Ochrana vlastnického práva v římském právu a dnes (komparace)

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právní vztahy k nemovitostem Katedra dějin státu a práva

Bakalářská práce

Ochrana vlastnického práva v římském právu a dnes (komparace)

2011

Eva Klofáčová

1

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Ochrana vlastnického práva v římském právu a dne (komparace)“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. ……………………….. vlastnoruční podpis

2

OBSAH 1. Úvod ........................................................................................................................................ 4 2. Vlastnické právo v římském právu...................................................................................... 5 2.1 Pojem vlastnictví ........................................................................................................ 5 2.2. Spoluvlastnictví (condominimum) ............................................................................. 6 2.3. Druhy vlastnictví ........................................................................................................ 7 2.4. Nabytí vlastnického práva .......................................................................................... 9 2.4.1. Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva ......................................................... 9 2.4.2. Originární způsoby nabytí vlastnického práva ........................................................... 12 3. Ochrana vlastnického práva ............................................................................................... 16 3.1. Vlastnické žaloby v římském právu .......................................................................... 16 3.1.1. Ţaloba na vydání věci (reivindikace) .............................................................. 16 3.1.2. Publiciánská ţaloba (Actio Publiciana in rem) ................................................ 17 3.1.3. Ţaloba zápůrčí (Actio negatoria) .................................................................... 18 3.2. Vlastnické žaloby v platné právní úpravě ................................................................. 18 4. Držba v římském právu ....................................................................................................... 22 4.1. Vznik právního institutu drţby ................................................................................... 22 4.2. Druhy drţby ................................................................................................................ 23 4.2.1. Civilní drţba (Possessio civilis) ..................................................................... 23 4.2.2. Naturální drţba (Naturalis possessio) ........................................................... 24 4.2.3. Interdiktní drţba (Possessio ad inericta) ...................................................... 24 4.2.4. Oprávněná a neoprávněná drţba .................................................................... 24 4.2.5. Vadná a bezvadná drţba ................................................................................. 24 4.2.6. Drţba v dobré a zlé víře ................................................................................. 25 4.3. Nabytí drţby ............................................................................................................... 25 4.3.1. Occupatio ....................................................................................................... 26 4.3.2. Traditio ........................................................................................................... 26 4.4. Zánik drţby ................................................................................................................ 27 5. Ochrana držby a pokojného stavu ....................................................................................... 29 5.1. Ochrana držby v římském právu ............................................................................ 29 5.1.1. Interdicta retinendae possessionis .................................................................... 29 5.1.2. Interdicta recuperandae possessionis ............................................................... 30 5.2. Ochrana držby v současné době .............................................................................. 32 5.2.1. Ţaloba z rušené drţby ...................................................................................... 35 5.2.2. Ţaloba pro vypuzení z drţby ............................................................................ 35 5.2.3. Ţaloba publiciánská .......................................................................................... 36 5.3. Ochrana pokojného stavu .......................................................................................... 37 6. Závěr ....................................................................................................................................... 39 7. Summary ............................................................................................................................... 41 8. Seznam použitých pramenů a literatury ............................................................................ 42

3

1.

Úvod Při přípravě podkladů pro vypracování bakalářské práce na zadané téma mě zaujalo

pojednání o drţbě, která je rozhodujícím, a v římském právu zřejmě i jediným, poţadavkem, který bylo třeba splnit, aby došlo k nabytí vlastnického práva vydrţením, a jako takové je jí přiznávána i speciální, interdiktní ochrana. Podrobnější a důkladnější studium tohoto tématu mě přesvědčilo o tom, ţe se jedná o velice zajímavý institut, a to nejen vzhledem k nejednotném výkladu jeho vzniku, důleţitý ve vztahu k vlastnickému právu a zároveň natolik obsáhlý, ţe jsem se rozhodla směřovat svoji pozornost právě k této problematice. Ve své práci jsem se zaměřila především na podrobnější výklad pojmu drţba a její ochranu v římském právu a dnešní právní úpravě. Vzhledem k tomu, nelze ţádat právní ochranu něčeho, co nevlastním nebo alespoň nemám ve své moci, věnovala jsem úvodní část své práce podstatným znakům vlastnického práva, zejména pak jednotlivým právním skutečnostem, kterým právní řád přiznával a přiznává schopnost vyvolat změny vedoucí ke vzniku vlastnického práva. Pouze obecně jsou uvedeny způsoby nabývání vlastnictví, originální a derivativní, kde má drţba své místo i dnes. Další část práce je jiţ věnována podrobnějšímu vymezení drţby, jakoţto samostatného institutu věcného práva od jejího vzniku v římském právu, kdyţ nestanovení přesné definice římskou jurisprudencí vede pouze k úvahám o pravděpodobném důvodu jejího vzniku, přes dělení drţby zejm. s ohledem na zaměření vůle drţitele, na právní základ drţby, dobrou víru a bezvadnost drţby, způsob nabytí drţby za splnění dvou zákonem stanovených podmínek drţební vůle (animus possidendi) a faktického ovládání věci (corpus possessionis), kde platí, ţe „Drţitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe“, aţ po zánik drţby. Samostatná kapitola o ochraně drţby v římském a dnešním právu pojednává o způsobech obrany proti neţádoucím zásahům do výkonu tohoto specifického práva. Podrobně rozvíjí jednotlivé ţaloby, které lze proti neoprávněným zásahům do výkonu drţby uplatnit, vymezuje, kdo je ve sporu aktivně a pasivně legitimován, komu svědčí vlastnické právo a k tíţi koho je důkazní břemeno. Rozlišuje, zda se jedná o „pouhé“ rušení pokojné drţby zjevným zásahem či vypuzení z drţby věci svémocným a fyzickým odnětím věci drţiteli. Neméně zajímavé je pojednání o publicianské ţalobě, která je řazena mezi petitorní nástroje ochrany drţby.

4

2. Vlastnické právo v římském právu 2.1. Pojem vlastnictví Na pokusy stručné, exaktní a přitom výstiţné definice vlastnictví je třeba patrně rezignovat a zůstat u vysvětlování podstaty vlastnictví bez snahy o definici. Jiţ v komentáři k Obecnému zákoníku občanskému se uvádí: „Zřejmě existence více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické a snad i etické, působí problémy při snaze o definici tohoto pojmu“ K tomu lze dodat, ţe vlastnictví jako sociální i právní kategorie má v různých podobách různý obsah, a ţe tedy nejde o nějaký „věčný jev“; i v současné době jak se zdá dochází k zásadním posunům v obsahu vlastnictví i v jeho chápání.1 Třeba zdůraznit, ţe vlastnické právo (tak jako právo vůbec) je historický jev, jenţ neprovází společnost odedávna, ale vzniká aţ na určitém stupni civilizačního vývoje.2 Vlastnictví je v římském právu chápáno jako neomezené právní panství nad věcí. Je všeobecné, přímé a výlučné, bez jakýchkoliv omezení. Vlastník má právo s věcí nakládat jakkoliv - můţe věc fakticky ovládat, drţet (ius possidenti), uţívat (ius utendi), těţit z ní plody (ius fruendi), můţe ji však i zničit (ius abutendi). Jedná se však pouze o typické projevy vlastníkova chování shrnutých do několika pojmů. Plnost a absolutnost vlastnictví však nemůţe ţádný z těchto projevů zcela vystihnout, byť by byl výčet jednotlivých projevů vlastnického práva sebeúplnější.3 Vlastník můţe svoji věc kdykoliv a kdekoliv uchopit, aniţ by k tomu potřeboval něčí pomoc či k tomu vyuţil prostředníka, tedy přímo, nezprostředkovaně. Působení na věc je vyhrazeno výlučně vlastníkovi, nelze připustit, aby bez souhlasu vlastníka na věc působil ještě někdo jiný. Ve skutečnosti je však vlastnické právo omezováno jednak v zájmu soukromém, tedy vlastnickými právy ostatních vlastníků (sousedské právo - vţdy se dbalo na to, aby vlastník neuţíval své věci ke škodě druhých vlastníků) a jednak v zájmu veřejném (tzv. zákonné neboli legální sluţebnosti). Tato omezení byla obsaţena v konkrétním právním předpisu, jakmile

1

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. Praha: C.H.BECK, 2008, s. 620 Marta Kadlecová, Karel Schelle, Renata Veselá, Eduard Vlček. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o., 2004. ISBN 80-86432-83-1. str. 15 3 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1. Str. 154 2

5

však omezení odpadlo, vlastnictví se vrátilo do své původní podoby. Tím byla vyjádřena elasticita vlastnického práva.

Některá omezení obsahoval jiţ zákon XII. Tabulí (Leges

duodecim tabularum).4) 2.2. Spoluvlastnictví (condominimum) Z definice vlastnického práva, která uvádí, ţe vlastnické právo je výlučné panství nad věcí, je zřejmé, ţe je nemoţné, aby k jedné věci existovalo několik vlastnických práv. Není ale vyloučeno vlastnictví několika osob k věci jediné. Pak se tedy jedná o jediný vlastnický vztah, označovaný jako spoluvlastnictví. Spoluvlastníci mají společné právní panství nad věcí, kaţdý z nich má stejná oprávnění, jaké náleţí vlastníkovi, v jejich výkonu je však omezen stejnými právy ostatních.5 Taková situace mohla nastat např. v případě kdy: určitý majetek byl odkázán více dědicům a ti jej všichni akceptovali věc byla získaná společnou aktivitou několika osob nová věc vznikla spojením více věcí více majitelů Vzájemný poměr spoluvlastníků byl určen spoluvlastnickým podílem, který určoval, do jaké míry se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících z tohoto vztahu. Jde o určité ideální rozdělení věci na podíly (pars quota), které nemusely být stejně veliké. Se svým podílem pak mohl kaţdý ze spoluvlastníků volně nakládat, a to i proti vůli ostatních spoluvlastníků. Ne kaţdá dispozice společnou věcí byla určena spoluvlastnickým podílem. Při běţném uţívání společné věci se k velikosti spoluvlastnického podílu zpravidla nehledělo, nutný nebyl ani předchozí souhlas ostatních spoluvlastníků. Navíc, jedná-li na svůj vrub, tedy bez předchozího souhlasu ostatních, vydává se v nebezpečí, ţe dojde ke střetu zájmů a ostatní spoluvlastníci mu jeho působení na věc zakáţí.6 Spoluvlastnictví mohlo trvat pouze přechodnou dobu, kaţdý ze spoluvlastníků měl moţnost kdykoliv poţadovat rozdělení věci (v případě nedělitelných věcí byla věc přiřknuta 4

První nejvýznamnější soubor římských práv, který byl sepsán decemviri asi v roce 451 př. n. l. V zákoně bylo sepsáno a daným poměrům přizpůsobeno téměř veškeré obyčejové právo, ať uţ veřejné nebo soukromé, a byla převzata i některá ustanovení řeckého práva. Normy tohoto zákona měly povahu ryze právní, nebyly smíšeny s předpisy mravními a náboţenskými. Komentáře k zákonu napsala řada právníků, mezi jinými i GAIUS, který ţil ve 2. století n.l. - Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 43 5 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 156 6 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 157

6

jednomu ze spoluvlastníků). Většinou se tak dělo soudní cestou podáním tzv. ţaloby na rozdělení spoluvlastnictví (actio communi dividendo). Pokud však tento stav vyhovoval všem spoluvlastníkům, nic nebránilo jeho trvalosti. Od spoluvlastnictví je třeba odlišit starší institut společného majetku agnátské velkorodiny (consortium), běţný v období rozkladu rodového zřízení. Consortium bylo společenstvím majetkovým, společnými byly i ţivot a práce všech jeho členů.7 2.3. Druhy vlastnictví Římské právní myšlení povaţovalo vţdy za rozhodující především otázku právní ochrany určitého práva či právního vztahu. Proto také rozdíly, které mezi těmito vztahy byly pociťovány, byly především rozdíly v jejich právní ochraně.8 V klasickém právu nalezneme tři základní typy vlastnického práva: a) Kviritské (civilní) vlastnictví (dominium ex iure Quiritium) – jednalo se o individuální právní panství, jehoţ subjektem mohl být pouze římský občan a objektem pouze věc movitá. Nemovitosti bylo moţné nabývat aţ mnohem později a zpočátku značně omezeně. Nejdříve bylo uznáváno vlastnictví pouze k pozemku na italské půdě, nejčastěji k pozemku, na kterém se nacházel římský dům se zahradou. Tento pozemek (nazývaný heredium) byl zděditelný, ne však zcizitelný. Jednalo se o pozemek poměrně malý, obnášel 2 jitra (bina iugera). Dle římské historické tradice byly tyto pozemky přidělovány prvotním Římanům při zaloţení města. Pro římské nazírání je totiţ charakteristické, ţe římská státní ideologie vycházela z předpokladu, ţe veškerá půda byla původně ve státním vlastnictví a byla jednotlivcům přidělována neboli asignována (adsignatio).9 Nabytí vlastnického práva vţdy provázely přísně formální právními úkony, zakotvené v civilním římském právu (mancipace, později injurecesse) a vlastnictví bylo chráněno římským právem civilním prostřednictvím civilní vlastnické ţaloby (reivindikací), kterou však mohl u soudu uplatnit pouze kviritský vlastník.

7

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 165-166 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 157 9 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 158 8

7

b) Bonitární (prétorské) vlastnictví S rozvojem směnných a obchodních vztahů vzrůstal tlak na pouţívání neformálních způsobů vlastnického práva. Nejpřijatelnější byla tradice, která tak začala z běţného obchodního styku vytlačovat mancipaci, která byla do té doby pro převod vlastnického práva nezbytná. Tímto převodem však kupec získal pouze drţbu ke koupené věci, kviritským vlastníkem nadále zůstal převodce, který ze svého titulu mohl poţadovat ochranu podle civilního práva a vindikovat svoji věc zpět. Prétor10 sice takovouto vindikaci povoloval, přikazoval však zároveň soudci, aby ţalovaného odsoudil k vydání věci jen tehdy, vyjde-li najevo, ţe věc od ţalobce nekoupil. Tohoto cíle prétor dosahoval tak, ţe povoloval proti ţalobci námitku prodané a tradované věci – tzv. exceptio rei venditae ac tradice.11 Vznikal zde tedy rozpor mezi římským civilním právem a potřebami, zejména ekonomickými, které rozvoj společenského ţivota přinášel. V těchto sporech poskytoval novému vlastníku ochranu prétor praetorskou publiciánskou ţalobou, která byla stejně účinná jako civilní vlastnická ţaloba. c) Provinční vlastnictví „Provincialia praedia alia stipendiaria, alia tributaria vocamus“ Provinční pozemky nazýváme buď senátní, nebo císařské.12 Provinční půda, přestoţe byla povaţována za státní vlastnictví, nebyla přidělována asignacemi, ale byla zpravidla ponechána dosavadním drţitelům za pravidelný poplatek. V senátních provinciích se platil poplatek zvaný stipendium, v císařských provinciích poplatek zvaný tribunum. Přestoţe takový uţivatel měl právo věc drţet, těţit z ní plody a dokonce i zcizit, nejednalo se o neomezené právní panství.

10

Prétor se pokládal za mladšího kolegu konzulů. Tento úřad vznikl z potřeby stálého úředníka v Římě a jeho hlavním úkolem byla péče o řádnou správu (veřejné a soukromé soudnictví). Vznikl zákonem Licinia a Sextia („lex Sicinia Sextia“) roku 357 př.n.l. Mimoprovinční prétoři se označovali jako prétor městský (praetor urbanus), který působil v Římě a rozhodoval spory mezi Římany, a prétor cizinecký (praetor peregrinus), který rozhodoval spory mezi římskými občany a cizinci. Oba prétoři sehráli významnou úlohu při tvorbě římského práva soukromého svými edikty. Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 23 11 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 159

8

Přestoţe civilizační vývoj rychle rozdíly mezi jednotlivými způsoby nabývání plynule stíral, k úplnému odstranění rozdílů došlo teprve za císaře Justiniána. 2.4. Nabytí vlastnického práva „Nemo plus iuris ad alienum transferre potest, Guam ipse habet“ „Nikdo nemůţe převést více práv neţ sám má“ Vlastnické právo vzniká vţdy na základě určité právní skutečnosti (události či právního úkonu), se kterou právní předpis spojuje vznik, změnu anebo zánik práv a povinností. Vlastnické právo je moţné nabýt několika způsoby. Římané rozlišovali způsoby nabytí vlastnického práva především podle jejich původu a kladli velký důraz na publicitu převodů vlastnického práva. Některé formy nabytí vlastnictví splňovaly tento poţadavek jiţ samotnou přísnou formálností převodu (mancipace, injurecesse), u mémě formáních převodů (tradice) byl celý akt dovršen aţ skutečným odevzdáním drţby. 2.4.1. Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva Derivativní způsob nabytí vlastnictví je i v dnešní době nejčastějším způsobem nabytí vlastnického práva a předpokládá vzdání se vlastnického práva předchozího vlastníka (převodce) ve prospěch vlastníka nového (nabyvatele). V římském právu byl převod vlastnického práva realizován mancipací (převod vlastnické práva pomocí přesně stanovených formulí a úkonů), injurecessí (fingovaný spor o vlastnické právo vedený před prétorem) a tradicí (jediný neformální způsob derivativního nabytí vlastnického práva). Mancipace (mancipatio) – téţ obrazný prodej – byla nejstarším způsobem nabývání vlastnictví a slouţila k převodům vlastnického práva u věcí mancipačních (res mancipi), které musely být předloţeny v takovém mnoţství, aby je bylo moţno uchopit naráz rukou; pozemky mohly být mancipovány i tehdy, kdyţ byly vzdáleny od místa mancipace.12 Později bylo moţné převést i věci nemancipační (res nec mancipi). Celý proces měl přesně stanovenou formu. Stačilo nedodrţení i nepatrného detailu, např. přeřeknutí, a mancipace se vůbec neuskutečnila. Při ceremoniálním aktu se vyţadovala přítomnost pěti dospělých římských občanů – svědků,

12

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 149

9

kteří byli o svědectví při mancipaci výslovně poţádáni, a šesté osoby tzv. váţného (libripens), který drţel v ruce váhy. Nabyvatel uchopil danou věc a pronesl ustálenou slovní formuli, v níţ prohlašoval, ţe mu věc náleţí jako kviritskému vlastníkovi a ţe mu byla prodána "pomocí tohoto kovu a této ţelezné váhy".13 Pokud celý proces mancipace řádně proběhl, vlastnické právo přešlo, právní účinky nastávaly okamţitě. Pouze v případě trhové smlouvy přešlo vlastnictví k prodávané věci aţ zaplacením trhové ceny. Do mancipační formule bylo moţné vloţit i jiná prohlášení formou zvláštních doloţek a zřídit tak k převáděné věci např. sluţebnosti nebo věcná břemena. Doloţky mohly mít i formu závazného prohlášení o existenci či neexistenci omezení nebo oprávnění vázajících se k převáděném pozemku. Všechny doloţky, jejichţ platnost byla obecně uznávána jiţ zákonem XII. Tabulí, mohly být do mancipace zahrnuty. Zavedením raţených peněz přestala mancipace představovala pouze skutečný trh, resp. reálnou trhovou smlouvu, jejímţ předmětem byl prodej mancipační věci za hotové peníze – odváţenou měď a začala se pouţívat k uskutečnění i jiných právních jednání, která směřovala k převodu i jiného vlastnického práva, neţ byla smlouva trhová, jako např. darování (donandi causa), splnění obligačního závazku (solvendicausa) apod. Nadále mohla být mancipace pouţívána bez ohledu na to, o jakou dovolenou kauzu se jedná. Nezáleţelo ani na tom, zda je převod hospodářsky odůvodněn či zda je přítomna kauza – mancipace se stala právním jednáním abstraktním. Injurecesse (in iure cessio) - tento způsob nabytí vlastnického práva bylo moţné pouţít jak u věcí mancipačních (res mancipi), tak nemancipačních (res nec mancipi). Odehrála se před magistrátem14 a stejně jako u mancipace nabyvatel uchopil věc a pronesl vindikační formuli. Magistrát poté poloţil dosavadnímu vlastníku otázku, zda hodlá uplatnit své vlastnictví či nikoli. Zápornou odpovědí či mlčením dal převodce najevo, ţe se vzdává svého vlastnictví ve prospěch druhého. Injurecesse nebyla u Římanů tak oblíbená jako mancipace. Důvodem byla nepochybně přílišná formálnost spojená s tím, ţe injurecesse mohla být uskutečněna jen v součinnosti se soudním magistátem.15

13

V dobách, kdy ještě v Římě nebyly pouţívány raţené peníze, se pomocí váhy odvaţovala trhová cena. Magistráti byli úředníci římské republiky. Podíleli se rozhodujícím způsobem na politickém a právním ţivotě státu. Dělili se podle různých hledisek na úředníky volené celou obcí (magistratus populi) a úředníky volené plebeji (magistratus plebei), úředníky patricijské (magistratus patricii) a plebejské (magistratus plebeji), úředníky kurulské (magistratus curules) a nekurulské (magistratus non curules), úředníky vyšší (magistratus maiores) a niţší (magistratus minores), úředníky s nejvyšší samostatnou mocí (magistratus cum imperio) a úředníky s úřední mocí vůbec (magistratus cum potestate) a konečně úředníky řádné (magistratus ordinarii) a mimořádné (magistratus extraordinarii) - Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 21-22 15 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 172 14

10

Tradice (traditio) – je neformální způsob nabytí vlastnictví, který bylo moţné pouţít pro převod věcí mancipačních do prétorského bonitárního vlastnictví a věcí nemancipační do kviritského vlastnictví, při splnění podmínky, ţe převodce byl kviritským vlastníkem a nabyvatel měl římské občanství. Tradice v sobě obsahovala dvě právní jednání. První s obligačněprávními důsledky, např. darování, trh, věno apod., druhé s důsledky věcněprávními. Původně znamenala pouhé předání věci bez účinku převodu vlastnického práva, později převod tradicí musel sledovat nějaký hospodářsko-společenský, resp. právní účel. Nebyl povolen bezdůvodný převod vlastnictví, převod musel být vţdy kvalifikován právním důvodem nebo-li kauzou. Bez kauzy by se jednalo o tzv. nuda traditio, o tradici, která by bez své kauzy jako právně bezvýznamná nemohla převod vlastnického práva způsobit. Vlastnictví nepřešlo ani tehdy, byla-li kauza právem zakázána, tak jako tomu bylo např. při darování tradicí mezi manţeli. Vlastnictví nepřešlo ani tehdy, kdyţ se jednalo o smlouvu trhovou a kupní cena nebyla doposud zaplacena či alespoň zajištěna. Naopak tradice dovolovala převod zcizovat pomocí zástupce, a to jak na straně převodce tak i nabyvatele. Převést vlastnictví mohl i zástavní věřitel. Římské právo znalo dvojí formu tradice - při uzavření smlouvy o převodu vlastnictví dotyčné věci mezi vlastníkem a detentorem, který projevil vůli drţenou věc vlastnit pro sebe, se jednalo o odezdání krátkou cestou (traditio brevi manu). Pro odevzdání dlouhou cestou (traditio brevi manu) se pak poţadovalo, aby předávající uposlechl příkazu nabyvatele a věc poloţil „do pohledu nabyvatele“16 Tak jako do mancipační formule bylo moţné vloţit i jiná prohlášení formou zvláštních doloţek, byly u tradice povoleny podmínky a lhůty počínací. Účinek tradice tak mohl být podmíněn splněním určité podmínky či lhůty počínací, např. výhrada vlastnického práva do doby zaplacení kupní ceny. Mezi derivativní způsoby nabytí vlastnictví lze dále zařadit několik speciálních případů. Pro nabytí od státu nebylo třeba obvyklých převodních úkonů (jako mantise atd.). Stačilo pouhé prohlášení magistrátovo.17 Od státu se nabývalo následujícími způsoby: Bezplatným přídělem státní půdy (tzv. adsignatio) byla státní půda, resp. její stejně velké dílce (ager limitatus) bezplatně převedena do vlastnictví římským občanům. Převod mohli uskutečnit pouze zvlášť k tomu zvolení úředníci se souhlasem lidového shromáţdění. 16 17

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 155 Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 150

11

Soukromé pozemky s pachtovným (ager privatus vectigalisque) byly pozemky prodané kvestorem18 soukromým osobám, které je měly v drţbě a uţívání a ze kterých měly povinnost platit pozemkovou daň. Tyto pozemky se nazývaly kvestorské (ager questorius). Vlastnictví k válečné kořisti se získávalo ve veřejné draţbě. Stejně tak bylo moţno získat i jmění zabavené vlastníkovi, který byl odsouzen nebo byl dluţníkem státu. Kupec se stal univerzálním sukcesorem.19 Soudcovským nálezem se nabývalo přímo, bez odevzdání věci, např. v řízení o rozdělení společné věci, ovšem za splnění podmínky, ţe obě procesní strany byly jejími vlastníky. Magistrátským rozhodnutím se nabývalo prétorské vlastnictví, císařským reskriptem se převádělo vlastnictví zastavené věci na zástavního věřitele, pokud se nenašel zástavní kupec.

2.4.2. Originární způsoby nabytí vlastnického práva V tomto případě vzniká vlastnické právo nabyvateli k věci, která zatím nikomu nepatřila anebo kterou dosavadní vlastník opustil (derelinkvoval). Snaha vytvořit a udrţet právní jistotu, která se opírá o přesvědčení, ţe mezi faktickým stavem a právním stavem je nebo alespoň má být soulad, vedla k zavedení institutu vydržení. Původně jedinou podmínkou vydrţení byla drţba, která trvá dlouhou, zákonem stanovenou dobu. Zároveň ten, kdo měl věc vydrţet, se musel ujmout drţby věci osobně nebo prostřednictvím svého zástupce. Římské právo rozlišovalo dvojí vydrţení – vydrţení podle starého práva civilního (usucapio) a vydrţení podle práva magistrátského (longi temporis praescriptio). Jiţ Zákon XII. tabulí jasně stanovoval podmínky vydrţení, zejména dobu vydrţení u pozemků a ostatních věcí a zároveň určoval, které věci nemohou být předmětem vydrţení. Předmětem vydrţení můţe být pouze věc, která, která je způsobilá být objektem vlastnického práva (res habilis). Tedy věc, která nebyla extrakomerciální (res extra commercium), kradená (res furtinae) nebo násilně do drţby vzatá (res vi possessae). Nezpůsobilí vydrţení byly i provinční pozemky, confinium (mezní pruh mezi pozemky široký pět stop), věci patřící státní pokladně (náleţející aerariu či fisku), spáleniště mrtvého a další.

18

Úředníci, kteří se zabývali quaestores parricidii, tj. hrdelními zločiny, spravovali pokladnu v Saturnově chrámu (quaestores aerarii) a doprovázeli konzuly do války, kde vedli polní pokladnu, rozdělovali kořist (quaestores militares). Jejich počet se měnil podle povinností, které tento úřad vykonával. 19 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 174

12

Později římská právní věda a její představitelé změnili původní zásady vydrţení a formulovali řadu dalších poţadavků a náleţitostí, které musely být splněny, aby k nabytí vlastnického práva došlo.20 Drţba byla i nadále jednou z těchto podmínek. K ní přibyl tzv. spravedlivý důvod nebo také kauza či titulus (iusta causa, iusta titulus). Drţitel musel prokázat skutečnost, na základě které drţbu získal. Zpravidla se jednalo o drţbu, která by za jiných okolností vedla k nabytí vlastnického práva. K takové situaci docházelo při převodu vlastnictví k mancipační věci tradicí či při převodu práva mancipací nebo injurecessí od nevlastníka. Jednalo se nejčastěji o koupi, prodej, zřízení věna, darování apod. Postupně se přidávaly další kauzy, které dokládaly spravedlivý způsob nabytí drţby. Patřila mezi ně drţba získaná adjudikací, okupací věci opuštěné nevlastníkem, drţba věci získaná odkazem od nevlastníka a mnoho dalších případů drţby, ke kterým docházelo za podobných okolností. Dobrá víra byla další podmínkou pro vydrţení. Jednalo se v podstatě o vnitřní přesvědčení drţitele, ţe nabytím drţby nezpůsobil nikomu újmu, ţe osoba, od které drţbu nabyl, byla k převodu věci oprávněná. Římská jurisprudence povaţovala dobrou víru za nejpodstatnější znak vydrţení. Pro její posouzení byl rozhodující okamţik, kdy k nabytí drţby došlo. V klasickém právu se dále zohledňoval i způsob nabytí drţby. Zatímco u lukrativního nabytí drţby se dobrá víra nepoţadovala, neposkytuje se ani ţádná protihodnota (např. darování), u onérozního nabytí byla dobrá víra nutná nejen v době, kdy byla drţba nabyta, ale po celou vydrţecí dobu. O drţbě, základní a nejdůleţitější právní podmínce vydrţení, pojednává samostatná kapitola mé práce. Poslední podmínkou vydrţení je vydrţecí doba, která musela nepřetrţitě trvat u movitých věcí jeden rok a u nemovitostí dva roky. Jak bylo uvedeno výše, tuto dobu stanovil jiţ Zákon XII. tabulí. Lhůta končila počátkem posledního dne vydrţecí doby. Zvláštní reţim měly provinční pozemky, které nemohly být předmětem civilního vydrţení, a proto se jim začala vytvářet nová forma vydrţení longi temporis praescriptio. Tato forma vydrţení se od té civilní odlišovala rozsahem věcí způsobilých k vydrţení a dobou vydrţení. Ta byla 10 let za podmínky, ţe vlastník a drţitel po celou dobu ţili ve stejné obci - v opačném případě trvala vydrţecí doba 20 let.

20

Petr, B. Vydrţení v českém právu, 2. Vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 255 s.str. 4

13

I tento institut doznal za císaře Justiniána změn – sloučil obě formy vydrţení v jednu, tzv. vydrţení řádné a zavedl ještě vydrţení mimořádné, kde vydrţecí doba činila 30 let, ke kostelům a zboţným nadacím dokonce 40 let.21 Oba způsoby justiniánského vydrţení prorazily do té doby existující zásadu nepromlčitelnosti vlastnictví. Další způsoby nabytí vlastnictví originárním způsobem bych zmínila pouze okrajově. Okupace je historicky nejstarším a nejpřirozenějším způsobem nabytí vlastnictví, kdy jde o nabytí vlastnického práva k věci ničí (res nulluis). Jednalo se o věci, které ještě nikdy nebyly ve vlastnictví nebo byly dřívějším drţitelem opuštěny s úmyslem se jich zbavit anebo patřily nepřátelskému státu nebo jeho poddaným. Podle římských představ to byly např. věci, které vznikly odloučením od věcí všem lidem společných (res omnium communes), zejména nově vzniklé ostrovy v moři.22 Just.Inst. 2.1.2223 Ostrov, který vznikne v moři, coţ se nestává často, se stane vlastnictvím toho, kdo se jej zmocní jako první. Má se totiţ za to, ţe předtím nepatřil nikomu.24 Mezi originární způsoby nabytí se řadí i nález pokladu. Dle právníka Pauluse se pokladem rozumí „jisté mnoţství peněz, které bylo dlouhou dobu ukryto, takţe zaniklo vědomí o tom, kdo je jeho vlastníkem“. Ve skutečnosti však byla tato definice chápána mnohem šířeji - pokladem byly i jiné drahocenné věci ukryté na různých místech – lhostejno zda na pozemku či ve věci movité. Celý poklad zásadně náleţel nálezci. Samotný nález pokladu zakládá vlastnické právo – vyţadovalo se uchopení drţby nalezených věcí. Přírůstkem se nabývalo tehdy, stala-li se dosud samostatná věc trvalou součástí věci jiné. Rozlišovalo se, zda došlo ke spojení věci s věcí nemovitou či ke spojení dvou věcí movitých. V prvním případě byla vţdy nemovitost věcí hlavní a vlastník věci nemovité se stal vlastníkem věci spojené. U movitých věcí bylo zapotřebí nejdříve důkladně prozkoumat, která z věcí je věc hlavní a která vedlejší. Následně se majitel věci hlavní stal vlastníkem věci spojené a majitel věci vedlejší od něho dostal za svoji věc náhradu.

21

Petr, B. Vydrţení v českém právu, 2. Vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 255 s.str. 6 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 179 23 učebnice práva východořímského císaře Iustiniana z počátku 6. století n. l. Učebnice, která byla pouţívána aţ do 18. století, se věnuje především římskému soukromému právu, obsahuje také informace o trestním právu i obecné právní principy a seznamuje s myšlenkovým bohatstvím odkazu římské právní vědy. 24 Skřejpek, Michal; Blaho, Peter. Justiniánské instituce. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum. Praha 2010. ISBN 978-80-246-1749-7 22

14

Dále bylo moţné nabýt vlastnictví smísením dvou odlišných sypkých nebo kapalných látek (commixtio), zpracováním původní věci na věc novou (specifikace) nebo nabytím plodů. Just.Inst. 2.1.46. A někdy se vlastnické právo převádí na neurčité osoby vůlí vlastníka k tomu směřující; například prétoři nebo konzulové, kteří rozhazují mezi lid dary, nevědí, kdo co chytne; protoţe však chtějí, aby se něco stalo vlastnictvím toho, kdo to uchopí, stane se ten vlastníkem hned.25

25

Skřejpek, Michal; Blaho, Peter. Justiniánské instituce. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum. Praha 2010. ISBN 978-80-246-1749-7

15

3. Ochrana vlastnického práva 3.1. Vlastnické žaloby v římském právu Římské právo poskytovalo vlastníkovi ochranu různými prostředky. Nejsilnějším prostředkem ochrany byla vlastnická ţaloba k ochraně kviritského (civilního) vlastnictví, kterou se vlastník domáhal vydání své věci od neoprávněného drţitele, tzv. reivindikace. Proti tomu, kdo vlastníkovi věc sice neodňal, ale jinak ho ve výkonu vlastnického práva omezoval či rušil, slouţila zápůrčí ţaloba vlastnická (actio negatoria). Publiciana in rem actio – ţaloba publiciánská byla určena k ochraně prétorského vlastnictví. Poskytovala ochranu zejména bonitárnímu vlastníku, který získal věc od kviritského vlastníka pouhým odevzdáním (tradicí). Vlastníka půdy pak chránily zvláštní ţaloby a prostředky, např. ţaloba na úpravu mezi, změnu odtoku dešťové vody apod. Ochranu však poţívala i sousedská práva. Vlastník nesměl zneuţívat svého práva bez vlastního prospěchu s úmyslem poškodit jiného (animus nocendi) např. obtěţovat vlastníka sousedního pozemku nad obvyklou míru. K této ochraně byly určeny prostředky prétorského práva. 3.1.1. Žaloba na vydání věci (reivindikace) Ţaloba na vydání věci byla nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem k ochraně kviritského vlastnictví. Pouţívala se v případech, kdy bylo vlastníkovi znemoţněno vykonávat své vlastnické právo. Jednalo se o soudní řízení, ve kterém svoje právo prokazovaly obě strany. Ve sporu pak byla úspěšnější ta strana, která prokázala silnější právo k věci. Vývojem získávala reivindikace jednodušší podobu. Aktivně legitimován ve sporu byl nedrţící kviritský vlastník, který měl povinnost nejen předmět svého vlastnického práva nezaměnitelně označit, ale především dostatečně prokázat své vlastnické právo. Protistranou mu byl drţitel věci, který ovšem ţádné skutečnosti prokazovat nemusel. Pouze vyčkával na výsledek sporu. V případě své prohry byl povinen věc ţalobci vydat nebo zaplatit poměrně vysokou peněţitou částku. Ta byla stanovena na základě zvláštní ţalobcovi přísahy.26 Později byl ve sporu pasivně legitimován kaţdý, kdo byl o navrácení věci ţalován. Tím došlo i ke změně povahy reivindikace. Jiţ nebyla pouze ţalobou o uplatnění vlastnického práva, ale bylo jí moţno dosáhnout i vydání samotné věci – ţalovaný měl, v případě prohry 26

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 182-183

16

sporu, povinnost věc vydat nebo restituovat, a to se vším, co k ní náleţí (cum omni causa). Aby byl proces spravedlivý, byla i ţalovanému poskytnuta obrana různými procesními prostředky. Jimi mohl uplatnit svůj nárok na náhradu jak nutných nákladů (impensae necessariae) potřebných k údrţbě nebo zachování věci, tak uţitečných nákladů, kterými věc zhodnotil. Náklady učiněné z rozmaru (impensae voluptariae) však ţalobce nebyl povinen ţalovanému nahradit. Naproti tomu drţitel měl právo vše, co takto k věci přidal, od věci opět odejmout. Nesmělo tak ale být provedeno se zlým úmyslem a nesměla tím utrpět hodnota věci.27 3.1.2. Publiciánská žaloba (Actio Publiciana in rem) Publiciánská ţaloba ochraňovala bonitární praetorské vlastnictví, které se nabývalo tradicí (blíţe kap. Druhy vlastnictví). Tímto způsobem však nabyvatel získával k převáděné věci pouze drţbu a převodce zůstával nadále kviritským vlastníkem, a to aţ do uplynutí vydrţecí doby. Nebylo tedy vyloučeno, aby převodce vindikoval svoji věc nazpět. Tomu však měla zabránit námitka prodané a tradované věci (exceptio rei venditae ac tradice). Námitky mají místo i při těch ţalobách, jeţ nejsou ţalobami osobními. Například donutíš-li mne, abych ti ze strachu mancipoval nějakou věc, anebo svedeš-li mě k tomu podvodem; budeš-li totiţ tu věc na mně vymáhat, dostanu námitku, jejíţ pomocí budeš odraţen, prokáţili, ţe jsi jednal tak, abys mne postrašil anebo s úmyslem mne podvést.28 Opravdu účinnou ochranu novému vlastníkovi ale poskytovala aţ prétorská ţaloba, ve které měl nabyvatel stejné postavení jako kviritský vlastník, který nabyl vlastnictví reivindikací. Ve sporu se pak na bonitárního vlastníka pohlíţelo jako na vlastníka kviritského, který získal vlastnictví vydrţením, přestoţe jedna z podmínek vydrţení – uplynutí vydrţecí doby, nebyla dosud splněna. Z prvotního úmyslu chránit takto pouze nabytí vlastnického práva k věci tradicí na základě koupě se postupem času vytvořila ţaloba, která chránila kaţdého, kdo nabyl věc řádným způsobem a drţel ji v dobré víře, avšak pozbyl drţbu ještě před uplynutím vydrţecí lhůty. Ţalobce, který se touto ţalobou domáhal vydání zadrţované věci a splnění restituční povinnosti ţalovaným, nedokazoval tedy své vlastnické právo, ale 27 28

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 184 DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 175 s. ISBN 978-80-7380-150-2

17

pouze řádné nabytí věci a to, ţe věc drţel v dobré víře. Výsledek sporu pak záleţel na postavení ţalovaného, tedy zda se jednalo o bonitárního vlastníka či jen drţitele v dobré víře. Bonitární vlastník uplatnil úspěšně ţalobu proti kaţdému – tedy i proti kviritskému vlastníkovi či drţiteli v dobré víře. Drţitel v dobré víře však nemohl být ve sporu úspěšný proti skutečnému kviritskému vlastníkovi. Původní námitka prodané a tradované věci v ní také našla své uplatnění, i kdyţ v jiné formě a rozsahu.29 3.1.3. Žaloba zápůrčí (Actio negatoria) Zásahy do vlastnického práva mohou mít různou podobu a intenzitu. Odnětí drţby je jako nejvýraznější zásah do vlastnického práva řešeno výše popsanou ţalobou publiciánskou. K ochraně před méně intenzivním zásahem do vlastnického práva byla vyuţívána tzv. negatorní ţaloba. Chránila kviritského vlastníka proti kaţdému, kdo ruší jeho vlastnické právo aniţ by mu věc zadrţoval. Ţalobce prokazoval nejen své vlastnické právo, ale zejména neoprávněnost jednání, kterého se měl ţalovaný vůči němu dopustit. Výsledkem sporu v případě dostačujících důkazů byl rozsudek, který ukládal ţalovanému upustit od rušivého chování, tento rušivý stav odstranit a zároveň nahradit škodu, kterou svým chováním způsobil. Opakovanému zásahu měla zabránit causo amplius non turbando – jistina ve formě stipulace.

3.2 Vlastnické žaloby v platné právní úpravě Vlastnické právo je chápáno jako jedno ze základních lidských práv a Ústava České republiky i Listina základních práv a svobod30 mu garantují ústavně právní ochranu bez ohledu na to, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu: Čl. 11 Listiny „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ Čl. 36 odst. 1. Listiny „Kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“

29 30

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 186 Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992

18

Právní řád České republiky poskytuje vlastnickému právu ochranu prakticky celým svým rozsahem, zejména v občanském, trestním a správním právu a v jejich souvisejících předpisech.31 V platné právní úpravě můţe tedy být vlastnickému právu poskytnuta ochrana prostřednictvím soudu, správního orgánu (jehoţ pravomoc musí být zaloţena zákonem) a ve zcela vyjímečných případech i svépomocí. Občanský zákoník, který nejvýrazněji přispívá k ochraně vlastnického práva a zvyšuje tak právní jistotu vlastníků obecně stanoví, za jakých podmínek se lze domáhat ochrany u soudu: Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.32 Jedná se o zcela specifickou soudní ochranu vlastnictví realizovanou prostřednictvím vlastnických ţalob, z nichţ nejčastěji uplatňovanými ţalobami jsou ţaloby na vydání věci a ţaloby (zápůrčí) negatorní. V prvním případě se jedná o ţalobu na vydání věci proti osobě, která ji neoprávněně zadrţuje. Přestoţe občanský zákoník uvádí, ţe: „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se můţe domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadrţuje“33, je k podání této ţaloby je oprávněn pouze vlastník movité věci, neboť vydání nemovité věci by bylo, s ohledem k její povaze, nemoţné. V tomto případě má vlastník moţnost podat k soudu ţalobu na určení vlastnického práva, pokud je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba či je nemovitost pouţívána bez souhlasu vlastníka jinou osobou, nebo ţalobu na vyklizení nemovitosti (v případě, ţe povinná osoba nesplní dobrovolně soudem uloţenou povinnost, přichází v úvahu výkon rozhodnutí34. Podmínkou pro úspěšné uplatnění ţaloby na vydání věci je přesné, nezaměnitelné, určení věci, která má být vydána. Tato ţaloba je tedy moţná pouze u věcí individuálně určených, nikoli druhově. Ani další náleţitost, nutná pro úspěšnost ţaloby, není nikterak 31

Knappová, Marta; kolektiv; Švestka, Jiří: Občanské právo hmotné. Věcná práva. Ochrana vlastnického práva, drţby a detence, r. 2002 č. 310 zdroj ASPI 32 § 4 zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“) 33 § 126 zák. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 34 § 340 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů „Ukládá-li rozhodnutí, jehoţ výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil nemovitosti, stavbu, byt nebo místnost, u nichţ není třeba zajistit náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí a po právní moci tohoto usnesení výkon rozhodnutí provede“

19

jednoduchá. Nejen, ţe ţalobce musí doloţit své vlastnické právo k věci, jejíţ vydání se domáhá, současně musí prokázat, ţe se věc nachází u ţalovaného. Důkazní břemeno tedy v tomto případě nese zcela ţalobce. Všechny tyto předpoklady pro úspěch v soudním sporu, musí být splněny kumulativně.35 Nejde-li o protiprávní zadrţování věci a přesto se jedná o neoprávněný zásah do vlastnického práva, lze se u soudu domáhat ochrany podáním zápůrčí či negatorní ţaloby. Neoprávněným zásahem do vlastnického práva není pouhé vyhroţování takovým zásahem. Vlastník, kterému je takto vyhroţováno, se nemůţe bránit ţalobou zápůrčí (negatorní), můţe však ţádat, aby soud určil, ţe ţalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí.36 Nejčastěji je tato ţaloba uplatňována ve sporech řešících sousedské neshody. Vlastník se jí domáhá ochrany svého vlastnického práva proti vlastníku sousední nemovitosti, který ho výkonem svého práva nepřiměřeně obtěţuje nebo váţně ohroţuje výkon jeho práv: Vlastník věci se musí zdrţet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěţoval jiného nebo čím by váţně ohroţoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, ţe by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěţovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.37 Kde je hranice, kdy obtěţování či ohroţování výkonu práv přesahuje míru přiměřenou poměrům, není nikde výslovně uvedeno a záleţí tedy na individuálním posouzení kaţdého takového případu. Tak jako ve výše popsané ţalobě na vydání věci musí vlastník věc zcela nezaměnitelně určit, je u této ţaloby pro dosaţení úspěchu ve sporu nutné přesně vymezit

35

Hulva, T. Ochrana majetku. Praha: linde, a.s. 2008. ISBN 978-80-7201-712-6, str. 234 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2001 čj 22Cdo 2162/1999 37 § 127 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 36

20

jednání, kterého se má rušitel zdrţet. Vyjímkou jsou tzv. prevenční ţaloby38, kdy soud ve svém rozhodnutí ukládá učinit přiměřená opatření k odvrácení škody.39 Stejně jako v římském právu i v naší platné právní úpravě má ţalovaný moţnost bránit se proti podané ţalobě námitkou existence práva odpovídajícího věcnému břemeni či vydrţení takového práva. Další moţností obrany ţalovaného, a to proti oběma ţalobám, můţe být jeho tvrzení, ţe právo věci, jehoţ ochrany se ţalobce domáhá, ţalobci nesvědčí. Tato svá tvrzení musí ţalovaný náleţitě prokázat. U ţádné z těchto ţalob však nepřichází v úvahu úspěšné uplatnění námitky promlčení vlastnického práva.

38

Ust. § 417 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – „ Jde-li o váţné ohroţení, má ohroţený právo se domáhat, aby soud uloţil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody“ 39 Knappová, Marta; kolektiv; Švestka, Jiří: Občanské právo hmotné. Věcná práva. Ochrana vlastnického práva, drţby a detence, r. 2002. č. 310 zdroj ASPI

21

4. Držba v římském právu 4.1.

Vznik právního institutu držby Právní institut drţby vznikl v římském právu zřejmě v souvislosti s právem uţívat

veřejné pozemky (ager publicus), které nemohly být převedeny do vlastnictví jejich uţivatele. I přesto bylo třeba uţívané pozemky chránit před neoprávněnými zásahy, proto byla drţbě poskytnuta speciální, interdiktní ochrana. V římském právu nenalezneme definici drţby, lze se však domnívat, ţe římští právníci chápali drţbu jako faktické ovládání věci s úmyslem mít ji pro sebe, přičemţ kladli velký důraz na dva základní prvky drţby, a to vůli drţitele nakládat s věcí jako s věcí vlastní (corpus possessionis) a faktické ovládání drţby (animus possidendi). V historickém vývoji drţby se začalo postupně rozlišovat mezi společenskou mocí nad věcí bez vůle mít věc jako vlastní (drţba přirozená, possessio naturalis) a mezi společenskou mocí s vůlí mít věc jako vlastní (drţba právní, possessio civilis).40 Formální druhy převodu vlastnického práva (mancipace a inurecesse) nahrazovaly neexistenci jakýchkoliv veřejných listin (např. zemské desky). Drţba, přestoţe se řadí mezi věcná práva, představuje velmi specifický a sloţitý institut. Vlastnické právo bylo chápáno jako právní panství nad určitou věcí, zatímco na drţbu je nazíráno jako na čistě faktický vztah – toto je také hlavní znak, který oba instituty od sebe odlišuje. Vlastnickému právu, jako zcela samostatnému institutu, poskytovalo římské právo specifickou právní ochranu především prostřednictvím ţalob. I kdyţ je drţba spíše spojována s vlastnickým právem, drţitel a vlastník je tatáţ osoba, mohou nastat i případy, kdy existuje drţba bez vlastnictví, tedy samostatně (koupě věci od nevlastníka, kdy dochází pouze k převodu drţby nikoli vlastnického práva). Jiţ při samotném vzniku drţby zde musí existovat předmět drţby - bez něho by nebylo moţné projevit vůli věc ovládat, ani by nebylo co fyzicky ovládat a nebyly by tak naplněny oba dva hlavní znaky drţby nutné k jejímu vzniku. Předmětem drţby mohla být nejdříve pouze věc, která mohla být předmětem vlastnického práva, později i právo. Obecný občanský zákoník v ust. § 311 stanovil, ţe předmětem drţby mohou být práva, která jsou předmětem právního obchodu a jejich výkon je opětovný nebo trvalý. Jednalo se tedy o práva majetková, autorská, patentní, známková, honební, vodní, právo k rybolovu a právo stavby. Naproti tomu právo rodinné a osobností, dědické a obligační, u kterého šlo o nárok na jedno určité plnění, nemohlo být předmětem drţby, neboť splněním tohoto jednoho nároku právo zaniklo (jednalo by se o detenci, nikoli o drţbu). 40

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 136

22

Občanský zákoník z roku 1950 pak velmi zjednodušeně stanovuje, ţe drţitel práva je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Podrobnější právní úpravu tohoto institutu nenalezneme ani v občanském zákoníku z roku 1964, který se o drţbě vůbec nezmiňuje a nikterak ji neupravuje. Přesto její existenci právnická literatura nadále připouští. Pozdější novela občanského zákoníku zavádí oprávněnou drţbu práva odpovídající věcnému břemeni. Toto právo pojímalo petitorní ochranu (tzv. possessorní ţaloba publiciánská), a je moţno ho vydrţet. Přijetím novely občanského zákoníku z roku 1992 se právní úprava vrací k úpravě obsaţené v občanském zákoníku z roku 1950. Současná právní úprava výslovně upravuje drţbu práva v ust. § 129 odst. 1 občanského zákoníku. Od drţby je nutné odlišovat detenci. Detenční právo vykonává osoba, která stejně tak jako drţitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak od samého počátku má vůli s věcí nakládat jako s věcí cizí. Z právě uvedeného tedy vyplývá, ţe detentor si je vědom, ţe jím vykonávané faktické panství nad věcí je vykonáváno dočasně. Typickým příkladem je vztah pronajímatele a nájemce, kdy nájemce nepochybně vykonává faktické panství nad věcí, neboť má na základě nájemní smlouvy právo mít věc u sebe, avšak je si vědom, ţe mu věc nepatří a ţe ji bude povinen po ukončení nájemního práva předat zpět pronajímateli. Z právě uvedeného tedy jednoznačně plyne, ţe detentor nemůţe nikdy nabýt vlastnické právo k věci vydrţením.

4.2. Druhy držby Nejčastěji se setkáváme se stavem, kdy drţitelem věci je její vlastník, tedy tatáţ osoba. Drţbu ovšem můţe vykonávat i jiná osoba neţ vlastník. Římské právo rozlišovalo drţbu civilní, naturální a interdiktní, oprávněnou a neoprávněnou (z hlediska právního základu), na vadnou a bezvadnou (z hlediska způsobu nabytí), na drţbu v dobré víře a ve zlé víře (z hlediska subjektivního postavení drţitele) a na drţbu za účelem vydrţení. 4.2.1. Civilní držba (possessio civilis) Různé druhy drţby mají částečně stejný základ – faktické vládání věci v úmyslu mít ji pro sebe. Civilní drţba je skutečná moc osoby nad hmotou věcí spojená s vůlí mít tuto věc pro sebe. Nezbytný pro její vznik je platný právní důvod (iusta causa possessionis), který byl uznáván jako důvod nabytí kviritského vlastnictví. Civilní drţbu mohl v Římě nabýt pouze ten, kdo byl svéprávný a způsobilý nabývat majetek. 23

4.2.2. Naturální držba (naturalis possessio, detentia) Naturální drţba byla skutečná moc jednotlivce nad hmotnou věcí, ovšem s vůlí drţet věc pro jiného (animus alieno nomine) na základě právního důvodu, který nebyl jako důvod nabytí kviritského vlastnictví civilním právem uznáván, neboť směřoval pouze k nabytí buď věcného práva k věci cizí nebo práva závazkového (výpůjčka, úschova, nájem či příkaz). Drţitel věc ovládal s vědomím, ţe věc nedrţí pro sebe, ale pro jiného. Uvědomoval si také svoji povinnost drţenou věc vydat tomu, od koho ji měl v naturální drţbě, proto nemohla nikdy naturální drţba vést k nabytí vlastnického práva vydrţením. 4.2.3. Interdiktní držba (possessio ad interdicta) Marně bychom v římském právu hledali specifikaci této drţby. Z dostupných podkladů však lze odvozovat, ţe se jednalo o drţbu ve smyslu práva prétorského, kterou prétor chránil pomocí interdikt před jejím neoprávněným odnětím nebo zrušením třetí stranou. Zaměřoval se především na drţitele vlastní, jimiţ mohl být drţitel-vlastník, civilní drţitel, drţitel v dobré víře, drţitel ve zlé víře, a vyloučil z ní celou řadu drţitelů cizích, protoţe ti nesplňovali předpoklad bezvadného drţitele (possessor non vitiosus). 4.2.4. Oprávněná a neoprávněná držba Pouze drţba, která byla v souladu s právním pořádkem, mohla být označována za drţbu oprávněnou. V opačném případě se jednalo o drţbu neoprávněnou - protiprávní (possessio iniusta). O neoprávněnou drţbu mohlo jít i tehdy nevěděl-li drţitel o tom, ţe porušuje právo někoho jiného. Obě formy této drţby byly chápány jako pojmy objektivní, nezávislé na vědomí daného drţitele. Toto rozdělení drţby úzce souviselo s rozlišováním drţby na vadnou a bezvadnou, tj. s nabytím drţby. 4.2.5. Vadná a bezvadná držba Získal-li někdo v probíhajícím sporu od odpůrce věc násilím (vi) či tajně (clam) nebo věc dostal do uţívání a po odvolání tohoto uţívání ji odmítal vydat (precario), jednalo se o drţbu vadnou (possessio vitiosa). Bezvadná drţba pak pozbyla této vady (possessio non vitiosa). V římském právu soukromém bylo rozhodující, vůči komu se konkrétní drţba zkoumala či posuzovala. Platilo, ţe kaţdá vadná drţba je zároveň i drţbou neoprávněnou, zatímco drţba neoprávněná nemusela být nutně drţbou vadnou.

24

4.2.6. Držba v dobré víře a ve zlé víře Drţba v dobré víře a drţba ve zlé víře se rozlišovala podle toho, v jakém přesvědčení drţitel na věc svou vůlí působí. Drţitelem v dobré víře (possessio bonae fidei) byl ten, kdo ţil v přesvědčení, ţe věc, kterou má v drţbě, mu patří (i kdyţ v některých případech ví, ţe tomu tak není) a ţe jeho drţba nenarušuje právo někoho jiného.41 Kaţdý, kdo o nedostatku svého práva věděl, nebo o něm nemohl nevědět, je drţitelem ve zlé víře (possessio malae fidei). Pokud se drţitel v dobré víře během své drţby dozvěděl, ţe je jeho drţba neoprávněná, stal se drţitelem ve víře zlé. Je tedy zřejmé, ţe otázka dobré či zlé víry měla význam pouze při drţbě neoprávněné. Neméně významné bylo pro římské právo soukromé rozlišování drţby na drţbu směřující k vydrţení (possessio ad usucapionem) a drţba ostatní (possessio ad reliquas causas). 4.3.

Nabytí držby

V římském právu nebylo moţné drţbu získat převodem, bylo nutné ji, při splnění obou pojmových znaků, vţdy znovu nabýt. Podstatu drţby tvoří tyto skutečnosti: Corporalis possessio - faktická moc nad věcí Skutek, kterým se nabývá faktické vlády nad věcí, se nazývá aprehenze. Ta však můţe mít, podle povahy věci a podle dalších okolností, různou podobu. Fyzické ovládání věci je jen jednou z moţností nakládání s věcí a je moţné pouze u věcí movitých. U věci nemovité takové drţení nepřichází v úvahu. Tato podmínka tak bude splněna např. vstupem na pozemek nebo tím, ţe hranice pozemku budou nabyvateli ukázány z dálky (ex turre). Animus possidendi - vůle mít věc jako vlastní Rozhodující bylo, zda k nabytí drţby docházelo s vůlí dosavadního drţitele nebo bez ní. Splnění této náleţitosti se posuzovalo na základě okolností, za kterých k tomuto nabytí faktické moci došlo. V případě, ţe došlo k převzetí věci do drţby proti vůli dosavadního drţitele (krádeţí), jednalo se o okolnosti bezprávné (iniusta possessio).

41

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 164

25

Drţby nabýval ten, kdo dostal věc do rukou z právního důvodu, směřujícího k nabytí vlastnictví (trh, směna, darování atd.), či ten, kdo se uchopil věci bez pána.42 Obě tyto skutečnosti musí být splněny současně, v případě nedodrţení i jen jedné z těchto podmínek nemůţe drţba vzniknout. Nabytí drţby bylo moţné provést i prostřednictvím zástupce, a to za splnění těchto podmínek: 1) zástupce uchopil věc s úmyslem mít ji pro zastoupeného (činit tak mohl pouze poddaný zastoupeného, persona alieni iuris. Otroka mohl nabyvatel pověřit zastupováním pouze v případě, ţe měl otroka nejen po právu, ale i fakticky v moci) 2) zastoupený sám měl drţební úmysl (vůli drţitele nebylo moţno ničím a nikým nahradit) V římském právu byly pouze dvě moţnosti nabytí drţby, a to nabytí původní (occupatio) a nabytí odvozené (traditio). 4.3.1. Occupatio Jednalo se o jednostranné vzetí věci, která dosud nikomu nepatřila (res nullius) do drţby. Tím nový drţitel zároveň projevil vůli věc nabýt za vlastní a naplnit tak oba znaky drţby. Předmětem okupace mohly pouze být věci, které: 1) ještě nikdy nebyly ve vlastnictví nebo 2) byly dřívějším drţitelem opuštěny s úmyslem se jich zbavit nebo 3) patřily nepřátelskému státu nebo jejich poddaným 4.3.2. Traditio Jednalo se o odvozené nabytí drţby, které předpokládalo faktické odevzdání a přijetí věci buď z ruky do ruky, nebo označením věci značkou drţitele, tzv. symbolické odevzdání. Nabytí drţby tradicí se řídilo těmito zásadami: 42

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 138

26

1) převodce byl vlastníkem věci v době tradice, byl způsobilý ke zcizení věci a nebyl omezen zákonným a prétorským zákazem zcizení 2) nabyvatel musel být způsobilý nabýt vlastnictví k věci tradované 3) tradice byla uskutečněna, kdykoli byla věc vzata se souhlasem převádějícího do nabyvatelovi drţby, 4) poţadoval se spravedlivý důvod nabytí (iusta causa traditionis) 5) tradice vedla k převodu pouze spolu se svým důvodem 4.4.

Zánik držby Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole o nabytí drţby, bylo k jejímu vzniku nutností splnění

dvou základních znaků. Ztráta drţby nastává v okamţiku, odpadne-li jeden z nich. Drţbu tedy ztrácí ten, kdo buď ztratí vůli drţet věc jako vlastní nebo kdo nemá moţnost na věc fyzicky působit. Zánik držby corpore - jedná se o ztrátu fyzické vlády nad věcí. Taková ztráta musí být trvalá, pouhé přerušení ke ztrátě drţby nevede. Nejčastěji k ní dochází nabytím nebo zmocněním se drţby někým jiným - novým drţitelem. Z takového jednání musí být zřejmé, ţe u dosavadního drţitele faktický stav pominul a u nového drţitele viditelně nastal. Zánik držby animo – v tomto případě se jedná o vzdání se vůle mít věc pro sebe. Drţitel dává najevo vůli, ţe věc nechce nadále ovládat jako vlastník. Můţe tak učinit pouze ten, kdo je způsobilý k právním úkonům, neboť vůli je třeba platně projevit. Vůli vzdát se drţby mohl drţitel i tím, ţe věc záměrně dlouhodobě neuţíval, zanedbával (např. neobdělaný pozemek). Tím byla jeho vůle projevena mlčky, konkludentně. Zánik držby corpore et animo - takto drţba zaniká, jestliţe odpadnou oba znaky drţby současně. Docházelo k tomu při předání věci. Drţba zanikla i upadnutím drţitele do válečného zajetí či jeho smrtí. Stejně tak drţba zanikla i zánikem samotné věci - reálně nebo v právním smyslu.

27

Byla-li drţba vykovávána zástupcem, pozbývala se tím, ţe se zastoupený vzdal drţební vůle, zemřel nebo se rozhodl drţet věc napříště pro sebe nebo třetího. O drţbu mohl také přijít v případě, ţe jeho zástupce věc ztratil nebo mu ji někdo odňal.43

43

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s., str. 141

28

5.

Ochrana držby a pokojného stavu

5.1. Ochrana držby v římském právu Ochrana drţby byla zajištěna prétorskými interdicty, která chránila drţbu jako faktický stav (Zákon XII. Tabulí neposkytoval drţbě ochranu před násilím ani před lstí). Jednalo se o závazné úřední rozkazy, vydávané prétorem z moci jeho magistrátského imperia. Jejich obsah mohl být přikazující nebo zakazující. Podmínkou jejich vydání však byl prokazatelný zásah do výkonu oprávnění drţitele (rušení, odnětí drţby), nikoli otázka vlastnictví k věci (ta mohla být řešena jen sporem o vlastnické právo). Drţební ochrana měla dále zabránit i tomu, aby ještě před zahájením samotného sporu nedocházelo k pokusu o svémocnou změnu dosavadních drţebních poměrů. Drţební rozkazy byly dvojí: 1) drţební rozkazy, které měly pomoci vypuzenému z drţby k jejímu opětovnému nabytí - Interdicta recuperandae possessionis, a 2) drţební rozkazy, které měly slouţit drţiteli, ohroţenému v drţbě, k udrţení stávající drţby - Interdicta retinendae possessionis K udrţení stávající drţby slouţily drţební rozkazy: a)

na ochranu drţby pozemků a domů

b)

na ochranu movitostí

Dalším drţebním rozkazem je rozkaz proti násilí (interdictum de vi) k ochraně proti násilnému vypuzení z drţby pozemku. Tuto ochranu mohl pouţít drţitel proti tomu, kdo ho z drţby vypudil nejdéle do jednoho roku od tohoto činu. 5.1.1. Interdicta retinendae possessionis Interdicta slouţící k ochraně drţby před rušením byla rozdílná pro

ochranu drţby

nemovitostí a jiná pro ochranu drţby movitých věcí. a) Interdictum „Uti possidetis“ – „Jak drţíte“ Slouţilo k ochraně rušené drţby u nemovitostí.

Směřovalo k oběma procesním

stranám a zakazovalo měnit drţební stav v době jeho vydání. Název byl odvozen

29

z ustáleného znění textu interdicta: „drţte do budoucna tak, jak drţíte (uti possidetis) nyní“, tedy v době, kdy interdictum bylo vydáno.44 Neuposlechnutí interdicta vedlo k dalšímu řízení před prétorem, opakované neuposlechnutí pak k uloţení poměrně vysoké pokuty. Přestoţe celý proces byl značně sloţitý, nicméně velmi účinný, neřešil otázku právního vztahu k věci. Vedl pouze ke zjištění, kdo měl bezvadnou drţbu k této věci. Toto rozhodnutí však mohlo mít zcela zásadní význam pro budoucí spor o vlastnictví, ve kterém měl drţitel výhodnější postavení. b) Interdictum „Utrubi“ - „U koho z obou“ Toto interdictum bylo určeno k ochraně drţby movitých věcí. Za drţitele movité věci byl povaţován ten, kdo ji měl v posledním roce déle u sebe, přičemţ si mohl ke své drţbě započíst i drţbu svého předchůdce. Protoţe věc, o které bylo rozhodováno, musela být před prétora přinesena nebo přivedena a po vydání interdicta ponechána nebo odevzdána určenému drţiteli, byl v interdictu výslovně uveden zákaz pouţít násilí proti tomu, kdo si movitou věc odnese nebo odvede. 5.1.2. Interdicta recuperandae possessionis K ochraně drţby před jejím odnětím slouţila prétorská interdicta adresovaná vţdy jen jedné straně – rušiteli. Obsahem rozkazu bylo navrátit odňatou drţbu. Podle okolností, za kterých k odnětí drţby došlo, se rozlišovalo: a) Interdictum de vi – kterým bylo nařizováno tomu, kdo se zmocnil násilím drţby pozemku, navrácení drţby původnímu drţiteli (restituce). Pro vydání interdicta musely být splněny dvě podmínky – dodrţena roční lhůta pro podání ţaloby od vypuzení z drţby a bezvadná drţba. Závadný drţitel tak neměl naději, ţe bude tímto interdictem chráněn. b) Interdictum de vi armata - rozkaz proti ozbrojenému násilí. Slouţil k ochraně proti vypuzení z drţby násilím mimořádné intenzity (ozbrojené násilí). Vydání rozkazu nebylo omezeno lhůtou ani závadností drţby. V tomto případě se zřetel k závadnosti 44

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 165

30

drţby vypuzeného nepřipouštěl, ozbrojeným násilím nesměla být drţba odňata ani tomu, kdo ji sám získal závadně.45 I v těchto ostatních případech vedlo neuposlechnutí interdictů k dalšímu řízení, které však jiţ nebylo tak sloţité jako u interdictu „Uti possidentis“. Zásady, které byly při vydávání prétorských interdictů uplatňovány, se později staly obsahem obecně závazných norem. I samotné řízení doznalo změn – ochrana drţby byla uskutečňována formou řádného soudního řízení, které mělo povahu správního i soudního řízení.46

45 46

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 166 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, str. 166

31

5.2. Ochrana držby v současné době „Beati possidentis“ – Šťastni ti, co věc mají“ Ve většině případů je postavení drţitele výhodnější neţ postavení toho, kdo věc nemá a tvrdí, ţe k ní má právo. Římské právo charakterizovalo drţbu těmito základními znaky: drţební vůle (animus possidendi) a faktického ovládání věci (corpus possessionis). Dnešní platná právní úprava českého práva upravuje drţbu velmi stručně (splnění obou pojmových znaků shrnuje do jedné věty)47, kdyţ pozornost se zaměřuje především na osobu drţitele:48 § 129 (1) Drţitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. (2) Drţet lze věci, jakoţ i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon. § 130 (1)

Je-li drţitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, ţe mu věc nebo právo

patří, je drţitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, ţe drţba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný drţitel stejná práva jako vlastník, zejména má téţ právo na plody a uţitky z věci po dobu oprávněné drţby. (2)

Oprávněný drţitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně

vynaloţil na věc po dobu oprávněné drţby a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údrţbou a provozem se však nenahrazují. § 131 (1)

Neoprávněný drţitel je povinen vţdy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a uţitky

a nahradit škodu, která neoprávněnou drţbou vznikla. Můţe si odpočítat náklady nutné pro údrţbu a provoz věci. (2)

Neoprávněný drţitel si můţe od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud

je to moţné bez zhoršení podstaty věci. Zvláštnost drţby spočívá v tom, ţe ač se jedná o nesoulad faktického stavu se stavem právním, je chráněna v zájmu ochrany posledního pokojného stavu, tzv. posesorní ochranou.49

47 48 49

Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Petr, B. Vydrţení v českém právu, 2. Vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 255 s.str. 59 Spáčil, J.: Ţaloba na ochranu v obč. zákoníku, Právo a podnikání, r.1995, č.1, s.10

32

Platná právní práva rozeznává drţbu věci movité i nemovité (popř. hromadné) a drţby práva. Nejtypičtějším případem drţby práva je drţba práva odpovídající věcnému břemeni, tj. věcná práva k určité věci cizí (např. právo chůze přes pozemek souseda). Dále občanský zákoník dělí drţbu na oprávněnou a neoprávněnou. Oprávněný drţitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, ţe mu věc náleţí. Dobrá víra spočívá v přesvědčení drţitele, ţe je vlastníkem věci, kterou drţí, anebo subjektem práva, které vykonává, popř. ţe jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva.50 Posouzení, zda je drţitel v dobré víře či nikoli, nelze hodnotit pouze podle osobního přesvědčení samotného účastníka. Je nutné zvaţovat, zda drţitel neměl nebo nemohl mít, při běţné opatrnosti, která je s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po kaţdém poţadována, po celou dobu vydrţecí lhůty pochybnosti o tom, ţe mu věc nebo právo patří. Tyto pochybnosti vyvolává jiţ pouhé (byť nepravdivé) oznámení údajného vlastníka o tom, ţe mu věc náleţí. Shodný názor zastává i Nejvyšší soud ČR, který ve svém rozsudku uvádí, ţe: Při hodnocení dobré víry je vţdy třeba brát v úvahu, zda drţitel při běţné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po kaţdém poţadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydrţecí dobu důvodné pochybnosti o tom, ţe mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamţiku, kdy se drţitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, ţe mu věc po právu patří anebo ţe je subjektem práva, jehoţ obsah vykonává.51 Je zřejmé, ţe o dobré víře lze hovořit tam, kde drţitel věc drţí anebo vykonává právo v omylu, ţe mu věc nebo právo patří, a jde při tom o omyl omluvitelný. K této problematice se Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí vyjadřuju takto: Podstata oprávněné drţby směřující k vydrţení je v tom, ţe drţitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, ţe je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho drţba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, ţe mu právo patří; omyl drţitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drţeného práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliţe drţitel při běţné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti 50

51

Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2005, str. 191 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.11.2000 sp.zn. 22 Cdo 1253/99, C 1176

33

a povahu daného případu po kaţdém poţadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydrţecí dobu důvodné pochybnosti o tom, ţe mu věc nebo právo patří.52 Občanský zákoník však poskytuje právní prostředky ochrany jak drţiteli oprávněnému tak drţiteli neoprávněnému. Oběma je poskytnuta ochrana jednak dle § 6 obč. zák., který umoţňuje přiměřenou ochranu proti bezprostřednímu neoprávněnému zásahu do práva svépomocí, a dále dle § 5 obč. zák., které se lze domáhat u orgánu státní správy: §5 Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten můţe předběţně zásah zakázat nebo uloţit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Příslušným orgánem státní správy se rozumí pověřený obecní úřad, místě příslušný dle místa zásahu do pokojného stavu. Drţba je chráněna bez ohledu na to, je-li oprávněná nebo neoprávněná, musí však být pokojná. Problém je, jak pokojnou drţbu vymezit, zejména jak určit, kdy se nepokojná drţba stává pokojnou.53 Dle platného občanského zákoníku nelze jednoznačně vymezit pokojnou drţbu a ani určit okamţik změny nepokojné drţby v pokojnou. Obecný občanský zákoník spojoval tuto změnu s uplynutím lhůty pro podání possessorní ţaloby proti novému drţiteli. Platný občanský zákoník ţádnou lhůtu, ve které by bylo moţné se ochrany dovolat, nestanoví. Nezbývá neţ tuto otázku posoudit dle délky trvání drţby a způsobu jejího nabytí. Rozhodující je pak stav v době podání návrhu. Pro uplatnění návrhu na ochranu rušené drţby není rozhodující, zda jde o drţbu oprávněnou nebo neoprávněnou. Předpokladem je rušení pokojné drţby zjevným zásahem. Takový zásah musí být doloţitelný bez jakéhokoliv dokazování. Oproti římskému právu, kde k vydání interdicta stačilo pouhé tvrzení ţalobce o takovém zásahu, dnešní právní úprava takovou moţnost vylučuje.

52 53

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2003 sp.zn. 22 Cdo 1417/2001 Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2005, str. 197

34

Naproti tomu petitorní ochranu občanský zákoník poskytuje pouze drţbě oprávněné, a to obdobou ţaloby na vydání věci a ţaloby negatorní. Další rozdíl mezi ochranou poskytovanou drţiteli oprávněnému a drţiteli neoprávněnému spočívá v nároku na náhradu nákladů, které můţe drţitel po vlastníkovi poţadovat. Oprávněný drţitel má nárok na náhradu nákladů, které po dobu své oprávněné drţby účelně vynaloţil na věc, a to ve výši, která odpovídá zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Náklady související s běţnou údrţbou a provozem věci uplatnit nelze. Stejně tak nelze poţadovat úhradu nákladů vynaloţených drţitelem z jeho estetických pohnutek. Neoprávněný drţitel si naopak můţe nárokovat pouze náklady nutné pro údrţbu a provoz věci. V případě, ţe věc zhodnotil, má oprávnění si toto zhodnocení od věci oddělit, nesmí tím ovšem zhoršit podstatu věci.54

5.2.1. Žaloba z rušené držby Rušením je jednání, které neoprávněně zasahuje do cizí drţby, aniţ by vedlo k odnětí drţby. Pouhé tvrzení vlastní drţby nebo popírání drţby cizí však ještě není rušením. Zásah do pokojné drţby musí být zjevný a doloţitelný, aniţ by bylo nutno provádět rozsáhlejší dokazování. Toto jednání nemusí být nutně zaviněné, nelze tento zásah svádět na působení přírodních sil bez aktivní spoluúčasti člověka. Návrh podává vţdy ten, jehoţ drţba je rušena. Stejná oprávnění má i spoludrţitel, který můţe návrh podat vůči ostatním spoludrţitelům i proti třetím osobám. Ţalovaným ve sporu bude ten, kdo do výkonu pokojné drţby druhého nepřiměřeně zasahuje, třebaţe tvrdí, ţe k tomu má nějaké právo. Ten, kdo drţbu ruší, se můţe odvolat na skutečnost, ţe je oprávněn do drţby zasáhnout. 5.2.2. Žaloba proti vypuzení z držby Vypuzení z drţby věci nebo z její detence je svémocné fyzické odnětí věci drţiteli nebo detentorovi.55 Aktivně legitimován je ve sporu drţitel vypuzený z drţby, pasivně legitimován pak vypuditel,

54

Knappová, Marta; kolektiv; Švestka, Jiří. Občanské právo hmotné. Věcná práva. Ochrana vlastnického práva, drţby a detence. Původní nebo pravené texty pro ASPI, ASPI LIT26789CZ. rok 2003. č. 310 55 Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2005, str. 199

35

a to bez ohledu na to, zda se ujal drţby či nikoli. Ţaloba směřuje k navrácení odňaté drţby. V případě, ţe byla jiţ věc převedena na třetí osobu, můţe soud rovněţ vypuditeli uloţit povinnost tuto věc od této osoby získat zpět a vrátit ji původnímu drţiteli. Zásadní problém v poskytování ochrany drţby zřejmě spočívá v úplné absenci lhůty, ve které je nutné ţalobu dle § 5 obč. zák. u soudu úspěšně uplatnit. Bez této lhůty je totiţ velice obtíţné vymezit pojmy pokojná drţba a pokojný stav. I v případě poskytnutí ochrany obecním úřadem je tedy zcela na posouzení tohoto úřadu, zda doba, která uplynula od zásahu, jeho intenzita a další okolnosti konkrétního případu jsou dostatečným důvodem pro poskytnutí ochrany. Vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí obecního úřadu má pouze předběţnou povahu, můţe být rozhodnutí soudu zcela odlišné. Rozhodnutí obecního úřadu bude konečné pouze v případě, ţe nebude ţaloba k soudu podána. Nové neoprávněné zásahy musí být projednány ve zcela novém řízení, bez vazby na řízení předchozí.56 5.2.3. Žaloba publiciánská Tato ochrana je poskytována pouze oprávněnému drţiteli. Náleţitosti a hmotněprávní podmínky jsou téměř shodné s vlastnickými ţalobami. Nelze ji však uplatnit proti vlastníkovi ani proti oprávněnému drţiteli. Vezmeme-li v úvahu, ţe podáním ţaloby oprávněný drţitel přiznává své pochybnosti o svém vlastnickém právu a tím se stává drţitelem neoprávněným, bude slouţit především vlastníkovi, který by sloţitým dokazováním své vlastnické právo prokazoval, resp. nedokázal vůbec, avšak bez problémů by doloţil oprávněnou drţbu.57 Právo oprávněné drţby zanikne, zjistí-li se během řízení, ţe ţalobce bezpečně není vlastníkem věci. Vzhledem k tomu, ţe české právo nerozlišuje drţbu řádnou a drţbu poctivou, nelze se zde ani odvolávat na poctivost jejího nabytí. Nezjistí-li se skutečný vlastník nebo se sice zjistí, ale drţitel nebude mít povinnost věc mu vydat, bude drţitel nadále oprávněn věc mít u sebe a uplatňovat ochranu dle § 126 odst 2 obč. zák. – „Obdobné právo na ochrnu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe“. Obdobně to platí i v případě ochrany drţby práva. Protoţe tato ţaloba chrání drţbu vedoucí k vydrţení a dle § 15 obč. zák. lze vydrţet pouze právo odpovídající věcnému břemenu, lze patrně tuto ţalobu uplatnit pouze na ochranu drţby tohoto práva - na rozdíl od drţby jiných práv. 56

Knappová, Marta; kolektiv; Švestka, Jiří. Občanské právo hmotné. Věcná práva. Ochrana vlastnického práva, drţby a detence. Původní nebo pravené texty pro ASPI, ASPI LIT26789CZ. rok 2003. č. 310 57 Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2005, str. 200

36

5.3. Ochrana pokojného stavu V ustanovení § 5 obč. zák. je vedle ochrany soudní téţ zmiňována předběţná ochrana poskytovaná orgánem státní správy. Jak jiţ bylo uvedeno výše, rozumí se příslušným orgánem státní správy pověřený obecní úřad, místě příslušný dle místa zásahu do pokojného stavu. Jedná se o ochranu stavu, který nemusí být v souladu se stavem právním, musí však nerušeně trvat takovou dobu, aby mohl být povaţován za stav pokojný. Musí tedy jít o určitou stálost, jejíţ posouzení musí být vţdy důsledkem rozumného zvaţování situace. Ono rozumné zváţení situace musí vycházet především z cíle, který je ustanovením § 5 sledován. Tím je zabránit tomu, aby se poměry mezi subjekty práva řešily svémocně. Svémoc je sice právní instrument, ovšem jen ve velmi omezené míře. Zákon umoţňuje pouţít svémoci, pokud zásah do práva trvá bezprostředně.58 Oprávněnost takové ochrany končí ve chvíli, kdy skončil útok. Poté opět nastává pokojný stav. Pokud není vyţádána ochrana od obecního úřadu, stane se nový pokojný stav, který nastal po svémocném zásahu, pokojným stavem chráněným. Obecní úřad zahájí řízení výhradně na návrh a postupuje podle správního řádu, coţ ve svém důsledku vylučuje rychlé poskytnutí této ochrany. Aktivně legitimován k podání návrhu na ochranu pokojného stavu můţe být fyzická i právnická osoba, pokud jí pokojný stav svědčí a zásah jí způsobuje újmu. Úspěšně o ochranu pokojného stavu můţe poţádat i ten, kdo je ve své činnosti rušen nebo mu je v ní bráněno. Ochrany se můţe domáhat i osoba, která nemá dostatečnou způsobilost k právním úkonům, musí ji však uplatnit prostřednictvím svého zákonného zástupce. Pasivně legitimován je původce zásahu. Rušitel se nemůţe účinně bránit námitkou lepšího práva, má ovšem moţnost uplatnit tyto námitky:59

58 59

-

nedostatku příslušnosti obecního úřadu

-

nedostatku pasivní nebo aktivní legitimace

-

nedostatku skutkové podstaty

-

opoţděnosti návrhu

Nykodým, Jiří. Ochrana pokojného stavu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR a.s.) rok 2005. Číslo 4. Strana 126 Knapp, Viktor. Quieta non movere. Řízení a rozhodnutí. Právní praxe, rok 1993, číslo 5, str. 280

37

Aby bylo vůbec moţné zahájit řízení, musí být splněna další procesní podmínka, a sice ţe jde o zřejmý zásah do práv navrhovatele. Není při tom důleţité, zda bylo porušeno něčí právo, ale to, ţe se jedná o svémocný zásah do tohoto práva. Za zásah do pokojného stavu ve smyslu § 5 obč. zák. však nelze povaţovat zásah provedený se souhlasem toho, jemuţ pokojný stav svědčí. Zásah můţe směřovat proti: -

pokojnému ovládání (drţbě, detenci) nemovitosti,

-

pokojnému ovládání movité věci,

-

jinému pokojnému stavu (zásah bude spočívat v odepření pravidelných plnění) Předběţné rozhodnutí neřeší právní vztah ani ho nevytváří, pouze konstatuje určitý

faktický stav. Ani v případě neuplatnnění ţaloby u soudu nemůţe toto rozhodnutí závazně určovat stav právní. K tomu je povolán výlučně soud a rozhodnutí obecního úřadu pro něj není nikterak závazné. Podání ţádosti o ochranu obecnímu úřadu nevylučuje současné či předchozí, podání ţaloby k soudu. Obě řízení mohou probíhat paralelně vedle sebe a nezávisle na sobě.60 Pravomocné rozhodnutí soudu je pro obecní úřad závazné, rozhodnutí obecního úřadu se jím neruší, pouze ztrácí účinnost. Rozhodnutí obecného úřadu můţe mít různou podobu – buď předběţně zakáţe určité chování, které zasahuje do pokojného stavu, nebo přikáţe obnovení stavu předcházejícího zásahu, ale stejně tak můţe spor ukončit i smírem. Pravomocné rozhodnutí je titulem pro výkon rozhodnutí, který lze provést v řízení soudním i správním.

60

Knapp, Viktor. Quieta non movere. Charakter ochrany podle §5. Právní praxe, rok 1993, číslo 5, str. 266

38

6. Závěr Zadání mé práce směřovalo k nástinu vývoje a vymezení pojmu vlastnického práva v římském právu a představení jednotlivých prostředků jeho ochrany. Stranou pozornosti nemělo zůstat ani římsko-právní pojetí faktického panství nad věcí (possessio) a ochrana drţby a pokojného stavu jak v právu římském, tak v právu současném. Úvodní část své práce jsem tedy věnovala vlastnickému právu, které jiţ v době římského státu představovalo, a stejně tak i v dnešní době představuje, jedno ze základních práv svobodných občanů. V prvé řadě jsem se snaţila přiblíţit existenci vlastnického práva v právu římském a nastínit jednotlivé prostředky jeho ochrany. Stěţejním tématem mé práce je římsko-právní pojetí faktického panství nad věcí – possessio. Jak jsem jiţ zmiňovala v úvodu své práce neexistuje přesná definice drţby, římské právo jí však poskytovalo nejen náleţitou pozornost, ale i ochranu. Svoji počáteční domněnku o tom, ţe drţba byla jediným poţadavkem nutným k nabytí vlastnického práva, musím po důkladném prostudování tohoto tématu změnit a uvést, ţe sice byla jedním z nejdůleţitějších poţadavků, které bylo nutno při nabytí vlastnického práva vydrţením splnit, ne však jediným. Naopak další ze svých úvodních úvah o obsáhlosti a sloţitosti tohoto institutu musím potvrdit a konstatovat, ţe přes veškerou snahu nelze tuto problematiku vyčerpávajícím způsobem shrnout do jediné práce. Snaţila jsem se tedy vymezit alespoň nejpodstatnější znaky drţby, uvést nejčastější způsoby jejího nabytí i zániku. Nelze nechat bez povšimnutí, ţe dnešní právní úprava v českém právu velice stroze, a to v pouhých třech ustanoveních zákona, definuje drţbu a tím vytváří značný prostor pro vznik právní nejistoty. Je tak zřejmé, ţe současná právní úprava drţby je nedostačující, coţ si zřejmě uvědomují i naši zákonodárci a v připravované rekodifikaci soukromého práva jí věnují samostatný oddíl předcházející právu vlastnickému. Tím by mělo dojít k posílení právní jistoty adresátů práva. Zda tomu tak bude, nelze dopředu předjímat. Prozatím je však nutné sporné otázky a výkladové problémy drţebního práva řešit za pomoci rozsáhlé judikatury, která je však ve svém rozhodování poměrně jednotná a stálá. Stejně tak nedostatečná pozornost je věnována ochraně drţby a pokojného stavu. Při studiu této problematiky jsem se často setkávala s názorem, ţe ochrana pokojného stavu je nedostatečná a neúčinná zejména z toho důvodu, ţe je svěřena obecním úřadům a shrnuta pouze do jediného ustanovení občanského zákoníku. Lze souhlasit s tím, ţe i v této otázce je právní úprava zcela nedostatečná, avšak zda je svěření této ochrany obecním úřadům správné 39

či nikoli nelze jednoznačně určit, neboť kaţdý případ vyţaduje individuální posouzení a rozhodnutí a ne kaţdý obecní úřad je ochoten a schopen se tohoto úkolu zhostit takovým způsobem, aby bylo

jeho poslání v tomto

směru bezezbytku naplněno. Bohuţel ani

zmiňovaná rekodifikace soukromého práva tuto otázku vyčerpávajícím způsobem neřeší. Na závěr musím vyslovit svůj obdiv nad dokonalou propracovaností římského práva, coţ mé zjištění, ţe řadu římskoprávních institutů nalezneme i v současném právu, jen potvrzuje.

40

7. Summary The topic of my work led to define and explain the property right in Roman law and to present protection means. I would like to also pay attention to Roman and present day possession and its protection. I devoted the introductory part of my work to a property law - one of the basic rights of free nations already during the Roman period and also one of the most important rights nowadays. Firstly I tried to describe the existence of property right in Roman law and define the means of its protection. The main topic of my work is a Roman law conception of possession. As mentioned at the beginning there is no precise definition of possession but it is for sure that Romans paid a lot of attention to it. I must overcome my original presumption that possession was the only requirement to prove the property right. After studying this issue I found out that it was one of the most important demands but not the only one. Also I must confirm that it is not possible to explain such a complicated topic in one work. Therefore I tried to define the essentials of possession and to introduce the most frequent ways of its entry and expiry. It is impossible to ignore the fact that the present legal regulations define possession very shortly (only in 3 provisions of law) and thereby create a space for legal insecurity uprise. Evidently the present day legal form of possession is deficient which is also noticed by our law makers as they devoted the separate division to possession in the upcoming private law recodification (precluding the property right). It should bring a reinforcing peace but it is not possible to preempt this in advance. Meantime the doubtful issues and explanatory problems of possessory claim are solved by extensive judicature which is relatively single and stable in decisions making. Also an inefficient attention is paid to a protection of possession and peaceful status. Studying this issue I often met opinions that possession protection is ineffective because it is local authorities right and is only summarized in one provision of civil code. I would agree that the legal form of this question is ineffective but it is not sure if competences of local authorities are correct or not as each case requires individual examination and not every municipal office is able to carry out this task totally. However the above mentioned recodification of private law does not solve this issue completely. At the conclusion I must express my admiration for a sophisticated formulation of Roman law which is confirmed by the fact that we still can find some of the Roman principles in the present law. 41

8. Seznam použitých pramenů a literatury

1.

Balík, St., Balík, St. ml. Rukověť k dějinám římského práva a jeho instituci. 2. Rozš. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 221 s.

2.

DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 175 s. ISBN 978-80-7380-150-2

3.

Fiala, J.; Kindl, M. a kol., Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1

4.

HRDINA, Antotnín Ignác; DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. 138 s. ISBN 978-80-7380-235-6

5.

Hulva, T. Ochrana majetku. Praha: Linde, a.s. 2008. ISBN 978-80-7201-712-6

6.

Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 1. Vydání Praha: C.H.Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1

7.

Kincl, J.; Deset slavných procesů Marka Tullia. 1 vydání. Praha, C.H.Beck 1997

8.

Knapp, Viktor. Quieta non movere. Řízení a rozhodnutí. Právní praxe, rok 1993, číslo 5

9.

Knapp, Viktor. Quieta non movere. Charakter ochrany podle §5. Právní praxe, rok 1993, číslo 5

10.

Knappová, Marta; kolektiv; Švestka, Jiří. Občanské právo hmotné. Věcná práva. Ochrana vlastnického práva, drţby a detence. Původní nebo pravené texty pro ASPI, ASPI LIT26789CZ. rok 2003. č. 3

11.

Marta Kadlecová, Karel Schelle, Renata Veselá, Eduard Vlček. Vývoj českého soukromého práva. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o., 2004. ISBN 80-86432-83-1

12.

Nykodým, Jiří. Ochrana pokojného stavu. Právní fórum (Wolters Kluwer ČR a.s.) rok 2005. Číslo 4.

13.

Petr, B. Vydrţení v českém právu. 2. Vydání, Praha: C.H.Beck, 2006, 255 s.

14.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2008 čj. 28 Cdon 695/2008

15.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2001 čj 22Cdo 2162/1999

16.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2003 sp.zn. 22 Cdo 1417/2001

17.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.11.2000 sp.zn. 22 Cdo 1253/99

18.

Spáčil, J.: Ţaloba na ochranu v obč. zákoníku. Právo a podnikání, r.1995, č.1, s.10

19.

Spáčil, J. Oprávněná drţba a vydrţení v nejnovější judikatuře Nejvyššího soudu. Bulletin Advokacie, rok 2003, č . 1. 42

20.

Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a drţby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2005

21.

Skřejpek, Michal; Blaho, Peter. Justiniánské instituce. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum. Praha 2010. ISBN 978-80-246-1749-7

22.

Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník. Komentář. Sv. I. Praha: C.H.BECK, 2008, s. 620

23.

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

24.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

25.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 131/1982 Sb.

26.

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník

27.

Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

28.

Zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád, ve znění pozdějších předpisů

43