MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie
Nonverbáln komunikace mezi ženou a mužem Nonverbální Nonverbal Communication between Man and Woman
Jakub Kubačka Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D.
Brno 2008 1
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury.
Poděkování: Chtěl bych poděkovat svým rodičům za poskytnutí potřebného zázemí, za cenné připomínky a korekturu textu. Dále děkuji RNDr. Miroslavu Králíkovi Ph.D. za odborné rady a kamarádům Veronice Kupkové, Lence Proskeové, Janě Proskeové, Pavle Mižičové a Tomáši Pukovcovi, že byli ochotni a trpěliví stát mi modely při focení. Dík patří též Daliboru Kupkovi a Jiřímu Blatovi za fotografie domorodých obyvatel v kapitole Multilační chování. 2
1.
Obsah
1.
Obsah ............................................................................................................................ 3
2.
Abstrakt ........................................................................................................................ 5
3.
Klíčová slova ................................................................................................................. 5
4.
Úvod .............................................................................................................................. 6
5.
Komunikace a sociální chování živočichů ................................................................. 7 5. 1. Komunikace ............................................................................................................... 7 5. 2. Sociální chování ....................................................................................................... 10
6.
Nonverbální komunikace .......................................................................................... 11 6.1. Kinezika .................................................................................................................... 14 6.1.1. Gestika ............................................................................................................... 14 6.1.1.1. Symboly ....................................................................................................... 15 6.1.1.2. Ilustrátory ................................................................................................... 16 6.1.1.3. Regulátory ................................................................................................... 16 6.1.1.4. „Affect display“ a adaptory ........................................................................ 17 6.1.2. Mimika ............................................................................................................... 17 6.1.2.1. Mimické svalstvo (Musculi faciei) .............................................................. 18 6.1.3. Posturologie ....................................................................................................... 21 6.1.4. Pohledy .............................................................................................................. 24 6.1.4.1. Vyjádření informace o jedinci..................................................................... 24 6.1.4.2. Regulace a ovlivnění sociální interakce ..................................................... 25 6.1.4.3. Sledování odezvy od druhých ...................................................................... 26 6.2. Proxemika ................................................................................................................. 26 6.2.1. Teritorialita ........................................................................................................ 26 6.6.2. Osobní prostor a zóny odstupu .......................................................................... 27 6.2.3. Orientace a zasedací pořádek ............................................................................. 28 6.3. Haptika ...................................................................................................................... 28 6.4. Olfaktorická komunikace .......................................................................................... 31 6.5. Paralingvistika .......................................................................................................... 32 6.6. Multilační chování .................................................................................................... 33 6.6.1. Multilační chování ............................................................................................. 33 6.6.2. Umělé doplňky ................................................................................................... 34
7.
Sexuální chování v kontextu pohlavního výběru .................................................... 36 7.1. Sexuální chování ....................................................................................................... 36 7.2. Flirtování, dvoření, námluvy, pohlavní výběr .......................................................... 37 3
8. Nonverbální komunikace v pohlavním výběru a v lidském namlouvání, dvoření a flirtování .......................................................................................................................... 42 8.1. Hlava a tvář ............................................................................................................... 42 8.2. Oči ............................................................................................................................. 43 8.3. Obočí a čelo .............................................................................................................. 45 8.4. Vousy a vlasy ............................................................................................................ 46 8.5. Ústa a rty ................................................................................................................... 47 8.6. Krk ............................................................................................................................ 49 8.7. Ramena ..................................................................................................................... 49 8.8. Paže a ruce ................................................................................................................ 50 8.9. Pas, boky a hýždě...................................................................................................... 51 8.10. Hruď a prsa ............................................................................................................. 52 8.11. Postoj a pohyby....................................................................................................... 53 8.12. Nohy a chodidla ...................................................................................................... 55 8.13. Oblečení .................................................................................................................. 56 8.14. Vábení hlasem......................................................................................................... 56 8.15. Vábení pachem ....................................................................................................... 57 8.16. Doteky ..................................................................................................................... 57 9.
Závěr ........................................................................................................................... 59
10.
O autorovi ............................................................................................................... 60
11.
Slovník důležitých jmen a pojmů ......................................................................... 61
12.
Rejstřík ................................................................................................................... 65
13.
Literatura ............................................................................................................... 66
4
2.
Abstrakt
Neverbální komunikace u člověka představuje komplexní děj, ve kterém se uplatňují vrozené automatismy, jež jsou výsledkem fylogenetických procesů. Nonverbální komunikace má nenahraditelnou úlohu v iniciování a upevňování mezilidských vztahů a v sexuálním chování. Rozdíly ve vzorcích chování muže a ženy se projevují v mimice, gestice, držení těla atd. Perspektiva studia nonverbální komunikace u člověka spočívá v uplatnění 3D dynamického modelování jednotlivých výrazových prostředků v kontextu evolučně-biologických teorií.
Abstract Nonverbal communication represents a complex process, in which are applied innate automatisms, which are a result of phylogenetic procedures. Nonverbal communication has the irreplaceable role in initiation and stabilizing of social relations and sexual behaviour. The differences between behavioral patterns of men and women are displayed in mimicking, gesticulation, posture etc. Perspective of a study of nonverbal communication consists in using 3D dynamic simulation of particular means of expression in a context of evolutionary biological theories.
3.
Klíčová slova
nonverbální komunikace, namlouvání, dvoření, mezipohlavní rozdíly, pohlavní výběr 5
4.
Úvod
Je to právě druh Homo sapiens, kterému se budu v této práci věnovat. Podle biologů – zoologů, bezocasý lidoop s velkým mozkem, podle Desmonda Morrise „nahá opice“ (Morris 1971, s. 7). Podle nábožensky založených lidí, tvor obdařený duší. Nebudu se zde věnovat lidským výtvorům, umění, technické dokonalosti, filozofii nebo politice, tedy věcem, které jsou typicky lidské, a se kterými se setkáváme v různých obměnách napříč zeměkoulí od Kalifornie po Fidži. Budu se věnovat tomu, co nás všechny spojuje a poukazuje na společný původ všech lidí. To, co je univerzální a snad i z obrovské části vrozené – lidské chování. Lidé dokážou pochopit to, že po otci zdědíme velký nos a po matce modré oči, ale hůře chápou, že také zdědíme temperament, způsob myšlení, způsob úvahy a vzorce chování. Řada psychologů věří, že se osobnost utváří pod vlivem výchovy a ne pod vlivem genů. Jsme snad až příliš antropocentričtí? Desmond Morris ve své legendární knize Lidský živočich píše (Morris 1997, s. 7): „Myslíme si o sobě, že jsme oddělení od ostatních živočichů, namísto toho, že jsme nedílnou součástí přírody“. Po svých předcích jsme zdědili více živočišnosti, než jsme si ochotni přiznat. Navzdory na první pohled obrovské rozmanitosti lidských společností máme stejné genetické dědictví. Někteří nosí dlouhé kalhoty, jiní kimona nebo sukně, další červené šaty, jiní zase modré, jedni klobouky, druzí turbany nebo cylindry, máme různé rituály, zvyky a politické názory, ale všichni se stejně smějeme, všichni stejně truchlíme a pláčeme, všichni se stejně zamilováváme, všichni se stejnou péčí a láskou vychováváme své potomky, uctíváme rodiče a prarodiče a dokážeme stejně milovat jako i nenávidět. Genetická výbava, která vytvoří a ovládá naše těla a chování, nás víc než cokoli jiného spojuje s našimi předky a všemi recentními i vymřelými organizmy. Jednou z oblastí, která poukazuje na univerzálnost všeho živého, jak lidí, tak ostatních živočišných druhů, je také nonverbální komunikace. Cenné poznatky, směřující k dokonalejšímu, úplnějšímu a komplexnějšímu pochopení lidského chování, přichází z rozmanitých oborů a vědeckých zaměření jako antropologie, etologie, psychologie, medicína, genetika, biologie, fyziologie, sociologie, ekonomie atd. Ve své práci charakterizuji nonverbální prostředky komunikace, jak v sociálním chování, tak popisuji její hlavní rysy a úlohy v pohlavním výběru, sexuálně motivovaném chování jako je namlouvání, flirtování a dvoření.
6
5.
Komunikace a sociální chování živočichů
5. 1. Komunikace Definovat komunikaci není jednoduché, jedná se o komplexní děj, na který lze nahlížet z různých aspektů například: genetiky, zoologie, antropologie, fyziologie, marketingu, psychologie managementu nebo kybernetiky. Zde uvádím několik definic komunikace: •
„Za komunikaci se považuje, když se informace, či lépe zpráva od vysílajícího,
předává příjemci“ (Shannon, Weaver 1949, cit. Veselovský 2005, s. 189). •
„Komunikace je typ chování mezi žijícími tvory stejného nebo cizího druhu,
charakterizovaný vzájemností, mající kořeny v biologické dědičnosti a konstitující jeden z hlavních životních projevů“ (Révész 1944, cit. Fraňková, Bičík 1999, s. 183). •
„Komunikace zahrnuje všechny typy chování, pomocí nichž skupina tvoří, udržuje,
zprostředkovává, koriguje a integruje své vztahy“ (Scheflen, 1964, cit. Fraňková, Bičík, 1999, s. 183). Každý živočich, který využívá a žije na určitém území, zde není sám, a proto pochopitelně dochází k interakci a setkávání se jak příslušníků stejného, tak příslušníků jiného druhu. K tomu, aby toto sdílení stejného prostředí mohlo být úspěšné a stabilní, může docházet pouze tehdy, jestliže živočichové využívají efektivní způsoby komunikace. Však také mezi základní vlastnosti živočichů patří schopnost přijímat z vnějšího a i z vnitřního prostředí organizmu informace (signály). Zpracovat je a na základě tohoto vyhodnocení podnětů adekvátně upravit chování tak, aby živočichovi zaručilo uspokojování potřeb, a aby organizmus optimálně fungoval. K přijímání a vysílání signálů, informací a podnětů jsou živočichové vybaveni senzorickým systémem, respektive motorickým aparátem, který umožňuje reagovat a odpovídat na podněty. Funkce obou systémů je regulována a řízena nervovou soustavou a vylaďována hormonálním a imunitním systémem. Na činnost všech těchto systémů je třeba pohlížet jako na integrovaný regulační systém, ve kterém se v průběhu fylogeneze jednotlivé složky vzájemně podmiňovaly a ovlivňovaly (Fraňková, Bičík 1999, s. 62). Komunikace v sociální skupině musí být regulována a organizována nejenom ve vztahu k okolnímu prostředí, ale také ve vztahu k vnitřní integritě skupiny a tím se komunikace stává základním předpokladem sociálního chování živočichů.
7
Není podmínkou správného rozhodnutí reagovat co nejrychleji na danou přijatou informaci. Živočichové mohou reagovat daleko později, až dostanou více podnětů, nemusí reagovat vůbec nebo se teprve učí a zdokonalují nástroje komunikace. Pro učení se komunikovat je důležitá tzv. kritická vývojová perioda. Během tohoto období dochází k imprintingu (vtištění) objektů, předmětů, jedinců, proporcí postavy, obličeje a u lidí základů řeči. Jedná se tedy o proces učení, který se zakládá na čisté asociaci a v tom je příbuzný s podmíněným reflexem (Lorenz 1993, s. 196). Komunikace také vede k ovlivnění ostatních jedinců ve společenství nebo pouze určitého jedince, a to jak v jejich a jeho přítomnosti, tak nepřítomnosti. Například pachové stopy jelena, močení na objekty u psa nebo nápisy na zdech živočicha jménem Homo sapiens mají funkci teritoriálních značek a jedincům stejného druhu předávají nějakou informaci o „majiteli“ daného území a jeho fyzických vlastnostech „potenci“ a v případě člověka taky názorech (obr. 1).
Obr. 1 Graffiti jako jeden z formy informačních značek. Některé znaky jsou pouze dekorativní, jiné mohou znázorňovat symboly jednotlivých gangů nebo nesou nějaký vzkaz (foto: Jakub Kubačka).
Existuje tedy mnoho způsobů komunikace, které jsou specifické pro určité živočišné druhy, kterým zajišťuje přežití a život ve skupině. Mezi hlavní komunikační kanály a signály vyvinuté pro komunikaci patří: chemická komunikace, dotyková komunikace, vizuální komunikace, akustická komunikace, motorická komunikace. Porovnání výhod určitého kanálu v komunikaci (tab. 1).
vlastnosti dosah šíření omezení překážkou lokalizace energetický výdaj
chemický daleký pomalé ne variabilní malý
TYP SIGNÁLU akustický optický daleký omezený rychlé rychlé ne ano střední dokonalá vysoký malý
hmatový krátký rychlé ano dokonalá malý
Tab. 1 Srovnání výhod určitého kanálu v komunikaci (upraveno podle Alcock 1984, cit. Veselovský 2005, s. 189).
8
Způsoby komunikace specifické pro člověka můžeme rozdělit na: • Verbální: verbální komunikace probíhá mezi příslušníky lidského druhu a má charakter sociální interakce, především ve verbální formě, tedy ve formě řeči. Člověk je jediný druh na Zemi, který komunikuje pomocí jazyka v pravém slova smyslu. Děti se učí jazyk s obrovskou rychlostí. Ve věku mezi 18 měsíci a 6 lety se naučí kolem 15 000 slov. V 6 letech už téměř zvládají gramatiku rodného jazyka. K čemu jazyk slouží a co vedlo k tomu, že se vyvinul? Tyto otázky trápí vědce dlouho. Více informací (Barrett et al. 2007, s. 415). • Neverbální: neverbální komunikace zahrnuje mimoslovní projevy, pomocí kterých předáváme informace o tom, jak vnímáme okolí. A právě tento způsobu komunikace člověka, speciálně ve vztazích mezi mužem a ženou, popisuji v této práci. • Elektronická: říká se jí také telekomunikace. Jde o přenos informací mezi jedinci lidského druhu za pomocí např. telefonu, telegrafu, dálnopisu a internetu. Tento způsob komunikace se začal masově rozvíjet „teprve“ v minulém století (Winston 2005, s. 316). • Další způsob komunikace může nastat mezi počítačem a člověkem nebo mezi počítači navzájem. Je k zamyšlení, zda tyto způsoby komunikace, přestože jsou vytvořeny lidskou rukou jako nástroj dorozumívání, už nepostrádají biologický charakter. Další dělení můžeme vytvořit podle vztahového hlediska (většinou verbální forma), (Milkuláštík 2003, s. 34–35): •
Interpersonální komunikace: interakce mezi dvěma jedinci navzájem.
•
Skupinová komunikace: při skupinové komunikaci hovoří každý s každým nebo
skupinka lidí poslouchá jednoho. •
Masová komunikace: jde o sdělování informací přes sdělovací prostředky. Tato
moderní informační média pak umožňují, aby se informace dostala ve velice krátké době k velkému množství lidí. Základní struktura komunikace je tvořena těmito činiteli (Mikulaštík 2003, s. 24–25): •
Komunikátor: osoba sdělující.
•
Komunikant: osoba přijímající sdělení.
•
Komuniké: obsah sdělení.
9
5. 2. Sociální chování Téměř každé chování jakéhokoliv živočicha má charakter sociálního chování, pokud se dostanou do kontaktu dva nebo více jedinců. „Za sociální chování se právem považuje i snaha o manipulaci jiným členem společnosti, zvláště vede-li k získání výhody pro manipulujícího jedince“ (Veselovský 2005, s. 231). Člověk je bytost sociální. Ale proč? A co vůbec umožňuje existenci lidské společnosti? Podle Matta Ridleyho: „Lidská společnost nevznikla díky úvahám moudrých mužů. Vyvinula se jako součást naší přirozenosti. Stejně jako naše těla je společným produktem našich genů. Musíme pochopit instinkty, které vytvářejí naše vzájemné vztahy a dále pochopit evoluční soutěž, která vedla k vytvoření instinktivní spolupráce“ (Ridley 2000, s. 19). Sociální chování je tedy mechanismus, udržující sociální strukturu a fungování společnosti (Fraňková, Klein 1997, s. 148–158). Mezi hlavní typy sociálního chování zvířat patří (Fraňková, Bičík 1999, s. 210–214): • Teritorialita. • Sociální hierarchie. • Agonistické chování. • Kooperace a altruismus. A dále můžeme sociální chování dělit na typy sociální interakce (Fraňková, Bičík 1999, s. 225–228): • Partnerské vztahy. • Rozmnožovací chování. • Rodičovské chování.
10
6.
Nonverbální komunikace
Nonverbální komunikace je proces komunikace mezi jedinci a skupinami za použití neslovních prostředků. Termín je složen z lat. verbum = slovo, non = ne, tzn. komunikace neužívající slov. Nonverbální komunikace je také nazývaná řečí těla. První vědec, který se zajímal o nonverbální komunikaci, byl Charles Darwin. Ve své knize z roku 1872 The Expression of Emotions in Man and Animals, předpokládá, že savci dávají najevo své emoce skrz tvář, a že výrazové mimické projevy u člověka jsou pozůstatky původních projevů zvířat (Darwin 1872, s. 348–367). Lidé, díky dokonale vyvinutému svalovému a nervovému aparátu, mohou využívat specifické způsoby této komunikace. Z praxe nonverbální komunikaci každý člověk zná. Většinu informací o okolním světě získáváme očima: kdykoliv hovoříme s druhým člověkem, díváme se na jeho tvář, zaznamenáváme jeho mimiku, gesta, celkový postoj a tím vším dokreslujeme řeč, pomocí níž s námi onen člověk komunikuje verbálně. Americký profesor psychologie Albert Mehrabian na základě experimentů formuloval myšlenku relativní důležitosti verbálních a nonverbálních zpráv (relativní důležitosti slov oproti nonverbálním pokynům). Mahrabian přišel na to, že 7 % „verbal liking“ (informací, které získáváme o druhém člověku a jeho sympatiích k něčemu nebo někomu, nám poskytují slova). Dalších 38 % „vokal liking“ (informací získáváme z tónu a zabarvení hlasu). Zbývajících 55 % „facial liking“ informací poskytuje řeč obličeje. Jedná se však o rovnici, která byla odvozena od experimentu, které se zabývaly komunikací „pocitů“ a „postojů“ (např. má rád, nemá rád). Pokud osoba nevyjadřuje své pocity a postoje, tato rovnice není aplikovatelná (Mehrabian 1971).
Základní rysy lidské nonverbální komunikace (podle Fraňková, Kleina 1997, s. 42–43): •
„Nonverbální komunikace je psychosociální fenomén s neoddělitelnou složkou biologické povahy a uplatňují se v ní vrozené automatismy.“
•
„Nonverbální komunikace je výsledkem fylogenetického vývoje. Každý živočišný druh, včetně člověka, používá ke komunikaci nástroje, které se osvědčily, prošly přírodním výběrem, staly se jeho vrozenou výbavou. V evoluci člověka se zřejmě uplatňovala nonverbální komunikace ještě před vznikem artikulované řeči, tu však doprovází dodnes.“ 11
•
„Nonverbální komunikace má dynamiku a strukturu. Je to historický vzniklý systém s vnitřní logikou, nikoli náhodné seskupení jakýchkoliv prvků.“
•
„Nonverbální komunikace má nevědomé a vědomé složky. Mnohé výrazové prostředky si člověk neuvědomuje, vybavuje si je bez záměru, dovede je dobře kontrolovat nebo je zaznamenává až na základě zpětných vazeb o svém jednání. Neverbální projevy jsou součástí některých vegetativních reakcí a reflexů, jiné jsou záměrně vytvářeny a pěstovány. Tak je tomu u herců, učitelů, politiků a v profesích, ve kterých je důležité působení na druhé lidi.“
•
„Existují společné rysy nonverbální komunikace, nezávislé na kultuře a způsobu života, které jsou základním výrazovým prostředkem Homo sapiens a majetkem pouze určité užší skupiny nebo společnosti. Méně je srozumitelná nonverbální komunikace tam, kde se jedná o relativně nové formy, o projevy, které se utvořily uvnitř menší nebo relativně uzavřené společnosti. Některé typy nonverbální komunikace vznikají v procesu ritualizace.“
•
„Nonverbální komunikace je důležitá v raném věku. Kojenec komunikuje neverbálně až do vzniku artikulované řeči. Celá behaviorální ontogeneze je poznamenána rozvojem nonverbální komunikace, některé prostředky se tvoří nápodobou, jiné prostým opakováním (malé děti mají velkou zálibu v rytmickém opakování zvuků a slov), na základě zkušeností s vrstevníky a dospělými lidmi.“
•
„Různé prostředky vyvinuté pro nonverbální komunikaci vykazují rozdíly mezi pohlavími. Jde o takzvané terciární znaky sexuálního dimorfismu.“
•
„Nonverbální komunikace se vyznačuje interindividuální variabilitou. Ta závisí na vnitřních dispozicích a ontogenetických faktorech. Může nabývat i patologické podoby. Patologii nonverbální komunikace je třeba posuzovat ve vztahu k způsobu života dané společnosti. Co je normální v jiné kultuře, může vybočovat z rámce norem jiné kultury a je považováno za neadekvátní, až nenormální.“
•
„Nonverbální komunikace je proměnlivá i u jednotlivce. Záleží na jeho vztahu k adresátu, jemuž je určen obsah poselství, na aktuálních dispozicích, zdravotním stavu, náladě, emocích.“
•
„Rozdíly mezi jedinci jsou způsobeny rozdílnou citlivostí jednotlivých receptorů, výchovou, zkušeností, inteligencí a závisí také na konkrétní situaci komunikace.“ 12
•
„Rozdíly mohou byt rovněž kulturní (např. určité gesto nebo signál může znamenat v jedné kultuře něco jiného než v druhé).“
Mezi nonverbální, čili neslovní komunikaci, řadíme podle (Hargie, Dickson 2004, s. 56) a (Fraňková, Klein 1997, s. 45–91): •
kineziku, do které dále patří: gestika, mimika, posturologie, pohledy;
•
proxemiku;
•
haptiku;
•
olfaktorickou komunikaci;
•
paralingvistiku;
•
multilační chování.
13
6.1. Kinezika Kinezikou rozumíme komunikaci tělesnými pohyby. Zahrnuje všechny pohyby těla a jeho částí jako pohyby horními končetinami (gesta), pohyby hlavy, pohyby v obličeji (mimika), pohledy, postoje a pohyby celého těla. Když pozorně pozorujeme skupinku hovořících lidí, všimneme si dynamiky těla a jeho částí a částečně dokážeme i bez zachycení mluveného slova pochopit, o čem se asi ve skupince baví. Horní končetiny a ruce jsou plně zaměstnány, oči skáčou, obličej vytváří nejrůznější grimasy a to všechno proto, aby byl obsah sdělení pro posluchače, pokud možno, co nejucelenější, nejpřesnější a nejpochopitelnější. Mezi čtyři základní oblasti kinetiky se řadí: gestika, mimika, posturologie a pohledy očí.
6.1.1. Gestika Slovo gesto pochází z latinského slova Gestus rovná se posunek. Jedná se o pohyby rukou, které doprovázejí, doplňují nebo do určité míry až nahrazují slova a mluvený projev. Tyto pohyby se obvykle připojují k dalším nonverbálním projevům. Gesta nejsou zdaleka vyjadřována pouze rukama, ale také pažemi, nohama, celou hlavou a jejích jednotlivých částí. Z hlediska evolučně historického jsou posunky jako způsob komunikace daleko starší než řeč. Jakmile se předchůdci člověka postavili na zadní, uvolnila se přední končetina, která začala vykonávat rozmanité funkce. Mohli jsme vyrábět a zdokonalovat nástroje. Ruka se však stala také důležitým a nenahraditelným výrazovým a signálním prostředkem. Osvojili jsme si obrovský repertoár složitých signálů. Podle Desmonda Morrise dokážeme vyjádřit hrubým odhadem nejméně tři tisíce různých gest (Morris 1997, s. 12). Gestem dokážeme vyjádřit to, co cítíme, co prožíváme, co plánujeme, dokážeme také ovládat jiné lidi, upozornit je na nebezpečí, něco jim přikázat, zakázat apod. Používají se při popisu tvaru, velikosti a množství, aby ten, kterému je sdělováno, dokázal lépe pochopit obsah sdělení. Jednoduše řečeno, gesto, jako jakákoli jiná forma nonverbální komunikace, má okolí sdělit nějakou informaci. Gesta používáme buď záměrně, nebo automaticky. Automaticky prováděná gesta jsou nazývaná nevědomými gesty a vyjadřují naše rozpaky, emoce, nebo city, které mohou být často v rozporu s tím, co vyjadřujeme slovně. Vyjadřují například obavy nebo sdělují okolí, že nám je nějaká situace nepříjemná, s něčím nesouhlasíme nebo bychom se raději 14
něčeho nezúčastnili. Experimentálně bylo zjištěno, že méně používáme gesta rukou, když lžeme nebo podvádíme, než v situaci, když hovoříme pravdu (Vrij et al. 1997). Gesta jsou specifická pro určitou kulturu. Některá gesta mají v rozdílných kulturách jiný význam. Co je v jedné zemi výrazem zdvořilosti, může být jinde neslušné. Co je někde projevem přátelství, je jinde projevem nepřátelství. Některá gesta mají ovšem mezinárodní platnost. Například podle zaťaté pěstí všude ve světě poznáme, jak je její majitel naladěn, jako by říkal: „dej si na mě pozor“. Speciální, uměle vytvořená gesta, se používají ve znakové řeči. Tato řeč má svá pravidla a člověk se jí musí učit. Například ve finské znakové řeči základní emoce jako hněv, radost a neutralitu, dokážou dekódovat i lidé bez znalosti znakového jazyka (Hietanen et al. 2004). Existuje několik způsobů dělení gest. Nejčastěji jsou rozdělována na: 6.1.1.1. Symboly Jsou ustálená gesta s přímými doslovnými překlady, jsou velice dobře čitelná a fungují prakticky jako slova. Příkladem může být mávání rukou při rozloučení nebo gesta používána policistou při řízení dopravy, jako je „stůj!“. Další běžné symbolické gesto je kroužek. Je rozšířeno v Severní Americe a Evropě a jeho kořeny sahají až do 1. století našeho letopočtu. Když se snažíme vyjádřit co nejpřesněji, podvědomě přikládáme palec k ukazováčku, jako bychom chtěli chytit něco hodně malého. Z tohoto vytvořeného kroužku se vyvinulo gesto, které již používáme zcela vědomě na znamení souhlasu, jako bychom říkali: „báječně“, „znamenitě“ nebo „O.K.“. (Morris 1999, s. 169). Gesto kroužku je ovšem například v Japonsku symbolem mince. A v arabských zemích má význam varovný nebo obscénní. Jiné gesto, vyjadřující vítězství (anglicky victory), se z Británie rozšířilo do celého světa. Toto gesto vymyslel za 2. světové války jako protinacistický symbol Belgičan Victor De Lavalaye. Winston Churchill poté začal „véčko“ veřejně šířit, a to se stalo všeobecně známým symbolem vítězství, jak politického, vojenského, sportovního, tak i osobního (Morris 1999, s. 181). Posledním běžně rozšířeným gestem je symbol ztopořeného penisu, jako obscénní urážky. Tento hanlivý symbol, známý už ve starém Římě, patří k nejstarším vůbec. (Morris 1999, s. 133). Přehled známých používaných gest jako symbolů (obr. 2).
15
Obr. 2 Gesta jako symboly. Zleva doprava: „stop“ nebo „stůj!“;
brilantně, skvěle; „victory“; symbol
„ztopořeného penisu“ u“ jako obscénní urážka (foto: Jakub Kubačka).
6.1.1.2. Ilustrátory Ilustrátory doplňují, doplň doprovázejí a zvýrazňují verbální projev nebo některé n jeho části. Gesta jako ilustrátory stimulují obrazotvornost (obr. 3) tím, že například naznačí kvantitu, kvalitu, výčet čet nebo tvar. Ruce dovedou velice přesněě demonstrovat rozměry rozm předmětu. Při výčtu tu zase prsty pomáhají počítat po (Hargie, Dickson 2004, s. 60). 60)
Obr. 3 Gesta jako ilustrátory. ilustrátory Zleva doprava: gesta jako ilustrátory dokážou i beze slov informovat o velikosti, tvaru nebo počtu čtu (foto: ( Jakub Kubačka).
6.1.1.3. Regulátory Organizují konverzaci a zajišťují zajiš například spontánní předání ředání slova druhé osobě. osob Když řečník dokončuje čuje mluvu, svěsí obvykle ruce dolů jako gesto ukončení uk a předání slova nebo rukou pokyne směrem sm k druhé osobě. Toto může že být doprovázeno mimikou, mimikou například íklad pozvednutím obočí (obr. 4). Naopak, pokud chce do rozhovoru zasáhnout, pozvednutou paží a vztyčenými vztyč prsty se hlásí o slovo (Hargie, Dickson, 2004, s. 60).
16
Obr. 4 Gesta jako regulátory.. Zleva doprava: gesta jako regulátory spontánně předávají ředávají slovo nebo se o slovo hlásí (foto: Jakub Kubačka).
6.1.1.4. „Affect display“ a adaptory Pohyby rukou mohou také nevědomě vyjádřit it stav emocí, přestože p obličej je bohatším zdrojem těchto ěchto informací. informací Ruce prozradí naše rozpaky, neupřímnost (ruka na ústech),, nervozitu (louskání prstů), prst pocit provinilosti nebo smutku (ruka zakrývá oči), o strach a úzkost (ruka v pěst p si křečovitě zakrývá tváře), pocit bolesti (přiložením (p ruky na bolavé místo) a mnoho dalšího (obr. 5),, (Hargie, Dickson 2004, s. 61). 61)
Obr. 5 „Affect display“ a adaptory. Zleva doprava: „affect display“ a adaptory prozradí naše vnitřní vnit pocity jako, neupřímnost;; smutek; úzkost a strach; bolest; (foto: Jakub Kubačka).
6.1.2. Mimika Mimikou označujeme čujeme výrazovou stránku člověka a ostatních savců, využívajících pohybů,, které vznikají stahy mimických svalů sval obličeje. Na hlav lavě se nachází nejvíce smyslových orgánů,, které komunikují s vnějším světem tem (zrak, sluch, čich č a chuť). Proto je hlava jedním z nejdůležit ůležitějších komunikačních orgánů na lidském těle t z hlediska nonverbální komunikace. komunikace Smysly na ní dodávají důležité informace rmace o okolním světě sv
17
řuje nálady, záměry,, akutní stav, výzvu a odezvu (na vnější vn podněty) a hlava zároveň vyjadřuje daného jedince. Mimika je forma komunikace, která je jednoduše čitelná itelná pro p každého. Některé mimické výrazy jsou však hůře h rozpoznatelné. Lidská tvář dokážee vyjádřit vyjád stovky různých druhů emocí. Velice dobře dob lze však vyčíst několik základních signálů signál a výrazů: radost, smutek, štěstí, neštěstí, ěstí, překvapení, př plněné očekávání, klid, rozčílení ílení a vztek, spokojenost, nespokojenost, zájem, m, nezájem, strach a bázeň, báze pocit jistoty (obr. 6). Z celé živočišné išné říše ř je jen člověkk vybaven tak výrazu schopnou tváří. tvá Proto se dá předpokládat, edpokládat, že se jedná o specificky lidské přizpůsobovací p sobovací chování, které klade mnoho evolučních otázek (Schmidt, Cohn 2001). Paul Ekman a W. V. Friesen vytvořili v 70. letech tzv. FACS (obličejový akční kódovací systém). ). Jejich cílem bylo systematizovat všechny výrazy tváře tvá a přiřadit jim specifické emoce. Jinými slovy, slovy pokusili se kategorizovat fyzický výraz emocí (Ekman, Friesen 1972). K vyjádření ení výše uvedeného má člověkk morfologický předpoklad p v podobě mimických svalů.
Obr. 6 Některé základní výrazy tváře. tvá Zleva doprava: neutrální výraz; smutek; smích; smí zalíbení; znechucení (foto: Jakub Kubačka).
6.1.2.1. Mimické svalstvo (Musculi faciei) Mimické svaly obličeje obli představují jeden z nejdůležitějších jších předpokladů sociální komunikace. Vytvářejí řejí základní rysy lidské tváře tvá e a mají význam při př poznávání druhých lidí. Mimické svaly vznikly z druhého žaberního oblouku louku a embryonálně embryonáln se rozšířily směrem rem od krku na obličej, oblič na temeno hlavy, do spánkové oblasti, k zevnímu uchu a až do krajiny týlní. Svaly se upínají do kůže. k Svými stahy vytváříí kožní řasy, vrásky a rýhy a celkově vytváříí výraz obličeje. obli Všechny musculi faciei jsou inervovány VII. hlavovým nervem, který se označuje čuje jako nervus facialis - lícní nerv (Čihák 2001, 2001 s. 376). Jednotlivé směry tahů mimických svalů s jsou znázorněny na obrázku 6.
18
Mimické svaly jsou (obr. 7): a) Svaly kolem štěrbiny ústní •
Musculus orbicularis oris
•
Musculus levator labii superioris
•
Musculus zygomaticus minor et. major
•
Musculus levator anguli oris
•
Musculus risorius
•
Musculus depressor anguli oris
•
Musculus depressor labii inferioris
•
Musculus mentalis
b) Svaly kolem štěrbiny oční •
Musculus orbicularis oculi
•
Musculus procerus
•
Musculus corrugator supercilii
•
Musculus frontalis
c) Svaly na nose •
Musculus nasalis
•
Musculus levator labii superioris alaeque nasi
d) Svaly na klenbě lebeční •
Musculus epicranius
•
Musculus occipitofrontalis
•
Musculus temporoparietalis
•
Musculus frontalis
•
Musculus occipitalis
•
Musculus temporoparietalis
e) Svaly boltce ušního •
Musculus auricularis anterior et posteriori
•
Musculus auricularis superior
•
Musculus temporoparietalis
f) Hluboká vrstva mimického svalstva •
Musculus buccinator
19
Obr. 6 Směry tahů za štěrbin ěrbinu úst a působení svalů na štěrbinu rtů a očních víček.. Schéma S - jednotlivé tahy, působí změnu výrazu obličeje; čeje; víčko otvírá jeho zdvihač očnice (převzato z Čihák ihák 2001, 2001 s. 378).
čeje. Pohled zpředu: 1 m. frontalis, 2 m. procerus, 3 m. corrugators supercilii, 4 m. Obr. 7 Mimické svaly obličeje orbicularis oculi, 5 m. temporalis a fascia temporalis, 6 m. nasalis, 7 m. levator labii superioris aleque aleq nasi, 8 m. levator labii superioris, 9 m. zygomaticus minor, 10 m. levator anguli oris, 11 m. zygomaticus major, 12 m. risorius, 13 m. buccinator, 14 m. depressor anguli oris, 15 m. orbicularis oris, 16 m. mentalis, 17 m. depressor labii inferioris, (převzato z Čihák 2001, s. 377).
20
V lidském obličeji lze rozlišovat čtyři zóny nonverbální komunikace, komunikace z nichž každá se projevuje ojevuje jinak u prožívání různých r emocí a nálad (Fraňková, ková, Klein 1997, s. 46). 46) Jsou to: •
oblast čela;
•
oblast očí;
•
oblast nosu;
•
oblast úst.
6.1.3. Posturologie Posturologie je prostorové p chování a pozice, které jedinec vykonává při p komunikaci s jedincem i více jedinci. Do pojmu posturologie zahrnujeme nonverbální komunikaci držením těla, la, fyzických postojů, postoj komunikaci náklonem, oddálením, polohovou konfigurací všech částí těla směrem rem natočení nato těla a napětím a uvolňováním ováním postoje. Vzpřímený ímený postoj vyžaduje vysoký stupeň stupe svalové koordinace a vyvinutý senzomotorický aparát. Patříme Pat íme mezi jediný druh savce, který se pohybuje po zadních nohách. Ostatní druhy opic mohou maximálně maximáln skákat po zadních nohách nebo se nemotorně kolébat. Jen druh Homo sapiens je opravdu dvounohý, chodící savec. Jeho vzpřímený postoj je v živočišné živo říši zcela unikátní (Morris 1997, s. 10). 10)
Obr. 8 Základní přirozený, vzpřímený vzp postoj. Zleva
Obr. 9 Silueta ženské a mužské postavy. postavy
Zleva
doprava: u ženy; u muže (foto: Jakub Kubačka). Kuba
doprava: základní rysy ženské a mužské postavy jsou dobře čitelné (foto: Jakub Kubačka). Kuba
Člověk umí zaujmout obrovský počet postojů a poloh. Patří atří mezi ně polohy: stoj, leh, sed, klek, úklon,, odvrat, přikrčení, p vypnutí se na špičky atd. Základní přirozený řirozený vzpřímený vzp postoj poznáme podle několika ěkolika znaků: znak páteř je narovnaná, hrudník není propadlý propadlý ani nafouklý, ruce jsou volně spuštěné spušt podél těla, 21
kosterní svalstvo není v křeči a umožňuje volný, koordinovaný pohyb jednotlivých částí těla, klouby jsou uvolněny tak, že umožňují pružení (Tegze 2007, s. 199), (obr. 8). Nejen podle oblečení, (které je normou pro daný kulturní okruh), gest, vlasů, rysů obličeje, ale také podle postoje, jsme schopni během miliontiny vteřiny identifikovat, zda se jedná o muže nebo o ženu, díky výrazným mužským a ženským sekundárním pohlavním znakům, které jsou právě při postoji zřetelné (Tegze 2007, s. 202). Mezi hlavní identifikační znaky patří: výška postavy, mohutnost postavy, poměr pasů a boků a poměr pasu a šířky ramen. Mužská postava je charakteristická širšími rameny a v porovnání s ženskou postavou, poměrně útlými boky. Postava ženy je naopak charakteristická úzkým pasem a širšími boky (obr. 9). V živočišné říši pozorujeme mnoho druhů pozic, postojů, jež zvířata využívají k projevu dominance, podřízenosti, agrese, hrozby a námluv. Ne jinak je tomu u člověka. V každé kultuře je muž symbolem stability, dominance a síly a to se odráží i v jeho fyzickém postoji. Základem dominantního postoje je stabilita, schopnost stát rovně a udržet rovnováhu. Dále je charakteristický rozkročenýma nohama, špičkami směřujícími vpřed, vzdálenost chodidel od sebe je přibližně stejná jako šířka ramen. Tento postoj je doplněn přímým pohledem, „neutrální“ mimikou ve tváři a mírně nafouklým hrudníkem, popřípadě rukama v bok (Tegze 2007, s. 203). V podstatě se jedná o zvětšení velikosti obrysu těla, která je před druhým jedincem zaujímán. Čím větší plocha a velikost je před druhým vystavena, tím větší dojem je zanechán. Tuto „demonstraci zdatnosti“ máme společnou s některými živočišnými druhy (obr. 10). Opice zastrašují soky naježenými chlupy, klokani se v případě hrozby vzpřímí na natažených zadních nohách, ptáci naježí péra (Veselovský 2005, s. 240). Zvětšení těla používají jako zastrašovací signál i plazi. leguán zelený (Iguana iguana) se v případě hrozby nafoukne a vystaví hrdelní lalok. Ryby, například bojovnice (Betta splendens), do maximální plochy roztáhnou své ploutve.
Obr. 10 Zvětšování velikosti obrysu těla. Zleva doprava: muž nafoukne hrudník a dá ruce v bok; leguán vypne hrdelní lalok; ryba bojovnice maximálně roztáhne ploutve (foto: Jakub Kubačka).
22
Submisivní postoj se projevuje sklopenou hlavou, hlavou, vyhýbavým pohledem, svěšenými šenými rameny a dopředu dop ohnutými zády (obr. 11).. Postupné přibližování p chodidel k sobě a jejich úplné překřížení přek značí „uzavírání se do sebe“ (Tegze 2007, s. 217). Tento postoj „stahování ahování se“ z prostoru a optické „zmenšování se“ je opět podobné u ostatních zvířat. at. Pes demonstruje podřízenost pod ízenost stažením ocasu mezi nohy, sklopením hlavy a přitažením itažením ušních boltců boltc k tělu (obr 11). Při ještě silnějším jším výrazu podřízenosti pod si lehne před ed svým sokem na záda a vystaví své nechráněné nechrán břicho icho (Veselovský 2005, s. 242). 242)
Obr. 11 Submisivní postoj u člověka č a psa. Zleva doprava: submisivní postoj u člověka č je charakteristický sklopenou hlavou, vyhýbavým pohledem; ohnutými a svěšenými rameny (foto: Jakub Kubačka); Kuba u psa je charakteristický staženým ocasem mezi nohama, nohama sklopenou hlavou a staženými ušními boltci (převzato a upraveno: Veselovský 1974, s. 175). 175
Další postoje zaujímá tělo t při únavě,, depresi, strachu, smutku, nejistotě, nejistot pocitu provinilosti nebo přii prosbě. prosb Velký vliv na druh a provedení postoje má prostředí. prost edí. Ve známých prostředích prost se stavíme sebevědoměji ěji než v prostředí, kde jsme poprvé, kde to neznáme známe nebo, kde je nám to nepříjemné. Postoje, stejněě jako i jiné formy nonverbální komunikace, komunikace jsou vrozené, ale také naučené. Naučený ený postoj je například nap salutování. Příkladem íkladem pozice (postoje), která je zaujímána nevědomě, a která je odlišná u žena a mužů, mu je uspořádání řádání nohou při p sezení v přítomnosti ítomnosti více osob (Fraňková, Klein 1997, s. 79), (obr. 12).
Obr. 12 Způsoby křížení ížení nohou u mužů muž a žen (převzato z Fraňková, Klein 1997,, s. 79). 79
23
6.1.4. Pohledy Posedlost očima a jejich tajemnou mocí se táhne dějinami od pradávna. Proslulý pohled Mony Lisy, odhodlaný pohled Michelangelova Davida nebo magické výraz antických soch, fascinuje lidstvo století (obr. 13). Oko jako kultovní symbol stráže a ochrany je toho důkazem. Známá jsou i lidová úsloví jako „oko je okno do duše“ nebo slovní spojení „vražedný pohled“, „uhrančivý pohled“, „viset na někom očima“.
Obr. 13 Pohled. Zleva doprava: uhrančivý a fascinující pohled Michenagelova Davida, náměstí Piazza della Signoria, Florencie; vznešený a hrdý pohled antické ženy, Kapitolské museum, Řím; bojovný a odhodlaný pohled boha Neptuna, Neptunova fontána na Piazza Navona, Řím (foto: Jakub Kubačka).
Pohled v průběhu sociální interakce může mít mnoho funkcí. 6.1.4.1. Vyjádření informace o jedinci Obličej a především oči jsou jednou z nejdůležitějších oblastí těla, která předává informace o vnitřních pocitech jedince. Vyjádření bolesti je patrné zavřením očí nebo mrknutím, pokud pohled směřuje dolů, je to známka smutku (Amanda C. de C. Williams 2002, s. 447–448). Udržujeme delší oční kontakt s osobou, kterou vnímáme pozitivně nebo od které čekáme pozitivní reakce. V evoluci očního kontaktu je u primátů přímý, déletrvající pohled, známkou hrozby (Veselovský 2005, s. 228). Proto se také častěji díváme na osobu, se kterou jsem v konfliktu. Déletrvající intenzivní pohled je u člověka, stejně tak jako u primátů, vnímán jako hrozba. Tento pohled je charakteristický téměř ztuhlou mimikou ve tváři a doprovodnými gesty, ilustrujícími sílu a odhodlání. V heterosexuálním případě je prodloužený pohled, spojený s opatrným úsměvem, vnímán jako signál zájmu o sblížení (obr. 14). U dětí, které jsou dominantní, se rovněž vyskytuje prodloužený pohled, se kterým dokážou přinutit druhé, aby jim vydali hračku (Lewis 1989, s. 131). Menší a méně nápadné oči jsou chápané jako ukazatele „vlády“ a dominance, na rozdíl od větších a výraznějších očí, které jsou vnímány jako známka nezralosti a poddajnosti (Keating, Doyle 2002).
24
Obr. 14 Prodloužený pohled.. Zleva doprava: prodloužený pohled, pokud je doplněn doplně mimikou jako svraštěné obočí nebo cenění zubů, je vnímán jako hrozba; hrozba v heterosexuálním případě,, když je doplněn dopln úsměvem, je jednoznačně signálem zájmu (foto: Jakub Kubačka). Kuba
Zorničky ky oka dokážou leccos prozradit o vnitřních vnit ních pocitech člověka. Rozšířené zorničky jsou častěji ji pozorovány a spojovány s otevřeností a charakteristické pro pozitivně emocemi naladěného ného jedince. Zúžené zorničky zorni ky nemusí znamenat opak, ale spontánně spontánn jsou vnímány méně sympaticky než zorničky zorni rozšířené (Tegze 2007, s. 323). 323) 6.1.4.2. Regulace a ovlivnění ovlivn sociální interakce Prvním krokem k otevření komunikačního kanálů přii navazování sociální interakce je většinou navázání očního kontaktu, tzv. „chycení pohledu“. Během ěhem komunikace s více lidmi slouží pohled jako „ukazovátko“, kterým předáváme p edáváme slovo lidem, lidem zúčastňujícím se diskuse. Přii tomto signálu se oči o zaměří na osobu, které se předává edává slovo, lehce cuknou vzhůru, vše je doplněno ěno jinými výrazy jako pozvednutím obočí a mírným zakloněním zaklon hlavy (obr. 15), (Hargie, Hargie, Dickson 2004, s. 65). Pomocí očního ního kontaktu také řídíme průběhh konverzace podle složitého systému společenskýchh pravidel. Osoba, která hovoří, hovo se očnímu nímu kontaktu vyhýbá, ale na konci své promluvy vzhlédne, jako by "předávala" "p edávala" hovor svému partnerovi. Osoba, která naslouchá, naopak oční kontakt většinou ětšinou udržuje (Hayesová 1998, s. 31).
Obr. 15 Regulace a ovlivnění sociální interakce pomocí pohledů. pohl . Zleva doprava: spontánní s předaní slova cuknutím obočí nahoru; pokývnutím hlavy dopředu (foto: Jakub Kubačka).
25
6.1.4.3. Sledování odezvy od druhých Z očí dokáže každý jednoduše vyčíst odezvu na vnější podněty. Když zpozorujeme, že člověk, s nímž hovoříme, se na nás po delší dobu nedívá, usoudíme, že nás asi neposlouchá. Při pozorování a posuzování pozitivnosti a vřelosti vztahu dvou lidí se stal vzájemný upřený pohled nejdůležitější proměnnou. Takový pohled je hodnocen jako nejvýznamnější pozitivní gesto (Kleinke at al. 1974).
6.2. Proxemika Pojem proxemika a osobní prostor (anglicky personal space) poprvé použil americký antropolog Edward T. Hall k popisu komunikace a ovlivňování se navzájem mezi jedinci, které je založeno ne jejich vzájemné fyzické vzdálenosti v prostoru. Všímá si komunikativního významu používání osobního a sociálního prostoru. Hargie používá tři široká hlediska dělení proxemiky (Hargie, Dickson 2004, s. 69): •
teritorialita,
•
osobní prostor a mezipersonální odstup,
•
orientace a způsob sezení.
6.2.1. Teritorialita Každý živočich se vyskytuje, pohybuje, jednoduše žije na nějakém území, prostoru, ploše, které je nezbytné pro jeho existenci, pro vyhledávání potravních zdrojů, pro rozmnožování, pro výchovu potomstva. Proto je chráněná a obhajována vůči vetřelcům a to jak hlavně příslušníkům stejného druhů, tak příslušníkům druhu jiného. Teritorialitu pozorujeme u nižších i vyšších obratlovců (koljušky, korálové ryby, ještěři, hadi, savci, ptáci), i u bezobratlých jako jsou krabi, vážky nebo cvrčci (Fraňková, Bičík 1999, s. 70). I člověk má své teritorium, které může být děleno podle mnoha hledisek. Může být stálé (dům, zahrada, kancelář, atd.) nebo jen dočasně používaný prostor, jehož velikost závisí na konkrétní situaci (počet osob v prostoru, dopravní prostředky, škola, atd.). Hargie a Dickson rozeznávají 4 druhy teritorií (Hargie, Dickson 2004, s. 69). Primární teritorium: Je oblast, která je vymezena a určena k používání výlučně pouze jejímu majiteli. Jako příklad může být rodinný dům nebo jeden jeho pokoj, který nikdo nemůže navštívit
26
bez povolení nebo pozvání jeho majitele. Je to oblast, do které se majitel uchyluje a kontroluje ji. Sekundární teritorium: Oblast, na kterou nemá jedinec právní nárok, ale přece cítí, že mu „patří“. Příkladem může být židle v přednáškovém sálu, na kterou pravidelně sedá nějaký jedince, každou hodinu nebo oblíbené místo k sezení v hospodě. Veřejné teritorium: Je prostor přístupný všem, ale jen omezenou dobu, jako třeba parkovací místo nebo lavička v parku. Po nějakém čase, ať chceme nebo ne, jsme nuceni místo opustit. Teritorium vzájemné interakce: Je speciální typ prostoru, který je vytvářen a zabírán jedinci během vzájemné sociální interakce (například konverzace jedinců na chodbě školy). Trvá tak dlouho, jak je dlouhá sociální interakce.
6.6.2. Osobní prostor a zóny odstupu Osobní prostor je tvořen okolo lidského těla jako mobilní lidské teritorium. Může se zvětšovat a zmenšovat na základě individuality jedince nebo situace, ve které se nachází. Druh sociální interakce, komunikační projevy určují vzdálenost mezi jedinci, a to jak mezi dvěma, tak mezi více (Hargie, Dickson 2004, s. 70). Zóny odstupu se člení do kategorií: Intimní zóna Představuje odstup 45 cm a méně. Do tohoto prostoru mají přístup rodinní příslušníci, blízcí přátelé a partneři. Pokud se někdo cizí nabourá do intimní zóny, vzbudí tím rozpaky a nepříjemné pocity. V tak blízké vzdálenosti se ze senzorických vjemů uplatňuje hmat, čich a zrak. Osobní zóna Typická zóna neformální komunikace s přáteli a blízkými lidmi je v rozmezí od 45 do 120 cm. Tato vzdálenost definuje naši "bublinu", kterou se snažíme udržet nenarušenou vniknutím někoho druhého. V této vzdálenosti stále ještě můžeme druhého držet za ruce. Do této sféry dovolujeme vstoupit jen některým lidem. Při narušení této zóny nevědomky couvneme, je to vrozená obraná reakce (aby na nás protivník nedosáhl). Zde můžeme 27
pozorovat geografické a kulturní rozdíly: Japonci mají osobní zónu 30 cm, Středoevropané vyžadují během rozhovoru odstup od 50 – 120 cm. (Fraňková, Klein 1997, s. 76). Společenská zóna Je v rozmezí od 1,2 do 3,6 m. V této vzdálenosti ztrácíme pohled na detaily, které máme ve vzdálenosti osobní. Používáme ji např. ve služebním styku, při obchodním jednání, při diskusi ve skupině apod. Veřejná zóna Je odstup větší než 3,6 m. Jedná se tedy o zónu vhodnou pro veřejně proslovy politiků, vystoupení herců na jevišti nebo přednášení učitelů pro větší počet posluchačů, ke kterým může mluvit současně, a kteří z takové vzdálenosti vnímají dobře celkovou vizáž přednášejícího (Hargie, Dickson 2004, s. 71).
6.2.3. Orientace a zasedací pořádek Orientace, natočení těla a zasedací pořádek jsou důležité, když člověk mluví nebo poslouchá druhého. Označuje tím míru důvěrnosti v konverzaci a úroveň přátelství (Hargie, Dickson 2004, s. 72). Dává tušit, kdo je ochoten si koho pustit do své osobní zóny, komu se informačně otevře, s kým chce komunikovat (komu přiblíží své smysly na hlavě) a s kým nikoli.
6.3. Haptika Haptika, neboli komunikace hmatem, doteky, fyzickým kontaktem, může být prováděna u různých organizmů odlišnými strukturami (končetiny, klepeta, tykadla). Taktilní komunikace byla prozkoumána u láčkovců, hmyzu, obojživelníků, plazů i savců. Také u sociálního hmyzu, kde dotyky tykadly přenáší informace o potravě i nebezpečí. U vyšších živočichů jsou dotyky důležité v souvislosti se sociálním způsobem života. Podřízené zvíře dává najevo svou submitivitu tím, že se dotýká jedince výše postaveného v sociální hierarchii, olizuje ho, čistí, probírá srst. Dotykem živočichové vyjadřují agresivitu, touhu po sblížení. Dotyk má funkci usmiřovací a vyskytuje se v sexuálním chování od námluv až po kopulaci (Fraňková, Bičík 1999, s. 191). Taktilní komunikace má obrovský vliv na stabilitu sociálních skupin živočichů a u lidí na historii vzniku jazyka. Opice a lidoopi starého světa používají vzájemnou péči o srst jako ústřední mechanismus pro utváření pout ve své skupině. Podle jedné z teorií 28
vzniku jazyka je primární funkcí jazyka výměna vým společenských enských informací „drbů“. Jazyk se vyvinul proto, aby nahradil péči pé o srst a stejně tak podporoval soudržnost sociálních skupin a vzájemnou interakci jedinců jedinc uvnitř skupiny, ale větších tších skupin, než by dokázala „vzájemná péčee o srst“, které může m z hlediska časové náročnosti nosti fungovat ve skupině asi 70 jedinců,, ale ne ve skupině skupin 150 jedinců,, což je optimální a stabilní velikost skupiny, kterou dokážou vytvořit řit lidé (Berrett et al. 2007, s. 418). U lidí doteky stimulují stim volná nervová zakončení v kůži, ži, která vysílají nervové signály do kůry ry mozkové, kde se analyzují hmatové vjemy. Výsledek je řada informací o předmětu, okolním olním prostředí, prost nebo jiném jedinci, se kterým jsme ve fyzickém kontaktu. Mohou to být informace, o velikosti, teplotě, teplot kvalitě povrchu, vlhkosti atd. Citlivost jednotlivých částí těla ěla je rozdílná (obr. 16a,b). Poměr částí těla, ěla, která jsou vybavena největší tší citlivostí a zaujímají nejvíce místa v hmatovém centru v mozku, je na obrázku vyjádřen relativní velikostí elikostí (Whitfield 1997, s. 69). Obr. 16a Poměr částí těla, t která jsou vybaveny největší tší citlivostí a zaujímají nejvíce místa v hmatovém centru v mozku, je na obrázku vyjádřen en
relativní
z Whitfield 1997,, s. 69). 69
29
velikostí
(p (převzato
k mozkové s jednotlivými oblastmi, které přijímají řijímají a analyzují signály Obr. 16b Hmatové centrum kůry z různých části těla (převzato evzato z Whitfield 1997, s. 69).
Dotyk je tedy základní a v lidské ontogenezi nejranější jší forma komunikace. Hmat se rozvíjí dříve íve než ostatní smysly, dokonce už v děloze dítě přijímá řijímá hmatové podněty. podn Potřeba eba dotýkat se je důležitá důležitá a má velký vliv na rozvoj osobnosti člověka. Nedostatek přímého ímého fyzického kontaktu mezi matkou a dítětem dít vede v konečném čném důsledku d k citové deprivaci dítěte te (Tegze 2007, s. 351). Význam doteků v sociální interakci je obrovský. Mohou být interpretovány jako projevy přátelství čii nepřátelství. nepř Zde jsou uvedeny některé teré funkce taktilní komunikace (Hargie, Dickson 2004, s. 57). •
Dotyky funkčníí jsou takové, které provádíme za účelem ú elem určitého úkonu, například nap při odstranění ní nečistoty neč z obličeje. Funkčním ním dotekem je například např tělesný kontakt lékaře s pacientem při p vyšetřování.
•
Dotykem můžeme ůžeme vyjádřit vyjád emoce jako ocenění ní (poklepáni po rameni), podporu, podp sexuální lní zájem, náklonnost, sympatie. sympatie
30
•
Rituální a formální dotyky se týkají pozdravů a loučení, ení, například nap podání rukou, potřásání ásání rukama, objetí nebo položení položení ruky kolem ramen druhého.
•
Dotyk otyk jako forma agrese je uhození, údery, kopy, kousnutí ousnutí atd.
•
Dotyk otyk a fyzický kontakt je součástí sou ástí intimního chování, jako je líbání, hlazení, laskání, lízání a pohlavní spojení. Podle Lewise je lidské l tělo je rozděleno leno na zóny, které jsou vnímány jako j intimní,
zakázané, bezpečné nebo povolené pro dotyky přítele p ítele stejného nebo opačného pohlaví (Lewis 1989, s. 141), (obr. 17).
Obr. 17 Intimní zóny a tabu. Bezpečná Bezpe a zakázaná místa pro doteky přítele ítele stejného a opačného opa pohlaví (převzato z Lewis 1989,, s. 141). 141
6.4. Olfaktorická komunikace Ve fylogenezi byly chemické látky první prostředky prost komunikace. ikace. Uvnitř Uvnit jakéhokoli organizmu buňky ky komunikují pomocí neurotransmiterů, hormonůů atd. Uvnitř druhu i mezi druhy živočichové ichové komunikují také chemickou cestou. Mají k tomu vyvinuté vy speciální žlázy a různě nastavené nastaven receptory. Látky, mající vlivv na chování a vývoj příslušníků p stejného druhu, se nazývají feromony. feromony Feromony se dělí na několik ěkolik skupin: pohlavní 31
feromony, agregační feromony, poplašné feromony, značkovací feromony. Další skupinou látek jsou látky, sloužící k identifikaci (například pot). Slouží k rozpoznávání příslušníků stejného druhu, skupiny, ale také k upozornění na sebe jako individua. Olfaktorická identifikace je podstatná pro udržování vazeb mezi matkou a mládětem, například u koz, tuleňů a dalších zvířat (Fraňková, Bičík 1999, s. 187–189). Lidé, stejně jako další savci, jsou schopni poznat geneticky příbuzné a geneticky nepříbuzné jedince na základě čichových podnětů. Matky s dětmi jsou navzájem obeznámeny svým jedinečným pachem a navzájem se podle vůně poznají. Rovněž geneticky příbuzní jedinci sdílejí poněkud podobné pachové „podpisy“. To pravděpodobně souvisí s geneticky stejným nastavením tělesné biochemie a výměny látek (Porter 1999). Čich hraje pro člověka důležitou roli v mnoha situacích a v dnešní době se stal obrovským byznysem. Aromaterapie, parfumerie atd. pracuje s „důkazy“, jako například, že vůně citrónu vyvolává pocit zdraví, vůně levandule nebo eukalyptu zřejmě zvyšuje bdělost apod. Čichová komunikace je podstatnou součástí nonverbální komunikace člověka. Schopnost identifikovat a vysílat pachové signály je člověku vlastní a je výsledkem evolučních procesů. Je k zamyšlení, zda-li používání parfémů, mýdel a jiných hygienických potřeb není v rozporu s původní biologickou funkcí čichových podnětů (Fraňková, Klein 1997, s. 68).
6.5. Paralingvistika Paralingvistika vytváří přechod od mimoslovních k slovním způsobům sdělování. V paralingvistice nejde o to, co říkáme, ale jak to říkáme. Např. mlčení je sice absencí zvuku, ale neznamená absencí komunikace. Hlas je velice bohatým a obsažným projevem lidské sociální komunikace. Netlumočí jen obsah sdělení, je rovněž velice účinným indikátorem psychického stavu hovořící osoby. Tento psychický stav se přitom zvlášť výrazně odráží na zbarvení hlasu, v tónině, ve které je hovor veden a v hlasitosti slovního projevu (Fraňková, Klein 1997, s. 55). Přízvuk a slovosled jsou jedním z aspektů mimojazykového projevů. K dalším aspektům patří (Mikulaštík 2003, s. 120–122): •
intonace - melodie řeči,
•
chyby v řeči, 32
•
hlasitost řeči,
•
výška tónu řeči,
•
rychlost a plynulost řeči,
•
kvalita řeči - věcnost hovoru,
•
členění řeči – frázování,
•
používání „parazitických slov“.
Patří sem také vokalizace - zvuky, které vydáváme, když pláčeme, ječíme, říháme, šeptáme nebo zíváme. Změny těchto hlasových prvků něco sdělují. Například, když mluvíme rychle, sdělujeme něco jiného, než když mluvíme pomalu. I když slova jsou naprosto shodná, při změně rychlosti (nebo hlasitosti, rytmu řeči nebo výšky tónu), se změní i významy, které druzí budou vnímat (Hargie, Dickson 2004, s. 78).
6.6. Multilační chování Člověk si vyvinul, kromě vrozených automatismů, mnoho dalších způsobů komunikace. Za prvé jsou to tzv. mutilace (změny přímo na těle) a za druhé umělé doplňky těla (oblečení, ozdoby). Tyto změny a doplňky leccos vypovídají o svém majiteli, o jeho myšlení, estetických představách, náboženském vyznání, filozofii a o jeho společenském postavení. Odrážejí rovněž normy společenského chování a morálku společnosti. Multilační chování společně s doplňky těla, předměty, tvoří dohromady s idejemi a zvyky základ kultury (Fraňková, Klein 1997, s. 83).
6.6.1. Multilační chování Jde o změny, provedené na živém jedinci za účelem změny velikosti nebo barvy těla. Toto chování může být motivováno: •
magickým nebo kultovním myšlením,
•
nutností sounáležitostí s určitou sociální skupinou,
•
touhou po dosáhnutí ideálu krásy. Změny lze dělit na ireverzibilní a reverzibilní. Změny ireverzibilní: Jsou takové, které jsou trvalé a neměnné. Jedná se například
o vkládání ozdob mezi zuby a jejich pilovaní, deformování chodidel u mladých dívek
33
v Číně, umělé deformace mozkovny, tetování, skalpování, obřízka, perforace nosní přepážky atd. (obr. 18), (Fraňková, Klein 1997, s. 84). Změny reverzibilní: Jsou změny dočasné, které se provádějí na kůži, rtech, vlasech, tvářích, nehtech, atd. Domorodci si barví tváře při různých oslavách, přípravě na boj, namlouvacích slavnostech nebo náboženských obřadech (Fraňková, Klein 1997, s. 85). Ženy v západní civilizaci používají pudry, rtěnky, samoopalovací krémy, řasenky a rovněž mění svou přirozenou vizáž. Významnou kapitolou jsou ženské a mužské účesy, různě tvarované, barvené a sestříhané. Napodobují tvarem i funkci jiné živočichy a jejich barevné ocasy, hřebínky, srst a hřívu (obr. 19). Funkci tedy mají jako jakýsi demonstrátor fyzických kvalit a sociálního postavení
Obr 19 Změny ireverzibilní a reverzibilní. Zleva doprava: dívka kmene Karo z povodí řeky Omo v jižní Etiopii se speciálně upravenými vlasy (foto: Jiří Blata); muž kmene Karo z povodí řeky Omo v jižní Etiopii s ptačím perem ve vlasech, ozdobou v dolním rtu a náušnicemi (foto: Jiří Blata); žena z ostrova Vanuatu s kostěnou přepážkou v nose (foto: Dalibor Kupka); žena ze Šalamounových ostrovů s tetováním na tváři (foto: Dalibor Kupka).
6.6.2. Umělé doplňky Mezi umělé doplňky lidského těla řadíme oblečení, ozdoby, šperky, masky a mnoho jiných předmětů, které člověk využívá záměrně, ke zdůraznění svého já, svého sociálního postavení, svých náboženských a filozofických představ a svého fitness a reprodukční potence. Řada z těchto předmětů má pro své nositele magickou moc (Winston 2005, s. 319). Oblečení a jeho barva: Například téměř u všech kultur červená barva symbolizuje výstrahu, boj, autoritu, moc. Naopak bílá barva symbolizuje mír a nevinnost v mnoha muslimských a hinduistických kulturách a v Japonsku. V dalších asijských státech je symbolem smrti 34
a smutku. Bylo prokázáno, že barvy mají vliv na naši psychiku a zcela jistě ovlivňují naše vnímání a chování. Tohoto je využíváno v barevnosti oblékání. Daleko větší vliv na barevnost a na styl oblékaní má móda, místní zvyky, povolání, společenské konvence, klima a přírodní zdroje. Z komunikační funkce oblečení stojí za zdůraznění několik charakteristik (Fraňková, Klein 1997, s. 88): •
pečlivost, upravenost, čistota oděvu,
•
módnost, barvy, vzory a jejich kombinace,
•
zdůraznění postavy oděvem. Ozdoby, šperky, masky a jiné předměty: Šperky, které člověk nosí, rovněž vyjadřují určité signály (obr. 20). Běžnými
příklady takových specifických signálů jsou snubní nebo zásnubní prsteny. Podobně i odznaky politických stran nebo zájmových mají svá specifická sdělení. Jestliže někdo nosí například hodinky Rolex nebo drahé prsteny, jeví se jako bohatý a stává se tak atraktivní pro opačné pohlaví. Archeologické nálezy dokazují, že člověk od počátku dějin vymýšlel, jak zkrášlit a doplnit svůj oděv. Jednalo se o předměty rituální, náboženské, předměty, které měly vyjádřit statut jednotlivce nebo zdůraznit sexuální dimorfismus. Zhotovování ozdob a různých doplňků těla je specifické jen pro druh Homo sapiens. Obrovské úsilí, které člověk od úsvitu dějin věnoval zhotovováním kulturních výrobků, dokazuje, jak je pro něho hmotná kultura důležitá. Umění je spojováno s abstraktním myšlením a někdy také s tzv. „hrou dospělých lidí“. Nejstarší důkaz o této činnosti a nejstarší umělecký předmět světa je „makapansgatský oblázek“ (Morris 1997, s. 186).
Obr. 20 Ozdoby. Zleva doprava: čelenka a náušnice u malajské dívky; prasečí zub, jako symbol sociálního postavení u náčelníka pralesního kmene ze Šalamounových ostrovů; masky jako náboženské rituální předměty, pralesní kmen na Nové Guinei; korálky tzv. shell money na krku mladého hocha ze Šalamounových ostrovů; (foto: Dalibor Kupka).
35
7.
Sexuální chování v kontextu pohlavního výběru
Než se dostanu k nonverbální komunikaci v sexuálně motivovaném chování, musím se krátce zmínit vůbec o principu sexuálního chování, pohlavním výběru a funkci namlouvání, dvoření a flirtování.
7.1. Sexuální chování Na začátku této kapitoly je třeba si vysvětlit, co je to sexuální chování a proč vůbec u živočichů probíhá. Sexuální chování patří k základním projevům živých organizmů. S výjimkou některých organizmů, rozmnožujících se nepohlavně nebo partenogeneticky, je u většiny živočichů známá pohlavní diferenciace a pohlavní rozmnožování (Veselovský 2005, s. 269). Během pohlavního rozmnožování se spojí a přerozdělí genetické výbavy otce a matky ve formě pohlavních buněk vajíčka a spermie. Proto sex a pohlavní chování je motorem evoluce. Vytváří genetickou rozmanitost, která je důležitá pro přežití druhů ve stále se měnícím prostředí. Jedině maximální adaptabilita může toto přežití zajistit a také vytvořit předpoklad pro jeho další úspěšný vývoj. S tím souvisí elegantní teorie Van Valena tzv. „Červená královna“. Van Valen si zde vypůjčil příběh Lewise Carrolla o Alence a Červené královně. „Nu, zde potřebujete běžet, kolik dovedete, abyste zůstala na místě,“ řekne královna Alence v Říši za zrcadlem. Jinými slovy, stejně tak jako Alenka běží a vlastně zůstává na stejném místě, tak také adaptace na změny prostředí a boj s parazity jsou nikdy nekončícím procesem. Tento “běh“ pravděpodobně umožnil evoluci provést klíčový krok vpřed a to vynález pohlaví (Zimmer 2000, s. 151). Je třeba si také uvědomit, že organizmy nebojují o přežití, nýbrž o rozmnožení. Lidské embryo, které zahyne během několika týdnů v děloze matky a dospělý bezdětný člověk, který zemře v pětaosmdesáti letech, mají něco společného: jejich geny se nedostaly do další generace, neboť neměly kudy. Nerozmnožit se je totéž jako zahynout (Zrzavý et al. 2004, s. 12). Pokud se na to podíváme z pohledů genů, je zde další zajímavá teorie tzv. „sobeckého genu“, kterou popularizoval Richard Dawkins. Podle Dawkinse jsou geny „sobeckými“ replikátory a těla živočichů a rostlin jsou jejich, z jejich pohledu, dopravními prostředky v čase, které si k tomuto účelu „vybudovaly“. „Jsme stroje k přežití sobecké molekuly, zvané gen“ (Dawkins 1998, s. 29). Objektem selekce tedy nemůže být u pohlavně se rozmnožujících organizmů jedinec a jeho biologická zdatnost, nýbrž pouze 36
alela a kritériem její evoluční úspěšností pouze nárůst její frekvence vůči ostatním alelám daného lokusu (Flegr 2005, s. 119). Jakékoliv chování a fyzické znaky jedince jsou produktem genů, které bojují mezi sebou, aby se dostaly do další generace. Pak tedy rozmnožování a předávání genů je základní hybnou silou našeho chování a vývoje (Dawkins 1998, s. 211–238). Za funkce sexuálního chování se považuje zvýšit schopnost jedince předat své geny. K tomu je důležité: nalézt vhodného partnera, získat ho jen pro sebe, dokonale ho poznat a synchronizovat chování a fyziologii tak, aby došlo k úspěšnému oplození. Chování, které předchází kopulaci a splynutím pohlavních buněk, a které je nezbytnou součástí rozmnožovacího procesu, jsou námluvy. Dalšími částmi sexuálního projevu je uzavírání párů a mechanismy, které vedou k upevnění vzájemných svazků (Veselovský 2005, s. 269).
7.2. Flirtování, dvoření, námluvy, pohlavní výběr Flirtování je základní aspekt lidské sociální interakce. Je univerzální pro všechny společnosti na celém světě. Flirtování je základní instinkt a součást lidské povahy. Flirtování, dvoření a námluvy mají za úkol navázat kontakt, vyjádřit zájem o jedince opačného pohlaví a „přesvědčit ho“, že jsme to právě my, s kým má cenu mít sex a vychovat potomstvo. Má za úkol informovat o našem fyzickém a psychickém zdraví („dobrých genech“) a taky o ochotě vychovávat potomky. Darwin viděl ve zvláštnostech námluv dvě hlavní strategie, a to soutěž mezi samci a výběr u samic. Samci bojují o získání samic samotných nebo o zdroje, které samice potřebují, potravu nebo teritorium (Darwin 2005, s. 17–74). Jedná se o způsob, který známe z mnoha filmů například s Tomem Cruisem, Georgem Cloonym a Johnem Travoltou, nebo který pozorujeme u mladých samců napumpovaných testosteronem na diskotéce: svádění samiček přitažlivým zjevem, ozdobami, uhrančivým pohledem a sebejistotou připomíná například samce páva (obr. 21). Paví slepice se páří pouze s kohouty, kteří mají dobře vyvinutý ozdobný ocas. To znamená: pokud není žádná krásná péřová ozdoba, tak žádný sex a to znamená žádný přenos genů do další generace. A to je to, za co stojí bojovat (Ridley 1999, s. 118). Dá se očekávat, že samička, která investuje do vajíčka mnohem více energie a času, si bude daleko více vybírat než sameček, který investuje méně. Více o teorii rodičovských
37
investic (Trivers 1972). Druhotné pohlavní znaky by mohly fungovat jako indikátor zdravotního dravotního stavu jedince (Flegr 2005, 200 s. 295).
Obr 21 Svádění samiček ek přitažlivým zjevem. Zleva doprava: John Travolta, jako svůdník sv žen ve filmu Horečka ka sobotní noci a ve filmu Pomáda (zdroj: http://www.memorabelia.com/pages/8510.htm a http://foto.osobnosti.cz/john-travolta-201512 http://foto.osobnosti.cz/john ); uhrančivý ivý sebejistý pohled George Cloonyho (foto: Jakub Kubačka);; lákání partnerek přitažlivým p itažlivým zjevem na diskotece v podání dospívajících do samců (foto: http://www.fajnparty.cz/foto_roxet_special_d_live.htm http://www.fajnparty.cz/foto_roxet_special_d_live.htm).
Pouze zdravý a zdatný jedinec si takovou nákladnou a z hlediska přírodního p výběru zcela zbytečnou ozdobu může dovolit. Samci mezi sebou bojují o to, aby se mohli spářit spá se samicemi, a ty si vybírají podle dojmu samce s nejlepšími geny. Pohlavní výběr výb potom vysvětluje, proč mají samci pávů páv dlouhý ozdobný ocas stejně jako samci čolků v období rozmnožování, proč jsou křídla motýlů barevná nebo proč mají jeleni parohy (obr. 22).
Obr. 22 Pohlavní výběrr a ozdoby. Zleva doprava: ozdobný ocas pavího samce ((foto: foto: Roman Švec); samec čolka obecného Triturus vulgaris v období rozmnožování (foto: Jakub Kubačka) čka); barevná křídla samečka tropického motýla Papilio lycophron (foto: Jakub Kubačka).
Pohlavní výběr ěr „vybavil“ živočichy živo chy druhotnými pohlavními znaky. Pohlavní dimorfismus se nemusí projevovat jen v morfologických znacích, ale také v chování a jednání
jedinců.
Více
o
charakteristických
morfologických znaků lidského těla t na obrázku 23.
38
rysech
sexuálního
dimorfismu dimorfismu,
Obr 23 Typické rysy sexuálního dimorfismu lidského těla (upraveno podle Králík 2007, s. 92): Mohutnější brada u mužů, plnější ženské rty, menší nos u žen, větší oči vůči obličeji u žen, mužská vlasová hranice vytvářející „kouty“, hustší obočí u mužů, větší uši u mužů, zaoblenější obličej u žen, hranatější mužská čelist, útlý ženský krk, prominence štítné chrupavky mužů, široká mužská ramena, hustší a neomezené ochlupení podpažní jamky u mužů, nižší poměr obvodu pasu a boků u žen, útlá ženská ruka a ženský poměr délky prstů, delší končetiny vůči trupu mužů, vnější pohlavní ústrojí, pubické ochlupení je u mužů nahoře neohraničené, ženské prsy. Podkladové fotografie: Venuše (Národní archeologické muzeum Athény); David (Galleria della´Accademia, Florencie), autor Michelangelo Buonarroti (foto: Jakub Kubačka).
Podle některých evolučních psychologů jsou to právě pohlavní výběr a namlouvání, které můžou za rozvoj lidské civilizace. Stejně jak u páva je jeho ocas indikátorem a pojistkou zdraví a tím i kvalitních genů, tak je i u lidí mnoho znaků, které indikují hodnotnou genovou výbavu. Lidská kreativita není tedy nic jiného než mužská strategie při namlouvání partnerky (Berrett et al. 2007, s. 436). Lidský mozek je stejně jako ohromný paví ocas výsledkem procesu, který měl za cíl přilákat partnera, abychom se s ním mohli spářit a předat tak tím dál svoje geny. Lidský mozek je velmi složitý orgán. Pro život v savaně, kde se lidský druh vyvíjel 3 miliony let, je zcela zjevně předimenzovaný. Všechny ostatní formy života si vystačí s mnohem jednodušším nervovým systémem, který je z hlediska energetických nároků a celkové funkce zcela optimální pro daný druh. Geoffrey F. Miller se domnívá, že přírodní výběr nebyl pro vývoj mozku tím nejdůležitějším. Podle něho docházelo k výběru, ve kterém hrál 39
roli rozhodovací proces. Předkové si vybírali své partnery podle projevu jejich mozku a podle toho, jak se při námluvách chovali. Člověk neudělá na druhého dojem jen svou krásou, která je pojistkou „dobrých genů“, ale také svou osobností, inteligencí, povahou a šarmem. Mozek je ten nejlepší indikátor toho, jací opravdu jsme. Lidský mozek vděčí za svou velikost pohlavnímu výběru našich předků. Miller je rovněž přesvědčen, že každé umělecké dílo, bez ohledu na kvalitu, je vytvořeno za účelem udělat dojem na druhé pohlaví. Platí to pro poezii, hudbu, tanec, umění i humor. Toto patrně vychází z instinktu pro předvádění vlastní osobnosti před potenciálním partnerem. Jedná se tedy o sexuální instinkt s cílem imponovat druhému pohlaví. Lidé toto nedělají vědomě, ale v jejich dílech a výtvorech je mnoho informací o nich samotných. Miller se tudíž domnívá, že umělecká tvořivost je tady pro to, že jí naší předci v minulosti při výběru partnera preferovali (Miller 1999). Atraktivita a krása pro opačné pohlaví u lidí tedy znamená souhrn fyzických a psychických znaků, které jsou právě při období namlouvání prezentovány, vystavovány a čteny, a podle kterých se jedinci rozhodují, zda je jimi vyvolený partner vhodný k tomu, abychom s ním mohli mít potomky. Podle Grammera je dvoření proces vyjednávání. Je složený z řady stádií, během nichž se pár stává čím dál více důvěrnějším. Na konci jednotlivých stádií se každý jedinec z páru rozhodne, zda má dovolit, aby vztah pokračoval do vyššího stádia intimity a závazku nebo vztah ukončit (Grammer 1989, cit. Barrett et al. 2007, s. 173). Dvoření tedy začíná inzercí. Fyzický vzhled, oblečení a chování dává druhé osobě informace o nápadníkovi (Berrett et al. 2007, s. 174). Když je tato první předběžná volba provedena, můžou jedinci vyjadřovat zájem jeden o druhého speciálním chováním. K tomu využívají verbální a nonverbální kanály komunikace. Podle Desmonda Morrise, přestože je postup dvoření mezi lidmi po celé zeměkouli nesmírně rozmanitý, řídí se od prvního spatření až po konečný pohlavní styk vždy stejnými zásadami (Morris 1997, s. 128). Zde je jeho šest typických etap: 1. Vzájemné pohledy – žádný tělesný kontakt. 2. Prosté tělesné doteky – ruka na rameni. 3. Čelní tělesný dotyk – objetí. 4. Dotyk ústy – polibek. 5. Důvěrný dotyk – ruka zkoumá tělo. 6. Ústa zkoumají tělo. 40
Kolářský a Brichcín přišli na základě zkoumání lidské sexuality na to, že ženy vysílají v proceptivní fázi k partnerovi signály, kterými zdůrazňují svojí ženskost (tzv. gender signals). Muž se zase staví před ženou rozměrnějším a dominantnějším. Představuje na obdiv svojí podnikavost, galantnost, sociální statut a naznačuje altruistický potenciál. Pohlavní přitažlivost se přitom podle Kolářského a Brichcína odráží v mimice, pantomimice a v držení těla osoby navazující známost (Kolářský a Brichcín 1999, cit. Weiss 2004). Jak uvádí Kolářský, při falometrickém vyšetření normálních mužů (tedy při přístrojovém vyšetřování jejich sexuální preference a reaktivity) lze pozorovat vzorce chování ženy, které jsou obecně přitažlivé v předkopulačních fázích: hození očkem, křížení nohou, hlazení vlasů, cudné zakrytí klínu, dělání se drobnější, jakoby bezmocnou a její určité mimické vzorce. Tyto vzorce chování dle autora zvyšují ono prokrvení penisu, které působí již samotný pohled na somatické znaky této ženy. Jestliže žena vysílá signály motivace neerotické nebo antierotické, vyvolá tím u muže penilní reakci nižší, respektive se sexuálně motivační proces může úplně zastavit (Kolářský 1995, cit. Weiss 2004). Snad i proto muži přisuzují flirtujícímu chování více sexuální motivace než ženy, které flirtování vnímají spíše jako legraci, zábavu a jako nástroj udržování přátelství a společenských vztahů (Henningsen 2004). Na některé specifické rysy nonverbální komunikace člověka v sexuálně motivovaném chování se podíváme podrobněji v další kapitole.
41
8.
Nonverbální komunikace v pohlavním výběru a v lidském
namlouvání, dvoření a flirtování Pro větší přehlednost jsem rozdělil způsoby nonverbální komunikace v „sexuálně motivovaném“ chování podle částí těla, které se v ní uplatňují.
8.1. Hlava a tvář Lidé přirozeně preferují zdravé partnery jako záruku kvalitních genů pro potomstvo a jako záruku péče o potomstvo. Jedním ze znaků kvalitního zdraví je u člověka pravděpodobně symetrie. Ženy s průměrnými obličejovými charakteristikami jsou pro muže atraktivnější asi proto, že signalizují nepřítomnost genetických anomálii (Langlois, Roggman 1990). Jakákoliv odchylka od průměru by mohla totiž znamenat, že se u potencionálního partnera vyskytuje škodlivá mutace, vývojová porucha nebo stres prostředí, který vychýlil průměr obličeje k asymetrii. Symetrie je tedy ukazatelem vývojové stability organizmu (schopnosti aktivovat v průběhu ontogeneze geny ve správné souhře) a proto je tedy adaptativní preferovat symetrické partnery (Havlíček 2006). Obličej a jeho proporce jsou potom jakási výkladní skříň, podle které lidé určují atraktivitu potencionálního partnera. Pětasedmdesát procent času věnovaného prohlížení tváře padne na oči a ústa. Pokud si jedinec prohlíží druhou osobu jen letmo, čas tomu věnovaný jsou zhruba 3 vteřiny. Jedná-li se však o objekt sexuálního zájmu, pohled se prodlouží asi na 5 vteřin. Experimentálně bylo dokázáno, že směr pohledu na druhou osobu nejdříve těká mezi jeho zorničkami, pak se zaměří na ústa a krátce taky na vlasy, uši a bradu (Elliott 2006, s. 71), (obr. 23).
Obr. 23 Směr pohybu očí při zkoumání tváře neznámé osoby (upraveno podle Elliott 2006, str. 71).
42
8.2. Oči Muž dokáže z očí oč ženy číst íst nejen zájem o sblížení, ale také mu jistý druh očí o připadá atraktivní. í. Žena je nejplodivější nejplodiv jší okolo 20. roku života a postupem času její plodivost klesá. Muži tedy instinktivně instinktivn vybírají ybírají ženy, které jsou mladší, mladší a proto na potencionálních partnerkách sledují znaky spojené s mládím (tzv. neotenií). neoteni Jsou to oči, které jsou velké a výrazné, malé nosy, plné rty atd. Tedy všechny tyto znaky, které indikují nízký věkk potencionální partnerky, jsou pro muže atraktivní, jak dokázal Doug Jones ve své multikulturní studii (Jones 1995). Není divu, že od dob starověkých ěkých Egypťanů Egyp se ženy snaží líčidly své oči co nejvíce zvýraznit a „zvětšit“ „zv tak aby, připadly ipadly nápadníkovi mladší a tím i nejplodnější (obr. 24). 24) S neotenií souvisí tzv. Lorenzovo „baby schéma“ schéma jako vrozený spouštěcí cí mechanismus, který platí pro všechny savce. Pro porovnání obličej obli lidského mláděte a dospělého člověka člově (obr. 25).
Obr. 24 Oči v nonverbální komunikaci. Zleva Zle doprava: zvýrazněné malované očí čí ženy na egyptském reliéfu (Archeologické muzeum, Florencie); Florencie) i v dnešní době používají dívky a ženy řasenky asenky a oční o líčidla a snaží se očím dodat „neotenický““ charakter tzn. snaží se je opticky zvětšit zv tšit (foto: Jakub Kubačka). Kubač
Obr. 25 Příklad íklad Lorenzova baby b schématu člověka. Zleva doprava: mláďata ta jsou charakteristická velkýma očima, kulatými tvářemi, emi, malým nosem a kulatou hlavou. U starších jedinců jedinc tyto znaky ustupují a proporce obličeje se mění. (foto: Jakub Kubačka). Kuba
Očii dokážou signály nejen přijímat, p ale také vysílat, a to na velkou vzdálenost. Člověk, na rozdíl od lidoopů, lidoop má daleko viditelnější bělmo oka. Smě měr a způsob pohledu je tak jasný. Přii nonverbálním namlouvání je oční o ní kontakt prvním krokem k zahájení dvoření. 43
Pokud je pohled opětovaný a oční kontakt je prodloužený nebo navazovaný několikrát po sobě, je to neklamný znak zájmu o sblížení, kterého využívají jak muži, tak ženy. Tento způsob pohledu se nazývá „hra na schovávanou“ nebo „pohled úkosem“ (Elliott 2006, s. 38) a je doplněn úsměvem, mrknutím nebo jinými flirtujícími gesty (obr. 26). Při této hře mohou jedinci pohled schovávat za nejrůznější předměty, jako například jídelní lístek, brýle, noviny, ruce, vlasy nebo rameno, které zde u ženy, podle Peaseho, slouží jako zástupný, symbol ňadra (Pease 2001, s. 87).
Obr. 26 „Hra na schovávanou“, neboli pohled úkosem, znamená počátek namlouvání. Průběh je následující: navázaní očního kontaktu, jemný úsměv, přerušení očního kontaktu a opět navázaní (foto: Jakub Kubačka).
Podle Lewise je v nonverbálním flirtování nejčastější posloupnost práce očí a obličeje s přibližným časovým rozvrhem následující (Lewis 1989, s. 151): Pohled – úsměv – pohled – odvrácení pohledu – obnovení pohledu – úsměv – přiblížení. 1………….2……....3………....…..4………………...5…….7……....…8………10 vteřin Postupem času, když se vztah dobře vyvíjí a pár se stává intimnějším, jsou vzájemné pohledy velice důležité. Zamilované dvojice tráví mnoho času vzájemnými pohledy do očí (obr. 27). Naopak, jednoznačný signál odmítnutí nebo nezájmu, je vyhýbání se očnímu kontaktu. Například žena, na kterou se upřeně více než 10 vteřin dívá muž, který tím 44
projevuje zájem, se dívá jinde, nahoru na strop na jinou osobu nebo převrací oči, aby tím demonstrovala nezájem (Moore 1998), (obr. 27).
Obr. 27 Oči v nonverbální komunikaci. Zleva doprava: milenci tráví mnoho času vzájemnou výměnou pohledů; jasný signál nezájmu jsou „zavřené“ ruce a vyhýbání se očnímu kontaktu (foto: Jakub Kubačka).
8.3. Obočí a čelo Gorilám a šimpanzům čelo chybí a ochlupení jim navazuje přímo na obočí a na nadočnicové oblouky (obr. 28). U lidí obočí a čelo tvoří zónu vizuální komunikace. Obočí tvoří jakoby rám obličeje a dokresluje základní rysy tváře. Obočí je chomáček chlupů mezi čelem a očima, které slouží jako nástroj signalizace. Pomáhá zviditelnit pohyby kůže na čele na ještě větší vzdálenost. Přenáší osobě, která nás bedlivě sleduje, informace o naší náladě a našich myšlenkách (Morris 2006, s. 32). Morris rozpoznává šest zřetelných výrazů obočí, z nichž každý je spojen s jiným citovým stavem. Jsou to: obočí klesá, obočí se zvedá, obočí jako kohout, svraštělé obočí, rychlé pohyby obočí a pokrčené obočí (Morris 2006, s. 32). Grammer se spoluautory napočítali celkem 255 druhů zdvižení obočí ve třech různých kulturách (Grammer et al. 1988). Rychlé pozdvižení obočí je univerzální platný signál pro souhlas, pozdrav a pokud je doprovázeno úsměvem, je vnímáno také jako koketní podnět. Pokud je obočí svraštěno k sobě a dolů, je to známka odmítnutí nebo jako negativní signál (obr. 28).
Obr. 28 Obočí a čelo v nonverbální komunikaci. Zleva doprava: nevýrazné čelo jednoho z našich blízkých příbuzných gorily; zřetelná mimika obočí při pozdravu (pozvednutí); svraštěné obočí jako negativní signál (foto: Jakub Kubačka).
45
8.4. Vousy a vlasy Růst vousů a pubického ochlupení je znakem dospívání a vzniká pod vlivem působení pohlavního hormonu testosteronu. Obliba a preference delších vousů u mužů je spíše kulturní záležitostí nebo záležitostí vkusu, než vrozeným instinktem (Králík 2007, s. 114). Lidé si všímají vlasů už proto, že jsme savci, pro které pečlivě upravené vlasy věstí vysoké postavení, dobrý zdravotní stav a čistotu (Givens 2006, s. 110). Různá úprava vlasů jako česání, stříhání, barvení a zdobení, podléhá módě. Kontakt s vlastními vlasy je jedním ze znaku vzrušení a je vnímán jako pozitivní sexuální signál. Tento kontakt může být pročísnutí, úprava, hlazení, probírání, pohrávání si nebo popotahování a jako signál zájmu je doplněn úsměvem, očním kontaktem, popřípadě jinými signály (obr. 29). Vlasy si žena může rovněž zakrývat tvář, pokud chce vyslat k nápadníkovi jasný signál odmítnutí, obvykle táhne vlasy napříč obočím, tváří a přes nos, jako by se schovávala, (Moore 1998), (obr. 29).
Obr. 29 Vlasy v nonverbální komunikaci. Horní řada zleva doprava: pohrávání si s vlastními vlasy jako pozitivní sexuální signál; zakrývání tváře napříč přetaženými vlasy jako negativní sexuální signál. Dolní řada zleva doprava: úprava účesu, vlasů jako péče o zevnějšek, je vnímán jako pozitivní signál zájmu (foto: Jakub Kubačka).
46
8.5. Ústa a rty Ústa jsou pro člověka velice důležitý orgán. Díky zubům a pozoruhodně pohyblivým rtům a jazyku můžeme nejenom mluvit, ale také kousat, lízat, žvýkat, sát, zívat, vrčet, kouřit, smát se, hvízdat, polykat, kašlat atd. Ústy prozrazujeme, jak jsme, naladěni. Dobrou náladu poznáme podle úsměvu. Smějeme se tehdy, pokud je nám něco příjemné, pokud chceme pozitivně působit na ostatní jedince nebo projevit zájem o sblížení. Úsměvů existují stovky. Lidé se smějí a usmívají nahlas, potutelně nebo jen neznatelně, ale také falešně. Upřímný nepředstíraný úsměv lze poznat podle několika charakteristik: jsou aktivovány svaly okolo očí, které tvoří vrásky, čelist není strnulá, v očích je jiskra a dolní ret se pohne více než horní (Elliott 2006, s. 90-91). Porovnání předstíraného a upřímného úsměvu na obrázku 30.
Obr. 30 Zleva doprava: falešný a upřímný úsměv u ženy; falešný a upřímný úsměv u muže (foto: Jakub Kubačka).
Podle jedné z hypotéz se ženy smějí více než muži. Mohlo by to být způsobeno tím, že ženy pochopitelně preferují partnery, kteří dokážou obstarat zdroje, nutné pro výchovu potomků a omezení tohoto druhu sociální interakce mužům umožňuje efektivněji „zastrašit“ konkurenty v boji o tyto zdroje (Ellis 2006). Naopak, ženy se více usmívají, snad proto, že odhalením zdravých a krásných zubů prezentují svojí ženskost (malé špičáky) a genetické kvality (Králík 2007, s. 79), (obr. 31).
Obr. 31 Zleva doprava: fotky ženského úsměvu; poslední obrázek mužská ústa (foto: Jakub Kubačka).
47
Upřímný úsměv, který je opětován, ať už je nebo není doprovázený jinými nonverbální signály přitažlivosti, je vnímán jako pozvánka ke sblížení nebo signálem zájmu. Signálem odmítnutí jsou naopak pokleslá ústa, koutky směřující dolů, úšklebky a kousání rtů. (Moore 1998), (obr. 32). Je-li člověk vzrušený, rty se zvětší, více se prokrví, a tím se stávají citlivější. Není proto divu, že se líčení rtů stalo obvyklou činností žen na celém světě. Mužům vlhké načervenalé rty připadají velice přitažlivé a snad jim i připomínají vnější ženské pohlavní orgány (Elliott 2006, s. 92).
Obr. 32 Signály nezájmu. Zleva doprava: pokleslé koutky úst; kousání rtů; šklebení ústy (foto: Jakub Kubačka).
Plnější a červenější rty než obvykle mohou u žen signalizovat také plodné období menstruačního cyklu. Jinými slovy, rty by mohly reagovat na změnu pohlavních hormonů v ovulační fázi menstruačního cyklu ženy a dávat tím najevo plodnost (Robert et al. 2004). Pří nonverbálním namlouvání ženy přitahují pozornost muže ke svým ústům a rtům, například prstem nebo různými válcovitými předměty jako je tužka, nožička od brýlí, brčko, cigareta atd. (obr. 33). Tyto předměty válcového tvaru symbolizují falus a gesta s nimi, pokud jsou doprovázena očním kontaktem a úsměvem, dávají jednoznačně najevo zájem a vzrušení ze strany ženy (Lewis 1989, s. 155).
Obr. 33 Pohrávání si v blízkosti úst s předměty kulatého tvaru, který symbolizuje falus. Zleva doprava: prst v ústech; nožička od brýlí; brčko od nápoje (foto: Jakub Kubačka).
48
8.6. Krk Krk je vnímán jako velice privátní partie těla tím, že je velice zranitelný. Savci, naznačující podřízenost, odhalují krk svému soku, popřípadě partnerovi, kterému dávají tím najevo, že se mu vydávají. Lidé ho obnažují pouze v situacích, kdy se cítí bezpečně nebo jako signál směrem k sympatickému člověku. Toto gesto je příznačné jak pro muže, tak pro ženy, i když ve větší míře na něho reagují muži. Pokožka na krku ženy je zaoblená a jemná a mužům připomíná ženské přirození (Elliott 2006, s. 106). Jako signál přitažlivosti je odhalování krku doplněno pročesáváním si vlasů, očním kontaktem, úsměvem nebo pohráváním si s náušnicemi nebo náhrdelníkem (obr. 34). Šperky, které lidé nosí, jsou většinou umístěny na krku a na tomto místě získávají sexuální podtext tím, že dokážou přilákat pozornost na dálku.
Obr. 34 Krk v nonverbální komunikaci. Horní řada zleva doprava: jemné proporce ženské krku; připoutávání pozornosti na oblast krku při hře s náušnicí a řetízkem. Dolní řada zleva doprava: mužský krk s nápadně vystouplou štítnou chrupavkou; odkryvání ženského krku, hra s řetízkem a hra s vlasy (foto: Jakub Kubačka).
8.7. Ramena Ramena jsou sexuálně dimorfní znak. Mužské ramena jsou širší díky kostnímu podkladu i díky masivněji rozvinutému svalstvu než ženská ramena. Proto působí opticky široce (obr. 35). Ženy preferují u mužů atletickou postavu, která se vyznačuje, mimo jiné, 49
(Strza ko 2003). Není proto divu, že muži nosí krátká trička tri mírně širšími rameny než boky (Strzałko a pokud chtějí působit sobit dominantněji dominantn a silněji, nafukují hruď a svalovým sval tonem rozšiřují ramena. Ženy odhalují ramena, pokud chtějí cht působit vyzývavěji (trička (tri na ramínkách, ramínka od podprsenky). Nebo se za něj n při „hře na schovávanou“ mohou choulit (obr. (o 35). V tomto případěě rameno slouží jako zástupný symbol ňadra adra (Pease 2001, 2001 s. 87).
Obr. 35 Ramena jako sexuálně sexuáln dimorfní znak. Zleva doprava: mužská ramena ena jsou oproti ženským širší a mohutnější; ženský úsměv ěv a pohled ppřes es odhalené rameno je flirtující gesto (foto: Jakub Kubačka). Kuba
8.8. Paže a ruce Celá horní končetina četina hraje v nonverbální komunikaci obrovskou roli. roli Vyjadřujeme jí emoce, ukazujeme směr, smě řídíme sociální interakci, tvoříme íme gesta a také vysíláme signály zájmu nebo odmítnutí při př sexuálně motivovaném chování (Elliott 2006, s. 110). 110) Dostane-li li se žena nebo muž do situace, která mu je nepříjemná nepříjemná, například se stane objektem nežádoucích návrhů, návrh obvykle zkříží ruce, chytne se za předloktí ředloktí nebo položí dlaň dla na protilehlé rameno nebo krk tak, aby si co největší tší plochou chránil/a tělo t (obr. 36). Jedná se o vytvoření ení pomyslné bariéry jako štítu. Pokud jsou ovšem paže rozevřeny rozev a jedinec má možnost vstupu do intimní ntimní zóny, zóny jde o jednoznačně pozitivní signál (Moore, 1998), (obr. 36).
Obr. 36 Paže a ruce v nonverbální komunikaci. Zleva doprava: zkřížená zk ížená horní končetina, konč která kryje tělo, je signálem „uzavření“; rozevřené řené paže znamenají uvoln uvolnění a pozitivní signál (foto: Jakub Kubačka). Kuba
50
Muži před ženou ukazují, hladí nebo masírují své paže, aby přilákali pozornost a demonstrovali svojí svalovou vybavenost jako jeden ze sexuálně dimorfních znaků a znaků atraktivity (obr. 37). Ruka a zápěstí ženy jsou taky spojovány s erotikou, jejich odhalování je pro muže vzrušující. Rukama ženy nevědomky hladí skleničky, příbory nebo sebe sama (obr. 37), mohou si také provokativně olizovat prsty. Kulaté předměty mají opět falickou symboliku a naznačují touhu po milostném aktu (Elliott 2006, s. 95).
Obr. 37 Zleva doprava: mužská paže jako symbol síly; muži na své paže poutají pozornost hlazením se na ni; ukazování zápěstí při hře s vlasy v podání ženy (foto: Jakub Kubačka).
8.9. Pas, boky a hýždě Pas, boky a hýždě jsou sexuálně dimorfní znak, který u žen zaručuje plodivost. Jen samice lidského druhu, oproti ostatním primátům, je vybavena tak zakulacenými hýžděmi. Když se předchůdci člověka před 4 miliony let stavěli na zadní, potřebovali lépe vyvinuté svaly na zadních nohách a hýždích, aby udrželi postoj zpříma. Tak vznikly dvě „polokoule masa“, které se staly samičím primárním sexuálním znamením (Morris 1997, s. 122). Ženská pánev se stala kratší, ale širší a hlubší než pánev mužská. Bedra se více prohnula dopředu, což podtrhlo vyklenutí hýždí dozadu. Žena má taky širší kyčelní kloub a celkové těžiště ženského těla je umístěno níže než u muže. Tyto znaky, včetně ukládání tuku do oblasti hýždí a na boky, má u ženy pravděpodobně biomechanickou funkci. Hmotností vyrovnává směrem dozadu zatížení, která přibývá a působí na těhotnou a kojící ženu vpředu (Pawłowski 2001). Sexuálně přitažlivý znak ženy je vyhovující poměr mezi obvodem pasu a boků - (waist-to-hip ratio, WHR, měřeno v nejužším místě trupu, respektive v nejširším místě boků). Muži shledávají nízký WHR za atraktivní a takovou ženu podvědomě vnímají jako zdravější a reprodukčně schopnější, než ženu s vysokým WHR. Průměr WHR zdravé dospělé ženy je okolo 0,7 (Morris 2006, s. 159). Poměr pasu a boků tak také představuje důležitý tělesný rys, podporující fyzickou přitažlivost, zdraví
51
ní potenciál i díky tomu, že tento poměrr závisí na hladinách ženských a reprodukční pohlavních hormonů, estrogenů, estrogen které opět ovlivňují ují plodnost (Singh 1993).
Obr 38 Ženské hýždě se začínají zač v pubertě zaoblovat a společně s úzkým pasem jsou pro muže silně siln atraktivním ženským znakem (foto: Jakub Kubačka). Kuba
Muži proto preferují ženy s výrazně modelovanými hýžděmi, ěmi, pasem a boky jako známkou zralosti a připravenosti řipravenosti na těhotenství. t Přitažlivost itažlivost nižšího WHR – vosího pasu – platí jak u žen s nízkým,, tak i vysokým množstvím (tuku). Pohupování ohupování boky, kroucení zadkem a zvýrazňování ování obrysů postavy je proto pro muže silný sexuální podnět. podn Ženy toho využívají jak v chůzi, tak v postoji. Natočení Nato boků a ruka v bok dobřee zviditelňuje zviditel tvar celé postavy, připomínající přesýpací řesýpací hodiny (Elliott 2006, s. 124), (obr. 38). ).
8.10. Hruď a ňadra adra Postoj ostoj na dvou končetinách kon vybavil lidskou samici novým hýžďovým hýž signálem, který je ovšem mimo zorné pole při pohledu na samici zepředu. Proto se muselo stát něco, n co udělalo samičku ku vzrušující i zepředu. zep edu. Byla to „napodobenina hýždí“ v přední části těla (Morris 1997, s. 122). ). Samice Homo sapiens má nejvíce nejvýraznější nejvýrazn ňadra v celé živočišné říši íši a ty slouží převážně p k sexuálnímu upoutání pozornosti samců. samc V současné době muži našeho kulturního okruhu preferují poněkud pon nadprůmě ůměrné velikosti ňader, nicméně tato to preference není transkulturně transkulturn ani historicky stálá. Důležit ůležitější než velikost je hlavně tonus ňader, ader, který daleko víc souvisí s věkem kem ženy a její plodností (Weiss ( 2004). O zájmu mužůů o ňadra ženy pochopitelně vědí, dí, a není divu, že se snaží ňadra zvýraznit oblečením, ením, speciálními podprsenkami nebo nebo upravit plastickou chirurgií. Muži také po počátečním očním čním kontaktu ihned začnou za očima ima jezdit a zkoumat partnerčino partner tělo, většinou pohled skončí na ňadrech (Elliott 2006, s. 72), (obr. 39). Naopak ženy preferují u mužů muž vypracovaný hrudník, který je pojistkou síly a zdraví. 52
Obr. 39 Hruď a prsa. Zleva doprava: muži se velice často dívají ženám na prsa; podprsenky push-up dokážou udělat ženská prsa výraznější; mužský hrudník je opatřen větší svalovou hmotou než ženský a je také ochlupen (foto: Jakub Kubačka).
8.11. Postoj a pohyby Postoj a pohyby jsou velice důležité nonverbální prostředky, se kterými člověk komunikuje, vysílá signály přitažlivosti a odmítnutí a předává informace o svých záměrech a stavu organizmu. Muži a ženy se v postojích a pozicích liší. Žena při postoji upozorňuje na svoji ženskost, například tím, že stojí a pohupuje se na jedné noze, aby vynikla její postava. Muž se zase staví tak, aby zabral co nejvíce prostoru a působil jako vyšší a rozměrnější. Ve všech kulturách ženy dávají přednost mužům, kteří jsou vyšší než ony samy. Bylo dokázáno, že výška postavy souvisí s inteligencí muže. Vyšší děti ve věku 9-13 let mívají také vyšší IQ než jejich menší vrstevníci. Postnatální vývoj (růst postavy) dítěte do dospělosti má na inteligenci větší vliv než vývoj prenatální (Wilson et al. 1985). Není tedy divu, že vyšší muži jsou pro ženy atraktivnější a ženy je preferují. Typický mužský postoj v případě imponování ženě bývá dominantní až „majetnický“, muž se opírá o stůl, o stěnu, o nárazník svého auta, nafukuje se a propaguje tak svou mužnost, odhodlanost a potenci. Jedním z dalších postojů bývá tzv. kovbojský postoj. Muž má při něm ruce v kapsách nebo za opaskem a jeden či dva prsty směřují směrem ke genitáliím, na které se tímto upoutává pozornost (Lewis 1989, s. 152). Další postoj velice často užívaný je pozice s rukama v bok, při které muž působí dynamicky, sebejistě a odvážně. Postoj, signalizující nejistotu a negativní naladění, je charakteristický „zavřenýma rukama“ (obr. 40).
53
Obr. 40 Mužské ké postoje. Zleva doprava: kovbojský postoj; postoj; kovbojský postoj s prsty směřujícími sm ke genitálilím; „uzavřený“ ený“ postoj (foto: Jakub Kubačka).
Postoji a pohyby jako naklánění, naklán odklánění, natočení, ení, odvrácení, lidé naznačují nazna a vysílají signály zájmu nebo nezájmu směrem k partnerovi, sdělují ělují mu, jak moc je jim příjemná jejich společnost čnost a do jaké míry si nechají zasahovat do osobní sobního prostoru (obr. 41). Když se člověk ěk cítí bezpečně, bezpe nebojí se ukázat „otevřené“, ené“, „zranitelné břicho“. b Ukazatelem zájmu a pozitivního pozitivního sexuálního signálu o druhou osobu je tedy odkrytá, vystavená přední část ást těla, tě která se může ještě o něco co naklonit dopředu, dop jako by byla magnetem přitahována itahována k potenciálnímu partnerovi nebo partnerce.
Obr. 41 Úhel postoje. Zleva doprava: oční o kontakt ntakt mezi potenciálními partnery, žena nevystavuje muži hruď; muž přisedl isedl k partnerce a hrudníkem vysílá pozitivní sexuální signál, žena je stále le natočena nato tělem jinam; oba partneři jsou navzájem v „otevřeném“ „otev postoji, žena vystavuje hruď, hraje si s přívě řívěskem a hladí si nohu jako pozitivní sexuální signál (foto: Jakub Kubačka). Kuba
Pokud si potencionální partneři partne i „padli do oka“ a namlouvání jde „správným směrem“, často začnou nou tzv. zrcadlit své pozice. Jde o potvrzení sexuálního zájmu, pokud jedinec napodobí do pěti ěti až deseti vteřin vte pozici druhého (Elliott 2006, s. 40). 40) Muž a žena začnou spontánně slaďovat ďovat své pohyby a postoje, například nap íklad mohou být stejně stejn rukou opřeni o stůl, l, stojí na stejné noze a druhou nohu mají pokrčenou enou nebo se napijí ze sklenice v tutéž chvíli (obr. 42).
54
Obr. 42 Zrcadlení pozic. Zleva doprava: muž i žena sedí podobně natočení k sobě; sob partneři se ve stejnou chvíli napili; pozice zice rukou obou jedinců jedinc jsou shodné (foto: Jakub Kubačka).
8.12. Nohy a chodidla Lewis (1989) uvádí několik n signálů přitažlivosti, itažlivosti, vysílaných nohama. Jsou to pozice tzv. namířeného ho kolena, kterou ženy provádějí provád v sedě,, když sedí s jednou nohou složenou pod sebou, koleno druhé nohy míří mí na muže, který jí přitahuje. řitahuje. Další signál jsou propletené nohy, které mají nalákat n pozornost tím, že působí sobí dojem vnitřního vnit napětí těla a připomínají ipomínají svalové napětí nap u sexuálně vzrušených jedinců. Jiným signálem může m být opakované přehazování ehazování nohy přes p nohu. Nebo hra se střevícem, evícem, jehož nazouvání a vyzouvání může představovat ředstavovat falický symbol a tím může že být velice silným znamením zájmu (Lewis 1989,, s. 158). 158 Rovněž když si žena hladí před ed mužem stehna nebo koleno, koleno dává tím najevo zájem (obr. 43). Podle Morrise je koleno vedle ramena zástupným zástupným symbolem ňadra nebo zadnice „masitých polokoulí“,, která žena záměrně zám ukazuje nápadníkům, m, aby jimi přilákala p jejich pozornost (Morris 1997,, s. 123). 123
Obr. 43 Nohy a chodidla. Zleva doprava: namířené namí koleno směrem k potenciálnímu partnerovi jako pozitivní sexuální signál; hra se střevícem řevícem; přehazování a hlazení nohou v podání ženy upoutává pozornost. (foto: Jakub Kubačka).
55
8.13. Oblečení Oblečení a doplňky oblečení svým způsobem představují silné nonverbální prohlášení o tom, kdo jsme, jak se cítíme, jaké máme hodnoty a jak chceme dát najevo svou sexualitu. Oblečením můžeme zakrýt vady těla a naopak podtrhnout a vyšperkovat dokonalosti. Ženy si ve většině případů oblékají věci, které zdůrazňují její ženskost a muži zase to, co poukazuje na jejich postavení a životní názor. Desmond Morris uvádí, že rozsah toho, co žena ukazuje (kůže, částí těla), je různé podle její nálady. Má na to vliv menstruační cyklus v tom smyslu, že pokud je žena v období ovulace, tedy v období, kdy má největší pravděpodobnost otěhotnění, se obléká vyzývavěji a dává na obdiv větší plochu svého těla, než v období, kdy je pravděpodobnost otěhotnění menší nebo žádná. Lidská samice provádí toto sexuální namlouvání nevědomě a instinktivně (Morris 1997, s. 123).
8.14. Vábení hlasem Ženy si většinou vybírají partnery, kteří mají vysokou hladinu testosteronu, což lze poznat podle různých pohlavních znaků, které právě testosteron ovlivňuje. Jedním z nich je také hlas. V jednom experimentu vědci manipulovali se zvukovými nahrávkami hlasů mužů a žen. Záměrně je prohlubovali, zjemňovali a měnili jejich frekvenci tak, že je maskulinizovali nebo feminizovali (zmužněli nebo zženštili). Zjistili, že ženy dávají přednost uměle zmužnělému hlasu a ženy naopak uměle zženštělému hlasu. Dále také zjistili, že ženské předvolby pro mužnější hlas jsou větší ve folikulární fázi menstruačního cyklu, tedy v období ovulace. Ženy si v období, kdy mají největší pravděpodobnost otěhotnění, vybírají v „honbě“ za dobrými geny více mužnější partnery, kteří kvalitní geny zaručují. Jaké jsou ale evoluční příčiny vzniku hlubokého hlasu u mužů? Mohlo by se jednat o to, že hlubší hlas působí dominantněji a jeho vlastníkovi jsou tím připisovány vyšší fyzické vlastnosti a vyšší sociální postavení, což mu zaručuje větší úspěšnost v kompetici o zdroje s jinými samci. Hluboký mužský hlas je taktéž ukazatelem dobrého zdraví (Puts et al. 2006). Preference mužů k jemnějšímu „ženštějšímu“ hlasu u partnerek patrně souvisí opět s neotenií. Hlas s nižší frekvencí připomíná hlas dítěte a žena s takovým hlasem působí mladším dojmem (Morris 2006, s. 13).
56
8.15. Vábení pachem Komunikace pachy a vůněmi hraje u živočichů v sexuálním chování obrovskou roli. Není důvod nepředpokládat, že u člověka hraje jeho pach roli také i v pohlavním výběru. Lidské tělo je ochlupeno na místech, kde se vyskytují speciální apokrinní žlázy, jejichž sekret se působením bakterií na kůži mění v charakteristický pach. Ženy mužský pach přitahuje, protože obsahuje mimo jiné látku, androstadion, která u žen vyvolává sexuální vzrušení a probouzí chuť na sex. Androstadion je feromon, který vzniká rozpadem molekul testosteronu a pravděpodobně proto je také indikátorem mužské „mužnosti“. V ženském těle působí na její hormonální, fyziologické a psychologické pochody tak, že ženu pot s vysokým obsahem androstadionu přirozeně přitahuje (Wyart 2007). Naopak muže přitahuje nejvíce pach ženy, která je v ovulaci. Taková žena je pro muže přitažlivější a zdá se mu atraktivnější. Ženy takto nevědomě informují o své ovulaci a tedy plodné části měsíce (Kohl et al. 2001).
8.16. Doteky Během flirtování mají lidé sklon dotýkat se sebe navzájem, mezi takové doteky patří úprava zevnějšku, hlazení si vlasů nebo končetin. Tato úprava může sloužit k upoutání pozornosti a v některých případech je, z hlediska původního důvodu, naprosto zbytečná. Například oprašování si neexistujícího smítka z ramena nebo úprava „dobře uvázané“ kravaty. Některé ženy mají údajně tendenci dotýkat se sebe v horní části trupu. To by mohlo stejně jako jiné doteky vlastního těla odrážet jejich podvědomé touhy (Elliott 2006, s. 116). Demonstrace je znázorněna na obrázku 44. Dotykem navzájem mezi partnery začíná další etapa vztahu. První doteky můžou být náhodné a velice krátké, jako například podání ruky při překonání nějaké překážky, natočení těla a ukázaní směru nebo očištění od nečistoty. Základní „záminka“ k prvnímu doteku je ve všech kulturách téměř podobná, je to tanec. Tanec patří mezi jeden z prvků namlouvání a dvoření a je prvním krokem k intimitě. Při tanci se potenciální partneři se na sebe dívají, vzájemně se dotýkají a tím zjišťují, jaká je odezva jejich doteků u druhého pohlaví. Tanečníci se mohou k sobě přitisknout, oddálit nebo jezdit rukama po těle. Tyto „strojené“ doteky jsou základním kamenem k pokračující důvěrnosti a intimitě. Vynechání této fáze „letmých“ doteků a odpovědí na ně je známkou jisté patologie. Výhodou těchto „prvních“ kroků k intimitě je, že oba partneři mohou z tohoto procesu kdykoliv odejít, 57
pokud zjistí, že se k sobě nehodí nebo je jim přítomnost druhého nepříjemná. Pokud jde vše dobře a pár souhlasí, aby vztah pokračoval, začínají oba důvěrněji prozkoumávat svá těla navzájem. Začíná sexuální důvěrnost, letmé doteky střídá čelní tělesný dotek – objetí (obr. 44). Když se pár objímá, osahává, mazlí, zároveň také zjišťuje, jak navzájem jeden druhého vzrušuje. V pozdějších fázích důvěrnosti přechází vztah do předkopulační etapy, kdy se ústa dotýkají úst, ruka důvěrně zkoumá tělo. A poslední jsou etapy, kdy ústa zkoumají tělo a pohlavní styk (Morris 1997, s. 128).
Obr. 44 Vzájemné doteky. Zleva doprava: prosté objetí doplněné doteky vlastního těla; doteky rukou; čelní dotek hlavou (foto: Jakub Kubačka).
58
9.
Závěr
Ve své práci jsem se pokusil charakterizovat komunikaci jako pojem a její důležitost v životě organizmů. Speciálně se zaměřuji na nonverbální komunikaci, její základní prvky a funkce v komunikaci mezi mužem a ženou. Nonverbální komunikace je proces předávání informací mezi jedinci bez použití řeči, která je specifická pouze pro člověka. Etogram, tedy seznam lidských pohybových změn, které předávají určitou informaci, je rozsáhlý. Smyslem této práce nebylo sepsat úplný výpis všech nonverbálních signálů, které si předávají muž a žena, ale pouze shrnout aspekty, ve kterých se nonverbální komunikace uplatňuje, popřípadě poukázat na univerzálnost této komunikace v rámci fylogeneticky nejbližších živočichů. Jakákoliv komunikace mezi mužem a ženou je v základě sexuální. Základním úkolem všech živých organizmů je totiž předat své geny do další generace. U sexuálně se rozmnožujících živočichů – včetně člověka – to je možné pouze po úspěšném vyhledání vhodného sexuálního partnera, spojení pohlavních buněk a zdárné vychování společného potomka. Ten nese polovinu genové informace od matky a polovinu od otce. V tom, aby lidé vhodného partnera našli, upoutali jeho pozornost a tzv. ho „ulovili“, se právě uplatňují z velké části nonverbální signály. Tyto signály jsou univerzální pro všechny lidi na světě, což poukazuje na jejich vrozený původ. Při setkání muže a ženy tedy podvědomě dochází k vysílání různých signálů, které jsou buď pozitivní, negativní nebo neutrální, ale ve své podstatě (bez ohledu na vědomý záměr) se jedná o flirtování. Práci jsem doplnil fotografiemi převážně z vlastního archivu. Zároveň si ale uvědomuji, že fotografie nemohou zachytit prvky nonverbální komunikace v časovém trvání a v časové posloupnosti. Každý výraz je na nich tak zachycen pouze v určité části komplexního děje, proto jsou některé výrazy na fotografiích nejednoznačné nebo víceznačné. Fotografie však mohou být výchozím bodem pro dokonalejší video archiv, popřípadě 3D počítačové animace lidských mimických výrazů, gest nebo ostatních způsobů nonverbální komunikace mezi lidmi.
59
10.
O autorovi
Jakub Kubačka (31.12. 1985, Opava) Studoval na šestiletém Gymnáziu v Hlučíně, po jehož absolvování byl přijat na obor antropologie na MU v Brně, kde nyní studuje třetím rokem. V roce 2007 byl přijat na obor systematická biologie a ekologie rovněž na MU. Mezi jeho velké záliby vždy patřila biologie. Zejména biologie člověka, ale také herpetologie, entomologie a ekologie. Autor je vášnivý terarista a fotograf. Je členem neziskové organizace Natura Opava, která se zabývá ochranou přírody a ekologickou výchovou.
60
11.
Slovník důležitých jmen a pojmů
agrese – útok, útočnost. agresivita – způsob chování živočichů, při kterém fyzicky napadají jedince stejného druhu. Toto chování se projevuje při hnízdění, obstarávání potravy, volbě partnera. alela – konkrétní forma genu. antropologie – je vědní obor zabývající se člověkem a lidstvem vůbec. Zkoumá původ a vývoj člověka a jeho proměny v čase. Antropologie se dělí na dva podobory a to fyzická antropologie a socio-kulturní antropologie. apokrinní žlázy – potní žlázy vyskytující se zejména v podpaží a v ochlupení okolo přirození. Jejich vývoj začíná v pubertě. Produktem apokrinních žláz je pot s charakteristickým zápachem. atraktivita – souhrn fyzických rysů určitého jedince, které jsou vnímány ostatními jedinci za přitažlivé. baby schéma – je příkladem vrozeného spouštěcího mechanismu, které popsal Konrad Lorenz. Proporce těla jako velká hlava, velké oči, zkrácený předozadní rozměr mozkovny, baculaté končetiny, jsou považovány za „roztomilé“ a vzbuzují ochranitelské chování. Člověk toto dětské schéma nevědomě přenáší i na zvířata. Desmond Morris – světově uznávaný zoolog známý svými populárními filmy a publikacemi o chování zvířat. Oblastí jeho zájmu je studium chování člověka, na jehož chování pohlíží ze zoologického hlediska. Mezi jeho nejznámější dílo patří The Nake Ape (Nahá opice) 1967. etologie – nauka zabývající se chováním zvířat a jejich životními projevy. Zakladateli jsou N. Tinbergen, K. Lorenz, K. von Frisch. evoluce – (z latinského evolvere, „rozvinout se“) vývoj v nejobecnějším smyslu. Vývoj jako proces postupného zdokonalování živé hmoty a forem života od jednodušších ke složitějším, od nižších k vyšším. evoluční psychologie – vědní obor, který se zabývá vývojem psychiky člověka a vysvětluje její jednotlivé rysy, jako adaptace v evolučně biologickém smyslu. Lidská psychika je tedy produktem přírodního a pohlavního výběru. Evoluční psychologie se například zabývá chováním při výběru partnera, sexuálním a rodičovském chování, altruismem.
61
falometrické vyšetření – jedná se o vyšetření reaktivity mužského penisu na sexuální podněty. Přístroj měří změnu buď objemu penisu, průměr penisu nebo obvod penisu. fylogeneze – historický vývoj kmenů, tříd, řádů, čeledí, rodů a druhů všech organizmů od jednodušších ke složitějším. Termín fylogeneze poprvé použil roku 1866 E. Haeckel. Fylogenezi je nutno vždy chápat v jednotě s ontogenezí. Oba tyto procesy jsou vždy vzájemně těsně spojeny a vzájemně se podmiňují. fyziologie – biochemická a fyzikální podstata procesů a činnosti organizmů. gen – základní jednotka dědičné informace tvořená úsekem DNA a uložena na chromozomu. Počet genů člověka se v dnešní době odhaduje na zhruba 50 000. Homo sapiens – anatomicky moderní člověk z čeledi lidí (Hominidae). Nejstarší zástupci tohoto živočišného druhu se objevili v Africe před 150 tisíci lety. Tělesné znaky jsou shodné a podobné současným lidem. Typickým znakem druhu Homo sapiens je rozvoj kultury, výroba nástrojů, abstraktní myšlení. Charles Darwin – britský biolog, geolog a filosof. Celým jménem Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) je zakladatelem evoluční teorie, kterou opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Voyage of a Naturalist round the World (Cesta přírodovědcova kolem světa) 1839, On a Origin of Species by Means of Natural Selection (O původu druhů cestou přírodního výběru) 1859, The Descent of Man (O původu člověka) 1871. imprinting – vtiskováni. Jedná se o způsob učení mláďat živočichů, kteří si v určitém tzv. senzitivním období vytvářejí představu matky po celý život. Tento jev vypozoroval Konrad Lorenz při studiu etologie husy velké. IQ – zkratka inteligenčního kvocientu. Číslo, popisující inteligenci člověka v poměru k ostatní populaci. Konrad Lorenz – rakouský zoolog a zakladatel moderní etologie. Zabýval se instinktivním chováním zvířat ve vztahu k jejich fylogenezi a ontogenezi. Přenášel tyto poznatky do oblasti psychologie člověka jako plně socializované bytosti. V roce 1973 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. kopulace – pohlavní spojení jedinců pomocí kopulačních orgánů. Má za cíl vpravit samčí spermie do pohlavních cest v těle samice. láčkovci – Coelenterata – starší označení pro kmen paprsčitě souměrných bezobratlých živočichů, dnes dělený na 2 samostatné kmeny, žahavce a žebernatky.
62
lidoopi – antropoidní opice z čeledi úzkonosých opic vývojově nejbližších člověku. Mají vyvinutý mozek a pozorujeme u nich základy kultury. Mezi lidoopy patří orangutan, dva druhy šimpanzů a goril. lokus – místo na chromozomu, kde je umístěn gen. menstruační cyklus – pravidelné fyziologické změny v ženském organizmu, které jsou ovládány pohlavními hormony. Tento cyklus u zdravé pohlavně zralé ženy trvá cca. 28 dnů a je složen z fáze menstruační, folikulární, ovulační a luteinizační. Během jednoho menstruačního cyklu v ženském vaječníku dozraje a uvolní se obvykle jedno vajíčko, které následně putuje vejcovodem, kde se může a nemusí potkat s mužskými spermiemi. Když dojde k oplodnění, vajíčko doputuje do dělohy, kde se uhnízdí a vyvíjí se v zárodek. Pokud k oplodnění nedojde, vajíčko umírá a je společně se zbytky děložní sliznice vyplaveno ven z těla v podobě menstruačního krvácení. Michelangelo Buonarroti – italský sochař, malíř a architekt. Je jedním z nejznámějších uměleckých představitelů renesance. Michelangelo vynikal úžasným plastickým cítěním a výbornou znalostí anatomie člověka. Do dějin se zapsal především jako autor fresek v Sixtinské kapli ve Vatikánu, sochou Davida ve Florencii a jako hlavní architekt chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Neptun – je římským ztotožněním starořeckého boha moře a vodního živlu Poseidona. ontogeneze – individuální vývoj organizmů od zárodku do zániku. ovulace – periodické uvolňování zralého vajíčka z vaječníku do vejcovodu. V této fázi ženského menstruačního cyklu je největší šance otěhotnění v případě, že se vajíčko potká se spermiemi. podmíněný reflex – podmíněně reflexy se vytvářejí dočasně v souvislosti se získanými zkušenostmi, učením. pohlavní hormony – jsou steroidní hormony, které řídí pohlavní funkce a ovlivňují vývoj pohlavních znaků. Ženské jsou estrogeny a mužské jsou androgeny. proceptivní fáze – „namlouvací“ předkopulační fáze. Po této fázi následuje fáze koitu tzn. pohlavního styku. Poslední fází je oplodnění. přírodní výběr – proces přežívání a reprodukce živých organizmů nejlépe přizpůsobených svému životnímu prostředí. Jedná se o způsob „boje o život“ respektive boje o zajištění vlastního potomstva. Tato aktivita podmiňuje účelnost ve stavbě a funkcích organizmů. Myšlenku přírodního výběru poprvé formuloval Charles Darwin. reflex – odpověď, reakce organizmu na vnější podněty, podráždění.
63
Richard Dawkins – je britský biolog, etolog a zoolog. Je známý jako popularizátor evoluční teorie a sociobiologie. Pozornost veřejnosti upoutal v roce 1976 knihou The Selfish Gene (Sobecký gen), kde dokazuje, že základní evoluční jednotkou jsou geny. Přestože jsou geny pasivní, vyvolávají složité reakce vedoucí až ke vzniku složitých biologických „strojů“ pro zachování a šíření sebe sama. testosteron – samčí pohlavní hormon vznikající ve varlatech. Ovlivňuje vznik samčích pohlavních orgánů a znaků. Má také vliv na mužské chování.
64
12.
Rejstřík
A IQ, 53
agrese, 22, 31 agresivita, 28 alela, 37 antropologie, 6 apokrinní žlázy, 57 atraktivita, 40, 42, 43
K Konrad Lorenz, 43 kopulace, 28 L
B
láčkovci, 28 lidoopi, 28, 43 lokus, 37
baby schéma, 43 D Desmond Morris, 6, 40
M
E
menstruační cyklus, 48, 56 Michelangelo Buonarroti, 24
etologie, 6 evoluce, 11, 36 evoluční psychologie, 39
N
F
O
falometrické vyšetření, 41 fylogeneze, 7, 11, 31 fyziologie, 37
ontogeneze, 12, 30, 42 ovulace, 48, 56, 57
Neptun, 24
P G
podmíněný reflex, 8 pohlavní hormony, 48 proceptivní fáze, 41 přírodní výběr, 38, 39
gen, 6, 10, 36, 39, 40, 42 H Homo sapiens, 6, 8, 12, 21, 35, 52
R
Ch Charles Darwin, 11
reflex, 12 Richard Dawkins, 36
I
T
imprinting, 8
testosteron, 37, 56
65
13.
Literatura
Amanda C. de C. Williams (2002): Facial expression of pain: An evolutionary account. Behavioral and Brain Sciences, 25, s. 439–488.
Barrett, L. – Dunbar, R. – Lycett, J. (2007): Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál.
Čihák, R. (2001): Antomie člověka 1. Praha: Grada Publishing.
Darwin, Ch. R. (2005): O pohlavním výběru. Academia: Praha.
Darwin, Ch. R. (1872): The Expression of the Emotions in Man and Animals, London. Dostupné na: http://darwinonline.org.uk/EditorialIntroductions/Freeman_TheExpressionoftheEmotions.html
Dawkins, R. (1998): Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. Ekman, P. – Friesen,W. V. (1972): Facial Action Coding Systém. Investigator's Guide. Dostupné na: http://www.face-and-emotion.com/dataface/facs/guide/FACSIVTi.html
Elliott, M. L. (2006): Řeč těla. Tajemství svádění a milostných her. Praha: Metafora.
Ellis, L. (2006): Gender differences in smiling: An evolutionary neuroandrogenic theory. Physiology and Behavior, 88, 4–5, s. 1795–1818.
Flegr, J. (2005): Evoluční biologie. Praha: Academia.
Fraňková, S. – Bičík, V. (1999): Srovnávací psychologie a základy etologie. Praha: Karolinum.
Fraňková, S. – Klein, Z. (1997): Úvod do etologie člověka. Praha: HZ Systém.
Givens, D. (2006): Signály lásky. Praha: Triton. 66
Grammer, K. (1989): Human courtship behaviour: biological basis and cognitive processing. In: Rasa, A. E. – Vogel, C. – Voland, E. (eds.): The sociobiology of Sexual and Reproductive Strategies. London: Chapman hall, s. 147–169. (cit. Barrett 2007)
Grammer, K. – Schiefenhoevel, W. – Schleidt, M. – Lorenz, B. – Eibl-Eibesfeldt, I. (1988): Patterns on the Face: The Eyebrow Flash in Crosscultural Comparison. Ethology, 77, 279–299.
Hargie, O. – Dickson, D. (2004): Skilled Interpersonal Communication: research, theory and practice. New York: Routledge. Dostupné na: http://books.google.cz/books?hl=cs&id=ZvL3yAbFmEkC&dq=hargie,+dickson+skilled+i nterpersonal+communication&printsec=frontcover&source=web&ots=3cwqQTbOuU&sig =2MwiLnRWE4_lkzBBt3ZIhZfkt2g#PPA101,M1
Havlíček, J. (2006): Tváře, ksichty, obličeje. Psychologie dnes, 4, s. 11–16.
Hayesová, N. (1998): Základy sociální psychologie. Praha: Portál.
Henningsen, D, D. (2004): Flirting With Meaning: An Examination of Miscommunication in Flirting Interactions. Sex roles: A Journal of Research, 50, 7–8, s. 481–489.
Hietanen, J. K. – Leppänen, J. M. – Lehtonen, U. (2004): Perception of emotions in the hand movement quality of Finnish sign language. Journal of Nonverbal Behavior, 28, 53– 64.
Jones, D. M. (1995): Sexual selection, physical attractiveness, and facial neoteny: Crosscultural evidence and implications. Current Antropology, 36, 5, s. 723–748. Keating, C. F. – Doyle, J. (2002): The faces of desirable mates and dates contain mixedsocial status cues. Journal of Experimental Social Psychology, 38, s. 414–424.
Kleinke C. L. – Meeker F. B. – La Fong C. (1974): Effects of gaze, touch, and use of name on evaluation of “Engaged” couples. Journal of Research in Personality, 7 (4), s. 368–373.
67
Kohl, J. V. – Atzmueller, M. – Fink, B. – Grammer, K. (2001): Human Pheromones: Integrating Neuroendocrinology and Ethology. Neuroendocrinology Letters, s. 309–321.
Kolařský, A (1995): Principy sexodiagnostiky. In: Brichcín, S. – Kolářský, A. – Netík, K. – Weiss, P. (eds.): Sexuální delikventi z pohledu psychiatrické sexuologie. Zprávy č. 126, p. 34–47. Praha: Psychiatrické centrum. (cit. Weiss 2004)
Kolářský, A. – Brichcín, S. (1999): Proceptivita jako perspektivní téma klinické a soudní sexuologie. Předneseno na XI. bohnických sexuologických dnech, Praha. (cit. Weiss 2004)
Králík, M. (2007): Pohlavní výběr u člověka. Evoluční pohled na lidskou sexualitu. In: Malina, J. (ed.): Kruh prstenu. Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátku do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. III. svazek. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, NAUMA, 2000, s. 75–152.
Langlois, J. H. – Roggman, L. A. (1990): Attractive faces are only average. Psychological Sciences, 1, 115–121.
Lewis, D. (1989): Tajná řeč těla. Praha: Victoria Publishing.
Lorenz, K. (1993): Základy etologie. Praha: Academia.
Mehrabian, A. (1971): Silent messages. Wadsworth, Belmont, California. Část přístupná na: http://changingminds.org/explanations/behaviors/body_language/mehrabian.htm ,http://www.kaaj.com/psych/smorder.html a http://en.wikipedia.org/wiki/Albert_Mehrabian.
Mikuláštík, M. (2003): Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada.
Miller, G. F. (1999): Sexual selection for cultural displays. In: Dunbar R, – Knight, C. – Power, C. (eds.), The evolution of culture. Edinburgh U: Press, s. 71-91.
68
Moore, M. M. (1998): Nonverbal courtship patterns in women: Rejection signaling – An empirical investigation. Semiotica, 118, 201–214.
Morris, D. (1971): Nahá opice. Praha: Mladá fronta.
Morris, D. (1997): Lidský živočich. Praha: Ikar.
Morris, D. (1999): Body talk. Praha: IŽ.
Morris, D. (2006): Nahá žena. Brno: Alman.
Pawłowski, B. (2001): The Evolution of Gluteal/Femoral Fat Deposits and Balance during Pregnancy in Bipedal Homo. Current Anthropology, 42, 4, s. 572–574.
Pease, A. (2001): Řeč těla. Jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a postojů těla. Praha: Portál.
Porter R. H. (1999): Olfaction and human kin recognition. Genetica, 104, 259–263.
Puts, D. A. – Gaulinb, S. J. C. – Verdolinic, K. (2006): Dominance and the evolution of sexual dimorphism in human voice pitch. Evolution and Human Behavior, 27, 283–296.
Ridley, M. (1999): Červená královna. Praha: Mladá fronta.
Ridley, M. (2000): Původ ctnosti. Praha: Portál.
Roberts, S. C. – Havlicek, J. – Flegr, J. – Hruskova, M. – Little, A. C. – Jones, B. C. – Perrett, D. I. – Petrie, M. (2004): Female facial attractiveness increases during the fertile phase of the menstrual cycle. Proceedings of the Royal Society of London Series BBiological Sciences, 271, s. 270–272.
Schmidt, K. L. – Cohn, J. F. (2001): Human Facial Expressions as Adaptations: Evolutionary Questions in Facial Expression Research. Yearbook of Physical Antropology, 44, 3–24. 69
Singh, D. (1993): Adaptive significance of female physical attractiveness: Role of waistto-hip ratio. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 293–307.
Strzałko, J. (2003): Sexual selection: Women's preferences for the male physique. Anthropologie, 41, 1-2, s. 87-91.
Tegze, O. (2007): Neverbální komunikace. Brno: Computer Press, a. s.
Trivers, R. L. (1972): Parental investment and sexual selection. In: Campbell, B. (ed.): Sexual selection and the descent of man, 1871–1971. Chicago: Aldine, s. 136–179.
Veselovský, Z. (1974): Vždyť to jsou jen zvířata. Praha: Mladá fronta.
Veselovský, Z. (2005): Etologie. Biologie chování zvířat. Praha: Academia.
Vrij, A. – Akehurst , L. – Morris, P. (1997): Individual Differences In Hand Movements During Deception. Journal of Nonverbal Behavior, 21 (2), s. 87–102.
Weiss, P. (2004): Ženská a mužská sexuální atraktivita z pohledu sociobiologie. Postgraduální medicína, 6, 2, s. 156–159.
Whitfield, P. (1997): Lidské tělo. Praha: Práh.
Wilson, D. M. – Duncan, P. M. – Ritter, P. L. – Dornbusch, S. M. – Rosenfeld, R. G. (1985): Growth and intellectual development. Clinical Research, 33, 1, s. A2.
Winston, R. (2005): Člověk. Praha: Knižní klub.
Wyart, C. – Webster, W. W. – Chen, J. H. – Wilson, S. R. – Mcclary, A. – Khan, R. M. – Sobel, N. (2007): Smelling a Single Component of Male Sweat Alters Levels of Cortisol in Women. The Journal of Neuroscience, 27, 6, s. 1261–1265.
Zimmer, C. (2000): Vládce parazit. Praha: Paseka.
70
Zrzavý, J. – Storch, D. – Mihulka, S. (2004): Jak se dělá evoluce. Praha: Paseka.
71
