Obchodní kodexy
Karel Schelle Jaromír Tauchen
2010
doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, Ph.D., LL.M. obchodní kodexy Vydavatel: KEY Publishing s.r.o., Nádražní 733/176, 702 00 Ostrava-Přívoz ve spolupráci s The European Society for History of Law, Foltýnova 2, 635 00 Brno, Česká republika Tisk: NOVPRESS s.r.o., nám. Republiky 15, 614 00 Brno Vydáno v roce: 2010 Vydání: první © Karel Schelle, Jaromír Tauchen 2010 ISBN 978-80-7418-074-3 (KEY Publishing) ISBN 978-80-87475-02-7 (The European Society for History of Law)
OBSAH OBSAH .....................................................................................................................................3 ÚVODEM ..................................................................................................................................5 VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA ..........................................................................................................7 ZÁKON, JÍMŽTO SE UVÁDÍ ZÁKONNÍK OBCHODNÍ – ZÁKON Č. 1/1863 Ř.Z. ............................................19 ZÁKON O PRÁVNÍCH VZTAZÍCH V MEZINÁRODNÍM OBCHODNÍM STYKU (ZÁKONÍK MEZINÁRODNÍHO OBCHODU) – Č. 101/1963 SB.
..................................................................................................................125
HOSPODÁŘSKÝ ZÁKONÍK – ZÁKON Č. 109/1964 SB. .....................................................................255 OBCHODNÍ ZÁKONÍK – ZÁKON Č. 513/1991 SB. (VE ZNĚNÍ K 1. LEDNU 1992) ....................................365 OBCHODNÍ ZÁKONÍK – ZÁKON Č. 513/1991 SB. (VE ZNĚNÍ K 31. BŘEZNU 2002) ................................565 LITERATURA ...........................................................................................................................899
3
ÚVODEM Soubor obchodních kodexů tvoří další sbírku v řadě komentovaných monotematických pramenů práva a navazuje tak na kodexy občanské. Stejně jako občanské kodexy sbírka má sloužit pro potřeby jak studentů, tak dalších badatelů v oblasti dějin soukromého práva. I tentokrát autoři sbírky zvolili ve vztahu k platnému obchodnímu zákoníku stejný přístup jako u kodexů občanských, tedy publikují jeho dvě verze, které mají dokumentovat koncepční posun u české legislativy v oblasti obchodního práva. Jako prameny pro sestavení sbírky byly použity: Překlad Zákonníka říšského vydaného pro království České (částka I., č. 1, s. 1) - viz Tauchen, Jaromír - Salák, Pavel: Říšská sbírka zákonů 1848 - 1918. Dokumenty. Brno : Masarykova univerzita, 2009. (ISBN 978-80-210-5093-8)
Obchodní zákoník : podle stavu k 9. 5. 2002 , ÚZ : úplné znění, č. 332, Ostrava : Sagit, 2002, 208 s.
5
VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA POČÁTKY OBCHODNÍHO PRÁVA NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY
Obchodní právo se do českého práva sice vrátilo až po roce 1989, mohlo však navázat na bohaté tradice začínající už v nejstarších dobách. Na základní mezníky vývoje obchodního práva na území České republiky proto musíme upozornit. Obchodní právo vzniká a začíná se rozvíjet spolu se vznikem měst jako center řemeslné výroby a obchodu. Základem pro vznik středověkého města byla městská privilegia daná městu zakladatelem při jeho založení. Obsahem privilegia bylo ustavení vnitřní organizace a správy města, vymezení povinností obyvatel, právo, kterým se měli řídit a oprávnění vlastního výkonu soudnictví a správy. Možno tu tedy mluvit o městské autonomii, o právu vydávat si vlastní předpisy a o městské samosprávě, tj. spravování svých záležitostí vlastními orgány. Postupem času a s rozvojem měst vznikla potřeba kodifikace městského práva. Základem pro ně byla městská privilegia a jednak praxe městských soudů, což dokládá brněnská Kniha písaře Jana. Tuto knihu později přepracoval a doplnil Brikcí z Lipska pod názvem Práva městská. Nejvýznamnějším kodifikačním dílem byl bezesporu Koldínův zákoník nazvaný Práva městská království českého, který byl vydán roku 1579 a roku 1580 se stal závazným pro soudní praxi. Zákoník platil i v 18. století a teprve jednotlivé zákoníky feudálního absolutismu postupně rušily jeho ustanovení. Poslední podstatná část zákoníku o právu majetkovém byla zrušena až roku 1811 Všeobecným občanským zákoníkem. Prvou čistě obchodněprávní kodifikací v Evropě byl Napoleonův Code de commerce z roku 1807, který měl být základem „droit commun de l´Europe“. České země si na podobnou 7
OBCHODNÍ KODEXY
kodifikaci ovšem musely ještě několik desetiletí počkat. Zatímco v oblasti občanského a rodinného práva unifikační snahy vyvrcholily vydáním Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811, v oblasti obchodního práva zatím k žádné takové zásadní kodifikaci nedošlo. Nicméně cesta k modernímu obchodnímu právu byla otevřena. Práce na unifikaci obchodního práva probíhaly již delší dobu, konkrétně od roku 1809, kdy byly zahájeny kodifikační práce, a byl předložen první návrh nového kodexu. Další návrhy následovaly v rychlém sledu. V roce 1842 byl předložen druhý návrh, třetí návrh byl dokončen v roce 1855 a čtvrtý roku 1857. Žádný z těchto návrhů se však neprosadil a nebyl přijat. Proto bylo na spolkovém sjezdu německých států 17, dubna roku 1856 přijato usnesení o zřízení zvláštní komise, která měla za úkol vypracovat návrh nového kodexu. Jejím předsedou byl jmenován rytíř dr. Raule, předseda vídeňského obchodního soudu. Z práce komise vyšel v roce 1861 návrh obchodního zákoníku, který byl předložen na sjezdu spolkových zemí a usnesením tohoto shromáždění doporučen státům k přijetí. Rakousko přijalo návrh a to zákonem ze 17. prosince 1862 s účinností od 1. července 1863, vyhlášen byl tento zákon pod číslem 1/1863 ř. z. Rakousko však nepřevzalo celý kodex, nýbrž odmítlo přijmout pátou knihu o právu námořním a v platnosti zůstala úprava dosavadní. Důvodem pro tento postup byly rozpory mezi rakouskými a uherskými politiky. Přijatá norma byla označena jako Všeobecný obchodní zákoník (ADHGB). Velkým problémem Habsburské monarchie byla skutečnost, že nový obchodní zákoník neplatil v Uhrách, kde byl přijat obchodní zákoník podle návrhu profesora Istvána Apathyho a to v roce 1875. Výhodou nového zákoníku bylo, že zrušil všechny zákony a nařízení, které se vztahovaly k předmětu obchodního zákoníku, pokud nebylo stanoveno jinak. Výslovně byly zrušeny starší řády merkantilní, fallitní a směnečné, pokud jednotlivá jejich ustanovení ještě platila, první kniha Codice di commercio platná v království lombardskobenátském, v Dalmacii a v jižním Tyrolsku, ustanovení francouzského obchodního zákoníku jsoucí ještě v platnosti ve městě Krakově a jeho území a ustanovení o vedení obchodních protokolů (§ 2 zákona č. 1/1863 ř. z.).
8
VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA
VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA V PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE Dne 28. října byla vyhlášena československá samostatnost. Ve stejný den byla na schůzi pléna Národního výboru přijata norma, která byla stěžejní pro celý právní řád nově vzniklého státu. Jednalo se o tzv. recepční normu publikovanou ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 11. Podle tohoto zákona zůstaly v platnosti veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení, a veškeré úřady samosprávné, státní i obecní byly podřízeny Národnímu výboru. Tímto zákonem tedy došlo k převzetí rakouského a uherského právního řádu a rakouské a uherské veřejné správy. S hodnocením tohoto zákona přišel brzy sám jeho autor, když napsal, že „základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“. Recepční norma však přinesla právnímu řádu Československa problém dualizmu, protože po rakousko-uherském vyrovnání došlo k odlišnému právnímu vývoji v Čechách a na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Revoluční proklamací z 28. října 1918 byl vytvořen československý obchodní zákoník, a to jednak „český“ (s obsahem shodným s obsahem rakouského zákoníku obchodního) a jednak „slovenský“ (s obsahem shodným s obsahem uherského zákoníku obchodního). Z toho tedy vyplynulo, že zatímco v českých zemích zůstal základním pramenem Všeobecný obchodní zákoník ve znění pozdějších změn a doplňků, na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl základem obchodního práva zákonný článek XXXVII tzv. „slovenský obchodní zákoník“ ve znění pozdějších změn a doplňků. Potřeba nové jednotné kodifikace se ukázala jako nezbytná, neboť pro rozvoj hospodářství v rámci celého státu bylo nezbytné sjednotit pravidla novou kodifikací obchodního práva. Potřeba nové obchodní kodifikace byla zřejmá, protože hospodářské poměry byly rozhodně dál než v letech 1863, resp. 1875, z nichž pocházela rakouská i uherská, dosud používaná úprava obchodního styku. Po vleklých odkladech odůvodňovaných tím, že je třeba nejprve kodifikovat občanské právo, zřídilo ministerstvo spravedlnosti v roce 1929 komisi pro unifikaci obchodního práva. Z její činnosti sice v roce 1937 vzešla osnova obchodního zákoníku, která byla vydaná tiskem, ale návrh byl prakticky pouhým torzem úpravy 9
OBCHODNÍ KODEXY
obchodního práva. Pokud by byl zákoník v navrhované podobě přijat, byl by méně úplný než obdobný uherský, ba dokonce méně kompletní než dosud používaný torzovitý rakouský obchodní zákoník. Snaha o vytvoření nové kodifikace obchodního práva nebyla naplněna, protože celý proces byl přerušen německou okupací. Jediný pokus, jak sblížit oba systémy na území republiky představoval zákon č. 271/1927 Sb. kterým byla rozšířena platnost zákona č. 58 ř. z. z roku 1906 o společnostech s ručením omezeným na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Obchodní právo bylo však doplněno novou právní úpravou ochrany hospodářské soutěže. V roce 1927 vyšel první zákon o nekalé soutěži (zákon č. 111/1927 Sb.), jehož účelem bylo zajistit dobré mravy hospodářské soutěže. Porušením pravidel soutěže byla například nekalá reklama, nesprávné označení původu zboží, zneužívání podnikových značek, porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství a podplácení. Ochrana tu byla jak v rovině soukromoprávní, tak trestní. Soukromoprávní ochrana spočívala v možnosti podání žaloby na zdržení se závadného jednání a odstranění stavu, případně též žaloby na náhradu škody. V rovině trestněprávní mohl podat soukromou trestní žalobu každý soutěžitel, jakož i každá korporace, která podle svých stanov byla povolaná hájit hospodářské zájmy soutěžitelů. Porušovatelům tohoto zákona hrozil trest až šest měsíců vězení. Zákon byl zrušen až novým občanským zákoníkem z roku 1950. Vedle uvedené právní úpravy samozřejmě stát reguloval hospodářskou sféru nepřímými formami jako daněmi, cly, rozpočtem a podobnými nástroji. Radikální změnu přinesla v tomto ohledu ekonomická recese 30. let, která motivovala přijetí rozsáhlého souboru soustavných regulativních opatření ze strany státu. Hojně používanou se stala nucená syndikalizace. Uplatňovala se například v oblasti výroby skla (vládní nařízení č. 2/1936 Sb.), textilní výrobě (vládní nařízení č. 228/1936 Sb.), ale též těžbě dřeva (vládní nařízení č. 170/1933 Sb., ve znění novel) a jiných odvětvích. Nucený syndikát vznikl, požádal-li o jeho ustavení právním předpisem stanovený počet podnikatelů v dané oblasti, tzv. směrodatná část (např. v oblasti sklářského průmyslu šlo o podnikatele, na které připadalo alespoň 70% z celkového souhrnu mezd a platů nebo tržeb za zboží nebo počtu zaměstnanců). Do pravomoci nuceného syndikátu, kam byli povinni vstoupit všichni výrobci dotyčného odvětví, náleželo například určování nejvyššího 10
VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA
přípustného rozsahu výroby a odbytu, stanovení podmínek pro převod výrobních a odbytových možností mezi členy, péče o dovoz a vývoz a další. Syndikát byl oprávněn zřizovat si svoje místní složky a dozorčí orgány. Na jeho činnost dohlížel vládní komisař. Dalším způsobem regulace byla kontingentace výroby. V tomto případě nebyly zřizovány žádné zvláštní organizační formy, ale právní předpisy určovaly pro jednotlivé odvětví, jaké množství výrobků zde může být produkováno. Například zákon č. 105/1932 Sb. stanovil maximální množství výroby cukru, vládní nařízení č. 51/1934 Sb. pověřilo ministerstvo průmyslu, aby přidělovalo jednotlivým producentům jedlých tuků kvóty z celkově stanoveného ročního rozsahu. Zákonem č. 141/1933 Sb. bylo upraveno zřizování a fungování kartelů a soukromých monopolů. Pojem kartelu byl vymezen jako úmluva mezi samostatnými podnikateli, jíž se tito zavazovali mezi sebou omezit či vyloučit volnost soutěže, a to reglementováním výroby, odbytu, obchodních podmínek atp., pokud bylo smyslem smlouvy co nejúčinněji ovládnout trh. Zákon uznával stávající kartely a zároveň zrušil ustanovení koaličního zákona, která kartely zakazovala. Kartely mohly vznikat jednak podle předpisů obchodního zákoníku na základě jednoduchých smluv i jako instituce trvalejšího charakteru. V zájmu zajištění kontroly musely mít kartelové smlouvy písemnou formu a být registrovány v rejstříku u Státního statistického úřadu. Evidovány byly rovněž kartelové ceny a sazby, jakož i zásahy vůči subjektům stojícím mimo kartel. Pokud by prováděním kartelové dohody mohl být ohrožen veřejný zájem, nastupovalo smírčí řízení. Vláda byla navíc zmocněna, aby zakázala provádění kartelové úmluvy, došlo-li by nepřiměřeně vysokými cenami k ohrožení podnikání v určitém odvětví. Ustaveny byly též kartelová komise a kartelový soud, které měly bdít nad tím, zda nejsou porušovány stanovené povinnosti. Citovaný zákon obsahoval rovněž ustanovení ohledně odstoupení od smlouvy, k čemuž mohlo dojít v případě, že jejím prováděním by bylo podnikání hospodářsky povážlivě ohroženo, ztíženo nebo znemožněno takovou měrou, která nemohla být předvídána při uzavírání smlouvy ani, když dotyčný subjekt dbal povinností řádného obchodníka.
11
OBCHODNÍ KODEXY
S výjimkou určených částí (např. zápis do rejstříku, povinnost hlásit ceny) platil obdobný režim i pro soukromé monopoly. K realizaci kartelového zákona bylo vydáno několik prováděcích nařízení týkajících se vedení kartelového rejstříku a sbírky listin, smírčího řízení, postupu při řešení nepřiměřeně vysokých cen a další Podstatným z hlediska státní intervence se stal zákon č. 95/1933 Sb. o mimořádné moci nařizovací (ve znění novel). Vláda jím byla zmocněna, aby po dobu mimořádných hospodářských poměrů svými nařízeními upravila celní sazebník a činila opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství, jakož i pro zachování rovnováhy ve státním hospodářství, státních nebo státem spravovaných podnicích, ústavech, fondech a dalších zařízeních a institucích, k nimž by jinak bylo třeba zákona. Její nařízení musela být do 14 dní od vyhlášení předložena parlamentu, a pokud by obě komory odepřely dát souhlas, pozbývala platnosti. Na základě tzv. zmocňovacího zákona pak byla v dalších letech vydána řada vládních nařízení týkajících se různých stránek řady hospodářských.
VÝVOJ OBCHODNÍHO PRÁVA V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA Na území Protektorátu Čechy a Morava platilo dvojí právo – právo protektorátní a právo německé (říšské). Jeho aplikace byla závislá na tom, jakou státní příslušnost měly subjekty právních vztahů. Pro protektorátní občany bylo rozhodující recipované právo Československé republiky spolu s nově po 15. březnu 1939 přijatými protektorátními předpisy tedy především „Všeobecný obchodní zákoník“; státní příslušníci Velkoněmecké říše se řídili Obchodním zákoníkem z roku 1897 (RGBl. I., S. 219). V období války bylo ze strany státu zasahováno do předpisů obchodního práva. Ministr spravedlnosti měl široká oprávnění a zmocnění činit především z důvodu veřejného pořádku nebo s ohledem na válečné poměry omezení či naopak úlevy od povinností stanovenými obchodněprávními předpisy. To se dotýkalo především povinnosti uveřejňovat roční závěrku apod. (Vládní nařízení č. 312/1942 Sb., o osvobození od dodržení obchodněprávních 12
ZÁKON, JÍMŽTO SE UVÁDÍ ZÁKONNÍK OBCHODNÍ ZÁKON Č. 1/1863 Ř.Z. ZE DNE 17. PROSINCE 1862
(VE ZNĚNÍ K 1. ČERVENCI 1863)
Zákon daný dne 17. prosince 1862, pro království České, Haličské a Vladimířské s vojvodstvími Osvětimským a Zátorským a velkovojvodstvím Krakovským, pro království Lombardsko-Benátské a království Dalmatské, pro arcivojvodství Rakouské pod Enží i nad Enží, pro vojvodství Horno- a Dolnoslézské, Štyrské, Korutanské, Krajinské, Salcburské a Bukovinské, pro markrabství Moravské, pro knížecí hrabství Tyrolské a zemi Vorarlberskou, též pro knížecí hrabství Gorické a Gradišťské s markrabstvím Istrianským a pro město Trst přímo pod vládou říšskou postavené s okršlkem Trstským, jímžto se uvádí zákonník obchodní. (Obsaž. v I. částce zákonníka říšského, č. 1, str. 1, vydané dne 3. ledna 1863.) S přivolením obojí sněmovny Mé rady říšské vidí se Mi naříditi takto: Uznávajíc přednosti a výhody, kterýmiž se zákonník obchodní, dle nařízení německého shromáždění spolkového skrze zvláštní komisi, při níž zřízenci vlády rakouské spolu působili, navržený vyznamenává; uvažujíc, že v sousedních státech spolku německého platnosti zákona již nabyl a nadíti se jest, že se mu platnosti této i také v ostatních dostane; prohlížejíc k tomu, jak velice se obchod s jinými zeměmi zvelebí společným o tom zákonodárstvím, zaroveň pak na zřeteli majíc zvláštní poměry rakouské, uvádí se dotčený zákonník obchodní co do prvních čtyr v příloze % obsažených knih a s vyloučením páté knihy o právu pomorském jednající, vedle následujících ustanovení v královstvích a zemích v nadpise jmenovaných za zákon a nabude dne 1. července 1863 platnosti.
19
OBCHODNÍ KODEXY
I. Ustanovení obecná. § 1. Svrchu psaným dnem počínajíc platnosti pozbudou všecky zákony a nařízení, kteréž se vztahují k věcem zákonníka obchodního, ač není-li v tomto uvozovacím zákoně určeno, aby i napotom v platnosti zůstaly, anebo není-li v zákonníku obchodním ukázano k zákonům zemským. § 2. Jmenovitě platnosti pozbudou starší řády merkantilní, falitní a směnečné, pokud jednotlivá jich ustanovení posud platí; první kniha zavedeného v království Lombardsko-Benátském, v Dalmatsku a v jižních Tyrolích (Codice di commercio); ustanovena francouzského zákonníka obchodního, která v městě Krakově a v okršlku Krakovském ještě v moci své trvají; ustanovení o tom, jak protokoly obchodní vésti sluší, prohlášená nařízeními ministerskými, vydanými dne 12. srpna 1853, č. 166, 2. dubna 1854, č. 100, 13. dubna 1857, č. 79, 16. září 1857, č. 168, a 28. dubna 1860, č. xxx zákonníka říšského; posléze ustanovení ministerského nařízení, vyd. dne 13. května 1860, č. 123 zákonníka říšského o protokolování firem, o knihách obchodních a živnostenských, o prokuře a příslušnosti soudův obchodních. Nicméně se tím ustanovení v §§. 10. - 14. posléze dotčeného nařízení obsažená o poplatcích, ježto se vztahují k protokolování, nikterak nemění. § 3. Zákonů o nabývání, obmezování a rušení práv věcních na statcích nemovitých ustanovení zákonníka obchodního se netýkají. Zákonův o taxách úročních a o lichvě dotýká se zákonník obchodní jen potud, pokud v sobě zavírá zvláštní ustanovení, jimižto se jednotlivá nařízení oněch zákonů proměňují. § 4. Založená na smluvách státních svoboda tureckých poddaných k provozování obchodu zákonníkem obchodním žádné proměny nebéře. Sic jinak ustanovení zákonníka obchodního a tohoto zákona i také na ně se vztahují. § 5. Kdy koli zákonník obchodní ukazuje k zákonům zemským anebo k zákonům v jednotlivých státech platným, rozuměti tím sluší takové zákony a nařízení, ježto ve všech královstvích a zemích, pro něž zákon tento vydán jest, anebo v některých z nich platnost mají. Kde se v zákonníku obchodním zmínka činí o německém řádu směnečném, rozuměti sluší prohlášený v Rakousku obecný řád směnečný.
20
OBCHODNÍ ZÁKONÍK – ZÁKON Č. 1/1862 Ř.Z.
Obecný zákonník obchodní pro království České, Haličské a Vladimířské s vojvodstvími Osvětimským a Zátorským a velkovojvodstvím Krakovským, pro království Lombardsko-Benátské a království Dalmatské, pro arcivojvodství Rakouské pod Enží i nad Enží, pro vojvodství Horno- a Dolnoslézské, Štyrské, Korutanské, Krajinské, Salcburské a Bukovinské, pro markrabství Moravské, pro knížecí hrabství Tyrolské a zemi Vorarlberskou, též pro knížecí hrabství Gorické a Gradišťské s markrabstvím Istrianským a pro město Trst přímo pod vládou říšskou postavené s okršlkem Trstským. Ustanovení obecná. Čl. 1. U věcech obchodních, pokud zákonník tento žádného ustanovení neobsahuje, průchod mají obyčejové obchodní a, když těch není, obecné právo občanské. Čl. 2. Ustanovení německého řádu směnečného zákonníkem tímto v ničemž se nemění. Čl. 3. Kdykoli v zákonníku tomto o soudu obchodním řeč jest, nahražuje místo jeho obyčejný soud, kdež zvláštního soudu obchodního není. Kniha první. O obchodnictvu. Rozdíl první. O kupcích. Čl. 4. Za kupce dle tohoto zákonníka pokládán budiž ten, kdo za živnost provozuje obchody. Čl. 5. Daná o kupcích ustanovení platí rovněž o společnostech obchodních, jmenovitě též o společnostech akciových, které provozují obchody. Táž ustanovení platí také o veřejných bankách, co se dotýče obchodu, jejž provozují, bez ujmy nařízením pro ně vydaným. 33
OBCHODNÍ KODEXY
Čl. 6. Paní, kteráž obchod za živnost provozuje (obchodnice), má v provozování obchodu všecka práva a všecky povinnosti kupecké. Co se dotýče obchodu jejího, nemůže se táhnouti k právním dobrodiním, ježto v jednotlivých státech paním jsou propůjčena. Zdali živnost obchodní provozuje samotná anebo ve spolku s jinými, zdali ji provozuje svou osobou, anebo skrze prokuristu, v příčině té se rozdílu nečiní. Čl. 7. Manželka, nepřivolí-li manžel její, obchodnicí býti nemůže. Za přivolení manželovo se pokládá, když paní s vědomím a bez odporu jeho obchod provozuje. Manželka kupcová, která manželu svému v živnosti obchodní toliko jest nápomocná, není obchodnicí. Čl. 8. Manželka, která jest obchodnice, může se jedním obchodním platně zavázati, aniž by k tomu neb onomu jednání zvláštního přivolení manžela svého měla zapotřebí. Za dluhy obchodní práva jest veškerým jměním svým, nehledíc k právům spravovacím a k požívání anebo jinším právům manželovým, jenž na jmění tom skrze sňatek manželský založena jsou. Zavazeno jest i společné jmění, pokud mezi manžely jest spolek statkův; zdali manžel osobním majetkem svým spolu práv jest, posuzovati sluší podlé zákonů zemských. Čl. 9. Obchodnice může u věcech obchodních samostatně státi před soudem; zdali vdaná jest či nevdaná, rozdílu nečiní. Čl. 10. Ustanovení, ježto zákonník tento o firmách, knihách obchodních a o prokuře v sobě zavírá, neplatí o hokynářích, vetešnících, obchodnících po domích a podobných obchodnících, menší živnosti provozujících, též o hospodských, obyčejných povoznících, obyčejných plavcích a osobách, kteří živnosti své neprovozují šíře nežli co řemeslníci. Zákonům zemským zůstaveno jest, třídy tyto, ač je-li toho třeba, zevrubněji vytknouti. Spolky k provozování takové živnosti obchodní, o kteréž dotčená ustanovení neplatí, nepokládají se za společnosti obchodní. Zákony zemskými ustanoví se, že dotčená ustanovení i také o jiných kupcích tamního státu neplatí. Ale rovněž může se také zákony zemskými naříditi, aby ustanovení ta o jednotlivých z jmenovaných tuto tříd, anebo aby o všech kupcích tamního státu platnost měla.
34
