Dopisy
IXX.
ne mocným
prosinec 2014
Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu,
z celého srdce Vám žehnám k pokojnému prožití adventní doby a radostným vánočním svátkům. Když se Pán Ježíš narodil v Betlémě, Bůh přišel mezi nás, aby nám byl blízko, ale především aby nás vykoupil skrze svoje utrpení. Málokdo dokáže tento jeho nezměrný dar nahlédnout a prožít hlouběji než Vy, kteří jste zkoušeni nemocí a stářím, tedy omezeními, jež s sebou nese právě časné tělo. Utrpení zakusil i Kristus a všem nám skrze ně otevřel cestu k věčnému životu. Zvláštní Boží blízkost v utrpení je Vaším požehnáním a výsadou. Proto všechny ostatní generace tolik potřebují Vaše modlitby a oběti. O Vánocích je zvykem druhé obdarovávat. Lidé si zvlášť v poslední době oblíbili materiální dary a zapomínají na to, že darem nepoměrně větším je skutek lásky, který se nedá zvážit ani změřit. Velikým projevem lásky je právě modlitba za druhého, chvíle, kdy své blízké, ale třeba i neznámé či nepřátele svěřujeme pod Boží ochranu a do mateřské náruče Panny Marie. Často se stává, že čím více materiálních dárků člověk během svátků rozdává, tím méně času mu zbývá právě na dar modlitby, který je nepoměrně cennější. Tímto darem Bůh vybavil každého z Vás a Vy ho kolem sebe rozdáváte, i když to třeba druzí vůbec netuší. Děkuji Vám za tuto službu, která je nejkrásnějším vánočním dárkem pro všechny. Přeji Vám požehnané a pokojné Vánoce.
Váš biskup
Sestry a bratři, jak asi víte, od 30. listopadu až do 2. února 2016 slavíme s církví Rok zasvěceného života, kdy především v modlitbě vzpomínáme na řeholníky a řeholnice, minulé i současné, zvláště na ty, s nimiž se setkáváme na území naší diecéze. Vždyť za 350 let od jejího založení hlásali tolika lidem evangelium, vyučovali v jimi založených školách v Hradci Králové, Kutné Hoře, Litomyšli a jinde, obětavě sloužili chudým a nemocným (např. jezuité, voršilky), a i dnes jsou aktivní – za jiné jmenujme třeba pardubické saleziány. Když je otec biskup Jan svolá každého 2. února do diecézního města, sejde se pestré a na dnešní dobu početné společenství různých spiritualit, mužských i ženských, aby si vyslechli slova díků za jejich práci a odnesli si povzbuzení a požehnání do další činnosti. Neboť i oni jsou jen lidmi, mají své starosti a omezení a na rostoucí úkoly poměrně málo sil a prostředků. Mají prožívat se zápalem Boží přítomnost, naslouchat, co Duch říká církevním obcím, hledat nové cesty a možnosti působení, naslouchat lidem v jejich potřebách a především mít lásku ke všem, k nimž jsou posláni. Papež František jim nedávno kladl na srdce, že kde jsou zasvěcené osoby, tam má být vždy radost. Přál bych vám aspoň jednou navštívit nový klášter trapistů v západočeském Novém Dvoře: viděli byste soustředěné tváře duchovních synů sv. Bernarda při liturgii, jak se snaží prožívat tajemnou Kristovu přítomnost, a pak ji promítnout do studia a do běžné práce na poli nebo v lese. Opat Samuel by vám řekl, že klášter není nějaký kout ráje ani vzdálený ostrov, ale tvoří ho lidé, kteří mají také svou minulost, řeší své problémy a snaží se s Boží pomocí odložit zbytečná břemena a prožívat pokud možno plnou vnitřní svobodu, ovšem při zachování potřebné kázně. Je dobré si uvědomit, že oni patří k nám a my k nim, jsme přece všichni členy jedné Kristovy církve. Někteří návštěvníci je pravidelně prosí o modlitbu, a pak jim vděčně děkují za pomoc a vyslyšení. A bratři nám při loučení připomínají, že i oni potřebují naši přímluvu u Pána, aby vytrvali na cestě, na kterou je volá Boží láska. Vzpomeňme si na ně i při obtížích a bolestech, jak je přináší denní život, a obětujme je za ně, za jejich námahu na Pánově vinici. Velmi to potřebují! Za ně i za všechny ostatní vám bratrsky děkuji. Do doznívajícího adventu dostáváme na cestu slova Jana Křtitele, abychom ve svých srdcích připravili cestu Boží lásce, která se projevuje u každého z nás jinak, ať jsme odkázáni na lůžko nebo se plahočíme po světě; ale vždycky 1
sebou přináší pravou naději, která není závislá na proměnách světa ani na náladách okolí. Buďme si jí vědomi, uvažujme o daru duchovního života, který jsme dostali, a vnitřně se připravme na příchod betlémského světla s jeho pokojem a radostí. To vám ze srdce přeji jako dárek k Vánocům.
P. Miloslav Fiala OPraem.
& Zprávy z diecéze Biskup Jan Vokál biřmoval ve Rtyni Farní rodina ve Rtyni v Podkrkonoší prožívala na konci října slavnostní chvíle. Po téměř dvanácti letech tamní věřící získali svátost biřmování. Udílel ji biskup Jan Vokál. Před ním udílel v roce 2002 svátost křesťanské dospělosti jeho předchůdce na královéhradeckém biskupském stolci, dnešní arcibiskup pražský kardinál Dominik Duka. --Zemřel Mons. Antonín Duda Na poslední pozemské cestě vyprovodili farníci z Rosic nad Labem a další věřící Mons. Antonína Dudu. Dlouholetý rosický farář zemřel ve čtvrtek 30. října 2014 v Havlíčkově Brodě. S oblíbeným knězem se farníci, rodina, spolubratři v kněžské službě a další věřící a přátelé rozloučili nejprve zádušní mší svatou v kostele sv. Václava v Rosicích nad Labem a následně 8. listopadu pohřbem v rodném Pravoníně. --Nejstarším knězem diecéze je P. Karel Veselý Nejstarším knězem v diecézi je emeritní arcijáhen kolegiátní kapituly v Litomyšli P. Karel Veselý. V plné duševní i tělesné svěžesti oslavil 95. narozeniny. Plných třiapadesát let pečoval P. Veselý o farníky ve farnosti Žlunice v jičínském vikariátu a dnes slouží jako duchovní správce sester vincentek v jejich domově v Mendryce. „Pater Veselý se staral o čtyři kostely a věrně sloužil svěřenému společenství křesťanů. Zejména v totalitní době se snažil zachovat víru v Boha i budoucím generacím, přestože se mu v tom církevní tajemníci snažili bránit. Jeho kázání, ve kterých laskavým přístupem povzbuzoval přítomné na příkladech ze života ve víře, byla balzámem na duši v době plné stresů, spěchu i jiných světských antináboženských aktivit,“ vzpomíná Vladimír Turek, který P. Veselému pomáhal jako varhaník. O skromnosti P. Veselého svědčí jeho slova při blahopřání: „Nic mimořádného jsem neudělal, jsem obyčejný venkovský farář, kterého Bůh povolal ke své službě.“ --Requiem za oběti totalitních režimů V podvečer státního svátku 17. listopadu 2014, v Den boje za svobodu a demokracii, sloužil královéhradecký biskup Jan Vokál v katedrále Svatého Ducha requiem za oběti totalitních režimů. V kázání připomněl konkrétní osudy kněží, kteří nám mohou být vzorem ve věrnosti křesťanskému životu. Biskup Jan Vokál hovořil především o odkazu želivského opata Víta Tajovského, číhošťského faráře P. Josefa Toufara a v neposlední řadě i o jednom ze svých předchůdců na biskupském stolci arcibiskupu Karlu Otčenáškovi. „Jmenovaní nám jsou vzorem tím, že v následování Krista zůstali věrni i přes okolnosti, které byly proti nim a vystavily je pronásledování a perzekuci. Opat Tajovský i arcibiskup Otčenášek se ve vězení snažili slavit Eucharistii, aby posílili svoji víru a vyjádřili základ svého křesťanského svátostného života postaveného právě na Eucharistii. Přestože se vystavovali nebezpečí a dalšímu zpřísnění pronásledování,“ řekl biskup a dodal, že například opata Víta Tajovského komunistický režim odsoudil za to, že nepodepsal prohlášení, kterým by lhal a zradil společenství věřících v Církvi.
2
„Podobným způsobem se zachoval i P. Toufar. Kdyby tvrdil, jak po něm komunističtí vyšetřovatelé žádali, že zinscenoval zázrak pohybu křížku na svatostánku, který sám ani neviděl, tak by lhal. Zůstal věrný pravdě a hodnotu pravdy zaplatil životem.“ Bohoslužba za oběti obou totalitních režimů 20. století se v Den boje za svobodu a demokracii stala v katedrále Svatého Ducha již tradicí. Při mši svaté zpíval chrámový sbor Requiem W. A. Mozarta. --Vzpomínková bohoslužba Před deseti lety zemřel Mons. Karel Vrána, univerzitní profesor, filozof a teolog, významná osobnost českého exilu, sídelní kanovník Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha, rektor a v neposlední řadě i kněz, který na sklonku života působil v Říčanech u Prahy. Hlavním celebrantem vzpomínkové bohoslužby 14. 12. 2014 byl královéhradecký biskup Jan Vokál. Po mši svaté se účastníci přesunuli do katakomb Nového Adalbertina na neformální vzpomínkovou diskusi. Profesor Mons. Karel Vrána se narodil 24. srpna 1925 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou. Studoval a působil na řadě zahraničních univerzit a institucí. Značný přínos pro teologii a křesťanskou filosofii v tehdejším socialistickém Československu mělo jeho působení v české Křesťanské akademii v Římě, jejímž byl zakládajícím členem a později ředitelem. Jejím prostřednictvím se k nám dostávala literatura, jež nemohla být vydávána oficiální cestou, a jež byla pro mnoho kněží a přemýšlivých křesťanů jednou z mála možností, jak se seznámit s pokoncilním vývojem katolicismu. Sám také publikoval zejména v exilových knihách a časopisech (příležitostně pod pseudonymem Pavel Želivan). Věnoval se zejména aktuálním otázkám křesťanské filosofie, kultury a umění. Podílel se na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí – vydávání knih, rozhlasové i jiné přednášky (pro Radio Vaticana, Svobodná Evropa, Deutsche Welle, Deutschlandfunk). Spolu s arciopatem Anastázem Opaskem založil v roce 1972 Opus bonum. Jeho velkou zásluhou je péče o české emigranty – studenty teologie, jimž bylo studium ve vlasti znemožněno. Od roku 1978 byl totiž rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě a zároveň tamtéž profesorem filozofie na Papežské Lateránské univerzitě. Po návratu z exilu do vlasti přednášel na Katolické teologické fakultě UK filozofickou teologii a antropologii. Nadále působil jako předseda římské Křesťanské akademie a pokračoval v její ediční činnosti. Podporoval také řadu mladých autorů a umožnil jim publikační činnost. Karel Vrána je nositelem řady církevních i světských ocenění a vyznamenání. Od roku 2003 byl apoštolským protonotářem. Roku 2001 byl vyznamenán Řádem T. G. M. Po celý kněžský život vnímal svůj niterný vztah ke královéhradecké diecézi, z níž pocházel. (Roku 1992 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a roku 1999 ředitelem Diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém.) Své rozsáhlé vědomosti předával vděčným posluchačům na různých místech doma i v zahraničí. Lásku k filosofii si uchoval do posledních hodin života. Ještě v předvečer smrti o ní přednášel říčanským farníkům, mezi nimiž 12 let žil a požehnaně působil. Karel Vrána zemřel 11. prosince 2004 v Říčanech u Prahy. (zprávy jsou převzaty z diecézního webu)
Vánoční zamyšlení Co nového přinesou letošní Vánoce? Otázka, možná ani nevyslovena, ale provází nás celým adventem. Člověk na ni podvědomě odpovídá, že s vánočními svátky počítá. Jejich tradiční kouzlo nás motivuje při všech aktivitách, které každoročně v tento čas konáme možná téměř s profesionální rutinou. Přemýšlíme, co komu koupit jako dárek, o jaký druh cukroví obohatíme štědrovečerní stůl, abychom zvýšili i jeho krásu a přitažlivost. Můžeme s tím, co Vánoce provází a co patří k jejich tradicím do jisté míry i experimentovat. Dá se totiž k jejich zvyklostem leccos přidávat, anebo z nich ubírat. Někdy se to podaří víc, jindy méně. Co zůstává každý rok stejné a neměnné, je poselství evangelia, které vypráví o Ježíšově narození. Známe tento betlémský příběh. Vepsal se do našich srdcí už od dětství. Je neodmyslitelně spojen se Štědrým dnem. Všechno,
3
čím jsme štědrovečerní atmosféru opentlili, vyrůstá právě z poselství Ježíšova narození. Vánoční stromek, dárky, betlém. I vánoční pošta s přáním je vyjádřením této události. Vepsala se do dějin lidstva jako vzácný poklad, který svým světlem prozařuje tyto svátky a všechno, co s nimi souvisí. Vánoce jsou událost všedních dní a jsou i pro všední život. Vnáší světlo do všech zákoutí našeho života. V události Ježíšova narození v Betlémě se nalezne každý člověk se svým životem. Je v ní přítomno všechno, co tvoří lidský život ve všech staletích, ve všech povoláních, v radostech i trampotách, ve dnech štěstí i úzkosti, v spokojenosti i nejistotě. Josef s Marií, když hledali přístřeší pro noční odpočinek, prožívali nejen svou chudobu, nezajištěnost a bezmocnost. Setkali se i s nezájmem a lhostejností. Ocitli se v naprostém osamocení, že zůstali v chladu noci sami. Tyto skutečnosti předcházely i provázely příchod Božího Syna na tento svět. Už to, že se Pán nebe a země narodil jako každé jiné dítě, zůstává dodnes velkým tajemstvím nejen pro Vánoce. Je to tajemství, které dává dílu našeho vykoupení ze hříchu a smrti věrohodnost. Ukazuje, co pro Boha znamená člověk. Když se Bůh jako člověk narodil, přijal všechno, co k lidskému životu od kolébky ke hrobu „kromě hříchu“ patří. Ježíšovo narození bylo i pro Josefa a Marii velké tajemství. Aby mu porozuměli, potřebovali poselství betlémských pastýřů s jejich radostí. Uprostřed noci u svého stáda dostali od andělů důležitý impulz: „Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro celý svět. Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel, Kristus Pán.“ Pro Pannu Marii i svatého Josefa byla důležitá i návštěva mudrců, tří králů s dary zlata, kadidla a myrhy. Tyto dary vnímali oba a také je tak přijímali, jako dary pro krále. Když si tuto událost zpřítomníme do událostí svého konkrétního života, nijak nefantazírujeme. Poznáváme, že se můj, tvůj, náš život stává součástí Vánoc, které svou pravdou nesou celé dějiny lidstva. Ty se v její jednoduchosti a kráse stávají její součástí. Člověk v každé době může poznat, že se poselství andělům „zvěstuji vám radost, která bude pro celý svět...“ naplnilo a naplňuje. Tato radost je základem všech malých i velkých radostí těchto svátků. Je, milí přátelé, i vaší radostí, tak jako radostí každého člověka na této planetě.
Mons. Josef Socha
V červenci letošního roku jsme zde s Mons. Karlem Exnerem, proboštem sídelní kapituly královéhradecké, vzpomínali na počátky jeho kněžské služby při příležitosti výročí 70 let od kněžského svěcení. V následujícím rozhovoru vzpomíná, jak prožíval Vánoce v průběhu svého života. Jaké byly, otče, Vaše dětské Vánoce, na co jste se nejvíc těšil a co z nich zůstalo jako trvalá a nosná myšlenka pro Váš život? Mé dětské Vánoce byly spojeny s životem víry, která pronikala a usměrňovala celou rodinu, ve které jsem vyrůstal. Už od počátku adventu jsem se těšíval na Vánoce, protože jsem chodíval na „roráty“, a pak – jelikož tatínek byl též varhaníkem – konaly se u nás ve světnici zkoušky zpěváků na Vánoce a tak už doma zaznívaly písně s vánočními melodiemi, které mě zcela očarovaly. Také jsem vždy s velkou radostí vítal, když tatínek snesl z půdy betlém, zavěsil ho na stěnu a já jsem mohl pomáhat rozestavovat jednotlivé figurky. Později jsem si do jeskyně pořídil i malé světélko a při něm si znovu a znovu prohlížel jednotlivé části betléma. Štědrý den byl u nás vždy den postu (jak to ostatně vyžadovalo církevní přikázání), i při večeři bylo jen prosté jídlo, které po celodenním vyhladovění velmi chutnalo, zvláště když ke konci večeře se už jedla i vánočka, případně i nějaké cukroví. Dosti dlouho jsem věřil, že o Štědrém večeru přichází Ježíšek obdarovávat děti a tak celý tento den byl pro mě nekonečnou chvílí silného očekávání, co mi Ježíšek přinese. Když bylo po večeři, zazněl venku zvonek a za chvíli přinesl tatínek do světnice vánoční stromek, ověšený jablíčky, ořechy a zázvorkami, a prohlásil, že Ježíšek tu právě zazvonil a přinesl tento stromek i dárky, které byly přineseny v košíku. Byly to většinou praktické věci, jako oblečení, nějaká obrázková knížka, později i sáňky a lyže. Velice dojímavě na mě působila půlnoční mše sv., na které jsem byl (podle slov maminky) každý rok přítomen kromě prvních Vánoc, před nimiž jsem se právě narodil. Dojímaly mě zvláště vánoční zpěvy na kůru, které se
4
mi vtiskly do paměti a citu při zkouškách, jak jsem už zmínil. Ještě dnes mi zní v uších slova z Marhulovy mše, kde se na otázku: „Co my přineseme Ježíškovi?“, vícekrát opakovalo: „Nic nechce, jen srdce, to mu obětujme!“ Co mi zůstalo jako nosná a trvalá myšlenka pro další život? Jistě to, že vánoční liturgie, která měla tak silnou ozvěnu v rodinném prostředí, byla taková slavnostní a tajemná. A toto vánoční kouzlo, vyvěrající z betlémské jeskyně, mě až do dneška vnitřně rozechvívá a přináší vždy duchovní radost. Jak jste prožíval Vánoce už jako kněz? Co pro Vás, kromě bohoslužebných povinností, tyto svátky znamenaly? Byly určitě jiné než ty v dětství. V čem byly jiné? Když už jsem byl knězem – a vzdálenost mého působiště od rodiště, kde bydleli rodiče a sestry, se dala zvládnout vlakem nebo pěšky – jsem prožíval Štědrý den a večer v rodinném kruhu. Později, když už jsem byl vzdálen, jsem se více angažoval v přípravě bohoslužeb spolu s hudební produkcí a pochopitelně i s poskytováním možnosti sv. zpovědi už od začátku adventu a při nárůstu kajícníků těsně před svátky. Vánoce v době komunistické internace měly pochopitelně jiný ráz, opájeli jsme se vzpomínkami, jak to prožívají doma, a snažili jsme se aspoň potichoučku zazpívat si nějakou koledu. U PTP jsme kupodivu dostali na Vánoce propustku: to bylo velmi milé! Já jsem dokonce měl příležitost sloužit jistým internovaným řádovým sestrám tajně půlnoční mši sv.; samozřejmě bylo to oboustranně riskantní, ale povedlo se to. Co bylo jiné na rozdíl od Vánoc prožívaných v mládí, bylo stále hlubší pronikání do úžasného tajemství vtělení Božího Syna. Když se dívám do betlémských jeslí, vždy víc a více žasnu, že to malé Dítě, stejné jako každé jiné, zcela závislé na své lidské matce, je BŮH! Z pastoračního pohledu byly tyto dny náročné zvláště v mladším věku, kdy jsme my kněží ještě neměli auta a museli jsme cesty do excurrendo farností prošlapávat ve sněhu pěšky nebo na lyžích, a to ještě se zachováním eucharistického postu od půlnoci. Ale v kostelích byla o těchto svátcích vždy větší účast než v jinou dobu, a to zase byla radostná odměna za námahu cesty. Dožil jste se požehnaného věku. Co očekáváte od vánočních darů Božího narození letos? Čím byste povzbudil spoluseniory v tomto adventně-vánočním období, které máme všichni tak rádi, i když už nejsme v dětském věku? Pán Bůh mi opravdu dopřál dožít se vysokého věku. Právě před Vánocemi si budu připomínat, že před 94 lety jsem se mamince narodil jako vánoční dárek, z něhož měla radost, protože právě před rokem jí zemřel (na tuberkulosu) mladý bratr – kněz, k němuž velice lnula, a který jí duchovně i hmotně pomáhal v době 1. světové války, kdy její manžel byl na ruské frontě a ona sama doma s 3 malými dětmi. Matka viděla ve mně náhradu za tuto ztrátu a ve svém přání, podporovaném častými modlitbami, se dočkala, že tento její jediný syn se stal také knězem. Co očekávám od darů Božího narození dnes? A čím bych povzbudil seniory? Je mi líto, když vidím, jak současné lidstvo, jehož kořeny byly křesťanské, tak intenzivně lpí na vnějším „obalu“ této krásné doby, jak se honí jen za materialistickými hodnotami a pravý obsah adventu a Vánoc jim zcela vyvanul. Potrpí si na množství světýlek, která umísťují do oken, na domy i na stromky v zahrádkách, ale v duši mají tmu. Přestali chápat a věřit, že Ježíš je to pravé Světlo, které přináší spásu a pokoj. A tak se stále naplňují slova Janova evangelia: „Pravé světlo, které osvěcuje člověka, přicházelo na svět... Ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,9-11) Přijímejme ho aspoň my skrze časté projevy víry a naděje, vyjádřené častou modlitbou a nechme se tímto světlem prozářit a – jako měsíc ozářený sluncem – odrážejme Boží světlo do temnot prostředí, ve kterém žijeme!
Závěr jubilejního roku Slavnostní bohoslužbou v sobotu 22. listopadu v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové vyvrcholilo jubileum 350 let královéhradecké diecéze. Tuto událost jsme prožívali různými pastoračními aktivitami celý rok. Na devíti místech diecéze jsme s našimi biskupy, s kněžími přilehlých vikariátů a věřícími různých farností děkovali Bohu
5
za dar 350 let existence biskupství v Hradci Králové. Děkovali jsme za to, čím naše diecéze obohacovala východní Čechy, a že se mnoha událostmi vepsala i do dějin českého národa. Pontifikální mši svatou sloužil jako hlavní celebrant s 22 spolubratry v biskupské službě a kněžími diecéze biskup Mons. Jan Vokál. Přítomnost tří kardinálů – Dominika Duky, Miloslava Vlka a Joachima Meisnera, šesti arcibiskupů – slovenského metropolity Stanislava Zvolenského, Jána Babjaka, řeckokatolického metropolity z Prešova, Jána Orosche z Trnavy, Ludwiga Schicka z německého Bambergu a emeritních arcibiskupů Jána Sokola a Mariana Gołębiewskieho z Wrocławi a s téměř celým episkopátem České biskupské konference, zvýšila nejen slavnostnost této bohoslužby. Účast těchto vzácných hostů potvrdila, že založení královéhradeckého biskupství v roce 1664 mělo pro Boží lid, mentalitu východočeského regionu i pro celou církev velký význam. Co všechno bychom neměli, kdyby k vzniku královéhradecké diecéze nedošlo? Dějiny měst a obcí by zchudly. Svět kultury by postrádal řadu hodnotných děl, ať už vzácných obrazů, soch či literárních skvostů. Chyběla by i některá z tradic, která už po léta patří ke koloritu východního cípu Čech. A co všechno se činností církve zdravě rozvíjelo a rozvíjí v srdcích lidí! Co znamenali jednotliví biskupové pro veřejný a společenský život i pro rozvoj vzdělanosti... Potěšilo nás, když jsme zachytili i některé ohlasy hostů. Arcibiskup Zvolenský se vyjádřil: „Nečekal jsem, že v Čechách může dojít k tak pěkné a živé církevní slavnosti.“ I kardinál Meisner byl překvapen, kolik mladých lidí a dětí přišlo na mši svatou. Řekl: „Kde jsou v církvi děti a mladí, tam není církev bez budoucnosti.“ Svými slovy vyjádřil osobní vztah k naší diecézi. A protože bylo poměrně chladno, v závěru své zdravice pak všem vřele a s úsměvem doporučil po návratu domů doušek slivovice na zahřátí. Přejeme si, aby duch tohoto jubilea, duch vděčnosti, radosti a křesťanského apoštolátu nás povzbuzoval v nové evangelizaci našich východních Čech. Mons. Josef Socha
Drazí nemocní, když Pán Bůh stvořil čas, udělal ho dost – dost vzhledem k tomu, co od nás žádá. A pro ty, kteří mi to nevěří, ještě jinak. Bůh dal člověku čas, ale o spěchu nic neřekl. Všichni to známe, prostě přijdou chvíle, kdy nic nestíháme. Jenže Bůh nemá ve zvyku člověka použít jako citron – vyždímat a zahodit, takhle špatně zacházíme jen sami se sebou. Takže pokud opravdu „nestíháme“, závada je na naší straně. A my, ženy, nestíháme, alespoň mám ten pocit, nejvíc před Vánocemi. Snad každá z nás, i stařenka, která se sotva batolí s holí a v ortopedické obuvi po kuchyni, myslí, že pokud nebude mít umytá okna, naleštěný nábytek a alespoň sedm druhů cukroví, tak Vánoce nepřijdou. Ale to je omyl. Vánoce přijdou nezávisle na tom, kolik keramických nebo papírových betlémů postavíme. Já vím, sehnat dárky, udělat předvánoční úklid, navařit, napéct, jak mám ještě stihnout sem tam zaběhnout do kostela na roráty? A jak se v takové chvíli umíme krásně vymlouvat: já kdybych „moh“, já bych rád… Ale vždyť my musíme hlavně připravit sebe. K čemu by byl dárek tomu, na koho mám v srdci zlost? Co by pomohla všechna světla na stromečku, kdyby v duši zůstaly temnoty mrzoutství? S anděly máme ohlašovat lidem kolem sebe radostnou zvěst, že i jim se narodil ten, kdo je zachrání, kdo je naučí radosti, kdo jejich životu dá smysl. Ještě mnoho se musíme učit, abychom dokázali Vánoce připravit, abychom sebe dokázali na Vánoce připravit, abychom někoho k jesličkám přivedli. Není to tak dávno, kdy jsem slyšela příběh jedné staré „tety“ z dětského domova. Vzpomínala, jak dala dětem za úkol připravit výzdobu a děti se do ní s chutí pustily. Podle svých možností, ale všechny vystřihovaly z papíru, lepily a kreslily. Na stole se jí hromadily výrobky. Oslíci, kravičky, různě zdařilí Josefové a Marie. Každý obrázek však ve svém středu měl jesličky s miminkem. Jen jedna malá, ještě předškolní holčička, odevzdala výkres, kde byly jesličky prázdné. Teta si ho zběžně prohlédla a řekla: „Dokonči to.“ Ale holčička zavrtěla hlavou a oznámila, že má hotovo. „Ne, něco ti tu chybí,“ trvala na svém vychovatelka. Děti okolo zbystřily, seběhly se a hned všechny našly chybu a začaly se pochechtávat. Zatímco teta se různými nápovědami snažila dítěti nenápadně ukázat nedostatek, ostatní děti se smály a malá holčička tvrdila, že obrázek má všechno, co tam patří. „Přece ti tam chybí Ježíšek,“ vybuchla už netrpělivá vychovatelka a dívenka se slzami v očích odpověděla: „Jak může být na obrázku,
6
když je tady se mnou?“ A tehdy stará žena přiznala, že se za celý svůj život necítila tak zahanbená, jak to dokázalo to malé dítě svou vírou. Vždyť je tady se mnou… Drazí nemocní, je to už víc jak dva tisíce let, co přišel na svět Boží Syn, aby nám ukázal, co je to láska. My jsme oslavu jeho narození degradovali na nacpaná bříška a hlavy otupělé záplavou televizních pořadů. Zkusme o letošních Vánocích něco jiného. Pokud vám to zdraví dovolí, dojděte na návštěvu za těmi méně šťastnými. Ano, Vánoce jsou o darech, ale ne o těch hmotných, takže se netrapte, že s sebou nenesete dárkový koš nebo broušenou vázu. Nejen pro člověka upoutaného na lůžko je obrovský dar i půlhodina vaší přítomnosti, kdy nebudete hudrat na počasí a drahotu v obchodech, ale sevřete jeho ruce do dlaní a řeknete: „To jsem rád, že tě zase vidím.“ Další obrovský dar je úsměv, který nestojí vůbec nic a přitom dává tak mnoho oběma stranám. A někdy stačí jenom pohladit čelo a společně mlčet. Advent je čas odložit všechno zbytečné a zlé, protože jen tak se Vánoce stanou opravdu narozením Božího Dítěte – v nás. A Dítě si přeje, abychom nesli jeho lásku všem – opuštěným, smutným, nemocným – abychom všem kolem sebe přinášeli radostné poselství – a to i celý příští rok. Ať Láska vám napoví, co můžete dělat, když už nic nemůžete dělat. Přeji vám krásné prožití nadcházejících dnů.
Marie
Světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu Je tomu už třicet let, kdy jsme se viděli naposledy. Teď stojím na chodníku před jeho domem a klepu se. Zimou? Mohlo by se zdát. Ale jen na první pohled. Jak dlouho jsem o této chvíli snila. Mnoho svých pubertálních dní i nocí. Až vyrostu a něco dokážu, náhodně se někde setkáme a … oněmí úžasem… pýchou…. nade mnou. Jak impozantní bývala jeho postava na sněhobílých svazích, když nás učil pokořovat slalomové branky. Když jsme v mlhách Lysé hory hledali vyděšenýma očima jediný bod, k němuž bylo možné se upnout – Emilovu péřovku. Trenér, závodník, sportovec tělem i duší, rovný chlap, syn slavného rodu, uznávaný vědecký pracovník. Byl zkrátka ideál, jak si ho každá dívka vysní. Dospělí jej oslovovali tituly a já mu směla říkat „strejdo“. Byl to on, kdo vymýšlel a s obrovským zaujetím organizoval dobrodružné prázdniny, plné závodů a soutěží, kde nám „strejdové a tety“ vtiskovali myšlenky olympionismu. Já měla to štěstí a oči navrch hlavy z toho, že mě brávali do party. Jak jsem tehdy záviděla jeho dětem, že ho mají stále pro sebe a já jen ten týden zimních prázdnin a dost. Kolikrát jsem se řítila na lyžích ze svahu, modřiny nepočítaje, jen abych se jim vyrovnala a jednou i já dostala z jeho rukou vytouženou medaili. Jenže chybělo vybavení, trénink, všechno co oni měli a já o tom mohla jen snít. A také štěstí. To se mi vždy vyhnulo obloukem a unavené sedlo pokaždé úplně jinam. Jednou všechny ty překážky pokořím a dočkám se tajemného pohledu jeho velkých očí, až na mě s pýchou spočinou. „To bys ani nebyla ty, kdyby ses nepřihlásila.“ Poslední slova, která jsem si od něj pamatovala, když mě zapisoval do seznamu závodníků obřího slalomu, zatímco mi po tváři stékala krůpěj z omrzliny druhého stupně, která v údivu nad mou opovážlivostí výhružně praskla. Teď tu stojím se stejným odhodláním jako tehdy a mačkám rozechvěle zvonek u dveří. Třicet let! Pozná mě vůbec? Bzučák na brance mi vydal pokyn. Protínám startovní čáru a spouštím odpočítávání. Svět okolo mizí. Nepřehledná změť tyček přede mnou. Jen neudělat chybu. Soustředěnost na cíl a ... už vstupuji do temného přízemního bytu. Takový kousek dělí naše domy od sebe, sotva deset minut cesty. Proč jen jsme o sobě celou dobu nevěděli? Kdyby má kamarádka nebyla pečovatelka, zůstalo by to tak asi navždy. Nikdy bych se nedozvěděla, že se před nedávnem vrátili se ženou nastálo do jeho rodného domu, aby vzpomínky na dětství ulehčily tíži nemoci. A pak ten pád. A ... Co mě jen čeká? Je tak nesnadné se odhodlat. Tak matoucí, proniknout temnotou zborcení vlastních představ. Tak troufalé, pohlédnout realitě do tváře. „Co si přejete?“ Matně si vybavuji ženinu tvář, která si mne rozpačitě měří u dveří. Ano, jednou jsme spolu byli všichni na zájezdu. „Já...“ a kostrbatá slova vysvětlení mě pomalu posouvají předsíní k rozlehlému obýváku. „Aha!“ Její ustarané rysy začínají vláčnět jemným úsměvem. „Emile... podívej, koho tu máme!“ Záblesk slunečního svitu přeťal propast věků a zacílil můj zrak na polohovací postel pod oknem. Mlžný opar se rozestoupil a já opět našla svůj opěrný bod. Velké oči na mě spočinuly s němým údivem.
7
Emile???! Pamatuješ? Víš, kdo..?“ Ostatní slova se zadrhla v krku smyčkou dojetí. Zpod peřiny se ztěžka vynořila pokroucená ruka. Čelo se mu orosilo a strniště pohublé tváře zbrázdilo pár záchvěvů úsměvu. Záplava radosti spustila horečnou snahu gestikulace. Boj duše a bezvládného těla. Jediné poslušné... se vyronily slzy. Pohlédl na mě zrakem věčnosti. Tohle ani jeden z nás nečekal. Němý zápas touhy a odevzdanosti. Moci a ponížení. Bezmoci a okouzlení. Vteřina s puncem nekonečnosti. Oči. Ty jediné, nezměněné! Zaplavily se oceánem bez břehů. Něha, s níž na mě spočinuly, v sobě odráží pohledy mně nejdražší. Všech, kteří nás předešli a teď na nás hledí. S němou pozvánkou. Kukátkem máje. Nečekaným objetím před branou ráje. Oba jsme vypadali jinak, než bychom si přáli. Ale, co na tom záleží. Vzala jsem jeho ruku do své a začala vyprávět, vzpomínat a ta ruka mě se stále větší silou tiskla. Zase jsem byla tou malou dravou bytostí, která se pouštěla do poznávání světa a vzhlížela ke svému „strejdovi“. Důvěrně známé nalezení domova. Už nečekané. Takové ulehčení a radost. Jeho oči se smály – čočkami slzí zvětšené stejně jak láskou. Pomalu nastal čas odchodu. Začínám se ošívat. Nevyslovená otázka mi skáče po těle jako pytel blech. Ale to se nehodí! Víš, že vždy byli všichni nevěřící. Navíc, pokud by se něco změnilo, je Žid ... a i kdyby on chtěl, jak to uděláš? Paní tě s ním nenechá ani chvilku o samotě. Jestli se zeptáš před ní, psychicky se zhroutí. Tolik věří tomu, že se ještě uzdraví. Pomalu pouštím Emilovu ruku a loučím se s tím, že brzy přijdu. Už stojím u dveří, ale nohy mě nepouští dál. Najednou se jak na pérkách vymrští zpět k posteli a já se vidím, jak se skláním k Emilově tváři a šeptám mu do ucha: „Chceš, abych ti přivedla kněze?“ Přísně udivený pohled si nás nevěřícně měří. „Co to tam spolu máte?“ Už se blíží, aby mě odvedla. Emil souhlasně přikývl. Ptám se ještě dvakrát, abych měla jistotu, že mi rozuměl. Pokaždé přikyvuje! Nohy mně už pouští ke dveřím a znepokojená gesta jeho ženy mě vyprovází z místa, v němž jsem narušila střeženou intimitu. Tohle bude pořádný oříšek. Jak ho jen rozlousknout a nepoškodit?! Je jasné, že toto vše není náhoda. Pouštím se stále hlouběji po trati do změti slalomových branek. Tento závod je opravdu hodný mého trenéra. To by jiný nevymyslel. A už vůbec – nepostavil! Ale, musím se pousmát, myslím, že ... co mi to teče po tváři... že by zas praskla ta omrzlina? Po týdnu vyčerpávajícího zápolení stojím opět před Emilovým lůžkem. Vlastně klečím. Je 7. 1., den po slavnosti Zjevení Páně. Sportovec, který mezi svými dětmi vychoval olympijského vítěze, právě vzhlíží k medaili nejcennější. Sněhobílá hostie v kněžských rukou se tím nejdůvěrnějším způsobem stává součástí jeho samého. Poprvé a naposledy. Jedinkrát v životě. A já směla... mě si vybral, abych... to mně se dnes vložil do rukou! Světlo k osvícení pohanům a k slávě svého izraelského lidu. Ó Bože, jak jen ti mám vyjádřit, že ...
to jsou mé nejkrásnější Vánoce...
Lucie
Milí přátelé, už třetím rokem se s Vámi touto cestou spojujeme v době očekávání narození Ježíše Krista. Za tu dobu jsme od Vás i my dostali mnoho překrásných dopisů. V některých nám píšete, že Dopisy rádi čtete, dokonce je předáváte ke čtení i dál, v některých nám píšete o svém životě a občas nám někdo z Vás i zavolá. Nezřídka se stane, že dostaneme dopis od příbuzných našich čtenářů, které k sobě povolal Pán. Velice děkujeme za všechnu tuto přízeň! Těší nás, když nám napíšete, co Vás oslovilo, těší nás, že takto tvoříme velké společenství. Přejeme Vám požehnané Vánoce, radost a pokoj, který dává „Kníže pokoje – Kristus“, život v pravdě, lásce a v Boží přízni po celý rok 2015. Těšíme se na další setkávání s Vámi. Mons. Josef Socha, P. Miloslav Fiala OPraem., Marie Borecká, Lucie Moravcová a Anna Hrčková Naše adresa je Biskupství královéhradecké, Dopisy nemocným, Velké náměstí 35, Hradec Králové 500 01 (tel. 495 063 611, e-mail:
[email protected]). Případné příspěvky můžete zasílat na účet č. 1006010044/5500, VS 21003. Pán Bůh odplať!
8
