JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klavírní interpretace Klavírní pedagogika
Josef Antonín Štěpán a jeho klavírní tvorba využitelná na ZUŠ Bakalářská práce
Autor práce: Lenka Kurcová Vedoucí práce: Mgr. Josefa Hloušková Oponent práce: prof. Alena Vlasáková Brno 2015
Bibliografický záznam KURCOVÁ, Lenka. Josef Antonín Štěpán a jeho klavírní tvorba využitelná na ZUŠ [Josef Antonín Štěpán and His Piano Work Applicable for Elementary Music Schools]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra
klavírní
interpretace,
2015.
50
s.
Vedoucí
diplomové
práce
Mgr. Josefa Hloušková.
Anotace Bakalářská práce „ Josef Antonín Štěpán a jeho klavírní tvorba využitelná na ZUŠ“ se zabývá osobností Josefa Antonína Štěpána, pojednává o jeho životě a skladebném odkazu. Krátce charakterizuje autorovo dílo a zaměřuje se na vydané skladby, vhodné pro žáky ZUŠ. V závěru jsou shrnuty kompoziční rysy skladatele s typickými prvky jeho tvorby.
Annotation Bachelor thesis „Josef Antonín Štěpán and His Piano Work Applicable for Elementary Music Schools” deals with the personality of Josef Antonín Štěpán and treats of his life and legacy as a composer. It briefly characterizes his work and focuses on published piano works suitable for students of elementary music schools. In the resume we can find the compositional features of the composer with typical items of his work.
Klíčová slova Josef Antonín Štěpán, klavír, cembalo, variace, menuet, divertimento, sonáta
Keywords Josef Antonín Štěpán, piano, harpsichord, variations, minuet, divertimento, sonata
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 2. února 2015
Lenka Kurcová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala milé paní profesorce Mgr. Josefě Hlouškové za odborné vedení bakalářské práce, za laskavé poskytnutí mnoha informací a stylistických korektur a také mému tatínkovi, Mgr. Petru Vavřínovi, od něhož jsem též získala cenné rady.
Obsah
PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 6 ÚVOD .................................................................................................................................................... 7 1
JOSEF ANTONÍN ŠTĚPÁN ..................................................................................................... 8 1.1
2
ŽIVOTOPIS ................................................................................................................................ 8
DÍLO J. A. ŠTĚPÁNA.............................................................................................................. 12 2.1 KLAVÍRNÍ TVORBA ................................................................................................................. 13 2.1.1 Rukopisná klavírní díla uložená v archívech ................................................................ 13 2.1.2 Klavírní díla vydaná v ČR ............................................................................................ 14 2.1.3 Divertimenta op. 1 ........................................................................................................ 16 2.1.4 Sonáty ........................................................................................................................... 17 2.1.5 Variace ......................................................................................................................... 18 2.1.6 Menuety ........................................................................................................................ 26 2.1.7 Menuet Es dur, op. 1 .................................................................................................... 28 2.2 TYPICKÉ PRVKY VE ŠTĚPÁNOVĚ TVORBĚ................................................................................ 36
ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 38 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 39 SEZNAM ILUSTRACÍ ..................................................................................................................... 41 ILUSTRACE ...................................................................................................................................... 42 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................ 44 PŘÍLOHY ........................................................................................................................................... 45
Předmluva Téma o J. A. Štěpánovi jsem si zvolila záměrně s ohledem na tohoto neprávem opomíjeného autora, který se řadil ve druhé polovině 18. století mezi výrazné umělecké osobnosti, ale časem postupně upadl v zapomenutí. Přivedla mě k němu láska k tzv. ,,staré hudbě“, ke které jsem tíhla odmalička. Na konzervatoři jsem studovala mimo hlavní obor ještě čtyři roky hru na cembalo u prof. Bělského a prof. Pilátové. Již tehdy prof. Bělský často poukazoval na dosud nedoceněné mnohé české autory a jmenoval také J. A. Štěpána. Chtěla bych proto svojí studií a veřejnou prezentací jeho klavírních skladeb znovu obrátit pozornost k tomuto skladateli, který nám zanechal řadu pozoruhodných děl. Tato práce je rozdělena do několika kapitol. Klade si za cíl zmapovat Štěpánův život, klavírní tvorbu a poukázat na jeho kompoziční styl. Objektem zkoumání jsou pouze skladby vydané tiskem. Upozorňuji však také na množství nevydaných rukopisů, které čekají v různých archívech na zpracování a posléze i vydání. Životopis v první kapitole jsem záměrně pojala šířeji, protože mnohá fakta nemusí být všeobecně známa. Další stěžejní kapitoly se věnují celkovému pohledu na Divertimenta a Sonáty op. 3. Podrobněji se zabývám snazšími klavírními skladbami s možným uplatněním při výuce na ZUŠ, a to Variacemi a Menuety. Těžiště mé práce je podrobná harmonická a formální analýza Menuetu Es dur op.1, který jsem mimo jiné skladby nastudovala v rámci praktické části bakalářského projektu.
6
Úvod Ve své bakalářské studii jsem se zaměřila na shrnutí informací, týkajících se především klavírní literatury. V průběhu mé práce nastaly potíže při hledání příslušného materiálu - mnoho Štěpánových skladeb je v rukopisné podobě a k nahlédnutí pouze v muzeích. Tištěné skladby nevlastní ani některé z běžných knihoven (Mahenova knihovna Brno). Nedostatek odborné literatury vztahující se přímo k vybranému tématu je přímo zarážející. Hlavním informačním zdrojem, ze kterého jsem čerpala, je podrobná práce Dany Šetkové s názvem Klavírní dílo J. A. Štěpána z r. 1965, která jako jediná tuto tematiku šířeji zpracovává. Přesto, že o životě J. A. Štěpána existuje velmi málo přímých pramenných dokladů, sestavila a zkompletovala jeho životní pouť z mozaiky recenzí, kritických ohlasů, článků a informací z dobových periodik a z pramenů muzikologických, historických či kronikářských. Ve své analytické části zařazuje Štěpána do kontextu vývoje klavírní hudby 18. století. Velmi cenný je soupis Štěpánových skladeb, které autorka vyhledala v českých i zahraničních archívech. Ke každé studii je připojena signatura a místo uložení. Škoda, že soupis nebyl vydán s incipity jako např. v knize od V. J. Sýkory (F. X. Dušek). Dalším zdrojem pro mne byly krátké studie v knihách: J. Racek: Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. Století J. Pohanka: Dějiny české hudby v příkladech M. Poštolka: J. Haydn a naše hudba 18. století J. Němeček: Nástin české hudby XVIII. století V. J. Sýkora: Dějiny klavírního umění, také Československý hudební slovník (heslo Štěpán Josef Antonín zpracoval Gracián Černušák), Ottův slovník naučný z roku 1906 (heslo uvedeno pod názvem Štefan J. A.) a Vydavatelské zprávy Th. Strakové, D. Šetkové, J. Racka a Vrat. Bělského. Do starých časopisů (např. Hudební revue z roku 1913, ve kterých je obsáhlejší studie od K. Hůlky, jsem neměla možnost nahlédnout. Avšak hlavní zdroje, ze kterých čerpám, je dostupný notový materiál.
7
1 Josef Antonín Štěpán
1.1 Životopis Josef Antonín Štěpán (též Giuseppe Antonio Stefan, Steffann či Stephan), syn učitele Jana Štěpána, se narodil 14. března 1726 v městečku Kopidlno v Čechách, nedaleko Jičína. Základy hudebního vzdělání získal u svého otce, varhaníka, kantora a městského písaře v Kopidlně. Odmalička projevoval velké hudební nadání, které otec velmi podporoval. V patnácti letech byl Josef Antonín přijat do služeb hraběte Jindřicha Šlika, který pobýval střídavě ve Vídni a v Kopidlně i se svou vlastní kapelou. Hrabě umožnil mladému talentovanému Štěpánovi další hudební vzdělání ve Vídni – kromě houslové hry u kapelníka Hammela studoval klavír a skladbu u proslulého Johanna Christopha Wagenseila. Brzy se stal oblíbeným skladatelem a virtuózem a také vyhledávaným klavírním pedagogem. Působil i v rodině císaře Františka I. a císařovny Marie Terezie. Štěpán vyučoval jejich dcery, Marii Antoinettu (pozdější francouzskou královnu) a Marii Carolinu (později královnu neapolskou), s ročním platem 500 zlatých. Tehdy byl již velmi uznávaným, známým také v Paříži (zajímavá je poznámka v Burneyho1 cestovním deníku, ve kterém se zmiňuje o dvou velkých vídeňských klavíristech – Albrechtsbergerovi2 a ,,Steffanim“.3 Také Ch. F. Nicolai popisuje, že ,,pro Vídeňáky existovali jako pianisté jedině Koželuh a Štěpán, zatímco skladby C. Ph. E. Bacha je nechávaly lhostejnými).4 J. A. Štěpán tvořil hlavně pro klavír, okrajově se věnoval i instrumentální a písňové tvorbě. Ve Vídni se seznámil s tehdy poměrně novou kladívkovou klavírní mechanikou (1698 Bartolomeo Christofori) a v jeho díle nastává změna stylu. Postupně se odklání od čistě cembalové techniky s mnoha ozdobami a triolovými prvky a zaměňuje ji za techniku pro kladívkový klavír, s možností odstínění dynamiky a tedy i narůstající dramatičností. 1
Charles Burney, hudební dějepisec. Navštívil Čechy 1772, ve svém spise nazývá Čechy konzervatoří hudby Johann Georg Albrechtsberger, význačný klavírista, varhaník, pedagog. Jeho žáci – mj. Leop. Koželuh, Ant. Vranický, Abbé Jelinek 2
3
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána. Praha: Státní hudební vydavatelství 1965, s. 9
4
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána. Praha: Státní hudební vydavatelství 1965, s. 9
8
Na přelomu let 1763 a 1764 byl Štěpán jmenován dvorním pianistou a v této funkci setrval plných šestnáct let. Přesto, že se podepisoval ,,Maestro di Cembalo della Corte Imperiale di Vienna“ (Mistr cembala z císařského dvora ve Vídni), zůstal J. A. Štěpán i v německém prostředí Vídně uvědomělým Čechem. Jeho rychle se zhoršující zrak jej v necelých padesáti letech úplně vyřadil z veřejného života, i tak je popisován jako veselý a vtipný člověk. Císařovna Marie Terezie vyplácela slepému umělci i nadále 500 zlatých ročně jako penzi. Děkan František Aloyz Vacek píše o Štěpánově slepotě zeširoka: ,,Byl v posledních letech smutným osudem stižen, ztrativ docela svůj zrak. V tomto trudném svém stavu vzal k sobě školského mládence z Kopidlna Jana Vrkoslava, a v hudbě vzdělával jej. Poněvadž ale Štěpán, přicházeje již do vysokého stáří v noci málo spával, a tudíž hudebním skládáním z většího dílu nočního času se bavil, musil Vrkoslav, co pán jeho na klavíru hrál, na papír sázet – kterážto práce, ježto málo mohl zkrze ni spáti, mu znechutněla, i opustil Štěpána.“5 Skladatel tedy komponoval i v této nelehké situaci. Dokladem jsou jeho sbírky písní a jiné rukopisy, např. Sonáta ,,Batalia“, popisující bitvu u Würzburgu v roce 1796, rok před autorovou smrtí. Je pravděpodobné, že svá díla i nadále někomu diktoval či předehrával, ale žádné informace v tomto směru se nedochovaly. Štěpán se nevzdal ani své pedagogické činnosti, jeho současníky vysoce ceněné; působil jako učitel zpěvu na ,,normální škole císařských granátníků“6 ve Vídni a vyučoval klavír v mnoha šlechtických a měšťanských rodinách. Jako dítě u něj soukromě studovala i spisovatelka a básnířka Karolina von Greiner, provdaná Pichlerová (1769 – 1834). Vylíčila Štěpánovu povahu těmito slovy: ,,Steffan war ein humoristischer, ganz eigener Mensch, der zu den Wunderlichkeiten, welche bei Künstlern und besonders Musikern gewöhnlich sind, noch einige besondere fügte. Aber er verstand seine Kunst gründlich und hatte einen underschöpflichen Fond von guter Laune…“7,8 V domě otce básnířky, Josefa von Greinera, byly pravidelně pořádány hudební večery, na kterých mimo jiné vždy hrála malá Karolina. Později zavzpomínala: 5
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 10 Ottův naučný slovník, díl 24. Praha 1906, s. 767 7 „…Steffan byl humorný, zcela osobitý člověk, který ke zvláštnostem, jež bývají u umělců a zvláště hudebníků obvyklé, připojoval ještě své vlastní. Ale svému umění rozuměl důkladně a měl nevyčerpatelný fond dobré nálady…“ 8 Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 12 6
9
,,Ačkoliv jsem byla nepatrná sedmi – až osmiletá osůbka, nechal mne můj otec hrát malé koncerty s orchestrem, které mistr Steffan sám pro mne komponoval.“9 Hudební večery, kromě dalších umělců, často navštěvoval i Haydn, Mozart či Salieri. Štěpán se s nimi tedy zřejmě znal osobně. Vyučoval též Madeleine Kurzböckovou, přítelkyni Karoliny a dceru Štěpánova pozdějšího nakladatele J. von Kurzböcka. Kultivované prostředí u Greinerů inspirovalo J. A. Štěpána natolik, že jako zcela první ve Vídni v roce 1778 píše sbírku německých písní na texty J. W. Goetheho a dalších básníků. Štěpán tak ještě před příchodem W. A. Mozarta do Vídně (v roce 1781) přináší osobitý písňový styl, který nezůstal bez povšimnutí. Výše zmíněný vydavatel J. v. Kurzböck v předmluvě píše, že předkládá sbírku německých písní, jakou hudbymilovné obecenstvo marně hledalo v záplavě italských a francouzských árií: ,,…Die Lieder der ersten Abtheilung, die itzt erscheinet, sind durchaus von dem, durch seine vorzügliche ihm allein eigene Spielungsart des Flügels, und seine schönen Klavierstücke allbekannten k. k. Hofklaviermeister Herrn Steffan in die Musik gesetzt…Herr Steffan, der diese Lieder bloss einigen seiner Freunde zu gefallen, und keineswegs zur öffentlichen Bekanntmachung geschrieben hat, war sehr verlegen, als er das erste dieser Lieder im Drucke erscheinen gesehen, und hat uns gebeten, die Liebhaber deutscher Lieder…aus eben der Ursache, dass er diese kleinen Gesänge nie für die Welt zu schreiben gemeinet habe, um Nachsicht für dieselben, und hauptsächlich darum zu ersuchen, dass sie die hier und da eingeschlichenen Druckfehler nicht ihm zuschreiben möchten, denn die Blödigkeit seiner Augen, deren Licht er zur grössten Bedauerung aller Musikkenner fast ganz verloren hat, verstattete ihm nicht, den wider seinen Willen unternommenen Abdruck selbst zu übersehen, und die vorkommenden Fehler zu verbessern…“10,11 9
Böhmová – Zahradníčková Zd.: Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. století. Praha: edice Supraphon 1986, s. 45 10
„…Písně prvního svazku zhudebnil vesměs dvorní klavírní mistr p.Steffan, který je všeobecně znám svým výborným, svérázným způsobem hry na klavír a svými krásnými klavírními skladbami…Napsal tyto písně jen pro potěšení několika svých přátel a nikterak pro zveřejnění; byl ve velkých rozpacích, když spatřil první z těchto písní vytištěnou, a prosil nás, právě proto, že nikdy nezamýšlel psát tyto popěvky pro veřejnost, o shovívavý postoj k nim, a hlavně žádal, aby se mu nepřičítaly tiskové chyby, které se snad tu a tam mohly vloudit, neboť pro slabozrakost jeho očí, jejichž světla k největší lítosti všech hudebních znalců téměř pozbyl, mu nebylo možno, aby otisk provedený proti jeho vůli sám prohlédl a vyskytnuvší se chyby opravil…“ 11
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 12, 13
10
Po velkém úspěchu napsal Štěpán hned v příštím roce (1779) další, v pořadí druhou sbírku a je následován kapelníky L. Hoffmannem a K. Friberthem třetí sbírkou z roku 1780. Kvalita písní tohoto třetího svazku byla velmi diskutabilní a J. Haydn, pobouřen některými nepodařenými písněmi z této sbírky, rozhodl se také napsat vlastní sbírku písní. Ani on však zdaleka neměl takový úspěch jako Štěpán, který v roce 1782 vydává svoji poslední písňovou sbírku. Štěpánova dramatická invence daleko přesáhla svou dobu, v písňové tvorbě je dnes považován za přímého předchůdce F. Schuberta. Romantizující prvky se objevují i v pozdějších Štěpánových dílech pro klavír a v jeho komorní hudbě. Ještě jedno prvenství náleží J. A. Štěpánovi: napsal 25 variací pro klavír na českou píseň ,,Mug myly Ganku nech mnie mau Anku“.12,13 Téma variací je podloženo českým
textem, zřejmě jsou to vůbec první česká slova,
která se ve Vídni objevila v notovém tisku. Je to zároveň poslední Štěpánova vydaná skladba z roku 1797. Jistě stojí za zmínku, že právě tohle dílo nahrál pro Český rozhlas v Brně vynikající varhaník a cembalista Vratislav Bělský. I když J. A. Štěpán prožil značnou část svého života ve Vídni, na své rodné Čechy nezapomněl. Dokládá to i vlastnoruční závěť z 5. srpna 1795, na jejímž základě odkazuje celé své jmění, čítající 2290 zlatých ve stříbře, kopidlnské škole a žádá, aby kapitál byl uložen na úroky, ze kterých by se chudým kopidlnským dětem opatřoval papír, školní knihy, hudební nástroje a jiné potřeby. 14 Ještě těsně před smrtí zkomponoval pro kostel v Kopidlně Requiem. J. A. Štěpán skonal náhle na mrtvici 12. dubna 1797 ve stáří 71 let ve Vídni.
12
Variazioni per il Cembalo di Forte Piano Scritti e dedicati al Publico Favorevole da Giuseppe Steffan Maestro di Cembalo della Corte Imperiale di Vienna. Zu finden in dem musikalischen Magazin in der Unterbreunerstrasse No. 1152 oder bei dem Maestr selbst in der Landskron Gasse No. 564 in Hoff in 2ten Stock. 13
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 170
14
webové stránky města Kopidlno: www.kopidlno.cz/josef-antonin-stepan/d-125523/p1 =8657
11
2 Dílo J. A. Štěpána Josef Antonín Štěpán během svého života zaznamenal vznik a rozvoj nového hudebního stylu. V počátcích své tvorby byl velmi ovlivněn skladebným slohem svého učitele J. Ch. Wagenseila inspiraci čerpal také v dílech F. Tůmy a J. D. Zelenky, jejichž práce vysoce oceňoval. Vzorem Štěpánovi byl i jeho vrstevník F. X. Dušek (1731 – 1799), J. A. Štěpán se ale snažil o vlastní kompoziční způsob, obohacený domácí lidovou tradicí. Převážnou část jeho díla tvoří skladby pro klavír (asi 80), klavírní koncerty (asi 40), komorní skladby pro housle s klavírem (2), klavírní tria (7). Věnoval se úspěšně písňové tvorbě (3 sbírky písní)15,16 je také autorem německého singspielu Der Doctor Daunderlaun. Napsal menší počet církevních skladeb a oratorium Der unschuldig angeklagte und zum Kreuztod verurteilte Weltheiland (provedeno 1757 v Praze). Orchestrální tvorbu reprezentují symfonie, skladby pro dechovou harmonii a hudby k baletům, sakrální dílo zastupuje např. Missa solemnis a Stabat mater (1782 vydáno ve Vídni).17 Celkově můžeme J. A. Štěpána zařadit mezi skladatele rokokového a raně klasického hudebního stylu, který později, ve zralých dílech, již v mnohém ohlašuje období romantismu. 15
…,,byl z prvních, kteří komponovali ve Vídni německé písně z nichž mnohé staly se velmi populárními“
16
Ottův naučný slovník, Praha 1906, 24. díl, s. 766
17
Racek Jan: J. A. Štěpán Concerto in D, Předmluva; Šetková D.: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 18
12
2.1 Klavírní tvorba Těžištěm rozsáhlého Štěpánova díla je tvorba pro klavír. Štěpán byl věhlasným klavíristou, který tvořil pro svůj nástroj, byl ale také vynikajícím pedagogem, který psal pro své žáky. Proto značná část jeho klavírních skladeb má instruktivně pedagogické určení. V jeho tvorbě vedle velkých vyspělých kompozic najdeme skladby limitované hudební inteligencí a technickou vyspělostí žáka, nebo určené pro intimní okruh hudebních nadšenců. Skladby, které byly vydány za Štěpánova života, patří do jeho raného tvůrčího období, výjimku tvoří 25 variací Můj milý Janku, nech mně mou Anku (viz str. 6) z roku 1797. Ostatní skladby jsou zachovány jen v rukopisech, často ani nejsou zkompletovány. Můžeme tedy studovat Štěpánovy skladby raně klasicistního stylu, ale nemáme možnost seznámit se s jeho zralými vrcholnými díly. Na odborníka, který by se ujal utřídění a kompletace díla, čeká např. řada klavírních koncertů, capriccií, různých charakteristických a jiných drobných skladeb, ale též bohatě zastoupená komorní hudba s klavírem.
2.1.1
Rukopisná klavírní díla uložená v archívech
přibližně 40 klavírních Koncertů (asi 30 z nich v Kroměříži, k několika je připojena Štěpánem vlastnoručně psaná kadence)18 4 Divertimenta 16 Sonát 40 Preludií 90 instruktivních Kadencí 6 cyklů Variací 5 Capriccií řada drobných skladeb různé klavírní úpravy 18
Umělecko - historické muzeum, hudební archiv Kroměříž
13
Komorní hudba o Sonáta B dur pro housle a klavír o Variace Es dur pro housle a klavír o 7 trií (většinou pro klavír, housle, violoncello) Existují zmínky i o několika skladbách, dosud nenalezených: VI Soli di Steffani – No. IV (1768) 1 Fantasia di Steffani a Cembalo (1769) Parte terza (1771)19
Většina děl se nachází jako originály nebo opisy v Kroměřížském archivu, v menším počtu také v Praze, Vídni, Mnichově, Marburgu, Bruselu, Londýně, Drážďanech, Budapešti a v Benátkách. Značný počet skladeb, uložených v hudebním archívu bývalé zámecké kapely v Kroměříži svědčí o tom, že Štěpán zde byl zřejmě oblíben a snad v Kroměříži i příležitostně působil.
2.1.2
Klavírní díla vydaná v ČR
Z poměrně rozsáhlé sólové klavírní tvorby, čítající více než 80 skladeb, vyšla tiskem za Štěpánova života asi čtvrtina. Dnes v tištěné podobě u nás existují tahle díla: J. A. Štěpán Composizioni per piano I Divertimenta op. 1 - C dur, D dur, F dur, A dur, G dur, Es dur Sonáty op. 3: o Parte prima - č. 1 G dur, č. 2 F dur, č. 3 D dur o Parte seconda - č. 1 C dur, č. 2 G dur, č. 3 D dur Sonáty bez opusového čísla - č. VII Es dur, č. VIII B dur, č. IX A dur Souborné vydání: Praha 1964 SHV, MAB 64 (D. Šetková) 19
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 166 – 188
14
J. A. Štěpán Composizioni per piano II
Sonáty - G dur (s variacemi), G dur, G dur, D dur, A dur, B dur, B dur, Es dur
Souborné vydání: Praha 1968 SHV, MAB 70 (D. Šetková)
J. A. Štěpán Menuety pro klavír D dur, F dur, G dur, Es dur, Es dur, D dur, G dur, G dur, D dur, Es dur, B dur, A dur Praha 1962 SHV, MVH 9 (D. Šetková)
České variace XVIII. století Štěpán, Bečvařovský, Vaňhal, Koželuh, Dusík, Lipavský Praha 1965 SHV, MVH 15 (D. Šetková)
Čeští klasikové J. Benda, F. X. Brixi, J. A. Štěpán, F. X. Dušek, L. Koželuh, A. F. Bečvařovský, P. Vranický, M. A. Cibulka, V. Jírovec, J. T. Held, J. A. Vitásek Praha 1953, MAB 14 (V. J. Sýkora)
J. A. Štěpán Divertimento ex G (1. část – Allegro) pro dvě cembala (vlastní úprava smyčcového Tria G dur) Praha 1958 SNKLHU, Dějiny české hudby v příkladech (J. Pohanka)
Concerto in D per il clavicembalo, flauto traverso, violino, corni e contrabasso Praha 1959, MAB 39 (Vrat. Bělský)
15
Notové vydání klavírního koncertu Es Dur J. A. Štěpána Brno 2012, JAMU (I. Růčková) – výběrová řada doktorských prací
Z notových materiálů, které máme k dispozici, bych k výuce na ZUŠ jistě mohla doporučit Téma s dvanácti variacemi, výběr ze sbírky Menuetů a pro vyspělejší žáky Divertimenta a snad i některé další Sonáty. Myslím, že Sonáty ve druhé sbírce již technicky i výrazově vyžadují zralejšího interpreta.
2.1.3
Divertimenta op. 1
Divertimento jako forma se vyvinulo z barokní svity, již podle názvu (z italštiny divertimento = zábava) je patrné, že sloužilo jako skladba doplňující nejrůznější společenské akce, oslavy či stolování. Nejčastěji byla divertimenta komponována pro komorní soubor dechových nástrojů. V době vzniku Štěpánových Divertiment pro cembalo (polovina 18. stol.) se klasická sonátová forma tvořila, prolínala se ještě s barokní svitou. Také název Sonáta se pro tuto novou formu vžil až později. Štěpánova Divertimenta op. 1 jsou cyklické skladby, psané ještě pro cembalo. Vyšly tiskem ve Vídni pravděpodobně v roce 1756 jako sbírka ,,VI Divertimenti da Cimbalo Scritti e dedicati Alle Illustrissime Signore sue Scolare ed Altri Dilettanti Favorevoli da Giuseppe Steffan. Si vende a Vienna Appresso Agostino Bernardi Mercante di Libri.“20 věnovaná ,,všem nejjasnějším pánům, žákům a ostatním příznivcům a milovníkům“.21 Štěpán každou skladbu uvnitř svazku označil názvem ,,Sonáta“, názvy se tedy v původním vydání prolínají. Podobně později i C. Ph. E. Bach svou sbírku šesti Sonát z roku 1787 napsal ,,Pro znalce a milovníky“, ale také např. jeho sbírka z roku 1770 nese název ,,Pro dámy“.22 20
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 192 Němeček Jan: Nástin české hudby XVIII. stol., s. 241 22 Šišková Ingeborg: Dějiny hudby IV. Bratislava: IKAR 2011, s. 132 21
16
Melodika,
ornamentika
a
časté
používání
triol
ve
Štěpánových
Divertimentech odráží dobové ztvárnění, charakteristické pro cembalovou literaturu italského původu, avšak Štěpán již často experimentuje se sonátovými prvky, pronikajícími snad do všech vět. V další sbírce, již nazvané Sonáty, se Štěpán k sonátovému typu přiklonil zcela a stal se tak vlastně v tomto směru Haydnovým předchůdcem. Při porovnání Štěpánových Divertiment jsou první (C dur) a čtvrté (A dur) zajímavá tím, že je zde ještě citelný vliv barokní svity, ale již porušuje pravidlo o jednotné tónině. S výjimkou prvního Divertimenta obsahují všechna ostatní taneční menuetovou větu, č. 4 dokonce navíc Polonézu a č. 5 (G dur) Contredanse Anglaise. Nejpropracovanější se jeví poslední, 6. Divertimento (Es dur). Na rozdíl od předcházejících pěti, jež jsou dvou nebo třívětá, obsahuje čtyři věty, z toho dvě se znaky věty sonátové.
2.1.4 První
Sonáty tištěné
Sonáty
vycházejí
Štěpánovi
zhruba
patnáct
let
po Divertimentech. Jedná se o op. č. 2, také šest skladeb, nazvaných ,,VI Sonate da Cimbalo Scritte e dedicate A sua Altezza Reale L´Arciduca Giuseppe d´Austria in occasione delle Sue gloriosissime Nozze da Giuseppe Steffan. Opera II. Si vende a Vienna Appresso Agostino Bernardi Mercante di Libri“.23,24 Sonáty op. 3, u nás vydané společně s Divertimenty, vyšly tiskem ve Vídni pravděpodobně v roce 1763. Jde o šest cyklických skladeb o třech až šesti větách, v každé Sonátě je zastoupen Menuet s triem a jsou již jasně psány pro klavír. Nové výrazové možnosti kladívkového klavíru zjistíme ve Štěpánově melodické invenci, objevují se zde prvky staccatového a legatového pohybu, melodická linka probíhá častěji v terciích a sextách, a na několika místech se vyskytují typicky klavírní arpeggia v rozsahu až tří oktáv. 23
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 163 Vyšly tiskem v roce 1759 ve Vídni, autor psal a věnoval k svatbě arciknížete Josefa, budoucího císaře Josefa II. s Isabellou z Bourbonu, jež se konala roku 1760. 24
17
Autorem jsou řazeny ve trojicích: Parte I – Sonáta č. 1 (G dur), č. 2 (F dur), č. 3 (D dur), ve svazku Composizioni per piano I jako Sonáta I, II, III a Parte II – Sonáta č. 1 (C dur), č. 2 (G dur), č. 3 (D dur), v tomtéž svazku jako Sonáta IV, V, VI. Bezesporu velkou zajímavostí je pomalá mollová Introdukce v obou prvních Sonátách z každé trojice. Ani renomovaní hudební teoretici se nemohou shodnout v názoru, zda šlo o snahu ,,umístit ,,vážnější slovo“ před lehkou hru tónů v dalším průběhu skladby“, či zda se jedná o prvky francouzské předehry, ve Vídni tehdy běžně užívané, vyznačující se tečkovaným rytmem a slavnostním patosem.25 Každopádně Štěpán byl mezi prvními, kdo pomalý úvod umístil před větu v sonátové formě. V dalších Sonátách již Štěpán inklinuje ke čtyřem větám, s Menuetem na třetím místě (typická vídeňská sonáta) a také opouští tóninovou jednotnost vět.
2.1.5
Variace
Postupný dlouhodobý vývoj variační techniky dal vzniknout formovému útvaru ,,Téma s variacemi“, který se těšil ve druhé polovině 18. století velké oblibě. Volba tématu k variacím byla však často ovlivněna dobovou poptávkou, nejúspěšnějšími se staly árie z oper, úryvky z baletů, ale také pouliční popěvky. Popularita variací tak byla zaručena. Štěpán zkomponoval několik cyklů Variací, většinou na vlastní téma, které jsou uloženy v hudebních archivech v Kroměříži, Budapešti a Praze. Vydány byly pouze Variace na českou lidovou píseň můj milý Janku, a to ve Vídni v roce 1797 jako poslední Štěpánova tištěná skladba (viz str. 6) a v roce 1802 u Hasse v Praze. Od té doby uplynulo již dlouhých 113 let a tato pro hudební pedagogy jistě zajímavá skladba čeká stále na nové vydání. Skladba Téma s dvanácti variacemi je původně poslední, pátá věta ze Sonáty op. 2, č. 6 C dur (I. Allegro moderato, II. Menuet, III. Polonéza, IV. Allegro moderato, V. XII Variazioni in Tempo di Menuet), vyšla samostatně v souboru ,,České variace XVIII. století“ (viz str. 9). 25
Šetková Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána, s. 32
18
Téma variací je původní, velmi prosté, ve třídobém taktu v C dur, tvořené čtyřmi takty předvětí (p) a čtyřmi takty závětí (mf) s repeticemi. Melodie je vedena většinou ve čtvrťových hodnotách, oživena ve 2., 5. a 6. taktu dvěma osminami na 2. době. Harmonicky je jednoduchá (T, S, D, D7), charakterem mile taneční a z melodiky vyzařuje česká písnička. První čtvrťovou notu v každém taktu autor zdobí mordentem, obalem nebo trylkem. Při interpretaci bych doporučila v prvním provádění vyzvednout krásu prostého tématu a ozdoby hrát až v repeticích.
Již v první variaci se objevují trioly, tak typické pro Štěpánovu tvorbu. Ve figuračních akordických rozkladech prochází téma melodie nejvyššími tóny triol. Basovou linii autor zachovává stejnou jako v předešlém úvodním tématu, jen v posledním taktu předvětí i závětí přejímá levá ruka od pravé triolový rytmus a ukončí tak nejprve předvětí (p) rozloženým akordem na dominantě, a poté závětí (mf) na tónice.
19
Druhá variace přináší kontrast v podobě změny tónorodu, který se téměř pravidelně střídá s každou další variací, trioly se zde objevují v obou partech současně. Variace se charakterově mění, melodie je dramatičtější, položena do vyšší dynamiky (mf, f). Levá ruka ji doprovází rozloženými akordy.
Třetí variace, opět v C dur, má taneční charakter. Přináší změnu ostinátní rytmickou figurou s trylkem na první době; opakování závětí spojuje hbitým stupnicovým během. Levá ruka podporuje taneční ráz vlastní melodickou linií v odlišné artikulaci, variace postupně dynamicky graduje (p, mf, f).
20
Variace č. 4 je nesena mollovou melodií v levé ruce a má rázný charakter (celá ve f), vyjádřený i velkými skoky. Pravá ruka umocňuje náladu rozloženými oktávami v šestnáctinových hodnotách a vytváří tak společně s levou rukou plynulou dvojhlasou melodii. Od levé ruky převezme vždy závěr melodické linky.
Následující, pátá variace, již umožní interpretovi předvést určitý stupeň zběhlosti. Melodie v C dur je skrytá v bohaté figuraci, zachovává rytmus v pomyslných čtvrťových hodnotách - je to vždy jen první tón ze skupinky v odlehčených šestnáctinových figuracích. Levá ruka doprovází v jednoduché rytmické linii a jen na konci každého dílu převezme šestnáctinový model od pravé ruky. Dynamická sazba je opět původní, předvětí p a závětí mf.
21
Variace č. 6 je kontrastní v c moll, celá v dynamice forte. Melodie se objevuje v plné síle ve dvojhmatech. Přebírá zde rytmický prvek samostatné osminy na třetí době ze třetí variace a je podpořena stupnicovými běhy levé ruky v šestnáctinových hodnotách, opět ráznějšího charakteru.
Sedmá variace, jako jediná, je tvořena souběžným dvojhlasem v sextové, respektive terciové vzdálenosti, melodie v pravé ruce je navíc přizdobena přírazy v prvním a druhém taktu. Variace je zpěvného, jemného charakteru, celá v p, kráčí vesměs v osminových hodnotách a opět střídá tónorod předchozí, mollové variace.
22
Ve variaci č. 8 c moll nacházíme již obtížnější prvky: téma začíná v levé ruce oktávou C-c v basové poloze a přenesením paže přes triolový akordický doprovod pravé ruky pokračuje v sopránové poloze v dvoučárkované oktávě na druhé a třetí době. Obtížný prvek je ve druhém taktu (rytmus 2:3). Hlavní myšlenka je určena levé ruce, melodie by měla znít plynule espressivo, akordy jen mf., samozřejmě s pedálem.
Znovu durová, devátá variace je výrazově i dynamicky odlehčená, téma v pravé ruce zazní v inverzi na každé staccatové osminové notě v předvětí (p) a na každé druhé šestnáctině v závětí (mf), celá variace je psaná v tanečním rytmu a má radostný charakter. Levá ruka doprovází jednoduchou hudební linkou a v posledním taktu předvětí i závětí přejímá rytmus od pravé ruky.
23
Variace č. 10 porušuje pravidelné střídání tónorodu, je tedy opět v C dur. Jedná se o dramaticky nejvypjatější část, ve velké dynamické šíři (forte). Krácené téma probíhá ve dvojhmatech pravé ruky v rázných čtvrťových hodnotách, naproti tomu levá ruka zvukově obohacuje melodii rychlými šestnáctinovými sledy rozložených akordů.
Předposlední, mollová variace č. 11, neustupuje z dramatičnosti. Melodii v levé ruce na každé době doplňuje pravá ruka v oblíbeném triolovém rytmu rychlými odtahy, prostřídanými šestnáctinovými pasážemi. Vše je v nižší dynamice, přesto variace probouzí vnitřní neklid a také rytmicky zahuštěná sazba předjímá vyvrcholení variací.
24
V závěrečné variaci č. 12 se náhle vyjasní téma v radostné C dur v pravé ruce ve forte a ve dvojhmatech. Levá ruka doprovází figurativním způsobem v šestnáctinových hodnotách, proto poslechově působí tato část jako nejrychlejší ze všech a završuje tak postupnou gradaci celé skladby.
Štěpánovo Téma s dvanácti variacemi považuji za půvabné dílko, spíše instruktivního charakteru, vhodné i pro menší děti. Jediné omezení vidím ve variaci č. 4, která je v pravé ruce tvořena rozloženými oktávami, pro malou ruku je tedy obtížně hratelná. Variace jsou založeny na tonální jednotě s přechody do stejnojmenné moll. Ve všech variacích autor sleduje základní obrysy tématu, harmonickou stavbu a formální symetričnost. Pracuje s melodickými figurativními ozdobami, postupně vystřídá trylkové prvky, rozložené oktávy, stupnicové běhy, akordické skupinky a triolové pasáže až k poslednímu zaznění tématu opět v původním rytmu, avšak s figurativním doprovodem. Hudební proud se postupně zahušťuje stále rychlejšími
rytmickými
hodnotami,
celá
skladba
tak
poslechově
graduje
až k poslední variaci. Doporučila bych hrát některé variace s pedálem, také bych zvážila možnost řazení s většími pauzami či attacca s ohledem na gradaci ke konci skladby. V několika variacích levá ruka nemá jen doprovodný charakter, vyzdvihla bych proto její úlohu. Naproti tomu všechny figurace by měly být hrány lehce.
25
2.1.6
Menuety
Dvanáct Menuetů je vybráno z jednadvaceti Sonát (šest z nich vydáno jako Divertimenta op. 1), vytištěných v letech 1756 – 1766 u Agostina Bernardiho ve Vídni. Zřejmě jsou seřazeny chronologicky podle doby vzniku. Svědčí o tom nejen opusová čísla u Menuetů č. 1 - 9 nebo jen označení Sonáta I až III u čísel 10 až 12, ale i zřejmý vývoj skladatelova zrání. Štěpán ve svých Menuetech často přenáší těžiště hudební věty do tria, které se tak stává středem dramatického dění. Většinou v mollových triích zní mnohdy pochmurné, rozervané tóny, předjímající romantismus. Také rozsahem tria nabývají na důležitosti, takže vlastní menuet nakonec působí jako předehra a dohra. V Menuetech se také setkáme s množstvím ozdob, typických pro dřívější období, které kontrastují s dramatickými prvky romantického charakteru. Hojně jsou zastoupena i dynamická a jiná znaménka, která Štěpán sám vyznačil. Vydavatel značí všechny Menuety jako části Sonát, přestože op. 1 je v Česku vydán jako Divertimenta.
Menuety č. 1 D dur (Divertimento č. 2) a č. 2 F dur (Divertimento č. 3) se na rozdíl od skoro všech ostatních vyznačují dvojdílnou formou ab velké části A s modulací prvního malého větného dílu a do dominantní tóniny. U prvního Menuetu z této dvojice zpracovává druhý malý větný díl b úplně nový motivický materiál s připomenutím dvoutaktového motivu z dílu a, zatímco u druhého Menuetu v dílu b nalézáme určité motivické příbuznosti. V obou těchto případech však v průběhu dílu b dochází k návratu do původní tóniny. Tria (B) obou menuetů vykazují klasickou třídílnost s téměř doslovným návratem aba1. V triu (B) třetího Menuetu G dur (Divertimento č. 5) se též objevuje třídílnost jako u prvního velkého větného dílu A s návratem, ale pozměněným. Odlišnost spočívá jednak ve volnější repríze hlavní myšlenky, ale i v setrvání v základní tónině na rozdíl od prvního malého větného dílu a, modulujícího do dominantní tóniny. Formu tria lze vyjádřit schématem aba1 s téměř doslovným návratem, stejně jako u prvních dvou menuetů.
26
Čtvrtý Menuet Es dur (Divertimento č. 6) má po formální stránce obdobné rozvržení jako Menuet třetí, ale galantnost a rokoková hravost prvního dílu a je záhy vystřídána dramatickým výrazem středního dílu b. Stejně jako ve druhém Menuetu, trio vykazuje dramatizující motivické prvky. Také Menuety pátý Es dur (Sonáta op. 2, č. 5), sedmý G dur (Parte I, Sonáta op. 3, č. 1) a osmý G dur (Parte II, Sonáta op. 3, č. 2) jsou obdobně zpracovány, jen kontrasty v nich nejsou tak výrazné. Šestý Menuet D dur (Parte I, Sonáta op. 3, č. 3) se trochu distancuje svým poněkud hřmotným úvodem od mnohem hravěji působících začátků předchozích menuetů, ale v dalším průběhu již nevybočuje z řady ostatních. Podobně se vymyká i devátý Menuet D dur (Parte II, Sonáta op. 3, č. 3), ale podstatnější rozdíl spočívá v uplatnění třídílné formy s da Capo návratem u prvního velkého větného dílu A, navíc i trio je zde propracovanější. Jeho výrazná dvoutaktová hlava je částečně zpracována v prvním dílu a ve druhém je intenzivně prováděna
včetně
uplatnění
převratného
kontrapunktu.
Formu
tria
tedy
lze označit aa1. Menuet č. 10 Es dur (Sonáta I, jinak Sonáta VII v Composizioni…I) je v podstatě založen na dvoutaktovém stupnicovém sestupu v tečkovaném rytmu. Štěpán dokázal s tímto motivem pracovat tak soustředěně, že z něj vytvořil v prvním velkém větném dílu A 28taktovou monotématickou třídílnou formu s pozměněným návratem aba1. Trio B s již romantickým nádechem se odklání svým zpracováním od většiny trií předchozích menuetů, když návrat v třídílné formě je zde variačně obměněn. Další, jedenáctý Menuet B dur (Sonáta II, v Composizioni…I jako Sonáta VIII), je v prvním dílu A ozvláštněn třídílnou formou, v níž první malý díl a jako obvykle přechází do dominantní tóniny, ale střední díl vytvořený z nového motivického materiálu je svými osmi takty neobvykle krátký a návrat do základní tóniny je variačně pozměněn. Trio je zajímavé tím, že na ploše třídílné formy s doslovným návratem aba ve středním dílu zjevně traktuje synkopický prvek z první části a po něm bohatě rozvádí šestnáctinový pohyb rovněž z první části kombinovaně se synkopami.
27
Poslední, dvanáctý Menuet A dur (ze Sonáty III, v Composizioni…I jako Sonáta IX), v prvním větném dílu A budí dojem opět třídílné formy s návratem, ale ve skutečnosti se jedná o sonátovou formu: po patnáctitaktové oblasti hlavního tématu s výraznou hlavou a zahrnující krátkou modulační mezivětu nastupuje kontrastní vedlejší téma, samozřejmě v dominantní tónině. Kratičké, pouze osmitaktové provedení probíhá na dominantní funkci základní tóniny a jen letmo se dotkne šestnáctinového a triolového rytmu hlavního tématu. Repríza je zkrácená, vypouští rozvíjení hlavního tématu jeho opakováním v expozici a také zbytečnou modulační mezivětu. Po skončení oproštěného hlavního tématu bezprostředně následuje vedlejší téma v základní tónině s pozměněným triolovým pohybem. Kvintová prodleva pod vedlejším tématem mu propůjčuje pastorální charakter, takže trio, nastupující ve stejnojmenné moll, zapůsobí nejen tóninovým kontrastem, ale také přiznávkami v pravé ruce a stupnicově kráčejícími oktávovými pasážemi v levé ruce. Střední část tria v C dur svými triolami a opačně tečkovaným rytmem navozuje hravou náladu a vytváří tak vnitřní kontrast vůči doslovnému návratu. Pro většinu Štěpánových menuetů je příznačné přenesení dramatického těžiště do střední, jinak běžně ,,oddychové“ části B – tria.
2.1.7
Menuet Es dur, op. 1
Menuet ze sbírky Divertiment (op. 1, č. 6) nebo též z vybraných menuetů (č. 4) vykazuje velkou třídílnou písňovou formu s návratem: da Capo ABA: A (aba1) - B (cdc) – A (aba1) První velký větný díl Menuet (A) představuje malou trojdílnou písňovou formu s pozměněným návratem aba1. První malý větný díl a, čítající 12 taktů, je vytvořen zřetelně ohraničeným čtyřtaktím a osmitaktovým útvarem, rozvíjejícím jeho motivický materiál. Základní
motivické dvojtaktí
obsahuje různé harmonické podklady
a rytmická členění. Zatímco první uvedení motivu v osminové triole a dvou čtvrťových hodnotách probíhá v tónice základní tóniny Es dur, následuje opakování trioly a poté půlová hodnota na subdominantní funkci. Ve třetím taktu se objevuje stupnicové rozvíjení triolového prvku a ve čtvrtém taktu nalezneme celý autentický
28
závěr, harmonicky zeslabený terciovou polohou a rytmicky zeslabený ukončením až na třetí době.
Po úvodním čtyřtaktí (první věta) následuje osmitaktový útvar (druhá věta), jehož první dva takty rytmicky napodobují základní dvoutaktový motiv, avšak původní triola s přírazem je zde zjednodušena na méně výrazný sled čtyř šestnáctin. Poslední čtyřtaktí je opět tvořeno triolovými prvky vesměs v sestupném sledu. Další změna je ve faktuře levé ruky, kde původní tercie či kvarty ve čtvrťových krocích jsou vystřídány doprovodnou figurou v osminovém pohybu. Nejnápadnější je však změna v harmonické složce. Rozložený sextakord a-c1-f1 v levé ruce, rozvedený do kvintakordu b-d1-f1 působí nejprve jako mimotonální dominanta, ale v následujícím čtyřtaktí s opakovanou kadencí na funkcích S – D – T se jasně jedná o diatonickou modulaci do B Dur. Změna tóniny je však jen dočasná, jde tedy jen o vybočení s návratem do původní tóniny Es dur při repetici větného dílu a, nebo při nástupu dalšího větného dílu b. Osmitaktový útvar je ukončen celým autentickým závěrem dokonalým. Jedná se tedy o modulující hudební periodu, jejíž věty (čtyři a osm taktů) jsou netypicky různě dlouhé, nesouměrné.
29
Druhý malý větný díl b, čítající 12 taktů, se zřetelně člení na osmitaktový útvar, následovaný naprosto odlišně působícím čtyřtaktím. Motivický materiál osmitaktové plochy je značně různorodý: první dva takty jsou založeny na novém motivu, zatímco trioly ve třetím taktu a závěr v taktu čtvrtém připomínají práci v prvním čtyřtaktí dílu a. Kostru složeného dvoutaktového motivu vytváří melodické vedení levé ruky ve čtvrťových hodnotách, jež motivu propůjčují rytmickou pevnost a přehlednost. Pravá ruka sleduje melodii levé ruky v horní tercii, avšak v osminové rytmizaci a s trylkem na třetí době. Druhý takt motivu přináší jeho opakování, ale posunutím o tercii níže a v jiných harmonických souvislostech. Jedná se o volněji pojatou chromatickou sekvenci, jejíž model (první takt) probíhá v tónině Es dur. První dvě doby spočívají na tónice, třetí na dominantě. V dalším taktu (transpozice) první dvě doby sice navozují dojem tóninového skoku do C dur, ale v širších souvislostech je harmonický pohyb následující: 1. takt – Es dur, B dur, 2. takt – C dur, B dur (D a S v f moll), 3. takt – C dur (D v f moll), 4. takt – f moll. Jde tedy nakonec o souřadný sled mimotonálních funkcí, společně se vztahujících k rozvodnému akordu f-as-c, tedy k akordu 2. stupně v Es dur T – D - (D–S-D) - II. V posledním z těchto sledovaných taktů nalezneme závěr zprvu působící jako celý autentický (do f moll), ale ve skutečnosti je pouze poloviční – končí na 2. stupni Es dur. Popsaná čtveřice taktů tedy tvoří malou hudební větu.
Druhá čtveřice taktů napodobuje tu první způsobem, připomínajícím sekvenci - první takt je posunut diatonicky o sekundu hlouběji a druhý takt je oproti prvnímu posunut o tercii níže, vytvářejí tedy spolu pravidelnou tonální sekvenci s jednou
30
transpozicí, klesající o tercii. Ve třetím taktu už nezaznamenáváme pouhé mechanické posunutí triol, ale poněkud odchylný melodický průběh triolových figur, připravujících plynulý nástup melodie do harmonicky zeslabeného, ale celého autentického závěru ve čtvrtém taktu. Ten je diatonicky posunut o sekundu níže vůči svému předchůdci v první čtveřici. Také zde se jedná o malou hudební větu. Při porovnání vychází najevo, že jejich korespondence je dána polovičním závěrem první věty a celým autentickým závěrem věty druhé. Mimoto motivická příbuznost a stejná délka obou vět jasně ukazuje na hudební periodu.
Závěrečné čtyřtaktí je založeno na rozložených akordech a-es-ges s rozvedením do hes-des-f, traktovaných v oktávových skocích oběma rukama v osminovém rytmu. Harmonický pohyb je dán opakovaným sledem funkcí: mimotonální kombinovaný septakord (s vypuštěnou tercií) a dominanta základní tóniny Es dur. (DS7) – D
31
Tím je dovršena gradace napětí, zahájená již na počátku větného dílu a narůstající až ke zmenšenému septakordu, v tehdejší době představujícího maximum disonance a výrazového napětí. Z formálního hlediska představuje popsané čtyřtaktí mezivětu, připravující návrat malého větného dílu a. Na harmonickém půdorysu základního motivického dvojtaktí nastupuje znovu malý větný díl a melodickým rozkladem kvarty v osminových hodnotách, nahrazujících původní trioly. Dělení motivického dvojtaktí a již zmíněný nový rytmus, spočívající na dvou osminách a zadržení na půlové hodnotě, se objeví i potřetí. Ve čtvrtém taktu se Štěpán opět vrací ke svým oblíbeným triolám a završuje jimi první větu návratu malého větného dílu a. Závěr je celý autentický, v rytmické složce zeslabený rozdrobením hodnot (půlová hodnota po osminové triole).
T–S–D–T
32
Trio – druhý velký větný díl B (cdc) – je motivicky spřízněno s Menuetem (A). Jeho první, desetitaktový úsek c uvádí hned trojí motivický materiál, zčásti přejatý a zčásti nový. Tónina c moll, vůči Menuetu paralelní, vytváří kontrast, ale ten je hned v prvním dvoutaktí zmírněn motivickou příbuzností s úvodem dílu b: rozložené zmenšené septakordy jsou na počátku Tria nahrazeny rozloženým tónickým kvintakordem a dominantním sextakordem, ale jsou stejně traktovány v oktávových skocích oběma rukama v osminovém rytmu. Druhé dvojtaktí je nové, s obalem na první době a tečkovaným rytmem na době druhé a třetí. Další takt ukončuje první čtyřtaktí polovičním autentickým závěrem, zeslabeným ukončením až na třetí době, ve sledu funkcí T – D – T – D. Vytváří tak malou větu s charakterem předvětí. Zbývajících šest taktů tvoří závětí desetitaktové periody - motivické dvojtaktí, připomínající triolový prvek, se opakuje a je rozšířeno o takt s triolovými figurami, poslední takt je pak ukončen celým autentickým závěrem, mírně zeslabeným ukončením na druhé době (prima volta); sestupnou figurou v levé ruce zůstává otevřený před nástupem dalšího dílu d (sekunda volta).
Dvanáctitaktový útvar, představující malý větný díl d v Triu (B), můžeme z hlediska formy rozdělit na šestitaktovou rozšířenou větu s polovičním závěrem (celý její poslední takt je na dominantě) a další šestitaktovou větu rovněž s polovičním závěrem do dominanty. Jedná se tedy o dvojvětí neperiodické. 33
V prvních dvou taktech dílu d se objevuje nový motiv, tvořený septakordem c-e-g-hes, zadrženým po celý první takt v pravé ruce a v dalším taktu rozvedeným do triolami obohaceného akordu f-as-c, s figurovaným podkladem v osminovém pohybu v levé ruce v obou taktech. Jde o mimotonální dominantu 2. stupně v Es dur s následnou dominantou a tónikou v opakovaném dvojtaktí (D) – II – D – T. Poté přichází dělení motivu, jehož triolový postup na funkci subdominanty a 2. stupně se přehodnotí na 6. stupeň a subdominantu v c moll, po nichž zazní dominanta a tónika v téže tónině.
Es:
T – S - II c:
VI - S – D - T
34
Rozvodný takt c moll je současně začátkem nového motivického dvojtaktí, založeného na střídání tóniky a dominanty pod trylkem a obalem na prostém melodickém postupu v pravé ruce. Dvojtaktí se opakuje třikrát, poté vyústí do polovičního autentického závěru malého větného dílu d, zřetelně rytmicky zeslabeného ukončením na druhé době a sestupnou figurou v levé ruce. Návrat dílu c je doslovný, bez jakékoliv změny. Štěpánův výrazný motivický prvek – triolový rytmus – provází celou skladbu a vytváří tak monotematické pojítko, stmelující menuet v jednolitý celek.
Po podrobném rozboru Menuetu a jeho tria bych ještě chtěla poznamenat, že oba tyto díly (A, B) sice vykazují jasnou třídílnost s návratem, ale repeticemi je rozdělen každý z nich opticky na dvě části. Tento způsob byl často užíván i v dílech dovršitelů klasicismu.
35
2.2 Typické prvky ve Štěpánově tvorbě Myšlení a cítění většiny skladatelů druhé poloviny 18. století vedlo ke zjednodušení a osvobození se od polyfonní přísnosti a umné komplikovanosti barokní harmonie. Často tahle snaha vedla ke všeobecné líbivosti až primitivnosti, používající pouze tři základní harmonické funkce (T, S, D) a modulování do nejbližších tónin. Většina italských hudebníků, s výjimkou G. Tartiniho, D. Scarlattiho a několika dalších, se ubírala touto cestou. Vídeň je nakloněna také spíše italskému způsobu komponování, ale např. již Štěpánův učitel G. Ch. Wagenseil často používá zmenšené čtyřzvuky a náhle střídá Dur a moll. J. A. Štěpán sice vychází ze školy Wagenseila, ale svoji dikci obohacuje o řadu neobvyklých melodických tónů. Již od první tištěné skladby je navíc stoupencem kontrastního tématu, čímž se vydal vstříc klasicismu dříve než např. J. Haydn. Byl jistě inspirován i C. Ph. E. Bachem, představitelem severoněmecké školy, který se již vymaňoval z galantního rokokového slohu směrem k expresivitě. Štěpán v náhlých zvratech z Dur do moll využívá efektu nejen ke ztišení, jak bylo převážně zvykem, ale naopak frázi často vybaví stylistycky bohatěji, takže se stává dramatičtější. Podobný vyjadřovací jazyk je příznačný i pro F. Schuberta, proto bychom mohli Štěpána v tomto směru označit za jeho přímého předchůdce. Důležitým způsobem vyjadřování ve Štěpánově tvorbě je v tehdejší době ještě neobvyklé psaní dynamických a agogických znamének. Podobně jako C. Ph. E. Bach byl Štěpán světlou výjimkou, používal hojně už ve svých prvních skladbách zkratek ,,for“ nebo ,,sforz“ a slova ,,dolce“. Zkratky ale mohou znamenat různá provedení – např. sforzato slouží k vyznačení akcentu, ale také pro větší plochu. Naopak forte někdy kromě plochy znamená též akcent a dolce zřejmě nahrazuje výraz piano. Tahle označení se u Štěpána vyskytují až v pozdních sonátách, psaných již nesporně pro kladívkový klavír, na rozdíl od skladeb, které mají ještě zřetelnou cembalovou koncepci (např. Divertimenta op. 1).
36
Dalším, velmi osobitým rysem zvláště Štěpánovy rané tvorby je používání bohaté ornamentiky, pojící se ještě k rokokovému stylu. Autor rozhodně nešetří ozdobami, ale k jejich znázornění používá jen několika značek. Písmeno ,,t“ nejčastěji znamená trylek bez zakončení i se zakončením (to je občas vyznačeno). Nad šestnáctinovou hodnotou může být proveden jen jako nátryl, v rychlém tempu jedině jako příraz, ale jindy lze ozdobu zahrát i jako obal. Malá šestnáctinová nebo častěji osminová, v pozdějších dílech výjimečně i čtvrťová nota přeškrtnutá označuje většinou krátký příraz,
ale vyskytuje
se
i na místech, kde je možno hrát jedině oporu. Přeškrtnutá notička tak představuje opory všech hodnot. Vedle těchto nejpoužívanějších značek se můžeme u Štěpána setkat také s obalem
a
mordentem.
většinou značí i dnes běžným symbolem,
Obal
pokud se hraje zdola, vždy jej vypisuje malými nožičkami. Štěpán měl v oblibě i jiné označení,
které
podle
potřeby
může
znamenat obal, mordent, trylek i nátryl. Také arpeggia označuje různě, a to buď šikmým přeškrtnutím akordu, nebo vypisuje arpeggio malými notičkami. Další neobvyklé značení používá Štěpán zejména ve svých skladbách tanečního rázu: jedná se o označení codové repetice - vedle běžných repetičních znamének také písmenem ,,R“ , provádí se až při opakování příslušného dílu skladby. ,,Jde zřejmě o zkratku slova recommencez, kterým se označovala tzv. malá repetice, jak píše Friedrich Wilhelm Marpurg v knize Der kritische Muzicus an der Spree. Adler vysvětluje podobné ,,R“ v předmluvě k Muffatovým Componimenti jako zkratku Ripresa minore.“26
Celkový přehled o zvyklostech v psaní ozdob a jiných značení můžeme získat např. v knize Vratislava Bělského Hudba baroka, kterou vydala Janáčkova akademie múzických umění v Brně v roce 2009. 26
J. A. Štěpán Composizioni per piano I - Šetková D., Vydavatelská zpráva
37
Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo poukázat na nespornou hodnotu skladeb J. A. Štěpána a probudit tak o něj zájem u interpretů, pedagogů i žáků; znovu objevit jeho osobnost a upozornit na díla, která leží zapomenuta v knihovnách. Téma si zasluhuje širší zpracování (např. v doktorském studiu), kde by byl prostor pro hlubší analýzy jednotlivých děl a větší možnost prozkoumání rukopisů, které by mohly být výhledově vydány. Je zajímavé, že ve světě povědomí o Štěpánovi úplně nevymizelo. Dokonce Howard J. Picton (USA, New York) v roce 1989 vydal knihu The Life and Works of Joseph Anton Steffan a tiskem vydal Štěpánův větší výběr skladeb. Tato práce s přiblížením Štěpánových skladeb může přinést oživení do výukového procesu a také přispět ke značnému obohacení repertoáru žáků na ZUŠ, konzervatořích i na vysokých školách.
38
Použité informační zdroje Literatura BĚLSKÝ, Vratislav: Hudba baroka. Provozovací praxe hudby 17. a 18. století. Brno: Ediční středisko JAMU, 2009. 142 s. BÖHMOVÁ – ZAHRADNÍČKOVÁ, Zdeňka: Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. století. Praha: Editio Supraphon, 1986. 172 s. DOLMETSCH, Arnold: Interpretace hudby 17. a 18. století. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 210 s. HŮLKA, Karel: J. A. Štěpán. Časopius Hudební revue VII, Praha 1913 - 1914 KOLEKTIV AUTORŮ: Československý hudební slovník, svazek 2. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 1080 s. KŘÍSTKOVÁ, Dana: Česká klavírní tvorba 18. a 19. století včetně díla Leoše Janáčka. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2002. 80 s. NĚMEČEK, Jan: Nástin české hudby XVIII. století. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 399 s. POŠTOLKA, Milan: Joseph Haydn a naše hudba 18. století. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961. 184 s. POHANKA, Jaroslav: Dějiny české hudby v příkladech. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 402 s. POHANKA, Jaroslav: Poznámky a bibliografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 58 s. RACEK, Jan: Česká hudba od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958. 333 s. SMOLKA, Jaroslav: Dějiny hudby. Brno: nakladatelství TOGGA, 2001. 657 s. STRAKOVÁ, Theodora: J. A. Štěpán a Haydnovo Divertimento Es dur. Časopis Moravského muzea. Brno: Moravské muzeum, 1961. SÝKORA, Václav Jan: Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: vydavatelství Českého hudebního fondu PANTON, 1973. 331 s. ŠETKOVÁ, Dana: Klavírní dílo J. A. Štěpána. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 201s. 39
ŠIŠKOVÁ, Ingeborg: Dějiny hudby IV (Klasicismus). Bratislava: IKAR, 2011. 375 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Composizioni per piano I. Vydavatelská zpráva (D. Šetková). Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1964. 160 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Composizione per piano II. Předmluva (Th. Straková), Vydavatelská zpráva (D. Šetková). Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1968. 131 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Concerto in D. Předmluva (J. Racek), Vydavatelská zpráva (Vrat. Bělský). Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1959. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Menuety pro klavír. Předmluva (D. Šetková). Praha: Musica Viva Historica, 1962. 34 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Notové vydání klavírního koncertu Es dur. Předmluva (I. Růčková). Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2012. 31 s.
Prameny ČESKÉ VARIACE XVIII. STOLETÍ. Praha: Musica Viva Historica H 4136, Editio Supraphon, 1966. 35 s. ČEŠTÍ KLASIKOVÉ. Praha: Musica Antiqua Bohemica 14, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. 51 s. KOPIDLNO, Oficiální stránky města: www.kopidlno.cz/josef-antonin-stepan/d125523/p1=8657 ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Composizioni per piano I. Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1964. 160 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Composizione per piano II. Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1968. 131 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Concerto in D. Praha: Musica Antiqua Bohemica, 1959. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Menuety pro klavír Praha: Musica Viva Historica, 1962. 34 s. ŠTĚPÁN, Josef Antonín: Notové vydání klavírního koncertu Es dur. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2012. 31 s.
40
Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Podobizna J. A. Štěpána Obrázek č. 2: Ukázka rukopisu J. A. Štěpána
41
Ilustrace Obrázek č. 1: Podobizna J. A. Štěpána
Stínokresba od Bolera, portrét je uložen v Deutsche Staatsbibliothek v Berlíně.
42
Obrázek č. 2: Ukázka rukopisu J. A. Štěpána
Dana Šetková: Klavírní dílo J. A. Štěpána, str. 22-23
43
Seznam příloh Příloha č. 1: Divertimenta op. 1 - soupis Příloha č. 2: Sonáty op. 3 – soupis Příloha č. 3: Nahrávky Štěpánových děl
44
Přílohy Příloha č. 1: Divertimenta op. 1
Divertimento C dur I. II. III.
Allegro spiritoso 3/4 (C dur) Andante non molto 2/4 (G dur) Allegro assai 3/8 (C dur)
Divertimento D dur I. II.
Allegro vivace 2/4 (D dur) Minuetto 3/4 (D dur), Trio d moll
Divertimento F dur I. II. III.
Andante non molto 3/4 (F dur) Minuetto 3/4 (F dur), Trio d moll Allegro assai 2/4 (F dur)
Divertimento A dur I. II. III.
Villanesca Galante. Tempo di Minuetto 3/8 (A dur) Polonese. Andante 3/4 (D dur) Minuetto 3/4 (A dur)
Divertimento G dur I. II. III.
Cantabile grazioso. Andante 2/4 (G dur) Minuetto 3/4 (G dur), Trio e moll Contredanse Anglaise. Allegretto 2/4 (G dur) 45
Divertimento Es dur I. II.
Andante non molto 3/4 (Es dur) Allegro vivace 2/4 (Es dur)
III.
Minuetto 3/4 (Es dur), Trio c moll
IV.
Allegro assai 2/4 (Es dur)
46
Příloha č. 2: Sonáty op. 3
Parte prima: Sonáta G dur Introduzione. Adagio C takt (g moll) I. II.
Allegro 3/4 (G dur) Andante non molto 2/4 (g moll)
III.
Minuetto 3/4 (G dur), Trio e moll
IV.
Polonese 3/4 (G dur)
V. VI.
Capriccio. Allegro molto 3/4 (g moll) Allegro assai 3/8 (G dur)
Sonáta F dur I. II.
Allegro spiritoso C takt (F dur) Andante cantabile 2/4 (F dur)
III.
Minuetto. Andante 3/4 (F dur), Trio f moll
IV.
Allegretto 2/4 (F dur)
Sonáta D dur I. II. III.
Allegro moderato 2/4 (D dur) Minuetto 3/4 (D dur), Trio d moll Villanesca Galante. Allegro 3/8 (D dur)
47
Parte seconda Sonáta C dur Introduzione. Adagio non molto 3/4 (c moll) I.
Allegro e vivace 3/4 (C dur)
II.
Andante non molto 2/4 (F dur)
III.
Minuetto 3/4 (C dur) Trio F dur
IV.
Allegro con brio 3/8 (C dur)
Sonáta G dur I.
Allegro molto C takt (G dur)
II.
Andante cantabile 3/4 (C dur)
III.
Minuetto 3/4 (G dur), Trio e moll
IV.
Allegro assai 3/8 (G dur)
Sonáta D dur I. II.
Allegro moderato 2/4 (D dur) Andante non molto 2/4 (G dur)
III.
Minuetto. Tempo moderato (D dur), Trio (d moll)
IV.
Inglese. Allegro 2/4 (G dur)
48
Příloha č. 3: Nahrávky Štěpánových děl (podle D. Šetkové)
Sonáta G dur
Praha, Čs. rozhlas
Dana Šetková
Praha 1963 Supraphon (2 věty, vydáno v MAB 23) Sonáta D dur
Brno, Čs. rozhlas
Vratislav Bělský
(13 vět, archiv Kroměříž)
Sonáta B dur
Praha, Čs. rozhlas
Dana Šetková
(3 věty, archiv Kroměříž)
Sonáta Es dur
Praha, Čs. rozhlas
Dana Šetková
Praha 1963 Supraphon (vydáno v MAB 23)
Variace C dur
Praha, Čs. rozhlas
Dana Šetková
Praha 1963 Supraphon (vydáno v MAB 23)
25 variací
Brno, Čs. rozhlas
Vratislav Bělský
(archiv Kroměříž)
Koncert D dur
Brno, Čs. rozhlas
Vratislav Bělský
(vydáno v MAB 23)
Koncert G dur pro 2 cembala
Brno, Čs. rozhlas
Vratislav Bělský,
(archiv Kroměříž)
Eliška Nováková
49
Příloha č. 3: Nahrávky Štěpánových děl (CD)
Sonáta D dur op. 3/3 CD nahrávka
Giedré Lukšaité-Mrázková ARTA records 2007
http://www.arta.cz/index.php?p=shop_item&id=F10155
Concerto in Dis pro cembalo a orchestr CD nahrávka
Rudolf Zelenka
Benda Arts 2008
http://www.bko.cz/011/default.aspx?WebMenuSelect=25&id=153
50
