KOMPARACE FINANCOVÁNÍ A ŘÍZENÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ITÁLII A V ČR

Masa rykova un iverz it a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

KOMPARACE FINANCOVÁNÍ A ŘÍZENÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ITÁLII A V ČR Comparison of Financing and Management in Caring of Historical monuments in Italy and the Czech Republic Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Autor:

Ing. František SVOBODA, Ph.D.

Sandra DZIUGIELOVÁ

Brno, květen 2008

Jméno a příjmení autora:

Sandra Dziugielová

Název bakalářské práce:

Komparace financování a řízení památkové péče v Itálii a ČR

Název v angličtině:

Comparison of Financing and Management in Caring of Historical Monuments in Italy and the Czech Republic

Katedra:

Ekonomie

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. František Svoboda, Ph.D.

Rok obhajoby:

2008

Anotace: Cílem bakalářské práce „Komparace financování a řízení památkové péče v Itálii a v ČR“ je popsat a analyzovat způsob zabezpečení a financování památkové péče v Itálii, který slouží jako podklad pro komparaci se systémem českým. Práce se zabývá způsoby a možnostmi vykonávání péče o kulturní hodnoty vyplývajících z právních úprav, které jsou důležitým předpokladem k jejímu zabezpečení. Dále se zabývá popisem orgánů činných ve výkonu památkové péče jak v Itálii, tak v ČR. Důležitým předpokladem pro efektivní zajištění péče o památky je také dostatek finančních prostředků, proto významnou část práce představuje analýza způsobů financování péče o kulturní hodnoty v obou studovaných zemích. Annotation: The goal of this work „Comparison of Financing and Management in Caring of Historical monuments in Italy and the Czech Republic” is the description and analysis of the ways in which the caring of monuments is managed and financed in Italy. This part represents the basis for comparison with the Czech system. In this thesis I deal with the possibilities of the management in caring of historical monuments for which the relevant law is the main prerequisite. Following issue is devoted to the description of authorities making the management policy in Italy and in the Czech Republic. Providing the effective care needs financial support, that ´s why the important part of my work is focused on the analysis of financing in caring of historical monuments.

Klíčová slova v češtině: památková péče, kulturní památka, kulturní a krajinné dědictví, hodnota památky, kulturní hodnota Klíčová slova v angličtině: monument preservation, cultural monument, cultural and landscape heritage, protection, value of the monument, cultural value

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Komparace financování a řízení památkové péče v Itálii a

ČR

vypracovala

samostatně

pod

vedením

Ing.

Františka

Svobody,

Ph.D.

a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 23.5.2008

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce Ing. Františkovi Svobodovi Ph.D. za odborné připomínky a rady, kterými přispěl k vypracování mé bakalářské práce.

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................................... 7 1

2

POJMY A TEORETICKÉ PŘÍSTUPY ......................................................................... 9 1.1

Pojmy ......................................................................................................................... 9

1.2

Teoretické přístupy ................................................................................................. 11

SYSTÉM ŘÍZENÍ A FINANCOVÁNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ITÁLII ................ 13 2.1

Přehled vývoje zabezpečení péče o kulturní dědictví .......................................... 13

2.2

Legislativní a ochranná opatření ........................................................................... 15

2.2.1

Italská právní úprava ........................................................................................... 15

2.2.2

Způsob ochrany objektů památkové péče ........................................................... 17

2.3

Řízení památkové péče ........................................................................................... 18

2.3.1

Systém administrativně – správních celků.......................................................... 18

2.3.2

Ústřední poradní orgány ..................................................................................... 21

2.3.3

Ústřední instituce a instituce pro zvláštní účely ................................................. 22

2.3.4

Vedlejší (periferní) orgány.................................................................................. 22

2.4

Financování památkové péče ................................................................................. 23

2.4.1

Přímé ................................................................................................................... 23

2.4.1.1

Veřejný sektor ............................................................................................. 24

2.4.1.2

Soukromý sektor .......................................................................................... 25

2.4.1.3

Národní loterie ............................................................................................. 27

2.4.1.4

Bankovní nadace ......................................................................................... 28

2.4.1.5

Soukromé nadace......................................................................................... 30

2.4.1.6

Odkoupení objektů památkové péče ........................................................... 31

2.4.1.7

Fondy EU .................................................................................................... 32

2.4.2

3

Nepřímé .............................................................................................................. 32

2.4.2.1

Daňové úlevy pro vlastníky kulturního movitého majetku ......................... 33

2.4.2.2

Daňové úlevy třetím stranám: sponzorství a dárcovství.............................. 34

PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR V KOMPARACI S ITÁLIÍ .......................................... 37 3.1

Legislativa ................................................................................................................ 37

3.1.1

Česká právní úprava............................................................................................ 37

3.1.2

Mezinárodní a nadnárodní prvky ........................................................................ 38

3.2

Řízení památkové péče v ČR a jeho komparace s Itálií ...................................... 40

3.2.1

Územně – správní celky ...................................................................................... 40

3.2.2

Kontrolní orgán ................................................................................................... 42

3.2.3

Poradní orgány .................................................................................................... 42

3.2.4

Odborná organizace ............................................................................................ 44

3.3

Financování památkové péče v komparaci s financováním Italským ............... 45

3.3.1

3.3.1.1

Veřejný sektor ............................................................................................. 45

3.3.1.2

Soukromý sektor.......................................................................................... 49

3.3.1.3

Rozdíly v přímém financování památkové péče v Itálii a ČR .................... 51

3.3.2

4

Přímé financování ............................................................................................... 45

Nepřímá podpora ................................................................................................ 52

3.3.2.1

Daňové úlevy vlastníkům kulturních hodnot .............................................. 53

3.3.2.2

Sponzorství, dárcovství ............................................................................... 54

ZÁVĚR ............................................................................................................................ 55

Seznam použité literatury ...................................................................................................... 57 Seznam použitých zkratek ..................................................................................................... 61 Seznam grafů a tabulek .......................................................................................................... 62 Seznam příloh.......................................................................................................................... 63

ÚVOD Tématem této bakalářské práce je financování a řízení památkové péče v České republice a v Itálii. V práci se budu zabývat porovnáváním systémů zabezpečení a financování ochrany kulturního dědictví ve výše zmíněných zemích. Komparace a analýza rozdílů mezi různými alternativami uspořádání veřejného sektoru, které v různých zemích směřuje k témuž cíli, často ale jiným způsobem, může být inspirující pro další rozvoj veřejného sektoru (anebo pro jeho omezení za účelem dosažení větší efektivnosti) v ČR. Cílem mé práce je popsat a analyzovat dva odlišné systémy památkové péče, přičemž dílčí cíl představuje analýza a deskripce italské památkové péče, která bude potom následně sloužit jako podklad ke komparaci s českou památkovou péčí. Italský systém organizačního a finančního zabezpečení památkové péče je z hlediska zkoumání zajímavý z toho důvodu, že Itálie patří s 4 000 muzei, 6 000 archeologickými nalezišti, 40 000 historickými stavbami a 100 000 kostely a kláštery mezi země s největším počtem výskytu památek. Zajišťování péče o kulturní bohatství, tak značného rozsahu může být inspirující pro mnohé země včetně ČR a jistě si zaslouží pozornost nejen způsob řízení této péče veřejnou správou, ale také způsob, možnosti a příležitosti zisku finančních prostředků na statky, které jsou vzácné. Svou povahou se jedná o statky, které jsou nenahraditelné a v případě jejich ztráty či zničení neobnovitelné. „Památky pozornost veřejnosti nejen potřebují, ale zasluhují i proto, že nejsou jen majetkem zákonného vlastníka, ale svou uměleckou a kulturněhistorickou hodnotou majetkem celonárodním a některé i evropským“ [Herout, J., 2001:326]. Péče o kulturní dědictví tak není jen záležitostí jedinců, ale stává se předmětem „veřejného zájmu“, což je takový druh zájmu, který má nadindividuální charakter. Dějinným vývojem se z památek staly preferované předměty společenského zájmu, jejichž způsob financování a řízení je natolik důležitý, že není ponechán v rukou trhu, ale realizuje se i formou správních zásahů. Tato práce je rozdělena do tří stěžejních kapitol, v jejichž rámci se budu zabývat způsoby řízení a financování památkové péče v Itálii a v České republice. V první kapitole vymezuji důležité pojmy a teoretické přístupy, se kterými v dalších kapitolách pracuji, a proto se domnívám, že je užitečné tyto pojmy předem definovat. Ve druhé kapitole svojí práce se věnuji popisu systému italské památkové péče. Kapitola se dále člení na čtyři podkapitoly. V první z nich se zaměřuji na popis vývoje novodobé památkové péče na území současného italského státu. Současný způsob ochrany památek je odrazem změn uskutečněných v průběhu vývoje společnosti, a proto je vhodné do 7

něj letmo nahlédnout. Dále se zabývám legislativními opatřeními, jakožto nástrojem nutným k vymezení předmětu studovaného zájmu a z něj vyplývajících možností uskutečňování památkové péče. Zákonné vymezení je důležitým předpokladem pro efektivní zabezpečení ochrany památek. Na tuto podkapitolu navazuji deskripcí systému organizace památkové péče v Itálii. Cílem kapitoly je specifikovat pravomoci jednotlivých orgánů činných ve správě a řízení ochrany kulturního dědictví. Poslední podkapitola je věnována financování italské památkové péče. Analyzuji zde možnosti podpory zachování památkových hodnot rozdělením ekonomických nástrojů na přímé a nepřímé, jejichž dělení vychází přímo z italské legislativy. Následující kapitola pojednává o způsobu výkonu památkové péče v České republice a její komparaci s italským systémem. Pro větší přehlednost jsou jednotlivé podkapitoly členěny tak, aby odpovídaly struktuře kapitoly předchozí, která se zabývá systémem italské památkové péče. Proto i zde nejprve vymezuji zákonné úpravy nejen české, ale i mezinárodní – společné pro obě srovnávané země. Dále následuje podkapitola o organizaci a kompetencích jednotlivých orgánů řídících památkovou péči v ČR. V rámci poslední části zabezpečování finančních prostředků se zabývám rolí soukromého a veřejného sektoru v podmínkách ČR a rozdíly ve financování ochrany kulturního dědictví studovaných zemí. V závěru práce se snažím o analyzování kladů a záporů systémů památkové péče v Itálii a ČR, a upozornit na možnosti, které by mohly přispět k rozvoji péče o kulturní dědictví v České republice na základě modelového případu Itálie.

8

1 POJMY A TEORETICKÉ PŘÍSTUPY 1.1 Pojmy Kulturní dědictví Kulturní dědictví Italské republiky sestává, dle článku 2 zákona o kulturním dědictví a krajině z 22. ledna 20041, z kulturního jmění a krajinného bohatství. Za kulturní jmění jsou považovány předměty nemovitého i movitého charakteru, které jsou cenné z hlediska uměleckého,

historického,

archeologického,

etnoantropologického,

archivního

a

bibliografického a také další předměty upravené tímto zákonem, které jsou odrazem předchozích hodnot civilizace. Za krajinné bohatství jsou považovány nemovitosti a prostory, které svým charakterem tvoří součást odkazu historického, kulturního, přírodního a estetického. Předměty kulturního dědictví, které jsou veřejným majetkem, jsou určeny národu k používání.

Kulturní jmění Jedná se o předměty movité i nemovité, které patří státu, regionům nebo dalším organizačně – správním celkům, dalším institucím veřejného sektoru, stejně tak jako právnickým osobám soukromého sektoru, a neziskovým organizacím. Tyto předměty odrážejí hodnoty zmíněné v předchozím odstavci. Do této kategorie kulturního jmění patří sbírky muzeí, obrazárny, galerie, archivy, jednotlivé státní dokumenty, sbírky knih z knihoven státních, regionálních, i dalších samosprávných celků a ostatních institucí veřejného sektoru. Spadá sem také movitý a nemovitý majetek soukromoprávních subjektů, který je významný, protože odráží historické, politické, vojenské, literární, umělecké a kulturní hodnoty, nebo který podává svědectví o národní identitě, historii veřejných, národních nebo církevních institucích, či sbírkách předmětů umělecké a historické povahy.

Krajinné bohatství V tomto případě se jedná o kulturní hodnoty, které jsou důležité z hlediska zájmu veřejnosti. Patří sem nemovitý majetek, který je pozoruhodný svou přírodní krásou nebo geologickou jedinečností (tzn. parky, zahrady, letohrádky pozoruhodné svou nevšedností). 1

Decreto Legislativo 22 gennaio 2004 n. 42. "Codice dei beni culturali e del paesaggio, ai sensi dell'articolo 10 della legge 6 luglio 2002, n. 137"

9

Kulturní prostory Za kulturní prostory jsou považována: muzea, knihovny, archivy, archeologické oblasti a parky, historické komplexy. Muzeum – jedná se o strukturu trvalé povahy, která nakupuje, schraňuje (uchovává), objednává a vystavuje předměty kulturního dědictví za účelem studia a výchovy. Knihovna – jedná se o strukturu trvalé povahy, která shromažďuje a uchovává soubory knih, materiály a informace, jejichž vydání a publikace slouží ke studiu a nahlížení do nich. Archiv – jedná se o strukturu trvalé povahy, která shromažďuje, archivuje a uchovává původní historickou dokumentaci, jejímž účelem je výzkum, konzultace a studium. Archeologická oblast – jedná se o místo charakteristické výskytem zůstatků starobylých kultur a rukodělných předmětů. Archeologický park – jedná se o území charakteristické důležitými archeologickými nálezy s historickými hodnotami a krajinným bohatstvím, a jež slouží jako otevřené muzeum. Historické komplexy – jsou to komplexy tvořené množstvím budov, které vznikaly v různých časových obdobích, a které jako celek tvoří významnou uměleckou, historickou a etnoantropologickou hodnotu.

Kulturní hodnoty Jedná se o komplex hmotných a nehmotných prvků vzniklých postupným vývojem osídlení, tradic plynoucích z charakteru místa a na místo vázaných. Je to trvalá hodnota, která se vyvíjí a doplňuje novými prvky. Soubor kulturních hodnot spolu vytváří jedinečný, neopakovatelný a nenahraditelný obraz území, sídla, se kterým se obyvatelstvo více či méně identifikuje. Je nositelem kulturních tradic a zdrojem inspirace současné i budoucích generací.

Památková péče Památkovou péči lze definovat jako soustavu činností a opatření směřující k ochraně, obnově a využívání památkového fondu.

10

1.2 Teoretické přístupy Přístup ke kulturní politice lze rozlišovat dle dvou základních modelů2. Jedná se o model administrativní a model ekonomický.

Administrativní model Administrativní model je charakteristický užitím nástrojů přímé intervence a zapojení veřejné správy do podpory kulturních aktivit. Vláda tak prostřednictvím ministerstev nebo regionálních, provinčních či obecních oddělení pro kulturu ovlivňuje činnost kulturních institucí, jakými jsou např. muzea či divadla.

Ekonomický model Ekonomický model je úzce spjat se smíšeným typem systému hospodářství, kde soukromý sektor reprezentuje základní zdroj příjmu kulturního dědictví, muzeí, archivů a knihoven.

Kulturní průmysl, jehož součástí je i památková péče, je determinován převážně vývojem na trhu. Pouze v některých případech dochází k zásahům ze strany veřejné správy. Vzhledem k omezení výdajů státního rozpočtu se v současné době snaží italská vláda podporovat více přímé zapojení soukromého sektoru. Sponzoři a dárci jsou povzbuzováni k podílení se na kultuře a aktivním uchovávání kulturního dědictví. Vláda se snaží o motivování jedinců k většímu vynakládáním peněžních prostředků3.

2

Council of Europe. Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe: Italy. [online]. 2006 [cit. 01. 04. 2008]. Dostupné z WWW : http://culturalpolicies.net/web/profiles-download.php 3 O této problematice bude pojednáno v jedné z následujících kapitol.

11

12

2 SYSTÉM ŘÍZENÍ A FINANCOVÁNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE V ITÁLII 2.1 Přehled vývoje zabezpečení péče o kulturní dědictví Itálie je relativně mladým státem, jehož sjednocení se datuje rokem 1860. Z toho důvodu nemůžeme nalézt legislativní úpravy týkající se památkové péče Italské republiky před tímto rokem. Ve skutečnosti byl první zákon vztahující se k problematice kultury schválen Parlamentem až v roce 1902. Avšak nejstarší předpisy, dokládající vztah k dílům minulosti, zejména antickým památkám ve Vatikánu, se objevují na území Itálie v období renesance. Papež Lev X. ustanovil v roce 1515 strážce (konzervátora) starožitností – památek, malíře Raffaela Santiho, který měl dbát o umělecké památky uložené v papežských sbírkách4. Péče o památky uložené v muzeích, knihovnách a archivech předcházela péči o stavební památky. V roce 1883 italský architekt Camillo Boito vyjádřil své názory týkající se problematiky ochrany památek, které shrnul do sbírky praktických zásad5. Těmito zásadami se měly opravy památek řídit. Jednalo se o: - rozlišení stylu originálu a nového dodatku, - vyznačení data opravy na každou nově doplněnou část, - umístění na stavbě nebo publikování dokumentů dokládajících rozličná stadia opravy, - umístění nápisu na opravené památce, který by popisoval provedené restaurátorské práce. Tyto a další dodnes platné zásady se staly základními stavebními kameny při tvorbě italského památkového zákona v roce 1902 a analogické formulace je možné nalézt i v Benátské chartě z roku 1964.

Italský zákon o kultuře z roku 1902 byl zaměřen především na ochranu kulturního dědictví. Počínaje tímto rokem, ochrana a údržba italských historických a uměleckých památek, jejichž množství je nesrovnatelné s ostatními státy, představuje významný náklad veřejných rozpočtů. 4

LEDNICKÝ, V. Využití technických památek v českém cestovním ruchu, 1.vyd. Ostrava: VŠB-TU, 2004. 126 s. ISBN 80 – 248 – 0611 – 8. s. 90 5 NEJEDLÝ, V. Kapitoly z dějin vývoje metodických přístupů k opravám a restaurování kamenosochařských výtvarných děl v českých zemích 19. a 20. století. In Sborník prací I. díl, Péče o architektonické dědictví. 1.vyd. Praha: Idea servis, 2008. s. 116 – 117

13

Důraz na ochranu a údržbu kulturních památek přetrvával i v následujících letech. V době ovládání země fašistickým režimem bylo v Itálii jako jedné z prvních zemí zřízeno ministerstvo6, které mělo na starost pouze odvětví kultury. Vzhledem k okolnostem, za kterých bylo zřízeno, se nelze divit, že se brzy po svém založení stalo velice nepopulárním. Zřízením ministerstva v dobách diktatury, pro kterou je typická ideologická propaganda a cenzura, došlo k potvrzení role státu jakožto významného prvku v oblasti památkové péče. Značná část italské právní úpravy dotýkající se nejenom památkové péče, ale také činnosti umělců a umělecké tvořivosti jako např. autorské právo7 nebo zákon vztahující se k přírodním krásám a krajině8 se datují do třicátých a čtyřicátých let minulého století. Obdobně jsou na tom i kulturní instituce, které i v současné době provozují svoji činnost. Jako příklad lze uvést Institut restaurování9. Po druhé světové válce bylo Ministerstvo lidové kultury okamžitě zrušeno. Kompetence v oblasti kultury a památkové péče byly ponechány v rukách státu, který je rozdělil mezi různá ministerstva. „Ochrana kulturního dědictví“, „svoboda myšlení a uměleckého vyjadřování“ a „podpora kulturního rozvoje“ se staly stěžejními prvky vztahujícími se ke kultuře, které byly zahrnuty do Italské ústavy z roku 1947.10 Dodržování prvních dvou bodů bylo sledováno od počátku, podpora soudobého kulturního rozvoje ustoupila do pozadí.

Bodem zvratu v oblasti do té doby převážně stagnující kulturní politiky se stal rok 1971, se kterým je spjato vytvoření regionů. Některé regiony braly problematiku kultury již od počátku svého vzniku velice vážně. Aktivně se angažovaly v zabezpečování jejího rozvoje a ochrany. V polovině sedmdesátých let došlo k vytvoření obecních samosprávných celků, které následovaly snahu regionů. Pro toto období jsou charakteristické požadavky na větší decentralizaci v oblasti kultury, které však nebyly ze strany státu respektovány. Ten místo toho, aby se soustředil na reorganizaci kompetencí, vytvořil v roce 1976 samostatné Ministerstvo pro kulturní dědictví. Nově vytvořené ministerstvo převzalo zodpovědnost nad muzei, památníky, knihovnami a kulturními institucemi od Ministerstva školství, archívy od Ministerstva pro vnitřní záležitosti a publikaci knih od Kanceláře premiéra země. S ohledem na fašistické Ministerstvo lidové kultury tak byly vyvolány nové debaty týkající se nápadu 6

Ministero della Cultura Populare Tato původní zákonná úprava, která je součástí italského zákona „Tutela delle cose d'interesse storico o artistico“ zajišťovala ochranu autorských práv spisovatelů, dramatiků, filmových autorů, muzikantů a výtvarných umělců. 8 Originální název zákona „La tutela delle bellezze naturali e del paesaggio“. 9 Centro del restauro, sídlící v Římě. 10 Konkrétně se jednalo o články Ústavy č. 9, 21 a 33. 7

14

založit Ministerstvo, které by mělo na starost veškeré okruhy kultury. Významnost kulturního dědictví, které je základním prvkem (nosným kamenem) italské kulturní politiky byla zdůrazněna v osmdesátých letech, kdy pojmy typu „ochrana“ nebo „restaurace“ se staly klíčovými. V roce 1998 došlo k rozšíření pravomocí a rámce působnosti Ministerstva pro kulturní dědictví. Zodpovědnost za aplikované umění, kinematografii a autorské právo, která byla původně spravovaná Kanceláří premiéra republiky, přešla pod patronát Ministerstva pro kulturní dědictví. Z něj se tak stalo Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity11. Tímto krokem získalo italské ministerstvo status srovnatelný s ministerstvem kultury odpovídajícím ministerstvům mnoha evropských zemí. Jediným odlišným bodem je regulace rozhlasu, televize a tisku a také vzdělávání v umělecké oblasti, které i nadále setrvávají mimo kompetence ministerstva.

2.2 Legislativní a ochranná opatření 2.2.1 Italská právní úprava Dle zákonné úpravy týkající se kulturního dědictví má rozhodující úlohu v této oblasti stát. Důvodem je snaha o zabezpečení jednotné aplikace znění Zákona o kulturním dědictví12. Stát prostřednictvím Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity může aplikovat zákon buď přímo, nebo přenést kompetence na regiony. Provincie i obce také úzce spolupracují s Ministerstvem. V případě, že se jedná o předměty kulturního dědictví jako rukopisy, písemnosti, prvotisky, knižní sbírky, knihy, tiskopisy či rytiny, které nepatří státu a tím pádem nepodléhají zákonu a státním kulturním dědictví, jsou to právě regiony, které vykonávají a upravují ochranu těchto památek.

Ústava Podpora ochrany a obnovy národního kulturního dědictví je garantována italskou ústavou, jejíž článek č. 9 deklaruje, že „Republika by měla podporovat kulturní rozvoj, měla by pečovat o přírodní bohatství a národní historické a umělecké dědictví“. Problematika kultury je v Ústavě nastíněna dále v článcích č. 117 a 118. Článek 117 upravuje kompetence 11

Ministero per i Beni e le Attività Culturali. Decreto Legislativo 22 gennaio 2004 n. 42. "Codice dei beni culturali e del paesaggio, ai sensi dell'articolo 10 della legge 6 luglio 2002, n. 137"

12

15

místních a regionálních úřadů ve vztahu k muzeím a knihovnám. Článek následující umožňuje vytvořit nižší správní jednotky, které by aplikovaly příslušnou legislativu.

Zákon o státní památkové péči V roce 2004 byl přijat zákon upravující způsob ochrany a řízení kulturního a krajinného dědictví. Předmět úpravy je vymezen v první části zákona. Italský originál zákona zní „Codice dei beni culturali e del paesaggio, ai sensi dell´articolo 10 della legge 6 luglio 2002, n. 137. Tento zákon je v Itálii platný ve znění pozdějších předpisů z roku 2006 a 2008. Zákon sestává ze 184 článků, ve kterých jsou zevrubně upravena práva a povinnosti státu, regionů a dalších samosprávných celků včetně vlastníků předmětů památkové péče. První část zákona se věnuje všeobecným ustanovením, ve kterých se popisuje princip a důvod ochrany kulturního dědictví, způsob ochrany památek a možnosti jejich zhodnocení. Druhá a třetí část je zaměřena odděleně na kulturní jmění a na krajinné dědictví. Kromě tohoto detailního zákona, je ještě možné v italském systému normativy nalézt doplňující zákony k jednotlivým typům předmětů kulturního dědictví.

Další zákonné úpravy Nejnovější zákonnou úpravu v oblasti památkové péče představuje vládní nařízení z 29. ledna 200813, které upravuje a zpřesňuje podmínky a možnosti způsobu vedení a řízení doplňkových služeb v kulturních prostorech14. Stanovuje možnosti a požadovanou kvalitu poskytovaných služeb, institut jejich kontroly a povinnosti kompetentních provozovatelů.

Pravomoci, kompetence a způsob organizace Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity, včetně deskripce vnitřní struktury, jednotlivých odborů a oddělení upravuje zákon č. 233/200715 o reorganizaci Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity. Kromě ústředního administrativního orgánu, kterým je myšleno výše zmíněné Ministerstvo,

13

Decreto 29 gennaio 2008 – pubblicato il 14 Aprile 2008 in Gazzetta Ufficiale n. 88, Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servizi aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura.Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servis aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura 14 Kulturní prostory viz. pojmy 15 Decreto del Presidente della Repubblica, 6 novembre 2007, n. 233 Regolamento di riorganizzazione del Ministero per i beni e le attività culturali, a norma dell´articolo 1, comma 404, della legge 27 dicembre 2006, n. 296

16

jsou zákonem zřízeny Ústřední poradní orgány, Ústřední instituce a Instituce pro zvláštní účely, Vedlejší (periferní) orgány a jejich kompetence.

Důležitým dokumentem, ze kterého vychází italská právní úprava je tzv. Benátská charta, sepsaná v roce 1964. Ta se zabývá vymezením základních principů památkové péče, které jednotlivé země musejí respektovat a na jejichž dodržování musejí dbát. Benátská charta představuje mezník ve vývoji památkové péče, kdy se do právních úprav jednotlivých států dostává důležitý mezinárodní prvek, pro všechny společný. Kromě zásad a úprav pocházející od mezinárodní organizace UNESCO, sehrává v oblasti kultury důležitou roli také Evropská unie, jejímž členem Itálie je. O dalších mezinárodních úpravách bude pojednáno v rámci kapitoly zabývající se českou legislativou.

2.2.2 Způsob ochrany objektů památkové péče Předpokladem ochrany předmětů spadajících do oblasti kulturního dědictví je vytvoření soupisky těchto předmětů, institut předkupního práva a péče o sepsané budovy. Každá provincie zřizuje komisi, která má za povinnost určit, které objekty kulturního bohatství budou zařazeny do soupisu. Zákon č. 42/2004 o kulturních památkách přesně vymezuje povinnost vést soupis těchto objektů, jak je stanoveno v článku č. 17, § 1. Tím, že Ministerstvo s pomoci regionů a dalších samosprávných celků vytváří a spravuje databázi kulturních památek, vytváří podmínky pro lepší koordinaci aktivit souvisejících s péčí o památky. Návrhy prací, které by měly být na objektech kulturního dědictví vykonány, musejí být předány ke schválení příslušným regionálními orgánům, jež vykonávají dohled nad kulturními památkami. V kompetenci Ministerstva pro kulturní památky a kulturní aktivity je prosazovat uskutečňování všech nezbytných úkonů na budovách zaznamenaných v soupisu a také vyžadovat na vlastníkovi památky uhrazení vzniklých nákladů. Vlastnící objektů zapsaných ve zmíněném katalogu, kteří zvažují jejich prodej, musejí o tomto kroku uvědomit Ministerstvo pro kulturní památky a kulturní aktivity. Ministerstvo má právo koupit tento prodávaný předmět kulturního dědictví přednostně, jak stanoví zákon o předkupním právu.

17

2.3 Řízení památkové péče 2.3.1 Systém administrativně – správních celků Za oblast památkové péče a kultury sdílejí v Itálii odpovědnost čtyři úrovně správy. Jedná se o stát, regiony, provincie a obecní samosprávné celky. V současné době je to stát, který má největší administrativní a legislativní pravomoci. A je to také stát, který je zodpovědný za přerozdělení zhruba poloviny všech finančních prostředků plynoucích na podporu uchování a rozvoje kultury.

Obr. č. 1: Organizační struktura správy v oblasti kultury

Zdroj: Compendium: Cultural policies and trends in Europe

Stát Na národní úrovni je památková péče řízena a institucionálně zabezpečena Ministerstvem pro kulturu a kulturní aktivity, které je zodpovědné za kulturní dědictví, knihovny, archivy, kulturní instituce a ochranu autorských práv. Zatímco institucionální podoba ministerstva navržená předchozí vládou nebyla významně pozměněna, v organizační struktuře došlo k jistým změnám. Nově zřízené Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity, dříve upravené zákonem č. 441/2000 bylo reorganizováno zákonem č.173/200416, 16

Decreto del Presidente della Repubblica, 19 giugno 2004, numero 173; Regolamento di organizzazione del Ministero per i beni e le attività culturali.

18

který vymezuje působnost a pravomoci jednotlivých oddělení ministerstva, zřizuje nové odbory a upravuje kompetence vedoucích odborů. Vzniká tak nová vnitřní struktura ministerstva, kde se příslušnými záležitostmi zabývá odbor pro: a) pro kulturní dědictví a krajinu b) pro archivní dědictví a knihovny c) pro výzkum, obnovu a uspořádání d) pro divadlo a sport. Jsou to právě tyto odbory, které nahrazují do té doby diskutabilní a kontroverzní pozici generálního sekretáře, který disponoval veškerými pravomocemi. Tato novela zřizuje také post deseti členů správní rady, kteří se postupně střídají ve správě výše uvedených čtyř odborů. Koncem roku 2007 došlo k nové reorganizaci Ministerstva na základě zákona č. 233 z 26. listopadu 200717. Tímto zákonem dochází k vytvoření nové vnitřní struktury Ministerstva. Výše uvedené odbory jsou zrušeny a nahrazeny generálními ředitelstvími pro jednotlivé oblasti kultury. Příkladem vzniklých generálních ředitelství je generální ředitelství pro archivy, generální ředitelství pro archeologické jmění nebo generální ředitelství pro architektonické, umělecko-historické a etnoantropologické jmění.18 Všechny útvary generálního ředitelství podléhají generálnímu sekretáři, který je podřízený Ministrovi. Legislativu na státní úrovni vytváří Senát a Poslanecká sněmovna. Každoroční schvalování rozpočtu umožňuje Parlamentu hrát významnou roli v oblasti památkové péče. Parlamentní debaty o finančních prostředcích určených na památkovou péči a kulturu obecně často vyvolávají zapálené diskuze o bodech pro a proti financování kulturního průmyslu z veřejných rozpočtů.

Regiony Všech dvacet italských regionů je obdařeno legislativními pravomocemi a diferencovanou vnitřní strukturou. Součástí italského „krajského úřadu“ je také regionální odbor kultury, kam spadá problematika ochrany a konzervace kulturního dědictví. Regiony jsou rozděleny do dvou skupin, jedná se o tzv. autonomní a běžné regiony.

17

Decreto del Presidente della Repubblica, 6 novembre 2007, n. 233 Regolamento di riorganizzazione del Ministero per i beni e le attività culturali, a norma dell´articolo 1, comma 404, della legge 27 dicembre 2006, n. 296 18 Organizační schéma Ministerstva uvedeno v příloze.

19

• Autonomní regiony Pět autonomních regionů bylo vytvořeno v poválečném období a již v době vzniku byly obdařeny rozsáhlými pravomocemi v oblasti kultury. Nutno podotknout, že tři z těchto pěti regionů mají status zvláštního autonomního regionu. Díky tomuto statutu disponují výhradními legislativním a administrativním pravomocemi v oblasti památkové péče včetně správy několika dřívějších „národních“ v současné době „regionálních“ muzeí. Jedná se o regiony Sicílie, Trentino Alto Adige a Valle d´Aosta. V těchto regionech došlo k decentralizaci Soprintendenzí19 a ty jsou součástí regionálních odborů pro kulturu. • Běžné regiony Běžné regiony byly zřízeny v roce 1971 a v současné době jich je 15. Jejich kompetence v oblasti kultury byly zpočátku značně limitovány Ústavou. Běžné regiony mají v současné době legislativní pravomoc „srovnatelnou“ se státem v oblasti řízení a podpory kulturního dědictví.

Obr. č. 2: Struktura italských regionů

Zdroj: Compendium: Cultural policies and trends in Europe

19

O pojmu bude pojednáno a bude vysvětlen v jedné z následujících podkapitol.

20

Provincie Provincie představují úroveň státní správy nejméně zapojenou do kulturní politiky. Jejich průměrné výdaje na kulturní účely ať již ochranu nebo revitalizaci kulturního dědictví představují částku zhruba desetkrát menší než je tomu u výdajů obcí. Provincie, jejichž součástí je vlastní oddělení pro kulturu (assessorati provinciali alla cultura), jsou zodpovědné za kulturní instituce jimi vytvořenými, kam patří především muzea a knihovny. Často také sehrávají roli koordinujícího prvku systému obecních veřejných knihoven. Některé regiony pověřují provincie přerozdělením veřejných finančních prostředků ve prospěch obcí. V tomto případě zastávají provincie úlohu prostředníka. Obce Italské obce, kterých je cca 8000, jsou hned po státu druhým nejdůležitějším elementem veřejné správy v odvětví kultury. Obce každoročně přerozdělují asi 1/3 vládních prostředků vyčleněných na podporu rozvoje, restaurování a revitalizaci kulturních památek. Prostřednictvím obecního oddělení pro kulturu (assessorati comunali alla cultura) zajišťují obce přímou správu a řízení mnoha různých typů kulturních institucí jakými jsou: muzea, archívy, knihovny, divadla atd. Kromě toho, že obce podporují a propagují mnoho kulturních aktivit, investují také nemalé množství prostředků na obnovu a revitalizaci kulturního bohatství, které spravují. Na jejich činnost, stejně jako na činnost ostatních administrativně – správních celků dohlíží Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity.

2.3.2 Ústřední poradní orgány Vrchní rada ve věci kulturního a krajinného dědictví Vrchní rada ve věci kulturního dědictví a kulturních aktivit (dále jen „Rada“) je poradním orgánem Ministerstva v oblasti technicko – vědecké. Rada vyjadřuje svoje stanovisko k ročním a víceletým návrhům na ochranu kulturního dědictví a krajiny (na národní úrovni) a také konzultuje plánované výdaje v této oblasti. Povinně konzultuje návrhy mezinárodních dohod týkajících se kulturního dědictví. Konzultuje plány strategického kulturního rozvoje, programy na zhodnocení objektů památkové péče, plány týkající se krajinného bohatství vypracované ve spolupráci s regiony a normativní akty. Může se vyjadřovat také ke stanoviskům ostatních administrativně – správních celků a také může Ministerstvu postoupit vlastní návrhy týkající se problematiky kulturního dědictví.

21

Technicko – vědecké výbory Poradní orgány Ministerstva tvoří také následující technicko – vědecké výbory: technicko – vědecký výbor pro archeologické památky, pro architektonické a krajinné památky, pro historické, umělecké a etnoantropologické bohatství, pro archivy, pro knihovny a kulturní instituce, pro vyhodnocení kvality v oblasti architektonické a současného umění, pro ekonomiku kultury.

2.3.3 Ústřední instituce a instituce pro zvláštní účely Ústřední instituce pro katalogizaci a dokumentaci Ústřední instituce pro jednotnou katalogizaci italských knihoven a bibliografické informace Opificio delle Pietre Dure Ústřední instituce pro demoetnoantropologii Ústřední instituce pro restaurování a uchovávání archivního a knihovnického bohatství Ústřední instituce pro archivy Ústřední instituce pro zvukové a audiovizuální památky Soprintendenza pro archeologické památky v Neapoli a Pompejích Soprintendenza pro archeologické památky v Římě Soprintendenza pro historické, umělecké, etnoantropologické dědictví a síť muzeí v Benátkách a v oblastech Gronda Lagunare / Neapoli/Římě/Florencii Vrchní instituce pro restaurování a konzervování Ústřední národní knihovna v Římě / Florencii Ústřední státní archiv

2.3.4 Vedlejší (periferní) orgány Regionální ředitelství Regionální ředitelství pro kulturní památky a krajinu koordinuje činnost periferních (vedlejších) orgánů Ministerstva, které vykonávají svoje aktivity v daném regionu. Každé tři měsíce podává zprávu o činnosti orgánů v regionu generálnímu ředitelství, jež je součástí Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity.

Soprintendenze Soprintendezne pro kulturní a krajinné památky dbají na vztahy a komunikaci mezi Ministerstvem a nižšími samosprávnými celky a institucemi umístěnými v regionech, kde 22

jsou Soprintendenze zřízeny. Koordinují činnost jednotlivých oblastí, jejichž správou jsou pověřeny. Dělí se na soprintendenze pro architektonické a krajinné památky, soprintendenze pro historické, umělecké a etnoantropologické bohatství, pro archeologické bohatství, soprintendenze pro architektonické bohatství. Jsou to administrativní jednotky, podléhající kompetentnímu generálnímu ředitelství.

Státní archivy, státní knihovny, muzea Státní archivy jsou spravovány generálním ředitelstvím pro archivy a zastávají funkce, které jsou jim přiznány zákonem. Hlavním úkolem je konzervace a zhodnocení dokumentárního dědictví státu dle platných předpisů. Státní veřejné knihovny závisejí na generálních ředitelstvích a stejně jako státní archivy zastávají funkce, které jsou jim přiznány zákonem. Tyto knihovny mají za cíl uchovávat a zhodnocovat dochované knihovní hodnoty, které jsou ve vlastnictví státu.

2.4 Financování památkové péče V této kapitole se budu podrobněji zabývat možnostmi a způsoby financování kultury, jejíž velkou část zaujímá právě financování péče o kulturní dědictví. Způsob financování památkové péče rozdělím do dvou stěžejních kapitol, kde budu analyzovat přímé a nepřímé formy podpory financování kulturních aktivit. Přestože by se financování památkové péče dalo rozdělit dle původu prostředků na veřejné a soukromé, rozhodla jsem se pro analýzu těchto zdrojů dle jejich povahy. Příčinou rozdělení na tyto dvě podkapitoly je fakt, že přímá podpora hrála vždy klíčovou roli v italském systému podpory kulturních aktivit, zatímco nepřímá forma je relativně nová a v několika minulých letech velice podporovaná a propagovaná forma.

2.4.1 Přímé Stejně jako pro většinu vyspělých zemí, je i pro Itálii typický smíšený model financování památkové péče. Financování kulturních památek země je zabezpečováno jak institucemi soukromého, tak veřejného sektoru. Ty se přímo podílejí na zabezpečení finančních prostředků plynoucích na péči o kulturní hodnoty.

23

2.4.1.1 Veřejný sektor Veřejné výdaje směřující do oblasti kultury jsou v Itálii realizovány na čtyřech úrovních odpovídajících administrativně – správnímu členění země: národní, regionální, provinční a obecní. Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity zajišťuje financování péče o kulturní dědictví ze státního rozpočtu. Jeho prostřednictvím dochází k alokaci předem vymezených finančních prostředků. Veřejné výdaje byly a jsou hlavním zdrojem prostředků získaných na obnovu a podporu činnosti archivů, knihoven, muzeí a všech ostatních objektů spadajících do kulturního dědictví země. Rozložení finančních výdajů dle úrovně organizačně – správní jednotky ilustruje následující graf, který odráží zvyšující se úlohu státu ve financování kulturních památek v průběhu devadesátých let. Zatímco u státní a obecní úrovně můžeme hovořit o růstu podílu na výdajích, role regionů a provincií je stále nižší. Na počátku devadesátých let přerozdělovaly regiony a provincie cca 21 % finančních prostředků určených na péči o památky, zatímco v roce 2000 už tyto prostředky představovaly pouze 12,4 % (viz graf).

Graf. č. 1: Veřejné výdaje na kulturní jmění dle administrativně-správní úrovně, 1990, 1995, 2000

Zdroj: Rapporto sull´economia della kultura in Italia 1990 – 2000

Získat ucelený pohled podpořený numerickými fakty není ovšem snadné. Tyto údaje nejsou v Itálii shromažďovány na úrovni typické pro většinu ostatních států. Ve spolupráci s neziskovou organizací Associazione per l'Economia della Cultura, jejímž cílem je přispět ke zlepšení náhledu na činnost památkové péče byla v roce 2004 vytvořena publikace Rapporto sull'economia della cultura in Italia 1990-2000, která podává obraz o vývoji kulturních aktivit v průběhu desetiletých cyklů. Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde data o výdajích na

24

kulturní aktivity všech úrovní vlády sbírají ministerstva nebo statistické úřady a jež publikují každý rok, v případě Itálie tomu tak není. Z následující tabulky můžeme vyčíst, že výdaje ze státního rozpočtu v podobě přímých plateb státu na kulturní památky, definované zákonem č. 42/2004 vymezující tyto statky, jako objekty podléhající památkové péči a zahrnuté do kulturního dědictví země dosahují téměř 76 % finančních transferů určených na kulturu.20 Co se týče celkových výdajů zahrnujících také platby kulturním institucím a dalším úrovním vládního aparátu, podíl financí na kulturní statky dosahuje 52,4 % z celku. Snížení podílu oproti přímým platbám je způsobeno tím, že Italský systém památkové péče je založený na centralizovaném způsobu řízení, kde hlavní roli sehrává stát. Instituce pečující o kulturní dědictví nepředstavují tak významnou položku, jako je tomu v případě ostatních kulturních aktivity21.

Tab. č. 2.: Transfery a přímé platby státu na kulturu v roce 2000, v milionech euro. Přímé

Transfery

Transfery jiným

Celkem

platby*

institucím**

vládním úrovním

Kulturní dědictví

1 081,3

204,1

183,7

1 469,1

Archívy

191,5

4,5

-

196,0

Knihovny

177,8

4,8

-

182,6

Kulturní statky

1 450,6

213,5

183,7

1 847, 8

celkem

76 %

Kultura celkem

1 891, 0

52 % 1 074,4

559, 7

3525, 1

Zdroj: Rapporto sull´economia della cultura *Jedná se o výdaje na programy a projekty spojené s péčí o památky a finanční příspěvky vlastníkům památek. ** V tomto případě jsou institucemi myšleny neziskové organizace činné v péči o kulturní dědictví jako např. příspěvkové organizace, nadace, veřejné vysoké školy atd. 2.4.1.2 Soukromý sektor Tržně orientovaný model je tažený především soukromými zdroji určenými k financování památkové péče. Tento model zdůrazňuje především úlohu sponzorství. Financování kulturního dědictví soukromým sektorem nabývá podobu darů, sponzorství a

20

Vzhledem k faktu, že je velice obtížené získat údaje týkající se památkové péče samostatně, vycházím z dostupných dat popisujících výdaje na kulturu celkově. 21 Ostatními kulturními aktivitami mám na mysli podporu rozvoje současného umění, kinematografie, muziky, divadel atd.

25

prodeje zboží a služeb spojených s kulturními iniciativami. Zatímco dary nepřinášejí žádnou přímou zpětnou vazbu, sponzorství umožňuje získání propagační a reklamní výhody22. Tržně orientovaný model s sebou nese riziko, že se investoři budou snažit umístit finanční prostředky tam, kde budou představovat výhodnou investici nebo zvýšení vlastní prestiže.

Poplatky za služby Na základě zákona č. 88 z 29. ledna 200823 mohou být v kulturních prostorách zřízeny doplňkové servisní služby, které by zajišťovaly dodatečnou tvorbu finančních zdrojů. Mezi tyto služby zákon řadí informační, audiovizuální a katalogové materiály nebo kavárenské a restaurační zařízení. Mezi služby spojené s provozem kulturních institucí a kulturního dědictví země patří také zavedení vstupného. Dle zprávy vydané Italským statistickým úřadem (ISTAT) dne 26. 4. 200724 bylo v roce 2005 možné navštívit v zemi 73,6 % muzeí a galerií a 38,3 % památek a archeologických oblastí za poplatek. Zbytek, tj. 26,4 % muzeí a galerií a 61, 7 % památek a archeologických oblastí bylo návštěvníkům přístupno zdarma25. Zavedením vstupného se italská vláda snaží získat dodatečné finanční prostředky, které by mohly sloužit k zefektivnění a zkvalitnění péče o kulturní dědictví. Neplatí se ovšem jen za vstupy do kulturních institucí, jakými jsou muzea, kostely, chrámy atd., ale také za přírodní krásy. Od roku 2002 tak např. správci národního parku Cinque Terre v Ligurii vyžadují poplatek za pěšiny nebo obec Orosei na východním pobřeží Sardinie zavedla vstupné na pláž Bidderosa26, na 1,5 kilometru bílého písku a tyrkysového moře. Tímto způsobem mohou být získány dodatečné prostředky, které by mohly přispět ke zkvalitnění a rozšíření péče o tyto kulturní hodnoty. Ředitel parku Franco Bonanini potvrzuje tuto teorii v rozhovoru27 pro internetový portál Národního parku Cinque

22

O dárcovství a sponzorství bude pojednáno v kapitole zabývající se financováním památkové péče nepřímo. Decreto 29 gennaio 2008 – pubblicato il 14 Aprile 2008 in Gazzetta Ufficiale n. 88, Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servizi aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura. Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servis aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura 24 Istituto nazionale di statistica: Annuario delle statistiche culturali: Produzione, distribuzione e partecipazione culturale in Italia. [online]. 2007 [cit. 05. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/non_calendario/20070426_01/testointegrale.pdf 25 Do této statistiky jsou započítávány pouze kulturní instituce a památky zpřístupněné veřejnosti v daném roce, tzn. vychází se z celkového počtu 193 muzeí a galerií a 209 památek a archeologických oblastí. 26 iDNES.cz. Za krásy Itálie se musí stále více platit. [online]. 2002 [cit. 05. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://cestovani.idnes.cz/za-krasy-italie-se-musi-stale-vic-platit-f0a-/igsvet.asp?c=A020716_102434_igsvet_bla 27 Parco Nazionale delle Cinque Terre. An Interview with the President of the Park [online]. 2007 cit. [04. 04. 2008]. Dostupné z WWW : http// www.cinqueterreonline.com 23

26

Terre: "Za rok se vybralo 1,5 milionu eur. Díky nim jsme vrátili život osmi hektarům pozemků, které ohrožovala eroze ". Výše vstupného ovšem může být nastavena i na úrovni vyšší, než jaká by mohla být veřejností považována za přiměřenou. Provozovatelé kulturních institucí při nastavování ceny vycházejí z poptávky po dané památce a její cenové pružnosti.

Ta vyjadřuje, jakým

způsobem dojde ke změně realizovaného množství (počtu návštěvníků) při změně ceny vstupného. Každý objekt památkové péče disponuje různou pružností. Vzrostla – li by cena vstupenky např. do Římského kolosea (spojená s prohlídkou Palatina a Fora romana) ze současných 11 EUR28 na 14 EUR nezaznamenalo by se výraznějších změn z toho důvodu, že se jedná o památku natolik hodnotnou, že by i nadále přitahovala zájem turistů z celého světa. Odlišně by na tom byla památka méně slavná, vyskytující se v místě s menší turistickou atraktivitou, kde by nárůst ceny vstupného mohl odradit určité spektrum návštěvníků, což by se mohlo významně odrazit v realizovaném zisku.

2.4.1.3 Národní loterie V roce 1997, kdy došlo k přijetí nového finančního zákona, byla vytvořena dodatečná možnost pro získání dalších finančních prostředků na péči o kulturní dědictví. Bylo přijato usnesení, že část prostředků získaných ze hry Lotto29, bude odvedeno Ministerstvu pro kulturní dědictví a kulturní aktivity, které bude následně použito na restaurování a údržbu uměleckého, kulturního a krajinného dědictví.30 Tyto nové finanční prostředky bývají investovány do významných projektů. Ročně je tak vygenerována (stanovená) suma 155 milionů euro, které slouží k restaurování archivů, knihoven, architektonických a historických míst spadajících do oblasti kulturního dědictví. Celá částka ovšem není určena pro péči o kulturní dědictví. Část je věnována na podporu soudobého umění. Tímto způsobem je vytvořena příležitost pro zvýšení objemu prostředků plynoucích na restauraci italského kulturního dědictví. Tzv. Lotto plán, který se zaměřuje na konkrétní projekty je stanoven a schválen v rámci tříletých cyklů. Peníze získané ze hry Lotto, jsou určeny na předem vymezené účely. Finanční prostředky z prvního tříletého plánu Lotto z let 1998 – 2000 pomohly s restaurací Giottových fresek na Kapli degli Scrovegni v Padově. Následoval plán 2001 – 2003, který byl určen k restaurování a znovuotevření Vittoriana v Římě. Lotto plán z období 2004 – 2006 28

Hodnota uvedená na oficiálních webových stránkách Kolosea, jaro 2008, dostupné z www.il-colosseo.it Gioco del Lotto 30 Zákon č. 662/1996 „Misure di razionalizzazione della finanza publica“ 29

27

vygeneroval přes 332 milionů euro na restaurování kulturních památek a přes 113 milionů euro na aktivity spojené s kinematografií, divadly a aplikovaným uměním31. V roce 2006 přispěla hra Lotto k restauraci a znovu otevření Národní galerie v Umbrii32, která se může chlubit cca 3000 uměleckými a kulturními památkami.

Tabulka č. 2: Podíl prostředků z národní loterie na vládních výdajích, v milionech eur a % 1998

2000

Celkové vládní výdaje na kulturu v mil. euro

370

441

Fondy národní loterie

155

155

Percentuální podíl loterie na celkových výdajích

42 %

35 %

Zdroj: ISTAT

2.4.1.4 Bankovní nadace Mezi institucemi, které aktivně přispívají na financování památkové péče, sehrávají důležitou roli tzv. bankovní nadace. Bankovní sektor v Itálii tradičně přispívá k rozvoji péče o kulturní bohatství. V průběhu devadesátých let došlo k významným změnám v této oblasti, kdy z původních spořitelen (Cassa di risparmio) byly vytvořeny dvě instituce: banky a bankovní nadace. Na základě zákona Amato – Carli z roku 1990 byly vlivem restrukturalizačních procesů zprivatizovány italské spořitelny. V praxi se tak ze spořitelen staly ziskové korporace, jejichž akcie měly být vlastněny neziskovou organizací, označovanou jako nadace, zřízenou ve prospěch veřejnosti. Nadace zdědily po původních spořitelnách povinnost přispívat na všeobecně prospěšné účely v oblastech jako je umění, kultura, výzkum, vzdělání nebo také památková péče. Tyto nadace získávají peněžní prostředky postupným prodejem akcií bank, jichž jsou většinovým vlastníkem. Zde se nabízí otázka, jak dlouho budou ovšem schopny provozovat své filantropické záměry, vzhledem ke skutečnosti, že odprodáváním akcií se z dlouhodobého pohledu stanou akcionářem minoritním? V tomto případě by možná bylo lepší, kdyby své aktivity financovaly z výnosů akcií, tzv. dividend, protože idea italských zákonodárců se jeví jako poněkud krátkozraká. Částky poskytované nadacemi na všeobecně prospěšné účely se rok od roku neustále zvyšují. Podle údajů shromážděných Národní asociací místních spořitelen a bankovních nadací (dále jen ACRI) dosáhly granty poskytované bankovními nadacemi 1 374 milionů euro 31

Gruppo Lotomatica. Gioco del Lotto and Lottomatica for culture [online]. 2006 [cit. 27. 02. 2008]. Dostupné z WWW : http://www.gruppolottomatica.it/eng/press/comunicati/events/2391_lottomatica.htm 32 Galleria Nazionale dell´Umbria

28

v roce 2005 (což představuje zvýšení o 99 milionů euro oproti roku 2004). 30,6 % z těchto finančních prostředků bylo umístěno do oblasti umění, kulturních aktivit a památkové péče (cca 420, 4 milionů euro, oproti 183 milionům v roce 2000).

Případová studie – Bankovní nadace Cariplo (Fondazione Cariplo) Bankovní nadace Cariplo byla zřízena v italském regionu Lombardie. Fondazione Cassa di risparmio delle Provincie Lombardie (Nadace spořitelny lombardských provincií), často také nazývaná Nadace Cariplo je přímým nástupcem Cassa di risparmio delle Provincie Lombardie (Spořitelna lombardských provincií), která se v průběhu 19. a 20. století stala největší spořitelnou na světě. Nadace Cariplo byla založena v prosinci roku 1991 jako součást restrukturalizačních procesů v rámci zavedení zákona Amato – Carli. Záměr: Cílem Nadace Cariplo je stát se hlavní organizací působící ve vymezené teritoriální oblasti pro podporu sociálního a ekonomického rozvoje. Nadace vytváří možnosti poskytování grantů v mnoha oblastech, přičemž oblast podpory ochrany kulturního dědictví je jednou z nich. Nadace poskytuje 3 typy grantů:
Granty, které každý rok poskytuje vybraným významným institucím, jako např. La Scala,
Poskytování grantů každé provincii lombardského regionu,
Granty určené na programy nadace, mezi nimi i program na „Oblast kultury“. V rámci tohoto programu si nadace klade za cíl zhodnocovat kulturní jmění, jakožto faktor ekonomického, sociálního a kulturního rozvoje. Kromě programů na podporu péče o památky se Nadace také stará o předměty kulturního dědictví, které jsou jejím majetkem. Ve sbírce se nachází 780 maleb, 118 soch, 52 uměleckých objektů a nábytek, jehož vznik spadá do období mezi prvním století našeho letopočtu až po druhou polovinu století dvacátého. Finanční zdroje: Bankovní nadace Cariplo je majoritním vlastníkem akcií v Banca Intesa (vznikla postupným sloučením Cassa di Risparmio di Parma, Banca Friuladria a Banca Commerciale italiana, Banca Intesa). Bankovní nadace Cariplo se tak stala jedním z největších akcionářů jedné z nejvýznamnějších bankovních skupin v Evropě. Hodnota akcií (přes 7 bilionů euro) dělá z Nadace Cariplo jednu z největších světových dobročinných organizací (3. nejbohatší

29

evropská nadace). Dle žebříčku Top 40 Evropských nadací33 sestaveného dle výdajů na projekty sloužící ve prospěch společnosti, zaujímá Nadace Cariplo s 90,1 miliony euro desáté místo. Od roku 1991 se Nadace podílela na 20 tisících projektech a v rámci nich poskytla přes 1 bilion euro. Následující tabulka poskytuje informace o rozdělení těchto finančních zdrojů do různých oblastí.

Tabulka č 3: Podíl výdajů určený pro jednotlivé oblasti v % Oblast

Podíl z celku

Umění a kultura

36 %

Sociální oblast*

36 %

Dobročinnost*

14 %

Výzkum

9%

Životní prostředí

2%

Ostatní aktivity

5%

Zdroj: Fondazione Cariplo * Z vyjádření Nadace Cariplo rozdíl v pojmech sociální oblast a dobročinností není jasný.

2.4.1.5 Soukromé nadace Soukromé nadace jsou svou povahou neziskové organizace, které se v oblasti památkové péče aktivně účastní konzervování uměleckých a monumentálních předmětů kulturního dědictví Itálie. Jedná se o organizace založené z vlastního popudu zakladatelů, kteří si uvědomují, že v Itálii se nachází nesmírné kulturního bohatství, o které je potřeba pečovat. Prostřednictvím těchto organizací spousta firem a soukromých subjektů vynakládá finanční dary a příspěvky, které potom slouží k restaurování a jiné péči o kulturní odkaz. Působením tohoto typu organizací dochází k prohlubování spolupráce soukromého a veřejného sektoru. Jednou z nejvýznamnějších italských nadací je Fondo per L´Ambiente italiano34, která vytváří mnoho projektů na podporu péče o kulturní památky. Už ze samotného sloganu organizace „Proteggere, curare, far rivivere i Tesori dell'Italia piu' bella“ (v překladu: 33

The nonprofit news and information resource. Europe´s Top 40 Foundations. [online]. 2006 [cit. 23. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.pnnonline.org/article.php?sid=4620 34 Fondo per L´Ambiente italiano. Chi siamo. [online]. [cit. 07. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.fondoambiente.it/che-cos-e-il-fai.asp

30

„Chraňme, opatrujme a pečujme o poklady naší krásné Itálie“) jasně vyplývá, na co se tato nadace zaměřuje. Cílem organizace je co nejvíce přispět k péči o kulturní dědictví země. Finanční prostředky, které organizace vydává na památkovou péči, pocházejí z členských příspěvků, sbírek, darů, odkazů v závětích nebo prodeje publikací, pohlednic a akcí, které FAI pořádá. Příkladem takové akce mohou být např. výstavy, festivaly atd. Díky členským příspěvkům 60 000 členů může organizace aktivně přispívat na památkovou péči. Mezi firmami podporujícími činnost FAI se nachází takové společnosti jako BMW, Pirelli, Hewlett Packard nebo italský Telecom.

2.4.1.6 Odkoupení objektů památkové péče Italské zákonodárství umožňuje prodej budov nebo míst s historickou hodnotou nebo prodej předmětů kulturního dědictví soukromému podniku. Ten jej potom může přeměnit v objekt turistické atraktivity. Přívrženci prodeje těchto objektů a budov tvrdí, že Stát není schopen adekvátně pečovat o kulturní památky takového rozsahu, jakým se může pyšnit Itálie. Z toho důvodu by se mohlo jevit lepším, rozdělit památky do kategorie důležitých a méně důležitých. Méně důležité by tak mohly být určeny k prodeji a tím pádem o ty důležitější by mohlo být lépe postaráno a mohla by tak být na jejich péči použita větší suma peněžních prostředků. Privatizace kulturního dědictví může přinést krátkodobě výhody, z kterých může těžit jak Italská republika, tak soukromé firmy. Z dlouhodobého hlediska by to také mohlo znamenat mnohem větší náklady. Vzhledem k tomu, že italská legislativa garantuje vlastníkům kulturních památek daňová zvýhodnění nebo přímé zásahy ze strany státu, v případě, že by došlo k ohrožení památky způsobené neadekvátním jednáním jejího vlastníka. Dalším významným argumentem odpůrců privatizace je obava, že pokud se vlastníkovi památky bude zdát, že tyto objekty už nejsou ziskové a ani v budoucnu se jejich ziskovost nezvýší, mohli by se uchylovat ke krajním řešením a nechat objekt chátrat35. V opozici této poněkud skeptické teorii musím ovšem také vyjádřit názor, který by privatizaci památek podporoval. Prodejem kulturních hodnot, které vlastní stát, by mohlo také dojít k lepšímu zabezpečení péče o prodávané památky. V mnoha případech je totiž vlastník schopen zabezpečit lepší péči o dané objekty. Nabytím vlastnických práv a povinností se většinou vytváří vztah, kdy nový vlastník má zájem na údržbě a provozu jím zakoupeného

35

ICOMOS. Icomos World Report 2004 – 2005 on monuments and sites in Danger. [online]. 2005 [cit. 13. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.international.icomos.org/risk/2004/nat_reports.htm

31

statku, ať již sleduje zisk, který by památka mohla přinést nebo jen samotný požitek z jejího vlastnění. V roce 2002 na základě zákona č. 112/2002 vznikla instituce s názvem Patrimonio dello Stato S.p.A., která svou činnost zahájila v roce 2003. Do této společnosti mohou být přesunuty předměty kulturního dědictví ve vlastnictví státu pomocí dekretu podepsaného Ministerstvem financí a schváleného Ministerstvem pro kulturní památky a kulturní aktivity. Objekty zapsané do tohoto seznamu mohou být buď prodány, nebo za určitých podmínek darovány subjektům soukromého sektoru. Cílem této společnosti je přispívat ke spolupráci soukromého a veřejného sektoru a ke zhodnocování kulturních aktiv, které Itálie vlastní36.

2.4.1.7 Fondy EU Itálie také získává podporu na kulturní aktivity, které poskytuje Evropská unie v rámci programu „Culture“ na projekty navrhované jak subjekty soukromého, tak veřejného sektoru. Program má za cíl podporovat kulturní rozmanitost členských zemí a také povznést sdílené kulturní bohatství prostřednictvím rozvoje mezinárodní spolupráce. „Pro oživení kulturního prostoru společného evropským národům je nezbytné povzbuzovat tvůrčí aktivity, zkvalitňovat a propagovat kulturní dědictví evropského rozměru, podporovat vzájemné povědomí o kultuře a historii národů Evropy a podporovat kulturní výměny směřující k lepšímu šíření znalostí a podněcující spolupráci a tvůrčí aktivity.“37 Program je formulován pro všechny oblasti kultury. Program Culture 2000 byl stanoven pro období 2000 – 2006 a v současné době na něj navázal program Culture 2007 – 2013. Kulturní dědictví je významně zastoupeno ve všech jeho oblastech, hmotné i nehmotné. Pro získání finanční podpory (grantu) na projekty kulturního rozměru je možné využít i další programy, které nejsou na oblast kultury primárně zaměřeny. Je možné získat podporu z Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci programu INTERREG, který poskytuje finanční prostředky na podporu přes hraniční spolupráce zemí v oblasti kultury.

2.4.2 Nepřímé Nepřímé financování památkové péče je uskutečňováno formou tzv. daňových stimulů. Daňové stimuly se vztahují na omezenou kategorii individuálních subjektů, které by 36

Plyne z vyjádření organizace o svém poslání. [online]. 2002 [cit. 01. 03. 2008] Dostupné z WWW: http://www.patrimoniodellostato.it/chi.htm 37 z Rozhodnutí Evropského parlamentu a rady č. 508/200/EC ze 14. února 2000, jímž byl ustanoven program Culture 2000

32

měly sloužit k ovlivňování jejích aktivit prostřednictvím daňového mechanismu. Daňové úlevy mohou být přisouzeny všem formám podpory kultury soukromé povahy (darování finančních prostředků, sponzorství, servis nebo vybavení). Daňové zákony mohou povzbudit (nebo naopak také odradit) zamýšlené dary, nabídku bezplatného servisu či vytvoření nadací. Daňové stimuly mohou mít podobu osvobození od daní, daňových odpočtů a speciálních (nižších) daňových sazeb pro umělecké a kulturní instituce (např. dary, dědické daně a daně z příjmu korporací) nebo daňové odpočty a daňové dobropisy společností.

Význam památkové péče přiměla italské zákonodárce k vytvoření zvláštních opatření týkajících se daňových úlev pro individuální subjekty, které se přímo podílejí na údržbě, uchovávání a restaurování památek. V posledních několika letech došlo k významnému zvýšení finančních příspěvků především těch pocházejících od podniků. Italská vláda stále častěji snaží získat finanční podporu na památkovou péči od individuálních subjektů soukromého sektoru, aby tak mohl být vyvážen nedostatek finančních prostředků určených státním rozpočtem na kulturní aktivity38. Z toho důvodu byly vládou schváleny a upraveny daňové výhody pro tyto případy. Daňová zvýhodnění lze rozdělit do dvou kategorií. V prvním případě se jedná o zvýhodnění pro vlastníky kulturních památek a v případě druhém se jedná o daňové úlevy třetím stranám.

2.4.2.1 Daňové úlevy pro vlastníky kulturního movitého majetku Uznání daňových úlev pro vlastníky majetku s historickou a kulturní hodnotou lze vysvětlit tím, že tento majetek je důležitý svou hodnotou pro společnost. Proto je nezbytné tyto hodnoty chránit a konzervovat. Dalším důvodem pro poskytování daňových úlev je nedostatek prostředků pocházejících od státu. Tyto daňové úlevy existují v Itálii dvojího typu a to v podobě přímých i nepřímých daní.

Přímé daně Případ daňového zvýhodnění se vztahuje na vlastníky majetku historické a kulturní hodnoty, který souvisí s údržbou, uchováváním a restaurací těchto objektů. Dle článku 1, odst. 4 platného zákona č. 42/2004 jsou vlastnící nebo držitelé majetku zahrnutého do kulturního

38

Cavalieri, M., Mignosa, A.: The role of public indirect support for culture in Italy. [online]. University of Catania, 2004. [cit. 10. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.fokus.or.at/fileadmin/fokus/user/downloads/acei_paper/Cavalieri%20&%20Mignosa.doc.

33

dědictví povinni zajistit a zaručit jeho odpovídající uchovávání. O povinnostech uchovávání kulturních hodnot takové typu majetku pojednává také článek č. 30 stejné právní úpravy. Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity může prověřovat a v případě neplnění povinností vlastníků také ukládat patřičné sankce. Náklady spojené s péčí o tyto kulturní hodnoty leží výhradně na vlastníkovi majetku. Přesto se Ministerstvo snaží o přiznání částečného (v případě výjimečných okolností i celkového) finančního příspěvku na údržbu památek. Podle článku č. 15, odst. 1, písmeno g, plného znění zákona o snížení daní 39 mohou být výdaje na restaurování, ochranu a údržbu vlastníka tohoto typu kulturního majetku sníženy na dani z příjmu o 19% při splnění následujících podmínek: -

výdaje, které nejsou stanoveny zákonem, musí být ověřeny Ministerstvem pro kulturní dědictví a kulturní aktivity;

-

změna využití objektu musí být rovněž schválena Ministerstvem.

Nepřímé daně Další daňová zvýhodnění pro majitele kulturních památek jsou spojena s nepřímými daněmi. Italský registrační poplatek je nastaven na 3% místo běžných 7%. Ten se vztahuje na převod nemovitosti mající historickou, uměleckou a archeologickou hodnotu. Co se týče daně z přidané hodnoty (imposta sul valore aggiunto) ta je shodná pro historické a umělecké předměty stejně jako pro ostatní předměty a nemovitosti. Její výše odpovídá 20%. Ovšem i tady můžeme nalézt výjimky. Podle zákona č. 633/1972 (článek 10, odst. 22) o dani z příjmu40 jsou od této daně oproštěny služby poskytované knihovnami, muzei, galeriemi, obrazárnami, památníky, parky, letohrádky.

2.4.2.2 Daňové úlevy třetím stranám: sponzorství a dárcovství Finanční prostředky určené k podpoře a péči o kulturní dědictví jsou často dostupné z jiných zdrojů než od vlastníků památek nebo státu. Významnou roli v italské památkové péči sehrávají neziskové organizace, v mnoha případech také podniky a obchodní společnosti. Zatímco v případě individuálních subjektů a neziskových organizací se jedná o dárcovství, pro obchodní společnosti je typické sponzorování kulturních aktivit. U obou případů se většinou jedná o tah marketingové strategie. Dárcovství je v italské úpravě vnímáno jako

39

Decreto del Presidente della Repubblica del 22 dicembre 1986, n. 917 Testo Unico delle Imposte sui Redditi La LEGGE n. 633/1972, Decreto del Presidente della Repubblica 26 ottobre 1972 Numero 633, Istituzione e disciplina dell´imposta sul valore aggiunto 40

34

dobrovolný příspěvek darovaný individuálním subjektem nebo podnikem za hodnotnými, společnosti prospěšnými účely. Sponzorství je považováno za neoficiální smlouvu, kdy firmy jednají za účelem zviditelnění sebe nebo svého produktu.

Příspěvky podniků Příspěvky podniků se mohou rozdělit do dvou základních kategorií, které vymezuje článek 100 zákona o snížení daní. Jedná se o příspěvky na studijní a výzkumné aktivity objektů s historickou a uměleckou hodnotou a o příspěvky na konkrétní projekty. Obecně do této kategorie spadají příspěvky na aktivity zajišťované veřejnými organizacemi, státem a nadacemi, které jsou přímo zapojené do studijních, výzkumných a dokumentaristických činností. Tyto příspěvky jsou plně odpočitatelné od zdanitelného příjmu, v případě, že se jedná o příspěvky jdoucí na nákup, údržbu nebo restaurování objektů, které jsou součástí historického a uměleckého dědictví nebo na organizování výstav a expozic, případně na studijní a výzkumné účely. Dobrovolné příspěvky na kulturní projekty jsou odpočitatelné od zdanitelného příjmu, pokud reprezentují peněžní prostředky věnované státu, regionům, místním úřadům, veřejným organizacím, nadacím či asociacím, jejichž cílem je přispět k rozvoji kulturních projektů a programů.41

Sponzorství podniků Další možností, kterou mají podniky na podporu rozvoje kultury a péče o kulturní hodnoty je sponzorství. Sponzorství je upraveno v článku 120, odst. 1 zákona č. 42/2004, který výrazem sponzorství rozumí každou formu příspěvku určenou na podporu péče o kulturní dědictví nebo služeb s ním spojeným. Přestože sponzorující společnost neočekává finanční návratnost, jejím cílem je zviditelnění se a posílení své image. Sponzor tak očekává, že sponzorovaná společnost zajistí určité podmínky pro jeho zviditelnění, např. jméno společnosti na vstupenkách. Sponzorství v oblasti kultury se dělí na reprezentační výdaje, které je možno odečíst v podobě 1/3 výdajů a propagační výdaje, které jsou odečitatelné v plné výši od základu daně z příjmu.

Příspěvky neziskových organizací a soukromých subjektů Soukromoprávní subjekty a neziskové organizace mohou přispívat k restaurování, uchovávání a péči o kulturní dědictví, ale jejich příspěvek musí být určený ke studijním a 41

Articolo 100 del Decreto del Presidente della Repubblica del 22 dicembre 1986, n. 917 Testo Unico delle Imposte sui Redditi

35

výzkumným účelům pozoruhodných kulturních a uměleckých památek. Také mohou přispívat k organizování kulturních akcí, jako např. národních čí mezinárodních výstav. Tyto kulturní akce musejí být předem schváleny Ministerstvem pro kulturní dědictví a kulturní aktivity. Článek č. 120, odst. 3 zákona č. 42/2004 umožňuje subjektům, které věnují finanční prostředky na tyto účely kontrolovat, zda dochází k naplňování cílů, na které aktivně přispěly. V souladu s článkem č. 15 zákona o snížení daní, jsou tyto příspěvky odečitatelné od základu daně z příjmu fyzických osob42 a v případě, že se jedná o neziskové společnosti, lze tyto příspěvky odečíst od základu daně z příjmu právnických osob43. V obou případech se jedná o snížení daně o 19% z neomezené výše příspěvku. Soukromé osoby, které věnují určitou sumu neziskovým organizacím, si mohou tento finanční dar odečíst od základu daně z příjmu do maximální výše 2065,86 euro.

42 43

Imposta sul Reddito delle Persone Fisiche Imposta sul Reddito delle Società

36

3 PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR V KOMPARACI S ITÁLIÍ 3.1 Legislativa 3.1.1 Česká právní úprava Zákon o státní památkové péči Péče o kulturní dědictví má v ČR dlouholetou tradici. Stejně jako v případě Itálie je i v České republice památková péče upravena hlavním zákonem zabývajícím se touto problematikou. První zákon o kulturních památkách byl přijat v roce 1958 (č.22/1958 Sb.)44. Dnes je legislativní základ položen zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších změn. Podle tohoto zákona stát chrání kulturní památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu. Památkovou péči chápe jako souhrn činností spojených s ochranou, zachováním, zpřístupňováním a uplatněním kulturních památek. Zákon o státní památkové péči není jedinou právní úpravou zabývající se problematikou památkové péče. Celá řada právních předpisů je s ním propojena. V tomto bodě se právní úpravy jednotlivých států liší. Italský zákon zahrnuje i oblasti, které český zákon o památkové péči neupravuje. Tyto oblasti jsou potom následně součástí dalších souvisejících zákonů.

Ústavní pořádek Významný rozdíl nalezneme na úrovni nejvyšších legislativních zákonů. Na rozdíl od italské Ústavy, Ústava České republiky ve znění pozdějších předpisů na zájmy státní památkové péče výslovně nepamatuje. Nicméně v článku 10 se uvádí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Mezi takové smlouvy patří i úmluvy, které se dotýkají zájmů státní památkové péče.

Památková péče v jiných právních úpravách Péče o kulturní dědictví v ČR vyplývá rovněž ze zákona č. 183/2006 Sb., O územním plánování a stavebním řádu. Stavební zákon pamatuje na zajištění ochrany kulturního dědictví v § 18 odst. 4, kde mezi cíle územního plánování ve veřejném zájmu klade ochranu a rozvoj

44

MALÁ, V. a kol.: Základy cestovního ruchu. 1.vyd. Praha: VŠE, 2002. 100 s. ISBN 80 – 245 – 0439 – 1, str. 55

37

přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. V tomto zákoně je také stanoven postup při nálezu předmětů kulturního dědictví, na rozdíl od italské právní úpravy, která se touto problematikou zabývá v rámci hlavního zákona o památkové péči. Samostatnou a široce strukturovanou problematiku představuje oblast péče o přírodní a krajinné bohatství. Je zde zahrnuta oblast péče o životní prostředí, přírodu a krajinu, ovzduší, vody, lesy a lesní hospodářství, zemědělský půdní fond, nerostné bohatství a vytváření kulturních hodnot městského, příměstského a vesnického prostředí45. Krajinné bohatství tak opětovně není součástí českého hlavního zákona o památkové péči, na rozdíl od toho italského. Důležité z hlediska péče o přírodní a krajinné bohatství jsou níže jmenované zákony. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákonného opatření Předsednictva ČNR č. 347/1992 Sb. a ve znění nálezu ÚS ČR č. 3/1997 Sb., zákon č. 289/1995 Sb., zákon č. 218/2004 Sb., a příslušné prováděcí předpisy. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí ve znění pozdější zákona č. 123/1998 Sb., Zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, Zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí, Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění zákona č. 93/2004 Sb., Další významná ochrana kulturních hodnot vyplývá ze zákona č. 360/1992 Sb. O výkonu povolání autorizovaných architektů a výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Z tohoto zákona vyplývá povinnost respektovat přírodní a kulturní hodnoty, usilovat o vytváření kvalitních stavebních a architektonických děl, ctít zájmy klientů i zájmy veřejné.

3.1.2 Mezinárodní a nadnárodní prvky Společným prvkem pro obě země v rámci legislativní ochrany péče o kulturní dědictví je členství v mezinárodních organizacích. Dochází tak ke společnému vymezení oblasti a předmětu zájmu, který je natolik důležitý, že je potřeba se o něj co nejkvalitněji postarat a zachovat jeho hodnotu nejen na úrovni národní, ale také nadnárodní.

45

Vojtová L., Ochrana a regenerace kulturních hodnot v území. 1. vydání. Brno: MU- ESF, 2006. 206 s. ISBN 80-210-4165-X. s. 97

38

UNESCO Ve smyslu Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1972 jsou pro budoucí generace uchovávány nejvýznamnější výtvory člověka a přírody na naší planetě. Unesco přijímá úmluvy a doporučení, ke kterým se mohou členské státy připojit. Tímto způsobem vzniká systém spolupráce ochrany kulturního dědictví. Z těchto úmluv potom vychází zákony o památkové péči v mnoha zemích, jak je tomu i v Itálii nebo se stávají součástí legislativního pořádku země. Základní dokumenty v oblasti ochrany kulturního dědictví jsou tyto úmluvy: -

Úmluva o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu (Haag 1954), (publikováno ve sbírce zákonů jako vyhláška č.94/1958)

-

Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného vývozu, dovozu a předání vlastnického práva kulturních statků (Paříž 1970)

-

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Paříž 1972)

Rada Evropy Řada dokumentů týkající se památkové péče a kulturních hodnot byla také přijata Radou Evropy. Nejvýznamnějšími jsou: -

Evropská kulturní úmluva (Paříž 1954)

-

Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví (Londýn 1969)

-

Evropská úmluva o přestupcích směřujících proti kulturním statkům (Delfy 1985)

-

Evropská úmluva o záchraně architektonického dědictví Evropy (Granada 1985)

-

Evropská úmluva o ochraně archeologického dědictví (La Valeta 1992)

-

Evropská úmluva o krajině (Florencie 2000)

Evropská unie Právní předpisy Evropské unie v oblasti památkové péče se vztahují na dva základní okruhy problémů: volný pohyb osob a pohyb kulturních statků. Řešení volného pohybu osob nalezlo na úseku památkové péče odraz ve dvou oblastech a to v úpravě oprávnění k provádění restaurování (§14a odst. 13 a 14, §14b a §14c zákona o státní památkové péči) a oprávnění k provádění archeologických výzkumů (§21 až §21c zákona o státní památkové péči). Nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS o vývozu kulturních statků upravuje vývoz kulturních statků z celního území Evropských společenství, nikoli pohyb kulturních statků v celních 39

hranicích Evropských společenství. V případě, že se kulturní statek vyváží mimo celní hranice ES, musí mít vývozce jak souhlas podle § 20 zákona o státní památkové péči, tak i povolení podle uvedeného nařízení Rady. Směrnice Rady ES č. 93/7/EHS o navrácení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu, pamatuje na navrácení neoprávněně vyvezených kulturních statků uvnitř EU. Tyto pohyby kulturních statků jsou také součástí italské právní úpravy. Jejich vývoz, dovoz a navrácení neoprávněně vyvezených kulturního statků mimo území EU řeší články 73 – 75, na které potom následně navazuje způsob řešení obdobné problematiky v rámci EU.

3.2 Řízení památkové péče v ČR a jeho komparace s Itálií O organizaci státní památkové péče pojednává čtvrtá část zákona o státní památkové péči. Nejen, že zmiňuje, které územně – správní celky jsou pověřeny řízením péče o kulturní hodnoty, ale na rozdíl od italské právní úpravy, také stanovuje jejich kompetence a povinnosti. Kromě toho český zákon o státní památkové péči definuje a rozebírá možnosti dalších orgánů činných v oblasti zabezpečování památkové péče. Státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury ČR, krajské a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Před vydáním rozhodnutí si vyžádají stanovisko odborné organizace státní památkové péče, kterou je Národní památkový ústav. Orgány státní památkové péče ve spolupráci s ostatními orgány státní správy a za odborné pomoci odborné organizace státní památkové péče, vědeckých, uměleckých a dalších odborných organizací a ústavů dbají, aby se státní památková péče zabezpečovala plánovitě, komplexně, diferencovaně a v souladu s dlouhodobou koncepcí jejího rozvoje46.

3.2.1 Územně – správní celky Stejně jako v Itálii, i v České republice je péče o kulturní dědictví země zabezpečována na několika úrovních správy země. Jejich struktura odpovídá administrativně – správnímu členění státu. Shodně je v obou zemích památková péče řízena na úrovní státní, regionální a obecní. Italský územně – správní systém vlády má kromě toho ještě správní jednotku vymezenou jako provincie, která by zhruba odpovídala dřívějším českým okresům. Následující kapitola se věnuje popisu orgánů památkové péče v ČR.

46

§ 25, zákon o státní památkové péči

40

Ministerstvo kultury Ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v ČR je Ministerstvo kultury. Ministerstvo kultury zpracovává prognózy, koncepce a návrhy dlouhodobých výhledů rozvoje státní památkové péče. Sestavuje, vyhlašuje a provádí programy komplexní péče o kulturní památky a vytváří pro ni všestranné podmínky. Posuzuje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů obnovy kulturních památek. Usměrňuje kulturně výchovné využívání národních kulturních památek a kulturně výchovné využívání ostatních kulturních

památek

v

souladu

se

zájmy

státní

kulturní

politiky.

Koordinuje

vědeckovýzkumnou činnost v oboru státní památkové péče. Jako svůj odborný poradní orgán zřizuje vědeckou radu pro státní památkovou péči. Zabezpečuje mezinárodní spolupráci v oboru státní památkové péče. Vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností.

Kraje Výkon státní památkové péče v kraji řídí krajský úřad, který plní úkoly orgánu státní památkové péče pro národní kulturní památky a v této souvislosti vykonává i státní stavební dohled při obnově národních kulturních památek. Vedle toho dohlíží v rozsahu své působnosti na dodržování práv a povinností v úseku správy památek. Podává vyjádření k prohlášení věci za kulturní památku nebo k prohlášení památkové zóny. Vede seznam kulturních památek ve svém územním obvodu, vydává závazná stanoviska v případě provádění jejich údržby, opravy, rekonstrukce nebo restaurování či jiné úpravy. Kraj v samostatné působnosti schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v kraji47. Schvaluje návrhy dlouhodobých, střednědobých a prováděcích plánů a programů zachování a obnovy kulturních památek v kraji.

Obce Obec jakožto základní jednotka územní samosprávy ve své samostatné působnosti pečuje o kulturní památky, kontroluje plnění povinností vlastníků kulturních památek podle zákona o státní památkové péči. Obec přitom vychází z odborných vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Může také zřídit právnickou osobu nebo organizační složku pro obnovu kulturních památek.

47

Ta musí ovšem být v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče České republiky.

41

Obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu. Usměrňuje zajišťování péče o kulturní památky ve vztahu k ostatním obcím. V rozsahu své působnosti dohlíží na dodržování povinností v oblasti památkové péče.

3.2.2 Kontrolní orgán Kontrolním orgánem v oblasti dozoru nad dodržováním zákona a zabezpečování komplexní péče o kulturní památky je Památková inspekce. Ta dále dozírá, zda jsou dodržována rozhodnutí orgánů státní památkové péče k zajištění péče o kulturní památky a jak vlastníci kulturních památek plní stanovené povinnosti. Památková inspekce spolupracuje s orgány státní památkové péče a ostatními správními úřady, kontrolními orgány, kraji, obcemi a odbornou organizací státní památkové péče. Zjistí-li památková inspekce nedostatky v péči o kulturní památky, navrhne příslušnému orgánu státní památkové péče opatření k odstranění zjištěných nedostatků. V Itálii není obdobný kontrolní orgán zřízen. Podobnou funkci jakou plní Památková inspekce u nás, tam vykonávají tzv. generální ředitelství, která jsou součástí Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity. Na nižších úrovních správy to jsou Regionální ředitelství a Soprintendenze, které jako jednu ze svých funkcí vykonávají také dozor nad činností ostatních institucí působících v oblasti jejich správy. Ovšem jeden hlavní, centrální kontrolní orgán italský systém památkové péče postrádá. V zemi, která je téměř 4x větší než Česká republika by pravděpodobně bylo velice obtížené kontrolovat výkon památkové péče jedním hlavním kontrolním orgánem, proto je logické, že je upřednostňováno větší množství lokálních inspektorátů.

3.2.3 Poradní orgány Poradní orgány státní památkové péče jsou zřízeny ze zákona. Mezi ně patří Komise státní památkové péče, konzervátor a zpravodajové státní památkové péče. Tyto orgány nemají celorepublikovou působnost, ale jsou zřizovány na nižších stupních územně – správních celků. Oproti tomu v Itálii jsou zřízeny odborné orgány na nejvyšší úrovni státní správy, které diskutují a vyjadřují svá stanoviska na zamýšlené aktivity Ministerstva.

42

Komise státní památkové péče Rada kraje a rada obce s rozšířenou působností zřizují podle potřeby pro všestranné posuzování a koordinaci úkolů státní památkové péče komise státní památkové péče jako pracovní komise. Obecní úřad obce s rozšířenou působností jmenuje po vyjádření odborné organizace státní památkové péče konzervátora státní památkové jako dobrovolného pracovníka.

Konzervátor státní památkové péče Konzervátor je členem komise státní památkové péče zřízené radou obce s rozšířenou působností. Úkolem konzervátora je soustavně sledovat stav kulturních památek, podávat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností zprávy o jejich stavu, o péči o ně a jejich využití, navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností potřebná opatření a napomáhat propagaci kulturních památek a státní památkové péče.

Zpravodajové státní památkové péče Na návrh konzervátora může obecní úřad obce s rozšířenou působností pověřit pro určitý vymezený územní obvod dobrovolné pracovníky funkcí zpravodaje státní památkové péče (dále jen „zpravodaj“); kteří spolupracují s konzervátorem při plnění jeho úkolů. Činnost konzervátora a zpravodaje řídí obecní úřad obce s rozšířenou působností. Odbornou pomoc mu přitom poskytuje odborná organizace státní památkové péče. Podrobnosti o úkolech konzervátorů a zpravodajů stanoví obecně závazný právní předpis.

Odborné poradní orgány – komise odboru památkové péče Jistou podobnost ve srovnávaných systémech řízení památkové péče lze najít u odborných poradních orgánů, v Itálii tzv. Ústředních institucí, které také slouží jako poradní orgány ve věcech kulturního dědictví. Ve většině případů se jedná o instituce zabývající se kulturními statky rozdělenými do kategorií, dle povahy věci. Jejich význam a postavení v systému italské památkové péče je mnohem vyšší než u obdobných institucí v ČR.

43

3.2.4 Odborná organizace Národní památkový ústav Národní památkový ústav (NPÚ) působí v České republice jako státní příspěvková odborná organizace památkové péče. Působí na území celého státu za pomoci územních odborných pracovišť, která postupně vznikají ve všech krajích. Národní památkový ústav vznikl k 1. lednu 2003 podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších přepisů po zániku okresních úřadů. Národní památkový ústav má na starost památky z hlediska praktického (propagace), odborného poradenství (pomoc vlastníkům památek,

konzervátorům

a dalším

orgánům

státní

památkové

péče),

teoretického

(zpracovávání koncepce dlouhodobého rozvoje státní památkové péče a její metodologie), dokumentačního (vedení Ústředního seznamu kulturních památek České republiky), výzkumného (archeologické výzkumy), vzdělávacího (vzdělávání pracovníků v oboru státní památkové péče) a hospodářského (vybírání poplatků v souvislosti s využitím kulturních památek). Podobnou organizaci, která by zastřešovala všechny uvedené oblasti v oboru památkové péče Itálie nevlastní. Jedině Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity koordinuje všechny tyto činnosti, delegováním pravomocí na příslušná generální ředitelství. Ty na regionální ředitelství či Soprintendeze a ty na instituce památkové péče řídící péči o kulturní dědictví v dané lokalitě.

Na závěr této kapitoly lze říci, že způsob řízení památkové péče je po organizační stránce v České republice daleko jednodušší a snáze uchopitelný. Už jen samotný fakt, že součástí zákonné úpravy je část pojednávající o orgánech a organizaci státní památkové péče, dělá z českého systému řízení péče o kulturní bohatství systém daleko více transparentní. Italský systém je založený na centrální roli Ministerstva, které prostřednictvím svých periferních orgánů spravuje péči o kulturní památky v celé zemi. Role nižších územně – správních celků, kterými jsou regiony a provincie, není v oblasti památkové péče nijak zvlášť významná, význam obcí také každoročně klesá. K tomu přispívá také skutečnost, že tyto územně – správní celky jsou většinou závislé na stanoviscích a programech Regionálních ředitelství nebo Soprintendenzí, které mají za úkol koordinovat činnost péče o kulturní dědictví a krajinné hodnoty v dané lokalitě. Státní archivy, knihovny a muzea, kterých není v Itálii zrovna malé množství, jsou také řízeny přímo Ministerstvem pro kulturní dědictví a kulturní aktivity, prostřednictvím příslušných generálních ředitelství. Systém řízení české 44

památkové péče je mnohem méně centralizovaný, kde dochází k přenesení povinností na nižší územně – správní celky.

3.3 Financování památkové péče v komparaci s financováním Italským Stejně jako v kapitole o způsobu financování italské památkové péče, tak i v této kapitole rozdělím financování péče o kulturní hodnoty do dvou stěžejních podkapitol, ve kterých se budu zabývat možnostmi přímého a nepřímého financování památkové péče v České republice. Součástí kapitol je také komparace se systémem italským.

3.3.1 Přímé financování Přímou podporou se rozumí přímé poskytování finančních prostředků z veřejných rozpočtů. Jedná se o přerozdělování příjmů státního rozpočtu, které z podstatné části pocházejí od daňových poplatníků. Dalším zdrojem přímé podpory mohou být finanční prostředky pocházející ze soukromého sektoru, nadací či loterií.

3.3.1.1 Veřejný sektor Institucionální financování Tento způsob financování představuje poskytování prostředků na instituce, které jsou zřizovány veřejným sektorem (státem nebo územními samosprávnými celky). V kultuře mají tyto instituce nejčastěji právní formu příspěvkových organizací nebo organizačních složek. Příkladem státní příspěvkové organizace je Národní památkový ústav (NPÚ), jehož zřizovatelem je ministerstvo kultury ČR. NPÚ je s rozpočtem svého zřizovatele spojen pouze příspěvkem na běžné, popřípadě kapitálové výdaje. Ten pak doplňuje svými vlastními příjmy tak, aby byl schopen pokrývat své náklady na fungování instituce48.

Z následující tabulky je patrné, že nejvýznamnější položka veřejných výdajů na obnovu památek je čerpána z obecních rozpočtů. Obce tak vydávají každoročně na památkovou péči 60-70 % z prostředků veřejných rozpočtů. Porovnáme-li tuto skutečnost se situací v Itálii, kde obce přerozdělují pouze zhruba 30 % prostředků, dospějeme k závěru, že oproti ČR je italský systém také v oblasti financování památkové péče silně centralizovaný. Stát přerozděluje 48

DUFKOVÁ, E. Ekonomika a management památkové péče. In Sborník prací I. díl, Péče o architektonické dědictví. 1.vyd. Praha: Idea servis, 2008. s. 176 – 177

45

prostředky na památkovou péči v obdobné výši, jako obce v ČR. Co se týče rozpočtů krajů, od počátku jejich zřízení v ČR jejich význam v oblasti památkové péče narůstá. Z 1,65 % v roce 2002 se během pár let výdaje krajů zvýšily na 11,19 % pro rok 2005. Bohužel pro toto období v Itálii dosud nejsou číselné podklady. Podíváme-li se však na vývoj v 90. letech minulého století, lze z grafu č. 3.4.1 vyčíst, že docházelo k postupnému snižování významu regionů. Jejich výdaje na kulturní památky v průběhu desetiletí poklesly z 19,1 % na 11 %. Obdobně jsou na tom i obce a provincie, jejichž úloha postupně klesala. Dochází tak k posilování a upevňování dominantní pozice státu, který v roce 1990 poskytoval z celkových rozpočtů obdobné množství prostředků, zatímco v roce 2000 už dvakrát tolik co obce.

Tab. č. 4: Struktura výdajů veřejných rozpočtů na zachování a obnovu památek v ČR 2001 Veřejné rozpočty celkem 1 994,38

2002

2003

2004

2005

1 852, 38

1 681,91

1 939,24

1 720,98

(mil. Kč) z toho: SR v %

35,66

31,54

22,65

19,85

21,96

Kraje v %

0,00

1,65

9,08

11,56

11,19

Obce v %

64,34

66,81

68,27

68,58

66,86

Zdroj: NIPOS (2006), databáze ARIS (MF 2006)

Dotace Dotacemi rozumíme poskytování finančních prostředků vlastníkům památek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky jako např. použití speciálních technologií a materiálů nebo při restaurátorských pracích. Jsou schvalovány vydáním rozhodnutí ve správním řízení na základě písemné žádosti vlastníka a to jak v České republice, tak v Itálii. V případě, že je na zachování památky mimořádný společenský zájem, může Ministerstvo kultury poskytnout dotaci v případě obnovy této památky. Za případ mimořádného společenského zájmu se považuje např. skutečnost, že se jedná o památku: -

prohlášenou za národní kulturní památku;

-

zapsanou na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO anebo tvořící součást tam zapsaného souboru kulturních památek;

-

v havarijním technickém stavu, pokud tento stav nebyl zaviněn vlastníkem kulturní památky; 46

-

zpřístupněnou veřejnosti pro kulturně-vzdělávací nebo náboženské účely;

-

tvořící významnou dominantu obce nebo města, popřípadě části krajinného celku;

-

která je ojedinělou kulturní památkou svého druhu na území ČR;

-

která je zařazena do specializovaných programů Ministerstva kultury ČR na úseku památkové péče (MK 1988, § 13).

V ostatních případech mohou dotace na zvýšené náklady vlastníkům památky poskytnout územní samosprávné celky ve své samostatné působnosti49. V Itálii ve většině případů poskytuje příspěvky na obnovu a regeneraci památek stát. Vlastník kulturní památky musí podat žádost na příslušnou Soprintendenzi. Může se také obrátit na odbory památkové péče zřízené regiony, provinciemi či obcemi.

Programové financování Oproti systému italské památkové péče, vláda ČR na popud MK ČR vyhlašuje programy týkající se zachování významných kulturních architektonických památek, sídel a jejich částí, lidové architektury, technických památek a umění, propojených se systémem dotací pro podporu těchto programů. Jedná se o následující programy50:

Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky Je nástrojem k obnově kulturních památek nacházejících se v nejcennějších částech našich historických měst, prohlášených za památkové rezervace a památkové zóny. Finanční příspěvky mohou být z něho poskytovány pouze tehdy, pokud má příslušné město zpracovaný vlastní program regenerace a pokud se zároveň finančně podílí společně s vlastníkem na obnově kulturní památky.

Program záchrany architektonického dědictví Tímto programem je podporována obnova kulturních památek tvořících nejcennější součást našeho architektonického dědictví, jako jsou hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely a podobně. Zamýšlené práce přitom musejí směřovat k záchraně kulturní památky nebo záchraně těch jejich částí, které tvoří podstatu kulturní památky. 49

DUFKOVÁ, E. Ekonomika a management památkové péče. In Sborník prací I. díl, Péče o architektonické dědictví. 1. vyd. Praha: Idea servis, 2008. s. 175 50 MK ČR. Příručka vlastníka kulturní památky „Kulturní památky a péče o ně“. [online]. 2007 [cit. 01. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=2273

47

Havarijní program Z tohoto programu jsou poskytovány finanční příspěvky pro zabezpečení nejnaléhavějších oprav nemovitých kulturních památek, zejména na odstranění havarijního stavu střech a nosných konstrukcí staveb.

Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny Z tohoto programu se poskytují příspěvky na obnovu kulturních památek nacházejících se ve vesnických památkových rezervacích a ve vesnických a krajinných památkových zónách (zejména památek lidové architektury, například zemědělských usedlostí, chalup, kapliček a božích muk).

Program restaurování movitých kulturních památek Z tohoto programu jsou poskytovány finanční příspěvky na náklady spojené s obnovou (restaurováním) movitých kulturních památek, zejména takových, které jsou významnými díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi a jsou umístěny v budovách zpřístupněných veřejnosti pro kulturní, výchovně-vzdělávací nebo náboženské účely.

Tab. č. 5: Dotace MK ČR na památkovou péči (v mil. Kč) 2000

2001

2002

2003

2004

253

386

364 (6)

344

380

247

17

19 (220)

175

235

32

8

(32)

50

55

Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny

15

3

1,4

20

20

Program restaurování movitých kulturních památek

15

25

25

Program záchrany architektonického dědictví Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón České republiky Havarijní program

(13,5) 23

15

Zdroj: Kesner L., Marketing a management muzeí

Kromě toho jsou odborem památkové péče MK každoročně prováděny další programy, které mají jiný charakter: -

Program podpory záchranných archeologických výzkumů

48

-

Program výzkumu vědeckého zhodnocení kulturních hodnot prostředí, identifikace, ochrany, zachování a presentace památkového fondu

-

Program podpory občanských sdružení v památkové péči

V Itálii Ministerstvo pro kulturní dědictví a kulturní aktivity obdobné programy nevyhlašuje. Vzhledem k systému tamější památkové péče, v případě že by vlastník kulturní památky chtěl získat prostředky na zachovávání a péči o tento objekt, může požádat o přiznání příspěvku buď Stát prostřednictvím příslušné Soprintendenze nebo se obrátit na nižší územně-správní

jednotky.

Příspěvky

na

konkrétní

projekty

posuzuje

vedoucí

Soprintendenze51 a ze zákona může být vlastníkovi poskytnuto 50 % finančních prostředků potřebných na daný projekt, ovšem tato výše není zaručena. Představuje maximální možnou výši příspěvku. Při jejím stanovování jsou brány v úvahu další okolnosti a to, jestli není projekt podporován jiným zdrojem z veřejného či soukromého sektoru. Výjimku představují objekty památkové péče, které jsou určeny k využívání širokou veřejností. V tomto případě může dojít k přiznání plné výše prostředků nutných k péči o tuto kulturní hodnotu.52

Pro obě země je dále společná možnost čerpání z fondů EU, určených na podporu kultury. Stejně jako Itálie, tak i Česká republika využívá této možnosti získat dodatečné finanční prostředky, které jsou poskytované z programů Media 2007 a Programu Kultury. Tyto programy jsou určeny pro období 2007 – 2013.

3.3.1.2 Soukromý sektor Česká republika se při hledání možností, jak získat dodatečné finanční prostředky, které by přispívaly ke spolufinancování péče o kulturní hodnoty, snaží zapojit v co největší míře soukromý sektor. Tato idea je společná oběma zemím, protože si jsou vědomy toho, že není možné financovat péči o památky pouze ze zdrojů pocházejících ze státního rozpočtu.

Vstupné Významným zdrojem příjmů památkových zařízení zpřístupněných veřejnosti je v České republice vstupné návštěvníků. Ceny vstupného jsou velmi různé a pro jejich stanovení neexistuje žádná všeobecně uznávaná metodika. Jeho stanovování není výhradně záležitostí 51

Tzv. Soprintendente, v českém jazyce by výraz odpovídal vrchnímu inspektorovi. Articolo 35§ 1 del Decreto Legislativo 22 gennaio 2004 n. 42. "Codice dei beni culturali e del paesaggio, ai sensi dell'articolo 10 della legge 6 luglio 2002, n. 137”.

52

49

střetu poptávky a nabídky. Působení trhu sehrává spíše symbolickou roli. V komparaci se situací v Itálii, jsou v České republice jen málokteré památky přístupné zdarma. V Itálii je ještě stále možné nalézt spoustu památek včetně muzeí, kam se vstupné neplatí. Nahodilost ceny vstupného za návštěvu (prohlídku) památek vyplývá z toho, že je velmi často spíše politickým rozhodnutím místních či regionálních orgánů. Vstupné do muzeí, galerií a památek bylo v našem prostředí nízké a spíše symbolické, po roce 1990 a zejména v posledních letech však dochází k významné diferenciaci: zatímco například za vstup do mnoha místních (městských) muzeí zaplatí návštěvník 30 - 50 Kč, za vstupenku do expozic Židovského muzea v Praze nebo za dva prohlídkové okruhy na hradě Karlštejně 430 Kč53. Při nastavování ceny vstupného rozlišují provozovatelé fakt, zda se jedná o památku programově orientovanou na zahraniční návštěvníky nebo na návštěvníky tuzemské. Cena, která se může jevit českým návštěvníkům vysoká, bývá ve většině případů srovnatelná se situací v zahraničí54. Následující tabulka poskytuje srovnání orientačních cen vstupného do muzeí v italském městě Arezzo (Toskánsko) a Českých Budějovicích. Města jsou zhruba stejně velká, co do počtu obyvatel, přičemž ani jedno z nich není primárně orientováno na zahraniční návštěvníky.

Tab. č. 6: Ceny vstupného do muzeí ve městě Arezzo a Českých Budějovicích v euro a Kč Arezzo Museo di Arte Medievale e Moderna Museo Archeologico Nazionale G. C. Mecenate Museo Diocesano di Arte Sacra del Duomo Casa Museo di Ivan Bruschi Casa Vasari

vstupné 4 euro (100 Kč)* 4 euro (100 Kč)* 2,5 euro (63 Kč)* 3 euro (75 Kč)* 2 euro (50 Kč)*

České Budějovice

vstupné

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích

80 Kč

Jihočeské motocyklové muzeum

40 Kč

Budvar muzeum

40 Kč

Zdroj: Sestaveno autorkou *Orientační cena v Kč přepočtena v kurzu 1 euro = 25, 15 Kč

53

Jaro roku 2008. KESNER, L. Marketing a management muzeí a památek. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 304 s. ISBN 80-247-1104-4. s. 248 – 249.

54

50

Příjem z vlastní činnosti Další společný bod ve financování památkové péče studovaných zemí představuje příjem z vlastní činnosti. Způsob řízení a poskytování doplňkových služeb upravuje italské vládní nařízení č. 88/200855. Zřízení doprovodných služeb v obou zemích nepředstavuje zpravidla zdroj převážné většiny příjmů. I v tomto případě je tvorba ceny většinou kompromisem. Vedení památkového zařízení se rozhoduje, zda bude doplňkové služby poskytovat samo ve vlastních prodejnách a provozovnách, nebo na základě smlouvy s jiným subjektem. Pro ČR je typickým způsobem doplňkové činnosti zřízení obchodu, pronájem prostor pro společenské akce nebo také cateringový servis56. V Itálii je tento typ doplňkové činnosti také značně rozšířen. Kvalita a kvantita se ovšem ve většině případů, značně odlišuje od situace v České republice.

3.3.1.3 Rozdíly v přímém financování památkové péče v Itálii a ČR Je samozřejmostí, že v prostředí každého státu jsou určité prvky nejen ve financování jedinečné, což je způsobené odlišným vývojem nebo směřováním státu. V této podkapitole se budu zaobírat rozdíly ve financování památkové péče v prostředí českém a italském.

Loterie Významný příjem italské památkové péče představuje národní loterie. Každoročně do příjmů určených na financování památkové péče plyne 155 milionů euro. V roce 2000 tak prostředky pocházející z Giocco del Lotto představovaly 35 % ze všech peněžních prostředků vydaných vládou na kulturu. Přestože česká právní úprava57 taktéž pamatuje na odvádění části finančních prostředků z loteríí na veřejně prospěšné účely, podíl příspěvků na kulturu, případně památkovou péči není bohužel stanoven.

Nadace Další odlišný prvek v systému financování památkové péče představují nadace. Přestože i v České republice působí mnohé, jejichž smyslem je spolupodílení se na ochraně kulturních hodnot v území, a které svoji činnost soustřeďují na podporu památek více opomíjených, jejich postavení nedosahuje tak značného významu, jak je tomu v Itálii. Nadace Compagnia di 55

Decreto – 29 gennaio 2008, Modalita´di affidamento a privati e di gestione integrata dei servis aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura. 56 KESNER, L. Marketing a management muzeí a památek. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 304 s. ISBN 80-247-1104-4. s. 252 – 254. 57 Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách

51

San Paolo, která se také podílí na konzervování a restaurování kulturního dědictví a krajinného bohatství zaujímá se 117, 2 miliony euro vydanými na obecně prospěšné účely 6. místo v žebříčku 40. nejvýznamnějších evropských nadací58. Celkově se v tomto žebříčku objevilo 6 italských nadací, z čehož většinu představují bankovní nadace. V České republice taktéž působí nadace, jejichž cílem je podílení se na péči o kulturní památky, ovšem většinou vyhlašují projekty, které jsou menšího rázu, určené na péči o drobnější památkové objekty. Pro většinu českých nadací je typické, že se pouze finančně spolupodílejí na zajišťování památkové péče, v komparaci s nadacemi italskými, které v mnoha případech financují potřeby ochrany kulturních hodnot v plné výši buď na žádost vlastníka kulturní památky, nebo prostřednictvím svých předem stanovených programů. Minimálně jeden (často však více) z programů vyhlašovaných italskými nadacemi je primárně zaměřen na podporu péče o kulturní hodnoty v území.

Bankovní nadace Další rozdíl ve způsobu financování představují italské bankovní nadace. Takový zdroj finančních prostředků v ČR naprosto postrádáme. Přestože i na našem území můžeme najít nadace založené při bankách, jako např. Nadaci České spořitelny, která podporuje projekty v oblasti kultury, vzdělání, vědy, zdravotní péče atd., finanční prostředky významnějšího rázu na podporu památkové péče tu ovšem generovány nejsou.

3.3.2 Nepřímá podpora Nepřímá podpora je v České republice taktéž realizována cestou osvobození od daní nebo daňových zvýhodnění, která jsou stanovena vybranými daňovými předpisy. Veřejná podpora obecně je v ČR realizována především přímou formou, mimo jiné proto, že daňová zvýhodnění (osvobození) nejsou příliš významná, a tedy ani pro příslušné subjekty příliš motivující. Mimo obecně platných daňových zvýhodnění neziskových organizací a subjektům přispívajících neziskovým organizacím je památková péče ojedinělou oblastí, kde existují specifická osvobození od daní s cílem napomáhat vlastníkům při péči o památky59. Konkrétně to jsou osvobození od daně z nemovitosti, osvobození od daně darovací a zvýhodnění odpisů v rámci daně z příjmů. 58

The nonprofit news and information resource. Europe´s Top 40 Foundations. [online]. 2006 [cit. 23. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.pnnonline.org/article.php?sid=4620 59 DUFKOVÁ, E. Ekonomika a management památkové péče. In Sborník prací I. díl, Péče o architektonické dědictví. 1. vyd. Praha: Idea servis, 2008. s.174

52

3.3.2.1 Daňové úlevy vlastníkům kulturních hodnot Zákon o dani z nemovitosti Zákon č. 338/ 1992 Sb., o dani z nemovitosti upravuje osvobození od daně pro stavby, jež jsou kulturními památkami a na nichž jejich vlastnící provádějí stavební úpravy. § 9, odstavec 1 osvobozuje od daně stavby kulturních památek po dobu osmi let, od následujícího roku po vydání stavebního povolení. Od daně z nemovitosti jsou dále osvobozeny stavby památkových veřejně přístupných objektů, jež jsou kulturními památkami na základě smlouvy uzavřené mezi ministerstvem kultury a vlastníkem zpřístupněny veřejnosti pro výchovně – vzdělávací účely. Ačkoliv je na památkové předměty v italské legislativě většinou pamatováno, u této daně ovšem ne. Objekty památkové péče v Itálii není možné oprostit od daně z nemovitosti, z toho důvodu, že se na ně nevztahuje žádný z bodů příslušné legislativy.

Zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu stanovuje osvobození od daně darovací při nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jež jsou kulturními památkami, pokud k darování dochází mezi příbuznými v řadě přímé (př. z rodičů na děti) nebo mezi manžely. Dědická či darovací daň jako taková v Itálii neexistuje. Jejich místo do určité míry zaujímá již zmíněný registrační poplatek, kterému podléhají převody majetku vzniklé darem. Ovšem i tady nalézáme výjimku a to, že poplatku nepodléhají dary mezi příbuznými a dary do hodnoty 180 759, 91 EUR60 (což ale není nic výjimečného, protože dary mezi příbuznými jsou od daně oproštěny i v případě, že se nejedná o kulturní památku).

Zákon a dani z příjmu Zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů zvýhodňuje odpisy nemovitých kulturních památek v případě jejich technického zhodnocení. Zvýhodňování vlastníků kulturních hodnot, kteří o tyto památky pečují a vynakládají finanční prostředky na jejich opravu či údržbu má své místo v obou systémech památkové péče. Stát by se měl snažit těmto subjektům v jejich péči pomoci, umožněním odpočtu nákladů od daně z příjmu. To se mi jeví jako dobrý 60

KOLEKTIV AUTORŮ. Pravidla pro volný pohyb osob a svobodu usazování v EU. [online]. Praha: 2005 [cit. 09. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.enterprise-europe-network.cz/dokums_raw/brozura2_1203612704.pdf. ISBN 80-239-7718-0.

53

motivační prostředek, který může vlastníky památek přimět k většímu podílení se na uchovávání kulturních hodnot, o což oba státy usilují. Italská prostředí umožňuje tyto výdaje snížit na dani o 19%. §15 stejného zákona také umožňuje odečíst od základu daně hodnotu darů poskytnutých obcím, krajům, organizačním složkám státu, právnickým osobám, jakož i právnickým osobám, které jsou pořadateli veřejných sbírek podle zvláštního zákona, a to se sídlem na území České republiky na financování mimo jiných aktivit, také kultury. Obdobně je to také v Itálii, kde jsou dary odpočitatelné od daně z příjmu fyzických i právnických osob.

3.3.2.2 Sponzorství, dárcovství Vzhledem k historickým tradicím a vývoji kultury není v našich podmínkách rozvinuta forma osobního dárcovství zejména v podobě finančních příspěvků. Přijetí daru nebo odkazu je zpravidla spojeno s určitým závazkem, potenciální příjemce musí zvážit, zda těmto závazkům je schopen dostát. Významných sponzorů se strategickým zájmem o oblast kulturního dědictví, kteří by tímto směrem rozvíjeli svoji vlastní firemní identitu, bohužel zatím nepřibývá61. Vzhledem k tomu, že náklady na reklamu a propagaci jsou náklady daňově uznatelnými, sponzor je v plné výši může zahrnout do základu daně z příjmu. České zákony nepamatují na možnost zvýhodnění při darování či sponzoringu v oblasti ochrany kulturních památek. Podpora rozvoje kulturního dědictví se tak v ČR řídí obecnými normativními předpisy. Na rozdíl od českého sytému, je v Itálii ještě podpora památkové péče zahrnuta v zákoně o dani z přidané hodnoty. Obecně lze ovšem většinu osvobození či zvýhodnění nalézt sepsaná v zákoně o snížení daní, kde je na kulturní dědictví pamatováno, a kde je tato oblast přímo zmíněna. Italská právní úprava daleko více specifikuje a zahrnuje památkovou péči do výčtu odpočitatelných položek, také z toho důvodu, že tato nepřímá podpora je v Itálii mnohem více využívána než u nás a to i přesto, že např. sponzorství ne vždy zaručuje odpočet v plné výši (v některých případech je to pouze 1/3).

61

KESNER, L. Marketing a management muzeí a památek. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 304 s. ISBN 80-247-1104-4. s. 189 54

4 ZÁVĚR Ve své práci jsem se snažila o zachycení způsobu řízení a financování památkové péče v Itálii a v ČR. Jedná se o dva relativně odlišné systémy, které se ale snaží o naplnění stejného cíle, kterým je uchovávání kulturních hodnot, vzniklých v průběhu dějinného vývoje a které je potřeba uchovat i pro následující generace. Oba tyto systémy si uvědomují význam, který kulturní dědictví představuje, a proto se snaží o jeho ochranu a péči. I když volí jiné způsoby organizačního zabezpečení i financování, jedno je pro obě země společné. Působení tržního mechanismu vnímají jako element schopný k přispění rozvoje památkové péče, se všemi jeho klady, ale i negativy. Z toho důvodu je v oblasti památkové péče potřeba vytvořit odpovídající zabezpečení ochrany, podpory a kontroly v této oblasti. V závěru své práce bych chtěla shrnout zajišťování ochrany kulturního dědictví v Itálii a v České republice prostřednictvím kladů a záporů, které u jednotlivých systémů spatřuji. Podmínkou korektních a efektivních zásahů do památkové péče je příslušná legislativa, upravena klíčovým zákonem zabývajícím se danou problematikou. V Itálii je tento zákon koncipován takovým způsobem, aby zde byla zahrnuta všechna možná řešení situací, které by mohly nastat. Mnoho z těchto oblastí je českou legislativou zahrnuto do jiných právních úprav. Co ovšem poněkud zarazí je skutečnost, že italští zákonodárci při sepisování zákona takového rozsahu, kde se snaží o podchycení opravdu všech oblastí a souvislostí s památkovou péčí, zapomněli na specifikaci orgánů činných v zabezpečování památkové péče, což považuji za relativně významný nedostatek. Při studování zákona tak čtenář získá pocit, že jedinými orgány zabezpečujícími péči o kulturní hodnoty jsou územně – správní jednotky, které jsou zde jako jediné letmo zmíněny. Kladně proto hodnotím skutečnost, že česká právní úprava v jedné ze svých částí přesně stanovuje kompetence jednotlivých orgánů. Nicméně, co se týče zákona jako celku, Česká republika by se tím italským mohla nechat inspirovat. Co se způsobu řízení památkové péče týče, je srovnání nelehké, z toho důvodu, že Itálie je téměř 4x větší než ČR. Tím pádem i organizační zajištění řízení ochrany kulturních hodnot je náročnější na zabezpečení. Z ekonomického hlediska se mi ovšem jeví, že je tento způsob příliš náročný na byrokracii. Mnoho finančních prostředků, které by mohly být přiznány na financování památkové péče, plyne na zajištění chodu velkého množství správních orgánů. Zřízení několika Soprintendenzí v jednom regionu, kde jejími zaměstnanci jsou lidé z řad odborníků a specialistů sice působí na památkovou péči kladně v tom smyslu, že může být zabezpečována na vyšší profesionální úrovni a lépe odhadovat potřeby při 55

zajišťování péče o památky. Ovšem kdyby byl zřízen obdobný orgán, jakožto např. odbor pro kulturu v rámci regionálního úřadu, mohlo by být na poskytování památkové péče vyhrazeno více peněžních zdrojů. Kromě toho se mi italský systém jeví jako značně komplikovaný. Z legislativy není jasné, které orgány řídí památkovou péči, vzhledem ke skutečnosti, že hlavní zákon se touto problematikou nezabývá vůbec a vyhláška o reorganizaci ministerstva pouze částečně. Český systém řízení památkové péče se mi jeví jako daleko více logický. Stát by měl dohlížet a zabezpečovat péči o nejvýznamnější kulturní hodnoty národa a péčí o ty „méně významné“ pověřit nižší samosprávní celky. Ne jak je tomu v Itálii, kde se stát snaží dohlížet a koordinovat péči o veškeré kulturní dědictví v zemi. Z čeho by si ale Česká památková péče mohla vzít příklad, je výběr pracovníků, kteří pracují v oblasti památkové péče. Většina postů (včetně administrativních) je obsazena lidmi, kteří mají vzdělání související s problematikou památkové péče, která tak může být úspěšně realizována. Zvláštní pozornost si zaslouží způsob financování památkové péče, což je důvodem, proč tato tematika zabírá největší část mé práce. Společným rysem obou systémů je snaha, v co největší míře propojit veřejný a soukromý sektorem při péči o kulturní hodnoty. Itálie je na tom v současnosti jednoznačně mnohem lépe než Česká republika, kde podíl jiných než vládních finančních příspěvků je stále ještě na nízké úrovni. Itálie má tu výhodu, že na jejím území operuje velké množství soukromých nadací, které ve značné míře přispívají k péči o památky. Kromě nadacích soukromých je zde péče o kulturní dědictví zabezpečována také prostřednictvím zvláštní formy nadace bankovního původu. V množství a velikosti těchto nadací má Itálie enormní výhodu. Italské nadace se těší přízni mnoha významných firem, pro které spolupodílení se na projektech těchto organizací znamená zvýšení své vlastní prestiže. U nás je spolupodílení se na zajišťování péče o památky mnohem slabší, což se odráží v nižší míře vynakládaných aktivit a to i přesto, že italské zákonodárství nenabízí výhodnější podmínky pro dárce či sponzory. Sponzoři mají v ČR dokonce mnohem lepší podmínky. Příčinou tohoto jevu může být menší informovanost a povědomí o těchto možnostech. V případě, že by byly tyto „pobídky“ více propagovány, mohla by česká památková péče zaznamenat větší zájem ze stran sponzorů a dárců. Italská legislativa totiž v daňových zákonech na památkovou péči výslovně pamatuje a domnívám se, že tím jí také zajišťuje lepší podmínky

56

Seznam použité literatury HEROUT, J. Jak poznávat kulturní památky. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1986. 336 s. ISBN 23-004-86. HEROUT, J. Slabikář návštěvníků památek. 3.vyd. Pardubice: Tvorba, 2001. 300 s. ISBN 8085386-92-5. KESNER, L. Marketing a management muzeí a památek. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2005. 304 s. ISBN 80-247-1104-4. KOLEKTIV AUTORŮ. Péče o architektonické dědictví. 1.vyd. Praha : Idea servis, 2008. 201 s. ISBN 978-80-85970-59-3 KRBOVÁ, J. Vybrané obory kultury a masmédií. 1.vyd. Praha: VŠE Praha, 2002. 140 s. ISBN 80-245-0287-9. LEDNICKÝ, V. Využití technických památek v českém cestovním ruchu, 1.vyd. Ostrava: VŠB-TU, 2004. 126 s. ISBN 80 – 248 – 0611 – 8 MALÁ, V. a kol.: Základy cestovního ruchu. 1.vyd. Praha: VŠE, 2002. 100 s. ISBN 80 – 245 – 0439 – 1, str. RIEGEL, A. Moderní památková péče. Přel. I. Hlobil. Praha: Národní památkový ústav, 2003. 172 s. ISBN 80-86234-34-7. STRECKOVÁ, Y.; MALÝ, I. a kol. Veřejná ekonomie pro školu a praxi. 1.vyd. Praha: Computer Press, 1998. 214 s. ISBN 80-7226-112-6. VOJTOVÁ, L. Ochrana a regenerace kulturních hodnot v území. 1. vydání. Brno : MU- ESF, 2006. 206 s. ISBN 80-210-4165-X.

Použitá legislativa Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, publikovaná pod č. 73/2000 Sb.m.s., Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, publikovaná pod č. 99/2000 Sb.m.s., Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, publikovaná pod č. 159/1991 Sb., Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti Nařízení Rady ES č. 3911/92/EHS Směrnice Rady ES č. 93/7/EHS

Rozhodnutí Evropského parlamentu a rady č. 508/200/EC Decreto 29 gennaio 2008 – pubblicato il 14 Aprile 2008 in Gazzetta Ufficiale n. 88, Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servizi aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura.Modalità di affidamento a privati e di gestione integrata dei servis aggiuntivi presso istituti e luoghi della cultura Decreto del Presidente della Repubblica del 22 dicembre 1986, n. 917 Testo Unico delle Imposte sui Redditi Decreto del Presidente della Repubblica, 19 giugno 2004, n. 173 Regolamento di organizzazione del Ministero per i beni e le attività culturali Decreto del Presidente della Repubblica, 6 novembre 2007, n. 233 Regolamento di riorganizzazione del Ministero per i beni e le attività culturali, a norma dell´articolo 1, comma 404, della legge 27 dicembre 2006, n. 296 Decreto Legislativo 22 gennaio 2004 n. 42. "Codice dei beni culturali e del paesaggio, ai sensi dell'articolo 10 della legge 6 luglio 2002, n. 137" La LEGGE n. 633/1972, Decreto del Presidente della Repubblica 26 ottobre 1972 Numero 633, Istituzione e disciplina dell´imposta sul valore aggiunto La LEGGE n. 662/1996, n. 662, Misure di razionalizzazione della finanza publica

Webové stránky Ministero per i Beni e le Attività Culturali: www.beniculturali.it Italia Nostra: www.italianostra.org Ministerstvo kultury ČR: www.mkcr.cz UNESCO: www.unesco.org

Internetové články Associazione fra le Casse di Risparmio Italiane: Decimo Rapporto sulle fondazioni di origine bancaria. [online]. 2005 [cit. 08. 05. 2005]. Dostupné z WWW: http://www.lafondazione.com/istituzione/normativa/10RAPP.pdf Associazione per l'Economia della Cultura. Rapporto sull´economia della cultura in Italia 1990 – 2000. [online]. Roma, 2005 [cit. 13. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.primaonline.it/allegati/file1219286608225.pdf Bodo, C. More transparency in the governance of culture. [online]. 2007 [cit. 11. 03. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.eu2007.pt/NR/rdonlyres/2F062E5F-1392-4157-9B4A41555F407BAE/0/20071105CarlaBodoCultura.pdf Cavalieri, M., Mignosa, A.: The role of public indirect support for culture in Italy. [online]. University of Catania, 2004. [cit. 10. 04. 2008]. Dostupné z WWW:

http://www.fokus.or.at/fileadmin/fokus/user/downloads/acei_paper/Cavalieri%20&%20Mign osa.doc Council of Europe. Tax Incentives for Cultural Heritage Conservation. [online]. 2003 [cit. 17. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://assembly.coe.int/Main.asp?link=/Documents/WorkingDocs/Doc03/EDOC9913.html Council of Europe. Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe: Italy. [online]. 2006 [cit. 01. 04. 2008]. Dostupné z WWW : http://culturalpolicies.net/web/profilesdownload.php Culturelink Network. Cultural Policy in Italy. [online]. 1996 [cit. 21. 02. 2008]. Dostupné z WWW: http://culturelink.org/culpol/it.html Fondo per L´Ambiente italiano. Chi siamo. [online]. [cit. 07. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.fondoambiente.it/che-cos-e-il-fai.asp Gruppo Lotomatica. Gioco del Lotto and Lottomatica for culture [online]. 2006 [cit. 27. 02. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.gruppolottomatica.it/eng/press/comunicati/events/2391_lottomatica.htm ICOMOS. Heritage at Risk : Regional and National Reports [online]. 2000 [cit. 20. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.international.icomos.org/risk/natreports_2000.html ICOMOS. Icomos World Report 2004 – 2005 on monuments and sites in Danger. [online]. 2005 [cit. 13. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.international.icomos.org/risk/2004/nat_reports.htm iDNES.cz. Za krásy Itálie se musí stále více platit. [online]. 2002 [cit. 05. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://cestovani.idnes.cz/za-krasy-italie-se-musi-stale-vic-platit-f0a/igsvet.asp?c=A020716_102434_igsvet_bla Istituto nazionale di statistica (ISTAT) : Italia Patrimonio culturale dell´umanitá. [online]. 2003 [cit. 12. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://culturaincifre.istat.it/sito/musei/PatrimonioUnesco.pdf Istituto nazionale di statistica: Annuario delle statistiche culturali: Produzione, distribuzione e partecipazione culturale in Italia. [online]. 2007 [cit. 05. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.istat.it/salastampa/comunicati/non_calendario/20070426_01/testointegrale.pdf KOLEKTIV AUTORŮ. Pravidla pro volný pohyb osob a svobodu usazování v EU. [online]. Praha: 2005 [cit. 09. 05. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.enterprise-europenetwork.cz/dokums_raw/brozura-2_1203612704.pdf. ISBN 80-239-7718-0. Parco Nazionale delle Cinque Terre. An Interview with the President of the Park [online]. 2007 cit. [04. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.cinqueterreonline.com The nonprofit news and information resource. Europe´s Top 40 Foundations. [online]. 2006 [cit. 23. 04. 2008]. Dostupné z WWW: http://www.pnnonline.org/article.php?sid=4620

TRUPIANO, G. Financing the culture in Italy. [online]. Rome: Università Roma Tre, 2005 [cit. 15. 04. 2008]. Dostupné z WWW : http://www.sciencedirect.com United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization. Application of the World Heritage Convention by State Parties: Italy. [online]. 2007 [cit. 20. 03. 2008]. Dostupné z WWW: http://whc.unesco.org/archive/periodicreporting/EUR/cycle01/section1/it-summaryen.pdf Worldwide INitiatives for Grantmaker Support – Community Foundations (WINGS-CF) : Case studies of organizations supporting community foundations: Fondazione Cariplo Foundation (Italy). [online]. 2001 [cit. 04. 05. 2005]. Dostupné z WWW: http://www.wingsweb.org/download/csv2_cariplo.pdf.

Seznam použitých zkratek UNESCO - United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization FAI – Fondo per l´Ambiente Italiano ISTAT – Italský statistický úřad ACRI – Národní asociace místních spořitelen a bankovních nadací MK ČR – Ministerstvo kultury ČR EU – Evropská unie ES – Evropská společenství

Seznam grafů a tabulek Obrázek č. 1: Organizační struktura správy v oblasti kultury

17

Obrázek č. 2: Struktura italských regionů

19

Graf č. 1: 23 Veřejné výdaje na kulturní jmění dle administrativně-správní úrovně, 1990, 1995, 2000 Tabulka č. 1: Transfery a přímé platby státu na kulturu v roce 2000, v milionech euro

24

Tabulka č. 2: Podíl prostředků z národní loterie na vládních výdajích, v milionech euro a %

27

Tabulka č. 3: Podíl výdajů určený pro jednotlivé oblasti v %

29

Tabulka č. 4: Struktura výdajů veřejných rozpočtů na zachování a obnovu památek

45

Tabulka č. 5: Dotace MK ČR na památkovou péči (v mil. Kč)

47

Tabulka č. 6: 49 Ceny vstupného do muzeí ve městě Arezzo a Českých Budějovicích v euro a Kč Obrázek č. 3: Příloha č. 1 Teritoriální rozmístění italských památek zapsaných na Seznamu UNESCO, rok 2002 (v tomto roce 35 památek) Obrázek č. 4: Příloha č. 2 Organizační schéma italského Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity Obrázek č. 5: Organizační schéma českého Ministerstva kultury

Příloha č. 2

Seznam příloh Příloha č. 1: Přehled italských a českých památek zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO Příloha č. 2: Organizační schémata italského Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity a českého Ministerstva kultury

Příloha č. 1: Přehled italských a českých památek zapsaných na Seznamu světového dědictví UNESCO Seznam italských památek zapsaných na Seznam UNESCO 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41.

Královský palác v Casertě Sacri Monti v Piemontu a Lombardii Archeologické naleziště a patrialchální bazilika v Aquileie Archeologické naleziště v Agrigentu Archeologické naleziště v Pompejích, Herkulaneum a Torre Annunziata Assisi, bazilika sv. Františka a další františkánské památky Botanická zahrada v Padově Castel del Monte Katedrála, brána Torre Civica a náměstí Piazza Grande v Modeně Milán - Kostel a dominikánský konvent Národní park Cilento a Vallo di Diano s archeologickými nalezišti Pasteum a Velia a Certosa di Padula Město Verona Město Vicenza a Paladiova vila Pobřeží v okolí Amalfi Crespi d´ Adda Ravenna - raně křesťanské památky Etruské nekropole Cerveteri a Tarquinia Ferrara a delta Pádu Janov: Le Strade Nuove a komplex Palazzi dei Rolli Florencie - historické centrum Neapol - historické centrum Řím - historické centrum San Gimignano - historické centrum Siena - historické centrum Pienza - historické centrum Historické centrum Urbina Pozdně barokní města v údolí Val di Noto, jihovýchodní Sicílie Piazza del Duomo, Pisa Portovenere, Cinque Terre a ostrovy Palmaria, Tino a Tinetto Budovy královského domu Savoy Skalní kresby ve Valcamonice Su Nuraxi di Barumini Syrakusy a skalní nekropole Pantalica Alberobello Matera Val d´Orcia Benátky a Benátská laguna Hadrianova vila v Tivoli Villa d´Este v Tivoli Villa Romana del Casale Liparské ostrovy

Obr. č. 3: Teritoriální rozmístění italských památek zapsaných na Seznamu UNESCO, rok 2002 (v tomto roce 35 památek)

Zdroj: ISTAT

Seznam českých památek zapsaných na Seznam UNESCO 1. 2. 3. 4. 5.

Historické centrum Českého Krumlova Historické centrum Prahy Historické centrum Telče Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře Historické centrum Kutné Hory s kostelem sv. Barbory a s chrámem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci 6. Lednicko-valtický areál 7. Zámek s přilehlými zahradami v Kroměříži 8. Vesnická památková rezervace v Holašovicích 9. Zámek v Litomyšli 10. Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci 11. Brněnská vila Tugendhat 12. Třebíčská židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa

Příloha č. 2: Organizační schémata italského Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity a českého Ministerstva kultury Obr. č. 4: Organizační schéma italského Ministerstva pro kulturní dědictví a kulturní aktivity

Zdroj: Ministero per i beni e le attività culturali

Obr. č. 5: Organizační schéma českého Ministerstva kultury

Zdroj: MK ČR