Možnosti techniky legislativního divadla v žákovských parlamentech

Možnosti techniky legislativního divadla v žákovských parlamentech Lenka Remsová [email protected] PdF MU Katedra sociální pedagogiky Kabinet divadla utlačovaných Pracovní materiál pro dílnu Divadla fórum pořádanou CEDU dne 1.2. 2012. Bez souhlasu autorky nelze materiál zveřejnit ani dál distribuovat. Technika legislativního divadla je součástí celku metody tzv. divadla utlačovaných, které navazuje na principy pedagogiky utlačovaných P. Freire a jeho myšlenku, že všechny lidské vztahy by měly být vůči sobě v dialogu. Pedagogika utlačovaných Pedagogická koncepce Freirea vznikala od 60.tých let 20. století v Brazílii jako reakce na politickou situaci v zemi. Díky vojenské diktatuře byla v zemi vysoká chudoba a negramotnost, která dobře vyhovovala vládnoucí třídě. Stěžejní myšlenkou pedagogického díla a práce Freirea bylo, že chudý lid byl v lidské historii vždy utlačován vládnoucí vrstvou, ať už se jednalo o případy kolonizovaných zemí nebo obdobu tohoto útlaku v případě minoritních skupin ve společnostech ekonomicky rozvinutých zemí. Freire (2007) upozorňuje na různé formy útlaku, které jsou podstatou vztahů v dnešní společnosti. Takové nastavení vzájemných vztahů vkládá moc do rukou malé skupiny lidí a umožňuje jim uplatňovat ji nad ostatními, čímž dochází k útlaku a odlidštění. Utlačovaným lidem je tak upřen přístup k diskusi o utváření společnosti. Freire takový stav nazývá kulturou ticha. Jedná se o situaci, kdy dominantní společenská vrstva a vládnoucí elita má naprostou kontrolu nad životy utlačovaných a vytváří takový systém, ve kterém společnost utlačené skupiny lidí nevnímá (Navrátil, 2001). Ačkoli pedagogické dílo Freirea bylo zaměřeno na osvobození utlačovaných obyvatel v Brazílii, jeho přesah je zřejmý také do dnešní postmoderní doby a to prostřednictvím tzv. postkritických teorií, které jdou ve své kritice naší společnosti a odhalení fungování mocenských vztahů v ní až k absolutnímu zpochybnění vlastního poznání, které se nutně stává dalším konstruktem naší společnosti. V dnešním západním světě si tedy můžeme klást např. otázky o fungování mocenských vztahů v médiích, nebo v problematice globalizace a o tom jakou roli v této mocenské struktuře hrajeme my, obyčejní lidé a konzumenti. Také např. situace šikany ve škole je založena na principu fungování mocenských vztahů. Otázkou, v odkazu na pedagogické myšlenky Freirea, pak pro nás zůstává: Jakou ideologií jsme byli v průběhu našeho života ovlivněni natolik, že jsme schopni této situaci, pouze pasivně přihlížet a tiše ji akceptovat? A není naše tichá akceptace pouze produktem utváření tzv. kultury ticha také v naší západní společnosti? Ke zplnomocnění a emancipaci podle Freirea vede vzdělávání. „Žák“ v tomto pojetí vzdělávání by však neměl být pasivním příjemcem informací a někým, kdo do školy přichází jako tzv. tabula rasa1, ale jako jedinec, jehož životní zkušenosti jsou brány v potaz a zároveň jsou aktivně zpracovávány. Vlastní koncepce pedagogiky utlačovaných Freirea spočívá ve vyrovnání se s útlakem skrze sebepoznání, poznání vlastní životní situace a životního prostředí v kontextu ostatních částí společnosti a světem2. Jako metodu vzdělávání si Freire zvolil dialog. Dialog může, podle Freirea, vést utlačované k uvědomění si možnosti svou situaci změnit a také aktivně jednat (Freire, 2007). Freire proslul zejména svým alfabetizačním programem ať už v Brazílii nebo v zemích Latinské Ameriky, který pojímá alfabetizaci jako „akt poznání“, který spočívá v utváření 1 2

Tzv. bankovní koncept vzdělávání Tzv. „conscientização“

kritického vědomí, jež směřuje k aktivnímu přetváření své utlačované pozice. V jeho kurzech nešlo pouze o to, aby se účastníci naučili číst a psát, ale aby dokázali rozumět souvislostem, uvědomit si svou situaci, přejít od naivity ke kritičnosti. (srov. Navrátil, 2001; Prokop, 2005; Freire, 1996). I dnes je třeba, abychom s utlačovanými (potažmo sami se sebou) vedli kritický a osvobozující dialog. Vycházíme z myšlenky Freirea (2007), že pokud nejsou vztahy mezi lidmi ryze partnerské a postavené na základě vzájemného respektu a lidské rovnosti, není možné, aby došlo ke skutečné vnitřní přeměně utlačovaného člověka a celé společnosti. Smyslem Pedagogiky utlačovaných a potažmo i Divadla utlačovaných (o němž budeme hovořit později) je pomoci utlačovaným jedincům kriticky myslet a reflektovat svou situaci ve stávajících podmínkách, svou bytost v kontextu ostatních lidí a skupin, kteří na mně působí a toto uvědomění pak využít ke své aktivizaci, aby dokázali dojít zodpovědné změny svého života s plným vědomím toho, kdo jsou, a plným vědomím svého nezadatelného práva na vlastní, jedinečný život. Divadlo utlačovaných Na pedagogické myšlenky Freirea navazuje Divadlo utlačovaných, které vznikalo v Brazílii v 70. letech 20. století jako druh politického a didaktického divadla. (Pavlovská, Remsová, 2006). Jeho zakladatel Augusto Boal, brazilský režisér, dramatik, teoretik, spisovatel a pedagog, rozvíjel zejména myšlenku Freirea, že všechny lidské vztahy by měly být vůči sobě v dialogu a klade si za cíl skrze umění a pedagogiku transformovat společnost směrem k osvobození utlačovaných. Je však potřeba zdůraznit, že od myšlenky politického boje utlačovaných obyvatel v Brazílii, se v dnešní době význam metody divadla utlačovaných přesunul do širšího kontextu – „boje (utlačovaných) proti každodenní invazi“ (Boal, 2006, s. 26) různých ideologií, kterými jsme v našich životech napadáni. Boal se tedy v duchu postkritických teorií (srov. Zábrodská, 2009) snaží o kritiku celé společnosti a odhalení fungování mocenských vztahů ve společnosti. Pokud bychom měli pojmenovat ideologii, kterou divadlo utlačovaných následuje, pak bychom ji mohli nazvat ideologií lidskosti, jejímž cílem je skrze demokratický dialog mezi utlačovanými a utlačovateli dosáhnout etického jednání v mezilidských vztazích. Boal, podobně jako Freire, chápe útlak jako dynamický vztah mezi utlačovatelem a utlačovaným. Za utlačované či znevýhodněné jsou v duchu této pedagogické myšlenky považováni „...ti jedinci nebo skupiny, které jsou sociálně, kulturně, politicky, ekonomicky, rasově, sexuálně nebo jinak zbaveny svého práva na dialog nebo jsou jakýmkoliv způsobem omezeni ve výkonu tohoto práva.“ (Deklarace ITO). Zdůrazněme však, že být utlačovaný, nutně neznamená mít vždy pravdu. Stejně tak nelze omezit naše chápání významu slova utlačovaný a utlačovatel pouze na kladného a záporného hrdinu. Boal upozorňuje, že v našich životech mohou být také utlačovatelé, se kterými je možné vést dialog a se kterými jsme schopni dosáhnout určité změny v jednání (Boal, 2006). Navíc jeden člověk může být v určité společenské situaci v roli utlačovaného a v jiné sám utlačovatelem, neboť každý člověk patří do několika různých sociálních skupin. Pedagogický princip divadla utlačovaných je založen na transformaci jedince skrze samotný proces tvorby. Boal věří, že skrze tvůrčí estetický proces, který podrobuje kritickému zkoumání konflikty námi žité sociální reality, můžeme dosáhnout nejenom vlastního odhalení a poznání sociální reality, ale také její transformace (Boal, 2006). Boalova metoda postupně nabývala celosvětového významu. (srov. Ganguly, 2009; Gigli, Tolomelli, Zanchettin, 2008). Neustále ji vyvíjel a připojoval k ní nové techniky, které vznikaly v souvislosti s novými podmínkami a potřebami zemí a skupin, v nichž byly aplikovány. Ať už však své techniky aplikoval „...v sociálních nebo politických bojích, v psychoterapii, v pedagogice, ve městech nebo na vesnicích, ke zpracování problémů městské části, nebo země s ekonomickými potížemi, vždy...tak činil s akcentem na nezlomnou podporu divadla v boji proti útlaku...“ (Boal,

2006, s.4). Mezi vrcholné techniky divadla utlačovaných patří divadlo fórum a jeho nadstavba tzv. legislativní divadlo. Divadlo fórum Na divadlo fórum lze pohlížet jako na formu výchovy, jejíž hlavní myšlenkou je zaktivizovat diváka skrze hru v roli a tím mu pomoci uvědomit si problémy společnosti i své vlastní a participovat na jejich řešení. Základním předpokladem pro aktivní účast diváků na jevišti je jejich bezprostřední zájem na problému tedy identifikace s hlavní postavou příběhu. Právě ta boří bariéry mezi hercem a divákem, odvádí pozornost od přílišné sebekontroly, od obavy a studu aktivně vstoupit do děje a pokusit se ho zvrátit (Pavlovská, Remsová, 2006). Hlavní postava klade divákům otázku: Co byste udělali na mém místě? Divadlo fórum se dotazuje po nových alternativách jednání, které je však potřeba zdůvodnit také z etického hlediska. Divadlo fórum dává divákům možnost vyzkoušet si nanečisto jednání v situacích, ve kterých se mohou reálně ocitnout.

Legislativní divadlo Každá společnost ke svému fungování potřebuje pravidla, které vyjadřuje pomocí zákonů. Martin (2006) považuje zákony za nástroj, který dokáže korigovat a usměrňovat různé protichůdné tendence. Zákony nám mohou pomoci dovolávat se našich práv, ale v případě, že jsou stanoveny příliš úzce, mohou se stát nástrojem útlaku. „Legislativní divadlo je spojením divadla fórum a konvenčních rituálů parlamentu s cílem formulovat logicky promyšlené a životaschopné předlohy zákonů. Z tohoto místa potom následuje rutinní cesta prosazení zákona od jeho prezentace v legislativní komoře a přes tlak na zástupce legislativy k jeho prosazení.“ (Boal, 2006, s. 6) Myšlenkou, jak převést v platnost návrhy vzešlé z publika během divadel fórum, se Boal začal zabývat, když se v roce 1986 vrátil zpět do Brazílie. Tehdy započal práci na projektu Divadla utlačovaných v Integrovaných centrech pro lidové vzdělávání CIEPS (Integrate Centres for Popular Education) v Rio de Janeiru, které byly podporovány vládou. Jejich cílem bylo poskytnout možnost vzdělávání v různých oblastech široké mase lidí, pocházející z chudinského prostředí. Se svými prvními kolegy Boal připravil představení divadla fórum o nejzávažnějších problémech v Riu (nezaměstnanost, zdraví, bytové problémy, sexuální násilí, incest, postavení žen a mladých lidí ve společnosti, duševní zdraví, drogy, apod.), které hrávali před zhruba třísetčlenným publikem. Lidé navrhovali, jak by se tyto problémy mohly řešit. Tehdy se Boal poprvé začal zabývat tím, jak by bylo možné tyto návrhy skutečně zrealizovat. Zhruba po roce činnosti CIEPS se proměnila místní vláda, která již dále jejich činnost nepodporovala. Boal spolu s ostatními se však rozhodli ve své práci pokračovat, ale potýkali se s těžkou finanční situací. V roce 1989 potom Boal se svými bývalými kolegy z CIEPS založil hlavní organizaci Divadla utlačovaných v Rio de Janeiru – Center for the Theatre of the Oppressed (CTO - Rio), ale jejich situace se příliš nezlepšila. V roce 1992 se rozhodli, že svou činnost ukončí. Dohodli se, že svou spolupráci završí podporou divadelní volební kampaně Dělnické strany3 (Workers party). S představiteli strany se dohodli, avšak za podmínky, že jeden z nich – divadelníků, bude kandidovat na křeslo Vereadora (radního) v Riu. Protože všichni měli za to, že je nikdo nemůže zvolit, souhlasili. Když volili, kdo z nich by měl jít do místního parlamentu, skupina se obrátila na Boala. Ten z této myšlenky nebyl nadšen, neboť měl pracovní povinnosti po celém světě, kterých se nechtěl vzdát, ale pod tíhou argumentu, že určitě volby nevyhrají, nakonec svolil. (Boal, 2005) V průběhu volebního období tedy hrávali představení divadla fórum o denních událostech na náměstí pro lidi, kteří se k nim mohli přímo vyjadřovat; zpívali písně; dělali průvody; 3

Připomeňme si, že jedním ze zakladatelů Dělnické strany (1980) byl Paulo Freire.

estetizovali ulice. Jejich popularita rostla. K tomu přispěla i jejich obrazová přitažlivost pro fotografy a noviny. Ke konci volebního období tak nakonec „hrozilo“, že Boal bude zvolen. Jeho kolegové z CTO mu vnukli myšlenku, která se mu velmi zalíbila. Tím, že by se stal zastupitelem, bylo by možné začít uplatňovat návrhy vzešlé z publika v přímé demokracii. (Boal, 2005) V roce 1992 byl Boal zvolen jedním z radních Ria de Janeira a od roku 1993 se započal neobyčejný projekt Legislativního divadla, který rozvíjel myšlenku prostřednictvím divadla dělat politiku a nikoli pouze hrát politické divadlo, tak jako tomu bylo v 60. letech 20. století. (Boal, 2005) V době, kdy Boal se svým kolektivem CTO začal rozvíjet Legislativní divadlo, v Brazílii byl stále patrný dopad dlouholeté neaktivity voličů během diktátorských režimů (Bendelak, 2009). A právě Legislativní divadlo dokázalo hravou formou prostřednictvím divadla fórum vtáhnout do politiky také lidi, kteří se o politiku příliš nezajímali. Zapojením se do “diskuse” v divadle fórum se tito lidé vlastně přímo podíleli na tvorbě legislativy, neboť návrhy publika jsou zpracovávány odborným týmem do podoby vyhlášek a zákonů, které jsou potom dále podstoupeny městské radě k projednání. Projekt byl založen na spolupráci tzv. legislativních asistentů a divadelní skupiny (složené z biologů, chemiků, sociologů, vědců, bankéřů, umělců, žen v domácnosti a studenů) (Bendelak, 2009). Boal usiloval o návrat divadla do centra politické akce tak, aby se stalo centrem rozhodování. Spolu s týmem specialistů v divadle utlačovaných CTO – Rio začali školit v metodě divadla utlačovaných nové aktivní skupiny, které potom dále pracovaly s obyčejnými lidmi, od nichž sbíraly názory na určité situace. Mezi ně patřily například obce, školy, okolní sdružení, církve, černošští vysokoškolští studenti, domácí pracovníci, bezzemci, osoby s tělesným postižením, mladí lidé žijící na ulicích, atd4. Podle Martina (2006) se lidé díky divadlu dokáží spojit dohromady a kriticky se postavit proti autoritám. Tento akt je velmi důležitý z hlediska komunity, neboť tím je utvářena její identita. Legislativní divadlo připomíná, že politika je lidskou přirozeností a že naše jednání je nutně politické, neboť i nezájem o politiku je politickým jednáním. Během Boalova mandátu bylo navrženo 39 zákonů a schváleno 13 městských vyhlášek. Po ukončení jeho mandátu v roce 1997 byl prosazen první brazilský zákon o ochraně svědků zločinu na federální úrovni. (Boal, 2005) Jednotlivé vyhlášky jsou uvedeny v závěru textu. V roce 1996 po zkončení Boalova mandátu CTO-Rio v projektu Legislativního divadla pokračovalo, avšak bez přímého napojení na zastupitele. V roce 1998 získal projekt Legislativního divadla podporu z Ford Foundation´s founding, díky níž vzniklo sedm nových skupin divadla fórum, které se zabývají tématy těhotenství dospívajících, AIDS, homosexualita, práva služebných v domácnostech atp. Od roku 2003 začali rozvíjet projekt Legislativního divadla také ve věznicích. (Bendelak, 2009) Klíčem k úspěchu legislativního divadla je shromáždit návrhy zákonů, které se zapisují při každé prezentaci divadla fórum, navázat kontakt s odborníky v této oblasti a s právními poradci. “Naše každodenní možnost být právoplatným občanem vychází z okamžiku, kdy opustíme naši pasivitu a vydáme se hledat možné alternativy pro řešení našich problémů.” (Bendelak, 2009) Legislativní divadlo je příkladem, jak může být praktikováno občanství v celé populaci. Augusto Boal věřil, že jeho legislativní divadlo je metoda, která nebude sloužit pouze Riu, ale že může být stejně dobře aplikovatelné také v jiných zemích, než je Brazílie. Legislativní divadlo se rozšířilo do několika zemí, kde je většinou aplikováno bez přímého napojení na zástupce vlády (Německo, Francie, Portugalsko...). Podle Uchytilové (2003) má potom spíše symbolický charakter. V Portugalsku legislativní divadlo rozvíjel mladý zastupitel parlamentu José Soeiro5. V jeho pojetí legislativní divadlo sleduje dvě hlavní linie. Buďto jej 4

Kompletní seznam těchto skupin divadla utlačovaných lze nalézt v knize Legislativní divadlo (Boal, 2005, s. 106 – 113). 5 Seznam skupin zabývajících se legislativním divadlem lze nalézt na stránkách Mezinárodní organizace Divadla utlačovaných.

můžeme použít jako nástroj, který upozorňuje na potřebnost dodržovat zákony, které jsou v legislativě již ukotveny, ale v naší společnosti nejsou dodržovány. V tom případě jdeme cestou od zákona k ideální realitě. Druhou variantou je pak situace, kdy zákon neexistuje, ale ze strany společnosti vychází potřeba k jeho vytvoření. V tomto případě pak vycházíme z problému reality a jdeme směrem k zákonu. Tyto zákony pak mohou nabývat různé právní síly, mohou být například vyhláškami, prováděcími předpisy apod. (Soeiro, 2009) Principy uplatnění legislativního divadla dle Soeira, 2009:

Uplatnění legislativního divadla v kontextu struktury státu dle Soeira, 2009.

Zákony (vyhlášky) přijaté během Boalova mandátu (Boal, 1998 in Uchytilová, 2003, s. 52-53) „Během čtyřletého volebního období vzešlo z Boalovy práce 34 návrhů zákona, ze kterých bylo uzákoněno těchto třináct: 1) Zákon 2384/95 – Všechny městské nemocnice musí mít lékaře specializované na geriatrické nemoci a problémy. (První zákon, který Boal prosadil. Do této doby nemocnice tyto specialisty neměli.) 2) Zákon 2384b/95 – Všechny městské nemocnice musí mít určitý počet lůžek vybavených pro geriatrickou péči. (Do této doby staří lidé, které přivezla do nemocnice rychlá záchranná služba, nemohli zůstat v nemocnici přes noc.) 3) Zákon 1174/95 – Všechny městské nemocnice musí být schopny poskytnout starším pacientům možnost doprovodu příbuzných, či přátel. (Je zřejmé, že přítomnost blízké osoby prospívá pacientově rehabilitaci.) 4) Dodatek k Městské ústavě: 33, 35, 36, 37, 38 a 42/95 – Veškeré léčby mentálních nemocí, které způsobují trvalé následky, jsou zakázány. (Mezi tyto dodatky patří „věznění“ v místnostech s přísnou ochranou, elektrické šoky, jakákoli fyzická i psychická agrese, apod. 5) Zákon 35/95 – Všechny veřejné telefonní budky musí být umístěny na vyvýšeném, specifickém podstavci, aby byli snadno identifikovatelné pro nevidomé. (Telefonní automaty umístěné na svažujících se podstavcích byli častou příčinou vážných zranění.) 6) Zákon 848/96 – Všechny závěsné odpadkové koše (zabezpečené proti kočkám a psům) musí stát také na vyvýšeném podstavci, z důvodů uvedených u zákona předešlého. 7) Zákon 2449/96 – Jedna ze státních škol v Riu dostala název „Svobodný Timor“. (V této době téměř nikdo v Riu neslyšel o Indonéské genocidě ve Východním Timoru.) 8) Zákon 2528/96 – 7. prosinec je uznán Dnem solidarity s obyvateli Východního Timoru. (Jedná se pouze o symbolický akt.) 9) Zákon 1308/95 – Město je povinno zajistit plastikové pytle pro trhovce, na úklid odpadků po skončení prodeje. (Tímto mělo být ukončeno obtěžování obyvatel zápachem z hnijících zbytků. Návrh přišel od chudých trhovců, kterým na tento úklid chyběli prostředky.) 10) Zákon 2493/96 – Casa das Palmeiras (Palmový dům - zařízení pro mentálně nemocné pacienty) byl prohlášen za „veřejně prospěšný“. (Tímto mu byla umožněna nejrůznější legální privilegia, jako například zproštění daňové povinnosti.) 11) Zákon 1119/95 – Všechny motely jsou povinny účtovat stejnou cenu pro všechny páry, bez ohledu na jejich sexuální orientaci. (Tyto hotely jsou určeny pro krátkodobé pobyty do čtyř hodin, takže hosté nejsou nuceni platit cenu za celý den a noc. Některé z těchto hotelů účtovali o 50% vyšší cenu pro homosexuály a dokonce až o 100% více pro lesbické páry. ) 12) Zákon 1485/96 – Všechny státní školy musí zajistit možnost hlídání dětí svých učitelů, ostatních zaměstnanců i studentů. (Rodiče mají možnost vybrat si zařízení, kde pracují, nebo školu nejbližší jejich bydlišti.) 13) Nejdůležitější zákon: Dodatek k Městské ústavě 43/95, který upravuje zákon 1245/95 - Zákon na ochranu svědků. Tento zákon vytváří povinnost města ochránit svědky trestných činů v souvislosti se Zákonem 1245/95. (Mimo jiné město je povinno poskytnout ubytování z dosahu nebezpečné oblasti, novou práci, prozatímní a fiktivní identitu po dobu trvání ohrožení, podporuje meziměstské dohody o přepravě svědků. Tento zákon, první tohoto druhu v Brazílii, byl impulsem pro přijetí stejného zákona i u dalších měst a podkladem pro zákon státní.)“

Strom divadla utlačovaných (Boal, 2006, s.4-7)

Divadlo utlačovaných A. Boal přirovnává k živému stromu.

Mezi všemi technikami divadla utlačovaných existuje striktní vztah, neboť jejich kořeny vyrůstají ze stejné půdy jako etika, politika, historie a filosofie. Hnojivem pro tuto půdu je nový projekt divadla utlačovaných, který je pojmenován jako estetika utlačovaných, a který směřuje k rozšiřování kapacity vnímat svět skrze všechny prostředky umění a ne pouze skrze divadlo. Ovoce, které uzraje na stromě divadla utlačovaných, dopadá na živnou půdu, čímž je završen koloběh a dosaženo efektu multiplikace. Synergie vytvořená poznáním vlastního útlaku produkuje další práci s různými skupinami utlačovaných, a tím dochází k postupné transformaci světa. Důležité je nejenom poznání vlastního útlaku, ale také poznání útlaku druhých. Solidarita s novými skupinami je nezbytnou součástí divadla utlačovaných. Kořeny se spojují do jednoho kmene. Ten v divadle utlačovaných tvoří hry, protože jsou podobné životu v societě. Stejně tak jako společnost, i hry mají svá pravidla. a kromě pravidel hry vyžadují od hráčů také tvůrčí svobodu. Tedy ani žití našeho života nemůže znamenat bezduchou poslušnost. Hra se neobejde bez pravidel a život bez svobody. Hry nám pomáhají odmechanizovat naše tělo a osvobodit naši mysl od každodenních rutinních úkolů, které se váží k naší práci, ekonomice, environmentálním a sociálním podmínkám ve kterých žijeme. (Naše tělo při hře i v práci vytváří podněty a zároveň reaguje na ty, které přijímá a tím vytváří svalovou masku, která je stejně silná jako maska sociálního chování. Obě pak působí přímo na myšlení a emoce, které se tímto stávají rozvrstvenými. Slovo je největším vynálezem lidského bytí. Vynález slova však sebou nese důsledek oslabení dalších forem vnímání. Umění je hledání pravdy skrze prostředky našeho smyslového vnímání. v divadle obrazu je slovo upozaděno. Důraz je kladen na rozvíjení jiných forem poznání skrze tělo, výrazy tváře, předměty, vzdálenosti a barvy, které nás nutí rozšiřovat náš rejstřík ukazatelů, v němž jsou ukazatel, a to, co je označované, neoddělitelné, jako slzy patří neoddělitelně ke smutku a naopak úsměv k naší tváři. Tento jazyk je upřednostněn před symbolikou slov, které nás oddělují od konkrétní, smysly vnímané reality. Novinové divadlo je soubor deseti technik, které transformují novinové články a později i veškerá mediální sdělení do divadelních scén, v nichž jsou kombinovány formy obrazu a slova s cílem demystifikovat relativitu nestrannosti médií. Existence médií je vždy závislá na těch, komu slouží. Nemohou být nestranná, protože se vždy potřebují zavděčit těm, kdo umožňují jejich existenci. Smyslem novinového divadlo je odhalovat významy skryté mezi řádky. Podobný analytický proces se odehrává v introspektivních (sebe pozorujících) technikách systému Duha Touhy, které užívají slov, a hlavně obrazů, ke zviditelnění našich zvnitřněných útlaků. Obrací se na nás jako jednotlivce, avšak s akcentem na hledání rezonance ve skupině, neboť smyslem techniky je ukázat, že naše vnitřní útlaky mají svůj původ v našem sociálním životě. Divadlo forum je nejznámější a nejrozvinutější technikou stromu divadla utlačovaných. Diváci, kteří se stávají herci, jsou vyzváni k participaci na jevišti. Zde, skrze divadelní prostředky a nikoli pouze skrze slova, mohou vyjádřit své myšlenky, touhy a strategie, které se mohou stát paletou možných nápadů pro řešení konfliktů v reálném životě. Divadlo forum nekončí po odehrání představení, ale samotné představení je teprve začátkem pro nutnou sociální transformaci. Je cvičením pro budoucí akci v našem reálném životě. Divadlo utlačovaných ve všech svých formách se vždy snaží o transformaci společnosti směrem k osvobození utlačovaných. Divadlo utlačovaných je jak samotnou akcí, tak přípravou na akci v reálném životě. „Jak všichni víme, nestačí pouze interpretovat realitu: je nezbytné ji také měnit!“ (Boal, 2006, s.6) Možné cesty změny lze také hledat v divadelně realizovaném konání v reálném životě, divadle nezjevených forem, kde si náhodný divák svého diváctví není vědom. Jedná se o interpretaci fikce do reality a zároveň interpretaci reality do fikce. Role diváka a herce se překrývá, diváci mohou zasahovat do řešení problémové situace, která byla divadelně připravená, avšak odehrává se v reálném životě na náměstí nebo v dopravních prostředcích.

Přímé akce v kontextu divadla utlačovaných využívají divadelních prvků, jako jsou masky, písně, tance, choreografie apod. v protestních demonstracích, rolnických pochodech, světských průvodech, přehlídkách, setkáních dělníků a jiných organizovaných skupin atd. V Brazílii, ani nikde jinde na světě, nefungují zákony vždy ve prospěch lidí. Legislativní divadlo je spojením divadla fórum a konvenčních rituálů parlamentů s cílem formulovat logicky promyšlené a životaschopné předlohy zákonů. Z tohoto místa potom následuje rutinní cesta prosazení zákona od jeho prezentace v legislativní komoře a přes tlak na zástupce legislativy k jeho prosazení. CTO Rio takto prosadilo 15 místních zákonů a 2 zákony celostátní. Smyslem celého stromu divadla utlačovaných je zplodit úrodu - plody, semena a květiny: „Náš vytoužený cíl je, aby divadlo utlačovaných se nejenom snažilo o pochopení reality, ale přeměnilo ji tak, jak bychom si přáli. My, utlačovaní.“ (Boal, 2006, s. 7)

Seznam použitých zdrojů: BOAL, A. The Aesthetics of the Oppressed. 1. vyd. Abingdon : Routledge, 2006. 133 s. ISBN 0-41537177-5. BOAL, A. Legislative theatre. New York : Routledge 2005. 246 s. ISBN 0-415-18241-7. BENDELAK, O. Teatro Legislativo: Exercício pleno da Cidadania [online]. 2009, [cit. 3.4.2011]. Dostupné na www: . BOAL, A. Theatre of the Oppressed. 1. vyd. London : Pluto press, 2000. 197 s. ISBN 0-7453-1657-3. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. New York : The Seabury Press, 1974. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. London : Penguin Group, 1996. 164 s. ISBN 0-14-025403-X. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. In KUPPERS, P.; ROBERTSON, G. (Eds). The Community Performance Reader. Abingdon : Routledge: 2007. 283 s. ISBN 978-0-415-39230-3. GANGULY, S. Where we stand. 1. vyd. Kolkata : CAMP, 2009. 180 s. ISBN 81-86883-01. GIGLI, A.; TOLOMELLI, A. aj. Il Teatro dell´Oppresso in educazione. 1. vyd. Roma : Carocci editore, 2008. 126s. ISBN 978-88-430-4717-8. International Theatre of the Oppressed Organisation. Declaration of Principles [on-line] [Cit. 03-032011]. Dostupné na www: MARTIN R. Political theatre: Staging the political: Boal and the horizons of theatrical commitment. In Cohen-Cruz J.; Schutzman M. a Boal Companion: Dialogues on theatre and cultural politics. 1. vyd. New York : Routledge, 2006. s. 23-32. ISBN 0-415-10349-5. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno : MZ, 2001. 162 s. ISBN 80-903070-0-0. PAVLOVSKÁ, M.; REMSOVÁ, L. (eds.). Jak na divadlo fórum. Brno: MSD, 2006. 94 s. ISBN 97880-86633-56-5. PROKOP, J. Škola a společnost v kritických teoriích druhé poloviny 20. století. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1008-6. SOEIRO, J.; BRIOC, I. Legislative theatre. Workshop na festivalu Pula Forum : 2008. UCHYTILOVÁ, B. Metody a techniky divadla Augusta Boala. diplomová práce. Brno: Divadelní fakulta DAMU, 2003. Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc. ZÁBRODSKÁ, K. Variace na gender : poststrukturalismus, diskurzivní analýza a genderová identita. Vyd. 1. Praha : Academia, 2009, 197 s. ISBN 9788020017529.

Užitečné odkazy: . www.theatreoftheoppressed.org http://www.divadelta.cz/