Domácí násilí jako sociálně patologický jev z pohledu trestního práva

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Domácí násilí jako sociálně patologický jev z pohledu trestního práva Právní administrativa v sociální sféře Bakalářská práce

Autor:

Vlastimil KOSINA Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Břeclav

JUDr. Anežka FORSTOVÁ

Duben 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Domácí násilí jako sociálně patologický jev z pohledu trestního práva“ zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Břeclavi dne 15. dubna 2009

Vlastimil KOSINA

2

Děkuji vedoucímu bakalářské práce JUDr. Aneţce Forstové za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

3

ANOTACE Kosina Vlastimil „Domácí násilí jako sociálně patologický jev z pohledu trestního práva“. Bankovní institut Vysoká škola a.s. Praha, 2009. Bakalářská práce je zaměřena na problematiku domácího násilí jako patologického jevu. Jsou zda zpracovány nejběţnější případy a formy domácího násilí, popsány jeho příčiny, osobnost pachatele, i osobnost oběti. V bakalářské práci jsou zpracovány jednotlivá trestně právní ustanovení související s projevy domácího násilí. Nedílnou součástí bakalářské práce jsou strategie postupu policistů Policie České republiky, jakoţ i jejich oprávnění a povinnosti při řešení případů domácího násilí, od fáze prvního kontaktu a přístupu k pachateli i oběti z hlediska policejní taktiky, trestně právních a pedagogicko psychologických postupů. Klíčová slova: Domácí násilí, rodina, oběť, pachatel, patologické jevy, trestně právní ustanovení, postup Policie ČR, oprávnění povinnosti, komunikace.

ANNOTATION „A Domestic Violence as a Social and Pedagogical Phenomenon From the Viewpoint of Criminal Law.“ The thesis surveys the domestic violence as a pathological phenomenon. It compiles the most common occurrences and forms of domestic violence, its causes are described as well as a personality of its culprits and victims. In the thesis there are juridical enactments related to the demonstrations of domestic violence. The inseparable components of the thesis are also strategies of methods of Czech Republic police forces, as well as their competences and duties connected with a solving the cases of domestic violence, from the phase of a first contact and an attitude to a culprit and a victim from the viewpoint of police tactic, juridical and pedagogical and psychological procedures. Key Words: a domestic violence, a family, a victim, a culprit, pathological phenomenons, juridical enactments, methods of Czech Republic police forces, competences, duties, a communication.

4

Obsah Úvod ................................................................................................................................... 7-9 1. Historie rodiny................................................................................................................ 8-14 1.1 Vývoj rodiny v pravěku......................................................................................... 10-11 1.2 Vývoj rodiny ve středověku a na evropském kontinentu ...................................... 11-12 1.3 Vývoj rodiny v 19. století ...................................................................................... 13 1.4 Vývoj rodiny ve 20. století .................................................................................... 13-14 1.5 Dílčí závěr ............................................................................................................. 14 2. Současná rodina, definice rodiny, její znaky, funkce ..................................................... 15-16 2.1 Definice rodiny ...................................................................................................... 15 2.2 Členění rodiny ....................................................................................................... 15 2.3 Základní znaky rodiny ........................................................................................... 16 2.4 Funkce rodiny ........................................................................................................ 16 3. Domácí násilí.................................................................................................................. 17-26 3.1 Pojem domácí násilí .............................................................................................. 17-18 3.2 Charakteristika domácího násilí ............................................................................ 18-19 3.3 Příčiny domácího násilí ......................................................................................... 19-21 3.4 Znaky domácího násilí .......................................................................................... 21 3.5 Proces eskalace domácího násilí ........................................................................... 22 3.6 Formy domácího násilí .......................................................................................... 22-23 3.7 Rizikové faktory podporující vznik domácího násilí ............................................ 23-26 4. Druhy domácího násilí ................................................................................................... 27-36 4.1 Násilí na ţenách .................................................................................................... 27-29 4.2 Násilí na dětech ..................................................................................................... 29-30 4.3 Muţi jako oběti domácího násilí ........................................................................... 30-31 4.4 Senioři jako oběť domácího násilí......................................................................... 31-32 4.5 Zdravotně postiţení a domácí násilí ...................................................................... 33-34 4.6 Pachatel a oběť domácího násilí ............................................................................ 34-35 4.7 Oběť domácího násilí ............................................................................................ 35-36 5. Trestně právní ustanovení .............................................................................................. 37-49 5.1 Nejčastěji páchané trestné činy v rámci domácího násilí ...................................... 37-44 5.2 Speciální ustanovení trestního zákona postihující domácí násilí .......................... 44-46 5.3 Vybraná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., Trestní řád ..................................... 46-47

5

5.4 Vybraná ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ................................. 48-49 6. Oprávnění a povinnosti policie ...................................................................................... 50-54 6.1 Ustanovení zákona o Policii České republiky ....................................................... 50-52 6.2 Přehled některých dalších oprávnění a povinností policistů ................................. 53-54 6.3 Dílčí závěr ............................................................................................................. 54 7. Postup v případech domácího násilí ............................................................................... 55-61 7.1 Úloha policie v případech přijetí domácího násilí ................................................ 55-56 7.2 Postup policistů před příjezdem na místo incidentu domácího násilí ................... 56 7.3 Postup policistů na místě oznámení domácího násilí ............................................ 57-58 7.4 Postup při vyhodnocování hrozby nebezpečného útoku a zvlášť nebezpečných útoků a zvlášť nebezpečných útoků a přítomnosti typických znaků domácího násilí ...................................................................................................................... 58-59 7.5 Zásady komunikace domácího násilí .................................................................... 59 7.6 Bezpečnostní plán pro oběť domácího násilí ........................................................ 60-61 Závěr .................................................................................................................................. 62-64 Seznam použité literatury ................................................................................................ 65-67 Přílohy ............................................................................................................................... 68-70

6

Úvod V poslední době se do popředí zájmu společnosti dostává jev, který se bezprostředně dotýká oblasti rodiny, a který má na rodinu, ale i na celou společnost negativní dopad. Tímto jevem se nazývá fenomén násilí v rodině, v některé literatuře uváděn jako tzv. „domácí násilí“. Domácí násilí se týká násilí mezi partnery, manţeli, patří sem také násilí páchané vůči dětem, starým lidem, zdravotně postiţeným, ale i násilí dětí vůči rodičům. Odehrává se za zavřenými dveřmi domova, tedy tam, kde by se členové rodiny měli cítit nejvíce v bezpečí. Aktéři domácího násilí jsou nebo byli spojeni společným soukromím, sdílí obvykle společně bydliště, finance, okruh známých, společně vychovávají děti. V mnohých případech domácího násilí často oběť ani zpočátku vztahu nepozná, ţe má partner sklony k násilí. Většinou bohuţel platí, ţe jakmile domácí násilí do rodiny a vztahů mezi blízkými vstoupí, setrvává. Jedná se o záleţitost dlouhodobou. Charakteristické pro domácí násilí také je, ţe se opakuje a s kaţdým novým napadením je jeho intenzita vyšší. Nemusí být vyústěním věcných sporů, v podstatě se děje bez jasných a srozumitelných pohnutek. Teprve zátěţové ţivotní situace jako jsou narození dítěte, zvláště nechtěného či postiţeného, ztráta zaměstnání, nemoc nebo osobní neúspěch mohou ukázat skutečný charakter a odlišné reakce agresora a mohou stát na počátku některé z forem domácího násilí na kterémkoliv členu rodiny. Obzvláště smutné jsou případy, kdy jsou objektem týrání, zneuţívání nebo zanedbávání děti. V těchto případech pokud jsou děti svědky násilí či je násilí přímo pácháno na nich, provází je následky celí ţivot. Dopad tohoto násilí na dítě můţe být rozsáhlý. Můţe proţívat řadu vývojových poruch, které se mohou projevit v jeho chování a poznamenat jej do dalšího ţivota. Dítě si během svého vývoje osvojuje různé vzorce chování. Setká-li se doma s násilím, bude se v dospělosti pravděpodobně chovat také násilně. Násilí v rodině má transgenerační charakter tj. ti, kteří se ve svém dětství setkávali s jakoukoli formou domácího násilí, budou ve své rodině také uplatňovat násilí. Násilí v rodině je velmi rozšířeným jevem v kaţdé společnosti, jde o sociálně patologický jev rozšířený po celém světě. Nacházíme ho ve všech kulturách, ve všech zeměpisných pásmech, ve společnostech primitivních, jakoţ i ve společnostech vyspělých. Není to však pouze problém současnosti, ale prolíná se celou dlouhou historií lidstva. Z tohoto velmi stručného výčtu rozšíření a popisu domácího násilí vyplývá, ţe existuje i v naší republice, a existovalo u nás také v době minulé. Pouze se mu nevěnovala patřičná pozornost, nebyla mu věnována publicita v médiích, dá se to označit aţ za společenskou lhostejnost okolí k domácímu násilí. 7

Problematika násilí, které probíhá v rodině byla poněkud opomíjeným tématem. Obecně je násilí v rodině odsuzováno jiţ dlouho, ale jen málo případů se dostává skutečně před soud. Značná část společnosti totiţ stále vnímá násilí uvnitř rodiny spíše jako soukromou věc, ve které se člověk můţe jen stěţí orientovat, a proto učiní lépe, kdyţ se nebude do případu vůbec vměšovat. Moderní rodina je povaţována za soukromou instituci. S narůstající mírou soukromí se úměrně sniţuje společenská kontrola. V izolaci tak mohou nabývat na důleţitosti rodinná pravidla a zároveň můţe docházet k jejich deformaci na úkor potřeb jednotlivých členů rodinného kruhu. Avšak jinak se projevuje rodina na veřejnosti a jinak v soukromí. Problematika domácího násilí jako téma mé bakalářské práce mě zaujala proto, ţe se jedná o velmi aktuální problém, se kterým se setkávám čím dál častěji v médiích, ale i ve svém okolí, protoţe se jedná o problém celospolečenský. Dále proto, ţe přímo mohu na tento problém pohlíţet, jako policista, který se setkává s tímto jevem ve své praxi. Dalším neméně důleţitým důvodem, proč jsem se rozhodl věnovat tomuto tématu je to, ţe osoby, které jsou mně v současnosti blízké se ve svém reálném ţivotě s určitými formami domácím násilí setkaly, jak se lidově říká „proţili si ho na vlastní kůţi“. Zvykli jsme si na projevy násilí jako na součást našeho ţivota. Je skutečností, ţe současná doba je provázena vyšší mírou agresivity nejen mezi cizími lidmi navzájem, ale bohuţel i mezi nejbliţšími lidmi v kruhu rodinném. O násilí mezi lidmi se téměř kaţdodenně dozvídáme z médií. Asi kaţdý z nás se s projevem domácího násilí setkal buď osobně nebo ve svém okolí. Veřejnost se však k tomuto problému staví různě. Část populace tento problém povaţuje nejen za problém rodiny, ale za problém celé společnosti. Odbornou veřejností je jiţ klasifikován jako alarmující patologický jev současné společnosti. Část veřejnosti jej přesto označuje za ryze rodinnou záleţitost, kterou si rodina musí vyřešit sama. Opak je však pravdou. Toto je prostý výčet skutečností proč se věnuji tématu „domácího násilí“. Cílem mé bakalářské práce bude podání, i kdyţ s ohledem na rozsáhlost tématu zcela ne jistě vyčerpávající pohled na zmíněný problém domácího násilí. Rozeberu stručně jednotlivé znaky, formy, druhy a charakteristiky domácího násilí. Dále povaţuji za nutné alespoň ve zkratce vymezit pojem rodina, její funkce, ale i její historii v jednotlivých vývojových obdobích od starověku po současnost a s tím související změny v postavení jednotlivých členů rodiny, jejich sociálních rolí a jejich vzájemných vztahů. Zaměřím se na jednotlivá ustanovení paragrafů, které se nejčastěji vyskytují ve vztahu k domácímu násilí, a to z pohledu trestního práva, dále pak přestupkového zákona, ale i problematiky práv a povinností příslušníků Policie ČR při působení v oblasti této trestné činnosti. V této části práce budu hledat odpovědi 8

na otázky: „Jaká zákonná ustanovení řeší otázku domácího násilí? Jaká jsou oprávnění příslušníků polici České republiky? V jakém předpise mají oporu“? Popíši metodiku a právní úpravu postupu příslušníků Policie v případech domácího násilí. Hlavní metodou při zpracování bakalářské práce bude analýza zákonných ustanovení řešících problém domácího násilí, tj. rozbor nejdůleţitějších právních ustanovení dostupných materiálů – odborné literatury, publikací zabývajících se problematikou domácího násilí a dalších pramenů. Výsledkem

takto provedené analýzy pak bude logické a deduktivní

vyvození závěrů. Práce si dává také za cíl přivést čtenáře k zamyšlení nad tímto velmi závaţným jevem ve společnosti a k posílení odhodlání při řešení situace u těch, kterých se domácí násilí týká. Vinou nedostatečného zájmu veřejnosti se rekrutují další noví násilníci a ti se stávající nejsou patřičně stíháni v důsledku různých okolností, coţ jim umoţňuje pokračovat

v páchání

dalšího násilí. Ne lhostejností, ale především větší všímavostí ve svém okolí můţe kaţdý z nás přispět k odstranění často i tragických konců. Zamyslet se nad problémem v souvislosti s postojem veřejnosti by měli i pracovníci příslušných institucí, na které se oběť ve své svízelné situaci obrací jako první instanci, a od které očekává pomoc a pochopení. Ne vţdy profesionálním přístupem odrazují oběti v ohlášení násilí a ty nadále setrvávají ve své nelehké situaci, přičemţ se řetězec násilí opakuje.

9

1. Historie rodiny Dříve, neţ se dostanu k podrobné definici domácího násilí a jeho pojmenování, poukáţu na to, ţe je třeba si uvědomit to, ţe domácí násilí se odehrává v rodině, v domácnosti, odtud tedy název „domácí násilí“. Proto jsem se rozhodl pokusit, úvodem mé bakalářské práce o stručné vystihnutí důleţitých změn v jednotlivých etapách vývoje lidstva, z pohledu na rodinu od jejího prvopočátku, aţ do současnosti, neboť se domnívám, ţe to pomůţe k ucelenějšímu pohledu na daný problém. V této části, zcela jistě neobsáhnu celou historii vývoje rodiny. Chceme-li postihnout vývoj rodiny, vývojové změny v postavení jednotlivých příslušníků, je potřeba se ohlédnout hluboko do minulosti. V rodině hrálo vţdy nejdůleţitější úlohu postavení muţe, ţeny a dětí ve společnosti. Rodina je základní jednotka společnosti existuje po celou dobu existence lidstva v podobě různých sociálních útvarů, její obraz je neustále přetvářen vývojovými etapami, kterými společnost prochází.

1.1

Vývoj rodiny v pravěku a starověku

Určitá forma rodinného společenství se objevuje od dob pravěku, kdy jedině společné souţití ve skupině – tlupě, pomohlo přeţít a zajistit pokračování rodu. Je téměř jisté, ţe naši předkové v období pravěku ţili v příbuzenských společenstvích a ţivili se lovem a sběrem plodů. Tradiční role muţe spočívala v obstarávání obţivy a ochránce rodu, role ţeny v péči o potomky. Toto postavení v rámci tehdejší rodiny a jejich role byly předurčeny jejich somatickými vlastnostmi, kterými je příroda víceméně vybavila. Toto lze snad povaţovat za jediné období v historii lidstva, kdy ţena měla výsostné postavení ve společnosti, tzv. období „matriarchátu“, tj. vláda matky respektive ţeny. Ţena měla v daném společenství nedotknutelnou pozici, spojenou např. s rolí přivádět na svět nové potomky, roli kdy ţena zaujímala významnější postavení neţ pozdější postavení muţe, takové postavení, které nemělo v pozdější historii vývoje společnosti obdoby. Další zásadní vývoj přinesl rozvoj hospodářství spolu se vzrůstající vyspělostí vědomostí, spojenou s větší potřebou nástrojů, ale také zbraní, a v důsledku toho zapříčinění významnějšího postavení muţe, který se dostává do popředí. Nastává období „patriarchátu“, s tím související změna postavení příslušníků v rodině.

10

Starověká společnost byla jiţ zcela zaloţena na principu patriarchálního modelu, ve své podstatě odráţela společnost Řeků a Římanů, která nejvíce ovlivnila vývoj v Evropě a jejíţ vztah se promítnul do středověkých a pozdějších názorů evropské společnosti. Dominantní postavení muţe v rodině stavělo ţenu do pozice sluţky, ona a děti, byly povaţovány za muţův majetek. Muţ rozhodoval nejen o ţivotě svých dětí, ale i často o ţivotě své ţeny. Typickým příkladem je antická Sparta. Zvláštností postavení ţen ve Spartě spočívá v tom, ţe ţeny ţily odděleně od muţů. Rovněţ jim nebylo dovoleno účastnit se veřejného ţivota. Hlavním úkol spartské ţeny spočíval v rození zdatných potomků. Na základě toho poţadavku byla nejen pro chlapce, ale stejně i pro dívky stanovena přísná výchova, především co se týká tělesné zdatnosti. Panovalo přesvědčení, ţe má-li ţena rodit zdatné děti, musí být sama zdatná. Patřila sem ale i likvidace slabých, nemocných a přebytečných dětí, o které rozhodoval muţ.1 K zlepšení postavení ţen dochází ve starém Římě, kdy byla rodina prohlášena za základní jednotku společnosti a v této návaznosti byla ţena společensky váţena. O všeobecné úctě Římanů k ţenám svědčí řada ţenských postav v římských dějinách. Na rozdíl od ţen v klasickém Řecku se římské ţeny účastnily veřejného ţivota a prosazovaly se i v politickém ţivotě.

1.2 Vývoj rodiny ve středověku na evropském kontinentu Pohled na ţeny evropského středověku se odvíjel a navazoval na vzory řeckých a římských filozofů, které měly na evropské křesťanské myslitele obrovský vliv, i kdyţ byly jiţ ovlivňovány novodobými keltskými vlivy. Ve 4. století před Kristem největší filosof starověku Aristoteles tvrdil, ţe „muž má od přírody převahu nad ženou a žena je mu podřízena“. V 1. století před Kristem v podobném směru římský politik a řečník Cicero tvrdil, ţe „žena v důsledku slabého ducha není schopna samostatného myšlení, a proto musí žít v poručnictví muže“. Toto tvrzení posiluje ve 3. století po Kristu i římský právník Ulpianus, který ještě přidává tvrzení o „neschopnosti ženy orientovat se v obchodních záležitostech“. 2

1

BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých ţen v první polovině 20. století, 1 vyd. Olomouc:

Univerzita Palackého, 2001, str. 26 2

LENDEROVÁ, M. et al. Eva nejen v ráji/Ţena v Čechách od středověku do 19. století, 1. vyd. Praha:

Karolinum, 2002, str. 13-14

11

Do popředí se postupně začíná prosazovat křesťanství jako nejvlivnější ideologie evropského středověku, výrazně zasahovalo do ţivota rodiny a určovalo pravidla rodinného souţití, ţádalo především trvalý manţelský svazek. Manţelství měla být celoţivotním naplněním, ţeny se v něm měly podřídit muţům a muţi zase neměli svým ţenám ubliţovat. Trvalo vedoucí postavení muţe a podřízenost ţeny, příkladem toho bylo, ţe veškerý majetek byl ve vlastnictví muţe a dědictví bylo moţné jen v muţské linii. Ke konci středověku docházelo, zvláště ve městech, k oddělování společného souţití se staršími generacemi.3 Středověké ţeny byly zcela vyloučené z veřejného ţivota. Bití ţen ve středověku bylo muţi povaţováno za běţnou formu tzv. výchovy k nápravě, závisející pouze na vůli muţe, jak o tom svědčí historické prameny. Tyto uvádějí, ţe fyzickému napadání v této době byly vystaveny ţeny ze všech společenských skupin. Otázkou zůstává jak nutná taková „výchova“ byla a kde začínala hranice týrání a hrubého zacházení. Jako ilustrativní příklad uvedu: „Jeden z mnoha případů z roku 1380, který je uvedený ve známém Vizitačním protokolu pražského arcijáhena z let 1379-1382. Podle něho měšťan Starého Města pražského Mařík, řečený Menkas, měl hodnou ženu, díky které získal majetek. Přesto ji každodenně bil a vyhrožoval smrtí. Nakonec ji tak ublížil, že sotva dýchala a přijala poslední pomazání“. 4 Negativní obraz ţeny v této době posilovali někteří církevní hodnostáři ještě radikálnějšími názory, kteří povaţovali ţenu za méněcennou a podřadnou bytost, zatíţenou těţkým hříchem,5 které vyústily v následné pronásledování ţen, v tzv. „čarodějnických procesech“. Tento druh násilí sice nepatří do kategorie domácího násilí, přesto však vyjadřuje nadřazenost silnější skupiny vůči skupině slabší, tj. „muţi versus ţeny“. Rodina se v průběhu středověku měnila tak, jak se měnila celá společnost. Ţeny stále více usilovaly o posílení svého postavení, jak ve společnosti, tak i uvnitř rodiny i přes stále trvající převládající protichůdný postoj muţů. Příkladem je definice anglického esejisty Richarda Steele: „Žena je dcera, sestra, družka a matka, pouhý přívěsek lidské rasy“.6

3

Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha: SLON, 1993, str. 19-20

4

Lenderová, M. et al. Eva nejen v ráji/Ţena v Čechách od středověku do 19. století, 1. vyd. Praha: Karolinum,

2002 , str. 25 5

Upřesnění: podle náboţenského výkladu Eva svou neposlušností zatratila svět

6

LENDEROVÁ, M. K hříchu a modlitbě/Ţena v minulém století, 1. vyd. Praha: Mladá fronta 1999, str. 229

12

1.3

Vývoj rodiny v 19. století

Průmyslová revoluce změnila podstatným způsobem ţivot všem. Postupně přenesla pracovní místo z rodiny do továrny. Muţ přestal být jediným ţivitelem rodiny, rostl počet ţen podílejících se na ekonomickém zabezpečení rodiny. Prestiţ muţe začínala klesat a rozdíly mezi muţi a ţenami se vyrovnávaly. Nový způsob ţivota výrazně zasáhl do všech vrstev obyvatelstva. Hlavně ţivot mnohých venkovských rodin se změnil. Ţeny byly nuceny stále častěji se zapojovat do pracovního procesu pro vylepšení ekonomické situace rodiny. Rodiny se z venkova přestěhovávaly za prací do měst, kde se musely přizpůsobit městskému způsobu ţivota. Tyto náročné změny působily značné potíţe fyzického i psychického charakteru. Nadměrné pracovní zatíţení a z toho pramenící fyzická vyčerpanost měla za následek někdy aţ nezvladatelné situace. Je přirozené, ţe ţeny pomalu začínaly docházet k poznání, ţe tradiční zachované přístupy k ţenám jsou velmi nespravedlivé a nedostatečně oceňované. Byly přesvědčeny, ţe ţeny mají stejné schopnosti jako muţi, a proto neviděli důvod, proč by měly mít jiné podmínky neţ muţi, uvědomily si své postavení a své problémy jak v rodině, tak ve společnosti. V důsledku toho dochází ke vzniku „feministického hnutí“, zakládání nejrůznějších ţenských spolků, kterými začalo pozvolné prosazování ţen ve společnosti. Nastává doba „emancipačního hnutí žen“. S tím související střet názorových pohledů na ţivot, na společenské postavení muţského a ţenského pokolení té doby.

1.4

Vývoj rodiny v 20. století

Předešlé kapitoly nám umoţnily nahlédnout do ţivota ţen a rodin vzdálenější minulosti. Minulé století patřilo jiţ našim prarodičům. Patriarchální rodina jiţ pomalu spěla k rozpadu. Nastupující nová generace ţen prosazovala své poţadavky jiţ mnohem větší razancí. Ústava z roku 1920 sice formálně zaručovala rovnoprávnost s muţi, ale skutečnost byla jiná. Změny, které si ţeny vydobyly, jim umoţnily určitý další posun v jejich postavení, přesto je však stále nepovaţovaly za dostačující. Získaly volební právo, pronikly takřka do všech profesí, mohly studovat, začaly pracovat v průmyslu. Dosáhly toho, ţe se konečně vymanily z předsudků, které jim přisuzovaly pouze místo „u sporáku“. Jejich pracovní podmínky však byly ve srovnání s muţi stále horší. V důsledku toho začaly intenzívně ţádat o stejné podmínky pro práci, jako měli muţi. V této situaci lze předpokládat i vznik konfliktů a partnerských sporů při prosazování rovnoprávného postavení muţů a ţen, a v této souvislosti 13

spojenou s přemírou zátěţe mělo za následek růst napětí v rodině. Jejich úsilí byl také první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ve svém díle Otázka sociální se zabývá ţenskou i muţskou problematikou. Jeho tvrzení, ţe „Otázka ženská - je otázkou mužskou, otázka mužská - je otázkou ženskou“, platí dodnes.7 Velkým příznivcem a podporovatelem ţen v Další vývojová etapa společnosti, období socialismu, postavení ţeny příliš dopředu neposunula. Ţivot ţen se výrazně nezměnil. Důsledkem vysoké zaměstnanosti ţen byl úbytek času věnovaného rodině a určeného pro výchovu dětí, která byla více přesunuta na jesle, školy a druţiny. Teprve společenské změny koncem 20. století umoţnily ţenám další posun v jejich postavení, jak ve společnosti tak v rodině. Nové moţnosti nabízely ţenám široké spektrum seberealizace a společenského uplatnění. Některé ţeny jejich nové aktivity zcela pohltily a zájem o rodinu se posunul mimo jejich zájem. To se zcela jistě odrazilo v péči o domácnost, v nedostatku času věnovaného dětem a času určenému pro společné zájmy rodiny.

1.5

Dílčí závěr

Z předchozích kapitol vyplývá, ţe postavení ţeny v rodině se v průběhu jednotlivých vývojových etap do určité míry měnilo v závislosti na vývoji společnosti. Dlouhodobé vývojové změny byly ovlivňované politickými, společenskými a především církevními postoji, od kterých se odvíjela i sociální role ţeny. Nastavené společenské poměry a postoj církve umoţňovaly muţům často hrubé zacházení s jejich ţenami v rámci umravňovaní, chovala-li se ţena jinak neţ tehdejší mravy nařizovaly. Z uvedeného vyplývá, ţe společnost do jisté míry násilí v podobě bití v rodině tolerovala a dokonce doporučovala pro řešení rodinných problémů pouţívání “jen prutů či klacků, nikoliv ţelezných předmětů“. Ţeny byly téměř vţdy brány jako druhořadé. V některých náboţenstvích a kulturách zůstává i v dnešní době ţena jako předmět obchodu, rodiče určují nastávajícího muţe, rodina rozhoduje o provedení obřízky i za cenu ohroţení jejich zdraví, ale i ţivota. Vývoj během emancipačního procesu přinesl řadu změn v postavení ţeny, mimo jiné odstranění úplné závislosti na muţi. Odrazil se uvědomění si ţen svých vlastních hodnot. Nastartovaný vývoj pak přinášel další nové změny v ţivotě rodin. Ukázalo se, ţe veškeré změny se rovněţ dotkly i sociální pozice muţů. Je zřejmé, ţe muţi sice novou pozici přijali, ale zcela se s ní neztotoţnili. 7

Lenderová, M. K hříchu a modlitbě/Ţena v minulém století, 1. vyd. Praha: Mladá fronta 1999, str. 229

14

2. Současná rodina, definice rodiny, její znaky, funkce Rodina je základní společenskou jednotkou i z důvodů zajišťování dalších neţ pouze materiálních potřeb svým členům. Jsou to především potřeby vazbové, které mají silný emocionální akcent. Kvalita vazeb mezi členy rodiny určuje další rozvoj těchto interaktivních vztahů nejen k sobě navzájem, ale i ve vztahu k vnějšímu světu a ovlivňuje další chování ostatních členů rodiny. Důleţitost rodiny dokumentuje i vyhlášení roku 1994 Mezinárodním rokem rodiny.

2.1

Definice rodiny

Rodina je základní sociální skupinou. Vzhledem k tomu, ţe jejím základem jsou dva významné společenské vztahy – manţelství a příbuzenství – je také sociální skupinou specifickou. Rodinou se zpravidla rozumí společenství lidí, svazek dvou rovnoprávných partnerů, malá sociální skupina či buňka, společenská jednotka, která vzniká na základě manţelského a pokrevního svazku a představuje komplex specifických vztahů mezi muţem a ţenou, mezi rodiči a dětmi, rodinou a společností.

2.2

Členění rodiny

-

nukleární – rodiče a děti

-

rozšířená – rodiče a děti a další příbuzenstvo

-

orientační – kde se člověk narodí

-

prokreační – kterou si sám zakládá

-

úplná, neúplná, doplněná (jeden z rodičů není biologický rodič)

15

2.3

Základní znaky rodiny

Mezi základní znaky patří:

-

Rodina je společensky uznaný způsob trvalého souţití lidí a trvalého pohlavního styku.

-

Členové rodiny jsou spojeni institucionálně zakotveným svazkem manţelství, pokrevností nebo adopce a jsou označeny názvy vyjadřující vztahy příbuzenské.

-

Členové rodiny obvykle bydlí pod jednou střechou a spolupracují mezi sebou v rámci společensky uznané dělby rolí, přičemţ nejdůleţitějším předmětem této spolupráce je výţiva a výchova dětí.

2.4 -

Funkce rodiny

biologicko reprodukční (erotická) – Je základní, univerzální a podstatnou funkcí rodiny,

spočívá v zajišťování reprodukce lidského rodu, v regulaci pohlavního ţivota, vytváření podmínek pro zdravý biologický rozvoj členů rodiny, zejména dětí, svobodné rozhodnutí o počtu dětí, zdravá výţiva dětí apod.

-

ekonomicko-zabezpečovací – Prezentuje podíl členů na společenském výrobním procesu a

zabezpečování hmotných podmínek a potřeb členů rodiny, rodiče nesou odpovědnost za materiální zajištění svých dětí.

-

emociální funkce – Se zakládá na intenzivní citové vazbě mezi členy rodiny, rodinné

prostředí má být láskyplné a naplněné ţivotním optimismem. Emociální funkce rodiny je spolu s výchovnou funkcí často součástí široce pojaté socializační funkce.

-

výchovná funkce – Znamená cílevědomé, záměrné a dlouhodobé působení rodiny na své

členy, zejména děti, v souladu s jejich individuálními potřebami a společenskými zájmy tak, ţe dochází k jejich všestrannému formování, které má adaptační a anticipační charakter. Zásadní význam v socializačním procesu jedince má skutečnost, jak se rodině podaří plnit funkce. Zde se potom hovoří o rodině funkční (plní všechny funkce), afunkční (dochází občas k poruchám některých funkcí, ale rodina je řeší a je schopna je řešit. Tyto poruchy nenarušují váţněji ţivot rodiny a zásadně negativně neovlivňují vývoj dítěte) a o rodině dysfunkční (dochází k váţným poruchám, rozkladu rodiny, zásadně je narušován socializační proces dítěte).

16

3. Domácí násilí Sféra domácnosti a domácích prací bývá oblastí, kde často vznikají a také se odehrávají konflikty. Této problematice nebyla do nedávna v naší společnosti věnována dostatečná pozornost. Násilí v rodině se povaţovalo vţdy za soukromou záleţitost rodiny. V posledních letech se stává hlavním bodem jednání zabývajících se „domácím násilím“. Tento uvedený negativní jev bezprostředně ovlivňující vnitřní oblast rodiny se týká celé společnosti. O problematice domácího násilí se v současnosti diskutuje na všech úrovních, jak v rámci vnitrostátní politiky, tak na evropské i celosvětové úrovni. Společnost si začíná uvědomovat nebezpečnost nárůstu případů domácího násilí a také nezbytnou součinnost všech zainteresovaných institucí. Z hlediska četnosti výskytu je jiţ povaţováno za alarmující společenský problém.

3.1

Pojem domácí násilí

Velmi rozšířenou a současně nejméně kontrolovanou formou násilí je násilí páchané v rodině. Psychology je obvykle definováno jako jakýkoliv projev fyzického, psychického nebo sexuálního násilí. Jednoznačně jej definovat není jednoduché. Samotné označení pojmu napovídá, ţe se jedná o násilí, které je pácháno za dveřmi domu nebo bytu. Pro tento druh násilí se nejčastěji pouţívá termínů „domácí násilí“ (překlad anglického termínu „domestic violence“). Někteří odborníci na problematiku domácího násilí (např. německý kriminolog H. J. Schneider) konstatují, „ţe se jedná nejen o problém nejméně kontrolovatelný, ale také nejvíce podceňovaný, a to co do jeho početnosti a závaţnosti“. Domácí násilí v sobě zahrnuje všechny projevy fyzického, sexuálního i psychického násilí, jenţ je pácháno mezi jednotlivými členy rodiny, kteří jsou na sobě závislí nejen citově, ale i ekonomicky a sociálně. Vyskytuje se v rodinách různého sociálního postavení, nezávisle na věku, vzdělání, ţivotním stylu, ekonomické situaci, národnosti, etnické příslušnosti. V naprosté většině se jedná o násilí páchané muţem, resp. muţi na ţenách, zejména na manţelkách, druţkách a partnerkách. Částečně se jedná i o násilí páchané na dětech, je zaznamenán strmý nárůst týraných dětí, ale i prarodičích (starých handicapovaných lidech). Také mezi sourozenci vznikají velmi intenzivní, násilné konflikty. Dokonce není neobvyklé ani násilí ţeny vůči muţi. Ve všech těchto případech dochází k násilí, aniţ by okolí cokoliv pozorovalo. 17

Opakovanost, dlouhodobost a téměř kaţdodenní přítomnost jsou charakteristickými rysy domácího násilí. Jedná se o takový vzorec chování, kdy jedna osoba uţívá donucovacího chování, aby ovládla osobu jinou či osoby jiné, toto agresivní chování vychází z neschopnosti řešit partnerské problémy jinou formou. Agresivním chováním chce jeden z partnerů druhému úmyslně ublíţit, způsobit mu tělesnou či duševní bolest, nebo ho touto cestou ovládat a podmanit. Pouţití své fyzické převahy, jako způsob řešení konfliktů, povaţují někteří muţi i v současné době za přirozené sjednávání nápravy ve vztahu a značná část těchto muţů si tento způsob jako metody řešení konfliktů přinesla ze své původní rodiny. Podoby násilí páchaného v rodině jsou velmi rozmanité a výčet lze uvést pouze demonstrativní. Jedná se zejména o kruté nadávky, poniţující uráţky, stálé kritizování, podrývání sebedůvěry, zesměšňování, omezování osobní svobody, ekonomické vydírání, vyhroţování tělesným ublíţením aţ po přímé tělesné ubliţování a dokonce někdy končí aţ v okamţiku usmrcení jedné z osob. Projevy domácího násilí bývají z počátku nenápadné, postupně se stupňují a nabírají na intenzitě. Domácí násilí, pokud se včas nerozpozná, se postupem času stává častější a krutější.

3.2

Charakteristika domácího násilí

Specifickým rysem domácího násilí je jeho dlouhodobost, opakovanost, zvyšování intenzity a kaţdodenní přítomnost. Tím, ţe se začátek násilí objevuje pozvolně a nenápadně , zůstávají jeho příznaky obvykle dlouhou dobu bez povšimnutí. Domácí násilí je činnost vědomá a má vţdy svoji historii. Často začíná velmi nenápadně (psychickým znevaţováním, kontrolou, izolací, poniţováním), takţe si oběť jeho prvních příznaků často ani nevšimne. Navíc se odehrává v domácí prostředí „beze svědků“, mezi lidmi, kteří k sobě mají či měli blízký vztah. Začíná opakujícími se útoky proti lidské důstojnosti, získává na intenzitě. K domácímu násilí navíc nedochází neustále, střídají se období násilí a relativního klidu. V násilném vztahu se totiţ projevují tři faktory: láska, naděje (ţe se vše v lepší obrátí, ţe se partner změní apod.) a strach. Cyklus domácího násilí, v němţ se střídá období „líbánek“, vzrůstající intenzita konfliktu a „usmiřování“, se tak stále opakuje, navíc se stupňující tendencí. Dalším rysem je fakt, ţe pachatel neopouští místo činu, protoţe neočekává, ţe by byl za svoje násilnické chování potrestán nebo odsouzen a dokonce se necítí ani vinen. Snaha pachatele domácího násilí je tímto agresivním jednáním získat moc nad obětí. Od běţného násilí se liší tím, ţe je násilím ve vztahu osob a vytváří se zde vztah závislosti oběti na pachateli.

18

Neopomenutelným faktem u tohoto delikventního jednání je mnohdy přítomnost dětí, coţ můţe mít velmi negativní vliv na jejich další vývoj. Je zde hrozba nebezpečí, ţe si dítě vytvoří na základě svých proţitků názor, ţe násilím je moţno prosazovat své názory a řešit problémy. A dále se můţe i negativně projevit na samotné dětské psychice. Domácí násilí se vyskytuje ve všech společenských vrstvách a netýká se pouze rodin na nízké sociální úrovni, i kdyţ v těchto rodinách se vyskytuje častěji. Násilí můţe začít kdykoliv. Násilí se projevuje obvykle v cyklu, který má následující fáze: -

spouštěcí fáze – Lidé obvykle jednají více či méně klidným způsobem nebo o to alespoň usilují, agrese zpravidla souvisí s nezvyklými negativními podněty.

-

eskalační fáze – Jednání budoucího agresora se vychyluje z normy, reakce jsou nepřiměřené, oběť není v této fázi na útok připravena a reaguje nepromyšleně.

-

krizová fáze – Agresor je fyzicky, citově i psychicky vzrušen, přestává se ovládat, stačí nepatrný podnět k tomu, aby protějšek napadl.

-

fáze uklidnění – Vztek opadá, člověk se cítí zaskočen tím, co se stalo, přehrává si děj a sám tomu často nechce věřit.

-

fáze postkrizové deprese – Rozrušení, pocit úzkosti a viny, zoufalství, někdy je typickým projevem zdůvodňování nezdůvodnitelného, jindy se objevují prosby o odpuštění.8

Odborníci, kteří se zabývají násilím na ţenách, popisují cyklus narůstání napětí před vlastním aktem násilí. Jedná se o konkrétní projevy v chování ţeny, které se muţi mohou jevit jako provokativní, a které ho uvádí do nejisté pozice, kdy neví jak se má chovat a jak reagovat. Velmi záleţí na povahových vlastnostech a vrozené dávce agrese, kterou je schopen za normálních okolností ovládat. Jest-li ţe se dostane do situací, které nemůţe přijmout nebo se s nimi není schopen ztotoţnit, pak často volí násilné jednání. Jest-li ţe ţena ve svých projevech pokračuje, můţe opět muţe vyprovokovat a tak opětovně dojít k opakovanému násilí.9

3.3

Příčiny domácího násilí

V souvislosti s otázkami o příčinách domácího násilí existuje v odborné literatuře, a to především z oblasti psychologie a sociologie, ale i jiných oborů, odpověď ve formě celé řady 8

Koubková, E., Vitoušová, P. Informační leták - Bílý kruh bezpečí, 1995

9

Gjuričová, Š., Kocourková, J. Podoby násilí v rodině, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000, str. 79

19

studií. Odbornými pracovišti a občanskými sdruţeními jsou rovněţ zveřejňovány výsledky nejrůznějších průzkumů a anket. Nejvíce se hovoří o těchto příčinách: -

osobnostních – Odráţí se v nich individuální charakteristické vlastnosti osobnosti pachatele, kdy můţe jít o patologickou bytost, např. chorobná ţárlivost aj. Charakterové rysy do jisté míry ovlivňují dědičné faktory. Důleţitou roli zde mohou hrát negativní zkušenosti z jejich vlastního dětství, z větší části jsou to vlivy prostředí, zejména naučené, odpozorované chování v raném dětství, jehoţ vzorem je v první fázi ţivota člověka rodina, vztahy v rodině a rodinná atmosféra. Jednotlivé sociální role členů rodiny a jejich chování se stávají modelem pro příští osobnost dítěte. Agresivnímu chování se člověk učí, osvojuje si je. Harmonické prostředí pozitivně ovlivňuje jeho formování. Jestliţe

je

prostředí rodiny narušené a disharmonické, pak takové prostředí negativně ovlivňuje vývoj dítěte. Agrese v rodině mimo jiné narušuje i sousedské vztahy (rušení nočního klidu, ničení majetku apod.), mohou se zde projevit i následky úrazů, které mohou sníţit pachatelovo společenské postavení v důsledku invalidity apod. Podstatnou úlohu lze přičíst i nadměrné konzumaci alkoholu nebo jiných návykových látek. Pachatelé násilí často jako příčinu svého násilného a agresivního jednání udávají konzumaci alkoholu a drog, a tímto ho omlouvají a pouţívají ji na účelovou obhajobu tohoto svého deviantního jednání. Tyto látky mohou působit jako spouštěč, nikoliv být příčinou. -

celospolečenských – Převládá názor ve společnosti, ţe manţelství je zaloţeno na dominaci a nadvládě muţe nad ţenou. Jestliţe společnost násilí neodsuzuje, nepřímo je podporuje.

-

lokálních - Společenské změny přináší ekonomické a jiné problémy, mohou jimi být ztráta zaměstnání muţe, přechod zatíţení na ţenu jako ţivitelku rodiny, popřípadě oboustranná dočasná nezaměstnanost, nedostatek volného času pro rodinu, nízká vzdělanost, nízký příjem apod., mění se klasický model rodiny.

-

rodinných – Které vyplývají ze samotné podstaty ţivota rodiny. Zde můţeme hovořit o víře pachatele ve vlastní právo ovlivňování, a tím i ovládání ostatních členů rodiny. Tyto uvedené oblasti příčin domácího násilí spolu do jisté míry souvisí, jsou v určitém ohledu ve vzájemné vazbě dlouhodobé a postupné změny v rodině, ekonomické a sociální problémy rodiny, jinými slovy nezvládnuté nově se utvářející rodinné prostředí můţe být jednou z příčin, která u psychicky narušeného jedince vyvolá neţádoucí reakci na vzniklou situaci, tedy agresi. Velkou roli hraje soukromí rodiny (násilí se odehrává za zavřenými dveřmi), kdy toto jednání je tedy privátní záleţitostí rodiny, protoţe je skryto

20

před zraky ostatních členů společnosti, s čímţ pachatel počítá. Rovněţ neopomenutelná úloha připadá na skutečnost, ţe členové rodiny se velmi dobře znají, mají k sobě blízký vztah a dokáţou odhadnout reakci na kaţdou situaci.

3.4

Znaky domácího násilí

Domácí násilí snadno identifikujeme podle těchto znaků:

-

opakování násilí a dlouhodobost - Domácí násilí není ojedinělí a jednorázový incident, byť se závaţnými následky, domácí násilí má svou historii, dochází k němu opakovaně, projevy domácího násilí přetrvávají i ve velmi dlouhých časových intervalech několika let, mohou zůstat po mnoho let skryté v soukromí a skončit rodinnou tragédií, nebezpečnost spočívá v opakování a dlouhodobosti.

-

eskalace (vzrůstající intenzita násilí) – Domácí násilí začíná opakujícími se útoky proti lidské důstojnosti, k nim se postupně přidávají útoky proti zdraví a v konečném stádiu přejde v útoky proti lidskému ţivotu, v násilném vztahu se střídají fáze klidu, agrese a usmiřování, s rozvojem násilí se zmenšují fáze klidu a prodluţují se a stávají se častějšími fáze agrese.

-

místo spáchání (soukromí jako místo činu) – Pachatel na svou oběť útočí v místech, kam nedosahuje veřejná kontrola a zpravidla beze svědků, nejčastěji v soukromí bytu, domu či jinde.

-

uplatnění moci a kontroly – Postavení pachatele a oběti je nerovné a jejich role se v průběhu opakovaných incidentů nemění, pachatel uplatňuje kontrolu nad kaţdodenním ţivotem oběti zejména v oblasti jejich sociálních kontaktů a v oblasti ekonomické, domácí násilí není spor, hádka nebo rvačka, tedy události, při kterých je postavení obou stran incidentu stejné.

-

blízkost osob (vzájemná provázanost oběti a pachatele) - Pachatel i oběť jsou nebo si byli vzájemně blízké a důvěrné osoby. K domácímu násilí dochází uvnitř reálného partnerského vztahu mezi muţem a ţenou (manţelství nebo jiný podobný déle trvající vztah) nebo u mezigeneračního vztahu mezi rodiči a dětmi či prarodiči ţijícími ve společném obývaném bytě.

21

3.5

Proces eskalace domácího násilí

Proces eskalace v rodině má obvykle čtyři na sebe navazující fáze: -

1. fáze – Útočník prvotním násilným aktem zjišťuje, jak oběť na útok reaguje. Projevuje-li strach, stáhne-li se, je pasivní – útočník přechází do druhé fáze.

-

2. fáze – Projev útoku ve formě fyzické nebo psychické se zintenzivňuje, útoky jsou častější a razantnější. Naproti tomu oběť se stále více stahuje a ztrácí sebedůvěru, přesto stále doufá ve zlepšení situace. Vzniká opakující se kruh násilností, pokání, usmíření a nových násilností.

-

3. fáze – Situace v rodině se stává známou v nejbliţším okolí, oběť očekává reakci příznivou pro ni, psychickou podporu okolí. Často se však dočká opaku, je sama kritizována za vzniklé problémy a její chování je často označováno za příčinu násilí. Dostavuje se pocit bezvýchodnosti, prohlubují se apatie, zvyšuje se neschopnost aktivně čelit dalším násilným útokům.

-

4. fáze – Oběť psychicky selhává, uzavírá se do sebe, nebo naopak, je-li situace pro ni neúnosná, zmobilizuje veškeré síly k vymanění se z této situace.

3.6

Formy domácího násilí

Nejčastější formou domácího násilí je kombinace fyzického a psychického násilí. Domácí násilí je popřením významu rodiny, poniţuje základní lidská práva. Rozlišujeme tyto formy: -

psychické násilí – Poniţování, uráţení, znevaţování, obviňování, zákazy, zastrašování, terorizování, vyhroţování, vydírání, hrubé chování, ničení vlastnictví oběti, zejména oblíbených věcí.

-

fyzické násilí – Fackování, bití rukama nebo předměty, kopání, škrcení, svazování, ohroţování bodnou nebo palnou zbraní nebo jinými předměty, odepírání spánku nebo jídla, aţ po útoky proti ţivotu.

-

emociální násilí – Soustavná kontrola toho co oběť dělá, s kým se stýká, kam chodí, zesměšňování, prohlašování oběti za blázna, citové vydírání, obviňování v kaţdé situaci, výhruţky odebrání dětí.

-

sexuální násilí – Znásilnění, nucení proti své vůli k sexuálním praktikám, sexuálním napadání, zacházení s blízkou osobou jako sexuálním objektem. 22

-

sociální násilí – Zákazy kontaktů s přáteli a s rodinou s cílem oběť sociálně izolovat, jednostranné uplatňování privilegií pachatele rozhodovat ve všech oblastech společného ţivota, vyuţívání dětí nebo jiných osob jako prostředku nátlaku na oběť, znemoţňování oběti v sociálním prostředí.

-

ekonomické násilí – Omezování přístupu k penězům, neposkytování prostředků pro společnou domácnost, případně i na děti, absolutní kontrola nad příjmy a výdaji, zatajování ekonomické situace pachatele a rodiny.10

-

emulační bludy – Chorobná ţárlivost, která se vyskytuje u chronických alkoholiků, někdy spojená dokonce s emulačními (ţárliveckými) bludy, nepotřebuje ţádné signály o nevěře partnera. Vlivem dlouhodobého pití narůstá odpor jejich ţen k pohlavnímu souţití a zároveň klesá sexuální potence těchto muţů. Ţárlivec ţije v permanentních obavách, ţe by mu jeho partner mohl být nevěrný, případně přesvědčení, ţe mu jiţ nevěrný byl. Zcela bezdůvodně pak vyvíjí ty nejnesmyslnější aktivity. Prohlíţení partnerových kapes, kabelek, časté nečekané kontroly či sledování, patří k běţnému koloritu podobného souţití. Pokud se mu podezření nepotvrdí, není to pro něj nikdy dokladem toho, ţe pátral zbytečně a nepodloţeně, ale jen nezvratným důkazem toho, ţe pátral málo. Jeho myšlenky i jednání mívají aţ nutkavý charakter, ţárlivecké dialogy jsou prakticky na denním pořádku. Taková oběť se mění ve štvanou zvěř. Pravý ţárlivec je s to ţárlit i na partnera, kterého bude mít 24 hodin denně doma pod zámkem a sám jej bude hlídat: („Nic mně neříkej, stejně vím, nač myslíš. Vţdyť ti to kouká z očí“). Přesvědčení ţárlivce je nevyvratitelné a vede k agresivitě.

3.7

Rizikové faktory podporující vznik domácího násilí

Bylo popsáno jedenáct rizikových faktorů, na jejichţ základě je rodina více náchylná k násilí neţ k řádné rodinné péči a socializaci. 1. Čas jako rizikový faktor Čas, který členové rodiny tráví vzájemnou interakcí, je daleko delší neţ čas v interakcích s jinými lidmi. Tento poměr se bude lišit v závislosti na etapách rodinného ţivotního cyklu a na celkovém kulturním kontextu, tedy na tom, jak a kde muţi, ţeny a děti tráví svůj čas. Čím více času tráví rodina spolu, tím větší je riziko konfliktů a násilí v rodinách. Špatné ţivotní 10

ZEMAN, M. Násilí v rodinách beztrestně roste, Praha: In Právo ze dne 28.3.2004, str. 4

23

prostředí, nízký příjem, chudoba, nezaměstnanost, špatné vzdělání a izolace, to všechno jsou předpoklady pro vznik násilí v rodinách. 2. Pestrost činností a zájmů Obecně tráví členové rodiny hodně času společně. Jejich interakce navíc probíhají v daleko větším mnoţství činností, neţ jaký je počet činností mimo rodinu, takţe riziko konfliktu je mnohem pravděpodobnější. Velký rozdíl je i v tom, zda jsou lidé v práci nebo doma, sedí např. v kanceláři ve společnosti přibliţně starých lidí, či musí uspokojovat potřeby hladového a vzteklého batolete či otráveného teenagera. 3. Intenzita prožívání Ve srovnání s interakcemi mimo rodinu je z hlediska komunikačních modelů, vzájemných vztahů, vymezených hranic a afektů (Leader, Burck, Kinston and Bentovim 1981) také charakter rodinné interakce svébytný. Intenzita rodinných interakcí a stupeň jejich proţívání jsou proto větší. Jedovatá poznámka vyřčená členem rodiny má často větší dopad, neţ stejná poznámka pronesená v jiném prostředí. Charakteristickými znaky rodin, v nichţ dochází k násilí, týrání či zneuţívání, jsou vzájemný antagonismus, vyšší stupeň kritičnosti, vyhroţování, častější křičení, to vše jsou důkazy extrémní intenzity proţívání. V rodinách tohoto typu chybí vřelá a přátelská interakce. 4. Střetové situace Mnoho rodinných interakcí je svým charakterem zákonitě konfliktních uţ v tom smyslu, ţe v nich jsou vítězové a poraţení, ať uţ jde o to, jaký televizní program se bude sledovat či jaký automobil by se měl koupit. Rozpory jsou nevyhnutelné, jak mezi mladšími dětmi a teenagery, tak mezi chlapci a dívkami, či muţi a ţenami a úzce souvisejí s rozdíly v názorech na vhodnost dané volby. Rodiny, v nichţ dochází k násilí, týrání či zneuţívání, nevykazují dostatečně společenské dovednosti k tomu, aby se vyrovnaly s těmito rozdíly. Při řešení konfliktů dochází k vynucování, vnímané prohřešky jsou trestány. 5. Právo ovlivňovat Příslušnost k rodině znamená, ţe její nejsilnější člen má právo ovlivňovat hodnoty postoje a chování ostatních členů rodiny. To je v širším kontextu na místě, neboť od rodičů se očekává, ţe budou plnit svém společenské závazky i pokud jde o socializaci jejich dětí. Chování rodičů je nepřetrţitým procesem, jehoţ základními rysy jsou požadavky, tedy míra kontroly, kterou se rodiče snaţí uplatňovat, a reakce, tedy rovnováha mezi interakcemi zaměřenými na děti a těmi, jeţ se týkají dospělých. Rodiče týrající své děti mají v zásadě dva extrémní přístupy,

24

buď jsou silně autoritářští, necitliví vůči schopnostem a potřebám dětí a nebo si dětí nevšímají. 6. Rozdíly ve věku a pohlaví Rodina je jedinečná v tom, ţe je tvořena členy různého věku a pohlaví se zakořeněnými názory na společenské postavení jednotlivých pohlaví, věk a uplatňování autority. Mezi jednotlivými generacemi, rodinami a pohlavími existuje velké nebezpečí konfliktu. Společenská pravidla vytváří specifické role s větší či menší autoritou, zaloţené na věku, pohlaví a generačním postavení, bez ohledu na schopnosti jednotlivců tyto role splnit. Rodiny, v nichţ dochází k násilí, jsou charakteristické patriarchálními názory ovlivňujícími dětství jednoho či obou rodič, ţeny a děti jsou povaţovány za vhodné oběti násilí a zneuţívání. 7. Přisuzované role K problémům spočívajících v rozdílech věku a pohlaví přistupuje i to, jak si společnost vykládá role matky a otce. Předpokládá se, ţe ţena, jeţ porodí dítě, je matkou, zatímco muţ pomáhající dítě stvořit je otcem. Pokud muţ ţije nebo se oţení se ţenou mající dítě, nebo se ţena vdá za muţe s dítětem, jsou zúčastněnými osobami nevlastní otec, nevlastní matka, nevlastní děti, nevlastní dcery a nevlastní synové. Autorita a vztahy závislosti jsou tak definovány společností vybudovanou představou, jeţ dává dospělým práva klást poţadavky na socializaci dětí a očekávat jejich plnění. Tyto poţadavky mohou být nevyhnutelným zdrojem konfliktu a mohou se stát důvodem násilného zneuţívání, pokud nejsou podloţeny pevnou vazbou či zkušeností jak s přijatými rolemi zacházet. V nově utvořených rodinách je zaznamenán vysoký počet případů rodinného násilí, např. sexuálního a fyzického zneuţívání. 8. Soukromí Moderní rodina je soukromou institucí, schovanou před očima, ušima a často i pravidly společnosti. S narůstající mírou soukromí zákonitě klesá společenská kontrola. Rodinná pravidla a rodinné významy mohou v izolaci nabývat na důleţitosti na úkor individuálních rozdílů a potřeb. Deformované jsou i postoje společnosti vůči trestání dětí a dospělých. Násilí spáchané na dítěti dnes mezi sociálními pracovníky obvykle vyvolá touhu najít obětního beránka, totéţ násilí na dospělém jedinci je však sotva povšimnuto. Týrání partnera, obzvláště ţeny, je často označováno jako soukromá věc rodiny.

25

9. Nedobrovolné členství Mezi lidmi existuje silně zakořeněná představa, ţe rodina znamená více neţ jednotlivci, kteří ji tvoří. Rodina je povaţována za exkluzivní organizaci, vrozené vztahy jsou odpovědností rodičů a nemohou být ukončeny, pokud nejsou násilí či rozpad rodiny takové, ţe je poškození a ohroţení vývoje i podle soudu příliš velké. Členství v rodině můţe představovat právo očekávat a zároveň poskytovat péči, starost o druhé, vlídnost a podporu. V rodinách, kde dochází k násilí a zneuţívání, musí jejich členové počítat s tím, ţe se ocitnou v osobní, společenské, materiální i právní pasti. V okamţiku, kdy dojde ke konfliktu, není snadné opustit scénu a zbavit se členství v této skupině. 10. Stres Rodiny mají sklon ke stresu, procházejí neustálými změnami či přechody. Narození dětí, jejich vývoj a dospívání, stárnutí, odchod na odpočinek a smrt představují změny, mají nevyhnutelný dopad. Podobné je tomu s událostmi, které mají vliv na jednotlivce, jako nezaměstnanost, nemoc, určitý handicap, to vše mohou být příčiny přenášených stresů. Jsou také stresující události a modely vztahů, které jsou přenášeny mezigeneračně a které ovlivňují volbu partnera i následný přístup k dětem. Násilné řešení stresu je typickou naučenou reakcí v rámci rodiny. Pro rodiny, v nichţ dochází k násilí, je charakteristická vysoká míra stresu. 11. Důkladná znalost minulosti Intimita a citové proţívání rodinných vztahů dávají členům rodiny celou škálu identit a rolí. Silné stránky a zranitelná místa, oblíbené a neoblíbené věci, lásky a obavy jsou známy všem členům rodiny. Tyto informace mohou jednak pomoci udrţovat dobrý vztah, mohou však být rovněţ zneuţity pro případný útok na soukromí a vést ke konfliktům. Jsou formovány role muţů, ţen, manţelů, manţelek, chlapců a dívek. Jednotlivé role se mohou utvářet a posilovat. V rodinách se sklony k násilí mají tyto role naprosto negativní formu. Je mnoho faktorů, které byly a jsou dávány do spojitosti s násilím v rodinách. Za jeden z důleţitých faktorů je povaţována cykličnost násilí, tj. mezigenerační přenos násilí. Čím většího stupně násilí se rodiče dopouštějí na svých dětech, tím hrubější je dcera na své děti. Násilí proţité v dětství a mající formu „neškodného“ zneuţívání se opakuje o generaci později. Míra následného násilí závisí na intenzitě a délce týrání a zneuţívání.11

11

Bentovim, A. Týrání a sexuální zneuţívání v rodinách, Praha: Grada Publishing, 1998

26

4. Druhy domácího násilí Druhy domácího násilí členíme podle objektu napadení, tedy podle ohroţené skupiny osob, na kterých je toto násilí pácháno. Mezi základní druhy domácího násilí tedy řadíme:

-

násilí na ženách

-

násilí na dětech

-

násilí na mužích,

-

násilí na seniorech žijících ve společném bytě nebo domě se svými dětmi

-

násilí na zdravotně postižených a odkázané na pomoc blízkých osob

4.1

Násilí na ţenách

Ţeny jsou nejrozšířenější skupinou ohroţenou týráním ze strany svých manţelů či partnerů. „Podle uveřejněných statistik domácího násilí, které zpracovalo centrum ROSA, se nejčastější obětí stává žena se středoškolským a vysokoškolským vzděláním ve věku od 40-49 let a dále ženy mladší. Nejčastějším pachatelem je uváděn muž rovněž se středoškolským vzděláním, vyučen, a dnes i s vysokoškolským vzděláním ve věku od 45-54 let…“.12 Ţena přitom nemůţe být při fyzickém napadení rovnocennou partnerkou, je většinou bezbrannou v nerovném zápasu. Často však nejeví ani snahu po sebeobraně nebo se brání nedostatečně. V útěku je jí většinou zabráněno. Nezřídka dojde v důsledku napadení k usmrcení ţeny. Jsou-li přítomny děti, matka se snaţí ochránit je, jestliţe je útok směřován i na ně. Při řešení partnerských konfliktů často dochází k selhání také vlivem neuspokojivé komunikace mezi partnery. V partnerské komunikaci se začínají objevovat prvky agresivity, které mohou být výrazem nespokojenosti v některé oblasti partnerského souţití nebo důsledkem neschopnosti daný problém vyřešit. Obvykle postupem času nabývají na intenzitě a zpravidla je to silnější (partner – muţ), který se snaţí svou převahou docílit prosazení svého názoru a své dominance. Muţ, který svou partnerku jakýmkoliv způsobem týrá, má obvykle

12

Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého,

2001, str. 8

27

problémy sám se sebou. V prvé řadě není schopný ovládat svoje agresivní chování nebo si „jen“ kompenzuje pozici, kdyţ si není ve vztahu jistý. To ţe se muţi dopouštějí násilností vůči svým partnerkám má obvykle příčinu v nezvládnutí vnitřních problémů, v neřešených dlouhodobých psychických zátěţích, v potřebě prezentovat svoji nadřazenost, ve snaze dosáhnout ztracené pozice za kaţdou cenu. Tyto typy muţů často odmítají naslouchat a akceptovat přání, potřeby či poţadavky partnerky. Uznávají jen své potřeby a dopředu zaujímají odmítavý postoj. Na základě těchto postojů je jen krůček ke konfliktu, který pak snadno můţe přerůst z verbálního útoku aţ do fyzického napadení. Ţena je se svojí tělesnou konstrukcí slabší a daleko zranitelnější neţ muţ a také je na muţi více závislá v ekonomickém směru, zejména kdyţ jsou v rodině malé děti. Zájem dětí je pak rozhodujícím faktorem při řešení osobních problémů. Je to také často důvod, proč ţeny setrvávají ve vztahu, kde k násilí dochází. Doufají také, ţe násilí jednou ustane a vše bude jako dříve. Pravdou je, ţe některé ţeny mohou své partnery vědomě nebo nevědomě provokovat. Například upozorňováním na lepší vlastnosti jiného muţe, odpíráním sexu a následnou nevěrou nebo úmyslným poniţováním muţe. Takové chování ţeny pak opravdu můţe vyústit aţ k fyzickému napadení.13 U pachatelů domácího násilí se rovněţ potvrzuje vliv modelového chování ve své původní rodině. Zde se nabízí otázka, ale proč se agresivně chovají i muţi, kteří proţili dětství v harmonicky laděné rodinné atmosféře a jejich biologické a psychické potřeby byly náleţitě uspokojovány. Tito muţi si nepřipouští ţádné jiné postavení v rodině neţ dominantní a podle toho také jednají. Snaţí se ovládnout svou partnerku nebo manţelku jakýmikoliv moţnými způsoby. Mezi nejméně nápadné formy, ale o to s drastičtějšími zdravotními následky, patří psychické násilí, které často uniká pozornosti okolí, ale zároveň působí velkou škodu. Muţ zprvu ţenu tyranizuje nenápadně, a to pozvolnou manipulací, psychickým nátlakem, později hrubým citovým vydíráním. Při tomto způsobu psychického násilí většinou dochází k násilí fyzickému. Můţe být však kombinováno s dalšími formami, a to s ekonomickým, sociálním nebo emociálním násilím. Vzhledem k tomu, ţe se jedná vţdy o nejbliţšího člena rodiny, trvá dlouho, neţ si ţena uvědomí, jak je sní zacházeno. Po odhalení a uvědomění si svého postavení přichází obvykle úleva. Kdyţ si uvědomí, ţe je s ní manipulováno, dostává se do

13

Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky, 1. vyd. Praha:

Portál, 1999, str. 350-351.

28

stavu psychické úzkosti, protoţe neví, komu by se svěřila. Po tomto poznání pociťují ţeny kromě zlosti i stud. Nezřídka se v souvislosti s domácím násilím vyskytují pokusy o sebevraţdu, ale i dokonanou sebevraţdu. Řada ţen řeší své problémy alkoholem nebo poţíváním sedativ či jiným léků. Následkem dlouhodobého násilí ze strany partnera udává řada ţen nejrůznější psychické poruchy (např. deprese, neuróza, stres a frustrace).

4.2

Násilí na dětech

Nejen na dospělých, ale i na dětech je čím dál více pácháno násilí, a to přímo nebo nepřímo. Vedle fyzického násilí je to také psychické týrání, zanedbávání péče, citová deprivace a pohlavní zneuţívání. Násilí je pácháno na dětech všech věkových kategorií, od nejmenších kojenců aţ po mladistvé. Kaţdá forma, ať jiţ přímá nebo nepřímá, má velmi negativní dopad na jejich vývoj tělesný, ale mnohem větší škody však napáchá na psychickém zdraví. Mnozí rodiče neumí své jednání, které uvádí jako nutnou formu výchovy, vysvětlit, zejména skutečnost, proč pouţívají hrubé tělesné a psychické metody vůči dítěti. Tělesné týrání je tělesné ublíţení dítěti, anebo nezabránění ublíţení či utrpení dítěte, a to tam, kde je důvodné podezření, ţe zranění bylo způsobeno úmyslně, anebo mu nebylo zabráněno. Pohlavní zneuţívání je definováno jako nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování.14 Ubliţovat dětem se dá také zanedbáváním tělesné péče a citovým zanedbáváním. Zdravotní komise Rady Evropy definuje zanedbávání jako jednu kategorii ubliţování, kde mimo jiné uvádí, ţe zanedbávání je jakýkoli nedostatek péče, který způsobuje váţnou újmu vývoje dítěte anebo ohroţuje dítě. Dlouhodobé zkoumání dětí dětskými psychology ukazuje, ţe děti vyrůstající bez projevů rodičovské lásky, trpí v dospělosti častějšími duševními poruchami (např. úzkostmi, neurózami, depresivními stavy, ale i častějším sklonem k alkoholu a drogám). Pro zdravý psychický vývoj dítěte má fungující rodina zásadní význam a zejména dobré vztahy mezi všemi členy rodiny. Různá pozorování potvrzují, ţe v rodinách, kde se dětem ubliţuje, jsou vzájemné vztahy často narušené a panuje tu napjatá atmosféra. Dítě je psychicky týráno především nepřijatelnou emoční atmosférou, příkladně v rozvádějící se rodině. Často pláče, je bezmocné, bezradné a cítí se ohroţeno. Děti bývají velmi často svědky rodičovských hádek a fyzického napadání jednoho z partnerů, zpravidla matky. 14

Gjuričová, Š., Kocourková, J., Koutek, J. Podoby násilí v rodině, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. str. 16

29

Rodiče ve vztahu k dětem uplatňují volnější výchovu a neprojevují dostatečný zájem o dítě. Je-li dítě vystaveno jen jako pasivní pozorovatel domácího násilí, odnáší si do ţivota vzorec asociálního chování. Představa, ţe se dítě stává objektem sexuálního zneuţívání dospělým, je pro většinu z nás nepřijatelná. Přesto se tak děje. I kdyţ rodiče varují své děti především před cizími muţi, stávají se často oběťmi zneuţívajících pachatelů v okruhu své rodiny. Co se za pohlavním zneuţitím skrývá, asi nejlépe vyjádří definice, která byla vypracována Zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992. Definuje pohlavní zneuţití dítěte „jako nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování“. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneuţívá. Takovou osobou můţe být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba. Kaţdé pohlavní zneuţití přináší dítěti bolestnou zkušenost, ať fyzickou nebo psychickou. Čím déle je vystaveno zneuţívání, tím více je pro ně traumatizující. Záleţí na osobě, která jej zneuţívá a na délce trvání. V kaţdém případě je spojeno s negativními dopady na jeho psychiku. Kaţdý jeho pokus o zastavení zneuţívání naráţí na odpor násilníka pod pohrůţkou bití nebo jiného ublíţení. Chce-li se někomu svěřit, stává se, ţe mu nikdo nechce věřit. Problém je v tom, ţe se dětem často nevěří, protoţe si někdy vymýšlí a lţou. Zejména jde-li o incest, je pochopitelné, kdyţ některé matky těchto dětských obětí zavírají před touto skutečností oči. Důvodem je strach, ţe budou partnerem opuštěny a raději své dítě obětují.

4.3

Muţi jako oběti domácího násilí

Všechny projevy fyzického, psychického a sexuálního násilí páchaného mezi jednotlivými členy rodiny jsou v naprosté většině páchané muţi vůči ţenám (manţelkám, druţkám, partnerkám) a částečně i vůči dětem, rodičům a prarodičům. Opačná pozice, tj. muţ v roli oběti domácího násilí, je podle zkušeností občanského sdruţení Bílý kruh bezpečí ojedinělým případem. Nicméně i takoví muţi existují. Nejčastěji jsou muţi týrání psychicky. Ale i fyzické týrání v dnešní době jiţ není ţádnou výjimkou. Poslední dobou narostl také počet týraných muţů a předpokládá se, ţe skutečné číslo je mnohem vyšší neţ udávaných 5%, to je ale obvykle v párech, kde je muţ o hodně (řádově o desítky) let starší neţ jeho partnerka, toto týrání hraničí s týráním seniorů. Jak uvádí odborníci na domácí násilí, je registrován prudký vývoj informací o týraných muţích. Kdyţ je totiţ problém odtabuizován a lidé o něm slyší, jsou ochotnější sdělit svoje potíţe. Poslední výzkumy ukazují, ţe muţi jsou týráni stejně jako

30

ţeny. Nemalý vliv na této skutečnosti má zvyšující se emancipace a rozpad tradičního modelu partnerského vztahu. Rodina prodělala v posledním desetiletí řadu změn, které se odrazily i v pohledu na muţské a ţenské role a na vzorce chování v rodině. Současně dochází ke změně systému rolí, mění se strategie a stereotypy chování, coţ ovlivňuje podobu rodinného ţivota.15

4.4

Senioři jako oběť domácího násilí

Senioři patří ke skupině, kterou ohroţují převáţně jejich dospělé děti. Zatím co kolem ţen, nejvyššího počtu obětí domácího násilí, se začíná veřejně diskutovat a hledat řešení, o násilí páchaném na seniorech se příliš nemluví. Otázky násilí na starých lidech v naší republice jsou stále stranou pozornosti. Obyvatelstvo obecně stárne, a problémy seniorů stále více vystupují do popředí, stávají se stále naléhavějšími a vyţadují řešení. Zejména z hlediska domácího násilí se tato věková skupina stává dokonce více rizikovou neţ ţeny a děti. Příčiny spočívají v psychických a fyzických změnách, které dělají starého člověka méně odolným a více zranitelným. Ohroţenost starých lidí se odvíjí od jejich zdravotního stavu a schopnosti sebe obsluhy. Také jejich osamělost je uvádí do určité závislosti vůči svým nejbliţším, kteří je mnohdy nechávají bez pomoci. Staří lidé se nejčastěji setkávají s formou fyzického násilí, které nebývá spojeno jen s bitím a tělesným ubliţováním, ale i s nešetrným a necitlivým zacházením při ošetřování, při kaţdodenní péči (mytí, oblékání, přesouvání na lůţko). Cílem bývá záměrné působení bolesti dotyčnému člověku, úmyslné zraňování nebo odpírání pomoci při naplňování základních ţivotních potřeb. Citové a psychické týrání zahrnuje vyhroţování, zastrašování, poniţování, omezování vlastního rozhodování. Časté je vyhroţování vystěhováním nebo umístěním do domova důchodců, pokud je známo, ţe senior odmítá. K jiné formě psychického týrání patří zákazy a omezování pohybu, úmyslné ničení osobních věcí, které jsou pro starého člověka citovou záleţitostí. V některých případech se děti nestydí vůči svým starým rodičům, ale i jiným členům rodiny v příbuzenském vztahu, pouţít násilí jako nátlaku k získání majetkového nebo finančního prospěchu. Tento druh násilí je neobyčejně hrubým projevem psychického nátlaku v případech odkazování majetku a finančních prostředků, nucení ke změnám ohledně závěti, bránění v disponování s vlastními 15

Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy ve společnosti.,1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, str.

47

31

peněţními prostředky, nátlakové ovlivňování při převodech majetku, přisvojování si vlastnických a uţivatelských práv. V případech, kdy jsou tito lidé zcela odkázáni na péči a pomoc ostatních, ať se jedná o péči domácí nebo ústavní, je sem zahrnováno i jakékoliv neposkytnutí pomoci, odmítnutí nebo odsunutí na pozdější dobu. Zanedbávání je v tomto případě charakterizováno jako neposkytnutí adekvátní péče. Násilí páchané na seniorech v rodině je o to smutnější, ţe mezi nejčastější pachatele patří jejich vlastní dospělé děti. Můţe jím být i partner nebo jiní příbuzní. Proto oznamování takového násilí je pro seniory těţkou situací. Další problém spočívá ve studu a pocitu viny za chování vlastních dětí nebo také z obavy a strachu v případě, ţe budou ve stáří závislí na jejich pomoci. Tyto okolnosti způsobují vysokou latentnost, pro které nemohou být dostatečně zmapovány ani řešeny. Analýzy těchto násilných činů dosvědčují absenci citových investic ve výchově pachatelů především jejich rodiči a vlivu rodinného prostředí. Tím se jen dotvrzuje, význam rodiny, výchovy a vzájemných citových vztahů především mezi rodiči a dětmi.16 Násilí na seniorech v rodině je v naší společnosti podceňováno stejně jako násilí na ţenách a dětech. Některé země jiţ na tyto problémy reagují zvýšenou péčí, především v poradenské oblasti a v systému sociální péče, kde zřizují centra pro seniory, která se zabývají otázkami stáří a poskytováním pomoci v oblasti domácího násilí. Vlivem stáří dochází ke změnám ve fungování paměti, k projevům nejrůznějších onemocnění duševního charakteru, které mají specifické projevy, doprovázené zvýšenou nedůvěrou, emoční nevyrovnaností, zvýšenou úzkostí, sníţenou sebedůvěrou, silnou sugestibilitou. Proto je těţké objektivně posoudit soulad fyzického vzhledu a psychických schopností, vliv okolí na rozhodování starého člověka a míru věrohodnosti výpovědi seniora jako svědka nebo poškozeného.17

16

Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, str. 50 17

Vykopalová, H. Násilí na seniorech, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002

32

4.5

Zdravotně postiţení a domácí násilí

Násilí páchané na zdravotně postiţených ze strany blízkých osob je jevem, který je dosud skrytý ve své latenci, ale kterému je třeba věnovat náleţitou pozornost. Zde je třeba uvést, ţe stejně jako v případech násilí na blízkých osobách bez zdravotního handicapu, neexistují ţádné statistické údaje o jeho výskytu, není nikde evidováno a tak se lze pouze domnívat a na základě zahraničních zkušeností odhadovat, ţe se jedná o obrovský problém ničící ţivot mnoha handicapovaným lidem. Problém identifikace a kvantifikace násilí na zdravotně postiţených je ještě prohlouben skutečností, ţe v České republice neexistují statistické údaje o zdravotně postiţených. K dispozici tedy nejsou ţádná data, která by přesně určovala počet osob s určitým zdravotním postiţením a umoţnila tak zjistit míru rizika výskytu domácího násilí u jednotlivých skupin občanů podle typu zdravotního handicapu. Je třeba zdůraznit, ţe vztah zaloţený na psychickém týrání či dokonce fyzickém nebo sexuálním násilí je nesmírně sloţitou a traumatizující zkušeností i pro zdravého člověka bez handicapu. Vţdyť i pro člověka zdravého, je velice těţké vymanit se ze vztahu závislosti a podřízenosti vůči násilníkovi a začít proti němu bojovat. Člověk zdravotně postiţený má pozici nesmírně ztíţenou tím, ţe jeho vztah vůči násilníkovi je většinou velmi intenzivní a zaloţen na objektivní nutnosti poskytování péče z jeho strany, tak citové vazbě, která můţe v souvislosti s handicapem nabýt poměrně vysokého charakteru. Handicapovaný člověk je na svého agresora a jeho péči nezřídka zcela odkázán a je mu tak kompletně vydán na milost a nemilost. Moţnosti obrany člověka zdravotně postiţeného jsou minimální a to v závislosti na typu handicapu. Násilník můţe (a bohuţel tak často činí) této bezmocnosti vyuţít a z osoby, kterou by měl zahrnovat svou péčí a láskou učiní oběť, kterou vystaví různému typu psychického či fyzického nátlaku, pomocí kterého se snaţí upevnit si svou moc a kontrolu nad obětí. Lze se domnívat, ţe násilí na zdravotně postiţených je problémem, zaloţeným jak na objektivních okolnostech vznik takového násilného vztahu podporují (bezmocnost oběti, odkázání na péči blízké osoby, nedostatečné pochopení celé situace atd.), tak subjektivních faktorech, které jsou tvořeny zejména citovou vazbou na blízkou osobu, která mnohdy pro zdravotně postiţeného člověka představuje jedinou oporu, naději a spojení se světem. V souvislosti s procedurálními záleţitostmi je třeba zdůraznit skutečnost, ţe osoby zdravotně postiţené se velice často při kontaktu s orgány činnými v trestním řízení setkávají s nedůvěrou a nepochopením. Obecně je pro případy domácího násilí typická sloţitost dokazování a mimořádná náročnost náleţitého objasnění skutkového stavu. 33

Velice často proti sobě stojí pachatel sebejistě popírající veškerá obvinění a vystrašená, nejistě působící oběť, jejíţ projev můţe být vzhledem k dlouhodobému psychickému deptání působit nesrozumitelně a nekonsistentně. Významným faktorem je zde také strach oběti z pomsty ze strany násilníka. V těchto případech k věci vůbec nevypovídá, někdy dokonce i proto, ţe dává přednost podobnému nejistému aţ nebezpečnému souţití z důvodu objektivní nutnosti péče či subjektivnímu vztahu závislosti na agresorovi, před trestním postihem viníka a případnou samotou ztíţenou ještě zdravotním handicapem. Výpovědi osoby zdravotně postiţené bývají často znehodnocovány s poukazem na pochybné duševní zdraví, rozpoznávací a ovládací schopnosti či jiné důvody. Pro osoby zdravotně postiţené je tedy velice těţké vyjít se svým případem na veřejnost, probírat intimní skutečnosti s úředními osobami a být zpravidla terčem posměchu a výsměchu. Problémem mohou být téţ komunikační bariéry zaviněné určitým druhem postiţení, coţ můţe v představitelích orgánů činných v trestním řízení vyvolat nejistotu a rozpaky nad tím, jak s těmito osobami pracovat a jak vůči nim postupovat.18

4.6

Pachatel a oběť domácího násilí

Pachatel domácího násilí Pachatelem můţe být kdokoliv, kdo společně sdílí společný byt nebo dům bez ohledu na jeho postavení v rodině. U pachatele nesehrává významnou roli jeho náboţenské vyznání, dosaţený stupeň vzdělání ani jeho příslušnost k etniku. Typickým je dvojí vzorec chování (navenek přistupuje ke své oběti pozorně a mile, v soukromí je bezohledný a násilnický). Často si sklon k domácímu násilí přináší do ţivota jako vzorec chování, který odpozoroval v dětství. Typickým pro pachatele domácího násilí bývá jeho nízké sebevědomí, snaha neustále kontrolovat, vychovávat a omezovat blízkou osobu, neschopnost vyjadřovat své city a udrţování povrchních vztahů. Pachatel povaţuje násilí za vhodný a správný způsob řešení konfliktů v partnerství a v rodině. Své násilnické chování bagatelizuje, omlouvá, popírá a vymýšlí si pro ně jiná zdůvodnění (vliv alkoholu, provokace oběti, stres, pouhá hádka či neshoda apod.) . Násilná osoba je také charakterizována neschopností vyjadřovat své city a neschopností hlubších mezilidských vztahů. 18

Franková, Z. Rodiny a sexuální ţivot zdravotně postiţených, Sborník materiálů ze semináře 11.12.2000.

Praha: BKB, 2000

34

Na druhé straně bývá pachatel domácího násilí na přítomnost oběti v partnerském vztahu závislý a špatně snáší odchod oběti ze společné domácnosti. V tomto stadiu uplatňuje sliby, dárky, výhrůţky, násilí, ovlivňování okolí, únos dítěte apod.19 Rozlišujeme základní typy pachatelů domácího násilí: -

Domácí násilník – pedant, pro okolí slušný člověk, fenomén dvojí tváře.

-

Stresovaný slaboch – spouštěčem je domnělá nebo skutečná ţivotní krize, sám potřebuje podporu, odreagovává se na partnerovy.

- Člověk, který užívá návykové látky - Obecný násilník

4.7

Oběť domácího násilí

Oběti domácího násilí obvykle neposkytují pachateli pro jeho řádění jediný důvod. Právě naopak, zvykly si být úsluţné, hodné, spolehlivé, násilnickému partnerovi se snaţí za kaţdou cenu vyhovět, jenom aby mu nedaly sebemenší záminku. Domácím násilím jsou postiţeny všechny kategorie osob bez ohledu na jejich vzdělání, věk či schopnost uplatnění na trhu práce. Nejčastěji jsou oběti zjišťovány v manţelském vztahu (ţeny ve věku 25 – 40 let), méně ve volnějších partnerských vztazích. Oběť nemusí od počátku vztahu poznat, ţe její partner má sklony k násilí. Tento bývá po určitou dobu milý, pozorný a trpělivý. V době, kdy se násilnictví projeví, nemá oběť často jiţ sílu a ani moţnost od něj odejít. V tomto velkou roli hrají ekonomická závislost (oběť nemá vlastní příjem, byt), strach z budoucnosti (co se stane, kdyţ odejdu, co bude s dětmi, co budu dělat), vědomí o nedostatečné legislativě, tradiční obraz o roli ţeny (ţít pro druhé, potlačovat vlastní potřeby ve prospěch rodiny). Chování oběti má určitá specifika, hovoří se zde o ambivalentním postoji (ambivalence – dvojakost, vnitřní rozpornost, rozpolcenost). Oběť je v době volání o pomoc pod silným psychickým tlakem a zpravidla postrádá jakoukoliv sebedůvěru. Často trpí násilím hodně dlouho, neţ se rozhodne pomoc zavolat. Důvody pro rozhodnutí zveřejnit domácí násilí bývají zpravidla dva, a to strach o vlastní ţivot nebo napadení dětí. Oběť je ve stádiu, kdy jiţ na svou situaci rezignovala a nehledá únikovou cestu. Stydí se dlouhodobé a intenzivní násilí na své osobě přiznat, sebeobviňuje se z neschopnosti vytvořit domácí pohodu, z provokací či 19

Metodický pokyn ředitele Úřadu sluţby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia č. 2, Praha, 2004

35

jiných důvodů, které tak často slýchá od pachatele. Oběť domácího násilí má sklon ve své výpovědi minimalizovat rozsah a následky násilí, které vytrpěla.20 Problémem oběti domácího násilí je převáţně strach z týrajícího partnera a pocit bezmoci, obavy o zajištění existence, ztráta jiných sociálních vazeb, vazby na násilnou osobu, negativní myšlení, nedostatek víry v sebe sama, nedostatek ţivotní energie a neschopnost nebo sníţená schopnost se rozhodovat. K překonání těchto problémů oběť domácího násilí potřebuje zaţít pocit bezpečí, důvěru a porozumění, pochopit, ţe domácí násilí není ani normální ani nevyhnutelné. Potřebuje zpracovat své záţitky, ventilovat emoce, zbavit se naučené bezmoci (stimulovat víru ve vlastní síly). U domácího násilí se projevuje syndrom naučené bezmocnosti, a dále zde působí efekt postupného narůstání násilí. Oběti domácího násilí nevolají většinou po tvrdé represi, naopak jejich hlavní potřebou je ţít slušný lidský ţivot v partnerském svazku bez násilí.21

20

Metodický pokyn ředitele Úřadu sluţby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia č. 2, Praha, 2004

21

Co potřebujete vědět o domácím násil. Manuál pro pracovníky azylových domů-účastníky projektu Kormidlo.

Realizovali v r. 2002 partneři – Bílý kruh bezpečí, Sdruţení azylových domů, Kratf Foods ČR

36

5. Trestně právní ustanovení Ústava České republiky a Listina základních práv svobod jako právní normy nejvyšší právní síly zakotvují základní práva a svobody a stanoví nejvýznamnější zásady, ze kterých náš právní řád vychází. Podle článku I. Listiny základních práv a svobod jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody se zaručují všem bez jakékoliv diskriminace. Listina stanoví, ţe kaţdý má práva, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Stejně tak poţívá ochrany rodina a rodičovství, neboť podle článku 32 Listiny základních práv a svobod jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zaručena je téţ ochrana mladistvích a dětí. Z této skutečnosti pramení povinnost státu chránit základní práva a svobody svých občanů a stát nemůţe a nesmí tolerovat ţádné případy porušování základních práv a svobod, a to ani pokud k nim dochází v okruhu blízkých osob (rodině). Stát má povinnost řešit všechny případy porušování základních práv a poskytovat ochranu ohroţeným osobám. Násilí páchané v obydlí mezi rodinnými příslušníky, osobami v partnerském či obdobném vztahu je závaţným porušováním lidských práv. Jeho oběťmi jsou převáţně ţeny. Dochází k němu v přítomnosti dětí a má devastující dopad na jejich vývoj.22 Domácí násilí není moţno posuzovat pouze jako jednotlivé izolované útoky směřující zejména proti tělesné integritě. Představuje celou šíři tohoto druhu násilí, kdy vedle intenzivních forem fyzického násilí jsou přítomny i „mírnější projevy“, jako permanentní psychické, ekonomické či citové poniţování a vydírání. Jednotlivé projevy domácího násilí je moţno posuzovat podle existujících ustanovení trestního zákona chránící zejména fyzickou a psychickou integritu občanů. Příslušná ustanovení jsou nejvíce obsaţena v sedmé a osmé hlavě zvláštní části trestního zákona – trestné činy proti ţivotu a zdraví a trestné činy proti lidské svobodě a lidské důstojnosti.

5.1

Nejčastěji páchané trestné činy v rámci domácího násilí

§ 197a Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (1) Kdo jinému vyhroţuje usmrcením, těţkou újmou na zdraví nebo jinou těţkou újmou takovým způsobem, ţe to můţe vzbudit důvodnou obavu, bude

potrestán odnětím

svobody aţ na jeden rok nebo peněţitým trestem.

22

Metodický pokyn ředitele Útvaru sluţby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezídia, č. 2, Praha 2004

37

(2) Odnětím svobody aţ na 2 léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi s výkonem jejich povinnosti. Jinou těţkou újmou můţe být (např. i vyhroţování způsobením škody velkého rozsahu nebo na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má navíc poškozený citový vztah anebo vyhroţování usmrcením nebo těţkou újmou na zdraví i osobě poškozeného blízké apod). Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhroţováno. Pokud je vyhroţování doprovázeno chováním, které ilustruje odhodlání pachatele výhruţky splnit, (např. výhruţka usmrcením nebo způsobení těţké újmy na zdraví doprovázená šermováním noţem či pozvednutím jiné zbraně), lze dovodit, ţe je způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Není třeba, aby ten, jemuţ je vyhroţování adresováno, byl přítomen. Stačí, kdyţ je výhruţka adresována poškozenému takovým způsobem, ţe pachatel si je vědom, ţe se poškozený o ní dozví (např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod.) § 212 Opuštění dítěte (1) Kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůţe opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublíţení na zdraví, můţe být potrestán odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta. (2) Odnětím svobody na 1 rok aţ 6 let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těţkou újmu na zdraví nebo smrt. Ustanovení chrání řádnou výchovu a výţivu dětí ze strany osob, které mají povinnost o ně pečovat. Poškozeným můţe být jen dítě, které si samo nemůţe opatřit pomoc, tedy zpravidla dítě předškolního věku. Můţe jít ale i o starší dítě, pokud vzhledem ke své nesamostatnosti, stejně jako vzhledem k podmínkám prostředí, kde zůstalo opuštěné, není schopno se samo vymanit z hrozícího nebezpečí. § 213 Zanedbání povinné výživy (1) Kdo neplní, byť z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok. (2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyţivovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. (3) Odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Jedná se o povinnost, která vyplývá ze zákona o rodině. Povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat spočívá nejen v poskytování peněţitého plnění (tzv. výţivné-alimenty), ale i povinnosti poskytovat oprávněnému stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví, čistotu,

38

vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky potřebné pro všestranný rozvoj. (U neplnění výţivného formou alimentů soudní praxe vyţaduje neplacení povinné částky po dobu šesti měsíců). § 215 Týrání svěřené osoby (1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Ustanovení chrání osoby které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Poškozeným můţe být nejen dítě, ale i osoba zletilá, která pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci apod. je odkázána na péči jiných osob. Týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, krutosti, bezcitnosti, bezohlednosti, bolestivosti, a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těţší příkoří. Pachatelem můţe být jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu (tedy nejen rodiče, ale i příbuzní, učitelé, vychovatelé, ošetřovatelky, trenéři, přátelé, známí rodičů, kterým je poškozený svěřenec jen na určitou dobu). § 221 Ublížení na zdraví (1) Kdo jinému úmyslně ublíţí na zdraví, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. Odnětím svobody na jeden rok aţ pět let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi pro výkon jejich povinnosti, b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení,vyznání nebo proto, ţe je bez vyznaní, nebo c) způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví. (3) Odnětím svobody na tři léta aţ osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. Za ublíţení na zdraví můţeme pokládat takový stav, onemocnění, poranění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má vliv na obvyklý způsob ţivota poškozeného a který zpravidla vyţaduje lékařské ošetření, i kdyţ nezanechává trvalé následky. Jedním z důleţitých kritérií při posuzování pojmu

39

„ublíţení na zdraví“ je pracovní neschopnost, tedy stav, kdy postiţený je dočasně vyřazen z pracovního procesu. (Soudní praxe vychází z toho, ţe znesnadnění obvyklého způsobu ţivota postiţeného, popř. pracovní neschopnost musí trvat nejméně sedm dní). § 222 Ublížení na zdraví (1) Kdo jinému úmyslně způsobí těţkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta aţ osm let. (2) Odnětím svobody na tři léta aţ deset let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi pro výkon jejich povinnosti, nebo b) spáchá-li takový čin ne jiném pro jeho politické přesvědčení, národnost, příslušnost k etnické skupině, rasu, vyznání nebo proto, ţe je bez vyznání. (3) Odnětím svobody na deset aţ patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 smrt. „Těţkou újmou na zdraví“ se rozumí jen váţná porucha zdraví nebo váţné onemocnění, kdy za těchto podmínek je „těţkou újmou na zdraví“, zmrzačení, ztráta nebo podstatné sníţení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důleţitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající poruchy zdraví. (k otázce těţké újmy na zdraví se vyjadřuje soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství). § 231 Omezování osobní svobody (1) Kdo jinému bez oprávnění brání uţívat osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. (2) Odnětím svobody aţ na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu usnadnit jiný trestný čin. (3) Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán spáchá-li, čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny. (4) Odnětím svobody na tři léta aţ deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těţkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závaţný následek. Bránění v uţívání osobní svobody je zásah, jimţ se znemoţňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o své pohybu rozhodovat. K bránění uţívat osobní svobody musí dojít bez oprávnění.

40

(Můţe jít o omezování na krátkou dobu, které je nesnadno překonatelné). § 232 Zbavení osobní svobody Kdo jiného zbaví osobní svobody, bude potrestán odnětím svobody na tři léta aţ osm let. (1) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těţkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závaţný následek. Zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíţí uvěznění, kdy osvobození je při něm velmi ztíţeno a je zvlášť obtíţné. § 235 Vydírání (1) Kdo jiného násilím, pohrůţkou násilí nebo pohrůţkou jiné těţké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li čin nejméně se dvěma osobami, c) spáchá-li takový čin se zbraní, d) způsobí-li takovým činem těţkou újmu na zdraví nebo značnou škodu, e) spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi s výkonem jejich povinnosti, nebo f) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, ţe je bez vyznání. (3) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. (4) Odnětím svobody na deset aţ patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. Pohrůţkou násilí se rozumím jak pohrůţka bezprostředního násilí, tak i pohrůţka násilí, která má být vykonána nikoliv ihned, ale teprve v bliţší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůţka jiné těţké újmy můţe spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, váţné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manţelství nebo rodinného ţivota apod. § 237 Útisk (1) Kdo jiného nutí, zneuţívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody aţ na šest měsíců.

41

Pachatel zde neuţívá násilí nebo pohrůţky násilí nebo pohrůţky jiné újmy, ale omezuje se na zneuţití něčí tísně nebo závislosti (jde o méně intenzivní zásah do svobodného rozhodování, neţ je tomu u vydírání). Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování. Nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něţ se utiskovaná osoba ocitá v těţkostech a nesnázích. Závislost je stav, v němţ se osoba nemůţe svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, ţe je v určitém směru odkázána na pachatele. § 241 Znásilnění (1) Kdo násilím nebo pohrůţkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloţi nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneuţije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta aţ osm let. (2) Odnětím svobody na tři léta aţ deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší neţ osmnáct let. (3) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těţkou újmu na zdraví, nebo b) spáchá-li takový čin na osobě mladší neţ patnáct let. (4) Odnětím svobody na deset aţ patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. Nezáleţí na věku osoby ţenského pohlaví a vztahu k pachateli (za ţenu v tomto smyslu je třeba povaţovat i malé dítě i manţelku). Za násilí se povaţuje pouţití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení váţně míněného odporu ţeny a dosaţení souloţe proti její vůli. Pohrůţka bezprostředního násilí je taková pohrůţka z níţ by bylo patrno, ţe násilí bude pouţito okamţitě, nepodrobí-li se napadená vůli útočníka. Donucením ţeny k souloţi se rozumí překonání váţně míněného odporu ţeny nebo podlehnutí ţeny při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, ţe ji pachatel za pouţití násilí nebo pohrůţky bezprostředního násilí nedal ţádnou moţnost odpor projevit. O zneuţití bezbrannosti půjde tehdy, je-li ţena bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk pachatele, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Za bezbrannost lze povaţovat stav bezvědomí v důsledku mdloby, poţití alkoholických nápojů nebo choroby. Za stav bezbrannosti je moţné povaţovat i hluboký spánek. Bezbrannou je rovněţ dívka – dítě, které je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělé, ţe není ani schopno posoudit význam odporu proti vynucované souloţi. (Uvede-li pachatel lstí ţenu do stavu bezbrannosti v úmyslu zneuţít tento stav k vykonání souloţe, půjde o znásilnění za pouţití násilí). 42

§ 242 Pohlavní zneužívání –zneužití osoby mladší 15 let (1) Kdo vykonává souloţ s osobou mladší neţ patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneuţije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok aţ osm let. (2) Odnětím svobody na dvě léta aţ deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě svěřené jeho dozoru, zneuţívaje její závislosti. (3) Odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těţkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na deset aţ patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. Toto ustanovení provádí důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Pohlaví zneuţitých osob není rozhodující, chráněni jsou chlapci a děvčata a to bez ohledu, zda jsou jiţ fyzicky pohlavně dospělí či nikoliv, zda jsou pohlavně dosud nedotčeni, není ani rozhodné, z čí strany vzešla k pohlavnímu zneuţívání iniciativa, zda zneuţitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas či nikoliv. Za jiný způsob pohlavního zneuţití jsou povaţovány intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených (např. ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání na tato místa apod.), které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nemusí vţdy jít jen o aktivní činnost pachatele, ale i aktivní jednání poškozené osoby (např. ohmatávání pachatelova pohlavního údu). Pohlavního zneuţívání jiným způsobem neţ souloţí se můţe dopustit i osoba stejného pohlaví jako je poškozený. § 243 Pohlavní zneužívání – zneužití závislosti osoby Kdo zneuţívaje závislosti osoby mladší neţ osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanţelské souloţi, nebo kdo takové osoby, zneuţívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneuţije, můţe bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. Tímto ustanovením je chráněna lidská důstojnost v pohlavní sféře jednak osob mladších osmnácti let, jednak osob starších, avšak svěřených dozoru pachatele a to před útoky, při nichţ pachatel zneuţívá závislosti takových osob. Chráněny jsou osoby jak ţenského tak i muţského pohlaví.23 K výčtu trestných činů kterých se agresor dopouští v rámci problematiky domácího násilí lze dále zahrnout: § 174 Křivé obvinění, § 175 křivá výpověď, § 185 Nedovolené ozbrojování, § 202 Výtrţnictví, § 205 Ohroţování mravnosti, § 206 Pomluva, § 216 Únos, § 217 Ohroţování 23

Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

43

mravní výchovy mládeţe, § 218 Podávání alkoholických nápojů mládeţi, § 219 Vraţda, § 225 Rvačka, § 230 Účast na sebevraţdě, § 238 Porušování domovní svobody, § 245 Souloţ mezi příbuznými, § 247 Krádeţ, § 249 Neoprávněné uţívání cizí věci, 249a Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru, § 257 Poškozování cizí věci Výše trestu u uvedených trestných činů závisí na způsobeném následku a pohnutce jednání. Na druhé straně můţe člen terorizovat a týrat svou rodinu, aniţ by se ocitl před soudem a nemusí být nikdy ani podrobněji vyšetřován. To proto, ţe podle ustanovení § 163 tr. řádu Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je v některých výše uvedených případech (§ 197a, § 221, § 231 odst. 1, 2, § 235 odst. 1) nutný souhlas oběti s trestním stíháním v případě, kdy je pachatel v době spáchání trestného činu jejím příbuzným v pokolení přímém nebo poměru rodinném či obdobném, tzv. dispoziční právo.24

5.2 Speciální ustanovení trestního zákona postihující domácí násilí S účinností od 1. června 2004 bylo novelou provedenou zákonem č. 91/2004 Sb. vloţeno do trestního zákona nové ustanovení § 215a, kterým je do našeho právního řádu zakotven nový trestný čin. § 215a Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu ţijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 zvlášť surovým způsobem nebo více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Podle prvního odstavce § 215a trestního zákona se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu ţijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Pachatelé v tomto případě týrají jiné osoby a činí tak vůči osobám blízkým a přitom nemusí vést společnou domácnost (např. rozvedení manţelé, děti a prarodiče, nájemce a nájemník). V důsledku toho je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti. Ta plyne ze skutečnosti, ţe pachatel i oběť mají společné bydliště a mají ztíţenou moţnost tyto prostory opustit. Pro posouzení, zda se určitá osoba dopustila trestného činu podle § 215a trestního zákona, je velmi důleţité určit, jaké chování pachatele naplňuje znaky týrání. Podle ustálené judikatury se týráním rozumí zlé nakládání s osobou blízkou či s jinou osobou ţijící s pachatelem ve

24

Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

44

společně obývaném bytě nebo domě, které se vyznačuje vyšším stupněm bezcitnosti a určitou trvalostí a které tato osoba pociťuje jako těţké příkoří. Trvalost pachatelova jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Zlé nakládání můţe spočívat v působení fyzických útrap, ale můţe jít o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyţaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako příkoří. Pokud následky na zdraví vzniknou, je moţné jednání pachatele posuzovat také jako trestný čin ublíţení na zdraví. Půjde-li o útoky v oblasti sexuální, bude moţné posuzovat jednání pachatele téţ jako trestný čin znásilnění či pohlavního zneuţívání. Pro zvýraznění ochrany osob, které jsou častými oběťmi domácího násilí, přinesl zákon č. 91/2004 Sb. do trestního zákona téţ novou přitěţující okolnost. Podle nového znění § 34 písm. d) trestního zákona se při výměře trestu jako přitěţující okolnosti přihlédne mimo jiné téţ k tomu, kdyţ pachatel spáchal trestný čin ke škodě osoby mladší patnácti let, těhotné, váţně nemocné, vysokého věku nebo nemohoucí. Právě tyto kategorie osob jsou častými oběťmi domácího násilí, a to pro svoji omezenou schopnost se bránit. Nová skutková podstata podle § 215a není zařazena do výčtu trestných činů podle § 163 trestního řádu, tzn. k zahájení trestního stíhání podle § 215a není třeba souhlasu poškozeného.25 Výklad jednotlivých pojmů § 215a trestního zákona. -

týrání – zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těţké příkoří,

-

blízká osoba – příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manţel,

-

jiná osoba – osoba v poměru rodinném, obdobném nebo i osoba bez takového vztahu, která ţije ve společně obývaném bytě nebo domě,

-

zvlášť surový způsob – zlé nakládání s výraznou měrou brutality, která se vymyká z rámce běţného u většiny trestných činů podobného druhu,

-

na více osobách – nejméně tři osoby,

-

společně obývaný byt nebo dům – se povaţují byty, rodinné domky, obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory slouţící k bydlení. Stačí zde jen faktický stav společného bydlení.

S účinností od 1. ledna 2009 došlo ke změně, trestního zákona, kterou bylo novelizováno nezávisle a současně dvěma zákony č. 129/2008 a č. 274/2008 Sb. ustanovení § 171, kdy se v odst. 4 stanoví. 25

Mašek, D. Nová právní úprava trestního postihu domácího násilí, Právo a rodina, Linde 2004, č. 8

45

§ 171 Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (4) Kdo se dopustí závaţného nebo opakovaného jednání aby zmařil vykázání provedené podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí o předběţném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně společně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdrţet se vstupu do něj nebo povinnost zdrţet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta.

5.3

Vybraná ustanovení zákona č.141/1961 Sb., Trestní řád

§ 44a: Shledá-li orgán činný v trestním řízení, ţe poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, poučí poškozeného nebo svědka o moţnosti ţádat informace o tom, ţe obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, nebo odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl. Poškozený nebo svědek můţe ţádost podat u soudu a v přípravném řízení u státního zástupce. Pokud je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, podává se tato ţádost soudu, který rozhodoval. § 100 odst. 2: Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliţe by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manţelu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichţ újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. § 163 – trestní stíhání se souhlasem poškozeného (1) Trestní stíhaní pro trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a, pomluvy podle § 206, neposkytnutí pomoci podle § 207 a 208, poškozování cizích práv podle § 209, ublíţení na zdraví podle § 221, 223 a 224, ohroţování pohlavní nemocí podle § 226, omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2, vydírání podle § 235 odst. 1, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, krádeţe podle § 247, zpronevěry podle § 248, neoprávněného uţívání cizí věci podle § 249, neoprávněnému zásahu do práva k domu, bytu nebo neb nebytovému prostoru podle § 249a, podvodu podle § 250, podílnictví podle § 251, 252, lichvy podle § 253, zatajení věci podle § 254, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, poškozování věřitele podle § 256 a poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níţ by měl poškozený jako svědek odepřít výpověď, § 100 odst. 2), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 proti tomu, kdo 46

je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manţelem, partnerem nebo druhem, jakoţ i pro trestný čin opilství podle § 201a trestního zákona, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a jiţ zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jednoho z nich. (2) Nepředloţíli poškození své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním můţe poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to aţ do doby, neţ se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas nelze znovu udělit. § 163a (1) Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 není třeba, pokud a) byla takovým činem způsobena smrt, b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla její způsobilost k právním úkonům omezena, c) poškozeným je osoba mladší 15 let d) z okolností je zřejmé, ţe souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhruţkami, nátlakem, závislosti nebo podřízeností, (2) Jestliţe se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163, tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty jiţ souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je potřeba poškozeného písemně poučit.26 Povinností policejního orgánu je poučit poškozenou osobu. Nedá-li oběť souhlas k trestnímu stíhání pachatele nebo vezme-li zpět svůj předchozí souhlas s trestním stíháním, nelze další trestní stíhání konat. V případě, ţe jednání pachatele nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, je nutno postupovat podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zde jsou přestupky v této oblasti uvedeny pod §§ 47, 49 a 50 tohoto zákona.

26

Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

47

5.4

Vybraná ustanovení zákona č.200/1990 Sb.,o přestupcích

§ 49 – Přestupky proti občanskému soužití (1) Přestupku se dopustí ten, kdo a) jinému ublíţí na cti tím, ţe ho urazí nebo vydá v posměch, b) jinému z nedbalosti ublíţí na zdraví, c) úmyslně naruší občanské souţití vyhroţováním újmou na zdraví, drobným ublíţením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, d) omezuje nebo znemoţňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin, e) působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostním menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboţenství, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách neb o politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruţeních, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho stav manţelský nebo rodinný. (2) Za přestupek podle odstavce 1) písm. a) lze uloţit pokutu do 1000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. b) a c) pokutu do 3000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. d) a e) pokutu do 5 000 Kč. § 50 – Přestupky proti majetku (1) Přestupku se dopustí ten, kdo a) úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeţí, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí, b) úmyslně neoprávněně uţívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby, c) úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. (2) Za přestupek podle odstavce 1 lze uloţit pokutu do 15 000 Kč. § 53 odst. 1 Obce projednávají….přestupky proti veřejnému pořádku, přestupky proti majetku, jakoţ i přestupky proti občanskému souţití, pokud nebyly spáchány porušením zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích…..

48

§ 68 odst. 1 Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a c) a přestupky podle § 50 spáchané mezi blízkými osobami, jakoţ i přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a se projednávají jen na návrh postiţené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka.27

27

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

49

6. Oprávnění a povinnosti policie

Oprávnění a povinnosti Policie České republiky je nově upraveno s účinností od 1. ledna 2009 v zákoně č. 283/2008 Sb., o Policii České republiky, konkrétně v hlavě VII Vykázání §§ 44 aţ 47 “Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj“.

6.1

Ustanovení zákona o Policii České republiky

§§ 44 až 47 - Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj. § 44 (1) Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, ţe se osoba dopustí nebezpečného útoku proti ţivotu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závaţného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroţenou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakoţ i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti. (2) Vykázání trvá po dobu 10 dnů ode dne jeho provedení. Tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohroţené osoby. Podáním návrhu na vydání předběţného opatření podle občanského soudního řádu „§ 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. A zákona č. 135/2006 Sb.“ v průběhu vykázání se doba vykázání prodluţuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu. (3) Vykázání oznámí policista ústně vykázané i ohroţené osobě a vyhotoví potvrzení o vykázání, které jim předá proti podpisu. Součástí potvrzení o vykázání je vymezení prostoru, na který se vykázání vztahuje, uvedení totoţnosti ohroţené a vykázané osoby, poučení o právech a povinnostech vykázané osoby a adresa útvaru policie, u kterého si můţe vyzvednout kopii úředního záznamu o vykázání. Odmítne-li ohroţená nebo vykázaná osoba potvrzení o vykázání převzít nebo odmítne-li písemně potvrdit jeho převzetí, policista tuto skutečnost uvede v úředním záznamu. (4) Není-li vykázaná osoba vykázání přítomna, poučení o jejích právech a povinnostech v souvislosti s vykázáním jí policista poskytne při prvním kontaktu. Je-li to moţné, policista této osobě předá potvrzení o vykázání, v opačném případě ji poučí o moţnosti 50

převzít potvrzení o vykázání a kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie; součástí poučení je i údaj o adrese tohoto útvaru. (5) Nesouhlasí-li vykázaná osoba s vykázáním, můţe proti němu na místě podat námitky, které policista uvede v potvrzení o vykázání. Policista námitky předá bez zbytečného odkladu krajskému ředitelství příslušnému podle místa vykázání (dále jen „příslušné krajské ředitelství“). Vykázaná osoba můţe dále do 3 dnů ode dne převzetí potvrzení o vykázání podat příslušnému krajskému ředitelství námitky písemně. Lhůta pro podání námitek počíná běţet dnem následujícím po dni, kdy došlo k převzetí potvrzení o vykázání a je povaţována za dodrţenou, jsou-li námitky nejpozději v její poslední den předány k poštovní přepravě nebo podány u příslušného krajského ředitelství. O tomto právu policista vykázanou osobu poučí před předáním potvrzení o vykázání. (6) Shledá-li příslušné krajské ředitelství, ţe podmínky pro vykázání nebyly splněny, vykázání ukončí a o této skutečnosti vyrozumí ohroţenou a vykázanou osobu bez zbytečného odkladu. § 45 (1) Vykázaná osoba je povinna a) opustit neprodleně prostor vymezený policistou v potvrzení o vykázání, b) zdrţet se vstupu do prostoru podle písmene a), c) zdrţet se styku nebo navazování kontaktu s ohroţenou osobou, d) vydat policistovi na jeho výzvu všechny klíče od společného obydlí, které drţí. Policista vykázanou osobu poučí o následcích neuposlechnutí výzvy podle písmene d). „Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.“ (2) Vykázaná osoba má právo a) vzít si ze společného obydlí věci slouţící její osobní potřebě, osobní cennosti a osobní doklady před splněním povinnosti podle odstavce 1 písm. a), b) vzít si v průběhu vykázání ze společného obydlí věci podle písmene a) a věci nezbytné pro její podnikání nebo pro výkon povolání; právo neuplatnit jedenkrát a pouze v přítomnosti policisty, policista o výkonu tohoto práva ohroţenou osobu předem informuje, c) ověřovat provedení vykázání zejména na čísle tísňového volání 158, d) vyzvednout si kopii úředního záznamu o vykázání u příslušného útvaru policie.

51

(3) Policista poskytne vykázané osobě bez zbytečného odkladu informace, o moţnostech jejího dalšího ubytování a v souvislosti s tím nezbytnou součinnost. Od této osoby dále vyţádá adresu pro doručování. § 46 Policista poučí ohroţenou osobu o a) moţnosti podání návrhu na vydání předběţného opatření podle občanského soudního řádu, b) moţnosti psychologických, sociálních nebo jiných sluţeb v oblasti pomoci obětem násilí a c) následcích vyplývajících z uvedení vědomě nepravdivých údajů, k nimţ policista při vykázání přihlíţí. § 47 (1) Územní rozsah prostoru, na který se vykázání vztahuje, určí policista podle míry poţadavku účinné preventivní ochrany osoby ohroţené útokem. Je-li v důsledku vykázání ohroţen provoz objektu nebo znemoţněn výkon zaměstnání vykázané osoby, policista o této skutečnosti bezodkladně vyrozumí provozovatele nebo zaměstnavatele vykázané osoby za účelem přijetí potřebných opatření. (2) Při provádění úkonů souvisejících s vykázáním policista zajistí přítomnost nezúčastněné osoby; to neplatí, hrozí-li nebezpečí z prodlení. (3) Do 24 hodin od vstupu policisty do společného obydlí zašle policista kopii úředního záznamu o vykázání příslušnému intervenčnímu centru „§ 60a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb.“ a soudu, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběţného opatření podle občanského soudního řádu. Pokud ve společném obydlí ţije nezletilá osoba, zašle kopii úředního záznamu o vykázání v této lhůtě i příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dětí. (4) Policista ve lhůtě 3 dnů od vykázání provede kontrolu, zda vykázaná osoba dodrţuje povinnosti vyplývající z vykázání. (5) O provedených úkonech a opatřeních sepíše policista úřední záznam.28

28

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

52

6.2

Přehled některých dalších oprávnění a povinností policistů

Podle zákona o Policii České republiky lze uplatňovat níţe uvedená oprávnění a povinnosti policistů při řešení případů domácího násilí. § 10 - Iniciativa povinnost policisty provést sluţební zákrok, sluţební úkon, popřípadě přijmout opatření nezbytná k provedení sluţebního zákroku nebo sluţebního úkonu, je-li ohroţen vnitřní pořádek a bezpečnost, jehoţ odstranění spadá do úkolů policie, aby ohroţení nebo porušení odstranil. § 11 - Přiměřenost postupu povinnost policisty jednak jak s obětí tak s pachatelem, aby v souvislosti s jeho postupem nevznikla bezdůvodná újma a byla zachována přiměřenost zásahu do práv a svobod osob. § 13 - Poučování povinnost policisty před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a také o jejich právech a povinnostech v případě zásahu do jejich práv nebo svobod. § 61 - Podání vysvětlení oprávnění policisty poţadovat vysvětlení od osoby, která můţe přispět k objasnění skutečností důleţitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby chráněné podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu. § 26 - Zajištění osoby policista je oprávněn zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohroţuje svůj ţivot, ţivot nebo zdraví jiných osob anebo majetek, na dobu nejdéle 24 hodin od okamţiku omezení osobní svobody. Pominou-li důvody zajištění je policista povinen osobu neprodleně propustit. § 40 - Vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek oprávnění policisty vstoupit bez souhlasu uţivatele do obydlí, jiných prostor nebo pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření jen tehdy, jestliţe věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu ţivota nebo zdraví osob. Toto ustanovení je vyuţitelné v podmínkách domácího násilí za splnění zákonných předpokladů, kterými jsou důvodná obava z ohroţení ţivota nebo zdraví osob, tedy v průběhu probíhajícího násilí, od něhoţ není ani na výzvu upuštěno.

53

§ 25 - Připoutání oprávnění policisty omezit volný pohyb osoby, která fyzicky napadá policistu nebo jinou osobu, ohroţuje vlastní ţivot, poškozuje cizí majetek nebo se pokusí o útěk. Toto omezení můţe být učiněno kdekoliv, tj. není vázáno na prostředí policejních stanic. § 35 - Vydání a odebrání zbraně a prohlídka osoby oprávnění policisty provést prohlídku osoby a odebrat ji zbraň, pokud má být její osobní svoboda omezena, proti ní směřuje zákrok, nebo proti ní směřuje jiný úkon, hrozí nebezpečí, ţe osoba bude klást odpor, a je podezření, ţe má u sebe zbraň. § 53 - Obecné podmínky použití donucovacího prostředku oprávnění policisty pouţít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku. Policista je oprávněn pouţít donucovací prostředek, který umoţní dosaţení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níţ zakročuje. § 56 - Použití zbraně oprávnění policisty pouţít zbraň ze zákonných důvodů a v případě domácího násilí by přicházelo v úvahu ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) aţ d). Dalšími oprávněními policisty je institut zadrţení osoby podezřelé podle § 76 odst. 1 trestního řádu, kdy osobu podezřelou ze spáchání trestného činu můţe, je-li dán některý z důvodů vazby policejní orgán v naléhavých případech zadrţet, i kdyţ dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. K Zadrţení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadrţení provést, jen jestliţe věc nesnese odkladu a souhlasu nelze předem dosáhnout, zejména byla-li osoba přistiţena při trestném činu nebo zastiţena na útěku.29

6.3

Dílčí závěr

Vykázání je preventivním opatřením směřujícím k ochraně ohroţených osob. Je ukládáno bez ohledu na případnou trestněprávní kvalifikaci jednání násilné osoby. Jinými slovy řečeno policie násilnou osobu vykáţe vţdy tehdy, zjistí-li, ţe se v dané věci jedná o případ domácího násilí. Součastně pak můţe být jednání násilné osoby vyšetřováno v rámci trestního řízení, lze-li jednání násilné osoby kvalifikovat jako trestný čin, případně, nedosáhlo-li jednání násilné osoby intenzity trestného činu, je prováděno přestupkové řízení.

29

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

54

7. Postup v případech domácího násilí Policie je orgánem, který je povinen nepřetrţitě, rychle, odborně a bezúplatně poskytovat občanům sluţby při zajišťování jejich bezpečnosti. Policie je proto povinna poskytnout v rozsahu své působnosti pomoc kaţdému, kdo se na ní s takovou ţádostí obrátí. Nejcitlivějším místem intervence policie v případech domácího násilí je střet mezi chráněnou domovní svobodou a ochranou ţivota, zdraví a jiných práv oběti. Pozornost policistů v těchto případech musí být přednostně zaměřena na pomoc oběti a zastavení dalšího násilí. Při podobných zákrocích po dlouhou dobu panovala nejistota, jak situaci vyhodnotit, jak komunikovat se stranami incidentu, jak situaci na místě řešit, jaká opatření neprodleně přijmout, jak chránit oběť, jak postupovat vůči pachateli, jak hodnotit situaci dětí v takových případech. Zákroky policie v případech domácího násilí patří k velmi frekventovaným zároveň však vysoce náročným a velmi neoblíbeným situacím v kaţdodenní praxi. Policie je zpravidla institucí, která s obětí a pachatelem přichází jako prvním do kontaktu. Proto zasahujícím policistům a jejich reakci patří klíčové role. K objektivním okolnostem, které ovlivňují řešení situace, patří stres působící na všechny zúčastněné strany. Úspěšná činnost policistů předpokládá jejich připravenost takovými znalostmi a dovednostmi, které umoţní profesionálně náročnou činnost zvládnout.

7. 1

Úloha policie v případech přijetí domácího násilí

Postup policisty při oznámení domácího násilí se nijak nevymyká běţné policejní praxi, při oznámení jakékoliv události, je povinen vţdy přijmout a provést příslušné sluţební úkony. Obecně z přijetí oznámení resp. volání o pomoc vyplývá povinnost dostavit se na místo a oznámené skutečnosti prověřit. K tomu je nezbytné: -

řádně přijmout a úplně zadokumentovat oznámení o incidentu od volajícího,

-

vyhodnotit hrozbu nebezpečného útoku a hrozbu zvlášť závaţného útoku,

-

podle situace vytěţit oznamovatele k okolnostem násilí a zjišťovat faktický stav v průběhu podávaného oznámení a získat k incidentu maximum potřebných informací k osobě pachatele a ohroţené osobě,

55

-

v dostupných evidencích provést lustraci za účelem zjištění, zda u daných osob byl v minulosti řešen incident či vykázání, zda se ohroţená nebo násilnická osoba nejsou drţiteli střelných zbraní či pachateli násilné trestné činnosti,

-

je-li oznamovatelem incidentu přímo ohroţená osoba nebo jiný uţivatel společného obydlí, vyţádat si od nich souhlas ke vstupu do společného bydlí. V případech více uţivatelů postačí ke vstupu do společného obydlí souhlas kteréhokoliv z nich.

-

na základě zjištěných a ověřených informací následuje samotný výjezd hlídky na místo.

7.2 Postup policistů před příjezdem na místo incidentu domácího násilí Náročnost pro zakročující policisty v případech domácího násilí spočívá zejména v tom, ţe nelze předvídat, jak se situace bude na místě vyvíjet. Musí mít na zřeteli to, ţe na míst domácího násilí jedná jednak s agresorem a současně s obětí. Další a to velmi nezanedbatelná okolnost je, ţe sluţební zákrok provádí na „výsostném teritoriu pachatele“. Tuto skutečnost musí mít neustále na paměti. Z těchto důvodů: - nelze přípravu na zákrok podceňovat a zakročující policisté by si měli před příjezdem na místo taktiku vlastního zákroku na základě dostupných informací promyslet a pamatovat na vlastní bezpečí, neboť můţe dojít k napadení zakročujícího policisty ze strany pachatele, bude potřeba zjistit mnoho informací, přijmout trestní oznámení nebo činit jiné úkony, -

zároveň bude třeba zvolit vhodnou taktiku komunikace a navázat kontakt se stranami, směřující k uklidnění emocí. Jednání s člověkem, který zaţil krizový záţitek je obecně vzato velmi náročné. Strategie domluv a tišení konfliktu na místě, kde došlo k domácímu násilí, jsou zpravidla neúčinné (je kontraproduktivní pokoušet se řešit spor mezi stranami),

-

i policisté proţívají tyto situace jako stresující, je vţdy zapotřebí citlivě volit správný psychologický přístup, a to v komunikaci verbální, tak i nonverbální. Je nutné jednat profesionálně, oprostit se od subjektivních pocitů, vlastního hodnocení situace a nepřipustit projevy zvyšující nejistotu při sluţebním zákroku, jakou je stres, nezkušenost nebo naopak vlastní zkušenost s týráním v rodině.

56

7.3

Postup policisty na místě oznámení domácího násilí

Povinností policie je především zastavit násilí, zajistit bezpečí osoby, zajistit pachatele. V kaţdém případě by mělo být povinností policisty perfektní zadokumentování incidentu domácího násilí (násilí mezi blízkými, násilí páchané ve společném obydlí). Prvotním krokem zasahujících policistů je zajištění bezpečnosti všech přítomných osob. -

Pokud ke vstupu do společného obydlí nebude dán souhlas, policista posoudí moţnost uţití oprávnění dle § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vstup do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek.

-

Policisté oddělí osobu oběti a pachatele, z důvodu ukončení dalšího napadání ohroţené osoby ze strany násilné osoby, k zamezení ovlivňování výpovědi ohroţené osoby násilnou osobou, pachatel můţe kontrolovat oběť i prostřednictvím gest těla, a tak můţe ovlivňovat její komunikaci s policií, protoţe jí hrozí pozdější odplata ze strany pachatele a uklidnění situace na místě incidentu.

-

Pokud to okolnosti dovolí, odvést je do oddělených místností, aby na sebe neviděli a nemohli spolu nadále komunikovat.

-

Policisté by měli mluvit s kaţdou stranou zvlášť, ale měli by na sebe navzájem vidět, aby zajistili vlastní bezpečí.

-

Budou-li splněny podmínky podle právních předpisů § 26 zákona č. 273/2008 Sb., policista přijme opatření k omezení osobní svobody násilné osoby.

-

Policista dále zjistí, zda ve společném obydlí ţijí nezletilé osoby nebo jiné osoby, kde se nacházejí, v jakém jsou stavu a zda byly přímo dotčeny násilným jednáním.

-

Policista vyhodnotí závaţnost zranění osob a poskytnutí či zavolání pomoci pro kteroukoliv ze zraněných stran.

-

Policista zajistí veškeré zbraně, jichţ bylo pouţito, stejně jako dalších předmětů přestavujících na místě činu hrozbu. To je mj. důleţité i pro bezpečí zasahujících policistů, protoţe při řešení domácího násilí dochází k nevypočitatelnému vývoji as chování jak oběti, tak podezřelých.

-

Policista ověří totoţnost násilné a ohroţené osoby, nezúčastněných osob, oznamovatele incident, pokud jím není ohroţená osoba, a svědků incidentu a vyzve je k podání vysvětlení. Osoby podají vysvětlení odděleně. Účelem komunikace je kladením vhodných otázek typické znaky domácího rozpoznat, nakolik jsou naplněny typické znaky domácího násilí, vyhodnotit hrozbu nebezpečného útoku a hrozbu zvlášť nebezpečného útoku a zjistit další skutečnosti z hlediska jeho závaţnosti či hrozících rizik. 57

-

Zjistí-li policista v průběhu podání vysvětlení, ţe násilná osoba setrvává v obydlí ohroţené osoby neoprávněně, vyzve násilnou osobu, aby obydlí opustila. Zároveň násilnou osobu poučí, ţe neoprávněným setrváním v obydlí ohroţené osoby se můţe dopustit trestného činu.

Policista musí mít na paměti, ţe kvalita prvního kontaktu má zásadní vliv na další komunikaci. U oběti je v této fázi vţdy vyšší ochota spolupracovat, tj. bezprostředně po incidentu, ale posléze prudce klesá.

7.4 Postup při vyhodnocování hrozby nebezpečného útoku a zvlášť nebezpečného útoku a přítomnosti typických znaků domácího násilí Policista je při vyhodnocování hrozby nebezpečného útoku zvaţuje zejména: -

předcházející útoky jejich intenzitu a počet,

-

míru agrese násilné osoby (fyzické a slovní útoky proti ohroţené osobě za přítomnosti policistů, vyhroţování fyzickou újmou),

-

stav ovlivnění alkoholem nebo jinými návykovými látkami a samotný vztah násilné osoby k alkoholu nebo jiným návykovým látkám (četnost a intenzita poţívání alkoholu nebo jiných návykových látek),

-

tendence pouţívat zbraně,

-

drţení střelné zbraně násilnou osobou a pravděpodobnost jejího budoucího uţití proti ohroţené osobě. Policista při vyhodnocování hrozby zvlášť závaţného útoku zvaţuje zejména:

-

tendence absolutní sociální izolaci ohroţené osoby,

-

znemoţňování uspokojování základních potřeb (např. kontrola ohroţené osoby v intimních situacích),

-

ničení, špinění oblečení a rozbíjení předmětů ve vlastnictví ohroţené osoby s cílem ji poníţit,

-

schválnosti; jedná se o jiné jednání, neţ které je uvedeno výše. Při vyhodnocování, zda jsou přítomny typické znaky domácího násilí, policista pouţije při komunikaci a násilnou a ohroţenou osobou příslušnou část úředního záznamu o incidentu se znaky domácího násilí. Informace potřebné pro vyhodnocení typických znaků domácího násilí a rovněţ rizikových faktorů domácího násilí (15 otázek SARA DN) zjišťuje také prohlídkou prostor, kde došlo k násilnému jednání, z vysvětlení podaných ohroţenou osobou a 58

násilnou osobou a svědky incidentu a z dostupných evidencí, které zpracuje do úředního záznamu o incidentu se znaky domácího násilí.30

7.5 Zásady komunikace s obětí domácího násilí 1. Policista by se měl ptát oběti. Otázky mu poskytnou přesnější představu o skutečnosti. „ Byl/a jste jiţ dříve napadán/a a týrán/a (historie týrání)? Byly napadány i děti? Kde jsou děti v této chvíli? Popište mi dřívější násilné incidenty? Pozorujete, ţe se násilí zhoršuje, dochází k němu častěji a je více intenzivní? Došlo i k poškozování věcí? Jaké vznikly škody? Byly proti vám nebo vašim dětem pouţity (věci jako) zbraně?“ 1. Policista by měl mít důvěru k oběti, kdyţ oběť říká, ţe jí blízká osoba týrá a jinak ubliţuje. Skutečné oběti domácího násilí zpravidla ve vyprávění minimalizují to, co se u nich doma děje. Realita bývá mnohem horší. 2. Policista oběti poskytne důvěru a porozumění. Jednání s obětí domácího násilí vyţaduje citlivou a trpělivou komunikaci (Představí se a dá oběti eventuálně svoji vizitku, Vysvětlí ji, co je jeho úlohou v tuto chvíli. Potvrdí, ţe chápe, jak je její momentální situace náročná. Povzbudí ji). 3. Policista předá oběti kontakty na další sluţby. Veškeré kontakty oběti předá v kteroukoliv dobu DONA linka. Na této lince získají potřebné informace i policisté, například adresu nejbliţšího azylového domu, poradenského centra a jiných sluţeb. 4. Policista zadokumentuje informace, které k domácímu násilí získal. Později uţ nebudou tak přesné a mohly by chybět jeho kolegům. Domácí násilí je násilí ve vztahu a nikoliv jednotlivý násilný akt, proto je jeho dokumentace tolik důleţitá. 5. Jestliţe v domácnosti postiţené násilím mezi dospělými ţijí děti, policista vţdy uvědomí orgán sociálně právní ochrany dětí. 6. Policista myslí na bezpečí oběti. Poloţí si otázku, co se stane po jeho odchodu z bytu. Co se stane, aţ se vrátí oběť z policie domů. Nabídne oběti základní informace k bezpečnostnímu plánu. Sdělí ji adresu nejbliţšího azylového domu nebo krizového centra.31

30

31

Závazný pokyn policejního prezidenta č. 200, Praha: Policejní prezidium, 2008 Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí, Bílý kruh bezpečí , Ostrava, 2003

59

7.6 Bezpečnostní plán pro oběti domácího násilí Bezpečí oběti domácího násilí je základním předpokladem řešení problému. V případě náhlého útoku by oběť měla pamatovat na své zdraví a ţivot. Policista by měl oběť domácího násilí informovat o moţných bezpečnostních opatřeních. Policista by měl osobu poučit: -

Aby se nenechala zavřít v části domu, kde nejsou okna ani ţádný východ, nebo kde se nacházejí nějaké moţné zbraně, např. v kuchyni nebo koupelně. Pokud bydlí na venkově, měla by se vyhnout stodole nebo dílně, kde mohou být uskladněné různé nástroje.

-

Aby si zapamatovala několik důleţitých telefonních čísel, jako je krizová linka pro domácí násilí, policie, sousedy nebo někoho jiného, kdo muţe rychle pomoci.

-

Aby se svěřila přátelům nebo příbuzným, kterým důvěřuje, s tím, ţe je doma napadána. Je důleţité, aby si vytvořila podpůrnou síť, kde se jí dostane alespoň krátkodobé pomoci.

-

Aby si promyslela a naplánovala únikové cesty ze všech dveří a oken, včetně těch ve sklepě a v horních patrech. Dokáţe pak lépe reagovat v situaci tísně.

-

Aby se rozhodla, kam půjde, aţ se dostane ven z bytu nebo domu. Měla by si zjistit adresy míst v okolí bydliště s nepřetrţitým provozem (policie, hasičská stanice, nemocnice, prodejny).

-

Aby si promyslela, jak se tam dostane. To je problém obětí domácího násilí zejména na venkově nebo na samotách. Je důleţité mít u sebe vţdy peníze nebo jízdenky, udrţovat v pojízdném stavu auto, nebo kolo, kočárek pro děti ukládat na dostupné místo.

-

Aby si se sousedy nebo přáteli domluvila znamení, kterým můţe signalizovat potřebu pomoci, např. zatelefonovat smluvené heslo, po kterém mají zavolat policii, nebo se domluvit, aby volali policii vţdy, pokud uslyší křik nebo pláč, rozbíjení předmětů apod.

-

Aby si zabalila pohotovostní tašku s penězi, náhradními klíči, oblečením na výměnu a důleţitými dokumenty a uloţila ji mimo dosah agresora – u sousedů, přátel, v práci.

Pokud je oběť nepohyblivá nebo v důchodovém věku, měla by si promyslet, která místnost v bytě či domě je pro ni nejbezpečnější: (např. ta, kde se můţe zamknout a zatelefonovat pro pomoc nebo zavolat pomoc z okna). Pokud má oběť malé děti, je moţné, ţe je na útěku nebude moci vzít s sebou. V tom případě by měla neprodleně poţádat o pomoc policii a vrátit se pro ně. Starší děti by měla zahrnout do únikového plánu, označit jim bezpečné místo, kde se mohou schovat, a vysvětlit jim, aby utekly k sousedům, kdyţ uslyší, ţe začíná násilný incident. Děti je nutno ujistit, ţe jejich úkolem je být v bezpečí, a ne chránit oběť. 60

Při náhlém odchodu z domova by si oběť domácího násilí měla vzít sebou: -

Osobní doklady: občanský průkaz, rodné listy, pasy (své a dětí),

-

Kartičky zdravotních pojišťoven,

-

Kreditní karty,

-

Léky, brýle, hygienické potřeby,

-

Jakékoliv záznamy o domácím násilí: vlastní, lékařské, policejní, ze sociálního odboru,

-

Soudní rozhodnutí o dětech, majetku apod.,

-

Adresář s důleţitými telefonními čísly,

Policista informuje oběť, aby si uschovala jakékoli důkazy o fyzickém násilí (roztrhané oblečení, fotografie zranění apod.). V případě zranění vyhledat lékaře, oznámit, co se stalo, a poţádat o zadokumentování.32

32

Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí, Bílý kruh bezpečí , Ostrava, 2003

61

Závěr Tématem mé bakalářské práce je problematika domácího násilí jako sociálně patologického jevu z pohledu trestního práva. Medializace problému v posledních letech, vedle mých poznatků a zkušeností z praxe, mě vedla k rozhodnutí, zabývat se touto problematikou. Domácí násilí představuje širokou škálu projevu patologického chování, které je negativním společenským jevem jak v České republice tak i celosvětovém měřítku. Hledat a pojmenovat příčiny, které ho vyvolávají je velmi sloţitým a trvalým úkolem pro vědecký výzkum ale i pro zákonodárné a výkonné sloţky státu. Vzhledem k rozsáhlosti dané problematiky bylo cílem práce zaměřit se pouze na některé základní druhy domácího násilí, kdy jsem se snaţil obsáhnout a pojmenovat jak samotné druhy, tak i vysvětlit příčiny, znaky a formy domácího násilí. Vyjmenoval jsem ve stručnosti jedenáct faktorů podporujících domácí násilí. Uvedl jsem jednotlivá zákonná trestně právní ustanovení související s domácím násilím, která tuto oblast upravují. Dále jsem pak rozebral povinnosti a oprávnění policistů a jejich postup v případech domácího násilí, kdy se domnívám, ţe klíčovou roli v potlačování domácího násilí hraje Policie České republiky. V první kapitole jsem stručným průřezem přiblíţil historii vývoje rodiny a postavení jednotlivých členů v rodině i ve společnosti od doby pravěku aţ do minulého století. V kaţdém vývojovém období se objevovaly historiky zaznamenávané projevy domácího násilí. Tento jev nebyl tehdejší společností definován jako domácím násilí, byl povaţován jen za jistý druh nápravy. Z dostupných materiálů je patrný neustálý posun ve vývoji společnosti, který se promítal současně do postavení jednotlivých členů rodiny. Největších změn doznalo období konce 19. století a začátek 20. století, kdy se v největší míře projevilo emancipační hnutí. V druhé a třetí kapitole jsem se zaměřil na vymezení pojmů domácího násilí jeho charakteristiku, druhy, příčiny formy a znaky, kdy jsem popsal, ţe nejčastějšími oběťmi se stávají slabší jednici, kterými jsou ţeny, děti a starší lidé. Domácí násilí má podobu fyzického, psychického nebo sexuálního. Jeho charakteristickým rysem je opakovanost a dlouhodobost. Cílem agresora je oběti ublíţit, poškodit nebo ji ovládat. Specifičnost násilí v rodině spočívá v tom, ţe agresorem je velmi často blízká osoba, ke které má oběť citový vztah. Z toho vyplývá závislost oběti na agresorovi nejen po stránce emoční, ale i po stránce finanční a materiální. Tyto závislosti jsou pak častou překáţkou při oznamování násilného činu, či opuštění společného obydlí. Dospěl jsem k názoru, ţe v důsledku společenských 62

změn došlo v ţivotě mnoha současných rodin k narušení rodinné stability, která ve spojitosti s faktory se stala podnětem pro vznik napětí v rodině. Z toho je patrné, ţe působení stresových činitelů má za následek neadekvátní přístup k řešení problémů. Ve čtvrté kapitole jsem se zabýval jednotlivými ustanoveními upravujícími trestně právní aspekt dané problematiky. V našem právním řádě, jak ukázala tato práce, je dnes jiţ dostatečné mnoţství zákonných ustanovení, která upravují postup orgánů činných v trestním řízení na úseku domácího násilí. Rovněţ je patrný posun v přístupu státních zastupitelství a v neposlední řadě i soudů, při potírání tohoto sociálně patologického jevu. Snaţil jsem se vyjmenovat jednotlivá zákonná ustanovení, která upravují z hlediska trestně právního domácí násilí, tyto jsou nejvíce obsaţena v sedmé a osmé hlavě zvláštní části trestního zákona – trestné činy proti ţivotu a zdraví a trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, a také jednání které nenaplňují znaky skutkových podstat vyjmenovaných trestných činů, které jsou uvedeny v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích. K velkému průlomu v právních předpisech došlo začleněním ustanovení § 215a trestního zákona, kde se jedná o samotnou skutkovou podstatu trestného činu, zahrnující pouze domácí násilí, i kdyţ ho takto nepojmenovává. V kapitole páté jsem rozebral oprávnění policistů Policie České republiky. Domnívám se, ţe jsou v dané oblasti působení v současné době rozsáhlá. Tato oprávnění jsou zakotvena v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Oprávnění policistů jsou dostačující, zejména se jedná hlavu VII Vykázání uvedenou v §§ 44 aţ 47 zákona o Policii České republiky, který vstoupil 1. ledna 2009 v účinnost, a to jako institut „Oprávnění rozhodnout o vykázání ze společného obydlí a zákazu vstupu do něj“. Zde je dána Policii České republiky velká pravomoc a účinný prostředek v postupu prověřování a šetření problematiky domácího násilí. Odpovědí na dané otázky, bylo mimo teoretické zpracování, také vyuţito metody rozhovorů s policisty, kteří se podílejí na zpracování trestných činů domácího násilí. Provedenými rozhovory bylo zjištěno, ţe jak právní ochrana, tak i oprávnění policistů Policie České republiky při řešení domácího násilí jsou dostačující, na poţadované úrovni. Současná společnost označila násilí v rodinách za problém, který má širší společenský význam a snaţí se ho řešit. Snad si uvědomila, ţe společnost, která násilí jednoznačně neodsuzuje, nebo je toleruje, vlastně násilí nepřímo podporuje. Domácí násilí není problémem lidí s nízkým vzděláním. Většina násilníků jsou navenek spořádaní a úspěšní lidé, kteří jsou ve společnosti ke své partnerce, dětem, rodičům aj. pozorní a milí, v soukromí však své rodinné příslušníky a spolubydlící fyzicky a psychicky týrají, aby jim a především sobě dokázali, kdo je ve vztahu pánem. Násilníci se často snaţí svalit vinu na svoji oběť, svoje 63

chování omlouvají tím, ţe byli vyprovokováni obětí nebo snahou o dobrou výchovu pokud se obětí stává dítě. Obecně sledovaným závěrem práce je snaha zdůraznit aktuálnost tématu a podpořit všechno to, co jiţ bylo v předmětné věci uděláno, vědecky zhodnoceno a v praxi potvrzeno. Práci doplňuji přílohami a přehledem a tabulkami se statistickými údaji.

64

Seznam použité literatury: Bibliografie: BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách, Praha: Grada Publishing, 1998. ISBN 80-7201-341-6. BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, 1 vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001, s. 26 GJURIČOVÁ, Š., KOCOURKOVÁ, J., KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 16, s. 79. ISBN 80-7021-416-3. LENDEROVÁ, M. et al. Eva nejen v ráji/Žena v Čechách od středověku do 19. století, 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002, s. 13-14, s. 25 LENDEROVÁ, M. K hříchu a modlitbě/Žena v minulém století, 1. vyd. Praha: Mladá fronta 1999, s. 229 MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha: SLON, 1993, s. 19-20. ISBN 80-85850-24-9. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky, 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s. 350-351. ISBN 80-7178-214-9. VYKOPALOVÁ, H. Násilí na seniorech, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 50. ISBN 80-244-0409-05. VYKOPALOVÁ, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001,s. 8, s. 47, s. 50. ISBN 80-244-0337-4.

65

Periodika: MAŠEK, D. Nová právní úprava trestního postihu domácího násilí, Právo a rodina, Linde, 2004, č. 8 ZEMAN, M. Násilí v rodinách beztrestně roste, Praha: In Právo ze dne 28.3.2004, s. 4

Zákony a legislativa: Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, veznění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Metodický pokyn ředitele Útvaru služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezídia, č. 2, Praha: Policejní prezidium, 2004 Závazný pokyn policejního prezidenta č. 200, Praha: Policejní prezidium, 2008

Sborníky a tiskoviny: FRANKOVÁ, Z. Rodiny a sexuální život zdravotně postižených, Sborník materiálů ze semináře 11.12.2000. Praha: BKB, 2000 Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí, Bílý kruh bezpečí , Ostrava, 2003 KOUBOVÁ, E., VITOUŠOVÁ, P. Informační leták - Bílý kruh bezpečí, 1995

66

Manuál pro pracovníky azylových domů-účastníky projektu KORMIDLO. Co potřebujete vědět o domácím násilí. Realizovali partneři – Bílý kruh bezpečí, Sdružení azylových domů, Kratf Foods ČR, s.r.o., 2002

Přílohy: Příloha č. 1 - Sara dn (pomůcky pro policisty) Příloha č. 2 - Schéma vykázání – lhůty Příloha č. 3 - Vykazování v ČR porovnání vývoje v letech 2007 až 2009

67

Příloha č. 1 Vykazování v ČR – porovnání vývoje v letech 2007 až 2009

http://www.domacinasili.cz/cz/redakce/statistiky/vykazovani-v-cr-porovnani-vyvoje-v-letech2007-az-2009/r186

120 100 80 60 40 Řada1 Řada2 Řada3

20 0 0

2

4

6

8

68

10

12

14

Příloha č.2 Schéma vykázáni – lhůty

http:// www.rk.vc/Krimi/Nasili/Schema.jpg

69

Sara dn otázky

http://ppportal.pcr.cz/rspp/Poradkova/domaci- nasili/Obsah%20vyjezdovych%20desek.htm

70