Školní časopis Obchodní akademie v Břeclavi
„kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu…” Dobrý voják Švejk
červen 2008
2
Maturity
www.kibic.wz.cz
červen 2008
Výsledky maturitních zkoušek - školní rok 2007/2008 Třída
Počet maturantů
Průměrná známka
Celkem
CJL
EP
EKO
UCE
DEJ
MAT ANJ NEJ
POZ
Celkem
PV
P
N
4. A
28
2,46
2,14
0,00
0,00
2,67
1,80
2,80 2,06
2,50
2,36
7
20
1
4. B
31
2,65
0,00
2,26
2,52
0,00
2,00
3,00 2,13
2,68
2,47
6
23
2
4. C
29
3,38
0,00
2,90
2,83
0,00
2,56
2,46
2,57
3,03
2,93
2
26
1
Celkem
88
2,83
2,14
2,58
2,68
2,67
2,12
2,75 2,25
2,74
2,59
15
69
4
Třída
Celkové hodnocení
Počet maturantů Celkem
CJL
EP
EKO
UCE
DEJ
MAT
ANJ
NEJ
POZ
4. A
28
28
28
0
0
18
10
10
18
28
4. B
31
31
0
31
31
0
2
5
24
31
4. C
31
29
0
29
29
0
9
13
7
29
Celkem
93
88
28
60
60
18
21
28
49
88
červen 2008
www.kibic.wz.cz
Vysvědčení
Redakce: Šéfredaktorka: RNDr. Eva Šupinová (eš) Zástupkyně: Yveta Košťálová (Yvetka)
Už je definitivně konec
Kateřina Swatá (Kačes)
Radost i dojetí
Redakční rada: Luďka Ferstlová (lf), Ivana Čermáková (Ivča), Kateřina Mikuličová (Blonďa), Markéta Hrdá, Dana Haluzová, Denisa Poppová, Nikola Volaříková Korektury: Byly provedeny pouze laicky. Správce webových stránek: Michal Skulínek
Při předávání vysvědčení
Grafická úprava a tisk: Tiskárna Pálka, Břeclav, tel.: 519 374 305
A nakonec poděkování
Ročník VII, číslo 3 Další vydání připravujeme na listopad. Fotografie ve formátu JPG a texty ve wordu zasílejte zvlášť, bez grafických úprav.
Už nám ho neseberou
3
4
Názory
www.kibic.wz.cz
červen 2008
Počkejte, až budeme na řadě my!? (aneb poslední zvonění) V pátek 16. 6. 2008 se s námi rozloučili naši milovaní čtvrťáci formou posledního zvonění. Ani letos se jejich způsoby nelišily od těch loňských: Mohli jsme zhlédnout pěkné převleky, zasmát se u scének a písniček. Ale když spustili povyk, spíše řev, a snažili se vylepšit již tak nedýchatelné ovzduší ve škole, bylo zajisté lepší těm, kteří se na našem ústavu v té době nevyskytovali…a tak mi celé vystoupení chvílemi připomínalo spíše manévry, jako by se studenti chtěli pomstít za to, co na škole za čtyři roky prožili a naučili se…Pamatuji doby, kdy jsme se na tyto akce všichni těšili. Že by nás do budoucna přece jenom někdo překvapil? A co si o jejich vystoupení myslí někteří učitelé a studenti: Mgr. Ščerbík: Očekával jsem, že to bude kulturnější, zklamalo mě to. Ing. Mikulášová: Program tříd, zaměřený na loučení, se podařil. Nelíbilo se mi vybírání peněz na ulici a hurónský řev na chodbách a nebezpečné používání sprejů – šplíchání do očí. RNDr. Nejezchleba: Otazníky s vykřičníkem… Mgr. Grandičová: Ani letos mě ničím nepřekvapili. Uvítala bych nápaditější aranžmá, méně pachů a rozšlapaných rtěnek.
Mgr. Kleiberová: Bylo to slušné a dobré. Mgr. Řezáčová: Nelíbilo se mi to. Připadalo mi, že jim ani nešlo o slušné rozloučení, ale jen o vybití negativních emocí – zašpinit, co se dá a udělat co největší nepořádek. Zakázala bych některé způsoby chování. Ing. Dyčková: Pouze stručně – hezké převleky (masky), ale nepořádek na chodbách, zničené dokumenty školy na vývěsce. A hodnocení studentů: (Jména jsou většinou přezdívky…) Nalda: Měli pěkné písničky a jedna třída i představení. Stříkání octem si mohli odpustit. Wejja: Poslední zvonění bylo pěkné, až na ty voňavky a ocet. Hanka: Bylo to super, oživilo to výuku. Jíťa: Byla to super událost, která oživila nudné hodiny na této škole. Zuzča: Měli pěkně nachystané písničky, ale to stříkání vodou, octem a voňavkami si mohli odpustit. Kocůřica: zažila jsem to poprvé a nikdy na to nezapomenu, protože tu „vůni“ octu a voňavek jsem dlouho nemohla smýt hlavně z vlasů. Čtvrťáci se opravdu vyřádili.
iivcaa: Ze začátku jsem se netěšila, totálně jsem smrděla, ale změnila jsem názor, i když bych je za něco zastřelila. Těším se, až budeme na řadě my. Připravila eš
Trochu z jiné stránky: O bývalém studentu naší školy, který nedostudoval
Když jsem si četla poslední číslo časopisu, tak se tam psalo o studentech s výborným prospěchem a já jsem se rozhodla se na to podívat trochu z jiné stránky a udělala jsem proto rozhovor s bývalým studentem obchodní akademie - Tomášem (20), který nedokončil studium. Na jakých školách jsi studoval a jak dlouho?
Nejprve jsem studoval dva roky na Obchodní akademii v Břeclavi, pak jeden a půl roku na Střední vinařské škole ve Valticích a nakonec tři měsíce na Středním odborném učelišti v Mikulově obor obchodník. Proč jsi ukončil studium? Na obchodce jsem nezvládal učivo, a tak jsem to raději po druháku ukončil. Ve Valticích jsem byl ze školy vyloučen, kvůli porušování vnitřního řádu školy a na obchodníkovi jsem neudělal srovnávací zkoušky v daném termínu, taky jsem se na ně dostatečně nepřipravoval. Mohl bys mi říct, jaký byl přesný důvod vyloučení z vinařky? No, abych to řekl tak nějak slušně, tak došlo na ostřejší výměnu názorů s mým tehdejším třídním učitelem… A pak jsem byl hned vyloučen. Co teď momentálně děláš? Pracuju u firmy Gebauer a Griller v Mi-
kulově. Nejdříve jsem tu pracoval jako skladník a nyní pracuji u řezačky kabelů. Baví tě tvá práce? Celkem i ano, kolikrát to teda člověka nebaví a štve, ale to je asi všude. Mám pěkný plat, jsem už závislý čistě na sobě a ne na rodičích, docela mi to i vyhovuje. Chtěl by ses vrátit zpět, studovat? Lituješ toho? Chtěl, ale co už… Mrzí mě, že jsem nevystudoval, že jsem se nesnažil na maximum, abych alespoň jednu z těch škol dokončil a v budoucnu to měl „snazší”. Co plánuješ do budoucna? Určitě bych chtěl ještě dostudovat, ale to už dálkově, nejspíš obchodní akademii, nebo nějakou školu s podobným zaměřením. Chtěl by si něco vzkázat našim studentům? No, aby se snažili, učili se, dokud to jde a nedopadli jako já. nickyy
červen 2008
www.kibic.wz.cz
Absolventi
5
ABSOLVENTI NAŠÍ EKONOMKY… Tak jako žáci základních škol, kteří se rozhodnou studovat obchodní akademii jsou většinou ostatními lidmi považováni za „dobré matikáře“, tak si lidé myslí, že ze studentů ekonomky rostou budoucí ekonomové a účetní. Přitom ve skutečnosti se v životě můžou věnovat úplně jinému oboru, který s ekonomikou vůbec nesouvisí… Vladimíra Sýkorová (roz. Ferstlová), syn Patrik (5 let) Rok: 1993-1997 Chtěla jste studovat obchodní akademii nebo to bylo přání vašich rodičů? Sama jsem se rozhodla, že chci studovat právě ekonomku. Jak vzpomínáte na léta na střední škole? Na střední školu mám hezké vzpomínky, na všechny profesory ze školy vzpomínám
ráda, nejraději však na paní profesorku Kleiberovou, Dyčkovou a Minářovou. To znamená, že vzpomínáte v dobrém i na vaše spolužáky? Ano, byli jsme jako třída dobrý kolektiv, dodnes se snažíme udržovat kontakty i neporušit tradici třídních srazů. Ten poslední byl letos v únoru. Věnují se všichni vaši spolužáci tomu oboru, který studovali, tedy ekonomice nebo účetnictví? Myslím, že ne. Málo lidí se věnuje tomu, co studovali. Odešel některý z vašich spolužáků pracovat do zahraničí? Vím jen o jedné mojí spolužačce, která pracuje v zahraničí, a to v Londýně jako stevardka u letecké společnosti. A vy? Dokážete si představit, že byste se živila například vedením účetnictví? Ne! V životě bych nechtěla dělat účetnictví. Po maturitě…nechtěla jste zkusit vysokou školu? Chtěla, hlásila jsem se na Obchod ně-pod n i k atelskou univerzitu v Karviné, ale pro velký počet uchazečů jsem nebyla přijata. Takže jste nastoupila do zaměstnání? Ano, pracovala jsem jako zapisovatelka na Okresním soudu v Břeclavi, ale
asi po roce jsem nastoupila k Policii ČR v Lanžhotě – Referát cizinecké pohraniční policie. Ale tam jste nezůstala… Ne, od listopadu 2006 jsem zaměstnaná na letišti v Brně. Mojí prací je pasová problematika a odbavování českých občanů cestujících mimo shang-haijský prostor. A jaká je vlastně vaše náplň práce? Kontroluji doklady, jejich platnost a pravost. Je zbytečné se ptát, zda vás vaše práce baví? Ano, moje práce mě opravdu baví! lf
Falling Slowly… Novinové články, rozhovory v časopisech, ale především rádio... snad každý z nás minimálně jedenkrát slyšel „Falling Slowly“. Úspěch Češky, která se svým pracovním i životním partnerem Glenem Hansardem už v devatenácti letech získala Oscara, se roznesl rychlostí blesku. Jak poznamenali i sami přední čeští zpěváci a hudební znalci, „je to úplně obyčejná, jednoduchá píseň, i její překlad do češtiny je, dá se říci, nesmyslný“. Co tedy stojí za jejím úspěchem? A proč si všímáme nadaných a talentovaných lidí, až je „objeví svět“ a stanou se z nich hvězdy? Stejně tak tomu bylo i v případě Markéty Irglové. Ještě těsně před předáváním prestižní
ceny Oscar by zřejmě většina lidí nad jejím jménem zakroutila hlavou s otázkou na rtech „Kdo to je?“. Ti, kteří znali film Once, ve kterém právě onen slavný song zazněl, neznali Markétu Irglovou. Právě na film Once mají lidé velmi rozdílné názory, stejně tak jako na Markétu Irglovou. Pro někoho je to odvážná talentovaná dívka, která již v patnácti odešla koncertovat po světě a v devatenácti „to dotáhla až na Oscara“. Mnoho lidí ale nechápe její pohoršení nad tím, že zatímco jejímu příteli Glenu Hansardovi gratulovala k ceně sama irská prezidentka, zpěvačce se pochvalná slova nedostala. Dala se očekávat jiná reakce, když v jednom z rozhovo-
rů prohlásila „Hrozně se stydím za našeho prezidenta“? Každý může mít svůj názor. Bohužel smutnou skutečností je, že kvůli kolotoči kolem Markéty Irglové zanikla informace, že nebyla jedinou Češkou, která byla letos oceněna Oscarem. Ze sošky se radovali i čeští maskéři za film „Edith Piaf“. Proč se na stejně nadané a významné zapomíná, dokonce i v médiích? „Nebojte se snít a doufat, ta naděje nás všechny spojuje,“ byla poslední slova Markéty Irglové na předávání ocenění. Nezbývá tedy než doufat, že příště tomu již tak nebude a dostane se uznání všem, kteří si ho právem zaslouží… lf
6
Domácí násilí
www.kibic.wz.cz
červen 2008
STÍNY NA DUŠI Rodina, podle sociologické definice, představuje skupinu osob přímo spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Jako malá jsem si neuvědomovala a nechápala důležitost rodiny jako nyní, když za sebou začínám zavírat brány dětství a vím, že i můj odlet z maminčina bezpečného hnízda se pomalu, ale jistě blíží. Vždycky jsem to brala jako samozřejmost, že se mám kam vracet, co jíst, že můžu naše nebo svoji starší sestru požádat kdykoliv o pomoc. Jako pro každé dítě i pro mě je nejdůležitějším členem rodiny maminka. Neboť ona je ta, která vstává k ratolesti, když pláče, ona je ta, která s námi tráví nejvíce času a ona je ta, která nám pofouká i tu nejmenší odřeninku. A my jak rosteme, tak tu její lásku, starostlivost a všechny její city vnímáme víc a víc. Pak je tu táta, neoddělitelná součást toho celku. Nikdy nezapomenu, jak mě brával do kina na všechny pohádky, které jsem chtěla vidět, jak jsme spolu chodili do cirkusu nebo plavat, či jak mě učil bruslit. Vždycky jsme spolu trávili hodně času. A nesmím zapomenout na osobu, kterou neberu jenom jako samozřejmou součást rodiny a jenom jako sestru, ale taky i jako nejlepší kamarádku, která mě nikdy neopustí. Do toho obrázku patří i další členové jako jsou babičky a děda... Je to jen jako „obraz“, který někdo namaloval, a já v něm jsem. Všechno toto chápu jako jeden dobře seřízený a fungující stroj a neptám se „proč“ a „jak“.
A co mě donutilo zamyslet se nad funkčností rodiny, pro mě tak samozřejmou? Asi to, že čím dál častěji můžeme vidět na titulních stranách novin, v televizi nebo na internetu zmínky o týrání dětí nebo o jiné formě domácího násilí. Ptám se sama sebe, kde vůbec takové týrání začíná? Jako každé normální dítě jsem taky občas zlobila nebo vyvedla nějakou tu lumpárnu, která nemohla zůstat bez trestu. Dostala jsem na zadek, pobrečela jsem si a naslibovala jsem našim, že už to nikdy neudělám. Ale i přesto, že jsem dostala párkrát na pamětnou, ve mně nezůstal pocit, že bych byla někdy obětí domácího násilí. Jak vlastně poznáme, kdy je překročena pomyslná hranice mezi trestem a týráním? Podle definice je tělesné týrání tělesné ublížení na zdraví anebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte. Mezi nejrozšířenější způsoby týrání patří bití rukou, gumovou hadicí, elektrickou šňůrou či klasickou vařečkou, kopání, pálení cigaretou nebo zápalkou. Obětí tělesného týrání se může dítě stát, i když nic neprovedlo. A rodič si na něm jen vybije zlost a bití dítěte použije jen jako ventil svého napětí. Týrající rodič si sám často neuvědomuje, co dělá a myslí si, že se jedná o pouhý trest, který zanechá pár temných stínů na duši dítěte, které přece tak rychlé zmizí. Temné stíny se mohou stáhnout jako všechny ostatní. Působí na ně světlo. To, jakým můžeme rozsvítit svou zvídavost, že u sousedů není něco v pořádku. Bylo by skvělé, kdybychom dokázali zlé stíny zaplašit a sledovat je jen ve filmu ne-
bo v dramatech na jevišti. Ale takhle to asi ještě dlouho nepůjde, pokud si nezačneme uvědomovat, že ne pro všechny je skvělá rodina samozřejmostí. Statistiky dokazují že v partnerském vztahu je každý šestý občan naší republiky týrán. - že v 84% domácností s výskytem domácího násilí žijí děti - že v 69% těchto domácností se násilí odehrává v jejich přítomnosti - že 26% současné dospělé populace v ČR se v dětství stalo obětí sexuálního zneužívání - že v 60% případů sexuálního obtěžování byli pachateli oběti lidé známí a ve 26% byli pachateli lidé z okruhu rodiny Blonďa
Ve dvou se to lépe táhne Když naši přišli z třídních schůzek, první, co zmínili, bylo nevhodné chování na chodbách s mou nejdražší polovičkou. Víme všichni, že se to netýká jen jednoho páru, takových je nás víc, a proto bych se o tom ráda zmínila….Nebudu mluvit jen o prostorách naší školy, myslím všude! Za dob, kdy jsem byla ještě „single“ a viděla jsem zamilovaný pár, jak se objímají i na veřejnosti a nestydí se dávat si lásku najevo, jen jsem se pousmála, ze srdce jim to přála a jen tiše záviděla. Teď už patřím také mezi ty zamilované blázny, kteří žijí v jiném světě, kde nejsou starosti a stres je ten tam. Každý, do byl jednou zamilovaný, jistě ví, co tím myslím. Když mě obejme můj milovaný, zapomenu na všechno kolem sebe a nic mě netrápí – je mi přeci tááák krásně, tak proč se zabývat něčím jiným?! Je mi jen smutno z toho, že toto tolik lidí
pohoršuje. Člověk vidí, jak si na veřejnosti lidé nadávají, v televizi vyhledávají násilí, považují za moderní sprostá slova, brkání, flusání a jiné nechutnosti, šikanování slabších lidí…to všechno je běžné a normální, toto společnost neřeší, ale jakmile si dají dva najevo trochu lásky a něhy, drží se za ruce, líbají se, oslovují se Miláčku, Sluníčko…tak už je to nevhodné, nechutné a bůhvíjaké ještě. Společnost je zkažená televizními pořady propagujícími násilí, vulgárnost – vždyť ani ve zprávách nevidíme nic jiného než vraždy, krádeže, týrání dětí i zvířat, znásilňování… A pak nemají být lidé v šoku, když vidí trochu lásky. Měli bychom se raději pozastavovat nad tím, kolik násilí a zloby je kolem nás, ne nad zamilovaností dvou lidí! Každý máme právo na lásku! Bez rozdílu pohlaví nebo orientace. Nikdo na světě nemá právo brát lásku – ani
homosexuálům. Znám člověka, který patří k takto orientovaným a je skvělý - dokáže vždy pomoct, má smysl pro humor… zkrátka má srdce na pravém místě. Neodsuzujme tyto človíčky, dokáží také milovat a smát se – v tom je jejich krása! Moc vám všem fandím a obdivuji za to, že se nenecháte zastínit touto zkaženou společností! Tady se pozná opravdový člověk, který se nestydí bojovat za to, jaký je a stojí si zatím, čemu věří. Všichni máme právo milovat a být milováni. Nechme společnost společností a užívejme si každou vteřinu se svou láskou. Život je přece jen jeden a musí se žít! A ještě vzkazuju všem zamilovaným a taky mému nejmilovanějšímu Davídkovi, že jsme neporazitelní! Dokud jsme dva, všechno je krásnější – ve dvou se to přece lépe táhne, že? Míša F.
červen 2008
7
Kuřáci ve škole
www.kibic.wz.cz
Průzkum kouření Že kouření škodí zdraví, o tom vědí už i malé děti. Je hlavní příčinou onemocnění cév, přispívá k rakovině a jiným závažným onemocnění, zkracuje délku života a škodí i lidem v okolí, kteří s ním nechtějí mít nic společného. I když je tento problém často diskutován, není vůbec vyřešen. A jak jsme na tom s kouřením u nás ve škole? To jsme se snažili zjistit u většiny našich žáků z odpovědí na otázky ve dvou dotaznících - dotazník A pro kuřáky a dotazník B pro nekuřáky. Ze závěrů zkoumání vyplývá, že více než třetina žáků naší školy kouří, zhruba dvacet procent nepravidelně. Nejčastějším důvodem bývá vlastní zvědavost, která ovšem postupem času u některých přerostla v závislost. Za relativně dobrou zprávu lze považovat to, že přes čtyřicet procent dotázaných kouří méně než 2 cigarety denně. Polovina kuřáků se zatím neúspěšně pokoušela svého zlozvyku zbavit. A co nekuřáci? Čtyřicet procent nekouřících žáků bylo někdy ke kouření přemlouváno, většina z nich o zahájení kouření vůbec nepřemýšlela.
Kuřáci tvrdí, že mají ke kouření důvod. I když je na každém z nich, jestli zvítězí tento důvod nebo fakt devastujícího dopadu cigaret na jejich a naše zdraví, začíná naštěstí být jasné, že kouření je v dnešní době prostě nemoderní.
Výsledky průzkumu Jste kuřák Ano, cigarety kouřím pravidelně Ano, ale kouřím jen příležitostně (např. občas s přáteli) Ne, cigarety vůbec nekouřím
Dotazník B - týkal se nekuřáků 16 % 21 % 63 %
Dotazník A - týkal se kuřáků Kolik ks a jak často cigarety kouříte Méně než 2 cigarety denně
Proč nekouříte (možnost zvolit i více odpovědí)
Počet odpovědí
Nemám ke kouření žádný důvod
137
Je to nezdravé
80
Cigarety stojí hodně peněz
53
Vadí mi zápach z cigaret
84
43 %
Kouření zabarvuje zuby
41
2 - 5 cigaret denně
31 %
Jiná odpověď
11
6 - 10 cigaret denně
14 %
11 - 15 cigaret denně
2%
16 - 20 cigaret denně
8%
Ano
40 %
2%
Ne
60 %
21 a více cigaret denně
Vadí vám, když ve vaší blízkosti někdo kouří
Proč jste začal kouřit Chtěl/a jsem to zkusit sám/sama a pak jsem v tom pokračoval/a
68,08 %
Kamarádi jsou také kuřáci
22,00 %
Myslím si, že je to moderní
0,02 %
Jiná odpověď
9,18 % Kouří vaši rodiče
Jeden z nich ano Ano, oba Ne
Přemlouval vás někdy někdo ke kouření
Ano
63 %
Ne
37 %
Kouří vaši rodiče Jeden z nich ano
29 %
Ano, oba
8%
Ne
63 %
35 % 26 % 39 %
Myslíte si, že někdo z vašeho okolí začal kouřit protože kouříte vy Ano, myslím, že jsem tím ovlivnil/a kamarády
26 %
Ne
74 %
Uvažoval/a jste někdy, že s kouřením začnete Ano
12 %
Ne
88 %
red
8
Autoškola
www.kibic.wz.cz
červen 2008
„Řidič, ten tvrdý chleba má“… Mnozí mí spolužáci, včetně mě, jsme se pustili do jedné velké životní zkoušky – autoškoly. Moc jsem se těšila: „Budu řidič, hurá!“ říkala jsem si. Kurz autoškoly jsem dostala k narozeninám, stejně jako moje sestra před pěti lety. S kamarádkou a spolužačkou jsme nejdříve vyrazily vyřizovat si „papíry“. První hodina v autoškole nás docela překvapila – naše bločky měly brzy popsané asi čtyři stránky. V tu chvíli mi došlo, že to až taková legrace nebude. Poctivě jsem psala věci, kterým jsem moc nerozuměla a pravidelně chodila na hodiny. Nejvíc jsme se pobavily na trenažéru. Já jsem si sedala do malé žluté škodovky jako první. Nad hlavou jsem měla jakési kolo, na kterém byly zobrazené cesty. Jezdila jsem jako závodník, ale bylo poznat, že trenažér už je starší, a proto řazení některých rychlostních stupňů bylo složitější. Když se vystřídala i Hanka, tak už jsme byly připravené na opravdovou první jízdu. Na ni jsem se těšila a zároveň obávala. Zavezla jsem se
do Břeclavi a byla pochválena. To ale nemůžu říct o dalších jízdách. Stále tam nějaké ty chybičky byly a čím víc se blížila závěrečná zkouška, tím jsem byla nervóznější. Asi čtrnáct dní před ní jsem si uvědomila, že se musím učit i testy a techniku. Testy mi šly, také díky CD, které jsem dostala k učebnicím. S technikou to bylo horší. Nejsem člověk, co se něco učí nazpaměť, tak mi každou otázku musel vysvětlit můj přítel, abych ji dokonale pochopila. Dokonce den před zkouškou jsem chtěla měnit kola na našem autě, ale rodiče mi to radši zakázali… Pak přišel 31. březen 2008 – „den D“. Od rána mi bylo blbě, jako nikdy. Nervy byly na pochodu a já měla pocit, že nic neumím. Na úřadu byly čtyři počítače, komisař si nás postupně volal. Přišla jsem na řadu jako předposlední, dost jsem z toho šílela. Test jsem zvládla celkem rychle, ale pro jistotu jsem si ho ještě třikrát zkontrolovala. Nejhorší ho bylo ukončit. Jak se mi ale na obrazovce ukázalo, „prospěl“, tak ze mě
spadl kus balvanu. Další částí zkoušky byla technika, na kterou jsem byla připravená velmi dobře. Každý si vytáhl dvě otázky. Komisaře jsem naprosto odzbrojila tím, jak jsem plynule mluvila a nedala mu šanci skočit mi do řeči. Věděl, že to umím, tak mě nenechal ani domluvit a řekl mi: „prospěla jste“. Další kus balvanu spadl. Nejhorší byla jízda. Nikdy nemůžu vědět, kdo mi vjede do cesty, ale naštěstí jsem měla lehkou trasu v centru Břeclavi. Prospěla jsem ve všem. Problém nastal, až když jsem nasedla do našeho auta. Zjistila jsem, že se chová úplně jinak, než auto, s kterým jsem jezdila v autoškole. Nejhorší jízdy byly s taťkou, byl nervózní a to se přenášelo i na mě. Řídím třetí měsíc, ale stále nemám ten odhad. Řídit auto není legrace. Je to plně nabitá zbraň a stačí malé zaváhání a problém je na světě. Na závěr bych chtěla popřát všem, co dělají autoškolu, hodně štěstí a těm, co už řídí, hodně šťastných kilometrů bez nehod, protože „řidič, ten tvrdý chleba má“. Yvetka
Autoškolu jsem absolvovala v Lednici a jízdy s paní učitelkou Marcelou Pixovou, která byla ochotná odpovědět na otázky, které jsem si pro ni připravila:
Jaký je rekord v počtu neúspěšných opakování? Rekord opakování zkoušky: Jeden adept opakoval dvanáctkrát praktickou jízdu, jiný sedmkrát NKÚ, výjimkou není ani desetkrát test (z toho 6 žáků ho do půl roku vůbec nenapsalo). Který komisař, s nímž jezdíte, je nejpřísnější? Komisaře máme přísné, ale spravedlivé. Co si kdo zaslouží, to dostane. Kolik žáků průměrně udělá zkoušku v jednom dni? V úřední den 7 žáků a v ostatní dny 4 – 5 žáků. Někdy projdou všichni, jindy je to děs a bída.
Kolik ji naopak neudělá? Úspěšnost k 1. závěrečné zkoušce bývá 50%. Není to tím, že by žák nebyl připraven, ale zkouška je velmi náročná. Nestačí jen znalost dopravních pravidel a ovládání vozidla. Žák musí umět rychle řešit nebezpečné situace, předvídat i reagovat na agresivní řidiče. Stalo se někdy, že žák autoškolu vůbec neudělal, že to vzdal? Řídit auto je velká zodpovědnost a umění, které není každému dáno. Ve výcviku to vzdalo zatím asi jen deset žáků, kolem nás je však spousta lidí, kteří řidičský průkaz mají, ale nejezdí. Děkuji za rozhovor – YK
Jak dlouho učíte v autoškole? Od roku 1994 – čtrnáct let. Kolik žáků jste dovedla k závěrečné zkoušce? Ročně předvedeme k závěrečné zkoušce 70 – 90 žáků na skupinu B, (oprávnění k řízení malých motocyklů a osobních aut – pozn. red.) na jejich výcviku se však podílí i kolegové, protože učíme i dopravní výchovu na základních školách a školíme profesní řidiče.
Česko-slovenský školní časopis
Mezi projekty, které naše škola připravuje, je také Česko-slovenský školní časopis. Partnerskou školou je Střední průmyslová škola v Piešťanech. Schválení projektu,
(zřejmě během prázdnin) v předložené podobě, by škole přineslo více jak sedm a půl miliónů korun. Ve škole by měla vzniknout vybavená redakce, nová klubovna a kabi-
nety. Projekt by přinesl finanční prostředky EU na další kulturní a společenské akce a nechyběly by ani na zaplacení všech prací, spojených s tvorbou časopisu. eš
červen 2008
www.kibic.wz.cz
Opera
9
SEZNAMTE SE! Nedávno mi moje bývalá spolužačka, a taky dobrá kamarádka, nabídla, jestli bych s ní nechtěla jet do Janáčkova divadla v Brně na operu od Giuseppe Verdiho Nabucco. Neváhala jsem ani vteřinku a má okamžitá odpověď byla ano. Byla jsem nadšená. Doposud jsme spolu jezdily jen na činohru, ale na opeře jsme ještě ani jedna nebyly. Když přišla neděle, den kdy jsme se měly vydat za kulturou, byla jsem už od rána jako na jehlách. Těšila jsem se, ale zároveň jsem byla i trošku nervózní. Pořád jsem si říkala, jestli od toho neočekávám příliš, a co když mě to nebude bavit, to se pak budu čtyři hodiny v divadle nudit? apod… Má nervozita se začala stupňovat s blížícím se začátkem představení. Do zahájení zbývá už jenom pět minut a já napjatě čekám na gong. Konečně se rozezněl, dveře se zavřely, světla zhasla a v sále se rozhostilo hrobové ticho. Celou dobu jsem si začátek představovala asi tak, že teď se rozletí opona a na podium vpadne nějaká ta operní pěvkyně a začne tam vyzpívávat italská slova do neskutečných výšek a hrudník se jí u toho bude napínat tak, že se jí mále rozskočí. Ale samozřejmě vše bylo jinak. Nejdřív se rozsvítilo světlo v orchestru a
rozezněla se předehra, která, jak jsem zjistila později, byla z 3. dějství. Byla nádherná. V moment, kdy začala hrát hudba, se mi zatajil dech a naskočila mi husí kůže po celém těle. Nemohla jsem se ani nadechnout a zrak jsem měla stále upřený na celý orchestr. Samozřejmě, že jsem nejdřív nevěděla, kam se dívat! Jestli na dokonale synchronizované houslisty nebo na krásné harfistky či na pána, který každých pět minut bouchnul činely a tvářil se při tom strašně důležitě. Předehra trvala asi dvacet minut a pak se roztáhla opona a začalo první dějství. Trvalo asi hodinu a pak následovala přestávka a stejně to bylo i s dějstvím druhým. Musím říct, že v tomto případě mě přestávky docela obtěžovaly. Měla jsem pocit, jako bychom seděly v sále malou chviličku. Chtěla jsem, aby pěvci nepřestávali a zpívali dál. Po druhé přestávce, ve 3. dějství, měla přijít ta nejkrásnější a asi nejznámější árie z celé opery „Sbor židů“. Při ní jsem byla natolik ohromena a dojata zároveň, že jsem si zapomněla číst i titulky a můj pohled patřil jenom sboru, zpívajícímu na jevišti. Do konce představení jsem seděla nepohnutě, jako by mě někdo přikoval a nechala
jsem se okouzlovat krásnou hudbou a výbornými pěveckými a hereckými výkony. Představení se jistě líbilo všem, protože závěrečný potlesk neměl konce, a když se herci vraceli na podium už počtvrté, tak si začali lidé stoupat a následovala „děkovačka“ ve stoje. Strašně mě už bolely ruce, vůbec jsem je už necítila, ale tleskla jsem dál, protože jsem nevěděla, jak jinak bych mohla vyjádřit svůj obdiv a své očarování. Musím říct, že mé první seznámení s operou bylo opravdu nádherné a nikdy na něj nezapomenu. Teď vám už můžu jen říct: „Seznamte se s operou i vy!“ Blonďa :-)
GIUSEPPE VERDI: NABUCCO Nabucco je dramatická opera o čtyřech dějstvích. Její děj je odvozen z biblického příběhu o zajetí Židů - odehrává se v Babylonu a v Jeruzalémě zhruba v 6. století před naším letopočtem.
Favela není místo, kde se plní sny Vzdělávací projekt Planeta země 3000 předvedl nový výukový program Brazílie – Amazonka v rytmu samby. Vyslechli jsme si připravený scénář ke zkomponovaným fotografiím a videím, které nám promítli jako prezentaci v kině Koruna dne 21. 5. 2008. Putovali jsme domovem nebezpečných, divokých, chráněných zvířat a exotické vegetace (např. tisíce druhů orchidejí) deštným pralesem. Pokrývá téměř celou oblast Amazonie a patří mezi nejvýznamnější zdroje životadárného kyslíku. Indiánský kmen nás ohromil svou ochotou a otevřeným přístupem k novodobým turistům. Mohou se chlubit svými dlouholetými tradicemi, zvyky a rituály, schopnostmi aktivně využít až dva tisíce druhů rostlin a potravin. Shlédli jsme noční lov kajmanů v největším vnitrozemském
mokřadu Pantanal. Na přenádherných plážích na východu státu jsme si posteskli, že nás tam stejně nikdo zadarmo nevezme ani nenabídne projížďku pískem v buginách a už vůbec nezaplatí adrenalinové sporty např. wind surfing, sand boarding a kite boarding. Hlavními exportními produkty jsou banány, káva a další druhy exotické-
ho ovoce. Město karnevalů, Rio de Janeiro, jsme protančili v rytmech samby a capoeiry (od 7. 7. 2007 patří kopec Corcovado se sochou Ježíše Krista Vykupitele mezi nových sedm divů světa). Bohužel pohádka o ráji v Rio de Janeiru končí místy zvanými favely – chudinské čtvrtě s nízkou životní úrovní, kde chatrče představují symbol opravdové mizérie s velmi rozšířenou kriminalitou. Mimo jiné jsme si prohlédli i vodopády Iguazú, města Ouro Preto, Brasília, Manaus, Belém, Salvador aj. Pro nás bude vždy lákadlem exotika zemí, které zásobují trh produkty pro ně typickými. Těšíme se na další program. A zase šustily obaly od svačin. Kino není bufet a nikdy nebude. Bohužel to většina stále nechápe… Kačes
10
Prázdniny
www.kibic.wz.cz
červen 2008
Jak je to s fasádou? Fasáda naší školy volala po opravě již několik let. Protože je budova založena na nedokonalých základech a dochází k trhání omítky, generální rekonstrukci fasády musela předcházet injektáž základů, která se prováděla v létě v roce 2005. Zednické práce a výměna oken na severní, nejvíce poničené části omítky, byly zahájeny v říjnu 2007. Celá budova se bude opravovat ve třech fázích, aby nebylo příliš omezováno vyučování. Zřizovatel školy – Jihomoravský kraj financuje takovéto opravy pomocí účelové investiční dotace z rozpočtu kraje. Naše škola o ni žádala každoročně od roku 2004 a v srpnu minulého roku obdržela na 1. etapu stavby – GO fasády a výměnu oken 4 800 000 Kč. Byli bychom rádi, kdyby druhá etapa – výměna oken a oprava fasády ze strany ře-
ky Dyje plynule pokračovala už v létě 2008. Až budou tyto práce zahájeny, budeme připravovat opravu poslední části historické budovy. Také budova tělocvičny by si zasloužila opravu a zateplení… Návrh nového barevného řešení připravil známý břeclavský architekt Ing. Petr
Krejčí. Při rozhodování, jak fasádu řešit, se vychází z toho, že budova Obchodní akademie patří k tomu architektonicky nejlepšímu, co bylo v Břeclavi na počátku 20. století postaveno, a je vhodné ji vrátit do původního funkcionalistického stylu. Tato architektura je charakteristická důrazem na funkčnost a strohost. Po dlouhém zvažování bylo rozhodnuto zvolit dva odstíny zelené barvy s tím, že zdobné prvky fasády nebudou zvýrazňovány jinou barvou a oplechování bude ponecháno bez nátěru, aby časem získalo charakteristickou patinu pozinkovaného plechu. První etapu rekonstrukce provádí firma „Ing. Kubec“ z Brna a podle smlouvy bude dokončena do 30. června 2008. PhDr. Leo Čuda, ředitel školy
Literární Luhačovice Ve dnech 26. 6. – 1. 7. 2008 se naše dvě studentky z prvního ročníku zúčastní Literárních Luhačovic, pravidelného setkání milovníků literatury s českými spisovateli. Budou mít příležitost setkat se s
významnými českými publicisty, mezi které patří mj. Jan Cimický, Václav Dušek, Václav Suchý, Viktorie Hradská, Eva Kantůrková a Jiří Žáček. Účastníci si rozšíří své poznatky o literatuře a zkonfron-
tují si navzájem své slovesné dovednosti. O své zážitky se s vámi obě studentky podělí v příštím čísle našeho časopisu. eš
Těšíte se na prázdniny? Snad každému z nás se objeví na tváři úsměv při představě, že už za pár dní začnou vytoužené prázdniny. Sluníčko, kamarádi, volný čas a hlavně – dva měsíce bez učení… Ne ale každý si bude tyto zasloužené dny volna užívat. Drtivá většina studentů stráví přinejmenším půlku prázdnin na brigádě nebo bude muset doma pomáhat rodičům. Cituji: „Od začátku června zemřelo na českých silnicích dvacet lidí.“ Smutná zpráva, obzvlášť, když za námi není ani polovina měsíce. A co je ještě alarmující? Bude hůř! Začíná sezóna a prázdniny jsou ve znamení dovolených. Kolony aut na dálnicích, nervozita a ospalost řidičů, alkohol v krvi mladých lidí, vracejících se nad ránem z diskoték, záchranné služby vyjíždějící ke stovkám dopravních nehod…Kolik lidí přijde o život o těch „úžasných“ prázdninách?
A jak velký je strach o blízkého člověka, který je na cestách? Pod slovem „prázdniny“ si nejspíš představíme cestování, pláž u moře, slunce. Ale právě slunce neumí jen hřát, ale také škodit. To v létě poznají především astmatici a starší lidé, kterým horký suchý vzduch přímo ubližuje. Bohužel se mezi námi najdou i lidé, kteří mají nejraději zimu, ne snad proto, že by je těšil chlad a sníh, ale proto, že je trápí silná alergie na slunce. Otázkou tedy
zůstává, zda vůbec „stojí za to, těšit se na prázdniny“? lf
