovány po nástupu dítěte do školy. Dyslexie je porucha čtení, pojí se s ní i problémy s pravopisem a psaním. Dysgrafie je porucha osvojování psaní, která postihuje zejména grafickou stránku
Srov. NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost. 2007. Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001. 9 Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2008. 10 Srov. Abstinenční syndrom. Velký lékařský slovník [online]. 2008 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/abstinencni-syndrom. 11 Srov. Tolerance. Velký lékařský slovník [online]. 2008 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/tolerance. 7 8
8
psaného projevu, dítě si těžko pamatuje tvary písmen a obtížně je napodobuje. Písmo bývá špatně čitelné a neupravené.12
12
Srov. ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení. 2000.
9
1 Rodina Rodina je považována za základní stavební kámen společnosti. Tvoří ji rodiče spolu s dítětem či dětmi. Podle toho, zda jsou v rodině přítomni oba z rodičů, či pouze jeden z nich, můžeme rozlišovat rodinu úplnou a neúplnou. Rodina hraje zásadní roli při socializaci a výchově dětí. Tuto zodpovědnost se však rodiče v dnešní době snaží přesouvat na školy, či jiné výchovné instituce, což může dítě nepříznivě ovlivňovat v jeho vývoji. Tato kapitola kromě funkcí rodiny dále obsahuje i stručný vývoj a proměny české rodiny a její znaky. Pro úplnost můžeme uvést Matouškovu definici rodiny, která rodinu pokládá za základní jednotku společnosti, která existuje zejména proto, aby lidé mohli pečovat o své děti. Model rodiny, kterou tvoří rodiče, děti (případně i prarodiče), vyniká svou stabilitou napříč všemi epochami vývoje lidstva. Můžeme říci, že neexistuje typ společnosti, která by nepokládala rodinu za svůj základní článek. Jelikož je rodina prvním modelem společnosti, se kterým se ve svém životě dítě setká, zásadním způsobem předurčuje jeho vývoj i vztahy k jiným lidem a skupinám lidí. Díky rodině se dítě začíná orientovat na určité hodnoty, učí se mnoha dovednostem a své sexuální roli.13 Další vhodnou definici rodiny uvádí B. Kraus a V. Poláčková. Ti rodinu v současnosti považují za sociální útvar nejméně tří osob, mezi nimiž existuje rodičovská, příbuzenská nebo manželská vazba. Základem rodiny ve všech dosud známých společnostech je pár – tedy muž a žena. Rodina je tedy založena na partnerství dvou osob opačného pohlaví, které má trvalejší ráz. Důležitým znakem každé rodiny je však existence nejméně jednoho dítěte.14 Rodina jako instituce má své specifické znaky a funkce, které plní.
1.1 Funkce rodiny Nejznámější dělení funkcí rodiny uvádí např. B. Kraus:
Biologickoreprodukční
funkce
zabezpečuje
především
rozvoj
společnosti. Aby se společnost mohla nadále rozvíjet, je zapotřebí mít stabilní reprodukční základnu. Jednoduše řečeno, je potřeba, aby se rodil 13 14
Srov. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 2003. Srov. KRAUS, Blahoslav a POLÁČKOVÁ, Věra et al. Prostředí, člověk, výchova. 2001.
10
potřebný počet dětí, jenž by zabezpečoval naplňování této perspektivy. Ovšem ve většině vyspělých zemí je dnes dítě vnímáno spíše jako překážka v seberealizaci a kariérním růstu. Stále více párů má v plánu jediné dítě.15
Sociálně-ekonomická funkce sdružuje mnoho aspektů. Rodina je bezesporu významným prvkem v ekonomickém rozvoji společnosti. Členové rodiny vykonávají různé druhy povolání, čímž se zapojují do výrobní či nevýrobní sféry a současně je rodina významným spotřebitelem na trhu. Poruchy této funkce se projevují hmotným nedostatkem rodiny, jenž bývá často zapříčiněn nezaměstnaností nebo zvyšováním životních nákladů. Ekonomická funkce zaznamenala částečný návrat k původní podobě rodiny, která byla samostatnou výrobní či obchodní jednotkou. Dnes opět častěji narážíme na tzv. rodinné podniky.16
Ochranná funkce spočívá v zajišťování biologických, zdravotních a hygienických potřeb všech členů rodiny. Před rokem 1989 tuto funkci z velké části plnil stát – preventivní prohlídky u zubaře organizované školou, domovy důchodců, léčebny pro dlouhodobě nemocné, ozdravovny apod. Dnes jsou pacienti propouštěni z nemocnic do domácího ošetřování dříve, než tomu bylo za starého režimu, pacienti se více finančně spoluúčastní na zdravotní péči, ozdravovny a některé z léčeben zanikají.17
Socializačně-výchovná funkce rodiny spočívá ve faktu, že rodina je první sociální skupinou, která učí dítě přizpůsobovat se životu, osvojovat si způsoby chování ve společnosti a základní návyky. Odpovědnost za tuto funkci někdy rodina přesouvá na školu a očekává od učitelů – jako profesionálů, že napraví chyby, kterých se rodina ve svých výchovných způsobech dopouští.18
Relaxační a zábavná funkce má největší význam především pro děti v rodině. Plnění této funkce se projevuje např. na množství volného času, který rodina tráví spolu, jakým zájmovým činnostem se rodina věnuje či jakým způsobem je zvyklá trávit dovolenou.19
Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 17 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 18 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 19 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 15 16
11
Emocionální funkce rodiny je funkcí naprosto zásadní a nikým a ničím nenahraditelnou. Žádná instituce nedokáže vytvořit tolik potřebné emocionální zázemí, pocit bezpečí a jistoty jako právě rodina. V dnešní době můžeme pozorovat, že v důsledku různých změn (zaneprázdněnost rodičů, rozvodovost) dnes rodina tuto funkci plní s narůstajícími obtížemi nebo téměř vůbec – narůstá tak počet dětí citově deprivovaných či týraných.20
1.2 Znaky současné rodiny
Demokratizace uvnitř rodiny způsobila, že muž ztrácí dřívější výsadní postavení v rodině, žena získala některá z práv i povinností, která dříve patřila výsadně muži. Děti se také více podílejí na organizaci rodinného života, a proto je vztah mezi dětmi a rodiči více partnerský, než tomu bylo dříve. Pokles autority otce ovšem neznamená, že by otec ztratil význam pro rodinný život. Přítomnost obou rodičů, kteří se doplňují, je pro děti stále nenahraditelná. Dítě sleduje partnerský život svých rodičů a samo se tak učí, jak takový vztah vypadá a jaká jsou pravidla jeho fungování.21
Izolovanost rodiny se projevuje větší uzavřeností před vnější společností. Je to zejména důsledek trendu odděleného života jednotlivých generací a poklesu významu sousedských vztahů.22
Zmenšování rodiny je důsledkem faktu, že se zvyšuje počet osob, které žijí v jednočlenných domácnostech a zvyšuje se i počet matek samoživitelek. Tento fakt spolu s větší izolovaností rodiny přispívá k poklesu stability rodiny, která se takto stává citlivější na různé vnitřní otřesy, což může vést až k rozvratu rodiny.23
Dezintegrace rodiny je dalším z charakteristických rysů dnešních rodin. V rodinách ubývá chvil, kdy se členové sejdou a pohromadě si sdělí své zážitky, starosti a radosti. Tím nedávají prostor vzájemné pomoci
Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 22 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 23 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 20 21
12
a spolupráci. Přibývá tedy rodin, které se omezují na pouhé potkávání a přestávají spolu komunikovat. Děti jsou často odkázány samy na sebe.24
Pracovní zatíženost rodičů a časová zaneprázdněnost způsobuje, že rodiče nemají čas na relaxaci a tráví málo času spolu se svými dětmi. Tento fakt se rodiče často snaží zmírňovat nadměrným přísunem materiálních prostředků – např. vysoké kapesné. To se ovšem nutně promítá do hodnotového systému, který si děti utvářejí a často to vede v konečném důsledku i k deviantnímu chování.25
Vysoká rozvodovost vede ke ztrátě kontaktu s jedním z rodičů. V ČR se rozpadá každé druhé manželství (nezahrnujeme páry, které spolu žijí v nesezdaném soužití). Rozvod bezprostředně ovlivňuje duševní zdraví dítěte – časté boje mezi rodiči totiž vedou k úzkostným stavům dítěte, které si pak může myslet, že za rozvod je odpovědné. Rovněž pokud rozvedení rodiče hledají nové partnery a tyto partnerské vztahy se jim rozpadají, opět to má největší dopad na dítě.26
1.3 Rodina a její dělení Rodinu můžeme dělit na níže uvedené základní „druhy“: Nukleární – klasický model rodiny, kterou tvoří rodiče a děti, Rozšířená – klasický koncept rodiny, který je rozšířen o příbuzné (např. prarodiče, strýce, tety apod.), Orientační – rodina, ve které jedinec jako dítě vyrůstá, Prokreační – rodina, kterou jedinec v dospělosti sám zakládá, Úplná – rodina tvořená manželským párem a jejich dětmi, Neúplná – rodina, ve které chybí přítomnost jednoho z rodičů, tzn., tvoří ji jeden z rodičů a dítě/děti.27 Z hlediska socializačního procesu má zásadní význam, do jaké míry se rodině daří naplňovat funkce, které má plnit. Hovoříme tedy o rodině: Funkční – plní přiměřeně všechny funkce, Afunkční – občas dochází k poruchám v plnění některé či několika funkcí, Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 26 Srov. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 2008. 27 Srov. KRAUS, Blahoslav a POLÁČKOVÁ, Věra et al. Prostředí, člověk, výchova. 2001. 24 25
13
Dysfunkční – v rodině dochází k závažným poruchám, vnitřnímu rozkladu a je zde zásadně narušován socializační proces dítěte.28
1.4 Česká rodina – její vývoj a změny Změny v rodinném uspořádání se samozřejmě týkají i české rodiny. Oproti evropskému vývoji byly tyto změny značně opožděny – díky čtyřicetileté izolaci od západní civilizace, nicméně poté, co se Česko opět otevřelo vnějšímu světu (po pádu socialismu), dokázalo se západnímu světu dynamicky vyrovnávat.29 Nejvýznamnější změnou byl fakt, že v každé generaci se rodina zakládala znovu. V dřívějších dobách tomu tak nebylo. V tradičních evropských společnostech dříve převládaly vícegenerační domácnosti, v nichž se v důsledku tehdejší vysoké úmrtnosti často obměňovalo složení rodičovského páru.30 Žena v rodině na sebe brala hlavní identitu hospodyně – pokud zemřela, rodina ji postrádala zejména proto, že v rodinách býval velký počet dětí a rodina jako hospodářská jednotka si většinu věcí, které si dnes můžeme běžně koupit v obchodě, vyráběla sama. Zemřel-li v rodině muž, zůstalo po něm hospodářství či dílna, se kterou si zase neuměla žena sama poradit. Noví partneři byli často výrazně mladší (často mladší než nejstarší z dětí v rodině), anebo naopak výrazně starší. Můžeme tedy říci, že generace se v dřívějších dobách hodně prolínaly.31 V moderních společnostech přestalo být běžné, že se nevěsta stěhuje do domácnosti ženicha, a díky klesající úmrtnosti ve středním věku začalo platit, že co manželský pár – to nová domácnost a samostatná rodina. Nejobvyklejším složením moderní rodiny se stal manželský pár se dvěma dětmi.32 V posledním desetiletí můžeme vidět další dva trendy – které se v českých domácnostech rozrůstají. Jedná se o neúplné rodiny a domácnost jednotlivců. Vedle dvougenerační rodiny, jež zatím stále zůstává dominujícím typem rodinného uspořádání, stále přibývá větší počet domácností, v jejichž čele je pouze jeden dospělý,
Srov. KRAUS, Blahoslav a POLÁČKOVÁ, Věra et al. Prostředí, člověk, výchova. 2001. Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 30 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 31 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 32 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 28 29
14
který se stará o dítě či děti – nejčastěji to bývá matka. Takovouto rodinu označujeme jako rodinu neúplnou.33 Nejrychleji se rozrůstající typ domácnosti je však domácnost jednotlivců. Dříve se jednalo o domácnosti vdov. Ovšem průzkumy ukazují, že domácností vdov nijak výrazně nepřibývá. Růst počtu domácností jednotlivců je způsoben faktem, že stoupá počet mladých lidí, kteří dnes bydlí samostatně. Jedná se zejména o mladé muže, kteří žijí tzv. single.34 Rodičovství zcela zásadně mění dosavadní styl života. Člověk, který má rodinu musí brát ohled i na ostatní členy rodiny při jakémkoli rozhodování. Lidé, kteří žijí single, mají každé rozhodnutí o to jednoduší, jelikož rozhodují pouze sami o sobě. Dříve bylo založení rodiny přirozenou součástí životního projektu člověka – např. i ženy, kterým nebylo přáno mít děti, se poté staly starostlivými chůvami nebo tetami pro jiné děti.35 „V dnešní době děti nemají tržní hodnotu, možnosti konzumu jenom omezují. Sexuální slast má lepší marketing než radosti rodičovství. Nedá se očekávat, že podíl singlů ve společnosti v dohledné době poklesne. Spíše naopak.“36
Pokles sňatečnosti a porodnosti Změna politického režimu v Česku s sebou přinesla nejen velké množství nových příležitostí, jako např. možnost cestovat, podnikat a dostupnost univerzitního vzdělání, ale také fakt, že mladí lidé začali kvůli konzumním aspiracím odkládat sňatky a rodičovství.37 Manželství má pro Čechy ještě stále svou hodnotu – většina z mladších generací považuje manželství za tu nejlepší a nejsprávnější formu rodiny. Ovšem podpora rodiny jako základní životní formy však klesá a přibývá párů, které spolu žijí v nesezdaném soužití.38 Před změnou režimu se mladí lidé snažili sňatkem legitimizovat početí jejich prvního dítěte. Tato potřeba legitimizace sňatkem už dnes velmi oslabuje. Nesezdané soužití je navíc společností všeobecně přijímáno a tolerováno.39
Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 35 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 36 MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008, s. 286. 37 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 38 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 39 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 33 34
15
Změna politického režimu s sebou přinesla i jiné životní strategie, které začali mladí lidé uplatňovat. Tyto strategie se samozřejmě dotkly i strategií reprodukčních. Ubývá rodin, ve kterých rodiče vychovávají více jak dvě děti. Je to částečně způsobeno i odkládáním rodičovství u žen, jelikož u žen starších 30 let už se nepředpokládá, že by porodily více jak jedno či dvě děti. Výrazný vliv na plodnost českých žen má i vzdělání. Již delší dobu platí, že čím je žena vzdělanější, tím menší počet dětí pravděpodobně bude mít.40 Zahraniční studie ukazují, že nesezdané soužití je poměrně nestabilní forma rodinného soužití a dětem pouze zřídka dokáže nahradit emocionální jistotu a pevné zázemí, které jim častěji skýtá tradiční rodina. Studie rovněž ukázaly, že neženatí otcové o své děti po rozchodu projevují mnohem menší zájem než otcové rozvedení. 41 Současný průměrný věk prvorodiček je 29,9 let, mimo manželství se za období mezi lednem a zářím 2013 narodilo 44,9% všech živě narozených dětí. Za stejné období bylo uzavřeno 36,9 tisíce manželství, ovšem 20,7 tisíce manželství bylo rozvedeno.42
Pokles stability rodiny Po staletí se v Evropě uzavírala manželství mezi páry, které zajišťovaly fyzickou reprodukci, a manželství rovněž sloužilo pro přenos majetku z generace na generaci a posilovalo tak soudržnost společnosti. Manželské svazky navíc byly uzavírány s určitou garancí trvalosti, která byla zajištěna transcendencí: co Bůh spojí, to člověk nerozlučuje.43 S postupující industrializací manželství začalo ztrácet svou posvátnost a měnilo se na občanskou smlouvu. Rodina začala ztrácet odpovědnost k rodovému majetku a začala se zakládat v každé generaci znovu. Tak postupem doby vznikla moderní domácnost – dvougenerační nukleární rodina, která se čím dál častěji rozpadá rozvodem a znovu se reorganizuje opakovaným vstupem do manželství. Mnohé páry, které se rozvádějí, po dlouhodobějším soužití pak po sobě zanechají dítě, které tak ztratí přítomnost jednoho z rodičů.44
Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 42 Srov. ČSÚ. Ženy a muži v datech 2011. [online]. 2011 [cit. 2014-02-15]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1417-11-n_2011. 43 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 44 Srov. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2008. 40 41
16
2 Komunikace Komunikace je základní lidskou schopností a sociální dovedností. Ovlivňuje úplně vše, co se mezi lidmi odehrává. Díky ní můžeme sdělovat a přijímat informace, rozvíjet mezilidské vztahy, ovlivňovat postoje či chování druhých lidí. Avšak je třeba zdůraznit, že ke komunikaci neoddělitelně patří také umění druhému naslouchat. Každý člen rodiny v průběhu dne zažívá různé druhy mezilidské komunikace. Děti mluví doma s rodiči, ve škole s učitelem, se svými kamarády a spolužáky nebo poslouchají televizní pořady. Rodiče zase mluví se svými dětmi, s kolegy v práci, nadřízenými i podřízenými, ke komunikaci používají telefony nebo e-maily. Mezilidskou komunikaci můžeme dělit mnoha různými způsoby. My si zde popíšeme rozdělení podle DeVita:45
Intrapersonální komunikace – člověk ji vede sám se sebou. Může mít různý účel – když si potřebujeme něco promyslet, učinit rozhodnutí, něco naplánovat.46
Interpersonální komunikace – zde spolu komunikují dvě osoby, které mezi sebou mají nějaký vztah. Tato komunikace může sloužit k vytváření, udržování či napravování vztahů s novými přáteli, se známými, s partnerem či se členy rodiny.47
Komunikace ve skupině – tato komunikace může směřovat k tvorbě nových nápadů, nových řešení problémů, sdílení informací a zkušeností. Každá skupina má svá pravidla, která by její členové měli dodržovat.48
Veřejná komunikace – v té to komunikaci vždy vystupuje řečník a jeho posluchači. Řečník vede projev, který může mít informativní nebo přesvědčovací účel. Tímto druhem komunikace můžeme najednou ovlivnit velké množství osob.49
Rozhovor – dvě osoby se zde prostřednictvím svých otázek a odpovědí snaží dosáhnout svého cíle. Rozhovor se může odehrávat mezi dvěma
Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 47 Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 48 Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 49 Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 45 46
17
nebo více osobami a cílem většinou bývá se o druhé / druhých osobách dozvědět co nejvíce informací.50
Komunikace zprostředkovaná počítačem – tato komunikace se uskutečňuje prostřednictvím počítačového či telefonického spojení. Jedná se zejména o e-maily, webové stránky, blogy, chat a další.51
Masová komunikace – tato komunikace vychází z určitého zdroje. Tímto zdrojem mohou být noviny, rozhlas, časopisy, televize. Masová komunikace směřuje k velkému množství příjemců.52
Pro účely této práce je zcela zásadní interpersonální komunikace a to konkrétně její postavení ve vztahu rodiče a dítěte/dospívajícího. Další podkapitola se tedy už přímo zaměřuje na komunikaci v rodině.
2.1 Komunikace v rodině Zdravá komunikace mezi členy rodiny zásadním způsobem přispívá ke zvládání různých obtíží a problémů. Pokud komunikace v rodině nefunguje, může napáchat řadu nejrůznějších problémů v soužití rodiny a vztazích mezi jejími jednotlivými členy. Rodina je klíčovým článkem, v němž se učíme soužití s ostatními lidmi, osvojujeme si umění dialogu s druhými. Člověk je bytost společenská, která pro svůj život potřebuje vztahy a není schopná nekomunikovat.53 Pro zdravé rodinné fungování jsou důležité tři základní stavební pilíře. Těmi jsou: soudržnost, adaptabilita a komunikace. Soudržnost rodiny souvisí s rodinnou blízkostí a intimitou. Adaptabilita znamená schopnost rodiny přizpůsobovat se měnícím se požadavkům a nárokům života. Rodinná komunikace jako třetí pilíř rodinného fungování, je nosným prvkem, který utváří celkovou rodinnou atmosféru. Díky komunikaci může rodina řešit problémy, se kterými se setká a plánovat změny. Přímá a otevřená komunikace funguje jako prevence v rodinném soužití, naopak narušená komunikace může zhoršovat negativní vlivy různých rizik a stresů.54
Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 52 Srov. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. 2008. 53 Srov. TRÉLAÜN, Beatrice. Překonávání konfliktů v rodině. 2005. 54 Srov. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2012. 50 51
18
Komunikaci v rodině můžeme rozdělit na:
Běžné povídání – podporuje kontakt mezi jednotlivými členy rodiny, jde například o sdělování osobních názorů, událostí, četbu, shlédnutý film. Mělo by mít pozitivní charakter „pochvalování si“, neustálé kritické komentáře totiž nepodporují dobrou náladu.55
Rozhovor o problémech – může mít různý ráz – například zdůrazňování problémů, hledání viníka, hádky. Může jít také o věcnou rozmluvu o problému a hledání možného řešení.56
Bytostný rozhovor – zde se jedná o sdělování velmi citlivých a důvěrných informací o vlastní osobě. Může zásadním způsobem přispívat k pocitům sounáležitosti a blízkosti mezi členy rodiny. Toto sdělování citlivých informací však má i svá rizika – důvěrné sdělení může být později někým zneužito ke kritice.57
Kvalitu rodinného fungování podstatně ovlivňuje spokojenost členů rodiny s životem rodiny. Hlavní je zde míra rodinné soudržnosti a adaptability. Dalším velmi důležitým faktorem, který kvalitu rodinného fungování ovlivňuje, je způsob řešení konfliktů a efektivní komunikace mezi partnery.58 Optimální rodinné fungování představuje ochranu jejích jednotlivých členů, a pomáhá rodině vyrovnat se s překážkami a stresem každodenního života. Dnešní nároky na výkon, rychlost moderního světa a nedostatek času jsou častými příčinami nespokojenosti a zvýšeného napětí. Rodina se pak místo klidného bezpečného zázemí stává spíše místem neustálých sporů. Nejčastějšími důvody sporů a hádek v rodinném prostředí je vzájemné obviňování a nadávání, neschopnost dohodnout se na způsobu trávení volného času, nedostatek vzájemného ocenění mezi členy rodiny, přenos potlačených negativních emocí (např. z práce) do rodiny nebo boje o nezávislost, jak mezi partnery, tak mezi rodiči a dětmi.59 Ke vzniku těchto rodinných stresů často nemalou měrou přispívají komunikační zlozvyky, které si přenášíme z původních rodin, nebo jsme si je sami utvořili. Mezi nejčastější komunikační zlozvyky patří např. přerušování a skákání do řeči, nereagování na sdělení, přehánění, neupřímnost, snaha vyhnout se probíranému tématu a další. Srov. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská a párová terapie. 2009. Srov. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská a párová terapie. 2009. 57 Srov. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská a párová terapie. 2009. 58 Srov. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. 2012. 59 Srov. PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. Asertivitou proti stresu. 2007. 55 56
19
Problémem také je, pokud mezi sebou partneři dostatečně nekomunikují. Pokud se dostanou do této situace, nemohou pak společně řešit životní problémy a dostávají se do začarovaného kruhu, který je výsledkem absence vhodných komunikačních dovedností jednotlivých členů rodiny.60 Pokud už v rodině řešíme nějaký konflikt, měli bychom brát na vědomí, že způsob, kterým budeme problém řešit, má zásadní vliv na dítě v rodině. Výzkumy dokazují, že děti, které vyrůstají v prostředí, kde jsou častým svědkem otevřených konfliktů a hádek mezi rodiči mají později větší sklon ke kriminálnímu chování než děti, které vyrůstají v klidném rodinném prostředí.61 2.1.1 Způsob výchovy S komunikací v rodině bezesporu souvisí i způsob výchovy, který rodiče uplatňují při výchově svého dítěte. Ve snaze dosáhnout určitých výchovných cílů, rodiče využívají nejrůznějších výchovných prostředků, jako např. pochvaly, napomínání, odměny či tresty, které se však mohou zcela minout účinkem. Vše závisí na vzájemném vztahu rodiče a dítěte. V této podkapitole se budeme podrobněji věnovat problematice způsobu výchovy a základním výchovným stylům. „Způsob výchovy znamená celkovou interakci a komunikaci dospělých (matky, otce, učitele, rodiny, školy atd.) s dítětem.“62 Způsob výchovy vyjadřuje celkovou podstatu výchovného působení rodičů a ovlivňuje tak volbu postupů a prostředků, které budou rodiče při výchově uplatňovat.63 Výchovné styly Existuje velké množství rozdělení výchovných stylů. Každý autor je dělí podle jiných kritérií. Například Baumrindová rozděluje výchovné působení do tří typů: shovívavý, autoritářský a panovačný. Autoritářský styl se vyznačuje přísnou kontrolou a omezováním samostatnosti dítěte, shovívavý styl výchovy se zase vyznačuje velkou tolerancí a absencí zákazů a příkazů. Nejoptimálnější je panovačný výchovný styl, který
Srov. PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. Asertivitou proti stresu. 2007. Srov. MATOUŠEK, Oldřich a MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. 2011. 62 ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996, s. 135. 63 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. 60 61
20
je kombinací obou výše zmíněných výchovných stylů. Klade na dítě přiměřené požadavky, ale rovněž respektuje jeho vlastní názor.64 Pro účely této práce byla vybrána typologie výchovných stylů podle Čápa. Jeho základní tři výchovné styly jsou charakterizovány ve svých krajnostech. Ve skutečném životě se s nimi nesetkáváme v takto jasně vyhraněných podobách. Rozlišujeme tři základní typy výchovného působení.65 1. Autokratický (dominantní, autoritativní) – rodič či vychovatel je vůči dítěti velice direktivní. Používá různé rozkazy, hrozby a tresty. Velmi málo respektuje přání či potřeby dítěte, má pro ně málo pochopení a porozumění. Dítě nemá možnost projevit vlastní iniciativu, je mu poskytováno velmi málo samostatnosti.66 2. Liberální – rodič či vychovatel dítě řídí pouze velmi málo. Na dítě neklade téměř žádné požadavky, a když už od dítěte něco požaduje, nekontroluje a neočekává důsledné plnění.67 3. Demokratický (sociálně integrační) – rodič či vychovatel podporují vlastní iniciativu a samostatnost dítěte. Snaží se na dítě působit vlastním příkladem a neužívá téměř žádné tresty či zákazy. Je přístupný rozhovoru a dává dítěti prostor pro vyjádření vlastního názoru a přání.68 Každý z uvedených výchovných stylů vytváří u dětí odlišný způsob prožívání a chování. Podle výsledků studií autokratické vedení zapříčiňuje u dětí vyšší dráždivost a agresivitu. Dítě touží po pochvale a úspěchu, snaží se na sebe ve větší míře upoutávat pozornost. Frustrace z nemožnosti projevit vlastní iniciativu vedou k hromadění hněvu, výčitek a obviňování.69 Za nejoptimálnější výchovný styl se pokládá demokratický, jelikož dává dítěti prostor pro vlastní iniciativu, samostatnost a projevení vlastního názoru při zachování určitých hranic. Ani jeden z výchovných stylů však nemůžeme označit za dobrý či špatný. V některých situacích rodiče musí jednat autoritativně a jindy zase liberálněji.
64
Srov. BAUMRID, Diana. Effects of Authoritative Parental Control on Child Behavior. Child Development, 1966, roč. 37, č. 4., str. 887-907. 65 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. 66 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. 67 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. 68 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. 69 Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996.
21
Vše také závisí na povaze a rozdílech mezi rodiči. Velmi důležitá je však podpora zájmů dítěte a pocit bezpečí a jistoty.70 2.1.2 Styly komunikace mezi rodičem a dítětem Se zvoleným výchovným stylem, který rodiče uplatňují, souvisí i způsob komunikace mezi rodičem a dítětem. Způsob komunikace v rodině má velký vliv na projevy chování dítěte i na jeho prožívání a vztahy mezi členy rodiny navzájem. 1. Pasivní styl komunikace – rodič vede své děti ke slušnosti, stanovuje přísné normy chování a toho, co by se správně mělo a nemělo dělat. Nebere však v potaz prožívání a názor dítěte. Většinou je rodič sám velmi nekomunikativní a to samé vyžaduje od svých dětí – znamená to nemožnost vyjádřit pocity, přání či nesouhlas.71 2. Agresivní styl komunikace – děti, které se projevují zvýšenou agresivitou, většinou znají ze strany rodičů pouze tvrdost a přehnanou přísnost. Rodiče dítěti neprojevují náklonost a lásku, nebo je naopak přehnaně rozmazlují.72 3. Asertivní styl komunikace – rodiče jsou vůči dítěti upřímní, to samé učí své dítě. Snaží se u dítěte podporovat samostatnost a odpovědnost. Respektují jeho názory a pocity.73 Za nejoptimálnější způsob komunikace se považuje asertivní styl, který předpokládá dostatečnou komunikaci mezi rodičem a dítětem. Dítě je vedeno k respektování druhých lidí ale i sebe samého. Dítě dokáže přestát konflikt a účelně ho řešit, má reálný odhad svých možností a schopností, což souvisí se zdravou mírou sebevědomí.74 U Agresivního stylu komunikace dítě často pociťuje hněv a napětí. Dítě se tímto stylem komunikace učí, že má vždy pravdu a nebere ohled na názor druhých. V pubertě tyto děti mnohem častěji porušují stanovená pravidla a zkoušejí, jak daleko mohou zajít.75
Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 72 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 73 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 74 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 75 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 70 71
22
Pasivní styl komunikace v dítěti nepodporuje rozvoj jeho vlastního sebevědomí. Dítě často trpí pocity, že selže a je mnohem více úzkostné. V rodině nejsou jasně stanovená pravidla, a proto není zcela jasné, které chování je žádoucí a které ne.76
2.2 Komunikace s dítětem v různých vývojových stádiích Člověk od narození prochází vývojem. Různé události a vlivy, které na nás v průběhu tohoto vývoje působí, formují naši osobnost, otevírají nám různé možnosti. Vývoj člověka se dá rozdělit do jednotlivých období, od prenatálního až po období stáří. Každé z těchto vývojových období má svá specifika a zvláštnosti. My se v této práci budeme zaměřovat na vývojová období od kojeneckého věku až po období dospívání a budeme poukazovat na význam a důležitost komunikace, spolu s doporučeními, jak s dětmi vhodně komunikovat. 2.2.1 Kojenecký věk (0 –1 rok) Protože je vývoj dítěte na úplném počátku nejrychlejší, celý jeho organismus je tak velmi zranitelný a lehce ovlivnitelný – jak v kladném, tak v záporném smyslu.77 Již u kojenců je komunikace nedílnou a důležitou součástí jejich života. Sluchové ústrojí kojenců je dokonale vyvinuto a pro vybudování dobré vazby mezi blízkou osobou a dítětem je komunikace velmi důležitá. Záleží také na tom, o čem rodiče s dítětem hovoří. Pokud rodiče komentují aktuální činnost dítěte, hovoří vlastně o jeho stavu, pocitech, dávají najevo, že dítě plně vnímají, chápou jej. Dítě v takovém případě cítí porozumění a bezpečí. Důležité jsou tzv. malé dialogy. Jedná se typ „rozhovoru“, kdy dítě vydává různé broukavé a žvatlavé zvuky a rodiče na tyto zvuky reagují. Zvukům dítěte přirozeně přisuzují různý obsah a význam. Není podstatné, že občas dojde k nedorozumění – kdy pečující osoba špatně pochopí význam toho, co jí dítě prostřednictvím těchto zvuků sděluje, ale důležité je, že se mezi dítětem a touto osobou prostřednictvím této komunikace utváří silná vazba, dítě má pocit bezpečí a jistoty, které jsou v tomto věku velmi důležité.78
Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. 78 Srov. BRISCH, Karl. Bezpečná výchova. 2012. 76 77
23
Nedostatek pocitu bezpečí může později vyústit v deprese či různé psychické poruchy. Dítě nestačí pouze krmit. Je potřeba, abychom mu poskytovali jistotu a bezpečí jak v kontaktu s cizími lidmi tak s neznámými podněty.79 Okolo devátého měsíce se u dítěte objevuje tzv. separační úzkost. Ta se projevuje lpěním dítěte na matce a její přítomnosti. Je důkazem vybudování si citové vazby na pečující osobu. Toto pouto předurčuje další citový vývoj a vazby v budoucnu.80 Chybí-li příležitost vytvořit emocionální vazbu k určité osobě, může dojít až k nenapravitelným vývojovým poškozením. U dětí se může objevovat snížený zájem až apatie, ustrašenost nebo problémy s přizpůsobováním. Tyto děti také mají horší vztahy k rodině i sociálnímu okolí. Mají problémy najít si v budoucnosti partnera a jsou častěji závislé na alkoholu.81 Pokud u dítěte nedojde k tomuto citovému poutu, dá se předpokládat, že jeho další vztahy budou povrchní, bude mít problém najít si přátele, partnera, bude těžko hledat poslání svého života. Tento problém se často týká dětí, které jsou vychovávány v ústavní výchově nebo v rozvrácených rodinných poměrech.82 Erikson v kojeneckém období mluví o základní důvěře. Jde podle něj o základní cit, který nám pomáhá věřit, že to co nás teprve čeká, bude dobré. Upevňování základní důvěry probíhá vždy, když po zklamání, následuje obnovení jistoty a pohody. Např. když se po dlouhém opuštění dítě opět shledává s matkou, která je na dítě laskavá a konejšivá. Dítě se tak učí trpělivosti a je schopno vydržet větší a větší zátěž a samotu.83 Jak tedy vhodně s dítětem v tomto věku komunikovat? Je dobré mluvit o tom, co dělá, jaké dělá pokroky, dítě bychom měli povzbuzovat. Život dítěte v tomto období bychom měli provázet jednoduchými a konkrétními komentáři. Komentujeme, například na co se dítě dívá, kdo přišel na návštěvu. Separační úzkost a strach dětí z cizích osob zmírňujeme klidnou a pomalou řečí, úsměvem a naším vysvětlením, že se nemusí ničeho obávat. Je zapotřebí, aby se rodiče, nebo další pečující osoby (babičky, chůvy) shodli na výchovném přístupu. To znamená, že pokud chceme dítěti něco zakázat, měli bychom používat jednotnou frázi – např. „nenene“. Rodič by se měl správně sklonit k dítěti, Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. 81 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 82 Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. 83 Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. 79 80
24
podívat se mu do očí a tuto frázi použít. Dítě ve věku devíti měsíců už je totiž schopné porozumět a vhodně reagovat. Stejný přístup od oboru rodičů přestavuje pro dítě určitý druh jistoty. Je ovšem také potřeba dítěti zdůvodnit, proč mu určitou činnost zakazujeme. Stačí krátký komentář. Rodič by neměl zapomínat na sdílení prožitků dítěte. Ať už kladných nebo záporných. Měl by vyjádřit dítěti, že jeho radost, nebo obavy sdílí s ním.84 2.2.2 Batolecí věk (1 – 3 roky) Nejběžnějším výchovným problémem u batolat je vzdor. Jde o zcela zákonitý jev ve vývoji dítěte, který je velmi často vyprovokován nevhodnými výchovnými zákroky. Vzdor je spontánní reakci, kterou není dobré nějak přísně usměrňovat.85 Narůstající vzdor je u dítěte vyjádřením narůstajícího vědomí sebe sama a výrazem snahy o osamostatnění. Pro batolecí věk je typické, že je dítě velmi egocentrické a na frustrace reaguje někdy až bouřlivými afekty.86 Možným konfliktům může rodič předejít přípravou dítěte na změnu činnosti, vhodnou motivací dítěte k činnosti (např. požádáním, prosbou), nebo odpoutáním pozornosti k jinému podnětu.87 Málo podnětný výchovný přístup a autoritativní výchova, pro kterou jsou typické dogmatické poučky, neumožňují dítěti naplňovat jeho potřeby. Nedostatek lásky, odmítání, netrpělivost, nedůslednost a nadměrná přísnost poté mohou vyvolávat těžké poruchy osobnosti. Naopak respektování osobnosti dítěte a citlivost s taktními formami usměrňování, napomáhají optimálnímu rozvoji psychické stránky.88 Reakce dospělých, lichotivé i zlobné (kárání, nadávání) mají zásadní vliv na tvorbu sebedůvěry u dítěte. Snížená sebedůvěra může vést k pocitům méněcennosti a zápornému sebehodnocení. 89 Pro dítě v tomto věku je rovněž důležité, aby mělo stanovený pevný denní režim a jasně formulované požadavky. Rodiče by neměli zapomínat dítě oceňovat vždy, když udělá něco správně. Toto vše je důležité pro nácvik prvních návyků a povinností (např. mytí, pití, oblékání atp.).90 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 86 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 87 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 88 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 89 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 90 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 84 85
25
Blízká osoba (nejčastěji matka) by měla dítěti usnadňovat orientaci v jeho vlastních citech. Měla by pocity dítěte pojmenovávat, reagovat porozuměním. Pocity dítěte by se neměly přehlížet nebo popírat. Je důležité, aby dítě mohlo a hlavně umělo o svých pocitech mluvit. Tomu v batolecím věku tvoříme základ.91 Je nezbytné, abychom dítěti v tomto věku stanovili hranice, které má dítě dodržovat. Pokud je některá činnost povolena a žádoucí (např. když se dítě zvládne obléknout, uklidit hračky, použít nočník) je dobré dát slovně najevo, že to dítě udělalo správně a pochválit ho. Se stanovenými hranicemi ovšem souvisí i nutnost dát dítěti vědět, že některé činnosti a věci jsou zakázané (ničení věci, ubližování druhému).92 K tomu, abychom dokázali jasně dítěti stanovit tyto „mantinely“ chování, je důležité, aby naše verbální i neverbální komunikace byla v souladu. Pokud chceme tedy dítěti něco zakázat, měli bychom změnit výraz v obličeji na vážnější a zvolit pevnou intonaci hlasu. Používáme zcela konkrétní slovní spojení – netrhej noviny, netahej mě za vlasy. K tomu, aby dítě tyto pravidla dodržovalo, je naprosto nezbytná důslednost. Nemůžeme dítě jednou za určitou činnost pokárat a podruhé, když tuto činnost bude dělat, nechat vše bez povšimnutí.93 Stále platí, že rodič by měl dítěti sdělovat, jak se sám cítí a co prožívá, zároveň by měl komentovat a sdílet emoce prožívané dítětem. Takto se nejlépe buduje pevný vztah mezi dítětem a rodičem.94 2.2.3 Předškolní věk (3 – 6 let) Předškolní věk je věk, kdy dítě vyspívá po všech stánkách. Nejen tělesně a pohybově, ale i intelektově, citově a společensky. Dítě v tomto věku většinou chodí do mateřské školy. V tomto věku jde na dětech velmi dobře poznat, jaké zvyky a zásady panují v domácnosti, ve které děti žijí. Autoři hovoří o tzv. „otiskování prostředí“. To znamená, že na dítěti jde poznat, z jakého prostředí přicházejí. Jedná se rovněž o období, kdy už dítě vstupuje do společnosti vrstevníků, což znamená, že se postupně uvolňuje jeho vázanost na domácí prostředí.95 Pro dítě je důležitá interakce s oběma rodiči. Nejen, že se dítě potřebuje identifikovat s osobou stejného pohlaví, ale otec a matka mají své role, které jsou pro
Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 93 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 94 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 95 Srov. MATĚJČEK, Zdeněk. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. 2005. 91 92
26
dítě důležité. Otec zastává roli usměrňující autority, která dítě připravuje na různá omezení a respekt k normám. Naopak matka působí jako element ochraňující a laskající. Interakce s matkou bývá více orientována na komunikaci, čímž posiluje vývoj v oblasti sociálních vztahů. V tomto ohledu jsou velmi znevýhodněny děti z neúplných rodin.96 Velmi důležité je, aby výchova nebyla ani přehnaně přísná, ale ani příliš shovívavá. Dobré je mluvit na dítě vlídně, i když mu něco nařizujeme. Důležité je rovněž ocenění a pochvala za každou ochotu dítěte.97 Komunikace s dítětem tohoto věku je už více oboustranná. Dítě už dokáže lépe komunikovat, často se požaduje nějaké objasnění nebo zdůvodnění. Děti v tomto věku si vytváří vzorce chování i podle toho, co vidí kolem sebe. Jednoduše napodobují chování, které vidí. Je tedy dobré, pokud dítěti poskytneme komentář – např. okomentujeme, když se dvě děti mezi sebou hádají, nebo bijí. Měli bychom dítěti vysvětlit, že takové chování není v pořádku. Největším příkladem pro děti ale stále zůstávají rodiče, proto i jejich chování by mělo být v souladu s pravidly, která nastavují svým dětem.98 Důležité je podporovat u dítěte jeho vlastní sebevědomí. To znamená, že rodič by měl dítě pochválit, když se mu něco podaří, ale také vhodně zkritizovat. Vhodná kritika určitě nevypadá tak, že na dítě budeme křičet a nadávat mu, že je hloupé, nebo neschopné.99 2.2.4 Mladší školní věk (6 – 11 let) V tomto období nastává v životě dítěte zásadní zlom. Tím je nástup do školy. Do života, jehož hlavní náplní byla v předchozím období hra, vstupují povinnosti a školní práce. V prvních letech školní docházky má škola na dítě velmi zásadní vliv. Nejen, že rozšiřuje jeho obzory a učí se v ní myslet, učitel je také pro dítě autoritou (v určitých situacích větší, než rodič) a školní neúspěch má na dětskou psychiku devastující účinek. Rodiče pak často se svým dítětem sedí dlouhé hodiny nad sešity s tím, že vědomosti dítěti do hlavy přímo natlačí. Takovéto pokusy ale většinou končí křikem, pláčem, tělesnými tresty a vyčerpáním nejen rodičů, ale i dítěte. V sázce je zde velmi mnoho
Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 98 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 99 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 96 97
27
věcí – vztah dítěte ke škole a ke vzdělání, vztah k autoritám, rodinné vztahy i duševní zdraví.100 Mnohé děti dávají před učení přednost svým mimoškolním zájmům. Rodiče by si měli uvědomit, že škola není v životě dítěte úplně vše a mimoškolní zájmy se mohou stát velmi užitečnou přípravou na budoucí povolání – např. sportovní zdatnost prospívá nejen zdraví, ale i společenskému uplatnění. Není dobré tedy dítě od jeho zájmů odrazovat, nebo mu je zakazovat a nutit ho sedět nad učebnicemi.101 Velmi
důležitým
aspektem
školní
úspěšnosti
je
sebehodnocení
žáka.
Sebehodnocení je to, co si dítě myslí samo o sobě, o svých schopnostech. Sebedůvěra je předpokladem pro překonávání různých obtíží. Nedostatečná sebedůvěra se projevuje potřebou vyhýbat se situacím, které dítě pokládá za obtížně zvládnutelné. Jak bylo uvedeno výše, základy sebehodnocení a sebedůvěry se utvářejí již v předškolním věku. Zásadní vliv na rozvoj těchto vlastností mají tedy rodiče. Dítě, kterému budou rodiče dávat najevo, že je hloupé a neschopné bude mít s největší pravděpodobností sebedůvěru velmi nízkou. Stejně tak na tom budou děti odmítané, nebo děti, které rodiče nepřijímali s dostatečnou citovou vřelostí.102 O celkovém výsledku rodinné výchovy rozhoduje zvláště citový postoj rodičů k dítěti. Je potřeba hovořit s dítětem o jeho problémech a pocitech, utvářet doma klidnou a mírumilovnou atmosféru – která se stane pro dítě místem opory a bezpečí, když se bude vypořádávat se svými problémy a frustracemi.103 V tomto období je nejdůležitější s dítětem mluvit. Rodiče by se měli zajímat o kamarády dítěte a o to, jak tráví volný čas. Dítě totiž začíná vnímat názory nejen rodičů, ale i svých vrstevníků, kteří ho mohou velmi silně ovlivňovat. Komunikace mezi rodičem a dítětem by měla být stále otevřená – to znamená, že dítě si s rodiči povídá o svých pocitech a prožitcích a rodiče se zase svěřují svému dítěti se svými zkušenostmi, zážitky a emocemi. Rodiče by měli svému dítěti dát prostor pro vyjádření vlastního názoru – např. do jakého kroužku by chtělo chodit, nebo jakým způsobem by rádo oslavilo svoje narozeniny. Jelikož dítě v tomto věku projevuje svoje názory a přání, je dobré, aby k těmto názorům rodiče přihlédli a snažili se najít kompromis mezi tím, co by chtěli rodiče a co chce dítě.104 Srov. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. 2004. Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 102 Srov. VÁGNEROVÁ, Marie. Kognitivní a sociální psychologie žáka základní školy. 2001. 103 Srov. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. 2000. 104 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 100 101
28
Důležitou oblastí, na kterou by se rodiče také měli zaměřit je, aby dítě učili říkat pravdu. Mnozí rodiče mají dobrou zkušenost s tím, že pokud dítě řekne pravdu, nemělo by za to být potrestáno (např. když se nám dítě přizná, že rozbilo vázu). Naopak za lež by měl následovat od rodičů trest.105 Díky otevřené a pravdivé komunikaci si dítě poté utváří hodnotový žebříček, který je opřen o postoje názory svých rodičů. Pokud dítě něčemu nerozumí, stále platí, že rodič by měl na otázky dítěte odpovídat a to pravdivě. A to i přesto, že jde mnohdy o témata, která rodičům nemusí být zcela příjemná (např. sexuální oblast).106 2.2.5 Období dospívání (11 - 20 let) Primární změny, které se odehrávají v tomto období, se týkají změn hormonálních, které souvisejí s pohlavním dospíváním. Tyto biologické změny zapříčiňují i změnu fyzického vzhledu, která má hlavně u dívek, velký vliv na vlastní sebehodnocení. Proces dospívání se chápe jako vrůstání do společnosti dospělých. Dospívající, kteří se osamostatňují se, však často vůči dospělým staví do opozice, mají své vlastní názory, postoje a chování. Nejnápadnějšími znaky, kterými se dospívající chtějí odlišit, je vzhled zevnějšku, druh hudby, kterou poslouchají a jazyk – tzv. slang.107 S. Freud nazývá toto období genitálním stádiem. Dle jeho názoru v tomto období nastává změna v charakteru vztahů. Jedinec neusiluje pouze o vlastní uspokojení, snaží se ve vztazích také něco sám poskytovat. Objektem uspokojení přestávají být rodiče a jedinec se začne orientovat osoby mimo rodinný rámec.108 Emoční reakce jsou na počátku dospívání hodně nápadné a nepřiměřené, mladí lidé se v tomto věku projevují větší impulzivitou a nedostatkem sebeovládání. Typickým znakem je také zvýšená uzavřenost a nechuť projevovat vlastní city navenek. Dospívající lidé jsou také velmi kritičtí a to i k vlastní osobě. Sebeúcta a sebehodnocení je v tomto období velmi zranitelná.109 V komunikaci dospívajícího s dospělým se často objevují konflikty, napětí a neporozumění. Dítě se chce od svých rodičů odlišit, proto často dochází ke zpochybňování rodičovských norem a hodnot. Rodiče tím ztrácejí výsadní postavení.
Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 107 Srov. MACEK, Petr. Adolescence. 2003. 108 Srov. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2000. 109 Srov. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2000. 105 106
29
Jestliže rodina dostatečně nenaplňovala potřebu jistoty a bezpečí, vzájemné citové vztahy jsou pak slabé či neadekvátní.110 Liší se také vztahy k otci a matce. Mezi matkou a dcerou jde většinou o vzájemnou podporu. V období dospívání může být tento vztah ohrožen rivalitou, která vyplývá z potřeby dívky zdůraznit vlastní ženskou roli. Dcery od matky potřebují podporu v rozvoji této ženské role. Vztah otce a syna je typický sdílením společné příslušnosti k mužské komunitě, která má své zvláštní znaky. Dospívající syn už nemá o společnost otce takový zájem jako předtím. Spíše se orientuje na své vrstevníky. Je ovšem důležité, aby se mohl na otce spolehnout, když to bude potřebovat. Zároveň by otec měl syna podporovat v jeho mužské roli. Synovi by měl poskytovat adekvátní zpětnou vazbu na jeho chování. Pokud dojde na kritiku, je důležité, aby rodiče kritizovali určité konkrétní jednání nebo chování, ale neměli by odsuzovat dítě.111 Co se týče vzájemné komunikace mezi rodiči a dětmi v tomto období, je důležité, aby rodiče své dítě respektovali, důvěřovali mu, byli důslední, nebáli se omluvit, pokud udělají chybu a zvážili, jaká pravidla by dospívající měli dodržovat. Co se týče dítěte, to by se nemělo bát rodiči svěřit, mělo by se učit dělat kompromisy a nezanevřít na otevřenou komunikaci.112 V tomto období více než kdy jindy platí, že příkazy nic nezmůžeme. Mnohem lepším přístupem je mluvit o vlastním názoru a ten opírat o vlastní zkušenosti. Příkazy a zákazy jsou jednostrannou komunikací, která je často neúčelná a neplodná. Pokud rodič dokáže svůj názor dítěti sdělit bez nátlaku, dítě spíše bude o jeho názoru přemýšlet a vezme si ho za svůj.113 Ne vždy se vše podaří vyřešit vhodně a správně. Je důležité, aby se rodiče v takových situacích uměli omluvit. Je to dobrý příklad a dítě se tak učí pro svůj další život.114 Rodiče by také měli zachovávat určitý takt ve vztahu ke svému dítěti. To znamená, že své dítě před druhými nijak neshazuje, nezesměšňuje nebo neříká poznámky, které by dítě mohlo vzít osobně. S tím souvisí vzájemný respekt, kdy rodič dítě bere jako svého partnera a není ve vztahu k němu povýšený.115
Srov. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2000. Srov. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 2000. 112 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 113 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 114 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 115 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 110 111
30
Hlavní je, aby rodiče neztráceli důvěru ve vlastní děti a to i tehdy, pokud dítě poruší některá z pravidel. Může se například stát, že se dítě vrátí večer domů opilé a mnohem později, než bylo domluveno. Důležité v takovýchto situacích je, aby se znovu ujasnila stanovená pravidla, rodiče si s dítětem o této situaci v klidu promluvili a důvěřovali mu, že už se to nebude opakovat.116
116
Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009.
31
3 Sociálně patologické jevy a sociální patologie Problematika sociálně patologických jevů je velmi rozsáhlá. Této problematice se tedy přirozeně věnuje velké množství autorů. Účelem této práce není podat kompletní přehled sociálně patologických jevů, které jsou dnes známé. Tato práce se zaměřuje zejména na rodinu a její působení, které je bezesporu jedním z hlavních příčin vzniku sociálně patologického chování u dětí a mládeže. Z tohoto důvodu se tato kapitola bude zabývat pouze patologickými jevy, které se objevovaly u respondentů kvalitativního výzkumu, který je druhou částí této práce. „Sociální patologie je označením pro všechny nenormální nebo všeobecně nežádoucí společenské jevy.“117 Jako patologický jev označujeme takové chování, které je škodlivé, ohrožující společnost nebo její jednotlivé občany. Jedná se o chování, které porušuje sociální i právní normy daného státu.118 Slovo patologie pochází z latinského slova pathos, které v překladu znamená chorobu či utrpení. Souhrnně takto můžeme označit veškeré nezdravé nebo abnormální jevy. Těmito jevy se zabývá velké množství vědních disciplín, zejména etopedie, sociologie, psychologie a další. Společným cílem všech těchto disciplín však není pouze popis těchto jevů, ale zejména i zkoumání příčin a vlivů, které napomáhají vzniku patologického chování a možnosti eliminace těchto jevů ve společnosti.119 Sociální patologie se zabývá projevy chování, které jsou pro společnost nežádoucí. A to zejména proto, že porušují právní, morální a sociální normy dané společnosti. V dnešní době je pojem sociální patologie nahrazován pojmem sociální deviace. Je však nutné vzít v potaz, že ne všechny jevy, které považujeme za deviantní, jsou současně považovány za patologické. Rozdíl je v tom, že zatímco sociálně patologické jevy jsou pro společnost a jedince vždy negativní, deviace tento negativní charakter často nemají.120 Sociální deviací rozumíme odchylku od standartního chování, které nám předepisuje určitá sociální norma. Obecně můžeme říci, že za deviaci považujeme odchylku od kulturně očekávaných pravidel chování. Žádná norma totiž nikdy není dodržována zcela přesně, v každém společenství můžeme najít určitý nepsaný toleranční VYKOPALOVA, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001, s. 9. Srov. KREJČÍŘOVÁ, Hana a SKOPALOVÁ, Jitka. Deviace a sociální patologie. Vybrané jevy. 2007. 119 Srov. FISCHER, Slavomil. Etopedie v penitenciální praxi. 2006. 120 Srov. HRČKA, Michal. Sociální deviace. 2001. 117 118
32
limit.121 „Patologická tedy není samotná existence deviantních případů, ale až jejich nadměrný počet.“122 3.1.1 Poruchy příjmu potravy Potřeba nasycení je jednou z nejzákladnějších potřeb člověka a přirozeně určuje i uspokojování dalších potřeb – od reprodukce až po vlastní seberealizaci. V průběhu života jídlo a stravování získává různý sociální i psychický význam. Můžeme ho považovat za odměnu, únik před samotou nebo prostředek komunikace.123 Do poruch příjmu potravy řadíme mentální anorexii a mentální bulimii. Přes jisté odlišnosti obou poruch můžeme najít určité společné jmenovatele – intenzivní úsilí o dosažení štíhlosti, které je spojené s omezováním energetického příjmu a zvýšením energetického výdeje, strachu z tloušťky, nadměrné pozornosti a kontrole věnované jídlu.124 Mentální anorexie Jedná se o poruchu, kterou lze charakterizovat jako úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Člověk trpící anorexií neodmítá jídlo, protože by na něj neměl chuť, ale proto, že jíst nechce. Diagnostická kritéria mentální anorexie můžeme shrnout do třech základních znaků, kterými jsou: 1. Udržování abnormálně nízké tělesné hmotnosti, což odpovídá váze nižší než 17,5 BMI. BMI – Index tělesné hmotnosti. Jeho výpočet je jednoduchý: tělesná váha (kg) / výška (m)2.125 2. Neustálý strach z tloušťky, který trvá i v době, kdy už má člověk abnormálně nízkou tělesnou váhu.126 3. U žen se objevují poruchy menstruačního cyklu, pokud neužívají hormonální přípravky.127 Člověk trpící anorexií se úmyslně vyhýbá jídlům, po kterých by mohl ztloustnout, nebo nadměrně cvičí. Strach z tloušťky je spojen se zcela zkreslenou představou
Srov. URBANOVÁ, Martina. Sociální deviace a anomie – některé problémy a východiska. 2002. HRČKA, Michal. Sociální deviace. 2001, s. 11. 123 Srov. KRCH, František David a kol. Poruchy příjmu potravy. 2005. 124 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 125 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 126 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 127 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 121 122
33
o vlastním těle. To znamená, že u určitých tělesných partií, které tento člověk úzkostlivě sleduje, má tendenci nadhodnocovat jejich skutečné proporce.128 Mentální bulimie Jedná o poruchu, kterou lze charakterizovat jako neustále se opakující záchvaty přejídání, které jsou spojeny s nadměrnou kontrolou tělesné hmotnosti. Rovněž jako u mentální anorexie i zde můžeme diagnostická kritéria shrnout do třech základních bodů: 1. Epizody přejídání, které se neustále opakují.129 2. Nepřiměřená a nadměrná kontrola nadměrné tělesné hmotnosti, která zahrnuje vyvolávané zvracení, zneužívání projímadel a opakované hladovky.130 3. Strach z tloušťky.131 3.1.2 Delikvence a kriminalita mládeže Kriminalita mládeže je součástí celkové kriminality. Kriminalitou mládeže rozumíme jednání osob, které překračuje společenské a právní normy společnosti, a které nedovršily věk 18 let. Osoby ve věku 15 až 18 let jsou označovány jako mladiství a dle zákona jsou trestně odpovědné s jistým omezením. Osobu mladší 15 let označujeme jako dítě. Dítě nemůže být trestně odpovědné. Jedinou výjimkou je, že pokud dítě mezi 12. a 15. rokem spáchá čin, za který lze podle zákona uložit výjimečný trest, může být dítěti soudně nařízena ochranná výchova.132 Činnost, která porušuje nejen právní ale i širší společenské normy označujeme jako delikvence. Děti a mladiství, kteří se dopouštějí takovýchto činů, jsou označováni jako delikventi.133 Podle stupně závažnosti spáchaného činu, můžeme rozlišovat disociální, asociální a antisociální chování. Disociální chování (mírnější porušení norem) a asociální chování (je v rozporu se společenskou morálkou) se vyskytuje zpravidla u dětí a mladistvých. Můžeme sem zahrnout např. neposlušnost, vzdorovitost, kázeňské Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 130 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 131 Srov. KRCH, František David. Mentální anorexie. 2010. 132 Srov. Kriminalita a delikvence – charakteristika. NÁRODNÍ INFORMAČNÍ CENTRUM PRO MLÁDEŽ [online]. Březen 2014. [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://www.icm.cz/kriminalita-adelikvence-charakteristika. 133 Srov. Kriminalita a delikvence – charakteristika. NÁRODNÍ INFORMAČNÍ CENTRUM PRO MLÁDEŽ [online]. Březen 2014. [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://www.icm.cz/kriminalita-adelikvence-charakteristika. 128 129
34
přestupky ve škole, lži, v případě asociálního chování potom alkoholismus, záškoláctví, toxikomanii,
tabakismus,
demonstrativní
sebepoškozování,
gamblerství
aj.
Antisociálním jednáním (závažné protispolečenské jednání, zahrnující trestnou činnost) je např. krádež, loupež, vandalství, sexuální delikty, vražda či zabití.134 Charakteristické znaky delikvence mládeže Mladiství páchají trestnou činnost nejčastěji ve skupině – tedy se spolupachateli. Trestná činnost je páchána pod vlivem momentální situace, kdy převažuje emotivní motivace oproti rozumové. Příprava trestné činnosti bývá značně nedokonalá – schází zde prvek plánování. Trestná činnost se vyznačuje nepřiměřenou tvrdostí, která se projevuje ničením předmětů a znehodnocováním zařízení. Mladiství pachatelé často odcizují předměty, které právě potřebují – alkohol, cigarety, léky, oblečení, televizory, motocykly apod. Věci, které se při trestné činnosti získají, se poté rozdávají ve skupině, získané peníze se většinou utrácejí společně. Při dělení je patrná hierarchie ve skupině a podíl na spáchané trestné činnosti.135 3.1.3 Sebepoškozování a sebevražednost Jedná se o problém, který se vyskytuje v každé společnosti. Každý člověk si je vědom konečnosti svého života a za normálních okolností se snaží si ho udržet, bojuje za jeho ochranu a snaží se o jeho prodloužení. Suicidum je úmyslné a vědomé ukončení vlastního života, nejčastěji se jedná o reakci na nějakou tíživou situaci, kterou provází ztráta smyslu života.136 Suicidální jednání a sebepoškozování patří mezi nejzávažnější projevy autoagrese. Suicidální chování zahrnuje různé myšlenky, nápady a prohlášení, aniž by muselo dojít k samotnému sebevražednému aktu. Nejčastějšími příčinami sebevraždy jsou zhroucené interpersonální vztahy, pocity hněvu a zlosti k vlastní osobě nebo jde o zkratkovité jednání v situaci, kdy si člověk neví rady.137 Sebepoškozování je jednání bez vědomého a cíleného záměru zemřít. Objevuje se nejčastěji v období adolescence u dívek. Nejčastějším způsobem sebepoškozování jsou řezná poranění kůže, zápěstí, hřbetů rukou. K sebepoškozování bývají nejčastěji Srov. Kriminalita a delikvence – charakteristika. NÁRODNÍ INFORMAČNÍ CENTRUM PRO MLÁDEŽ [online]. Březen 2014. [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://www.icm.cz/kriminalita-adelikvence-charakteristika. 135 Srov. Kriminalita a delikvence – charakteristika. NÁRODNÍ INFORMAČNÍ CENTRUM PRO MLÁDEŽ [online]. Březen 2014. [cit. 2014-04-30]. Dostupné z: http://www.icm.cz/kriminalita-adelikvence-charakteristika. 136 Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001. 137 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 134
35
používány ostré předměty jako žiletky nebo sklo. Další formou sebepoškozování je i popálení. Mezi rizikové skupiny spadající do této oblasti řadíme osoby pohlavně zneužité, osoby ženského pohlaví, mladé lidi, kterým chybí strategie pro řešení problémů a osoby s duševními poruchami.138 3.1.4 Závislost Vznik závislosti je postupný děj. Vzniká při opakovaném užívání psychoaktivní látky. Droga, se postupem času stává každodenní součástí života člověka, a závislý poté žije způsobem života, který nechce, nebo sám nemůže změnit.139 Syndrom závislosti má své specifické znaky, kterými jsou: -
Silné nutkání po užití látky,
-
změna tolerance (projevuje se jako stoupající či větší počet dávek),
-
potřeba užít látku je přednější než ostatní zájmy závislého člověka,
-
pokračující zneužívání látky i přes fakt, že osoba ví o její škodlivosti,
-
narušení fyziologických funkcí organismu a další psychické projevy při nástupu abstinenčního syndromu.140 Alkoholová závislost
Alkohol patří mezi nejužívanější psychoaktivní látku. Je ve společnosti značně tolerován, což je dáno zejména historicky, jelikož pití alkoholických nápojů provází naší společnosti již od počátků její existence. Rizikovým faktorem je i jeho velmi snadná dostupnost. Člověk nejprve pije pouze příležitostně – např. při společenských událostech, nebo když se chce zbavit strachu či se chce zbavit deprese.141 Drogová závislost Za drogu můžeme považovat jakoukoli látku, která má psychotropní účinky. To znamená, že může ovlivňovat prožívání a působit na psychiku člověka. Podle míry rizika vzniku závislosti můžeme drogy rozdělit na měkké a tvrdé, legální a nelegální. Mezi lehké legální drogy řadíme např. kávu, tabák či čaj. Mezi lehké nelegální drogy spadají např. produkty konopí, které se v dnešní době ve společnosti mohutně rozmáhají.142 Drogy se pak dále dělí do několika skupin podle převládajícího účinku: Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. Srov. PANČOCHA, Karel. Speciálně pedagogická dimenze závislostního chování. 2006. 140 Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001. 141 Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001. 142 Srov. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. 2001. 138 139
36
Tlumivé (narkotické) látky Navozují pocit euforie, odbourávají nepříjemné pocity jako napětí či strach. Při příliš vysoké dávce může dojít k zástavě dechu. Do této skupiny drog řadíme především: heroin, morfin, opium, kodein, metadon.143 Stimulační látky Vyvolávají pocity energie a síly, lidé intoxikovaní tímto druhem látek bývají často hovorní. Vysoké dávky mohou vyvolat halucinace až srdeční zástavu. Do této skupiny drog řadíme především: kokain, pervitin (metamfetamin).144 Halucinogeny Mohou vyvolávat asi nejsilnější změnu ve vnímání reality. Velmi záleží i na okolnostech užití. V přátelském prostředí a dobrém duševním stavu může být intoxikace příjemná, v opačném případě může způsobit i trvalé duševní poškození. Při vysokých dávkách může intoxikovaná osoba naprosto ztratit kontakt s realitou. Do této skupiny drog řadíme především produkty konopí: marihuanu a hašiš.145 Látky s razantním efektem Mohou i při opatrném dávkování způsobit těžkou duševní poruchu. Do této skupiny řadíme především LSD nebo lysohlávky.146
3.2 Příčiny vzniku sociálně patologického chování Cílem této kapitoly bude podat základní přehled teorií příčin a zdrojů, které vedou k rozvoji a vzniku patologického chování. Sociálně patologické chování je důsledkem mnoha různých faktorů, které působí ve vzájemné interakci. V první části kapitoly rozvedeme základní přístupy, které zkoumají příčiny vzniku patologického chování a v podkapitole, která se bude zaměřovat na rodinné působení, se budeme snažit objasnit, do jaké míry může rodina a komunikace jejich členů ovlivňovat vznik sociálně patologického chování. Vědecké zkoumání sociálně patologického chování je velmi rozsáhlé, teorií, které se touto problematikou zabývají, je velké množství a vycházejí z různých hledisek. Obecně však můžeme vymezit tři základní přístupy. 147 Srov. Primární prevence – rozdělení drog. SANANIM [online]. 2007 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/. 144 Srov. Primární prevence – rozdělení drog. SANANIM [online]. 2007 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/. 145 Srov. Primární prevence – rozdělení drog. SANANIM [online]. 2007 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/. 146 Srov. Primární prevence – rozdělení drog. SANANIM [online]. 2007 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/. 143
37
1. Biologicko–psychologický, 2. Sociálně psychologický, 3. Sociologický.148 3.2.1 Biologicko-psychologické teorie Teorie rozeného zločince Na základě antropometrických měření, se došlo k závěru, že zločinecké zaměření lze rozpoznat na základě měřitelných duševních a tělesných znaků (např. tvar lebky). Tato koncepce byla velmi významná v 2. polovině 19. století. Jejím tvůrcem byl italský lékař, biolog a kriminolog Cesare Lombroso. Ten svoji teorii později zrevidoval a připustil, že na vzniku kriminálního chování se podílejí též psychosociální vlivy. 149 Oligofrenie – příčina delikvence Šetřením mentální úrovně u osob, které jsou vězněné, se zabývá velké množství studií. Obecně můžeme konstatovat, že jejich výsledky vypovídají o tom, že v souboru těchto osob je výrazně vyšší procento jedinců s podprůměrnou inteligencí, oproti většinové populaci. Avšak doposud se nepodařilo přesně vymezit podíl biologických a sociálních faktorů na vzniku sociálně patologického chování, a proto nemůžeme tyto výsledky považovat za průkazné.150 Genetické a adopční studie Srovnávací studie jednovaječných dvojčat představují nový přístup, při zkoumání vzniku patologického chování. U dědičné podmíněnosti by v případě jednovaječných dvojčat měla existovat shoda. Tato predispozice ovšem nebyla potvrzena. Značný podíl na vzniku tohoto chování se připisuje sociálním vlivům – výchově a učení. Ani výzkum, který se zaměřoval na frekvenci kriminality adoptovaných dětí, nedospěl k potvrzení genetické predispozice k delikvenci.151 3.2.2 Sociálně psychologické teorie Teorie sociálního učení Nové teoretické přístupy již operují s větším množstvím vlivů. Eysenckova teorie příčin kriminálního chování pracuje s vybranými osobnostními charakteristikami.
Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 149 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 150 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 151 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 147 148
38
Zjistilo se, že neurotičtí jedinci, kteří mají sklon k extroverzi, mají nižší schopnost sociálního učení, což může mít za následek nerespektování požadavků a norem.152 Teorie charakteru a temperamentu Multidimenzionální teorie, kterou vytvořil americký psychiatr Robert Cloninger, předpokládá, že určité specifické reakce vycházejí z osobnostních rysů jedince. Tato koncepce pracuje s určitými rysy charakteru a temperamentu. Delikventní jedinec je velmi egocentrický a je mu lhostejná reakce okolí. Nejdůležitější je pro něj uspokojování vlastních potřeb, stereotyp běžného života člověka jej neuspokojuje. Není schopen odhadnout rizikovost vlastního chování. Důsledkem toho nedokáže adekvátně zvládat konkrétní situace, což ústí v delikventní či sociálně patologické chování.153 Teorie odlišného kognitivního stylu Američtí psychologové Walters a White vytvořili model osmi kognitivních charakteristik, které představují charakteristiky typických recidivujících delikventů. U těchto osob můžeme pozorovat snahu ospravedlňovat své kriminální chování, chybí jim obava z následků jejich činu, pocit privilegovanosti, sklon k povrchním citovým vztahům, bez ochoty nést odpovědnost nebo neschopnost trvalejšího názoru a snadnou ovlivnitelnost.154 3.2.3 Sociologické teorie Sociologický přístup se při zkoumání sociálně patologického chování zaměřuje na jeho souvislost v různých společenských kontextech. Vzhledem ke značné variabilitě moderní společnosti se jedná hlavně o problém různých skupin a subkultur.155 Teorie kulturního přenosu Základní myšlenou je tvrzení, že deviantní chování je naučené v primárních skupinách a při interakcích s druhými. Vzniká také v různých subkulturách, ve kterých je deviantní chování považováno za normální. Deviantním se chování stává ve vztahu k normám většinové populace.156 Teorie diferenciální asociace Jedná se o názor, který říká, že lidé se stanou delikventy v důsledku sdružování se s jedinci, kteří vykazují známky delikventního chování. Delikventní chování je tak
Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 154 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 155 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 156 Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 152 153
39
naučené v průběhu vývoje jedince a v subkultuře, ve které k jeho osvojení dochází, je takové chování považováno za zcela normální.157 Teorie anomie Pojem anomie zavedl Emile Durkheim. Označil tak stav společnosti, ve které přestávají platit zákony jak právní, tak morální. To vede k chaosu, který vede k nejistotě a následně k patologickému chování.158 Pro lepší vhled do problematiky příčin vzniku sociálně patologického chování je ještě možné uvést rizikové a ochranné faktory, které ovlivňují chování mládeže tak, jak je sestavil Oldřich Matoušek. Ve svém přehledu zohledňuje vlivy rodiny, vrstevníků, školy, místa, kde jedinec žije a individuální předpoklady jedince. Rizikové faktory jsou charakteristiky jedince či jeho okolí, které zvyšují možnost výskytu patologického chování. Jedná se potenciální ohrožení, která zvyšují pravděpodobnost negativního vývoje či vzniku zdravotních problémů. Naopak ochranné faktory chrání před negativními vlivy a snižují možnost rozvoje sociálně patologických jevů.159
Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. Srov. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. 2009. 159 Srov. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby. Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. 2007. 157 158
40
3.2.4 Rizikové a ochranné faktory ovlivňující chování mládeže160
Rizikové faktory
Vlivy Individuální
Rodinné
Školní
Vrstevnické
Místní
Ochranné faktory
Nízká schopnost slovně se vyjadřovat Sklony k asociálnímu chování Příznaky duševní poruchy
Nedostatečný dohled nad trávením volného času u dítěte Nedostatečná vřelost Mnoho otevřených konfliktů Neefektivní uplatňování disciplíny Osobní obtíže rodičů (závislosti, duševní poruchy, kriminalita) Špatný prospěch Vzdělání je vnímáno jako nízká hodnota Špatné prostředí školy (nejasná struktura odpovědností, chaos) Kontakt s deviantními skupinami Špatná dovednost navazovat přátelské vztahy Nedostačující vazby na vrstevníky s prosociálním chováním Časté stěhování Dezorganizované prostředí Kriminální subkultura
Vyšší inteligence Umění dobře vycházet s lidmi Dovednosti potřebné k řešení problémů Dobrá citová vazba na rodiče Podporující rodinné prostředí Soulad partnerů v manželství
Vyzdvihování hodnoty vzdělání a vhodné školní prostředí
Vazba na vrstevníky s prosociálním chováním
Silná podpůrná síť místního společenstva Angažovanost v církevních společenstvích
3.3 Komunikace v rodině a její vliv na vývoj patologického chování Vznik sociálně patologických jevů může být ovlivněn mnoha faktory a vlivy, jak již bylo uvedeno výše. Avšak rodina a její vliv představují jeden z nejdůležitějších vlivů. Výchovný styl, rodičovské chování, komunikace a kontrola či výskyt některých MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby. Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. 2007, s. 134. 160
41
sociálně patologických jevů u rodičů zásadně ovlivňují vznik a rozvoj sociálně patologických jevů u dospívajících.161 Mezi rizikové faktory v rodině řadíme především nejasně stanovená pravidla a normy, absenci disciplíny, slabou vazbu mezi členy rodiny, nízký pocit citové opory, nedostatek bezpečí a pohody, životní styl rodičů, který je spojen s výskytem některého ze sociálně patologických jevů.162 Mezi významné protektivní faktory v rodině naopak patří pevná citová vazba mezi rodiči a dětmi, jasně stanovené hranice a disciplína, rodina bez konfliktů.163 Struktura rodiny a vztah rodiče a dítěte zaujímají významnou roli vzhledem k patologickému chování dětí. Jedná se zejména o výchovný styl, emoční vazbu, otevřenost v komunikaci, konflikty v rodině a způsob jejich řešení.164 Kvalita emoční vazby se odráží ve stylu komunikace rodiče a dítěte a ve formě zapojení se do života rodiny. Podle současných studií, které se zabývaly užíváním alkoholu u dospívajících, je navázání pevné emoční vazby spojováno s nižším výskytem užívání alkoholu a jiných návykových látek u adolescentů.165 Důležité pro udržení kvalitní emoční vazby u starších dětí je otevřená komunikace. Ta je charakteristická tím, že rodiče se nebojí sdělit dítěti, co si myslí, jak se cítí, nebo co zažili. Dítě je poté schopno rovněž hovořit o svých názorech, myšlenkách a pocitech. Tato komunikace je velmi potřebná pro hledání společného kompromisu – tedy řešení, které by vyhovovalo jak rodiči, tak dítěti. Pokud rodiče nejsou schopni naslouchat svému dítěti a vnímat jeho pohled na věc, ocitají se pak obě strany v komunikační pasti.166 Pokud nejsou potřeby dítěte dostatečně akceptovány, narušuje to nejen jeho vývoj, ale i jeho sebepojetí. Dítě si v rodině díky sociálnímu učení osvojuje hodnotové vzory, vzorce chování, pozoruje a napodobuje způsoby chování a jednání rodinných příslušníků. Současní rodiče bývají časově i psychicky značně vyčerpáni, což má za následek upadající zájem o jejich dítě. Smyslových a intelektových podnětů může mít dostatek, avšak citově děti často strádají. Rodiče jsou v kontaktu s dětmi více podráždění, nezajímají se o způsob, kterým jejich děti tráví volný čas. Rodiče dnes mají Srov. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 2007. Srov. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 2007. 163 Srov. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 2007. 164 Srov. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 2007. 165 Srov. ČABLOVÁ, Lenka a MIOVSKÝ, Michal. Rizikové a protektivní faktory v rodině, které predikují užívání alkoholu u dětí a dospívajících. Ceskoslovenska Psychologie. 2013, roč. 57, č. 3, s. 255270. 166 Srov. BUKOVSKÁ, Lucie. Asertivní komunikace. 2006. 161 162
42
tendenci zahrnovat děti drahými hračkami, přičemž tolerují drobné podvody a lži, čas, který s dětmi stráví, se snaží omezit na minimum. Dítě pak z důvodu nedostatku pozornosti a nezájmu rodičů, začínají inklinovat k různým partám, které považují za útočiště, kde se svými přáteli mohou sdílet svoje problémy.167 Co je důležité při komunikaci s rodiče s dítětem 1. Čas – vzájemná komunikace si vyžaduje svůj čas. Rodič je hlavním navigátorem, který určuje podobu komunikace. Měl by si na dítě najít čas, kdy si mohou s dítětem navzájem sdělit svoje prožitky, myšlenky a pocity. I komunikace o událostech uplynulého dne posiluje vzájemný vztah, důvěru a otevřenost vztahu mezi rodičem a dítětem. Důležité je také budovat čas, kdy jsou všichni členové rodiny pohromadě.168 2. Klid – není dobré s dítětem komunikovat, pokud dospělý vykonává nějakou činnost a na komunikaci se plně nesoustředí. Klid souvisí i s nasloucháním, kdy rodič kvůli nepozornosti nemusí plně chápat, co mu dítě chce říci a komunikace je pak neúčelná.169 3. Verbální a neverbální stránka komunikace – v kontaktu s dítětem se často hovoří o dvojí vazbě. Dvojí vazba znamená, že verbální a neverbální sdělení nejsou ve vzájemné shodě. Např. rodič řekne: „No to je výborné!“, tento výrok vyjadřuje nějaký kladný postoj, pokud ovšem rodič dá této větě ironický podtón, dítě pak může být zmatené, jelikož neví, zda jde o něco pozitivního či negativního.170 4. Sdělování pocitů – je důležité naučit se sdělovat si navzájem pocity. Pokud v sobě rodič „dusí“ nějaké emoce, může pak reagovat neadekvátně a podrážděně. Zároveň by rodiče měli respektovat pocity dítěte. Pokud je dítě rozčilené či naopak smutné, neměli by se snažit tyto emoce v dítěti potlačovat, ale naučit je, aby je dokázali vyjádřit, což jim pomůže tyto emoce lépe zpracovat.171 Co by rodiče v komunikaci neměli používat 1. Vyhrožování – vyhrožováním rodič do určité míry snižuje svou autoritu, jelikož většinou vyhrožuje něčím, co nakonec neudělá – „Pokud okamžitě Srov. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. 2007. Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 169 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 170 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 171 Srov. FABER, Adele a MAZLISH, Elaine. Jak mluvit aby, nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. 2013. 167 168
43
nepůjdeš, nechám tě tu samotného.“ Vhodnější je dítěti jasně říci svůj požadavek, případně uvést zdůvodnění, proč po něm chceme tuto určitou věc a stanovit sankci, pokud dítě nesplní, co se po něm žádá.172 2. Mlčení – jde o určitý projev nadřazenosti. Problémy se mlčením nikdy nevyřeší. Důležité je mluvit. Nejen, že ze sebe dostaneme negativní emoce, ale zároveň zachováme ve vzájemném vztahu otevřenost.173 3. Nadřazenost a ponižování – ponižování je jeden z druhů psychického týrání.
Vzájemné
komunikaci
rozhodně
neprospívá.
Používání
ponižujících nadávek rodič mnohdy dává najevo, že si neví rady s řešením situace. Ponižování a mlčení mají vliv na vývoj sebevědomí u dítěte. Pokud budeme nadávkami narušovat vývoj sebevědomí, může to mít vliv na pozdější problémové projevy chování.174
Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 174 Srov. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. 2009. 172 173
44
4 Praktická část Pro praktickou část této práce byly zpracovány tři osobní případové studie. První případová studie se zabývá osmnáctiletou mladou ženou, která měla v dospívání problémy se sebepoškozováním a nyní je závislá na marihuaně a nikotinu. V druhé případové studii, se seznámíme s příběhem dvacetiletého mladého muže, který v pubertě přestal respektovat přísná pravidla rodičů a začal mít problémy ve škole. Třetí případová studie mapuje životní příběh dvaadvacetileté mladé ženy, která byla v rodině svědkem mnoha otevřených konfliktů mezi rodiči, prošla si krátkým obdobím, kdy měla sklony k anorexii a nyní neustále zápolí se svým sebevědomím a vztahem k rodičům. V případových studiích se budeme zaměřovat zejména na vztahy a komunikaci v rodině, které mohly přispět k rozvoji výchovných problémů a sociálně patologických jevů – nikotinismu, závislosti na marihuaně, sebepoškozování aj. Případy byly vybrány proto, aby mohlo být ukázáno, do jaké míry se může narušená komunikace s rodiči podepisovat na pozdějším patologickém chování jejich dětí. Ve výzkumu je věnována velká pozornost emocionálnímu prožívání situace jednotlivými respondenty.
4.1 Výzkumný cíl Cílem kvalitativního výzkumu je zjistit, zda problémy ve vztahu rodič – dítě mohou mít vliv na rozvoj patologického jednání u dítěte. Cílem výsledků případových studií není zobecnění těchto konkrétních případů na celou populaci, ale aby zkoumané situace a jejich jednotlivé rysy – s důrazem na komunikaci rodiče s dítětem, vedly k zamyšlení všech osob, které už jsou rodiči. Tyto osoby by se měly snažit hledat co možná nejoptimálnější způsob komunikace se svými dětmi, tak aby svým dětem dokázali říci to, co potřebují takovým způsobem, který by nenarušoval rozvoj jejich osobnosti a jejich sebevědomí.
4.2 Výzkumný problém Hlavním tématem práce je komunikace mezi rodičem a dítětem, jako jeden z prvků prevence sociálně patologických jevů. Hlavní otázkou této případové studie tedy je, jaké komunikační techniky mohou narušovat vztah mezi respondenty a jejich rodiči a jakým způsobem narušený vztah s rodiči může respondentům zasahovat do 45
života. Hlavním předmětem této studie tedy bude zkoumání vztahů uvnitř rodiny a strategie řešení problémů, které rodiče v případě respondentů zvolili. Pro přehlednost byly stanoveny dílčí otázky, na jejichž zodpovězení se případové studie zaměřují. Tyto otázky se také staly předlohou pro polostrukturované rozhovory s účastníky výzkumu.
Jakým způsobem rodiče řešily konflikty s účastníkem výzkumu?
Na koho se respondent obracel, pokud řešil nějaký problém?
Zajímali se rodiče někdy o názor nebo pocity svého dítěte?
Pokud rodiče užívali tresty, jaké?
Svěřili se rodiče svému dítěti někdy s tím, co cítí, nebo jaké problémy právě řeší?
4.3 Metodologie Pro tento výzkum byl zvolen kvalitativní přístup – konkrétně osobní případová studie v designu historie života jedince.175 Byly vybrány zkoumané případy, určeno výzkumné téma a definovány otázky. Dále byly stanoveny metody sběru dat. Zvukový záznam rozhovoru a písemné poznámky byly pořizovány se souhlasem účastníků výzkumu, kteří byli ujištěni o anonymitě. Z nasbíraných dat byla provedena analýza, která měla ozřejmit souvislosti a také doložit zjištění o okolnostech a příčinách, které se případu týkaly. Nakonec byly sepsány výzkumné zprávy o jednotlivých případových studiích.176 Výzkum byl prováděn v přirozeném prostředí. Konkrétně v rodinném nebo v prostředí, kde účastníci výzkumu tráví volný čas. Zkoumané případy byly vybrány dle stanoveného kritéria. Tímto kritériem byl výskyt určitého druhu sociálně patologického chování u respondenta.
4.4 Předmět výzkumu Pro kvalitativní výzkum byly vybrány tři případové studie účastníků, kteří měli doma potíže s komunikací s rodiči. Případy, které byly zvoleny, popisují tři různé příběhy osob, které měly doma problémy s komunikací nebo vztahy s rodiči. S ohledem 175 176
Srov. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. 2012. Srov. ŠVAŘÍČEK, Roman a ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 2007.
46
na citlivost dat, bylo účastníkům výzkumu změněno jméno a byla vynechána konkrétní data a popis míst, které by mohly vést k odtajnění identity respondentů. První případová studie je interpretací životní historie Anny od doby, kdy začala pociťovat narůstající problémy s rodiči. U Anny byla v průběhu první třídy diagnostikována dyslexie a dysgrafie. Anna má dodnes problémy se závislostí na marihuaně a nikotinu. Druhá případová studie se zaměřuje na životní dráhu dvacetiletého Tomáše. Tomáš, který vyrůstal v rodině jako zpočátku bezproblémové dítě, se v pubertě začal vymezovat vůči přísně nastoleným pravidlům otce a začal mít problémy nejen výchovné, ale i vzdělávací, když začal zanedbávat školní docházku. Poslední případová studie mapuje životní příběh dvaadvacetileté Kláry, která byla v rodině svědkem mnoha otevřených konfliktů, a už od dětství se doma necítila dobře. Klára měla vždy problémy s vlastním sebevědomím, neustále se podceňovala. Na střední škole měla krátkou chvíli problémy s anorexií, které se jí naštěstí podařilo zažehnat v počátcích tohoto onemocnění. V dnešní době se s rodiči téměř nevídá, vzájemné vztahy mezi ní a rodiči výrazně ochladly.
4.5 Metoda sběru dat a jejich analýza Data byla sbírána na základě pozorování, rozhovorů a studování odborné literatury. Data byla získávána více způsoby. V osobních případových studiích byla použita taktéž data, které výzkumná osoba nasbírala neplánovaně během dlouholetého vztahu mezi zkoumanou osobou a výzkumníkem. Tento typ dat byl doplněn o informace získané polostrukturovanými a nestrukturovanými hloubkovými rozhovory, ve kterých respondenti vyprávěli svůj životní příběh. Předlohou pro tvorbu otázek v polostrukturovaných rozhovorech byly definované dílčí otázky, které si výzkumník stanovil na začátku výzkumu – při definování výzkumného problému. Data jsou rozšířena o osobní názory a vzpomínky účastníků. Všechny rozhovory probíhaly v příjemné
atmosféře,
měly
neformální
charakter.
Některé
rozhovory
byly
zaznamenávány na diktafon, u jiných si výzkumná osoba pouze dělala poznámky na papír. Při každém rozhovoru byli účastníci výzkumu ujištěni o anonymitě. Při rozhovorech, které byly nahrávány na diktafon, byla tyto data přepsána a dále zpracovávána. Analýza získaných dat byla prováděna na základě vytyčení klíčových situací, ke kterým se poté výzkumník znovu vracel a doplňoval je. Pro lepší vhled do 47
konkrétního problému jsou v případových studiích uvedeny některé doslovné citace účastníků výzkumu.177 Analýza získaných dat byla provedena pomocí kódování. Výzkumník systematicky procházel data se snahou porozumět případu, odhalit možné souvislosti a příčiny. Výsledy této analýzy se poté snažil interpretovat jako celek, který by bylo možné vyprávět jako životní příběh. Výzkumník se seznamoval se zkoumaným případem, snažil se mu porozumět a hledal odpovědi na stanovené výzkumné otázky.178
4.6 Účastníci výzkumu, etické otázky Účastníky výzkumu byli tři respondenti výzkumu, na jejichž případy se tento výzkum zaměřuje, a výzkumník. Rozhovory s účastníky byly vedeny především pomocí otevřených otázek, které tázaného vybízejí k přirozenému vyprávění životních zážitků, událostí a emocí s těmito událostmi spojenými. Všichni účastníci byli před každým rozhovorem ujištěni o anonymitě a důvěrnosti veškerých údajů. 4.6.1 Anna – 18 let Případová studie Anny zachycuje její životní cestu od doby, kdy začínala pociťovat narůstající komunikační obtíže s rodiči až po současnost. Vztah Anny a výzkumníka je přátelský – znají se již několik let. Na Annině vzhledu Vás na prvním místě upoutá její nápadný účes, který je nakrátko střižený, její vlasy mají ohnivě červenou barvu. V každém uchu má po několika náušnicích a působí trochu chlapeckým dojmem. Anna vyrůstala a stále žije s oběma rodiči a jedním sourozencem – bratrem, který je o 3 roky starší, je vyučený truhlářem a momentálně pracuje brigádně na stavbách. Annina matka (43 let) pracuje jako dělnice ve firmě na výrobu papírových obalů. Otec (43 let) pracuje jako zemědělec a truhlář. Dětství u Anny probíhalo bez větších komplikací, téměř se nelišila od ostatních dětí. První výraznější odlišnosti se začaly objevovat až po nástupu na první stupeň základní školy, kdy byla Anně na základě vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně diagnostikována dysgrafie a dyslexie. První stupeň základní školy Anna absolvovala ve vesnické malotřídce v místě jejího bydliště, učivo jí podle jejího tvrzení 177 178
Srov. ŠVAŘÍČEK, Roman a ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 2007. Srov. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. 2012.
48
nedělalo obtíže, měla sice horší známky než ostatní děti, vždy se ale jednalo o dvojky, maximálně trojku z českého jazyka. Vážné problémy ve škole začala mít Anna až v 6. třídě, kdy musela přestoupit z vesnické malotřídky do základní školy v nedalekém městě. Její výsledky ve škole se rapidně zhoršily, na což začaly rodiče reagovat velice přísnými zákazy a nařízeními, které se týkaly Anniny přípravy na vyučování. „Máti nemohla za žádnou cenu vystát, když jsem přišla domů a zjistila, že jsem zase dostala čtyřku nebo pětku. Pořád mě držela doma a nutila mě učit se. Problémy jsem měla hlavně s češtinou a s cizím jazykem. (odmlka) Ať jsem prostě dělala, co jsem mohla i nemohla, nosila jsem z češtiny pořád blbý známky. Máti mi nadávala, že jsem neschopná a nedokážu se ani pořádně naučit vyjmenovaný slova, ale když jsem se jí občas dožadovala o pomoc, vždycky mě odbyla s tím, že to je můj problém a ona už si takový věci, co probíráme, stejně dávno nepamatuje a že se mám prostě podívat do sešitu, co tam mám prej napsaný.“ Anna tvrdí, že stres, který prožívala doma, se neustále stupňoval. Anna si nevěřila, začala být uzavřená a ve třídě se dostala do pozice outsidera, který si jen těžko hledal přátele. Začala mít depresivní nálady. Její rodiče v nátlaku nepolevovali a nadále doma udržovali přísný režim, který znamenal, že Anna musela po příchodu ze školy udělat úkoly a připravovat se na další den. Rodiče jí nechtěli pouštět ven, trestali jí domácím vězením. „……to bylo furt jsi neschopná, nemožná, blbá…… a to mi neříkala jen máma, ale už i táta a můj bratr se přidal taky.“ Poměrně velký zlom u Anny nastal v osmé třídě, když se dostala ke skupině vrstevníků, se kterými si rozuměla, mohla se jim se vším svěřit, a kteří měli doma mnohdy podobné problémy jako ona sama. Anna tvrdí, že nejpravděpodobněji vlivem této skupiny začala kouřit a poprvé se s nimi i opila. Byla si vědoma, že její rodiče jsou zásadně proti v otázkách kouření tabáku i pití alkoholu v jejím věku. Ovšem Anna toto všechno dělala potají tak, aby na to její rodiče nepřišli. Občas ukradla cigarety nebo drobné peníze své babičce – která jako jediná z jejich rodiny byla kuřák a bydlela s nimi v dvougeneračním domě, kde Anna vyrůstala. Za ukradené peníze si Anna kupovala hlavně cigarety. Rodičům se Anna uzavřela – nekomunikovala s nimi o žádných jiných tématech než o škole. Anna si nevzpomíná, že by se někdy rodiče zajímaly o její nálady nebo pocity, i přes to, že ji viditelně něco trápilo, protože si tohoto faktu všimla její třídní učitelka. Rodičům však nic neřekla – pouze se zeptala Anny, jestli jí něco trápí.
49
Ve vrstevnické skupině, do které Anna zapadla, se začaly některé její kamarádky sebepoškozovat zářezy na rukou. Anna toto chování zpočátku odsuzovala, nelíbilo se jí. „Přišlo mi to totálně ujetý a dost odporný.“ Ale postupem času a vlivem tlaku kamarádů se Anna odhodlala, že to také zkusí. Kamarádky ji za toto chování chválily a podporovaly ji, aby nadále pokračovala. „Byla jsem s nima, byla to naše parta a oni chápali, jak to všechno mám.. Jediní mě neodsuzovali za známky ve škole, neříkali mi, že nic nedokážu….“ Postupem času se Annino sebepoškozování stupňovalo. Z občasného říznutí žiletkou nebo píchnutí kružítkem se stala každodenní rutina. Zářezy nikdy nebyly moc hluboké, ale jejich množství narůstalo. Vzpomíná, že někdy měla zápěstí až po loket samou ránu. Při otázce, co cítila, když se sebepoškozovala, nedokázala odpovědět. Své pocity spojené se sebepoškozováním nedokázala slovně popsat. Rodičům doma se s ničím nesvěřovala, veškeré problémy, které řešila (partnerské vztahy, špatné nálady, rodinné problémy) svěřovala svým kamarádům. Měla obavu, že rodiče – hlavně maminka její pocity a chování nepochopí, pouze jí za něj odsoudí a bude to pro ni znamenat další zákazy a tresty. Na otázku, proč se rodičům nesvěřuje se svými problémy, odpověděla: „S matkou se nedá o ničem mluvit. Nikdy jsem se jí nesvěřovala. Nepochopila by to. Vždycky mi vtloukala do hlavy, že jsem ostuda celý rodiny a že Martina (dcera maminčiny kamarádky a dřívější kamarádka Anny) se umí chovat a má dobrý známky.......vždycky když začala s Martinou, byla jsem naštvaná.“ Velkým traumatem pro Annu bylo, když se její rodiče dozvěděli o tom, že se sebepoškozuje. Vše vyšlo najevo na školním výletě, kde si jejích poranění všimly spolužačky, které vše nahlásily třídní učitelce, která tuto informaci telefonicky předala rodičům Anny. Na toto téma se Anně nemluvilo snadno – bylo na ní zjevné, že jí nebylo příjemné o této události mluvit. Anna vzpomíná, že když se vrátila ze školního výletu, rodiče s ní odmítali komunikovat. Její maminka byla silně rozrušená a plačtivá. Annu pouze poslali do pokoje s tím, že jí po zbytek dne nechtějí vidět. Další den Anna vyslechla spoustu nadávek a křiku od rodičů. „Řvali na mě, že budu mít jizvy a že naprosto nechápou, co to se mnou je…..“ Maminka byla navštívit třídní učitelku ve škole, která jí doporučila návštěvu dětského psychologa. Rodiče ale odmítali vzít dceru k psychologovi ze strachu, jak na to budou reagovat známí a sousedé, když jejich dcera bude chodit k psychologovi. „Mě to bylo líto…. Řekla jsem jim, že radši k tomu doktorovi půjdu, ale moje máti rozhodla, že to nepřichází v úvahu, že by se prej už nemohla svým 50
kamarádkám podívat do očí..“ Anně se tedy nedostalo žádné odborné pomoci, matka už dále tento problém se školou neřešila, Annu začala neustále kontrolovat, jestli se sebepoškozováním nepokračuje. Propast mezi Annou a rodiči se podle tvrzení Anny ještě více prohloubila. Poté, co se její matka dozvěděla o jejím problému, s ní odmítala téměř několik týdnů komunikovat. „Někdy mi neřekla ani ahoj, když jsem dorazila domů, radši otočila hlavu a dělala, že mě nevidí (pláč).“ V deváté třídě se Anna rozhodla, že bude pokračovat ve studiu na učebním oboru kadeřník/kadeřnice v krajském městě, které bylo vzdáleno od místa bydliště asi hodinu cesty autobusem. Anna si studium v tomto městě vybrala z části i proto, že se chtěla dostat od rodičů dál a bydlet na internátě. Největší výhrady vůči tomuto faktu měla Anina matka, která nesouhlasila s tím, aby její dcera byla přes týden bez jejich dohledu. Nakonec se Anně podařilo rodiče přemluvit, mohla jít studovat vybraný obor a bydlet na internátě, ale rodiče jí dávali peníze pouze na cestu autobusem a nedostávala žádné kapesné. Paradoxně fakt, že Anna přes týden bydlela na internátě, trochu pomohlo vztahům v rodině. Anna vzpomíná, že někdy se s mámou začaly bavit o tom, jak se jí ve městě líbí nebo jestli má nějaké kamarády. Problémy se školním prospěchem už Anna neměla tak velké jako na druhém stupni základní školy – dokázala si udržet nejhůře trojky. Její rodiče už na ni tolik netlačili, aby se učila a rodinné prostředí bylo podle hodnocení Anny o mnoho klidnější. Na otázku, zda tento fakt pomohl v komunikaci s rodiči, Anna odpověděla, že trochu ano, doma už nevznikalo tolik konfliktů a otevřených hádek. Komunikace mezi matkou a dcerou se ale nezaobírala tím, co Anna cítí, ani jejím osobním životem, ale témat jako domácí práce, nákupy a vaření. Na internátu se Anna začala bavit se spolužačkami, které kouřili marihuanu. Jelikož jí také nabízeli, Anna začala marihuanu kouřit také. Na toto období vzpomíná Anna ráda – váže se jí k němu velké množství hezkých zážitků s kamarádkami. V posledním ročníku se ale Anna vážněji nepohodla se spolubydlícími na pokoji a rozhodla se, že i přes vzdálenost a špatné spoje bude do školy raději dojíždět. Poté, co Anna bydlela přes týden doma, vztahy mezi ní a rodiči se opět zhoršily. Rodiče přišli na to, že Anna kouří a to nejen cigarety ale i marihuanu. Opět začaly otevřené konflikty mezi ní a rodiči a kontroly. Maminka Anny téměř každý týden když Anna nebyla doma, kontrolovala, její oblečení, kabelky, poličky a šuplíky, zda neobjeví nějaké cigarety nebo marihuanu. „Prostě mě nemohla nechat na pokoji, nedokázala pochopit, že to jsou moje věci a že mě štve, jak se mi v nich pořád hrabe.“ 51
Místo aby tento problém rodiče řešili komunikací se svou dcerou, začaly jí opět dle tvrzení Anny kontrolovat a její maminka s ní pokaždé, když u Anny našla nějakou marihuanu nebo cigarety odmítala mluvit. Anna ale kouřit nepřestala a i přes nátlak a kontroly rodičů kouří cigarety i marihuanu dál. Občas, když má příležitost zkusí i jiné drogy – LSD nebo lysohlávky. Maminka jí kontroluje osobní věci dodnes, ovšem už rezignovala na cigarety, jediné co jí vadí, je marihuana. Anna otevřeně přiznala, že kouřit cigarety ani marihuanu nepřestane, jelikož nechce, a když to zkoušela, nepodařilo se jí to. S matkou moc nekomunikuje, otci se občas svěří s tím, co se jí líbí, nebo co jí zajímá, jakou hudbu poslouchá. 4.6.2 Tomáš - 20 let Případová studie Tomáše zachycuje jeho životní příběh od dětství až po současnost. Tomáš působí velmi přátelsky a otevřeně. Je neustále usměvavý. Tomáš své dětství prožil v úplné rodině, nemá žádného dalšího sourozence. Jeho otec (50) je podnikatel, jeho matka (45) je zdravotní sestra. Na dětství Tomáš vzpomíná s úsměvem a rád. Ve škole podle vlastního tvrzení neměl žádné problémy, navštěvoval řadu kroužků. Nejvíce oblíbené byly sportovní kroužky – jako fotbal nebo lehká atletika. Od svých vrstevníků se Tomáš ničím nelišil, byl to zdravý a veselý chlapec, který měl rád fotbal a hokej. V Tomášově rodině vždy panoval pevný a přísný řád, který nastolil jeho otec. „Doma to byl vždycky hroznej diktát, jakmile se někde válel špinavej talíř, nebo když jsem měl neuklizenej pokoj, hnedka se strhlo peklo na zemi.“ Zhruba na druhém stupni základní školy začal mít Tomáš, jak tvrdí, větší problémy s rodiči a to hlavně kvůli přísným pravidlům, která se doma musela dodržovat. Vždy, když Tomáš neudělal, co po něm rodiče chtěli, nebo donesl špatnou známku ze školy, následovaly od rodičů – hlavně ze strany otce – tresty. Nejčastěji Tomáš dostával trest domácího vězení a omezené kapesné. Někdy také dostal facku nebo pohlavek. Tomáš vzpomíná, že v tomto období se začal svým rodičům uzavírat – přestal se jim svěřovat, nechtěl se s nimi bavit o svém volném čase. „Koho by neštvalo to neustálý komandování…. po nějaký době už jsem toho začal mít fakt dost.“ Na otázku zda se rodiče někdy zajímali o to, jak se Tomáš cítí, nebo jaké má názory, Tomáš odpověděl, že jediné o co se rodiče kdy zajímali, byl školní prospěch a zda Tomáš splnil všechny domácí práce, které dostal za úkol udělat. „Já jsem si
52
rozhodně nemyslel, že mám v pokoji bordel, proto jsem ho taky odmítal tak často uklízet, ale naši měli jinej názor a ten můj jim byl ukradenej.“ Tomáš začal mít následně problémy i ve škole – jeho školní prospěch se v této době začal horšit. Raději než aby byl doma, trávil dle svého tvrzení čas s kamarády venku, tak dlouho, jak jen to šlo. Na kraji města kde bydlí, měli jeho kamarádi ze třídy „klubovnu“. Bylo to místo, kde Tomáš trávil největší část svého volného času. O víkendech si v klubovně pouštěli hudbu a u toho popíjeli alkohol, kouřili cigarety, někteří z Tomášových kamarádů už v té době kouřili marihuanu nebo experimentovali s jinými drogami. Občas si na hlasitou hudbu z klubovny stěžovali obyvatelé nedalekých rodinných domů, ale kamarádi v klubovně vždy na stížnosti reagovali ztišením hudby a tak nikdy nedošlo na konfrontaci s policií. Tomáš začal v této době (na přelomu osmé a deváté třídy) hodně zanedbávat školu. Neučil se, chodil za školu a pak si sám psal omluvenky. „Tak jsme to tam dělali všichni. Většinou to bylo neplánovaně, sešli jsme se před školou a pak se nám do ní nechtělo, tak jsme šli pryč….“Když se rodiče dozvěděli, že jejich synovi hrozí ze dvou předmětů nedostatečná, měl Tomáš doma hodně problémů. „Táta byl vždycky despota. Tenkrát mi dal takovou facku, až jsem to málem neustál.“ Tomáš poté dostal domácí vězení, rodiče ho drželi doma a kontrolovali, zda se učí. Tomáš tyto podmínky dlouho nevydržel, a když jeho rodiče nedávali pozor, vždy odešel z domu za svými kamarády do klubovny. Jelikož mu rodiče přestali dávat kapesné, začal Tomáš krást svým rodičům peníze z peněženky. „Vždycky jsem si vzal třeba jen stovku, nebo pár kováků…aby mi to stačilo na pivo nebo na krabičák.“ Když se Tomáš vrátil z klubovny v noci domů, druhý den následovaly dle jeho vzpomínek jen další tresty a hádky s rodiči, jelikož mu nedovolili jít ven a ani jim neřekl, kam a za kým odchází. Jeho otec mu často vyhrožoval, že ho vyhodí z domu. Po jedné větší hádce si Tomáš dokonce sbalil věci a opravdu uvažoval o tom, že z domu odejde. Nakonec si to však rozmyslel. S rodiči už v té době Tomáš skoro vůbec nekomunikoval, ani se jim s ničím nesvěřoval. Tomáš si nevzpomíná, že by se rodiče snažili jeho problémy řešit nějak jinak, než křikem, fackami a domácím vězením. Velké problémy měl Tomáš hlavně s otcem, který na něj byl neustále kvůli něčemu rozčilený a přestal si Tomáše skoro úplně všímat. „Dřív jsme spolu třeba koukali na fotbal a hodně jsme se u toho bavili – oba jsme fandili Spartě, ale potom už on nemohl vystát mě, já jsem zase nemohl vystát jeho.“ 53
Na otázku, zda se Tomášovi někdy rodiče svěřili s tím, co cítí, nebo co je trápí, jaké problémy právě řeší, odpověděl: „Nemuseli ani nic říkat, (smích) bylo jasný, že já jsem problém, kterej řeší, a že jsou pěkně naštvaný.“ Po dokončení základní školy začal Tomáš studovat učební obor – automechanik. Do školy se však nepřipravoval, chodil za školu a doma rodičům neustále lhal o svém školním prospěchu. Své finanční problémy začal Tomáš řešit prodejem marihuany. Mimo to, že ji začal sám kouřit, ji také pomáhal svému kamarádovi prodávat, aby si vydělal nějaké peníze, když už mu rodiče nedávali žádné kapesné. V druhém ročníku si Tomáš našel přítelkyni, která bydlela ve stejné vesnici jako Tomášova babička. Tomáš proto začal na víkendy odjíždět z města od rodičů do domu babičky a dědečka. Tomáš tvrdí, že prarodičům to zpočátku nevadilo, byli rádi, že vnuka vidí častěji. Později se ale dozvěděli od rodičů, jak se Tomáš chová ve škole a doma, jaké problémy s ním mají. Snažili se mu domluvit, ale Tomáš je neposlouchal. Když začalo i prarodičům jeho chování vadit (hodně si stěžovali na to, že chodí domů opilý a kouří), zakázali mu v jejich domě přespávat. Tomáš tedy přestal dojíždět za prarodiči a opět trávil všechen volný čas s kamarády v klubovně. Rodiče s ním téměř nekomunikovali, jediné co po něm žádali, bylo, aby dokončil školu, a dostal výuční list. To se Tomášovi podařilo (i když musel dělat opravné zkoušky ze dvou předmětů). Téměř ihned po vyučení začal Tomáš brigádně pracovat po různých stavbách jako pomocná síla. Práci sehnal od kamaráda svého otce. Poté, co Tomáš začal pracovat, situace doma se dle jeho mínění uklidnila. „Teď už mám konečně pokoj, sám si vydělávám, jsem dospělej a tak už mi do ničeho moc nekecaj.(smích)“ Na otázku jak nyní Tomáš komunikuje se svými rodiči odpověděl, že to není nic zvláštního, doma se pozdraví, řeknou si, co se stalo nového. Tomáš se svým rodičům nesvěřuje, považuje to za zbytečné, jelikož už se o sebe snaží starat sám. Tomáš dodnes bydlí v domě s rodiči, kteří po tom co si našel práci, polevili ze svých přísných pravidel a trestání jejich syna. Tomáš se dodnes vídá s kamarády z klubovny, o víkendech spolu vyrážejí do hospody nebo do klubu. Marihuanu Tomáš kouří dodnes, začal si ji sám pěstovat. 4.6.3 Klára – 22 let Případová studie Kláry zachycuje její životní příběh od dětství až po současnost. Klára se nedávno rozhodla bydlet se svým přítelem ve městě, kde oba studují vysokou 54
školu. Klára se nyní se svými rodiči téměř nevídá, domů za rodiči jezdí na víkend přibližně jednou za měsíc. Otec (56) je zemědělec, matka (54) je nyní nezaměstnaná, má v domácí péči matku svého manžela. Klára má ještě další tři sourozence – dvě sestry a bratra. Klára je ze všech sourozenců nejmladší. Na dětství Klára vzpomíná s jistými rozpaky. Při otázce, co si jako první vybaví ze svého dětství, odpověděla, že si vzpomíná hlavně na to, jak si chodila neustále hrát se svými kamarády ven, aby nemusela být doma. Rodiče Kláry byli ve výchově hodně liberální, dle toho co říkala Klára i její sestry, rodiče si nikdy ve výchově svých dětí nestanovili hranice, které by bylo třeba dodržovat. Poté se stávalo, že Klára při svém chování za nějaký prohřešek někdy dostala trest, jindy to rodiče přešli bez povšimnutí. „To mě na tom asi nejvíc štvalo, jednou je všechno v pohodě, nic se neřeší, podruhý to bylo zase úplně jiný. Pravidla se u nás doma stanovovaly asi podle momentální nálady. To potom samozřejmě vedlo ke křiku a hádkám. Jednou jsem měla na mámu takovej vztek, že jsem z toho až brečela….“ Jako důvod, proč se Klára doma necítila dobře, uvedla, že mezi jejími rodiči neustále vládly otevřené konflikty, které se týkaly i naprosto banálních věcí. Rodiče podle Kláry nikdy nedokázali najít společnou řeč, nebo nějaký kompromis. Dům byl tak neustálým bojištěm a nikdo nikdy netušil, kvůli jaké maličkosti se rodiče opět pohádají. „(smích) Byli schopní se hádat i nesčetněkrát denně. Vím, že nás to všechny (sourozence) vždycky hrozně otravovalo. Rodiče totiž většinou chodili za námi, abychom jim dali rozhřešení, kdo z nich má pravdu. Nám se ale nikdy nechtělo do jejich hádek moc míchat… Snahy o nějaké smírné řešení většinou totiž vedly akorát k rozdmýchávání hněvu.“ Klára říká, že jako malá měla snahu se svěřovat své matce, ta totiž někdy měla, jak Klára říká, „světlejší chvilky“, za kterých se dalo s matkou rozumně hovořit o problémech, které Kláru tížily. Otci se nikdy s ničím nesvěřovala, otec podle Kláry byl zase osoba, se kterou se dala zažít zábava, matka si totiž s Klárou nikdy nehrála. „Nevím…….s taťkou jsme si vždycky hráli, vymýšlel různý hry a blbosti, který mě hrozně bavily, ale nebyl to ten rodič, se kterým bych mohla řešit svoje problémy. Tím rodičem byla vždycky máma. Naopak máma si se mnou zase nikdy nehrála – dokonce mi ani nikdy nenakreslila obrázek do památníku, a to jsem jí o to prosila asi tisíckrát. Ona to vždycky slíbila a nic se nestalo. To vnímám dodnes jako hroznou křivdu (smích).“ Na prvním stupni chodila Klára do vesnické malotřídky. V ročníku jich bylo sedm. Oproti ostatním měla Klára vždy horší výsledky. Školu podle vlastního 55
hodnocení hodně zanedbávala, nechodila tam ráda, kvůli neustálým neúspěchům a ponižování ze strany učitelky. „Jednou jsem dostala z písemky jedničku. Na tu písemku jsem se doma učila, abych dokázala, že na to mám. Učitelka mě ale potom pozvala na stupínek, označila mou práci jako sprostý podvod, posadila mě do přední lavice a písemku mě nechala psát znovu…… To všechno před zraky všech mých kamarádů…..“ Chování učitelky bylo jedním z vlivů, které přispěly u Kláry k rozvoji školního děsu. Klára se bála chodit do školy. Stěžovala si na bolavé břicho, měla noční můry. Aby nemusela jít do školy, schovávala se doma pod stolem, aby ji rodiče doma nenašli a pak si psala sama omluvenky. Dalším faktorem, který k tomuto stavu přispěl, bylo chování matky. Ta totiž dceřiny školní neúspěchy řešila svérázným způsobem. „Hodně mi tenkrát dělala problémy násobilka. Takže mě ráno máma vždycky vzbudila, než šla do práce, posadila mě do kuchyně a musela jsem násobit a dělit… když mi to stále nešlo, byla hodně rozčilená…pak už jí jednou ruply nervy úplně a tak mě svalila ze židle na zem a párkrát si do mě kopla…“ Rodiče si později všimli, že se Klára bojí chodit do školy a vše řešili s učitelkou. Ta poté byla na Kláru mírnější a to pomohlo k tomu, že Klára začala opět normálně do školy docházet. Matka už rovněž přestala Kláru „učit“ násobilku. Klára si vzpomíná, že pokud s ní doma rodiče řešili nějaký problém, vše se řešilo hádkami a křikem. Krom incidentu, který se stal mezi Klárou a matkou v kuchyni, rodiče nikdy u Kláry nepoužívaly tělesné tresty. U Klářiných sourozenců to však bylo jiné. „Naši na mě nikdy nepoužívali tělesný tresty. Ohledně všeho jsme se pořád hádali a křičeli na sebe. Tak řešili spory rodiče mezi sebou a tak se taky řešily spory mezi mnou a rodičema. U sourozenců to ale tak nebylo. Ti dostali facek a pohlavků fakt hodně. Hlavně brácha, co si pamatuju. Na toho hlavně náš otec vždycky řval, že je to neschopnej blbec a vůl… hrozně mu srážel sebevědomí.“ Když Klára přešla na druhý stupeň do školy v nedalekém městě, její prospěch a školní výsledky se razantně zlepšily. Na vysvědčení nezřídka mívala vyznamenání. Ovšem za školu chodila neustále. „Občas jsem prostě znejistěla, nechtělo se mi tam, hlavně když se psala nějaká důležitá písemka…to jsem potom někdy prostě zůstala radši doma, napsala si omluvenku a písemku vynechala nebo jsem si takhle dala víc času na přípravu..“ Dle Klářina tvrzení se díky tomu vztah s rodiči, hlavně matkou, hodně zlepšil. Klára tvrdí, že na ni byla matka opravdu pyšná, ráda se chlubila náhlým úspěchem dcery před svými kamarádkami. Když viděla, že to dceři ve škole jde, začala 56
ji motivovat pro další studium. Nechtěla, aby šla studovat na učební obor, přesvědčovala Kláru, ať zkusí gymnázium nebo jinou střední školu s maturitou. Klára si v té době stále ještě příliš nevěřila, bála se, že selže. Proto si také původně chtěla podat přihlášku na učební obor, ale díky neustálému povzbuzování z matčiny strany se nakonec Klára dostala na střední odbornou pedagogickou školu a začala bydlet na internátě. V té době už měla Klára za sebou svou první opilost a cigaretu. Na druhém stupni základní školy si našla kamarády, se kterými o víkendu chodila do klubu nebo do hospody a tam společně popíjeli. V té době jí bylo necelých 15 let. „V našem klubu nám pivo vždycky nalili, byl to ten druh klubu, kam nechodil snad nikdo starší osmnácti (smích). Když jsme nešli tam, scházeli jsme se někde venku a tam jsme popíjeli většinou krabicové víno. Samozřejmě, že jsem začala i kouřit, to k tomu tak nějak patřilo.“ Rodiče Kláry se nikdy nezajímali o to, kam Klára chodí nebo s kým se vídá. Věděli, že jezdí za kamarády a popíjejí alkohol, ale nikdy jí to nezakázali. „To bylo jasný, že to věděli, jednou jsem se vrátila domů úplně namol. Nemohla jsem si ani vyzout boty. Rodiče mě viděli, ale nijak to neřešili. Jediný, co řešili, byly moje školní výsledky, dokud jsem neselhávala ve škole, bylo jim jedno, co dělám ve svým volným čase.“ V této době už Klára měla zkušenost i s marihuanou. Její starší sestry ji doma pěstovaly a pekly z ní i cukroví. Klára si vzpomíná, jak chodila každou chvíli otvírat některému z jejich kamarádů, kteří si přišli pro marihuanu, kterou by mohli kouřit. Ovšem sestry jí prý vysvětlili, o co jde. Řekli jí, že marihuana je droga, že se na ní člověk může stát závislým. Proto Klára marihuanu nekouřila. Větší problémy jí začalo dělat pití jejího otce. V té době, jak Klára tvrdí, už začala vnímat, že s pitím otce není něco v pořádku. Vracel se čím dál častěji domů opilý, když si šel sednout s kamarády na pivo, nikdy nevěděl, kdy má s pitím přestat. Otcova opilost byla častým důvodem hádek mezi rodiči. Klára se v této době už matce s ničím nesvěřovala. Problémy začala řešit buď sama, nebo za podpory kamarádů či sester. Ty se jí podle jejího tvrzení staly jejími nejbližšími osobami, kterým se mohla kdykoli s čímkoli svěřit a sestry jí byly vždy ochotny poradit nebo pomoci. Na otázku, zda se Kláře někdy rodiče svěřili s tím, co cítí, Klára odpověděla, že otec nikdy. Matka se Kláře občas svěřovala s problémy, které ji tíží, šlo hlavně o stížnosti na chování otce. Klára ovšem nikdy neměla dobrý pocit z toho, že se jí matka o tomto tématu svěřuje, většinou totiž očerňovala otce ze spousty špatných věcí, které podle Klářina mínění ani nebyly otcovou chybou. Proto byla radši, když se o intimních tématech a pocitech doma vůbec nehovořilo. Bylo to dle Kláry 57
způsobeno i tím, že rodičům nevěřila a ani se jim nechtěla s ničím svěřovat. Od nich prý čekala to samé, pokud za ní někdy matka přišla s pláčem, Kláru to spíše obtěžovalo. Na střední škole měla Klára rovněž jednou problém i s anorexií. Vše začalo během školního roku, kdy začala řešit svou postavu. Nebyla sama se sebou spokojená, a proto začala vynechávat večeře a téměř nesnídala. Dívky, které s Klárou chodily do třídy, si podle Kláry ničeho nevšimly. Její hubnutí připisovaly cvičení. Klára totiž každý večer více jak hodinu věnovala posilování a cvičení. Když poté začaly letní prázdniny, problémy se zhoršily. Klára prázdniny trávila doma, jelikož se jí nepodařilo sehnat letní brigádu. Trávila proto veškerý volný čas péčí o dům a vařením. „Věděla jsem, že když bude doma uklizeno a navařeno, naši se nebudou mít moc kvůli čemu hádat.“ Klára ovšem přestala také téměř úplně jíst. Jelikož začala hubnout, spousta lidí jí chválila, že na sobě pracuje a vypadá velice dobře. Tyto pochvaly Kláru povzbuzovaly v přesvědčení, že musí co nejméně jíst. Dostalo se to až tak daleko, že Klára za celý den snědla jen dva talíře polévky a nic dalšího už nejedla. „Jelikož jsme to brali ve škole, věděla jsem moc dobře, o co jde. Sama jsem věděla, že to co dělám, je nemoc, že se chovám jako anorektička. Ale pořád jsem s tím nechtěla přestat. Impulzem, který mě přiměl, abych s tou hloupostí přestala, a začala zase normálně jíst, bylo studování internetu. Četla jsem si o případech dívek, které na tuto nemoc zemřely. Nechala jsem si to rozležet v hlavě a řekla si, že takhle teda skončit nechci. A začala zase pracovat na tom, abych jedla normálně.“ Po úspěšném složení maturitní zkoušky se Klára dostala na vysokou školu. Někdy během střední školy začala Klára rovněž kouřit marihuanu. Od doby, co se Klára přestěhovala do města kvůli škole, už se s rodiči téměř vůbec nevídá. Jejich vztahy natolik ochladly, že když už na víkend přijede domů, často v konverzaci nastává „trapné ticho“. Ani s otcem, ani s matkou, nemohou najít žádné společné téma. Klára tvrdí, že její matku to hodně mrzí. „Já jí to vidím na tváři. Vždycky se hrozně těší, až se zase po dlouhé době ukážu doma, vaří a peče, jen kvůli mně a pro mě. Já se ale doma nikdy moc nezdržím. Spíš se vymlouvám, že se musím ještě s někým sejít nebo něco zařídit. Na mámě je vidět, že ji to hrozně mrzí. I mě to mrzí, nerada ji vidím, když se kvůli tomu tak trápí. Já k ní ale nějak nedokážu najít cestu...(pláč)“ Klářin otec je nyní ve stavu, kdy už bez alkoholu nedokáže během dne být. To Kláru také hodně trápí, často kvůli tomu mívá depresivní nálady. Otci se snažila říci, že ji to trápí, ten však svůj problém jen bagatelizoval. Od té doby s ním Klára už vůbec
58
nekomunikuje. Promluví spolu jen pár vět, když Klára přijede domů, víc se spolu nebaví. Klára dodnes občas kouří marihuanu, vždy, když, jde s kamarády ven, vrací se opilá. S přijímáním potravy už problémy nemá. Někdy mívá depresivní nálady, během kterých už přemýšlela i nad sebevraždou. Velkou oporou je jí nyní její přítel, kterému se Klára může se vším svěřit. Dalšími lidmi, kteří Kláře pomáhají, jsou její dvě starší sestry, se kterými je Klára často v kontaktu a rovněž se jim může svěřit se všemi svými problémy. Klára podle svého vlastního mínění i podle názoru sester a přítele, má problémy se svým vlastním sebevědomím. Často se podceňuje a je na sebe vždy až nadměrně přísná. Tento problém potom vede k tomu, že Klára, jak sama říká, mívá pocity, že je sama k ničemu a nic nikdy nedokáže. V takovýchto chvílích poté Klára často přemýšlí nad vlastní sebevraždou. Odbornou pomoc psychologa Klára zatím nevyhledala, snaží se na svém sebevědomí pracovat sama.
4.7 Závěrečná diskuze nad třemi případovými studiemi Cílem této práce bylo zjistit, zda problémy ve vztahu rodič – dítě, mohou mít vliv na rozvoj patologického jednání u dětí. Rodina je první skupinou lidí, se kterou se dítě na začátku svého života setkává. Má zásadní vliv na jeho socializaci. Rodina má být klidným prostředím, s příjemnou atmosférou, kde dítě pociťuje bezpečí a jistotu. K tomu zásadním způsobem přispívá právě komunikace mezi jejími jednotlivými členy, hlavně mezi dítětem a rodičem. Rodiče jsou dítěti vzorem v chování, jednání i řešení problémů. Pokud jsou však vztahy a komunikace v rodině narušeny, může vše vyústit v patologické jednání dětí, které může být projevem vzdoru, strategií pro snižování úzkosti a stresu či neschopností účinně řešit problémy. V následujícím textu se pokusíme zodpovědět na jednotlivé dílčí otázky, které byly položeny na začátku toho kvalitativního výzkumu. V textu se také pokusíme uvést pár doporučení pro rodiče, která budou reagovat na problémy, vyplývající z případových studií. Pro lepší přehlednost byla sestavena následující tabulka, která by měla usnadnit orientaci v závěrečném shrnutí.
59
Dílčí otázky
Výsledky výzkumu
Z výzkumu vyplynulo, že ve všech třech případech byly konflikty mezi rodiči a účastníky řešeny formou hádek a otevřených konfliktů, které nevedly k vyřešení problému. Ve dvou případech se rodiče snažili usměrňovat chování dítěte přísnými zákazy a fyzickými tresty. Osoba, které se respondent svěřuje s U dvou oslovených respondentů se nejbližšími osobami, kterým se svěřují problémy s problémy, stali přátelé z vrstevnické skupiny, ke které respondent patřil. U třetí respondentky bylo zjištěno, že se svěřuje svým sourozencům a partnerovi. Všichni respondenti se shodli na tom, že Zájem rodičů o názory a pocity dítěte rodiče se nezajímali o jejich názory či pocity. Nejčastějšími tresty, které se ve výzkumu Užívané tresty objevily, byly tresty domácího vězení, omezování kapesného, fyzické tresty (u jednoho z případů dokonce fyzický trest ve formě kopání rodičem), u druhého případu trest mlčením, kdy rodiče odmítaly s respondentkou komunikovat. Všichni tři respondenti se rovněž setkali s ponižujícími nadávkami. U dvou respondentů bylo zjištěno, že si Svěřovali se rodiče dítěti? nevybavují, že by se jim rodině někdy svěřovali se svými problémy či pocity. Jedna respondentka odpověděla, že se jí občas svěřovala matka s problémy, které měla s otcem respondentky. Mezi nejčastější zjištěné projevy Zjištěné patologické chování patologického chování mezi respondenty pařilo kouření marihuany, tabakismus a pití alkoholu před dovršením osmnácti let. Dále prodej marihuany a její pěstování, útěky z domu, sklony k anorexii, sebepoškozování, zanedbávání školní docházky – „chození za školu“.
Způsob řešení konfliktů
Na základě výše uvedených případových studií bylo zjištěno, že narušené vztahy v rodině a nefungující komunikace stály u zrodu mnoha problémů, se kterými se respondenti potýkali. Jejich chování bylo projevem vzdoru, či snahou najít porozumění a obdiv u vrstevnických skupin, které se vyznačovaly patologickým chováním. Všichni respondenti se shodli na tom, že vztahy s rodiči a komunikace s nimi je problematická a nemají zájem o to, se svým rodičům svěřovat, ač je tento fakt mrzí.
60
Obě dvě ženy ve výzkumu uvedly, že by rády sdílely s rodiči svoje pocity a problémy, ale bojí se, že by se setkaly s nepochopením. Mnoho dětí dnes vyrůstá v prostředí, kde se emoce potlačují, či zapírají. To ovšem vede pouze k jejich hromadění a následným excesům, jelikož člověk plný emocí pak může jednat impulzivně a podrážděně. O emocích bychom tedy v rodině měli hovořit, neměli bychom je potlačovat a skrývat.179 Konflikty v mezi účastníky výzkumu a rodiči byl řešeny formou hádek, které ovšem nevedly k vyřešení problému, který konflikt způsobil. Rodiče všech tří respondentů při konfliktu používali ponižující nadávky, které velmi negativně ovlivňují vývoj vlastního sebehodnocení („náš otec vždycky řval, že je to neschopnej blbec a vůl“). Aby rodiče dosáhli spolupráce dítěte a účinně vyřešili situaci, bylo by vhodnější místo křiku a nadávek zvolit cestu klidnějšího rozhovoru, kdy dítěti vyložíme svůj pohled na daný problém a vysvětlíme mu, proč se nám jeho chování nelíbí, příp. jaké následky to může přinést. Pokud se rodiče bojí, že by se v kontaktu s dítětem neudrželi a sklouzli by ke křiku a nadávkám, je možné dítěti svůj požadavek předat jinou formou např. písemný vzkaz na papíře se poměrně dobře osvědčil v mnoha rodinách.180 Zároveň bychom měli odsuzovat dané chování, a ne osobnost dítěte. Nadávky typu „jsi hlupák a nikdy z tebe nic nebude“ jsou formou psychického týrání, které vede ke sníženému sebehodnocení. Snížené sebehodnocení se pak odráží v problémovém chování dítěte.181 Výchovné styly rodičů byly u respondentů různé. Dvě rodiny vykazovaly známky autoritativního vedení, pro které je charakteristické velké množství zákazů a nařízení, ze strany rodičů. Charakteristické pro autoritativní styl výchovy je rovněž nemožnost projevit svůj názor a dítě, které chce projevit nesouhlas má potom tendence rodičům nadměrně vzdorovat nebo se projevuje agresivně. Vztahy mezi dítětem a rodičem jsou u tohoto druhu výchovy poměrně chladné, až nepřátelské. Za nejvhodnější styl výchovy se považuje demokratický styl, který vhodně kombinuje znaky autoritativní i liberální výchovy. Pro tento styl vedení je charakteristická otevřená komunikace, která Srov. FABER, Adele a MAZLISH, Elaine. Jak mluvit aby, nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. 2013. 180 Srov. FABER, Adele a MAZLISH, Elaine. Jak mluvit aby, nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. 2013. 181 Srov. MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. 2008. 179
61
dává
dítěti
prostor
pro
vlastní
seberealizaci,
spolupráci
a
podporuje
zodpovědnost.182 U jedné z respondentek byla výchova spíše liberální. V rodině nebyly stanoveny závazné normy a pravidla, které by bylo třeba dodržovat. Rodiče nebyli při výchově důslední, což poté často vedlo ke konfliktům, které byly způsobeny faktem, že za stejný prohřešek byla jednou respondentka potrestána, a podruhé ne. Křik je často vyústěním situace, kdy rodiče odmítají dítě konfrontovat s důležitými tématy, nedokáží stanovit jasná pravidla, na která by důsledně dohlíželi.183 Všichni tři respondenti inklinovali k vrstevnickým skupinám, které vykazovaly zámky patologického jednání. Nejčastěji se jednalo o pití alkoholu, kouření cigaret a marihuany. V těchto skupinách se respondenti cítili být přijímáni a oceňováni. Dva ze tří respondentů uvedli, že pouze u vrstevníků našli potřebné pochopení a možnost svěřit se se svými problémy. Při rozhovorech, bylo u všech tří respondentů znát, že jen velmi těžko vyjadřují slovně své prožitky a pocity. To může být důsledkem nedostatečné komunikace na toto téma v rodině. Všichni tři respondenti se shodli v tom, že jejich rodiče se jim nikdy se svými vlastními prožitky a emocemi nesvěřovali. To přirozeně vedlo k tomu, že respondenti nebyli zvyklí na toto téma hovořit a vyjádření vlastních emocí jim dělalo poměrně velké potíže, jelikož se s tímto druhem komunikace v rodině nesetkali. Tresty, které rodiče používali, byly různé. Dva respondenti se nejčastěji setkávali s trestem domácího vězení a omezováním kapesného. U jednoho respondenta rodiče užívali fyzické tresty jako facky a pohlavky, u jedné z respondentek dokonce došlo až na kopání ze strany matky. U první účastnice se objevovalo ignorování ze strany rodičů jako druh trestu. Facky, pohlavky i kopání spadají do oblasti fyzického týrání dítěte. To vše u dítěte způsobuje psychická i fyzická traumata, která vedou ke sníženému sebevědomí, narušenému citového vývoje i problémovému chování dítěte.184 Dva z účastníků výzkumu mají sourozence. Obě dvě nyní hodnotí vzájemný vztah mezi nimi a jejich sourozenci za dobrý. Jedna z účastnic výzkumu se se svými problémy sourozencům svěřuje a hledá u nich rady a pomoc při řešení problémů.
Srov. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1996. TRÉLAÜN, Beatrice. Překonávání konfliktů v rodině. 2005. 184 MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. 2008. 182 183
62
Ani u jednoho z účastníků výzkumu se rodiče nepokusili problémy řešit s odborníky. U jedné z respondentek, která měla problémy se sebepoškozováním, to bylo zapříčiněno studem rodičů vzít své dítě k psychologovi. Báli se, že od známých budou odsouzeni za fakt, že potřebují odbornou pomoc psychologa. U druhé respondentky rodiče lpěli na jejím školním úspěchu. Další výchovné problémy je nezajímaly. Věděli, že tráví volný čas s kamarády pitím alkoholu, ale nevěnovali tomuto problému žádnou pozornost. U třetího respondenta rodiče odbornou pomoc nevyhledali, vše se snažili vyřešit zostřeným dohledem a přísnými pravidly, se kterými se však respondent nikdy neztotožnil a opakovaně je porušoval. Na základě výše uvedených kazuistik, je možné vyvodit závěr, že nedostatečná komunikace v rodině, jak byla charakterizována v teoretické části práce, se může stát jednou z příčin rozvoje patologického chování. Rodiče by neměli zapomínat, že televize či hračky dětem nikdy nenahradí kontakt s rodičem. Zároveň křik a hádky narušují rodinou atmosféru a dítě si později osvojuje tento způsob řešení konfliktů, což není dobré pro jeho budoucí vztahy. Sebevědomí dítěte bychom měli upevňovat pochvalou a dobrým slovem a ne ho snižovat urážkami a neustálým poukazováním na chyby. Z praktické části jsme se dozvěděli, že důležitou roli hrají také emoce, které bychom neměli u dětí popírat, ale naopak respektovat. To vše by se mělo odehrávat za jasně stanovených hranic, které by se měly vyvíjet a měnit spolu s tím, jak se rozvíjí dítě. Otázkou zůstává, do jaké míry si rodiče uvědomují, že komunikace je stěžejním prvkem pro vybudování pevného, zdravého vztahu a respektu mezi nimi a dítětem. Doufejme, že tato práce povede její čtenáře (rodiče či budoucí rodiče) k zamyšlení se nad tímto tématem.
63
Závěr Díky zkoumání komunikace v rodině můžeme objevit velké množství informací o samotném fungování rodiny i vzájemných vztazích mezi jejími členy. Komunikace hraje zásadní roli při budování vzájemných vtahů a formování osobnosti dítěte. Díky otevřené komunikaci a vzájemné důvěře mohou mladí lidé lépe zvládat každodenní těžkosti i závažné problémy. Pokud rodiče budou volit vhodné výchovné a komunikační strategie, do jisté míry tak přispívají k prevenci vzniku sociálně patologických jevů. Tato bakalářská práce se věnuje problematice komunikace mezi rodičem a dítětem. Cílem práce bylo zjistit, zda narušená komunikace a vztahy v rodině přispívají ke vzniku sociálně patologických jevů. Na tuto otázku jsme se pokusili odpovědět v praktické části práce pomocí kvalitativního výzkumu, který byl zpracován formou případových studií. Teoretická část práce se skládá ze tří hlavních kapitol, které shrnují základní pojmy dané problematiky. První kapitola definuje pojem rodina, vymezuje její znaky a funkce, které plní. Jednou z podkapitol je také stručná charakteristika a vývoj české rodiny. Druhá kapitola obsahuje základní charakteristiku komunikace a její druhy. V této kapitole jsou rovněž definovány výchovné styly v rodině a komunikace s dítětem v různých vývojových stádiích. Třetí a poslední kapitola teoretické části se zaměřuje na charakteristiku a definování sociálně patologických jevů a sociální patologie. Součástí této kapitoly jsou také podkapitoly, věnující se příčinám vzniku sociálně patologických jevů, a definování vybraných sociálně patologických jevů. V praktické části práce je uvedena teorie kvalitativního výzkumu a následně samotné případové studie. Hlavní výzkumnou techniku, kterou jsem využívala pro získání informací, byl polostrukturovaný rozhovor se třemi respondenty. Hlavním cílem praktické části bylo zjistit, zda problémy ve vztahu rodič – dítě mohou mít vliv na rozvoj patologického chování a jednání u dítěte. V závěru praktické části jsem shrnula jednotlivá zjištění, která vyplynula ze zjištěných dat z rozhovorů. Ve výzkumné části bylo zjištěno, že narušená komunikace v rodině a špatné vztahy mezi rodičem a dítětem přispívají ke vzniku sociálně patologických jevů. Nejčastěji se jednalo o pití alkoholu, tabakismus či kouření marihuany. Všichni respondenti inklinovali k vrstevnickým skupinám, které se vyznačovaly patologickým chováním jednotlivých členů.
64
Seznam použité literatury 1. BRISCH, Karl. Bezpečná výchova. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012. 160 s. ISBN 97880-262-0063-5. 2. BUKOVSKÁ, Lucie. Asertivní komunikace. Vyd. 1. Praha: AGAMA poly-grafický ateliér, s.r.o., 2006. 24 s. ISBN 80-86991-73-3. 3. ČAČKA, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2000. 376 s. ISBN 80-7239-060-0. 4. ČÁP, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Vyd. 1. Praha: ISV – nakladatelství, 1996. 302. s. ISBN 80-85866-15-3. 5. DEVITO, Joseph. Základy mezilidské komunikace. Vyd. 6. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. 512 s. ISBN 978-80-247-2018-0. 6. FABER, Adele a MAZLISH, Elaine. Jak mluvit aby, nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Vyd. 2. Brno: Cpress, 2013. 272 s. ISBN 97880-264-0147-6. 7. FISCHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie. Analýza příčin a možností ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3. 8. FISCHER, Slavomil. Etopedie v penitenciální praxi. Vyd. 1. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2006. 183 s. ISBN 80-7044-772-9. 9. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Vyd. 3. Praha: Portál, 2012. 408 s. ISBN 978-80-262-0219-6. 10. HRČKA, Michal. Sociální patologie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 302 s. ISBN 80-85850-68-0. 11. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská a párová terapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. 280 s. ISBN 978-80-7367-646-9. 12. KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3. 13. KREJČÍŘOVÁ, Hana a SKOPALOVÁ, Jitka. Deviace a sociální patologie. Vybrané jevy. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 66 s. ISBN 978-80-244-1698-4. 14. KRCH, František David a kol. Poruchy příjmu potravy. Vyd. 2. Praha: Grada publishing, 2005. 256 s. ISBN 80-247-0840-X.
65
15. KRCH, František David. Mentální anorexie. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010. 264 s. ISBN 978-80-7367-807-4. 16. MACEK, Petr. Adolescence. Vyd. 2. Praha: Portál, 2003. 144 s. ISBN 80-7178-7477. 17. MATĚJČEK, Zdeněk. Co děti nejvíc potřebují. Vyd. 5. Praha: Portál, 2008. 108 s. ISBN 978-80-7367-504-2. 18. MATĚJČEK, Zdeněk a LANGMEIER, Josef. Psychická deprivace v dětství. Vyd. 4. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2011. 399 s. ISBN 978-80-246-1983-5. 19. MATĚJČEK, Zdeněk. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 184 s. ISBN 80-247-0870-1. 20. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby. Legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-310-9. 21. MATOUŠEK, Oldřich a MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. Vyd. 3. Praha: Portál, 2011. 344 s. ISBN 978-80-7367-825-8. 22. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Vyd. 3. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 161 s. ISBN 80-86429-19-9. 23. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. 272 s. ISBN 978-80-7367-368-0. 24. MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. 323 s. ISBN 978-80-86429-87-8. 25. NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost. Vyd. 3. Praha: Portál, 2007. 170 s. ISBN 978-80-7367-267-6. 26. PANČOCHA, Karel. Speciálně pedagogická dimenze závislostního chování. Vyd. 1. Brno: MSD, spol. s.r.o., 2006. 167 s. ISBN 80-86633-61-6. 27. PEŠATOVÁ, Ilona. Sociálně patologické jevy u dětí školního věku. Vyd. 1. Liberec: Vysokoškolský podnik, s.r.o., 2007. 364 s. ISBN 978-80-7372-291-3. 28. PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. Asertivitou proti stresu. Vyd. 2. Praha: Grada, 2007. 277 s. ISBN 978-80-247-1697-8. 29. ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Vyd. 2. Praha: Portál, 2004. 392 s. ISBN 80-7178829-5. 30. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Vyd. 3. Praha: Portál, 2012. 219 s. ISBN 978-80-262-0217-2.
66
31. STAŠOVÁ, L. Rodina jako výchovný a socializační činitel. In KRAUS, Blahoslav a POLÁČKOVÁ, Věra. Prostředí, člověk, výchova. Vyd. 1. Brno: Paido, 2001. 199 s. ISBN 80-7315-004-2. Kapitola 2.4, s. 78 - 86. 32. ŠPAŇHELOVÁ, Ilona. Komunikace mezi rodičem a dítětem. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. 101 s. ISBN 978-80-247-2698-4. 33. ŠVAŘÍČEK, Roman a ŠEĎOVÁ, Klára a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: pravidla hry. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. 34. TRÉLAÜN, Beatrice. Překonávání konfliktů v rodině. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 144 s. ISBN 80-7178-935-6. 35. URBANOVÁ, Martina. Sociální deviace a anomie – některé problémy a východiska. In Etika a sociální deviace 2002: sborník z 5. konference, konané ve dnech 2.-3. prosince 1999 v Olomouci. Olomouc: Nakladatelství Olomouc s.r.o., 2002, s. 139-143. ISBN 80-7182-049-0. 36. VÁGNEROVÁ, Marie. Kognitivní a sociální psychologie žáka základní školy. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001. 304 s. ISBN 80-246-0181-8. 37. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 528 s. ISBN 80-7178-308-0. 38. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 154 s. ISBN 80-244-0337-4. 39. VYKOPALOVÁ, Hana. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 154 s. ISBN 80-244-0337-4. 40. VYKOPALOVÁ, Hana. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. Vyd. 1. Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 193 s. ISBN: 80-2240084-7. 41. ZELINKOVÁ, Olga. Poruchy učení. Vyd. 5. Praha: Portál, 2000. 196 s. ISBN 807178-481-8.
Články 1.
BAUMRID, Diana. Effects of Authoritative Parental Control on Child Behavior. Child Development. 1966, roč. 37, č. 4., str. 887-907.
2.
ČABLOVÁ, Lenka a MIOVSKÝ, Michal. Rizikové a protektivní faktory v rodině, které predikují užívání alkoholu u dětí a dospívajících. Ceskoslovenska Psychologie. 2013, roč. 57, č. 3, s. 255-270.
67
Internetové zdroje 1.
Abstinenční syndrom. Velký lékařský slovník. [online]. 2008 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/abstinencni-syndrom.
2.
Gambling. Psychoporadna [online]. 2014 [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: http://www.psychoporadna.cz/cz/clanky/gambling/31.html.
3.
Pár otázek a odpovědí. Anonymní Gambleři Česko. [online]. 2014 [cit. 2014-0420]. Dostupné z: http://anonymnigambleri.cz/par-otazek-a-odpovedi/.
4.
Tolerance. Velký lékařský slovník. [online]. 2008 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/tolerance.
5.
Ženy a muži v datech 2011. Český statistický úřad. [online]. 30. 12. 2011. Poslední změna
12.
1.
2012
[cit.
2014-02-15].
Dostupné
z:
http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1417-11-n_2011. 6.
Primární prevence – rozdělení drog. SANANIM. [online]. 2007 [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/.
7.
Kriminalita a delikvence – charakteristika. NÁRODNÍ INFORMAČNÍ CENTRUM PRO MLÁDEŽ. [online]. Březen 2014
[cit. 2014-04-30]. Dostupné z:
http://www.icm.cz/kriminalita-a-delikvence-charakteristika.
68
