Romantismus v dějinách divadla. FRANCOUZSKÝ ROMANTISMUS V DRAMATU A V DIVADLE Obecně- romantismus první polovina 19.století ve Francii (v období mezi dvěma revolučními roky 1789 a 1848) umělecká reakce na novou společenskou skutečnost, vzniklou s příchodem kapitalismu, jako opozice ke klasicismu a osvícenství, zdůrazňuje svobodu tvorby - volnost v próze i poezii, obohacení jazyka o lidovou mluvu, archaismy, metafory znaky : subjektivní přístup autora ke skutečnosti. Důraz na city a fantazii, protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti pocit osamocení, odcizenost. Východiskem je odbiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice, únik do vlastního nitra. Časté téma nešťastné lásky, skepse. Nové estetické hodnoty, smysl pro barvitost, zvukomalebnost jazyka, hudebnost, obraznost. hrdina : Ústřední hrdina splývá s autorem, je výjimečný, neschopný a bez zájmu přizpůsobit se. Většinou vyvrženec společnosti ( loupežník, vrah, kat...) slovesné druhy: obliba poezie, lyrickoepické básně (balady), veršované romány, dramatické básně. V próze zvl. historický román. Představitelé: FRANÇOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND zpátečnický romantismus, zaměřený k minulosti a oslavě křesťanství Atala CASIMIR DELAVIGNE předchůdce franc. romantických dramatiků vycházel z klasicistických pravidel Marino Falieri - zpracovaná hra lorda Byrona Sicilské nešpory Ludvík XI. VICTOR HUGO středověkého vyšel z klasicistických začátků stoupenec svobodomyslných liberálních názorů politické působení, veřejný činitel - hájil utopisticky humanistické názory usiloval o dostupnost literatury všem proti vznešeným hrdinům klasické literatury stavěl sociálně nízkého chudáka hlásá, že jediným zákonem má být pro dramatika přirozenost, pravdivost, hájí právo na míšení žánrů ( v dramatice má místo vznešené i vulgární) díla: Cromwell drama jehož předmluva se stala manifestem romantismu básnická díla Východní zpěvy, Zpěvy soumraku, Legenda věků Hernani odehrává se ve Španělsku. Tři muži bandita, Hernani, král Carlos a zámožný donin strýc Ruy Gomez, usilují o lásku doni Sol. Hernani jehož nenávist vůči králi je znásobena pomstychtivostí za smrt otce a exil rodiny, se stal banditou. Před královým hněvem a trestem smrti ho zachrání don Gomez. Hernani mu za to slibuje, že mu to kdykoli splatí vlastním životem, stačí aby zazněl roh. Po smrti německého císaře je císařem zvolen Carlos. Ten promíjí soupeřům a Hernaniho vyznamenává a nechá mu vzít si doňu Sol. V den jejich svatby však zazní roh. Doňa Sol volí po boku svého muže dobrovolnou smrt a Goméz páchá sebevraždu. je napsaná alexandrínem
porušil klasicistní pravidla mísí se tu žánry, tragické s komickým, používá slov do té doby nevhodných pro tragédii, předvádí na jevišti násilí a smrt postavy jsou vyhraněné do ostré protikladnosti, Hernani je prototypem rom. hrdiny Ruy Blas -plné Shakespearovských monologů, odehrává se ve Španělsku kompromitovaný, uražený ministr don Salust využije lásky svého lokaje Ruye Blase ke královně pro účely své pomsty. Jeho úmysly málem zhatí jeho bratranec don César, kterého don Salust zrádně prodal do otroctví a za něhož pro nápadnou vnější podobu Ruy Blase vydává. Královna je Blasovým jménem vylákána na schůzku a zdrcena odhalením Blasova původu i výhružkou skandálem, který by mohla vykoupit jen politickými ústupky. Blas řeší situaci zabitím dona Salusta a sebevraždou a teprve ve smrti se mu dostane královnina odpuštění, neboť ho nepřestala milovat. Lukrétia Borgia Marion Delorme Marie Tudorovna Král se baví Torquemado próza Bídníci, Dělníci moře, Devadesát tři, Chrám Matky boží v Paříži ALFRED DE VIGNY původně voják, ze zchudlé šlechtické rodiny překládal Shakespeara Maršálky d’ Ancre Chatterton ALFRED DE MUSSET potomkem drobné šlechty, s níž se rozešel píše menší lyrické hry o lásce a mladých lidech ve všech jeho dílech - pesimismus, nevidí žádné východisko jeho postavy jsou v podstatě sobecké a zoufale se snaží ochránit svoje ego tím, že nutí jiné, aby odhalily svoje pocity jako první. Těm se ale také nechce riskovat zranění či odmítnutí, a tak se se všichni účastníci zaplétají do série manévrů a protimanévrů. Komedie a proverby, Marianiny rozmary, S láskou nejsou žerty Lorenzaccio Ve Florencii, vdobě tyranie Alexandra Medici. Střetávají se republikáni, papežský klérus a lhostejní měšťané. Vně těchto skupin stojí Lorenzo, vzdělaný vévodův příbuzný, který touží osvobodit Florencii od vlády tyrana. Aby to mohl provést, musí se vloudit do vévodovi přízně. Pojmenovává se Lorenzaccio. Jeho úmysl se zdaří. Zavraždění vévody otevírá Florencii cestu ke svobodě. Představitelé mocných rodů však Lorenza zradí. Rada osmi ho označí za zrádce a vraha. Lorenzo utíká a je zabit anonymním Florenťanem. Je zvolen nový vévoda a ve Florencii se utvrzuje status quo. Zpověď dítěte svého věku - román hrdina Octave vyrostl v atmosféře beznaděje, mezi generací, která ničemu nevěří. Není schopen ani upřímné lásky. I do víru radovánek a hýření se vkrádá smutek a neuspokojení. Pozná vyrovnanou ženu, která by mohla zachránit, ale svými výbuchy žárlivost ji ztrácí a zůstává opět sám. PROSPER MERIMÉE advokát, začínal jako Stendhalův přítel v romantických literárních kroužcích. přeložil díla Puškina, Turgeněva a dalších ruských autorů za vlády Napoleona III. se stal senátorem Divadlo Kláry Gazulové Kočár největší svátosti Carmen ALEXANDRE DUMAS starší romanopisec, několikrát se neúspěšně pokusil i o historické drama Jindřich III. a jeho dvůr Tři mušketýři - vlastní dramatizace Kean STENDHAL přechod mezi romantismem a realismem, psychologická próza jeho hrdinové prožívají vášnivé lásky a jsou ve sporu s dobou, jíž se navenek přizpůsobují, a právě proto se stávají pokrytci. Vzbouří-li se společnosti hynou. používá vnitřní monology ( analýza sebe samotného) usiloval ve své tvorbě o podání věcné a neosobní Červený a černý Kartouza parmská GEORGES SANDOVÁ známější jsou její romány, přesto ve své
době byla uváděnou autorkou Cosima, Claudie, Viktorčina svatba, Jak se vám bude líbit.. herectví romantismus pronikl postupně i do herecké práce a proměnil od základů herecký sloh. Místo strnulého způsobu kresby člověka nastupuje individualizace každého jedince, bohatý citový rejstřík, přirozený slovní projev Marie Dorvalová Elisa Rachel Félixova tragédka židovského původu hrála v duchu romantické citlivosti hrdinky Racina, Corneille.. silný hlasový fond, výrazná mimika a gestika, emocionální napětí Fréderic Lemaître začínal jako mim lidový herec, hrající v bulvárním divadle hrál např. Keana (Dumasova) Jean-Baptiste Gaspard Deburau po matce českého původu hrál Pierrota, jemuž dal nový společenský obsah, blízký Chaplinově postavě tuláka jeho Pierrot byl lidovým hrdinou, bojujícím s nepřízní života uplatnil svou akrobatickou průpravu a jevištní triky Romantické drama zdomácnělo ve Francii ve své době v bulvárních divadlech. Tam se mísilo s melodramatem. Později o něj přestal být zájem. Romantismus vystřídalo divadlo zdravého rozumu, hledající cestu mezi klasicismem a romantismem. To však nemělo dlouhého trvání, bylo vystřídáno realismem. Německý romantismus v dramatu a v divadle Německý romantismus vznikl v první polovině 19. století jako reakce na Velkou francouzskou revoluci. Německá inteligence sní zpočátku sympatizovala, ale od chvíle, kdy si Napoleon Bonaparte začal postupně podmaňovat evropskou pevninu, zůstaly sympatie v podstatě jen v západním Německu, ale ve středním a východním Německu se nenávist k revoluci a Napoleonovi stupňovala na nejvyšší míru, zvlášť po tom, co Napoleon porazil Prusko (1806). S tím souvisí i odpor k sociálním výsledkům francouzské revoluce, sílící německý nacionalismus, mýtus o velkém poslání německého národa ve světě, pangermanismus a názor, že Prusko nepotřebuje žádné reformy, že feudální řád je nutno uchovat co nejdéle, protože je charakteristickým národním znakem. Postupně upadal klasicistický ideál a bývalý důraz na člověka jako na racionální bytost byl nahrazen vírou v cit a instinkt. Vznikl tak úplně nový pohled na člověka, na politickou teorii i na umění. Romantismus jako uvědomělé hnutí se formoval v Německu, kde se také poprvé objevil pojem romantismus – v literárním časopise Athenaeum, v němž berlínští spisovatelé ani tak nerevoltovali, jako chtěli objasňovat a rozvíjet ideje hnutí Sturm und Drang (Goetha a Schillera). Romantici věřili, že mimo pozemskou existenci existuje jakási vyšší pravda, ať už je to Bůh, Duch, Idea či Ego. Častými tématy byly nezkrocená příroda, revoltující přirozený člověk, který se staví proti vysoce strukturované a konvencemi svázané společnosti. Veškerou lidskou existenci viděli jako složenou z protikladů. Člověk neustále po něčem touží, ale okolnosti a většinou lidské meze mu brání v dosažení ideálů. Častým je únik do snu, do historie, pohádky; magie, mystická témata, smrt, noc, nešťastná láska, smrt ... ... a takový ty pičovinky à la maturita z češtiny. Romantici popřeli klasické jednoty času, místa a děje a za jediný zákon
uznali básnickou inspiraci. Popřeli požadavek čistoty žánrů – naopak působivý výrazový prostředek viděli vkontrastu vážného a směšného, krásného a ošklivého, vznešeného a hrubého. Vzorem romantických dramatiků byl Shakespeare. V Německu znovuobjevil alžbětinský divadelní prostor režisér Karl Immermann (roku 1840 – Shakespearův Večer tříkrálový). Tento ředitel düsseldorfského divadla se stal jedním ze zakladatelů moderní divadelní režie. Vytvořil kolektiv, kde neplatily výsady hvězd a kde se vše podřizovalo režijní koncepci. Zavedl předběžný rozbor hry a čtené zkoušky. Dbal o kulturu jevištní řeči. Jeho repertoár tvořil Shakespeare, Calderon, Lessing, Goethe, Schiller, Tieck, Kleist a Grabbe. Na jeho režijní zásady navázali v 70. letech Meiningenští. Romantismus jako literární a filozofické hnutí se v Německu formoval na začátku 19. stol. především v tzv. jenském kruhu, který se soustřeďoval kolem filozofa J.G. Fichteho. Romantická teorie umění a literatury byla rozvíjena v dílech F. Schlegela, Schellinga, básníka Novalise (metafora „modrého květu“, po němž člověk touží, ale nikdy jej nedosáhne). V pozdějším období zaujal vůdčí postavení tzv. heidelberský kruh. K němu náleželi autoři, kteří vycházeli u lidové tvorby (A. von Armin, C. Brentano, bří Grimmové aj.). Nejvýznamnějším německým romantickým dramatikem byl Heinrich von Kleist (1777 – 1811). Pocházel ze staré důstojnické rodiny. Za svého života se velké pozornosti nedostal a zůstal téměř neznámým. Spáchal sebevraždu se svou snoubenkou. Jeho dílo bylo „objeveno“ až po roce 1900. Dílo: 1801 – RODINA SCHROFFENSTEINOVÝCH (vliv Shakespearovy hry Romea a Julie) ROBERT GUISKARD (nedokončeno) 1806 - ROZBITÝ DŽBÁN (aktovka) Rychtář Adam vyšetřuje, kdo v noci rozbil při záletech džbán a zjistí, že to spáchal v opilosti sám. Chce svalit vinu na jiného, ale je sesazen. (také opera i film). 1807 – AMPHITRYON (aktovka) podle Molièrova zpracování antické komedie 1808 – PENTHESILEA (tragedie) Hra o královně Amazonek, která chce v lásce jen vítězit, a proto přemožitele a nápadníka Achilla nechá rozsápat svými psy. (1914 – Hilar – Vinohrady) KATYNKA HEILBRONSKÁ (romantická rytířská hra), Středověký příběh o tom, jak čistá láska měšťanské dívky k rytíři zázračně překoná překážky (úklady sokyně, domněle neurozený původ). HERMANNSSCHLACHT (historická hra) 1811 - PRINC BEDŘICH HOMBURSKÝ (drama) Mladý důstojník je odsouzen k smrti, přestože jeho neposlušnost (zahájení bitvy bez příkazu) vedla k vojenskému vítězství. Do poslední chvíle neví, že dostane od otce milost a prožívá hrůzu své smrti. Další němečtí romantičtí dramatici: Ludwig Tieck (1773-1853) – Císař Octavianus, August von Kotzebue (1761-1819) – Čtyřiadvacátý únor Romantická opera: Carl Maria Weber (1786-1826): Čarostřelec, Oberon Richard Wagner (1813-1883): Rienzi, Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Nibelungové: 4 části Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů Rarsifal Mladší generace romantických dramatiků: Christian Dietrich Grabbe (1801-1836) – předchůdce expresionismu, epického i absurdního divadla. Studoval práva. Roku 1934 začal spolupracovat s Immemannem v Düsseldorfu, ale píše o jeho divadle kriticky. Žil v bídě a nemoci. Ironizoval měšťáckou společnost, která ho vydědila, i sám sebe. Immermann s ním ztratil trpělivost a pro Grabbeho to znamenalo konec naděje. Umírá ve 35 letech. Dílo: ♦ ŽERT, SATIRA, IRONIE A HLUBŠÍ VÝZNAM
♦ DON JUAN A FAUST – spojení dvou známých dramatických motivů. Faust ani za pomoci ďábla nedokáže změnit cit doni Anny k donu Juanovi a získat ji sám. Fausta i Juana zabíjí ďábel, ale Juan odchází ze světa neporažen. ♦ NAPOLEON ANEB STO DNÍ Většina jeho her se dost těžko inscenuje, např. posledně zmíněná hra vyžaduje jako scénu evropský kontinent a jejím protagonistou je lid. Článek O shakespearomanii (1827) – proti kopírování Shakespeara staví zásluhy Schillera o původní německé drama. Chce vytvořit historicky pravdivé drama a německé charaktery. Georg Büchner (1813-1837) Byl revolučním demokratem. Studoval lékařství. Založil Společnost lidských práv a pokusil se vyvolat v Německu selskou vzpouru. Zemřel v pouhých 24 letech. ♦ DANTONOVA SMRT ♦ LEONCE A LENA – pohádková hříčka o mladém princi a princezně, kteří utekli před vnuceným sňatkem. Na útěku se poznali a zamilovali. Nakonec však zjistí, že jsou těmi, před kterými utíkali. Ujímají se vlády a chtějí založit lepší a svobodnější stát. ♦ VOJCEK – podle skutečné události z roku 1821. Hlavní postava, primitivní a těžkopádný vojenský sluha, je drážděn svým velitelem a vojenským lékařem k stále větší, byť podložené, žárlivosti. Nakonec svou ženu Marii zavraždí a sám se v pomatení mysli utopí. Přežije však jejich dítě (ve skutečnosti a v první verzi je Vojcek zatčen a popraven). Pouze fragmenty. Friedrich Hebbel (1813-1863) – stojí na rozhraní romantismu a realismu. Psal pro Dvorní divadlo ve Vídni a ve Výmaru. Psal převážně tragedie. Mnoho jeho her, čerpajících z historie či bájí zachycuje pod vlivem vědy (např. Darwin) temné pudové stránky sexuálních vztahů. HERODES A MARIAMNE JUDITA JENOVÉFA GYGES A JEHO PRSTEN NIBELUNGOVÉ MARIE MAGDALÉNA ANEŽKA BERNAUEROVÁ Pojetím vztahu muže a ženy jako odvěkého zápasu předjímá Strindberga, Wedekinda aj. Herectví: Změna hlasové techniky, která vedla, spolu s vystupňovanou emocí, k větší dynamice. Šlo o výraz, ne o libozvuk. Romantičtí tragédi rozvíjeli vnitřní i vnější hereckou akci až do přepětí. Ludwig Devrient (1784-1832) Karel Seydelmann (1793-1843) – začínal v Olomouci a Praze Postromantické drama v německé jazykové oblasti – Rakousko. Historická situace obdobná jako ve středním a východním Německu. Franz Grillparzer, Ferdinand Raimund Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862) – herec a zpěvák, jeden z nejúspěšnějších vídeňských dramatiků své doby. Pro Divadlo na Vídeňce, řízené Karlem Carlem začal kolem roku 1832 psát folklórní komedie s fantastickými prvky, většinou shlavními rolemi pro sebe. Později fantastiku vystřídaly realističtější satiricky zpracované náměty. Psal také různé frašky a komedie. 1833 Zlý duch Lumpacivagabundus, 1834 Dům čtyř letor, 1842 ... si pořádně zařádit. Divadelní poměry (z DDP): Vletech 1805-1815 omezila rozvoj německého divadla francouzská okupace, během níž přišla řada státních souborů o subvence. Po Napoleonově pádu se finanční pomoc obnovila, ale zase cenzura byla přísnější. Roku 1845 bylo v Německu 65 stálých divadel, která zaměstnávala na 5.000 herců, zpěváků a hudebníků. V subvencovaných divadlech byli herci státními zaměstnanci pod penzí. Deficit vyrovnávala vláda, která se starala také o vybavení budovy. Nad ostatní, vesměs slušné soubory, vynikala divadla v Berlíně a ve Vídni. Berlínské Národní divadlo ovládal až do své smrti (1814) August Wilhelm Iffland. Uváděl zejména díla Friedrich Schillera a se svým scénografem Bartolomeem Veronou směřoval khistorické přesnosti výtvarné stránky představení. (V Panně Orleánské 1801 byl korunovační průvod více než 800 osob vdobových kostýmech před gotickou katedrálou). V letech 1814-1824 vystřídal Ifflanda dvorský úředník hrabě Karl Brühl, který pokračoval vhistorické přesnosti i se svým výtvarníkem Karlem Friedrichem Schinkelem. Podle
Schinkelova návrhu byla v roce 1820 otevřena nová divadelní budova s polokruhovým hledištěm a řadou rozsáhlých pracovních prostor, která ovlivnila následující německou divadelní architekturu a sloužila do roku 1944. Po roce 1815 přešel věhlas na vídeňský Burgtheater, zvláště zásluhou J. Schreyvogela, který vedl divadlo v letech 1814 – 1832. Od roku 1810 se Burgtheater věnoval pouze činohře. V"první"polovině"19.stol."vyrostlo"v"Německu"mnoho"vynikajících"herců,"nejznámějším"byl" patrně"Ludwig"Devrient."" Po celé období první poloviny 19.stol. existoval konflikt mezi deklamačním a psychologickorealistickým stylem herectví, často uvnitř jednoho souboru. Z těch, co si nejvíce přáli změnu byl Ludwig Tieck (1773-1853) – spisovatel, dramatik, dramaturg drážďanského divadla a zastánce psychologického realistického hereckého stylu. Když se v roce 1841 Vilém IV. rozhodl propůjčit dvorské divadlo v Postupimi experimentálním inscenacím, povolal Tiecka, aby inscenoval Sofoklovu Antigonu. Tieck rozšířil proscénium nad orchestřištěm na polokruh a postavil řeckou skéné, která sloužila jako jediné pozadí děje. Inscenace měla velký úspěch. Nejslavnější Tieckovou inscenací byl Shakespearův Sen noci svatojánské, uvedený v oce 1843 se scénickou hudbou Mendelsona. Přizpůsobil pro ni kukátkovému jevišti konvence alžbětinského divadla a dosáhl mimořádného úspěchu. Druhým nespokojencem byl Karl Immermann (1796-1840), původně zemský soudní rada a divadelní amatér, který v roce 1834 převzal vedení městského divadla v Düsseldorfu. Byl zastáncem deklamačního hereckého stylu, zároveň ale souhlasil s některými Tieckovými teoriemi.Věřil např., že divadlo může spasit jednak hodnotný dramatický text, jednak vytváření inscenací pod dohledem jediného uměleckého názoru. Český romantismus: Na rozhraní 18. a 19. století, tedy v době, kdy v Anglii nebo Německu vznikla výrazná romantická jevištní díla, se u nás objevily jen slabé tendence. Romantismus na českém jevišti = hlavně zájem o citový život člověka; záliba v minulosti, dalekých krajích, exotickém prostředí; kult lidu. Vliv „buržoazní revoluce“ – napoleonské války přinesly kontakt s francouzskými vojáky. V první třetině 19. století je zřetelné zesílení romantických tendencí v českém divadle. Zápas individua za svobodu se v této době redukoval na svobodu za národní rozvoj. Teprve mladí umělci (začínající ve 30. letech) – hlavním předmětem tvorby se stává rozporuplný moderní člověk. Ve druhé polovině 40. let už u nás romantické tendence zvítězily. Přesto se však v Čechách romantismus plně neprosadil. Navíc většina děl vznikla kolem revoluce roku 1848 a po ní. Romantismus u nás přesahuje do druhé poloviny 19. století. Na přelomu 30. a 40. let nastává rozklad jevištního klasicismu. Pro české divadlo jsou příznačná díla vyjadřující subjektivitu tvůrců a která svými jevištními prostředky působila především na cit (X osvícenské divadlo na intelekt). V romantickém divadle se mísily prvky fantastické s reálnými, komično s tragičnem, i jednotlivé žánry. Mimořádný význam – J.K.Tyl. Estetický ideál už nehledal v klasicismu, ale v soudobém evropském romantickém umění. Nejoblíbenějším žánrem většiny českého obyvatelstva v Praze 30. a 40. let byla dramatická báchorka se zpěvy a tanci („romantická fraška“). Tento žánr tvořil osu Štěpánkovy dramaturgie a úplně ovládl Nové divadlo v Růžové ulici. Zájem o pohádkové hry. Jevištní báchorka – typickým lidovým romantickým žánrem. Rozpor mezi snem a skutečností. Dobře odpovídala nevyvinutému společenskému vědomí českého obecenstva.
Tento rozpor nevedl nikdy kneřešitelným tragickým konfliktům, ale vždy byl překonáván optimistickou vírou v budoucnost. O hru ze současného českého života se pokoušeli a snažili se tak alespoň omezit zálibu obecenstva v romantických jevištních báchorkách, cizích fraškách, rytířských hrách, apod.: J.K.Tyl, K.J.Erben, J.J.Langer, F.J.Rubeš, K.H. Mácha, J.N. Lhota, J. Melichar, J. Hollman, J.V.Grabinger, A.V.Rirenšaft, ale také někteří starší dramatici: V.K.Klicpera, J. Hněvkovský, S.K.Macháček, J.S.Rettig. Objevila se postupně tzv.lokální fraška – tvořila za romantismu ve středoevropském divadle přechod k tzv. obrazům ze života (Fidlovačka). Divadelní program se za tylovského období „zromantizoval“. Romantický repertoár zaujal vůdčí místo i v opeře a v baletu (prakticky ale za absence původní domácí tvorby). Důvody specifičnosti a nerozvinutí se českého romantismu: 1)cenzura – perzekvovala svobodomyslné myšlenky romantiků, 2) čeští umělci spjatí s drobnou buržoazií a lidem byli stále silně ovlivňováni patriarchální ideologií jistá autocenzura, řešení krizí v návratu k patriarchálním hodnotám, 3)obrozenci si mysleli (Langer a Mácha), že důsledné zobrazení (scénické) rozporů vedoucích až k zániku individua by škodilo národnímu hnutí, 4)přizpůsobení se diváctvu, které netvořila inteligence, ale měšťanstvo a prostý lid, 5)romantismus se naplno projevil v zemích, kde byl předtím silný klasicismus. Ten u nás v podstatě nebyl ... Romantismus u nás ustupuje až v 80. letech 19. století. Typickým českým romantikem byl Karel Hynek Mácha (1810-1836). Pokoušel se o básnickou tragédii Shakespearova a Byronova vzoru. Dochovaly se čtyři jeho dramatické zlomky. Nejdelší, BRATŘI, o nástupu knížete Břetislava po bojích o trůn, se hrál. Filmový scénář připomíná skica k dramatu BRATROVRAH aneb VÁCLAV A BOLESLAV. Mácha zacházel volně sprostorem i časem, experimentuje s veršem (zvukomalba, časomíra). Romantická scenérie (bouře, zpěv o vraždě za scénou jsou výrazem hrdinova nitra. Z dalších Máchových děl byla zdramatizována báseň MÁJ a povídka KAT (obojí např. E.F.Burian) nebo CIKÁNI (typický romantický motiv). Zkoušel taky napsat veselohru. U nás převážně v herectví a v inscenační praxi v 60. letech 19. století. Po odstoupení Bacha a vydání Ústavy se začal český veřejný život rozvíjet – v čele strana Staročechů, od níž se 1874 oddělili radikálnější Mladočeši. Prozatímní divadlo (1862-1881), od roku 1869 existovala i „pobočka“ – Aréna na hradbách v čele opery Bedřich Smetana, činohru vedl P. Švanda ze Semčic a poté J.J. Kolár herectví – deklamace, velké gesto (J. Mošna, F.F. Šamberk, J. Frankovský, F. Kolár, O. Sklenářová-Malá, J. Bittner) repertoár – důraz na české hry (např. J. Zeyer: Dona Sancha, Radúz a Mahulena; J. Vrchlický: Hippodamie /Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie/; J.J.Kolár: Pražský žid), dále Molière, Goldoni, Kleist, Shakespeare, Parzer Kočovné profesionální společnosti – ochotnické divadelní spolky dodávaly adepty herectví a staraly se o hrací prostory. Narostl počet divadelních podnikatelů – Pavel Švanda ze Semčic se svou ženou Eliškou Peškovou provozoval několik arén, zájezdovou společnost a Divadlo U Libuše Podrobnosti k jednotlivým autorům, zejména k Tylovi, viz otázka Obrození!
