2036 Karel Hlaváček, doktorand sociologie Aldous Huxley a George Orwell podali v první polovině dvacátého století mistrné dystopické obrazy světa budoucího – Překrásný nový svět a 1984. Ohlédneme-li se dnes za těmito předpověďmi, vidíme, jak hluboký a až jasnozřivý pohled tito autoři měli. Mnohé z toho, před čím varovali, totiž zůstává aktuální. Vidíme ale i, jak zásadně se mýlili. V době, kdy si – po překvapivé finanční a ekonomické krizi roku 2008 a let následujících – snad už i ekonomie uvědomila, jak ošidné je předpovídat vývoj lidské společnosti, víme, že předpovědi patří právě spíše do oblasti beletrie než do oblasti vědy. Předpovídat mohou romanopisci, proroci, věštci, jasnovidci a auguři, oproti tomu vědce a vystřízlivělé analytiky takový podnik činí podezřelými z oné naivity, kterou se vyznačovalo socialistické heslo „poručíme větru, dešti“.¨
A tak i projekt, který se snaží „uhodnout“ stav světa v roce 2036, by měl být chápán podobně jako pokus věštit vývoj bitvy z konstelace psích střev. Jako nástroj k odhadu budoucího vývoje nám totiž ani dnes nemůže sloužit nic jiného než předpoklad, že vývoj se bude ubírat tím směrem, kterým se ubíral dosud – tedy předpoklad velmi vratký. To ovšem nesnižuje zajímavost projektu – snaha o nemožné, která je v něm obsažena, je pouze zrcadlením daleko obecnější lidské vlastnosti, vlastnosti, která člověka dostala až k ponoru do hlubin nábožensko-mystické kontemplace na straně jedné, a až k přistání na měsíci na straně druhé. Snaha uhodnout, jak bude vypadat svět v roce 2036, proto není naivní: naivní je ona „věda“, která se ve jménu střízlivosti omezuje na konstatování dílčích faktů, a snahu o nemožné tak účinně neguje. Huxley i Orwell předpovídali, že budoucí svět bude centralizovaný a kontrolující, že vše, co jednotlivec dělá, každé hnutí mysli, bude kontrolováno z centra. Zásadně se ale mýlili. Vývoj nakonec zamířil opačným směrem: od Foucaultem popsaného „panoptického“ světa, v němž centrum obhlíží a kontroluje všechny periferie, jsme se do dnešních dnů posunuli do světa „synoptického“, do světa, kdy každý z nás, každý z „periferních“ lidí hledí do obrazovky počítače, na níž sám a dobrovolně sleduje „centrum“. Jak upozorňuje polský sociolog Zygmunt Bauman, jedná se o jeden ze základních trendů dneška: již neplatí, že nás pozoruje Velký bratr. Naopak my sami pozorujeme Velké bratry a Velké sestry ve snaze najít návod na vedení života, jehož vedení, rozvoj a smysl byl radikálně privatizován. Huxley a Orwell se zásadně odlišovali v tom, jaká moc měla vládnout budoucímu světu: Orwell popsal svět kontrolovaný totalitním režimem fungujícím na principu násilí. Vše, co se protivilo, bylo vyhlazeno. Huxley oproti tomu popisoval svět, v němž se vládne měkkým „oblbnutím“ mas, spotřebou, zábavou a
pilulkami navozujícími opojení. Budoucí vývoj dal nakonec – s výjimkou několika výjimek jako je Severní Korea – jasně za pravdu Huxleymu. Jestliže v dnešním radikálně decentralizovaném světě něco vládne, pak je to právě ono huxleyovské měkké svádění, které na nás skrze reklamu a srovnání s relevantními „referenčními skupinami“ odevšad útočí. Noční můra centra, které všechno sleduje, je dnes iluzorní: jsme-li sledováni, jsme sledováni zejména decentralizovanými centry svádění (firmami), které nás sledují proto, aby nás mohly lépe svádět. Nechtějí nás tedy disciplinovat, jak se domníval Orwell s Huxleym. Chtějí uhodnout naše nejtajnější přání a tužby, aby jejich nabídka přišla k našim touhám tak jako do sebe zapadají součástky lega: ve výloze si prohlédnete boty, „svůdce“ to vidí, a Váš telefon Vás okamžitě zahrne nabídkou zaručeně výhodných koupí obuvi. Decentralizovaná centra svádění nechtějí disciplinaci, chtějí pouze vydělat. Disciplinace je zde nezamýšleným důsledkem jednání: zasněně hledíme na Velkého bratra s botami, jejichž pořízení stojí tolik co průměrný plat, a jelikož toužíme být jako on, začneme se chovat tak, „jak je to správné“. Začneme toužit po dobře placené práci a hledat smysl v tom, co nám hlásá dobrovolně ctěný Velký bratr. To koneckonců není předpověď budoucího vývoje, ale popis současnosti. Už Huxley a Orwell mistrně předpovídali, že v budoucím světě budou zásadní roli hrát technologie. U Orwella byli lidé kontrolováni pomocí „oboustranných“ obrazovek, tedy monitorů, které sledovali a kterými byli sami sledováni, u Huxleyho najdeme nové technologie plození, pilulky přinášející opojení atp. V jejich době ale ještě nemohli odhadnout, že právě technologie budou úhelným kamenem budoucího vývoje, kamenem, který zcela promění charakter našeho života. Technologie jsou silně ambivalentním nátrojem: na jednu stranu radikálně zvětšují náš svět. Jsme schopni se během několika hodin fyzicky přesunout na druhou stranu světa; skrze internet tam ale virtuálně můžeme „být“ ihned. Nejsme už odkázáni jen na klasický svět vázaný na osobní zkušenost – sledujeme zprávy z celého světa. Lidská omezení, nad nimiž si lidský rod od počátku naříkal („Být tak volný jako pták!“), jsou skrze technologie radikálně prorážena a lidé se, jak podotýká Tomáš Sedláček, vlastně „stávají Bohy“. Vždyť v letadle jsme daleko volnější než ptáci (jak rychle létá i ten nejrychlejší pták oproti běžnému letadlu?) a skrze křišťálovou kouli televize či internetu sledujeme z Prahy fotbalové utkání, které hrají míčoví kouzelníci v témže okamžiku v Barceloně. Skrze technologie se plní lidské sny, o nichž minulé generace vyprávěli formou pohádek: žijeme v pohádce. Problém je ale v tom, že v onom lidské výkřiku „Být tak volný pták!“, v tom radikálním volání po svobodě, je obsažena i symbolická rovina: člověk touží nejen po svobodě vnější, ale i po svobodě vnitřní. Zde nastupuje ona ambivalence, kterou ve svém hlubokém antitechnologickém pesimismu vyslovil Martin Heidegger: technologie překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.
Je tomu totiž dokonce naopak: skrze technologie, zdá se, je „bourán“ lidský svět tak, jak jsme ho dosud znali. Lidský svět je vázán na komunikaci face-to-face, a důsledky oné roztržky mezi časem a prostorem, mezi aktuálním okamžikem a místem fyzické přítomnosti, kterou technologie otevírá, je těžko dohlédnout. Václav Havel si jednou povzdechl, že v jednotlivém člověku s mobilním telefonem u ucha vidí symbol osamělosti současného života. Měl pravdu. Tuto proměnu nádherně dokumentuje parafráze na obraz od Paula Cézanna Hráči karet: zatímco na původním obraze sedí dva hráči naproti sobě, v ruce drží karty a hrají spolu, na současné parafrázi sedí proti sobě, v ruce drží mobilní telefony, a hrají každý samostatně na mobilní aplikaci. Výše zmíněná lidská povaha vázaná na komunikaci face-to-face je nejlépe vidět na lidské sexualitě: ta je striktně vázána na okolnost, že čas a prostor se opět potkají; žena a muž se musí společně vyskytovat na tomtéž místě v tomtéž čase. Není-li tomu jinak, zbývá pouhá slupka, šidítko, abstrakce bez „skutečného“ obsahu. To jakoby bylo dokládáno „sterilitou“ vztahu, do něhož vkročila roztržka mezi časem a prostorem: tam, kde se muž a žena nesetkají face-to-face v čase a prostoru, tam je vztah „neplodný“. To platí nejen pro sexuální vztah mezi mužem a ženou, nýbrž pro vztahy obecně. Vztahy, které zůstávají na úrovni „face-book“ a nepřerůstají ve vztah „face-to-face“, zůstávají bez skutečnostního obsahu jako smutné torzo toho, co hrozí zůstat z mezilidských vztahů pod vlivem nových technologií. Toto riziko nových technologií vidí i Tomáš Sedláček, když hovoří o tom, že chytré telefony „luxují“ skutečnost: postupně pohlcují tužky, papír, televizi atp. Ale, jak správně podotýká, chytré telefony mohou „vyluxovat“ i člověka samého. Člověk může začít žít ve virtuálním světě internetu a „facebooku“ a přestat žít ve světě „face-to-face“. Lidé mohou začít žít v oddělených celách, z nichž každá bude vybavena pouze „windows“, průhledem do nekonečného virtuálního světa. „Skutečný“ svět se může ukázat jako přežitek staré doby, který bude v rámci pokroku odbourán. To, co se ovšem rýsuje za tímto postřehem, není utopie pokroku, nýbrž dystopie úpadku, kterou Huxley ani Orwell ještě nedokázali dohlédnout. Lidský svět je i poté, co pod vlivem technologií došlo k roztržce mezi časem a prostorem, vázán na rekontextualizaci tradičního světa, světa, v němž člověk face-toface komunikuje se „skutečnými“ jedinci, a svět, k němuž k této rekontextualizaci nedochází, není již světem lidským. To předjímá ve svém pojednání o vztahu mezi Já a Ty židovský myslitel Martin Buber. Ten kritizuje neschopnost člověka se vnitřně hluboce nacházet v přítomnosti toho, co nicméně je fyzicky přítomno vedle něho. Buber hovoří o hlubokém lidském pudu navázat styk, „nejdříve taktilním, později optickým
dotykem“ s druhou bytostí. Tento „dotyk“, hluboce prožívaná přítomnost druhého, činí podle Bubera člověka člověkem. Buber ale ještě nezažil technologické otevírání propasti mezi časem a prostorem, které nakonec není než kolonizací lidské reality realitou virtuální. Nejen, že lidé nemusí být do budoucna schopni navázat živý dotyk s tím, co se nachází vedle nich. Vedle nich se totiž už vůbec nic nemusí nacházet. Hrozí totiž být „vyluxováni“ do virtuální reality, v níž již nic není „vedle“ ve smyslu face-to-face setkání. Náznakem tohoto vývoje je komunikace s člověkem, který každých dvacet sekund přerušuje hovor, aby rozkliknul aktuální příspěvky na Facebooku. Náznakem tohoto vývoje je cestování tramvají, v níž jsou téměř všichni „ponořeni“ do displejů svých smartphonů a na uších mají sluchátka. „Vedle“ těchto lidí již nikdo necestuje – oni cestují sami uprostřed davu! Jsou vnořeni hluboko do virtuálního světa, který, rekontexualizuje-li se jako svět face-to-face, zůstává lidským světem, zůstane-li však uzavřený sám v sobě, stává se dystopickým „přízrakem“. Dystopie roku 2036 je tak zcela jiná než dystopie roku 1984, je jiná než dystopie Orwellova či Huxleyho. To, co se před námi rýsuje jako stín současného vývoje, je vznikající hyperindividualismus, svět, v němž každý jednotlivec existuje uzavřený do vlastního virtuálního světa. Míra virtuality, neskutečnosti či přízračnosti je přitom měřena (ne)schopností tohoto světa překročit roztržku mezi časem a prostorem, který přinášejí moderní technologie, a rekontextualizovat se v přítomném okamžiku v aktu setkání s buberovským „Ty“, zejména ve smyslu tradiční face-to-face komunikace. Současný vývoj je poznamenán kolonizací reálného světa světem virtuálním, který se projevuje jako gigantický „lux“, vysávající svět. Čím bude ovšem náš svět virtuálnější, tím bude náchylnější k závislosti na synopticky vyhledávaných Velkých bratrech. Nebudou-li lidé schopni mít cokoli reálně „vedle“ sebe, budou hledět o to toužebněji k decentralizovaným virtuálním centrům svodu; jejich „windows“, která již nebudou než okny do reálně neexistující virtuální reality, budou otevřena už jen k toužebnému pohledu na triumfální obraz toho, co si údajně ještě musíme pořídit, abychom se mohli počítat jako „lidé“. Lidský pud k navazování vztahu s reálným „někým“ hrozí být proměněn v navazování pseudovztahu k virtuálnímu „něčemu“. Takový svět by už nebyl ani tím, co kritizoval Buber: světem, v němž lidé nejsou schopni navázat reálný vztah k tomu, co se nachází vedle nich. Byl by spíše světem, v němž to, co dříve bylo vedle nich, bylo vysáto do virtuální reality, a tudíž přestalo vůbec existovat cokoli, s čím by bylo živý vztah možno navázat. To, co hrozí pohltit náš svět, je měkký huxleyovský svod tyčící se jako hrad na troskách skutečné mezilidské komunikace.
Tento scénář líčí filmy s motivem triumfující virtuální reality, které jsou největšími dystopiemi současnosti, dystopiemi, které nastupují na místo románů typu Překrásný nový svět nebo 1984. V nejznámějším z nich, Matrixu, ještě nacházíme motiv jednorozměrné virtuální reality, proti níž lidé nakonec úspěšně bojují. I v Matrixu se ale nakonec nebezpečí představované stroji, což je motiv známý již z Čapkovy hry RUR, transfiguruje v nebezpečí představované agentem Smithem, bezpečnostním počítačovým programem, který hlídá, aby virtuální realita nebyla narušena realitou skutečnou. To, že lidé budou ovládnuti stroji, totiž nakonec není tím nejzazším nebezpečím. Tím je, že člověk zůstane uvězněn ve virtuální realitě, která pohltila celou skutečnost. Skutečnou pak zůstává už pouze ona virtualita, před níž jsou bezmocné i ony stále ještě primitivně fyzické a nahmatatelné stroje. Člověk se tak nakonec neutká ve fyzické realitě se stroji, nýbrž stává se de facto počítačovým virem bojujícím proti programu typu Avast. Tento obraz je dále prohlouben pohledem filmu Počátek (Inception). Zde se lidé nepropadají do lineární a jednoduché virtuální reality jako v Matrixu, nýbrž do virtuální reality několikanásobné. Na své cestě za svobodou a mezilidským vztahem přitom přeskakují do stále hlubší úrovně virtuality, až už vůbec není jasné, co je realita a co ne. Jejich jednání, údajně směřující k obnovení mezilidského vztahu, je přitom z pozadí diktováno ekonomickým zájmem jednoho z „center svodu“, korporátního byznys impéria. Hlavní hrdina se tak sice snaží zachránit z virtuální reality svůj vztah s milovanou ženou, ale to, co činí, je ve skutečnosti akce, v níž se jako nájemný zabiják zaplacený loutkáři v pozadí snaží zmocnit mysli majitele konkurenčního korporátního impéria. To, co hrdina filmu vidí jako jedinou cestu k obnovení vztahu, splývá se služebníčkováním bezohledným ekonomickým zájmům. Film končí příznačně: v jedné z možných realit se hlavní hrdina nakonec setkává se svou milovanou. Jak ovšem film naznačuje, není už jasné, jestli toto shledání je osvobozením do „skutečného světa“ nebo pouhým uvíznutím v jedné z mnoha realit virtuálních. Filmy Matrix a Počátek geniálně zobrazují nebezpečí, před nímž stojí současný svět. Tímto nebezpečím je, že touha lidí po svobodě a skutečném vztahu hrozí uvíznout ve virtuální realitě. Že jakákoli snaha se z virtuality osvobodit může být doprovázena skloněním se před iracionálními ekonomickými zájmy. A že každé údajné osvobození hrozí být jen hlubším uvíznutím, jež už nejsme schopni rozeznat. Technologická pohádka, v níž se člověk stává Bohem, má svoji odvrácenou stranu: Bůh, kterým se člověk stává, hrozí stát se přízrakem postrádajícím realitu. Nezměrně hluboká lidská touha, skrytá ve výše zmíněném zvolání „Být tak volný jako pták!“ tedy sice byla technologiemi naplněna ve smyslu vnějším či mechanickém, ve smyslu vnitřním ovšem čelí útoku technologicky stvořené virtuální reality, s nímž se bude muset vypořádat nikoli ve smyslu boje proti
vnější totalitě, jak to nacházíme u Orwella či Huxleyho, nýbrž ve smyslu vnitřního boje o zachování živého setkání mezi „Já a Ty“. V tomto vnitřním boji ovšem zůstává i nadále vnější rozměr: zápas o udržení společenské reality v takové podobě, která živé setkání svou povahou umožňuje.
