NOVÁ NÁBOŽENSTVÍ JAKO SPOLEČENSKÝ JEV V tomto příspěvku navrhujeme, jak přistupovat k novým a neobvyklým náboženským skupinám. Poskytujeme několik obecných pohledů na tuto oblast náboženského života společnosti a v závěru (v osmé části) pak uvádíme příklad, který dovolí popsaným zákonitostem dobře porozumět. 1. K náboženskému životu lidské společnosti neodmyslitelně patří snahy nabídnout nové duchovní cesty. I některá současná světová náboženství (včetně křesťanství) vznikla jako nová náboženská hnutí v reakci na tehdejší náboženské poměry. Pokud se s náboženskými inovacemi setkáváme dnes, nejde tedy z hlediska historie o nic mimořádného. Jako mimořádné se dnešní inovace a jejich bohatost někomu mohou jevit snad proto, že jsou poněkud nečekané. Od poloviny 19. století až hluboko do 20. století v západní civilizaci stále sílilo přesvědčení, že náboženské instituce dříve či později zaniknou. Tento pohled sice ještě počítal s existencí tradičních církví a náboženských společností, ale byl daleko méně připraven na obživení tradičních, a tím méně na vznik nových, v některých případech až exoticky působících náboženských skupin. Navíc - náboženských hnutí, která přibližně od poloviny 60. let 20. století obohatila duchovní život západní společnosti, je velký počet. Západní individualismus a zároveň dostupnost informací o celém světě způsobily vznik stovek, ba několika tisíců skupin a skupinek, které inovují nejrůznější náboženské systémy světa a které kombinují jejich prvky v překvapivých variantách. Pro vnějšího pozorovatele je někdy velmi těžké pochopit zásady jedné, natož pak mnoha takových skupin. To všechno vede k určitému pocitu nejistoty a snad i ohrožení, který v náboženské oblasti příslušníci většinové společnosti někdy pociťují. 2. Tento pocit nejistoty a ohrožení je způsoben i tím, že vztah nových náboženských hnutí k většinové společnosti a jejímu způsobu duchovního života je nutně kritický. Nová náboženská hnutí jsou výrazem protestu proti stávajícím náboženským poměrům a svou existencí a svými praktikami jsou pro většinovou společnost určitou výzvou. V některých případech dokonce volí tak provokativní výklad světa a z něho vyplývající způsob života, že tato výzva může být většinovou společností těžko ignorována. Většinová společnost se svými normami a tradičními institucemi na straně jedné a nové náboženské hnutí, které proti této společnosti protestuje a jejíž normy porušuje, na straně druhé tak nutně vytvářejí napětí. Podíl těchto dvou stran na napětí může být z různých hledisek rozdílně hodnocen: v některých případech můžeme hovořit spíše o nepřipravenosti nebo malé toleranci většinové společnosti, v jiných případech zase o jejím oprávněném znepokojení nad deviantními praktikami nových náboženských hnutí. Ať tak či onak, jedním ze zcela srozumitelných výrazů tohoto napětí je jazyk. Většinová společnost se od náboženské inovace, kterou považuje za deviantní, distancuje pejorativním slovem „sekta“ a podobně i nové náboženské hnutí často používá pro příslušníky většinové společnosti svá pejorativní označení. To nabývá různých podob podle učení té které skupiny (zajímavým příkladem může být označení zástupců institucí většinové společnosti jako „systemitů“, tedy zastánců zlého systému tohoto světa). 3. Protest nových náboženských hnutí sice provokuje a odpuzuje většinovou společnost, ale pro některé její příslušníky je naopak velmi lákavý. Při uvažovaní, koho se tato lákavost může týkat, připomeneme na prvním místě potřebu emancipace. Tuto potřebu mohou pociťovat zvláště mladí lidé ve vztahu ke svým rodičům a k hodnotám, které tradiční instituce (rodina,
1
škola, do jisté míry i tradiční náboženství) reprezentují. Protestní zaměření nových náboženských hnutí těmto lidem může poskytnout cíl jejich radikálního rozchodu s těmito hodnotami a příležitost nalézt vlastní životní cestu. Touhu vyjádřit svou nezávislost na hodnotách většinové společnosti tímto způsobem mohou pocítit i duchovní hledači, solitéři, originální myslitelé, nonkonformisté apod. Na druhém místě je třeba připomenout, že právě kvůli své novosti bývá nová duchovní cesta jasně, přehledně a (v mezích svého systému) logicky formulována, mívá jasnou perspektivu i cíl a zřetelně vymezené prostředky, jak náboženského cíle dosáhnout. Tyto prostředky bývají radikální, poskytují možnost plně a celým nasazením se angažovat ve prospěch ideje, která je chápána jako nejvýše smysluplná. Nová duchovní cesta tak zpravidla poskytuje ucelený obraz světa a jistoty, které z tohoto obrazu vyplývá. Lákavá je tedy pro ty, kdo na určitém stupni osobnostního vývoje nebo v určité životní situaci takový obraz potřebují. Bývají to opět adolescenti nebo lidé, jejichž obraz světa byl nějakou životní krizí rozbit. Idea a jistota, která z ní vyplývá, mohou integrovat tu osobnost, pro niž by momentálně bylo velmi těžké žít s nejistotami, otázkami, tajemstvím, pochybnostmi a se vším, co jejich svět znepokojivě otevírá a znejasňuje. I takový přehledný obraz světa ovšem musí být potvrzován druhými lidmi. Těm, kteří si nejsou jisti sami sebou, tito lidé také poskytují sociální podporu a jistotu. Právě nová náboženská hnutí jsou schopna vytvářet prostředí bezprostředních vztahů, silné koheze a bezvýhradné vzájemné podpory. Důsledkem těchto výsad ovšem pochopitelně bývá odcizení od zbytku společnosti, opouzdření skupiny vytvořením silné polarity mezi skupinovou identitou („my“) a těmi, kdo nejsou jejími nositeli („oni“). Toto odcizení (a v některých případech až postoj nepřátelství) ostatně vyplývá z celkového protestního postoje nového náboženského hnutí. Jiným důsledkem prostředí, které nejen poskytuje, ale i vyžaduje souhlas a podporu, je vznik vůdcovských osobností, jimž skupina může vložit do rukou neomezenou moc výměnou za jistoty, které jejím členům autorita této osobnosti poskytuje. Prostředí nových náboženských hnutí je tak prostředí silně konformním. Ochota k bezvýhradnému přijetí norem a hodnot skupiny se ovšem nevylučuje s výše jmenovanou touhou po emancipaci. Naopak, únik z jednoho prostředí, které vyžaduje konformitu (např. z rodiny), do jiného konformního prostředí může být velmi lákavý pro ty, kteří vědomě usilují o emancipaci, ale nevědomě se jí bojí a brání. Zde musíme hledat příčinu skutečnosti, že nová náboženská hnutí bývají v posledních padesáti letech v nečekaně vysoké míře vyhledávána vysokoškoláky, tedy těmi, kdo žijí v „moratoriu“ (řečeno s E. Eriksonem) mezi dětstvím a dospělostí. Stejně jako některým dospělým může vysokoškolákům jejich privilegované společenské postavení zabránit v nalezení odvahy přijmout plnou odpovědnost za vlastní život. 4. Z doposud řečeného vyplývá, že nová náboženská hnutí mohou být pro osobnostní vývoj jednotlivce a pro překonání jeho některých složitých situací prospěšná. Tuto prospěšnost také v mnoha případech potvrzují ti, kdo nová náboženská hnutí po relativně krátké době (přibližně do tří let) opustili, neboť uzavřený obraz světa, jistotu ani podporu společenství už nežádali a byli schopni připustit složitost a nejednoznačnost světa a jeho jevů. Je třeba upozornit na to, že těch, kdo prostředí nových náboženských hnutí osobnostně takto „přerostou“ a kteří tuto zkušenost v dalším životě pozitivně zhodnotí, je patrně většina. Složitější situace nastává u těch lidí, kteří této reflexe nejsou z nejrůznějších důvodů schopni, a u těch náboženských skupin, které takovému reflektivnímu vývoji svých příslušníků všemi způsoby brání. Reflexe totiž většinou vede k poklesu nasazení příslušníků těchto skupin, oslabení jejich vazeb k ostatním členům skupiny i k vymanění z nekritické poslušnosti autoritě. Některá nová náboženská hnutí proto používají prostředky, jimiž své příslušníky ra-
2
dikalizují. Radikalizačními prostředky mohou být např. doktríny, které nově a příkře odsuzují hodnoty většinové společnosti, stupňují nároky, zvyšují oddanost (např. poukazem na brzký konec světa), vyžadují oběti apod. Důsledkem takové radikalizace bývá na jedné straně odchod té části skupiny, která již nenávratně ztratila žádanou výkonnost, na druhé straně pak výrazně zvýšené nasazení u těch, kdo na radikalizační prostředky odpoví pozitivně. Na radikalizaci nových náboženských směrů většinová společnost zpravidla odpovídá vyjádřením nesouhlasu. Tím se opět zvyšuje napětí, které samo o sobě má radikalizační důsledky. V několika nových náboženských směrech v posledním desetiletí vedla jejich radikalizace a případně též negativní odpověď většinové společnosti k tragickému vyhrocení situace. Zprávy o několika případech hromadných vražd a sebevražd, které se staly v prostředí nových náboženských hnutí, pak vedou většinovou společnost k ostražitosti vůči všem takovým hnutím. Naneštěstí i tato pochopitelná ostražitost může být příčinou zvyšování napětí ve vztahu i k těm novým náboženským hnutím, která by se za jiné situace patrně vyvíjela podstatně méně problematicky. 5. Radikalizační doktríny nejsou jediným negativem, které většinová společnost vnímá (pokud o nich pochopitelně vůbec ví). Dnes daleko častěji než v minulých staletích jsou negativně vnímány prvky tzv. psychické manipulace. Psychickou manipulací se rozumí takové chování, které využívá psychických pochodů nebo sociálně psychických zákonitostí ke změně postojů druhého člověka. Příkladem takové manipulace může být předstíraný zájem, lichocení, vyvolávání strachu, pocitů viny nebo neúspěšnosti, kognitivních disonancí, změněných stavů vědomí apod. Z oblasti sociální psychologie pak využívání zákonů sociálního vlivu, tlaku ke konformitě, k poslušnosti, vyhovění apod. S takovým způsobem chování je pochopitelně možné se setkat i mimo nová náboženská hnutí – v rodině, ve škole, na pracovišti, v obchodě nebo i v renomované náboženské společnosti. Ve většině případů se jednotlivci manipulaci dokáží bránit a odmítnout ji jako společensky závadné chování. Obrana před manipulací je v náboženském prostředí ovšem těžší: bývá nesnadné ji odhalit kvůli tajemnosti, jímž může být zastřena, i kvůli nedokazatelnosti náboženských předpokladů. Specifikem nových náboženských hnutí je navíc to, že v nich bývá nedostatek zkušeností se zákonitostmi lidského chování, nedostatek zpětných vazeb (jakákoli kritika ze strany těch, kdo stojí vně, bývá předem odmítána) a nakonec i nedostatek vůle se metod psychické manipulace odříci. Důvodem patrně bývá relativní úspěšnost v náboru a nechuť si přiznat negativní důsledky manipulace pro další rozvoj manipulované osobnosti i pro budoucí dynamiku skupiny. Ačkoli existují velmi sofistikované podoby manipulace, nejedná se o neodolatelnou metodu. Naopak, mnoho těch, na nichž jsou tyto postupy uplatňovány, je schopno manipulativní jednání odmítnout dokonce i v náboženském prostředí. Účinná manipulace zůstává ale v tom případě, kdy manipulovaný člověk po hodnotách, které jsou tímto způsobem nabízeny, třeba neuvědoměle a nepřiznaně touží. Jednotlivec, manipulovaný v náboženském prostředí, je pak většinovou společností často viděn jako neschopný samostatného úsudku, fanatický či fundamentalistický. Manipulující náboženské společnosti se zpravidla podaří ho zaujmout zcela pro sebe a izolovat. Většinová společnost dává vinu za toto zúžení duševního i společenského života náboženské skupině; z výše uvedeného však vyplývá i jednotlivcův díl odpovědnosti. 6. Výše jsme také naznačili, že radikalizace a přetrvávající manipulativní metody nemusejí být a nejsou přítomné ve všech nových náboženských směrech. Většina z nich svůj protestní náboj rychle ztrácí a postupně se zařazují do společnosti jako alespoň respektované, když ne přímo
3
renomované náboženské skupiny. Tento vývoj od nového náboženského hnutí k zavedené církvi (nebo jiné náboženské společnosti) je zákonitý. Ostatně, prošlo jím i křesťanství (nejpozději ve 4. století), které jsme zmínili hned na počátku. Největší podíl na tomto vývoji má osobnostní zrání členů náboženské skupiny, postupná proměna jejich priorit (např. u mladých lidí často v souvislosti se založením rodiny) a ztráta ochoty setrvávat v protestu a napětí vůči většinové společnosti. Ještě větší roli ale patrně hrají společenské podmínky, v nichž nové náboženské hnutí působí. Skandalizace, pronásledování a všechny výrazy vysokého napětí s většinovou společností nové náboženské hnutí radikalizují a brání mu v cestě ke smíru a začlenění do společnosti. Pochopení a tolerance naopak tuto zákonitou cestu urychlují a usnadňují. 7. Ve vztahu k novým náboženským hnutím tedy většinová společnost stojí před dvěma úkoly. Prvním z nich je vytvořit tolerantní prostředí, v němž mohou vznikat, působit a vyvíjet se nová náboženská hnutí, aniž by byla pronásledována anebo i zbytečně nálepkována pejorativním označením „sekta“. Vstřícnost většinové společnosti alespoň do určité míry otupí protestní postoj těchto nově vznikajících náboženství, znesnadní jejich případnou radikalizaci a připraví jejich začlenění. Tento přejný přístup by ovšem měl být doplněn kritickým zájmem o poměry v jednotlivých skupinách a o jejich vývoj. Pak bude mít společnost větší možnost zabránit nebezpečným excesům, které by případně mohly nastat v souvislosti s radikalizací některých nových náboženských hnutí. Kriticky je třeba sledovat i psychickou manipulaci a varovat před důsledky, které může mít v případě těch, kdo jsou psychicky nebo sociálně oslabeni a kdo jí momentálně nedokáží čelit. Ve vztahu k jednotlivcům – příslušníkům nových náboženských hnutí či jejich dětem – je třeba postupovat v podobném duchu. Vyjádření respektu ke způsobu náboženského života a ke způsobu uplatňování náboženských svobod je nejlepší cestou, jak zmírnit napětí. Je nutné se rozloučit s představou, že je vhodné nebo možné pokoušet se druhého člověka jeho náboženského přesvědčení zbavit. Naopak, pouze respektující atmosféra a přátelský vztah, který překračuje výše zmíněnou hranici mezi „my“ a „oni“, vytvářejí prostředí, v němž je osobnostní a duchovní růst možný. Žádný přímý zásah zvnějšku, ale jenom vnitřní růst může přinést opuštění nekritické závislosti na skupině, černobílého vidění světa a dalších znaků, které většinová společnost chápe jako omezující či škodlivé. Respektující, chápavý a lidsky vřelý vztah umožňuje i vyjádření nesouhlasu a vznik skutečného dialogu mezi rovnoprávnými osobami. Cílem takového dialogu ovšem nesmí být přesvědčit toho druhého, ale umožnit jemu i sobě kontakt s novými myšlenkami a podněty, a tak osobnostní a duchovní růst podnítit a povzbudit. V takovém dialogu je možné upozornit i na výše naznačené zákonitosti psychologie a sociální psychologie, jimž jsou vystaveni všichni členové společnosti, a podnítit tak vznik či obnovení vnitřních mechanismů, které umožňují manipulativním technikám čelit. 8. Vhodným příkladem, ilustrujícím teze tohoto příspěvku, je náboženská společnost svědků Jehovových. V následujících odstavcích je v závorkách uvedeno, k jaké části tohoto příspěvku se popisovaný jev vztahuje. Skupina, již dnes známe pod názvem Náboženská společnost svědkové Jehovovi, vznikla na půdě Spojených států v poslední třetině 19. století jako inovace křesťanského protestantismu. Zakladatel této skupiny nabídl intenzivní, osobní a pečlivé studium Bible pod vlastním vedením a jasnou vizi brzkého a neodvratného zániku tohoto světa, spásy pro poslušné a zavržení nedbajících. (1) Tvrdé odsouzení náboženské praxe tehdejší společnosti, sžíravá kritika
4
církví, autoritářství zakladatele, nové a nedostatečně podložené způsoby interpretace náboženských textů a nakonec bezvýhradné spolehnutí na ohlášené datum konce závěrečné světové bitvy – to vše přivodilo napětí ve vztahu se společností, tehdy ještě téměř výhradně v rámci Spojených států. Výrazem napětí na straně většinové společnosti byl posměch i odkazy na možná nebezpečí. (2) Od svého vzniku až dodnes je společenství svědků Jehovových schopno nabídnout jasný „jízdní řád“ budoucích událostí, a tak zbavit své příslušníky strachu z budoucnosti a nejistoty. Přehledné schéma toho, co přesně je třeba učinit pro vlastní spásu, a možnost aktivního zapojení pomocí intenzivní misie do přípravy této spásy poskytuje naplnění času a smysl života. Vřelé společenství s důrazem na vlastní mravní převahu a výjimečnost, dává příslušníku vědomí vlastní hodnoty a silnou sociální podporu. (3) Po zakladatelově smrti bylo hnutí mnohokrát a různými způsoby radikalizováno – ohlašováním nových závěrečných světových katastrof, odmítáním občanských práv a povinností, přijímáním nových doktrín, namířených proti tradičnímu křesťanství, odmítáním léčebných metod apod. (4) V náboru nových příslušníků i při radikalizaci stávajících příslušníků hraje značnou roli vzbuzování strachu a postupná izolace od blízkých lidí, kteří nejsou členy této náboženské společnosti. Podezření z manipulace také vyvolává zdánlivě přirozená, ve skutečnosti však pečlivě připravená a promyšlená náborová konverzace, v níž jsou příslušníci této náboženské skupiny školeni. (5) Od poslední čtvrtiny 20. století je ale v této organizaci patrný pokles napětí: nejen že nebyly přijaty žádné nové radikalizační doktríny, ale řada z nich byla opuštěna, např. zákaz výkonu náhradní vojenské služby roku 1996. V různých zemích se současní svědkové pokoušejí získat společenské renomé: u nás např. roku 1993 vstupem mezi církve a náboženské společnosti registrované Ministerstvem kultury, odkazy na českou duchovní historii apod. (6.) Pozitivní vývoj Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi – zdá se – vnímá stále větší část české společnosti. Jednou z překážek výrazného snížení napětí je ale stále ještě platná doktrína zákazu transfúze krve, a to i v případě nezletilých dětí. Na tento zákaz česká společnost reaguje velmi citlivě; v posledních letech ale bylo možné zaznamenat signály ze strany vedení svědků Jehovových, že i tato doktrína bude v nejbližší době opuštěna. Pozitivní změny dávají dobrou naději pro vývoj této náboženské společnosti do budoucnosti. Optimistický pohled na celou náboženskou skupinu ovšem nemůže přehlédnout jednotlivce, kteří mohou být stále manipulováni, a to až k extrémnímu případu oběti života odmítnutím dostupné lékařské péče. (7) Zdeněk Vojtíšek Základní česká studijní literatura: Vojtíšek, Z., Encyklopedie náboženských směrů v České republice, Portál, Praha 2004. Dingir, časopis o současné náboženské scéně. Lužný, D., Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997 Abgrall, J.-M., Mechanismus sekt, přeložila Milada Hanáková, Karolinum, Praha 1999. Hassan, S., Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, přeložil Jan Čulík, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1994. Vojtíšek, Z., Netradiční náboženství u nás, Gaudeamus, Hradec Králové 1999. Poznámka: S výjimkou drobných úprav byla tato práce původně (22. 1. 2004) předložena metodikům prevence, studujícím na Pedagogické fakultě UK.
5
