VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Utrpení nemocných jako ošetřovatelsky významný jev

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Utrpení nemocných jako ošetřovatelsky významný jev Bakalářská práce

Autor: Marie Rosová Vedoucí práce: PhDr. Vlasta Dvořáková Jihlava 2013

Anotace Ve své bakalářské práci s názvem Utrpení nemocných jako ošetřovatelsky významný jev se zaměřuji na problematiku utrpení pacientů z pohledu všeobecných sester a zdravotnických asistentů. Cílem výzkumu je zjistit formy utrpení vyskytující se na interním oddělení a v hospicovém zařízení, co je největším utrpením pro pacienta, prostředky zmírňující nebo odstraňující utrpení a způsoby vyrovnávání sester s utrpením. Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část se zabývá vysvětlením pojmu utrpení, nemoc a potřeby pacienta. Dále zde uvádím podrobnější rozdělení a popis jednotlivých druhů utrpení nemocného. Zabývám se také syndromem vyhoření, procesem umírání a smrti a charakteristikou daných zařízení. Praktická část obsahuje výsledky výzkumu, které jsou zpracovány v grafech nebo tabulkách. Veškerá data uvedená ve výzkumu byla získána formou dotazníkového šetření. Klíčová slova: utrpení, nemoc, bolest, důstojnost, umírání, smrt, syndrom vyhoření

Annotation In my bachelor thesis Suffering of patients like significant feature for nurses deals with suffering of patients from general nurses and medical assistant point of view. The aim of my bachelor thesis is recognize different forms of suffering which could be find at department of Internal Medicine and hospice institution. Discover what is the greatest type of suffering for patients, substances for reduction or elimination suffering and approaches for nurses to balance with suffering of patients. My bachelor thesis is divided into two parts. In the theoretical part of the thesis it deals with explanation of suffering, death and patients needs. There is also and description and distribution for types of suffering and characterization of both medical institution in the theoretical part. The practical part of the thesis described results received from questionnaire survey. Key words: suffering, illness (disease), pain, dignity, dying, death, burnout syndrome

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Vlastě Dvořákové za odborné vedení, trpělivost při řešení některých problémů a za spolupráci při zpracovávání bakalářské práce. Dále děkuji PhDr. Marcele Babické za čas, který mi věnovala a za odborné rady při konzultacích, všem hlavním sestrám za umožnění provádět dotazníkové šetření na jejich pracovištích a všem respondentům, kteří se zapojili do výzkumu. V neposlední řadě děkuji své rodině za velkou podporu při psaní bakalářské práce.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence.

V Jihlavě dne

...................................................... Podpis

Obsah 1 Úvod .............................................................................................................................. 8 1.1 Cíle výzkumu ......................................................................................................... 9 1.2 Pracovní hypotézy ................................................................................................ 10 2 Teoretická část ........................................................................................................... 11 2.1 Pojem utrpení ....................................................................................................... 11 2.2 Pojem nemoc ........................................................................................................ 13 2.3 Potřeby nemocných .............................................................................................. 14 2.4 Bio-psycho-sociálně-spirituální pojetí člověka .................................................... 15 2.4.1 Biologická oblast .......................................................................................... 16 2.4.1.1 Bolest – fyzickým i psychickým utrpením .......................................... 16 2.4.2 Psychická oblast ............................................................................................ 20 2. 4. 2. 1 Psychické utrpení .............................................................................. 21 2.4.3 Sociální oblast ............................................................................................... 23 2.4.3.1 Sociální utrpení .................................................................................... 23 2.4.4 Spirituální (duchovní) oblast ........................................................................ 25 2.4.4.1 Spirituální (duchovní) utrpení .............................................................. 25 2.5 Umírání a smrt...................................................................................................... 27 2.6 Syndrom vyhoření ................................................................................................ 29 2.6.1 Zátěž v práci sestry ....................................................................................... 30 2.6.2 Fáze syndromu vyhoření ............................................................................... 30 2.6.3 Projevy burnout syndromu............................................................................ 31 2.6.4 Jak předcházet syndromu vyhoření ............................................................... 32 2.7 Náplň práce sester na vybraném oddělení a v hospicovém zařízení .................... 33 2.7.1 Hospicové zařízení ........................................................................................ 33 2.7.2 Interní oddělení lůžkové ............................................................................... 35 3 Praktická část ............................................................................................................. 37 3.1 Metodika výzkumu............................................................................................... 37 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ............................. 37 3.3 Průběh výzkumu .................................................................................................. 40

3.4 Zpracování získaných dat ..................................................................................... 41 3.5 Výsledky výzkumu .............................................................................................. 41 3.5.1 Zakroužkujte formy utrpení, které se vyskytují u pacientů na Vašem oddělení / ve Vašem zařízení ................................................................................. 41 3.5.2 Jaké projevy fyzického utrpení pozorujete u nemocných? ........................... 42 3.5.3 Co považujete za největší utrpení pro pacienta? ........................................... 45 3.5.4 Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište způsoby, kterými zmírňujete utrpení pacienta .................................................................................... 47 3.5.5 Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište, co zmírňuje nejvíce pacientovo utrpení.................................................................................................. 49 3.5.6 Jaké techniky používáte pro uspokojení potřeby bezpečí a jistoty (zlepšení psychického stavu) pacienta?................................................................................. 51 3.5.7 Pokuste se vyjádřit, jak na Vás působí utrpení pacienta z krátkodobého hlediska .................................................................................................................. 53 3.5.8 Míváte pocit psychického vyčerpání (že jste na dně)? ................................. 55 3.5.9 Co Vám pomáhá k odreagování od psychického napětí a utrpení pacientů? 57 3.5.10 Domníváte se, že se Vás týká syndrom vyhoření (že trpíte burnout syndromem)? ......................................................................................................... 59 3.5.11 Daří se Vám odstraňovat nebezpečí syndromu vyhoření (burnout syndromu) subjektivně úspěšně? ........................................................................... 60 3.5.12 Pokud jste odpověděli že „ano“, jaké metody k tomu používáte? .............. 61 3.5.13 Pokud jste odpověděli že „ne“, jaké metody jste doposud používali? ........ 63 3.6 Diskuze................................................................................................................. 64 3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi .................................................................... 70 4 Závěr ........................................................................................................................... 72 Seznam použité literatury ............................................................................................ 74 Seznam tabulek ............................................................................................................. 77 Seznam grafů ................................................................................................................. 77 Seznam příloh ................................................................................................................ 77

„Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ Václav Havel

1 Úvod Jako téma bakalářské práce jsem si zvolila Utrpení nemocných jako ošetřovatelsky významný jev. Toto téma jsme si vybrala proto, že s „trpícími“ lidmi jsem se často setkávala při odborné praxi vykonávané v nemocnicích a různých zdravotnických zařízeních. Utrpení v lidské populaci vždy bylo, je a bude, proto je nadmíru důležité vnímat utrpení jako součást lidského života. Sestry se setkávají s utrpením různého druhu každý den a snaží se mírnit jeho projevy. Naše zdravotnictví je ale spíše zaměřeno na tělesnou stránku pacienta a to „ostatní“ jakoby se nás zdravotníků netýkalo. Ale opak je pravdou. Ostatní stránky se nás dotýkají také, protože se týkají samotného pacienta, o kterého pečujeme. Svou bakalářskou prací bych chtěla poukázat na všechny oblasti (bio-psycho-sociální a spirituální) nemocného člověka, které mohou být utrpením „zasaženy“. Jsou si sestry plně vědomy toho, že pacient, o kterého pečují, nemusí trpět pouze fyzicky, ale i duševně a duchovně? Jakými způsoby se snaží „bojovat“ proti „nepříteli“ zvanému utrpení? Jaký vliv má utrpení druhých na sestry samotné? Problematika utrpení je velmi široká a rozsáhlá. O utrpení jako takovém ovšem nebylo mnoho napsáno. Pouze autorem Halíkem v knize Sedm úvah o službě nemocným a trpícím (1991) a Lukasovou v knize I tvoje utrpení má smysl (1998) se o pojmu utrpení pojednává a v knihách je toto téma zmiňováno. Většina autorů se především zabývala formou fyzického a psychického utrpení – tedy bolestí, která je velice pečlivě rozebrána a popsána například v knize Bolest z roku 2006 od autorů Rokyty, Kršiaka a Kozáka nebo v knize Vše o bolesti od Kolektivu autorů (2006). Problematika psychického a sociální utrpení byla popsána Zacharovou v její knize Zdravotnická psychologie (2007) a autorkami Kelnarovou a Matějkovou v knize Psychologie (2010). Touto problematikou se také zabývaly autorky Raudenská a Javůrková v knize Lékařská psychologie ve zdravotnictví (2011). Kübler-Rossová (1997) se ve své knize On death and dying zabývá smířením terminálně nemocných s utrpením, které s sebou přináší umírání a smrt. Autory knih, které zmiňují spirituální oblast, jsou Opatrný v knize Jak 8

zmírnit niterná trápení nemocných (2004) a Svatošová (1998) zaměřující se v knize Hospic slovem a obrazem na spirituální oblast u nemocných v hospicích. Bakalářská práce se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část je rozdělena do sedmi hlavních kapitol. V první kapitole se teoretická část zabývá vysvětlením pojmu utrpení, a nemoci v kapitole druhé. Třetí kapitola obsahuje zmínku o lidských potřebách, které se při jejich neuspokojování stávají pro člověka utrpením. Další kapitola je věnována komplexnímu bio-psycho-sociálnímu a spirituálnímu pojetí člověka. Dělí se na čtyři samostatné podkapitoly, které se věnují už konkrétněji jednotlivým oblastem a potřebám do nich spadajících. Kapitola s číslem pět objasňuje utrpení vyskytující se v posledních chvílích života. V šesté kapitole se pojednává o syndromu vyhoření jako o stavu psychické a emocionální vyčerpanosti u pomáhajících profesí, především u všeobecných sester. Poslední sedmá kapitola se věnuje popisu zdravotnických zařízení, ve kterých byl výzkum prováděn. Praktická část je zaměřena na kvantitativní výzkum bakalářské práce. Zabývá se popisem metodiky práce, charakteristikou výzkumného prostředí a dotazovaných respondentů. Stěžejní význam praktické části tkví v tom, že shrnuje samotné výsledky výzkumu. Výsledky byly získány formou anonymních dotazníků, které byly vytvořeny na základě předem sestavených 4 cílů a 9 hypotéz. Dotazníkové šetření probíhalo v nemocnicích na dvou interních odděleních (v Brně a Třebíči) a ve dvou hospicových zařízeních (v Červeném Kostelci a Rajhradě). Respondenty výzkumu, kterým byly dotazníky rozdávány, byly všeobecné sestry a zdravotničtí pracovníci pracující v těchto výše uvedených zdravotnických zařízeních. Výsledky práce jsou zpracovány buď graficky, nebo pomocí tabulek.

1.1 Cíle výzkumu Cíl č. 1: Zjistit, jaké formy utrpení se mohou vyskytovat na interním oddělení a v hospicovém zařízení. Cíl č. 2: Zjistit, co všeobecné sestry považují za největší utrpení pro pacienta. Cíl č. 3: Zjistit, jaké prostředky (způsoby) všeobecné sestry volí ke zmírnění nebo odstranění pacientova utrpení. Cíl č. 4: Zjistit způsoby vyrovnávání všeobecných sester s utrpením. 9

1.2 Pracovní hypotézy Hypotéza č. 1: Méně než polovina všeobecných sester pracujících na interním oddělení uvádí, že se u pacientů vyskytuje spirituální utrpení. Hypotéza č. 2: Více než polovina všeobecných sester pracujících v hospicovém zařízení uvádí, že se u pacientů léčených v hospicovém zařízení vyskytuje psychosociální forma utrpení. Hypotéza č. 3: Více než polovina všeobecných sester pozoruje u nemocných alespoň 3 projevy fyzického utrpení. Hypotéza č. 4: Více než polovina všeobecných sester označuje za největší utrpení pacienta fyzickou bolest. Hypotéza č. 5: Všeobecné sestry na interním oddělení jsou o 10 % méně informovány o způsobech, které vedou ke zmírnění nebo odstranění utrpení, než všeobecné sestry pracující v hospicovém zařízení. Hypotéza č. 6: Více než polovina všeobecných sester se převážně podílí v rámci mírnění utrpení nemocných na farmakoterapii bolesti aplikací analgetik podle ordinace lékaře. Hypotéza č. 7: Více než polovině všeobecných sester v odreagovávání nadměrného psychického vypětí pomáhá rozhovor s blízkým člověkem (s partnerem, přáteli). Hypotéza č. 8: Všeobecné sestry pracující na interním oddělení jsou ve větší míře ohroženy syndromem vyhoření než všeobecné sestry pracující v hospicovém zařízení. Hypotéza č. 9: Více než polovina všeobecných sester účinně předchází syndromu vyhoření.

10

2 Teoretická část 2.1 Pojem utrpení „Utrpení je specifický stav velkých těžkostí, způsobený ztrátou celistvosti osoby, anebo hrozbou, která vede ke zrušení holistického pojetí člověka. Utrpení trvá tak dlouho, dokud celistvost není napravena.“ (Munzarová, 2005, str. 75). Utrpení, nemoc, bolest, umírání a smrt patří ke krajním situacím v životě člověka. Žádná nemoc se neobejde bez malého utrpení. Utrpení není pouze nežádoucím doprovodem nemocí, ale je neodmyslitelnou součástí každé lidské existence, tedy se před ním nelze skrýt. Lidský život vždy byl a bude spojen s nejrůznějším trápením. Proto zde vyvstává otázka, jakým způsobem je toto utrpení v různé době lidmi přijímáno a jakou roli mu lidé přisuzují (Hrozenská, Kasanová, 2011, Rokyta, Kršiak, Kozák, 2006). Existuje mnoho různých názorů na přítomnost utrpení: a) utrpení jako následek lidského hříchu – v podstatě je toto utrpení bráno jako trest, odplata za špatné jednání b) utrpení jako výchovný prostředek – který vede k hlubší zkušenosti, soucitu, trpělivosti, statečnosti, zájmu o utrpení druhých a vytrvalosti ve snášení bolesti c) utrpení jako oběť – takto berou své trápení věřící lidé, kteří své utrpení obětují za nějaký úmysl, pro druhého člověka, a tím své trápení neprožívají v takové míře d) utrpení jako jev beze smyslu – toto utrpení má svůj původ ve vlastním osudu člověka (Munzarová, 2005, str. 75, 76). Záleží na člověku, jaký postoj zaujímá vůči utrpení. Lidé na celém světě se snaží hledat a zaujímat určitý postoj k lidskému utrpení, učí se úctě k trpícímu člověku a zabývají se problémem role utrpení v životě člověka (Rokyta, Kršiak, Kozák, 2006). „Za nejčastější zdroj utrpení je považována bolest, a to do té míry, že oba dva pojmy – bolest a utrpení – jsou obvykle spojovány, ale přesto jsou to rozdílné formy těžkostí.“ (Munzarová, 2005, str. 74). Pod pojmem bolest se myslí i mnohá jiná lidská trápení. Náš mateřský jazyk nerozlišuje, zda se jedná o fyzickou nebo psychickou bolest, ovšem anglický jazyk rozeznává pojem „bolest“ (pain) a „utrpení“ (suffering), které ale používá jako synonyma. Bolest vede k utrpení a utrpení vede k bolestivému chování (Janáčková, 2007, Raudenská, Javůrková, 2011). 11

Utrpení je nicméně neoddělitelnou součástí každé nemoci. Zdravý člověk vidí své zdraví jako součást svého života, jistotu, samozřejmost. Ale až onemocní, objeví novou dimenzi, perspektivu. To platí i pro utrpení, které nám dává porozumět novému úhlu pohledu. Z tohoto hlediska může mít utrpení i svoji pozitivní stránku. Připomíná člověku jeho zranitelnost a vybízí k zodpovědnému zacházení se svým životem. Přijetí lidského trápení a starostlivá péče o trpícího zlepšuje a prohlubuje mezilidské vztahy, upevňuje přátelství, lidskou solidaritu, vede k větší lidskosti a humanitě trpícího, ale i jeho blízkých a vlastně všech, kdo se mu snaží pomoci. Trpící člověk si často nemůže pomoci sám, ale pomoci mohou druzí lidé, už především proto, že sdílené utrpení se snáší lépe (Rokyta, Kršiak, Kozák, 2006). Skutečností je, že utrpení, které doprovází nemoc, můžeme pouze mírnit, ale ne úplně odstranit. Lékaři mají dostatečné vzdělání, pokud dojde na tlumení fyzické bolesti nebo utrpení, ovšem zcela nedostačujícím se stává jejich vzdělání, pokud jde o přístup k jiným oblastem člověka. Postoj zdravotníků k utrpení by měl být tento: snažit se porozumět lidskému trápení a pomoci trpícímu jak na profesionální, tak na lidské úrovni. Zdravotnický personál by měl ovládat stísněné pocity vyvolané utrpením pacienta, ale na druhou stranu by se měl vyvarovat druhému extrému, totiž citové lhostejnosti. Základním cílem a posláním je tedy zmírnit, a pokud je to možné úplně odstranit utrpení spojené s nemocí. Jestliže i přes veškeré úsilí nelze utrpení odstranit, hlavní náplní práce u zdravotníků je tedy zachovávat důstojnost trpícího, jeho mezilidské vztahy, přistupovat k němu s pokorou, úctou a udržovat kvalitu jeho života na požadované úrovni (Bírešová, 2011, Hrozenská, Kasanová, 2011, Munzarová, 2005). Je velmi důležité respektovat jedinečnost a komplexnost člověka a vnímat všechny jeho vzájemně neoddělitelné oblasti. Všeobecné sestry i zdravotničtí asistenti jsou mnohdy trpícím pacientům blíže než lékaři. Především na jejich bedrech leží velké břemeno ve spolunesení trápení nemocného, s kterým jsou v bližším, častějším a upřímnějším kontaktu. Nicméně všechno nemůže vykonávat pouze všeobecná sestra a zdravotnický asistent. Ale ve spolupráci lékařů, psychologů nebo duchovních (multidisciplinární tým) se jednotlivci budou vzájemně doplňovat, a tedy zdravotní péče o trpícího pacienta jako o celistvou bytost se stane více komplexní, kvalitní, zlepší se úroveň a rozsah poskytované péče (Munzarová, 2005, Svatošová, 2012).

12

2.2 Pojem nemoc Nemoc můžeme definovat jako poruchu zdraví. Podobně jako pojem zdraví, tak i nemoc opět vychází z holistického pojetí – pojetí celistvosti – organismu ve všech jeho tělesných, psychických, sociálních a spirituálních oblastech (Zacharová, 2007). Jak uvádí Křivohlavý (2002) je nemoc stavem, kdy je něco v nepořádku, něco, co se vymyká z běžných hranic. Jiní autoři nemoc charakterizují jako stav nepohody, kdy se člověk necítí být zdráv, a proto není schopen plnit svěřené úkoly a zastávat své sociální role (Bártlová, 2005). Pod slovem nemoc se tedy nalézají dva různé pojmy: „choroba“ (disease) a „zdravotní nepohoda“ (illness). Pojmem „choroba“ rozumíme odchylku od určité stanovené hranice (norma, standard), projevující se konkrétními příznaky, které je možno diagnostikovat. Choroba je biologickým jevem. Zatímco pojem „zdravotní nepohoda“, kterou rozpoznáme podle emocionálních projevů člověka, nám říká, že danému člověku není dobře. Zdravotní nepohoda je jevem psycho-sociálním (Zacharová, 2007). Nemoc řadíme mezi náročné životní situace, protože je obtížně zvladatelná nebo až nezvladatelná. „Nemoc také narušuje obvyklý způsob života, mění dosud navyklý stereotyp a denní program a omezuje člověka v jeho běžných zvyklostech. Dochází k neuspokojování potřeb.“ (Zacharová, 2007, str. 17). Nemocný člověk se musí na novou situaci – nemoc – do jisté míry adaptovat, vyrovnat se s nepříjemnými projevy doprovázející nemoc. Pacient podstupuje řadu různých a pro něj někdy neznámých, nových diagnostických a terapeutických metod. Důsledek nemoci je omezení kontaktu s blízkými lidmi (rodinnými příslušníky, přáteli), dochází k narušení vztahů mezi nimi a naopak ze strany pacienta dochází k nutnosti vytváření vazeb nových (Zacharová, 2007). Pacient je definován jako léčící se člověk nebo osoba, která je nemocná nebo zraněná a je lékařsky ošetřovaná nebo toto lékařské ošetření potřebuje. Slovo pochází z latinského slova „patior“, což v překladu znamená snášet, trpět, vydržet, něco podstoupit, zakoušet. Řečeno obecně, nemocný člověk je ten, u kterého se dostatečně jasně prokáží příznaky určitého onemocnění. Dá se tedy říci, že s nemocí velmi úzce souvisí pojem utrpení (Zacharová, 2007).

13

2.3 Potřeby nemocných Všichni lidé, ať už zdraví nebo nemocní, mají určité potřeby. Pojem potřeba je vyjádřením něčeho, co člověk nezbytně potřebuje ve svém životě, aby se dále vyvíjel. Potřeba je to, když máme něčeho nedostatek, něco nám chybí. Lidská potřeba se vyznačuje touhou něčeho dosáhnout v oblasti biologické, psychické, sociální (společenské) a duchovní. Potřeby člověka procházejí vývojem, určitými změnami, stávají se dokonalejšími. Slovo potřeba v sobě skrývá vzájemnou interakci mezi člověkem (vnitřní jednota) a vnějším prostředím, tedy okolním světem (Trachtová, 2010, Šamánková, 2011). Všichni lidé touží po tom, aby své potřeby uspokojili. Některé potřeby jsou společné všem lidem a tyto potřeby každý člověk uspokojuje různými individuálními metodami. Uspokojování potřeb se děje dvěma způsoby – žádoucím a nežádoucím způsobem. Následek nežádoucího způsobu je, že potřeba není dostatečně uspokojena a tak dochází k neuspokojení nebo nenaplnění potřeby. Veškeré neuspokojování potřeb směřuje k utrpení člověka. Nenaplnění potřeby může vést ke vzniku frustrace. Frustrace je pocit zklamání a bezvýchodnosti člověka, který vzniká z nemožnosti uspokojit potřebu. Z dlouhotrvající frustrace se stává deprivace neboli strádání. Jedná se o vážný psychický stav člověka, jehož potřeby nejsou dostatečně a dlouhou dobu uspokojovány, a který může negativně ovlivnit následující vývoj jedince (Zacharová, 2007). U stavu deprivace nikdy nedojde k uspokojení potřeby. Nenaplnění neboli neuspokojování potřeb mění lidskou psychiku – snižuje pozornost, ovlivňuje myšlení, emoce, vůli, ale především má vliv na osobnost člověka a jeho chování, které se projevuje neklidem, vztekem, agresí, napětím, úzkostí, depresemi, pasivitou a zklamáním (Trachtová, 2010, Šamánková, 2011). U nemocných lidí se potřeby prolínají a navzájem ovlivňují. „Stěžejní potřebou pacientů je být zbaven co nejdříve nepříjemných příznaků, které s sebou nemoc přináší a být dobře léčen a pečlivě ošetřován.“ (Rozsypalová, Šafránková, 2002, str. 91) Na uspokojování lidských potřeb by se měla a má podílet všeobecná sestra. Kvalita a dobrá úroveň naplňování lidských potřeb se odvíjí od odborných znalostí a dovedností všeobecných sester, od stupně jejich morálního a asertivního chování, schopnosti vcítění se (empatie), upřímnosti ve vztahu s nemocnými lidmi a od jejich vzájemného porozumění. Naše porozumění vlastním potřebách nám napomáhá rozeznávat, chápat 14

a tolerovat potřeby druhých lidí, zvláště těch, kteří potřebují naši pomoc a očekávají ji od nás (Rozsypalová, Šafránková, 2002, Šamánková, 2011). Potřebami se zabýval americký psycholog Abraham Harold Maslow (1908–1970). Ve své teorii z roku 1943 uvedl, že každý člověk je motivován určitými potřebami a tyto potřeby mají hierarchické uspořádání do „pyramidy“ podle své naléhavosti v naplnění (viz Příloha 1). Ideálem je dosažení stavu úplného uspokojení, kdy dochází k pocitu hlubokého a celistvého naplnění, k touze po porozumění sobě samému (Šamánková, 2011, Trachtová, 2010). Ucelený přehled potřeb týkající se obzvláště starých lidí vytvořila také Helena Chloubová. V tzv. „Domě životních potřeb“ jsou velice podrobně rozpracovány jednotlivé potřeby do celkem čtyř samostatných poschodí (viz Příloha 2). Pro staré lidi je nejvíce důležitých devět základních potřeb umístěných v „přízemí“ domu potřeb (Zacharová, 2007, str. 118). Dalším výzkumníkem v oblasti potřeb se stal americký spisovatel Stephen Covey (1932), který ve své teorii popsal systémový model potřeb (viz Příloha 3). Tento model poskytuje údaje o čtyřech základních lidských potřebách: fyzických, sociálních, mentálních a duchovních, které je nutné naplňovat (Šamánková, 2011).

2.4 Bio-psycho-sociálně-spirituální pojetí člověka V poslední době u lékařů převládalo vědecky zaměřené, ovšem omezené biomedicínské pojetí nemocného. Úzký biomedicínský pohled měl za následek oddělené a vzájemně neprovázané znalosti jednotlivých izolovaných odborníků. Určitá dřívější omezenost vysvětlování všech chorobných procesů pomocí vědy však přispěla k dnešnímu celostnému (bio-psycho-sociálnímu a spirituálnímu) pojetí nemocného i k dnešnímu zájmu o utrpení (Munzarová, 2005). Člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální bytostí a v tomto celostním kontextu tedy musíme také k člověku přistupovat. Člověk není pouze souhrnem biologických, psychických, sociálních a duchovních oblastí, procesů a pochodů, ale je holistická bytost, tedy celek, celistvá bytost, která je navíc začleněna do určitého prostředí. „Tento bio-psycho-sociální a spirituální model je komplexní a systémová pohled na vztahy, které ovlivňují zdraví i nemoc vně i uvnitř jedince.“ (Raudenská, Javůrková, 2011, 15

str. 29). To znamená, že při poruše jedné z oblastí celku, následně vzniká porucha celého organismu. Člověk může být správně chápán pouze tehdy, když lékař umí zvažovat všechny úrovně fungování člověka (biologická, psychická, sociální a spirituální). Model se již uplatňuje několik let v hospicové péči, interní medicína jej teprve začíná přijímat a začleňovat do vzdělání a své klinické praxe (Trachtová, 2010, Raudenská, Javůrková, 2011, Zacharová, 2007).

2.4.1 Biologická oblast Biologie je nauka o všem živém. Název je odvozen z řeckého slova „bios“ neboli „život“. Dělí se na velmi mnoho odvětví, ale pro nás je zásadní biologie člověka. Biologie člověka a její podobor fyziologie se zabývá stavbou lidského těla a správnou funkcí celého organismu. Biologická oblast tedy zahrnuje tělesnou stránku člověka, všechny orgánové soustavy, ze kterých se lidské tělo skládá. Každý orgán má svou specifickou funkci a pro jeho správné fungování je nutné udržet homeostázu (www.wikipedie.cz). Tělesné (fyzické) utrpení Biologické potřeby patří mezi primární, tedy základní potřeby, které jsou vrozené. Vznikají v okamžiku, kdy je tato homeostáza porušena. Jsou to potřeby lidského organismu, které vycházejí z podstaty člověka jako živé bytosti. Řadíme sem potřebu pohybu, výživy, vyprazdňování, spánku, hygieny, sexuální potřebu, dýchání, být bez bolesti (Šamánková, 2011, Trachtová, 2010). Neuspokojování těchto základních potřeb má pak rychlý dopad na existenci člověka, na jeho přežití. Kromě potřeby být bez bolesti. Bolest má totiž jak akutní tak i chronický charakter. Lidé, kteří trpí krutými bolestmi, se cítí ohroženi a o všechno ostatní co je kolem nich, ztrácí zájem. Pro lidi trpící bolestí je primární potřebou zbavit se bolesti (Kolektiv autorů, 2006, Rozsypalová, Šafránková, 2002). 2.4.1.1 Bolest – fyzickým i psychickým utrpením Lidstvo snášelo bolest odjakživa. Snaha zmírňovat bolest měla velký význam již v dobách starověku a tento význam přetrval i do současnosti (Trachtová, 2010). Mezi základní lidská práva patří právo netrpět bolestí (Janáčková, 2007). „Bolest, podle Světové zdravotnické organizace (WHO), je nepříjemnou senzorickou a emocionální 16

zkušeností spojenou s akutním nebo potencionálním poškozením tkání. Bolest je vždy subjektivní“ (Trachtová, 2010, str. 125). „Bolest tvoří komplexní, tj. smyslový a emoční prožitek člověka.“ (Zacharová, 2007, str. 44). Tímto výrokem se inspirovala Šamánková (2011), která zařazuje bolest na stejnou úroveň ke zraku, sluchu, čichu, chuti, hmatu, tedy na úroveň smyslového vnímání. Do smyslového prožitku člověka řadíme údaje o intenzitě, kvalitě a lokalizaci bolesti. Emoční prožitek podává informace o tom, jaký účinek má bolest na psychiku člověka (úzkost, strach, tíseň, deprese, beznaděj, zklamání, vztek, ale také odhodlání, víru a naději). Bolest je citlivý jev, jenž shrnuje fyziologické, psychologické i sociální poznatky. Bolest je možno prohlásit za nejtypičtější příznak, protože se vyskytuje jako doprovodný jev u většiny nemocí (Opavský, 2011, Zacharová, 2007). Bolest můžeme rozdělit do tří základních kategorií: a) Akutní bolest: Z časového hlediska ji označujeme jako bolest krátkodobou, poněvadž vzniká náhle z plného zdraví, trvá asi 6 měsíců a rychle odeznívá. Bolest akutního charakteru má funkci varovného a svým způsobem i prospěšného signálu. Má také funkci ochrannou a informativní, poněvadž nás upozorňuje na určitě poškození organismu, na nějaké hrozící nebezpečí nebo život ohrožující situaci, poskytuje nám o tomto problému informace a nutí nás svou nepříjemností odstranit příčinu bolesti (Janáčková, 2007). V akutní fázi se bolest dobře lokalizuje, má ostrý charakter a velice brzy se diagnostikuje příčina jejího vzniku. Jestliže bolest nabývá velké síly (intenzity), stává se pro člověka velkou psychickou zátěží. To, že člověk trpí bolestí, poznáme velice snadno z jeho verbálních a neverbálních projevů. Může zaujímat také určitou úlevovou polohu, kterou bude nerad měnit. Tím pádem se může včas zahájit terapie. Akutní bolest můžeme řešit chirurgicky operativním zákrokem, fyzioterapií, ale zejména podáváním farmakologických prostředků, které tlumí bolest. Při dlouho trvající bolesti déle než 6 měsíců se z akutní bolesti, která není dostatečně léčena, stává bolest chronická, která se ovšem léčí mnohem obtížněji a zdlouhavěji (Zacharová, 2007). b) Chronická bolest: Chronická bolest je charakterizována jako komplexní prožitek, který má důsledek nejenom v tělesné oblasti, ale také psychické a sociální. Za chronickou bolest se považuje bolest, která přetrvává déle než 6 měsíců, někdy i několik let nebo po celý život pacienta. Vzniká pomalu a s postupem času se zvětšuje (Kolektiv autorů, 2006). V chronické fázi bolest ztrácí svůj charakter varovného signálu a stává se 17

sama o sobě nemocí. Nutí člověka změnit jeho dosavadní styl života. U trpících dochází ke snížení prahu bolesti, projevuje se u nich bolestivé chování, poruchy spánku, postupně se rozvíjí deprese a zvýšená podrážděnost k nepatrným běžným podnětům, která vede k omezení sociálních kontaktů, uzavírání se do sebe a vrcholí v sociální izolaci (viz Příloha 4). Vlivem bolesti a utrpení dochází k omezení pracovní schopnosti a sociální aktivity člověka. Trpící pacient má obavy o své zdraví, ztrácí víru v uzdravení a přetrvává-li strach, deprese, úzkost, má to negativní vliv na vývoj nemoci. Na rozdíl od akutní bolesti se příčina, diagnostika a vůbec lokalizace chronické bolesti stává pro lékaře velkým problémem. U některých případů se ani příčina bolesti nikdy nezjistí. Lékaři si s pacienty, kteří trpí chronickými bolestmi, moc nevědí rady. Pacienty odesílají na různá vyšetření, zkouší veškerou možnou léčbu, ale jejich stav se nijak nelepší. Pacientovi nejvíc škodíme naší lhostejností k jeho bolesti. Proto je třeba každému nemocnému věřit, že trpí bolestí a je nutné s ním podle toho jednat. Před zahájením léčby je nutné rozlišit, které problémy v organismu a životě člověka vedou k jejímu vzniku (Bírešová, 2011, Rokyta, 2009, Trachtová, 2010). c) Nádorová bolest: Mezi příčiny utrpení nemocných patří nejen chronická bolest, ale také nádorová bolest. Nádorová bolest je charakterizována jako soubor bolestivých podnětů vyskytujících se u pacientů s onkologickým onemocněním. Nádorovou bolestí trpí pacienti, kteří jsou hospitalizováni na onkologických odděleních nebo i v hospicových zařízeních. Bolest zakouší okolo 70–90 % nemocných v pozdním terminálním stádiu rakoviny. Bolest u onkologických pacientů je způsobená buď přímo nádorem, který prorůstá do orgánů, utlačuje zdravé okolní tkáně, anebo samotnou onkologickou léčbou, do které řadíme operativní chirurgickou léčbu, radioterapii a chemoterapii. Intenzita bolesti následně stoupá s rozvíjejícím se nádorem. Se vznikem nádorové bolesti postupně přichází i pocit beznaděje (Kolektiv autorů, 2006). Somatopsychika a psychosomatika bolesti „Bolest nemocného tělesně a duševně vyčerpává.“ (Zacharová, 2007, str. 45). Na každé bolesti se ne stejným způsobem a v nestejném rozsahu podílejí různé faktory tělesné nebo duševní. Tělesný stav ovlivňuje lidskou psychiku a psychika ovlivňuje somatický stav člověka. Jako každé onemocnění tak i bolest, jelikož se stává nemocí sama o sobě, má svoji somatickou i psychickou složku (viz Příloha 5). Proto při jakémkoliv onemocnění si zdravotnický personál musí všímat obou těchto složek. Při somatickém 18

onemocnění je nutné znát duševní stav pacienta – psychickou odolnost, jeho snahu k uzdravení a spolupráci se zdravotnickým personálem. Nemoci, o kterých hovoříme jako o somatopsychických, se projevují nedostatky v tělesné oblasti, které následně vyvolávají odpověď v psychice člověka. Naproti tomu u psychosomatických nemocí je třeba vědět také o stavu tělesném, protože příčina je pravděpodobně v oblasti psychiky, ale onemocnění se projeví po tělesné stránce (Rokyta, 2009, Zacharová, 2007). Adaptace na bolest je mizivá, ale někteří chronicky a onkologicky nemocní lidé se nakonec naučí bolest v rámci mezí ovládat a se svou bolestí se sžijí. Tím si bolest na lidech vybírá velkou daň – mění jejich psychiku (frustrace, deprese, beznaděj, úzkost), chování a nálady (agrese, izolace) a způsob života. Dlouhodobé působení nepříjemných podnětů chronické bolesti člověk těžce snáší, vyčerpává ho to, cítí se unavený a má depresivní náladu. Lidé trpící chronickou bolestí reagují nepřiměřeně na běžné záležitosti. Zde se jedná o bolest, která spadá do somatopsychických onemocnění (Trachtová, 2010, Zacharová, 2007). Psychickou reakcí na bolest je utrpení. Intenzita bolesti se skládá ze složky senzorické a afektivní. Odtud plyne nutnost nejenom konzervativní léčby pomocí farmak, ale i psychologické léčby, která je často u chronické bolesti účinnější než podávání analgetik nebo opioidů – léků tlumících bolest. Utrpení nemusí za každou cenu vznikat z bolesti v důsledku fyzického postižení, ale může také pramenit z dlouhotrvajících negativních psychických dějů (stres, strach, úzkost), které se projeví bolestivým prožitkem. Toto utrpení spadá do psychosomatických onemocnění (Trachtová, 2010). „Bolest je komplexní vjem, který ovlivňuje naše prožívání a chování.“ (Janáčková, 2007, str. 11). Reakce na bolest je u každého člověka jiná a dokonce je i odlišná u stejného člověka v jinou dobu, závisí na našem vnitřním prožívání bolesti. Člověk prožívá bolest silněji a více citlivě v případě únavy a vyčerpání organismu, nebo pokud ji doprovází strach (z výkonu, vyšetření) a nějaká předchozí negativní zkušenost. Naopak pacienti v těžké depresi bolest prožívají méně intenzivně a jsou na ni méně citliví. Prožívání bolesti je ovlivněno učením, možností odměny, předchozí zkušeností s bolestí, porozuměním významu bolesti, osobností, povahovými vlastnostmi člověka a na něj působícími výchovnými a kulturními vlivy společnosti (Kolektiv autorů, 2006, Šamánková, 2011, Zacharová, 2007).

19

Zmírňování bolesti způsobené utrpením různého druhu Hlavním cílem je snížit utrpení, které s sebou bolest přináší. Pacient má právo, aby netrpěl bolestí, a z toho vyplývá právo, aby bolest byla zavčas a odborně léčena (Janáčková, 2007). Pokud je nemocnému poskytována patřičná léčba, která mu pomáhá k úlevě, pak aniž by nemocný žádal o podání medikace na bolest, tak se bolest stává snesitelnou, člověk ji více toleruje. I ne příliš velká bolest vede k utrpení, pokud má trpící obavy, že je příčinou závažné nemoci. Naopak i ohromnou bolest nemusí trpící vnímat jako utrpení, jestliže je naděje, že zanedlouho skončí a zná se její příčina (Munzarová, 2005). V dnešní době většina lidí snáší bolest mnohem hůře než předcházející generace. Je to tím, že život se stal pohodlnějším, než byl dříve. Už při málo intenzivních bolestech lékaři předepisují nejčastěji analgetika a opioidy, protože je to pro ně nejjednodušší technika, jak bolest zmírnit nebo odstranit. Opioidy by se měly využívat pouze tehdy, je-li potřeba zmírnit velkou, nesnesitelnou bolest. Mají mnoho nežádoucích účinků a při nesprávném dávkování (správný lék, dávky, způsob a četnost jeho podávání) na ně může vzniknout návyk, ale neničí psychiku pacienta. Naopak, pacient nebude zcela vyčerpáván strašnými bolestmi a může komunikovat se svými blízkými. Zjištění, odkrytí a sdílení těžkostí jiného rázu (truchlení, nedostatek naděje, nedosažené cíle, pocity viny, osamocenost, strach, výčitky), které nesouvisí s vlastní chorobou, vede k většímu snášení i výrazných bolestí. Podle tohoto pravidla zvláště personál v hospicovém zařízení provádí veškerou zdravotní péči. O tomto druhu utrpení mají povědomí nejvíce odborníci zaměřující se na duševní a duchovní choroby. Je nutné mít na paměti, že léčit bolest pro nás zdravotníky znamená přistupovat k trpícímu člověku s individuálním přístupem, protože v sobě nese vše ze své minulosti, nese své bio-psycho-sociální i duchovní potřeby. Lékaři by se měli naučit a snažit využívat třeba psychologických prostředků k tišení bolesti nebo jiných prostředků ke zlepšení psychiky jako je procházka do přírody, rozhovor, odreagování, projev soucitu, pochopení, porozumění a empatie, edukace a poskytnutí dostatečného množství informací, relaxační cvičení aj. (Bírešová, 2011, Munzarová, 2005, Zacharová, 2007).

2.4.2 Psychická oblast O duševním životě člověka nás informuje věda zvaná psychologie. Výraz psychologie je složen ze dvou řeckých slov: „psyché“ a „logos“. Slovo „psyché“ vyjadřuje lidskou duši a „logos“ vědu. Psychologie je tedy nauka o psychice, která se zaměřuje na 20

psychické (duševní) procesy, stavy a vlastnosti člověka jako jsou prožívání, nevědomí (podvědomí) a chování. Prožívání se vztahuje k vnitřnímu stavu jedince, znamená uvědomování si vlastních pocitů ze svého niterného světa. To, co člověk cítí někde uvnitř sebe a uvědomuje si to ve svém vědomí, lze velmi špatně sdělit jinému člověku. Nicméně psychický stav člověka je možno vyčíst z jeho chování. To, jak se chováme, reagujeme nebo jednáme, ovlivňuje neúmyslně naše podvědomí, což jsou vlastně myšlenky, obavy a touhy, kterých si nejsme vědomi (Kelnarová, Matějková, 2010). 2. 4. 2. 1 Psychické utrpení Psychické potřeby vyvozujeme a formulujeme podle toho, jak nemocný člověk vnímá svůj psychický stav. Psychické potřeby vycházejí z osobního vnímání a prožívání světa, z potřeby rozvíjet osobnost (Šamánková, 2011). Do těchto potřeb patří především potřeba respektování lidské důstojnosti, která je jednou z nejdůležitějších součástí péče o nemocné. Důstojnost člověka chápeme jako respektování lidské existence bez ohledu na věk, sociální postavení a zdravotní stav, je to projev úcty člověka k člověku. Souvisí také se schopností člověka vytvářet smysluplný obraz svého života i sebe samého. Potřeba důstojnosti je důležitá nejen z hlediska péče samotné, ale také pro dobré vzájemné vztahy mezi pacientem a zdravotníky. Respektování lidské důstojnosti se týká veškerého zdravotnického personálu včetně pracovníků úklidu ve zdravotnickém zařízení, rodinných příslušníků a přátel nemocných, a to hlavně u těžce nemocných a umírajících pacientů. Všichni výše uvedení jsou zodpovědní za to, že nemocný nebude trpět obavami, strachem a úzkostí, tedy že nebude mít psychické utrpení vyvolané nezájmem, ponižováním, říkáním nepravdy atd. Lékaři například musí respektovat důstojnost pacienta při sdělování závažné diagnózy. V praxi zdravotnická péče význam úcty k hospitalizovanému pacientovi poněkud snižuje a potlačuje. Zdravotníci často nerespektují lidskou důstojnost, musí se přesně zapisovat všechny výkony, jaké se u pacienta provedly, s nemocným se téměř zachází jako s „věcí“, klade se důraz na to, aby bylo v pořádku všechno, co má být podle ošetřovatelského procesu splněno, ale někde cestou se vytratil zájem o člověka jako takového. Vytratil se obyčejný lidský přístup k hospitalizovanému pacientovi, u kterého pak dochází ke ztrátě osobní identity (odosobnění), pacient se stává předmětem „byznysu“ zdravotnického zařízení a člověk – živá bytost – je v ošetřovatelské péči svým způsobem přehlížen. „Lidská bytost má být vždy cílem a ne prostředkem k jinému cíli.“ (Munzarová, 2005, 21

str. 12). Svou důstojnost pacient může ztratit pouhým oslovováním („babi“, „dědo“, oslovení bez titulu) a odpovídáním zdravotníků na jeho otázky (strohost, arogance, neuctivost, odměřenost, úsečnost, zjednodušování, zdrobněliny). Vlastní důstojnost u starších, nemocných a nesoběstačných lidí bývá nejčastěji narušena studem (pocit zahanbení) a to během intimních výkonů jako je hygienická péče, vizita, vyšetření od hlavy až k patě, oblékání, vyprazdňování, cvičení. Toto narušení vlastní intimity mění identitu dané osoby – ztráta sebeúcty, podceňování, pocity méněcennosti a bezmocnosti, pociťování sebe samého jako přítěž pro okolí. Ke ztrátě důstojnosti může dojít i snižováním hodnoty u starého člověka, která spočívá minimálně ve zkušenostech, moudrosti, prožitcích, životním údělu a v dřívějším společenském postavení, které člověk za aktivního života dosáhl (www.osobniasistence.cz). Člověk je poděšen a znepokojen příznaky i samotnou nemocí, která se u něj vyskytla a nástupem do nemocnice nebo jiného zdravotnického zařízení se tím víc stupňuje psychické napětí. Člověk rovněž potřebuje pocit psychického i fyzického bezpečí a životní jistoty. Obzvláště, když se člověk nachází ve zdravotnickém zařízení, kde se neorientuje, setkává se s neznámými lidmi a věcmi, tak se cítí ohrožen, bojí se. Je to pro něj nové prostředí, kde je narušena jeho potřeba soukromí, kde se mění jeho sociální role z člověka zdravého na pacienta, ze samostatně rozhodujícího na podřízeného lékaři a zdravotnickému personálu. Pro člověka je to velice těžké podřídit se a přijmout tu skutečnost, že z aktivního jedince se stává pacient, tedy někdo, kdo je závislý na pomoci druhých lidí, poněvadž si sám nedokáže pomoci. Zde hrají rozhodující roli schopnosti zdravotnického personálu, jako jsou pokora, respekt, jemnost a citlivost při jednání s pacientem nebo při komunikaci. Nejdůležitější zásadou zdravotníka by měla být pravdomluvnost. Podle Svatošové je také důležité říkat pacientovi jen tolik, kolik chce slyšet a to tehdy, kdy to chce slyšet a je schopen nás vnímat a naslouchat nám. Podstatné je získání důvěry pacienta pro vytvoření pozitivních vztahů s pacientem, pro jeho podporu a naději (Svatošová, 2012, Venglářová, 2007). S nemocí jde ruku v ruce stres. Ten nabývá na intenzitě při současném působení strachu a úzkosti. Lidé, které stres ovládá, reagují přecitlivě, jsou v napětí, netrpěliví, podráždění, mívají negativní myšlení, hůře se soustředí, vyskytuje se u nich nadměrná únava, apatie, deprese nebo naopak agrese a zloba, a toto všechno se odráží do jejich vztahů s druhými lidmi. Jakmile zdravotnický personál postřehne stresové chování 22

u pacienta, měl by pomoci pacientovi připravit se na nadcházející stresovou situaci, snažit se minimalizovat to, co u pacienta stres vyvolává a podílí se na jeho utrpení, pomoci mu udržet pozitivní duševní rovnováhu a myšlení a v neposlední řadě mu pomoci zachovat dobré vztahy s nejbližšími (Opavský, 2011). Člověk je jedinečná a neopakovatelná bytost, originál. A jako takového je člověka nutno respektovat a snažit se pochopit kladné i záporné stránky jeho osobnosti. Proto je nutné ze strany zdravotnického personálu přistupovat ke každému pacientovi individuálně a především profesionálně, s úctou, respektem, zdvořilostí, vstřícností a srdcem na dlani (Svatošová, 2012).

2.4.3 Sociální oblast Sociální oblast chápe člověka jako sociálního tvora, který žije v lidské společnosti, vztahuje se k chování jedince v rodině, k přátelům a v profesi. Zahrnuje i kulturní očekávání, ale zejména vztahy mezi lidmi, kontakty mezi jednotlivci a skupinami a to, jak spolu vycházejí. Přirozeným prostředím pro člověka je to, že žije mezi lidmi – člověk potřebuje něco od druhých lidí a naopak, ostatní lidé zase něco vyžadují od člověka (Křivohlavý, 2010, Raudenská, Javůrková, 2011). 2.4.3.1 Sociální utrpení Společenské potřeby se odvíjejí od toho, kam člověk v životě směřuje, kam směřují jeho sociální snahy, jaké touží mít sociální zázemí a sociální postavení. Jsou ovlivňovány společností, ve které člověk žije, ale také se mění v průběhu života jedince (Šamánková, 2011). Jednou z nejtíživějších věcí v životě člověka je strach ze samoty. „Přeměnu jedince z biologické bytosti na lidskou bytost vlivem sociálního prostředí nazýváme socializací.“ (Kelnarová, Matějková, 2010, str. 135). Pojem socializace znamená začlenění člověka do společnosti. To znamená, že člověku je přirozeně dáno být ve společenství s druhými lidmi, být s nimi v kontaktu, hovořit s nimi, sdílet své názory, poznatky, myšlenky. Člověk potřebuje společnost, nikdy nemůže existovat jako jednotlivec, nemůže být dlouho sám (Křivohlavý, Pečenková, 2004). Z těchto tvrzení vyplývá potřeba mezilidských vztahů. Tato potřeba bývá narušena nemocí, samotnou hospitalizací a stává se pro člověka sociálním utrpením. Přijetím do zdravotnického 23

zařízení je člověk vytržen ze sítě sociálních vztahů, které navázal s druhými lidmi, dochází k omezení kontaktu s nejbližšími (rodinnými příslušníky, přáteli) a k narušení vztahů mezi nimi. Pacient tedy přichází o řadu svých sociálních rolí. Bude trpět pocity sociální izolace, a pokud ho nebude navštěvovat rodina, je nucen aktivně vyhledávat nové vazby, musí najít někoho, ke komu by se „připoutal“, kdo by mu byl přítelem, rádcem, komu by mohl důvěřovat, na koho by se mohl spolehnout, kdo by ho vyslechl, snažil se mu porozumět a chránil by ho (Zacharová, 2007). Jedinými lidmi, s kterými je hospitalizovaný pacient v kontaktu, jsou ostatní pacienti, lékaři, sestry a další zdravotnický personál. Nejčastěji to však bývá sestra, protože ta má po lidské stránce k nemocnému člověku nejblíže. V některých případech, zejména u starších pacientů, se může objevit ze strany sestry generační propast nebo negativní postoj ke stáří, kdy zájem a péče o mladé nemocné je upřednostňována před zájmem o starší pacienty. Díky vzniklé sociální izolaci, zejména u starších lidí, je velmi obtížné udržet jejich sebeúctu (narůstá pocit osamění, vytváří se pocit odstrčenosti). Pacient bude vyhledávat společnost, bude si chtít povídat, upozorňovat na sebe, a proto by všeobecná sestra měla trávit co možná nejvíc času s pacienty a ne u administrativní práce nebo u počítače. Zde přicházejí na řadu vlastnosti, které by všeobecná sestra měla mít a uplatňovat při jednání s pacientem: být trpělivá, všímavá, vstřícná, optimistická, komunikativní, měla by umět naslouchat, projevit zájem, dobře vycházet s druhými lidmi, být rozhodná, ochotná, poctivá, nebojácná, atd. V nemoci člověk ztrácí svou pracovní schopnost, je vyřazen z aktivní činnosti, kterou vykonával ve svém zaměstnání. Při hospitalizaci se potřeba aktivity zaměřuje na boj s nemocí. Nemocný nechce být na obtíž, pasivní, ale má zájem se aktivně zapojit, uplatnit, spolupracovat a podílet se na svém léčení. Například obyčejnou ranní rozcvičkou nebo vykonáváním ručních prací pacienti získávají zpět sebedůvěru, příznivé výsledky jim pomáhají překonávat negativní myšlenky, úzkost, bolest. Potřeba kladného hodnocení – to je sociální potřeba, důležitá pro pacienta, která se vyznačuje uměním chválit, povzbudit, ocenit snahu. Další ze sociálních potřeb je mimo jiné potřeba respektu a sociální identity. Tato potřeba má za cíl, aby byl člověk uznáván, respektován, začleněn do kolektivu, aby se s ním jednalo slušně, s úctou, aby se tolerovaly jeho změny nálady a respektoval jeho žebříček hodnot. Mezi sociální potřeby se řadí také potřeba laskavosti a lásky. Tu navenek uspokojuje sestra tím, že je vlídná, empatická, všímavá, citlivá a chápe nemocného (Bártlová, 2005, Křivohlavý, 2010, Venglářová, 2007). 24

Sociální potřeby jsou spojeny také s potřebami kulturními. Kulturní prostředí a estetika umožňuje nemocnému člověku odpoutat pozornost od sebe sama, od své nemoci, bolesti, utrpení. Dlouhodobá nemoc omezuje veškeré společenské a kulturní vyžití, společenské aktivity. Je velmi důležité znát, na co byl pacient před příchodem do nemocnice nebo jiného zařízení zvyklý (zda sledoval informace co se děje u nás nebo ve světě, zda pravidelně chodil do divadla, kina nebo na koncerty, výstavy, nebo raději sledoval televizi). Podle zvyklostí, vybavení nemocnice a zdravotního stavu pacienta mu pak můžeme v malé míře poskytnout kulturní akce, které se konají přímo v nemocnici, umožnit mu sledování televize, poslouchat rádio, informovat ho o dění mimo prostory nemocnice z webových stránek, poskytnout literaturu, v některých zařízeních dokonce mají na oddělení společenskou místnost, která je určená pro setkávání s rodinami nebo schopných pacientů navzájem, kde se v určitou hodinu podává káva, hrají se společenské hry, vykonávají ruční práce, povídá se a je tam třeba i klavír. Zprostředkováním kontaktu s jinými pacienty je pro nemocného zdrojem opory, může předat vlastní zkušenosti, dochází k vzájemnému pochopení a porozumění v životních situacích (Křivohlavý, 2010, Šamánková, 2011).

2.4.4 Spirituální (duchovní) oblast Kromě oblastí biologických, psychologických a sociálních musíme u člověka počítat i s oblastí duchovní, která má také vliv na prožívání utrpení u člověka (Janáčková, 2007, str. 17). Zahrnuje duchovní zaměření člověka, což je náboženské, filozofické, psychologické cítění. Duchovnost (spiritualita) se zabývá problémy, celkovým naladěním a myšlenkami člověka po otázkách, které člověka přesahují, otázkami po smyslu života, po jeho původu. Pozitivně ovlivňuje schopnosti člověka zvládat těžkosti, které jsou spojené s nemocí (Raudenská, Javůrková, 2011, Šamánková, 2011). 2.4.4.1 Spirituální (duchovní) utrpení O duchovních potřebách se málo přemýšlí, ale z holistického hlediska bychom je neměli podceňovat (Svatošová, 2012). Hlubší pochopení a začlenění duchovní péče do léčby zvyšuje efektivitu léčebných postupů zvolených lékařem a zdravotnickým týmem. Jak ale poznáme, že má pacient duchovní potřeby? Abychom zjistili, jaké duchovní potřeby pacienti mají, musíme nejprve zjistit z jakého prostředí a životní situace k nám pacienti přicházejí do zdravotnického zařízení. Buď se nám nemocný sám svěří, že má takové 25

a takové trápení, hodně se můžeme dozvědět z informací od rodiny nemocného nebo podle věcí, které má nemocný u sebe – křížek, Bible nebo jiná rozečtená kniha (Raudenská, Javůrková, 2011, Svatošová, 2012). Dnešní medicína v tomto moderním světě se zaměřuje na biologickou stránku člověka. Lékařství jde stále vpřed. Jedná se o tzv. přetechnizování, vynalézají se nové a nové léky, diagnostické přístroje a léčebné postupy a člověk je už doslova prozkoumán skrz na skrz. Člověk jako lidská bytost se postupně stává věcí. A proto nesmíme zapomenout na to, že kromě biologické orientace je zde i psycho-sociálně-spirituální rozměr. Tato skutečnost nám ukazuje na to, že spirituální potřeby mohou u některých lidí v určité fázi nemoci nabýt většího významu před potřebami biologickými a tím pádem neuspokojování duchovních potřeb se může stát významnějším problémem, než je fyzická bolest. Pod pojmem bolest se myslí i mnohá jiná lidská trápení. Lidé mají své skryté bolesti duše, které si ani plně neuvědomují. O duchovním utrpení člověk většinou hlouběji přemýšlí až v procesu umírání (Janáčková, 2007, Svatošová, 2012). Už z nadpisu to vypadá, že termín duchovní utrpení se bude týkat pouze lidí „věřících“. Nejdříve je nutné definovat označení „věřící“ a „nevěřící“ lidé. Mezi těmito dvěma označeními je pomyslná hranice – smrt. Jak uvádí Svatošová (2012), že „věřící“ člověk je osoba, která má svůj životní cíl uložen za hranicí smrti a to bez ohledu na vyznávající náboženství, a tudíž „nevěřící“ člověk je ten, který má svůj životní cíl umístěn někde před touto hranicí anebo v ní. Tedy každý člověk, ať už „věřící“ či „nevěřící“, má individuální spirituální potřeby, které potřebuje uspokojovat, aniž by si to uvědomoval nebo o tom věděl. Uspokojování duchovních potřeb má význam pro jeho duševní klid, může nemocnému přinášet velkou úlevu a posilu. Překvapivé je, že spirituální potřeby mývají spíše „nevěřící“ než „věřící“ lidé. Je to proto, že „nevěřící“ lidé ve stavu umírání přemýšlí o svém životě ať už vydařeném nebo nevydařeném, přemýšlí o svých selháních, o tom, že nejsou smířeni se světem, s blízkými a v důsledku tedy i s Bohem. Velký krok vpřed je umírat s pocitem, že všichni blízcí nám odpustili a že my jsme odpustili všem lidem, kteří ublížili nám (Svatošová, 2012). Naopak „věřící“ lidé mají smysl v Bohu, a proto berou například zátěžové nebo svízelné situace jako příležitost, výzvu, která jim otevírá a významně rozšiřuje obzor a nutí „věřící“ klást si klíčové otázky: „něco“ není v pořádku a stalo se to proto, aby se to „něco“ změnilo, dokud to ještě změnit jde (Svatošová, 2012). 26

Všichni si přejeme, aby náš život měl určitý smysl. Všichni máme v sobě potřebu milovat a být milován, touhu po lásce, udělat svět lepším, udělat něco dobrého než tento svět opustíme. Pomáhá nám k tomu naše svědomí, které nám ukazuje naši svobodnou volbu pro dobro nebo zlo, umí si klást otázky po smyslu života, jeho cíli a hledá na ně odpověď. V průběhu závažné nemoci se lidé začnou ptát po smyslu života. „Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl.“ (Svatošová, 2012, str. 23). Ze všech živých tvorů je to právě člověk, kdo má schopnost uvědomit si konečnost své pozemské pouti. Věřící lidé věří, že utrpení, které přijímají s vírou, se stává cestou k jejich spáse, mají naději na život po smrti, protože jsou přesvědčeni, že za horizontem smrti je Bůh. Věřící mají naději na život po smrti, protože věří, že za horizontem smrti je Bůh. I nevěřící v závěru života přiznávají a v hloubi duše nepochybují, že za hranicí smrti je nějaký „cíl“. Jediné, co si za tuto hranici odneseme, je láska, kterou jsme měli možnost rozdávat kolem sebe – úsměv, naději, soucit, dobro. Je tedy nutné nemocnému ukázat, že žít smysluplně se dá v každé situaci (Svatošová, 2012).

2.5 Umírání a smrt Utrpení, umírání a smrt patří mezi velice složitá a náročná témata, která jsou pro současnou společnost tabu, a proto rozhovorům o těchto tématech se raději vyhýbáme a málo o nich diskutujeme. Ale musíme si připomenout, že otázky života a smrti spolu velmi úzce souvisí (Hrozenská, Kasanová, 2011, Kelnarová, Matějková, 2010). Umírání, nebo také terminální stav, je osobní proces, kdy člověku postupně selhávají životně důležité funkce orgánů. Podle autorek Kelnarové a Matějkové (2010) umírání začíná již v momentě našeho narození. Je to nezvratný stav, který probíhá různě dlouho, má mnoho podob prožívání a směřuje ke smrti. Smrt je součástí našeho života stejně jako jeho začátek – narození. Smrtí se rozumí zánik člověka, kdy je stanovena smrt mozku, a tedy obnovení základních životních funkcí je marné. Nevyhnutelnost smrti je jistou skutečností (Hrozenská, Kasanová, 2011, Kelnarová, Matějková, 2010). Období umírání je charakteristické izolací, zklamáním, bolestí, ale i důvěrou, vírou, nadějí, strachem o blízké, hledáním duchovního pohledu. Umírání je utrpení spojené s odloučením od svého nejhlubšího já, které je prožíváno jako strach z neznáma, ztráta smyslu. Vyvolává u člověka pocity úzkosti a strachu, které se navzájem prolínají. Lidé 27

mívají ze smrti strach, protože se bojí, že to bude bolet, že v momentě smrti zůstanou úplně sami, mají strach ze svého vlastního selhání (že to nezvládnou), že ztratí svoji lidskou důstojnost, že nedokončí práci, kterou započali, mají strach o svoji rodinu. Ve skutečnosti je toto všechno strach z neznámého, z moci smrti, která navždy vše ukončí (Hrozenská, Kasanová, 2011, Munzarová, 2005). Podle Kübler-Rossové (1995) umírající člověk, ale i jeho nejbližší postupně prochází pěti fázemi, ve kterých se psychicky smiřují s rozvojem nevyléčitelné nemoci, která vede ke smrti (viz Příloha 6). Umírající se postupně vyrovnává s vědomím, že mu ubývá sil a jeho život je u konce. Sám již nemůže ovlivnit podmínky svého umírání. Ztrácí sílu a motivaci bojovat o další den svého života, protože si je vědom svých tělesných, psychických, sociálních a možná i duchovních problémů, bezvýchodnosti situace, že ztratil všechny vyhlídky do budoucna (Janáčková, 2007, Kelnarová, Matějková, 2010). Život trpícího v konečné fázi onemocnění je nesprávně pokládán za neužitečný, beze smyslu, to je ovšem pohled pouze ve smyslu prospěšnosti (užitečnosti). Je zde ale ještě hodnota člověka ve smyslu důstojnosti. „Člověk má svou důstojnost, protože je člověkem. Nemůže ji ztratit svou nemocí.“ (Munzarová, 2005, str. 12) Pro všeobecné sestry má být cílem zajistit nemocnému důstojné umírání, tzn. zmírňování utrpení a odstraňování bolesti a samoty všemi možnými prostředky, přinášení naděje a umožnění umírajícímu člověku prožít naplněné a plnohodnotné chvíle i přes vědomí blížícího se konce života (Munzarová, 2005). Je nanejvýš důležité umírání a smrt vsadit do přirozených lidských podmínek, kde porozumění a láska snižuje utrpení a ulehčuje cestu z tohoto světa. Umírající člověk potřebuje přítomnost nejbližších, a aby mu byla zachována jeho důstojnost, tak jak tomu bylo v minulosti – lidé umírali doma, v důvěrně známém prostředí a mezi svými blízkými, kteří je mají rádi. Opak je ale pravdou. Lidé ve stádiu umírání bývají opuštěni, vyvrženi, „odloženi“. Většinou se tak děje v nemocnicích, kdy rodina nechce anebo nemá možnost být trvale u svého blízkého, jako tomu bývá např. v hospicích. V nemocnicích se snižuje kontakt umírajícího a příbuzných, člověk umírá v osamění nebo v kruhu zdravotníků – cizích lidí, pozůstalým není umožněno se s umírajícím pořádně rozloučit, nemají čas na truchlení (Hrozenská, Kasanová, 2011, Munzarová, 2005). 28

Jako zdravotníci se se smrtí setkáváme poměrně často, a proto se k ní učíme dennodenně zaujímat profesionální stanovisko. Důvodem je nejistota, jak doprovázet a jak se z etického hlediska nejlépe chovat k těžce nemocnému nebo umírajícímu člověku

(Kelnarová,

Matějková,

2010).

Uspokojování

bio-psycho-sociálních

a duchovních potřeb umírajícího přispívá k usnadnění odchodu z tohoto světa. Setra by měla umět „doprovázet“ pacienta v jeho umírání, tzn. doprovázet na cestě ke smíření se svými blízkými, svou vlastní konečností, pomoci při otázkách po smyslu jeho utrpení a smyslu života vůbec, vyvarovat se citové lhostejnosti vůči umírajícímu. Pokud pacient cítí, že potřebuje vyřešit své niterní záležitosti, ale sám na to nestačí, je naším úkolem mu v tom pomoci. Stačí umět naslouchat, držet za ruku, pohladit po tváři, hovořit s ním a zkusit mu porozumět, respektovat ho, zajistit mu častou přítomnost jeho nejbližších, pomoci mu vytvořit vhodné podmínky (soukromí, ticho, kaple, přítomnost na bohoslužbě) nebo nejlépe mu umožnit, aby byl ve známém prostředí, přivolat duchovního nebo psychologa, pokud si to přeje, snažit se zajistit celkovou spokojenost pacienta. Ze strany všech zdravotníků je nutné nevyhýbat se rozhovorům o prožitém životě i o blížící se smrti, umírajícímu přinášet naději, povzbudit ho že je důležité to, co dobrého za svého života udělal pro své blízké a ujistit ho, že vše zlé se dá napravit lítostí a odpuštěním. Od rodiny se čeká, že mu bude oporou, projeví lásku, za vše mu poděkují a vzájemně si odpustí, co si zlého udělali, pomohou mu uspořádat si nedokončené věci (Munzarová, 2005, Svatošová, 2012, www.osobniasistence.cz). „Proces umírání s sebou přináší řadu problémů – dlouho trvající bolest, utrpení pro umírajícího, ale i problémy pro doprovázející, příbuzné i ošetřující personál, pro zdravotníky vůbec.“ (Kelnarová, Matějková, 2010, str. 121). Zároveň však umírajícímu dává naději na klidný a do poslední chvíle i kvalitní odchod z tohoto světa bez bolesti a hlavně v blízkosti jeho nejbližších. Díky smrti není náš život nesmyslný. Umožňuje využít nám „svěřený čas“ co nejlépe. Umírající člověk, který jde vstříc smrti, nakonec nalezne odpověď na otázku: jaký byl smysl jeho života (Kelnarová, Matějková, 2010).

2.6 Syndrom vyhoření Pojem „burnout syndrom“ (syndrom vyhoření, vyhasnutí, vyprahlosti) poprvé použil Herbert J. Freudenberger v roce 1974 v USA. Dodnes není dáno zcela jasné vymezení tohoto pojmu. Obecně je ale syndrom vyhoření popisován jako stav tělesného, psychického a emocionálního vyčerpání organismu, jehož důsledkem je dlouhodobé 29

a nadměrné vystavení a setrvávání jedince ve stresových podmínkách, které jsou pro daného člověka emočně, fyzicky a psychicky nesmírně náročné. Burnout syndromem nejvíce trpí „pomáhající profese“, pro které je charakteristické vysoká pracovní náročnost, neustálý kontakt s lidmi a závislost na hodnocení od druhých lidí, tedy z našeho úhlu pohledu je to právě zdravotnický personál – především zdravotní sestry a lékaři (Bartošíková, 2006, Opavský, 2011).

2.6.1 Zátěž v práci sestry Stres, vysoká pracovní náročnost a nadměrná zátěž kladená na všeobecné sestry má za následek vznik syndromu vyhoření (viz Příloha 7). Sestry se při své práci setkávají s různými druhy zátěže (viz Příloha 8). Povolání všeobecné sestry je takové, že to, co sama umí a co dokáže, nabízí nemocným a tím slouží. Povolání sestry vyžaduje práci s empatickým přístupem. Často vzniká mylné přesvědčení, že kdo chce být dobrým zdravotníkem a pomáhat druhým lidem, musí dokázat potlačit své potřeby na úkor potřeb pacientů, musí se umět rychle adaptovat na zátěž a nedat na sobě nic znát. Avšak pravdou je, že aby sestra podávala kvalitní výkon, musí být sama v dobrém psychickém a tělesném stavu, musí být odpočatá, plná síly a energie (Křivohlavý, Pečenková, 2004).

2.6.2 Fáze syndromu vyhoření Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu. Venglářová ve své knize (2007) píše, že abychom mohli z něčeho vyhořet, musíme nejdříve pro něco vzplanout. Tím také začínají jednotlivé fáze burnout syndromu: 0. fáze (předfáze) – nadšení: radost z práce, naše práce má určitý smysl, zdravotník má velké očekávání, ideály, pracuje co nejlépe, má přemíru nápadů, vidí jasný cíl své práce, snaží se ze všech sil a dochází k přetěžování 1. fáze – stagnace: ztráta nadšení, jedinec slevuje ze svých ideálů, snaží se dostát všem požadavkům, ale jeho úsilí a snahy bývají většinou nedostatečně ohodnoceny 2. fáze – frustrace: zklamání, na zdravotníka jsou kladeny příliš velké požadavky, které není možné dodržet, vytrácí se smysl práce, chybí energie, jedinec má pocit, že nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém 30

3. fáze – apatie: zdravotník pracuje proto, že za to dostává peníze nezbytné k životu, vnímá své zaměstnání jen jako zdroj obživy, dělá jen to, co dělat „musí“, vyhýbá se komunikaci s pacienty, mívá pocity bezmocnosti a beznaděje 4. fáze – vyhoření: zdravotník je podrážděn pouhým kontaktem s pacientem, ztráta úcty k druhým lidem a k sobě samému, nezájem, lhostejnost, ztráta smyslu života, ztráta profesionálního zájmu, veškerého nadšení, převládá celková únava, zklamání, vyčerpání (Venglářová, 2007 a 2011).

2.6.3 Projevy burnout syndromu Syndrom vyhoření je stavem vyčerpání ve třech různých oblastech vycházejících z chronického stresu, do kterých začleňujeme jednotlivé příznaky tohoto syndromu: a) Tělesné vyčerpání: K příznakům v této oblasti patří chronická únava, ztráta energie, bolesti svalů, kloubů a páteře, které se projevují jako bolest celého těla, rozlámání, pocit fyzické slabosti, změny stravovacích návyků se kterými souvisí i změna tělesné hmotnosti. Člověk je častěji nemocen, rychle se unaví, objevuje se zvýšená spavost, která ale v případě vyhoření nepřináší odpočinek, spíše pocit viny a selhání. b) Psychické vyčerpání: Projevuje se negativními postoji k sobě samému i k ostatním lidem, změnami životních postojů. U člověka, který je psychicky vyčerpaný, se vyskytuje pesimismus, deprese, úzkost, mohou se objevit i myšlenky na sebevraždu, má negativní postoje – všechno je špatně, nechce žádné změny ani „novoty“, hůře se soustředí, zapomíná. Dochází k utlumení celkové aktivity, člověk nevidí smysl ve své práci a později i v životě, práci vykonává spíše stereotypně, rutinně, schází lidská přirozenost a kreativita. c) Emocionální vyčerpání: Člověk je prázdný, emočně vyčerpaný, bez citu. Zažívá pocit, že neví jak pomoci druhým, proto nechce řešit žádné jejich problémy, starosti a trápení. Schází mu schopnost empatie, citlivost, přátelskost, snaží se lidem vyhýbat, izoluje se od nich a uzavírá se do sebe. Dochází ke změnám i v sociální oblasti člověka. Nejdříve v práci a pak i v osobním životě se ztrácí radost ze společnosti druhých lidí, rodinu a přátele vnímá spíše jako další přítěž (Bartošíková, 2006). Projevy syndromu vyhoření se odrážejí do osobních oblastí člověka, ale mají také dopad na kvalitu poskytovaných služeb nemocným (viz Příloha 9). Včasné rozpoznání prvních 31

příznaků syndromu vyhoření záleží na zodpovědnosti managementu, vedoucích zaměstnanců (Opavský, 2011).

2.6.4 Jak předcházet syndromu vyhoření Práce ve zdravotnictví obnáší každodenní setkání s různými zátěžovými situacemi. Jak uvádí Křivohlavý a Pečenková, je velmi důležité, aby byl ošetřující personál v dobrém fyzickém, ale hlavně psychickém stavu, aby se cítil dobře a vyrovnaně, to znamená, aby měl vyřešené všechny problémy týkající se osobního života, které pak nebudou mít vliv na jeho vztahy s pacienty a ostatními lidmi. Je-li všeobecná sestra vyrovnanou osobou, očekáváme, že pro ni nebude těžké vzorně a tvořivě vykonávat svoji profesní úlohu. Ovšem když sestra nebude mít například uspokojené své vlastní potřeby, nebude schopná je dobře uspokojit ani pacientům. Dá se tedy říci, že má-li sestra dobře pečovat o nemocné, nejprve musí zvládnout péči o sebe sama. V tom ji může pomoci např. psycholog, nemocniční kaplan nebo kněz, který v zařízení není pouze pro pacienty, ale i pro personál, nebo také supervizor, který by měl být zvenku a ne člověk, který pracuje v tomtéž zdravotnickém týmu (Křivohlavý, Pečenková, 2004, Venglářová, 2007). Syndromu vyhoření se dá i předcházet například tím, že v práci budeme pociťovat smysl, ale nebude naším jediným cílem, že budeme obměňovat pracovní postupy a budeme připraveni na rizika profese zdravotní sestry, budeme mít povědomí o možnosti vzniku burnout syndromu, že se budeme udržovat v dobré tělesné kondici, budeme přijímat sami sebe (sebepoznání), mít se rádi, že budeme uspokojovat své potřeby (pečovat o sebe, odpočívat), uděláme si čas na sebe, na své záliby a nebudeme si nosit práci domů, že budeme udržovat dobré vztahy s lidmi kolem nás (hlavně s těmi nejbližšími) a tím nám budou oporou, že požádáme někoho (např. kolegyni) o pomoc vždy, když si nebudeme vědět rady a nebudeme to vnímat jako naše selhání, že náš život bude mít určitý smysl, to znamená, že ho budeme žít podle námi daného hodnotového žebříčku (viz Příloha 10). A aby náš život měl nějaký smysl, musíme si vytyčit konkrétní a hlavně reálný a uskutečnitelný cíl, kterého bychom chtěli v životě dosáhnout (Bartošíková, 2006, Venglářová, 2011). Nabízí se nám otázka: Jak to, že například v hospicích sestry vydrží u umírajících pracovat dlouhá léta a nevyhoří? Pravděpodobně je to tím, že sestry se nevěnují pouze ošetřovatelskému procesu u nemocných, ale také službě doprovázení. „Doprovázet“ 32

nemocného znamená být nápomocen v hledání smyslu jeho života, pomoci mu řešit mezilidské konflikty a dopomáhat k odpouštění chyb a křivd druhých anebo jeho vlastních. Všechno ostatní už je jen a jen na nemocném (Svatošová, 2012). Být zdravotní sestrou znamená sloužit druhým lidem. Služba zahrnuje dvě složky: sestra se doslova „rozdává druhým“, což je velmi zatěžující, ale na druhou stranu by přicházející výsledky její práce měly sestru také obohacovat, podporovat její zdraví a dodávat chuť i sílu nadále pomáhat. V tomto musí být rovnováha. Sestra by měla dokázat rozlišit, kdy to ještě jde a kdy už je za hranicemi svých možností. Měli bychom tedy usilovat a vědomě podporovat to, co je pro nás důležité, na čem nám záleží a prostě všechno to, co nám přináší radost ze života, zdraví, sílu a uspokojení (Křivohlavý, Pečenková, 2004, Venglářová, 2007).

2.7 Náplň práce sester na vybraném oddělení a v hospicovém zařízení Nemocní lidé pobývají na interním oddělení a hospicovém zařízení poměrně dlouhodobě. V současné době jsou to převážně pacienti vyššího věku, ale vnitřní choroba nebo například roztroušená skleróza a nádorové onemocnění postihuje čím dál více mladší generaci naší populace. Na tomto oddělení a hospicovém zařízení se utrpení, pokud tomu není dostatečně předcházeno, může vyskytnout v poměrně velké míře. Také si můžeme všimnout, že je zde prostor pro výskyt všech oblastí, které se utrpení týkají: fyzické, psychické, sociální a spirituální (Šafránková, Nejedlá, 2006, Klener, 2011).

2.7.1 Hospicové zařízení Ve středověku byl hospic definován jako útulek nebo útočiště pro pocestné, zestárlé a chudé (tzv. domy odpočinku). Nemocnice pro umírající, později nazývány Hospice jako takové vznikly v polovině 18. století v Dublinu a Corku, ale výrazný rozvoj nastal až v šedesátých letech 20. století ve Velké Británii. Za vznik hospicového hnutí vděčíme doktorce Cicely Saundersové, která ve Velké Británii založila hospic St. Christophera a tak se stala představitelkou a zakladatelkou komplexní hospicové a paliativní péče jako nadějné pomoci pro umírající a jejich rodiny. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) pojem paliativní péče znamená léčbu a péči o nemocné, jejichž onemocnění se nedá vyléčit pomocí kurativní léčby. Zaměřuje se na 33

léčbu bolesti a jiných forem utrpení, léčbu příznaků nevyléčitelné nemoci a na řešení problémů nemocných v oblasti psychologické, sociální a duchovní (Haškovcová, 2007). „Typickými a specializovanými poskytovateli paliativní péče jsou hospice.“ (Haškovcová, 2007, str. 44). Hospic se řadí mezi zdravotnická zařízení, zdůrazňuje holistický přístup, poskytuje pomoc i v sociální oblasti a to nejen hospitalizovaným nemocným a jejich blízkým, ale také pozůstalým v souvislosti s umíráním a smrtí jejich blízkých. Hlavním posláním hospice je pomáhat a sloužit. Vychází z úcty k životu člověka a z úcty k člověku samotnému jako jedinečné neopakovatelné bytosti. Hospicové zařízení zaručuje nemocným, že nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, že bude respektována jejich důstojnost v každé situaci a že v posledních chvílích života nezůstanu sami. Další důležitá myšlenka vztahující se k hospicům je péče o umírající nemocné a soustředění všech sil k zajištění co nejlepší kvality života a dobrého umírání (Marková, 2010, Svatošová, 2003). Hospic nemůže nahradit nemocnici a nemocnice nemůže plně nahradit hospic. Avšak v určité fázi nemoci pobyt v nemocnici ztrácí svůj smysl, který je nalezen právě v péči hospicového zařízení. Rozlišujeme tři formy hospicové péče – domácí hospicová péče, stacionární hospicová péče a lůžková hospicová péče, kde jsou hospitalizováni nemocní, kteří nemohou být kvůli svému zdravotnímu stavu doma nebo ve stacionáři. Je zde snaha, aby hospic nemocným připomínal spíše domácí prostředí než nemocnici (viz Příloha 11). V hospici jsou návštěvy velmi vítané pro svou nezbytnost v zapojení do péče o těžce nemocného nebo umírajícího člověka, už proto je možnost návštěv 24 hodin denně, tedy neomezená. Zapojení členů rodiny do léčebného procesu má velký význam nejen pro nemocného, ale i pro ně samotné. Rodina má dobrý pocit, že neselhala a udělala pro pokojný a klidný odchod jejich blízkého, co bylo v jejích silách. O přijetí do hospicového zařízení rozhoduje hospicový lékař na základě možností hospice a zdravotních indikací nemocných. Například přijetí do hospice je indikováno u nemocných, kteří se pro péči v hospici samostatně rozhodnou (písemný informovaný souhlas), kteří potřebují paliativní léčbu, ale zároveň není potřebná hospitalizace v nemocnici a domácí péče na to nestačí. Přednost se dává nemocným, jejichž onemocnění v brzké době povede ke smrti, protože především pro ně je hospic určen. Mezi pacienty hospitalizovanými v hospicích mají převahu onkologicky nemocní lidé, u kterých již kurativní léčba nemá žádný význam (Marková, 2010, Svatošová, 2003).

34

Náplň práce všeobecné sestry v hospicovém zařízení: V hospicích je kladen velký důraz na kvalitu života nemocného, na kvalitu až do jeho konce. Jedinečná kvalita ošetřovatelské péče tkví především v umění personálu „doprovázet“ nemocného, jeho rodinu a později i pozůstalé, pomoci pochopit smysl utrpení. To spočívá hlavně ve výběru vhodného, dobře motivovaného personálu a v možnosti jeho dalšího vzdělávání (Marková, 2010, Svatošová, 2003). Práce sestry v hospici nutně vyžaduje hluboce lidský, ale na druhou stranu vysoce profesionální přístup, sestra musí být vyrovnaná se svou vlastní skutečností, se svou smrtelností. Také nezáleží pouze na sestře, ale na celém multidisciplinárním kolektivu, který má umožnit dobrou týmovou práci mezi personálem, dobrovolníky a příbuznými nemocných. Ale nanejvýš důležitá podmínka je vědět, jak načerpat energii, sílu a lásku, když sestry všechny své zásoby již rozdaly druhým (Svatošová, 2003).

2.7.2 Interní oddělení lůžkové Interní oddělení je nedílnou a základní součástí oddělení, která se vyskytují v nemocničním zařízení jako chirurgické, dětské a gynekologicko-porodnické oddělení. Zabývá se problematikou prevence, klinického obrazu, diagnostiky a léčby onemocnění vnitřních orgánů. Nicméně jako základní medicínský obor, který se zabývá problematikou týkající se vnitřních chorob, označujeme obor vnitřní lékařství, z něhož se pak časem postupně specializovaly další obory vnitřnímu lékařství podobné. Tato specializace s sebou přinesla mnohé nevýhody: ztráta schopnosti interakce a oboustranných vazeb mezi jednotlivými obory, chybí holistický (celostní) pohled na pacienta. Přitom po rozboru příčin nemoci je opětovná syntéza pro nejvhodnější léčbu nezbytná. Zároveň i přes toto mnohočetné dělení základní zásady přístupu k nemocnému zůstaly shodné. Na interním oddělení bývají hospitalizováni dlouhodobě chronicky nemocní, pacienti vyššího věku a staří lidé. Z toho vyplývá značná důležitost kompetencí zdravotnického personálu zahrnující výraznou náročnost po ošetřovatelské stránce, kterou mají na starosti především všeobecné sestry, ale i zdravotničtí asistenti. Samotná péče musí být vykonávána v souladu s etickými kodexy. Všeobecná sestra se musí také řídit listinou Práv pacientů a musí dodržovat standardy vykonávané práce vytvořenými individuálně pro jednotlivé nemocnice. Těmito výše uvedenými dokumenty se řídí nejen všeobecná sestra, ale platí to i pro zdravotnické asistenty. 35

Komplexní ošetřovatelská péče je vykonávána prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Péče o pacienty na interním oddělení je pro všeobecné sestry a asistenty z fyzického i psychického hlediska velmi zatěžující (Šafránková, Nejedlá, 2006, Klener, 2011). Práce všeobecné sestry na interním oddělení obsahuje tyto činnosti: a) diagnostické: odběry biologického materiálu pro různá vyšetření, příprava pacientů na vyšetření všeho druhu a péče po výkonu b) terapeutické: podávání léků všemi technikami (aplikace injekcí, inhalace), vykonávání základních činností rehabilitačního ošetřovatelství, polohování c) preventivní: edukace pacienta ohledně prevence nemocí, nácviku dovedností nutných k zapojení samotného pacienta do léčebného procesu d) administrativní: sběr informací a jejich záznam do ošetřovatelské dokumentace, objednání pacientů na vyšetření, záznam výsledků z vyšetření, vyplňování žádanek (Šafránková, Nejedlá, 2006, str. 16).

36

3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Pro tuto bakalářskou práci byl použit kvantitativní výzkum. Jako výzkumná metoda byla zvolena forma dotazníkového šetření (viz Příloha 13). Dotazník je anonymní a obsahuje celkem 13 otázek, z nichž 4 jsou uzavřené, 7 jich je polouzavřených a 2 jsou otevřené. Podle předem vytvořených cílů výzkumu a pracovních hypotéz byly sestaveny jednotlivé otázky dotazníku. V této bakalářské práci u dotazníkového šetření nebyl použit předvýzkum (pilotáž) dotazníku. Na začátku dotazníku jsou umístěny otázky týkající se základních údajů respondentů jako délka praxe ve zdravotnictví, zdravotnické zařízení a pracovní profese respondentů, které jsou statisticky významné pro zpracování dat výzkumu. Formulace otázek byla cíleně vytvořena tak, aby jednotlivé otázky navazovaly jedna na druhou podle vytyčených pracovních hypotéz. Otázky dotazníku – celkem 13 – jsou rozděleny do dvou částí. První část obsahuje 6 otázek, které jsou zaměřeny na informace týkající se pacientů. První tři otázky dotazníku se jsou zaměřeny na jednotlivé formy utrpení vyskytující se u nemocných. Další tři otázky se zaměřují na způsoby zmírňování utrpení pacientů. Jako druhá část je označeno následujících 7 otázek, které se vztahují už přímo na všeobecné sestry. První otázka v této části se snaží zachytit, jaké pocity mají všeobecné sestry při pohledu na utrpení pacienta. Dalších 6 otázek se zaměřuje na psychické vyčerpání sester a s tím související syndrom vyhoření. Rozdáno bylo celkem 120 dotazníků a z tohoto počtu se jich správně vyplněných vrátilo 101. Nevrátilo se celkem 19 dotazníků. Celková návratnost dotazníků činí 84 %.

3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Oslovena byla čtyři zdravotnická zařízení – dvě lůžková hospicová zařízení a dvě lůžková interní oddělení v nemocnicích. Po dohodě a se souhlasem náměstkyň ošetřovatelské péče a vrchních sester jsem dotazníkové šetření prováděla v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci, v Domě léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna, na interním oddělení v Nemocnici Třebíč a na II. interní klinice 37

ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Výzkum tedy probíhal v hospicích a na lůžkových interních odděleních u záměrně vybraných respondentů. Každé zdravotnické zařízení obdrželo 30 dotazníků. Tabulka 1 Návratnost dotazníků z hospiců

Hospice rozdáno

vráceno

Dům léčby bolesti s hospice sv. Josefa v Rajhradě

30

23

Hospic Anežky České v Červeném Kostelci

30

21

Celkem

60

44

Z celkového počtu 60 dotazníků z hospicových zařízení se navrátilo 44 dotazníků, 23 dotazníků z hospice v Rajhradě a 21 dotazníků z hospice v Červeném Kostelci. Nevrátilo

se

celkem

16

dotazníků,

7

z hospice

sv.

Josefa

v Rajhradě

a 9 z Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Tabulka 2 Návratnost dotazníků z interních oddělení

Interny rozdáno

vráceno

interní oddělení Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně interní oddělení Nemocnice Třebíč

30 30

30 27

Celkem

60

57

Z celkového počtu 60 dotazníků z interních oddělení se navrátilo 57 dotazníků, všech 30 dotazníků z II. interní kliniky nemocnice u sv. Anny v Brně a 27 dotazníků z Nemocnice Třebíč. Nevrátily se celkem 3 dotazníky a to z interního oddělení třebíčské nemocnice.

38

Tabulka 3 Celková návratnost dotazníků

Celkem rozdáno

%

vráceno

%

v hospicovém zařízení v nemocnici na interním oddělení

60 60

50 50

44 57

36,7 47,5

Celkem

120

100

101

84,2

Celkem bylo distribuováno 120 dotazníků, které byly určeny všeobecným sestrám a zdravotnickým asistentům pracujících v hospicovém zařízení a na interním oddělení. Do každého zdravotnického zařízení bylo v tištěné papírové podobě rozdáno 30 dotazníků, tj. 60 dotazníků do hospicových zařízení a 60 na interní oddělení. Z tohoto celkového počtu 120 dotazníků (100 %) se vrátilo zpět 101 dotazníků, 44 (36,7 %) z hospicových zařízení a 57 (47,5 %) z interních oddělení. Celková návratnost dotazníků tedy byla 84,2 %. Pro vyhodnocování výzkumu tedy bylo použito z hospiců 44 dotazníků a z interních oddělení 57 dotazníků, celkem 101 dotazníků. Jako respondenti pro tento výzkum byly zvoleny všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti pracující v hospicových zařízeních a v nemocnicích na interním oddělení. Tabulka 4 Pracovní profese respondentů

Hospic

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

všeobecná sestra zdravotnický asistent

39 5

88,6 11,4

48 9

84,2 15,8

87 14

86,1 13,9

Celkem

44

101

100

57

Zobrazené výsledky nám ukazují, že se dotazníkového šetření v hospicových zařízeních zúčastnilo 39 (88,6 %) všeobecných sester a 5 (11,4 %) zdravotnických asistentů z celkového počtu 44 respondentů. Dotazníkového šetření na interních odděleních se z celkového počtu 57 respondentů zúčastnilo 48 (84,2 %) všeobecných sester a 9 (15,8 %) zdravotnických asistentů z hospiců. 39

Zaměřila jsem se na všeobecné sestry a asistenty s délkou praxe do 5 let praxe až po personál s více než třicetiletou praxí ve zdravotnictví.

Tabulka 5 Délka praxe ve zdravotnictví

Hospic

do 5 let 5 - 10 let 10 - 20 let 20 - 30 let více než 30 let

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

6 11 21 5 1

13,6 25,0 47,7 11,4 2,3

14 12 18 10 3

24,6 21,1 31,6 17,5 5,3

20 23 39 15 4

19,8 22,8 38,6 14,9 4,0

Největší skupinu tvořili u obou zařízení respondenti s délkou praxe ve zdravotnictví 10 – 20 let, 21 (47,7 %) respondentů v hospicích a na interních odděleních 18 (31,6 %) respondentů. V hospicích 11 (25 %) respondentů a na interních odděleních 12 (21,1 %) respondentů pracuje 5 – 10 let ve zdravotnictví. Praxi vykonávanou ve zdravotnictví do 5 let zatrhlo 6 (13,6 %) respondentů z hospiců a 14 (24,6 %) respondentů z interních oddělení. S délkou praxe 20 – 30 let bylo 5 (11,4) respondentů z hospiců a 10 (17,5) respondentů z interních oddělení. 1 (2,3 %) respondent z hospice a 3 (5,3 %)z interních oddělení pracují ve zdravotnictví už více než 30 let.

3.3 Průběh výzkumu Dotazníkové šetření bylo pro II. interní kliniku nemocnice u sv. Anny v Brně a interní oddělení Nemocnice Třebíč schváleno a povoleno náměstkyněmi ošetřovatelské péče, a pro hospicová zařízení v Rajhradě a Červeném Kostelci byl dotazník schválen a povolen vrchními sestrami jednotlivých hospiců (viz Příloha 12). Výzkum probíhal od měsíce února 2013 do měsíce března 2013. Ve dnech od 21. února do 12. března 2013 probíhal výzkum na II. interní klinice ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Od 21. února do 21. března 2013 bylo dotazníkové šetření prováděno v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Dále dotazníkové šetření probíhalo ve dnech od 26. února do 20. března 2013 na interním oddělení v Nemocnici Třebíč. Naposledy byly dotazníky rozdány v Rajhradě u Brna v Domě léčby bolesti s hospicem 40

sv. Josefa a to v termínu od 5. března do 22. března 2013. Dotazníky tedy byly respondentům k dispozici přibližně dva měsíce.

3.4 Zpracování získaných dat Bakalářská práce, především její textová část, je zpracována pomocí počítačového programu Microsoft Office Word 2010. Veškerá data uvedená v praktické části bakalářské práce byla roztřízena a dostala podobu tabulek nebo grafů v počítačovém programu Microsoft Office Excel 2010. Ve výzkumu tabulky obsahují výsledné údaje v absolutní černosti (n) a relativní četnosti, která je vyjádřena v %. Grafy vyjadřují procentuální zastoupení jednotlivých otázek jen v relativní četnosti (%).

3.5 Výsledky výzkumu 3.5.1 Zakroužkujte formy utrpení, které se vyskytují u pacientů na Vašem

oddělení / ve Vašem zařízení 100 90

93

86

93

89 81

relativní četnost [%]

80 70

66 57

60 50 40 30

25

20 10 0

Hospic

Interna

fyzická bolest psychosociální utrpení emocionální utrpení spirituální (duchovní) utrpení Graf 1 Formy utrpení vyskytující se u pacientů

41

Touto otázkou jsem chtěla zjistit, zda všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti mají povědomí o všech formách utrpení, které se mohou vyskytovat u pacientů hospitalizovaných v jejich zdravotnickém zařízení. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). V hospicových zařízeních ze 44 respondentů uvedlo 38 (86 %) respondentů fyzickou bolest, 29 (66 %) psychosociální utrpení, 41 (93 %) emocionální utrpení a 25 (57 %) utrpení spirituální. Na interních odděleních z 57 respondentů uvedlo 53 (93 %) fyzickou bolest, 46 (81 %) respondentů psychosociální utrpení, 51 (89 %) respondentů emocionální utrpení a spirituální uvedlo 14 (25 %). Graf 1 ukazuje, že respondenti z jednotlivých zařízení uváděli, že se u pacientů vyskytují

všechny

zmiňované

formy

utrpení.

hospitalizovaných

U pacientů

v hospicových zařízeních převažuje emocionální forma utrpení, zatímco na interních odděleních převažuje u pacientů fyzická bolest.

3.5.2 Jaké projevy fyzického utrpení pozorujete u nemocných? Tabulka 6 Projevy fyzického utrpení

Hospic

porucha přijímání potravy ztráta zájmu o hygienickou péči odmítání hygienické péče poruchy spánku projevy pocitu ztráty sebeúcty ztráta zájmu o zachování schopnosti sebepéče projevy úzkosti a deprese projevy pocitu méněcennosti projevy poruchy seberealizace (ztráta zájmu o řešení problémů) projevy prožívání ztráty smyslu života osamocenost (snížená četnost kontaktů se členy sociálního okolí pacienta) jiné

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

34 23 22 38 17

77,3 52,3 50,0 86,4 38,6

50 34 18 51 12

87,7 59,6 31,6 89,5 21,1

84 57 40 89 29

83,2 56,4 39,6 88,1 28,7

26

59,1

29

50,9

55

54,5

39 19

88,6 43,2

44 16

77,2 28,1

83 35

82,2 34,7

20

45,5

25

43,9

45

44,6

29

65,9

18

31,6

47

46,5

28

63,6

35

61,4

63

62,4

3

6,8

0

0

3

3,0

42

V této otázce bylo cílem zjistit, jaké projevy fyzického utrpení dotazovaní respondenti pozorují u pacientů. Z uvedených 11 možností odpovědí bylo 5 možností, které se týkaly projevů fyzického utrpení. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). Ze 44 respondentů v hospicových zařízeních jako projev fyzického utrpení uvedlo poruchu přijímání potravy 34 (77 %) respondentů, 23 (52 %) respondentů ztrátu zájmu o hygienickou péči, odmítání hygienické péče uvedlo 22 (50 %) respondentů, 38 (86 %) respondentů zatrhlo poruchu spánku, 26 (59 %) jich zatrhlo ztrátu zájmu o zachování schopnosti sebepéče a 3 (7 %) dotazovaní respondenti uvedli jinou odpověď: tíseň, smutek, stesk a další dva odpovídající respondenti uvedli bolest. Na interních odděleních z 57 dotazovaných respondentů jich 50 (88 %) zatrhlo poruchu přijímání potravy, 34 (60 %) ztrátu zájmu o hygienickou péči, 18 (32 %) odmítání hygienické péče a 51 (90 %) respondentů uvedlo poruchu spánku. Jinou odpověď, ve které mohli respondenti uvést další projevy fyzického utrpení, nezatrhl žádný z respondentů dotazovaný na interním oddělení. V nabídce odpovědí byly i jiné projevy utrpení než fyzické. Někteří respondenti zatrhli i tyto možnosti odpovědí jako fyzické projevy. Z hospicových zařízení 17 (39 %) respondentů zatrhlo projev pocitu ztráty sebeúcty, ztrátu zájmu o zachování schopnosti sebepéče zaškrtlo 26 (59 %) dotazovaných, 39 (89 %) dotazovaných uvedlo projevy úzkosti a deprese, 19 (43 %) projevy pocitu méněcennosti, 20 (46 %) projevy poruch seberealizace, 29 (66 %) jich zatrhlo projevy prožívání ztráty smyslu života a 28 (64 %) osamocenost. Z interních oddělení jich 12 (21 %) uvedlo projev pocitu ztráty sebeúcty, 44 (77 %) dotazovaných ztrátu zájmu o zachování schopnosti sebepéče, 16 (28 %) projevy pocitu méněcennosti, 25 (44 %) respondentů projevy poruch seberealizace, 18 (32 %) zaškrtlo projevy prožívání ztráty smyslu života a osamocenost uvedlo 35 (62 %) respondentů.

43

Tabulka 7 Četnost pozorovaných projevů fyzického utrpení

Hospic

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

pozorují 3 projevy fyzického utrpení pozorují 4 projevy fyzického utrpení pozorují 5 projevů fyzického utrpení

8 9 13

18,2 20,5 29,5

18 11 11

31,6 19,3 19,3

26 20 24

25,7 19,8 23,8

Celkem

30

68,2

40

70,2

70

69,3

Tabulka 7 nám upřesňuje informace uvedené v tabulce 6. Předkládá nám informace o tom, kolik respondentů pozoruje u pacientů 3 a více projevů fyzického utrpení. V hospicových zařízeních ze 44 respondentů uvedlo tři projevy fyzického utrpení 8 (18 %) respondentů, čtyři projevy 9 (21 %) respondentů a pět projevů fyzického utrpení zatrhlo 13 (30 %) dotazovaných respondentů. Celkem 30 (68 %) ze 44 respondentů z hospicových zařízení rozpoznalo tři a více projevů fyzického utrpení. Na interních odděleních z 57 respondentů uvedlo tři projevy 18 (32 %), čtyři projevy 11 (19 %) a pět projevů fyzického utrpení 11 (19 %) dotazovaných respondentů. Celkem 40 (70 %) z 57 respondentů z interních oddělení rozpoznalo tři a více projevů fyzického utrpení. Dohromady tedy 70 (69 %) respondentů pozoruje u pacientů 3 a více projevů fyzického utrpení.

44

3.5.3 Co považujete za největší utrpení pro pacienta? 60

57

54

relativní četnost [%]

50

40

30

26 20

20

19

16 7

10

0 0

Hospic

Interna

fyzická bolest psychosociální utrpení emocionální utrpení spirituální (duchovní) utrpení Graf 2 Největší forma utrpení pro pacienta

V této otázce bylo cílem zjistit, jaký druh utrpení podle dotazovaných respondentů způsobuje pacientům největší utrpení. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat pouze jednu odpověď. Ze 44 respondentů pracujících v hospicových zařízeních 25 (57 %) respondentů uvádí, že největší utrpení pro pacienta je fyzická bolest, na druhém místě pak byla emocionální bolest, kterou uvedlo 9 (20 %) respondentů, 7 (16 %) dotazovaných uvedlo psychosociální utrpení a spirituální bolest byla uvedena 3 (7 %) respondenty, tedy nejmenším množstvím respondentů. Z 57 respondentů pracujících na interních odděleních jich 31 (54 %) uvádí, že největším utrpením pro pacienta je fyzická bolest, dále pak 15 (26 %) dotazovaných uvedlo emocionální utrpení a psychosociální bolest uvedlo 11 (19 %) respondentů. Odpověď, že největší utrpení pro pacienta je spirituální bolest, nezatrhl žádný z dotazovaných respondentů na interních odděleních. 45

Dohromady v celkovém součtu dotazovaných respondentů z hospiců a interních oddělení 56 (55 %) respondentů považuje za největší utrpení fyzickou bolest, 24 (24 %) emocionální utrpení, 18 (18 %) psychosociální utrpení a 3 (3 %) oslovení respondenti považují za největší utrpení spirituální utrpení. Z uvedeného grafu č. 2 vyplývá, že jak v hospicích (57 %), tak na interních odděleních (54 %) více než polovina dotazovaných respondentů označila fyzickou bolest za největší utrpení, jakým může hospitalizovaný pacient trpět.

46

3.5.4 Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište způsoby, kterými zmírňujete utrpení pacienta Tabulka 8 Způsoby zmírňující utrpení pacienta

Hospic

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

fyzická přítomnost ošetřovatelská péče – uspokojování potřeb spolupráce na péči o pacienta s rodinnými příslušníky zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty (aktivizace pacienta) komunikace – rozhovor, popovídání si zprostředkování duchovní služby – rozhovor s knězem, svátost smíření, bohoslužba medikace dle ordinace lékaře (analgetika, opioidy,...) další

35

79,5

31

54,4

66

65,3

42

95,5

56

98,2

98

97,0

34

77,3

30

52,6

64

63,4

26

59,1

25

43,9

51

50,5

44

100,0

50

87,7

94

93,1

36

81,8

29

50,9

65

64,4

36

81,8

52

91,2

88

87,1

3

6,8

0

0,0

3

3,0

Celkem

257

273

530

Tabulka č. 8 nám ukazuje, kolik dotazovaných z celkového počtu respondentů jednotlivých zařízení zatrhlo příslušný způsob mírnění utrpení. Ve spodní části této tabulky v řádku označeném „celkem“ jsou celkově shrnuty odpovědi respondentů z hospicových zařízení a interních oddělení. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). Všichni dotazovaní respondenti mohli uvést až 8 odpovědí. Z celkového počtu 44 respondentů pracujících v hospicových zařízeních v nejvyšším možném počtu, tedy 44krát (100%), uvedli respondenti zmírnění utrpení komunikací s pacientem, následně 42krát (96 %) uspokojováním potřeb pomocí realizace ošetřovatelské

péče,

zprostředkování

duchovní

služby

uvedli

respondenti

36krát (82 %), a dále 36krát (82 %) zatrhli mírnění utrpení pacienta podáním medikace podle lékařových ordinací, 35krát (80 %) respondenti zmírňují pacientovo utrpení fyzickou přítomností, 34krát (77 %) zmírňují respondenti utrpení za pomoci rodinných 47

příslušníků a 26krát (59 %) zatrhli respondenti zprostředkovávání kontaktu s jinými pacienty. 3krát (7 %) uvedli respondenti z hospiců další způsoby zmírňující pacientovo utrpení. Jsou to tyto způsoby: arteterapie a muzikoterapie, vlastní modlitba za pacienta a doprovázení nemocného pomocí stálého zajištění fyzické přítomnosti jiné osoby. Z celkového počtu 57 respondentů pracujících na interních odděleních 56krát (98 %) oslovení respondenti uvedli, že realizují kvalitní ošetřovatelskou péči, uspokojují pacientovy potřeby a tímto způsobem tlumí vzniklé utrpení. Následovalo 52krát (91 %) zmíněné podání medikace, kterou předepsal ošetřující lékař, 50krát (88 %) se vyskytla odpověď zmírnění utrpení komunikací nebo rozhovorem s trpícím, dále pak 31krát (54 %) dotazovaní respondenti zmírňují pacientovo utrpení fyzickou přítomností, 56 (98 %), 30krát (53 %) se vyskytla odpověď spolupráce na mírnění utrpení s rodinnými příslušníky nemocného člověka, 29krát (51 %) zmírňování utrpení formou zprostředkování duchovní služby a 25krát (44 %) zprostředkování kontaktů s ostatními pacienty. Další způsoby mírnění utrpení pacienta neuvedl nikdo z oslovených respondentů pracujících na interních odděleních. Každý z respondentů mohl uvést až 8 odpovědí, z tohoto důvodu byl maximální počet uvedených způsobů zmírňování utrpení dle odevzdaných dotazníků v hospicových zařízeních 352 (100 %) a na interních odděleních byl 456 (100 %). Respondenti z hospicových zařízení zaškrtli celkem 257krát (73 %) způsoby zmírňující utrpení nemocných a respondenti z interních oddělení zaškrtli způsoby zmírňující utrpení celkem 273krát (60 %). Z uvedených výsledků je patrné, že 73 % respondentů v hospicích jsou informováni o způsobech, které mírní pacientovo utrpení. Na interních odděleních mají respondenti méně informací o způsobech zmírňování utrpení pacienta než v hospicových zařízeních, pouze 60 % respondentů je informováno o těchto utrpení zmírňujících způsobech.

48

3.5.5 Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište, co zmírňuje nejvíce pacientovo utrpení 100

89

relativní četnost [%]

90

79

80 70

68

66 61

60

57

60 50 40

75

40

34 34

37

30 20

14 11

10

12

9 0

0

0

Hospic

Interna

fyzická přítomnost ošetřovatelská péče – uspokojování bio-pycho-sociálních potřeb uspokojování duchovních (spirituálních) potřeb spolupráce na péči o pacienta s rodinnými příslušníky zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty (aktivizace pacienta) komunikace – rozhovor, popovídání si zprostředkování duchovní služby – rozhovor s knězem, svátost smíření, bohoslužba medikace dle ordinace lékaře (analgetika, opioidy,...) další Graf 3 Co nejvíce zmírňuje utrpení pacienta

V otázce č. 5 měli respondenti vybrat z předem definovaných odpovědí a zatrhnout, jaké způsoby zmírňují nejvíce pacientovo utrpení. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). Ze 44 respondentů z hospicových zařízení jich až 39 (89 %) uvádí, že utrpení pacientů nejvíce zmírňuje podávání léků tišící bolest podle ordinací lékaře, trochu méně, 30 (68 %) respondentů si myslí, že nejvíce zmírňuje utrpení komunikace, podle 29 (66 %) respondentů se zmírňování děje za pomoci vykonávané ošetřovatelské péče, podle 27 (61 %) fyzickou přítomností na místě čtvrtém, na dalším místě 25 (57 %) respondentů uvedlo zprostředkování duchovní služby, dále pak 15 (34 %) dotazovaných uspokojování duchovních potřeb a spolupráci s rodinnými příslušníky při vykonávané péči týkající se pacienta. 5 (11 %) zbývajících respondentů uvedlo zprostředkování

49

kontaktu druhých lidí s pacientem. Odpověď „další“ nebyla žádným dotazovaným respondentem z hospicových zařízení využita. Z 57 respondentů z interních oddělení jich 45 (79 %) uvádí, že utrpení pacientů nejvíce zmírňuje utrpení ošetřovatelská péče vykonávaná u pacienta a bezprostředně za touto odpovědí 43 (75 %) respondentů uvádělo medikaci tišící bolest podanou podle předpisu lékaře. Jako další odpověď 34 (60 %) respondentů zatrhlo zmírňování utrpení komunikačními technikami a 23 (40 %) fyzickou přítomností. 21 (37 %) oslovených respondentů zvolilo jako utrpení snižující způsob spolupráci s rodinou pacienta, dalších 8 (14 %) uvedlo zprostředkování kontaktu pacient – jiní pacienti, 7 (12 %) respondentů poskytnutí duchovní služby a 5 (9 %) uspokojení duchovních potřeb nemocného. Odpověď „další“ nezatrhl nikdo z oslovených respondentů z interních oddělení. Dohromady 82 (81 %) ze 101 respondentů z hospiců a interních oddělení se shodlo na tom, že nejvíce zmírňuje pacientovo utrpení farmakoterapie formou aplikace léků tišící bolest. Na druhém místě s počtem odpovídajících respondentů 74 (73 %) zmírňuje utrpení ošetřovatelská péče, třetího místa dosáhla odpověď uvádějící komunikaci jako nejvíce zmírňující způsob s počtem 64 (63 %) respondentů, čtvrté místo obdržela „fyzická přítomnost“ s počtem respondentů 50 (49 %), na páté místo se zařadila odpověď „spolupráce na péči o pacienta s rodinnými příslušníky“, kterou označilo 36 (36 %) respondentů, „zprostředkování duchovní služby“ označilo 32 (32 %) respondentů, podle 20 (20 %) dotazovaných respondentů nejvíce zmírňuje utrpení pacienta uspokojování jeho duchovních potřeb a „zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty“ uvedlo 13 (13 %) respondentů. Odpověď „další“ nebyla žádným z dotazovaných respondentů použita.

50

3.5.6 Jaké techniky používáte pro uspokojení potřeby bezpečí a jistoty (zlepšení psychického stavu) pacienta? 100

95

88

relativní četnost [%]

90

75

80 70

84

81 64 64

68 59

60

72

68

59

65

58 50

49

50

42 35

40

30

27

30 20

7

10

0

0

Hospic

Interna

představení personálu seznámení s prostředím vysvětlení plánovaných diagnostických a terapeutických výkonů zapojení pacienta do léčebného procesu zapojení rodinných příslušníků do léčebného procesu informovanost pacienta i rodinných příslušníků – seznámení s diagnózou podávání jednotných informací zachovávání lékařského tajemství pozitivní podpora pacienta – uznání, respekt, úcta profesionalita další Graf 4 Techniky pro zlepšení psychického stavu pacienta

V této otázce byl úkol zjistit, jakými technikami dotazovaní respondenti uspokojují i jiné než fyzické potřeby nemocných, tedy v tomto případě se jedná o uspokojení psychických potřeb za účelem zlepšení psychického stavu pacienta. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). Ze 44 respondentů pracujících v hospicových zařízení jich nejvíce, tedy 42 (95 %) používá techniku pozitivní podpory pacienta, 33 (75 %) respondentů zapojuje pacienta do léčebného procesu, 30 (68 %) informuje pacienta i rodinné příslušníky a snaží se vystupovat profesionálně, 28 (64 %) respondentů zlepšuje psychiku pacienta tím, že se pacientovi představí a seznámí ho prostředím v hospici, 26 (59 %) respondentů tím, že pacientovi vysvětlí všechny výkonu, které mu budou prováděny a zapojí jeho blízké do 51

léčebného procesu, 22 (50 %) podáváním jednotných informací, 12 (27 %) respondentů zachováváním lékařského tajemství zlepšují psychický stav nemocného a 3 (7 %) z dotazovaných respondentů uvedli další odpověď: klidné prostředí a lidský přístup, zájem o pacienta, empatie. Z 57 respondentů pracujících na interních odděleních jich 50 (88 %) používá techniku vysvětlení všech plánovaných výkonů, 48 (84 %) respondentů zmírňuje psychické problémy pacienta pozitivní podporou, 46 (81 %) respondentů seznámením s nemocničním prostředím, 41 (72 %) dotazovaných respondentů zlepšuje psychický stav pacienta tím, že pacienta samotného zapojí do léčebného procesu, 37 (65 %) respondentů tím, že vystupuje a chová se k pacientovi profesionálně, 33 (58 %) představením se nemocnému, 28 (49 %) tím, že informuje pacienta a jeho rodinu, 24 (42 %) podáváním jednotných informací, 20 (35 %) zachováváním lékařského tajemství a 17 (30 %) respondentů tím, že zapojí rodinné příslušníky do léčebného procesu. Další, jinou odpověď nezvolil žádný z oslovených respondentů hospicových zařízení.

52

3.5.7 Pokuste se vyjádřit, jak na Vás působí utrpení pacienta z krátkodobého hlediska 80

relativní četnost [%]

70

68 61

56

60 50

48

44 40

40 30

18

20

19

16 5

5

10

0

0

4

2

0

0

0

0

Hospic

Interna

bezmocnost, bezradnost lítost hněv soucit úzkost nezájem izolace, uzavřenost pláč, smutek jiné Graf 5 Působení utrpení pacientů na sestru

Od této otázky až do konce dotazníku (otázka č. 7 až otázka č. 13) jsem svůj úhel pohledu a vytvořené otázky v dotazníku zaměřila na samotné oslovené respondenty. Touto otázkou jsem chtěla zjistit, jak na dotazované respondenty působí setkání s druhým člověkem, který prožívá velké utrpení, jaký pocit v nich toho setkání vyvolává a jak se tento pocit projevuje navenek do jejich emocí. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí (více než jednu odpověď). Respondenti pracující v hospicích na tuto otázku odpovídali následovně: ze 44 respondentů většina oslovených, tedy 30 (68 %), uvedla, že cítí bezmocnost a bezradnost, 27 (61 %) soucítí s trpícím pacientem, 21 (48 %) respondentů pacienty litují, 8 (18 %) mívá pocity úzkosti, 7 (16 %) respondentů pláče a jsou smutní, 2 (5 %) dotazovaní se uzavřou do sebe a izolují se od utrpení a 1 (2 %) respondent uvedl jinou odpověď: racionalita – snaha najít řešení. Odpověď „hněv“ a „nezájem“ v hospicích neuvedl žádný z dotazovaných. 53

Respondenti pracující na interních odděleních na tuto otázku odpovídali takto: z 57 respondentů 32 (56 %) má soucit s trpícím člověkem, 25 (44 %) se cítí bezradní a bezmocní, 23 (40 %) pociťuje lítost, 11 (19 %) pociťuje úzkost, působení utrpení druhého člověka se u 3 (5 %) respondentů projevuje hněvem a pláč a smutek uvádějí 2 (4 %) dotazovaní respondenti. Odpověď „nezájem“ a „izolace a uzavřenost“ na interních odděleních neuvedl žádný z dotazovaných respondentů. Z celkového počtu 101 respondentů z obou zařízení jich 59 (58 %) má s trpícím pacientem soucit, 55 (54 %) respondentů cítí bezmoc a bezradnost při setkání s trpícím pacientem, 44 (44 %) pociťuje lítost, 19 (19 %) mývá pocity úzkosti, 9 (9 %) respondentů pláče a je smutných, 3 (3 %) respondenti pociťují hněv, 2 (2 %) dotazovaní se uzavřou do sebe a izolují se od utrpení a 1 (1 %) respondent se snaží brát utrpení pacienta racionálně, snaží se najít řešení, jak pomoci trpícímu pacientovi. Odpověď „nezájem“ neuvedl žádný z respondentů pracujících v hospicích nebo na interních odděleních.

54

3.5.8 Míváte pocit psychického vyčerpání (že jste na dně)?

50

relativní četnost [%]

45 40

33 30 30

30

25

20

16 9

10

7 5 0

0

Hospic

Interna

ano spíše ano spíše ne ne nevím Graf 6 Psychické vyčerpání sester

Otázka č. 8 je zaměřena na zjištění, zda respondenti pracující v hospicových zařízeních a na interních odděleních pociťují v zaměstnání psychické vyčerpání, které je určitým způsobem vlastně charakteristické pro tzv. syndrom vyhoření neboli burnout syndrom. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat pouze jednu odpověď. Na otázku: „Míváte pocit psychického vyčerpání?“ ze 44 dotazovaných respondentů z hospiců si 7 (16 %) respondentů myslí, že jsou psychicky na dně, 11 (25 %) respondentů zatrhlo odpověď „spíše ano“, odpověď „spíše ne“ zaškrtlo 20 (45 %) dotazovaných a 4 (9 %) dotazovaní respondenti udávají, že nemají pocit psychického vyčerpání. 2 (5 %) oslovení respondenti nevědí, jestli pociťují psychické vyčerpání (že jsou na dně). Na tuto otázku z 57 respondentů z interních oddělení si 17 (30 %) respondentů myslí, že jsou psychicky na dně, 19 (33 %) zaškrtlo odpověď „spíše ano“, odpověď „spíše ne“ zatrhlo 17 (30 %) oslovených respondentů a 4 (7 %) dotazovaní respondenti si nemyslí,

55

že by byli psychicky na dně. Na interních odděleních nezvolil žádný z dotazovaných respondentů odpověď „nevím“. Součet odpovědí „ano“ a „spíše ano“ nám dohromady poskytuje informace o kladných odpovědích na tuto otázku. Součet odpovědí „ne“ a spíše ne“ nám dohromady poskytuje informace o záporných odpovědích v této otázce. Ze 44 respondentů z hospiců 18 (41 %) dotazovaných všeobecných sester nebo asistentů mívá pocit psychického vyčerpání a 24 (55 %) dotazovaných nepociťuje psychické vyčerpání. Z 57 respondentů z interních oddělení 36 (63 %) dotazovaných mívá pocit psychického vyčerpání a 21 (37 %) všeobecných sester nebo asistentů na sobě nepociťuje psychické vyčerpání. Součet odpovědí „ano“ a „spíše ano“ zatrhlo celkem 54 (54 %) respondentů z obou zařízení a součet odpovědí „ne“ a „spíše ne“ zatrhlo celkem z obou zařízení 45 (44 %) respondentů. Odpověď „nevím“ vyznačili 2 (2 %) respondenti z hospice a žádný z interních oddělení.

56

3.5.9 Co Vám pomáhá k odreagování od psychického napětí a utrpení pacientů? 90

84 80

80 70

relativní četnost [%]

74

73 68

70

67

66 64

60 50

42

40 40

32

32

27

30

18

20 10

26 23

20

21

16 14

9

7 5

11

7

2

2

0

Hospic

Interna

zvýšená aktivita v zaměstnání aktivita, která nesouvisí s povoláním – práce na zahrádce, domácí práce popovídání si s dětmi, partnerem, rozhovor s přáteli zájmy, koníčky – čtení, sledování TV vana teplé vody, šálek kávy masáže muzikoterapie, aromaterapie sportovní aktivity – kondiční cvičení, posilovna, fitness centrum jóga, meditace, akupunktura spánek kulturní akce – divadlo, kino, koncerty, výstavy procházka do přírody nakupování další

Graf 7 Činnosti k odreagování od psychického napětí a utrpení

V otázce č. 9 jsem zjišťovala, jaké prostředky, metody, způsoby nebo činnosti všeobecné sestry nebo zdravotničtí asistenti používají k odreagování se od napětí vzniklého z nepřetržité péče o pacienty nebo těžce nemocné v jejich zaměstnání. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat libovolný počet možností odpovědí, maximálně však 5 odpovědí. V hospicích všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti využívají tyto činnosti: ze 44 respondentů 35 (80 %), tedy většina, uvedla pracovní aktivitu, která nesouvisí 57

s vykonávaným zaměstnáním (práce na zahradě, domácí práce), 32 (73 %) respondentů uvádělo své zájmy, záliby, koníčky, 30 (68 %) se odreagovává tím, že tráví čas se svými blízkými, tedy svou rodinou – partnerem, dětmi a přáteli, komunikují spolu, 29 (66 %) respondentům pomáhá pobyt (procházky) v přírodě, 28 (64 %) pomáhá v odreagování spánek, 14 (32 %) osloveným pomáhá sport a popíjení kávy nebo relaxace ve vaně, 12 (27 %) dotazovaných uvádí jako činnosti, kterými se odreagovávají kulturní akce, 9 (20 %) respondentů odpovědělo, že se odreagují od napětí posloucháním hudby, aromaterapií, 8 (18 %) jich odpovědělo masážemi, 6 (14 %) nakupováním, 4 (9 %) respondenti tím, že v zaměstnání projevují o to větší aktivitu, 2 (5 %) oslovení provozují jógu, meditaci nebo akupunkturu a 1 (2 %) respondent uvedl jako další odpověď pečení a vytváření dekorací. Na interních odděleních všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti využívají k odreagování od psychického napětí a utrpení tyto činnosti: z 57 respondentů jich většina, 48 (84 %), uvedla, že se věnují svým zájmům, zálibám či koníčkům, 42 (74 %) respondentů se zabývá takovou prací, která nesouvisí s jejich povoláním, tedy prací doma nebo na zahradě, 40 (70 %) uvádí spánek, 38 (67 %) s dětmi, partnerem a svými přáteli, 24 (42 %) respondentů chodí na procházky ven do přírody, 23 (40 %) dotazovaným stačí teplá koupel a šálek kávy, 15 (26 %) dostačuje navštívení nějaké kulturní akce jako koncertu, divadla, kina, 13 (23 %) dělá nějaký sport, 12 (21 %) uvádí nakupování jako činnost u které se odreagují, 9 (16 %) oslovených využívá muzikoterapii a aromaterapii, 6 (11 %) respondentů masáže, 4 (7 %) respondenti se odreagovávají jógou, meditací nebo akupunkturou a zvýšenou aktivitou projevovanou pacientům v péči o ně. 1 (2 %) dotazovaný v možnosti „další“ odpověděl, že posedí s přáteli a stráví s nimi pěkné chvíle. Dohromady z hospiců a interních zařízení se ze 101 respondentů 80 (79 %) respondentů se shodlo na tom, že věnování se svým zájmům respondentům nejvíce pomáhá v odreagování se od psychického napětí a prožívaného spoluutrpení s pacientem. 77 (76 %) respondentů uvedlo pracovní aktivitu nesouvisející s vykonávaným povoláním, 68 (67 %) uvedlo spánek a rozhovor se svými blízkými (rodinou, partnerem), přáteli, 53 (52 %) uvedlo procházku do přírody, 37 (37 %) dotazovaným pomáhá odreagovat se koupelí v teplé vodě a popíjením kávy, 27 (27 %) označilo odpověď „sportovní aktivity“a „kulturní akce“, 18 (18 %) využívá osobních služeb provozující muzikoterapii a aromaterapii, 14 (14 %) využívá služeb provozující 58

fyzioterapii formou masáží, pouze 8 (8 %) dotazovaných nutí psychické napětí a hlavně utrpení pacientů k větším výkonům a k více precizně prováděné péči, 6 (6 %) respondentů cvičí jógu, medituje, chodí na akupunkturu a 2 (2 %) respondenti využili možnost uvést svými slovy „další“ odpověď: pečení a vytváření dekorací a posezení s přáteli.

3.5.10 Domníváte se, že se Vás týká syndrom vyhoření (že trpíte burnout syndromem)?

70

57

relativní četnost [%]

60

58

50 40

28

30

25 18

20

14

10 0

Hospic

Interna

ano ne nevím Graf 8 Syndrom vyhoření u sester

Úlohou (posláním) této otázky bylo, aby si všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti uvědomili, že jejich povolání zaujímá první místo v žebříčku rizikových profesí, u kterých se toto riziko syndromu vyhoření vyskytuje. Především jsem ale chtěla zjistit, ve kterém zdravotnickém zařízení bude větší riziko vzniku syndromu vyhoření (burnout syndromu). Kde bude burnout syndrom převažovat? Z kterého zdravotnického zařízení budou respondenti více ohroženi tímto syndromu vyhoření? Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat pouze jednu odpověď. 59

V hospicových zařízeních z odpovídajících 44 respondentů jich odpověď „ano“ zaškrtlo 8 (18 %) respondentů, odpověď „ne“ 25 (57 %) respondentů a 11 (25 %) respondentů zaškrtlo odpověď „nevím“. Na interních odděleních z odpovídajících 57 respondentů odpověď „ano“ zaškrtlo 16 (28 %) respondentů, odpověď „ne“ 33 (58 %) a odpověď „nevím“ 8 (14 %) respondentů.

3.5.11 Daří se Vám odstraňovat nebezpečí syndromu vyhoření (burnout syndromu) subjektivně úspěšně?

110 100

96

98

relativní četnost [%]

90 80 70 60 50 40 30 20 10

2

4

0

Hospic

Interna

ano ne Graf 9 Úspěšnost odstraňování syndromu vyhoření

V této otázce č. 11 bylo cílem zjistit, zda se všeobecným sestrám a zdravotnickým asistentům daří odstraňovat riziko vzniku syndromu vyhoření a jestli mu úspěšně předcházejí. Při odpovídání na tuto otázku mohli respondenti vybrat pouze jednu odpověď. Pokud respondenti uvedli odpověď „ano“ pokračovali se svými odpověďmi otázkou č. 12, pokud respondenti uvedli odpověď „ne“ pokračovali až otázkou č. 13.

60

Z celkového počtu 44 respondentů pracujících v hospicových zařízeních 43 (98 %) dotazovaných odpovědělo, že se jim úspěšně daří odstraňovat nebezpečí syndromu vyhoření (burnout syndromu), 1 (2 %) respondent uvedl, že se mu nedaří úspěšně odstraňovat syndrom vyhoření. Z celkového počtu 57 respondentů pracujících na interních odděleních na otázku „Daří se Vám odstraňovat nebezpečí syndromu vyhoření (burnout syndromu) subjektivně úspěšně?“ 55 (96 %) dotazovaných odpovědělo, že „ano“ a 2 (4 %) respondenti, že „ne“. Podle výše uvedeného grafu č. 9 celkem ze 101 odpovídajících respondentů jich 98 (97 %) respondentů zvolilo odpověď „ano“ a 3 (3 %) respondenti zvolili odpověď „ne“.

3.5.12 Pokud jste odpověděli že „ano“, jaké metody k tomu používáte? 70

relativní četnost [%]

60

65

63

60

58

51 50

47

44

40

30 30

27

23 16

20

12 10

12

13 7

13

11

9 2

0

0

Hospic

Interna

koníčky (záliby) – četba, hudba, filmy, kultura, sport (kolo, cvičení), domácí mazlíček procházka v přírodě, pobyt venku – zahrada, výlety nezabývat se pracovními záležitostmi v soukromém životě společné chvíle s rodinou, vnoučaty, přáteli, dovolená náboženství – víra v Boha, modlitba, účast na bohoslužbě spánek, relaxace, odpočinek (TV), pozitivní myšlení, udělat si čas pro sebe, dobré jídlo supervize (komunikace s kolegy), další vzdělávání (školení, semináře) domácí práce pláč nevím

Graf 10 Úspěšné metody k odstraňování syndromu vyhoření 61

Tato otázka č. 12 navazuje na předešlou otázku č. 11. V této otázce jsem zvolila jeden z možných typů odpovědí v dotazníku, a to otevřenou otázku. Jejím cílem bylo zjistit, jaké metody oslovení respondenti skutečně v běžném životě používají k odstraňování syndromu vyhoření, co jim v boji proti vyhoření pomáhá. Při odpovídání na tuto otázku měli respondenti vypsat svou odpověď vlastní rukou. Tato otázka se týkala celkem 98 respondentů, 43 z hospicových zařízení a 55 z interních oddělení. Veškeré podobně znějící odpovědi od dotazovaných respondentů jsem shrnula pod 10 jednotlivých možností odpovědí a z uvedených výsledků jsem následně vypracovala graf č. 10. Tedy ze 43 respondentů z hospicových zařízení odpovídajících na tuto otázku 27 (63 %) respondentů napsalo, že k odstranění syndromu vyhoření jim pomáhá spánek, relaxování, odpočinek u sledování televize, dobré jídlo, pozitivní myšlení, mít čas chvíli pro sebe, 26 (60 %) respondentů uvedlo společné chvíle strávené s rodinou, vnoučaty, přáteli a nebo rodinná dovolená, 25 (58 %) respondentům pomáhají jejich koníčky (záliby), mezi nimiž respondenti nejvíce uváděli četbu knih, poslech hudby, sledování filmů, kulturu, jízdu na kole a cvičení a domácí mazlíčky (pes), 19 (44 %) uvedlo procházku v přírodě, pobyty venku na zahradě, naplánování různých výletů, 13 (30 %) odpovídajících napsalo domácí práce, 10 (23 %) dotazovaných odstraňuje stav syndromu vyhoření tím, že se snaží nezbývat pracovními záležitostmi ve svém soukromém životě, 5 (12 %) respondentům pomáhá být v dobrém psychickém i tělesném stavu vztah s Bohem, modlitba, účast na svátostech a bohoslužbě, ale také rozhovor s kolegy a další vzdělávání jako různé semináře, školení. 3 (7 %) respondentům pomáhá, když se vypláčou. 4 (9 %) respondenti nevěděli, tedy nenapsali nic. Z 55 odpovídajících respondentů z interních oddělení 36 (65 %) respondentů, tedy nejvíce tak jako u respondentů v hospicích, napsalo, že k odstranění syndromu vyhoření jim pomáhá spánek, relaxování, odpočinek u sledování televize, dobré jídlo, pozitivní myšlení, mít čas chvíli pro sebe, 28 (51 %) respondentů se také shodlo, že jim pomáhají společné chvíle strávené s rodinou, vnoučaty, přáteli a nebo rodinná dovolená, stejnému počtu respondentů jako v hospicích, tedy 26 (47 %), pomáhají jejich koníčky (záliby), mezi nimiž respondenti nejvíce uváděli četbu knih, poslech hudby, sledování filmů, kulturu, jízdu na kole a cvičení a domácí mazlíčky (pes), 15 (27 %) uvedlo procházku v přírodě, pobyty venku na zahradě, naplánování různých výletů, 9 (16 %) odpovídajících napsalo domácí práce, 7 (13 %) dotazovaných odstraňuje stav syndromu 62

vyhoření tím, že se snaží nezbývat pracovními záležitostmi ve svém soukromém životě, 6 (11 %) pomáhá rozhovor s kolegy a další vzdělávání jako semináře, školení a 1 (2 %) respondentovi, aby byl v dobrém psychickém i tělesném stavu, pomáhá vztah s Bohem, modlitba, účast na svátostech a bohoslužbě. 7 (13 %) respondentů napsalo odpověď „nevím“. Odpověď „pláč“ neuvedl nikdo z respondentů z interních oddělení. Z výše uvedených výsledků tedy můžeme shrnout, že celkově z 98 odpovídajících na tuto otázku 63 (64 %) respondentů napsalo, že k odstranění syndromu vyhoření jim pomáhá spánek, relaxování, odpočinek u sledování televize, dobré jídlo, pozitivní myšlení, mít čas chvíli pro sebe, 54 (55 %) respondentů uvedlo společné chvíle strávené s rodinou, vnoučaty, přáteli a nebo rodinná dovolená, 51 (52 %) respondentům pomáhají koníčky (záliby), mezi nimiž respondenti nejvíce uváděli četbu knih, poslech hudby, sledování filmů, kulturu, jízdu na kole a cvičení a domácí mazlíčky (pes), 34 (35 %) uvedlo procházku v přírodě, pobyty venku na zahradě, naplánování různých výletů, 22 (22 %) odpovídajících napsalo domácí práce, 17 (17 %) dotazovaných odstraňuje stav syndromu vyhoření tím, že se snaží nezbývat pracovními záležitostmi ve svém soukromém životě, 11 (11 %) pomáhá rozhovor s kolegy, další vzdělávání jako semináře, školení a 11 (11 %) respondentů odpovědělo, že neví, 6 (6 %) respondentům pomáhá být v dobrém psychickém i tělesném stavu vztah s Bohem, modlitba a účast na svátostech a bohoslužbě a pláč pomáhá celkem 3 (3%) respondentům.

3.5.13 Pokud jste odpověděli že „ne“, jaké metody jste doposud používali? Tabulka 9 Neúspěšné metody k odstraňování syndromu vyhoření

Hospic procházka v přírodě spánek nevím

Interna

Celkem

n

%

n

%

n

%

0 0 1

0,0 0,0 100,0

1 1 1

25,0 25,0 50,0

1 1 2

25,0 25,0 150,0

Tato otázka č. 13 navazuje na výše uvedenou otázku č. 11. V této otázce jsem také zvolila odpověď formou otevřené otázky. Jejím cílem bylo zjistit, jaké metody oslovení respondenti skutečně v běžném životě používají, ale které jim ale nepomáhají syndrom vyhoření odstraňovat. Při odpovídání na tuto otázku měli respondenti vypsat svou 63

odpověď vlastní rukou. Tato otázka se týkala celkem pouze 3 respondentů, 1 z hospicových zařízení a 2 z interních oddělení. Veškeré podobně znějící odpovědi od dotazovaných respondentů jsem shrnula pod 10 jednotlivých možností odpovědí a uvedené výsledky jsem zobrazila v tabulce č. 9. Z hospicových zařízení zvolil odpověď „ne“ 1 respondent a tento 1 (100 %) respondent, na otázku „Jaké metody doposud používal?“ následně napsal, že neví. Z interních oddělení uvedli svou odpověď 2 respondenti. 1 (25 %) respondent napsal odpovědi „procházka v přírodě, pobyt venku – zahrada, výlety“ a „spánek, relaxace, odpočinek (TV), pozitivní myšlení, udělat si čas pro sebe, dobré jídlo“ a 2 (50 %) respondent napsal odpověď „nevím“. Z 3 celkově odpovídajících respondentů 2 (150 %) napsali, že neví a 1 (25 %) respondent uvedl, že doposud používal k odstranění syndromu vyhoření procházky v přírodě a spánek.

3.6 Diskuze Tato bakalářská práce byla vypracována na základě čtyř cílů, které byly stanoveny před jejím vypracováním. Ke každému cíli byly vytvořeny dvě pracovní hypotézy, kromě posledního cíle s číslem 4, který obsahuje tři pracovní hypotézy.

Pracovní hypotéza č. 1 „Méně než polovina všeobecných sester pracujících na interním oddělení uvádí, že se u pacientů vyskytuje spirituální utrpení.“ K této pracovní hypotéze se vztahovala dotazníková otázka č. 1. Zda si respondenti uvědomují, která utrpení se vyskytují v jejich zařízení. Méně než polovina respondentů, 14 (25 %), kteří pracují na interních odděleních, uvedlo výskyt spirituálního utrpení u pacientů hospitalizovaných na jejich oddělení. Pro zajímavost uvádím, že v hospicových zařízeních 25 (57 %) respondentů, tedy více než polovina, uvedlo, že se u jejich pacientů spirituální utrpení vyskytuje. Tato pracovní hypotéza se potvrdila. Domnívám se, že je to zapříčiněno tím, že respondenti z interních oddělení se zabývají především ošetřovatelskou péčí a uspokojováním základních biologických potřeb člověka jako je potřeba pohybu, výživy, vyprazdňování, spánku, hygieny, dýchání 64

a potřeba být bez bolesti. Naproti tomu, v hospicových zařízeních se zaměřují v potřebách nemocného i na spirituální oblast. Zaměstnanci v hospicích věnují těmto potřebám větší pozornost. Respondenti z interních oddělení by si od respondentů z hospiců měli vzít příklad a vědomě se více zaměřit na zjištění a uspokojování spirituálních potřeb jako jedné z forem utrpení.

Pracovní hypotéza č. 2 „Více než polovina všeobecných sester pracujících v hospicovém zařízení uvádí, že se u pacientů léčených v hospicovém zařízení vyskytuje psychosociální forma utrpení.“ Také tuto pracovní hypotézu zjišťovala otázka s číslem 1. Zda si respondenti uvědomují, která utrpení se vyskytují v jejich zařízení. Více než polovina, tedy 29 (66 %) dotazovaných respondentů z hospicových zařízení, uvedlo, že se u pacientů pobývajících v jejich zařízení objevuje psychosociální utrpení. Pro srovnání na interních odděleních si výskyt psychosociálního utrpení u pacientů uvědomuje 46 (81 %) dotazovaných respondentů. Pracovní hypotéza č. 2 se potvrdila, nicméně mě překvapilo, že v hospicích psychosociální utrpení uvedlo méně respondentů, než na interních odděleních. Podle mého názoru se pacienti v hospicích hodně zabývají psychickou a sociální oblastí, více o těchto oblastech přemýšlejí. Psychicky se vyrovnávají a smiřují s blížícím se koncem svého života a v myšlenkách je trápí různé otázky sociálního typu. Je pro ně důležité dát tyto věci do pořádku, smířit se s druhými lidmi. Zvláště pak touží po přítomnosti svých blízkých při poslední etapě jejich životní cesty.

Pracovní hypotéza č. 3 „Více než polovina všeobecných sester pozoruje u nemocných alespoň 3 projevy fyzického utrpení.“ Otázka, která měla za úkol zjistit, kolik respondentů pozoruje u nemocných z celkového počtu 5 fyzických utrpení minimálně 3 tyto projevy, byla dotazníková otázka s číslem 2. V dotazníku bylo uvedeno celkem 11 možností odpovědí. Mezi odpovědi týkající se fyzických projevů (celkem 5) jsem v dotazníku uvedla i psychické projevy jako možnosti odpovědí (celkem 6). Tato pracovní hypotéza se potvrdila, protože alespoň 3 projevy, tedy 3 a více projevů fyzického utrpení, pozoruje dohromady 70 (69 %) 65

respondentů z hospiců a interních oddělení a to je tedy více než polovina dotazovaných respondentů. Z hospicových zařízení celkem 30 (68 %) a z interních oddělení celkem 40 (70 %) respondentů rozpoznalo tři a více projevů fyzického utrpení. Podle mého názoru je velmi důležité, aby všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti bedlivě pozorovaly a sledovaly veškeré projevy všech forem utrpení, kterými pacienti trpí a po rozpoznání se je následně snažily zmírňovat nebo úplně odstraňovat.

Pracovní hypotéza č. 4 „Více než polovina všeobecných sester označuje za největší utrpení pacienta fyzickou bolest.“ Hypotéza měla zjistit od dotazovaných respondentů, jaký druh utrpení způsobuje pacientům největší utrpení. Na tuto hypotézu byla sestavena otázka č. 3. Jakým utrpením trpí pacient nejvíce podle mínění respondentů. Z hospicových zařízení celkem 25 (57 %) respondentů uvádí, že největší utrpení pro pacienta je fyzická bolest a z interních oddělení uvádí toto utrpení celkem 31 (54 %) respondentů. Otázka č. 3 potvrdila, že z celkového součtu dotazovaných respondentů z hospiců a interních oddělení 56 (55 %) respondentů, tedy více než polovina, považuje fyzickou bolest za největší utrpení, jakým může hospitalizovaný pacient trpět. Tato pracovní hypotéza se potvrdila. Z výše uvedených výsledků je patrné, že si jsou všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti nejvíce vědomy přítomnosti fyzické bolesti vyskytující se u nemocných. Fyzická bolest má převahu nad ostatními formami utrpení. Přítomnost bolesti převládá v hospicových zařízeních u onkologicky nemocných v terminálním stádiu, poněvadž u těchto nemocných již kurativní léčba nemá žádný význam, onemocnění se nedá vyléčit, tudíž se pouze tlumí příznaky, mezi kterými je právě i bolest.

Pracovní hypotéza č. 5 „Všeobecné sestry na interním oddělení jsou o 10 % méně informovány o způsobech, které vedou ke zmírnění nebo odstranění utrpení, než všeobecné sestry pracující v hospicovém zařízení.“ K této hypotéze se vztahuje otázka č. 4. Měla za úkol porovnat, celkem kolika způsoby zmírňují utrpení pacientů respondenti z hospicových zařízení a kolika způsoby zmírňují 66

utrpení dotazovaní respondenti na interních odděleních. Čím více způsobů jednotliví respondenti zatrhli (v %), tím více jsou informováni o možných způsobech, které zmírňují pacientovo utrpení. Každý respondent mohl uvést až 8 odpovědí, z tohoto důvodu mohli respondenti z hospicových zařízení uvést celkem až 352 odpovědí a dotazovaní respondenti z interních oddělení celkem až 456 odpovědí. Součet odpovědí respondentů z hospicových zařízení byl 257 (73 %), oproti interním oddělením, kde součet všech odpovědí byl pouze 273 (60 %). Porovnáním výsledků z obou zařízení vychází výsledný rozdíl 13 % ve prospěch respondentů z hospicových zařízení. Pracovní hypotéza č. 5 se potvrdila. Z uvedených výsledků vyplývá, že respondenti na interním oddělení jsou dokonce o 13 % méně informovaní o způsobech vedoucích ke zmírnění nebo odstranění utrpení, než všeobecné sestry pracující v hospicovém zařízení. Domnívám se že, je to zapříčiněno tím, že na interních odděleních všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti věnují méně pozornosti psychické oblasti pacientů a ještě méně oblasti spirituální oproti fyzické oblasti pacientů. Všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti pracující na interních odděleních se zaměřují na fyzické potřeby a zmírňují zejména fyzickou bolest. Není pravidlem, že na každém oddělení je přítomen psycholog a duchovní, který by se zabýval duševní a duchovní stránkou pacienta. V hospicích jsou psychologové a duchovní součástí ošetřovatelského týmu, kdežto na interních odděleních jsou zváni pouze na vyžádání pacienta nebo lékaře. Myslím si, že by se na psychickou a duchovní stránku nemocných mělo více dbát a jsem přesvědčena, že by nebylo

kontraproduktivní,

kdyby

duchovní

a

psychologové

byli

součástí

ošetřovatelského týmu i v nemocnicích. Otázka č. 4 byla zaměřena na utrpení obecně, v širším slova smyslu, avšak k této hypotéze se vztahuje i otázka č. 6, která je na utrpení zaměřena už konkrétněji. Otázka s číslem 6 se zaměřuje především na psychické utrpení, kde měla zjistit, jaké techniky respondenti využívají, aby se pacient cítil po psychické stránce dobře. V hospicích největší počet respondentů, až 42 (95 %), pozitivně podporuje pacienta a tím zlepšuje jeho psychický stav. Nejméně respondentů, 12 (27 %), využívají k zlepšení psychiky nemocného zachovávání lékařského tajemství. Na interních odděleních 50 (88 %) dotazovaných respondentů vytváří u pacienta pocit bezpečí a jistoty především tím, že pacientovi vysvětlí všechny výkony, které u něho budou prováděny. Nejméně respondentů, 17 (30 %), na interních odděleních zatrhlo, že využívají k zlepšení psychiky nemocného zapojení rodinných příslušníků do léčebného procesu. 67

Tato zjištění mě nepřekvapila. Myslím si, že v hospicích se mnoho diagnostických a léčebných výkonů neprovádí tak jako na interních odděleních, v hospicích spíše zlepšují psychický stav pacienta prostým lidským přístupem a projevením zájmu o něj. Také zapojení rodiny a blízkých do péče je v hospicích hojně využíváno. Rodina se stává pod vedením zdravotníků součástí celého týmu. Předpokládám, že zachovávání lékařského tajemství je v hospicích a na interních odděleních samozřejmostí, proto tuto odpověď neuvedlo mnoho respondentů. Domnívám se, že na interních odděleních nezapojují rodinné příslušníky do léčebného procesu z toho důvodu, že rodina za nemocným chodí pouze na krátké návštěvy a nezůstává s nemocným celých 24 hodin jako je tomu naopak v hospicích, kde rodinní příslušníci mají možnost delšího přespání v hostinských pokojích.

Pracovní hypotéza č. 6 „Více než polovina všeobecných sester se převážně podílí v rámci mírnění utrpení nemocných na farmakoterapii bolesti aplikací analgetik podle ordinace lékaře.“ K této pracovní hypotéze se v dotazníku vztahovala otázka č. 5. Co si respondenti myslí, jaký způsob zmírňuje nejvíce pacientovo utrpení. Otázka č. 5 vzájemně souvisí a navazuje na výsledky zjištěné v hypotéze č. 4. Celkem 82 (81 %) respondentů z hospiců a interních oddělení, tedy více než polovina, mírní utrpení aplikací léků tišící bolest (aplikací analgetik a opioidů) podle ordinací lékaře. Tato pracovní hypotéza se potvrdila. Dále více než polovina respondentů, 74 (73 %), zmírňuje utrpení ošetřovatelskou péčí vykonávanou u pacienta a 64 (63 %) respondentů uvádí komunikaci jako způsob nejvíce zmírňující utrpení. Nejméně respondentů, 13 (13 %), uvedlo za způsob, který nejvíce zmírňuje pacientovo utrpení, zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty. Jelikož jsem z otázky č. 3 zjistila, že podle dotazovaných respondentů je největším utrpením pro pacienty fyzická bolest, tedy z výsledků otázky č. 5 vyplývá, že bolest v obou zařízeních není bagatelizována a že základní fyziologická potřeba „být bez bolesti“ je nadmíru dobře uspokojována.

Pracovní hypotéza č. 7 „Více než polovině všeobecných sester v odreagovávání nadměrného psychického vypětí pomáhá rozhovor s blízkým člověkem (s partnerem, přáteli).“ 68

K této hypotéze se vztahují otázky č. 7, 8 a 9. Jak na respondenty působí utrpení pacienta, co v nich utrpení druhých vyvolává, zda si respondenti myslí, že mají pocit psychického vyčerpání a jaké prostředky, metody, způsoby nebo činnosti používají k odreagování se od psychického napětí vzniklého z nepřetržité péče o trpící pacienty. Vliv utrpení pacienta u 59 (58 %) dotazovaných respondentů vyvolává soucit. Celkem 54 (54 %) respondentů je psychicky vyčerpaných z vykonávaného zaměstnání. Hypotéza byla potvrzena otázkou č. 9, kde 68 (67 %), tedy více než polovina, respondentů z hospiců a interních zařízení se odreagovává tím, že tráví čas se svými blízkými, tedy se svojí rodinou – partnerem, dětmi a přáteli. Avšak nejvíce, 80 (79 %) respondentů z obou zařízení se shodlo na tom, že se věnují svým zájmům, zálibám či koníčkům a nejméně respondentů, 6 (6 %), že provozují jógu, meditaci nebo akupunkturu. Tato pracovní hypotéza č. 7 se potvrdila. Domnívám se, že se tato hypotéza potvrdila proto, že respondenti si uvědomují důležitost rodiny, která vytváří pro své členy dobré zázemí, velkou psychickou oporu a pozitivní vztahy.

Pracovní hypotéza č. 8 „Všeobecné sestry pracující na interním oddělení jsou ve větší míře ohroženy syndromem vyhoření než všeobecné sestry pracující v hospicovém zařízení.“ K pracovní hypotéze č. 8 se vztahovala dotazníková otázka č. 10. Jestli si dotazovaní respondenti z interních oddělení myslí, že trpí syndromem vyhoření. V hospicových zařízeních 8 (18 %) respondentů odpovědělo, že trpí syndromem vyhoření. Na interních odděleních trpí syndromem vyhoření 16 (28 %) respondentů. Z těchto uvedených výsledků vyplývá, že respondenti z interních oddělení trpí syndromem vyhoření ve větší míře, tj. o 10 % více, než respondenti z hospicových zařízení. Tato pracovní hypotéza se tedy potvrdila. Domnívám se, že je to zapříčiněno proto, že v hospicích se předpokládá větší výskyt syndromu vyhoření, a proto jsou respondenti na toto téma patřičně připravováni a proškolováni. V hospicích je také součástí ošetřovatelského týmu psycholog a duchovní. Ti jsou k dispozici nejenom hospitalizovaným nemocným, ale i ošetřovatelskému personálu, který se jim může s jakýmkoliv pracovním nebo soukromým problémem kdykoliv svěřit. 69

Pracovní hypotéza č. 9 „Více než polovina všeobecných sester účinně předchází syndromu vyhoření.“ K této hypotéze byly sestaveny otázky č. 11, 12, a 13. Otázka č. 11 přímo zjišťovala, jestli se daří respondentům odstraňovat riziko vzniku syndromu vyhoření a zda respondenti syndromu vyhoření úspěšně předchází. Otázky č. 12 a 13 zjišťovaly, jaké metody oslovení respondenti používají k odstraňování syndromu vyhoření a jestli jsou tyto metody úspěšné či nikoliv. Podle jednotlivých odpovědí respondentů jsem zjistila, že 98 (97 %) respondentům se daří syndromu vyhoření účinně předcházet a celkem 3 (3 %) respondentům se nedaří úspěšně předcházet tomuto syndromu. Pracovní hypotéza č. 9 se potvrdila téměř stoprocentně. Nejvíce, 63 (64 %) respondentů napsalo, že k odstranění syndromu vyhoření jim pomáhá spánek, relaxování, odpočinek u sledování televize, dobré jídlo, pozitivní myšlení, mít čas chvíli pro sebe. Nejméně respondentům, 3 (3 %), pomáhá pláč k účinnému odstraňování burnout syndromu. Z výsledků uvedených v praktické části v tabulce č. 9 vyplývá, že málo účinnými metodami k odstranění již vzniklého syndromu vyhoření jsou procházky v přírodě a spánek, které napsal 1 (25 %) respondent. Další 2 (150 %) respondenti neuvedli svoji odpověď. Toto zjištění je velmi překvapující. Myslím si, dotazovaní respondenti neodpovídali u otázky č. 11 tak úplně pravdivě. Nicméně jestli dotazovaní respondenti uváděli své odpovědi pravdivě, byly by výsledky této hypotézy velmi pozitivní. Znamenalo by to, že jsou respondenti o problematice syndromu vyhoření velice dobře informováni a že úmysl zvýšení informovanosti ošetřujícího personálu o vyrovnávání se syndromem vyhoření přinesl v praxi skvělé výsledky. Srovnání s ostatními výzkumy podobného zaměření není možné, výzkumy nejsou k dispozici.

3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi Na základě zjištěných výsledků výzkumu bych doporučila ošetřujícímu personálu pracujícím v nemocničním zařízení, aby se zabývali i jinými formami utrpení, aby kladli důraz nejen na biologické potřeby, ale zabývali se i psychologickými, sociálními a spirituálními potřebami nemocných. Všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti by si 70

měli vzít příklad z personálu pracující v hospicích, kde se klade větší důraz na lidský přístup k pacientovi a na pacienta samotného než na péči vykonávanou kolem něj. Personál v hospicích se více věnuje pacientům, má více času na rozhovory s pacienty. Jako způsob řešení této situace bych doporučila, aby součástí všech ošetřujících jednotek byli psychologové a duchovní, kteří by tam byli k dispozici nejen pro pacienty, ale i pro ošetřovatelský personál např. v předcházení nebo vyrovnávání se syndromem vyhoření. Na toto bylo napsáno mnoho odborné literatury a provedeno nespočet bakalářských prací vytvořených na základě studií a výzkumů. Snaha veškerých výzkumů zaměřující se na burnout syndrom je zmapovat situaci ve zdravotnictví a následně zvýšit informovanost o této problematice. Zjištěnou skutečností je, že syndrom vyhoření neohrožuje jen zdraví ošetřujícího personálu, ale následně ohrožuje i kvalitu ošetřovatelské péče, proto bych na základě zjištěných výsledků chtěla zdůraznit, jak velkou moc má rodina v předcházení syndromu vyhoření.

71

4 Závěr Tato bakalářská práce se zabývá problematikou bio-psycho-sociálně-spirituálního utrpení nemocných z pohledu ošetřujícího personálu. V teoretické části jsem se zaměřila na vysvětlení pojmu utrpení, se kterým souvisí i nemoc, potřeby člověka a celostní pojetí člověka v oblastech biologických, psychologických, sociálních a spirituálních. Donedávna ve zdravotnictví převládalo vědecky zaměřené, ovšem omezené biomedicínské pojetí nemocného. Úzký biomedicínský pohled měl za následek oddělené a vzájemně neprovázané znalosti jednotlivých izolovaných odborníků. Určitá dřívější

omezenost

přispěla

k současnému

celostnímu

(bio-psycho-sociálnímu

a spirituálnímu) pojetí nemocného i k dnešnímu zájmu o utrpení. Důležité je vnímat utrpení jako součást lidského života a pro nás, zdravotníky, je prvořadým posláním dosáhnout zmírnění utrpení pacienta. V praktické části jsem popisovala metodiku práce, vzorek dotazovaných respondentů (101 respondentů), kterými byli všeobecné sestry a zdravotničtí asistenti a charakteristiku zkoumaného prostředí. Nejdůležitějším úsekem v praktické části jsou však vlastní výsledky výzkumu. Výsledky byly získány od oslovených

respondentů

v hospicích

a

na

interních

odděleních

formou

13

dotazníkových otázek. Jedním ze 4 cílů této bakalářské práce bylo zjistit formy utrpení vyskytující se na interním oddělení a v hospicích. Pomocí dotazníkového šetření jsem zjistila z odpovědí dotazovaných respondentů, že u pacientů pobývajících v hospicích nejvíce převažuje emocionální forma utrpení a následně fyzická bolest, u pacientů hospitalizovaných na interních odděleních převažuje fyzická bolest a pak emocionální utrpení. V hospicích i na interních odděleních se podle respondentů vyskytují všechny zmiňované formy utrpení ve více než v 50 %, kromě spirituálního utrpení, kterého si respondenti u pacientů na interních odděleních všímají méně (ve 25 %). Dosáhla jsem prvního vytyčeného cíle. Dalším cílem bylo zjistit, co je považováno za největší utrpení pacienta. Podle dotazovaných respondentů z obou zařízení jich více než 50 % odpovědělo, že největší utrpení způsobuje pacientovi fyzická bolest, tedy byl splněn i druhý vytyčený cíl této práce. Třetí cíl měl za úkol zmapovat, jakými prostředky (způsoby) dotazovaní respondenti zmírňují nebo odstraňují utrpení pacienta. Velká část respondentů zmírňuje utrpení pacienta plněním ošetřovatelské péče, komunikací s pacientem, medikací naordinovaných léků, prostou přítomností u lůžka nemocného, 72

zprostředkováním duchovní služby a spoluprací s rodinou pacienta. Zároveň si většina respondentů myslí, že pacientovo utrpení mírní nejvíce farmakoterapie aplikací léků tišící bolest, pozitivní podpora nemocného, nejméně pak zprostředkování kontaktu s jinými pacienty a zachovávání lékařského tajemství. Třetí vytyčený cíl byl také splněn. Posledním cílem bylo zmapovat, jak se respondenti vyrovnávají s utrpením pacientů. Většina respondentů z hospiců nemají pocit, že jsou psychicky na dně, což je velmi potěšující zjištění. Ovšem u respondentů z interních oddělení tento pocit psychického vyčerpání, který je charakteristický pro syndrom vyhoření, v 63 % převažuje. Přitom ale téměř všem respondentům (97 %) se daří riziko syndromu vyhoření úspěšně odstraňovat a více než 50 % respondentů z obou zařízení tvrdí, že syndromem vyhoření netrpí. Nejvíce respondentů využívá spánek, relaxování, odpočinek u sledování televize, dobré jídlo, pozitivní myšlení a čas věnovaný sobě samému k oddalování syndromu vyhoření. Posledního vytyčeného cíle jsem také dosáhla. Z výsledků výzkumu vyplývá, že respondenti z hospicových zařízení a interních oddělení si všímají forem utrpení, které se vyskytuje právě v jejich zařízení. Je to především emocionální utrpení a fyzická bolest. Tato utrpení jsou také vcelku dobře uspokojována. Už méně se vyskytuje nebo je méně pozorováno psychosociální a spirituální utrpení, které se zmírňuje spíše v hospicovém zařízení než na interních odděleních. Přála bych si, aby se nezapomínalo na komplexní bio-psycho-sociální a spirituální pojetí člověka, aby některé z těchto oblastí nebyly opomíjeny a především aby nebyl opomíjen a přehlédnut samotný pacient – živá bytost. Pacientům bych přála, aby v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních byla právě nemocným poskytována více kvalitní a komplexní zdravotní péče se stále zvyšující úrovní a rozsahem poskytované péče a aby se zvláště trpcí pacienti setkávali s příjemným, empatickým a chápajícím personálem. Na konec veškerému ošetřujícímu personálu přeji, aby dobré zázemí a psychickou oporu stále nacházeli nejen v kontaktu s pacienty a v pracovním kolektivu, který je velice důležitý, ale zejména ve svých rodinách, která by jim pomáhala se stále a stále vyrovnávat s těžkými situacemi, které každodenně přináší jejich náročná profese.

73

Seznam použité literatury BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vydání. Brno: NCO a NZO, 2006. 86 s. ISBN 80-7013-439-9. BÁRTLOVÁ,

Sylva.

Sociologie

medicíny

a

zdravotnictví.

6.

přepracované

a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 188 s. ISBN 80-247-1197-4. Biologie. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2001, 6. 3. 2013 [cit. 2013-03-09]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Biologie BÍREŠOVÁ, Edita. Implementace sofistikovaných hodnotících škál bolesti do ošetřovatelské péče. Sestra. 2011, roč. 21, 7-8, s. 38-40. ISSN 1210-0404. Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa [online]. [cit. 5.5.2013]. Dostupný na www: http://rajhrad.charita.cz/dum-lecby-bolesti-s-hospicem-sv-josefa1/ HAŠKOVCOVÁ, Helena. Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 2. přepracované vydání. Praha: Galén, 2007. 244 s. ISBN 978-807-2624-713. HOLČÍK Jan. Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 293 s. ISBN 978-80-210-5239-0. Hospicová péče. Osobní asistence [online]. © 2009 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.osobniasistence.cz/?tema=3 HROZENSKÁ, Martina a Anna KASANOVÁ. Úcta k životu a k umírání. Sestra. 2011, roč. 21, č. 4, s. 50-51. ISSN 1210-0404. JANÁČKOVÁ, Laura. Bolest a její zvládání. 1. vydání. Praha: Portál, 2007. 192 s. ISBN 978-80-7367-210-2. KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ. Psychologie 1. díl: Pro studenty zdravotnických oborů. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2010. 168 s. ISBN 978-80247-3270-1. KLENER, Pavel et al. Vnitřní lékařství. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: Karolinum, 2011. 1174 s. ISBN 978-80-246-1986-6.

74

KOLEKTIV AUTORŮ. Vše o léčbě bolesti: příručka pro sestry. 1. vydání. Praha: Grada Publishing. 2006. 356 s. ISBN 80-247-1720-4. KŘIVOHLAVÝ Jaro. Psychologie nemoci. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2002. 198 s. ISBN 80-247-0179-0. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sestra a stres. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2010. 128 s. ISBN 978-80-247-3149-0. KŘIVOHLAVÝ, Jaro a Jaroslava PEČENKOVÁ. Duševní hygiena zdravotní sestry. Praha: Grada Publishing, 2004. 80 s. ISBN 80-247-0784-5. KÜBLER-ROSS, Elisabeth. On death and dying: What the dying have to teach doctors, nurses, clergy, and their own family. New York: Collier Books, 1997. 288 s. ISBN 06848-3938-5. MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2010. 128 s. ISBN 978-802-4731-711. MUNZAROVÁ, Marta. Zdravotnická etika od A do Z. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 153 s. ISBN 80-247-1024-2. Nemocnice

Prostějov

[online].

[cit.

9.5.2013].

Dostupný

na

www:

http://www.nempv.cz/oddeleni/interni-oddeleni.html OPAVSKÝ, Jaroslav. Bolest v ambulantní praxi: od diagnózy k léčbě častých bolestivých stavů. 1. vydání. Praha: Maxdorf, 2011. 394 s. ISBN 978-80-7345-247-6. RAUDESNKÁ, Jaroslava a Alena JAVŮRKOVÁ. Lékařská psychologie ve zdravotnictví. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2011. 304 s. ISBN 978-80-247-2223-8. ROKYTA, Richard. Bolest a jak s ní zacházet. 1. vydání. Praha: Galén, 2009. 184 s. ISBN 978-80-247-3012-7. ROKYTA, Richard, Miloslav KRŠIAK a Jiří KOZÁK. Bolest. 1. vydání. Praha: Tigis, 2006. 684 s. ISBN 80-903750-0-6. ROZSYPALOVÁ, Marie a Alena ŠAFRÁNKOVÁ. Ošetřovatelství I: pro 1. ročník středních zdravotnických škol. 1. vydání. Praha: Informatorium, 2002. 231 s. ISBN 8086073-96-3. 75

SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. doplněné vydání. Kostelní Vydří: KNA, 2011, 149 s. ISBN 978-807-1955-801. SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2012. 112 s. ISBN 978-80-247-4107-9. ŠAFRÁNKOVÁ, Alena a Marie NEJEDLÁ. Interní ošetřovatelství I. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2006. 284 s. ISBN 978-80-247-1148-5. ŠAMÁNKOVÁ, Marie et al. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci: aplikované v oš. procesu. 1. vydání. Grada Publishing, 2011. 136 s. ISBN 978-80-247-3223-7. TRACHTOVÁ, Eva et al. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2. vydání. Brno: NCO a NZO, 2010. 185 s. ISBN 80-7013-324-4. VENGLÁŘOVÁ, Martina. Problematické situace v péči o seniory. 1. vydání. Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5. VENGLÁŘOVÁ, Martina et al. Sestry v nouzi: Syndrom vyhoření, mobbing, bossing. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011. 192 s. ISBN 978-80-247-3174-2. WHO: Definition of health [online]. 1947, © WHO 2013 [cit. 2013-02-24]. ZACHAROVÁ, Eva et al. Zdravotnická psychologie: Teorie a praktická cvičení. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2007. 232 s. ISBN 978-80-247-2068-5.

76

Seznam tabulek Tabulka 1 Návratnost dotazníků z hospiců ..................................................................... 38 Tabulka 2 Návratnost dotazníků z interních oddělení .................................................... 38 Tabulka 3 Celková návratnost dotazníků........................................................................ 39 Tabulka 4 Pracovní profese respondentů ........................................................................ 39 Tabulka 5 Délka praxe ve zdravotnictví ......................................................................... 40 Tabulka 6 Projevy fyzického utrpení .............................................................................. 42 Tabulka 7 Četnost pozorovaných projevů fyzického utrpení ......................................... 44 Tabulka 8 Způsoby zmírňující utrpení pacienta ............................................................. 47 Tabulka 9 Neúspěšné metody k odstraňování syndromu vyhoření ................................ 63

Seznam grafů Graf 1 Formy utrpení vyskytující se u pacientů ............................................................. 41 Graf 2 Největší forma utrpení pro pacienta .................................................................... 45 Graf 3 Co nejvíce zmírňuje utrpení pacienta .................................................................. 49 Graf 4 Techniky pro zlepšení psychického stavu pacienta ............................................. 51 Graf 5 Působení utrpení pacientů na sestru .................................................................... 53 Graf 6 Psychické vyčerpání sester .................................................................................. 55 Graf 7 Činnosti k odreagování od psychického napětí a utrpení .................................... 57 Graf 8 Syndrom vyhoření u sester .................................................................................. 59 Graf 9 Úspěšnost odstraňování syndromu vyhoření ....................................................... 60 Graf 10 Úspěšné metody k odstraňování syndromu vyhoření ........................................ 61

Seznam příloh Příloha 1 Maslowova pyramida potřeb ........................................................................... 78 Příloha 2 Dům životních potřeb ...................................................................................... 79 Příloha 3 Systémový model Stephena Coveye ............................................................... 80 Příloha 4 Konceptuální schéma bolesti ........................................................................... 81 Příloha 5 Somatická a psychická podmíněnost bolesti ................................................... 82 Příloha 6 Stádia umírání ................................................................................................. 83 Příloha 7 Působení stresů na všeobecnou sestru ............................................................. 84 Příloha 8 Druhy zátěže .................................................................................................... 85 Příloha 9 Dotazník k rozpoznání syndromu vyhoření .................................................... 86 Příloha 10 Desatero podnětů pro zdravotní sestry v péči o jejich vlastní přežití............ 88 Příloha 11 Pokoj z hospicového zařízení a interního oddělení ....................................... 90 Příloha 12 Žádosti o povolení dotazníkového šetření ..................................................... 92 Příloha 13 Dotazník ........................................................................................................ 96

77

Příloha 1 Maslowova pyramida potřeb

Pyramida potřeb podle Maslowa (Trachtová a kol., 2010, str. 15)

78

Příloha 2 Dům životních potřeb

Dům potřeb podle Chloubové (Zacharová, 2007, str. 119)

79

Příloha 3 Systémový model Stephena Coveye

Systémový model podle Stephena Coveye (Šamánková, 2011, str. 28)

80

Příloha 4 Konceptuální schéma bolesti

Bio-psycho-sociální pojetí chronické bolesti podle J. Loesera a M. Cousinse (Opavský, 2011, str. asi 29)

Rozdíly mezi akutní a chronickou bolestí (Opavský, 2011, str. asi 29)

81

Příloha 5 Somatická a psychická podmíněnost bolesti

Somatická a psychická podmíněnost bolesti (Rokyta, 2009, str. 132)

82

Příloha 6 Stádia umírání Stádia umírání podle Elizabeth Kübler-Rossové (1995): Fáze:

Projevy nemocného

Ne, já ne, pro mne to neplatí. To není možné. To nemůže být pravda. To je určitě omyl. Určitě se to nějak vysvětlí. Zaměnili výsledky. Proč se to stalo? Agrese, Proč zrovna já? hněv, Proč právě teď? vzpoura Čí je to vina? Vždyť mi nic nebylo. Zlost na zdravotníky. Zlost na zdravé lidi. Vyčítá nespravedlnost. Smlouvání, Třeba se ještě dožiji léta. vyjednávání Kéž bych se dožil promoce syna. Hledání zázračných léčitelů, léků, diet a pověr. Ochoten zaplatit cokoliv. Činí velké sliby. Smutek z utrpěné ztráty. Deprese, Strach z hrozící ztráty. smutek Strach z účtování. Strach o zajištění rodiny. Dokonáno jest. Smíření, Do Tvých rukou … souhlas Vyrovnání, pokora, skončil boj, je čas loučení. Negace, šok, popírání

Všeobecná sestra: Co s tím? Navázat kontakt. Získat důvěru.

Dovolit odreagování. Nepohoršovat se.

Maximální trpělivost. Dát pozor na podvodníky.

Trpělivě naslouchat. Pomoci urovnat vztahy. Pomoci hledat řešení (zajištění rodiny apod.). Mlčenlivá lidská přítomnost. Držet za ruku, utřít slzu. Pozor - rodina možná potřebuje více pomoci než pacient.

83

Příloha 7 Působení stresů na všeobecnou sestru

Působení stresů na všeobecnou sestru (Venglářová, 2011, str. 50)

84

Příloha 8 Druhy zátěže Druhy zátěže působící všeobecné sestry při vykonávání pracovních povinností Fyzická, chemická, fyzikální zátěž

Psychická, emocionální, sociální zátěž

- statické zatížení: stání při práci a asistenci u lůžka, u výkonů, u vizity - dynamické zatížení: pocházení, vyřizování, přecházení mezi provozy - zatížení páteře: při zvedání pacientů, polohování, úpravy lůžka - zatížení svalového a kloubního systému - setkávání se s nepříjemnými podněty: exkrementy, otevřené rány, nehojící se onemocnění, zápach, deformity, vyrážky - riziko infekce

- nutnost samostatného rozhodování při respektování daných pravidel - pružné reagování na různorodé požadavky a změny - velká zodpovědnost za výsledky (následky) své práce - nárok na paměť - neustálá pozornost, pečlivé sledování stavu pacienta, přístrojů, instrukcí, rychlé přepojování mezi činnostmi - nutnost rychlých rozhodnutí a účelného jednání i při nedostatku informací - nutnost improvizace při nárazovém charakteru práce - opakované setkávání se s lidmi v těžkých emočních stavech - konfrontace s utrpením, bolestí, smrtí, vyrovnávání se s pocity bezmoci - zacházení s intimitou druhého člověka, včetně překračování hranic: zavádění sond, aplikace klyzmatu, cévkování, injekcí - působení bolesti druhým lidem - otázky týkající se velmi soukromých záležitostí pacientů a jejich rodin - prováděni činností, které běžně vzbuzují odpor - opakované konfrontace s vlastními zážitky a postoji, nutnost přemýšlet i o svém životě, o svých hodnotách a postojích - povinnost produktivního chování - komunikace s příbuznými pacientů - konflikt rolí - nízké ohodnocení - nároky na neustálé učení se a vzdělávání

- narušení spánkového rytmu při směnování - nedostatek klidu a času na pravidelnou stravu a dodržování pitného režimu - kontakt s léky, dezinfekčními přípravky, pomůckami (rukavice) - hluk, nesprávné osvětlení, vibrace, radiační záření - přetížení – nedostatečný počet personálu

(Bartošíková, 2006, str. 11, 12)

85

Příloha 9 Dotazník k rozpoznání syndromu vyhoření Dotazník k rozpoznání syndromu vyhoření, zda trpíte symptomy vyhoření (podle Myron D. Rushe, 2003) Každý výrok ohodnoťte číslem od 1 do 5 podle toho, jak moc se s ním ztotožňujete. Hodnocení 1 znamená – rozhodně ne, hodnocení 5 znamená – jasné ano. 1. Připadá mi, že čím více pracuji, tím jsou mé výsledky horší.

1 2 3 4 5

2. Děsí mě chodit každý den do práce, školy.

1 2 3 4 5

3. Připadá mi, že mám méně fyzické energie než dříve.

1 2 3 4 5

4. Rozčilují mě věci, které mi dříve nevadily.

1 2 3 4 5

5. Zjišťuji, že se stále více straním lidí.

1 2 3 4 5

6. Připadá mi, že jsem vznětlivější.

1 2 3 4 5

7. Hůř se soustředím.

1 2 3 4 5

8. Stále více zjišťuji, že se mi ráno nechce z postele.

1 2 3 4 5

9. Přestávám věřit svým schopnostem.

1 2 3 4 5

10. Připadá mi stále těžší soustředit se na práci, studium.

1 2 3 4 5

11. Je pro mě obtížnější riskovat.

1 2 3 4 5

12. Stále více mě rozlaďují moje neúspěchy.

1 2 3 4 5

13. Poslední dobou viním ze své situace Boha.

1 2 3 4 5

14. Někdy mám chuť ode všeho utéct.

1 2 3 4 5

15. Dělá mi čím dál menší starosti, zda svou práci někdy dokončím.

1 2 3 4 5

16. Připadá mi, že je všechno při starém, nebo dokonce horší.

1 2 3 4 5

17.

Zdá se mi, že všechno, co se snažím dělat, pohlcuje víc energie, než kolik jí mám.

1 2 3 4 5

18. Zjišťuji, že je pro mě obtížné splnit i jednoduché a rutinní úkoly.

1 2 3 4 5

19. Přeji si, aby mě lidé nechali na pokoji.

1 2 3 4 5

20. Změny, které na sobě pozoruji, mě skličují.

1 2 3 4 5

86

VÝSLEDKOVÁ TABULKA 0 – 30 bodů

Vyhoření vám nehrozí.

31 – 45 bodů

Vykazujete některé ze symptomů vyhoření.

46 – 60 bodů

Zřejmě se nacházíte v počátečním stádiu vyhoření.

61 – 75 bodů

Rozhodně procesem vyhoření procházíte.

více než 75 bodů

Prožíváte pokročilé stádium vyhoření. (Venglářová, 2011, str. 41, 42)

87

Příloha 10 Desatero podnětů pro zdravotní sestry v péči o jejich vlastní přežití

Desatero podnětů pro zdravotní sestry v péči o jejich vlastní přežití (podle anglické prof. MUDr. Sheily Cassidy) 1. Buď k sobě mírná, vlídná a laskavá. 2. Uvědom si, že tvým úkolem je jen pomáhat druhým lidem a ne je zcela změnit. Změnit můžeš jen sama sebe, ale nikdy ne druhého člověka – ať jím ke kdokoli a ať je tvá snaha sebevětší. 3. Najdi si své útočiště, tj. místo, kam by ses mohla uchýlit do klidu samoty ve chvíli, kdy naléhavě potřebuješ uklidnění. 4. Druhým lidem na oddělení – svým spolupracovníkům a spolupracovnicím i vedení buď oporou a povzbuzením. Neboj se je pochválit, i když si to třeba zasluhují jen trochu. 5. Uvědom si, že je zcela přirozené tváří v tvář a utrpení, jehož jsi denně svědkem, cítit se zcela bezmocně a bezbranně. Připusť si tuto myšlenku. Být pacientům a jejich příbuzným nablízku (být s nimi) a pečovat o ně je někdy mnohem důležitější, než mnohé jiné. 6. Snaž se změnit způsoby, jak to či ono děláš. Zkus to, co děláš, dělat pokaždé – pokud možno – jinak. 7. Zkus poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma různými způsoby naříkání: a) mezi tím, které zhoršuje beztak již těžkou situaci, b) tím, které bolest a utrpení tiší. 8. Když jdeš domů z práce, soustřeď se na něco dobrého a pěkného, co se ti podařilo v práci dnes udělat – raduj se z toho. 9. Snaž se sama sebe neustále povzbuzovat a posilovat. Jak? Např. tím, že nebudeš vždy stejným způsobem (stereotypně – jen ryze technicky a zvykově – bezmyšlenkovitě) vykonávat své úkoly. Snaž se z vlastní iniciativy, tj. nikým nenucen, z vlastní vůle, někdy pokusit udělat něco jinak – tvořivě (asi tak, jak to dělá výtvarný umělec, např. malíř či architekt). 88

10. Využívej pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování života. 11. Ve chvílích přestávek a volna, když přijdeš do styku se svými kolegyněmi a kolegy, se vyhýbej jakémukoli rozhovoru o úředních věcech a problémech v zaměstnání. Odpočiň si tím, že budete hovořit a věcech, které se netýkají vaší práce a vašeho „úředního“ styku. 12. Plánuj si předem „chvíle útěku“ během týdne. Nedovol, aby ti někdo či něco tuto radost překazilo nebo ti ji někdo narušil. 13. Nauč se raději říkat „rozhodla jsem se“, nežli „musím, mám povinnost“ či „měla bych“. Podobně se nauč říkat raději „nechci“, nežli „nemohu“. Takto osobní řeč vedená sama k sobě pomáhá. Přesvědč se o tom. 14. Nauč se říkat druhým lidem nejen “ano“, ale i „ne“. Když nikdy neřekneš „ne“, jakou hodnotu pak asi má tvé „ano“? 15. Netečnost (apatie) a zdrženlivost (rezervovanost) ve vztazích s druhými lidmi je daleko nebezpečnější a nadělá více zla a hořkostí, nežli připuštění si skutečnosti (reality), že více, nežli děláš, se opravdu udělat nedá. Připusť si to – uvědom si, že nejsi všemohoucí. 16. Raduj se, hrej si a směj se – ráda a dost často. (Křivohlavý, 2010, str. 107, 108)

89

Příloha 11 Pokoj z hospicového zařízení a interního oddělení

Jednolůžkový pokoj v hospici se snaží maximálně přiblížit rodinnému prostředí (http://rajhrad.charita.cz/dum-lecby-bolesti-s-hospicem-sv-josefa1)

90

Vícelůžkový pokoj v hospici (http://rajhrad.charita.cz/dum-lecby-bolesti-s-hospicem-sv-josefa1/financovani-sluzby/)

Vícelůžkový pokoj na interním oddělení (http://www.nempv.cz/oddeleni/interni-oddeleni.html)

91

Příloha 12 Žádosti o povolení dotazníkového šetření

92

93

94

95

Příloha 13 Dotazník

Dotazník pro vypracování bakalářské práce v oboru všeobecná sestra

Dobrý den, Jmenuji se Marie Rosová a jsem studentkou 3. ročníku Vysoké školy polytechnické Jihlava, oboru Všeobecná sestra. Zpracovávám bakalářskou práci na téma Utrpení nemocných jako ošetřovatelsky významný jev. Zvolila jsem si dotazník jako výzkumnou metodu, a tak se na Vás obracím s prosbou o jeho vyplnění. Dotazník je zcela anonymní a Vámi vyplněná data budou užita pouze pro účely práce. Prosím, pečlivě si přečtěte otázky a pravdivě vyberte (zakroužkujte) vždy jednu odpověď, pokud není u otázky uvedeno jinak. U odpovědí, kde se nacházejí tečky, vypište prosím odpověď vlastními slovy. Děkuji za Váš čas a spolupráci.

96

Jak dlouho pracujete ve zdravotnictví? a) do 5 let

b) 5 – 10 let

c) 10 – 20 let

d) 20 – 30 let

e) více než 30 let Ve kterém zdravotnickém zařízení pracujete? a) v nemocnici na interním oddělení

b) v hospicovém zařízení

Na jaké pozici působíte? a) všeobecná sestra

b) zdravotnický asistent

1. Zakroužkujte formy utrpení, které se vyskytují u pacientů na Vašem oddělení / ve Vašem zařízení:

(Můžete zakroužkovat i více možností.)

a) fyzická bolest b) psychosociální utrpení (Pod pojmem psychosociální utrpení se rozumí utrpení, které se vztahuje k jedinci a současně i k sociálním jevům, např. nejistota, nedostatek pozornosti.) c) emocionální utrpení (Pojem emocionální utrpení znamená utrpení založené na emocích, např. úzkost, strach, deprese.) d) spirituální (duchovní) utrpení (Tímto pojmem je myšleno utrpení vztahující se na duchovní stránku člověka, např. ztráta smyslu života, duchovní rovnováhy, tíha svědomí.) 2. Jaké projevy fyzického utrpení pozorujete u nemocných? (Můžete zakroužkovat i více možností.) a) porucha přijímání potravy b) ztráta zájmu o hygienickou péči c) odmítání hygienické péče d) poruchy spánku e) projevy pocitu ztráty sebeúcty f) ztráta zájmu o zachování schopnosti sebepéče g) projevy úzkosti a deprese h) projevy pocitu méněcennosti 97

i) projevy poruchy seberealizace (ztráta zájmu o řešení problémů) j) projevy prožívání ztráty smyslu života k) osamocenost (snížená četnost kontaktů se členy sociálního okolí pacienta) l) jiné ................................................................................................................................... 3. Co považujete za největší utrpení pro pacienta? a) fyzická bolest

b) psychosociální utrpení

c) emocionální utrpení

d) spirituální (duchovní) utrpení

4. Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište způsoby, kterými zmírňujete utrpení pacienta: (Můžete zakroužkovat i více možností.) a) fyzická přítomnost b) ošetřovatelská péče – uspokojování potřeb c) spolupráce na péči o pacienta s rodinnými příslušníky d) zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty (aktivizace pacienta) e) komunikace – rozhovor, popovídání si f) zprostředkování duchovní služby – rozhovor s knězem, svátost smíření, bohoslužba g) medikace dle ordinace lékaře (analgetika, opioidy,...) h) další ................................................................................................................................ 5. Vyberte z nabízených možností nebo případně dopište, co zmírňuje nejvíce pacientovo utrpení: (Můžete zakroužkovat i více možností.) a) fyzická přítomnost b) ošetřovatelská péče – uspokojování bio-psycho-sociálních potřeb c) uspokojování duchovních (spirituálních) potřeb d) spolupráce na péči o pacienta s rodinnými příslušníky e) zprostředkování kontaktu s ostatními pacienty (aktivizace pacienta) f) komunikace – rozhovor, popovídání si g) zprostředkování duchovní služby – rozhovor s knězem, svátost smíření, bohoslužba h) medikace dle ordinace lékaře (analgetika, opioidy,...) i) další ................................................................................................................................. 6. Jaké techniky používáte pro uspokojení potřeby bezpečí a jistoty (zlepšení psychického stavu) pacienta? (Můžete zakroužkovat i více možností.) 98

a) představení personálu b) seznámení s prostředím c) vysvětlení plánovaných diagnostických a terapeutických výkonů d) zapojení pacienta do léčebného procesu e) zapojení rodinných příslušníků do léčebného procesu f) informovanost pacienta i rodinných příslušníků – seznámení s diagnózou g) podávání jednotných informací h) zachovávání lékařského tajemství i) pozitivní podpora pacienta – uznání, respekt, úcta j) profesionalita k) další ................................................................................................................................ 7. Pokuste se vyjádřit, jak na Vás působí utrpení pacienta z krátkodobého hlediska: (Můžete zakroužkovat i více možností.) a) bezmocnost, bezradnost

b) lítost

c) hněv

d) soucit

e) úzkost

f) nezájem

g) izolace, uzavřenost

h) pláč, smutek

i) jiné ................................................................................................................................... 8. Míváte pocit psychického vyčerpání (že jste na dně)? a) ano

b) spíše ano

c) spíše ne

d) ne

e) nevím 9. Co Vám pomáhá k odreagování od psychického napětí a utrpení pacientů? (Prosím, vyberte z nabízených možností max. 5 odpovědí.) a) zvýšená aktivita v zaměstnání b) aktivita, která nesouvisí s povoláním – práce na zahrádce, domácí práce c) popovídání si s dětmi, partnerem, rozhovor s přáteli d) zájmy, koníčky – čtení, sledování TV e) vana teplé vody, šálek kávy f) masáže g) muzikoterapie, aromaterapie 99

h) sportovní aktivity – kondiční cvičení, posilovna, fitness centrum i) jóga, meditace, akupunktura j) spánek k) kulturní akce – divadlo, kino, koncerty, výstavy l) procházka do přírody m) nakupování n) další ................................................................................................................................ Syndrom vyhoření (burnout syndrom) lze popsat jako psychický stav, který postihuje pomáhající profese, jež jsou v neustálém kontaktu s lidmi. Syndrom je charakterizován ztrátou profesionálního zájmu, emoční i fyzickou vyčerpaností a tzv. „opotřebením“. 10. Domníváte se, že se Vás týká syndrom vyhoření (že trpíte burnout syndromem)? a) ano b) ne c) nevím 11. Daří se Vám odstraňovat nebezpečí syndromu vyhoření (burnout syndromu) subjektivně úspěšně? a) ano (pokračujte otázkou č. 12)

b) ne (odpovězte až na otázku č. 13)

12. Pokud jste odpověděli že „ano“, jaké metody k tomu používáte? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. 13. Pokud jste odpověděli že „ne“, jaké metody jste doposud používali? ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. ............................................................................................................................................. Děkuji Vám za vyplnění dotazníku. 100