Masarykova univerzita Filozofická fakulta Kabinet divadelních studií při Semináři estetiky
Hasan Zahirović
Jugoslávští dramatikové v inscenacích Národního brněnského divadla (1918 – 1941) Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Margita Havlíčková Brno 2008
Prohlašuji, že jsem předloženou magisterskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně, 01. září, 2008
……………………………… Hasan Zahirović
2
Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Margitě Havlíčkové, za cenné rady, připomínky, trpělivost s mojí češtinou a vedení mé magisterské práce, a dále také všem osobám z Archivu Divadelního oddělení Moravského zemského muzea, a zvláštní Mgr. Andree Jochmanové, Ph.D. Potom paní Mgr. Jitce Novákové z Archivu Národního divadla v Brně, paní PhDr. Karle Miloševićové, za korekturu češtiny, a MUDr.Ondřejovi Ráčkovi za lektury textů.
3
OBSAH Úvod…………………………………………………………………………………5
I.
I. 1.Dramaturgie a tvůrčí postavy v brněnském Národním divadle mezi světovými válkami………………………………………………………………………………..7 I. 2.
Jugoslávská dramatika v Brně v meziválečném období…………………….13
II.
II. Činoherní repertoár………………………………………………………………17 II. 1. Milan Begović…………………………………………………………………18 II. 2. Ivo Vojnović…………………………...………………………………………35 II. 3. Branislav Nušić………………………………………………………………..44 II. 4.
Miroslav Krleža……………………………………………………………...53
II. 5.
Milan Ogrizović……………………………………………………………..58
II. 6. Ante Tresić - Pavičić…………………………………………………………..60 II. 7. Petar Pecija Petrović…………………………………………………………...62 II. 8. Ivan Cankar……………………………………………………………………64 II. 9. Ahmed Muradbegović…………………………………………………………67 II. 10. Slavko Batušić………………………………………………………………..71
Závěr………………………………………………………………………………...74
III.
Summery…………………………………………………………………………….76 Sažetak………………………………………………………………………………77 Seznam použité literatury a pramenů………………………………………………..78 Příloha……………………………………………………………………………….83
4
ÚVOD Ve své práci se věnuji problematice jugoslávského činoherního repertoáru v Brně v meziválečném období a jeho analýzou. Toto téma je však natolik široké a zahrnuje tak obrovské množství materiálu a postav brněnského jeviště, že jsem se zaměřil na užší analýzu, a sice na recepci jihoslovanské dramatiky v Brně ve vymezeném období. Pro každou inscenaci je uvedena divadelní dokumentace, nutno však počítat s tím že Archiv Národního divadla v Brně na konci 2. světové války shořel (dnes jsou v něm uloženy jen programy několika her – více v příloze). Divadelní archiv Moravského zemského musea sbíral svoji dokumentaci z různých zdrojů, které ne vždy byly kompletní.
Práce je rozdělena do několika kapitol. V úvodní časti práce je popsána repertoární problematika a krize Národního divadla v meziválečném období v Brně, především uvedený jugoslávský repertoár, přičemž druhá, stěžejní část, poskytuje základní informace o problematice každé inscenace a zabývá se mimo jiné také analýzou divadelní dokumentace.
Pojednání o jednotlivých hrách nejsou řazena chronologicky. V činoherním repertoáru se každá podkapitola jmenuje podle jména dramaturga a začíná autory, kteří měli nejvíce inscenovaných her, a končí těmi, kteří byli uvedeni jen jednou. O některých autorech jsem poskytl více životopisných informací, a to proto že v českých pramenech chybí.
Co se týče pramenů, používány jsou v rámci práce především dobové divadelní slovníky, novinové, časopisecké články, publikované československé a jihoslovanské divadelní dokumentace, zachráněné fotografie, programy, návrhy kostýmů a scénografie atp., dále také literatura vydaná v Československu nebo v exJugoslávii. (viz seznam literatury).
5
V příloze bude mít čtenář možnost nahlédnout do přehledu repertoáru všech jihoslovanských inscenací v Národním divadle v Brně, najde zde výčet tvůrčích postav meziválečného brněnského divadla a také různé tabulky týkající se tématu.
Velikou pomocí při práci mi byla studie o jihoslovanském dramatu v Brně 1918 – 1938, kterou napsala Jiřina Telcová – Jurenková pro časopis Moravského muzea v roce 1958.
Cílem mé práce bylo nalézt všechny možné ohlasy (divadelní dokumentace), které byly věnovány tomuto tématu, přiblížit význam mrtvých inscenací, poskytnout čtenáři správná data a především pak vyzdvihnout celkové vnímání a přijímání těchto her v brněnském prostředí.
6
I Dramaturgie a tvůrčí postavy v brněnském Národním divadle mezi světovými válkami Při vytváření nové struktury české kultury po roce 1918 v Brně byl na předním místě řešen problém vůdčí umělecké osobnosti, která by vystihla specifikum brněnské scény a vytyčila ideovou programovost. Ředitel Václav Jiřikovský1 pro operu nalezl šťastně vynikajícího umělce a později i divadelního praktika Františka Neumanna2 a pro činohru vybral ještě na sklonku války Jiřího Mahena3, který se také od počátku sezony 1918 – 1919 stal dramaturgem a režisérem brněnského divadla. Kvůli stálé finanční krizi stála na prvním místě snaha zvýšit úroveň repertoáru, a to navzdory tzv. povinnostem k repertoáru lidovému, kasovnímu, který měl přilákat lidi do divadla a zaplnit poloprázdné hlediště. Problematika režijní a herecké tvorby byla pak dalším zájmem divadla; složka scénografická, ač již méně podceňována, byla ještě hodně odbývána.4 V prvních pěti letech svého brněnského působení se Jiřikovský plně osvědčil na všech místech, která zastával, jako herec a režisér, zejména však jako šéf a ředitel. „Rukou zkušeného lodivoda s plným zdarem provádí divadlo soutěskami válečné doby a v prvním roce Československé republiky
1 Václav Jiřikovský - Rodným jménem Václav František Herain (* 8. května 1891 v Praze - † (patrně byl popraven) 9. května 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi v Polsku.) Český divadelní podnikatel, ředitel, umělecký šéf, dramaturg, režisér a herec. Člen Národního divadla v Brně v letech 1914 – 1916, po roce 1915 vrchní režisér činohry, v letech 1916 – 1917 zastupující ředitel tohoto divadla, v letech 1917 – 1918 ředitel, v letech 1918 – 1919 jeho samostatný podnikatel. Ředitel Zemského divadla v Brně v letech 1931 – 1941, zároveň umělecký šéf činohry v letech 1931 – 1935, 1939 – 1941. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s. 293. 2 František Neumann (* 16. červen 1874 v Přerově - † 25. února 1929 v Brnu) Pozvedl brněnskou operu na evropskou úroveň a uváděl na scénu Janáčkovy opery ve světových premiérách. Byl skladatelem, dirigentem,kapelníkem, korepetitorem. Stal se prvním šéfem opery Národního divadla v Brně od 1919,a ředitelem Národního divadla 1925. Nejznámější jeho díla:V sladké pasti, ballett (1894,1897) , Hudba pro balet opery Peri (1896), Pierrot Ilo, balet (1904/05), Milkování, opera (1910 Frankfurt), Ekvinokce, opera (1919 Berlin), Beatrice Caracci, opera (1922 Brno). Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s.42. 3 Vlastním jménem Antonín Vančura (* 12. 12. 1882 v Čáslavi - †22. 5. 1939 v Brně.) Dramatik, dramaturg, divadelní kritik, básník, kulturní publicista, knihovník. Člen Státního divadla v Brně v letech 1918 – 1922. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s.31. 4 Většinu výprav navrhoval dále šéf malírny Čeněk Jandl. V sezóně 1922/23 se poprvé objevuje i jméno Františka Hlavici a k samostatné jevištně výtvarné práci se dostává i herec Josef Horňák. Více o tom, Telcová, Jiřina; Podíl scénografické složky při tvorbě moderního divadla v Brně na počátku let dvacátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1973/II, Brno
7
může se ctí předat plně zkonsolidovaný podnik svému nástupci, řediteli V. Štechovi, a novému provozovateli divadla, tzv. Kuratoriu Národního divadla v Brně.“5 Téměř během celého období Václava Štecha zůstává šéfem činohry Jiří Mahen. “Jako dramaturg (Jiří Mahen), usiloval o hodnotný a ideově progresivní repertoár, což naráželo na odpor tehdejšího ředitele brněnského divadla Václava Štecha6, který jednostranně sledoval komerční zřetele.“7 Periody mahenovské dramaturgie byly natolik významné, že po roce 1945 bylo činoherní divadlo v Brně označeno jeho jménem.
Od sezony 1925/26 po Václavu Štechovi, který divadlo řídil v sezóně 1919/201924/25, se stal František Neumann čtrnáctým ředitelem Národního divadla v Brně. Po Františku Neumannovi nastoupil na místo ředitele brněnského divadla na dvě sezony Ota Zítek8. Po ztrátě vedoucích osobností (dne 15. dubna skončil Václav Štech šestileté ředitelování v brněnském divadle, 25 února 1929 zemřel jeho nástupce, dirigent František Neumann) se ocitlo brněnské divadlo v krizi, ze které se nesnadno hledalo východisko. Zodpovědní kulturní činitelé viděli tento vážný stav ovšem jen v otázce ekonomické; daleko závažnější však bylo řešení ideově umělecké. Divadlo mělo mít nutně již svůj program, osobitou linii dramaturgickou, stmelený herecký kolektiv, hodnotné režijní vedení. Pokrokově zaangažovaná kulturní levice volala po politickém boji i v umění divadelním a upozorňovala na avantgardní směry. Brněnské divadlo sice tápalo v nevyjasněné situaci, avšak divadelní problematika, navzdory zmatené realizaci, již definitivně vylučovala návrat k sebemenší stagnaci.
5 Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s.294. 6 Václav Štech (* 29. dubna 1859 na Kladně - † 27. února 1947 v Praze), český učitel, divadelní ředitel, spisovatel, dramatik, novinář. Vystudoval piaristické gymnasium ve Slaném a Praze. Poté studia pedagogická, stal se (1879) učitelem ve Slaném a v Praze (1894). Stal se ředitelem divadla Uránie, byl tajemník a později i první ředitel Městských divadel na Královských Vinohradech (1908-1913) a v letech 1919-1925 se stal ředitelem Národního divadla v Brně. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně,1990 – 1994, s. 426. 7 Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s.31. 8 Ota Zítek (* 5. listopadu 1892 v Praze - † 28. dubna 1955 v Branislave) operní režisér, dirigent, skladatel, zkušený divadelní ředitel a organizátor, spisovatel, pedagog, redaktor, když bylo třeba také výtvarník a choreograf. Členem Národního divadla v brně v letech 1921 – 1931 a 1945 – 1949,ředitel Národního divadla v Brně v letech 1929 – 1931 a Národního a Státního divadla v Brně v letech 1946 – 1949.
8
V roce 1931 znovu nastoupil na místo ředitele brněnského divadla režisér, herec a dramaturg Václav Jiřikovský, který měl kromě různých jiných povinností obrovský vliv na vytváření tzv. jiné dramaturgie, jež by se odlišovala od pražských kamenných divadel. „Jako dramaturg kladl důraz na uvádění společensky angažovaných her; požadavek vysoké umělecké úrovně a původnosti repertoáru, stejně tak kázně a odpovědnosti divadelních tvůrců pro něj byl samozřejmostí.“9 Svůj repertoár vytvářel s rozmyslem a vždy se snažil upokojovat hlad po novinkách především původní, na Praze nezávislou dramaturgií. Chtěl vycházet vstříc touze diváků po nových duchovních zážitcích a zároveň donutit ostatní, zejména pražská divadla, aby opisovala z jeho vlastního repertoáru uváděním jinde nehraných novinek. Všude, kde působil (Brno, Bratislava, Ostrava), učinil Jiřikovský základem svého repertoáru zcela jednoznačně tvorbu českou, především tvorbu novějších autorů. „Byl ředitelem, který se nevzdal odpovědnosti a neopustil divadlo ani v době vážného nebezpečí, když jej nacisté stíhali za progresivní skladbu repertoáru a angažování umělců židovského původu.“10 Třicátá léta jsou v historii brněnského divadla, jak píše Telcová11, označována za nejplodnější tvůrčí období této scény. Důvodů k tomuto hodnocení je několik, nejcennější je ovšem fakt, že si právě v této době divadlo vytyčilo vlastní program a že mělo štěstí na skvělé tvůrčí osobnosti, které zajistily jeho plnění. Důsledné plnění úkolů na cestě za vytyčeným cílem a přísná kritika uměleckého výkonu nemohly pak vést jinam než k úspěchům. Zejména opera a balet prošly v tomto období osobitou cestou a právem se zapsaly mezi tehdejší přední scény evropského formátu. Určitá opožděnost činohry v tomto vývoji, která ji často staví do pozadí před složkou operní a baletní, byla najednou vyvážena vlastním cílevědomým programem, jehož smyslem byla pravdivá rezonance dané dobové problematiky a to nejen rezonance pasivní, ale aktivně zkoumající příčiny. Uvážíme–li, že se všechen tento umělecký růst první moravské scény rozvíjel za dnes již těžko představitelných podmínek
Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště II. 1884 – 1989, Národní divadlo v Brně, 1985-1989, s.577. 9 http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/z-historie-ndb/osobnosti-a-umelecka-tvorba-i-do-r-1945/ 10 http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/z-historie-ndb/osobnosti-a-umelecka-tvorba-i-do-r-1945/ 11 Telcová, Jiřina; Pokrokové znaky brněnské scénografie v letech 1930 - 1937, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1979/LXVI, Brno
9
hluboké finanční krize, kdy divadlo denně zápasilo se značným rozpočtovým schodkem, marně zasílalo žádosti státní správě o vyšší podporu a řešilo mnohdy nevýhodnou situaci repertoárovými, tzv. „kasovými“ ústupky na úkor umělecké úrovně, že zápolilo s poloprázdným hledištěm a přece připravovalo jednu premiéru za druhou v počtu dnes již skoro enormním, že se nebálo riskujícího experimentu i otevřeného přiznání svého programu, zamyslíme-li se nad těmito podmínkami a činy, které přitom vznikly, nemůžeme tomuto období upřít cílevědomou pokrokovost. První zřetelný čin této divadelní cesty najdeme hned na přelomu dvacátých a třicátých let, v sezoně 1929 – 1930, kdy tehdejší nový ředitel divadla Ota Zítek povolal do Brna dva mladé pražské umělce Jindřicha Honzla12 a Emila Františka Buriana13. Honzl nastoupil ve funkci dramaturga činohry, Burian jako vedoucí nového divadelního Studia. Zítek zvolil právě dva jmenované avantgardisty; jednou pro vždy mu náleží zásluha v neohroženém angažování levicově orientovaných umělců, vyvolaná jeho náruživou snahou pomoci brněnskému divadlu, především činohře, ze stojatých vod a nechat do ní proniknout snahu o moderní jevištní vyraz. Příchod levé avantgardy na konzervativní brněnskou scénu lze zcela jistě hodnotit jako důležitý krok vpřed v boji za nové, pokrokové umění. Jejich příchod byl vřele vítán, očekávala se zásadní změna v jevištním výrazu, v dramaturgii i ve složce jevištně výtvarné. Situace přitom nebyla upřímně nakloněná avantgardnímu experimentu. Jindřich Honzl procházel ostrou kritikou a nakonec byl nucen z Brna odejít (duben 1931). Jak píše Telcová,14 Burianova situace ve Studiu byla podobná Honzlově. Finanční stránka i samotné umístění Studia, nejdříve na brněnském Výstavišti, kam si Brňané jen těžko zvykali pravidelně chodit, později v budově Husova sboru na Botanické ulici, nedávaly větší perspektivu pro rozvoj
12
Jindřich Honzl (* 14. května 1894 v Humpolci - † 20. dubna 1953 Praha) – významný avantgardní režisér, který před
působením v Brně uplatňoval své umělecké názory v Osvobozeneckém divadle. Ostře se stavěl proti naturalistickému jevištnímu iluzionismu a expresionismu poválečného umění. Hlavním rysem jeho repertoárního plánu byl odklon od německé dramatiky směrem k západní a jihoslovanské literatuře. Člen Národního divadla v Brně v letech 1929 – 1931. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně,1990 – 1994, s.522. 13 Emil František Burian (* 11. června 1904 - † 9. srpna 1959), byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Byl členem Devětsilu. Stal se uměleckým šéfem Studia Národního divadla v Brně (1929), režisérem činohry Národního divadla v Brně v letech 1930, a 1931 – 1932, ředitelem a uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Brně v letech 1945 – 1946. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s.33.
10
divadelní scény. Honzl se již po roce 1931 do Brna nevrátil, Burian odešel do Olomouce a vrátil se znovu na sezonu 1931 – 1932.15 Podle Bundálka16 byla brněnská činohra obviňována z provincionalismu a z nedostatku uměleckého programu, což se podle slov kritiků projevovalo jak v oblasti dramaturgické, tak i ve výsledcích inscenačních. „Prudké
kritice byl
podroben zejména slovanský program brněnské činohry.“17 Není náhodnou, že většina těchto inscenací je spojena se jménem šéfa brněnské činohry Aleše Podhorského. Podhorský chápal současný stav divadla jako důsledek rozkolísanosti a nestálosti hodnot, vyplývající z celkové tehdejší krize hospodářské, politické a mravní. V oblasti dramaturgie považoval za nejdůležitější přímý pohled na rozporuplnou skutečnost. Počátkem roku 1937 odešel Aleš Podhorský do Prahy a jeho místo převzal ostravský režisér Jan Škoda. Škoda převzal dosavadní program činohry, která se snažila o divadlo obsahů, čistého lidství a demokratismu, zdůraznil i její tradici pokrokové dramaturgie, ale současně oznámil také svou snahu o probojování vlastního jevištního stylu činohry, vycházejícího především z daných hereckých předpokladů. V lednu 1940 odešel Jan Škoda z funkce šéfa činohry zpět do Ostravy a na jeho místo nastoupil Karel Jernek. Těžko lze tuto poslední ucelenou sezonu českého brněnského divadla kritizovat za programovou nedůslednost a za vybočení z předchozí nadějné cesty. „V dobách těžkého národního útlaku nacistickými okupanty volilo brněnské divadlo každičkou možnost odporu a vyjádření vlastního názoru. Síla teroru však byla příliš silná.“18 Sezona 1941 – 1942 trvala jen krátce: poslední premiérou činohry byla hra Rollanda Marwitze Revoluční tanec, v režii a na scéně Jiřího Jahna (24.9.1941), k chystané premiéře Mozartova Dona Giovanniho, určené na den 14. 11. 1941, již nedošlo. 12 listopadu 1941 bylo divadlo nacistickými okupanty uzavřeno, řada herců odešla již dříve do Prahy,
14 Telcová, Jiřina; Pokrokové znaky brněnské scénografie v letech 1930 - 1937, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1979/LXVI, Brno, s. 150. 15 Poslední Kozlova režie v Brně byla inscenace Julesa Romaine „Donogoo Tonka“, premiéra 14. března 1931, a Burianova V. Nezval „Milenci z kiosku“, premiéra 19. května 1933. 16 Bundálek, Karel; Kapitoly z brněnské dramaturgie, Státní pedagogické nakladatelství, Brno – Praha 1967, str. 55 17 Tamtéž 18 Telcová, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 - 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1982/LXVII, Brno, str. 57.
11
mnoho mladých bylo odvlečeno na nucené pracovní nasazení do Německa, případně do továren v Brně a okolí, ředitel divadla Václav Jiřikovský byl 3. listopadu 1941 zatčen a odvlečen do koncentračního tábora, stejně jako herec a režisér Josef Skřivan. Oba se již nevrátili. V podzimních měsících roku 1942, jak píše Telcová,19 došlo v Brně z podnětu členů operního souboru k několika mimořádným hudebním a divadelním událostem. Původcem byl sice neúplný, ale nadšený kolektiv sólistů opery, posílený profesory a žáky brněnské Státní hudební konzervatoře. V březnu 1943 bylo české divadlo na čas opět otevřeno a mohlo se tři dny v týdnu hrát v budově na ulici Veveří a v sále Typosu na Běhounské ulici pod názvem České lidové divadlo (Tschechisches Volkstheater in Brünn) v Brně a pod záštitou Národní odborové ústředny zaměstnanců (NOÚZ). Ředitelem tohoto divadla se stal Antonín Fencl, šéfem činohry Stanislav Vandas, v čele opery stanul Rudolf Kvasnica, vystřídán později Jaroslavem Voglem, šéfem operety Rudolf Lampa, baletu Máša Cvejićová a výpravy Václav Skrušný. Hrálo se do konce sezony 1943 – 1944. Prvního září 1944 bylo divadlo opět uzavřeno a členové nasazeni na nucené práce do brněnské Zbrojovky.
19 Telcová, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 - 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1982/LXVII, Brno, str. 58.
12
Jugoslávské drama v Brně v meziválečném období jako repertoární poklad Dramaturgie
brněnského
v meziválečném období
českého
národního
divadla
uvedla
na scénu řadu nejvýznamnějších jugoslávských
dramatiků. Pronikání jihoslovanské dramatické a především na brněnská jeviště bylo
tvorby na česko-slovenská
„počtem přeložených a uvedených her
nejplodnějším obdobím v celé historii česko-slovensko-jihoslovanských styků“20. Nejčastěji to byla díla Vojnovićova, Begovićova, Nušićova, Krležova, Cankarova, atd. Pozadu nezůstala ani opera a balet díky znalci jugoslávské hudby
dirigentu
Antonínu
Balatkovi 21,
Branku
Gavellovi 22 a
Máši
Cvejićové 23.
Mnohé hry této dramaturgie v době první republiky slavily v Brně své první uvedení na půdě Československa a vykonaly nejúspěšnější propagaci své vlasti. Nejlepším příkladem je inscenace opery Morana, její rozhlasové vysílání bylo jistě potěšujícím pozdravem z Brna do Záhřebu a vyvolalo nadšenou odezvu 20 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I .čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, str.129 21 Antonín Balatka (* 1895 - † 1958) český dirigent, skladatel a publicista. V letech 1914 – 19 studoval na konzervatoři (skladbu u V. Nováka) v Praze. sám působil deset let v Lublani (od 1919 do 1929), kde znamenitě propagoval českou hudbu (provedl cyklus Smetanových oper, Janáčkovu Její pastorkyni, Foersterovu Evu a řídil také koncerty, kde zazněla díla Smetanova, Dvořákova, Novákova aj.). V Brně se zase věnoval propagaci jihoslovanské hudby. 22 Branko Gavella (* 28. července 1885 v Záhřebu (Chorvatsko) - † 8. dubna 1962 v Záhřebu), jihoslovanský činoherní a operní režisér, divadelní kritik a teoretik, teatrolog, esejista a překladatel, působící v mnoha evropských divadlech. Člen Zemského divadla v Brně v letech 1931—1940. Uvádějí-li jugoslávské divadelní prameny, že Gavellův celoživotní režisérský opus (od roku 1914 do roku 1961 — s přerušením několika let válečných) obsahuje 263 inscenací, činoherních i operních, připadá na brněnské působení (včetně spolupráce s dalšími divadly — v Praze, Bratislavě a Ostravě) téměř stovka. Třebaže počtem převažují. Jako režisér operního souboru nastoupí Gavella v době ředitelování Václava Jiřikovského. Do Československa se pak znovu vrátil po válečném intermezzu, nikoli však už Brna, ale do Bratislavy a Ostravy. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně,1990 – 1994, s.330. 23 Cvejićová, Máša (* 10. prosince 1901 v Praze - † 26. března 1977 v Brně) Pravé jméno Marie Svobodová, byla tanečnice, baletní mistryně, choreografka, Tato žačka Augustina Bergra se již ve třinácti letech stala členkou Národního divadla v Brně (1914–20). Ve dvacátých letech působila jako sólistka a choreografka v divadlech v Lublani, Záhřebu a Bělehradě (1920–29). V roce 1930 dostal její manžel, pěvec Nikola Cvejić, nabídku angažmá od ředitele brněnského ND, souhlasil však jen s podmínkou, že bude přijata i jeho žena jako choreografka. Oto Zítek podmínku splnil, manžele Cvejićovi angažoval. Zajímavým akcentem v její dramaturgii byl zájem o hudební díla jihoslovanského původu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiříkovský pověřil vedením baletu. Po odchodu I. V. Psoty do zahraničí ji nový ředitel Václav Jiříkovský pověřil vedením baletu. Od 1928. do 1970. byla jugoslávskou občankou. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně,1990 – 1994, s.569.
13
v záhřebském tisku. Jugoslávci vůbec netušili, že budou v rádiu poslouchat operu svého známého skladatele, která se dožila svého prvního provedení v cizině. 24
Česko-slovenská scéna byla inspirací i pro jugoslávské spisovatele, kteří věnovali svá dramata České republice či schválně psali pro české jeviště. Příkladem toho je například známá Maškaráda v podkroví věnována Praze, jejíž autor Vojnović navštěvoval Čechy v době, kdy zde stejně jako v chorvatském prostředí vrcholí boj o dosažení státní a národní suverenity. Pro Vojnoviće byla Praha a její tehdejší kulturní a společenská atmosféra do jisté míry inspirací a motivací stejně jako byly Vojnovićovy hry přínosem také pro pražské publikum, konkrétně např. hra Smrt matky Jugovićů, která je jednak vysoce umělecky hodnocena a
která zároveň byla schopna podpořit aktuální dobovou
politickou myšlenku sjednocení jižních Slovanů ( viz kapitola o Vojnovićovi). Jihoslovanský repertoár se dostal do Brna také díky Jiřímu Mahenovi a jeho lásce k Jugoslávií25 a Václavu Jiříkovskému a jeho úsilí o slovanský repertoár. Jiřikovský chtěl, aby repertoár byl původní a nezávislý na pražském divadle: „Běžné schéma, podle něhož býval utvářen repertoár v provinciálních divadlech, snažil se paradoxně převrátit: uváděním jinde nehraných novinek chtěl vycházet vstříc touze diváků po nových duchovních senzacích a zároveň donutit ostatní, zejména pražská divadla, aby opisovala z jeho vlastních repertoárů.“26
Ředitel Jiřikovský obdržel dopis od bosenského dramatika Ahmeda Muradbegoviće, který po brněnské inscenaci jeho hry „Boži cestou“ vřele kvitoval slovanskou dramaturgii brněnské scény: „Vaše láska k jihoslovanskému dramatickému umění, jakož i Vaše zásluhy, že toto umění našlo cestu k srdci a duši bratrského československého obecenstva — učinily mi dávno Vaši osobnost sympatickou jako výjimečného kulturního pracovníka drahého nám Československa. Osobní setkání s Vámi ještě více upevnilo a prohloubilo tento můj názor, díky Vaší 24 Divadelní list, číslo 12, ročník VI, 31. ledna 1931, Ředitelství Národního divadla Brně, 1930, s. 121. 25 Ze zralé básnické tvorby vyniká epická skladba Scirocco (1923) a lyrická sbírka Rozloučení s jihem (1924), obojí inspirované pobytem na jugoslávském Jadranu. Potom cestopis Hercegovina (1924). 26 Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště I 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979, s. 293.
14
srdečnosti a upřímné slovanské pohostinnosti, s jakou jste mě přijal.“27 (viz kapitola o Ahmedovi Muradbegovići).
Milan Begović sám ocenil brněnskou iniciativu po úspěšném provedení své hry Člověk je slabé stvoření v roce 1934 prohlášením, že brněnské divadlo je na prvním místě v uvádění jeho her. „Bohužel Praha nebyla tak pokroková přesto, že můj Dobrodruh před branou měl silný úspěch na Vinohradech ve skvělém provedení s pí Sedláčkovou v čele. Nevím, zda je u pražských divadel nějaký předsudek proti jugoslávské dramatice. Ale kdyby tomu tak nebylo, nedalo by se vysvětliti, proč nebyl uveden dosud tak vynikající dramatik, jakým je Miroslav Krleža . . . Zlobím se vždycky, když čtu na repertoáru velkých pražských divadel bezvýznamné autory evropské dramatické produkce a když vidím, jak je Jugoslávie opomíjena. Jen o našem národním svátku se vždy něco vytáhne z povinnosti a bratrské kurtoasie, což chutná spíše po kulturním bagatelizování."28
Vedle zvláště milého a vítaného dramatu slovanského jihu, byla v meziválečném brněnském repertoáru hodně uváděna ruská, polská a bulharská dramata. Přátelské styky s jižními Slovany měly v Československu v kulturním světě vůbec a zejména ve světě divadelním již dlouholetou tradici. Ani Brno nezůstalo v tomto směru pozadu; řada brněnských herců a režisérů působila v jugoslávských divadlech v Lublani, Záhřebu aj. Tamní umělci hostovali zase téměř každý rok v brněnském divadle, mnozí našli v Brně i trvalé působiště. Jak píše Telcová29, na brněnské scéně hostovali např.: Zlata Gjungjenac (primadona královské lublaňské opery, nyní členka charvátského Národního divadla v Záhřebu, kde v roce 1946 s úspěchem vytvořila Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni). Zinka Kuncová (sólistka záhřebské opery, první zahraniční představitelka Libuše, v níž hostovala v Brně 1. prosince 1934; proslula později na předních operních světových scénách), režisér Boris Krivecký ze záhřebských a lublaňských divadel aj. Delší dobu v Brně působili: barytonista Nikola Cvejić (jeho manželka Máša Cvejičová, po dlouhá leta 27 Divadelní list, R XIII, Č 5, 23. října 1937, Zemské divadlo Brno, 1937, s. 112. 28 Převzato, Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno) , s. 115. 29 Tamtéž, s. 114.
15
choreografka brněnského baletu, potom šéfem baletu zpěvohry Státního divadla), tenorista Juraj Hančević, operní a činoherní režisér Branko Gavella - režisér záhřebského divadla, profesor Dramatické záhřebské akademie a divadelní teoretik, jak se psalo, jehož umělecká činnost byla pro Brno zvláště významná.
Doklady dramaturgie brněnského divadla mezi dvěma válkami uváděním jihoslovanské dramatiky bohatě doplňují jeho slovanskou orientaci. Soupis jihoslovanských inscenací v krátkém meziválečném období je opravdu obrovský. Jednalo se o třiadvacet (23) dramat, šest (6) oper, jednu (1) operetu a dva (2) balety. Některá z těchto inscenací měla větší úspěch, zatímco jiná neměla žádný. K několika plánovaným hrám nedošlo (Vojnovićova hra Lazarovo vzkříšení v sezoně 1919/1920; Beranovićovo dílo Střiženo, košeno v sezoně 1930/1931; Krležův Halič v roce 1932/1933; 27. listopadu 1935 hra Ivana Cankara Pacholci, a v sezoně 1941/1942 Držićův Dundo Maroje a Baranovićův Nosáček.)
Divadlo plní svůj smysl jen tehdy, dovede-li reagovat na životní složky své doby, dovede-li své jeviště zapínat do jejich hybných sil. To je základní funkce divadla a dramaturgie
musí být jejím neúplatným strážcem. Dramaturgie musí
neustále klást divadlo do duchovnícího ohniska přítomnosti, musí divadlo umocňovat k jedné z duchovních složek dneška. Dramaturgie bdí nad tím, aby v divadle nezavládl neproduktivní, dosaženými výsledky spokojený klid; dramaturgie vyhání z divadla strnulost, přejímající pasivně, nevýbojně reprodukční projev předchozích generací úhrnem: dramaturgie se musí starat o živou aktualitu divadla. Aktuální hodnota se v divadle pozná ihned podle účinku: vzruší, uvede diváka do citového i myšlenkového víru, dá divadelnímu představení mocnou duchovní náplň.
Brněnské meziválečné divadlo splnilo svůj úkol. Reagovalo časově, bojovalo. Také jihoslovanská dramaturgie se stala obrovským pokladem dějin českého, především brněnského divadla.
16
II Činoherní repertoár Brněnské Národní divadlo v kritických letech dvacátých a třicátých uvedlo na scénu řadu nejvýznamnějších jugoslávských dramatiků přesto, že historie tohoto divadla byla v mnohém určována palčivou otázkou finanční. Soupis jugoslávských inscenací v meziválečném období je opravdu obrovský. Jednalo se o dvacet tři (23) dramat. Z těchto inscenací některá měla větší úspěch, jiná neměla žádný.
Spisovatel Ivo Vojnović Milan Ogrizović
Název hry Dáma se slunečnici Hasanaginica
Branislav Nušić Ivo Vojnović Ante Tresić-Pavičić Ivo Vojnović Milan Begović Ivo Vojnović Milan Begović Milan Begović
Lidé Dubrovnická triologie Vyhnanství Ciceronovo Ekvinokce Boží člověk Maškaráda v podkroví Dobrodruh před branou Americká jachta ve Splitu Petar Pecija Petrović Liják Miroslav Krleža Páni Glembajové Milan Begović Bez třetího Ivo Vojnović Smrt Matky Jugovićů Milan Begović Člověk je slabé stvoření Ivan Cankar Pohoršení v údolí Miroslav Krleža V agonii Branislav Nušić Paní ministrová Branislav Nušić Dr. Milan Begović Lela dostane klobouček Ahmed Boží cestou Muradbegović Branislav Nušić Žijeme dál Slavko Batušić Komorní trio
17
Premiéra 5. října 1918 4. února 1919
Režisér Václav Jiřikovský Václav Jiřikovský
8. listopadu 1920 26. února 1921 24. září 1921 16. dubna 1924 25. list. 1925 12. března 1926 27. srpna 1927 22. května 1930
Karel Urbánek Rudolf Walter Rudolf Walter Otto Čermák Jaroslav Auerswald Rudolf Walter Otto Čermák Jindřich Honzl
7.června 1931 4. prosince 1931 17. února 1932 1. prosince 1933 11. dubna 1934 30. června 1934 10. října 1934 17. října 1934 31.prosince 1936 6. května 1937 11. října 1937
Jozef Bezdíček Branko Gavella Branko Gavella Branko Gavella Ctibor Sonevend Branko Gavella Branko Gavella Karel Urbánek František Šlégr Josef Skřivan Branko Gavella
11. list. 1939 26. března 1941
Antonín Klimeš Jiří Jahn
Milan Begović Begović30 patří mezi nejvýznamnější dramatiky chorvatské moderny. Jeho díla jsou od samého začátku hrána s velkým úspěchem. Stále „na vrcholu svých tvůrčích sil působil tento autor nejenom na domácí scéně, ale jeho hry byly hrány také na mnoha evropských jevištích (Paříž, Vídeň, Berlín, Budapešť, Sofie, Řím, Bělehrad, Lublaň, Maribor, Sarajevo), výjimkou nebyla ani československá scéna“.31 Begović je významná osobnost, která se zasloužila o rozvoj kulturních českochorvatských vztahů v období první Československé republiky. Autor sám se mnohokrát vyjádřil o poutu, které ho váže k brněnskému divadlu“.32 V tomto období bylo v Brně uvedeno celkem šest Begovićových her.
Na scénu Národního divadla v Brně vstoupil Milan Begović se svojí hrou „Boží člověk“. V Brně měla tato inscenace premiéru 25. listopadu 192533 v Národním divadle v budově na Veveří (den po její pražské premiéře ve Stavovském divadle). Režie a výpravy se ujal Jaroslav Auerswald,34 který si ve hře zahrál i jednu z vedlejších rolí. Překlad zajistil již dříve zmíněný Jan Janoušek. Herecké obsazení bylo pečlivě vybráno, v hlavní roli Mary se objevila Zdeňka Gräfová, Damjana vytvořil Karel Urbánek, Hajduka Gustav Ekl, Gjurgju Marie Brožová a Kapitána (otce Mary) Václav Baloun.35
30 Milan Begović (* 19. ledna 1876 Vrlika - † 9. května 1948 Záhřeb) patří mezi nejvýznamnější osobnosti chorvatské Moderny. Působil jako básník, prozaik, esejista, překladatel, herecký pedagog, divadelní režisér a v neposlední řadě jako autor mnoha dramat. V 90. letech začal pro Chorvatské národní divadlo v Záhřebu překládat texty z italštiny, francouzštiny a němčiny. Boris Seker; Hrestomatija nove hrvatske drame, I dio 1895 – 1940, Disput, Zagreb, 2000, str.56. 31 Zmeškalová, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005, s.5. 32 Ježek, Svatopluk; Milan Begović u nás, Salon, č. 6, 1934, s. 1. 33 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), str. 99. 34 Jaroslav Auerswald (* 28. června 1870 Žleby – †29. ledna 1931 Brno), dlouholetý člen (1899 – 1931) činohry Národního divadla v Brně, zkušený režisér, herec, vynikající scénárista a vyznavač realistického umění, který celý život bojoval o duchovní tvář českého Brna. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště II. 1884 – 1989, Národní divadlo v Brně,1985 – 1989, s.49. 35 Kompletní herecké obsazení: Vaso, Strážník – Otto Čermák, Damjanova matka – Eleonora Trnobranská, Tři dívky: sestra – Lída Boubelová, Petka – Helena Krtičková, Milica – Marie Balounová, Druhý strážník - Jaroslav Svátek, Chromý – Jaroslav Auerswald, Mrtvicí raněný – Ladislav Trnobranský, Bezruký- Emanuel Doležal, Epileptik – Vladimír Konůpka, Děvčátko – ml.
18
Krátce poté, co byla hra uvedena v Praze a Brně, objevila se také na scéně Národního divadla v Bratislavě.36
„Boží člověk“ je označen jako „dramatická balada“ o třech dějstvích. Jedná se o lidovou povídku z prostředí malého městečka dalmatského Záhoří. Autor bohatě čerpá z místního folklóru. Jak tomu bývá i u jiných baladických dramat, nepřevládá v této hře dějovost, nýbrž lyrika. Jistě není náhodou, že se Begovićův pop jmenuje Damjan, stejně jako nejmladší syn matky Jugovićů (známé drama Ivo Vojnoviće). Hra je zakončena Damjanovou zvučnou řečí: „Kdo se kál: přizná se mu to! A kdo miloval: Ten je boží člověk.“ Typicky balkánský konec jedné lásky, lásky za každou cenu, která, pokud neexistuje, nemusí se ani žít. V dobových novinách zastínila pražská premiéra „Božího člověka“ premiéru brněnskou. Téměř všechny recenze se vztahují k Praze. I když mezi těmito dvěma inscenacemi jedné hry uplynul pouhý den, ve svém zpracování se velmi lišily. Praha pověřila režií, hudbou a scénou výhradně Chorvaty.37 I v hereckých úlohách se objevilo mnoho autorových krajanů. Oproti tomu byla brněnská inscenace zcela v rukou české režie. Z výše uvedeného lze usuzovat, že se Begovićův vstup na brněnskou scénu vydařil. Jeho hra byla přijata s všeobecným nadšením. Snad jen kritika v Rudém právu se k „Božímu člověku“ stavěla s jistým odstupem. „Dobrodruh před branou“38 byl ve Starém divadle v Brně poprvé uveden 27. srpna 192739. V roli režiséra a scénografa se představil přední herec brněnské činohry Otto Čermák. Překlad byl opět svěřen Janu Janouškovi. Svoji chorvatskou premiéru měla hra o rok dříve (9. ledna 1926).40 Hru věnoval Begović své oblíbené chorvatské herečce Vice Podgorské.
Křenovská, Ďáblem posedlý – Antonín Turek, Syfilitička – Anděla Novotná, Trhan – Antonín Fiala, První hlas – František Liška. 36 Překlad opatřil Andrej Mráz. Hru režíroval Andrej Borodáč, který si v ní zahrál roli Damjana. „Boží člověk“ se na bratislavské scéně objevil ještě jednou, 1. března 1939 v režii J. Jamnického. 37 Režie: E. Nádvorik, výprava: L. Babić, hudba: M. Črvčanin. 38 Někdy je tato hra překládaná jako „Neznámý před branou“. 39 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 128. 40 Režie: Branko Gavella, výprava Ljubo Babić, scénická hudba Oskar Jozefović.
19
V hlavní roli brněnského představení vystoupila Zdeňka Gräfová, jejího muže zahrál Emanuel Rabas, Smrt samotný režisér hry Otto Čermák.41 Tato hra měla v Brně veliký úspěch, udržela se zde téměř rok.42 Baladický příběh o mladé, smrtelně nemocné dívce toužící po dokonalé lásce, je rozčleněn do devíti jednání. Anežka tráví čas v jedné léčebně – je zřejmé, že je velmi nemocná. Jedinou její „radostí“ je krásná terasa, na které vydrží sedět dlouhé hodiny. V Lidových novinách ocenila kritika vyspělost Begovićovy hry, stejně tak pochvalně se vyslovila o hereckém výkonu všech účinkujících. Reflektovala také dvě Begovićovy tváře: tvář dramatika na jedné straně a na druhé straně tvář divadelníka.43 Pokud bylo uvedeno, že výborné herecké „vplynutí“ do hry podpořilo její úspěch, je řeč především o hereckém výkonu pí Gräfové: „... v jejím pojetí vyrůstala Anežka z jemné bytůstky v ženu rozcitlivělou, jejíž záchvaty dětinné oddanosti při prvém útoku tajemného osudu ji učinily navždy čistou; ten opar čistoty pak leží na jejím chorobném předráždění, na únavách i vzrušeních, na bezuzdném útěku i hledání i na erotických bařinách, takže její život a osud se stává víc než divadelním pohnutím, a přechází v oblasti čistě lidské, kde se přetváří život poznáním a soužitím.“ 44 Hra byla příznivě přijata jak kritikou, tak i publikem.
41 Kompletní obsazení: Pán s pestrou vestou – Karel Urbánek, Modrá paní – Helena Krtičková, Kristýna – Marie Balounová, Hercova žena – Lída Boubelová, Dobře vychovaný mladík – Ladislav Pešek, Brutální milenec – František Klika, Líza – Vilma Beranová, Panská u Rubriciových – Eleonora Trnobranská, Nádražní nosič – Josef Horňák, První pán – Oskar Linhard, Druhý pán – Vladimír Šmeral, Dáma – Eleonora Trnobranská, Druhá dáma – Vlasta Šárková, Smrt: Neznámý, Profesor, Messenger boy, Zřízenec ve spacím voze, Režisér tragických filmů, Nejlepší přítel, Ředitel podniku s náhrobky, Strážník, Lampař, Apač – Otto Čermák. 42 „Dobrodruh před branou“ byl dokonce uveden 13. října 1927 v Plzni. Režií byl pověřen J. Fišer. Pražská divadla uvedla tento kus s téměř dvouročním zpožděním, Vinohradské divadlo zařadilo do svého repertoáru „Dobrodruha“ 18. května 1929, i zde se setkala hra s nadšením publika, o tom svědčí jedenáct repríz. Opomenuto nezůstalo ani divadlo v Košicích, kde byla inscenace poprvé uvedena 30. listopadu 1937 v režii Oty Ornesta. Podle této hry byl v roce 1961 natočen stejnojmenný film. 43 Elgart Sokol; Begović: Dobrodruh před branou, Lidové noviny, 30. srpna 1927, s. 7. 44 Tamtéž
20
Obrázek 1: Scéna ze hry Dobrodruh před branou, Z pozůstalosti Zdeňky Gräfové (kterou vidíme na prvním obrázku), Divadelní oddělení Moravského zemského muzea (DO MZM) v Brně, sig. I – j; VII.O,;VII.
„Americká jachta ve splitském přístavu“ je v pořadí třetí Begovićova hra, která byla v Brně uvedena. Brněnskou premiéru měla 22. května 193045 v budově divadla na Veveří.46 Režií byl pověřen Jindřich Honzl, scénou a kostýmy Jaroslav Grunt47. Překlad byl pořízen opět Janem Janouškem.48 „Americká jachta“ je rozdělena do tří dějství s jedním intermezzem. V hlavních rolích se představili Ema Pechová jako kontesa Kate de Milesi, Vojta Plachý jako její syn Konte Keko, Aleš Podhorský jako Konte Ruñe, František Klika jako Konte Mome, Jiřina Čermáková jako švadlena ðiñeta Dundová a konečně v roli svůdné Američanky vystoupila v činohře debutující Máňa Pavlíková.49 Mužské sbory provedl pěvecký kroužek „Jugoslavija“. Spíše než dramatu se „Americká jachta“ podobá filmovému libretu. Jedná se o příběh z prostředí zchudlé dalmatské šlechty. Na rozdíl od Vojnoviće a jeho hry „Dubrovnická trilogie“ se Begović snažil vystihnout spíše veselejší stránky rozpadu šlechtických dalmatských rodin. Do protikladu staví tragický rub nečasového aristokratismu a vzrušující způsob života tehdejší Ameriky. „Předpokládalo se, že tato hra bude mít u kritiky podobný úspěch jako „Dobrodruh před branou“, to se však nestalo, právě naopak. Begović jako by to tušil, přesto že byl ohlášen, se nakonec na brněnskou premiéru nedostavil.“
50
Ani v Hamburku, kde byla hra také uvedena, se
nesetkala s pochopením kritiky. Všechny nepříznivé kritiky a neporozumění hře snad 45 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s.110. 46 V Chorvatském národním divadle v Záhřebu měla tato hra premiéru 4. ledna 1930. 47 Jaroslav Grunt (* 23. ledna 1893 v Blažci u Olomouce - † 24.března 1988 v Brně) – výborný architekt, projektant mnohých budov v centru Brna. Také se podílel na projektování Masarykovy univerzity v Brně. Pro brněnské divadlo pracoval v letech 1929 – 1932. Kolektiv autorů; Postavy brněnského jeviště II. 1884 – 1989, Národní divadlo v Brně,1985 – 1989, s.607. 48 V rámci Československa dále zařadilo toto drama do svého repertoáru divadlo v Praze, Košicích (1. prosince 1933), Bratislavě (21. prosince 1933) a divadlo v Kladně (10. září 1936). Dorovský, Ivan; Recepce charvátské dramatické literatury u nás, In: Krležini dani, Osijek 1997. 49 Další herecké obsazení: Filip J. Tudor, otec Phoebe a majitel jachty – Karel Urbánek, Lee Prentice, snoubenec Phoebe– Vladimír Šmeral, Don Vice – Václav Baloun, Ovocnářka – Helena Krtičková, Černoch Jim – Bohumír Záhorský, Konte Francesko – Ladislav Smolinský, Námořník – Konstantin Mátl, Listonoš – Antonín Fiala, Bankovní zřízenec – Oldřich Lukeš. 50 Zmeškalová, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005, s.28.
21
vedly k tomu, že Begović napsal pro Lidové noviny článek, aby vysvětlil důvody, které ho přiměly k napsání této hry. „Americká jachta ve Splitu je opravdu jen oddech, spleen, zotavená, které jsem potřeboval mezi dvěma kusy, mezi ‚Dobrodruhem před branou‘ a novým dramatem ‚Bez třetího‘, na kterém nyní pracuji.“
51
Dále pokračuje ve stejném duchu. Patrná je Begovićova snaha vysvětlit
náhlou změnu žánru. Obzvláště mu záleží na tom, aby byl českým divákem správně pochopen: „Cítím se v Československu jako doma; a proto mohu upřímně říci, co mám na srdci. Ostatně hlavní je, aby se moje ‚Americká jachtu ve Splitu‘ líbila obecenstvu a bude-li tomu tak , – čeho ji jako autor přeji – nuže to, co autor chtěl a co si myslí, není věru tak důležité.“ Tento autorův článek nemohl být ponechán bez kritiky, a tak o dva dny později vyšla v Lidových novinách ostrá kritika Edvarda Valenty. Begovićův článek pokládá za zjevnou omluvu, které je hře podle něj opravdu třeba. Obsah hry považuje přinejmenším za banální: „Americký miliardář a jeho dceruška, černoušek, zchudlá dalmatská kontesa a její syn, počestná švadlenka, která se o tyto dva lidi stará a za ně platí dluhy, pak dva zkrachovaní, plešatí a pakostnicoví strýčci a konečně nepravý Tizian – jak je vidět, všecky neomalené operetní rekvisity se tu sešly a smíchaly v dokonalou limonádu (měsíc, jachta, my darling!)…Ne, opravdu, moc cti tato hra autoru jinak nadanému nepřidala.“52 Oproti tomu vyzdvihuje Valenta práci režiséra, ten měl podle něj velmi ztíženou situaci špatným výběrem hry. Také ocenil vkusnou scénu provedenou architektem Jaroslavem Gruntem. Za „nejpříjemnější překvapení“ považoval šťastný činoherní debut Máňi Pavlíkové. Její působivý herecký výkon byl oceněn i dalšími kritikami. Mírněji o hře hovoří Divadelní list: „Scény plné citové vroucnosti i komické situace, do nichž se zaplétá děj, jsou vyváženy autorem tak, že vzniká komedie velké zajímavosti a pestrosti dojmové.“53 Přestože se kritika k „Jachtě“ stavěla vesměs odmítavě, publikum ji přijalo s nadšením. Máme-li shrnout úspěšnost brněnského provedení „Americké jachty ve Splitu“, je třeba si nejprve uvědomit, že Begović v této době už v Čechách nebyl zcela neznámý. Do povědomí kritiky se zapsal jako autor prací, jež řeší závažná témata s filozofickým a psychologickým podtónem. Od
51 Begović, Milan; O mé „Americké jachtě ve Splitu“, Lidové noviny, 22. května 1930, s. 7. 52 Valenta, Edvard; Z brněnské činohry, Lidové noviny, 24. 5. 1930, s. 9.
22
„Jachty“ se předpokládalo, že půjde ve šlépějích „Božího člověka“ a „Dobrodruha před branou“. Tak se však nestalo, Begović přišel s „odlehčenou“ hrou. Zdá se, že kritika nebyla připravena na takovouto změnu. Publikum si však hra zcela získala, jak tomu ostatně často bývá. Inscenace měla úspěch nejenom v samotném Chorvatsku, ale také na ostatních evropských jevištích (Bělehrad, Maribor, Sarajevo, Paříž) a dokonce až ve Filadelfii a New Yorku.54 Brněnská činohra provedla „Bez třetího“ poprvé 17. února 193255 v budově divadla na Veveří. Režie se ujal významný chorvatský režisér Branko Gavella. Vysokou působivost dialogů se podařilo v překladu Jana Janouška zachovat. Výpravu navrhl Václav Skrušný. V dramatu o setkání manželů po násilném dlouholetém odloučení vystupují pouze dvě postavy, Marko a jeho žena Giga, ostatní svět se ozývá pouze prostřednictvím telefonického spojení. V hlavní roli Gigy Barićevy se představila Marie Rosůlková, jejího manžela Marka zahrál František Šlégr.56 V dobových materiálech má kritika ke hře mnohé výhrady. Begovićovi je vytýkána volba tak „omšelého“ námětu, jako je příběh opuštěné ženy a žárlícího muže. „Jde o hru, vybíjející se po všechny tři akty v dialogu muže a ženy, současně pak o příběh divadelně tak omšelý, že jen komorní spětí dvou výsostných umělců….“57 Pavel Frenkl dokonce zastává názor, že tato hra nemá současnému divákovi co nabídnout: „Zbytečná fráze o ‚překonání‘ té které hodnoty mění se v nejživější skutečnost u soukromé tragédie manželství, nemajíc současnosti vůbec co říci...“
58
Podobně kritický postoj zaujal i vůči „dusně hrotité“ Gavellově režii.
Stejně tak se mu nelíbilo ani herecké provedení, dialog obou herců byl podle něj pouhou pozorně nacvičenou hrou s přehnanými prvky patosu. Naopak za zdařilé považoval Frenkl využití momentu překvapení (scéna s dopisem) a nevybíravého
53 Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1930, s. 223. 54 Zmeškalová, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005, s.30. 55 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 115. 56 14. března 1932 uvedlo inscenaci „Bez třetího“ také divadlo v Olomouci. O deset let později provedla tuto hru také bratislavská činohra (1. března 1942 v režii Jozefa Budského). 57 Frenkl, Pavel: Milan Begović; Bez třetího, Národní osvobození, 20. února 1932, s. 4. 58 Tamtéž.
23
slovníku nadávek, který lépe doprovodil vyhrocenost situace59. Svůj názor na hru shrnul Frenkl v jedné větě: „Celým svým rázem hledí Begovićova truchlohra o dvou osobách k starému útvaru úzce osobní sexuální problematiky, jež nedrtí, ani neobdarovává a která je venkoncem zbytečná.“ K volbě tématu se pro Lidové noviny vyjádřil také Edvard Valenta. Ani on nepovažuje námět za zcela originální. „Milan Begović, dobře známý rutinér, který si svou úlohu hodně ztížil tím, že postavil na scénu jenom dvě osoby, nečítajíc ovšem nezbytný a vytrvale zasahující telefon.“
60
Ale snad největší problém viděl Valenta v předimenzovaných dialozích: „Dialog obou manželů je přeplněn tolika knižními metaforami a zcela zbytečným, okázalým a nemožným mudrlantstvím, že není na světě herce, který by dovedl dát takovým větám nátěr přirozenosti.“
61
Režisérovi vytkl, že takové „tirády“ prostě neškrtnul.
Naopak za zdařilé považoval oba herecké výkony. Oproti tomu je v Divadelním listu hra „Bez třetího“ představena jako dílo, které je důkazem dokonalé dramatické techniky, jevištní a herecké znalosti Begovićovy.62 Jak je patrné, kritika se ve vztahu k tomuto dílu mnohdy rozcházela. V podstatě se názory na hru „Bez třetího“ rozdělily do dvou táborů. Jedni obdivovali kvalitu textu, která umožnila obsadit do hry pouhé dvě postavy, druzí poukazovali na přeplněné dialogy zatěžkané přebytečnými metaforami63.
Drama „Člověk je slabé stvoření“ má pro Brno obzvláště veliký význam. Právě zde, v budově na Veveří, se slavila 11. dubna 193464 jeho světová premiéra. Na postu režiséra stanul mladý Ctibor Sonevend. Překlad byl pořízen Janem Hudcem.65
59 Zmeškalová, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005, s.32. 60 Valenta, Edvard: Milan Begović: Bez třetího, Lidové noviny, 19. 2. 1932, s. 9. 61 Tamtéž. 62 Divadelní list Národního divadla v Brně, č.12, 1932, s. 245–247. 63 Zmeškalová, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005, s. 34. 64 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 119. 65 Jan Hudec (*1856 – †1940) – překladatel a významný literát, v roce 1879 uspořádal Almanach české omladiny, 1878 redigoval brněnský časopis Zora, stál v čele literárního a řečnického spolku Slavia. V překladatelské činnosti se orientoval na jihoslovanský prostor, přičemž neupřednostňoval některou z jihoslovanských národních literatur nad jinou.
24
Inscenaci doplnila scéna provedená Vladimírem Fojtíkem. Jeho práce však byla v Národních novinách kritikou napadena.66 V hlavní roli Viky se objevila Zdeňka Švabíková, jejího muže hrál Vladimír Leraus, mladého Frana Karel Höger.67 Premiéra se odehrála za účasti samotného Milana Begoviće, ten se v denním tisku pochvalně zmínil o hereckých výkonech a iniciativě místní dramaturgie: „Brněnské provedení bylo dobré a byl jsem s ním spokojen. Ti lidé pracovali s láskou a porozuměním pro věc. Zvláště mladí hoši si dobře vedli a dali hře pravý mladický vzruch, přitom však bez pathosu. I těžká role Vikice byla šťastně pojata a ve všech citech důsledně pravdivá a lidská. Stará matka je figura, vzatá z našeho charvátského předválečného života, revolucionářka, plná ohně, která k sobě brala a chránila mladé lidi tehdejší doby a podněcovala k vlasteneckým činům. V podání pí. Novotné byla velmi skutečná, ale též ostatní figury, jako komisař, Anděla a zvláště bohém, byly na místě. “ 68 Autor ocenil také režisérovu práci a pochválil jej za to, že se mu podařilo vylepšit třetí jednání, které sám považoval za „slabé v jevištním účinku“ a které se chystal přepracovat. Na domácí půdě se Begović s přijetím své hry nesetkal. Když mělo být drama konečně provedené v HNK (1940), cenzura znemožnila jeho uvedení. Významu tohoto dramatu odpovídá množství kritických materiálů, které se nám v denním tisku zachovalo. K dispozici máme také vyjádření ke hře samotného Begoviće a fotografickou dokumentaci. Brněnská kritika přijala hru vcelku příznivě a jednotně. Ocenila propracovanost prvního dějství, které bylo podle ní „dobře rozvržené“ a „účinně stupňované“. Otázkou jinou je dějství třetí: „Třetí jednání, v němž se (a to jistě ne bez symbolického záměru) odehrává simultánní dějství, vypadalo trochu násilně a toporně. Režie mohla tu leccos ztlumit a vyspravit, ale zrovna na tomto důležitém místě ukázala trapnou bezradnost.“ 69 Obrázek 2: Scéna z hry„Člověk je slabé stvoření“,DO MZM v Brně, sig. F4982 a F4981
66 Údaj převzat z Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v letech 1918–1938, Brno 1958, s. 123. „Scéna Fojtíkova byla v prvním dějství úměrná hře, třetí jednání je však slabé, jsou v něm soustavy dvou scén na jednom jevišti, k tomu by bylo potřeba točny.“ 67 Další herecké obsazení: Matka – Anděla Novotná, Komisař – Jaroslav Lokša, Jeho přítelkyně – Jiřina Čermáková. 68 Ježek, Svatopluk; Milan Begović u nás, Salon, č. 6, 1934, s. 1. 69 Jeřábek, Čestmír; Z brněnské činohry, Lidové noviny, 13. 4. 1934, s. 9.
25
Obrázek 3: Karel Höger a Zdeňka Švabíková ve hře „Člověk je slabé stvoření“, DO MZM v Brně, sig.142
Všechny kritiky se shodly na tom, že právě tato část je ve hře nejslabší. To potvrdil i sám autor, který se vyjádřil, že je nutno toto jednání ještě přepracovat. V Divadelním listu poukazuje kritika na zjevnou Begovićovu analýzu politické situace ve své zemi: „Víme, co bylo podnětem a předlohou: přepolitizované, zmatené a pod jugoslávskou pokličkou vroucí prostředí dnešního Záhřebu, víme, že lyrik Begović zbavuje se dramaturgicky svých dojmů, své lidské, skoro už tatíkovské účasti na osudech mladých lidí z nedávných atentátů.“ 70
Obrázek 4: Karel Höger a Vladimír Leraus ve hře „Člověk je slabé stvoření“, DO MZM v Brně, sig. 142 Kritika neušetřila ani druhé jednání, které podle ní obsahovalo mnoho vypjatých míst, majících často blízko k nedobrovolné komice. Oproti tomu byly herecké výkony označeny za velmi zdařilé: „Vl. Leraus vybavil svého dobráckého hromotluka Jožu sympatickou citovou bezprostředností. K. Höger předvedl podle svých sil zatrpklého revolučního ztroskotance Frana. J. Lokša měl pro policejního komisaře vhodné tóny záludnosti i říznosti. Zd. Švabíková ukázala se jako Vika v několika náladových proměnách, markantní postavu matky vytvořila A. Novotná a Jiřina
Čermáková 71
temperamentu.“ přiblížit
vnesla
do
hry
osvěžující
tón
nespoutaného
dívčího
Oceněna byla také snaha mladého režiséra srozumitelně diváku
Begovićův
obraz
„mladicky
nezralého“
a
„dutě
pathetického“
revolucionářství. Česká kritika tedy tuto inscenaci rozhodně neopominula. Středem zájmu se ostatně stala také díky tomu, že měla v Brně svoji světovou premiéru. Autor byl podroben kritice zejména za výběr tématu, ten se mnohým zdál příliš podbízivý. Velmi příznivě však byly oceněny herecké výkony hlavních protagonistů.
70 Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1934, s. 629–636. 71 Jeřábek, Čestmír; Z brněnské činohry, Lidové noviny, 13. 4. 1934, s. 9.
26
„Lela dostane klobouček“ je hra, která vznikla dramatizací vesnické novely. Brněnské publikum mohlo drama poprvé spatřit 6. května 193772 v Národním divadle, opět v budově na Veveří. Jednalo se o československou premiéru tohoto kusu. Hra byla režírovaná Josefem Skřivanem. Působivou scénu opatřil Karel Jílek (*1896 Moravičany – †1983 Brno).73 Překlad byl v tomto případě pořízen Antonínem Balatkou. Hlavní roli Lely ztvárnila Vlasta Fabianová, jejího muže Josu hrál Jaroslav Lokša, vášnivého Baru Vladimír Leraus. Při příležitosti uvedení „Lely“ napsal Antonín Balatka o Begovićovi toto: „Jeho světová orientace, technické mistrovství, originální náměty, otvírají mu cestu na evropská jeviště, jež oceňují v Begovićovi dramatika, který dovedně a účelně rozvrstvuje a stupňuje svůj dialog, rozumí znamenitě vkusu obecenstva a píše vždy živá, efektně postavená, opravdu jevištní díla.74 Děj hry vložil Begović do svého rodného kraje, dalmatského Záhoří. I v tomto díle zůstal věrný realistickému slohu. Za zápletkou příběhu stojí skutečná událost, dopis na rozloučenou, ze kterého vznikla nejprve novela a později samotné drama. Brněnská kritika označila tuto Begovićovu hru za „nečasové drama“,75 také ocenila stále trvající autorovu literární svěžest. „Čas neubírá ničeho z jeho nadání, z jeho
osobitého,
artistního
slohu.
Duchaplná
psychologie,
pohrávání
s psychoanalysou, účelně členěná stavebnost, smysl pro dramatickou gradaci, znamenitá kresba charakterů – všechny tyto vlastnosti najdeme v plné míře, neoslabené také v jeho nové hře.“
76
I ostatní kritikové se o „Lele“ vyjádřili
pochvalně. Begović je upoutal především zajímavým tématem s propracovanou psychologií postav. „Snad právě prostředí – odlehlý dalmatský kout – vliv katolického náboženstvím (reprezentovaného velmi pěkně charakterizovanou postavou venkovského řádového faráře Fra Andro) konservativnost, vypěstěná rodinou, společností, která nedoznala ještě otřesů – všecky tyto prvky daly růst zdánlivě nepatrnému mravnímu konfliktu do takové šířky a tragiky, jak se jeví
72 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 127. 73 Originály scénických a kostýmních návrhů lze dohledat v divadelním oddělení Moravského zemského muzea v Brně. 74 Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1937, s. 494–496. 75 „Vysoká mravní úroveň hrdinky je až nepochopitelná dnešnímu cítění a nazírání, ale tím více působivá zoufalou snahou vyplést se z citového labyrintu a těžkého duševního konfliktu a tak skoro nečasově jej řešit…Nečasoví lidé – nečasové drama!“ Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1937, s. 494–496. 76 Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1937, s. 494–496.
27
v názorech a duševnosti tragické hrdinky. Begović zase jednou upozorňuje, že ještě žijí lidé, kteří ctí závazky věrnosti, kteří manželský slib, třeba z pouhé vděčnosti daný, dodržují upřímně a opravdově a kteří jsou připraveni, vidí-li, že by podlehli v boji mezi povinností, slibem a láskou – mravně a čestně raději odejít ze života.“ 77 Příběh chudého děvčete řešící konflikt lásky a povinnosti oslovil i Čestmíra Jeřábka. Námět těžící z „podrobného psychologického studia erotického pokušení“ 78 . Pochvalně se kritika vyjádřila o „velmi kultivované a atmosféricky jemně cítěné malířské scéně“ navržené Karlem Jílkem.79 „Výprava Karla Jílka byla vzorným využitím malého prostoru jeviště.“
80
Na úspěchu hry měl podle kritiky
velkou zásluhu skvělý herecký výkon Vlasty Fabianové jako Lely. „Vlasta Fabianová předvedla v titulní roli jednu ze svých postav nejbohatších: od trpného poddanství v kruhu rodinném přes nesmělou lásku k Barovi až po dětské odevzdání se dobráckým dlaním nemilovaného manžela, střídá výrazové prostředky vzácné šíře barvitosti. V tom, jak bojuje s pokušením lásky a jak se posléze uštvaně rozhoduje pro smrt je síla prožitku, povznášejícího tento výkon do oblasti skutečné tvůrčí inspirace.“81 Všechny kritiky, které se mi podařilo k inscenaci „Lela dostane klobouček“ shromáždit, vyzdvihují propracovanost této Begovićovy hry. Kritika ocenila autorovu dovednost vystihnout niterné prožitky obyčejných lidí a jeho smysl pro gradaci děje. Někteří však poukazovali na to, že má „Lela“ příliš zdlouhavý děj. Osobnost Milana Begoviće dalece přesáhla hranice samotného Chorvatska. Jeho hry měly úspěch nejenom v Evropě, ale dokonce také na americkém kontinentu.
Obrázek 5: Jílkův scénický návrh hry „Lela dostane klobouček“ (druhé jednání, akvarel), DO MZM v Brně, sig. N271b
Obrázek 6: Fotografie druhého jednání hry „Lela dostane klobouček“, DO MZM v Brně, sig. 621
77 Divadelní list Národního divadla v Brně, č. 19, 1937, s. 494–496. 78 Tamtéž 79 Tamtéž. 80 Balatka, Antonín; Dlouhá hra o trianglu, Národní noviny, 8. 5. 1937, s. 4. 81 Jeřábek, Čestmír; Lela dostane klobouček, Lidové noviny, 8. 2. 1937, s. 9.
28
Obrázek 7: Jílkův scénický návrh hry „Lela dostane klobouček“ (akvarel), DO MZM, sig. N271c
Obrázek 8: Fotografie scény hry „Lela dostane klobouček“ , DO MZM v Brně, sig. 621
Obrázek 9: Vlasta Fabiánová a Jaroslav Lokša ve hře „Lela dostane klobouček“, DO MZM v Brně, sig. 621
Obrázek 10: Jílkovy kostýmní návrhy ke hře „Lela dostane klobouček“ (akvarel, montáže z časopisových fotografií), DO MZM, sig. N271c
V období první republiky se jeho hry začaly hrát i v rámci Československa. Dalo by se předpokládat, že jeho inscenace byly primárně uváděny v Praze. Tak tomu však nebylo. Autor sám upřednostňoval brněnskou scénu. Brněnská dramaturgie se, na rozdíl od té pražské, ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století vyznačovala svojí orientací na ostatní slovanskou dramatiku. Česká kritika přijala Begovićovy hry vcelku pozitivně. Vyzdvihována byla zejména autorova dovednost mistrného dialogu.
Jeho díla byla označována za důkaz dokonalé
dramatické techniky, jevištní a herecké znalosti. Výjimkou byla snad jen inscenace hry „Americká jachta ve splitském přístavu“, která však byla jednoznačně oceněna publikem. Úspěch u diváků si zajistily i další Begovićovy hry. Samozřejmě měl i své oponenty. Někdy mu bylo vytýkáno, že pro své hry volí omšelá témata, zatěžkaná mnohými metaforami. Přestože v posledních divadelních sezónách v repertoáru našich současných divadel Milana Begoviće nenajdeme, zanechal tento autor nesmazatelnou stopu na moderní české divadelní scéně.
29
Název hry Boží člověk Dobrodruh před branou Americká jachta ve Splitu Bez třetího Člověk je slabé stvoření Lela dostane klobouček
Premiéra
Divadlo
Režisér
25. listopadu 1925 27. srpna 1927
Na Veveří Na Veveří
Jaroslav Auerswald Otto Čermák
22. května 1930
Na Veveří
Jindřich Honzl
17. února 1932 11. dubna 1934
Na Veveří Na Veveří
Branko Gavella Ctibor Sonevend
6. května 1937
Na Veveří
Josef Skřivan
30
IVO VOJNOVIĆ Ivo Vojnović82 byl slovanským dramatikem a prozaikem. Jeho dílo se nejednou dotklo myšlenky bojů slovanských, resp. jihoslovanských národů za svobodu. Jeho vřelý vztah k Čechům je dostatečně znám. Vojnovićova dramata pronikala na tato jeviště již na přelomu století a v první polovině 20. století. „Ať už šlo o jejich myšlenkový potenciál, techniku provedení či schopnost poskytnutí reflexe společenských poměrů, toto vše bylo aktuální, a tedy i přijímáno a vysoce hodnoceno i v českém prostředí.“83 Dramatik navštěvoval Čechy v době, kdy zde, stejně jako v chorvatském prostředí, vrcholí boj o dosažení státní a národní suverenity. Pro Vojnoviće byla Praha a její tehdejší kulturní a společenská atmosféra do jisté míry inspirací a motivací, stejně jako byly Vojnovićovy hry (konkrétně například Smrt matky Jugovićů, která je jednak vysoce umělecky hodnocena, a která zároveň byla schopna podpořit aktuální dobovou politickou myšlenku sjednocení jižních Slovanů) přínosem také pro pražské publikum. Roku 1897 uvedlo Národní divadlo v Praze jeho hru Ekvinokce. Jednalo se o první chorvatské drama uvedené na scéně pražského Národního divadla a Vojnović tímto vstoupil i na zahraniční divadelní scény. Následující rok, 20. října 1898, měla stejná hra svou premiéru v Brně v divadle Na Veveří v režii Karla Lapila84. Od této doby až do sedmdesátých let minulého století byl Vojnović na českých jevištích dost často uváděn. Mezi světovými válkami jen v Brně bylo mezi lety 1918 a 1933 uvedeno pět jeho her a jedna opera podle jeho námětu. Ivo Vojnović byl ve své době známým a inscenovaným dramatikem, kterým zůstal dodnes. Jeho hry byly často a s úspěchem
82 Ivo Vojnović (* 9. října 1857, † 30. srpna, 1929), chorvatský dramatik, básník a prozaik. Narodil se v Dubrovníku. Působil jako právník, od roku 1907 byl dramaturgem záhřebského divadla. Po roce 1911 se věnoval pouze literární tvorbě. Stal se prvním moderním chorvatským dramatikem. Psal živé dialogy, vytvořil mnoho charakteristických postav. Jeho hry mají většinou symbolistický charakter. Zemřel v Bělehradě 1929. Nejznamnějši díla: Dubrovnická trilogie (1902), Ekvinokce (1895), Lazarovo vzkříšení (1913), Maškaráda v podkroví (1922), Paní se slunečnicí (1912), Perem a tužkou (1884), Smrt matky Jugovićů (1907) http://literatura.kvalitne.cz/8t.htm 83 Mikuličová, Kateřina; Jihoslovanská myšlenka v díle Iva Vojnoviče (Bakalářská diplomová práce), Masaryková univerzita, Brno, 2007, s. 21. 84 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 45.
31
uváděny nejen na slovanském jihu, ale i v českém prostředí. V současnosti však tomu tak není, ačkoli Vojnovićova dramata jsou stále inscenována například v Chorvatsku. Zanedlouho po skončení první světové války začala činohra spolupracovat s jihoslovanskými zeměmi, nejprve s Chorvatskem, ale své první sympatie k jihoslovanskému repertoáru potvrdila už 5. října 191885, kdy nastudovala Vojnovićovu Dámu se slunečnicí86 (Gospoña sa suncekretom). Telcová-Jurenková ve své práci píše v souvislosti s režií
o „brněnském provedení v režii Václava
Jiřikovského“87, což souhlasí s ostatními prameny88, ale někdy je též uváděno, že tuto hru režíroval Rudolf Walter.89 Píše to ve stejné práci dokonce i Telcová-Jurenková v přiloženém seznamu her. Dáma se slunečnicí se skoro vůbec nikde a nikdy neuváděla. Jak říká Telcová, Vojnovićova díla byla „častěji uváděna v Čechách než ve vlasti básníkově a našla zde odborné ocenění a pravé publikum“.90 To se však může týkat snad Dámy se slunečnicí, ale jinak to není pravda, protože Vojnovićova díla byla oblíbena a hodně inscenována v celé Jugoslávii. Srbský původ Iva Vojnoviće „se pro srbskou i chorvatskou kulturní veřejnost ještě dnes ukazuje jako okolnost problematická, položíme-li otázku po určení jeho národní příslušnosti“.91 Jak se můžeme dočíst, mnohé srbské zdroje jej považují za svého dramatika,92 k nim v opozici však stojí tvrzení chorvatských zdrojů, pro něž je Vojnović dramatikem chorvatským.93 Nutno
85 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, s. 83, a Podle jiného pramenu premiéra byla 8.října 1918, (Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno) s. 116. 86 V některých pramenech můžeme najit překlad Paní se slunečnici. Lužík, R.: Smrt matky Jugovićů Iva Voj. Praha 1945, s. 15. 87 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s. 116. 88 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), str. 83. 89 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s. 128. 90 Tamtéž, s. 116. 91 Mikuličová, Kateřina; Jihoslovanská myšlenka v díle Iva Vojnoviče (Bakalářská diplomová práce), Masaryková univerzita, Brno, 2007, s.19. 92 Ibrovac, Miodrag; Ivo Vojnović. [online]; Mitrovic, Jeremija D.: Srpstvo Dubrovnika. [online]; VOLK, Petar: Pisci nacionalnog teatra. [online]; Jarčevic, Slobodan: Dubrovačka književnost je srpska. [online]. 93 Prosperov Novak, Slobodan; Povijest hrvatske književnosti, Split 2004, s. 137, 138; Frangeš, I.: Povijest hrvatske književnosti. Zagreb 1987, s. 268; Hečimović, Branko: Ivo Vojnović. [online].
32
dodat, že zdroje české hovoří o Vojnovićovi jako o dramatikovi chorvatském,94 popřípadě jihoslovanském. To však není jen problémem v případě Vojnoviče. V období bývalé Jugoslávie, a zvláště v souvislosti s jejím rozpadem, bylo mnoho spisovatelů zařazeno mezi dramatiky jiných jihoslovanských národů, protože měli předky stejné národnosti, nebo v daných zemích pracovali. Podle divadelní teorie by měl spisovatel patřit tam, kde se inscenuje jeho tvorba, nebo tam, kde je obvykle na repertoáru. V tom případě je Vojinović chorvatský spisovatel. V současné české literatuře se považuje za chorvatského dramatika – často bývá označován za prvního moderního chorvatského dramatika. Jak uvádí I. Dorovský: „...Ivo Vojnović svou Ekvinokcí (1895) začal nové období vývoje charvátské dramatiky, zbavené napodobování cizích vzorů nebo založené výhradně na motivech z lidové slovesné tvorby či z historie.“ 95 Dámu, kterou sám autor označil jako kino drama, zfilmoval vídeňský režisér Michael Curtiz pod názvem „Die Dame mit den Sonnenblumen“, a to ve stejném roce, kdy byla uvedena brněnská inscenace. Dále byla hra zfilmována v Chorvatsku v roce 1920, avšak poněkud jinak (jak o tom píše známý chorvatský filmový kritik Vjekoslav Majcen96). Zůstává velkou otázkou, kde Curtiz získal inspiraci pro své dílo. Zřejmě jej musel vidět v Brně, poněvadž tato hra nebyla jinde inscenovaná, než zde v Brně a ve své domovině. Vojinović se první odvážil na začátku dvacátých let psát o vlivu filmu na divadlo. Dáma je výborným příkladem, jak se tato dvě média dobře doplňují. Wanzelides, známý chorvatský literární kritik Vojnovićova díla, konstatuje, že Dáma patří ke kosmopolitním pracím spisovatele a že je považována za reprezentativní dílo svého období. O Dámě mluví jako o dramatu „s dobrou strukturou textu. Celá je napsána pro čtení a inscenovaní.“97. Dorovský, který se zabývá dlouhodobě balkánskými spisovateli a jejich recepcí v Čechách, ve své studii98 píše, že první uvedení v Brně bylo přijato bez valného ohlasu. Uvádí dále, že Dáma byla inscenována též v Praze, Ostravě, Olomouci a Bratislavě. Dále uvádí, že 94 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, Brno 1995, s.43; Trusková, E.: Ivo Vojnović (9. 10. 1857 – 28. 8. 1929). In: Slavia 49. 1980, s. 270. 95 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, 1. část (1918 – 1941), Brno 1995, s. 43. 96 http://www.hfs.hr/hfs/ljetopis_clanak_detail_e.asp?sif=1516 97 Bacalja, Robert; Djelo Ive Vojnovića u svjetlu kritike hrvatske moderne (Wenzelidesovo čitanje Ive Vojnovića),Magistra Ladertina, Zagreb, 2006, s.68. 98 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, Brno,1995
33
Jiřikovský „nastudoval Dámu se slunečnicí s ostravskými herci a dne 6. ledna 1920 ji uvedl v Národním divadle moravskoslezském“ 99. Telcová píše o Dámě jako o díle, jež není pro Vojnoviće stěžejní, podle ní se jednalo o dílo spíše oddechové, o jakýsi útěk do míst, jež autor miloval, do kouzelné Itálie, matčina domova atp. 100 Telcová měla pravdu, protože v tomto případě nejde o velké dílo a sám spisovatel to vyjádřil označením „biograf drama“. Snaha brněnské činohry o premiérově inscenované hry slovanského repertoáru měla někdy poněkud špatnou zpětnou vazbu na kvalitu repertoáru. Provedení Dámy v režii Václava Jiřikovského a „efektní výpravě Vladimíra Fojtíka – velká slunečnice v pozadí s okvětím z elektrických žárovek – jí nemohlo přidat chybějícího účinku, naopak samo několikrát zakolísalo v režii i hereckém projevu“.101 Telcová pokračuje citátem z Moravských novin, v němž se kritizuje zejména nejistota textu a neurčitost hry. Dáma se slunečnicí je triptych o ženě – vražednici, zasazený do kontrastního prostředí smavých Benátek. V hlavních rolích upoutali Sudová jako hraběnka Jekateřinská, Walter jako Vitale Malipiero, E. Pechová v roli šedovlasé dámy, Tůmová – královna z Golcondy, Urbánková s M. Pechovou
– Pleureusy, Urbánek – Gaudiano, Černý – Goljukov, Auerswald –
Kraszemskij aj. Ještě jednou, a to už po třetí, byla hra uvedena 21. listopadu 1956 v Mahenově divadle na Lidické v režii Františka Šlégra102.
Dalším významným činem v dramaturgii brněnského divadla bylo uvedení Dubrovnické trilogie (Allons enfants, Soumrak, Na tarase), jejíž premiéra se uskutečnila 26. února 1921103. Tehdy mohlo brněnské obecenstvo konečně spatřit vrcholné drama. Premiéra, v režii Rudolfa Waltra a výpravě Františka Schneiberga, se stala, jak píše Telcová,104 zkušebním kamenem činoherního souboru. Do jednotlivých rolí obsadil Rudolf Walter E. Pechovou, L. Pecha, O. Čermáka, A. Novotnou, A. Košnerovou, B. Stejskala, A. Strnada, aj. Dramatická tvorba, která rázem učinila Vojnoviće jedním z nejlepších jihoslovanských dramatiků, byla 99 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, Brno,1995,s.134 100 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s. 116. 101 Tamtéž, s. 116. 102 Tamtéž, s.161. 103 Tamtéž, s. 89. 104 Tamtéž, s.118.
34
ovlivněna hned několika faktory. Byl to vliv rodného města Dubrovníku a příslušnost k dubrovnické šlechtě. Dubrovnická triologie byla nejlepší ukázkou.
Výsledek hry byl uspokojující, zejména nastudování první části, o níž čteme v kritice Elgarta-Sokola: „První část je režijně těžká, žijíc silně ze vzrušených hromadných scén. Pan Walter dosáhl, že nebylo obtíží znáti; jeho zástupy šlechty žily za scénou i na scéně, byly charakteristicky odstíněny, v pohybu přirozený a přece i plasticky výrazný." Kritik chválil hlavně výkon Otty Čermáka (Orsat) a Antonína Strnada (Kníže), dále Emmu Pechovou, Andělu Novotnou, Antonii Košnerovou, Ladislava Pecha, Bohuše Stejskala. Třetí část, která vyzněla nejslaběji, radil upravit, seškrtat závěr. Premiéra
byla
vřele
přijata
také
díky
šťastnému překladu Jana Hudce.(„Překlad Hudcův je právě tak šťastné dílo lásky a přirozených sklonů jako báseň sama. Sympatie obecenstva k básníku a Jugoslávii byla tak jasná v divadle, že měla trilogie všechny podmínky k úspěchu."105 Brněnská inscenace však nebyla prvním uvedením Dubrovnické trilogie, ta byla přeložena již v roce 1910 a české publikum ji poprvé spatřilo roku 1911. Jak uvádí Eva Truksová, Obrázek 11 :Program Hry Dubrovnická triologie,
Vojnović byl na tomto představení přítomen a dokonce se sám podílel na
Archiv Národního divadla v Brně, bez sig.
konečné úpravě scény. Při uvádění svých her v Praze navazoval Vojnović mnohé osobní styky a přátelství s představiteli tehdejší české kulturní scény (režisér Jaroslav Kvapil, herečky Růžena Nasková a Marie Hübnerová, kritik F. X. Šalda ad.).106 Po brněnském uvedení byla Dubrovnická trilogie nastudována též v pražském Národním divadle v sezoně 1923/1924 (hru režíroval Jiří Steimar), potom uvedl hru režisér Oldřich Stibor v Olomouci 30. listopadu 1934 v rámci slavnostního večera ke státnímu svátku, který uspořádala Československo-jihoslovanská liga spolu s městem.
Láska Čechů k Vojnovićovým
hrám v Brně pokračovala premiérou
Ekvinokce 16. dubna 1924, ve Starém divadle na Veveří. Všechno, co víme o této
105
Elgart Sokol, Lidové noviny. 1. března 1921, s.13.
35
inscenaci, je, že ji režíroval Otto Čermák107. O této inscenaci nikdo nepsal, pouze Dorovský108 chybně uvádí, že Ekvinokci „v roce 1924 zhudebnil jako operu brněnský skladatel František Neumann“, to se však jednalo o operu z roku 1921. Ekvinokce byla uváděna několikrát v českých divadlech (Národním v Praze – 1897, 1919, 1934; Stavovském – 1927; Národním v Brně – 1898, 1921, 1924, 1956; Národním v Bratislavě – 1939; Divadle bratří Mrštíků v Brně – 1975…).
Následujícím uvedeným Vojnovićovým dramatem byla Maškaráda v podkroví, hra věnována autorem Praze („Praze – mé milence“)109, která měla svou první premiéru v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech roku 1923. Teprve o rok později byla Maškaráda v podkroví uvedena v Záhřebu. Také při pražské premiéře této hry byl Vojnović osobně přítomen. Brněnská premiéra se konala 12. března 1926
110
v režii a výpravě Rudolfa Waltra. Tato inscenace byla
nastudována v „překladu J. Pelíška, šlechtičnu Jele výborně zachytila Anděla Novotná, Anne Marie Balounová, Marii Ema Pechová, Dive Lída Boubelová, mladičkou Anicu Marie Waltrová a Jera, synovce paní Nikšiničové, Rudolf Walter. Taneční složku nastudoval baletní mistr Jaroslav Hladík, na úvod promluvil Václav Baloun. Hra byla přijata s nadšením“,111 bohužel nebyla již nikdy v následujícím repertoáru Národního divadla opakována, až teprve po druhé světové válce byla uvedena v listopadu 1947 v nastudování brněnského Svobodného divadla (dnešní Městské divadlo Brno).
Poslední Vojnovićova hra, inscenovaná v tomto období, byla Smrt matky Jugovićů. „Zastánce moderní evropské režie Branko Gavella, který působil deset
106 Truksová, E.; Ivo Vojnović (9. 10. 1857 – 28. 8. 1929), In: Slavia 49. 1980, s. 271; Kol. autorů. Slovník spisovatelů Jugoslávie, Praha 1979, s. 520. 107 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 95. 108 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941),Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno,s.133. 109 Lužík, R.; Smrt matky Jugovićů Iva Vojnoviće, Praha 1945, s. 43; Kol. autorů. Slovník spisovatelů Jugoslávie. s.521; Hečimović, B.: Ivo Vojnović. [online]; Truksová, E.: Ivo Vojnović (9. 10. 1857 – 28. 8. 1929).In: Slavia 49. 1980, s. 272. 110 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 110. 111 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.119.
36
sezón především v Brně, připravil premiéru Vojnovićovy dramatické básně na 12. prosince 1933.“112 Data premiéry nejsou přesná. Podle Almanachu a podle nového internetového zdroje Národního divadla113 se premiéra určitě konala 1. prosince 1933114. Podle seznamu her, který uvádí Telcová ve svém článku z padesátých let, však mělo k premiéře dojít až 1. února 1933,115 což je ale určitě technická chyba, protože ve stejném článku na straně 122 a potom v Almanachu napsala správně, že se jednalo o 1. prosinec.
Jako výtvarníka si Gavella přizval Ljuba Babiće, s nímž úzce spolupracoval při uvádění Krležových dramatických děl v Záhřebu i jinde v Jugoslávii. Inscenace této zdramatizované epické básně, národní balady o statečné matce, našla právě v dané době významnou odezvu a díky skvělé Jugovićce Jarmily Urbánkové i úspěch umělecký. Dramaturgický počin, jak píše Telcová, to byl jistě správný, neboť právě v té napjaté době, v níž se již začínal rýsovat tragický zítřek, promlouvala hra téměř aktuálně. Smrt matky Jugovićů je dílem, skrze které autor vyjádřil svůj postoj a svoji podporu k myšlence jihoslovanské. Příběh o smrti matky Jugovićů má v jihoslovanském prostoru dlouhou tradici. Vojnović tedy dokázal lidovou píseň a její Obrázek 12: Jarmila Urbánková a Zdenka Švabíková ve Vojnovićově dramatu Smrt matky Jugovićů, Divadelní list Národního divadla v Brně, 1926 motiv o porážce na Kosově poli zaktualizovat. Vytvořil paralelu mezi historickou událostí, bojem proti tureckému útlaku, a mezi současností, bojem proti útlaku uherskému či rakouskému. Obrázek 13: Josef Skřivan a Emma Pechová ve Vojnovićevě dramatu Smrt matky Jugovićů, Divadelní list Národního divadla v Brně, 1926 Kromě této inscenace se Matka hodně hrála i na dalších československých jevištích.
112 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.136. 113 http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/ 114 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 199. 115 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.128.
37
Pražské Národní divadlo ji uvedlo 6. 12. 1912, pravděpodobně v době, kdy „tehdejší politické vření na Balkáně vytvořilo atmosféru pro změnu původního záměru a pro uvedení dramatické básně Smrt matky Jugovićů s aktuální tematikou boje srbského lidu za svobodu samostatného státu.“116 Jiná uvedení Matky byla: Olomouc – 1922, dále Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě – 1925, pražské Národní divadlo 1926, Městské divadlo v Plzni – 1926, Městské divadle v Kladně – 1928, pražské Národní divadlo - 1934. V lednu 1958 ji uvedlo Státní divadlo v Ostravě. První uvedení na Slovensku bylo v roce 1920, poté SND Bratislava 1923, a v Košicích se hrála roku 1934.
Název hry Dáma se slunečnici Dubrovnická triologie Ekvinokce Maškaráda v podkroví
Premiéra 5. října 1918 26. února 1921 16. dubna 1924 12. března 1926
Smrt Matky Jugovićů
1. prosince 1933 (1. února 1933)
Divadlo Na Veveří Na Veveří Na Veveří Městské d. na hradbách Městské d. na hradbách
116 Truksová, E.; Ivo Vojnović (9. 10. 1857 – 28. 8. 1929). In: Slavia 49. 1980, s. 272.
38
Režisér Václav Jiřikovský Rudolf Walter Otto Čermák Rudolf Walter Branko Gavella
BRANISLAV NUŠIĆ Dodnes v mnoha ohledech nepřekonaný komediograf B. Nušić117 byl v Československu celá desetiletí spojován nejen se srbskou dramatickou tvorbou, nýbrž s kulturou meziválečné i poválečné Jugoslávie vůbec. Humoristiku nejlepšího srbského spisovatele komedií Branislava Nušiće, její kořeny a zdroje vykládá zajímavým způsobem Dragutin Prohaska v doslovu k autorově „Autobiografii". Prohaska píše, že pokud je přípustná tak pestrá směsice u fyzických předků autora, pak je přípustná ještě i jinak, a to v jeho tvorbě, v jeho kultuře a v jeho ovzduší. Prohaska by tuto pestrost rozšířil na celý Orient. V celém Nušićově díle by nejraději viděl základní semitskou notu, avšak semitskou v širším smyslu, protože do ní zahrnuje i arabskou a perskou moudrost. „Nušić se dívá na svět s úšklebkem ducha, který se rád vysmívá všemu positivnímu, který není tak naivní, aby věřil v jakoukoliv hodnotu, a styděl by se předpokládat, že ctnost je ctností, že věda je vědou, ale naopak hledá vždy za nimi čertovské kopýtko, moment egoismu, přetvářku, lež a podvod.“118 Nušićova komika se spolčuje s oním „sens mediocre", který nenávidí každou vznešenou a každou nereálnou činnost, z níž není bezprostřední zisk a prospěch. Toto prostředí se táže: „Co jsem dal a co jsem z toho měl?" Bilancuje a vyvozuje důsledky podle prospěchu. Měří námahu výsledkem. Uvádějí se však, bohužel, jen v Srbsku a potom v jedné časti Bosny, kde žijí Srbové.119 Nušić cítil křiklavost zjevů, nesoulad západních kulturních zvyků, titulů, nároků inteligence uprostřed prostého patriarchálního života malých kramářů, hokynářů a prodavačů bozy (pšeničná limonáda). Vyzdvihl mistrně směšnost směsi Evropy a Balkánu. „Nušić byl volnější, neboť cítil, že má záda přece kryta. Měl je kryta vratkostí všech srbských režimů a zároveň sebevědomím lidu, sotva se osvobodivšího z tureckého 117 Branislav Nušić (* 8. října 1864 v Bělehradě - † 19. ledna 1938), srbský básník a spisovatel. Když ukončil práva, napsal politickou báseň, kterou jeho přátelé nazývají lehkomyslnou, pro kterou byl odsouzen na dva roky vězení. Ve vězení napsal ve formě feuilletonův satirický spis Lističi. Jeho dramatické spisy jsou: Protekcija; Narodni poslanik.; Običan čovek; Šopenhaur.; Sumljivo lice.; Ljiljan i Omorika; Knez od Semberije; Tako je mora o biti; Rastko Nemanić. Byl několik let ředitelem Národního divadla v Sarajevu. http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/307540-nusic 118 Divadelní list Č 10, R XII – 24. 12. 1936 (Komediograf čaršije, Antonín Balatka), Národní divadlo v Brně, 1936, s.242. 119 Národní divadlo v Banja Luce nebo v Národním divadle Tuzla, kvůli tomu, že je to známé město v BIH které touží za komunizmem. Bosenské Národní divadlo v Zenice mělo jeho tragedii Smutek rodinní, před několika let, ale žádnou komedii si nedovolila uvádět. Důvod, hodně diváku kvůli poslední válce (1992-1995) nechci žádné srbské spisovatele na jevišti.
39
jihu, ale stále ještě připraveného k odporu proti každé nadvládě. A měl je kryta i určitým obecenstvem ve městě a zejména nejvlivnějším — čaršijí.“120
Umělecky se Nušić nakonec orientoval zcela originálně. Styl, který si ve svých pracích vytvořil, je zcela samorostlý, a to přesto, že nikdy neopustil základní princip realismu, totiž jeho uvědomělou tendenci umravňující a zušlechťující. „Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu“, by mohlo být mottem i jeho dramatických prací. Nazývají–li mnozí Nušiće srbským Gogolem, nejsou daleko od pravdy. Zatímco však Nikolaj Vasiljevič Gogol, tvůrce ruského realismu, tkvěl celým svým bytím ve své vlasti, Nušić je příslušníkem národa, který se domohl samostatného kulturního života daleko později a který nalézá svou zeměpisnou polohou na křižovatce rozmanitých kulturních a hospodářských vlivů, z nichž čerpá. Nušić je tedy vlastně někým, kdo nalézá a připravuje cesty, je tím, kdo hledá, orientuje se a staví první kameny tradice, která má právě zde patrně svůj počátek. „Ve středu jeho zájmu stálo odevždy divadlo: byl divadelním organisátorem, podnětným dramaturgem bělehradského Národního divadla, ředitelem v Novém Sadě, Skoplji a Sarajevu.“ 121
Československým jevišti prošla dlouhá řada jeho satirických komedií, z nichž největší popularity dosáhla „Paní ministrová“ a rozmarný „Dr“. „Již roku 1904 bylo u nás uvedeno jeho drama Pustina (1901, Hladina), které o rok později vyšlo také tiskem.“122 Stejná Nušićova hra se objevila v Brně ještě dvakrát; 23. října 1907 se uskutečnila v Divadle na Veveří premiéra Pustiny v režii Antoše J. Frýdy123 a potom v roce 1913 (premiéra 30. ledna) v režii Karela Jičínského.124 Od té doby nebyla Pustina inscenována v žádném českém divadle. Naproti tomu komedie Lidé (1906, Svet) zahájila právě v Brně v meziválečném období pronikavý nástup Nušićova díla do české kultury.
120 Divadelní list číslo 10, Ročník XII – 24. prosinec 1936, s.244. Čaršija je malé město kde každý zná každého. 121 Program Žijeme dál, Archiv Národního divadla v Brně, bez sign. 122 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.130. 123 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 63. 124 Tamtéž, s.73.
40
Premiéra veselohry Lidé se uskutečnila v Redutě 8. listopadu 1920125 v režii Karla Urbánka a ve výpravě, sestavené spoluprací režiséra a malírny. Elgart-Sokol představení pochválil a nazval je „nejzajímavějším hereckým večerem, jejž jsme tu měli." Kladně se zmínil o představitelích: ,,I stal se večer rozkoší ne tak ze hry, jako z jejího zahrání. Co figurka, to byl typ, vytvořený do nejjemnější finessy, takže všichni strhli."126 Vavřín si odnesli zejména manželé Pechovi, Košnerová, Pechová ml., Urbánková, Novotná, Walter a Baloun. Text přeložila Anna Suchánková – Mlynářová.127
K výročí 70. narozenin dramatika Nušiće uvidělo brněnské obecenstvo jeho veselohru Paní ministrová (premiéra 17. října 1934
128
), která byla uvedena na
brněnskou scénu rok po pražské premiéře ve Stavovském divadle.129 Režii měl opět Karel Urbánek, návrh scény vytvořil Václav Skrušný za spolupráce technického správce divadla na ulici Veveří ing. Vladimíra Fojtíka.V této moderní veselohře o lidech, posedlých slavomanem hráli Sima Popoviće Kamil Blahovec, Živku Jarmila Urbánková, Daru Zdeňka Švabíková, Raku Rudolf Deyl, Vasu František Klika, Čedu Jaroslav Vysloužil, Savku Helena Krtičková, Ninkoviće Jaroslav Lokša, Todoroviće Karel Urbánek, Peru Ctibor Sonevend, Nadu Anděla Novotná, Anku Jarmila Svobodová, Komisaře Antonín Turek, aj. Nejlepší Nušićova komedie Paní ministrová byla v Československu inscenovaná vícekrát: Stavovské divadlo, 7. ledna 1933; Moravskoslezské divadlo 5. února 1933; o necelý týden později, 9. února 1933 v Olomouci; dále měla 20. října 1933 premiéru v
Slovenském národním
bratislavském divadle, český herecký soubor (mj. J. Pivec, A. Vnouček, B. Machník 125 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s.88 126
Lidové noviny, 10. listopadu 1920, s. 9.
127 Program Lidé, Archiv Národního divadla v Brně, bez.sign. O rok později (18.prosince 1921) uvedlo ostravské divadlo Nušićovu Protekci (1889, Protekcija) v režii Václava Šámala, který rovněž vystoupil v roli Savy Saviće, v níž podle hodnocení kritiky příliš vsadil na fraškovitost. I přesto, že tato komedie podle kritiky odvěký společenský nešvar „nemrská bičíkem satiry, ale jen zobrazuje s dobromyslným úsměvem", hra byla publikem přijata velmi příznivě. Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.část (1918 – 1941), s.130. 128 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 121. 129 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.124.
41
aj.) komedii uvedl na Východoslovenské scéně v Košicích; režisér a autor scény Jaroslav Škrdlant ji uvedl dne 1. prosince 1933 v Plzni, aj.
Obrázek 14: Scény z hry Paní ministrová, DO MZM, sig. F6810. F6815, F6806 Nušićova komedie Dr. se v Brně dostala na jeviště činohry už v roce svého 130
vzniku , a to díky pohotovému překladu Antonína Balatky131, který byl deset let korepetitorem a kapelníkem opery v Lublani (1919-1929) a od roku 1929 šéfem brněnské opery. Premiéra se uskutečnila 31. prosince 1936132 v režii Františka Šlégra a výpravě Václava Skrušného. Hra „byla po prvé hrána v pravém silvestrovském veselí a udržela se po několik měsíců mezi lidovým repertoárem za nejnižší ceny“133. Cvejoviće hrál František Šlégr, Maru Jarmila Kurandová, Milorada Stanislav Hejný, Slávku Zdeňka Švabíková, Blagoje Kamil Blahovec, Spasojevićovou Božena Kliková, Protićovou Zdeňka Hanáková, Dragu Anděla Novotná, Pavlovice Karel Höger, Reisera Konstantin Mátl, Nikoliće Felix Prédl, Sojku Helena Krtičková, jejího muže Theodor Strejcius, Kláru Jarmila Lázničková, Maricu Božena Žáková aj. Nedlouho po Brnu uvedly komedii o podvodném získání doktorského titulu a o komplikacích, jež vzniknou záměnou osob, také obě tehdejší slovenská divadla. Východoslovenská scéna v Košicích uvedla Dr. dne 3. března 1937 a o měsíc
130 Jak píše Dorovský, dramatická díla chorvátských a srbských autorů pronikala v meziválečném období na jeviště českých divadel mj. také díky Zvonimiru Rogozovi (1887-1988), který neodlučitelně patří rovněž do dějin českého divadelního a filmového umění. Rogoz navrhoval Hilarovi, aby uvedl Nušićovy komedie v Národním divadle, což Hilar odmítl. Rogoz udržoval přátelské styky s K. H. Hilarem i s řadou dalších režisérů, herců, divadelníků a překladatelů. Svoji snahu o prosazení her jugoslávských autorů na českých scénách však Rogoz nevzdával. Na jeho návrh a v překladu známého překladatele Jaroslava Urbana zahájilo smíchovské divadlo v roce 1932 divadelní sezónu a zároveň cyklus slovanských her Nušićovou komedií Podezřelá osoba (1888, Sumnjivo lice) z dramatikova prvního tvůrčího období. Uvedení Nušićovy Podezřelé osoby, které i přes rozporné hodnocení mělo slavnostní ráz, upozornilo divadelníky, dramaturgy i kritiky, aby jihoslovanskou dramatickou tvorbu nepřehlíželi. K. H. Hilar, který se před tím stavěl k Nušićově dramatické tvorbě skepticky, změnil svůj názor a rozhodl se „okamžitě uvést Nušiće na scénu Národního divadla. Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.130. 131 Program Dr, Archiv Národního divadla v Brně, bez. sign. 132 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.125/128. V pramenu Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), není o Dr napsáno nic.
42
později (6.dubna 1937) v režii a ve výpravě Viktora Šulce také bratislavské Slovenské národní divadlo. Dorovský píše, že překladatel přidal do podtitulu doušku, že hra „se dosyta vysmívá všem chytrákům, podvodníkům a podobné havěti",134 ale určitě se jednalo o překlad Antonína Balatky už proto, že totéž bylo napsáno také na programu brněnské inscenace. Dne 17. března 1937 byla Nušićova komedie Dr. uvedena také v olomouckém divadle a podle slov kritiky neměl režisér J. Benátský s tak dobře napsanou hrou příliš mnoho práce.135
Obrázek 15: Scény z hry Dr, DO MZM, sig. 176 I obrázek: Stanislav Hejný (Milorad), Jarmila Lázničková (Klára) II obrázek: Jarmila Kurandová (Mare), Kamil Blahovec (strýček Blagoj) a František Šlégr (Život Cvijović)
Čtvrtou Nušićovou komedií, která se hrála v meziválečném repertoáru, byla Žijeme dál. Je to jeho poslední dramatická práce. “Potřebovalo-li jeho životní dílo markantní závěr, jímž by vyslovil nesmlouvavě své etnické zaměření, poslední slovo, jímž by důrazně promluvil k svědomí člověka tohoto věku, stalo se tak touto komedií. Jí ukončil – velmi výrazně solidní stavbu své divadelní práce a plasticky doplnil svůj profil ironika a satirika.“136 Premiéra se uskutečnila 11. listopadu 1939137, v režii Antonína Klimeše, s výpravou Václava Skrušného a v překladu Gabriela Harta. Byla to předposlední hra jihoslovanských autorů předtím, než bylo divadlo uzavřeno.138 V Nušićově hře s názvem, který měl pro tehdejší těžkou dobu symbolický význam, hrál početný činoherní soubor: Jaroslav Seník – Pavle Marić, 133 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.125. 134 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.132. 135 Nušićovo komediografícké dílo se těšilo v tehdejším Československu stále většímu zájmu. Herec Andrej Bagár še ujal režie Nušicovy komedie Lidový poslanec a v překladu Andreje Vrbackého ji pod názvem Národní poslanec uvedl 14. prosince 1934 na scéně Slovenského národního divadla. Na jaře roku 1935 se v Praze dočkaly premiéry dvě Nušicovy hry. Veselohru Bělehrad včera a dnes uvedlo Švandovo divadlo dne 9. března 1935 pod názvem Veselý bankrot. Národní divadlo uvedlo v režii Zvonimira Rogoze a na scéně Stavovského divadla čs. premiéru Nušicovy komedie Truchlící pozůstalí. Nušićův „Člověk s titulem" se tak trochu vydal do světa českého jeviště, třebaže pod novým názvem Za peníze všechno. V režii J.Fischera ji diváci zhlédli 3. května 1939 v Plzni a v září téhož roku zahájilo novou sezónu pražské Divadlo Vlasty Buriana. Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.133. 136 Program Žijeme dál, Archiv Národního divadla v Brně, bez. sign. 137 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), s. 134. 138 Ředitel Jiřikovský spolu s celým uměleckým vedením brn. divadla pokračovali ve vytčené cestě i v prvních letech okupace.
43
Vlasta Fabianova - Rina, František Šlégr - Spasoje Blagojević, Jiřina Čermáková Vukica, Helena Krtičková - Agnija, Vladimír Leraus - Aljoža, Karel Hospodský Mladen Daković, František Forman - Ljubomír Perić, Oldřich Vykypěl - Adolf Švarc, Antonín Klimeš – Ante, a řada jiných.V této hře nás Nušićův kouzelný humor přenáší přes nejkomplikovanější situace, ale když na konci hry opakuje drzý kořistník Blagojević své cynické „žijeme dál“, máme týž podivně mrazivý pocit jako v Gogolově Revizorovi při oné klasické scéně, kdy nás městský hejtman oslovuje: „Čemu se smějete? – sami sobě se smějete!“. Nušić je pravý divadelník, víc než kdokoliv před ním rozumí scénické obratnosti a zná divadelní řemeslo. Profesor Wollman, který se nejvíce ze všech Čechů zajímal o
jihoslovanské dramatiky a dobře znal i Nušiće, píše, že jako
dramatik prokázal zvláště intenzivní schopnost nalézt předměty a typy, předvést a dramaticky rozvinout situaci a dosáhnout účinných jevištních efektů. Jeho hry nejsou rozvleklé, ale jsou plné děje i scén, rozhovory jsou živé a přirozené a celkový dojem je příjemný. Jeho komedie jsou určeny více na dívání nežli na čtení a je v nich více divadla než skutečné literatury. Jeho historické hry, které jsou psané prózou a nikoliv veršem, jak to známe u tohoto žánru z romantismu, mají více jevištního patriotismu než literární hodnoty. „Ve vážných kusech zůstává obecný a docela abstraktní, děje se mohou odehrávat kdekoli a kdykoliv, osoby jsou neurčité a neindividuální, styl nedosti literární. V komedii přirozenost děje a určitost typů se často obětuje smíchu. On je vůbec více vaudevillista, velmi plodný, obratný a vtipný vaudevillista, ale pravý komický spisovatel“139.
Obrázek 16: Fotografie z hry Žijeme dál, DO MZM, sig. F8300, F8305, F8307 Na obrázcích vidíme scénografie inspirované jugosl. motivy (goblén, na kterém jsou dívky v jugosl. lidových krojích, Starý most v Mostaru, koberec, speciální stůl na kterém je nádoba na vodu – bardak)
Jak se předpokládalo140, Nušić zůstane populárním pravděpodobně ještě dlouho, a to i přes výhrady, které proti němu kritika občas měla; a budou to
139 Wollman, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924, s.315. 140 Program Žijeme dál, Archiv Národního divadla v Brně, bez. sign.
44
pravděpodobně právě tyto „vady“, které zůstanou věčně přitažlivou silou pro široké vrstvy publika, neboť smích a humor, který byl nejednou jeho záměrem, byl zároveň vždy jeho velikou a nedocenitelnou předností.
Název hry Lidé Paní ministrová Dr. Žijeme dál
Premiéra 8. listopadu 1920 17. října 1934 31. prosince 1936 11. listopadu 1939
Divadlo Reduta Na Veveří Na Veveří Na Veveří
45
Režisér Karel Urbánek Karel Urbánek František Šlégr Antonín Klimeš
Miroslav Krleža Miroslav Krleža141 je jeden z největších soudobých jihoslovanských spisovatelů vůbec, který se stále hraje. Byl chorvatským prozaikem, dramatikem, básníkem a esejistou, jedná se prostě o výjimečnou osobnost moderní chorvatské literatury. Jeho dramata byla z počátku odmítána; to byl osud jeho prvních šesti lyricko-symbolických her, napsaných pod vlivem Wildeovým (Salome, Sodoma, Leševi, Kraljevo, Gospoñica Lili, Utopija); hra Galicija byla stažena z repertoáru z politických důvodů hned při premiéře 1922. Teprve později proniká Krleža vítězně i do Bělehradu, do Sarajeva a za hranice. V jeho prvních dramatech bojuje osobní titanismus se skepsí a negací (Michelangelo aj.), později však se vynořují stále naléhavěji sociální otázky (Golgota, Vučjak, Galicija). Největší umělecké úrovně dosáhl v dramatech glembajevského cyklu – V agonii, Páni Glembajové, Leda – v hrách sociálně psychologických, prozrazujících tu a tam vlivy Ibsenovy, Strindbergovy a Dostojevského. S velikou dramatickou dynamičností zde vytvořil pronikavou analýzu starých záhřebských rodin měšťanstva, aristokracie a plutokracie a ukázal na všecko bahno stojatých záhřebských vod; Krležova „glembajevština” si v ničem nezadá s Dostojevského „karamazovštinou”. Krleža je skvělý stylista; je živelný umělec širokých kulturních obzorů, jak svědčí jeho četné eseje o výtvarném umění, o cizích literaturách, životě politickém a sociálním. Stal se nejlepším mluvčím válečných a poválečných pokolení, která prošla krví a utrpením. Je veliký
141 Miroslav Krleža (* 7. července 1893 v Záhřebu - † 29. prosince 1981 v Záhřebu) Vystudoval vojenskou akademii v Pešti, první světovou válku prožil jako voják v Haliči. Poté byl redaktorem cenzurou zakázaných levicových časopisů Plamen (1919), Književna republika (1923-27), Danas (1934) a Pečat (1939-40). V období fašistického nezávislého chorvatského státu (194145) byl několikrát zatčen a jeho díla byla zakazována. Ve svých dramatech aktuálně parafrázoval náměty historické, zpracovával autentické zážitky z první světové války a analyzoval rozklad chorvatské šlechty a buržoazie. Napsal toho hodně, a nejznamnějši dramata jsou:: Adam a Eva (1922), Halič (1920), Páni Glembajové (1928), V agónii (1928), V táboře (1920). V letech
1913-1918
zadal
Krleža
záhřebskému
divadlu
http://www.skolavpohode.cz/novinky/index.php/Text:Krle%C5%BEa_Miroslav
46
bezúspěšně
celkem
osm
her.
bořitel, ale i veliký tvůrce, plný vulkanické síly, podnětů, rytmu a rozletů. Jeho sloh obsahuje prvky umění výtvarných i hudebních; ovládá stejně techniku naturalismu jako symbolismu a expresionismu. Je básník nové společenské mravnosti, náboženské, politické a sociální vzpoury; je nápadně blízký Verhaerenovi, Whitmanovi, Rollandovi. Do svých knih vkládál sebe celého a celý svůj život. Kdyby psal a tvořil v některém světovém jazyce, bylo by jeho jméno mnohem známější. Za hranice Jugoslávie pronikal pomalu. Jeho dramata byla hrána především v Jugoslávii a dále v Polsku a v Československu.
Svým dílem se Miroslav Krleža poprvé představil československým divákům 7. listopadu 1930, kdy bylo v bratislavském Ludovém divadle uvedeno ve slovenském překladu Andreje Mráze a v režii Václava Šimáčka jeho drama V agonii. Jednalo se o
československou premiéru, ale tehdejší kritika bohužel základní
myšlenku dramatu nepochopila.
V roce 1931 byla v Brně v divadle Na hradbách inscenována Krležova hra Páni Glembajové (premiéra 4. prosince).142 Režisérem představení byl Branko Gavella, který o tři roky později taktéž v Brně režíroval drama V agonii. Páni Glembajové byli v roce 1932 (premiéra 1. prosince), hráni také v Českém divadle v Olomouci (režie Oldřich Stibor) a v roce 1937 ve Stavovském divadle, kde se režie ujal Chorvat Zvonimir Rogoz. Brněnská inscenace Páni Glembayové byla uvedena v překladu J. Urbana, scéna a kostýmy byly svěřeny šéfu výpravy brněnského divadla Václavu Skrušnému. Část kritiky sice přiznávala sílu scénických prostředků k vykreslení celkové atmosféry, vytýkala však Krležovi odvozenost z ibsenovské dramatiky a považovala to za kompoziční nedostatek hry. Druhá část kritiky však po brněnské premiéře rozpoznala skutečné hodnoty Krležova dramatu a napsala, že „po tolika laciných plodech kavárenské literární povýšenosti a dramatické plochosti konečně jednou silné dílo".143 První české provedení této hry, která je obžalobou jednoho prostředí a jedné společenské třídy, bylo podrobně analyzováno v Divadelním listě profesorem
142 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 114.
47
dr. Frankem Wollmanem a režisérem samým144 a správně bylo nazváno „syntetickou konstrukcí lži, na níž vyrostla veliká část stoleté charvátské měšťanské společnosti"145.
Obrázek 17: Postavy z inscenace Páni Glembajové Jarmila Urbánková (Baronka), Aleš Podhorský (Silberbrandt), Marie Rosůlková (Angelika) Divadelní list č 9, r VII, 19. prosince 1931, str. 176.
Obrázek 18: Postavy z inscenace Páni Glembajové Karel Hospodský (Titus), František Šlégr (Altmann), Karel Urbánek (Glembaj), Josef Bezdíček (Leo Glembaj) Divadelní list č 9, r VII, 19. prosince 1931, str. 177.
Jak píše Telcová,146 z rolí vynikla ostře řezaná Glembajová Jarmily Urbánkové, o další role se podělili
Marie Rosůlková — Angelika Glembajová,
Josef Bezdíček — Leo Glembaj, Aleš Podhorský — Silberbrandt, Karel Urbánek — bankéř Glembaj, František Šlégr — Alt Mann, Karel Hospodský — Titus Glembaj, Vladimír Šmeral — Puba Glembaj, Josef Gruss — Balloczanszky aj. Navzdory finanční krizi, s níž divadlo zápasilo, byl pro inscenaci zapůjčen původní nábytek a některé kostýmy, jak se lze dočíst v programu: „Kožišiny pro pí. Urbánkovou zapůjčila laskavě fa Strnad, Panská ulice. Nábytek zapůjčily fy Richard Osolsobě a Bohumil Božánek. Cestovní kufry zapůjčila fa J.Černý, Brno, U radnice 2.“147
Čtyři roky po bratislavské premiéře dramatu V agónii byla tatáž hra uvedena 10. října 1934148 v brněnském divadle na Veveří v překladu V. Kožíška a v úpravě Antonína Balatky. Inscenaci režíroval Branko Gavella, výpravu měl Václav Skrušný.
143 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.144. 144 Divadelní list VII a VIII, Zemské divadlo Brno, 1931/32, s.122 -142. 145
Divadelní list VII a VIII, Zemské divadlo Brno, 1931/32, s.144.
146 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.122. 147 Program Páni Glembajové, Archiv Národního divadla Brno, bez.sign. 148 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, s. 121. V programu je napsáno, že to byla československá premiéra, což není správně, jak jsme uvedli výše.
48
Drama V agonii se ještě vypořádává s dozvuky války, symbolický název představuje agónii předválečných důstojnických a aristokratických hvězd. Po brněnském uvedení tohoto dramatu poukázala kritika na „dusno erotické problematiky dozrávajícího věku“149. Jejími partnery byli Jaroslav Lokša — Lenbach, Rudolf Walter — Dr. Križovec, Anděla Novotná — hraběnka Gelcerová, Antonín Fiala — hluchoněmý žebrák, Marie Secová j. h. — Maria. Z programu hry150 víme, že „toalety pí. Gräfové byly ze salonu pí. Vinařové, Janská ulice, osvětlovací tělesa zapůjčila fa. Válek, Dominikánské náměstí.“ I když se Krleža dodnes uvádí na scénách zemí bývalé Jugoslávie, v Československu již nebyl po druhé světové válce inscenován. Jedinou výjimkou je Mahenova činohra, která 4. prosince 1964 uvedla v divadle na Lidické v režii Aloise Hajdy jako československou premiéru jeho hru Aretheios151.
Obrázek 19: Fotografie ze hry V agonii, DO MZM, sig. F8017, F8015 I obrázek: Zdenka Gräfová (Laura), Jaroslav Lokša (Baron Lenbach) II obrázek: Rudolf Walter (Dr.Križovec), Anděla Novotná (hraběnka Gelcerová)
149 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.144. 150 Program V agonii, Archiv Národního divadla v Brně, bez.sign. 151
Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, s. 171.
49
MILAN OGRIZOVIĆ Z chorvatské meziválečné dramatiky k nám proniklo také dílo Milana Ogrizoviće152 a to jeho nejznámějším dramatem Hasanaginica153, napsaným na motivy lidové baladické písně154. Ogrizović ve své dramatizaci155 vyjádřil mateřskou lásku „ve spojení s ženskou hrdostí formou lapidárně dramatickou nejdokonaleji".156 V Brně se premiéra uskutečnila 14. února 1919157 v režii ředitele Václava Jiřikovského a ve výpravě Jana Květa. Brněnskou Hasaniginicu přeložil zkušený překladatel Jan Hudec, který vystihl hodnoty Ogrizovićovy zdramatizované baladické písně. „Již v 1. roč. časopisu Jeviště vyšla roku 1919 informace o jejím připravovaném českém knižním vydání a jevištním uvedení v Brně.“158 Veršovaný text dělal hercům značné potíže, přesto své role zvládli dobře. Nastudování byla věnována obzvláštní péče, dokonce i výprava byla svěřena výtvarníkovi mimo divadlo. Vzbudila tak samostatnou poznámku v novinových referátech, v nichž jindy
152 Milan Ogrizović (* 11. února 1877 v Senji,— † 25. srpna 1923 v Záhřebu) Vystudoval klasickou filologii. Do r. 1914 byl lektorem chorvatského jazyka v záhřebském divadle. Za války pracoval ve školském oddělení v Bělehradě, po převratu působil jako profesor na herecké škole v Záhřebu. Pod vlivem Ibsenových názorů o duchovním manželství napsal 1899 první drama „Dah" (1902). Poté napsal čtyři aktovky, které vyšly později souborně v knize „Godina ljubavi" (1909). S Andrijou Milčinovićem napsal dramatu „Prokletstvo". Mezi nejznámějším jeho dramatům patří „Hasanaginica“. Kolektiv autorů; Milan Ogrizovic, Izabrana djela, Andrija Milčinović Izbor poezije, Andrija Milcinović i Milan Ogrizović Prokletstvo, Matica Hrvatska, Zagreb, 2000 153 Děj není složitý, ale je velmi tragický. Raněný Hasanaga touží po „sevdahu", vůni rajské lásky. Ona to necítila, jak on říkal. Proto kázal, aby ho nečekala v bílém dvoře bez také lásky, bez takého „sevdahu". Konflikt mezi mateřstvím a hlubokým sjednocením duševním s mužem. Ona umírá mu v náručí. 154 Hasanaginica je významnou ukázkou sociálních a náboženských poměrů své doby a vztahu obou pohlaví; jedná o zapuzení věrné manželky agou Hasanem, jejím sňatku s imotským soudcem a náhlé smrti z žalosti nad rozloučením s dětmi. Jejím dějištěm je dalmatsko-hercegovská hranice (město Imoski u Makarské) a účastníky Slované, kteří přešli k muslimské víře.. www.encyklopedie.seznam.cz/heslo/407010-hasanaginica 155 O dramatizaci této lidové balady se pokusilo několik autorů. Alija Isaković (1932 - 1997) ze Sarajeva se zabýval dlouhá léta Hasanaginicí a také ji zdramatizoval. Do své dramatizace vnesl bosenského ducha. Nijaz Alispahić (1940) z Tuzly se pokusil původní Isakovivićovu verzi zmodernizovat. Třetí bosenská verze Hasanaginicy byla operní. Libreto napsal Nijaz Alispahić, a hudbu složil Asim Horozić, režíroval Sulejman Kupusović Byla to první bošnjačka (bošnjak – bosenský muslim) a třetí bosenská opera, která měla premiéru v březnu 2001. 156 Převzato od Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.144. 157 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 84.
50
byla tato jevištní složka mlčky opomíjena (s výjimkou činoherních výprav Jaroslava Auerswalda, které, jak píše Telcová159, by si častěji zasloužily oceňující zmínky kvůli pečlivosti a pohotové vynalézavosti). Tak Elgart-Sokol v Moravské orlici napsal: „Vypravena i nastudována byla hra pěkně. Vnějškově dostaly oba prvé akty přiléhavé nové roucho. Třetí akt nevadil snad chudobou výpravy, spíše tím, že musel mu být nahrazen strop kamenné jizby obyčejným červeným cárem. Ve výpravě krojové lze snáze přejít přes tuto nedovršenost, sólisté byli oblečeni pěkně, sl. Tůmová tak, že vzbuzovala sugesci skutečného mohamedánského jihu — a komparsy se konečně objeví jen chvílemi a neaktivně, takže k sobě nepoutají pozornosti; i jest úsměv nad nimi zcela kratičký a smířlivý."160 Chvála kritiky odměnila výkon Tůmové v titulní roli Hasanaginice „ O n a nejúplněji vyjadřovala ducha hry, jímala a dojímala prostředky, jež někdy šly až na hranici slzavosti, ale udržela svou aginici poeticky pravdivou."161 Vojtovi — Hasanagovi působily potíže verše, jako ostatně většině souboru. Jiřikovského režie však byla vcelku chválena a jen několik drobností (závěr hry) měly upravit další reprízy, aby se staly „pěknou věcí pro mnoho večerů, zejména lidových nedělních."162 Hasanaginica byla v Čechách ještě několikrát uváděná. Režisér J. Fischer, jak píše Dorovský163, byl zřejmě podnícen brněnskou inscenací Ogrizovićovy Hasanaginice, neboť ji uvedl v následujícím roce (16. října 1920) v Městském divadle v Plzni. O více než deset let později se k ní dokonce znovu vrátil a nově ji nastudoval (premiéra 1. prosince 1931). Režisér V. Jiřikovský nastudoval Hasanaginicu pohostinsky o rok později také v Ostravě (premiéra 4. února 1920). Do Ostravy se Hasanaginica vrátila ještě jednou o třináct let později v režii Jana Škody, který ji tu uvedl dne 30. listopadu 1933. Do divadel v Praze se Ogrizovićova Hasanaginica dostala kupodivu až v roce 1930, a to především díky Zvonimiru Rogozovi, který ji nastudoval.
158 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.144. 159 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.117. 160 Převzato ze zdroje (Elgart – Sokol, Moravská orlice, 16. února 1919): Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.117. 161 Tamtéž 162 Tamtéž 163 Dorovský, Ivan;Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.144.
51
Hudbu k pražské inscenaci složil srbský skladatel Predrag Milošević. Na premiéře, jež byla dne 7. června 1930, pronesl člen Národního divadla Z Rogoz krátký projev.
ANTE TRESIĆ – PAVIČIĆ Těsně na závěr sezóny, 24. července 1921,164 nastudoval režisér Rudolf Walter hru hvarského rodáka Ante Tresiće-Pavičiće165 Vyhnanství Ciceronovo (Ciceronovo progonstvo), první část trilogie Finis rei publicae, zachycující a kritizující historickou dobu Julia Caesara. Autor se snaží postihnout mravně zpustlé prostředí, ze kterého Caesarova samovláda vyrostla. Barevně jemnou, dobře laděnou výpravu k inscenaci navrhl tehdejší mladý šéf výpravy malíř Alexandr Vladimír Hrska. Uvedení
tohoto
jihoslovanského
autora
bylo
zajímavým
dramaturgickým
experimentem, který však mohl zaujmout režiséra a herce spíše než diváky. Jde o řadu historických obrazů, napěchovaných postavami a epizodami, svědčících opět o zevrubné znalosti líčené doby do nejmenších detailů kulturně historických. Celý tento učený aparát však vyžaduje stejné znalosti u diváka jako u čtenáře a je tak na závadu rozvoji děje. O kulturně historické ceně díla svědčí jeho překlad do italštiny od sociologa a znalce římských dějin Guglielma Ferrera. Tresić chtěl částečně učinit 164 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, str.118. ve stejné práci napsala, že premiéra byla 24. VIII 1921, str.128, a jiní pramen, 24. 9. 1921, Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 80. 165 Ante Tresić-Pavičić (* 1867- † 1949), pozdější vyslanec království Srbů, Chorvatů a Slovinců v Madridu. Rodák z ostrova Hvaru, vyrostlý v místech římských památek. (Split, Zadar, Kotor), po studiích a doktorátu filosofie ve Vídni pobyl na cestách v západní Evropě a v Americe, poté poslancem ve Vídni, za války vězněn. Jeho dramatickou prvotinou je „Ljutovid Posavski“, potom „Simeon Veliký“, triologie „Katarina Zrinjski. Dějově první částí trilogie je „Ciceronovo progonstvo. Nad obě uvedené části trilogie vyniká třetí (dějově druhá) část „Katon Utički. Poslední dramatickou prací Trešićovou je „Hirud. Wollman, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924, s. 271.
52
nositelem děje lid (zřejmě po vzoru D'Annunziovy „La nave"), ale ten mu zůstal jen pouhou dekorací. Postava Cicera je slabým středem do široka rozběhlého děje. Ve hře není hlavní hrdina. Cicero je ubohý upovídaný zbabělec a jeho horlení proti Clodii má rysy papučového hrdinství. César se jeví jako dobrodruh, není zde zachyceno nic z jeho geniality. Mnohem lepším hlavním hrdinou by byla postava zhýralé Clodie. Její dramatické přednosti však Tresić nepostřehl. Ciceronova rétorika zachvátila celou hru. Oproti umění Vojnovičovu zachytit náladu celé epochy jsou to pracně učenecky namalované kulisy, které přes svou detailní přesnost mají nekonečně daleko k intuitivně římským scénám shakespearovským. Elgart-Sokol správně rozebral v Lidových novinách všechny zápory hry a napadlo ho i jakési srovnání Tresić-Pavičiće s Jiráskem, u něhož však nachází střízlivější barvy, přesnější pohled i přesnější kresbu. Chválí Waltrovu režii, upozorňuje pouze na úpravu konce: „Režie pak bude muset závěrečná slova Ciceronova buď škrtnout nebo vypracovat tak, aby uzavírala. Tak, jak byla řečena, příliš vyzvedla to, že drama je episoda. Ani jediný člověk v divadle neuvěřil v konec."166 Pochválil i Hrskovu výpravu, i když snad měla ráz více orientální než římský. Z herců na sebe upozornil Antonín Strnad jako Caesar, Otto Čermák — Grassus, Otto Rubík — Leutulus a Gustav Ekl jako Clodius. V inscenaci účinkovalo 37 herců. Hrálo se v obvykle vybroušeném překladu Jana Hudce. „Hra však nebyla nejšťastnější ukázkou jihoslovanské dramatiky a neudržela se také dlouho na repertoáru“167.
Obrázek 20: Program hry Vyhnanství Ciceronovo, Archiv Národního divadla v Brně, bez sig.
PETAR PECIJA PETROVIĆ
166 Lidové noviny 27. září 1921, s. 7., Převzato z pramene, Telcová-Jurenková, Jiřina: Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, s.118. 167 Tamtéž.
53
Chorvatský dramatik a prozaik srbského původu Petar Pecija Petrović168 byl mezi dvěma válkami v Jugoslávii znám především svými realistickými komediemi, jednoaktovkami a humoreskami, v nichž zobrazil venkovský život v Lice.
Ke konci sezóny 1930—1931 nastudovala brněnská činohra jeho rozmarnou veselohru o 3 jednáních Liják, v překladu Jana Hudce, v režii Josefa Bezdíčka j. h. a na scéně Vladimíra Fojtíka. O dámské role se dělily Jarmila Urbánková — Stana, Antonie Košnerová — Jána, Ema Pechová — Pela, Jiřina Čermáková — Mara a Jarmila Lázničková — cikánka, v mužských rolích účinkovali František Šlégr — Stojan Marić, Aleš Podhorský — Marko, Gustav Ekl — Nikola. Premiéra této nenáročné, přesto však v brněnském divadelním repertoáru oblíbené hry byla 7. června 1931.169 Liják je považován za „nejlepší plod Petrovićova pera“,170 za dílo originální koncepce. Poprvé byla hrána roku 1918. Ze zcela jednoduché situace – Mara se uchýlí před lijákem do Stojanova domu a přespí tu za nepřítomnosti jeho ženy jednu noc – dovede dramatik vytěžit takové napětí, že se komika může jedním slovem Obrázek 21: Scéna z hry“ Liják“, DO MZM, sign.631.
změnit, jak píše Wollman, v „Cavallerii rusticanu“. Technika stavby hry je velmi jednoduchá: je založena na přicházení osob. Komika je tu čistě dialogická: čím více chce Stojan vše vysvětlit, tím více se zaplétá. Jedině divák je přesvědčen o nevinnosti obou hrdinů, neboť viděl, jak Stojan ráno přichází ze seníku. Smírné řešení nastává, až když se Stojan dozví o nevěře muže Mariny a k tomu jakési řeči o své vlastní ženě. Tehdy se z obviněných stanou soudci. Přednosti díla jsou humor, rázovitý jazyk, charakteristická kresba prostředí. Jako je Šuma (Les) jeho nejlepší vážná hra, je jistě „Pljusak“ (Liják) nejlepší veselohra.
168 Petar Pecija Petrović (* 1877- † 1955), byl někdejším Ogrizovićovým spolužákem, vystudoval však lesnickou akademii v Záhřebu a žil na různých místech jako lesní úředník. V roce 1920 podnikl cestu do Vídně, Prahy, Berlína a Hamburku, aby poznal západní divadlo, to však byl již sám hotovým dramatikem. Kromě Lijáku napsal dramaty: Rkać; Ruška,;Slza.Obrázky z vesnice; Duše;Les;U naviljcima;Rod; Tma; Čvor; Stojanda; Jih tři. Wollman, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924, s. 321. 169 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 128.
54
V době mezi dvěma válkami se vedle Branislava Nušiće stal Petrović „nejpopulárnějším a nejhranějším jihoslovanským komediografem. Jeho dramatická tvorba je „vrcholem vesnického dramatu".171 Na česká a slovenská jeviště však z jeho značně rozsáhlého dramatického díla pronikly jen dvě komedie: Liják z roku 1918 a Uzel, kterou napsal o dva roky později.
IVAN CANKAR Dílo Slovince Ivana Cankara172 reprezentovala v Brně jeho hra Pohoršení v údolí šentflorjanském173 v překladu Rajmunda Habřiny, v režii Branka Gavelly a výpravě Václava Skrušného (premiéra 30. června 1934174). Nebylo to poprvé, kdy brněnská scéna uváděla Cankara. Jeho hra Pro blaho národa měla premiéru 25. dubna 1914 v Divadle na Veveří, v režii Aloise Urbana.175
170 Wollman, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924, s.325. 171 Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.140.
172 Ivan Cankar (* 10. května 1876 ve Vrhnice u Lublaně, † 11. prosince 1918 v Lublani) se stal nejvýraznějším prozaikem slovinské moderny. První knihou, jíž na sebe upozornil, byla ovšem sbírka básní Erotika. Mezi jeho hlavní novely patří Pohujšanje v dolini šentflorianski (1907, Pohoršení v údolí sv. Floriána), Hiša Marije Pomočnice (1904, Dům Marie Pomocné), Na klancu (1903), Križ na gori (1905). Řada jeho knih i divadelních her byla přeložena do češtiny a divadelní hry se za první republiky často hrály na českých jevištích. Velkou úlohu sehráli při české recepci Ivana Cankara Slovinci působící v Čechách J. Skrbinšek, Z. Kvederová či Oton Berkopec. http://sl.wikipedia.org/wiki/Ivan_Cankar 173 Hra však byla nazvána Pohoršení v údolí, protože Čechům samotný název Šentflorijanské nic neříká. Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 120. Také v Divadelních listech je všude uveden titul bez názvu údolí, pouze Dorovský píše, že jde o Pohoršení v údolí sv. Floriána či Pohoršení v dolině svatofloriánské. Dorovský, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, I.čast (1918 – 1941), Masarykova univerzita v Brně, 1995, Brno, s.140. 174 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 120. 175 Tamtéž, s. 75.
55
Postavy Cankarových dramat trpí těžkou chorobou; nesou na sobě známky dekadence; vnitřní hodnoty se jim rozplynuly; jejich víra je spálena; pod maskou ctnosti uctívají v přetvářce ideály, které nemají. Pohoršení v údolí šentflorjanském (1908) „je krutým a výsměšným účtem s vylhanou ctností a s dekadentní morálkou pod maskou ideálu“176.Ale dekadence nemusí vždy nutně vést k nihilismu. Cankar, který nikdy nebyl realistou, ač se za něj ve svých začátcích vydával, a kterému se občas přimísil do realismu nějaký nový, vyšší prvek, nelogicky zobrazující realitu, zároveň však zachoval vnitřní řád etický, v jehož rozvíjené struktuře docházel do symbolismu až expresionizmu. Ve svých dramatech vyslovoval svou duši: ona nemoc z dekadence a ze sebe samého, onen bič bolesti, ona touha, to jsou slova jeho vlastního niterného světa, dusícího se bolestí nad ubohostí lidí i sebe samého. A Cankar celý tento složitý psychický svazek promítal do svých dramat, neboť nejen že neosobnost u něho nikdy neměla žádné ceny, nýbrž jí v něm vůbec nikdy nebylo. „Také v Pohoršení, žena, která byla již v dřívějších dramatech jako milenka a duchovní inspirátorka mužovi nadějí a slibem vyšších zítřků, se tu stává jako zosobněný genius krásy a etického úsilí vyvaděčem mužovým z prohnilé společnosti…Na mravní boj těchto duší, na hodnotu jejich utrpení i na smysl jejich životního přínosu ukazují i Cankarovi Pacholci.“ 177
Dne 27. listopadu 1935 měla být premiéra další hry Ivana Cankara Pacholci. V překladu Rajmunda Habřiny ji nastudoval Josef Skřivan, scénu navrhl Zdeněk Rossmann. K realizaci však nedošlo a jihoslovanský národní svátek, na jehož počest měla být hra studována, oslavil baletní soubor nastudováním dvou Báranovićových baletů: Perníkového srdce a Nosáčka (Imbrek s nosom). „Uvádí–li Zemské divadlo v Brně na svou činoherní scénu pětiaktové ideové drama Ivana Cankara Pacholci, není to pouze čin směrující k jeho intencím repertoiru slovanského; není to ani čin piety vůči slovinskému klasikovi, s nímž brněnská činohra seznámila své obecenstvo před rokem jeho subjektivní farsí Pohoršení v údolí“ 178, napsal před chystanou premiéru Pacholků jejich překladatel. V dalších 176 Divadelní list, Č 1, R IX, 30. srpna 1933, (Ivan Cankar jako dramatik, Rajmund Habřina) Zemské národní divadlo v Brně, 1933, s. 731. 177 Tamtéž 178 Divadelní list, r. XI, sezona 1935/36, Zemské divadlo v Brně, (Rajmund Habřina, Cankarovi Pacholci), s. 117 – 118.
56
odstavcích se pak sám pokoušel formulovat dramaturgický záměr a smysl inscenace: „Cankar zamýšlel své Pacholky jako satirické drama proti bezpáteřnosti inteligence, proti tuposti neuvědomělých mas a proti divému hospodaření a náboženstvím jakožto osobní a veřejnou mocí.“179 Avšak v této napjaté atmosféře v divadle sotva bylo možno Cankarovi hru uvést.
Brněnská režie uvedené hry (Pohoršení v údolí) měla určitě úspěch. Gavella znal dobře Slovinsko, jeho první zdařilá režie byla právě v Lublani
a
jelikož
pracoval a žil v Brně, předpokládá se, že rozuměl i české mentalitě. „Nastudování bylo kritikou vcelku příznivě přijato, i když volba kusu nebyla považována za nejvhodnější seznámení s autorem.“180 V příběhu o vpádu světoběžníka do zatuchlého zákoutí pokrytecké morálky, v němž básník vyjádřil touhu po úniku z falešného světa — se na rolích podíleli Vladimír Leraus — Krištof Kobar, Jarmila Lázničková-Svobodová — Jacinta, František Šlégr — starosta, Antonie Košnerová j. h. — starostová, Karel Hospodský-výběrčí, Helena Krtičková — žena výběrčího, Anděla Novotná — expeditorka, Josef Skřivan — učitel Šviligoj, Kamil Blahovec — notář, Konstantin Mátl j. h. — kramář, Františka Venclová j. h. — kramářka, Ctibor Sonevend — kostelník, Josef Horňák - tělnatý člověk, Stanislav Hejny — poutník, Antonín Klimeš – ďábel. Pronikání a recepce dramatického i prozaického díla klasika slovinské literatury Ivana Cankara v Čechách by si rozhodně zasluhovaly podrobnější analýzu, než zde můžeme s ohledem na omezený rozsah podat, ale existuje mnoho dostupné literatury.
179 Tamtéž 180 Divadelní list, r. XI, sezona 1935/36, Zemské divadlo v Brně, (Rajmund Habřina, Cankarovi Pacholci), s. 117 – 118.
57
AHMED MURADBEGOVIĆ Poslední jihoslovanskou premiérou na brněnské scéně krátce před fašistickou okupací byla hra mladého záhřebského dramatika Ahmeda Muradbegoviće181 (18981971) Boží cestou; Text přeložil Rajmund Habřina. Premiéra se odehrála 11. října 1937182 v režii Branka Gavelli, který si pozval do Brna svého záhřebského spolupracovníka, výtvarníka Ljuba Babiće183). Jak píše Telcová184, inscenace poskytla jiný pohled na prostředí slovanského jihu, zastoupené v brněnské dramaturgii posledních let většinou dramatickými příběhy ze současného života. Muradbegovićova hra si však vybrala za dějiště muslimskou Bosnu, prostředí, dýchající pro českého diváka zcela osobitým půvabem. Také téma samo, boj OmerBega za udržení starého řádu, jeho zápas za duševní čistotu pozemského života, který je jakýmsi předstupněm života posmrtného, vybočovalo z repertoárové obvyklosti. Režisér měl při rozhodování obavu, má-li být hra vůbec nastudována, protože se „projevily pochybnosti, bude-li srozumitelná pro našeho diváka, splnila nicméně svůj úkol, byla dobře přijata“185.
Gavella o tom napsal celý článek, jak dlouho přemýšlel, jestli má Muradbegoviće
v Čechach inscenovat. „Ačkoliv jsem radou a různými pokyny
pomáhal svému mladému příteli a bývalému žáku Muradbegovićovi při konečné, definitivně scénické redakci jeho díla – ačkoliv jsem sám toto dílo uvedl a inscenoval v Záhřebu – velmi jsem rozmýšlel, mám-li je předložit k provádění za hranicemi naší 181 Muradbegović Ahmed (* 3. března 1898 v Gradačce,Bosna a Hercegovina, † 15. března 1972 v Dubrovníku), bosenský spisovatel, herec, režiser. divadelní kritik, a básník svérázného muslimského života, který popsal ve sbírce Haremska lirika 1921, v novelách Nojemova ladja 1924, Haremske novele 1924, dramatech Pomrčina krvi 1923, Bijesno pseto 1926 a v románě Ponos 1927. http://www.gradacac.net/AhmedMuradbegovic.htm 182 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 129. 183 Ljuba Babić už i před tím pracoval v Čechách. Více v kapitole o Milanovi Begoviće. 184 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.125. 185 Tamtéž, s.126.
58
vlasti.“186 Gavella vysvětloval, že to nebylo proto, že by je považoval za méně hodnotné než jiná díla jihoslovanského původu, která do té doby prošla českým scénami. Tvrdil, že naopak považoval Muradbegovićovu hru s ohledem na její literární upřímnost a poctivost za schopnou čestně, ba vítězně soupeřit s mnohými jinými jihoslovanskými díly, jejichž autoři mnohem snadněji získávají půdu na československých scénách. Gavella se rozmýšlel ze zcela jiných důvodů: obával se, že dramatické problémy hry, které jsou tak úzce svázány s jejím dějištěm – s muslimskou Bosnou – budou těžko pochopitelné zahraničnímu obecenstvu, stojícímu daleko mimo tento okruh zájmů a myšlení. Téma zápasu mezi patriarchálností a novými myšlenkami jistě není omezeno jen na Bosnu, má své paralely i na západě, ale v daném případě svou průhledností by mohlo v divákovi vzbudit dojem primitivnosti. Konečně tento bosenský mohamedánský svět není cizí jen diváku západnímu, totéž platí i pro Chorvaty, jak tvrdil Gavella. Starý beg, hlavní osoba hry, nebojuje za starý řád proto, že by jeho zrušení uráželo jeho sociální, patriarchální city a příslušnost – zápasí za duši, za čistotu života – protože pro něho znamená pozemský život jen přípravu pro onen druhý, lepší, vyšší a definitivní život. Toto stavění kontrastů mezi „tímto“ a „oním“ světem odpovídá úplně „bogumilské“ tradici. Argumentace starého bega je přes všecku rozhodnost a tvrdost jaksi lyrická, ve vyjádření poetická, malebná, i když se projevuje prostřednictvím velkých duševních otřesů. Právě v takových výjevech se Muradbegović ukázal být „šťastným tlumočníkem tohoto zvláštního světa krásným stmelením poezie a života, které tak charakterizuje nejčistší národní chorvatskou poesii, jak ji nalézáme právě v Bosně, a která se svou vysokou hodnotou zdvihá nad ostatní národní projevy svou individualistickou prožilostí.“187
Obrázek 22: Jaroslav Lokša(Omer-beg) a Vlasta
Osoby
Fabiánová (Lejla) ve hře „Boží cestou“, Divadelní lit
dramatu
zápasí
s
problémy, které jsou na západě dávno
Zemského, r XIII, č 5, 23. října 1937 Na zdi je kaligrafie ve arabštině s jménem muslimského proroka Mohammeda
vyřešené.
Hovoří
řečí,
kterou
už
v obyčejném životě nezaslechneme, ale
činí to s největší upřímností, v zápase za naplnění osudu. „A hledáme-li most 186 Divadelní list, R XIII, Č 1, 21. srpna 1937, Zemské divadlo Brno, 1937, s. 84. 187
Divadelní list, R XIII, Č 1, 21. srpna 1937, Zemské divadlo Brno, 1937, s. 84.
59
porozumění k těmto nám vzdáleným životním formám, najdeme ho v onom mystickém slovanském přesvědčení, že existuje jistě někde naplnění lidské touhy za štěstím – at už na tomto nebo onom světě.“188
Autor po brněnské inscenaci vřele přivítal slovanskou linii v dramaturgii brněnské scény, což vyjádřil v dopise, který od něho dostal ředitel Jiřikovský. „Vaše láska k jihoslovanskému dramatickému umění, jakož i Vaše zásluhy, že toto umění našlo cestu k srdci a duši bratrského československého obecenstva — učinily mi dávno Vaši osobnost sympatickou jako výjimečného kulturního pracovníka drahého nám Československa. Osobní setkání s Vámi ještě více upevnilo a prohloubilo tento můj názor, díky Vaší srdečnosti a upřímné slovanské pohostinnosti, s jakou jste mě přijal. Pojměte za to mé vřelé diky! Děkuji Vám za Váš zájem o moje literární dílo . . . Zároveň Vás prosím, abyste tlumočil moji velkou vděčnost všem umělcům, účastným provedení mé hry »Boží cestou«. Jejich harmonická, hluboká, do nejjemnějších detailů duševních sahající, prožitá interpretace způsobila, že moje hra, jejíž základy, skryté ve vnitřní povaze díla, jsou z počátku těžko přístupné a srozumitelné — našla vzdor tomu vzácné a srdečné pochopení a přijetí jak u brněnského obecenstva, tak u kritiky. Nejsrdečněji díky za to! Vážnost a hluboká umělecká zodpovědnost, s jakou chápou své poslání českoslovenští herci, je nám vzorem a staví je do jedné řady s ruskými hudožestveniky. To je jediná pravá cesta slovanské kultury. S výrazy hluboké úcty zůstávám Váš Ahmed Muradbegović, profesor."189 V brněnské inscenaci účinkovali následující herci: bohatého muslima OmerBega hrál Jaroslav Lokša, jeho ženu Arifu Jarmila Urbánková, dceru - Lejlu Vlasta Fabianová, Lafeta - Kamil Blahovec, Ismeta - Oldřich Lukeš, Zuhru - Jarmila Lázničková, Minu - Marie Secová, Ćamil-bega - Karel Höger, Esmu - Helena Krtičková, Nalju - Božena Žáková, Hasana - Karel Hospodský.
188
Tamtéž, s.86.
189 Divadelní list, R XIII, Č 5, 23. října 1937, Zemské divadlo Brno, 1937, s. 112.
60
Ahmed Muradbegović napsal rovněž libreto k opeře Morana, která byla v Brně v meziváleční období také inscenována.190
SLAVKO BATUŠIĆ Ředitel Jiřikovský spolu s celým uměleckým vedením brněnského divadla pokračovali i v prvních letech Protektorátu ve vytčené cestě, v repertoáru však již bylo třeba dělat ústupky okupantům. Tak do uzavření divadla najdeme na repertoáru jen dvě hry jihoslovanských autorů: Branislava Nušićovu komedii Žijeme dál191, a Slavka Batušićovo192 Komorní trio.
190 Premiéra nesporně záslužné inscenace, kterou režíroval Ota Zítek a dirigoval Antonín Balatka, měla slavnostní ráz, neboť připadla na předvečer jihoslovanského národního svátku 29. listopadu 1930, a znamenala také první provedení této novinky vůbec. Tance nastudovala Máša Cvejićová, a operu vypravil Milan Trepeš. 191 Více o tom v kapitole o Branislavu Nušićovi, s.50 192 Slavko Batušić (* 2. června 1902 v městě Novska - † 25. dubna 1979, Záhřeb) byl básníkem, povídkářem, spisovatelem cestopisů, memoáristou. Od roku 1921 pracoval jako dramatik, režisér a teatrolog v Národním divadle v Záhřebě. Po 2. světové válce se staral o Archiv Národního divadla a Muzeum Národního divadla v Záhřebě. Působil jako profesor na Akademii pro divadelní umění v Záhřebě. Napsal romány: Na drugom tragu (1933), Argonauti (1936) cestopisy v širším slova smyslu (Kroz zapadne zemnlje i gradove, Od Kardije do Hammerfesta, Od Siene do Harlema), psal fantasy (Čuda i čarolja). V Chorvatsku je spíše považován za největšího spisovatele cestopisů a divadelního vědce. http://hr.wikipedia.org/wiki/Slavko_Batu%C5%A1i%C4%87
61
Obrázek 23: Jiřina Čermáková (Regina), Gustav Nezval (Marcel) a Dana Medřická (Julie) ve hře Komorní trio, DO MZM, sig. 468
Obrázek 24: Jiřina Čermáková (Regina), Dana Medřická (Julie) a Gustav Nezval (Marcel) ve hře Komorní trio, DO MZM, sig. 468
Obrázek 25: Jiřina Čermáková (Regina), Dana Medřická (Julie) a Gustav Nezval (Marcel) ve hře Komorní trio, DO MZM, sig. 468
Hra Komorní trio se dostala na brněnskou scénu díky překladateli Gabriela Harta, který si toto Batušićovo intimní drama vybral. S brněnskými herci je nastudoval a v premiéře dne 26. března 1941193 uvedl hostující režisér Jiří Jahn, který obsadil do hlavních rolí: Danu Medřickou – Julie, Jiřinu Čermákovou - Regina a Gustava Nezvala - Marcel. Scénu navrhl Josef Šálek.
„Od této inscenace nenajdeme již na brněnské scéně ani jednu hru jihoslovanského autora nebo na jihoslovanskou thematiku. Divadlo bylo okupanty uzavřeno, ředitel Jiřikovský zatčen a v roce 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi popraven.“194
Komorní trio nebylo příliš často inscenováno ani v Jugoslávií, ani v Československu žádná jiná inscenace kromě brněnské není známa.
193 Almanach II- Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi, Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková), Brno, s. 137. 194 Telcová-Jurenková, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, 1958/XLIII, Brno, s.126.
62
Závěr Československo-jugoslávské vztahy se v meziválečném období odehrávaly na několika úrovních: politické, hospodářské a kulturní. Navenek se mělo zdát, že jsou tyto vztahy ideální, při bližším zkoumání je však patrné, že kromě kulturní oblasti tyto vztahy rozhodně dokonale nefungovaly. Pro českou společnost tohoto období bylo typické, že nadšeně přijímala všechno jihoslovanské, ať už se jednalo o literaturu, divadelní inscenace nebo zájezdy na Jadran. Jihoslované byli pro Čechy bratrským spojeneckým národem a celá řada nadšenců a přátel Jihoslovanů pracovala na rozvíjení vzájemných vztahů a vazeb. Češi měli tím pádem často také sklon si Jugoslávii a její problémy idealizovat.
Meziválečné československo-jugoslávské vztahy nebyly vůbec jednoduché. Zatímco se kulturní kontakty a turismus intenzivně rozvíjely, politické vztahy komplikoval především zcela rozdílný názor na charakter a uspořádání jugoslávského státu.
Tato práce si v úvodu kladla za cíl vytvořit komplexní náhled na jednotlivé jihoslovanské činoherní inscenace provedené na jevišti Národního divadla v Brně v meziválečném období. Současně jsme se snažili tento významný repertoár a jihoslovanské drama představit jako šiřitele vzájemných česko-jihoslovanských vztahů. Osobnosti většiny dramatiků dalece přesáhly hranice samotné Jugoslávie. Jejich hry měly úspěch nejenom v Evropě, ale dokonce také na americkém kontinentu. Tyto hry se začaly hrát už v období předcházejícím vzniku první Československé republiky, ale svůj vrchol měly zejména v meziválečném období. Nejčastěji to byla díla Vojnovićova, Begovićova, Nušićova, Krležova, Cankarova, atd. Pozadu nezůstala ani opera a balet, zejména díky znalcům
63
jugoslávské hudby, dirigentu Antonínu Balatkovi, Branku Gavellovi a Máši Cvejićové.
Dalo by se předpokládat, že jihoslovanské inscenace byly primárně uváděny v Praze. Tak tomu však nebylo. Někteří z autorů (Begović) upřednostňovali brněnskou scénu. Brněnská dramaturgie se, na rozdíl od té pražské, ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století vyznačovala svojí orientací na ostatní slovanské drama. Česká kritika přijala většinu her vcelku pozitivně. Mnohé z těchto her slavily v době první republiky v Brně své první uvedení na půdě Československa vůbec a vykonaly nejúspěšnější propagaci své vlasti.
Doklady dramaturgie brněnského divadla mezi dvěma válkami uváděním jihoslovanských dramat bohatě doplňují jeho slovanskou orientaci. Soupis jihoslovanských inscenací krátkého meziválečného období je opravdu rozsáhlý. Jednalo se o třiadvacet (23) dramat, šest (6) oper, jednu (1) operetu a dva (2) balety. K několika plánovaným hrám nedošlo (Vojnovićova hra Lazarovo vzkříšení v sezoně 1919/1920; Beranovićovo dílo Střiženo, košeno v sezoně 1930/1931; Krležův Halič v roce 1932/1933; 27. listopadu 1935 hra Ivana Cankara Pacholci, a v sezoně 1941/1942 Držićův Dundo Maroje a Baranovićův Nosáček.)
Doufáme, že se nám podařilo představit významný repertoár, který ve svém čase sehrál důležitou roli v kulturním životě Brna a celé Československé republiky.
64
Summery Among the two World Wars period the Czechoslovakian-Yugoslavian relationships were not that simple at all. While the cultural and tourist contacts were in such progress, the political ones were having so many difficulties.
This work talks about that time when the theatres, writers, artists in general used to have many opportunities for the professional exchange. Among the two World Wars period in Brno, the National theatre settled so many Yugoslavian drama writers, who actually made a great contact among those countries.
Quite often there could be easily found on the stage the drama works of Vojnović, Begović, Nušić, Cankar, Krleža etc. There are lists of people who used to work for the National Theatre in Brno; some of them are Branko Gavella, a stage director, a member of the Theatre (1931 – 1940) ; Nikola Cvejić, an opera singer, a member of the Theatre (1929 – 1941). Thanks to them and some other artists such as Máša Cvejičová (ballet dancer, choreographer) and Antonín Balatka (composer, conductor) the audience of Brno among the two wars period had the rare opportunity to see staged 23 drama writers, 6 operas, 1 operetta and 3 ballet creations.
The Yugoslavian repertoire in Brno, among 1918 – 1941, was a part of “Slavic repertoire”, which was very popular and known more a different than the Prague one.
65
Sažetak Čehoslovačko-jugoslovesnke veze, u periodu izmeñu dva svjetska rata, osim kulture i turizma, nisu funkionisale baš najbolje i pored ogromna zalaganja s obje strane. Ovaj rad govori o kulturnoj saradnji i umjetnicima koji su doprinijeli razvoju pozorišne scene u Brnu, u periodu od 1918 – 1941. godine.
Na sceni Narodnog brnjanskog pozorišta našla su se djela najvećih tadašnjih jugoslovenskih dramskih pisaca, kao što su Vojnović, Begović, Nušić, Cankar, Krleža, itd.
Brnjanskom scenom prošlo je mnogo jugoslovenskih umjetnika, koji su doprinijeli uprizorenju velikih pisaca. Neki su bili zaposleni, kao što je Branko Gavella, režiser, koji je obavljao i funkciju šefa operi Narodnog pozorišta u Brnu od 1931 – 1940; zatim baritonista Nikola Cvejić, solista brnjanske operi (1929 – 1941). Pored njih, ogroman doprinos dali su Antonín Balatka, češki kompozitor i dirigent, te Máša Cvejičová, balerina i koreografkinja, koja je dugo vremena radila po jugoslovenskim pozorištima.
Zahvaljujući njima Brno je u sklopu svoga meñuratnog slavenskog repertoara, koji je inače trebao da bude drukčiji od praškog, izvelo i niz jugoslovenskih autora. Statistika kaže 23 drame, 6 opera, jednu operetu i tri baleta.
66
Seznam použité literatury Primární ALMANACH II -Soupis repertoáru českého divadla v Brně 1884 – 1974, Státní divadlo v Brně 1974 (Přehled repertoáru v období 1884 – 1960 Jiřina a Vladimír Telcovi; Přehled repertoáru v období 1960 – 1974, Eugenie Dufková), Brno, 1974 BUNDÁLEK, Karel: Kapitoly z brněnské dramaturgie, Státní pedagogické nakladatelství, Brno-Praha 1967 DOROVSKÝ, Ivan; Dramatické umění jižních Slovanů, 1. část (1918 – 1941), 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, Brno, 1995 DOROVSKÝ, Ivan; Dramatik Miroslav Krleža, Odbor nevládních a krajanských styků Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Brno, 1993 KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště I. 1884 – 1984, Národní divadlo v Brně, 1979 KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště II. 1884 – 1989, Národní divadlo v Brně, 1985 – 1989 KOLEKTIV AUTORŮ; Postavy brněnského jeviště III. 1884 – 1994, Národní divadlo v Brně, 1990 – 1994 KOLEKTIV AUTORŮ; Slovník spisovatelů Jugoslávie, 1. vyd. Praha: Odeon, 1979 KUDĚLKA, Viktor; Dramatik slovanského jihu Ivo Vojnović, In: Slavia. 1981 KUDĚLKA, Viktor; Slovník nakladatelství, Praha, 1967
slovinských
spisovatelů,
Státní
pedagogické
MIKULÁŠOVÁ, Kateřina; Jihoslovanská myšlenka v díle Iva Vojnoviće, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2007 OGRIZOVIĆ, Milan: Hasanaginica, Zátiší knihy srdce i ducha, Praha, 1930 PROSPEROV NOVAK, Slobodan; Povijest hrvatske književnosti (izmeñu Pešte, Beča i Beograda), 2. díl. Marjan tisak, Split, 2004
67
SOLDÁN, Ladislav: Překladatel Jan Hudec, In: Studia balkanica bohemoslovaca 3, Brno 1987 TELCOVÁ-JURENKOVÁ, Jiřina; Brněnské divadelní výtvarnictví v letech 1929 – 31, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1956/XLI
TELCOVÁ, Jiřina; Brněnská scénografie let dvacátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1978/LXIII TELCOVÁ, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 – 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1982/LXVII TELCOVÁ, Jiřina; K vlivům umělecké avantgardy na formaci brněnské scénografie let dvacátých a třicátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1989/LXXIV TELCOVÁ, Jiřina; Podíl scénografické složky při tvorbě moderního divadla v Brně na počátku let dvacátých, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1973/II TELCOVÁ, Jiřina; Pokrokové znaky brněnské scénografie v letech 1930 – 1937, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1979/LXIV Telcová, Jiřina; Brněnská scénografie v letech 1937 - 1945, Časopis Moravského musea – Acta Musei Moraviae, Brno, 1982/LXVII TELCOVÁ, Jiřina; Paleta a maska. Scénografie brněnského divadla v letech 1884 – 1944, Moravské muzeum, Brno, 1988 TELCOVÁ-JURENKOVÁ, Jiřina; Jihoslovanská dramatika v Brně v letech 1918 – 1938, Časopis Moravského muzea, Brno, 1958/XLIII WOLLMAN, Frank: Dramatika slovanského jihu, Slovanský ústav v Praze, Praha,1930 WOLLMAN, Frank: Slovenska dramatika, Slovenski gledališki muzej, Ljubljana, 2004 WOLLMAN, Frank; Srbochorvatské drama, Přehled vývoje do války, Filozofická fakulta University Komenského v Bratislavě, 1924 ZMEŠKALOVÁ, Aloisie; Milan Begović na brněnské divadelní scéně, Bakalářská diplomová práce, Masaryková univerzita, Filozofická fakulta, Brno, 2005
Prameny
68
Fotografie her a návrhy kostýmů a scénografie (Archiv Divadelního oddělení Moravského zemského muzea v Brně) Programy her (Archiv Národního divadla v Brně)
Dobové novinové a časopisné články Československé divadlo, Matice divadelní (meziváleční) Divadelní list Národního divadla v Brně, 1925/26 – 1939/40 Divadelní šepty Národního divadla v Brně 1917/18 – 1924/25 Lidové noviny (meziválečné) Národní noviny, 8. 5. 1937 Národní osvobození (meziválečné) Salon (meziválečné) Srpski književni glasnik, č. 8, 1932
Elektronické zdroje http://www.sigledal.org/ http://www.mladinsko.com/ http://www.cobiss.si/ http://sl.wikipedia.org/wiki/Seznam_slovenskih_dramatikov http://www.bnp.com.ba http://www.nps.ba http://www.kamerniteatar55.ba http://www.pozoristemladih.co.yu http://www.pozoristemladih.ba http://www.pozoriste-tuzla.inet.ba http://www.np.rs.ba/Default.aspx http://www.stradanove.net/mostar/bh/novosti/naAda250900b67.htm
69
http://www.hnk.hr http://www.hnk-split.hr/ http://www.hnk-zajc.hr/default.asp http://www.kazaliste-dubrovnik.hr/ http://www.atelje212.co.yu http://joakimvujic.com/fest.php http://www.narodnopozoriste.co.yu/cms/ http://www.snp.org.yu/index-lat.html http://www.teatar.hr http://www.ndb.cz http://www.matica.hr http://www.srpsko-nasledje.co.yu/sr-l/1998/02/article-15.html http://www.rastko.org.yu/drama/pvolk-pisci/pvolk-pisci http://www.ffzg.hr/kompk/TEKSTOVI%20NASTAVNIKA/kravar/Separei.htm http://www.hfs.hr/ http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/ http://www.skolavpohode.cz/novinky/index.php/Text:Krle%C5%BEa_Miroslav http://hr.wikipedia.org/wiki/Slavko_Batu%C5%A1i%C4%87 http://www.gradacac.net/AhmedMuradbegovic.htm http://literatura.kvalitne.cz/8t.htm http://www.ndbrno.cz/o-divadle/archiv-ndb/z-historie-ndb/osobnosti-a-umeleckatvorba-i-do-r-1945/
70
Sekundární BACALJA, Robert; Djelo Ive Vojnovića u svjetlu kritike hrvatske moderne (Wenzelidesovo čitanje Ive Vojnovića), Magistra Ladertina, Zagreb, 2006. BANAC, Ivo; Nacionalno pitanje u Jugoslaviji, Zagreb: Durieux, 1995 BEGOVIĆ, Milan; Americká jachta ve splitském přístavu, Praha, 1935 BEGOVIĆ, Milan; Bez tretieho, Bratislava 1986 BEGOVIĆ, Milan; Boží člověk, Žilina 1928 BEGOVIĆ, Milan; Drame, Zagreb 1996 BEGOVIĆ, Milan; Giga Barićeva II, Zagreb 1996 DOROVSKÝ, Ivan; Dramatické dílo Iva Vojnoviće u nás, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. X1. Brno: Masarykova univerzita. 1998 DOROVSKÝ, Ivan; Recepce charvátské dramatické literatury u nás, In: Krležini dani, Osijek 1997 DOROVSKÝ, Ivan, Recepce literatury jižních Slovanů u nás, 1. vyd. Boskovice: Albert, 2003 FOTEZ, Marko; Begovićeve izvedbe u inozemstvu, Gluma, č. 1, 1943 FRANGEŠ, Ivo; Povijest hrvatské književnosti, Nakladni zavod Matice Hrvatske, Zagreb, 1987 GOLDSTEIN, Ivo; Hrvatska povijest, Novi Liber, Zagreb, 2003 KOLEKTIV AUTORŮ; Dějiny českého divadla IV, Akademia Nakladatelství československé akademie věd, Praha, 1983 KOLEKTIV AUTORŮ; Gavella, Časopis “Prolog”, Zagreb, 1971 KOLEKTIV AUTORŮ; Ivan Dorovský - Bibliografie, Moravská zemská knihovna a společnost přátel jižních Slovanů v České republice, Brno, 2000
71
KOLEKTIV AUTORŮ; Razred za suvremenu književnost, Rad Jugoslovenske akademije znanosti i umjetnosti, Zagreb, 1981 KOMÁRKOVÁ, Jana; Náš Branko Gavella, In: Studia balkanica bohemoslovaca 3, Brno 1987 KVAPIL, Miroslav; Malý lexikon srbské a charvátské literatury, Praha 1976 KVAPIL, Miroslav; Hrvatska književnost 1895-1914, Praha 1977 KVAPIL, Miroslav; Charvátská moderna (1895 – 1914), In: Slavia, 1983 LUŽÍK, Rudolf; Smrt matky Jugovićů Iva Vojnoviće, Jos. R. Vilímek, Praha, 1945 RÝPAROVÁ, Miroslava; Brněnská činoherní režie ve dvacátých letech (Bakalářská práce) Filozofická fakulta Univerzity J.E. Purkyně v Brně, Brno, 1961 SRNA, Zdeněk; Brněnská divadelní kritika v období mezi dvěma světovými válkami (1918 – 1940), Filozofická fakulta Univerzity J.E. Purkyně v Brně SÜDLAND, L. V; Južnoslavensko pitanje: prikaz cjelokupnog pitanje, Vídeň, 1918 ŠESTÁK, Miroslav; Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha, 1998 TALŠOVÁ, Věra; Brněnská režie Alše Podhorského v letech 1928-1940, Filozofická fakulta Univerzity J.E. Purkyně v Brně, Brno, 1979 TRUKSOVÁ, Eva; Ivo Vojnović (9. 10. 1857 – 28. 8. 1929). In: Slavia. 1980 VOJNOVIĆ, Ivo; Smrt matky Jugovićů, Přeložil Jan Hudec, Praha, J. Otto, 1912 VOJNOVIĆ, Ivo; Smrt matky Jugovićů, Přeložil František Hrubín. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1948 VOJNOVIĆ, Ivo; Lazarovo vzkříšení, In: Matky. Přeložil Jan Hudec, Vydavatelstvo družstevní práce, Praha, 1938 WOLLMAN, Frank; Dramatika slovanského jihu, Slovanský ústav, Praha, 1930
72
PŘÍLOHA195 Soupis činoherního meziválečného jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně Spisovatel Ivo Vojnović Milan Ogrizović Branislav Nušić Ivo Vojnović Ante Tresić-Pavičić Ivo Vojnović Milan Begović Ivo Vojnović Milan Begović
Název hry Dáma se slunečnici Hasanaginica Lidé Dubrovnická triologie Vyhnanství Ciceronovo Ekvinokce Boží člověk Maškaráda v podkroví Dobrodruh před branou
Milan Begović
Premiéra 5. října 1918 4. února 1919 8. listopadu 1920 26. února 1921 24. září 1921 16. dubna 1924 25. lis. 1925 12. března 1926 27. srpna 1927
Režisér Václav Jiřikovský Václav Jiřikovský Karel Urbánek Rudolf Walter Rudolf Walter Otto Čermák Jaroslav Auerswald Rudolf Walter Otto Čermák
22. května 1930 Jindřich Honzl Americká jachta ve Splitu Petar Pecija Petrović Liják 7.června 1931 Jozef Bezdíček Miroslav Krleža 4. prosince 1931 Branko Gavella Páni Glembajové Milan Begović 17. února 1932 Branko Gavella Bez třetího Ivo Vojnović 1. prosince 1933 Branko Gavella Smrt Matky Jugovićů Milan Begović Ctibor Sonevend Člověk je slabé stvoření 11. dubna 1934 Ivan Cankar 30. června 1934 Branko Gavella Pohoršení v údolí Miroslav Krleža 10. října 1934 Branko Gavella V agonii Branislav Nušić 17. října 1934 Karel Urbánek Paní ministrová Branislav Nušić 31.prosince 1936 František Šlégr Dr. Milan Begović Josef Skřivan Lela dostane klobouček 6. května 1937 Ahmed 11. října 1937 Branko Gavella Boží cestou 195 Muradbegović Všechny informace v těchto tabulkách byly čerpány z publikace Almanach IIBranislav Nušić českého list. 1939 Klimeš Žijeme dál v Brně 1884 11. Soupis repertoáru divadla – 1974, Státní divadloAntonín v Brně 1974 Slavko Batušić 26. března 1941 Telcovi, Jiří Jahn trio – 1960 Jiřina (Přehled repertoáru v Komorní období 1884 a Vladimír Přehled repertoáru v období 1960 – 1974 Eugenie Dufková) a http://www.ndbrno.cz/odivadle/archiv-ndb/.
73
Soupis jugoslávských her meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně podle dramaturgů Begović, Milan Boží člověk, p.25. listopadu 1925, r.Jaroslav Auerswald Dobrodruh před branou, p.27. srpna 1927, r.Otto Čermák Americká jachta ve Splitu, p.22. května 1930, r.Jindřich Honzl Bez třetího, p.17. února 1932, r.Branko Gavella Člověk je slabé stvoření, p.11. dubna 1934, r.Ctibor Sonevend Lela dostane klobouček, p.6. května 1937, r.Josef Skřivan Vojnović, Ivo Dáma se slunečnici, p.5. října 1918, r.Václav Jiřikovský Dubrovnická triologie, p. 26. února 1921,r.Rudolf Walter Ekvinokce, p.16. dubna 1924, r.Otto Čermák Maškaráda v podkroví, p.12. března 1926, r.Rudolf Walter Smrt Matky Jugovićů, p.1. prosince 1933, r.Branko Gavella Nušić, Branislav Lidé, p.8. listopadu 1920, r.Karel Urbánek Paní ministrová, p.17. října 1934, r.Karel Urbánek Dr., p.31. prosince 1936, r.Františka Šlégr Žijeme dál, p.11. listopadu 1939, r.Antonín Klimeš Ogrizović, Milan Hasanaginica, p.4. února 1919, r.Václav Jiřikovský, Tresić-Pavičić, Ante Vyhnanství Ciceronovo, p.24. září 1921, r.Rudolf Walter Petrović Pecija, Petar Liják, p.7.června 1931, r.J.Bezdíček Krleža, Miroslav Páni Glembajové, p. 4. prosince 1931, r.Branko Gavella V agonii, p.10. října 1934, r.Branko Gavella Cankar, Ivan Pohoršení v údolí, p. 30. června 1934, r.Branko Gavella Ahmed Muradbegović Boží cestou, p.11. října 1937, r.Branko Gavella
74
Slavko Batušić Komorní trio, 26. března 1941, r.Jiří Jahn
Soupis jugoslávských her meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně podle režisérů Bezdíček, Jozef Petar Pecija Petrović, Liják, 7.června 1931 Čermák, Otto Milan Begović, Dobrodruh před branou, 27. srpna 1927 Gavella, Branko Miroslav Krleža, Páni Glembajové, 4. prosince 1931 Milan Begović, Bez třetího, 17. února 1932 Ivo Vojnović, Smrt Matky Jugovićů, 1. prosince 1933 Ivan Cankar, Pohoršení v údolí, 30. června 1934 Miroslav Krleža, V agonii, 10. října 1934 Ahmed Muradbegović, Boží cestou, 11. října 1937 Honzl, Jindřich Milan Begović, Americká jachta ve Splitu, 22. května 1930 Jahn, Jiří Slavko Batušić, Komorní trio, 26. března 1941 Jiřikovský, Václav Ivo Vojnović, Dáma se slunečnici,5. října 1918 Milan Ogrizović, Hasanaginica, 4. února 1919 Klimeš, Antonín Branislav Nušić, Žijeme dál,11. listopadu 1939 Skřivan, Josef Milan Begović, Lela dostane klobouček,6. května 1937 Sonevend, Ctibor Milan Begović, Člověk je slabé stvoření, 11. dubna 1934 Šlégr, František Branislav Nušić, Dr., 31.prosince 1936 Urbánek, Karel Branislav Nušić, Lidé, 8. listopadu 1920 Branislav Nušić, Paní ministrová,17. října 1934
75
Walter, Rudolf Ivo Vojnović, Dubrovnická triologie, 26. února 1921 Ante Tresić-Pavičić, Vyhnanství Ciceronovo, 24. září 1921 Ivo Vojnović, Maškaráda v podkroví, 12. března 1926
Soupis jugoslávských dramaturgů meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně podle země původu Bosna a Hercegovina Ahmed Muradbegović
Chorvatsko Begović, Milan Krleža, Miroslav Ogrizović, Milan Petrović Pecija, Petar Slavko Batušić Tresić-Pavičić, Ante Vojnović, Ivo
Slovinsko Cankar, Ivan
Srbsko Nušić, Branislav
76
Soupis jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně (1918 – 1942) Spisovatel Ivan Zajc
Název hry Mikuláš Zrinský – opera
Premiéra 22. září 1918
Divadlo Na Veveří
Režisér Karel Komarov
Ivo Vojnović
Dáma se slunečnici
5. října 1918
Na Veveří
Václav Jiřikovský
Milan Ogrizović
Hasanaginica
4. února 1919
Na Veveří
Václav Jiřikovský
Ivo Vojnović Fr. Neumann Branislav Nušić Ivo Vojnović
Ekvinokce
23. leden 1920
Na Veveří
Rudolf Walter
Lidé Dubrovnická triologie
8. listopadu 1920 26. února 1921
Reduta Na Veveří
Karel Urbánek Rudolf Walter
Ante Tresić-Pavičić
Vyhnanství Ciceronovo
24. září 1921
Rudolf Walter
Ivo Vojnović
Ekvinokce
16. dubna 1924
Městské d. na hradbách Na Veveří
Milan Begović Ivo Vojnović
Boží člověk Maškaráda v podkroví
25. listopadu 1925 12. března 1926
Jaroslav Auerswald Rudolf Walter
Milan Begović
Dobrodruh před branou
27. srpna 1927
Milan Begović
22. května 1930
I.Tijardović
Americká jachta ve Splitu Pierot Ilo - opereta
Na Veveří Městské d. Na hradbách Městské d. na hradbách Na Veveří
29. srpna 1930
Na Veveří
Oldřich Nový
Jakov Gotovac
Morana – opera
29. listopadu 1930
Městské d. na hradbách, původní premiéra
Ota Zítek
P.Petrović
Liják
7.června 1931
Jozef Bezdíček
Krešimir Baranović
Perníkové srdce - balet
25. června 1931
Miroslav Krleža
Páni Glembajové
4. prosince 1931
Milan Begović Petar Konjović
Bez třetího Koštana – opera
17. února 1932 29. září 1932
Ivo Vojnović
Smrt Matky Jugovićů
1. prosince 1933
Milan Begović Ivan Cankar
Člověk je slabé stvoření Pohoršení v údolí
11. dubna 1934 30. června 1934
Miroslav Krleža
V agonii
10. října 1934
Branislav Nušić Krešimir Baranović
Paní ministrová Perníkové srdce - balet
17. října 1934 30. listopadu 1935
Městské d. na hradbách Městské d. na hradbách Městské d. na hradbách Na Veveří Městské d. na hradbách Městské d. na hradbách Na Veveří Městské d. Na hradbách Na Veveří – československá premiéra Na Veveří Na hradbách
Jakov Gotovac Milan Begović
Ženich z onoho světa
28. listopadu 1936
Branislav Nušić
Dr.
31.prosince 1936
Milan Begović
Lela dostane klobouček
6. května 1937
Ahmed Muradbegović
Boží cestou
11. října 1937
Branislav Nušić Slavko Batušić
Žijeme dál Komorní trio
Jaroslav Vogl námět Mičun Pavičević Marin Držić
Krešimir Baranović
Na hradbách – československá premiéra Na Veveří
Otto Čermák
Otto Čermák Jindřich Honzl
Ch Máša Cvejičová Branko Gavella Branko Gavella Branko Gavella Branko Gavella Ctibor Sonevend Branko Gavella Branko Gavella
Karel Urbánek Ch a R Máša Cvejičová Branko Gavella Arnošt Luděk
František Šlégr
Na Veveří – československá premiéra Na Veveří
Josef Skřivan
11. listopadu 1939 26. března 1941
Na Veveří Na Veveří, česká premiéra
Antonín Klimeš Jiří Jahn
Jovana - opera
1.dubna 1941
Na Veveří
Miloš Wasserbauer
Dundo Maroje
Sezona 1941 - 1942
Zemské divadlo
Nosáček – balet
Sezona 1941 - 1942
Zemské divadlo
Dramaturgický plán divadla (již neuskutečněný) Dramaturgický plán divadla (již neuskutečněný)
77
Branko Gavella
Soupis jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně v letech 1884 - 1918 Spisovatel
Název hry
Premiéra
Divadlo
Režisér
Ivan Zajc
Hadačka z Boissy- opera
25. prosince 1886
Na Veveří
Př Bedřich Peška d Antonin Kott
Ivan Zajc
Únos Sabinek opera
29. září 1891
Na Veveří
Ivo Vojnović
Ekvinokce
Na Veveří
Branislav Nušić Branislav Nušić Ivan Cankar
Pustina
20. října + 1898 23. října1907
Př Emanuel Zungel d František Jílek r František Syřínek Karel Lapil
Na Veveří
Antoš J. Frýda
30. ledna 1913 25. dubna 1914.
Na Veveří
Karel Jičinský
Na Veveří
Alois Urban
Pustina Pro blaho národa
Soupis jugoslávského repertoáru Národního divadla v Brně v letech 1942 – 2008 Spisovatel Ivo Vojnović
Název hry Ekvinokce
Neznámý dubrovnický autor 16. sto. Miroslav Krleža
Dubrovnická maškaráda
Marin Držić
Aretheios
Dundo Maroje
Ivan Bukovčan Než kohout zazpívá Marin Držić Dundo Maroje Rade Pavelkić
Miro Gavran
Narozena ve znamení vah (Tango d´amour) Lásky George Washingtona
Premiéra 21. listopadu 1956 24. června 1958
Divadlo Mahenovo divadlo na Lidické Mahenovo divadlo na Lidické československá pr. 4. prosince Mahenovo dovadlo 1964 na Lidické československá pr. 7. prosince Mahenovo divadlo 1968 Na hradbách 30. října 1970 Mahenovo divadlo Na hradbách 3.listopadu Mahenovo divadlo 1989 7. prosince Malá scéna 1994 Mahenova divadla, česká premiéra
R a úpr Ivica Kunćević http://www.ndbrno.c z/o-divadle/archivndb/.
24. září 2005 Malá scéna Mahenova divadla, česká premiéra
http://www.ndbrno.c z/o-divadle/archivndb/.
78
Režisér František Šlégr Marko Fotez, j.h. z (Dubrovník) Alois Hajda
Rudolf Jurda Rudolf Krátký
Vůdčí postavy v brněnském Národním divadle (1918/19 – 1941/42196)
Ředitelství Václav Jiřikovský
1918/19 – 1919/20
Václav Štech
1919/20 – 1924/25
František Neumann
1925/26 – 1928/29
Ota Zítek
1929/30 – 1930/31
Václav Jiřikovský
1931/32 – 1941/42
196
Období, kde nejsou uvedená žádná jména, nebylo obsazení dané funkce zjištěno.
79
Dramaturgové činohry Vilém Skoch
1923 - 1924
Lev Blatný
1925/26 – 1928/29
Jindřich Honzl
1929- 1930
Rudolf Walter
1933/34 – 1934/35
Šéfové činohry Rudolf Walter
1927 - 1928 (šéfrežisér) 1928 - 1929 1929- 1930 1931 – 1932 1933 – 1934 1934 - 1935
Aleš Podhorský
1935/36 – 193637 (do 31.ledna 1937)
Jan Škoda
1936/37 (od 1. února ‘37) – 1939/40
Karel Jernek
1940 - 1941
Funkce neobsazena
1941 – 1942
Režiséři činohry Václav Jiřikovský, Jaroslav Auerswald
1918 - 1919
Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1919 - 1920 Karel Urbánek Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1920 - 1921 Bohuš Stejskal, Karel Urbánek, Rudolf Walter Jaroslav Auerswald, Otto Čermák, Ladislav Pech, Bohuš Stejskal, 1921 - 1922 Karel Urbánek, Rudolf Walter Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1922/23 – 1923/24 Karel Urbánek, Rudolf Walter Jaroslav Auerswald, Otto Čermák, Ladislav Pech, Karel Urbánek, 1924 - 1925 Rudolf Walter, Vilém Skoch, Vladimír Šimáček
80
Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1925 - 1926 Karel Urbánek Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1926 - 1927 Vladimír Šimáček, Karel Urbánek, Rudolf Walter Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1927 - 1928 Vladimír Šimáček, Karel Urbánek, Vladimír Šimáček (vrchní režisér), Jaroslav Auerswald, Václav 1928 - 1929 Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, Karel Urbánek Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Otto Čermák, Ladislav Pech, 1929- 1930 Karel Urbánek Jaroslav Auerswald, Václav Baloun, Ladislav Pech, Aleš Pohorský, 1930 - 1931 Jaroslav Průcha, Karel Urbánek Jozef Bezdíček, Václav Baloun,
Emil František Burian, Ladislav 1931 - 1932
Pech, Aleš Pohorský, Jaroslav Průcha, Karel Urbánek František Klika, Jaroslav Lokša, Aleš Pohorský, Josef Skřivan, Karel 1932 - 1933 Urbánek, Rudolf Walter Rudolf Walter, Aleš Pohorský
1933/34 1934/35
Antonín Klimeš, Oldřich Lukeš, Josef Skřivan
1935 - 1936
Jaroslav Lokša, Josef Skřivan, Karel Urbánek
1936 - 1937
Jan Škoda a herci Antonín Klimeš, Jaroslav Lokša, Josef Skřivan, 1937 - 1938 František Šlégr aj., Oldřich Lukeš (hry pro děti) Antonín Klimeš, Jaroslav Lokša, Josef Skřivan, František Šlégr 1938 - 1939 Oldřich Lukeš (hry pro děti) Jan Škoda, Karel Jednej, Josef Skřivan a jiní z řad herců
1939 - 1940
Karel Jernek, Antonín Kytka, Josef Skřivan aj. z řad herců
1940 - 1941
Jiří Jahn, Antonín Kytka, Josef Skřivan aj. z řad herců
1941 – 1942
81
Dramaturgové opery Ota Zítek
1925/26 – 1928/29
Zdeněk Chalabala
1932 - 1933
Antonín Balatka
1939/40 – 1941/42
Šéfové opery František Neumann
1919/20 – 1924/25
Ota Zítek (šéfrežisér)
1929- 1930 1930 – 1931
Milan Sachs
1932/33 – 1937/38
Rafael Kubelík
1939/40 – 1941/42
Režiséři opery Alois Pivoňka, Rudolf Walter
1918 - 1919
Rudolf Walter
1919 - 1920
Ferdinand Pujman
1920 - 1921
Vladimír Marek, Ferdinand Pujman, Ota Zítek, Rudolf Walter 1921 - 1922 (opereta také) Ota Zítek
1922/23 - 1923/24
Ota Zítek, Bedřich Zavadil
1924 - 1925
Ota Zítek
1925 - 1926
Vilém Skoch
1926/27 – 1928/29
Arnold Flögl, Vilém Skoch
1929- 1930
Vilém Skoch
1930 - 1931
Branko Gavella, Vilém Skoch
1931/32 – 1932/33
Branko Gavella
1933/34 – 1934/35
Branko Gavella, Přemysl Pospíšil, Rudolf Walter
1935 - 1936
Arnošt Luděk, Rudolf Walter
1936 - 1937
Rudolf Walter (šéfrežisér), Branko Gavella
1937 - 1938
Branko Gavella
1938 - 1939
Branko Gavella, Karel Jernek, Miloš Wasserbauer
1939 - 1940
Karel Jernek, Miloš Wasserbauer
1940/41 – 1941/42
82
Dramaturgové operety Vilém Skoch
1925 – 1926 1933 – 1934 1934 – 1935
Šéfrežisér operety Oldřich Nový
1926/27 - 1934/35
Karel Smažík
1935/36 – 1939/40
Rudolf Lampa
1940 – 1941 1941 - 1942
Režiséři operety Jindřich Eld
1918 - 1919
Vladimír Marek, Ferdinand Pujman, Ota Zítek, Rudolf Walter (opera 1921 - 1922 také) Oldřich Nový, Jan Purkrábek, Bohuš Tichý, Bedřich Zavadil
1923 – 1924
Oldřich Nový, Jan Purkrábek,Vilém Skoch
1924/25 – 1925/26
Oldřich Nový, Jan Purkrábek
1926 – 1927
Oldřich Nový
1927 - 1928
Oldřich Nový, Jan Purkrábek
1928 - 1929
Karel Kosina, Jan Purkrábek
1929- 1930
Jan Purkrábek
1930/1931 – 1931/32
Oldřich Nový, Jan Purkrábek
1932 – 1933
Oldřich Nový, Jan Purkrábek, Karel Smažík
1933 - 1934
Jan Purkrábek, Karel Smažík
1934 – 1935
Jan Purkrábek, Vilém Skoch
1935 – 1936
František Paul
1936/37 – 1937/38
Karel Smažík
1938 – 1939
Karel Smažík, Karel Osina, Oldřich Lukeš
1939 – 1940
Rudolf Lampa, Pavel Mrázek
1940/41 – 1941/42
83
Dirigenti František Neumann, Jan Janota, Stanislav Staněk – Doubravský, Jaroslav
1919 - 1920
Kvapil, Antonín M. Nademlejnský (též sbormistrem) František Neumann, Jan Janota, Stanislav Staněk – Doubravský, Jaroslav 1921 - 1922 Kvapil, Antonín M. Nademlejnský, Antonín Kincl František Neumann, Jan Janota, Stanislav Staněk – Doubravský, Břetislav 1922 - 1923 Bakala, Jaroslav Kvapil, Antonín M. Nademlejnský, Antonín Kincl, Rudolf Kvasnica Jan Janota, Stanislav Staněk – Doubravský, Břetislav Bakala
1923 - 1924
Jan Janota, Stanislav Staněk – Doubravský, Břetislav Bakala, Rudolf 1924 - 1925 Kvasnica (opereta) František Neumann, Jan Janota (opera); Rudolf Kvasnica (opereta)
1925 - 1926
Zdeněk Chalabala, Rudolf Kvasnica
1926 - 1927
Zdeněk Chalabala, Rudolf Kvasnica, Antonín Kincl
1927/28 – 1928/29
Břetislav Bakala, Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala, Rudolf Kvasnica
1929 - 1930
Břetislav Bakala, Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala,
1930 - 1931
Břetislav Bakala, Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala, Rudolf Kvasnica, 1931 - 1932 Vilibald Scheiber Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala, Milan Sachs (opera); Rudolf Kvasnica, 1932 - 1933 Vilibald Scheiber (opereta) Milan Sachs, Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala, Rudolf Kvasnica, Vilibald 1933/34 – 1934/35 Scheiber, Vilém Tauský Antonín Balatka, Zdeněk Chalabala (opera); Rudolf Kvasnica, Vilibald 1935 - 1936 Scheiber, Vilém Tauský (opereta) Quido Arnoldi, Antonín Balatka, Rudolf Kvasnica, Vilibald Scheiber, Vilém 1936 - 1937 Tauský František Paul (opereta); Quido Arnoldi, Antonín Balatka, Vilibald Scheiber 1937 - 1938 (opera) Quido Arnoldi, Karel Nedbal, Vilibald Scheiber, František Jílek (opera); 1938 - 1939 Rudolf Kvasnica (opereta) Quido Arnoldi, Antonín Balatka, Karel Nedbal, Bohumír Liška, Vilibald 1939/40 – 1940/41 Scheiber (opera); Jaroslav Kovář, Rudolf Kvasnica (opereta) Quido Arnoldi, Bohumír Liška, Vilibald Scheiber – do 7. srpna 1942 1941 - 1942 (opera); Jaroslav Kovář (opereta)
84
Baletní mistři a choreografové Achille Viscusi, Marie Dobromilová (mistři)
1918 - 1919
Jaroslav Hladík (mistr)
1920/21 – 1924/25
Jaroslav Hladík (choreograf)
1925 - 1926
Jaroslav Hladík (mistr)
1926 - 1927
Jaroslav Hladík (mistr a choreograf)
1927 - 1928
Ivo Váňa Psota (mistr a choreograf)
1928 - 1929
Ivo Váňa Psota, Hana Olšovská (mistři)
1929 - 1930
Ivo Váňa Psota, Máša Cvejičová (mistři a choreografové)
1930 - 1931
Máša Cvejičová (mistryně a choreografka)
1931 - 1932
Máša Cvejičová (choreografka)
1932/33 – 1934/35
Máša Cvejičová (šéf)
1935 - 1936
Máša Cvejičová, Ivo Váňa Psota (šéfové)
1936 - 1937
Ivo Váňa Psota (šéf)
1937/38 – 1940/41
Máša Cvejičová (šéf)
1941 - 1942
Šéfové výpravy František Schneiberg
1920 - 1921
Alexandr Vladimír Hrska
1921 - 1922
Čeněk Jandl
1925 - 1926
Čeněk Jandl (šéf malírny)
1928 – 1929 1930 - 1931
Václav Skrušný
1931 - 1932
Václav Skrušný(šéf malíren)
1932 - 1933
Václav Skrušný
1934/35 – 1940/41
Karel Jílek
1941 - 1942
85
Programy jugoslávských her meziválečného repertoáru Národního divadla v Brně
86
