Rodinné kodexy
Karel Schelle Jaromír Tauchen Renata Veselá 2010
doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, Ph.D., LL.M. JUDr. Renata Veselá, Ph.D. Rodinné kodexy Vydavatel: KEY Publishing s.r.o., Nádražní 733/176, 702 00 Ostrava-Přívoz ve spolupráci s The European Society for History of Law, Foltýnova 2, 635 00 Brno, Česká republika Tisk: NOVPRESS s.r.o., nám. Republiky 15, 614 00 Brno Vydáno v roce: 2010 Vydání: první © Karel Schelle, Jaromír Tauchen, Renata Veselá 2010 ISBN 978-80-7418-082-8 (KEY Publishing) ISBN 978-80-87475-04-1 (The European Society for History of Law)
OBSAH ÚVODEM ............................................................................................................................... 5 VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA ......................................................................................................... 7 Středověké pojetí manželského práva ................................................................................................. 7 Pokusy o změnu pojetí manželství a rodinného práva ........................................................................ 8 Rodinné právo v rakouském Všeobecném občanském zákoníku ........................................................ 9 Vývoj rodinného práva v 19. století ................................................................................................... 11 Změny v rodinném právu v první Československé republice .............................................................. 13 Změny v rodinném právu za Protektorátu Čechy a Morava .............................................................. 18 Vývoj rodinného práva v letech 1945 ‐ 1963 ..................................................................................... 21 Vývoj rodinného práva od roku 1963 ................................................................................................ 27
OBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ Č. 946/1811 SB.Z.S ........................................................................ 31 ZÁKON, KTERÝM SE MĚNÍ USTANOVENÍ OBČANSKÉHO PRÁVA O OBŘADNOSTECH SMLOUVY MANŽELSKÉ, O ROZLUCE A O PŘEKÁŽKÁCH MANŽELSTVÍ Č. 320/1919 SB. ............................................................ 73 ZÁKON O PRÁVU RODINNÉM Č. 265/1949 SB. ............................................................................. 81 ZÁKON O UZAVÍRÁNÍ MANŽELSTVÍ S CIZINCI Č. 59/1952 SB. ........................................................... 99 ZÁKON O RODINĚ Č. 94/1963 SB. VE ZNĚNÍ K 1. DUBNU 1964 ...................................................... 101 ZÁKON O RODINĚ Č. 94/1963 SB. VE ZNĚNÍ K 30. ČERVNU 2001 .................................................... 125 LITERATURA ........................................................................................................................ 155
ÚVODEM Soubor rodinných kodexů je pátou sbírkou v řadě komentovaných monotematických pramenů práva a navazuje tak na kodexy občanské, obchodní a pracovní. Stejně jako předchozí kodexy má předkládaná sbírka předpisů sloužit pro potřeby jak studentů, tak dalších badatelů v oblasti dějin soukromého práva. I tentokrát autoři sbírky zvolili ve vztahu k zákonu o rodině stejný přístup jako u kodexů občanských a obchodních, tedy publikují jeho dvě verze, které mají dokumentovat koncepční posun u české legislativy v oblasti rodinného práva. Jako prameny pro sestavení sbírky byly použity: Tauchen, Jaromír ‐ Salák, Pavel: Říšská sbírka zákonů 1848 ‐ 1918. Dokumenty. Brno: Masarykova univerzita, 2009. (ISBN 978‐80‐210‐5093‐8) Novák, Karel: Obecný občanský zákoník platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zákony doplňujícími. Praha : Všehrd, 1926, 535 s. Zákon o rodině, sociálně‐právní ochrana dětí, dítě a mezinárodní právo. ÚZ : úplné znění, č. 360, Ostrava : Sagit, 2003
5
VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA STŘEDOVĚKÉ POJETÍ MANŽELSKÉHO PRÁVA Pravidla manželského práva nacházíme již v Dekretech Břetislavových s roku 1039, podle nichž bylo manželství postaveno zcela pod kontrolu církve. Již tato právní úprava zdůrazňuje zásadu monogamie a nerozlučitelnosti manželství za života manželů. Uznávanou formou vzniku manželství bylo slavnostní přivolení před církví. Současně bylo stíháno cizoložství žen a rozhodování manželských sporů bylo svěřeno církevním soudům, tehdy ještě za využití ordálů. Tyto rysy právní úpravy zůstaly trvalým základem dalšího vývoje. Průlom do zásady nerozlučitelnosti manželství za života obou manželů v té době znamenal rozvětvený systém manželských překážek a postupem času také protestantismus, který umožnil rozvod manželství. Rozhodování manželských sporů bylo svěřeno církevním soudům. V převážné většině šlo o soudy církve katolické, od 15. století mohly soudit také kališnické konsistoře. Spory se nejčastěji týkaly nedodržení slibu manželského (takto se často soudili muži, kteří si buď vynucovali sňatek nebo alespoň odstupné bohatých nevěst), spory o neplatnost manželství nebo rozvody. Z kanonického práva vycházelo i podřízené postavení ženy v manželství a odráželo se mj. v tom, že od manželky byla vyžadována naprostá věrnost vůči manželovi a její cizoložství mohlo být stíháno nejen soudem, ale i svémocí manžela. Tem měl v řadě případů právo nevěrnou manželku i zabít. Ochrany manželství se týkala také některá ustanovení práva trestního. Trestní věci však spadaly do kompetence civilních soudů. Manželské právo majetkové zahrnovalo celou řadu institutů, které byly známy již dříve, ale také přežily období středověku. Jedním z nich byla instituce věna, představovaná jakýmkoliv majetkem, penězi nebo statky, které se stávaly vlastnictvím manžela. Ten mohl věnem neomezeně disponovat. Zvláštním případem věna bylo věno vdovské, což byl majetek, který měl ženě připadnout po smrti manžela. Četné paralely s římskoprávními zdroji představovala i ustanovení o tom, že veškerá majetkoprávní jednání ženy ve prospěch manžela mohla být jejím dovoláním považována za neplatná. Jinak však nebyla nijak zpochybňována majetkoprávní samostatnost ženy v manželství. Je však nutné dodat, že zatímco u osobních manželských práv bylo kanonické právo po dlouhou dobu vcelku
7
RODINNÉ KODEXY
jednotné pro všechny křesťany, manželské majetkové právo a právo dědické podléhalo v mnoha směrech právnímu partikularismu. Děti pak byly z pohledu práva plně podřízeny otci ‐ římskoprávní „patria potestas“ se opět jeví jako do té doby nepřekonaný vzor. Ve svízelnější situaci se však nacházely děti narozené mimo manželství, protože katolická církev činila podstatné rozdíly mezi dětmi manželskými a nemanželský mi. Také mezi posledně uvedenými činilo právo značné rozdíly: jiné bylo postavení dítěte narozeného z trvalého konkubinátu, jiné dítěte narozeného z náhodného spojení a jiné dítěte nevěstky. Ještě hůře na tom bylo dítě narozené z cizoložství a vůbec nejhorší postavení znamenalo narození z cizoložství dvojnásobného. Takové děti nesměly být legitimovány ani následným sňatkem rodičů nebo milostí panovníka či papeže. Nemanželské děti nepatřily do otcovy rodiny a neměly v ní dědické právo, nesměly nabývat nemovitosti, učit se řemeslům a podobně. Nárok na výživu byl nejprve upraven velmi vágně a původně vůbec neexistoval. Česká zemská zřízení ze 16. století například nařizovala, že šlechtic sice musí své nemanželské dítě vychovat na svém statku, dítě tu však mělo postavení jen jako ostatní poddaní. Ani třetí skupina vztahů, zmíněná v úvodu, nezůstala bez právní úpravy. Jak již bylo řečeno, děti byly zásadně v moci svých otců a před nabytím zletilosti neměly zásadně způsobilost k právnímu jednání. Pro ochranu jejich majetkových práv v případě smrti otce byl zpravidla zřízen poručník, kterým mohla být i žena. Pokusy o změnu pravidel v manželských a rodinných vztazích přineslo u nás období husitského hnutí a doby bezprostředně následující. Protireformace však, tak jako jinde v Evropě, znamenala návrat k tradičnímu křesťanskému pojetí. Církev jednoznačně formulovala své tradiční učení o manželství a rodině na Tridentském koncilu (1545 ‐ 1563), kde slavnostně potvrdila a dokonce ještě zpřísnila předpisy o uzavírání manželství. Za skutečný zásah státu do manželského a rodinného práva lze považovat teprve tereziánské nařízení ze dne 12. dubna 1753 o zasnoubení a manželství osob nezletilých a nařízení ze dne 8. května 1756 o zasnoubení a manželství vojenských důstojníků. Rozhodující pro oblast manželského a rodinného práva se pak stalo období vlády Josefa II.
POKUSY O ZMĚNU POJETÍ MANŽELSTVÍ A RODINNÉHO PRÁVA První významnou změnu, kterou přineslo, bylo vydání tolerančního patentu v roce 1781. Tento patent mimo jiné povolil činnost evangelickým církvím, ale také připouštěl do té doby zatracované sňatky katolíků s evangelíky. O rok později byla dokonce zrušena závaznost zásnub, uznávaná katolickým právem. Sám papež ve Vídni osobně intervenoval proti dalším reformám. Přesto byl dne 16. ledna 1783 pod číslem 117 Sbírky zákonů soudních manželský vydán patent Josefa II., jímž císař provedl další významné změny v této oblasti práva. Rozhodování manželských sporů bylo patentem přeneseno na státní soudy, byla zrušena církevní jurisdikce v manželských sporech, která u nás trvala od 10. století a císař navíc v patentu proklamoval své výlučné právo nadále upravovat manželské poměry.
8
VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA
Manželský patent z roku 1783 se však zcela neodchýlil od církevního pohledu na manželství. Proto přinášel odlišnou úpravu manželského práva pro příslušníky různých vyznání a tím vlastně respektoval do značné míry názory jednotlivých církví. Co se týče úpravy katolických manželství, která v té době převažovala, vycházel patent z mírné reformy kanonických pravidel. Ta ovšem později přinášela celou řadu praktických problémů. Tak například v oboru překážek byl převzat ‐ až na některé nevelké změny ‐ systém překážek kanonických, a to včetně těch, které vycházely z křesťanského chápání manželství (překážky kněžských svěcení, řeholních slibů, zákaz sňatků s nekřesťany). Na druhé straně některé z nich patent formuloval úže (zejména příbuzenství a švagrovství) a do‐ konce stanovil překážky nové, do té doby neznámé. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že soustava překážek státních a kanonických se zcela nekryla. Přitom však byla ponechána obligatorně církevní forma sňatku. Tato situace stavěla před duchovní nezřídka dilema, zda požehnat sňatkům, které sice splňují požadavky patentu, ale nevyhovují požadavkům kanonického práva, a naopak. Z kanonického práva manželský patent také plně přejal tezi o nerozlučitelnosti manželství, mezi katolíky tedy připouštěl pouze rozvod od stolu a lože stejně, jako ho připouštělo kanonické právo. Evangelíkům byla naopak povolena i rozluka (v manželství mezi katolíkem a evangelíkem však zákaz rozluky platil i pro evangelickou stranu). Na manželství židovská se patent nevztahoval. Pro ně byla vydána pravidla až v roce 1791, přičemž Židům bylo povoleno odlišné vymezení překážek příbuzenství a švagrovství a rozluka dohodou stran, což vlastně znamenalo relativně nevýhodnější manželské právo v Rakousku. Nevýhodou manželského patentu Josefa II. byla tedy v mnoha ustanoveních ne zcela přesná hranice mezi kompetencí církve a státu. Negativní stanovisko církve k některým pravidlům však na druhé straně vyvolávalo reakci na straně radikálních kruhů; ve státní radě se dokonce v roce 1784 vynořila myšlenka obligatorního civilního sňatku. Ani jedno z protichůdných stanovisek ‐ klerikální ani občanské ‐ však nakonec nezískalo navrch, takže za vlády Josefa II. stát neustoupil ze svých zásad upravujících manželské vztahy. Naopak, josefínská legislativa pokročila v posledních dvou letech císařovy vlády ještě dále novou úpravou postavení nemanželských dětí. Císařský patent z roku 1787 zrovnoprávnil manželské a nemanželské dětí zejména co se týče dědického práva a nově upravil také institut poručenství.
RODINNÉ PRÁVO V RAKOUSKÉM VŠEOBECNÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Za Josefova života pokračovaly kompilační práce na kodifikaci soukromého práva, s nimiž se začalo ještě za vlády Marie Terezie. Jejich výsledkem bylo vydání prvého dílu Všeobecného občanského zákoníku (jeho autorem byl Horten) 1. listopadu 1786. Zákoník měl 5 částí, z nichž se první dvě týkaly obecných ustanovení, následující pak upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků a osob marnotratných. Do kodexu byly zahrnuty i právní předpisy, případně jejich důsledky, které vyšly od roku 1781. Z oblasti manželského a rodinného práva tak obsahoval i manželský patent, patent o dědické posloupnosti a rovnosti manželských a nemanželských dětí.
9
RODINNÉ KODEXY
Ani poté se však kodifikační práce nezastavily. Za podstatné účasti prof. Martiniho a prof. Ziellera tak spatřil v konečné verzi světlo světa Všeobecný občanský zákoník. Ten byl s účinností od l. ledna 1812 vyhlášen pod názvem Allgemeines Bürgeliches Gesetsbuch. Jeho první díl, který obsahoval ustanovení o právu manželském, vztazích mezi rodiči a dětmi, o poručenství a opatrnictví tak přinesl pro oblast manželského a rodinného práva na poměrně dlouhou dobu z hlediska materiálního práva stabilitu. Také ve všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 vycházela úprava práva manželského a rodinného z tradice práva kanonického. Jeho pravidla však byla státem autorizována a jejich dodržování se ocitlo pod dohledem státu. Občanský zákoník chápal manželství jako smlouvu mezi manžely, založenou na snubní svobodě, tj.. že manželství může uzavřít každý, komu nebrání nějaká zákonná překážka. Tyto zákonné překážky byly v zákoníku formulovány velmi podrobně. Navíc byl do roku 1867 třeba při uzavírání každého manželství politický konsens, což byl souhlas orgánu veřejné správy. Souhlas byl vázán na důkaz, že žadatel je schopen uživit sebe i svou rodinu a na skutečnost, že je fyzicky i mravně způsobilý. Zvláštní překážkou pro uzavření manželství byla v některých případech i povolání. U státních úředníků byl vyžadován souhlas nadřízených, manželství činných vojáků se dovolovalo až po ukončení vojenské povinnosti, resp. pokud byl muž u třech odvodů uznán vojenské služby neschopen. U důstojníků se pak kromě souhlasu představených vyžadovalo ještě složení poměrně vysoké peněžité kauce (až 120 000 K). Všeobecný občanský zákoník koncipoval manželství jako svazek dvou nerovnoprávných subjektů, žena měla podle něj podřízené postavení. Manžel byl prohlášen za hlavu rodiny, žena měla být podřízena jeho moci a musela mu pomáhat v hospodářství, obydlí a plnit jeho nařízení. Pro zánik manželství stanovil zákoník z roku 1811 následující možnosti, které však byly rozdílné podle vyznání manželů: Manželství mohlo být bud' prohlášeno za neplatné, nebo mohlo být zrušeno rozlukou, smrtí jednoho z manželů nebo jeho prohlášením za mrtvého. Pro katolíky však byla rozluka až do roku 1919 zakázána. Právo jim povolovalo pouze rozvod od stolu a lože, což v praxi znamenalo, že manželé spolu sice nemusejí žít, ale právně k zániku manželství nedošlo. Rozloučeni tedy mohli být pouze nekatolíci. U židů byla důvodem jednak vůle manžela, cizoložství nebo vzájemná dohoda, evangelíci mohli být rozloučeni z důvodu cizoložství, odsouzení do žaláře na 5 a více let, zlomyslného opuštění manžela, úkladů o jeho život, zlého nakládání či nepřekonatelného odporu. Z naznačeného vyplývá, že ani úprava manželského práva podle ABGB nebyla zejména pro katolíky příliš vzdálena tradici kanonického práva tak jako předchozí ustanovení josefínského manželského patentu. Komplikace, které vyvolával manželský patent, tedy nejen že nebyly odstraněny, ale navíc se zde střetávaly orgány církevní, kompetentní k rozhodnutí o vzniku manželství a úřady státní, jimž příslušelo rozhodovat spory manželské včetně rozvodu a rozluky. Změny v tomto směru přinesl až konkordát z roku 1855 (viz dále). Druhá skupina vztahů, tj. právo rodičovské, bylo v zákoníku upraveno ve třetí hlavě ‐ § 137 ‐ 186. Ani zde nebyl opuštěn princip výsadního postavení muže v rodině: on dával dítěti jméno, musel vyslovit souhlas s případnými závazky dítěte, rozhodoval o výchově dětí a také spravoval jejich majetek. V případě rozvodu či rozluky patřily děti otci. Výjimku tvořili chlapci do 4 let a dívky do 7 let věku, kteří byli svěřováni matce. Zákoník se také opět vrátil k nerovnoprávnému postavení manželských a nemanželských dětí. 10
VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA
VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA V 19. STOLETÍ Výše uvedené rozpory, které staronová úprava manželského práva nutně přejímala od svého josefínského základu zůstávala, jak už bylo řečeno, příčinou neustálých střetů práva kanonického a státního. Zatímco za Josefa II. byl případný nesoulad řešen jednoznačně ve prospěch státu ‐ kněz musel tedy respektovat manželský patent, tentokrát se papeži při osobním jednání v Římě podařilo zvrátit mínění císaře Františka ve prospěch kléru. Šlo zejména o otázku vzniku manželství ve vztahu k rozdílnosti kanonických a světských překážek. Kněží mohli napříště odmítnout požehnat sňatku z důvodu překážek kanonických (i když státem neuznaných). A naopak, císař nechal zastavit vyřizování všech těch případů uzavření manželství, které proběhly před knězem řádně podle kanonického práva, existovala zde však „světská“ překážka. Další ústupky katolické církvi proti původní liteře občanského zákoníku se týkaly smíšených manželství. Rakouská vláda vydala úřední výklad některých jeho nejednoznačných ustanovení dekrety dvorní kanceláře z let 1814 a 1835. Jimi byla vytvořena nová manželská překážka, „překážka katolicismu“, která spočívala v tom, že po rozluce smíšeného manželství (tu občanský zákoník narozdíl od josefínského manželského patentu povoloval), směla evangelická strana znovu uzavřít manželství, katolická rozloučená strana nikoliv. Rozloučený katolík byl svým manželstvím vázán tak dlouho, dokud byl jeho bývalý evangelický manžel naživu. Další ústupky však už stát dělat nehodlal vydáním císařského patentu z roku 1819 o řízení ve věcech manželských dal soudům pro toto právní odvětví přesné směrnice. Teprve nová situace Metternichovy vlády měla odstranit alespoň v některých bodech sporná ustanovení kanonického a státního manželského práva. Jedna z nejožehavějších otázek, problematika smíšených manželství mezi katolíky a evangelíky byla tedy řešena v roce 1841 tím, že rakouská vláda přiznala závaznost papežské instrukci, která nařizovala kněžím, aby přemlouvali snoubence proti uzavírání takových manželství. Jestliže se takoví snoubenci přemluvit nedali, měli duchovní provést oddavky jen proti reversu evangelické strany, že nebude na svého katolického manžela naléhat, aby opustil katolickou církev a zároveň, že všechny děti vzešlé z takového manželství budou vychovány katolicky. Jinak měl být sňatek bez církevních obřadů pouze zapsán do matriky. Tím však soupeření státu a církve o manželské právo neskončilo. Po několikaletém vyjednávání, které vedl jménem rakouské vlády prof. Rauscher, byl ve Vídni dne 18. srpna 1855 podepsán s Vatikánem konkordát. (Raucherův návrh na převedení všech manželských záležitostí do rukou církve v roce 1836 neprošel). Uvedený konkordát přenášel příslušnost všech manželských věcí před církevní fórum. Státu byla přiznána úprava pouze občanských účinků sňatku a císařský patent č. 185 ze dne 8. října 1857 (s účinností od 1. ledna 1858) dokonce zrušil platnost manželského práva občanského zákoníku pro katolíky. Zároveň byla vydána instrukce pro církevní soudy, v níž byla stanovena pravidla kanonického manželského práva hmotného i procesního. Císařský patent č. 185 deklaroval, že se v celé říši zřizují diecézní konzistorní soudy jmenované příslušnými biskupy, jimž jedině náleží rozhodovat o platnosti manželství podle předpisů kanonického práva. Odvolací instancí proti jejich rozhodnutí byli arcibiskupové a v další instanci až papež. Stát tedy neměl do řízení ve věcech manželských nadále nijak 11
RODINNÉ KODEXY
ingerovat. Všechny překážky manželství, které se stát snažil od dob Marie Terezie prosadit proti kanonickým pravidlům, se stávaly patentem pouze zápověďmi za které stát sice i nadále hrozil trestními sankcemi, avšak jejich neuposlechnutí nemělo z hlediska platnosti manželství žádný význam. Vztah státu a církve se opět začal komplikovat. Nesrovnalosti mezi světskými a kanonickými překážkami měly být řešeny doporučením duchovního, aby snoubenci upustili od zamýšleného sňatku. Pokud však trvali na svém, stačil k uzavření takového sňatku souhlas biskupa. Na druhé straně jestliže některý církevní soud prohlásil manželství za neplatné, biskup to oznámil zemskému úřadu politickému a ten z toho vyvodil důsledky pro občanské poměry. Obdobně byl rozhodující názor církevního soudu ve věcech povolování rozvodů od stolu a lože a stát se vzdával jakéhokoliv vlivu na udělování dispensu v případě manželských překážek. Ustanovení konkordátu se dotýkala také manželství nekatolíků. O manželství smíšených byl nadále oprávněn rozhodovat výhradně katolický církevní soud a navíc se nerozlišitelným pro obě strany stávalo manželství, při jehož uzavření byla alespoň jedna strana katolická. Totéž platilo, jestliže při uzavírání sňatku přestoupily obě strany ke katolictví, a to i v případě, že by byly před zahájením řízení o rozluku z katolické církve vystoupily. Pro katolíky tak konkordát vlastně znamenal návrat ke kanonickému právu manželskému v jeho původní středověké podobě: v řízení začala opět platit zásada oficiality a formální procesní pravdy, řízení bylo vedeno latinsky a písemně, byly používány ztrnulé předpisy o hodnocení důkazů a bez jakýchkoliv záruk slyšení stran. Co se týče materiálního práva, vzhledem k poplatnosti rakouského manželského práva kanonickému nebyly změny nijak výrazné, v podstatě šlo jen o obnovení závaznosti zásnub a určité rozšíření okruhu man‐ želských překážek. Za této situace by se zdálo, že se u nás vrátily poměry do doby před manželským patentem Josefa II. Ve skutečnosti však tomu tak nebylo. Konkordát z roku 1855 se totiž nijak nedotkl například „politických konsensů k sňatku“ a administrativního povolování, resp. zakazování manželství a naopak § 111 ponechával státu výslovně volnou ruku k tomu, aby cestou zápovědí vytvářel různá správní omezení snubní volnosti dále. V celkovém procesu změn probíhajících v Rakousku po pádu Bachova absolutismu nelze přehlédnout ani téměř dvacetiletý proces zápasů o změnu manželského práva. První období sporů o charakter manželského práva byl ve znamení snah změnit konkordátní režim z roku 1855. Celá řada legislativních podnětů včetně Muhhlfelderava náboženského ediktu z roku 1861 však zůstala nevyslyšena. Také snaha o odstranění politických konsensů k sňatku zůstala bez výsledku. Druhá etapa změn manželského práva probíhala až v době po rakouskouherském vyrovnání. Teprve po roce 1867 mohli totiž liberálové výrazněji zasáhnout i do manželského práva. V prosinci 1867 odhlasovala vídeňská sněmovna články o základních občanských právech, které mimo jiné zaručovaly náboženskou rovnoprávnost. Na jaře roku 1868 pak došlo ke zrušení politických konsensů k sňatku, a to bud' krátkou cestou na sněmech tam, kde měli liberálové většinu a jinde pak vládním nařízením. Dalším významným posunem v oblasti rodinného práva pak byly květnové zákony z 25. května 1868. První z nich, č. 47 ř. z. obnovoval platnost manželského práva občanského zákoníku pro katolíky, druhý č. 49 ř. z. byl nazýván zákonem interkonfesním a prováděl 12
