Občanské zákoníky. Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Karel Schelle Jaromír Tauchen

Občanské zákoníky Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů

Karel Schelle Jaromír Tauchen

KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2012 1

© Karel Schelle, Jaromír Tauchen 2012 Foto na obálce © Sandra Cunningham/Fotky&Foto ISBN 978-80-7418-146-7 (KEY Publishing s.r.o.) ISBN 978-80-87475-16-4 (The European Society for History of Law)

Obsah Úvodem...........................................................................................................................................5 Vývoj občanského práva..................................................................................................................8 Cesta k odstranění právního partikularismu v pobělohorském období...................................... 8 Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie................................................................. 9 Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II........................................................................ 12 Dokončení kodifikace občanského práva................................................................................... 13 Všeobecný občanský zákoník (ABGB)........................................................................................ 16 Změny občanského práva v 19. století....................................................................................... 16 Změny v občanském právu na počátku století.......................................................................... 17 Pokus o novou kodifikaci občanského práva za první republiky.............................................. 18 Poválečné Československo a změny v oblasti občanského práva.............................................. 20 Příprava nového občanského zákoníku...................................................................................... 20 Občanský zákoník z roku 1950 (tzv. střední kodex).................................................................. 21 Občanský zákoník z roku 1964 (poslední občan­skoprávní kodifikace).................................... 24

Práva městská království českého markrabství moravského........................................................ 27 Všeobecná práva městská – díl první ...........................................................................................171 Obecný zákoník občanský (ABGB) – císařský patent č. 946/1811 JGS z 1. června 1811...................201 Návrh občanského zákoníku (1937)............................................................................................. 335 Občanský zákoník (1950) – Zákon č. 141/1950 Sb. ze dne 25. října 1950 (ve znění k 1. lednu 1951)........................................................................... 443 Občanský zákoník (1964) – Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 25. února 1964 (ve znění k 1. dubnu 1964).......................................................................489 Občanský zákoník (1964) – Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 25. února 1964 (ve znění k 7. únoru 1992 )...................................................................... 539 Občanský zákoník (1964) – Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 25. února 1964 (ve znění k 30. červnu 2012)....................................................................607 Občanský zákoník (2012) – Zákon č. 89/2012 Sb. ze dne 3. února 2012.................................................................................................................... 693

kapitola

Úvodem

Dvacetiletý vývoj českého právního řádu po roce 1989 znamenal zásadní změny ve směru jeho demokratizace. Vrchol tohoto vývoje představuje rekodifikace občanského práva. Z finální verze vyplývá, že autoři zákoníku v čele s prof. Karlem Eliášem vycházeli v podstatě z historických dokumentů, jakými byl návrh občanského zákoníku z roku 1937, ale zejména Obecný zákoník občanský (ABGB) z roku 1811. V některých částech šli autoři evidentně ještě dále, a to přímo k pramenům římského práva. Od 1. ledna 2014 nabude nový občanský zákoník účinnosti (č. 89/ 2012 Sb.). Právní praxe tak dostane do rukou zcela novou soukromoprávní kodifikaci, nemající od roku 1811 u  nás konkurenci, v  mnoha směrech nenavazující na současnou právní úpravu mající základ v  socialistickém pojetí občanského práva. To s  sebou přinese naprostý nedostatek informačních zdrojů pro aplikaci zákoníku v praxi. Z toho důvodu se autoři rozhodli představit odborné i široké veřejnosti právě zdroje, z nichž nový občanský zákoník vyšel. Předkládaná sbírka je tak určena zejména pro studijní a vědecké účely. Jejím úkolem je dokumentovat vývoj odvětví občanského práva. Aby byla zdůrazněna zlomová období ve vývoji občanských kodexů, zvolili autoři netradiční cestu, když se rozhodli otisknout občanský zákoník z  roku 1964 hned v  několika verzích, které ukazují zásadní změny v určitých zlomových etapách. Čtenáři si tak mohou lépe porovnat podobu příslušných kodexů v době jejich vzniku (v období socialismu), po politicko-ekonomických změnách vyvolané pádem totalitního systému a  konečně po změnách související se vstupem České republiky do Evropské unie. V případě Obecného zákoníku občanského (ABGB) se rozhodli autoři pro publikaci jeho znění k 1. únoru 1947, avšak zároveň text dopl­nili o již neúčinná ustanovení a k novelizovaným paragrafům připojili původní znění před jejich novelizací.

5

Předkládaná sbírka je jedinečná hned v  několika ohledech. Poprvé v  novodobých dějinách zpřístupňuje veřejnosti dávno zapomenuté občanskoprávní normy, které platily na území Čech a  Moravy. Jedná se tak především o  sbírku Práva městská Království českého a  Markrabství moravského, kterou sestavil Pavel Kristián z  Koldína, jakož i  o  Wsseobecná Práwa Městská.  Djl prwnj. Josefa II. Ani návrh občanského zákoníku z roku 1937 nebyl po skončení druhé světové války vydán tiskem. Protože by právní historie neměla být samoúčelná a  měla by sloužit právní praxi, rozhodli se autoři, že zpřístupní široké veřejnosti rovněž dostupné překlady Obecného zákoníku občanského (ABGB) do českého jazyka, neboť v průběhu 150 let, kdy na našem území platil, se jeho jednotlivé překlady některých ustanovení rozcházely. Čtenář tyto naskenované předklady nalezne na přiloženém DVD, kde se nacházejí rovněž dobové komentáře, důvodové zprávy, jakož i zápisy a návrhy z porad komisí, které v meziválečném období připravovaly rekodifikaci občanského zákoníku. Jak již bylo uvedeno výše, nový český občanský zákoník obsahuje některé již pozapomenuté právní instituty, které ale byly běžnou součástí občanského zákoníku z roku 1811. Právní praxe tak má na přiloženém DVD k dispozici celou řadu komentářů z období před rokem 1918 a z meziválečného období, které bude moci použít při své aplikační činnosti jako inspirační zdroj. Autoři jsou přesvědčeni o  tom, že předkládaná sbírka občanskoprávních předpisů bude rovněž velmi dobře sloužit potřebám jak studentů při sepisování jejich diplomových, rigorózních a disertačních prací, jejichž téma se bude věnovat rekodifikaci občanského práva, tak dalších badatelů v oblasti dějin soukromého práva.

Seznam pramenů publikovaných na DVD 1. HARRASOWSKY, Philipp Harras von. Der Codex Theresianus und seine Umarbeitungen. Band I. – III. Wien : Druck und Verlag von Carl Gerold‘s Sohn, 1883 –1884, 290 s., 534 s., 440 s. 2. Westgalizisches Gesetzbuch von 1797 (JGS 337), 220 s. 3. PETRŽILKA, Jan. Kniha všeobecných zákonův občanských říše rakouské. V  Praze: Nákladem c.k. dvorn. kněhkupectví B.A. Crednera, 1857. 163 s. 4. Obecný občanský zákonník rakouský. Ve Vídni: Nákladem vydavatelovým, 1872. 239 s. 5. Obecný zákonník občanský mocnářství rakouského a  nařízení pozdější k  němu se vztahující. V Praze: Jindř. Mercy, 1885. 658 s. 6. JOKLÍK, František. Obecný zákoník občanský pro republiku československou vyhlášený patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 sb. z. s. ve znění, jež se některým paragrafům dostalo cís. nařízeními ze dne 12. října 1914 č. 276 ř.z., ze dne 22. července 1915 č. 208 ř.z. a ze dne 19. března 1916 č. 69 ř.z. Praha: Nakladatelství Hejda & Tuček, 1920. 412 s. 7. NOVÁK, Karel a kol. Obecný občanský zákoník platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se zákony doplňujícími. Praha: Nákladem Spolku československých právníků „Všehrd“, 1930. 580 s. 8. ROUČEK, František. Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 2. dopl. vyd. Praha: Československý kompas, 1932. 1736 s. 9. Porady o  revisi občanského zákonníka. Praha: Nákladem Jednoty právnické, 1921. 208 s.

6

10. ROUČEK, František. Revise občanského zákona: záznamy z porad slovenské komise pro obor občanského práva v Bratislavě. V Praze: Ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisace správy, 1924. 56 s. 11. STIEBER, Miloslav. Věcné právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. V Praze: Nákladem Ministerstva spravedlnosti, 1923. 119 s. 12. WEISS, Egon. Obligační právo (smlouva směnná, smlouva kupní, nájem a  pacht, smlouvy pracovní, společenství statků, smlouvy odvážné) a náhrada škody: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. V Praze: Nákladem Ministerstva spravedlnosti, 1924. 77 s. 13. KRČMÁŘ, Jan. Všeobecná část občanského zákoníka a právo obligační: (všeobecná část, darování, smlouva schovací, půjčka, zápůjčka a zmocnění): Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. V  Praze: Nákladem Ministerstva spravedlnosti, 1924. 282 s. 14. SVOBODA, Emil. Dědické právo: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. 2. vyd. V Praze: Nákladem ministerstva spravedl­ nosti, 1924. 84 s. 15. KAFKA, Bruno Alexander. Právo rodinné: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. V Praze: Nákladem ministerstva spravedlnosti, 1924. 145 s. 16. ČAKRT, Kazimír; VAŠINA, Antonín. Dvě studie k osnově československého občanského zákoníku. V Brně: Nákladem Právnické fakulty University Masarykovy, 1929. 31 s. 17. Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský: návrh superrevisní komise. Díl I. Tekst zákona. V Praze: Nákladem ministerstva spravedlnosti, 1931. 308 s. 18. Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský: návrh superrevisní komise. Díl II. Díl II. Důvodová zpráva V Praze: Nákladem ministerstva spravedlnosti, 1931. 357 s. 19. Návrh občanského zákoníku z roku 1937 – důvodová zpráva. 20. Občanský zákoník z roku 1950 – důvodová zpráva. 21. Občanský zákoník z roku 1964 – důvodová zpráva. 22. Velká novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. – důvodová zpráva. 23. Občanský zákoník z roku 2012 – důvodová zpráva.

7

kapitola

Vývoj občanského práva

Cesta k odstranění právního partikularismu v pobělohorském období Jedním z hlavních znaků středověkého právního systému byl tzv. právní partikularismu, tedy roztříštěnost práva. Tento partikularismus byl jak personální, tak teritoriální. To způsobovalo velkou nejednotnost a nepřehlednost v právu. Proto prvním úkolem při vytváření jednotného právního systému v období absolutismu bylo právě odstranění partikularismu. V první fázi odstraňování právního partikularismu šlo o odstranění rozdílů mezi právem zemským a právem městským, případně vrchnostenským. Počátky patří do období pobělohorského. Již v Obnoveném zřízení zemském pro království české z roku 1627 byl prohlášen Koldínův zákoník za pramen doplňující zemské právo. V  roce 1641 poskytl Apelační soud císaři dobrozdání, že právo zemské s městským není možné sjednotit, nicméně subsidiární aplikaci ustanovení Koldínova zákoníku doporučil. Rozhodnější krok ke sjednocení práva v Čechách a na Moravě se uskutečnil až počátkem 18. století. Dvorským dekretem ze dne 7. října 1709 byly zřízeny dvě komise, jedna v Praze a druhá v Brně, jimž bylo uloženo snažit se o „universitas iuris statutarii durch Combination der Landesodnungen mit ihren Nachtrágen“, tedy přivodit „uniformitu statutárního práva kombinací zemských zřízení s jejich dodatky“. Každá z obou komisí měla pracovat samostatně, avšak brněnská měla zaslat svůj elaborát komisi pražské, která potom oba elaboráty měla zaslat do Vídně. Pražská komise čítala 15, brněnská 12 členů. Každá z obou komisí byla složena ze soudních úředníků, z advokátů a z radních obou hlavních měst. V pražské komisi byl nejvýznamnějším členem advokát Václav Neumann z Puchholce, pozdější profesor římského a církevního práva na pražské univerzitě, který byl jmenován zapisovatelem komise. Komise měly zasedat dvakrát týdně a jako odměna

8

za jejich práci jim bylo přislíbeno výhradní právo rozmnožit zemské zřízení, které z těchto prací mělo vzejít, na dobu deseti let. Pražská komise si po svém ustavení sestavila plán, podle kterého chtěla postupovat. Plán byl císařem Josefem I. schválen a je znám pod názvem „nová soustava“, která byla rozdělena do devíti dílů: první di1 právo veřejné, druhý díl úřady, soudy a jejich příslušnost, díl třetí soudní řízení, díl čtvrtý práva osob, díl pátý práva věcná, díl šestý právo dědické, díl sedmý právo obligační, osmý trestné činy soukromé a  konečně díl devátý trestné činy veřejné. Obě komise v práci pokračovaly i po nástupu Karla VI. Nepracovaly však tak rychle, jak se předpokládalo. Později jejich práce zcela uvázla na mrtvém bodě, a tak do roku 1723 byl vypracován jen první díl obsahující právo veřejné. Ve Vídni bylo uznáno, že průtahy v práci jsou způsobeny mnohočlenností komisí. Z toho důvodu reskript vydaný v listopadu 1723 nařizoval zřízení zpravodaje. Prof. Neumann byl ustaven jako zpravodaj pro díly třetí (řízení soudní) a šestý (právo dědické). Avšak ani toto opatření nepomohlo. V roce 1738 byly Vídní práce bezvýsledně urgovány. Další práci komise zmařila válka, která vypukla po smrti Karla VI. Teprve roku 1748 si vláda vzpomněla na obě komise a rozhodla o obnovení jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že někteří členové, včetně prof. Neumanna, zemřeli, byly komise doplněny novými členy. Především to byl prof. Josef Azzoni, jenž byl pověřen referátem o dílu devátém (trestné činy veřejné). V roce 1749 byl jmenován členem advokát Ganss určený pro zpracování práva obligačního. Návrhy vypracované pražskou komisí jsou obecně známé jako Elaboratum bohemicum a brněnské jako Elaboratum moravicum. Výsledek však nesplnil očekávání. Podklady obou komisí ke kodifikaci rozhodně nestačily.

Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie Nové snahy o unifikaci práva vznikly v souvislosti s centralizačními snahami, které vyvrcholily zrušením české dvorské kanceláře a rakouské dvorské kanceláře, na jejichž místě byly (v důsledku snah o oddělení justice od správy) zřízeny Directorium in publicopoliticis et cameralibus, jakožto nejvyšší úřad pro správu vnitřní a finanční, a nejvyšší soud (Oberste Justizstelle). Oba úřady měly sídlo ve Vídni. Spojení zemí českých a rakouských bylo dokonáno. Již v  únoru 1753 oznámil na základě rozhodnutí Marie Terezie nejvyšší kancléř hr. Haugvic nejvyššímu soudu, že se zřizuje komise pro vypracování společného zákoníku pro země české a rakouské, který se měl nazývat Codex Theresianus. Komise se skládala z předsedy, který byl viceprezident nejvyššího soudu Oto hr. Frankenberg, a ze čtyř členů, kterými byli: prof. Josef Azzoni, kancléř královského tribunálu v Brně, Jiří Hayek v. Waldstetten, vládní rada Josef Ferdinand Holger a vládní rada v. Thinnefeld. Později byli k této komisi připojeni ještě dva další členové, a  to jeden ze Slezska (v. Burmeister) a  druhý z Předních Rakous (v. Hormayr). Komise byla svolána na 1. května 1753, ale než se stačila sejít, zemřel její předseda. Novým předsedou se stal prezident královské reprezentace a komory v Brně, svob. pán Blümegen. Sídlem komise se stalo Brno. Zahajující schůze se konala 3. května 1753. Prvním rozhodnutím komise bylo oddělit právo veřejné a soustředit tak pozornost pouze na právo soukromé. Dále došlo k rozdělení veškeré materie, podle systému práva římského, na tři dí1y, z  nichž první měl obsahovat práva osob, druhý práva věcná a  třetí právo

9

obligační. Tím bylo definitivně rozhodnuto, že se bude jednat o kodifikaci pouze práva soukromého. Marie Terezie plán schválila a zdůraznila nutnost existence stejného práva ve všech dědičných zemích. Původní záměr rozdělit látku na tři díly byl brzy opuštěn, a přikročilo k dělení na díly čtyři s tím, že čtvrtým mělo být soudní řízení. I toto rozhodnutí však bylo dočasné a nakonec se komise přece jen vrátila ke svému původnímu rozhodnutí – dělení látky na tři části. Následovala další systemizace látky. První díl, byl rozdělen na 9, druhý na 15 a třetí na 14 statí. Každá stať byla dále dělena na oddíly, paragrafy a odstavce. Z dochovaných materiálů vyplývá, že kodifikace měla obsahovat právo selské. Po provedené systemizaci se komise sešla v listopadu 1753 v Brně (odtud také název brněnská komise) a dala se do práce. Hlavním referentem byl profesor (tehdy již dvorský rada) Azzoni. V říjnu 1754 byly do Vídně zaslány čtyři stati prvního dílu. K přezkoumání prací brněnské komise byla ve Vídni zřízena devítičlenná revizní komise pod předsednictvím dvorského rady svob. pána Buola, jež se dále skládala z dvorních radů direktoria a nejvyššího soudu. Začala svou činnost v dubnu 1755. Komise se cítila dotčena a práce se zpomalily. Ani napomenutí císařovny práce neoživilo. Výsledkem těchto rozporů bylo zrušení brněnské komise a komise vídeňská se stala komisí zákonodárnou. Do nové komise byli z Brna povoláni Azzoni a Holger. V červnu 1758 byl hotov první díl a započaty práce na dílu druhém. Ale práce opět nešla tak rychle, jak panovnice očekávala. Proto začátkem roku 1760 nastala změna v předsednictvu, namísto svob. pána Buola nastoupil hr. Altmann. Navíc zemřel Azzoni, a tak se stal výhradním referentem dvorní rada Zenker, nejvyššího soudu. Ani Zenker práci na kodifikaci neurychlil. Nicméně přes řadu potíží byly práce na osno­vě zákoníku roku 1766 u konce. Codex Theresianus byl zaslán panovnici a byla vypracována osnova uvozovacího patentu. Na první pohled však bylo patrné, že se jedná o dílo velmi rozsáhlé, rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné. Osnova uvozovacího patentu vycházela z předpokladu, že zákonodárné právo přísluší výlučně panovnici. Římskému právu měla být přiznána podpůrná platnost a zemské zákoníky měly zůstat v platnosti, dokud nebudou derogovány zákoníkem novým. Je zajímavé, že oproti původnímu předpokladu bylo z prvého dílu vypuštěno ustanovení o poddaných, takže ti měli být z působnosti občanského zákoníku vyloučeni a unifikace práva se tak neměla týkat vesnice. Jednotlivé díly se dělily na hlavy, na paragrafy a na odstavce. Přesto, že hned po dokončení práce osnova vyvolávala značné rozpaky, nepochybovalo se, že bude císařovnou sankcionována. Nasvědčovalo tomu zejména jednání o vytištěný německého textu kodexu a osnova se začala překládat do češtiny a italštiny. Současně s pořizováním překladů se začalo uvažovat o tom, nebylo-li by vhodné, aby se na univerzitách v Praze a ve Vídni zřídily stolice pro Codex Theresianus. Rovněž se měla zřídit komise, která by dohlížela na to, zda tento zákoník je náležitě plněn. Zatím však uplynuly roky 1767 a 1768 a sankce nepřicházela. Naopak bylo rozhodnuto celou osnovu znovu přezkoumat. K  tomu účelu byla také celá osnova předložena státní radě k vypracování posudku. Ve státní radě nejprve převládl názor, že bude stačit zkrácení zákoníku. Velmi záhy se však začaly ozývat hlasy volající po úplném přepracování. Námitky státní rady byly oznámeny zákonodárné komisi, která během dvou let odpověděla. Současně se sama státní rada pustila do přepracování osnovy. Koncipient státní rady Bernard Horten byl pověřen úkolem přepracovat první díl a podat zprávu o odpovědi zákonodárné komise na námitky státní rady. Koncem července a začátkem srpna

10

1771 se konala ve státní radě porada o osnově zákoníku, přičemž z rozkazu Marie Terezie byl k poradě přizván i Horten. Vše nasvědčovalo tomu, že osnova zákoníku, tak jak byla vypracována zákonodárnou komisí, sankcionována nebude. Když pak Marie Terezie dala příkaz k  zastavení práce na překladech, bylo všechno jasné. Osnova se stala jen Literárním dílem, svědčícím sice o vyspělosti rakouského právnictví, nicméně ukazovala na neschopnost zevšeobecňovat. Práce však ani v tomto okamžiku ještě nebyly zcela zastaveny. V listopadu 1771 předložil Horten přepracovaný prvý díl osnovy. Byl předložen zvláštní ministerské konferenci, která jej schválila. Situace se však začala pro komisi vyvíjet stále nepříznivěji. Dne 4. srpna 1772 vlastnoručním listem adresovaným prezidentu nejvyššího soudu Marie Terezie schválila sice přepracování prvního dílu pořízeného Hortenem, ale zároveň nařídila zákonodárné komisi, aby celou osnovu přepracovala řídíc se přitom následujícími zásadami 1. ze zákoníku je třeba vypustit vše, co patří do učebnice; 2. je nutné vyjadřovat se krátce, stručně, zbytečné podrobnosti vynechat; 3. je nutno vystříhat se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování a  rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný rozumný člověk nepochybuje; 4. není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o přirozenou slušnost; 5. není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak je třeba usilovat o jednoduchost. Zákonodárné komisi bylo zároveň uloženo, aby pracovala s co možná největším pracovním nasazením. Komise se přitom usnesla nekonat schůze každý týden, nýbrž pověřila Zenkra přepracováním osnovy. Krátce na to byl však Zenker svého úkolu v komisi zproštěn a  referentem se stal Horten, nyní již vládní rada. Předsedou komise byl jmenován hr. Sinzendorf a porady trvaly až do května roku 1773. Výsledky jednotlivých porad byly předkládány Marii Terezii, která je buď schvalovala, nebo zamítala. Její rozhodnutí však nebyla takového rázu, aby napomohla práci komise, a tak se práce dále vlekly a výsledek byl v nedohlednu. Ze dne 31. března 1773 pochází vlastnoruční list Marie Terezie, v  němž císařovna naléhala na urychlení prací a vyslovila naději, že během dvou let bude dílo ukončeno. Současně zdůraznila, aby komise zasedala v plném počtu a její jednotliví členové se na schůze připravovali tak, aby se mohlo rozhodovat hlasováním. Stylistické změny totiž komise mohla činit rozhodnutím většiny hlasů, ovšem obsahové musely být předloženy panovnici. Zároveň císařovna nařídila, aby byl proveden překlad prvního dílu do češtiny a italštiny. Na překladech se začalo okamžitě pracovat. V této době byl do zákonodárné komise povolán Karel (později svobodný pán) Martini, profesor přirozeného práva a  institucí a  dějin římského práva na univerzitě ve Vídni a dvorský rada (později viceprezident) nejvyššího soudu. Zákonodárná komise byla navíc pověřena, vedle kodifikace občanského práva hmotného, i zpracováním soudního řádu. V srpnu 1776, když komise probrala první díl a převážnou část dílu druhého, její práce byly přerušeny, i když ona sama nepřestala existovat. Jaký byl důvod tohoto zlomu? U  vídeňského dvora nabyly převahu síly, které můžeme označit jako odpůrci jednotné kodifikace v celém habsburském státě. Reprezentantem těchto sil byl prezident nejvyššího soudu hr. Seilern, který v dobrozdání pro Marii Terezii poukázal na škodlivost universali­ zace občanského práva, tvrdíc, že „jest to moudrá opatrnost panovníka, který vládne nad

11

větším počtem rozlehlých zemí, nezaváděti současně ve všech zemích nové soustavy, nýbrž provésti zamýšlené reformy jen v jedné zemi a vyčkati zkušeností nabytých v této zemi, aby reformy ty mohly býti prováděny také v zemích ostatních“. Uvedené dobrozdání přimělo Marii Terezii vyžádat si vyjádření k této otázce od nejvyššího soudu. To bylo také brzy vypravováno. Jeho autorem se stal dvorský rada nejvyššího soudu František rytíř Keesz. Vyjádření obsahovalo konstatování, že vydávání zákoníků je příliš nákladné. Navíc zákony mají vyhovovat duchu národa, jeho celkovému smýšlení a mravnosti, jakož i povaze země. Jinak jsou to prý násilné a vyumělkované operace, které mají zřídka dlouhého trvání, zejména v Rakousku je třeba se vystříhat universalismu, protože jsou v jednotlivých zemích poměry tak rozmanité, že i majetková práva jsou založena na odlišných podkladech. Z toho důvodu se navrhovalo mimo jiné i zrušit spojení české a rakouské dvorské kanceláře a v zemích spojit justici se správou. Vyjádření nejvyššího soudu sice nepohnulo Marii Terezii k zastavení práci zákonodárné komise, ale způsobilo, že její práce nadobro uvázly na mrtvém bodě.

Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II. V roce 1780 nastoupil na trůn syn Marie Terezie Josef II. Jeho právnické vzdělání se nezapřelo. Okamžitě přikročil k  oživení práce zákonodárné komise. Zároveň na návrh předsedy této komise hr. Sinzendorfa rozhodl, že se nebude vyčkávat, až bude zákoník celý hotov, ale že jednotlivé díly budou postupně vydány tak, jak budou dokončovány. Současně začal provádět reformy i v jiných oblastech práva. Zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Zejména první z uvedených dvou reforem měla vliv na sblížení se jednotlivých vrstev obyvatelstva. Navíc zrušení nevolnictví mělo význam i pro vlastní práci zákonodárné komise. Komise, jak bylo uvedeno, za Marie Terezie vypustila z původního programu stať o poddaných, poněvadž jí vadila právě instituce nevolnictví. Nyní se tak odstranila i další překážka na cestě ke sjednocení práva. Dvorským dekretem ze 7. června 1784 bylo nařízeno, že Koldínův zákoník Práv městských má, až do vydání nového občanského zákoníku, ve věcech práva soukromého platit i pro poddané na Moravě a ve Slezsku. Tím byla provedena unifikace práva městského s právem poddanským. Hlavním referentem zákonodárné komise zůstal Horten, její nejvýznamnější člen, který také vypracoval stať o právu manželském. Komise ji schválila a koncem roku 1782 byla předložena panovníkovi k sankci. Ve státní radě se však proti ní vyskytly námitky, zejména byl intenzívní odpor z řad vysokého duchovenstva. Proto císař tuto stať vrátil komisi s poukazem, aby ji na základě předložených námitek přepracovala. Zákonodárná komise tak učinila téměř okamžitě, a  již za týden měl císař přepracovaný návrh opět na svém stole. Tentokrát Josef II. neustoupil námitkám duchovenstva a  dne 16. ledna 1783 (čís. 117 Sbírky zákonů soudních) ho vyhlásil jako manželský patent. Tímto patentem byly věci manželské odňaty církevním soudům a přikázány k rozhodování světským soudům. Jeho vyhlášení způsobilo zejména v  řadách vysokého duchovenstva značný rozruch. Zároveň dolnorakouská zemská vláda při této příležitosti navrhla zavedení obligatorního civilního manželského sňatku. S tímto návrhem však nesouhlasila spojená dvorská českorakouská kancelář, poukazujíc na to, že zavedením obligatorního civilního sňatku by byla vážnost manželství úplně pochována. Ve dvorské komisi pro věci duchovní se pro obligatorní civilní sňatek vyslovili tři členové – předseda svob. pán Kresel, dvorský rada v. Haan a dvorský rada Štěpán Rautenstrauch, broumovský opat. Ve státní radě byli proti civilnímu obligatornímu sňatku zejména Martini. Na základě toho císař

12

zaslal zákonodárné komisi návrh s žádostí o dobrozdání. Komise se vyslovila proti obligatornímu civilnímu sňatku. Vedle práva manželského vypracoval Horten i stať o právu dědickém. I ta byla zákonodárnou komisí schválena a předložena císaři k sankci. Ve státní radě byla schválena v únoru 1786 a poté byla vyhlášena jako patent o dědické posloupnosti dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.). Tím byla zavedena rovnost a jednotná posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče. Došlo k odstranění jakýchkoli stavovských rozdílů. V říjnu 1785 dokončil Horten celý prvý díl připravované občanskoprávní kodifikace. Zákonodárná komise ho celkem bez připomínek schválila a předložila císaři k sankcionování. Proti původní osnově byly provedeny dosti značné změny, a také jeho obsah byl zkrácen. Císařským rozhodnutím z 21. února 1786 byly nařízeny některé další změny, které komise podle Hortenových návrhů ta­ké okamžitě zapracovala. Osnova byla definitivně odevzdána v březnu 1786 státní radě, která navrhla císaři její schválení, což císař také 31. března 1786 učinil. Poté ještě byla předána dvornímu radovi v. Sonnenfelsovi, aby provedl drobné stylistické úpravy. Toho se snažila využít spojená dvorská českorakous­ká kancelář ještě v říjnu 1786 k dosažení meritorní změny. Ovšem císař na návrh státní rady rozhodl, že dvorní rada v. Sonnenfels byl pověřen jen stylis­tickou úpravou a  nikoli provedením meritorních změn. Osnova byla jako platný zákoník vyhlášena 1. listopadu 1786 (čís. 591 Sb. z. s.). Do češtiny byl tento zákoník přeložen adjunktem registratury a tlumočníkem českého jazyka a pro­fesorem české řeči a literatury na univerzitě ve Vídni Josefem Zlobickým pod názvem „Wsseobecná Práwa Městská. Dlj prwnj“. Ještě před vydáním tohoto zákoníku však Horten zemřel a  referátem pro občanský zákoník byl pověřen dvorní rada Keesz. Ten při své další práci použil návrhu druhého a třetího dílu, tak jak byly přepracovány ještě Hortenem. Od roku 1788 se měli na příkaz císaře porad zákonodárné komise zúčastňovat i členové dvorské kanceláře uherskosedmihradské. Do smrti Josefa II. komise ve své práci nepokročila. Vysvětlit to lze zejména její přetížeností, protože vedle práva soukromého měla kodifikovat i jiná právní odvětví.

Dokončení kodifikace občanského práva Po smrti Josefa II. nastala v pracích zákonodárné komise výrazná přestávka. To bylo příčinou jejího zrušení v dubnu 1790. Nový císař Leopold II. vytvořil Dvorskou komisi ve věcech zákonodárných, jejímž předsedou byl jmenován svob. pán Martini. Ze členů zrušené zákonodárné komise do nové komise nebyl jmenován nikdo. Práce nové komise probíhaly v poněkud jiné atmosféře. Marie Terezie a Josef II. se pokládali za absolutní zákonodárce, takže při vydávání zákonů byla směrodatná jen jejich vůle. Za vlády Leopolda II. však důsledkem obecného úsilí o restituci stavovských ústav se snažili stavové jednotlivých zemí dosáhnout účasti na legislativních pracích. Tyto snahy byly patrné zejména z tzv. desiderií, s nimiž se panovník musel vyrovnat. A tak v Čechách alespoň dvorským dekretem z 12. srpna 1791 vydaným jako odpověď na druhý spis desiderií českých stavů bylo dáno v čl. 2 stavům ujištění, že budou vždy slyšeni, půjde-li o vydání nebo změnu ústavy nebo takových zákonů, které se dotýkají celé země. Skutečně také bylo v Cechách o celé řadě zákonů vydaných za Leopolda II. jednáno na zemském sněmu a poradním orgánem, resp. jakousi přípravnou komisí, byl zemský výbor. Takovým-

13

to způsobem měli tedy stavové zajištěnu účast na zákonodárných pracích, i když i nadále oficiálně zákonodárcem zůstal panovník. Úkolem nové komise bylo zpočátku pouze prošetřit až dosud vydané zákony z oblasti jak soukromého, tak trestního práva a soudního řízení i správy. Komise sama však brzy začala za svůj úkol považovat pokračování zákonodárných pracích. Zároveň v přednesení učiněném panovníkovi v  srpnu 1790 se vyslovila proto, aby ve všech provinciích, pokud to nevyžadují určité zvláštní důvody, byl vydán týž zákon. Ovšem aby mohly být uplatněny provinciální zvláštnosti, navrhla komise panovníkovi osnovu vypracovanou Hortem, obsahující všechny tři díly občanského zákoníku, po předběžné revizi předložit k vyjádření komisím, které by byly zřízeny u všech apelačních soudů a ke kterým by byli přibráni zástupci stavů. Leopold II. tento návrh schválil a zároveň rozhodl, že ve všech českých a německých dědičných zemích má platit jednotný zákon a výjimka z této zásady má nastat jen potud, pokud si poměry jedné nebo druhé země vyžádají něco jiného. Nejprve byla připravena reforma prvního dílu občanského zákoníku vyda­ného za Josefa II. Tato reforma byla také v únoru 1791 sankcionována jako novela občanského zákoníku. Po této novelizaci se Dvorská komise ve věcech zákonodárných pustila do přepracování josefínského občanského zákoníku. Re­ferentem byl dvorský rada v. Haan. V návrhu, který tato komise předložila panovníkovi v červenci 1791, bylo zdůrazněno, že „pro dobrý pořádek, jistotu vlastnictví a  obecný vnitřní blahobyt není nic škodlivějšího, než časté změny zákonů, ústav a nařízení“, čímž prý se „opětně ruší, co sotva mělo čas za­ pustiti kořeny“. Tento návrh byl v březnu 1792 schválen novým panovníkem Františkem I. Zároveň bylo stanoveno, že přepracovaná osnova prvního dílu se svaluje a  nařizuje se okamžité rozeslání apelačním soudům k podání dobroz­dání. Přitom se připomíná, že v dědičných německých a českých zemích má být zavedeno jednotné právo a že úkolem apelačních soudů není osnovu kritizovat, nýbrž jen posoudit, zda není v rozporu s podstatnými zvláštnostmi zemských zákonů. Zároveň byli profesoři univerzit ve Vídni, Praze, Lvově, Innsbrucku a ve Freiburku vyzváni k vypracování posudků osnovy. Dvorským dekretem z 30. dubna 1792 bylo nařízeno zřídit ve všech zemích u apelačních soudů tzv. koncertační (dohazovací) komise, kterým by byly připravované zákony předkládány k úvaze. V Praze zřízená koncertační komise byla složená ze členů gubernia, apelačního soudu, zemského soudu, pražského magistrátu a zemského sněmu. Zemský sněm podle tohoto dekretu do koncertační komise vysílal jednoho člena a  jednoho náhradníka. Tohoto člena i náhradníka však sněm ve skutečnosti nevysílal sám, nýbrž na návrh zemského výboru; byla ve sněmovní schůzi konané dne 10. prosince 1792 zvolena zvláštní komise, zvaná sněmovní komise k revidování zákonů (Landtagskommiss on in Gesetzrevisionssachen), čítající 9 členů a 2 náhradníky. Tato byla pověřena úkolem „jménem a  na místo celého stavovského tělesa ve sněmu shromážděného přijímati zprávy stavovských deputovaných, jež do komise k revidování zákonů n apelačního soudu jest vyslati, o výsledku tamějšího jednání, o tom se raditi a se usnášeti“. A právě tato komise vysílala ze svého středu do koncertační komise jednoho člena a  jednoho náhradníka. Avšak tento stavovský zástupce nebyl reprezentantem sněmovní komise k revidování zákonů, resp. zemského sněmu, nýbrž mandatářem, tj. dostával od sněmovní komise potřebné instrukce, jimiž se v  koncertační komisi řídil. Ovšem ani tato sněmovní komise nebyla samostatná, nýbrž v důležitých případech měla věc předložit zemskému sněmu k rozhodnutí, což bylo stanoveno v instrukci zemského výboru, podle které měla sněmovní komise v důležitých věcech, zejména šlo-li o věci celé země nebo o právo a výsady stavů

14

jako celku a jednotlivého stavu zvláště, vyžádat si usnesení sněmu. Ve skutečnosti to tedy byli stavové sami, resp. celý sněm, kteří v koncertační komisi mluvili ústy svého zástupce. Rovněž protokoly koncertační komise mluví jen o návrzích stavů, nikoli stavovských zástupců. Zajímavý je v tomto směru protokol o schůzi koncertační komise ze dne 16. února 1793 o poradě k § 73 osnovy, kde čteme: „Die Stände beantragen einen anderen Text und zwar… Der ständische Deputierte tritt aber für seine Person diesen Antrage nicht bei...“. Zemskému sněmu šlo zejména...o to, aby se občanský zákoník neodchyloval příliš od Obnoveného zřízení zemského. Dvorská komise ve věcech zákonodárných nedbala příliš na posudky zemských koncertačních komisí, a spíše přihlížela k názorům univerzitních profesorů. Zatím však došlo k novým průtahům. Ústřední úřad pro vnitřní správu a finance, directorium in cameralibus germanicis et hungaricis et in publicopoliticis germanicis, začal si osobovat právo osnovu přezkoumávat. Spor byl vyřešen až panovníkem, který rozhodnutím z 21. července 1794 zřídil při tomto direktoriu revizní komisi složenou ze správních úředníků a pověřil ji úkolem osnovu přezkoumat a výsledek oznámit společně s vývody zákonodárné komise panovníkovi. Její práce však byla velmi pomalá, a tak celý proces přípravy občanského zákoníku jen zdržovala. Dne 20. listopadu 1796 nařídil císař František, aby byla hotová osnova zaslána zemským koncertačním komisím k vyjádření. Ty na to měly dva roky. Zároveň bylo rozhodnuto, aby byla celá osnova občanského zákoníku tak zvaně na zkoušku uvedena v platnost v západní Haliči, která byla dva roky předtím získána při Třetím dělení Polska. A tak patentem z 13. února 1797, čís. 337 Sb. z. s. byla osnova vydána jako Západohaličský zákoník. Dvorská komise ve věcech zákonodárných mohla zahájit další práce, až došla vyjádření od zemských koncertačních komisí, což trvalo téměř čtyři roky. Referentem byl stanoven místo svob. pána Mastiniho, který pro pokročilý věk z této komise vystoupil, František Zeiller, profesor přirozeného práva a institucí římského práva na univerzitě ve Vídni, tehdy apelační rada, později dvorský rada při Nejvyšším soudu. V roce 1802 předložila komise císaři k sankci prvý díl občanského zákoníku. Císař však sankci neudělil, nýbrž po dvou letech oznámil komisi, že jej vzal prostě na vědomí. Komise zatím pracovala na druhých dvou dílech zákoníku. Roku 1806 skončila porady o všech třech dílech, provedla ještě jejich revizi a v lednu 1808 předložila hotovou osnovu celého zákoníku císaři k sankci. Společně s osnovou byl předložen srovnávací spis s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil. Zároveň byl zaslán návrh uvozovacího patentu. Předseda komise, státní ministr Jindřich hr. Rottenhann, však v únoru téhož roku předložil císaři svoji vlastní osnovu uvazovacího patentu, podle kterého platnost občanského zákoníku měla být omezena jen na případy, které nejsou v jednotlivých zemích právem upraveny. Na základě některých poznámek státní rady, která byla v roce 1808 reaktivována, nařídil císař František I. superrevizi osnovy, která byla také s velkou rychlostí provedena a dne 22. ledna 1810 předložil nový předseda komise, nejvyšší zemský soudce v. Haan, celou osnovu císaři k sankci. Sankce se však zdržela, protože bylo navázáno jednání s dvorskou komorou o redakci několika paragrafů upravujících zápůjčku. Vyjádření dvorské komise vsak dlouho nepřicházelo a tak císař s výjimkou několika paragrafů, k nimž se měla dvorská komora vyjádřit, udělil sankci a nařídil jeho vytištění a zahájení přednášek o něm na univerzitách. Dvorské komoře dal císař lhůtu jednoho týdně k vyjádření. Avšak jednání o sporných paragrafech se protáhlo. Zatím byl totiž vydán finanční patent z 20. února 1811 a 15. března 1811 nařídil císař, aby v zákoníku byly v důsledku něho provedeny

15

příslušné změny. Dvorská komise se však tomuto rozhodnutí vzepřela s tím, že příslušné změny mají být pojaty do uvozovacího patentu. Tomuto návrhu císař vyhověl a po konečné stylizaci sporných paragrafů udělil rozhodnutím ze dne 26. dubna 1811 celé osnově občanského zákoníku sankci. Zákoník byl pod jménem Všeobecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie) vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země, které v  té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812.

Všeobecný občanský zákoník (ABGB) Jak již bylo uvedeno, ABGB byl vyhlášen pro všechny rakouské země, kromě Uher. Rakouskými (resp. německými zeměmi) se mínily všechny země, ze kterých se v roce 1811 skládalo rakouské mocnářství. Kdyby byla habsburská monarchie pařížskými smlouvami a kongresovou vídeňskou smlouvou rozšířena, byla rozšířena i platnost zákoníku: Stejně tak se stalo v Krakovsku patentem z 23. března 1852. V  uherských zemích byl podle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851 vyhlášen občanský zákoník jako platné právo tzv. absolutistickými patenty, a  to patentem z  29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. v Uhrách, Chorvatsku-Slovinsku, Vojvodině a Temešvárském Banátu, patentem z 5. května 1853 v Sedmihrad­sku. Po vydání Říjnového diplomu byl však v Uhrách restituován předešlý stav a tak základem občanského práva zde byla tzv. usnesení Judexkuriální konference. Chorvatska-Slovinska a Sedmihradska se však usnesení Judexkuriální konference netýkala, a  tak zde všeobecný občanský zákoník zůstal v platnosti. Zákoník byl vyhlášen v německém jazyce a v odst. 10 vyhlašovacího patentu bylo řečeno, že tento text je autentický, podle něj je třeba posuzovat překlady do jazyků „habsburských provincií“. Zákoník se skládal z 1502 paragrafů, jež byly uspořádány vedle úvodu do tří dílů. První od § 15 do § 284, druhý od § 285 do § 1341 a třetí od § 1342 do § 1502. Úvod, který je nadepsán „o občanských právech vůbec“ obsahuje pojednání a pojmu občanského práva, působnosti zákoníku, jeho výkladu atd. První díl pojednává o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol. Nejobsáhlejší je díl druhý, který je nadepsán „o právu k věcem“ a skládá se z úvodu a třiceti kapitol. Ty jsou rozděleny do dvou oddílů. První oddíl zahrnuje rozdělení věcí, ustanovení o  držbě, vlastnickém právu a  dědění. Druhý díl obsahuje ustanovení o  smlouvách. Třetí díl zákoníku hovoří o  společných osobních a mocných právech. Všeobecný zákoník občanský byl bezesporu nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na našem území. Patřil ve své době ke třem stěžejním evropským civilním zákoníkům, vedle francouzského a německého. Jeho dokonalost prokázala především jeho doba platnosti. S drobnými změnami u nás platil až do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes.

Změny občanského práva v 19. století Revoluce v roce 1848 zlikvidovala poddansko-vrchnostenské svazky a znamenala nástup parlamentarismu v habsburské monarchii. Dokonalost občanského zákoníku se potvrdila právě v této době. Ukázalo se, že předstihl svou dobu, a tak nebylo třeba větších

16

změn. Jádro drobných úprav, které přece jen musely být učiněny, spočívalo v odstranění pozemkově vrchnostenské pravomoci a vyvázání selské půdy, tedy odstranění tzv. děleného vlastnictví, které v původním textu ABGB bylo obsaženo. Kromě toho byla, ovšem dočasně, zastavena platnost části občanského zákoníku pojednávající o  právu rodinném v  důsledku uzavření konkordátu s  katolickou církví. Katolické kruhy od počátku jednání o  konkordátu stavěly podmínku realizace požadavků církve na poli manželského práva. A tak článkem 10 konkordátu byla platnost ustanovení občanského zákoníku, pokud šlo o manželské vztahy (hlava II) zrušena. Katolická manželství měla nadále podléhat iurisdikci církevních konsistorních soudů, jež rozhodovaly materiálně na podkladě pravidel kanonického manželského práva. Předpisy, jimiž se tyto soudy řídily, byly shrnuty v instrukci č. 185/1856 ř. z. Ustanovení konkordátu vstoupila v platnost v tomto ohledu od ledna 1857. Ani právní režim jinověrců nezůstal nedotčen, poněvadž ustanovení konkordátu nepřímo ovlivňovala smíšená manželství. Začátkem šedesátých let byl v  monarchii obnoven konstituční život vydáním Říjnového diplomu a únorové ústavy. V té době také liberální politické kruhy zahájily zápas proti konkordátním ustanovením manželského práva. Na podzim roku 1861 byl vypracován konfesním výborem sněmovny návrh, který počítal s vydáním nového manželského zákona na základě státní iurisdikce v manželských věcech při ponechání obligatorního církevního sňatku. Vláda, která z mezinárodně politických důvodů nechtěla ustoupit od konkordátu, zabránila však projednávání tohoto návrhu. K změnám v oblasti rodinného, resp. manželského práva došlo až v druhé polovině šedesátých let. Viz zejména zákony č. 46/1868 ř. z., č. 3/1869 ř. z., č. 4/1869 ř. z., č. 51/1870 ř. z. a č. 128/1870 ř. z. Přes velkou stabilitu občanského práva uskutečnila se přece jen výrazná změna. Z občanského práva se vydělují nové obory, právo obchodní a směnečné, které byly samostatně právně upraveny – viz směnečný řád č. 51/1850 ř. z. a obchodní zákoník č. 1/1863 ř. z.

Změny v občanském právu na počátku století Na konci minulého století se zintenzívnila diskuse o nutnosti změn občanského zákoníku. Na rozdíl od předchozí doby se však uvažovalo jen o jeho novelizaci. Vůdčí osobností programu změn občanského zákoníku byl Unger, jenž také stanul v čele komise, která byla v roce 1904 jmenována jako „komise k zahájení přípravných prací obecného zákoníku občanského“. Členy komise se stali, kromě Ungera Randa, Schey, Steinbeck, Madevski a Klein. Jejich práce však nepřinesla žádný výsledek. Proto se ministerstvo spravedlnosti ujalo této práce samo a vypracovalo osnovu „O změně a doplnění některých ustanovení obecného zákoníku občanského“. Osnova byla podrobena kritice, která však nebyla příliš příznivá. Přesto byla předložena sněmovně, kde byl vytvořen pětičlenný subkomitet ve složení Schey, Madevški, Grúnhut, Grabmayer a Czyhlarz, který ji ve čtyřiceti sezeních celou přepracoval, takže mohla být v červenci 1907 publikována tiskem. Obsahovala 253 paragrafů. Práce však byly přerušeny ukončením nasedání Říšské rady, a tak vláda byla nucena osnovu předložit znovu na XX. zasedání. Panská sněmovna ji opět přikázala justičnímu výboru a ten znovu subkomitetu. Ten formálně přijal usnesení I. subkomitetu, ale podrobil osnovu druhému čtení, přičemž přihlíželo ke kritickým připomínkám v  došlých posudcích. Po patnácti sezeních byla vytvořena v roce 1911 nová osnova o 273 paragrafech,

17

která byla s obsáhlou důvodovou zprávou předložena sněmovně. Hlavní osobou řídící tyto práce byl J. Schey. Bohužel ani na XX. zasedání Říšské rady nestihlo osnovu přijmout, a  tak ji vláda předložila znovu na XXI. zasedání, tedy již potřetí. Postup byl opět stejný. Nejprve práce v subkomitetu, který ji znovu revidovanou předložil členu komise. Nehledíme-li k několika drobným změnám a doplňkům, komise přijala návrh subkomitetu i jeho zprávu za své a předložila je v březnu 1912 plénu sněmovny. Z osnovy však mezitím byl na Kleinův popud vyčleněn titul stavebním právu, jenž se stal samostatným zákonem ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z. Zbytek osnovy o 264 paragrafech byl přijat plénem panské sněmovny v prosinci 1912. Do poslanecké sněmovny se však osnova před válkou nedostala. V roce 1914 propukla první světová válka, která s sebou přinesla nové potřeby, jež si vynutily některé změny v občanském právu, a tak občanský zákoník v letech 1914 –1916 prošel třemi novelizacemi. Ze dne 12. října 1914 pochází císařské nařízení č. 276 ř. z., jímž byla publikována částečná novela o 73 paragrafech, později nazývaná I. částečnou novelou, obsahující zejména ustanovení o nezvěstnosti, o péči o osoby nesvéprávné a o intestátní posloupnosti. O necelý rok později si okolnosti vynutily další změny, a tak 22. července 1915 bylo vydáno císařské nařízení č. 208 ř. z. obsahující ustanovení o  obnově a  úpravě hranic (v závorce připojeno: druhá částečná novela o. z. o) o pěti paragrafech. Novela se zdála nutnou zejména vzhledem k válečným událostem v Haliči. Konečně ze dne 19. března 1916 pochází císařské nařízení č. 69 ř. z., v němž byl publikován zbytek novely občanského zákoníku o 202 paragrafech přijatý ještě před válkou panskou sněmovnou.

Pokus o novou kodifikaci občanského práva za první republiky Prvním zákonem československého státu z 28. října 1918, nazývaným recepční norma, byly převzaty všechny právní předpisy z rakousko-uherské monarchie. Tedy pro historické české země i rakouský občanský zákoník z roku 1811 v novelizované podobě. Recepcí rakouského a uherského práva však nastal v unitárním státě zvláštní právní stav, tzv. právní dualismus, když v českých zemích platilo rakouské právo a na Slovensku a  Podkarpatské Rusi právo uherské. To byla jedna z  hlavních příčin, proč se okamžitě začalo uvarovat o novelizaci mimo jiné i občanského práva. Snaha po unifikaci právního řádu Československé republiky samozřejmě nebyl jediný důvod, proč hned v roce 1919 na ministerstvu spravedlnosti byly zahájeny přípravné práce. Do prací se zapojilo i nově zřízení ministerstvo unifikací. Od počátku však byly značné rozpory v náhledech jak postupovat. Z počátku zvítězila varianta vycházející z  toho, že bude proveden pouze překlad rakouského občanského zákoníku ve znění novel z  let 1914 –1916 a  ve znění tzv. manželské novely (viz zákon č.  320/1919 Sb.). Ministerstvo spravedlnosti doporučilo, aby se tento překlad uzákonil jako československý občanský zákoník. Experti z oblasti občanského práva se jednoznačně vyslovili proti tomuto procesu, a žádali „pronikavější“ revizi občanského kodexu. V  důsledku těchto hlasů ministerstvo spravedlnosti zřídilo komisi, jež se skládala z teoretiků a praktiků, a projednalo s ní v době od 6. března do 16. června 1920 otázky zásadního přístupu k  unifikaci soukromého práva. Výsledkem těchto jednání bylo usnesení, že se nemá pracovat na novém občanském zákoníku, ale rakouský občanský

18

zákoník z roku 1811 se má podrobit revizi a změny se mají omezit jen na nejnutnější míru. Přitom se doporučovalo přihlédnout k platnému právu na Slovensku. K provedení navržené revize bylo zřízeno roku 1920 pět podkomisí, které měly za účasti teoretiků a praktiků připravit osnovy jednotlivých systematických částí kodexu. Ty byly také v letech 1921 a 1923 hotovy a postupně zveřejněny. Diskuse se tedy mohla bohatě rozvinout v  nejširších právnických kruzích. Diskutovalo se v  odborných časopisech, na právnických sjezdech, na úřadech, na soudech a dalších právnických institucích. Na ministerstvu unifikací byly návrhy projednány z hlediska možné unifikace soukromého‘práva se slovenským právním stavem. Dne 15. února 1926 byla při ministerstvu spravedlnosti zřízena superreviz­ní komise pro osnovu československého občanského zákoníku. Úkoly měla dva: jednak sjednotit různorodosti elaborátů subkomisí, jednak přihlédnout k při­pomínkám, které přišly. Práce revizní komise však nebraly konce, a tak se koncem dvacátých let znovu rozvinutá diskuse o způsobu a cílech kodifikace. Názory byly opět různorodé. Jeden ze směrů se přikláněl k názoru, že reforma občanského zákoníku si vyžádala více jak 1001et práce a teprve před první světovou válkou byla zakončena za účasti i nejlepších českých právníků, což znamenalo, že Československo převzalo již zmodernizované občanské právo, a tak k dalším úpravám by se mělo přistupovat velmi opatrně. Oficiální názor, který také ovlivnil další chod legislativních prací, vycházel z přesvědčení, že je přece jen nutná mírná revize občanského práva a že by se měl rakouský občanský zákoník rozšířit i na Slovensko. Kromě toho soudní praxe připravovala rozšíření rakouského občanského zákoníku na Slovensku tzv. suchou cestou, spočívající v tom, že se na Slovensku judikovalo podle ABGB. V prvním desetiletí první republiky se tedy v oblasti občanského práva o unifikaci a novelizaci spíše jen diskutovalo, a tak výsledky byly nepatrné. Práce na revizi občanského práva se zintenzivnily až začátkem třicátých let. Ministerstvo spravedlnosti společně s ministerstvem unifikací se soustředilo na revizi vypracovaných částečných osnov občanského zákoníku, zaměřenou a  sjednocení občanského práva. Tímto způsobem vznikl koncem roku 1930 návrh textu zákoníku a jeho důvodové zprávy, které ministerstvo spravedlnosti dalo roku 1931 tiskem pod názvem Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský, díl I. Text zákona, díl II. Důvodová zpráva. Sama superrevizní komise považovala návrh jen za úpravu či zmodernizová­ní textu rakouského občanského zákoníku s tím, že ho doplnila, resp. opravila podle novel vydaných po roce 1914. K výraznějším změnám se tedy nechtělo přistoupit. Osnova se však dostala doslova pod palbu kritiky z nejrůznějších stran. Je možné ji tedy označit jako výrazný neúspěch. Ani v průběhu třicátých let se ovšem nedošlo k žádnému výsledku, přestože hlasy na urychlení prací se ozývaly ze všech stran. Jako příklad je možné uvést Memorandum právnické fakulty Komenského univerzity v Bratislavě z roku 1935, které mělo v právnických i politických kruzích širokou odezvu. K urychlení prací však nepřispělo. Na unifikačním sjezdu konaném v Bratislavě roku 1937 bylo oznámeno, že k dvacátému výročí republiky se vydá nový občanský zákoník, společně s některými dalšími kodexy, jimiž měly být zejména občanský soudní řád, trestní zákoník, trestní řád a  další. V  té době se však již v legislativních pracích začala výrazně projevovat nervozita z vyhrocené politické situace.

19

Vláda předložila Poslanecké sněmovně Národního shromáždění osnovu (viz tisk č. 844) pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává ob­čanský zákoník (Praha 1937). Publikovaný návrh byl podroben rozsáhlému hodnocení. Opět převážily spíše hlasy kritické. Zejména byla vytýkána neúpl­nost osnovy tím, že se vyhnula rodinnému právu. Jednání ve výborech Národního shromáždění začala váznout. Do toho přišel rok 1938 a  s  ním i  mnichovský diktát, okleštění Československa a  státoprávní změny za druhé republiky, které zcela znemožnily jakoukoli unifikaci práva. Další kodifikační práce v oblasti občanského práva hmotného tím byly definitivně pochovány.

Poválečné Československo a změny v oblasti občanského práva Osvobozené Československo v  oblasti právního řádu navázalo na první re­publiku, tedy právní stav před mnichovským diktátem. Proto platil nadále novelizovaný rakouský občanský zákoník, ovšem právní řád začal zaznamená­vat výrazné změny, které původní podstatu občanského práva hodně změnily. Byly to hlavně dekrety o národní správě (č.  5/1945 Sb.), o  konfiskaci půdy (č. 12/1945 Sb.), o  konfiskaci nepřátelského majetku (č. 108/1945 Sb.), některé obdobné nařízení Slovenské národní rady, ale zejména znárodňovací dekrety. Vznik nového mohutného státního vlastnictví a začátky hospodářského plánování změnily podstatně celou soustavu občanskoprávních vztahů. V roce 1945 parlamentní volby vyhráli komunisté a předsedou vlády se stal Kl. Gottwald. V tzv. Budovatelském programu jeho vlády bylo mimo jiné vytýčeno přije­tí nové československé ústavy, která měla být postavena na poněkud jiných základech než ústava prvorepubliková. Únorový převrat roku 1948, uchopení moci jednou stranou, vyhlášení Ústavy 9. května a další znárodňování vytvořilo „nutnost“ změn v oblasti občanského práva. Nová kodifikace na sebe nenechala dlouho čekat.

Příprava nového občanského zákoníku V červnu 1948 na zasedání ÚV KSČ vyhlásil KI. Gottwald nutnost zavést nový právní řád, který „by pomohl upevnit a rozvíjet výsledky politického vítězství“. Pravil, že „je třeba zlikvidovat nemožný stav, kdy u nás platí zákony z doby Marie Terezie“. Tyto myšlenky se znovu objevily na IX. sjezdu KSČ v roce 1949, kde bylo konstituování nového právního řádu, vycházejícího „z dosažených revolučních výsledků“, stanoveno jako jeden z hlavních úkolů právníků. Zároveň byly obecně formulovány požadavky, kladené na nové občanské právo. Kromě urychlení jeho vypracování, se předpokládalo, že půjde o předpisy, které budou v právní formě vyjadřovat politické a hospodářské postuláty komunisty prosazované tzv. socialistické výstavby. Ministerstvo spravedlnosti se nad novými kodifikacemi začalo zamýšlet nedlouho po přijetí Ústavy 9. května. Již 7. července 1948 vydala vláda usnesení, kterým tomuto ministerstvu uložila, aby pokud možno do 1. září 1950 předložilo osnovy zákonných předpisů, jimiž bude právo nově kodifikováno. Vláda v tomto směru uskutečňovala svůj program vyhlášený 1. června 1948. A. Zápotocký ve svém parlamentním prohlášení řekl, že „je třeba vytvořit takový právní a organizační systém výstavby, který by byl přizpůsoben všem společenským a  hospodářským poměrům, které přinesla národní a  demokratická revoluce a únorové události“. Šlo tedy o to vytvořit takový právní stav, který by umožnil lépe prosadit totalitní tendence komunistické vlády zlikvidovat sto let budované demokratické základy právního řádu. S jakou intenzitou příslušné stranické a státní orgány pracovaly

20