Školní časopis Obchodní akademie v Břeclavi
prosinec 2008
„kibic, drž tlamajznu, než tě přes ni majznu…” Dobrý voják Švejk
Přišla vám tato SMS: „Krouhnul jsem zatáčku, saně se zvrhly, dárky jsou na mraky a sobi zdrhli. Už mě nečekej, Ježíšek.“? Nezoufejte. Spolehlivě ho zastoupí Hans a Dejv.
2
Netradiční sport
www.kibic.wz.cz
Co je to Le-parkour?
U nás letí skate a na Slovensku Le-parkour. Mám kamaráda ze Slovenska, který se parkouru věnuje a něco mi o něm pověděl. Le-parkour, můžeme ho také nazývat Freerun, vznikl ve Francii, založil ho David Belle. Hrál ve filmu Okrsek 13 a tam předvedl atraktivní parkourové kousky. Le-parkour je disciplína, ve které nejde o soutěžení mezi parkouristy, ale o překonávání sebe samého, jde o to, aby se parkourista dostal z jednoho místa na druhé co nejrychleji a nejplynuleji a překonal přitom všechny možné překážky, které mu stojí v cestě. Je to umění pohybu v překonávání překážek. Při něm jsou využívány přirozené pohyby jako běh, skákání, lezení, gymnastika, streetové sporty… Postupem času k parkouru připojili i salta a ostatní akrobatické prvky. Heslo parkouristů: ,,Kde jiní vidí překážku, my vidíme cestu“. Jednou z hlavních předností této disciplíny je, že k jejímu vykonávání nepotřebujete žádné speciální vybavení, stačí jen dobré běžecké nebo sportovní tenisky. I když je parkour náročný na trénování, může ho vyzkoušet téměř každý. Každý si může stanovit sám svoje hranice a nemusí to být právě zdolávaní kolmých stěn. Tento sport rozvíjí jak fyzickou kondici, výdrž a mrštnost, tak i mentální schopnosti. Schopnost odhadnout svoje síly, schopnost překonat svůj vlastní strach, schopnost koncentrace, schopnost udržet rovnováhu. Každý parkourista by měl začít důkladným strečingem. Jestliže jdete zatěžovat celé tělo, je potřeba si ho před samotným během pořádně rozhýbat, protáhnout svaly a šlachy. A potom už je individuální, co si parkourista zvolí za prvky (např. salta) při běhu a překonávání překážek. Zeptala jsem se Jara Bognára (17) z Prievidze, který se parkouru už nějaký čas věnuje, na pár otázek. Jaro, co tě přimělo k tomu, abys začal s parkourem? No začal som, ked som si pozrel film z názvom Okrsok 13. Hlavnú úlohu tam stvárnil David Belle, ktorý ukazal Le parkour svetu. A to ma zaujalo natolko, abych to tiež vyzkušal. Jak dlouho se parkouru věnuješ? Dva a pol roku. Kde a jak ses začal učit různé prvky? Le-parkour je mestský šport, takže
všetko, čo viem, som sa učil na ulici. Saltá som však najprv skákal do piesku. Je to tak bezpečnejšie. Měl jsi strach? Pri tomto športe treba mať aj trochu strach, pretože potom si nevie človek určiť svoje hranice možností a može mu to byť osudné. Jak často trénuješ a kde? Tak to záleží aj od počasia. Keď je pek-
ne a slnečno, tak trénujeme vonku, pretože je to mestský šport, ale ked je sychrave počasie, tak sa pochopiteľne vonku trénovat nedá, potom si musime hladať telocvične, v ktorých by sa dal nahradit tréning vonku. Jak reagují lidé, když vidí, jak před nimi skáčeš salta? Ľudia nás už nazvali aj bláznami, ale niektorý okoloidúci sa zastavia a pozerajú sa, ako trénujeme, potom zatlieskajú a idú si svojou cestou. Co tě na parkouru nejvíc baví? Svoboda pohybu, volnosť a to, že je to vlastne čistý šport bez akýchkoľvek pomôcok. Stal se ti nějaký vážný úraz při parkouru? Nejaké veľmi vážne úrazy sa mi nestaly, ale už som zopárkrát padol. Najhorší úraz som mal, ked som padol na hlavu a potom ma bolel krk asi dva mesiace. Kolik lidí z tvého okolí se parkouru věnuje? Keď na Slovensko došiel parkourový ošial, tak to skušal asi každý z mojeho okolia, ale postupom času ostali len ti zdatnejší a vytrvalejší. Máš za sebou nějaký
prosinec 2008
úspěch, např . nějakou účast v soutěži? Úspech je pre mňa to, keď sa dokážem naučiť niečo nové, ale Le-parkour neni súťažný šport, takže sa žiadne súťaže nekonajú. V priebehu leta roku 2008 som bol pozvaný na vystúpenia T-com fiesty v Košiciach a Banskej Bystrici. Máš nějakou sestavu, když trénuješ nebo improvizuješ? Asi 10 minut pred vystúpenim si dohodneme s chalanmi choreografiu, takže nejake velké planovanie pred vystúpeniami nemame. Na vystúpeniach zapojíme aj nejakú improvizáciu a snažime sa zapájať aj publikum. Vzpomeneš si na nějakou zajímavou příhodu, která se ti stala při parkouru? Stalo sa nám, že na nás ludia zavolali Políciu. Policajti nás nahánaju a nestíhaju za nami, väčšinou to vzdajú tak po prvom kilometri behu :-D Chceš se Parkourem živit? Jak to vidíš do budoucna? Ako som už povedal, chodím na rôzne vystúpenia, ale chcel by som sa dostat čo najdalej, tak dúfam, že sa mi to niekedy podarí. Jaké rady bys dal začátečníkům? Hlavne, aby neskúšali hned na začiatku náročné prvky, ako sú saltá, a aby sa pred začiatkom tréningu poriadne rozcvičili. Všetkým, ktorý chcú začať s umením Le-parkour, držím palce a prajem vela šťastia J Ptala se Denisa
prosinec 2008
To jsme my
www.kibic.wz.cz
Na tomto čísle se podílely Redakce Šéfredaktorka Luďka Ferstlová Zástupkyně Denisa Poppová
Denisa
Redakční rada Ivana Čermáková (Ivča), Kateřina Mikuličová (Blonďa), Yveta Koštálová (Yvetka), Hedvika Hrdá (Hedvíík), Dominika Matějková (Nika), Marta Chludilová (Marfinka), Kateřina Swatá (Kačes), Markéta Hrdá (Maki), Nikola Kolaříková (Nickky), Mirka Rylková (Mirečka)
Hedvíík
Luďka
Koordinátora všech akcí: RNDr. Eva Šupinová (eš)
Maki
Korektury Byly provedeny pouze laicky.
Správce webových stránek Michal Skulínek
Grafická úprava a tisk
Mirečka
Tiskárna Pálka, Břeclav, tel.: 519 374 305
Ročník VIII, číslo I Zřejmě poslední vydání školního časopisu pod jménem KIBIC. V příštím roce by měl vycházet česko-slovenský časopis. První číslo plánujeme na březen. Fotografie ve formátu JPG a texty ve Wordu. Zasílejte zvlášť, bez grafických úprav.
Nickky a Marfinka
Nika
Rybička
3
4
Absolventi vzpomínají
www.kibic.wz.cz
prosinec 2008
Absolventi zavzpomínali na svá léta ve škole Setkání po dlouhých čtyřiceti letech od maturity zažili v sobotu 11. 10. 2008 absolventi Střední ekonomické školy, dnes přejmenované na Obchodní akademii Břeclav. „Přestože sraz spolužáků máme každých pět let, tento je výjimečný právě svým čís-
lem“, řekla Hana Novotná, jedna z absolventek. Sraz se konal v příjemném prostředí břeclavské restaurace ART, kde si bývalí spolužáci, ale zároveň také kamarádi, zavzpomínali nad starými fotografiemi ze školních let. „Na ekonomku mám velice
pěkné vzpomínky. Bylo nás ve třídě 36 a z toho jen čtyři kluci, takže po těch čtyřech letech se z nich staly větší pletky, než jsme byly my holky,“ prozradila s úsměvem předsedkyně třídy Marie Jandásková. Luďka
Co nám nedávno napsal bývalý student: Ahojky, zdravím všechny obyvatele mé bývalé školy, která mne neskutečným způsobem připravila na zvládnutí studia na vysoké škole. Po maturitě v roce 1998 ve třídě 4.A jsem rok pokračoval na Akademii Jana Amose Komenského, udělal státní jazykovou zkoušku a vyrazil do světa, konkrétně na Obchodně-podnikatelskou fakultu do Karviné (mnozí z vás jistě ani neví, kde něco takového leží). :-D V roce 2005 jsem ji úspěšně dokončil a stal se ze mne inženýr. Během studia jsem vždy o prázdninách
pracoval v zahraničí, konkrétně několikrát v USA, v Anglii, ve Francii, ve Španělsku a když bylo nejhůře, nepohrdl jsem ani stověžatou matičkou Prahou. Jelikož jsem si připadal mladý a moc se mi nechtělo pracovat, rozhodl jsem se, školu si zopakovat. Prvním oborem byly kapitálové trhy a firemní finance a tak jsem si chtěl napodruhé rozšířit obzory a vrhl se na obor Veřejná ekonomika a správa. V červnu 2009 bych měl podruhé promovat a opět ze mne bude inženýr. A pak chtě nechtě budu muset začít pracovat. Tímto bych chtěl pozdra-
vit moji třídní profesorku, paní Brejchovou, dále bych poprosil o shovívavost nad pravopisem paní profesorku Šuchovou, díky znalostem od paní profesorky Šupinové tady doučuji matematiku, pro pana profesora Pekárka mám zprávu, že výmyk na hrazdě stejně pořád neumím, a pro ostatní mám zprávu, že na moji milou obchodku strašně rád vzpomínám. Pro maturanty mám vzkaz, že kdyby se náhodou hlásili na OPF do Karviné, ať se mi ozvou a já jim rád pomohu. S pozdravem Ing. Jiří Dvořáček, student OPF
Je vůbec možné dodržovat vždy školní řád? Proč se občas chováme jako „fofrškola“ Žáci by měli být v hodinách (ve všech) ukáznění a nevyrušovat… Jaké si z toho vzít ponaučení, když jedna paní profesorka nám říká: ,,Jezte, pijte, klidně i štrikujte pod lavicí, mně to nevadí, ale hlavně, abyste vnímali“. A druhá paní profesorka nás neustále napomíná, jakmile si začneme kreslit nebo se usmějeme na souseda/sousedku. Je těžké si z těchto možností vybrat. Zlatá střední cesta… Na WC chodíme o přestávkách, pokud to není nutné… Je nutno citovat výrok jedné paní profesorky: ,,Neptejte se, když si budete chtít odskočit, zvedněte ruku
a pouze se omluvte, že jdete na WC. Už vám bude 18, některým už je, a je absurdní, abyste museli prosit o svolení jít na záchod.“ Ano, tohle je možné uskutečnit pouze v dějepise u paní profesorky Grégrové, jiní profesoři si vyžadují, abychom prosili o svolení jít na WC. O přestávkách se chováme slušně, neničíme školní majetek. Tenhle příkaz málo lidí dodržuje (z naší třídy se snad nenajde jedinec, který o přestávce neudělal nějakou tu blbinu). Každý profesor/ka ví, jací byli zamlada (!) Do hodin chodíme vždy včas. Na naší škole je zhruba 360 žáků, z toho asi 300 dívek a z nich má asi víc jak 100 současně menstruaci (podle statistik) a je pochopitelné, že každá má své po-
třeby, myslím, že víte, o co se jedná… Je jasné, že my dívky (když máme své dny) za 5 minut nestihneme přijít do hodiny včas. Příklad: Zazvoní, profesor opustí třídu cca za 20 vteřin po zazvonění na přestávku, uklidíme si věci a nachystáme si potřeby na další hodinu (cca 1-2 minuty), vyčkáváme frontu na WC (12 minuty, někdy i déle…), dostaneme se konečně na WC, uděláme potřebu (individuální čas) a potom se odebereme do určité učebny. Bohužel nás chápe jenom paní profesorka Řezáčová, která je téhož názoru, že za 5 minut se není možné připravit na další vyučování. Denisa
prosinec 2008
www.kibic.wz.cz
Jak mi škola zatemnila mozek aneb nemoc ze studia
Většinu svého času trávím ve vlaku a pohledu na malou babičku, která táhla vočekáním na různé spoje, ale dříve tomu zík na kolečkách celá shrbená, se mi ihned tak nebylo. To až teď, když se můj stav vybaví skolióza, řídnutí kostí, Condro Forzměnil na studentku OA Břeclav, abyste te a přirozený úbytek vápníku ve starším si nemysleli bůhví na jaký! těle, který se musí dodávat, ale už nezajišMůj příběh se odehrál jak jinak než ve ťuje pružnost kostí, ale jejich tvrdost, provlaku. Jsem moc ráda, že se to stalo, ale- stě Ossein. ,,Bože!“ zhrozím se. Vžďyt toto spoň jsem pochopila, že nic se nemá moc přece říkala naše paní profesorka v biolopřehánět. Tak tedy, pohodlně se uvelebte gii! A dráha, po které se těleso - vozík pove svých ušácích, posuňte si brýle, natáh- hybuje, volný pád studentské karty, no to je něte nožky a pořádně rozložte noviny, aby přece náš fyzik! Chemikálie, které obarvily vám ani jedna řádka z mého vyprávění ne- šálu té paní vzadu, která je velmi barevná, utekla! to je přece chemie. A co ti Angličané, co Píše se rok 2008, přesněji 26.9.2008 a sedí vedle mě, a já jim dokonce rozumím! já sedím ve vlaku z Břeclavi do Hodoní- ,Can you speak English?“ Lekla jsem se. Vina. Nic netušící sedím a dívám se z okna dím a slyším školu na každém kroku. Už na krajinu, která už má zimní kabátek, jen blázním. Modlila jsem se, aby to přešlo, ale ten bílý ubrus jí stále chybí. Najednou se mi nešlo to. Při pohledu na nějakou věc se mi zatočí hlava, jak vlak přejel na jinou kolej a ihned vybavil nějaký školní předmět a věci hrklo to. Když se podívám na ostatní lidi, o něm. Jde to se mnou s kopce, pomyslela jsou pořád stejní, jen já je vidím jinak. Při jsem si, ale to bylo to poslední. Další vý-
Ve škole kantor, doma máma V tomhle článku bych se chtěla věnovat otázce, zda „učitelské děti“ to mají ve škole jednodušší díky tzv. protekci, nebo naopak mají školu přísnější právě proto, že jeden z rodičů je kantor. Jako studentka, kterou na základní škole učila čtyři roky její máma. Vím, o čem píšu. Všechno má své pro a proti a tady tomu není jinak. Když jsem v šesté třídě přišla na druhý stupeň, bylo my sděleno, že vyučující z německého jazyku bude moje vlastní mamka. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ale po pár hodinách němčiny mi došlo, že to opravdu nebudu mít lehké. Spolužáci mě nezavrhovali, ale
vím, že když mě mamka pochválila za nějakou věc, občas se na mě dívali skrz prsty. Samozřejmě jen někteří. Právě proto jsme se s mamkou domluvily, že na mě bude přísnější, abychom jim nedávaliy šanci vykládat, že se mi nadržuje. Občas mi bylo líto, když jsem třeba jednou jako jediná měla domácí úkol, který nebyl povinný (podotýkám sama od sebe!!) a mamča mi pak doma řekla, že jsem ji překvapila a kdyby to byl někdo jiný, dostal by jedničku. Tenkrát mi to přišlo líto. Později se to přeneslo dokonce i do jiných hodin, zejména do hodin matematiky, kde jsme měli staršího,
Názory
5
hybka a já se vrátila do normálu. Jak moc se mi ulevilo! Bylo to snad varování, že to nemám tak moc přehánět? Něco ve stylu :,, Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš?“ V té chvíli mi někdo položil ruku na rameno. Škubla jsem s sebou a byla tváří tvář Chocholouškovi v podobě průvodčího! ,,Jízdenky, prosím“. Jízdenka? Jízdenka! Do blázince? Ne, já nechci. Jenže člověk míní a ruka mění. Podávala jsem mu moji jízdenku. Nic se však nestalo. Jen se milý průvodčí usmál a říká:,, Více spánku, slečno, a méně učení.“ To je to na mně tak moc vidět?! Ještě, že už je víkend, říkala jsem si. Když jsem vystoupila z toho záhadného vlaku a otočila se, zdálo se mi, jakoby se okna kroutila a koleje stoupaly do hor..ano chce to relax… Doma jsem se natáhla do vany a četla si Svět ženy. Když jsem se přihlásila na ICQ, okamžitě jsem ho vypínala, všichni se mě ptali na školu. Přesně takto se projevuje nemoc ze studia. Jsem zvědavá, jak to na škole vydržím tolik let. Čtyřky, pětky? A co pak? V mládí jsem si vždycky přál být hlídačem krav? Mirečka ale hodného pana učitele třídního, kterého jsem znala odmalička: než jsme se přestěhovali do rodinného domku, byl náš soused na bytovce a občas si se mnou chodil hrávat. Proto měl ke mně určitě bližší vztah, než k jiným a spolužáci to nenechali bez povšimnutí. Podle mého to byly spíše výmluvy, protože vždy je snadnější říci: „Má dobré známky díky známosti a oblíbenosti“ než si přiznat, že se jen pouze neučí tak, jak by měli. Čím jsem byla starší, tím mi to vadilo méně a méně a možná, že i oni pochopili, že tomu tak nebylo. Každopádně jsem ráda, že mám nové učitele a tyto problémy už nebudu muset řešit. Hedvíík
Malá přepadovka v „první cé“ Otázky: 1) Líbí se ti na škole, jaký předmět máš nejraději? 2) Proč sis vybral/a tuto školu? 3) Jak se liší tvoje představy o této škole od skutečnosti? Veronika Markovičová 1) Na škole se mi líbí, zaujala mě multimediální učebna. Předmět, který mám nejraději je PEK.
2) Doporučila mi ji mamka, chci mít hlavně maturitu. 3) Je to pořádná makačka, nemyslela jsem si, že tu bude tolik učení. Honza Vavrečan 1) Moc se mi na škole nelíbí, není to tady příliš moderní. Nejradši mám hospodářský zeměpis, pan profesor Pekárek je fakt cool J 2) Myslím si, že se po maturitě dobře uplat-
ním v zaměstnání. 3) Nijak se neliší. Natálie Sekaninová 1) Líbí se mi tady, máme dobrý kolektiv ve třídě. Nejradši mám tělocvik. 2) Zajímá mě ekonomika a chci samozřejmě maturitu. 3) Ano, liší, myslela jsem si, že to tady bude hezčí. Ta barva omítky je fakt hrozná :-D Denisa
6
Zprávičky
www.kibic.wz.cz
prosinec 2008
Krátké zprávičky z naší školičky - ZAV Dne 21. 11. 2008 nás na naší škole navštívil autor programu ZAV, v kterém píšeme v hodinách PEKu, několikanásobný mistr v psaní všemi deseti prsty a paní Helena Matoušková, devítinásobná mistryně v tomto psaní. V jejím případě psaní všemi devíti, protože, jak nám sama prozradila, levý palec nepoužívá, mezerník píše pouze pravým palcem. Též je spoluzakladatelkou programu ZAV a zavpis a členem poroty
hodnotící tuto celosvětovou soutěž. Sama totiž soutěžení již pověsila na hřebík. Když však ještě soutěžila, na mistrovství trénovala buď vůbec nebo až 12 hodin! Taky se to silně projevilo. Má necelých 1000 úhozů za minutu, což je fascinující. Když píše, nenaskakují písmenka, ale i několik slov najednou – a to je právě ten zavpis. Bylo to opravdu velmi zajímavé, bohužel
dost krátké. Myslím si, že by škola mohla s panem Zaviačičem domluvit nějakou přednášku, kde by nám o tom řekl víc. Jak na to vůbec přišel apod. Myslím, že alespoň naše třída by o to rozhodně stála! Tento článek jsem se snažila psát též všemi deseti, ale maximální počet úhozů byl opravdu asi minimální :-D Mirečka
Pár minut v minulosti Všichni určitě znáte ty dokumentární filmy o válce, o poválečné době a o lidech, kteří si touto dobou prošli. Obvykle tyto dokumenty bývají na ČT2, ale myslím si, že jen pár lidí mého věku takové filmy sleduje. Přiznám se, že osobně nejsem jejich velký fanoušek, ale musím říct, že přednáška, která proběhla 19. 11. v aule obchodní akademie, mě něčím upoutala. Všichni třeťáci jsme se pohodlně usadili a přivítali se s panem Kordějovským z Mikulova, který pracoval v Archivu města Mikulov. Ten den měl vše na starost a doprovázel nás celé dopoledne. Nejdříve nám pustil zajímavý dokument z 2. světové války, ale mnohem zajímavější bylo, když nám sám povídal vlastní zážitky a zkušenosti z této doby. To jak se vyjadřoval, jak gestikuloval a mluvil, mělo určitě něco do sebe. Vrásky na jeho čele vypovídaly o tom, jak kruté období má za sebou. A nejen on, ale určitě i spousta našich babiček a dědečků. Vymezený časový
prostor pro naše otázky jsme bohatě zapl- nenastane. Všichni jsme si totiž uvědomili, nili. Ptali jsme se úplně na všechno, co nás jak moc jsme rádi, že jsme tuto děsivou dok tomuto tématu napadlo. Pan Kordějovský bu nezažili. Marfinka však ani jednou neprojevil nezájem nebo neochotu. Odpovídal jak s úsměvem na rtech, tak taky se smutnýma očima. Celá tato přednáška byla mnohem osobitější a procítěnější, než kazetová páska s filmem. Není nad to si otevřeně a bez cenzury o takových věcech promluvit. Je to sice minulost, ale vzpomínky na ni doprovází miliony lidí na tomto světě. Doufám, že podobná situace už snad nikdy
Peru-říše Inků Peru je jihoamerický stát, ve kterém polovinu veškerého obyvatelstva tvoří potomci indiánského kmene Inků. Tito lidé nemají lehký život, nežijí ve městech ale vysoko v horách, kde musí vyžít s toho, co si sami vypěstují, tedy ze zemědělství a z chovu skotu. Podnebí tam není zvláště příznivé, vládne zima a povětří. Nejsou tam lékaři a v mnohých případech ani školy pro děti, takže děti docházejí mnohdy i hodiny do školy, a to je jeden z důvodů proč se většina horských obyvatel stěhuje. A to především do hlavního peruánského města Limy. Tito lidé nejsou Čechům až tak cizí jak by se mohlo zdát. Již několikátým rokem se znám s výjimečnou ženou, která se vzdala všedního života aby pomohla těmto lidem, především tedy dětem. Paní Olga Vilímková je povoláním učitelkou francouzštiny na VŠ ekonomické v Praze. Už od dětství se zajímala o indiáské kultury, latinskou ameriku a vždy obdivovala život indiánů. Do Peru přijížděla od roku 1995, zpočátku jen jako průvodkyně a občas na nějakou dobu zůstávala u indiánských přátel. Potom se však rozhodla, že chce být učitelkou malých dětí v Peru. Ani
se však nenadála a její přání se jí splnilo. Ve školním roce 2000-2001 měla vyučovat v malé horské vesnici Pucamarca. A tak měla možnost poznat život lidí ve městech ale i „Inků“ žijících v horách. Žijí úplně odlišný život, mají jiné zvyky, jiné tradice, různé rituály, jako např. „svátek Slunce“. V překladu název Pucamarca znamená Červené místo. Ve vesnici je asi 20 domů, jeden malý obchůdek, ve kterém jsou k dostání jen základní potraviny, svíčky a limonády. Co se týče školství, tak v Peru jsou tři stupně škol jako u nás, s tím, že základní škola má pouze 6 tříd, střední také, a vysoká 4-6 a více. Děti do školy nechodí po celý rok. V období sklizní brambor, což je v Pucamarce nejzákladnější potravina, do školy nechodí. Musí pomohát rodině se sběrem. Jejich kažodenní život začíná okolo páté ranní hodiny, kdy je vzhůru celý dům. Všichni se vykoupou a to na dvorku ve škopku nebo v kyblíku, vlasy si myjí buď čistou studenou vodou, nebo odvarem z různých bylin. Snídaně nejsou moc bohaté. Obvykle se podává studená brambora od večeře nebo pár zrníček pražené kukuřice. Zbytek dne lidé tráví většinou prací.
Muži mají na starosti stavbu domu a jiných objektů ve vesnici a rodinné pole, a také chodí pracovat na pole k bohatým statkářům. Při těchto pracích mají možnost si něco přivydělat. Jinak práce v rámci obce je organizována tak, že větší počet lidí pracuje na poli jednoho a pak přejdou na pole někoho jiného. Obcí je stanoveno, kdy musí práce být dokončeny. Ženy se starají o domácnost, děti a zvířata. Dále spřádají vlnu, tkají a pletou. Takto vypadá běžný den obyvatel Pucamarcy. Vlastně je docela obdivuji, jak vše zvládají, a že jsou ze svým životem docela spokojeni. Paní Olga Vilímková ihned po návratu založila nadační fond INKA, na pomoc obyvatel Pucamarcy. Nadále se do Peru vrací, napsala pár knih, jednou z nich je „Učitelkou v Peru“. Dalo by se říct, že je to její druhý život. Myslím si, že by mělo být více lidí, kteří by si našli ve svém srdci místo, nejenom pro chudé lidi z Pucamarcy, ale i z jiných krajin či států. V dnešní době existuje mnoho způsobů jak přispět ke šťastnějšímu životu někoho druhého. Jedním z nich jsou nadační fondy, a novým je virtuální adopce na dálku. Maki
prosinec 2008
www.kibic.wz.cz
Projekty
7
Slovensko má talent Začátkem srpna se v podobě castingů rozběhla na Slovensku nová soutěž „Slovensko má talent“. Castingy probíhaly v pěti městech. Objevili se nevídaně talentovaní lidé, malé děti. Mnoho emocí, příběhů ale jen jeden rozplakal samotnou porotu a i diváky, jak v sále, tak i u obrazovek. Je to smutný příběh jedné slečny, která se na castingu neobjevila s rodiči, jako ostatní děti, nýbrž s jejím vychovatelem. Gyöngyi Bodišová již patnáct let vyrůstá v dětském domově. Má
Bathory Kdo by neznal pověst o Čachtické paní, která se koupala v krvi nevinných panen? Tak třeba zrovna já. Poprvé jsem o ní slyšela od kámošky, která mi ji vyprávěla ve spojitosti s novým filmem Bathory, a která mě tak moc navnadila, až jsem si řekla, že ten film prostě musím vidět. Nechtělo se mi čekat, až bude na DVD, a tak při první příležitosti jsem přemluvila tatínka a už jsme frčeli směr Brno. Tak moc
14 sourozenců, kteří žijí s rodiči. Před pořadem Slovensko má talent se zúčastnila pěvecké soutěže a vyhrála zájezd na Krétu. Radost s výhry vystřídal smutek. Poštípaly ji sršně a slunečná Kréta zůstala jen snem. Gyöngyi skončila v nemocnici, odkud ji vzal její vychovatel na poslední casting v Bratislavě. Už po první větě smutné písně měli všichni slzy v očích. Po dozpívání jí jeden z porotců řekl: „Tvoji rodiče by na tebe měli být hrdí“. A myslím si, že měl pravdu. Gyöngyi samozřejmě postoupila do semifi-
nále, kde ji diváci poslali nejvíce hlasů a tak zazpívá i ve finále, ve kterém bude bojovat o pohádkovou výhru 3 000 000 Sk. Určitě by si tuhle výhru zasloužila. Je krásné vidět radost dětí , když jsou v obětí svých rodičů a ti je chválí a radují se společně s nimi. Sama Gyöngyi řekla: „Moje rodina, je v dětském domově, ke zpěvu mě vedl můj vychovatel.“ Myslím si, že by mělo být více lidí, kteří by se obětovali pro radost někoho druhého. Maki
jsem se těšila, že jsem dokonce přehlížela Jirky Mádla. Z kina jsem však vyšla zaobchody s vystaveným a krásně naaranžo- mlklá. Nebylo to tím, že bych byla filmem vaným oblečením ve výlohách, což je u mě zklamaná, ale přemýšlela jsem. Elisabeth co říct! Nakoupili jsme nezbytný popcorn Bathory, láskyplná žena nebo masová vraa kolu,vyrazili jsme se usadit do útulných žedkyně? Bylo mi jí opravdu líto. Při celém křesel a dvě a půl hodiny sledovali pověst dění máte pocit, že se to mohlo stát tak i o uherské hraběnce. Byl to film opravdu onak a ta nerozhodnost a zvědavost vás dlouhý, ale záživný, a to je hlavní. Občas dohání k rozčilení, jak moc máte potřebu jsem zavírala oči, když hraběnka v jedné zjistit pravdu. Kdo může vědět, jak to byscéně dosti drasticky vraždila svoji slu- lo ve skutečnosti? Nikdo.Toto snad už jen žebnou, ale byly i velmi úsměvné scény, opravdu ví Čachtický hrad. zejména s mnichem Cyrilem, v podání Nika
Srbsko, země budoucnosti? Co si budeme nalhávat, většina lidí se vé poznatky a dívá na Srbsko skrz prsty. Ať už kvůli vál- nápady, ukázali ce, která v této zemi proběhla v 90. letech jsme Srbům práminulého století, nebo kvůli nedávnému ci s programem výbuchu nepokojů v Kosovu. ZAV (psaní na Zamyslete se! Má někdo z vás nějakou klávesnici počípředstavu, jak lidé v Srbsku žijí, jak vypa- tače všemi dedají jejich školy nebo jaké mají zvyky? To- seti), zasoutěžili to a spoustu další věcí chtěla poznat par- jsme si ve znalosta studentů z Obchodní akademie v Břec- tech angličtiny, lavi. A tak 14. září 2008 za finanční pod- (m i mo c ho d e m pory programu Jihomoravského kraje „Do – vedli velmi dobsvěta“vyrazili směr srbské lázeňské město ře!), a navštívili Arand´elovac. jsme spoustu paA jaká byla idea výletu? Poznávací a mátek, jako napracovní: Naši studenti třetích roční- příklad park Buků každoročně zakládají, v rámci výuky kovička, pavilón v odborných předmětech, fiktivní firmu. Knjaz Miloš, pravoslavný kostel, vojenské Naposled to byla „cestovní kancelář“. Srb- muzeum v hlavním městě Srbska Bělehrad ská ekonomka se námi inspirovala a tento a spoustu dalších... Nesměla samozřejmě předmět zavedla do osnov také. Jeli jsme chybět ani prohlídka školy. Její vybavení se letos srovnat, jak se jim i nám práce po- se ani zdaleka nepodobá tomu našemu, ale vedla. i tak je práce studentů srovnatelná s tou naší. Při té příležitosti jsem si vyměnili noSrbové nás přijali s otevřenou náručí,
ukázali nám své zvyky a poslední večer nám dali zakusit i něco z typické srbské kuchyně. Loučení bylo srdečné, jako s novými přáteli. V listopadu nám návštěvu oplatí. A já jsem bohatší o zkušenost, že dnešní Srbsko má každému do nabídnout. Kateřina Mikuličová
Projekt „Studentský život“ („Life of teens“) V termínu od 27. října 2008 do 2. listopadu 2008 navštívili Norsko pod vedením manažera projektu Ing. Jana Hájka studentky Obchodní akademie Břeclav (Michaela Raddová, Magdaléna Grůzová, Kristýna Klepáčková a Kateřina Swatá) společně s dalšími studenty ze Střední odborné školy průmyslové Edvarda Beneše (Středního odborného učiliště Břeclav) a Obchodní akademie Znojmo. Cílem pobytu bylo se-
známit se s norskou kulturou, porovnat systém školství, trh práce, představit školní a mimoškolní aktivity, významné kulturní památky a navázání nových kontaktů. Odlišnosti jsou značné a týden v Norsku byl pro všechny úžasným zážitkem. Jak nás přijali Po příjezdu jsme se setkali s velmi ochotnou učitelkou Iris, která nás uvítala na letišti v Bergenu. Studenti, se kterými
jsme se setkali další den, nás každý přijali po svém. I když se říká, že Norové jsou chladní a neradi se seznamují, našly se zde výjimky. Učitelé ve škole byli vstřícní a milí. Norové žijí odlišným životem než my. Mají jiné přednosti a preference. Někteří se baví jen mezi sebou a někdy to vypadá jako by pro ně okolní svět ani nebyl. Po dobu pobytu jsme se mnohému přiučili a obdivovali odlišnou kulturu.
8
Cestujeme časem
Ubytování a strava První noc jsme strávili v překrásném hotelu Kviknes, ležícím v Sognefjordu ve vesnici Balestrand. Z nejstaršího dřevěného hotelu v Evropě dýchalo kouzlo pohádky. První jídlo, které jsme v Norsku ochutnali byly závitky s nejdražší rybou - lososem. Zaskočila nás chuť jídla, pro nás Čechy neobvyklá. Překvapilo nás také zjištění, že Norové nejedí teplé obědy. Druhý den ve škole v Hoyangeru, kam jsme se přesunuli po návštěvě moštárny a akvaria z Balestrandu, studenti a kantoři pro nás přichystali špagety na slavnostní oběd. Po výborném obědě jsme se ubytovali v Øren hotelu, kde bylo příjemné prostředí k relaxaci a navíc byl vzdálený asi 10 minut chůze od partnerské školy. Mohli jsme také vyzkoušet jeden z nejmodernějších bazénů v Norsku. Předposlední den nás pozvala na večeři do svého domu samotná zástupkyně ředitelky školy. Pochutnali jsme si na vynikajícím pokrmu Stroganov. Poslední noc jsme strávili v Thon Hotelu Bristol ve městě Bergenu. Moderně zařízený komplex na náměstí byl pro nás posledním druhým domovem na cestách. Cesta do Norska a příroda
www.kibic.wz.cz Z Vídně jsme přiletěli do Amsterdamu, kde jsme přesedali na letadlo směřující do druhého největšího města Norska, Bergenu. Cesta letadlem byla pohodlná a proběhla bez komplikací. Lodí jsme cestovali 3 hodiny, okolo fjordů do Balestrandu. Členité pobřeží s početnými ostrovy a zálivy je obklopeno Severním mořem a Severním ledovým oceánem. Od jihu se táhne Skandinávské pohoří. Vlivem oceánu je podnebí vlhké s četnými srážkami. Zpestřením přírody této drsné země jsou borůvky, brusinky a jeřabiny. Z fauny se zde vyskytují sobi, lišky a v jižní části se můžeme setkat spíše s jeleny, losy, vlky a medvědy. Bohužel jsme žádné z těchto zvířat neviděli. K pobřežním mělčinám směřují tahy ryb z otevřeného oceánu. Další den jsme se z Balestrandu dopravili minibusem do Høyangeru, kde jsme se každý den setkávali se studenty místní školy. Cesta do zpět České republiky byla úspěšná - čekání na letadlo do Vídně jsme si zkrátili krátkou návštěvou Amsterdamu. Škola Norská střední škola nás překvapila svým moderním zařízením a nevelkým areálem. Navštěvuje ji celkem 200 studen-
prosinec 2008 tů ve věku od 16 – 19 let. Učitelský sbor se skládá z 30 lektorů, kteří vyučují ve třídách po 15 žácích. Dvoupatrová budova ve tvaru čtverce má školní bufet (kde si studenti mohou zakoupit studené jídlo od baget, sendvičů přes pizzu až po balené džusy či ochucená mléka) s početnými místy k sezení, chemické laboratoře, knihovnu, multimediální místnosti aj. V blízkosti školy se nachází i studentská kolej. Vyučování začíná v 8:30 a končí po 15:00. Jednotlivé vyučovací hodiny nejsou regulovány zvoněním, ale časem. Studium je tříleté. Každá škola si vybírá své studijní programy různých typů. Na partnerské škole jsou programy: zdraví a sociální péče, umění, řemeslo, elektrotechnika, kadeřnictví, inženýrství a pomocný asistent. Na škole se vyučuje cizí jazyk angličtina, španělština, francouzština a méně oblíbená němčina. Po ukončení není nutné absolvovat vysokou školu, protože studenti jsou dostatečně připraveni k nástupu do zaměstnání - sehnat práci v menších městech není problém. Autorky: Kateřina Swatá, Kristýna Klepáčková, Magdaléna Grůzová, Michaela Raddová
Náš osud už je napsaný? ...času rozuměl snad jenom Einstein... Snad každý z nás alespoň jednou zatoužil nahlédnout do budoucnosti. Budu mít šťastný život? Co se stane v nejbližší době? A co pro nás osud přichystal? Takové otázky si kladli lidé již v dobách dávných. Záhadou však zůstává, že ani v dnešní době, plné pokroku a moderních technologií, člověk nedokáže na tyto otázky odpovědět. Nebo snad ano? Jaká je vlastně skutečnost? Je vůbec možné, aby někdo pomocí karet, numerologie ba dokonce věštecké koule odhalil, jaké okamžiky, veselé či plné trápení, vám život předurčil? Nikdy v životě jsem neměla možnost se s někým takovým setkat, proto jsem se rozhodla, že jednu takovou kartářku navštívím...
Po několika minutách, které jsem strávila poněkud nervózním čekáním u domu paní Hedviky, i přesto, že jsem k ní nešla jako klient, ale pouze jako někdo, kdo se chce „něco málo“ dozvědět o její práci, se ve dveřích objevila starší paní. Zrovna vyřizovala nějaké záležitosti po telefonu, tak mi jen gesty naznačila, abych šla dál. Posadila jsem se do nabízeného křesla a stačila položit jen pár otázek. Tato milá šedesátiletá paní se sama dala do vyprávění. Po chvíli jsem si uvědomila, že je jednou z těch, se kterými se život opravdu nemazlil. „K výkladu karet jsem se dostala v době, kdy můj manžel prodělával těžkou chorobu. Karty mi pomáhaly alespoň na chvíli se soustředit na něco jiného, než na tu krutou realitu,
že mi umírá muž,“ zesmutněla paní Hedvika Musilová. Přestože její manžel chorobě podlehl, na karty nezanevřela a letos je tomu dvanáct let, co tuto činnost vykonává oficiálně, tedy na živnostenský list. Zaujala mě skutečnost, že nejenže dokáže prozradit budoucnost při osobní schůzce, ale také telefonicky či přes e-mail, a to i za podmínky, že se s tím člověkem v životě nesetkala! Jelikož mě chtěla paní Hedvika seznámit se svou prací, jak se říká, se vším všudy, ukázala mi, jak taková schůzka s klientem probíhá. Jako první se mě zeptala na datum narození, ze kterého vypočítala šťastné, ale i ty „horší“ roky, které mě čekají. Poté už jsem jen namátkově vybírala z hromádky karet, Seniho i známých „tarotovek“.
prosinec 2008
www.kibic.wz.cz
Z každého rožka troška
9
V takové chvíli by si jistě každý, tak jako já, položil otázku „Je možné, aby to byla pravda, co mi ta kartářka předpověděla?“ Schválně jsem se proto zeptala na minulost. Bylo neuvěřitelné, že všechno, co mi z těch karet vyčetla, souhlasilo. „Jednou si u mě nechala vyložit karty mladá holka, cizinka. Domlouvali jsme se přes tlumočnici a až při odchodu mi ta tlumočnice povídá: A víte vy vůbec, koho jste tu měla? To byla Emma Watson z Harryho Pottera!“ Ať už věříte na osud a jeho výklady, nebo jste zastáncem názoru, že všechno záleží na náhodě a síle vůle každého člověka, mějte na paměti, že takové „obyčejné setkání s věštkyní“ vám může přinést zpestření všedního dne, stejně tak jako vás může ovlivnit po zbytek života. Luďka
Láska a internet Jako každá věc, i seznamka, má dvě stránky. Kladnou zápornou. Seznamka sama o sobě ti hned napovídá, že tě spřátelí s novými kamarády, dokonce s osudovou láskou. Přinese pěkně strávené chvíle při pokecu, možná tak stejně zoufalým, jako jsi třeba ty. Najdeš zde nové kamarády, ze kterých se stanou třeba ti nejlepší. Možná ti změní život tím, že tam najdeš lásku na celý živo,t ale i tím, že tam můžeš narazit na pedofila nebo někoho, kdo si z tebe dělá
jen legraci. A pak zjistíš, že ani ona ti někdy nepomůže k přátelství, které ti změní osud. Nedá ti pocit růžových brýlí. Že kontakt dvou lidí se nedá vyvolat jen nějakými slovy, že tam musí být pocity, které přes monitor nelze vidět. Kdo vám může pomoct? Internet a chat. Tam se lidé schází v místnostech, kde spolu navážou kontakt. Nepřímíý, jen přes obrazovku počítače. Druhým způsobem může být seznamovací kance-
lář, kde vás někde posadí a dají vám desky, kde si vyberete někoho podle popisu. Tato forma seznámení je divná. Jako když přijdete do obchodu a vybíráte si krém podle obalu a nevíte, co je uvnitř. Je to stejné jako při seznámení přes internet nebo kancelář. Tam taky vybíráte podle zevnějšku člověka. Vidíte jen obal a pár písmen o něm. Tato služba nám dá nové kamarády, ale novou lásku? To by musela být náhoda. Hedvíík
Do you speak boyish? Co kluci říkají a co si opravdu myslí? Je to totéž….? Ani zdaleka ne! Tady je pár příkladů, možná se v nich poznáte…J Tohle ti sluší, tohle taky, tohle vypadá taky hezky… Dej si na sebe co chceš, hlavně už pojď! (a my se tak snažíme, že holky?!) Beruško jak moc mě miluješ? Něco jsem provedl a ty na to asi brzo při-
Tento text si přečtěte také odzdola nahoru a zažijete překvapení… ON: “Konečně, už jsem se nemohl dočkat!“ ONA: “Já odjíždím.“ ON: “To nemyslíš vážně!“ ONA: “Byl jsi mi věrný?“ ON: “Samozřejmě, na každém kroku.“ ONA: “Nezahýbal jsi mi?“ ON: “Šílíš?!“ ONA: “Tak tedy zůstanu.
jdeš… Promiň, že jsem nenapsal, byl u mě kámoš. Byli jsme s klukama na pivku, tak proboha nevyváděj! Jsi moc milá holka… Jsi pro mě jen kámoška, nic víc. Tvoje postava je mnohem ženštější než dřív… Pěkně jsi přibrala!!!
Promiň, zítra večer mám trénink. Vyrážím s klukama na pařbu. Potřebuji víc volnosti… Zamiloval jsem se do jiné, ale ještě nevím, jestli nám to vyjde. Tyto příklady jsou ověřeny jen na několika mužských exponátech. Jsou i výjimky, na které to nesedí J. Míša
Dejv a Hans – nepředvídatelná bomba Tak a teď narovinu. Kdo z váš šel někdy po chodbě na břeclavské obchodce a cestou si jen tak letmo všiml dvou týpků ze 3.A? Vyšší postavy, jeden s blond a druhý s hnědými vlasy? Pořád nic? Ale určitě si pár lidí vybavuje tyto tváře. Ale věřte mi, to že tyhle dva sem tam potkat na schodech nebo na záchodech není zdaleka taková síla, jako chodit s nimi už třetí rok do stejné třídy. Ti co vědí, tak vědí. Ale vám všem, kterým tahle dvě jména nic neříkají, se pokusím aspoň trošku v následujícím článku přiblížit jejich životy.
Nejdřív se podíváme na zoubek Dejvovi, který je vlastně takovým zakladatelem téhle crazy dvojice. DEJV Vlastní jméno: David Maxmilián Formánek Pohlaví: muž Věk: 17 Koníčky: miluje účetnictví, daně, ekonomiku, španělštinu, lumpárny s Hanzem a Jackass. Oblíbení učitelé: paní učitelky Dyčková, Šedá, Řezáčová a samozřejmě pan ředitel
10
Kam s tím?
HANS Vlastní jméno: Jan Bohumil Darmovzal Pohlaví: muž Věk: 18 Koníčky: ty samé co Dejv a k tomu ještě matematika, ve které opravdu vyniká. Oblíbení učitelé: pan učitel Nejezchleba Všechno to vlastně začalo jednoho krásného jarního dne, kdy se dva zamilovaní lidé rozhodli, že zplodí dítě. O pár měsíců později proto přišel na svět Hans, starší jedinec této crew. Jenže ani Dejvovi rodiče dlouho neváhali a v lednu 1991 se radovali ze svého nádherného syna. Ale ani Dejvovi, ani Hanzovi rodiče z daleka netušili, co se z těchto dvou nadějných a tak talentovaných chlapců, vyklube. Ale osud tomu tak chtěl, a proto dal tyhle dva dohromady v roce 2006, kdy
Recyklohraní Studenti naší školy se od letošního školního roku zapojili do Recyklohraní - nové hry pro školy, která vznikla pod záštitou ministra školství Ondřeje Lišky. Recyklohraní je školní recyklační program, který si klade za cíl realizaci zpětného odběru baterií, akumulátorů a elektrozařízení spojený s osvětovou činností v problematice nakládání s odpady ve školských zařízení v České republice.
Černé skládky V dnešní době, kdy už snad každý odpad má kontejnery, pytle na tříděný odpad, ochranné na nebezpečný odpad, a kdy je hlavním tématem udržení a zlepšení stavu přírody, bohužel pořád se objevují černé skládky a pytle s odpadem odhozené ve škarpě u cesty. Je to strašný pohled. Nechápu mentalitu lidí, jak si něco takového vůbec mohou dovolit?! Jak by se jim líbilo, kdyby jim někdo před dveřmi do domu vršil své odpadky? Přírodě se to taky nelíbí, že hned tu a hned tam má cizí věci. A taky nám to pomaloučku, ale jistě, dává najevo. V moderní době, ve které žijeme, má snad téměř každý své auto, takže není problém odpad dopravit i do jiného města, kde mají
www.kibic.wz.cz
prosinec 2008
,,zdejvovatěl,, a už to nebyl ten hodný a poslušný Hans, kterého jsme všichni znali. Stal se z něho vyvrhel! Od té doby to spolu táhnou a neudělají bez sebe jediný krok. Ale nehledejte v tom žádné intimní okolnosti, jedná se čisté kamarádství! A v tomto případě o kamarádství na život a na smrt. Ve třídě 3.A to opravdu žije. V hodinách, kdy jde jeden z nich k tabuli, celá třída doslova pláče smíchy a mnohdy i učitelé nezadrží slzu! A o přestávkách radši ani nemluvím. Podle mě určitě stojí za to poznat Dejva i Hanze, nespolu začali chodit do stejné třídy. Hans byl bo si s nimi jen tak poklábosit. Však oni už zpočátku ostýchavý, pečlivý a poslušný. Za- vám sami povykládají své zážitky, které tady to Dejv již od začátku provokoval svými fakt nebudu zveřejňovat. Pro mě to jsou dvě hláškami a rozesmával davy lidí kdekoliv osoby, bez kterých už si nedokážu představit a kdykoliv. Ale jednoho dne se to stalo. Ni- svůj běžný den. A určitě nejsem jediná. Jedkdo neví kdy, kde ani jak. Snad zemětřesení noduše dvě nejvtipnější bytosti, které jsem v Kalifornii, dvě mexické vlny a erupce vo- kdy v životě poznalaJ díku na Slunci způsobily, že Hans najednou Marfinka
V budově naší školy je umístěn speciální box na vybité baterie a také sběrná nádoba na nepoužívaná elektrozařízení. Studenti budou za sběr baterií a elektrozařízení do připravených nádob získávat body, které si budou moci ve speciálním internetovém obchodě směnit za zajímavé odměny dle katalogu. Další body budou moci školy získat za zodpovězení otázek případně splnění rozličných úkolů týkající se odpadové problematiky. Jedním z úkolů
bylo vyplnit kvíz z oblasti třídění a recyklace odpadů. Dalším úkolem bylo vyrobit další sběrný box na baterie, který poté graficky dotvořili studenti 3. A pod vedením Ing. Vladany Šedé. Školní recyklační program umožní deklarovat školám jejich ekologické myšlení a zároveň podpoří vnímání potřeby správného nakládání s odpady u žáků škol.
povolenou skládku. Kontejnery se taky nacházejí všude i ve vesnicích a barevné pytle na tříděný odpad zdarma rozdává obec. Tak v čem je problém? Všechny dostupné prostředky jsou, takže jediná výmluva je línost člověka. Přece tu PET láhev, co ji vypil na delší cestě nepoveze až domů a tam ji dá do pytle, to by jeho auto určitě neuvezlo. Takže ji raději vyhodí někde u dálnice, tam odpadky hází přece každý. Jenže my nejsme každý! My jsme totiž každý úplně jiný. A to, že někdo to tam odhodí, neznamená, že my musíme být jako ON. Jsme sice lidstvo jako takové stejné, ale dělíme se na různé druhy, máme různé charaktery a každý jsme úplně jiný. Děti jdou se školkou na procházku po cestě, která vede kolem lesa. Běhají, honí
se, někdo spadne do křoví a právě za ním se skrývá černá skládka. Šíří se nechutný zápach. Může tam být rozbité sklo, injekční stříkačka, nějaké saponáty, leptadla. Dítě nešikovně spadne a další neštěstí je na světe! Současná doba je moderní a plná nejrůznějších „vymožeností“. I vesnice, které dříve nesly obrázek pobíhajících slepic na návsi už se také modernizují, a tak i my bychom se měli chovat moderně. A moderně znamená nezakládat černé skládky a nedávat odpad tam, kam nepatří. Je to tak moc složité? Abychom se jednou nedivili, až se příroda proti nám postaví. A že je to nezkrotitelný živel, myslím, dobře víme! Takže, pozor na to! Mirečka
Letní škola Liberálního institutu Měla jsem štěstí, byla jsem vybrána mezi účastníky již 17. ročníku Letní školy pro budoucí manažery a jejich učitele, kterou pořádá Liberální institut. Je to nezisková organizace pro rozvoj individuální svobody, soukromého vlastnictví, svobodného trhu a vlády zákona. Respekt k principům klasického liberalismu je společným znakem všech jeho projektů a programů, a to teď už můžu díky vlastní zkušenosti potvrdit. Nepořádá ovšem celý projekt sám, podílí se na něm také americ-
ká nadace Foundation for teaching economics a Národohospodářská fakulta VŠE. Program se skládá ze dvou částí: Ekonomie pro budoucí manažery, určené nadaným studentům 3. ročníků středních škol a Ekonomie pro učitele budoucích manažerů, určené učitelům ekonomických předmětů na středních školách. Hlavním záměrem je vysvětlit studentům základní ekonomické zákony, objasnit jejich aplikace v praxi a seznámit učitele s novými učebními metodami vedoucími ke zkvalitně-
ní výuky ekonomie na středních školách. Tak nastal den D a já úspěšně dorazila až do hotelu Jezerka k Sečské přehradě, nedaleko Pardubic. Hned po registraci, slavnostním zahájení, úvodním testu a večeři následovala naše první přednáška s Kalifornským profesorem Garym Waltonem, naštěstí nechyběl ani překladatel.J Každý den začínal již o půl osmé ráno snídaní a končil až o půlnoci večerkou. Nejdelší volno bylo půl hodinky po obědě a večeři. To byl veškerý volný čas pro vyu-
prosinec 2008 žítí hotelového areálu s venkovním i vnitřním vyhřívaným bazénem, vířivkou, bowlingem, kulečníkem, tenisovým kurtem, volejbalovým hřištěm a spoustou dalších možností. Teď něco víc k denním aktivitám: Dopoledne se skládalo z přednášek a ekonomických her. Po obědě začal manažerský výcvik, který sice přerušila večeře, ale trval téměř do půlnoci. Chystali ho pro nás ne o moc starší studenti, převážně VŠE, kteří sami programem jako účastníci prošli. Jak takový výcvik probíhal? V naprosté většině to byly hry, které možná vy sami znáte ze skautských táborů, nebo našeho startovacího či branného týdne. I já jsem spoustu z nich znala, ale přesto byly v něčem jiné, zvláštní. Možná to bylo právě proto, že jsem je absolvovala s 31 úplně cizími, ale neobyčejnými lidmi z celé republiky. Všechny aktivity měly jedno společné, byly založené na spolupráci v týmu a na důvěře. Ne vždy to byla legrace. Při činnostech na psychiku, to byla i zkouška osobnosti, kde si každý z nás uvědomil sám o sobě něco, co možná tušil, ale nechtěl si to přiznat. Při pádu šlo do tuhého. Můžu či nemůžu věřit těm lidem dole s napřaženýma rukama? Zkusila jsem to a chytili měJ. Ne všichni nátlak zvládli, jedna z nás díky nezvládnutí stresu upadla do šoku, avšak vše nakonec dopadlo dobře, přivolaný doktor ji ošetřil a ona týden dokončila s námi. Celý seminář nemůžu vylíčit jinak než v superlativech. Každá přednáška, hra i dis-
www.kibic.wz.cz
kuze měla svůj smysl. Dokonce i ten spánkový deficit, který se den ode dne po seznámení se všemi těmi skvělými lidmi stále zvyšoval. Kdyby se vynechala byť jen jedna příjemná či nepříjemná činnost, jsem přesvědčená, že by to ve mně nezanechalo tak hluboký dojem. Je to až neuvěřitelné, že jsme se za těch pár dní dokázali tak dobře seznámit a vytvořit kolektiv, kde si všichni navzájem plně důvěřovali. Kdybych to nezažila, asi tomu neuvěřím. Ale je to tak a můžu říct, že při loučení mi nebylo moc dobře. Útěchou je mi alespoň to, že jsme nepřeřušili kontakty a v blízké době chystáme setkání, na které se moc těším. Na závěr bych chtěla poděkovat naší škole, která mi celou tu nezapomenutelnou zkušenost umožnila a zaplatila za mě také členský příspěvek. Nemůžu jinak, než všem
Omezení propagace alkoholu a cigaret Reklamní kampaně jsou součástí našeho života, ať se nám to líbí nebo ne. Ráno snídáme u zapnuté televize, obědváme u zapnuté televize a u večeře platí totéž. Typem programu se v tuto chvíli nezabývejme. Doktoři však radí: Jíme-li, věnujme se pouze jídlu. Vychutnejme si jej, jako gurmáni s apetitem minimálně Francouze. Opak je pravdou. Když vidlička putuje se soustem k našim ústům, působí na nás úžasně promyšlené reklamy. Usmívající se maminka s přípravkem v ruce, si už nikdy neposteskne nad nevypratelnou skvrnou, protože prášek je zázrak, který si koupíme v každém větším obchodě. Krátký shot určený pouze ženské populaci vystřídá už lysý muž, který se snad chystá na OH do Londýna, jinak by si neoholil krásné, černé, hebké, lesklé vlasy, jen aby všem mužům ukázal, jak snadné je holení se strojkem. Nemnoho si jej koupí z vlastní vůle. Spíš je to iniciativa žen, tajně doufajících ve stejný efekt na jejich mužích, po holení. Koncem října se rozbíhá éra parfémů. Rapidně vzroste mediální výběr drahých, ale kvalitních vůní od vyhlášených návrhářů, modelek, zpěváků, herců. Čas Vánoc se blíží a přibývají náročnější zákazníci. Mezi krále reklam patří: Coca Cola, Nike, Pepsi, Gillette a i Vanish – skvrn a špíny se v cuku, letu zbavíš. Vstupem ČR do
EU přišli zkrátka prodejci lihovin a cigaret. Mladší osmnácti let tedy neplnoletí si mohli v pravé poledne zazpívat oblíbenou písničku: René, já a Rudolf, chodíváme na golf…atd. a v trafice, hospodě, obchodu si skoro ani nevšimneme malé, nevýrazné, zaprášené tabulky s vybledlými písmeny tvořící nápis: Zákaz prodeje alkoholu osobám mladším 18 let. Stát se ale divý a pozastavuje nad čtrnáctiletými opilci, které Policie sbírá po setmění v barech. Během dvou let se většina televizních reklam nabízející toto zboží stáhla nebo alespoň televize si hlídají, kdy pouští jaké reklamy. Oblíbené reklamy mého strýce vysílají před závody formulí. ,,Kolik ženských se dívá na formule v neděli? Vsaďte se, že poběží reklama na tampony!´´ Měl pravdu, poslední reklama před startem byla opravdu na tampony. Úsměvné, ale nesmyslné. Televize by si měly hlídat i nejen jaký pořad odvysílají, ale taky kdo se bude teoreticky v jaký čas na televizi dívat nejčastěji. A tím i sledovat reklamy před programem a během pětiminutových pauz. Uzavřela bych toto téma moudrým, českým příslovím: Co oči nevidí, to srdce nebolí. A anketou: Odpovězte si podle pravdy, kdo se napil alkoholu nebo vykouřil cigaretu před uplynutím osmnácti let? Kačes
Postřehy
11
svým mladším spolužákům Letní školu doporučit. Určitě neváhejte a přihlášku si také podejte, i když to všem z vás asi nevyjde, ten „vyvolený“ zažije něco, na co bude hodně dlouho vzpomínat! Jaruš
Úředníci vymysleli, jak nám (ne)ušetřit čas Zapsala jsem se před prázdninami do kurzu AR autoškoly v Břeclavi, abych získala řidičský průkaz skupiny A1. Nebylo pro mě snadné rozjet se s mužským za zády vážícím dvakrát tolik, co já. Zvládla jsem zkoušky, i když z předepsaných třinácti jízd jsem neabsolvovala tři kvůli špatnému počasí (jedna jízda = pouze! 45 minut). Závěrečnou jízdu považuji za svou nejlepší z celého kurzu. Do AR autoškoly jsem přišla, viděla, pochopila a odešla s tím, že tam mě už nikdo neuvidí. Po úspěšných zkouškách přišly formality na Odboru správních věcí a dopravy v Břeclavi. Po dvou hodinách jsem odcházela s nepořízenou. Instruktor mi nesdělil, že potřebuji i na úřadě podpis rodiče. Během odchodu mě zastavil komisař hodnotící technickou zkoušku a mou jízdu. K mému údivu se mi omluvil za zbytečné čekání. Napodruhé jsem byla chytřejší. Vyvolávací systém funguje od 1. ledna 2007 i na internetu. Jednoduše si rezervujete den a čas vašeho příchodu. Opíšete si přidělené heslo a na úřadě jej zadáte do systému. A ten vás přednostně vyvolá. Ovšem mně se po zadání objevil text, že heslo je nesprávné. Nezbývalo mi, než se s tím smířit. Způsob, jak si ušetřit čas, nefungoval. Máma se rozhodla řešit, kde je problém. Impulzivní konverzace mezi ní a úřednicemi dopomohla ke zrychlení systému. Celou situaci vyvolala jeho pomalost. I úřednice nám potvrdily, že je systém doslova k ničemu. Fronty bývají dlouhé a lidé jsou více nepříjemní. Pán za námi čekal dvě hodiny na profesní řidičský průkaz. Na přepážce jej ještě nakonec neměl. Se vztekem odešel s nepořízenou. Zřejmě se nevyplatí používat techniku za každou cenu. Kačes
12
Naši mazlíčci
www.kibic.wz.cz
prosinec 2008
Máme rádi zvířata “Máme rádi zvířata, zvířata, protože jsou chlupatá a“… Nejen známá píseň od Maxim Turbulenc, která se nám v dětství vepsala do paměti, ale i u mnohých z nás skutečnost. Tento článek budu věnovat našim chlupáčkům a doufám, že si jej rádi přečtou i ti, kteří ke zvířátkům nemají tak blízký vztah a nejraději je vidí pouze na talíři. Sama mám doma pěkný zvěřinec, dvě psiska (už 10 let) a nově jsem si pořídila malého potkana. Nepočítaje zkušenosti s rybičkami a papoušky. No, co vám budu povídat, všichni jsou to miláčci a velká spousta zážitků s nimi. A nejen s nimi, ale i s těmi v ZOO. Například v Hodoníně, tam se již nějakou dobu důvěrně znám s devítiletým šimpanzem. Vždy, když se zastavím, dostanu velkou pusu, sice jen přes sklo, ale stojí to za to! Jistě i k vám bude tak milý. Když toto píšu, postel mi zabírají moje psiska, potkan sedí za krkem, ale něco je špatně. Ano, když jsem šla dnes večer domů, tak uprostřed cesty ležel pejsek – labrador, vypadal, že mu někdo ublížil. A to by mi nedalo, abych mu nepomohla, neměla jsem to srdce na to ho tam nechat. Zavolat na Policii a požádat je o pomoc, toto by měl být základní postup při nálezu zvířete. Zkuste to – nepochodíte a s takovou neochotou co se setkáte… Jsou sice povinni pomoci, ale jak se jedná o zvíře,
jako by o nic nešlo. Nakonec jsem se musela postarat sama. Jelikož po světě pobíhá hodně bezmocných zvířat, začala jsem se angažovat v organizaci na jejich ochranu, která nese název Svoboda zvířat a jediné, co mě těší je, že se najdou podobní šílenci jako já, co se snaží alespoň trochu pomoci. Jsou to bezbranná stvoření, která se nedokážou v dnešní době sama bránit, a tak jim pomozme, prakticky nic nás to nestojí – jen tu snahu. Uvidíte, že z toho budete mít dobrý pocit. nickyy Svoboda zvířat je celostátní, nepolitická, nezisková organizace pro ochranu zvířat, sdružující osoby sympatizující s jejími myšlenkami. Vychází z předpokladu, že každý život má svou vlastní neopakovatelnou hodnotu. Snaží se o zlepšení vztahu veřejnosti ke zvířatům, a tak pořádá besedy, výstavy, vydává letáky, brožu-
ry,
plakáty, filmové dokumenty… Organizuje kampaně za zlepšení životních podmínek hospodářských zvířat (hlavně tzv. kožešinových zvířat), za nahrazení a zákaz pokusů na zvířatech, proti vystupování zvířat v cirkusech, kontroluje životní podmínky zvířat v ZOO… V rámci těchto kampaní organizuje petiční akce, demonstrace, připomínkuje návrhy zákonů a vyhlášek týkajících se ochrany zvířat a vypracovává z hlediska zvířat příznivější návrhy aj. Řeší také problematiku spojenou s jejich týráním. www.svobodazvirat.cz
Naši profesoři a jejich mazlíčci RNDr. Libor Nejezchleba: Náš pes se jmenuje Mopina, a je to mopsík. Není úplně čistokrevná, má něco z buldočka, ale o to je hezčí. Je moc hodná, má ráda děti, taky se moc ráda chová. Ráda jezdí na kole i autem. Tedy - spíše - vozí se. Nedělá jí dobře velké horko, jinak není vůbec náročná. Máme ji v bytě a myslím si, že to nevadí ani jí, ani nám. Je tak zkrátka zvyklá a já si už život bez ní ani neumím představit.
RNDr. Eva Šupinová: lem. Micinka se původně měla jmenovat Můj vztah ke zvířatům je veskrze pozi- „Helket“(ocelový kocour, stíhačka z drutivní, protože jako malá holka jsem bydlela hé světové…), manžel tvrdil, že slíbené s rodiči a sestrou na hájence. V krásné pří- koťátko je kocourek. Ale vnučka kočku rodě, uprostřed lesů, jsme obývali domek prohlížela a něco se jí na její anatomii nebez elektřiny a v přilehlých hospodářských zdálo. Když nám sdělila své pochybnosti, staveních rodiče chovali: kozy, později krá- kocour dostal jméno Gizela. Micinku rovu, prasata, husy, slepice, perličky, králí- šáda se jmény neotrávila. Je hravá a už ji ky. Otec si pak ještě pořídil holuby. Stave- má rád i Bary. ní hlídal krásný „vlčák“ Kazan a se dvěma A opět kvůli vnučce, která vyprávěkočkami, Mourkem a Micinkou, pili svor- ní o zážitcích z hájenky měla raději než ně čerstvě nadojené mléko z jedné misky. večerníček, jsem pořídila králičici MiluCesta do školy byla super Safari - ur- šku. Aby z toho svého života něco měčitě zajímavější než pozdější návštěvy la, zavezla jsem ji za samcem Čestmírem. ZOO: potkávala jsem stáda jelenů, srnců Tyto návštěvy se jí docela zalíbily, takže a „divočáků“, nouze nebyla ani o lišky, je- pravidelně, několikrát do roka, máme mazevce, veverky, bažanty…není snad lesní lé králíčky. zvíře, které bych tam nepotkala a neměla možnost ho detailně pozorovat, včetně těch vodních. Dokonce jsme si se sestrou ochočily myši a chtěly jsme s nimi nacvičit nějaké vystoupení... Zážitky z dětství způsobily, že jsem tíhla k živým tvorům a snažila se je mít doma. Ostatní nebyli proti a v této zálibě mě podporovali. Například jsme vždy chovali kočky. Teď máme dvě: Baryho a Micinku. Bary má jméno po našem fotbalistovi Barošovi, je také tak rychlý, hlavně, když se lekne, nebo když utíká k misce s jíd-
