Ročník II.
15. dubna 1916.
R e d a k t o r : A n t . B. S v o j s í k , v r c h n í v ů d c e . V r e d a k č n í c h p r a c í c h v y p o m á h á 3. o d d í l p r a ž s k ý
Číslo 4.
u n á ků.
Předplatné 2 K i se zásilkou, jednodiva cisla po 20 h. — Redakce: Praha II. Náplavnl ulice číslo 5. — Administrace: h m i l Sole, nakladatelství v Karlině, Královská třída.
J u n á k ve s l u ž b á c h v ě d y . Z dějepisu víme, že v prvých stoletích po Kristu obýval v naší vlasti bojovný národ markomanský. I musily tu dojista po něm zbyti ně jaké — byť sebe skrovnější — stopy. Vždyť Markomané měli železné zbraně, nástroje, hliněné nádobí a podobné věci, které nemohly všecky se světa sejiti beze zbytků. Na tábořištích markomanských zůstalo ležeti
Německé skautky (Pfadfinderinnen) návštěvou u skautek anglických (Girl Guides).
mnoho rozbitých nádob a nástrojů i dosti věcí ztracených neb odhoze ných, které rum a humus zakryly. A musí u nás někde býti i hroby vá lečně vyzbrojených markomanských bojovníků . . . Vždyť kosti vydrží v zemi mnohdy deset tisíc i sto tisíc let, až zcela zkamení, hliněný střep bývá po 5—6000 letech ještě zcela svěží, bronz po 3000 letech ještě krásnou patinou se zelená a i choulostivé že lezo vydrží v zemi často více než 2000 let, nežli se řezem rozpadne! I když tedy veliká většina pozůstatků činnosti našich Markomanů pod-
Str. 50.
.Junák".
Číslo 4.
lehla zničujícím vlivům na povrchu zemském, přece jen pozůstatky, při kryté zemí, mohly se nám — aspoň v jisté části — dochovati a objeviti zrakům našim při hrabání v zemi. Ale ku podivu jest, že až do nedávná neměli jsme zajištěných ta kovýchto památek po Markomanech. Věci, které se někdy Markomanům u nás připisovaly, byly zase vyvráceny. (Na př. Marobudum na hradišti stradonickém u Berouna.)
Libeňská družina ve službách paleontologie. Hoši dlrží maimiuití íkosti, sitoteky a část klu. Na 'kartonech izuby nosorožci a kosti div. koně. (Vše nafezemo v Libni a na Proseku.)
A ž před desíti lety podařil se archeologický nález, který ze všech nejpravděpodobněji svědčí o Markomanech. Velice důležitý tento objev pro starou českou historii podařil se libeňské družině mladých hochů. Tehdy nebyli u nás ještě skauti, jako takoví, organisováni, ale ve sku tečnosti míval jsem sám už od r. 1900 jakési junácké družiny. Chodili jsme také na vycházky, pátrali v přírodě, tábořili a pod. Hlavním naším oborem, vedle turistiky, byla archeologie, kterouž si moji hoši, stejně jako já, zamilovali. Archeologie jest ostatně výborné skautské cvičení. Hoši všímali si každého zakopání do země v okolí. V cihelnách znali všecky vrstvy a nasbírali kosti mamutí, nosorožčí a sobí. Na sta veništích, při kanalisacích a při odkopávkách nic neušlo jejich pozornosti.
Číslo 4.
Junák*
Str. 51.
A tak se stalo, že 23. dubna 1906 hoch z družiny položil mi na stolek železný oštěp a vypravoval, že jej našel na staveništi rohového domu v Kališnické ulici. T ušil jsem, že na tom místě mohlo by býti větší nale ziště; proto ihned vydali jsme se tam, kde dělníci vykopávali základy pro dům č. 817. Prohlédli jsme celé místo, prohrabali vyvezenou hro madu hlíny, nakreslili plánek a zůstali jsme zde na stráži. Za chvíli už dělník hlásil, že zase čouhá nějaké železo z hlíny. Přiskočili jsme tam a pozorně odhrabávali hlínu. Byl tu dlouhý, železný meč, silně rzí pokrytý, a u něho natažená lidská kostra, téměř ztrouchnivělá. Kdo nezkusil, ne uvěří, s jakým napjetím jsme pokračovali v hrabání. Do večera byl hrob úplně odkryt. Druhého dne jsme tu ovšem zase hlídali a tak po 14 dní jsme se tu střídali na stráži. Věděl jsem už, že tu jde o významné po hřebiště a hoši to úplně chápali a vytrvale hlídali, aby nám nic neušlo.
Kamenné nástroje z pražského okolí: 1. Zhrulba, přitlučená sekyrka ze Šáiíky. 2. Hlazená sekyrka z Libně. 3. Provrtamý iwlat z Ďáblic. 4. Kladivo z Kobylis. 5. Sekyrka z Řivmáče.
Na dělníky nelze spolehnouti, mají placeno od metru a nezdržují se pro hledáváním hlíny. Za to hoši byli jako ostříži a vyhledali každý úlomek železa a každý střep nádoby. Našli jsme tu celkem šest hrobů s kostrami a válečnou výzbrojí a dvě kulturní jámy, naplněné popelem, odpadky, střepy, kostmi a kameny. Tak objeveno bylo v Libni jediné toho druhu pohřebiště v Ce chách, pocházející ze I I I . — I V . století po Kristu. Praha s okolím je velmi bohatá nálezy archeologickými. Jak vděčné pole činnosti otevírá se tu pražským junákům! Nuže, jak zaříditi skaut skou činnost ve službách archeologie? Všímejte si všech míst, kde je země otevřena, odkopána, jako na př. stavenišť, odkrývek, výkopů kanalisačních, jam pro stromy, regulací, pískoven, příkopů, zoraných polí, hromad hlíny a pod. Zkoumejte, jaké vrstvy vyskytují se pod ornicí. Spatříte-li v jámě říční štěrk, netřeba dále hledati, ničeho nenajdeme. Za to objeví-li se tmavá hlína, zbystříme po zornost a hledáme střepy, které obyčejně nejdříve prozradí přítomnost předhistorického sídliště. Je-li střep polévaný, pochází z novověku, proto nezdržujeme se dále vrstvou těchto střepů a hledáme, zdali pod ní by nebyla snad vrstva se zbytky staršími. Snad najdeme střepy tenkostěn-
Str. 52.
„Junák"
Číslo 4.
ných, světlých džbánečků — to bývají nádoby X I V . a X V . století, nebo střep bezuché nádoby, ozdobené svazkem vyrytých rovnoběžek, někdy zvlněných — to bývají nádoby z X . — X I . století . . . Veškery nádoby můžeme zhruba rozděliti na dvě skupiny: 1. Nádoby vytočené na hrnčířském kole. Vyskytují se u nás od doby Kristovy. 2. Nádoby ručně vymodelované. Pocházejí z doby před Kristem. Najdeme-li tedy někde střepy ručně uhnětené, usuzujeme na pra věké sídliště 2—6000 let staré. Jiná známka jsou kovy. Sídliště, na němž není kovů, ani věcí obráběných pomocí kovových nástrojů, náleží kultuře
Pravěké nádoby a střepy z Kobylis. (Konec doby kamenné.)
doby kamenné. (Stáří více než 3000 let.) Kde najdou se bronzy, ale ještě ne železo, tam jde o stáří 2—3000 let. Železné předměty svědčí o stáří menším než 2000 let. Toto je ovšem pouze nejhrubší pomůcka pro první orientaci. Rádné ocenění nálezu musí býti zůstaveno odborníkovi. Obtíž však bývá v tom, že odborníků je málo a nemohou býti přítomni při každém kopání. Proto bývá velice mnoho pravěkých památek zničeno. Právě junáci mohou svýma očima býti nápomocni k objevování předhistorických zbytků a nepropásti ve svém okolí žádného nálezu. Jak je dobře bystře pozorovati a všeho si všímati, o tom archeolo gové mnoho zkušeností by mohli vypravovati. V Toušeni ptal jsem se v cihelně po nálezech. »I, zde hic není« — odpověděl dělník. » A co pak to máte v ruce?« — ptám se dále. »I, s tím si jenom oškrabávám hlínu s lopaty!« — řekl. A měl pěkné železné kopí z hrobu asi z doby Kristovy! — U Libně dělník chytal ryby na udici. Aby mohl prut Kar bodnou ti do břehu, měl na prutu nastrčený krásný bronzový oštěp, kte-
Číslo 4.
„Junák"
Str. 53.
rým by se každé museum honosilo! -— V Hradsku u Kokořína našel jsem kamennou sekyrku ve vratech statku. Byla tam položena z pověry, aby tento »hromový klín« chránil živnost od blesku. Prohledávajíce nějaké naleziště shromažďujeme známky, ze kte rých možno usuzovati na někdejší lid a jeho kulturu. Archeolog počíná
Kulturní jámy se zbytky předhistorickýmí
si tu stejně jako Indián, který ze známek, pozůstalých po táboře, usuzuje, jací lidé, v jakém počtu, kdy tu tábořili a čím se zabývali. Najdeme na př. provrtaný koláček vypálené hlíny (přeslen) — a z něho již pozná váme, že jde o pomůcku ku předení, čili, že zde zhotovovali látky. Jinde najdeme ruční třecí mlýnek, který nám oznamuje, že v pravěké osadě znali obilní záhonky, rolnictví. Zvířecí kosti svědčí o lovné zvěři nebo o domácím dobytku. (Mnohdy stačí nalézti zub a usoudíme o zvířeti vše, čeho potřebujeme.) Z takovýchto známek rozhodujeme o nalezišti, zdali je tu pohřebiště nebo sídliště, zdali je tu lid bohatý, statky vlád noucí, nebo chudý, porobený, zdali nález svědčí o lidu bojovném nebo
Milodary v brobě s kostrou skrčenou u Kobylis. (Komec doby kamenné.)
pokojném, zdali je tu dlouholeté sídliště nebo jen chvilkové tábořiště a pod. I když nepodaří se vám učiniti hned významný objev archeologický, nabudete mnoho zkušeností o povrchu zemském, poučíte se o geologii, osteologii, keramice a vůbec o technologii a vniknete do primitivní kul-
Str. 54.
„Junák
Číslo 4.
tury pravěkých našich předků. Neukládám vám konečně nic nového; v programu svém už máte: všímati si všeho pozoruhodného kolem sebe, usuzovati ze známek a především — sloužiti dobré věci. Junáci, můžete tudíž i archeologii platně svou pomocí přispěti. Hlavně tím, že zpozorujete kde jaký nález a ohlásíte jej. Jsem vám při všem radou nápomocen a ochotně vám budu všecky nálezy určovati — jen oznamte mi je, *) nebo odevzdávejte je ve spolkové kanceláři. Mů žeme pak třeba ledacos vybrati pro museum a mnohé i pro vaše školní kabinety. Bude-li přáti štěstí, opravdu i vědě posloužíme cenným pří spěvkem. Šachem.
Po l o ď c e S á z a v o u . II. oddíl pražských skautů tábořil v létě 1913 na Káeovsku, postavil si též loď, na níž účastníci vrátiii se do Prahy, urazivše asi 130 km a propluvše třiceti jezy. (Z výpisu této cesty v klubovním denníku, přinášíme několik příhod.)
Večer skláněl se nad tichou, hlubokou Sázavou před Chrástem. Sluneční paprsky na západě, jakoby z lůna země vycházející, lemovaly zlatem koruny stromů a lehká mlha jemným závojem přikrývala naší lodí rozčeřenou hladinu říčky, místy prudké, dravé, ošemetné Sázavy. »Tichá voda, přijde brzy jez,« ohlašuje Růžička z přídy a »dlouhý kormidelník« Farka dodává: »Ten zdoláme ještě dnes a pak najdeme vhodné tábořiště na noc.« Zase ticho. Obezřele popojíždíme stranou od místa, odkud zaznívá hukot jezu. Musíme nejdříve shlédnout vrátka, neboť Sázava byla tehdy pod normálem a žulové balvany zvláště pod jezy stavěly se na překážku volnému proplutí. »Hm, tady to nepůjde,« z mlhy ozývá se vyslaný zvěd. Musíme loď přetáhnout. Usmíváte se, že je to hračkou, ale to ne, prosím: šesti metrová loď s nákladem úplné výzbroje pro táboření, z pořádných několikapalcových prken a ne lehká kanoe! Leč chutě dali jsme se do práce. Tma houstla, ale pomyšlení, že je to poslední jez dneška, že zas budeme o jednu překážku blíže Praze, dodávala nám odvahy. Sil však přes den ubylo, a tak za chvíli »seděla« naše loď zaražena mezi kameny jezu, a my museli přihlížet k tomu, jak voda pomalu plní přední přehradu. »Všechno ven, na sucho,« nakazuji — leč ani tímto ulehčením se si tuace nezměnila — leč, že voda »pomalu, ale jistě« plnila náš vodní »domov«. Oba břehy neširoké Sázavy plnily se diváky — místními i Pra žáky tam usedlými, rada stíhala radu, až to Farka nemohl vydržet a za bručel si pro sebe: »Jo, to se jim to vykládá ale ať to zkusí být v naší kůži!« — Usedli jsme a přemýšleli, co dělat, když tu jako zázrakem vynoří se z mlhy loď s dvěma muži — oba znalecky pozorují naši si tuaci! Asi se jim nelíbila, neboť jeden z nich se ozval: »Ale nechte to tu být, kam byste v té tmě jeli a pojďte se k nám vyspat.« Zpěv Cherubů a Serafínů nemohl nám v tu chvíli zníti příjemněji, než tato upřímná rada. NerozmýšleH jsme se ani na okamžik, vždyť »nohy chodily už každá jinam a žaludek přímo vrzal,« jak říkal Farka, *) Adresa: E . Š*orch, Praha VII. 963.
Číslo 4.
„Junák"
Str. 55.
každý popadl balík — hup do lodi, pohledem rozloučili jsme se s lodí naší a již jsme byli u břehu, kde zatím lid očekával živě debatuje t r o sečníky*. Poznali skauty, byli většinou Pražáci, my však dlouho nevy kládali a šli jsme za svým ochráncem. »Mámo, vedu ti hosty, jsou to studenti a jedou po lodi do Prahy,« vykládal své ženě, která stála s chlapečkem před nevelikým domkem. S ra dostí nás přijala, vedla dále do místnosti, kde čistota a pořádek nás mile přivítaly. Omyli jsme se a již »šťouchané« brambory, hrnky s kouřící kávou a ch!éb s máslem dráždily naše jazyky. Na chvíli hovor ustal a jen zvonění lžic a chrupání zdravých zubů o venkovský chléb ozývalo
Pražští skauti vracejí se do Prahy na lodkách,jež zrobili ve svých prázdninových táborech.
se, až vše do dna jsme vyprázdnili. Žaludky na vodě tráví, naše zásoby, hlavně kácovské sýrce, zmizely, peníze z velké části se rozkutálely, oče kávaná zásilka v Choceradech nepřišla — dovedete si představiti, jak jsme »šupali«. Po té rozhovořili jsme se o našem putování, hráli jsme si s malým Pepíkem, a když víčka oční stále častěji se přivírala, odebrali jsme se na půdu, kde vonná halda čerstvého sena byla nám lůžkem. Brzo utichl hovor, a jen nezladěné, ale spokojené chrápání ozývalo se z podkroví. Ráno paprsky sluneční dobývaly se již usilovně k nám, když nás pan domácí přišel budit. Probudil jsem se — leč, kde to jsem? S jedné strany střecha, s druhé seno a jen seno! Teď mi kmitlo hlavou, proč Farka nechtěl ležet na kraji. Bál sě, aby zas v noci neputoval, jako . . . — ale to je jiná historie — a tak se stalo, že buď svou nebo Farkovou vinou ocitl jsem se za trámovím.
Str. 56
„Junák"
Číslo 4.
Ozvu se, a nahoře mezi senem vynoří se kštice Farkova a hned na to nese se do mého vězení hlučný smích. Společným úsilím podařilo se — mne vysvobodit. Po ranní kávě, s těžkým srdcem ptali jsme se, co jsme dlužni. »Ani haléře nechceme,« zněla odpověď, »jen nás zase brzy navštivte a tady naši páni z Prahy vám posílají — balík s chlebem, máslem a pražskými párky. Pěkně jsme poděkovali, dali Pepíčkovi korunu a slíbili, že jistě je opět navštívíme. A téhož roku o Vánocích byli jsme tam opět s mnoha dárky pro Pepíčka. Loď šťastně jsme s jezu stáhli, a již nás proud unášel ke Kamen nému Přívozu. Náš pan domácí jel s námi hezký kus, a ještě jednou upřímně jsme se rozloučili. »Vašku,« ozve se Farka, sotva hostitel odešel, »víš, ty párky měli bychom sníst před jezem, což kdyby — « , leč návrh jako »přecpávání« odmítnut, a jedeme dál. Sjeli jsme jez u Kamenného Přívozu, ale pod ním uchopil nás pří šerný proud, který nás unášel mezi žulovými balvany. Klečel jsem na předu lodi a bidlem odrážel přídu od žulových kvádrů, které množily se jako houby po dešti. Šlo to, ale dvou očí je příliš málo na všechny pře kážky a tak — drc, temný náraz, loď bleskurychle otočila se o 90' a my stejně rychle, octli se na dně loďky. »Sedíme«. Sázava není tu příliš hluboká, a proto mžikem octli jsme se ve vodě a hledíme loď dostati z »vidličky« dvou balvanů. Marně — v tom loď sebou trhla — »poposedla« a již mocný proud vody hrne se do nitra, rve a unáší uchopené v dál. Rychle každý chopil se svého balíku a těžce se proudem prodíra jíce, odnášíme je na suchý balvan. Farka nejdřív shání se po balíku s párky — leč ten už v dáli jako bílý bod nám unikal a s ním i jiné »drobnosti«. »Vidíš, měli jste poslechnout mé rady a snísti to hned!« ulehčuje si Farka tak zoufalým tonem, že i v neblahé situaci trosečníků vypukli jsme v hlasitý smích.
P o l n í hry v p ř í r o d ě . Zvědové. Ze spisu Ant. B. Svojsíka »P o 1 n í h r y. - Podrobný popis od Filipa Brá chy, studujícího, skauta II. oddílu pražského. Sehráno při vycházce žáků sedmých tříd reál. gymnasia v Praze, Křemencová ul., 17- ledna 1916.
Myšlenkou hry jest: Krajinou obsazenou nepřítelem má se proplížiti řada zvědů a přinésti zprávy od cíle zpět k východišti. Na 200 m kolem cíle a východiště nesmí se nepřítel zdržovati. Vzdálenost cíle od východiště 2 až 6 km; počet hráčů libovolný; doba 1—4 hodiny. U vý chodiště i cíle jsou rozhodčí. Hlavní podmínkou zdaru této hry jest volba vhodné krajiny, aby obě strany mohly úplně uplatniti veškeru svou obratnost, vynalézavost i duchapřítomnost ve všech rozličných situacích a záludech, jež ve hře
Číslo 4.
„Junák"
Str. 61.
vrátí se první pták, dodá si odvahy a zacvrliká. Nehýbeme-li se, brzy roz proudí se kolem nás dřívější život a nebudeme nuceni stěžovat si na to, že v š e před námi prchá. Ovšem, jediné pohnutí, prudké zamžikání nebo zakašlání poplaší vše. — Ale i ti, kteří nedovedou trpělivě poseděti, mohou pozorovati mnoho v přírodě, nehledě ani k rostlinám a nerostům. Všimně me si jen tu a tam na stráni ležících kamenů! Odvalíme je, shlédneme po divný svět. Jest tu několik klidně odpočívajících slimáků polních, pak dvě, tři dešťovky, které před světlem rychle se zaryjí do země, vyběhne odtud i hbitý střevlík a četní pavouci. Vlhká půda, prostoupená mladými rosdin kami, které pro nedostatek světla jsou jen slabě nazelenalé, mlaskavě se pohybuje. To rostlinky se vztyčují ku světlu a mezi nimi kroutí se spousta malých dešfovek. Na odvaleném kameni z blízka — po případě s lupou — spatříme množství malých broučků, jichž jmen neznáme, vždyť je jich tolik rozmanitých druhů! Ostatně nezáleží nám pouze na jménech. Pozo rujeme hlavně život! Předem byly bytosti, a teprve později dostaly jména. — Můžeme také dělati různé pokusy, na př. leze-li dešťovka lépe v trávě než po cestě, najde-li z velkého balvanu rozeklaného nejkratší cestu k zemi atd. Stačí to těm, kterým vše v přírodě utíká? J. N. Nejlacinější tlakoměr. Uřízni jedlovou větvičku, sloupni s ní kůru a přibij pak větvičku někam na místo, kde sluníčko příliš nesvítí. Větvička tato ukazuje p r ý bezpečně nastávající počasí. Shýbá-li se větvička dolů, tedy bude pršet, a naopak vzpřimme se nahoru, když m é nastati jasné počasí. Větvička tato jest nejlacinějším tlakoměrem a vydrží nejméně rok. Nejhlavnější věcí při tom jest přibití větvičky tak, aby se nerozštípla.
ZE S K A U T S K É H O
SVĚTA.
V Cařihradě tamní německá kolonie měla již po několik roků pro svou mládež zřízeny skautské oddíly. V poslední době i turecká omladina skau tuje. Před několika dny při návštěvě německého generála Mackensena v Cařihradě turečtí němečtí skauti súčastnili se slavnostního uvítání. J. N. Francouzští Skauti krátce po svém založení postiženi byli dvěma neho dami. V blízkosti L e Bourget u Paříže byly v r. 1914 přepadeny skautské oddíly známými pařížskými pobudy, apači. Na svou obranu skauti užili holí. Rozpředla se tuhá bitka, při níž apači stříleli z revolverů. V krátkém čase byli však odraženi. Jeden skaut byl ranou z revolveru poraněn, 12 apačů muselo být ošetřeno na nejbližší ochranné stanici. — Při cvičení ve střelbě kterýsi skaut neopatrně přiblížil se k terči a byl ostrou ranou za sažen a na místě usmrcen. J . N. H o l a n d š t í S k a u t i . N a počátku r. 1912 — tedy asi v době, kdy u nás vyskytly se prvé zprávy o skautingu — bylo v Holandsku založeno sdružení skautské pod jménem »Padvinder«. Duch i organisace nového hnutí byly skoro úplně shodné s anglickým svým vzorem; teprve v po slední době holandský skauting nabývá poněkud jiné tvářnosti. Život Padvindrů dělí se na pobyt v klubovnách a v táborech. Turistiku pěstují málo; častěji podnikají vyjížďky v plachetních nebo motorových člunech, což jest přirozeno, neboť průplavy a řeky, jež hojně protkávají zemi a dlouhé, členité pobřeží mořské samo k tomu vybízí. Klubovny, zvláště ve větších městech, jsou velice pěkné, ba mnohdy přepychově za řízeny. V kterémsi městě mají skauti celý dvoupatrový dům, starého slo hového rázu, v příhodné poloze ve středu města. Větší sál slouží společ ným schůzím a slavnostem. Je tu též bohatá knihovna. Menší místnosti jsou klubovnami oddílů. Dílny jsou sice prostě, ale účelně zařízeny. V za skleném podkroví pořádává divadelní odbor představení. Telegrafní dru žina zřídila v celém domě elektrické osvětlení. Jelikož půda v Holandsku jest velmi intensivně zpracovávána, jeví se dosti citelný nedostatek příhodných míst k táboření. Ale i pro Padvindry našlo se vhodné území pro tábory. Podél pobřeží mořského táhne se pruh
Str. 62.
„Junák"
Číslo 4.
písečných pahorků —- dýn. Území toto stalo se říší holandských skautů, kteří tu zbudovali tábory nejen ze stanů, ale i z pevných budov. O prázdninách r. 1913 v Ymuidenu, na pobřeží Severního moře, při úpatí písečných dýn, zbudován veliký tábor, který kromě četných cizích skautů shromáždil k delšímu pobytu asi 800 Padvindrů. Bylo to celé sta nové město o šedesáti velkých zvonovitých stanech; byla tu i pošta, ne mocnice, hudební pavilon, kuchyně, restaurace a dvě veliké jídelny — vše ve stanech. Pořádek byl vzorný, neboť Holanďané přísně nad tím bděli. Korunní princ Jindřich Holandský navštívil tábor při velikých závodech pří stupných z části i cizím skautům. Směr, jakým holandský skauting jest veden, může nám býti velice sympa tickým. Jejich přísná kázeň i národní uvědomění jest pozoruhodno. Při tom jsou však k cizincům velmi přátelští a pozorní, což dokázali při ná vštěvách cizích skautů ve svém táboře.
ZPRÁVY
SPOLKOVÉ.
Nový pražský oddíl, V polovici února vizniM v Praze nový oďdSl sikauitů. který obdržev dle pořadů č'sk> X I X , ihned s dhwtfí dal se do prápe. V prvém měsíci svého 'trvání podnikli 5 výletů ipolodenníoh a 1 celodeťáií do Karlidkéiho údolí, některé společně s oddílem XVIII. nebo- XIII., a O' prázdni nách chce jíž tábořit i. Vítáni byli by starší skauti], kteří by chtěli zastá vali funkci rádců. Oddíl1 přijme ještě nováčky, pro něž je výhodou vstoupiti do oddílu složeného vesměs z nováčků. Přihlášky opatřené svolením rodičů přijímá vůdce oddíillu J U C . A. Sigmund, Praha II. Těšnov 13 nebo v klubovně na městském fysilkátě. Z I. dívčího oddílu pražského. R. 1916 začly jsme na Nový rok jedno denním výletem na západ od Prahy. Ještě za ranního šera prošly jsme Zlíchovem a vstupovaly do Prokopského údolí. Oběd byl v Kosořském údolí. Již se zase stmívalo, když po 35 km pochodu docházely jsme ku Praze. V únoru byl jednodenní výlet na Medník a o pololetní prázdniny výlet do zasněžených lesů kolem Karlova Týna. V březnu mimo 3 polodenní vy cházky, byly jsme na dvoudenním výletě v Mníšku a Dobříši. — K pro gramu našich týdenních schůzek přidružila se nyní pravidelná hodina tělo cviku. — 12. dubna pořádá náš oddíl vycházku do Technického musea. Odborný výklad podá dvorní rada p. ing. Jareš. Skauti mají vstup volný. Schůzka ve 2 hod. před museem. Ze 16. oddílu. Jarní období zahájili jsme zájezdem do rodiště Svatopluka Čecha. V sobotu dne 25. března vyšli jsme ze stanice Senohrab přes Ort dřejov (prohlídka hvězdáren dra Friče), Chocerady a Komorní Hrádek do Ostředka, kde jsme laskavostí majitele zámku, pana Pechy, přespali v míst nostech, jež byly kdysi obývány rodinou básníkova otce. Pokoj, v němž se Svatopluk Čech narodil, jest vkusně vyzdoben dvěma poprsími jeho a knihovnou. Druhého dne provedl nás majitel zámku pokoji a kaplí, jež sou visí frontálně s budovou, a podal nám stručný nástin historie zámku. Odtud nastoupili jsme pak pochod přes Mezihoří na Dubsko, kde pod zříceninou hradu Dubě jsme se utábořili. Vrátili jsme se pak kol Hlásky do Senohrab a odtud vlakem do Prahy. — V úterý 21. března byl tomu rok, kdy zahájili jsme činnost v dnešní své klubovně. (Smíchov, Ferdinandovy sady, Dienzenhoferův pavilon.) Tamtéž sdělí se ochotně veškeré informace o činnosti naší, o přijímání nováčků a j. K. »Po]ní hry«. Ant. B. Svojsíka obsahující více než sto zajímavých her junéckých, cvičení pozorovacích, v odhadování, orientaci, krytí a plížení se, stopování, v první pomoci a řadu her vodních a různých jiných, hodících se pro pobyt v přírodě, až po hry ve formě vojenské, v y š l y v těchto dnech jako 9. svazek »Knihovny junáků« (českých skautů) u J . Springra v Praze o 118. str., s četnými illustracemi a prodávají se brožované za 1.80 K, v plátně vázané za 2.60 K.
Číslo 4
ODPOVĚDI
Junák"
K ZÁVODŮM
Str. 63.
Z ČÍSLA
3.
I. P o p r v é n a h l í d c e . Horké od poledne. Všichni odešli z tábora, no váček Láďa, leže opodál, hlídá. Vidí v přírodě tolik nových věcí, jichž si ni kdy dříve nevšímal, slyší tolik zvuků, čichá tolikeru vůni, že je jako zmámen. Po chvíli ohlédne se opět na tábor a hle, u stanu stojí záhadná postava s ve likým balíkem v ruce. Jak se mohl zlo děj vplížiti do tábora, nechápe. Na praž ském dláždění by to rozhodně tak ne slyšitelně nešlo. A zloděj to je! Proč by se tak opatrně rozhlížel? Na štěstí je obrácen zády, proto ihned na zem, »skrýti se« a »připlížiti se«! Nadarmo nelistoval včera v knížce »Umění pozorovati« z táborové knihovny. Ale chyba lávky! V knížce ničeho nebylo o tom, jak zdolati takového kolohnáta. A strážci je stále úže kol srdce, až konečně přece se odhodlá, zmizí za kme nem docela a zoufale »Pomócí« žhavým vzduchem se nese k nebesům. Po stava sebou trhne, ohlédne se a už vrhá se mu n á š nováček na hrdlo — s jásavým: »Tatí!« »Kde bych si byl pomyslil, že's to ty a pak ten ohromný balík; myslil jsem, že v něm jsou už poklady ze všech našich stanůk »Ale to jsou buchty, jež v á m maminka napekla; však se v á m ani za hodinu ne bude zdát tak ohromný.« L . F i l i p , II. oddíl. II. 1. N e j v ě t š í h l u b i n u v l t a v s k o u v P r a z e lze očekávati pod mostem »Svatopluka Čecha«. (Připojen cenný nákres celého toku Vltavy Prahnu.) — Pravidlo Fargiieovo neshoduje se se skutečností na místech, kde voda nadržena je uměle jezy, kde dno je skalnaté a pod. O. M a t o u š e k , II. oddíl. 2. Nejpěknější nákres řeky s vyznačením hlubin a mělčín (Vltava jižně od Zbraslavi) zaslal J . R o s s 1 e r, II. oddíl. III. R č e n í »P s í d n y « užívá se pro nejteplejší dny v roce, kdy září na nebi »Canicula«, dle níž měly také dny nejžhavějšího léta v starám Římě a v Rusku podnes mají svůj název. »S 1 e p ý p a s a ž é r « značí pasažéra, jenž jede jaksi »na slepo«, bez lístku, spoléhaje, že nebude to zpozorováno. » V . z a l d o z a j e č í c h« znamená utekl. Charakteristikou zajíce je, že hledá spásu v útěku. »H I o u p ý j a k o b o t a « vzniklo ze rčení »mluvili boty«, t. i. hlouposti, jež přišlo k nám z Německa. Tam v 16. století prorokoval pastor Stiefel na určitý den konec světa. Sedláci, kteří mu uvěřili, prodali a promarnili své statky a když proroctví se nevyplnilo, důkladně proroku natloukli a svázaného, vydali jej vrchnosti k potrestání. Odtud datuje se »mluvili boty« a charakterisování hlouposti slovem »bota«. »H 1 u c h ý j a k o p o 1 e n o« t. j. jako bytost neživá, jež vůbec uší nemá. » Č e h ý — h ó t — p r r r « jsou rozkazy potahu, značící v levo, v právo, stůj! »Ž í z e ň j a k o t r á m « znamená žízeň obrovskou. Přirovnání děje se s věcí ohromnou, obdobně říká se »jako dům«, »lež jako věž«, a pod. »H o c h j a k o r t u ť« znamená hocha čilého, pohyblivého. Srovnání děje se tu se rtutí, jejíž kapky pohybují se při 1 nejmenším dotyku. » Č e r v e n ý k ř í ž « jest mezinárodní odznak, ujednaný v r. 1864 úmlu vou genevskou, jenž chrání raněné, nemocnice, skladiště potřeb zdravot ních i osoby k službě nemocných určené v době války. Také jest to název spolků s týmž posláním ve všech kulturních státech. Barva červená je barva krve, kříž symbol utrpení, milosrdenství. O. M a t o u š e k , O. oddíl.
LÉKAŘSKÝ
T Ě L O C V I K DOMÁCÍ, čilí znázornění a popis pohybů léčebně tělocvičných, jež dají se snadně vždy a všude bez nářadí a bez všelikých pomůcek prováděti. •— K odborným účelům pro každé pohlaví a každý věk navrhl Dr. med. D. M. Sehebep. bý valý praktický lékař a ředitel oirtbopaediekého a léčeb ného ústavu tělocvičného v Lipsku. Český překlad upra vil MUDr K. B u 1 i ř, městský okr lékař v Praze. S 45 obr. Str 103. Cena 1 K 20 h. Nakladatelství E M I L ŠOLC, spol. s r. o. v Praze -Kar&iě.
S P O R T O V N Í K N I H O V N A vychází ve volných lhůtách o> svazcích. Přinese postupně odborná pojednání o všech odvětvích sportu: Svazek 1. »SPORT A J E H O VÝZNAM« od V. Karáska. Cena 2 K. Svazek 2. »JÍZDA NA LYŽÍCH« od Adolfa Podroužka. Cena 1.80 K. Svazek 3. »ŠERM ŠAVLÍ« od vynikajícího odborníka c. k. vrch. šernimistra Roberta Tvarůžfca. Cena 2.40 K. Po nich následovali bude pojedináníi O LEHKÉ A T H L E T I C E , VESLAŘSTVÍ, PLOVÁNÍ, L A W N TENNISU, ZIMNÍCH S P O R T E C H , BRUSLENÍ atd.. vesměs z per odborníků na slovo zvatých. Bude-li jediná česká tato sportovní knihovna příznivci sportu příznivě přijata, přinese v krátké době pojednání i o všeoh ostatních odvětvích sportu. O hojné íllustrace bude postaráno. Obracejíce se ke všem přátelům, českého sportu, prosíme za laskavé šíření knihovny v zájmu sportu našeho, jenž p r á v ě u nás, u národa malého., má ve výchově mládeže důležitost větší než jinde. Jaroslav Karásek. Emil Šolc.
Tiskem Th. Venty, společnost s r. o. v Praze-I. Nákladem Emila Šolce v Karlině.
