kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu

Kibic Školní časopis Ob cho dní akademie Břeclav říjen – prosinec 2006

„kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu…”

Dobrý voják Švejk

Ráno Marfinky a Magďulky ...Rande s Beckhamem se strhlo do nečekaných obrátek, ale nechápu, proč mi neustále opakuje, že mám vstát?!?!...Najednou otevřu oči, nade mnou moje matka a už papuluje, že mi to vstávání vždycky trvá, proč mám takový nepořádek v pokoji a jiné.....Hlavou mi proběhne asi tisíc sprostých slov.....A kde je ten Beckham? DO HÁJE!!! To je zas ráno.....No nic, mosím sa nějak postavit na nohy....nejde to...Zkusím to podruhé....Nohy né a né poslechnút! Na potřetí sa mně to podaří, asi chytnu holotropa....Ježííííš!! Černo před očima, tma jak v.....No neva...Otřepu sa a valím do kúpelky. Ve fázi vyoraného potkana, očiska zalepené, kukám na sebe do zrcadla...Humpl! Ani kompletní plastika xichtu by nepomohla! Dám si WéCko a nenápadně sa idu podívat do kuchyně, esli tam není nějaká snídaňa...Luxus...Matka na mě zas myslí!(ironie):))...Tož idu se scvrklým žaludkem ke skříni s hadrama. Dilema začíná – co si dnes obleču? Zas sa pere, je nevyžehlené a moje nejoblíbenější oblečení špinavé. Ve skříni sú samé věci s růžovýma kraječkama – skoro jak po prababce....Výborně! Co včíl? Dyť mně jede za dvacet minut bus! Obleču si černé gatě, v kterých sem v sobotu totálně kalila a bratránkove tričko z KOSHEENŮ, co dostal za cigárka. Mazecové...Može byt! A co teď s tým xichtem? Napaplu na sebe trochu make-upu, aby se mě šecí nelekli, pudr na zmatnění, tužku, řasenku a pádím na bus...Vyjdu z baráku...Kde mám batoh??? Já su tele, néni možné....Schody vyběhnu po dvou, drapnu kabelu a šlahám na zastávku! Krásnější počasí už fakt dnes být nemože, do teho eště potkám bezdáka, zas po mě chce prachy...„,Nic ti nedám“...a idu dál. Na bus tak tak dobíhám...Supééér, vypadá to, že si dnes zas nesednu, bus je mega plný a při každém rozjíždění mám taký pocit, jak kdyby se měl roškubnút na dvě půlky...Zralé no....přidržuju sa tyčky u dveří...po pár minutách však cítím, jak sa mně pomalu, ale jistě zavírajú oči....PANEBOŽE!! Beckhame..! Tak jsi mi chyběl...!! M&M autorky článku jsou z 1.A

Ráno může začínat s mírným optimismem…

(Milí čtenáři, zajisté jste si všimli, že vyprávění není napsáno spisovnou češtinou, ale v nářečí a se slengovými výrazy mladých lidí. Ilustrační foto autorky.) …ale po těžké písemce jsme úplně bez energie

Vánoční moudro: Nezapomeňte, že se Ježíšek narodil ve chlévě. Takže se vykašlete na vánoční úklid, ať se u vás cítí jako doma!

Přečtěte si: l Proč píšeme projekty l Češi v Paříži a Anglii l Promoce l Okénko absolventů l Za prací do ciziny l Úvahy, názory, komentáře l Obrazové zpravodajství

Kibic • říjen – prosinec • strana 2

Na slovíčko, pane řediteli! aneb – proč píšeme projekty

Všichni, kteří měli v poslední době možnost navštívit naši školu a srovnat její současné a dřívější vybavení, jsou mile překvapeni: přibývají moderní učebny, nový nábytek, ale i prostory pro volný čas studentů. O shánění finančních prostředků, dalších plánech a dosažených úspěších nás ochotně informoval ředitel školy, PhDr.Leo Čuda:

Pane řediteli, z jakých zdrojů získávají školy peníze? Dnešní školství je financováno tak, že školy získávají peníze na provoz a mzdy zaměstnanců podle toho, jaké učí obory a kolik mají studentů. Protože Česká republika i Evropská unie mají zájem, aby školy učily nově, s pomocí moderních postupů i technologií, vyhlašují pravidelně témata, ve kterých mohou aktivní školy požádat o nemalé prostředky a hodně si ekonomicky polepšit. Ukazuje se, že na naší škole máme šikovné profesory na psaní projektů a získali jsme tak pro další rozvoj nemalé finanční prostředky. Jaké konkrétní projekty máte na mysli? Jedním z takových nových „zdrojů peněz“ je dvouletý pilotní projekt SIPVZ „ICT ve výuce českého jazyka a literatury na SŠ“, který napsal ing. Tomáš Novák. V jeho rámci naši studenti a pedagogové v minulém roce vytvořili volně přístupný vzdělávací portál (www.oabv.cz/cjl)kde lze hledat odkazy k samostudiu české literatury na SŠ. V letošním školním roce budeme pracovat na přípravě sady testů, které umožní k výuce tohoto předmětu využít naši multimediální učebnu. O Obchodní akademii se v loňském roce v tisku hodně psalo v souvislosti se vzděláváním dospělých v projektu Evropské unie „Pane klikněte levým“… Máte pravdu, 1. února 2006 jsme otevřeli multimediální učebnu vybudovanou za peníze z evropského projektu SROP. Jeho cílem bylo vybudovat moderní materiální zázemí pro výuku dospělých (a dopoledne studentů). Tento úkol jsme začali plnit tím, že jsme nabídli občanům Břeclavi vzdělávací kurzy jazykových, počítačových, ekonomických a občanských dovedností. V červnu 2006 byl ukončen první semestr ( 13 kurzů, 254 absolventů) a od září tohoto školního roku pokračují další kurzy ve druhém semestru. Připravujete nějaké nové projekty? V dalším kole vzdělávacích projektů EU jsme při výběru obhájili projekt s komerčním názvem „Neziskovky“. Paní profesorky Ing. Dyčková a Ing. Prášková v něm zpracovaly téma výuky ekonomiky a účetnictví pro neziskové organizace (školy, úřady, spor-

tovní kluby, občanská sdružení…). V projektu úzce spolupracujeme s Obchodní akademií Brno–Pionýrská a právě čekáme na podpis smlouvy o jeho financování s MŠMT v Praze. Smyslem projektu bude zpracování osnov a textů pro vzdělávací kurzy pro veřejnost i nový volitelný předmět pro naše studenty. Na větší podrobnosti se zeptejte autorek projektu. Včera jsem podepsal smlouvu o financování školního projektu z programu Interreg: „Divadlo – Theater“. Jeho autorem je projektový manažer školy Ing. Hájek a Ing. Vilímková a přidělené finanční prostředky nám umožní zkvalitnit letošní aktivity školního divadelního souboru. Mimo to je naše škola partnerem dvou dalších velkých projektů. Ing. Brejchová odpovídá za ověřování projektu Obchodní akademie Orlová „ Informatika v ekonomice v distanční formě vzdělávání na SŠ“. V jeho rámci budeme v tomto školním roce v některých odborných předmětech ověřovat výuku pomocí e-learningových programů. Od druhého pololetí tohoto školního roku by se naše vzdělávací nabídka měla rozšířit o jazykovou výuku angličtiny a němčiny s využitím rodilých mluvčí: jsme jediným partnerem vzdělávacího projektu EU, který realizuje profesor Mgr. Gejza Pástor ze SPŠ v Břeclavi. Pane řediteli, a co opadávající fasáda? Máte pravdu. Fasáda školy určitě není naší chloubou. Bohužel ji nedokážeme zaplatit z prostředků, které máme na provoz školy (jen rozpočet na první etapu výměny oken a fasády je cca 6 milionů korun), ani ji nelze financovat vzdělávacím projektem. Velmi mne mrzí, že jsem v minulém roce na tuto akci nedokázal zajistit finanční prostředky. Před několika dny byli ve škole odborníci našeho zřizovatele – Jihomoravského kraje a máme příslib, že příspěvek na výměnu oken a fasádu získáme nejpozději v únoru 2007. Když se to povede, o prázdninách můžeme stavět. Prováděcí dokumentaci jsme již objednali. 23.11. Děkujeme za rozhovor – red

(První fotografie je z mezinárodní konference k Evropskému sociálnímu fondu v Praze, konané dne 8.11.2006, s názvem „Vzdělání pro konkurenceschopnost 2006“. PhDr. Leo Čuda a Ing. Jana Dyčková vystoupili s referátem na téma „Tvorba a realizace vzdělávacích kurzů pro dospělé zaměřený na oblasti klíčových kompetencí“; druhý snímek zachycuje jeden ze vzdělávacích kurzů: Ing. Prášková vyučuje ekonomický software).


Češi na cestách v Paříži a Anglii Dne 2. 9. - 8. 9. 2006 se naše škola účastnila zájezdu do Paříže a Anglie. Po příjezdu do Paříže v 6:00 h ráno bylo liduprázdno. Po rušné noci ve městě měli uklizeči hodně práce. A není divu, protože Paříž žije a místní lidé jsou velmi přátelští. A co jsme všechno navštívili? Louver, obchodní ulici Champse Elysée, Pařížskou univerzitu Sorbonnu, Eiffelovu věž a viděli jsme hodně lidí různých národností. Na druhý den brzy ráno jsme se nalodili na trajekt v přístavu Calais. A protože jsme české národnosti, ihned jsme se ukázali: Po nástupu na palubu jsem hlučně vyrazili do obchodů, kde aniž bychom něco nakoupili, voněli jsme se drahými parfémy. Potom jsme se přemístili na příď, kde jsme vyhlíželi anglickou stranu Dover. Zde jsme na pobřeží vyfasovali od řidičů sáčky na sbírání kamínků pro štěstí (někdo dostal za úkol nasbírat kameny na záchod). Ze začátku jsem byli všichni nervózní z anglických rodin, kde jsem měli být po tři noci ubytováni, ale pak na druhý den jsme nastoupili do autobusu a ani se nerozjel, už jsme békali jeden přes druhého své zážitky z první noci u našich „host family“. Rodiny byly interesantní, přátelské a za každou cenu s námi vtipkovaly, aby byla legrace, která opravdu byla. Nebylo to samozřejmě všechno jen o rodinách, ale i o poznání této země po všech stránkách - kultura, zvyky, tradice a samozřejmě památky jako např.: Big Ben, London Eye, Hever Castle, Canterbury, Oxford (po maturitě už tam razíme), Hyde Park, Buckingham Palace, kde jsme po velké tlačenici na nejlepší místa, abychom viděli výměnu stráží, nalezli místo toho ceduli s nápisem ,,NOT GUARD CHANCING CEREMONY TODAY“. Utřeli jsme, ale palác nafotili. A co se týče atmosféry po dobu zájezdu, byla přímo skvostná.

Žádný úraz či absence a ani nikdo navíc – všude nás totiž obklopovala spousta mladých a hezkých černochů, kteří dávali našim holkám tu možnost s nimi flirtovat. Ale přece jenom žádní dalmantini nebudou. Sluníčko nám krásně svítilo, a tak jsme nepoznali to pravé sychravé anglické počasí. Učitelé a vtipní řidiči nám ve všem vyhověli a za to jim moc děkujeme. A na závěr: jak to bylo s dokumentací? Samozřejmě že o Japoncích se říká, že v tomhle jsou mistři světa, ale na nás myslím tentokrát neměli. Oproti Japoncům jsem zdokumentovali každého sebemenšího brouka. Měli jsem foťáky, kamery a dokonce i dalekohled.

O Anglii trochu jinak

dech jsem chodil na fušky natírat stáje. Angličané prostě neumí posuzovat práci. Zajímalo je, jak dlouho to dělám, ale ne jak to dělám (tedy kvalita). Za práci jsem bral 60 liber na týden + 20 liber na jídlo. Na fušce jsem měl 6,5 liber na hodinu. Cesta mě stála 3000 korun a vydělal jsem si kolem 9000. Takže se to vyplatilo. Letěl jsem z Bratislavy do Londýna Standstadu. Cesta mi trvala až na místo celkem pět hodin. Volného času moc nebylo, ale o víkendech se scházeli „opeři“ na velkém place, což bylo místo uprostřed Cambridge. Bylo to místo asi tak 400x400 metrů obsázené stromy a všude kolem tráva. Do hospůdky pouštěli nad 18 let a to pouze s občankou. Druhý týden jsme našli hospodu, kde nás pustili na kolu. Sešlo se nás tam pár „operů“, každý z jiné země. Třeba z Polska, Španělska, Koreje a Turecka…..byl to dobrý večer.

Dva naši studenti byli o prázdninách na brigádě v zahraničí. Student 2.B, Adam Tichý, byl v Cambridge v Anglii, kde zahradničil. Byl ochotný podělit se s námi o své zkušenosti: Rodina, u které jsem pracoval, měla dva domy. Jeden v Cambridge a druhý nedaleko odtud v Heydonu. Druhý dům byla přestavěná usedlost s 500 lety starými základy. Dům měl podkroví, kde bydlela „operka“, což byla moje sestřenice. První patro bylo rozděleno na dětskou a rodičovskou část. V ní byla pracovna, sociálka a ložnice. V ložnici jsem spal já. V přízemí byly kanceláře, které domácí pronajímal. Tudíž zde byli od 8 do16 hodin lidé a pracovali. Většinou však to vypadalo tak, že pracovali u nich v obýváku, jídelně a v kuchyni. Za domem byla obrovská zahrada, kde jsem pracoval pět hodin denně. Začínal jsem v 9 hodin. Pracovní tempo bylo velmi střídavé. Někdy jsem „makal jak Bulhar“ a ještě se jim to zdálo málo. Jindy jsem zaléval živý plot půldruhé hodiny a bylo to v pořádku. O víken-

Klára Vinklárková&Monika Snopková, IV.A

Co mě zaujalo na Angličanech:

Doma se nepřezouvají, neuklízejí a nic nevyhazují. Takže jsme našli jejich patro ze třicet let starého svatebního dortu. Nepořádek kopali ke stěně a čekali, až to operka uklidí. Výchova dětí je zvláštní. Dítě se nebije. Chvíli se přesvědčuje, aby si po sobě uklidilo a pak se to uklidí za něj. Uhodit dítě na ulici = týraní a kriminál. Šetří na všem a všech, ale ne na sobě. Krása holky nebo kluka se určuje podle vztahu se sousedy a známými. Adam Tichý Student ze stejné třídy, Tomáš Tutko to neměl na brigádu daleko. Dvacet minut cesty na kole a byl v Rakousku ve městě Strattnberg, kde pracoval s kamarády ve vinohradě u jednoho podnikatele. Denně zde trávil 9 hodin a pak ho čekala ještě cesta domů. Byla to pro něj dobrá zkušenost, jak říká, ale příště by šel raději k jinému zaměstnavateli, který je příjemnější a dokáže ocenit práci. Zahraniční brigáda se mu vyplatila, vydělal si přes osm tisíc korun. Tak dobře placenou brigádu by u nás nenašel. Volného času moc neměl, protože pořád pracoval a pak jezdil zpátky do Česka. Připravila a za spolupráci děkuje „pavoucekk“ (Foto autorka: zleva Adam Tichý, vedle Tomáš Tutko)


Zeptali jsme se za vás Od nového školního roku 2006/07 začal na naší škole učit Mgr. Maroš Ščerbík. A na co že se ho naši zvídaví studenti ptali? Co byste vzkázal studentům? Kde jste se narodil? Narodil jsem se na Slovensku - Bardejov Které školy jste studoval? Gymnázium, potom Univerzita Komenského Bratislava, FTVS, angličtina – tělocvik; angličtinu jsme měli na Filozofické fakultě, takže bylo to pestré. Kde jste působil předtím? V r. 1996 jsem nastoupil do soukromé jazykové školy The Caledonian School, která sídlí v Praze, ale pracoval jsem v Hodoníně, v závodě Philip Morris (tabáčka), kde jsem učil angličtinu.A též jsem pracoval jako tlumočník & překladatel. Takže moje učitelská (i překladatelská) praxe byla téměř výlučně v soukromém sektoru. Poslední dva roky (2005, 2006) jsem pracoval v Gumotexu. Jaké máte koníčky? Jsou to dvě oblasti – sport a hudba. Začalo to hudbou, na základce jsem chodil do hudebky na klavír. Neměl jsem to ale rád. V tomto období JSEM začal dělat sport, hlavně atletiku (sprinty), ale i basketbal a volejbal. Atletika nakonec převládla, jako dorostenec a junior jsem nasbíral i nějaké „stříbrné placky“ na mistrovství ČSSR, i na československých univerziádách, všechno běh na 400 m. Tehdy jsem to dotáhl i do reprezentace.

Dnes se věnuju hlavně volejbalu, v zimě a na jaře i basketbalu, s atlety chodím běhat a do posilovny. Hudba – hru na klavír jsem „oprášil“ poté co moje 8-letá dcera s tím začala před čtyřmi lety. A jsem rád, že mne „naši“ donutili tu hudebku dokončit. Přijít po práci domů a chvilku si zahrát Beethovena, Čajkovského, Bacha, Mozarta nebo Strausse, buď sám, nebo čtyřhru s dcerou, to je pohlazení po duši. Inu, co se v mládí naučíš … Oblíbený spisovatel? Nemám. Přiznám se, čtu hlavně noviny, knihy méně, také dělám překlady, takže moc času není ani na ty noviny. Oblíbené pořady? Barva, jídlo…? Televize – zprávy, ty nevynechám. Taky v pátek – Uvolněte se, prosím, ale když je čas, nepohrdnu ani Piráty z Karibiku. Barva – červená, jídlo – asi nemám, protože kromě polévky s vejcem sním úplně všechno, 5 až 6 krát denně, najím se klidně i v 11 večer, jsem taková kyselina. Herec a film – je toho víc, nic speciálního. Jak se Vám líbí na škole? Je to fajn, líbí se mi vybavení školy, mimoškolní aktivity – ty by nám mohla i leckterá jiná škola závidět. Chybí mi jídelna. Co byste vzkázal studentům? Na rozdíl od jiných předmětů, kde začne jeden tématický celek, který za měsíc skončí a začne nový, cizí jazyk je jeden veliký tematický celek celé studium. Jedno téma navazuje na předešlé. Minulý čas nezvládnu, pokud neovládám přítomný, a budoucí čas nepochopím, pokud neovládám minulý. Minulý čas průběhový nezvládnu, pokud neovládám přítomný průběhový atd. Další věc – slovní zásoba. V počátečních lekcích je cizích slov relativně nejméně, dejme tomu 50-60 v jedné lekci. No postupně jich přibývá, začne jich být 60, 80, 100. Takže moje rada zní jednoznačně – začít „makat“ hned od začátku, protože žádný „nový“ tematický celek nebude. Jste ve fázi života, kdy – až na výjimky, jedinou vaší starostí je studium. Tak toho využijte a nic nezameškejte! Do rozběhnutého vlaku se těžko skáče! Děkujeme za rozhovor – NK

Není promoce jako promoce Cesta do Prahy rychle utíká. V hlavě mi běží vzpomínky na právě uplynulé roky, během nichž naše jediná dcera studovala VŠE. Občas mrknu do zpětného zrcátka, zda se nás drží můj bratr se ženou, s námi jede dojatá babička (75). Vždyť myslela, že se toho okamžiku ani nedožije! V osm hodin jsme na okraji Prahy, promoce začíná v devět, času dost. Ale ouha, na magistrále došlo k nehodě, uplynula půlhodina, a my se sotva hnuli z místa! Napětí roste. „To nestihneme,“ obrací se ke mně manžel. Ovládám se, v duchu si říkám, že musíme! Zoufalý pokus, kdy se snažíme Prahu objet dle pokynů přítele na telefonu, nevychází.V 8.40 volá nervózní dcera , co je s námi. Cože? Na Pankráci?? Radí využít MHD. Sláva! Máme štěstí, dvě volná místa na parkovišti čekají zrovna na nás. Nestaráme se o další osud našich aut a už uháníme do metra. Manžel předbíhá frontu na jízdenky se slovy, že pospícháme na promoci. Ve voze si uvědomujeme, že jsme cestou do Prahy neprozřetelně dodržovali pitný režim. Nedá se nic dělat. Na Hlavním nádraží naše skupinka v počtu šesti spořádaně vyráží směrem k WC, cestu razí můj muž. Je za pět minut devět! S babičkou a švagrovou, každá s pořádnou kyticí, se vřítíme na dámské toalety. Při pohledu na nás sociální pracovnice zpanikaří, vystartuje ze své židle a bušíc na dveře kabinek popohání ostatní: „Dámy, rychleji, rychleji, přijel nějaký autokar! Je tu nával! Nezdržujeme!“ I jejím přičiněním brzy pokračuje náš závod s časem. To už běžíme na Žižkov. Za poklusu se ujišťujeme u kolemjdoucích, zda máme správný směr - na Smíchov! Vzbudíme údiv, manžel se rychle opravuje, žena snědší pleti už mává rukou: „Dobre dete, ekonomka je tám, hore!“ Nasazujeme rychlejší tempo. Naše skupinka přestává držet pohromadě. Na čele náš nastávající zeť, za

ním já, matka, kousek za mnou manžel udržující kontakt se zadním vojem, který tvoří můj bratr se svou ženou a babičkou, v tento moment brzdou. Přebíhám na červenou, za sebou slyším:“To je na řidičák!“ Copak mně je teď po řidičáku, hlavní, aby mě nezradily vysoké podpatky! Vynoří se mi zasutá vzpomínka na německý film Lola běží o život... Konečně! Vřítím se za Radimem do školy, spolu vybíháme do prvního patra. Tam nás zase posílají dolů! Kruci, už přece dávno mohl zjistit, kde aula je, vždyť byl ve škole o několik sekund dřív než já! Tak zase dolů... Nová aula - cedule jako vrata. Ale ouha, vstupy jsou uzavřeny, promoce už přece začala! V běhu komusi dávám kabát a opět čiperně do prvního patra. S vypětím všech sil, uřícená (ještě že mi to včera nevyšlo ke kadeřníkovi – škoda peněz – a ten liftingový krém je asi taky k ničemu), sotva dechu popadám. S Radimem běžím po špičkách po ochozu, poslední člen akademické rady za zvuku slavnostních fanfár právě důstojně dokráčel na své místo. Ještě rychle zamávat na dceru, aby věděla, že jsme tady, a už ztuhneme – znějí první tóny naší hymny. Stihli jsme to! Po chvíli vedle mě usedá babička, třesou se jí kolena (rozběhala artritidu - je dobrá, sokolka se zkrátka nezapře), dole vidím manžela, občas vykoukne zpoza sloupu jako mafián – multifokály se zbarvily dočerna – cvak! Ať na tu slávu máme nějakou památku. Tak na závěr ještě Gaudeamus igitur a do života jsou vypuštěni nadějní ekonomové. Že to ale byly nervy! Vzpamatováváme se ještě v nedaleké restauraci. To na nás musel být pohled! Všichni studujeme diplom naší novopečené inženýrky, který pak omylem spočine na hromádce odložených jídelních lístků... Dana Grégrová


Okénko absolventů aneb splňte si svůj sen

Naši absolventi jsou natolik flexibilní, že pokud mají odvahu a trochu štěstí, mohou studovat úplně jiný obor než ekonomii. Přečtěte si rozhovor s Hankou Válkovou, naší absolvetkou, která studovala a věnuje se novinařině: Co probíhá hlavou studentovi, když se chystá k maturitě? Měla jsi představu, čemu se budeš věnovat dál? Před maturitní zkouškou jsem v sobě měla spoustu pocitů. Předně trému a strach. Ne ani tak z učitelů ve škole,ale spíše z toho, že mi závěrečná zkouška nevyjde, zklamu rodiče a zavřu si tím cestu na vysokou školu. Cítila jsem ale, že čtvrťák a svatý týden si musím užít. Brala jsem je jako okamžiky, které se v životě už nikdy nezopakují. Šlo o jedinečné období, po kterém, bohužel, přijde loučení se spolužáky. Zároveň jsem maturitu vnímala jako můstek ke studiu na vysoké škole, protože jsem věděla, že chci dál studovat. Buď ekonomii, nebo žurnalistiku. Hrozně jsem si přála, aby vyšlo to druhé. Co pro Tebe jako absolventku naší školy bylo nejtěžší; které nabité znalosti jsi využila? Nejtěžší? Pochopit smýšlení spolužáků, kteří byli většinou z gymnázií :-) Ne, byla to rychlost, se kterou se probírala látka a to, že většinu učiva si musím nastudovat sama. Po nocích na koleji. Do toho jsem musela pravidelně louskat českou beletrii. Od staroslověnských písemností po postmodernu. K románům a povídkám, někdy i poezii, jsem utíkala vždycky, když jsem se nechtěla učit. Nejvíce jsem využila psaní hmatovou metodou. Možná se to zdá být směšné, ale psát dobře na stroji a počítači, to byla při neustálém tvoření písemných referátů, seminárek obrovská výhoda. Mí spolužáci nad nimi díky datlování strávili mnohem více času. Ekonomické znalosti jsem pak zčásti využila ve volitelných předmětech jakými byla například ekonomická žurnalistika. Bohužel, k účetnictví jsem se za těch pět let studia už nedostala. Jak vypadá novinářská profese zblízka? Co je na ní pro Tebe pěkné a naopak? Je to povolání pro každého? Kdo se na ně hodí? Vybrala by sis i dnes stejně? Máš nějaký vzor? Novinařina není povolání, v němž by jste přišli do kanceláře, odseděli si tam osm a půl hodiny a šli domů. Přesto v té kanceláři občas sedíte. Řekla bych, že žurnalistika se pohybuje mezi kanceláří a tím, co je charakteristické pro povolání na volné noze. Tedy téměř volnou pracovní dobou, absencí šéfa-krutovládce a jistou mírou vlastní autonomie. To znamená, že to, o čem píšete a jakým způsobem, je většinou ve vašich rukou (a rukou šéfredaktorů, editorů, korektorů a lamačů...). Důsledky přicházejí většinou až ve chvílích, kdy je vaše práce zveřejněna. Právě volnost a zároveň jistá mytičnost, která celý svět médií provází, mě na této profesi velmi přitahují. S nadsázkou bych řekla, že dělat zpravodajství je dobrodružstvím, při kterém nahlížím pod pokličku a vidím věci, o kterých by se jiným ani nesnilo. Právě touha vidět všechno a být u všeho je zřejmě základním předpokladem novinářské profese. Ale asi je velmi těžké říct, co všechno člověk potřebuje, aby mohl být novinářem. V žurnalistice je skutečně pestrá paleta lidí – od útlocitných redaktorek kultury po ostřílené reportéry, kteří se dokáží pohybovat na hraně práce policie a podsvětí. Novinařina spolkne fotografy, technické profese, korektory... Já do novinařiny šla s tím, že chci být u událostí a chci o nich dávat lidem vědět. Když jsem se hlásila na univerzitu, šla jsem tam s touhou stát se jiným zprostředkovatelkou informací a zážitků. Toto přání ve mně pořád přetrvává, ale postupem času si je pozmě-

ňuji. Beru novinařinu jako prostředek zviditelnění těch, kteří pomáhají a my o nich nevíme, ale také jako prostředek kontroly těch, které sice vidíme denně, ale kteří pro nás často nic nedělají a pomáhají spíš sami sobě. Samozřejmě je to naivní představa, protože svět novinařiny je úzce spjat se světem „velké“ politiky a ekonomie. Nicméně i po zjištěních, jak velké je množství faktorů zasahují do novinářovi práce, bych zatím práci neměnila. Etika novináře a snaha po vyváženosti zpravodajství jsou u každého z nás individuální a nikdo vás do ničeho nutit nenutí. I když novináři často podléhají různým tlakům svého okolí, stále tu máme osobnosti, jež z novinařiny dělají prestižní povolání. Kdybych měla jmenovat, přiklonila bych se zřejmě k ženám-novinářkám. Jsou mi bližší a s některými jsem se osobně setkala. Vážím si například práce Lídy Rakušanové či Jany Klusákové. Největší vliv a nejvíce pomoci jsem se ale dočkala od šéfredaktorky břeclavské Rovnosti (dnes Břeclavského deníku) a jedné ze zakladatelů Nového života paní Zdeňky Hřebačkové. Pokud z někoho čerpám a učím se z jeho práce, pak to byla a je ona. Není třeba chodit do Prahy pro velká jména, osobnosti máme také v Břeclavi. V tomhle směru mě velmi mrzí, že jsem v Rovnosti nezůstala. Působíš v Praze; při své profesi ses setkala s mnoha zajímavými lidmi...zažila jsi nějaký trapas, nebo legrační příhodu....? Za kratičkou dobu jsem zažila snad víc trapasů, než vtipných situací. Z humorných zážitků mi v paměti zůstal jeden, který se odehrál před dvěmi lety v Lednici. Tenkrát tam probíhal odchyt bobrů, a když si zoologové pozvali s velkou pompou místní novináře, aby jim systém odchytu i jednoho z bobrů ukázali, při otevírání klece zvíře nedostatečně zajistili a bobr se zoologům po krátké honičce na trávníků odporoučel zpět do Dyje. Méně vtipné už jsou situace, kdy v textu, který vyjde v novinách, zaměníte někomu jméno, spletete datum či uděláte jinou věcnou chybu. Stát se to může a někdy to je pěkný trapas. Má vůbec novinář ještě čas na čtení a věnovat se svým koníčkům? Pro bývalou studentku češtiny je tohle možná trošku bolestivá otázka. Knihy mě doprovázely celý život a díky bohemistice jsem si uvědomila, jak moc může být kniha geniální a kolik výborných děl na světě vůbec je. Jenže v současné době nemůžu žádnou z nich do svého života vměstnat. Už rok mám rozečtenou knihu od rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové. Pro mě je ta kniha náročná, abych si ji správně vychutnala, potřebovala bych téměř absolutní klid a pocit, že na ni mám tolik času, kolik budu chtít. Jenže to se mi po ukončení studia češtiny už nepodařilo, a tak mi Jelinekovou pokrývá na nočním stolku prach. O pěstění dalších koníčků se proto raději ani nepokouším a beru to tak, že má práce je také mé hobby. Co bys vzkázala těm, kteří by měli zájem jít Tvou cestou a věnovat se stejnému povolání? Řekla bych jim: zkuste nemít iluze, nepřijdete o ně. Zapomeňte na novinařinu ve stylu Loise Lainové ze Supermana nebo seriálu Redakce. Skutečnost je mnohem prozaičtější a dá vám víc zabrat. Na závěr bych snad dodala: a ještě zapomeňte na to, že novinařina je cesta ke slávě, zviditelnění, politické dráze a obrovským penězům. Tohle všechno je sice skrze média možné, ale pro tohle by se noviny, rozhlasové či televizní vysílání dělat neměly. Ptala se eš, bývalá třídní učitelka


Homosexualita Téma, které je v této době ještě tak trochu tabu. Většina lidí o homosexualitě nemluví, odsuzují ji a na lidi, kteří jsou orientováni na stejné pohlaví, se dívají skrz prsty. Teď se ptám, je to správné? Samozřejmě je na každém jedinci, jak přijme skutečnost, že existují lidé s homosexuální orientací, ale hlavně by si měl rozumný člověk uvědomit, že se od nás ničím neliší. Jsou to obyčejní lidé, kterým nechybí ani nohy ani ruce ani hlava a nepochybně ani ostatní orgány, pokud nejsou ovšem nějak handicapováni, což se může přihodit i heterosexuálnímu člověku. Homosexualita není nemoc a ani úchylka, což si někteří lidé nesprávně vysvětlují. Už jsem narazila na spoustu lidí, nad jejichž názory jsem nevěřícně kroutila hlavou. Jejich sprosté narážky na sex mezi lesbičkami a gayi byly místy až nechutné. Někteří si zřejmě dokážou představit homosexuály jen při sexu a nad tím,že mají také city, si nelámou hlavu. K smíchu mi připadá skutečnost, že si většina lidí ani neuvědomuje, kolik lesbiček a gayů je obklopuje, aniž by o tom věděli. S těmi dotyčnými se baví a nemají s nimi problémy. Ovšem když se dozví, že je ten dotyčný orientovaný na stejné pohlaví, dá od něj ruce pryč. Přijde mi to k smíchu, podle mě je to ubohé a dětinské chování. Nejhorší jsou lidé, kterým se homosexuálové „hnusí“ a ještě mají tu drzost urážet je. Pokud

Slavní homosexuálové Platon a Sokrates – filozofové. Bezpochyby nejproslulejší filozof všech dob, Sokrates, byl nejen žákem přírodního filozofa Archelaa, ale „též jeho miláčkem“. Řekové odvrhli jako ideál krásy korpulentní ženy a na jejich místo dosadili dospívající mladíky. Svědčí o tom i dialog Hostina od Sokratova žáka Platona. V této „bibli homosexuality“ se podnapilí muži otevřeně baví o tom, kdo má vedle koho spát, přičemž nezastírají účel této debaty… Jak přesně vypadal Platonův sexuální život, není známé, ale i jeho největší obdivovatelé přiznávají, že se chováním i názory přikláněl k homosexualitě. Gaius Iulius Caesar – římský císař. Bisexuál na trůnu investoval velké částky do urostlých a „hlaďoučkých“ otroků, se kterými se miloval. Leonardo da Vinci (malíř, vědec, vynálezce). Miloval ho jeden florentský mladík včetně geniálního malíře Michelangela Buonarrotiho. Leonardo byl kvůli homosexuálním poměrům hnán k soudu, ale nic mu neprokázali. Psychoanalytik Sigmund Freud napsal o jeho homosexuálním chování celou studii.

KONEČNĚ STOP

nesmyslnému hladovění a hubnutí K profesím, kde záleží na vzhledu a tedy na způsobu stravování, patří bezpochyby modeling, ale týká se také baletek, tanečnic, hereček, zpěvaček a vrcholových sportovkyň. Všechny tyto profese jsou hodně medializované a ovlivňují módní trendy. Dívky se chtějí líbit a být přitažlivé. Násilným hubnutím ale dosahují pravého opaku. Díky nátlaku lékařů a politiků by se měly v médiích objevovat jen dívky s „běžnějšími“ proporcemi těla. Do boje se nedávno pustila anglická vláda, když začala požadovat po médiích, aby se přestaly uveřejňovat obrazy vyzáblých žen, neboť se stávají nežádoucím vzorem. Touha po ideálu nezřídka končí poruchami příjmu potravy. K nejznámějším a nejrozšířenějším patří bulimie a anorexie. Bulimie se projevuje střídavým hladověním, poté přejídáním a vlivem špatného svědomí následným zvracením ve snaze zmírnit vliv jídla na váhu. Anorexie je důrazné odmítání jídla často doprovázené i tvrdým cvičením a neustálým odmítáním tělesné podváhy. Nejhorší na těchto nemocích je psychický stav postižených a jejich organismus zdevastovaný nedostatkem živin. Neléčené případy hladovění končí po 50 - 70 dnech smrtí. Věk dívek, které trpí psychickými poruchami příjmu potravy se bohužel neustále snižuje, vyjímkou už nejsou ani devítileté holčič-

se s těmito lidmi nedokáží slušně bavit, ať je tolerují, nebo ignorují. V několika průzkumech jsem se dozvěděla, že až 70 procent všech žen je bisexuálních, v tom směru, že by chtěly vyzkoušet sex se ženou. Budou se teď odsuzovat všechny tyto ženy? Myslím,že ne. A abych nekřivdila těm, kteří homosexuální lidi tolerují, baví se s nimi, nemají s nimi konflikty a dokonce je podporují. Tihle lidé mají srdce na správném místě a my můžeme být hrdí na to, že takoví lidé existují. Posledních čtrnáct dnů jsem strávila na chatu mezi lesbičkami a hned v prvním okamžiku mě zarazilo, kde se nachází místnost Lesbičky. Tuto místnost jsem nalezla v oddělení „Sex a neřesti“. Jako neřest mi ovšem nepřipadá. Můžu říct, že po pár dnech strávených na chatu jsem poznala spoustu správných holek. Před tím jsem si ani nedokázala představit, jak to můžou mít homosexuálně orientovaní lidé těžké. Narážky typu: „hnusný lesby, jste odporný“ s přídavkem sprostých výrazů, jsou tam na denním pořádku. Ovšem je až neuvěřitelné, jak se s tímto dokážou vyrovnat a přitom zůstat klidné a veselé. A co je nejdůležitější, nestydí se za to, právě naopak, jsou hrdé na to, jaké jsou! Na chatu mezi lesbičkami jsem získala spoustu nových přátel. Skvěle se mi s nimi bavilo o čemkoliv. Ráda jsem s nimi strávila svůj volný čas a zjistila jsem, že si s nimi rozumím. Čím to asi bude? Kača Giacomo Casanova – milovník a knihovník. V knize historie mého života líčí dvě příhody, v nichž se dostal do intimního kontaktu s týmž pohlavím. Oscar Wilde – spisovatel. Žil ve spořádaném manželství a byl milujícím otcem dvou dětí. Pak se ovšem nečekaně zamiloval do překladatele své perverzní hry o princezně Salome Alfreda Douglase. Svou homosexualitu skrytě zachytil ve skvělém románu Obraz Doriana Graye. Jaroslav Hašek – spisovatel. Dvakrát se oženil, ale poprvé prý jen proto, aby překonal svou homosexualitu. Jeho snaha se skončila pokusem o sebevraždu. Pak se snažil o nový život na ruské frontě. Tady se oženil podruhé. Byl obviněn z bigamie, jelikož se před tím zapomněl rozvést. Ke konci života se převlékal do dámských šatů a psal dopisy v ženském rodě. Freddie Merkury – zpěvák. Zanzibarský rodák, zpěvák skupiny Queen se prohlašoval za bisexuála. Před patnácti lety zemřel následkem onemocnění AIDS. Blonďa ky. Statistiky ale uvádí, že se to v průměru týká dívek a žen od 12 - 25 let. Anorexií, či bulimií trpí přibližně sedm procent populace, z nichž třetinu tvoří chronické stavy a jen třetina se dokáže zcela vyléčit. Šest procent případů končí smrtí, to znamená, že ročně umře následkem těchto onemocnění kolem 150tisíc mladých žen a dívek. Toto onemocnění se ale může vyskytovat i u mužů. Poměr je asi 1:10 a asi v jedné třetině se to stává chronické. Pro toto všechno je dobře, že se konečně řeklo pomyslné ,,DOST“ a jednou provždy se snad skoncuje s dobře známým obrázkem Twigy, vzorem mladých žen a dívek v 60. letech minulého století. A toto dost řekli lékaři, politici, ale i módní návrháři a modelingové agentury. A to je pro ženu, která chce jít s dobou, velmi důležité. Ivča, 2.C


Sen? Iluze? Skepse?

Po týdnech příprav se nám otevírá očekávaný vánoční čas. Mnoho lidí touží zvlášť o těchto svátcích po klidu a míru. Píšeme si to ve vánočních přáních a pozdravech, které si v tak ohromném množství vyměňujeme. A myslíme to jistě upřímně. Ale o kterých Vánocích během dvou tisíciletí, kdy se slaví Kristovo narození, byl všude na zemi klid a mír? Ani moc nejmocnějších vládců, ani přání bezmocných ho nedokázaly na světě nastolit. A technický pokrok? Ten umožňuje zabíjet nevinné čím dál tím snadněji, jak nás přesvědčily stále připomínané teroristické útoky v New Yorku a jinde ve světě. Máme se tedy poddat skepsi nebo se v několika svátečních dnech poddat iluzi snu a na chvíli zapomenout na všechno hrozné? Myslím, že nic z toho by nám nepomohlo. Podívejme se raději do sebe samotných. K vánočnímu času se váže jeden životní příběh: V padesátých létech dvacátého století prožívala vánoce v naší zemi řada vynikajících lidí v komunistickém vězení. Mezi nimi také řeholník, redemptorista Otec Dominik Metod Trčka. A ten měl zřejmě i ve vězení radost a pokoj v srdci, když si o Vánocích tiše prozpěvoval vánoční píseň. Dozorce, který ho slyšel, to považoval za zločin, jako všechno náboženství, a dal tohoto, už starého muže, potrestat umístěním do studené kobky. Tak ho vlastně odsoudil na smrt, protože mu bylo následně opakovaně odmítnuto lékařské ošetření. Smrt skutečně v několika málo měsících

nastala. Bezmocný řeholník měl v nitru pokoj a radost, dozorce a jeho nadřízení měli moc, ale od lásky a pokoje byli zřejmě velmi daleko. Umučený řeholník byl svatořečen. Ti, kdo způsobili jeho smrt, nebyli odsouzeni, jak to na světě mnohdy bývá. Vánoce nás vybízejí, abychom byli milí, štědří, dělali druhým radost. To je jistě výborná věc. Ale Vánoce mohou být přitom i cestou do našeho nitra. Co tam najdeme? Jen starosti? Samý smutek či výčitky? Nebo jen vzpomínky na to, co bylo a už není? To všechno tam také může být. Ale snad tam najdeme i radost z toho, že vůbec žijeme. Ze jsme schopni překonat zlé věci, které nás v životě potkaly. Bez touhy po pomstě a bez zloby. A hlavně bychom tam měli najít stopy lásky druhých lidí, které nás natrvalo obohatily. Vánoce nejsou jen o materiálních věcech, to je jen jejich opravdu malá součást. Je to podle mě o zamyšlení se, je to doba , kdy bychom si měli uvědomit to, na co v běžném rutinním životě zapomínáme. Měli bychom odpouštět druhým, dělat dobré skutky a udržovat příjemnou atmosféru. Ale řekněme si upřímně, kolika z nás se to podaří? J Spravedlnost bohužel neexistuje, ale s tím se musíme smířit! Přeju Vám všem krásné Vánoce, ať je strávíte s lidmi, se kterými je vám dobře a mají vás rádi. A nezapomeňte mít v sobě mír a lásku….. Haňula

Kostky jsou vrženy

mít čas, peníze a vědomosti?“ – to je asi to, nad čím se dá celkem dlouho (a někdy i celkem zbytečně) přemýšlet. Přece jenom ať už si to připustíme nebo ne, vědomosti, které se nepoužívají často, časem se prostě a jednoduše „vykouří z hlavy“. A teď, abych vám nepůsobil deprese, zkusím to vzít z té pozitivnější stránky. Občas mě napadá, jestli vůbec stojí za to studovat dál. Jít pracovat je určitě lepší po praktické stránce – budeme si dřív vydělávat, což vlastně není úplně k zahození, jenom pořád tane na mysli slovíčko ale! Pokud se někdo rozhodne jít pracovat rovnou po škole, je to jeho věc. Každý se snaží dosáhnout co nejvýše, aby „urval ze svého štěstí co nejvíce“. Určitě je mezi řadami čtvrťáků mnoho lidí, co nad tím přemýšlejí nebo už mají jasno. Dost možná je i ta druhá možnost, studovat dál, asi lepší. Podle mě je určitě lepší dále studovat, takže prakticky není co řešit; je to výhodnější. Sice se budete (doufám, že budu moci tvrdit budeme) muset hodně dlouho učit. Já osobně si myslím, že stojí za to „obětovat“ pár let navíc učení, ono se to vlastně vrátí. Nespornou výhodou oproti zaměstnání hned po škole je vyšší možnost uplatnění se. A jestli si to někdo nedomyslel, vztahuje se k tomu později i výhoda „otevřených dveří světa“, a nesporně i vyšší finanční soběstačnost. Nevím, co dál napsat, múza mě opouští a slova docházejí, snad jen něco, co by se dalo považovat za slavnostní ukončení. A proto ve velkém stylu jako Caesar říkám: „Kostky jsou vrženy!“, a dodávám: „Každý, ať dělá co umí, je jenom na něm samotném, jak daleko se dostane a kolik si toho štěstí získá pro sebe“. Thor, 1.A

Zkouším psát do novin poprvé, tak mi držte palce. Jsem zvědavý, jestli mě vůbec něco napadne. Ale ano, určitě by mohlo být celkem zajímavé zamyšlení se nad tématem pro čtvrťáky vysoce aktuálním „Co dál po maturitě??“. Představte si, i když jsem v prváku, už jsem nad ním přemýšlel „slušně“ dlouhou dobu. Jít do práce? Studovat dál? Chtěl bych se nyní pokusit rozebrat všechny klady i zápory těchto základních možností.

Jelikož jsem čistě pesimistické povahy, začal bych zápory – toho jít pracovat. Jeden z nich je už ve větě předešlé, když se to hlouběji rozebere, stojí vůbec za to studovat dál?? Není lepší jít rovnou pracovat a netrápit se na studiích?? Určitě má tento názor něco do sebe, tím se snažím podtrhnout určité hledisko na věc – a to jestli někdo zvažuje toto řešení, tak se může celkem reálně stát, že si později bude vyčítat, že nešel dál. Je sice pravda, že je možnost dodělat si vysokou školu zpětně, ale vyvstává zde jeden celkem podstatný problém: „Budu na to vůbec

Uplatnění našich absolventů 2005/6 Nejenom třídní učitele zajímá, jak vykročily jejich „ovečky“ do života po maturitě. S některými absolventy je kontakt snadný, jiní o sobě informace neradi poskytují. Co se nám podařilo zjistit: Z bývalé IV.A bylo 13 studentů přijato na VŠ, o ostatních informace nejsou, ze IV.B je 7 na VŠ, 2 na VOŠ, 5 jazyková škola, 2 nultý ročník VŠ, 11 pracuje, (+2 maturita až v září). Ze IV.C bylo 14 přijato na VŠ, 3 jazyková škola, 6 ÚP, 1 recepční, 1 pracovní pobyt Anglie, 2 opakují ročník. (pozn.: údaje jsou ze září 2006). red


Obrazové zpravodajství

Myš nové generace

2

1

3

4

6

5 1 – V polovině října navštívili studenti druhých ročníků Vídeň. Za pěkného počasí zhlédli významné kulturní památky a na závěr se pobavili v Prátru. Na snímku před komplexem budov „Hundertwasserhäuser“. 2 – Studenti 1.a 2.ročníku oboru Ekonomické lyceum absolvují laboratorní práce v chemii v laboratořích Gymnázia Břeclav. Dle sdělení Ing.Dyčkové se chystají v našem školství změny, které by vedly k opětovnému zavedení chemie a fyziky do všech 1.a 2.ročníků bez ohledu na studijní obor. 3 – Na veletrhu vzdělávání v Domě školství byl o materiály naší školy permanentní zájem. 4 – V průběhu listopadu byla zřízena na naší škole v suterénu místnost pro volný čas studentů. V ní si mohou odpočinout a používat počítač napojený na internet. Budou tam probíhat i chůze studentského parlamentu pod vedením Mgr.Hanákové.

7 5 – Studenti IV.A pojali stužkovací večírek ve stylu 30.let a moc jim to všem slušelo. 6 – Navštívila nás delegace učitelů ze Srbska, s nimiž máme družbu. V rámci pobytu byli na hospitacích v některých předmětech. Paní Tanja Čorlija učí matematiku, a proto se byla podívat na výuku funkcí u Dr. Šupinové v multimediální učebně. informace pro studenty: program „Funkce“ jsem získala na konferenci učitelů MAT. Je uložen na student/U a je k dispozici všem zájemcům o samostudium – vejde se i na disketu a jeho obsluhu vysvětlí druháci, kteří s ním pracují ve výuce. 7 – K zajímavým volnočasovým aktivitám studentů patří navštěvování kroužků, např. digitální fotografie dr. Nejezchleby.

KIBIC – ročník VI. číslo 1. Vyšel v prosinci 2006 kolektivním úsilím členů novinářského kroužku a dalších dopisovatelů. Vedoucí: RNDr. Eva Šupinová. Grafická úprava a tisk: Tiskárna Pálka, Břeclav, tel. 519 374 305. Příspěvky pro další číslo ve Wordu na disketě nebo CD, fotografie v JPG do konce února. Své náměty, články a fotografie můžete zasílat e-mailem: [email protected]. Texty graficky neupravujte. Toto a předešlá čísla najdete také na webových stránkách www.kibic.wz.cz. Jejich autorem je student naší školy Michal Skulínek.

kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu

Recommend Documents