Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav fyziologie, morfologie a genetiky zvířat
MEZIDRUHOVÁ KOMUNIKACE MEZI ČLOVĚKEM A PSEM Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
Doc. Ing. Petr Řezáč, Csc.
Jana Klementová
Brno 2009
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Mezidruhová komunikace mezi člověkem a psem vypracovala samostatně a využila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu použité literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne …………………………………………
podpis bakaláře …………………………….
3
PODĚKOVÁNÍ Děkuji především Doc. Ing. Petru Řezáčovi, Csc. za odborné vedení při vypracování bakalářské práce, jeho rady a připomínky. Dále bych ráda poděkovala své rodině, která nejen že mě podporuje při studiu, ale umožnila mě klid při psaní bakalářské práce.
4
ABSTRAKT
Bakalářská práce obsahuje doposud známé a ověřené poznatky původních vědeckých prací, týkajících se komunikace mezi člověkem a psem. Zahrnuje původ psa a chování ve smečce, což je bráno jako základ veškerého dalšího chování, dále různé typy signálů. Také se zabývá komunikačním vývojem s člověkem od štěněte po dospělost a to jak ze strany psa, tak ze strany člověka, zmiňuje se o výcviku a behaviorálním poradenství a v neposlední řadě uvádí reakce psa na neznámého člověka. Metodika obsahuje náznak možného pokusu zkoumajícího vliv počtu psů na zahájení hry a další interakce mezi nimi. Klíčové slovo: pes, člověk, komunikace, vztah
5
ABSTRACT The bachelor work contains known and tested knowledges original scientific works about communication between human and dog in this time. This includes origin of dog and its behaviour in the pack and other types of signals. This work deals with communications development between human and dog from puppy´s age to adult´s age. This work alludes training and behavioural help and features reaction of dog to stranger too. Method contains opinion possible attempt examining influence of numer of dogs to starting play and other interaction between it. Keyword: dog, human, communication, relationship
6
OBSAH PROHLÁŠENÍ.................................................................................................................. 3 PODĚKOVÁNÍ ................................................................................................................ 4 ABSTRAKT ..................................................................................................................... 5 1.
ÚVOD....................................................................................................................... 8
2.
LITERÁRNÍ PŘEHLED ......................................................................................... 9 2.1 Původ psa................................................................................................................ 9 2.2 Domestikace psa ................................................................................................... 11 2.3 Typy signálů ......................................................................................................... 12 2.3.1 Vizuální komunikace ..................................................................................... 12 2.3.2 Pachová komunikace ..................................................................................... 13 2.3.3 Zvuková komunikace..................................................................................... 14 2.4 Účinek mazlení a ranného prostředí na socializaci štěňat .................................... 14 2.5 Vazba psa a člověka.............................................................................................. 16 2.6 Způsoby komunikace mezi člověkem a psem ...................................................... 18 2.7 Účinky výcviku psí poslušnosti a behaviorálního poradenství na vztah mezi člověkem a psem......................................................................................................... 19 2.8 Chování psa při hře s dalším psem nebo s člověkem ........................................... 21 2.9 Reakce psů na neznámého člověka....................................................................... 22
3.
Materiály a metody ................................................................................................. 25
4.
ZÁVĚR ................................................................................................................... 26
5.
POUŽITÁ LITERATURA ..................................................................................... 27
7
1. ÚVOD Lidé si často myslí, že jejich slovům pes rozumí. Pes však není schopen porozumět významu slov, ale je schopen vnímat zejména intonaci a hloubku hlasu člověka. Pes také dokáže z gest a celkového chování člověka vycítit v jakém je člověk citovém rozpoložení a je schopen se této situaci přizpůsobit. Proto má hodně lidí pocit, že jim jejich pes rozumí, ale ve skutečnosti tomu tak není. Protože je člověk nadaný rozumem, je na něm, aby se naučil, jak psi mezi sebou komunikují a jak tedy s nimi má i on komunikovat, aby si člověk a pes vzájemně rozuměli. Osobně si myslím že si tento trend porozumění komunikace člověka se psem získává mezi lidmi své místo a doufám že bude stále oblíbenější, protože se jím dá předejít mnoha negativním dopadům. Kolikrát se každému z nás, kdo vlastníme psího mazlíčka stalo, že jsme na vycházce narazili na agresivního psa a mnohokrát v kombinaci s lhostejným majitelem? Nebo kolikrát jsme viděli starou babičku, která doslova „visí“ na vodítku a její pes si dělá co chce a je absolutně mimo její kontrolu? O tom, že než si lidé pořídí psa a měli by zvážit všechna pro a proti a získat co nejvíc informací o daném plemeni a zhodnotit, jestli je toto vhodné právě pro ně, by nemělo být pochyb. Co je však ještě důležitější je následná péče a dlouhodobá starost. A jestliže chceme se psem žít v harmonickém vztahu jak pro psa, tak pro člověka, měli bychom věnovat této problematice dostatečnou pozornost.
Cílem této práce je seznámit čtenáře se základy chování psů a to jak mezi sebou, tak i ve vztahu k lidem a s různými stádii chování psa od štěněte až po dospělost.
8
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Původ psa Molekulárně genetické metody přinesly důkazy, že předkem psa je vlk indický. Vlci jsou nesmírně společenská zvířata. Žijí ve smečkách, v rámci nichž panují hierarchické vztahy. Do smečky se někdy sdružuje i několik desítek jedinců. Většinou jde ale o mnohem menší společenství, jehož základem je rodina. Ta se skládá z dominantního alfa – páru (dominantního samce a dominantní samice), který má nejvyšší postavení ve smečce a jako jediný ve smečce se páří a přivádí na svět mláďata. Oba (v době péče o vlčata častěji však samice) si také nárokují právo na to být první u kořisti. Mladí vlci, kteří by sami rádi založili rodinu, musí smečku buď opustit a hledat nějaké volné teritorium, nebo si vůdčí postavení ve smečce vybojovat. Každá smečka obývá určité teritorium, lovecký okrsek, jehož velikost závisí na množství potravy, kterou v něm vlci mohou získat. Hranice jednotlivých vlčích teritorií se mohou částečně překrývat, ale většinou se snášejí jen rodiny, které jsou vzájemně příbuzné a jež se často na zimu spojují do jedné velké smečky, která má větší šanci na úlovek. Hlavní potravou vlků jsou býložraví savci, zejména velcí kopytníci (jeleni, sobi, losi, pižmoni, divoké ovce a kozy, antilopy,…). Avšak ulovit například losa nebo jelena není ani pro vlka nic snadného. Vlk má však dvě „silné zbraně“. První z nich je vytrvalost – není sice nijak zvlášť rychlý běžec, zato ale vydrží běžet bez únavy mnoho desítek kilometrů denně. Hlavní předností vlka je ale společný lov ve smečce. Při pronásledování se vlci střídají, žádný proto nemusí běžet plnou rychlostí příliš dlouho. Vlci přitom běží v jakési rojnici, přetínají kličky prchající oběti a zkracují si cestu. Vrcholnou vlčí strategií je pak lov, při němž se smečka rozdělí: jedna její část štve vyhlédnutou oběť, zatímco druhá na ni čeká v záloze. I přes tuto důmyslnou strategii nejsou vlci vždy úspěšní. Většina zdravých zvířat jim stačí utéct. Vlci často stáda kopytníků jen „testují“ – rozeběhnou se, jako by lovili a sledují jednotlivá zvířata. Je-li ve stádě nějaký slabší jedinec, vlci ho tímto způsobem rychle odhalí a teprve potom začíná skutečný lov. Pokud však jsou všechna zvířata v dobré kondici, vlci se zbytečně nevysilují a po několika metrech se zastaví. Zvířata tuto strategii znají, takže se pak klidně zastaví také a dál se pasou.
9
Přestože vlci neumějí mluvit ani psát, dovedou spolu velmi dobře komunikovat. „Vlčí řeč“ velmi dobře ovládají i lidé, kteří chovají psy. Každý dobrý majitel psa ví, jak pes vyjadřuje radost, hrozbu, strach či podřízenost. Stejně tak se chovají i vlci. Hlasová komunikace má pro vlky obrovský význam. Vlci vydávají celou škálu zvuků, jimiž mezi sebou komunikují. Od výhružného vrčení, kterým si navzájem ozřejmují svou pozici ve smečce, přes varovné vyštěknutí matky či jiného člena smečky v okamžiku nebezpečí až po kňučení, čímž mláďata přivolávají matku či jiného dospělého vlka. Nejznámějším vlčím hlasem je však vytí. To má ovšem mnoho významů – nejčastěji jde o volání, kterým se vzájemně svolávají členové smečky k lovu. Nejdůležitějším vlčím smyslem je čich. Pachovými značkami si vlci předávají informace o kořisti, či nepříteli. Největší význam má pach ale při vymezování vlastního teritoria. Své lovecké území si vlci pečlivě střeží a jeho „hraniční kameny“, značky, které se nijak neliší od značek psích, pravidelně obnovují. Vlci si v tomto případě počínají stejně jako psi – mají své významné hraniční body, které pravidelně značkují vlastní močí. Tuto hranici ctí velice silně. Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Toto se děje nejčastěji mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zestárne. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování. Vlci používají mnoho způsobů jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený, zatímco podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře, a když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze. Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii nebo náladu. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je naopak šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené.
10
K určení postavení ve smečce může sloužit také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou když alfa srst naježí. Naježená srst znamená buď hrozbu nebo strach. Vlci používají také mnoho jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu. Jestliže níže postavený vlk nereaguje na dominantní projevy výše postaveného jedince, nezbývá výše postavenému jedinci nic jiného než zvýraznit dominantní postoj a v krajní verzi použít dominantní agresi. Většinou mu stačí pouze upřený pohled do očí níže postaveného jedince. Vlci se navzájem dívají do očí pouze tehdy, když vyjadřují postavení v hierarchii. Pokud upřený pohled nestačí k ukončení nežádoucí činnosti níže postaveným jedincem, přijde ho výše postavený jedinec zkontrolovat na místě, kde tuto činnost provádí a bude vyžadovat, aby se mu výrazně podřídil, tj. lehl si na záda a odhalil břicho. Jedině tak může níže postavený jedinec zastavit agresi výše postaveného vlka. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného anebo položit svou přední packu okolo jeho ramen.
2.2 Domestikace psa Před několika tisíci lety začali člověk a pes žít spolu k oboustrannému prospěchu a těšit se ze společnosti toho druhého. Časem se vyvinula různá plemena psů a někteří z nich pak s člověkem lovili, jiní s ním různými způsoby pracovali a další se stali jeho společníky. Inuité v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a grejhaund. Psi po staletí plnili nejrůznější úkoly. Chránili člověka, hlídali jeho stáda, lovili a přinášeli zvěř, tahali těžká břemena, vyhledávali a zachraňovali ztracené osoby ve sněhu a v těžkém terénu – dokonce i z moře. Tento výčet je bez konce. Dnes jsme důkladně obeznámeni s důležitou prací, kterou vykonávají psi policejní a ti, u kterých se využívá
11
jejich znamenitého čichu. Někteří psi jsou „očima“ nevidomých, jiní „ušima“ neslyšících a další jako asistenční psi velmi usnadňující život těm, kteří jsou omezeni i nějakým jiným způsobem. V průběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme velké množství plemen psů, které se liší velikostí, zbarvením a účelem. Podle FCI (Mezinárodní kynologická federace) se plemena psů dělí do několika skupin: ovčácká, honácká a pastevecká plemena, pinčové, knírači, plemena mollosoidní a švýcarští salašničtí psi, teriéři, jezevčíci, špicové a primitivní plemena, honiči a barváři, ohaři, slídiči, retrívři a psi vodní, společenská plemena, chrti.
2.3 Typy signálů Mezi komunikační signály, které psi používají, můžeme řadit zrakové, pachové a zvukové signály
2.3.1 Vizuální komunikace Vizuální komunikace poskytují mnoho výhod. Vizuální signály mohou psi rychle měnit podle aktuálních změn sociálního prostředí, ve kterém se vyskytují. Mohou být použity v různém stupni, aby přesně vystihly momentální stav jedince. Jsou efektivní na krátké a středně velké vzdálenosti. Vizuální efekty poskytují primární dorozumívací prostředek mezi psem a psem, ale také mezi psem a člověkem. Směr pohledu může indikovat dominanci (upřený pohled), nebo strach (rozšířené oči), nebo podřízení (odvrácený pohled). Spolu s očním kontaktem také mimika a celkový postoj těla, kam patří například postavení uší a ocasu, poskytují kontinuální signály, které charakterizují různé stupně dominance, submisivity, agresivity, či strachu. Tyto důležité části těla nám umožňují posoudit, v jakém rozpoložení se pes nachází. Pozice hlavy může naznačit dominanci u psa (hlava směřuje výš, krk je vzpřímený), nebo podřízenost (hlava směřuje dolů, krk je prodloužený a natočený). Také postavení uší signalizuje rozpoložení psa, přes dominanci (uši vzpřímené) až po podřízenost (uši jsou položené směrem vzad). I postavení ocasu pomáhá naznačit momentální stav jedince, přes dominanci (ocas vzpřímený) po podřízenost (ocas sklopený dolů). Ocas je velmi důležitý vyjadřovací prostředek psa.
12
Vyjadřuje například míru přátelství, nebo stupeň dominance. Ocas vysoko postavený, vzpřímený, popř. mírně se pohybující ze strany na stranu charakterizuje dominantního psa. Naopak přátelský a hrající si pes rychle mává ocasem ze strany na stranu. Když se setkají dva psi, mohou pomocí signálů zhodnotit toho druhého a navzájem si ujasnit sociální postavení. Podobně to funguje i ve vztahu mezi psem a člověkem. Například když stojí dva psi proti sobě a upřeně se na sebe dívají, ten, který sklopí oči jako první tak vyjadřuje svou submisivitu vůči tomu druhému. Při aktivním submisivním chování se přibližuje níže postavený pes k výše postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla vyjadřuje submisivitu. Při kontaktu s dominantním jedincem se snaží olíznout jeho ústní koutky. Takto se chovají psi i k lidem, když na ně skáčou a snaží se je olíznout na tváři. Aktivní submisivitou pes vyjadřuje úsilí dosáhnout přátelské sociální integrace. Při pasivním submisivním chování se přibližuje výše postavený pes k níže postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla dává najevo, aby se mu níže postavený jedinec podřídil. Je to zpravidla tak, že níže postavený jedinec nereaguje na signály výše postaveného jedince,a ten musí ukončit nežádoucí činnost prováděnou níže postaveným jedincem tím, že se k němu přiblíží. Nadměrné submisivní chování psa může být způsobeno jeho fyzickým nebo psychickým týráním. Další jeho častou příčinou může být držení psa v izolaci od ostatních lidí a psů. Při setkání s cizími lidmi může takovýto pes projevovat submisivní agresi v případě, že nebude mít možnost se tomuto setkání vyhnout, např. pes vedený na krátkém vodítku na úzkém chodníku.
2.3.2 Pachová komunikace Vzhledem k vynikajícím čichovým schopnostem psů plní pachová signalizace významnou roli při jejich komunikaci. Psi zanechávají pachy v prostředí ve formě výkalů, moče a pomocí meziprstních žlázek při hrabání. Značkování je důležitý proces, který slouží k identifikaci jedince, který značku zanechal. Pachové signály mohou poskytnout informace o věku, postavení v hierarchii, plemeni, pohlaví, fázi rozmnožování a zda se jedná o jedince vlastní, nebo cizí smečky. Pachová značka však nemůže signalizovat emocionální stav jedince. Podle čerstvosti značky mohou psi také zjistit, v jaké vzdálenosti se značkující jedinec přibližně nachází. Značení močí také slouží k vymezení vlastního teritoria.
13
Psi jsou schopni rozeznat velké množství pachů a to v malé koncentraci i přesto, že jejich okolí je „zamořeno“ spoustou různých dalších pachů. Tato vlastnost je využívána při vyhledávání drog a podobně. Při setkání dvou psů začne jeden z nich očichávat toho druhého. Při setkání dvou samic si navzájem očichávají hlavu, při setkání dvou samců si navzájem očichávají oblast kolem konečníku a při setkání opačného pohlaví má samice tendence jít k hlavě, samec pak k oblasti konečníku.
2.3.3 Zvuková komunikace Psi používají vytí a štěkání jako komunikační prostředek na větší vzdálenosti. Díky jejich perfektnímu sluchovému ústrojí dokáží tyto zvukové signály přesně lokalizovat. Ostatní zvuky, jako například kňučení a kňourání používají na krátké nebo střední vzdálenosti. Psi vydávají rozdílné druhy štěkání na dané podněty. Například teritoriální štěkání, agresivní štěkání, nebo jiné. Teritoriální štěkání je obvyklé u většiny psů, avšak jsou rozdíly v intenzitě a rozsahu štěkání v závislosti na vzdálenosti a chování kolemjdoucího. U krátkých vzdáleností kolem teritoria se může štěkání stát intenzivnější a může být doprovázeno i vizuálními signály, jež dávají najevo agresi. Psi používají štěkání mnohem častěji než ostatní psovité šelmy. Mláďata štěkají více než dospělí. Štěkání může také varovat majitele psa na přítomnost cizí osoby, která by mohla představovat nebezpečí. Kňučení psi užívají při vítání, nebo když jsou frustrovaní, když pociťují bolest, ale také v submisivních situacích (Simpson, 1993).
2.4 Účinek mazlení a ranného prostředí na socializaci štěňat Neonatální vývoj je dynamický proces. Vývoj nervového systému u lidí i u zvířat závisí do značné míry na interakci jednotlivce s prostředím před porodem a po něm a to ovlivňuje vývoj chování. Různé okolnosti, jako mateřská péče, špatná výživa, fyzický stres a nemoci mohou negativně ovlivnit vývoj nervových buněk (Chapillon a kol., 2002). Proto má prenatální a postnatální prostředí významný vliv na fyzické rysy i na chování dospělých. Stejně jako deprivace a stresující podmínky mohou vyvolat negativní vlivy, mnoho okolností může působit pozitivně na ontogenezi.
14
Bylo objeveno, že negativní neonatální zkušenosti mohou mít negativní následky. Například u novorozených dětí dlouhé odloučení od matky a dlouhá izolace způsobuje zvýšenou buněčnou apoptózu v mnoha oblastech mozku a opakované vystavení bolesti poškozuje vývoj neuronů, způsobuje zvýšenou bojácnost, mění citlivost k bolesti, vede k poruchám v důsledku stresu, nedostatku pozornosti a hyperaktivitě (Anand a Scalzo, 2000). U psů podobné studie novorozených štěňat a mláďat byly prováděny od 60. let 20. století, ale množství literatury je stále skromné. Štěně se narodí ve stavu extrémní nezralosti neuronů. Nervový systém se však rychle vyvíjí přes intenzivní synaptogenezi, při které hrají velmi důležitou roli zevní podněty. Bylo zjištěno, že ranná manipulace má značný dopad na vyvíjející se nervový systém, přispívá k modelování individuálních rozdílů v chování a ve fyziologických reakcích na změny v prostředí (Cirulli a kol., 2003). Fox a Stelzner (1966) ukázali, že jedna hodina intenzivní každodenní stimulace (optická, tepelná, hmatová, akustická) podstatně mění chování pětitýdenních štěňat. Štěňata, se kterými se manipuluje, jsou velmi aktivní, zkoumavá, společenská ve vztahu k lidem a sebevědomá při hře s jinými štěňaty. Také projevují větší emoční stabilitu v testech chování, kterým byla podrobena, a rovněž lepší schopnost řešit problémy. Výsledky výzkumu podporují existenci pozitivního vlivu ranné manipulace na emoční stabilitu štěňat, ale také naznačují, že tento efekt je ovlivněn prostředím. Při pokusech štěňata vychovávaná v profesionálním psinci strávila méně času hlasovými projevy a měla delší dobu do prvního zaštěkání při izolaci. To napovídá, že tato štěňata byla lépe schopna dosáhnout emoční vyrovnanosti, když byla podrobena testu izolace, i když byla celkově méně vystavena manipulaci a sérii stimulů, než štěňata vychovávaná v rodině. Můžeme vyslovit hypotézu, že izolace je méně stresující pro štěňata pocházející z psinců, než pro štěňata vychovávaná v domácím prostředí. To může znamenat, že izolace a její spolupůsobící nízká úroveň stimulace je podobnější normálním životním podmínkám psů, kteří žijí v psinci. Údaje o štěňatech vychovávaných v domácím prostředí naznačují, že jejich stav se vlivem izolace mění mnohem rychleji. Jestliže domácí prostředí poskytuje velké množství různých stimulů a podmínky lepší než v psinci, tak nedostatek domácího prostředí vyvolává u těchto štěňat více stresu. Tato nižší adaptabilita však nemusí nezbytně vést k závěru, že v budoucnu tato více stimulovaná štěňata budou mít tendenci 15
k vyvolání symptomů stresu spojeného s izolací, protože schopnost přizpůsobit se osamocení v různých situacích u dospělých domácích mazlíčků záleží na mnoha věcech. Podobně, když se štěňata vyrůstající v psinci mohou lépe adaptovat na sociální izolaci v monotónním prostředí, ta stejná štěňata by mohla mít problémy při adaptaci na izolaci v prostředí bohatém na stimuly. Například náhlé zvuky je mohou polekat více ve srovnání se subjekty, které byly od štěněčího věku zvyklé žít v prostředí bohatém na sociální stimuly. Mazlení lze zejména doporučit, kromě štěňat vychovávaných v profesionálních psincích, u těch vrhů, kde je jen jedno stěně a u vrhů, kde fenky vykazují poruchy chování ve vztahu k mateřské péči, nebo u osiřelých štěňat. Ve vztahu k průzkumnému chování byl pozorován vliv perinatálního mazlení nezávisle na prostředí. Tento vliv byl evidentní na chování u štěňat vychovávaných v domácím prostředí a zdá se, že potvrzuje emoční stabilitu, kterou vyvolává u zvířat hmatová stimulace. Je nutné brát v úvahu, že chování osmitýdenních štěňat, na kterých bylo prováděno testování, je jednoduše ovlivnitelné a že některé tendence v chování mohou dospíváním vymizet. Nicméně údaje dokládají pozitivní vliv ranného mazlení na emoční stabilitu štěněte, ale rovněž odrážejí významné výsledky prostředí, ve kterém štěňata žila během prvních osmi týdnů. Ačkoli
manipulace
měla
nejpříznivější
vliv
na
zvířata
vychovávaná
v profesionálním psinci, protože ta vykazovala méně znaků stresu, když byla ponechána v izolaci, je žádoucí, aby štěně bylo vystaveno četným stimulům vyplývajícím z různých prostředí. To zvyšuje zavedení základů příslušné emoční vyrovnanosti, která potom pomáhá vzdorovat poruchám v chování, jejichž původ leží v ontogenezi, jako je strach a příliš silná vazba, jak se s nimi setkáváme v klinické praxi poruch chování (Gazzano a kol., 2008).
2.5 Vazba psa a člověka I když existuje dlouhá historie soužití člověka a psa, zatím je jen málo empirických studií, které by zkoumaly povahu vazby, kterou si tvoří pes se svým lidským majitelem (Millot, 1994). Vědci si všimli, že řada projevů chování mladších i starších psů vůči jejich pánům vyvolává u lidí rodičovskou péči (Hart, 1995). A
16
skutečně někteří autoři (Topal a kol., 1998) naznačili, že vazba mezi psem a člověkem je podobná vazbě dítěte a rodiče, která pro psa přetrvává od štěněčí doby až do dospělosti. Vazba mezi psem a člověkem se podobá vazbě, kterou si vytvoří nově narozené dítě ke svému prvnímu pečovateli, obvykle k matce (Bowlby, 1958). Jedinci, kteří si mezi sebou vytvoří vazbu, se snaží být neustále blízko sebe (Cassidy, 1999). Kromě toho pečovatel poskytuje dítěti bezpečí a útěchu, které fungují jako bezpečná základna, ve které se může dítě pouštět do svých dalších aktivit jako je hra, nebo zkoumání okolí (Ainsworth, 1989). Proč je důležité určit, jaká je vazba mezi člověkem a jeho psem a zda tato vazba vůbec existuje? Jednou možnou aplikací poznatků o vazbě mezi psem a člověkem je vysvětlení strachu psa z odloučení. Je známo, že pokud je pes příliš vázán na svého pána, často není schopen vyrovnat se s odloučením (Parthasarathy a Crowell-Davis, 2006). Pes možná projevuje schopnost vytvářet si k člověku vazby podobně jako malé dítě k matce (Serpell a Jagoe, 1995). Nejčastěji používaným empirickým testem vazby mezi matkou a dítětem je Ainsworthův postup „neznámé situace“ (Bard, 1991). V rámci testu malé dítě a jeho rodič vejdou do neznámé místnosti a jsou představeni cizímu člověku. Pak jsou třikrát na krátko od sebe odloučeni a dvakrát se znovu sejdou. Stres způsobený odloučením obvykle aktivuje systém vazby. Dítě je stresováno a snaží se přiblížit k matce a hledá u ní bezpečí, když se s ní znovu sejde. Topal a kol. (1998) poprvé prokázali, že dospělí psi se během testu chovají velmi podobně jako lidské dítě. Svým pokusem se však jen snažili prokázat, že pes dává v takových situacích přednost svému pánu před cizím člověkem. I když psi byli aktivnější za přítomnosti svého pána, i přítomnost cizího člověka jejich aktivitu do jisté míry povzbudila. Ainsworth a Bell (1970) vykládali pokles zvídavosti u malých dětí ostražitostí po příchodu neznámé osoby. Jakmile vejde cizí člověk, děti se obvykle otočí na svou matku nebo se k ní vrátí a přitulí se k ní. Naproti tomu jen málo psů se po příchodu cizího člověka vrátilo ke svému chovateli. Někteří psi dokonce běželi k cizímu člověku a vítali ho. Jiní přestali dělat, co právě dělali, a sledovali příchozího cizího člověka. Další pokračovali nerušeně ve své činnosti. Proto to vypadá, že dospělý pes zvyklý na lidskou společnost se daleko méně bojí neznámých lidí než lidské dítě, a že jeho chování v tomto ohledu neodpovídá obvyklému vzorci chování plynoucího z vazby malého dítěte na matku. 17
Je možné, že psi, kteří nejsou tolik zvyklí na lidi, nebo pocházejí z útulků, mohou projevovat po příchodu neznámé osoby větší ostražitost. Psi, kterým byl cizinec představen ve chvíli, kdy byl přítomen jejich chovatel, byli daleko ochotnější cizince přijmout do své blízkosti.
2.6 Způsoby komunikace mezi člověkem a psem Bezpočtukrát denně sledujeme něčí pohled a snažíme se uhodnout, co toho člověka zajímá a na co asi myslí. Naši příbuzní, šimpanzi, také sledují pohledy, a zdálo se docela přirozené, že asi mají také zájem o něčí pozornost a o to, co má za lubem. Zdá se však, že šimpanzi nedělají ze sledování pohledu stejné dedukce jako my. Jako příklad poslouží to, že když experimentátor naznačí šimpanzi pohledem, kde je jídlo, šimpanz ho nenajde. I když experimentátor ukáže prstem rukou, dokonce i celou paží, pořád ještě je pro šimpanze těžké, aby se orientoval. A přitom pro domácího psa je to docela lehký úkol, a to i pro plemena, jež nejsou označována specificky jako pointeři. Psi jsou schopni sledovat ukazování hlavou a očima, nebo rukou, i když je to ruka na opačné straně, než kde je cílový předmět (ukazování křížem). U lidí má ukazování a sledování pohledu příčinnou souvislost s poradou, konzultováním, což je jeden ze základních účelů jazyka. Navíc se ukazování na něco a sledování pohledu obecně považuje za součást celého sledu dovedností, jež patří společně do „teorie mysli“. Nic v normálním chování psů neposkytuje přesvědčivý důkaz o psí schopnosti chápat duševní stavy, natož pak některé odkazy. V daném okamžiku se jeví jako nejpravděpodobnější, že jde o účelově orientovanou adaptaci. Toto chování pravděpodobně pochází od psího předka, vlka, jenž při lovu ve smečce využívá schopnosti naznačovat umístění nebo pohyb kořisti očima a čenichem. Někteří výzkumní pracovníci se domnívají, že původ psí schopnosti sledovat neverbální projevy člověka, leží docela jinde, totiž v dějinách ochočování psa člověkem. Důkaz se odvozuje od vlčat, která byla vychována od útlého věku člověkem, a proto je lze podrobit zkoumání v přímém srovnání se psem. Výzkumní pracovníci použili celou škálu různých náznaků pro upozornění, kde se nachází potrava, ale vlkům se nedařilo sledovat tyto náznaky, na rozdíl od domácích psů, kteří si poradili s kterýmkoli z nich. Nedostatkem těchto pokusů je, že nebyly prováděny na poddruhu vlka indického, který byl předkem psa.
18
Ontogenetické osvojování kultury je proces, kdy i velcí lidoopové vychovaní člověkem zvládají kognitivní úkoly tam, kde jedinci vychovaní v zoologické zahradě nebo v laboratoři selžou. Lidská mysl je do značné míry kulturní produkt a vychování člověkem je s to dokázat tuto transformaci. Podle tohoto názoru mají opice po procesu enkulturace schopnosti, které vskutku patří lidskému druhu, nikoli jejich. Ne všichni výzkumní pracovníci akceptují tento názor. Alternativou je stanovisko, že lidská výchova jednoduše změní orientaci opice v tom smyslu, že lidé jsou významní blízcí příbuzní a že opice se vpravdě dívá na sebe jako na člověka, a tak ochotně vykonává úkoly uložené člověkem a plně přitom odhaluje přirozené schopnosti svého druhu. Další extrém představuje experiment, ve kterém bylo klíčovou věcí to, že vlci se za normálních podmínek nedívají přímo do obličeje a proto mají pramalou šanci, aby se naučili objevovat spojitosti mezi směrem pohledu a událostmi s tímto souvisejícími. Sociální konzultace je důležitou součástí lidské komunikace. Psi sice nechápou mentální stavy, ale umí se rychle učit a proto je stěžejní věcí, aby se člověku dokázali dívat do obličeje. Vlkům chybí vrozená tendence dívat se lidem do obličeje a nemají tak šanci osvojit si klíčovou důležitost pohledu, i když jsou schopni rychle pochytit jiné lidské způsoby ukazování. Ochočení udělalo pro psa totiž právě to, že si osvojil tendenci podívat se v situacích nejistoty do lidské tváře. Lidská velmi dlouhá a produktivní asociace se psem patrně následovala po této změně chování (Byrne, 2003).
2.7 Účinky výcviku psí poslušnosti a behaviorálního poradenství na vztah mezi člověkem a psem Problémy psího chování bývají často zmiňovány v literatuře jako faktory přispívající k zábraně a oslabení ideálního vztahu se psím mazlíčkem jako společníkem (Akrow a Dow, 1984). Hart a Hart (1984) konstatovali, že zvíře jako společník bývá často vybíráno pro svou povahu a právě to, jak se zvíře chová, přispívá ke vztahovému bohatství s lidmi, s nimiž bude ve společné domácnosti. Poresky a dal. (1987) zjistili, že chovatelé domácího zvířete vycházejí z mylného předpokladu, že vlastnit domácího mazlíčka je synonymem pro vztah se zvířetem jako společníkem. Tento předpoklad
19
implikuje pasivitu na straně majitele zvířete v tom smyslu, že postačí mít psa a kvalitní vztah se utvoří sám od sebe. Jones a dal. (1984) zdůraznili, že si zvířata neosvojují vhodné chování instinktivně a že k vybudování dobrého, pozitivního, uspokojivého vztahu je třeba odpovídajícího tréninku, a to pomocí výcviku poslušnosti tak, aby byl pes doveden k poslušnému chování. Rovněž bylo použito behaviorálního poradenství tak, aby majitel psa porozuměl psímu chování a byly nabídnuty metody vedoucí ke snížení nebo eliminaci takového chování, o němž se chovatelé vyjadřovali jako o nežádoucím, jako například skákání na lidi, neuposlechnutí povelu, hrabání jam, močení na nežádoucí místa, štěkání, ohlodávání věcí, utíkání, kousání lidí, agresivita vůči jiným psům, a jiné. Účastníci, kteří se zúčastnili výcviku poslušnosti a dostalo se jim poradenství zaměřeného na chování psů (behaviorální poradenství), hlásili zlepšení ve vztahu se svým psem, což dokazuje, že výcvik poslušnosti a behaviorální poradenství skutečně mohou zlepšit vztah mezi člověkem a psem. Voith a dal (1992) zjistili, že samotný trénink poslušnosti nemusí být předpovědí redukce behaviorálních problémů. Na úrovni lidských vztahů bylo pozorováno, že děti s problémovým chováním si byly výrazně méně jisté svým citovým poutem a dostávalo se jim drsnějších fyzických intervencí a hrubšího tónu od jejich matek. Analogicky ovšem mohou negativní interakce zvyšovat nejistotu chování a zabraňovat zlepšení rovněž ve vztahu psa s člověkem. Výcvik poslušnosti může představovat komunikační nástroj pro majitele tak, aby pro psa zprostředkoval pocit jistoty, neboť výcvik vyzdvihuje to chování, které je správné a žádoucí a naopak nežádoucí chování potlačuje. Podle autorů Voith a dal. (1992) není většina lekcí poslušnosti koncipována tak, aby řešila problémové chování, jež má proto tendenci zůstávat beze změny. Zatímco se výcvik poslušnosti jeví jako aspekt zlepšující interakci člověka se psem, znamená trénink poslušnosti spojený s poradenstvím pro psí chování další možnou podporu tohoto vzájemného vztahu (Clark, Boyer, 1993).
20
2.8 Chování psa při hře s dalším psem nebo s člověkem V dnešní době jsou většinou psi chováni jako společníci. V tomto smyslu zůstává zachována prvořadá důležitost výcviku a vytvoření úspěšného vztahu psa a člověka. To usnadňuje skutečnost, že se psi chovají k lidem, jako kdyby byli příslušníky stejného druhu (Blackshaw, 1985). Z toho vyplývá, že interakce psa s člověkem má stejné sociální příčiny jako interakce s jedincem stejného druhu neboli se psem. Pes projevuje vysokou míru hravosti (Russell, 1936). Hra zabírá velkou část doby interakce mezi psem a jeho majitelem (Hart, 1995) a zatím jí bylo věnováno málo specifického studia (Nott, 1992). Běžný názor je, že mezidruhová hra je stejná jako vnitrodruhová hra a to vedlo k myšlenkám, že vliv hry psa se psem se dá aplikovat i na hru psa s člověkem. Někteří autoři se domnívají, že příležitosti k vnitrodruhové hře redukují množství mezidruhové hry, a tím naznačují, že tyto dva druhy jsou homogenní motivačně, ale toto zatím nebylo prokázáno. Aldis (1975) uvádí, že hra psa s člověkem se skládá z těch stejných vzorců chování jako hra psa se psem, ale prokazatelně neexistují žádné kvantitativní údaje srovnávající strukturu hry psa se psem s hrou psa s člověkem. Na základě pokusů bylo zjištěno, že vnitrodruhová a mezidruhová hra není homogenní, co se týká její struktury. Psi s větším nadšením vstupují do hry s člověkem, což se projevilo častějším ukazováním hračky člověku než psovi. Naopak vlastnění vyhraného předmětu je pro psa důležitější během vnitrodruhové hry. Během vnitrodruhové hry byli psi totiž silněji motivováni, aby získali předmět do vlastnictví, a proto projevovali větší soutěživost. Tyto rozdíly můžeme interpretovat ve vztahu s loveckým chováním. Biben (1982) zjistila, že čím vyšší úroveň spolupráce druhy projevují při lovu, tím více sdílení a méně soutěžení se projevuje při hře s předmětem. Psi rovněž loví mezidruhově s lidmi. Po staletí byli domácí psi (zejména aportéři) vybíráni, aby lovili s lidmi. Sdílejí a dokonce se vzdávají své kořisti kvůli člověku. Jestliže lovecké chování a hra mají podobnou motivaci, jak to naznačují Biben (1982), Hall a Bradshaw (1998), dá se očekávat, že hra psa s člověkem bude více spočívat ve sdílení a bude méně soutěživá než hra psa se psem. Mnoho příležitostí k zapojení vnitrodruhové hry u psů nesnižuje ochotu k mezidruhové hře. Rovněž struktura hry, při které si s předmětem hraje člověk se
21
psem, se liší od stejné hry psa se psem. Zejména se liší příslušná motivace vlastnit předmět a interakce s partnerem. Tato zjištění naznačují, že tyto dvě kategorie nejsou homogenní. O hrách psa s člověkem se často říká, že mají vliv na vztah těchto dvou účastníků. Když psovi neustále umožňujeme vyhrávat, pes se začne považovat na silnějšího než jeho majitel, což vede k následným konfliktům a problémům s chováním psa (McBride, 1995). Tato myšlenka je založena na základě vnitrodruhového chování zejména u vlků. Vlastnictví vyhrané hračky je popisováno jako napodobení boje o nejlepší maso na konci lovu ve smečce (Appleby, 1997), které může mít následně dopad na hierarchii ve společnosti. Z tohoto vyplývá, že hra je soubojem a cílem je vlastnit hračku. Ačkoli toto se odehrává v případě hry psa se psem, nejsou zatím žádné důkazy ničeho takového při hře psa s člověkem. Protože psi reagují různě na lidského a psího partnera při hře, není žádný důvod k předpokladu, že následky her psa s člověkem jsou stejné jako u hry psa se psem (Hart a Hart, 1985, Bradshaw a kol., 1996), (Rooney a kol., 2000).
2.9 Reakce psů na neznámého člověka Psi by měli projevit značnou míru reakce na širokou škálu sociálních stimulů že strany lidí a měli by reagovat velmi pružně na náhlé změny v chování člověka. I přes velmi malé množství výzkumných prací se mnozí domnívají, že jsou rozdíly ve vnímavosti na podněty ze strany člověka závislé na rase psa. Byla provedena studie, jejímž cílem bylo prostudovat reakci dospělých psů – domácích mazlíčků na neznámou ženu, která vydávala sociální podněty spojené postupně s přátelským a výhružným chováním. Studie prokázala, že psi různých ras často vykazují jasně rozlišitelné reakce vůči neznámé ženě podle způsobu jejího přístupu a bez ohledu na to, zdali přátelský přístup předchází před výhružným nebo naopak. Většina psů vykazovala znaky tolerantního, přátelského chování při přátelském přístupu neznámé ženy, mnozí vykazovali různé znaky vyhýbání se nebo agresivity, když k nim neznámá žena přistupovala výhružně. Můžeme se domnívat, že podněty spočívající v upřeném pohledu ze strany neznámé ženy hrály důležitou úlohu při vyvolání reakce psa. Dřívější pozorování naznačují, že přímý oční kontakt je typickou součástí projevení nadřazenosti mezi psy a toto chování vykazují v situacích spojených s vyjádřením nadřazenosti (Borchelt, 1983).
22
Upřený pohled člověka může rovněž působit jako sociální podnět ve vzájemných vztazích psa a člověka, protože upřený pohled majitele může spustit agresi u psů, kteří jsou v hierarchii postaveni výše než jejich majitel (Line a Voith, 1986). Zdá se, že na reakci psů má vliv nikoli samotný upřený pohled, ale jiné podněty ze vzorce chování člověka, jako je držení těla (vzpřímené/ohnuté), způsob pohybování se (nepřetržitá chůze/zastavování se) a verbální podněty (přátelské oslovení/mlčení). Ve vzájemném vztahu s lidmi psi vnímají nikoli jednotlivé podněty získávané z chování člověka, ale vzorec lidského chování jako skupinu současně vnímaných podnětů. Psi mají totiž sofistikovanou schopnost vzít v úvahu různé aspekty lidského chování. Podobně jako upřený pohled je projevem dominance, když majitel nebo jiná osoba se nadklání nad psa nebo ho chce obejmout (Borchelt, 1983, Line a Voith, 1986). Některá plemena se při reakci na neznámou osobu mohou lišit například přecitlivělostí, agresí nebo loveckými schopnostmi (Plutchnik, 1971, Wright, 1991, Christiansen a kol., 2001). Další studie byla věnována této hypotéze a zaměřená na hodnocení, zda-li rasy, které byly vybrány k výrazně různým účelům, mají tendenci vykazovat rozdílné reakce na člověka, jehož chování se náhle změní z přátelského na výhrůžné. Srovnání skupin vytvořených podle ras (saňoví psi, ovčáci a retrívři) ukázalo důležité rozdíly i podobnosti mezi rasami. Chování saňových psů a retrívrů se od sebe nijak významně nelišilo a mnozí z nich stále vykazovali přátelské, tolerantní chování, dokonce i když neznámá žena projevovala výhružné chování. Poměrně velký počet nereagujících saňových psů a retrívrů je v souladu se všeobecně přijatým názorem, že saňoví psi (malamuti a hasky) původně pracovali ve spolupráci se členy smeček a řídili se vokálními pokyny lidského vůdce a proto se očekává nižší citlivost na lidské chování, zatímco retrívři byli vyšlechtěni k aportu kořisti během lovu, takže nízký stupeň agresivity, motivace k dravosti a připravenost k aportu mohly být výhodou. Na rozdíl od nich belgičtí ovčáci se lišili od těchto druhých dvou skupin sestavených podle rasy způsobem, který prokázal, že všichni jsou reagující a značný počet z nich projevil agresivní nebo výhružné chování vůči výhružně se chovajícímu člověku. Často se vyskytuje názor, že agrese vůči člověku byla ovlivněna faktory životního prostředí, jako je socializace a individuální zkušenosti, přičemž tento výsledek naznačuje roli rozdílů spojených s jednotlivými rasami. Mnoho lidí se domnívá, že pastevečtí psi měli za úkol shánění stáda a jeho hlídání a proto se očekává citlivá reakce na změny v chování a určitý stupeň agrese vůči neznámému člověku. 23
Pružnost v chování psů je výsledkem vývojového procesu, během kterého se psi adaptovali na různou úroveň společenství s člověkem. V souladu s touto úvahou výsledky ukazují, že role faktorů životního prostředí (socializace, výcvik, atd.) v plastičnosti chování psů bude vyžadovat další zkoumání (Vas a kol., 2005).
24
3. MATERIÁLY A METODY V průběhu půlročního období bude vykonáno 25 návštěv v různých částech Brna a okolí, která jsou určena pro venčení psů. Celkem bude provedeno šestnáctihodinové pozorování. Opakované návštěvy toho stejného místa budou uskutečněny v různou denní dobu, aby bylo minimalizováno pozorování těch stejných subjektů. Během pozorování bude výzkumný pracovník doprovázen psem a bude se snažit zůstat nepozorován. Výzkumný pracovník bude nahrávat každou osobu, která viditelně bude venčit psa a která zůstane v zorném poli 30 sekund a více. Skupiny osob venčících psy budou zahrnuty do výzkumu jedině tehdy, pokud bude možné jednoduše identifikovat společenství chodce a psa. Předpokládá se, že psi, kteří budou venčeni samotní, také samotní žijí a několik psů venčených jedním člověkem že patří do jedné a té stejné domácnosti. U každého společenství bude zaznamenáno: a)
počet venčených psů, přičemž budou rozděleni do skupin buď jeden nebo
b)
pohlaví osoby, která psy venčí,
c)
velikost psa na třístupňové škále (malý, střední, velký),
d)
zdali si spolu hrají, když jsou v dohledu.
více,
Výzkumní pracovníci se budou zajímat zejména o vliv počtu psů na výskyt hry, ale budou zaznamenávat i další samostatné varianty, aby umožnili zkoumání možných interaktivních vlivů.
25
4. ZÁVĚR Závěrem bych shrnula, že komunikaci psa s člověkem bychom neměli v žádném případě podceňovat, protože je to jeden ze zásadních pilířů tohoto vztahu. V dnešní době už existují různá poradenská centra, které se tomuto problému věnují, takže i problémový pes se dá s podporou svého majitele do jisté míry převychovat. Než se ale zabývat těmito potížemi, je lepší se jich vyvarovat a při komunikaci se psem čerpat z obecných znaků chování, z povahových rysů příslušného plemene a samozřejmě povahy jako takové u samotného jedince. Také bych já osobně poradila každému začínajícímu chovateli psa, aby se poradil s odborníkem na konkrétní plemeno, které si chovatel pořídí, protože právě on může chovateli ukázat tu správnou cestu jak dobře porozumět svému psovi.
26
5. POUŽITÁ LITERATURA AINSWORTH, M.D.S, BELL, S.M. Attachment, exploration and separation: illustrated by the behaviour of one-year-olds in a strange situation. Child. Dev., 1970, roč. 41, s. 49–67. AINSWORTH, M.D.S. Attachments beyond infancy. Am. Psychol., 1989, roč. 44, č. 4, s. 709–716. ALDIS, O. Play fighting. New York: Academic Press, 1975, 337 s. ISBN 0120494507 ANAND, K.J., SCALZO, F.M. Can averse neonatal experiences alter brain development and subsequent behavior? Biol. Neonate, 2000, roč. 77, s. 69–82. APPLEBY, D. Ain´t misbehavin: a good behaviour guide for family dogs. Broadcast book, 1997, 192 s. ISBN 1874092729. ARKOW, P., DOW, S. The ties that do not bind: A study of the human-animal bonds that fail. In ANDERSON, R. K., HART, B. L., HART, L. A. (eds.). The Pet Connection: Its influence on our health and quality of life. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1984, s. 348-354. BARD, K. Distribution of attachment classifications in nursery chimpanzees. Am. J. Primatol., 1991, roč. 24, s. 88. BIBEN, M. Squirrel money playfighting: making the case for a cognitive training function for play. Animal play: Evolutionary, comparative and ecological perspectives, 1982, s. 161–182. BLACKSHAW, J.K. Human and animal inter-relationships. Review series: 3. Normal behaviour patterns of dogs: Part 1. Australian Veterinary practitiones, 1985, roč. 15, s. 110–112. BORCHELT, P.L. Aggressive behaviour of dogs kept as companion animals: classification and influence of sex, reproductive status and breed. Animal ethology, 1983, roč. 10, s. 45–61. BOWLBY, J. The nature of the child´s tie to his mother. J. Psychoanal., 1958, roč. 39, s. 350–373. BRADSHAW, J.W.S., GOODWIN, D., LEA, A.M., WHITEHEAD, S.L. A survey of the behavioural charasteristics of pure-bred dogs in the United Kingdom. Veterinary record, 1996, roč. 66, s. 465–468. BYRNE, R.W. Animal communication: What makes a dog able to understand its master? Current biology, 2003, roč. 13, s. 347–348. 27
CASSIDY, J. The nature of the child’s ties. In CASSIDY, J. SHAVER, P.R. (eds.). Handbook of attachment: Theory, research, and clinical applications. New York: Guilford Press, 1999, s. 3-20 ISBN 1572300876. CIRULLI, F., BERRY, A., ALLEVA, E. Early disruption of the mother-infant relationship: effects of the brain plasticity and implicaitons for psychopatology. Neurosci. Biobehav., 2003, roč. 27, s. 73–82. CLARK, G.I., BOYER, W.N., The effects of dog ebecience training and behavioural counselling on human-cani relationship. Animal behavioural science, 1993, roč. 37, s. 147–159. FOX, M.W., STELZNER, D. Behavioural effects of differential early experience in the dog. Animal behaviour science, 1966, roč. 14, s. 273–281. GAZZANO, A., MARITI, CH., NOTARI, L., SIGHIERI, C, MCBRIDE, E.A. Effects of gentling and early enviroment on emotional development of puppies. Animal behaviour science, 2008, roč. 110, s. 294-304. HALL, S.L., BRADSHAW, J.W.S. The influence of hunger on object play by adult domestic cats. Animal behaviour science, 1998, roč. 58, s. 143–150. HART, B.L., HART, L.A. Selecting pet dogs on the basis of cluster analysis of breed behaviour profiles and gender. Journal of American veterinary medical association, 1985, roč. 186, s. 1181–1185. HART, B.L., HART, L.A. Selecting the best companion animal: Breed and gender specific behavioural profiles. The pet connection: Its influence on our health and duality of life, 1984, roč. 12, s. 348–354. HART, L.A. Dogs as human companions: a review of the relationship. In SERPELL, J. (ed.) The Domestic Dog: Its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, 268 s. CHAPILLON, P., PATIN, V., ROY, V., VINCENT, A., CASTON, J. Effecst of preand postnatal stimulation on developmental, emotional and cognitive aspect in rodents: review. Dev. Psychobiol., 2002, roč. 41, s. 373–387. CHRISTIANSEN, F.O., BAKKEN, M., BRAASTAD, B.O. Behavioural differences between three breed groups of hunting dogs confronted with domestic sheep. Animal behaviour science, 2001, roč. 72, s. 115-129. ISBN 0521425379.
28
JONES, B.A., KATCHER, A.H., BECK, A.M. An educator´s guide to the new science of human-animal interaction. The pet connection: Its influence on our health and duality of life, 1984, s. 94–100. LINE, S., VOITH, V.L. Dominance aggression of dogs towards people: behaviour profile and response to treatment. Animal behaviour science, 1986, roč. 16, s. 77–83. MCBRIDE, A. The human - dog relationship. In ROBINSON, I. (ed.). The Waltham book of human–animal interaction: Benefits and responsibilities of pet ownership, New York, 1995, s. 99-112. MILLOT, J.L., Olfactory and visuals cues in the interaction systems between dogs and children. Behav. Process., 1994, roč. 33, s. 177– 88. NOTT, N.M.R., Behavioural development of the dog. The Waltham book of dog and cat behaviour, Oxford: Pergamon Press, 1992, s. 65-78. PARTHASARATHY, V., CROWELL-DAVIS, S.L. Relationship between attachment to owners and separation anxiety in pet dogs. Journal of Veterinary Behavior, 2006, roč. 1, s. 109-120. PLUTCHNIK, R. Individua and breed differences in approach and withdrawal in dogs. Behaviour, 1971, roč. 40, s. 302–311. PORESKY, R.H., HENDRIX, C., MOSIER, J.E., SAMUELSON, M.L. Children´s pets and adults´self-concenpts. J. Psychol., 1987, roč. 122, s. 463–469. ROONEY, N.J., BRADSHAW, J.W.S., ROBINSON, I.H. A comparision of dog-dog and dog-human play behaviour. Animal behaviour science, 2000, roč. 66, s. 235–248. RUSSEL, E.S., Platiny with a dog. The quaterly review of biology, 1936, roč. 11, s. 1–15. SERPELL, J.A., JAGOE, A. Early experience and the development of behaviour. The domestic dog: Its evolution, behaviour and interaction with people, 1995, s. 80–102 SIMPSON, B.S. Canine communication. Veterinary clinics of North America, 1993, roč. 27, č. 3, s. 452–458. TOPAL, J., MIKLÓSI, A., DÓKA, CSÁNY, V. Attachment behaviour in dogs: a new application of Ainsworth´s strange situation. J. Comp. Psychol., 1998, roč. 112, s. 219–229. VAS, J., TOPÁL, J., GÁSCI, M., MIKLÓSI, A., CSÁNYI, V. A friend or an enemy? Dog´s reaction to an unfamiliar person showing behavioural cues of threat and friendliness at different times. Animal behaviour science, 2005, roč. 94, s. 99-115.
29
VLČÍ SVĚT [online]. 2004 , 31.1.2008 [cit. 15. října 2008]. Dostupný z WWW: <www.vlci.info>. VOITH, V.L., WRIGHT, J.C., DANNEMAN, P.J. Is there a relationship between canine behaviour problems and spoiling activities, anthropomorphism and obedience training? Animal behavioural science, 1992, roč. 34, s. 263–272. WIKIPEDIE: Otevřená encyklopedie: Pes [online]. 2008 [cit. 2. listopadu 2008]. Dostupný z WWW:
. WRIGHT, J.C. Canine aggression toward people: bite scenarios and prevention. Veterinary clinics of North America, 1991, roč. 21, s. 299–314.
30
