JOSEF LADA (TVORBA PRO DĚTI)

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

JOSEF LADA (TVORBA PRO DĚTI)

Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Drahoslava Pechová

Autorka diplomové práce:

Kateřina Čermáková (Šiková) Nad Palatou 5 150 00 Praha 5 5. ročník Učitelství pro 1. stupeň ZŠ - DV Magisterské prezenční studium

Dokončení diplomové práce: 20. 11. 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury.

Praha, 20. 11. 2006

Kateřina Čermáková

Děkuji paní Mgr. Drahoslavě Pechové za odborné vedení mé diplomové práce, za cenné připomínky, projevenou trpělivost a čas, který mi věnovala při konzultacích.

OBSAH

Úvod

6

v

1. Životopisný a tvůrčí medailon Josefa Lady

8

1.1 Život

8

1.2 Dílo

15

1.2.1 Ilustrace - lidová říkadla a tvorba jiných autorů

15

1.2.2 Vztah k přírodě

17

1.2.3 Moderní autorská pohádka

17

1.2.4 Vzpomínky a knihy pro dospělé

18

2. Josef Lada - tvorba ilustrátorská

19

2.1 Ilustrace

19

2.2 Výtvarný projev inspirovaný lidovými říkadly a pohádkami

20

2.3 Ezopské bajky a přírodopisné učebnice

24

3. Josef Lada - tvorba literární

28

3.1 Ohlas vzpomínek na dětství

28

3.2 Podoba moderní autorské pohádky

30

3.2.1 O Mikešovi

30

3.2.2 O chytré kmotře lišce

45

3.2.3 Bubáci a hastrmani

52

3.2.4 Pohádky naruby a Nezbedné pohádky

58

Závěr

70

Resumé

73

4

Anotace

Klíčová slova

Prameny

Literatura

Citace

Přílohy

ÚVOD

Spisovatel a malíř; malíř a spisovatel. Obracejte to, jak chcete. Sám věřím jen v silné prožitky z mládí, dobré lidi, citlivá srdce a věrnou

lásku. To je čistý zdroj

umělecký. Vládnout perem nebo štětcem - to už je jen technika, to je detail. Zdroje umění živé a živné jsou jinde, jsou hloub, jsou velmi hluboko. Těm zdrojům se nedá nijak naučit, nedají se koupit. To jsou dary boží, za něž musí býti každý z nás vděčen. Za silné a nepomíjející dojmy svého mládí, citlivé srdce a věrnou lásku, dary, jimiž jsem byl tak štědře obdarován, budu navždy pokorně vděčen. Zde to vyznávám právě celou knihou až do té tečky, která následuje.

(,)

Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila téma Josef Lada - tvorba pro děti. Literatura pro děti a mládež mě oslovuje a jsem přesvědčena, že dílo Josefa Lady má velký význam pro dětského čtenáře. Jeho ilustrace a knihy znám od svého dětství, tento autor mi byl vždy velmi blízký. Pokusím se představit literární a ilustrátorskou tvorbu Josefa Lady, autora mnoha dětských knih, který svá díla tvořil v průběhu první poloviny 20. století. V knihách, a to ať těch, které sám napsal nebo které ilustroval, předal hodnotná díla celým generacím dětí. Jeho tvorba byla inspirována lidovými říkadly a pohádkami, psal povídkovou prózu, ale největší přínos spočívá v žánru moderní autorské pohádky. V jeho dílech se často odráží vzpomínky na dětství, rodnou obec Hrusice a okolí. Co činí Ladovu tvorbu tak nezapomenutelnou? Je to právě úzké spojení jeho originálních ilustrací, které vznikají naprosto spontánně, ajeho textů, jejichž vznik je obdobný. Nachází oblibu již u mnohých generací mladých čtenářů. Lada knihy ilustroval a psal s velkou láskou jak pro své dvě dcery, tak pro všechny ostatní děti.

6

Chtěla bych vyzdvihnout umělecké hodnoty tvorby Josefa Lady pro děti a zdůraznit, že ačkoliv vznikala před více jak sedmdesáti lety, dokáže okouzlit dětské čtenáře svým vlídným humorem, osobitými ilustracemi a netradičními pohádkovými postavami, které v nás i po tolika letech vyvolávají dojem skutečnosti.

7

1. ŽIVOTOPISNÝ A TVŮRČÍ MEDAILON JOSEFA LADY

1.1 ŽIVOT

Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v Hrusicích v rodině ševce Josefa Lady (1847 - 1904) a Alžběty, rozené Janovské (1843 -1912). Byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Jeho starší bratr František se narodil roku 1870, sestry Antonie roku 1877 a Marie 1881.

Náš starý domek číslo 15 stál pod mírným svahem, takže skoro celá jeho zadní boční zeď byla opřena o násep hlíny. V baráčku byla jediná obytná světnice, malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do světnice, ale i do chléva. Za barákem byla malá, ale útulná zahrádka. Vjedné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo tu někdy nejen šest členů rodiny, ale často ještě pocestný, nad nímž se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat noclehu. '"

Roku 1893 začal navštěvovat obecnou školu v Hrusicích. Nejraději měl kreslení, přírodopis a zeměpis. Mezi neoblíbené předměty kupodivu patřilo čtení. Jeho velký zájem o zvířata ho dovedl až ktomu, že se jejich jména naučil italsky. Kreslit začal ještě dříve, než přišel do školy. Využil vše, co 8

bylo k dispozici - noviny, potravinové sáčky, balicí papír. Zpočátku kreslil levou

rukou. Jeho první

kresbou

byla postava venkovského

strýce,

ořezávajícího pilou větev stromu. První barevné obrázky, které viděl jako dítě, byly karty. Za „naturálie" (švestky, jablka, sušené křížaly) dodával hotové kresby zvířat svým spolužákům. V sedmi letech jej okouzlila kresba Mikoláše Alše - jednalo se o plakát pro výstavní loterii. Docházku do obecné školy uzavřel 30. 4. 1901. Po jejím ukončení odešel do Prahy, kde se učil malířem pokojů a divadelních dekorací u pana Petránka na Královských Vinohradech. Učení brzy opustil, protože ho příliš neuspokojovalo, a vrátil se domů. Krátce poté vstoupil do učení na knihaře - zlatiče u pana Jana Karáska na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Učil se zde vletech 1902 - 1905. Při práci se seznamoval s díly Mikoláše Alše, Adolfa Kašpara, Jana Preislera, Karla Špilara, s plakáty Maxe Švabinského, Vratislava Huga Brunnera a Františka Kysely. Zároveň docházel do Živnostenské pokračovací učňovské školy na Uhelném trhu. Po Vánocích dostal první objednávku -

namalovat dva portréty

do jevištního pokoje ochotnického představení Na valdštýnské šachtě. To bylo jediné divadlo, které do té doby zhlédl, kromě divadla loutkového. Poprvé navštívil Josef Lada Národní divadlo, když se hrálo představení Mlynář a jeho dítě s Jindřichem Mošnou v hlavní roli. Roku 1904 se ucházel o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, nebyl však přijat. Následující rok se objevily Ladovy kresby v časopise Máj - dvě vznikly podle vyšehradského Slavína a rotundy sv. Martina a dvě jako volné kompozice - záhlaví fejetonu a mlýna. První honorář činil 20 zlatých. Koncem dubna dokončil druhý ročník Živnostenské pokračovací školy s vyznamenáním. Na večerní kurzy kreslení na Uměleckoprůmyslové škole

9

u profesora Jakesche začal Lada docházet v roce 1905, kde také získal výuční list knihařského tovaryše. Počátkem roku 1905 začal spolupracovat s časopisem Švanda dudák. Na jaře navštívil Ignáta Herrmanna v jeho bytě a ukázal mu čtyři kresby, které Herrmann přijal pro Švandu dudáka a honoroval 10 zlatými. Od konce září bydlel Josef Lada v domě „U Šálků" u krejčího Bureše. Zde se seznámil s Hanou Budějickou, svou pozdější ženou. V té době kreslil za honorář do humoristických časopisů: Veselá Praha, Neruda, Sborník mládeže a Besídky malých. Vtémže roce se Lada stal hospitantem na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Dítěte a profesora Hofbauera. Zároveň pravidelně kreslil pro Rokytovy časopisy. Roku 1906 se Josef Lada seznámil s Jiřím Mahenem a magistrátním úředníkem a spisovatelem Romanem Haškem, bratrancem Jaroslava Haška, díky němuž se s Jaroslavem spřátelil. Přátelství s Haškem vneslo do Ladovy tvorby mnoho nových podnětů a položilo základ kjedinečnému spojení Haškových

próz

s

Ladovými

ilustracemi.

Začal

spolupracovat

s Knihtiskárnou národně sociálního dělnictva (pozdější Melantrich), seznámil se se Zdeňkem Matějem Kudějem a přispíval do Humoristických listů. Na konci roku 1905 se Lada poprvé stěhoval do vlastního bytu v Ditrichově ulici č. 6, kde bydlel až do roku 1925. Jeho občasným podnájemníkem byl přítel Jaroslav Hašek. S četnými kolegy malíři a spisovateli navštěvoval známou kavárnu „Tůmovka" a také začal přispívat do Besídky malých a do brněnského časopisu Rašple. Od roku 1909 spolupracoval s humoristickým časopisem Karikatury, kreslil do něj obrázky a psal také texty. Tento časopis měl čtyři listy a tiskl se na novinovém papíru nevelkého formátu. Obrázky do něj kreslili Vratislav Hugo Brunner, Jiří Wenig, František Xaver Naske a další. Oporou listu byl Jaroslav Hašek. Dále zde publikovali své příspěvky Josef Mach, Fráňa v

Šrámek, Karel Toman a další.

10

Během první světové války Lada kreslil do Humorů. Dále přispíval do Večerníku Práva lidu, Národních listů a Bassových Letáků. Stal se kmenovým autorem satirického listu Šibeničky, jehož nakladatelem byl František Borový. Ke konci války Lada nakreslil první série pohlednic. S příchodem roku 1920 byl jmenován členem SČGU Hollar (Sdružení českých grafiků a umělců Hollar). Obeslal výstavu Kreslíři Šibeniček a vystavil na ní svých padesát prací. Ve stejném roce začal kreslit do Lidových

novin,

Českého

slova

a

později

i do

časopisu

Trn.

V následujícím roce započal redigování přílohy Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky. Roku 1922 nakreslil na kámen velký plakát pro film Venouš Dolejš a Stázička. Na dovolené se sblížil s malířem Jaroslavem Panuškou. Josef Lada se oženil s Hanou Budějickou dne 18. června 1923. Na konci tohoto roku se stal členem SVU Mánes (Sdružení výtvarných umělců Mánes). V lednu 1924 koupil v Hrusicích od manželů Svobodových kus pole a založil zahradu a malý lesík. Od tohoto roku pak jezdil Josef Lada na pracovní dovolenou již jen do rodných Hrusic.

11

Na začátku prosince roku 1925 se Ladovi nastěhovali do bytu V Ohradách 1 (dnes Ladova 1) v Praze. Dne 29. prosince se jim narodila dcera Alena. V následujícím roce se Lada dočkal první samostatné výstavy vSVU Mánes. Eva, druhá dcera, se Ladovým narodila 18. prosince 1928. V závěru roku měl Josef Lada svou samostatnou výstavu v Berlíně. Koncem 20. let se stal Lada členem Svazu novinářů. V té době vydal sérii vánočních pohlednic. Podílel se na scénické výpravě ke Strakonickému dudáku Josefa Kajetána Tyla pro Národní divadlo. Souborná výstava Ladových děl se konala roku 1930 v Praze v Umělecké besedě. Po ní následovala mezinárodní výstava dětských ilustrací v Ženevě. Roku 1934 vystavoval Lada na Biennale v Benátkách a na Výstavě humoru a satiry v Praze, namaloval také triptych Česká krajina. Autorem výpravy k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany v Národním divadle se stal roku 1936. Vletech 1930 až 1952 byl autorem dalších scén a kostýmů k hrám nejen v Národním divadle (V studni, Čert a Káča), ale také v divadle Vlasty Buriana (Ukradený dědeček), v Městském divadle (O kocouru Mikešovi) stejně jako ve Státním divadle v Brně (Bubáci a hastrmani). O rok později, roku 1931, namaloval čtyřdílný soubor obrazů na téma dětských her. Roku 1941 Lada představil svou malířskou tvorbu na dvou samostatných výstavách v Praze (SVU Mánes) a Táboře. Karel Novotný reagoval na tvorbu Josefa Lady ve Volných směrech.

12

Během okupace v říjnu 1942 na příkaz protektorátního cenzora postihl Ladu zákaz publikace. Byl vyloučen ze Svazu novinářů a měl možnost nabízet svá díla pouze soukromým sběratelům. Jeho druhorozená dcera Eva tragicky zahynula roku 1945. Po druhé světové válce vychází první vydání časopisu Mateřídouška (redaktor František Hrubín). Josef Lada pro časopis nakreslil záhlaví, které mu zůstalo dodnes. Rovněž celé první číslo ilustroval a graficky upravil. Samostatné výstavy v Praze (SVU Mánes, katalog s textem Emila Filly) a ve Zlíně (Dům umění) se uskutečnily roku 1946. Josefu Ladovi se dostalo ocenění a byl 9. září 1947 jmenován národním umělcem. Zúčastnil se putovní výstavy československého výtvarného umění pro zahraničí. V edici Prameny vydalo SVU Mánes monografii od Karla Novotného: Josef Lada. Ladova samostatná výstava (Evropský literární klub) se uskutečnila roku 1948 v Praze a o rok později v Českých Budějovicích. Počátkem roku 1950 vznikl kreslený film Říkadla podle Ladovy předlohy, s hudbou Leoše Janáčka. Současně se Lada stal kmenovým autorem Státního nakladatelství dětské knihy. Manželka Josefa Lady zemřela 2. ledna 1951. Ve stejném roce Ladovy obrazy

a

ilustrace

zaujaly

pozornost

návštěvníků

na

výstavě

československého výtvarného umění v Praze. Roku 1952 byl natočen

13

dokumentární film s názvem Národní umělec Josef Lada, o tři roky později vyšla monografie Jaromíra Peěírky: Národní umělec Josef Lada.

Na sklonku svého života se Lada podílel tvorbou scény a kostýmů na filmu Hrátky s čertem. Jeho díla se objevila na výstavě ilustrací v Paříži. Posledním namalovaným obrazem se stal Hastrman v zimě. Josef Lada zemřel 14. prosince 1957. Málokdo ví, že Josef Lada byl celý život slepý na pravé oko, které si poranil v raném dětství nešťastným pádem na otcův ševcovský knejp. Lada se o tom nikdy příliš nezmiňoval, ale lze to vytušit z rozborů prostorové konstrukce Ladových krajin.

14

1.2 DÍLO

Do tvorby Josefa Lady pro děti můžeme v prvé řadě zahrnout výtvarný projev inspirovaný lidovými říkadly, pohádkami Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Další inspirací pro Ladu byl jeho vztah k přírodě a zvířatům. Vznikly tak přírodopisné učebnice. Převyprávěl také Ezopovy bajky. Velkým přínosem jsou Ladovy knihy pro děti, které sám ilustroval a zároveň napsal. Patří knim vyprávění o mluvícím kocourkovi Mikešovi, knížka o dalším zvířeti - lišce, veselé vyprávění o bubácích a hastrmanech a Pohádky naruby, Nezbedné pohádky. Josef Lada se rovněž věnoval psaní svých vzpomínek. Nesmíme zároveň opomenout díla autorů, které si bez ilustrací Josefa Lady neumíme představit.

1.2.1 ILUSTRACE - LIDOVÁ ŘÍKADLA A TVORBA JINÝCH AUTORŮ

Začátkem Ladovy tvorby jsou obrázkové učebnice s lidovými říkadly pronejmenší - Moje abeceda (1911) a Kalamajka (1913). Tyto knihy obsahují jednak Ladovy kresby k říkadlům a také Haškovy krátké anekdotické příběhy. Ilustrace dětských lidových říkadel jsou podstatnou částí Ladovy tvorby, zabýval se jimi prakticky celý život. Na Moji abecedu a Kalamajku navázaly počátkem 20. let Erbenova národní říkadla (1921), na přelomu 20. a 30. let pak Říkadla našeho Kadla (1928), Veselý krok přes celý rok (1929)

a Halekačky naší Kačky (1932). Ve 40. a 50. letech to

byly Ku! - Ku! Jen po mně vztáhněte ruku! (1941) a Říkadla (1955).

15

Josef Lada vydal výbor ze svého díla, nazvaný příznačně Josef Lada dětem (1952). První Ladovu knižní ilustraci nalezneme v Pohádce o Honzíčkovi a zlatovlasé

Isole

(1906)

Jaroslava

Havlíčka.

Dále

ilustroval

Dvanáct pohádek (1918) Jiřího Mahena a Rodinu špačka Perčivy (1918) od Josefa Roubíčka Hradeckého. Jinou zdařilou ilustraci představují obrázky ke knize Vlkova svatba (1919) od Karla Jaromíra Erbena a Svět zvířat (1919) s verši Petra Křičky. Následovalo Dvanáct pohádek z onoho světa (1921) Václava Říhy a Pohádky pro dospělejší mládež (1927) od Josefa Štefana Kubína. Lada se dále podílel na ilustraci Národních pohádek (1926) Boženy Němcové. Mezi jeho další knižní ilustrace patří Český Honza ( 1940) od Jiřího Horáka, České pohádky (1957) Jana Drdy a Pohádky (1953) od Karla Jaromíra Erbena. Text

Jana

Morávka

doplnily

Ladovy

humorné

kresby

ve Šprýmovských kouscích Frantíka Vovíska a kozla Bobeše (1929) a v Dobrodružství Tondy Čutala (1929). Verše Josefa Foltýna a Ladislava Studničky s Ladovou ilustrací vyšly v knihách Ihá! Zvířátek plná kniha (1930), Mňoukačky naší kočky (1930), Štěkadla našeho pudla (1930), Raf! Raf! Raf! Tady je zvířecí biograf (1930), Ratata! Pokrok, sport a zvířata (1930). Josef Lada svými ilustracemi inspiroval mnohé spisovatele: Františka Hrubína (Ladův veselý přírodopis, 1950), Jaroslava Seiferta (Chlapec a hvězdy, 1956), Josefa Bruknera (Z Ladovy zahrádky, 1968), Pavla Šrůta (Veselé obrázky Josefa Lady, 1985) a Jiřího Žáčka (Máme rádi zvířata, 1987).

16

1.2.2 VZTAH K PŘÍRODĚ

Přírodopisné učebnice otevřel Veselý přírodopis (1917) a na něj navázal Svět zvířat (1919). Následovaly Ladovy veselé učebnice - Savci (1925), Ladovy veselé učebnice - Ptáci (1931) a Ladovy veselé učebnice - Brouci a hmyz (1932). Verše napsal Josef Foltýn. Ezopské bajky (1931) Josef Lada doprovodil známými ilustracemi zvířat a zpracoval je tak, aby byly přístupné dětskému čtenáři.

1.2.3 MODERNÍ AUTORSKÁ POHÁDKA

Hned první Ladova kniha pro děti, kterou sám napsal, zaznamenala čtenářský ohlas. Vyprávění o kocourkovi Mikešovi poprvé vyšlo v časopisu Radost a později i knižně ve čtyřech dílech: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil (1934), Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá (1935), třetí Cirkus Mikeš a Kludský. Třetí kniha o kocourkovi, který mluvil (1936) a poslední Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil (1936). Knižnímu vydání pohádkových souborů O chytré kmotře lišce (1937) a Bubáci a hastrmani (1939) předcházela rovněž časopisecká verze v Radosti. V autorových knihách pro děti se odráží vzpomínky na rodné Hrusice a jeho dětství. U moderních pohádek se osvědčila autorova fantazie. To dokazují i Pohádky naruby (1939), které o několik let později vyšly jako Nezbedné pohádky (1946), rozšířené o pohádková vyprávění z Pohádek naruby.

17

1.2.4 VZPOMÍNKY A KNIHY PRO DOSPĚLÉ

Během svého života se Lada věnoval psaní svých vzpomínek. Pro děti napsal Vzpomínky z mého dětství (1937), dospělému čtenáři věnoval Kroniku mého života (1942). Dovídáme se z nich mnohé o Ladově životě a počátcích jeho spisovatelské a ilustrátorské činnosti. K dospělým se dále obrací v knize Straky na vrbě (1940), kde humorně líčí život, práci lidí na vesnici (především pak zedníků) a evokuje atmosféru rodných Hrusic. Pouze Ladovy ilustrace obsahují Veselé kresby (1949), jež jsou určeny především dospělým čtenářům. Knim se obrací i Potměšilá historie (1910) Romana Haška, kterou Lada ilustroval. Nejznámějšími ilustracemi pro dospělé čtenáře jsou však Osudy dobrého vojáka Švejka, které začaly od roku 1911 vycházet v Karikaturách, vletech 1923 -

1925 v Českém slovu a nakonec vyšly

v rámci Haškových Sebraných spisů (1925). Dále ilustroval Křest svatého Vladimíra

(1946),

Tyrolské

elegie

(1947),

a Epigramy (1949) Karla Havlíčka Borovského.

18

Král

Lávra

(1947)

2. JOSEF LADA - T V O R R A II ITSTRÁTORSKÁ

2.1 ILUSTRACE

„ Lada jest mezi českými kreslíři a malíři zjevem ojedinělým. Jeho kresbu mezi sta jinými

podle její jasné,

jednoduchosti

výtvarného

publikovaném

ke konci první světové

nakladatelství Emporion.

podání,"

průhledné můžeme

názornosti,

prostoty

číst už v prvním

pojetí a

poznáme

nejkrajnějsi

textu o Josefu

války na obálce série pohlednic,

kterou

Ladovi, vydalo

(1)

Ladovy krajiny dětských snů se staly samozřejmou součástí našeho života. Můžeme se s nimi setkat v knížkách, leporelech, kalendářích. Vánoce i Velikonoce jsou nemyslitelné bez Ladových pohlednic. Lada se nikdy nepovažoval za akademického malíře. Jeho přístup k umění byl naprosto spontánní a přirozený, a tím vlastně netradiční. Nerespektoval dokonce ani základní techniku moderního českého malířství - olejomalbu. Zachovaly se tisíce jeho kreseb a ilustrací, stovky kvašů a temper, ale jen jediný olej. Lada nikdy neměl akademické ambice, malování pro něj byla denní práce a dělal ji pro obživu a hlavně pro radost. Pokud bychom chtěli Ladu zařadit do vývojových souřadnic českého umění, bývá většinou považován za dědice Mikoláše Alše. Malířský rodokmen, do něhož patří Mánes, Aleš, Lada, byl připomínán již od 30. let 20. století. Vztah k Alšovi zdůraznil už J o s e f Čapek v referátu o první Ladově samostatné výstavě v roce 1926 a nadále se bez zmínky o souvislosti s Alšem neobejde

žádné

zásadnější

pojednání

o

Ladově

tvorbě.

Sám

Lada

v rekapitulacích svého života a práce vztah k Alšovi vyzdvihuje a může se zdát, jako by šel vlastně celý život v Alšových stopách: začínal v Alšově stylu 19

a přispíval do stejných časopisů - do Máje, Švandy dudáka, Rašple, atd. Již roku 1904 byla zveřejněna Ladova první kresba v časopise Máj, motiv rotundy sv. Martina na Vyšehradě. Tato drobná kresba se věrně podobala tvorbě Mikoláše Alše, který pro Ladu znamenal měřítko dokonalosti. Věnoval se také humanisticky a sociálně zaměřené karikatuře. Lada navazoval na Alše i v ilustracích pohádek, písniček a říkadel. Stejně jako Aleš čerpal ve svých kresbách ze vzpomínek na zázemí rodného kraje, umístil scény z Betléma do prostředí české vesnice, vracel se k dětským hrám a podle jeho vzoru idealizoval poezii venkovského života.

2.2 VÝTVARNÝ PROJEV INSPIROVANÝ LIDOVÝMI Ř Í K A D L Y A POHÁDKAMI

Josef Lada ilustroval Moji abecedu (1911) a Kalamajku (1913). Navázal zde na s n a h y o obrodu dětské literatury, ale už nikoli v s e c e s n í m duchu krásné knihy. Dospěl k velice osobitému řešení. Jeho knihy pro děti nemají exkluzivní umělecké ambice, mají být hlavně užitečné, milé a veselé. Zejména Moje abeceda, vydaná v rekordním počtu dvaceti dvou vydání, představuje dodnes optimální knihu pro nejmenší děti, prohlubující jejich poznání i vztah ke světu. Moje abeceda je slabikář, učí znát děti písmenka. Jednotlivá písmena jsou uvedena básní začínající daným písmenem.

20

A Abecede, kočka přede, kocour motá, pes počítá, kolik nití do desíti.

(1)

5 Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije nit, šiju, šiju si botičky, do sucha i do vodičky. <2)

Kalamajka charakterizuje jednotlivá řemesla. V prvním vydání Mojí abecedy a Kalamajky byly na sudých stránkách barevné obrázky s krátkými říkadly, na lichých jednoduché texty, anekdoty a hádanky, které neměly k obrázkům bezprostřední vztah.

BEDNÁŘ A já pořád, co to je, že nám nedá pokoje. A já pořád, co to tluče, a on bednář na obruče.

(i>

Obě knihy vyšly v mnoha v y d á n í c h a jejich proměny dobře ilustrují vývoj Ladova výtvarného vyjadřování. Ještě roku 1918 vyšla Moje abeceda v původní verzi, ale ve 20. letech už Lada své obrázky překreslil. V Mojí abecedě se změnila dvě písmena / a P. říkadlo „Ide Marina do Hodonína " nahradilo „Ivánku náš"

a místo „Panenka pásla páva"

21

Lada zařadil

„Paňmáma jde z louky".

V Kalamajce bylo vynecháno říkadlo „Franta

Rasů, hrál na basu staré krávě u ocasu",

které se zdálo být pro děti

nevhodné. Ve 30. letech překreslil Lada celou Kalamajku ještě jednou. Ve verzi z roku 1936 můžeme sledovat, jak se Lada od radikální kresebné zkratky, vrcholící na přelomu 20. a 30. let, postupně vracel k pozornějšímu popisu reality a přitom si dokázal zachovat své typické rysy: jednoduchost, výraznost a prostotu. Obrázky jsou výraznější, oblejší, hladší a veselejší. Poslední verze Mojí abecedy vzniká ještě v 50. letech. Nacházíme v ní precizně vykroužené linky, které nepřipouštějí žádnou náhodu, pevné tvary, maximálně výstižné zkratky a jakoby pevnější výraz, prozrazující snahu přizpůsobit

se hodnotám

lidového

umění.

Kalamajka

už

nevychází

samostatně, ale některé části jsou zařazeny do sbírky říkadel U maminky (1956). Ladovy obrázky doprovázejí jak Erbenova národní říkadla (1921), tak i Říkadla našeho Kadla (1928) a Halekačky naší Kačky (1932). Knihy mají na jedné straně krátký humorný text a na druhé obrázek s verši.

HOUPY Houpy, houpy, houpy! Kočka snědla kroupy, kocour hrách na kamnách; koťata se hněvaly, že jim taky nedaly.

22

<4>

VAŠEK Vašek Pašek, hornista, koupil basu za tři sta, hraje na ni na návsi, sbíhají se všichni psi. (5>

Bohuš

pozoroval, jak matka dává do potoka rozeschlou vaničku, aby se zatáhla.

Za několik dní hledá matka kamenný hrnek, ale nemůže jej nikde nalézti. Vtom přijde Bohuš a hned hlásí: „ On se rozbil, maminko, a já ho donesl do potoka zatáhnout!"

<6>

VRÁNA Řekla vrána vráně: koupíme si sáně, budeme se vozívati, v stodole na slámě.

<7>

Josef Lada ilustroval Národní pohádky (1926) Boženy Němcové. Kresby k těmto pohádkám

spojuje jednoduchost a prostota dětského pohledu

s náročnou výtvarnou kulturou. Ladova výstižná kresebná zkratka, magická barevnost a nedostižná charakterizace atmosféry, prostředí a fyziognomie postav, schopnost vidět a představit pohádkový děj jako živě přítomný zůstává normou po desetiletí. Svými ilustracemi doprovodil Pohádky (1953) Karla Jaromíra Erbena. U Pohádek můžeme pozorovat, nakolik se Ladův zdánlivě

nemenny

standardní přístup k dětské ilustraci na konci jeho života proměňuje: zůstává zde typická pevná linka, která umí přesně vymezit a dokonale pojmenovat každou věc, zvíře i člověka a vystihnout jejich charakter, i plošně položená barva, která

nepopisuje ani

nedekoruje, a přece navozuje

23

životnou

pohádkovou atmosféru. Ale výraz pozdních ilustrací se rovněž pozměňuje. Obrázky k Národním pohádkám Němcové charakterizuje snaha o živost a reálná, nikoliv pohádková atmosféra. Erbenovy Pohádky znamenají přechod do pohádkového světa. Další pohádky, které Lada ilustroval, nalezneme v knize Český Honza (1940) od Jiřího Horáka. Zde ilustrátor vytváří charakteristickou podobu v

hloupého Honzy, pohádkové postavy, která, podobně jako Švejk, teprve v Ladově podání skutečně „zlidoví".

2.3 EZOPSKÉ BAJKY A PŘÍRODOPISNÉ UČEBNICE

Lada převyprávěl a ilustroval Ezopovy bajky (Ezopské bajky, 1931). Inspiraci nalezl ve svých karikaturách pro Humoristické listy a pro Šibeničky. Jeho interpretace zvířecího světa měla od počátku k ezopskému pojetí blízko.

„ Prohlížíme-li všechny ty Ladovy zvířecí portréty a čtverácká dobrodružství

obyvatel

jeho kreseb, připadá nám, že čteme nové, nenapsané bajky Aesopovy. Jejich moderní ilustrátor: Lada, nám bohdá ty staré napsané znova nakreslí!" první světové války nad Ladovými pohlednicemi

Napsal Alois Dyk na konci

se zvířecími motivy. A na jeho slova

došlo. ">

V tomto období dosahuje Ladova osobitá výtvarná stylizace vrcholu. Jeho projev oživuje výraz obrazu na jedné straně a vypravěčský styl na straně druhé. Výsledný tvar pak dokázal ve vyvážených poměrech spojit moderní výtvarný jazyk, poetiku lidového umění i přímočarost dětské kresby. Na první

24

pohled si ani neuvědomíme, jak promyšlená je kompoziční struktura tě zdánlivě spontánních obrázků a jak na sebe vážou linie i barvy.

O NEMOCNÉM OSLU A VLKU „Zlým lidem nikdo nevěř" Vlk navštívil nemocného osla. Dotýkaje se jeho těla, ptal se ho, kde všude cítí bolest. Osel mu odpověděl: „ Kdekoliv se mne dotkneš, tam mě to nejvíce bolí. " „Zlým se nemá věřiti, i když se stavějí přívětivými a vedou pěkné řeči. Mají v srdci jed. " (2>

Josef Lada přispěl v tvorbě pro děti i svými obrázkovými učebnicemi přírodopisu. Jako první vychází Veselý přírodopis (1917) a vzápětí po něm Svět zvířat (1919). Obě doprovodil svými verši a krátkým povídáním Josef Foltýn. Lada výborně kreslil zvířata už jako malý chlapec. Zvířecí seriály a scény ze světa zvířat se proto přirozeně objevují v Besídce malých. V komiksech pro Humoristické listy a Kopřivy se Lada v tomto žánru vypracoval na bezkonkurenční pozici a své nápady využil i pro dětské knihy. Zvířata jsou přece pro děti nejvděčnější motiv. Tyto knihy však nabízejí dětem více než osvědčené kresby. Lada měl mimořádnou schopnost vcítit se do dětského vnímání,

každý

jeho

obrázek

podává

nejen

nápaditou

a

vtipnou

charakteristiku zvířat, ale i příběh, nabízející velký prostor dětské fantazii. 1 když Veselý přírodopis a ani Svět zvířat ještě nemají definitivní Ladův rukopis, stává se v nich Lada nedostižným a nenapodobitelným malířem zvířecího světa, který hýří nápady a dokáže převést do zvířecí fyziognomie lidské výrazy a situace. Dalšími obrázkovými učebnicemi přírodopisu jsou knihy s didaktickým Posláním,

Ladovy

veselé

učebnice.

25

Vznikly

na

základě

spolupráce

s básníkem Josefem Foltýnem a profesorem Viktorem Jedličkou. V knihách je na první straně krátký přírodopisný text a na straně druhé báseň s ilustrací. Zde Lada precizoval svou představu o dětské knize jako zdroji zábavy i poučení: kladl důraz nejen na obrázky, ale nezapomněl ani na informativní úlohu svých knih. Jejich poslání mělo být především osvětové, Lada s pečlivostí sháněl odborné, ale srozumitelné přírodopisné texty. Ladovy učebnice zahajují Savci (1925), následují Ptáci (1931), posléze pak Brouci a hmyz (1932), kde Lada využívá svých etymologických znalostí, které načerpal při předešlém studiu. Připraven byl i další svazek Vodní živočišstvo, ale k jeho vydání došlo až po Ladově smrti, při reedicích prvních tří dílů. V Ladových veselých učebnicích doprovázejí přírodopisná pojednání velice hravé obrázky plné fantazie a humoru, které bychom si nikdy nedokázali s populárně naučnou knížkou spojit. A přitom jsou věcně zcela přesné - není přece možné plést si vidlonosa afrického se střevlíkem zlatým nebo měděným.

ČÁP Čáp je ve svém chování vážným ptákem, chůze volné a odměřené, přímého držení těla. Postavy je asi lm vysoké. Jeho peří je bílé, pouze letky jsou černé, rovný dlouhý zobák, jakož i vysoké nohy krvavě červené. Miluje rovné, ploché a nízké krajiny, bohaté na vodu, bahniska a louže a rád se usazuje tam, kde člověk vládne. Většina čápů hnízdí na dvorcích selských, nebo alespoň na střechách. Založí-li si jednou hnízdo, užívá ho každoročně k hnízdění. Proto rok od roku přibírá takové hnízdo na výšce i tíži, a je-li obava, že podložka hnízdo neunese, musí pomoci člověk. Stavba hnízda děje se ze silných prutů, rákosů, kusů trávy, hadru, a pod. Potrava čápova je velmi rozmanitá. Rád žáby, červy, myši, různý hmyz a usmrcuje i ještěrky, užovky, ba i jedovaté hady, které před udeří několikrát do hlavy.

<3)

26

spolknutím

HODNÝ ČÁP Pan čáp letí, letí, letí, nenese nám žádných dětí, aspoň Vaška Příhodu, přenes, čápe, přes vodu!<4>

27

3. JOSEF LADA - T V O R K A LITERÁRNÍ

3.1 OHLAS VZPQMÍNFK NA DĚTSTVÍ

Celý život Josefa Lady a jeho rozsáhlou tvorbu provázely vzpomínky na dětství a rodné Hrusice. Lada prožil chudé, ale šťastné dětství, plné zážitků a dojmů. Ve většině jeho kreseb a maleb krajin poznáváme Hrusice - vesnické domky, přírodní scenerie, kostel na vršku, hrající si děti, lidové zvyky, tradice a oděv tak, jak si vše z dětství pamatoval. Pohádková vyprávění

Josefa Lady vyzařují lásku k místu, kde

se narodil. V knihách O chytré kmotře lišce a Bubáci a hastrmani nalezneme prostředí, jež svou atmosférou připomíná Ladovu rodnou vesnici. V příbězích O Mikešovi Lada prostředí situoval přímo do Hrusic a dokonce jednou z hlavních postav je Pepík - malý Josef Lada. V pohádkách mají svou funkci motivy lidových obyčejů a venkovských oděvů takových, jak mu zůstaly v paměti z dětství. Josef Lada napsal knihu Vzpomínky z mého dětství (1937), kde dětem popisuje rodné Hrusice, vztah k milovaným rodičům a dům, ve kterém prožil dětství. Přibližuje nám zážitky s kamarády, „klukovské vylomeniny", život na vesnici od jara do zimy. Popisuje zde i své malířské začátky až po dobu, kdy se vydal do učení. V doslovu této knihy a v doslovu knihy Kronika mého života se vyznává, co pro něj znamená šťastné dětství a co bylo jeho hlavní inspirací.

28

Je známo, že vzpomínky

z dětství mají velký vliv na celý další lidský

život.

Vzpomínky na smutné mládí provázejí člověka až do pozdního věku a těžko se zapomínají i při dobrém živobytí. Ale zato mládí šťastně a radostně prožité je milou a útěchou v životních starostech.

vzpomínkou

n>

Šťastné dětství je pro spisovatele

i výtvarníka nevyčerpatelnou

studnicí

dojmu

a motivů pro umělecká díla. Dítě vidí a cítí všechno krásněji a opřádá si i předměty zcela všední nějakým kouzlem, a čím více roste, tím méně je dojmy vzrušují. V dospělém věku vidí člověk také krásu v přírodě, má-li pro ni jen trochu porozumění, ale ty krásné dojmy z ní už nemá, jako je má dítě.

<2>

Vzpomínám-li dob svého nejčasnějšího dětství, mohu se jistě pochlubili

upomínkou

na okamžiky tak daleko sahající, že mi to nikdo nechce ani věřit. Pamatuji totiž dobře, že jsem ještě ležel v kolébce, když do dveří vstupovala příbuzná místního kováře. Po nějaké době mne matka v neděli strojila do čisté košilky s krejzlíkem a ta ženská k nám přišla opět. „ Ten už je velkej od tý doby, co jsem

tady nebyla,"

divila se a mně se to vrylo

nesmazatelně v paměť. Nemůže to být žádná fantazie, vždyť jsem si celou příhodu

vždycky

připamatoval, jakmile jsem začal chodit a někde tu ženu znovu uviděl!<3>

Zopakoval jsem si svůj život, který byl veselý, někdy také neveselý, ale určitě krásný, as trochou humoru vždycky snesitelný. Nikdy jsme nevěšeli hlavu. S životem jsme se dovedli těšit i rvát. Dokladů o tom je v knize až dost. A potud chce být kniha i příkladnou. Ten kus země mezi Hrusicemi a Prahou, nádherný kraj, byl celý můj život mým rájem, mou inspirací.

Vyznal jsem se dostatek, čemu vděčím za nejhezčí

Za vzpomínky - inspiraci, díky!(4>

29

vzpomínky.

3.2 PODOBA MODERNÍ AUTORSKÉ POHÁDKY

3.2.1 VYPRAVOVÁNÍ O MIKEŠOVI

Do svých knih pro děti vložil Josef Lada kus sebe samého, svého dětství. Jeho první dětskou knihou, k níž napsal vlastní text, bylo vypravování

O Mikešovi. Autorovou snahou je přiblížit dětem krásu venkova, zdůraznit lásku k domovu, lidem, poukázat na přátelství, dobrotu, skromnost a ochotu pomoci jiným. To vše splňuje postava kocourka Mikeše. Miluje rodné Hrusice, má věrné přátele, nebojí se pomoci potřebným. Mikeš je určitým vzorem pro všechny děti, a i když se někdy zmýlí, vždy se ze svých chyb umí poučit a nebojí s e j e přiznat. Didaktickou tendenci vyprávění vyvažuje humor a vtip. Lada ve své Kronice mého života (1942) uvádí, jak se stal spisovatelem dětských knih a začal s vyprávěním příběhů kocourka Mikeše.

Spisovatelem nestal jsem se z nějaké touhy po literární slávě, ale prostě proto, ze jsem byl k tomu donucován. Obě naše děti mě velmi často žádávaly, abych jim

povídal,

co jsem dělal, když jsem byl malý. Vypravoval jsem jim tedy, jak jsem si hrával se

30

ševcovskými kopyty, jak jsem se v zimě klouzal a vozil na sáňkách, jak jsem pásával krávy a vůbec co jsem tropil. Už jsem jim všechno vypověděl několikrát, ale ony žádaly znovu a znovu a mně nezbývalo než si vymýšlet nové historky. Tak jsem jim také vyprávěl, jak jsme měli doma kocoura Mikeše, kterého jsem naučil po lidsku mluvit, chodit po zadních nohou v botách, kabátku a čepici. Obě děti tomu věřily a stále chtěly, abych jim vypravoval jenom o Mikešovi. Ptaly se po jeho osudu a já jim musil líčit, že utekl do světa - když jednou

rozbil babičce krajáč - a už se nevrátil. Druhý rok o

prázdninách

v Hrusicích -pozdě večer a my už šli spat - ozvalo se venku na silnici mňoukání. Rekl jsem dětem žertem, že se možná vrací Mikeš ze světa.

První díly o Mikešovi začaly vycházet v časopisu Radost, jehož redaktorem byl František Krch. Takto byly zveřejněny veškeré příběhy kocourka Mikeše v pěti ročnících Radosti. První knižní vydání vyšlo roku 1934

pod

názvem

O Mikešovi.

Příhody

kocourka,

který

mluvil.

N á s l e d o v a l y díly Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá (1935),

Cirkus Mikeš a Kludský. Třetí kniha o kocourkovi, který mluvil (1936) a Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil (1936). Mikeš se stal významným dílem literatury pro děti 30. let a dodnes se těší oblibě u dětských čtenářů. Lada vyšel z pohádkového typu mluvícího kocoura v botách, ale navíc vytvořil postavičku, která byla přirozenou součástí reality jeho hrusického dětství. Jedna z hlavních postav - Pepík Ševců - není nikdo jiný než Josef Lada. A právě proto je povídání o Mikešovi všem tak blízké, při četbě cítíme z textu lásku k domovu, laskavost, radost a také je patrný humorný nádech. Podstatnou úlohu zastávají ilustrace, ktere Lada k vyprávění o Mikešovi nakreslil. Bez nich bychom si neuměli tuto knihu představit.

31

O MIKEŠOVI. PŘÍHODY KOCOURKA. KTERÝ MLUVIL

První kniha začíná seznámením s kocourkem Mikešem. Vypráví, jak se Mikeš naučil mluvit, začal chodit po zadních nohou a nosit boty. Rázem se sta oblíbeným u všech hrusických obyvatel, hlavně dětí. V dalších kapitolách se dovídáme o Pašíkovi, kterého naučil Mikeš mluvit, a o tom, jak se Mikeš s Pašíkem vydali na trakaři na pouť do Mnichovic. Pouť se náramně vydařila, ale při zpáteční cestě museli jet na motocyklu, protože trakař jim někdo omylem vyměnil. Mikeš zažil i dobrodružství s kozlem Bobešem, jenž se také naučil mluvit. Společně vyzráli na zlobivého Tondu Frantáka a vyměnili mu červenožlutou hrušku za starou bramboru. Často také dochází ke škádlení s chlapcem Frantou Kuldanem, který patří k „uličníkům" v Hrusicích. Největším kamarádem Mikeše byl Pepík. Ten ho naučil všemu, co Mikeš uměl, společně spali na peci, hráli si, ale dělali i různé „vylomeniny". Nejznámější příhoda je ta, kdy šel Pepík s Mikešem na hrušky. Pro Pepíka to neskončilo příliš dobře, pantáta Mlejnek ho nachytal a dal mu pár za vyučenou. Mikeš utekl, ale protože ho trápilo svědomí, šel se pantátovi omluvit a ten mu vše se smíchem odpustil. Nejkrásnějším zážitkem byly společně strávené Vánoce a koledování na sv. Štěpána. Mikeš s Pepíkem si nadělili krásné dárky.

Pepík poslal Mikeše, aby se podíval, u kterého stavení slouha troubí, a než se Mikeš vrátil, ležela na stole pod stromečkem zbrusu nová koloběžka. Vykulil oči a ptal se babičky, jestli je to pro Pepíka dárek od Ježíška. Ale babička mu povídala: „ To nadělil Ježíšek tobě, Mikeši, že jsi takový hodný a poslušný. Pepík nedostal nic!" Mikeš se usmál pod vousy a povídal: „ Děkuji za tu pěknou

koloběžku!"

A přitom se nějak lišácky na Pepíka podíval. Potom mu pošeptal do ucha: .. Pojď se podívat, co tobě Ježíšek

nadělil!"

32

Pepík byl zvědav, kam ho to Mikeš vede, a nechápal, proč ho táhne na zasněženou zahrádku. Ale hned to pochopil, když ho Mikeš přivedl k malé jablůňce, pod kterou ležely krásné sáňky. „ To je pro tebe dárek od Ježíška, " povídal Mikeš, „ a přeji ti, abys je ve zdraví roztrhal!" (Tohle slýchával Mikeš od Pepíkova tatínka, když odevzdával zákazníkovi nové boty a přál mu, aby je ve zdraví roztrhal.) Pepík Mikešovi srdečně poděkoval a hned si u té jablůňky ujednali, že si budou oba dárky navzájem půjčovat, aby jich v zimě i v létě hodně užili. Potom se ptal Pepík Mikeše, proč ty sáňky dal na zahrádku pod jablůňku, a on rozpačitě povídal: „ Nu, já jsem slyšel, že se dávají dárky pod stromeček, tak jsem ty sáňky zatáhl sem na zahrádku pod jablůňku. Já jsem ještě nikdy vánoční stromek neviděl, já jsem

nevěděl,

že se dárky dávají pod stromeček z lesa přinesený!" Pepík

kocourka pochválil,

že to dobře provedl,

a táhl sáňky do

světnice,

aby se Mikešovým dárkem pochlubil. Babička za to hodného kocourka pošimrala za ušima a řekla mu, že je nejhodnější kocourek z Hrusic. <2>

V závěrečné kapitole se vydal Mikeš místo Pepíka do školy. Všechno si pletl, ale i přesto ho paní učitelka pochválila. Mikeš se choval po návratu ze školy jako vyměněný. Lada ho popisuje, jako by za jeden den zmoudřel. Chodil se založenými pacičkami, předstíral, ,jako že si čte" ve starém kalendáři a také si dokonce ze starého drátu vyrobil brýle a bez nich už nikdy nečetl. Brýle nakonec také figurují jako příčina toho, že se Mikeš ztratil. Když šel babičce pro smetanu, zapomněl si vzít malou nádobu a vzal do paciček plný krajáč. Ve chvíli, kdy přecházel lávku, svezly se mu brýle z nosu a Mikeš, jak je chtěl zachytit, zapomněl, že drží krajáč, a upustil ho celý na zem. Chtěl babičce koupit nový, ale z našetřených peněz již nezbylo nic, protože všechny půjčil Pepíkovi na papír a barvičky. A tak se tedy Mikeš vydal do světa, aby babičce přinesl nový krajáč.

33

DO SVĚTA. O KOCOURKOVI MIKEŠOVI KNIHA DRUHÁ

Ve druhé knize kocourkovi přátelé a obyvatelé Hrusic vzpomínají na Mikeše. Krátce po jeho odchodu přinesl Pepík domů malého bílého kocourka, který ve vyprávění na chvíli přebírá Mikešovu roli. Nácíček vystupuje jako bázlivý kocourek, ale postupně se naučí chodit a mluvit. Přes počáteční nedůvěru Pašíka a Bobeše si jej všichni oblíbí. Mikeš se brzy vrátí ze světa a jeho návrat je ve vesnici velkou událostí.

..Pětně dětuju!" 11

poděkoval

Nácíček způsobně

a korunu rychle schoval do kapsy

kalhotek, aby si to snad ještě strýček Mikeš nerozmyslil. Mikeš ještě Nácíčka pohladil po hlavičce a potom zase přistoupil k hromadě balíků.

Pepík rychle přeřezával motouzy a ostatní pomáhali Mikešovi vybalovat dárky. Milé děti, to

bylo všelijakých hezkých a dobrých věcí! V několika krabicích byly dárky

babičce

° kuchyně: cukr, káva, rýže, cikorie, různé koření a mnoho jiného kupeckého zboží. V jiné Ve

lké krabici byla čokoláda, datle, fíky, pomeranče a plno kornoutů s cukrlaty. V balících

fyly látky na šaty, teplé šátky, punčochy, šály na krk a mnoho jiných potřebných věcí. Potom vybalovali dárky, které Mikeš přivezl pro každého zvlášť: Pepíkovi

joukací

Moniku, papíry a barvičky k malování a čepici s krásným ptačím peřím.

Babičce

ne

k°likery

brejle, aby měla jiné na neděli a jiné na všední den. Bobešovi přivezl velké

Zrc

'cidlo a hřeben, aby si mohl vždy pořádně upravit vousy, když půjde někam na návštěvu. největší radost udělal Mikeš dárkem Pašíkovi. Pašík radostí až slzel, když mu Mikeš

P°dávcil krabici, a

^kačkou.

L

v které byly nástěnné

hodiny - pendlovky

se závažími,

kyvadlem

Děkoval Mikešovi a sliboval mu, že si těch hodin bude po celý život vážit a že

r

aději pořád venku před chlívkem, aby je neshodil a nerozbil.

(3)

Další část knihy Do světa zachycuje vyprávění Mikeše od okamžiku, kú

y s e vydal do světa, až po příchod k cirkusu. Mikeš líčí, jaké potkal na cestě jak pomohl jedné babičce od zloděje a jak se ho lidé báli proto, že umí

^'uvit. Ale na cestě zažil i méně veselá dobrodružství. Byl unesen kočovnými 34

Cikány. Zastihla ho velká bouřka, během níž se schoval v kanálku, a málem by se byl utopil, kdyby okolo nejel cirkus Kludský. Pan principál mu nabídl práci a Mikeš vystupoval jako mluvící pytel Žok. Při vystoupení dělal „veselé kousky" a odpovídal na nejrůznější otázky. Vystoupení mělo obrovský úspěch a Mikeš se stal velmi oblíbeným. Spřátelil se s panem principálem, jeho dcerou Oluškou a také se všemi zvířátky v cirkusu -

slonem

Brundibárem, lvem Herodem, a dalšími. Za krátkou dobu se však Mikeš rozstonal ze stesku po domově. Požádal proto principála o dočasný návrat domů, nakoupil za vydělané peníze dárky a vydal se na cestu.

CIRKUS MIKEŠ A K1UDSKÝ.

KNIHA O KOCOURKOVI,

1CTERÝ MLUVIL

Třetí kniha vypráví o tom, jak Mikeš vzpomíná na dceru principála Olušku a své ostatní přátele u cirkusu. Rozhodne se jim napsat dopis, že se jiz zcela uzdravil ze stesku po domově a že za nimi přijede. Nikam ale neodjede, protože vidí, jak je babička smutná z jeho příprav na cestu. Později jej jiz touha po cestování opustí a začne učit Nácíčka všem věcem a hrám, které ma každý pořádný „kluk" umět. Vše se změní návštěvou čtyř zvířátek z cirkusu, která přijdou za Mikešem s prosbou, aby se navrátil. Pan principál onemocněl, všichni lidé odešli i se zvířaty od cirkusu. Zůstal pouze starý a věrný zřízenec Švejda, čtyři zvířátka, která pro Mikeše přišla, a lev Herodes. Cirkus již navíc nemá peníze a jedinou jejich záchranou je on - Mikeš. Ten se tedy vydá na cestu zpět k cirkusu Kludský. Uspořádá velkolepé představení - pohádku, nazvanou Tajemný kocourek, kde vystupují Oluška, Švejda a všechna čtyři zvířátka. Sklidí obrovský úspěch a utrží mnoho peněz. Mikeš se stane slavným a na jeho vystoupení chodí velmi mnoho lidí, je zván na návštěvy, dokonce se o nem

35

píše i v novinách. Nezpychne a je pořád tím hodným kocourkem, navštěvuje chudé lidi a kde je potřeba, pomůže dárkem. Po nějaké době začnou v cirkusu vystupovat i Pašík, kozel Bobeš a Franta Kuldan z Hrusic. Ve stejné době se uzdraví pan principál Kludský a vrací se zpátky k cirkusu. Když spatří všechny dobré změny, které Mikeš pro cirkus vykonal, ustanoví ho ředitelem a přejmenuje cirkus Kludský na cirkus Mikeš a Kludský. Mezitím začne Pepík studovat na gymnáziu. Babička sice chtěla, aby se šel učit k otci ševcovskému řemeslu, ale to Pepíka nelákalo. Jeho snem bylo malovat, a tak mu Mikeš zaplatil v Praze studia. Třetí kniha končí návratem Mikeše, Pašíka, Bobeše a Franty Kuldana do rodných Hrusic. Oluška jde studovat do Prahy divadelní umění a pan principál

Kludský,

pan

Švejda a zvířátka

se připravují

k

odchodu

na odpočinek za Mikešem do Hrusic.

r

ZLATÝ DOMOV. ČTVRTÁ

O KOCOURKOVI, KTERÝ MLUVIL

Čtvrtá kniha začíná nastěhováním Mikeše a jeho přátel do zahradou

v Hrusicích.

Mikeš

přichystal

krásné

a

prostorné

vily se bydlení

pro všechny: pro pana principála Kludského, pana Švejdu a zvířátka - Pašíka, kozla

Bobeše, lva Heroda, p a p o u š k a Klábosila, medvěda Myšku, opici

Kačabu i pro slona Brundibára. Babička měla připravenou také svou světničku, ale nechtělo se jí opouštět starou chaloupku, a tak zůstala s Nácíčkem v ní. Oluška s Pepíkem studují v Praze, ale počítá se s jejich návštěvami v Hrusicích. Všichni jsou v novém domově v Hrusicích tak spokojeni, že ho nazvou Zlatý domov. Zvířátka z cirkusu si všichni v Hrusicích oblíbí a brzy si

36

i zvyknou na to, že jsou poněkud cizokrajnějšího zjevu, nežli je na vesnicích běžné.

Pomáhají všem

potřebným,

vyzrají na

Toníka,

který

knim

chodí na třešně. Mikeš se stará o všechny, kteří to potřebují a dává dětem dárky - především knihy. Novým Mikešovým kamarádem se stane kouzelná hůl Dubka z pohádky Obuchu hýbej se. S n í

Mikeš prožije mnohá

dobrodružství, hůl se stane rovněž ochráncem jeho i Nácíěka a přivede do Zlatého domova pohádkového dědečka. Čtvrtá kniha končí uzdravením nemocné babičky a šťastným prožitím Vánoc ve Zlatém domově.

VYPRAVĚČ

Ladův vypravěčský styl oslovuje dětského čtenáře, vtahuje ho do děje. Autor napsal příběh v er - formě. Vypravěč promlouvá s dětmi, informuje je oději, postavách a prostředí. Má o všem přehled, ale jako osoba není v příběhu fyzicky přítomen. Jedná se o vypravěče autorského.

Milé děti, budu vám něco vypravovat, ale mám obavu, že tomu nebudete věřit. A přece je to pravda pravdoucí, že v Hrusicích u Ševců měli jednou kocourka. Jmenoval se Mikeš. Já vás, milé děti, dobře slyším, jak se smějete: „Jé, to je toho! My máme doma také kocourka a k tomu ještě

kočičku!"

No dobrá, dětičky, ale ten kocourek mluvil!! Věřte mi to nebo ne, ale Pepík Ševců mu dobře rozuměl, když na něj volával: „Pepitu, támhle se na mne neco toutá votýntem!" To

byl ještě docela maličkým kocourkem, proto tak špatně mluvil. Já se už dobře na to nepamatuji, jak se naučil mluvit. Snad tím, že si Pepík s mm

pořád povídal.

(4>

37

POSTAVY Hlavními postavami jsou ve všech čtyřech dílech kocourek Mikeš a Pepík. Mezi vedlejší postavy patří v prvním dílu babička, Pašík, kozel Bobeš a hrusický obecní pastýř, kterému kozel Bobeš patří. Do vyprávění je zařazen antropomorfizovaný svět zvířat, která se světem lidí tvoří přirozenou symbiózu, mají lidské cítění, myšlení i řeč. Všechny postavy jsou postavami kladnými, vzájemně se přátelí a vždy drží při sobě. Pepík, jak jsem již zmínila, představuje malého Josefa Ladu. Říká se mu Pepík Ševců, jelikož stejně jako Lada má tatínka ševce. Bydlí v chaloupce v Hrusicích, prožívá chudé, ale šťastné dětství a velmi rád maluje. Mikeš - jeho kocourek - kterého naučil mluvit a chodit v botách po dvou.

Mikeš

je

ve

vesnici

velmi

oblíbený,

je

uctivý,

přátelský a snaží se druhým neustále pomáhat a dělat radost. Pepíkova babička bydlí s Mikešem a Pepíkem v chaloupce. Jedná se o typickou postavu babičky - starostlivou, obětavou a se srdcem na pravém místě. Pašík a Bobes jsou kamarádská zvířátka se schopností mluvit lidskou řečí, podobně jako Mikeš, který je tomu naučil. Objevuje se i postava hrusického uličníka Franty Kuldana, který je sice v jádru hodný chlapec, ale vystupuje jako postava záporná a snaží se všem dělat samé schválnosti. Ve druhém dílu k vedlejším postavám přibude malý kocourek Nácíček, principál cirkusu pan Kludský s hodnou dcerou Oluškou a zvířata z cirkusu: lev Herodes, papoušek Klábosil, medvěd Myška, opice Kačaba a slon Brundibár. Všechno jsou to kladné postavy, pan Kludský a Oluška zachrání Mikešovi život a stanou se jeho přáteli, zvířátka z cirkusu si rovněž kocourka oblíbí a nedají na něj dopustit. Kocourek Nácíček, který bydlí s babičkou a Pepíkem, je malý hodný kocourek, který je až příliš bázlivý, ale přesto ho všichni mají rádi.

38

Díl třetí nám představuje opět, jako v předchozích vyprávěních, Mikeše, Pepíka, babičku, Pašíka, Bobeše, Nácíčka, hrusického obecního pastýře,

Frantu

Kuldanů,

pana

principála

Kludského,

Olušku

a zvířátka z cirkusu. Všechny postavy vystupují i nadále jako kladné. Záporná postava - Franta Kuldan - se změní v kladnou poté, co Franta dospěje, stane se rozumným chlapcem a začne vystupovat v cirkusu Kludský. V posledním dílu máme opět známé hlavní a vedlejší postavy a navíc se objeví hůl Dubka z pohádky „Obuchu z pytle ven" a pohádkový dědeček. Charakterizace postav je převážně nepřímá. Vypravěč naznačuje čtenáři vlastnosti postav z jejich činnosti, chování a řeči. Z níže uvedené citace je patrné, že Mikeš je kocourek spravedlivý, čestný a rád pomáhá druhým.

„Sláva! Už mě svědomí nehryže! Slíbil jsem pantátovi, že občas prohlédnu

stavení

a řádně proženu všechny myši. Všechno mi odpustil a ještě se smál, když jsem

mu

vypravoval, jak to opravdu bylo. A pozval mě, abych jim přišel otrhat hrušky na nejvyššwh větvích, až je budou česat, a dal mi tadyhle deset krejcarů napřed. Vezmi šije a kup si z

« ně papír a barvičky a čmárej si něco, ať přijdeš na jiné myšlenky, a ne pořád na cizí (5)

hrušky!"

Objevuje se i charakterizace přímá. Jsme hlavně informováni o tom, jaký má postava vzhled a oděv.

A tam stál tolik oplakávaný, tak toužebně očekávaný a konečně nalezený kamarad Mikeš! Hned na první pohled bylo vidět, že byl nějakým velkým pánem u cirkusu. Měl nové boty s ostruhami, čepičku.

krásné červené

kalhoty s vyšíváním,

(6)

39

opravdické

brýle a

červenou

nfc.í. PROSTŘEDÍ A Č A S

Ladova vypravování O Mikešovi vyzařují lásku k rodným Hrusicím. Děj příběhu se odehrává z velké části právě zde, ve vesnickém prostředí, obklopeném nedotčenou přírodou - lesy, loukami, poli, rybníkem. Velký důraz je rovněž kladen na prostředí domova, které vyvolává pocit laslty a bezpečí. Prostředí v knize O Mikešovi působí na dětského čtenáře jako důvěrně známé, blízké. V první části se setkáváme pouze s prostředím Hrusic a blízkého okolí. V příběhu se objevují i reálné názvy vesnic a měst. Mikeš s Pašíkem se v jedné kapitole vydávají na pouť do nedalekých Mnichovic, vypravěč se zmiňuje i o dalším městu v blízkosti Hrusic - Ondřejově. Prostředí je znázorněné popisem, rozvíjí děj. V jednotlivých kapitolách se objevuje kontrast známého prostředí s prostředím cizím. Jsou to vesnice, jimiž Mikeš prochází při své cestě do světa, a prostředí cirkusu Kludský. Cirkus se brzy stane pro Mikeše téměř druhým domovem. Jezde však zřetelný pocit stesku po domově. Dále se Mikeš v jedné kapitole vydává i na cestu do Prahy, aby se přesvědčil, zdali Pepík řádně studuje. Lada čtenáři přibližuje prostředí tak, aby se do něj dokázal vcítit, představil si ho, jako by bylo důvěrně známé.

Obydlí pro kamarády zvířata dal Mikeš zařídit tak, aby se v nich cítili co nejvíce spokojeni. Na stěnách útulků dal vymalovat krásné lesy, a to pro každé zvíře takový, v jakémje

domovem: pro slona Brundibára les indický, pro papouška Klábosila

americký

Prales a pro opici Kačabu africkou krajinu s palmami. Africkou krajinu měl také lev Herodes. Medvěd Myška si přál mít ve svém obydlí krásný les smrkový. Do obydlí Myšky, Klábosila a Kačaby dal Mikeš postavit i velké suché stromy, aby si po nich mohli podle rtuti lézt a skákat. Bobeš a Pašík dostali velké pohodlné chlívky, celé vyložené voňavým dřevem a vystlané jemným senem.

(7)

40

časová posloupnost je pravidelná, uplatňuje se cyklický čas. Pouze v druhém dilu Mikeš zpětně vypráví, co se mu přihodilo na cestách a ja se dostal k cirkusu.

,,

Velmi patrně je v příběhu O Mikešovi střídání ročních o dob, Vypravěč sice nesděluje, o jaké období či měsíc se přesně jedna, ale

e

lidových obyčejů, dětských zvyků a chodu přírody to čtenář sam zj.st, Konkrétně lze určit rozdíl mezi dnem a nocí, přičemž většina vypraven, se odehrává ve dne.

Kf>Mpn7irF

A

JAZYK

Kompoziční stránka příběhu je promyšlená a členění textu odpovídá potřebám malého čtenáře. Vyprávění je vždy rozděleno do krátkých kapitol, které jsou buď uzavřené a s novou kapitolou se otevírá jiný problém, nebo se vzájemně prolínají. Autor se pak vrací k myšlence z předchozí kapitoly v kapitole následující. První kniha se skládá ze čtrnácti kapitol. Příběh o Mikešovi obsahuje i čtyři pohádky. „Jak se čuník vrátil" je první pohádka a vypráví ji Pašík. Druhou, „Zvířátka u jesliček", vypravuje Pepík. Třetí a čtvrtá nesou název „Mikešova pohádka o hodném trakaři" a „Bobešova pohádka o kozlu Kokešovi". Kniha druhá obsahuje patnáct kapitol a z toho navíc dvě pohádky, vyprávěné babičkou a Pepíkem. Pohádka „O pejskovi se zvonečkem na ocásku" a „Pohádka o flašinetu Klikotoči". Do třetí knihy je zařazeno jedenáct

kapitol

a v jedné

z nich je

vypravování

babiččiny

pohádky

Nácíčkovi. V knize čtvrté je čtrnáct kapitol, do kterých jsou zařazena dvě vyprávění („O slavném detektivu Sultánovi" a „Co vypravoval

strýček v •o

Malinovský") a dvě pohádky („Pohádka o narození Jezulátka" a „Lysajuv štědrovečerní sen"). 41

Nejčastěji se objevuje chronologický kompoziční postup, pouze ve druhé kapitole se setkáme s postupem retrospektivním, když Mikeš začíná vypravovat o svém putování ve světě.

Milé děti, byly to krásné chvíle, když Mikeš vypravoval, co ve světě viděl a zkusil Každý den večer se všichni známí sešli u Ševců na zápraží a poslouchali. Byla tam babička s Pepíkem, Pašík, Bobeš, někteří sousedé a hoši a děvčata, kteří s Mikešem

kamarádili.

Mezi nimi sem tam pobíhal a poskakoval Nácíček, ale také pozorně poslouchal, co strýček Mikeš vypravuje. Tak poslechněte, děti, co všechno kocourek Mikeš ve světě zkusil.

Když Mikeš na svém útěku z domova došel až k lesům za cihelnou, zastavil se, aby si trochu odpočinul. Dlouho se díval na svou rodnou ves a potom zamával pacičkou, jako by jí dával sbohem a zašel do lesa. Přešel zalesněný Kožený vrch, vyhnul se vesnici Třemblátům a zase stoupal statečně klesu, Myšlína.

který se černá na druhém vrchu u dvorce

(8)

Nová kapitola nejčastěji začíná oslovením čtenáře „Milé děti", či slovy „Jednoho dne", „Jednou v neděli", atd.

Milé děti! S kocourkem Mikešem se stala velká změna. Dříve se přece dal občas zlákat k nějakému čtveráctví, ale od té doby, co byl ve škole a co ho paní učitelka před celou třídou pochválila, stal se vážným a moudrým kocourkem.

{))

Jazykové prostředky, které Lada zvolil, jsou pro malé čtenáře dostatečně srozumitelné. Velmi častý je výskyt přímé řeči, která oživuje vyprávění a zároveň charakterizuje postavy. Volba jazykových prostředků souvisí s navozením dojmu mluvené řeči. Prvky hovorové češtiny v přímé

42

řeči proto nejsou nikterak výjimečné a pronikají i do spisovného jazyka vypravěče. Expresivní zabarvení slov se objevuje v přímé řeči kocourka Nácíčka, který nesprávně vyslovuje, protože je malý, a v první kapitole u kocourka Mikeše.

„Ale Pašíku, nezlob se! Vždyť se to napraví!" chlácholil Bobeš čuníka a Mikeš se na to všechno díval s otevřenou pusou. Nechápal, co se stalo. A tu k němu

přistoupil

Nácíček, políbil mu pacičku a spustil: „Pětně vítám, stlejctu Mitesi! Hodíme tam tocoula, ten tu mistu vystoulá!" „ Mordhadry, je to vrták! Lidi, držte mě, nebo toho kluka ubečeného zmydlím!" Pašík. „A nebudu tady ani pět minut, abyste to věděli! Svážu si korejtko do

rance

vřískal a půjdu

do světa jako ten Chalupův čuník!" °0>

Hojně se objevují různá emocionálně zabarvená zvolání - prachdudy, mordhadry, kakraholte, safraporte, safrahnáti, prokrýlepána - která se take využívají pro vykreslení běžně mluvené češtiny.

„ Povídám, dobrý večer, dědečku!" Dědeček se podívá lépe, a už se plácne vesele Po koženkách: „1 prachdudy, to se podívejme! Takovej kocour a pozdraví spíš než některý kluk. Ale to se podívejme! Kocour, a pozdraví jako pan starosta!"

""

„I rádo se stalo, tetičko, a nejčkon už musím doopravdy jít. Mějte se tady dobré. A tak se mi zdálo, když jsem šel sem, že nemáte dobře zavřenej chlívek! Aby vám koza neutekla! Tak vám dej pánbůh dobrou noc. „Ňákej Pašík se hledá! Má tu zaseje ňáký to psaní. Hej, Pašíku, jsi doma?" křičel Poselák u chlívku. Pašík hned otevřel a bral psaní od poseláka tak opatrně, jako by kousalo. Pracka se mu třásla a sotva ze sebe vykoktal: „Zatím vám pěkně děkuju, strejčku Chalupo!"(l3)

43

„Nefoukal, ale vzal mi ji!" fiiukal Toník.

vítr!" zlobila se panímáma Stičková. „Vždy!'já si. „anánko,

.

z vás, žádnou legraci nedělám!" brečel Toník

. tou čepicí snad ještě někde sedí na třešni! Má červený peří a velkej zahnutej zoba

44

^ .

3.2.2 O CHYTRF K M O T Ř E LIŠCE

Další úspěšnou knihou pro děti bylo vypravování o Chytré kmotře lišce (1937). Stejně jako vypravování O Mikešovi začalo nejprve vycházet v časopisu Radost a až později vyšlo v knižní podobě. Na rozdíl od knihy O Mikešovi můžeme již zaznamenat příchod moderního života do vesnického prostředí. V domácnostech se objevuje rádio a gramofon, v obchodech a myslivně je běžnou záležitostí telefon. Náměty ke knize O chytré kmotře lišce vycházejí z pohádek, bajek a příběhů o zvířatech, v nichž je hlavní postavou liška.

PO Mikešovi napsal jsem do „Radosti" o chytré kmotře lišce, jež se také nauala po lidsku mluvit a svými kousky uváděla u vytržení celý kraj. Když jsem Učil, jak napsala uzenáři do městečka psaní, že si přijde ten a ten den v pravé poledne pro dvě šunky, a pan fořt se vsadil o sto korun, jak to uzenář prohraje, tu se děti rozčilením nemohly ani dočkat dalšího čísla a všecky svorně byly při statečné lišce, jež také sázku vyhrala.

Příběh kmotry lišky je parafrází a parodií, vypráví nám, jak se líska dostala do hájovny U Pěti buků, kde žije hajný, jeho žena a děti Jeník

45

s Růženkou. Děti si lišku ochočí, Růženka jí čte pohádky, a ona se tak naučí mluvit lidskou řečí. Děti ji rovněž učí chodit po zadních nohou a držet v předních packách různé předměty. Jednoho dne však liška zatouží po svobodě a uteče zpátky do lesa. Usadí se v novém pelechu a začne si říkat kmotra liška. To proto, že jí Růženka nejčastěji čítávala příběhy o chytrých a lstivých liškách. Počátky žití v novém doupěti však nejsou jednoduché. Liška neví, jak si obstarat jídlo. Nedaleko jejího doupěte stojí Dolanská myslivna, kde mají synka Venouška, přibližně stejně starého, jako byl Jeník z hájovny. A tomuto synkovi tatínek každý večer předčítá pohádky o chytrých liškách. Liška se snaží obstarat potravu podle vzoru chytrých lišek z pohádek, ale příliš se jí to nedaří. Uvěří vyprávění o kouzelném stolečku „prostři se", ve kterém jsou schované čtyři jitrnice, a sklidí tím u lišek pozvaných na hostinu posměch. Přelstít s e j í podaří až pana řezníka Špejlíka, od kterého svou vychytralostí získá tři výborné šunky. Rázem je známa po celém městečku nejenom tím, že přelstila člověka, ale že umí i mluvit, číst a psát. Liška však v jádru není zlá, a tak když jednoho dne řezník Špejlík ztratí v lese peněženku, vrátí mu ji. Jako odměnu za dobrý skutek dostane pět výborných šunek. Liška vychytralostí získá staré krystalové rádio a díky rozhlasu, který oznámí zprávu o poctivém nálezci, se stane slavnou a oblíbenou po celém širokém kraji.

„Haló, haló!" ozvalo se v rádiu po krátké přestávce. „Jak už jsme dnes ráno oznámili, ztratil pan Antonín Špejlík, uzenář v Nohavicích číslo 54, cestou do okresního města Pometlova koženou tašku, ve které měl deset tisíc korun československých. jsme poctivého nálezce, aby peníze odevzdal panu Špejlíkovi za odměnu jednoho korun, a naše výzva měla již dobrý účinek.

<2>

46

Vyzvali tisíce

A nyní našim váženým posluchačům

oznamujeme, že to byla opět ta chytrá liška

z dolanského revíru, která peníze nalezla a telefonicky panu Špejlíkovi oznámila, že mu ztracené peníze za odměnu několika šunek vrátí, a také mu hlásila, kam si pro ně má přijet. Pan Špejlík na označeném místě skutečně ztracené peníze nalezl a hned nám to také oznámil. Jde tedy nejen o vzácný případ liščí chytrosti, ale také o neobyčejný

případ

zvířecí poctivosti. Podle toho soudíme, že liška z dolanského revíru patří k pravidelným posluchačům našeho rozhlasu a že jej také jistě poslouchala, když jsme ztrátu hlásili! Tím je také vysvětlena její inteligence a zároveň také důležitost

rozhlasu!

Sotva hlasatel domluvil, hned se ozvala veselá hudba a kmotra liška se div nedala do tance z radosti nad tou velikou oslavou.

(3>

0 chytré lišce z dolanského revíru se dovídá i sám kníže Dimian Halapartna a klade na srdce dolanskému myslivci, že lišce nesmí ublížit, a rád by, aby se stala hajným Na Malinovém vršku. Liška vyslechne rozmluvu mezi myslivcem a Venouškem, v níž myslivec synkovi sděluje přání knížete. Zaraduje se, najde oblečení podobné mysliveckému oděvu a jde hlídat do lesa. Setká se tam s knížetem, který si vesele „pohvizduje". Nepozná ho a vyžene jej z lesa se slovy - že tu plaší zvěř! Liška je dokonce natolik odvážná, že napíše knížeti dopis s žádostí ucházet se o místo hajného Na Malinovém vršku. Ten rázem pozná, kdo ho vyhnal z lesa, a rozhodne se lišku přijmout do svých služeb. A tak se kmotra liška stane novým hajným Na Malinovém vršku, znovu se setká s dětmi z hájovny Ú Pěti buků a svou práci hajného vykonává dobře a poctivě.

VYPRAVĚČ

1 ve své knize O chytré kmotře lišce Lada jako vypravěč aktivně oslovuje dětského čtenáře. Vyprávění se odvíjí v er - formě. Vypravěč promlouvá s dětmi, komentuje danou situaci, chování postav a popisuje 47

prostředí děje. Má přehled o veškerém dění, ale jako osoba není v příběhu fyzicky přítomen.

Jak už asi, milé děti, dobře tušíte, myslela kmotra liška, že myslivec bude opravdu druhý den ráno o tu šunku telefonovat, a nepochopila, že to myslivec jenom tak synkovi názorně vykládal, jak se telefonuje. Vždyť měli doma ještě celou šunku v zásobě! - Však se liška o svém omylu sama druhý den přesvědčila,

když celé dopoledne marně blízko

vykotlaného dubu na křižovatce z úkrytu vyhlížela, až tu šunku uzenář do dubu ukryje.

(4>

POSTAVY

Hlavní postavou pohádkového vyprávění je liška. Postava je to sice kladná, z počátku se však může jevit jako lstivá a vychytralá. Později ale zmoudří, stane se chytrou, poctivou a spravedlivou liškou. Liška je antropomorfízovanou postavou zvířete, které mluví, má lidské chování a vlastnosti. Vedlejší postavy představují hajný Vobinuška z hájovny U Pěti buků s dětmi

Jeníkem

a Růženkou

a

psy

Hektorem

a

Sultánem.

Hajný

s dětmi mají lišku rádi a učí ji všemu novému. Psi jsou vycvičeni jako lovečtí, slouží u svého pána - hajného Vobinušky a nemohou se smířit s tím, že si děti oblíbily lišku a že ji velmi rozmazlují. Snaží se proto lišce dělat různé naschvály. Dále se objevují vedlejší postavy lesníka Březiny a jeho syna Venouška z Dolanské myslivny, u kterých liška každý večer tajně poslouchá pohádky o liškách. Kníže Dimian Halapartna je dobrosrdečný a spravedlivý, udělí lišce místo hajného na Malinovém vršku. Mezi další vedlejší postavy patří řezník Špejlík - toho liška nejprve přelstí, ale později mu navrátí ztracené peníze. A starý Matěj, který nakonec bydlí s liškou v hájovně Na Malinovém vršku a vaří jí tam chutná jídla.

48

Charakterizace postav je nepřímá, z činnosti a chování vyjdou najevo jejich vlastnosti. Přímá charakterizace spočívá jen v popisu vzhledu a oblečení.

Tu se náhle několik kroků před ní rozhrnulo křoví a z něho se vyhatolil menší pán, ale tlusťoučký jako soudeček. Měl na sobě hnědé šaty, zelený klobouk s kamzičí štětkou a žluté boty s holínkami. <5>

DĚJ, PROSTŘEDÍ A ČAS

Hlavní dějové motivy často parodují předlohy a tvoří řetěz epizod, rozdělených do třinácti kapitol. Terčem Ladova vtipu není jenom postava kmotry lišky, jeho satira stíhá i ty lidské vlastnosti, jejichž alegorickým nositelem se liška stává v lidových pohádkách a bajkách. Autor prostředí detailně popisuje, převážná část vyprávění se odehrává v lesním prostředí - v Dolanském revíru knížete Dimiana Halapartny. Zde se nachází hájovna U Pěti buků, Dolanská myslivna i doupě kmotry lišky a hájovna Na Malinovém vršku. Objeví se i prostředí vesnické, když jde kmotra liška ukrást šunky řezníkovi Spejlíkovi do Nohavic.

Stará hájovna U pěti buků stojí o samotě na mýtince mezi lesy pod vrchem Homolí a nad rybníkem Kačákem. V hájovně bydlí hajný Vobinuška se svou manželkou a dětmi, Jeníkem a Růženkou. Obě děti, Jeník i Růženka, jsou se svým osamělým domovem velmi spokojeny a za nic na světě by neměnily s jinými dětmi z vesnice. A proč by také měnily, když okolí hájovny jim poskytuje všechno, co náleží k obvyklým dětským

radovánkám:

v lese roste množství červených i černých jahod, malin, oříšků i hub; v rybníku Kačáku se mohou v parných letních dnech vykoupat, a když v zimě zamrzne, mají kluziště pár kroků

49

od domova. A z vrchu Homole se v zimě tak krásně sjíždí na rohačkách o závod.

s větrem

(6>

Časová posloupnost je pravidelná, uplatňuje se cyklický čas, s přesností může čtenář určit střídání dne a noci.

KOMPOZICE A JAZYK

Ve vyprávění O chytré kmotře lišce se objevuje pouze chronologický kompoziční postup. Kompoziční stránka příběhu je promyšlená a členění textu je vhodné pro malého čtenáře. Vyprávění je vždy rozděleno buď do uzavřených, nebo vzájemně navazujících třinácti kapitol. Jazykové prostředky jsou dětskému čtenáři dostatečně srozumitelné. Velmi častý je výskyt přímé řeči, která souvisí s navozením dojmu mluvené řeči. Jazyk vypravěče je spisovný a v přímé řeči se vyskytují prvky hovorové češtiny. Často se opakují různá emocionálně zabarvená zvolání brundibárů,

tisíc

láteř

tajtrdlíků,

pardyje

-

kopyto,

milión

prokrýlepána,

vy darmošlapové.

„Milión komárů a dva milióny brundibárů

do čepice!!"

zahromoval

až se okna zatřásla, a ještě více řádil, když si přečetl, co liška na tabuli

zlostně,

načmárala.

„ Pardyje - kopyto, byla tu! Dvě šunky a stokoruna jsou fuč!" Rozkřikl se vztekle a rychle vyběhl z krámu ven, aby se podíval, zdali kmotru lišku ještě v polích někde neuvidí.

50

(7)

Kmotra liška se tomu dala do smíchu: „ Prokrýlepána - to je ale opravdu ještě nějaká staromódní kozí máma! Kdyby měla u dvířek patentní zámek a skleněné

kukátko,

nemusela by tak dlouho s kozlátky klábosit! Kozlátka by jen mrkla okénkem a hned by viděla, kdo se na ně dobývá, a stará koza by se mohla někde bez starosti pást.

(8>

Když však rozkousla první bobule, zašklebila se jako opice. Bobule hned zase vyplivla, ale chvilku potom ještě kroutila skrčeným čumáčkem, než si mohla odlehčit: „ Fuj - tajksl! Milión brundibárů - ony jsou opravdu kyselé!! " Mrzutě odnesla žebříček zpátky na místo, odkud si jej vypůjčila, a loudala se schlíple do lesa. Styděla se, že se hned napoprvé tak hloupě napálila. Ale ještě než usnula ve svém teplém doupěti, řekla si na útěchu: „ Vem to kozel - hlavu si proto lámat nebudu! Ale zítra vám, kakraholti, ukážu, co dovede chytrá liška!" >9>

51

3.2.3 BUBÁCI A HASTRMANI

BUBÁCI A W AJTHAVAH!

Další Ladovou knihou pro děti jsou Bubáci a hastrmani (1939). Nejprve vycházely v časopisu Radost a v knižním vydání vyšly pod názvem Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Pohádky pak v témže roce vyšly jako Pohádky naruby (1939). V humorně laděném vyprávění Lada představuje strašidla jako lidské bytosti, které rovněž mohou mít své starosti. Lada učí děti odvaze, statečnosti a poctivosti. Příběh směřuje k mravnímu ponaučení o špatných vlastnostech - domýšlivosti a lenosti.

V dalším ročníku bylo vyprávění „O bubácích a hastrmanech".

To jsem psal pro malé

čtenáře, aby se nebáli bubáků, hastrmanů a jiných strašidel, kterými je nerozumní rodiče a vůbec dospělí rádi straší. Přesvědčil jsem děti, že všecka strašidla jsou vlastně k smíchu a někdy se i sama bojí.


V Bubácích a hastrmanech se setkáváme se starým hastrmanem Brčálem a jeho přítelem bubákem Mulisákem, kteří žijí se svými syny Puícem a Bubáčkem ve vesničce Syslov. Brčál zde žije odjakživa, Mulisák se však i se synem přestěhovali z Černých Voděrad, protože se jich už lidé nebáli.

52

Oba, jak Mulisák, tak Brčál, si stěžují, že strašení už není to, co bývalo, a stále se objevují nějaké novoty.

„Mně

už je

to celkem jedno, jak

to na světě chodí, protože jsem

už dávno

hastrmanským penzistou či výměnkářem, ale je mi líto mladších hastrmanů, kteří musí ještě těžce shánět živobytí. To má nejčkon každý doma koupací vanu a do rybníků se už nikdo koupat nechodí, aby se tam neumazal od splašků z továren. Vany by se měly zakázat a všichni

lidé zase -

marš! -

koupat se do rybníků,

aby ubylo

nezaměstnaných

hastrmanů!"(2>

Mulisák však dostane povolení od pana starosty a začne strašit na cestě „Šmejkalce". Vesnické prostředí zatím zůstalo uchráněno před vším novým a moderním. Pulec s Bubáčkem chodí do vesnické školy, kamarádí se s dětmi, především s mlynářovým Vašíkem a Marjánkou. Bubáček udělá s tatínkovým kouzelným mlýnkem ve škole bouřku a hromobití, půjčí si s Pulcem „strašidelné letadlo" a vozí na něm mlynářovy děti. I Brčál a Mulisák se plně účastní společenského dění ve vesnici. Brčál opatruje velký rybník, Mulisák pilně straší na „Šmejkalce", ale jen do té doby, než se na ní objeví nápis „Zakázaná cesta!". Neváhá se vydat za samotnou paní hraběnkou Truc - Hanzlovou a vyžádá si odstranění zákazu. Obě strašidla společnými silami vyzrají na zloděje ze sousední vesnice, kteří se objevili u nich v Syslově, a chtěli okrást pana starostu. S velkou oblibou také sedávají ve starém mlýně, kde se schází syslovští obyvatelé, náhodní pocestní a navzájem si vypravují příběhy a pohádky. V posledních dvou kapitolách již Bubáček a Pulec dospívají, dokončí základní vzdělání a jejich otcové je chtějí dát do učení. Pulec se začne učit ševcovskému řemeslu, neboť každý hastrman zná přece říkadlo:

53

Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije nit, šiju, šiju si botičky, do sucha i do vodičky.

Bubáček má jít strašit do lesa. Ani jednomu z nich však toto řemeslo nevyhovuje. Bubáček - nyní již Bubák - se vydává do světa, kde zbohatne, oslní ho moderní svět a snaží se modernizaci zavést i do strašení. Brzy se ale ze svých chyb napraví a zařídí si malou strašidelnou živnost na „Šmejkalce". Také na Pulce se usměje štěstí a stane se hraběcím porybným.

VYPRAVĚČ

Lada jako vypravěč oslovuje dětské čtenáře a promlouvá s nimi, sděluje jim informace, komentuje děj a situaci. Není v příběhu fyzicky přítomen, přesto má přehled o veškerém dění. Příběh je napsán v er - formě.

Postavil jej večer do zelí a hned druhý den časně ráno se šel podívat, zdali se nějaké zelí ještě neztratilo. A hle - co uviděl pan starosta, že div radostí neposkočil? A měl věru proč! Nejenže se žádná další hlávka zelí neztratila, ale hyly tam ještě všechny ukradené hlávky pěkně uloženy na hromadě. A pan starosta se také přitom dozvěděl, který ferina mu zelí kradl: vždyť zahlédl pořádného

ušáka, jak od hromady zelí prchal k lesu, div se

nepřerazil! Byl to zajíc, který na to zelí chodil a dělal si na zimu důkladnou zásobu; ale když té noci přihopkal na pole a zhlédl tam toho strašáka, tak se vám, milé děti, tolik polekal, že všechny ty ukradené hlávky honem zase navrátil.

54

(3>

POSTAVY

Hlavní postavy jsou čtyři. Brčál a jeho syn Pulec, Mulisák a syn Bubáček. Ladova strašidla však nejsou strašidla, kterých by se měly děti bát. Jsou to strašidla dobrácká a žijí téměř stejný život jako běžní lidé. Mají stejné zájmy, ba i starosti. Brčál a Mulisák mají záporný vztah ke všemu novému, modernímu. Jsou to strašidla, která ještě uznávají staré zvyky a způsoby strašení. Oproti nim Pulec a Bubáček získávají ve světě zkušenosti a uvědomí si, že sláva s bohatstvím nepřináší štěstí a spokojenost. Mezi vedlejší kladné postavy patří tetka Bouďačka, která za Mulisáka občas přebírá strašení, přátelé strašidel - mlynář a mlynářka s dětmi Vašíkem a Marjánkou - dále pan starosta a paní hraběnka Truc - Hanzlová. Záporné postavy představují dva zloději z „Povídky o dvou zlodějích". Charakterizace

postav je

převážně

nepřímá,

z vyprávění

poznáme

vlastnosti a chování jednotlivých postav. Přímá charakterizace se objevuje pouze u popisu vzhledu a oblečení.

Ale Syslovští už Bubáka neměli tak rádi, jako měli stále rádi Mulisáka, a také Bubákovi už tak nepřáli. Zlobilo je, že nosí už i ve všední den tvrdý klobouk - takzvanou

„bouřku"

a že má lepší šaty nežli sám pan starosta - a je to přeci jenom pouhé strašidlo! Bubákovi to však bylo jedno a jen si hleděl své práce. Dal vytisknout a ve vesnicích vylepit veliké plakáty, na kterých zdvořile oznamoval váženému obecenstvu, že na přání chodí strašit i do domů a pro nezbedné děti že zařídil polepšovnu.

Na mírné měsíční

splátky zřizoval v domech meluzíny, kde je v komínech ještě neměly, a poškozené

levně

opravoval. A dobrou pověst si hleděl získat tím, že docela chudé lidi strašil zadarmo. Přitom se mu čím dál tím lépe vedlo, takže brzy ztloustl jako pan starý z pivovaru. Tím také velmi zlenivěl a zpohodlněl.

(4>

55

DĚJ, PROSTŘEDÍ, ČAS

Příběh se zabývá běžným životem, ve kterém ale mají své místo smyšlené postavy bubáků a hastrmanů. Lada humorně paroduje pohádkové postavy bubáka a hastrmana, přibližuje je dětskému čtenáři a poukazuje na to, že mohou mít běžné starosti jako my, lidé. Ve vyprávění je znát kontrast mezi vesnickým a městským prostředím, tradicemi a inovací. Příběh je zasazen do vesnického prostředí a přírody. Děj se odehrává ve vesnici Syslov a jejím okolí. Lada detailně popisuje Syslov i okolí, obydlí Mulisáka a Brčála a dalších obyvatel. Popis prostředí vyvolává ve čtenáři konkrétní představu.

Vesnička Syslov leží stulena uprostřed lesů, které se na západní straně táhnou do nepřehledné

dálky.

Asi padesát

starých

dřevěných

chalup

s doškovými

střechami

a s dřevěnou zvoničkou uprostřed návsi tvoří celou vesnici. Vedle zvoničky je rybník s prastarou

vykotlanou

vrbou a bledý měsíc se v něm zhlíží jako

Osvětlena měsíčním světlem, s věncem černých lesů v pozadí, vypadá vesnička jako z nějaké pohádky.

nevelký

v zrcadle. opravdu

(5)

Časová posloupnost je cyklická, děj postupuje stále kupředu, hlavní postavy stárnou. Střídání ročních období nemůžeme s jistotou určit, avšak vyloučit lze zimu. Zimní období se ve vypravování neobjevuje. Velmi důležitou roli zastává střídání dne a noci. V noci Mulisák straší lidi, chytí s Brčálem zloděje. Ve dne chodí děti do školy, Brčál hlídá rybník.

56

KOMPOZICE A JAZYK

V knize

Bubáci

a

hastrmani

se

objevuje pouze

chronologický

kompoziční postup. Příběh charakterizuje promyšlenost a srozumitelnost pro dětského čtenáře. Lada člení text do jedenácti nedlouhých kapitol, které na sebe navazují. Přímá řeč s hovorovými obraty charakterizuje vlastnosti postav. Jazyk vypravěče je spisovný, avšak objevují se i prvky hovorové češtiny. K oživení vyprávění přispívají emocionálně zabarvená zvolání: prachdudy, pardyje,

prokrýlepána,

prachhadrycucky,

sakulentsky,

saframentsky,

vy kakraholti, kakramenti, staírahnáti.

„ Už to mám, co tam chybí! Strašidlo, pardyje puškvorec, strašidlo tam chybí! A to se věru divím, že se tam už dávno nějaké strašidlo neusadilo! Vždyť je to místo pro strašidlo jako stvořené. " A hastrmanova tvář se rozšklebila radostným úsměvem a žabí oči se ještě více vykulily. „ Pardyje rákos, to by bylo něco pro kamaráda Mulisáka z Černých

Voděrad!(6>

„A kde jsou ti kluci? Kam se, stafrahnáti, na tak dlouhou dobu zatoulali? Snad mi ten kluk nevytáhl moje vzdušné sáně a netropí s nimi někde nějakou nezdobu? Musím se jít přesvědčit! - A baže už je, kakramenti, vytáhli! Ale já ho, kluka, staframentsky jestli s nimi někde něco provede!

zvalchuju,

(7)

„Nedělejte mi, tetko, z kluka nějakého jelimánka! Jen ať si kluk zvyká na naše tvrdé strašidlácké živobytí v horku, mrazu, ve psotě i slotě! Vždyť strašidlo není, milá tetko, holič nebo krejčí! To si nesmí najmout někde teplej krám a tam pohodlně čekat, až si lidi sami pro strašení přijdou.

(H>

57

3.2.4 POHÁDKY NARUBY A NEZBEDNÉ POHÁDKY

Mezi další moderní autorské pohádky, které parafrázují a parodují klasické pohádky, patří Pohádky naruby (1939) a Nezbedné pohádky (1946). Pohádky naruby obsahují sedm parafrází na známé lidové pohádky („Pohádka o Honzovi", „O Červené Karkulce", „O neposlušných kozlátkách", „O Budulínkovi Mandelince", „Sedm krejčí a jedna moucha", „O perníkovém dědku" a „O líném Honzovi") a dvě parodie moderní autorské pohádky („O hodném slonu a zlomyslném krejčí" a „O koníku Ferdovi"). Pohádky vycházely nejprve v časopisu Radost, pouze pohádka „O líném Honzovi" vyšla v časopisu Lípa. Zároveň vyšly v knižním vydání Bubáci a hastrmani a jiné pohádky (1939). V Nezbedných pohádkách se opakují

některé z Pohádek naruby

a kniha je rozšířena textově i ilustračně. Parafrázemi na klasické pohádky jsou pohádky „O statečné princezně", „O Popelákovi", „O zázračném jablíčku", „O

Budulínkovi

Mandelince",

„O

královstvíčku".

58

líném

Honzovi"

a

„O

chudém

„Nejprve vydává 1939 skromnou knížku Pohádky naruby, jejíž geneze je zase zřejmá: omrzelo se mu donekonečna opakovat pohádky o Budulínkovi, a tak dcerky zlobil zkomolenými

verzemi

známých

pohádkových

motivů.

V roce

1946

pak

vychází

Nezbedné pohádky, kde Lada zopakuje některé z Pohádek naruby a rozšíří knížku textově i

ilustračně.('

Ladovy pohádky jsou jinak tematicky laděné, objevují se různé postavy, prostředí a jiný děj. Lada ve svých pohádkách obrací pohádkové motivy - král musí línému Honzovi donést draka do světnice, aby ho zabil, perníkový dědek s bábou hledají světélko, aby se vydali do světa, princezna zachraňuje Honzu z pekla. Do pohádkového děje Lada zároveň vnáší i prvky civilního života. Červená Karkulka nese babičce jako dárek gramofonovou desku, perníková bába s perníkovým dědkem si stěžují, že děti místo na perník chodí hrát kopanou a na filmy s Bertou Barbo. Sudička se místo věštby zdrží ve městě u švadleny, čert chodí nakupovat do obchodu, princezny a králové jezdí v automobilech. Záměrem je spojení skutečného světa se světem pohádkovým a komicko - satirické poukázání na slabosti lidské povahy.

Poslední knihu pro malé čtenáře „Pohádky naruby" vydal jsem r. 1939. Všecky rovněž vycházely v časopise „ Radost", jen pohádka o líném Honzovi byla v „ Lípě". Těch osm svazečků dětské četby nebyl bych snad nikdy napsal, kdyby nebylo vážné spolupráce redaktora F. Krcha, který mě nejen nutil do této práce, ale byl mi dobrým poradcem,

sám dlouholetý vychovatel mládeže.

mě povzbuzoval odměnou.

Také velký zájem nejmenších

čtenářů

a mnoho dopisů dětí ze všech koutů naší vlasti bývalo mi nejmilejší

a>

59

POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE

Parafráze na klasickou pohádku O Červené Karkulce začíná tím, jak vlk Vrtinoha potká na cestě děvčátko a hned pozná, že se jedná o Karkulku. Tuší, že nese něco dobrého k snědku, a proto sejí chystá chytře zeptat, kde babička bydlí. Vlk umí zdvořile pozdravit, dokonce se i Karkulky vyptává, jak jí jde násobilka.

„I má úcta - nazdar - dobré jitro!" letos násobilka?

Dobře -

to se rozumí!

pozdravil

To se jenom

vlk zdvořile. řekne:

„Tak jak

sedmkrát

sedm

jde je

padesát jedna - a už píše pan učitel do notýsku jedničku! A copak dělá tvoje babička? Já tu hodnou paní moc dobře znám a jistě se už na tebe a na všechny ty dobré věci těší jako malé dítě! Oč, že je to stará paní Babáčková, číslo osm za kostelem v Kozí ulici!"

(3)

Karkulka ho oslovuje „strejdo" a nechtěně mu i prozradí obydlí babičky, jelikož spěchá do biografu. Vlk počká, až Karkulka předá dárky, a čeká na vhodný okamžik. Brzy se dočká - babička není doma - a tak její dobroty slupne jako malina. Netuší však, že Karkulka babičce nepřinesla žádné jídlo, ale gramofonové desky! Karkulka vlka nachytá, ale nehněvá se, a podaruje ho chutnou plackou.

O BUDULÍNKOVI MANDELINCE

Opět parafráze na oblíbenou pohádku O Budulínkovi. Budulínek Mandelinka žije v lese v chaloupce s babičkou a dědečkem. Ač malý, je velmi neposedný

a babičku

s dědečkem

neposlouchá.

Jednoho

dne

naláká

Mandelinku liška. Povozí ho na ocásku a odnese do doupěte ke svým liščím 60

dětem. Jen co však nechá Mandelinku s lištičkami o samotě, zboří jí všichni celé doupě a Mandelinka zaváže kliku provázkem.

Liška zoufale běží za

dědečkem, ať si pro Mandelinku přijde. Ten odmítá. Pouze, když ho liška poprosí, aby alespoň ochránil její malé lištičky, souhlasí. Lištičky jsou u dědečka a liška dostane ven i Mandelinku. Co se ale nestane! Dědeček už Budulínka Mandelinku nechce a že si prý nechá lištičky, když jsou tak hodné. Liška a Mandelinka se pokusí vylákat lištičky ven hudbou.

Dědeček si chtěl zrovna trochu zchrupnout,

když vtom se ozvala venku kočičí

hudba; zmatené bubnování a příšerný skřípot rozladěných houslí a k tomu chraplavý zpěv staré lišky:

„ Máme pěkné housličky a k tomu bubínek; jsou tam čtyři lištičky, tady Budulínek!"

Dědeček chtěl rychle usnout, ale rozvrzaná hudba a falešný zpěv ho tahaly za uši i vlasy. I zabručel k jedné z lištiček: „Jdi se podívat, co je to, a řekni, že není nikdo doma a že jim nemáme co dát!" Lištička hned poslechla, ale už se nevrátila.

(4>

Po chvíli se jim to podaří, liška si odnese své děti do doupěte, a Mandelinka se kajícně vrátí domů. Dědeček mu vše odpustí a radí mu, ať si z toho vezme ponaučení.

61

O PERNÍKOVÉM DĚDKU

Uprostřed lesů žijí v perníkové chaloupce dědek Medomír Marcipán se svou perníkovou bábou. Moc šťastni však nejsou, protože k jejich chaloupce nezabloudí žádné děti. A tak se vydají do světa. Hledají ho za pomoci světélka, které dědek spatřil, když vylezl na vysoký strom. Po příchodu k dřevěné chalupě s doškovou střechou dostanou hlad. Dědek i bába se pustí s chutí do doškové střechy, ale najednou pod nimi prasknou ztrouchnivělé laťky. Oba se propadnou do chléva, ve kterém zůstanou uvězněni. Ven se dostanou poté, co namluví Jeníkovi a Mařence, že chtějí zhubnout po doškových střechách, a na oplátku jim dědek slíbí psí boudu z perníku. Oba se došků naopak přejí a „nafouknou se" tak, že chlívek praskne, a utečou. Perníkový dědek se jim však nezapomene odměnit. Celou jejich starou chalupu promění v novou a krásně malovanou - ale z perníku! Nedá se v ní bydlet, a tak rodina Jeníka a Mařenky perník prodává, toho neubývá, a za to si pořídí chalupu novou.

Dědek s bábou se vrátí zpátky

do lesa. Tato pohádka je parafrází na klasickou pohádku O perníkové chaloupce.

O STATEČNÉ PRINCEZNĚ

Na samém konci obce Syslova stala úhledná chaloupka zedníka Bárty. Žil tam dlouho sám se svou pracovitou ženou - až jednou, když zrovna nebyl nikdo doma, se jim narodil syn Honza. A jak už to za onoho času bývalo, hned se u jeho kolébky sešly sudičky. Byly dvě: jedna se tvářila vážně a moudře, jak se na sudičku patří, ale ta druhá byla hodně rozzlobena. „ Kde zůstala Kaliteta? " optala se ta moudrá? „ Cožpak já vím? Asi se zdržela někde ve městě u švadleny!" odbyla ji ta druhá.

62

„Tak tedy začnem věštit samy, pravila

ta moudrá. „Budeš, chlapče,

způsobný

a hodný a čeká na tě velké štěstí... " „ ... a až ti bude, kluku, dvacet let, tak tě odnese čert!" dodala druhá.

(5>

Moderní autorská pohádka o Honzovi, který byl nešťastnou náhodou odnesen Belzebubem do pekla namísto lakomého a lichvářského souseda Hrabala. A musí tam zůstat. Nedaří se mu sice špatně, ale rád by zpátky do rodné vesnice. Osvobodit ho může jedině ten člověk, který by se za ním odvážil jít až do pekla. Podaří se to až princezně Máně, která do vesnice přijede automobilem, dozví se, že je Honza neprávem držen v pekle, a vydá se ho hledat. S vysvobozením Honzy jí pomůže pohádkový dědeček Habaděj a baba Kanimůra. Princezna s jejich pomocí chytře splní tři úkoly od Lucifera, Honzu vysvobodí a vezme si ho za manžela.

VYPRAVĚČ

Vypravěč

není

v pohádkách

fyzicky

přítomen,

ale

vystupuje

jako prostředník mezi dětským čtenářem a obsahem sdělení. Promlouvá s dětmi

a oslovuje je „milé děti". Sděluje chování, myšlenky,

přání

a představy postav, popisuje prostředí a aktivně komentuje děj. K vyjádření slouží er - forma, klasické vyprávění ve 3. osobě.

A teď vám musím, milé děti, také ještě něco říct o perníkovém dědku. Když se tehdy šťastně dostal z prasečího chlívku, nechtěl už o jiném světě ani slyšet a vrátil se s bábou zas do lesa do své staré perníkové chaloupky. A vedlo se jim špatně. Dětem, které v lese přece občas k chaloupce zabloudily, ani nenapadlo, aby si šly z mlsoty ulomit kus perníku, protože ho byly přejedeny.

{6>

63

POSTAVY

V pohádkách

nalezneme

různé

typy

postav.

Antropomorfizované,

přirozené i nadpřirozené. Všechny postavy jsou kladné. V pohádce O Červené Karkulce jsou hlavními postavami Karkulka a vlk Vrtinoha, příklad antropomorfízovaného zvířete. Dále vystupuje vedlejší postava - mluvící liška. Budulínek Mandelinka je hlavní postavou stejnojmenné pohádky. Je to neposlušný chlapec, kterého odnese liška do svého doupěte. Teprve když Mandelinka zjistí, že dědeček si raději ponechá čtyři poslušné lištičky, nežli jeho, napraví své chování. Mezi vedlejší postavy patří lstivá liška z Habrové rokle, její čtyři malé lištičky a Budulínkův dědeček. Vypravěč zmiňuje, že Budulínek bydlí u staroušků - postava babičky však v pohádce není přítomna. V další pohádce - O perníkovém dědku - jako hlavní postava vystupuje perníkový dědek Medomír Marcipán. Vedlejší postavy představují Jeník a Mařenka, rodiče Kulišovi a perníková bába. Hlavní postava pohádky O statečné princezně - Máňa - je nebojácná, chytrá a vtipná princezna. Osvobodí Honzu z pekla, získá půl chalupy a stane se jeho ženou. Honza, poctivý a hodný mladý muž, jeho rodiče - Bártovi, lichvář Hrabal a královští rodiče se řadí mezi vedlejší postavy. Nadpřirozené postavy zastupují dvě sudičky, čert Belzebub a Luciper, pohádkový dědeček Habaděj a bába Kanimůra. Postavy Ladových pohádek jsou výjimečné tím, že se věrohodně pohybují v civilním světě, je pro ně běžné jezdit automobilem, používat gramofon, chodit do biografu a poslouchat rozhlas. Zároveň tyto postavy vědí, že jsou součástí pohádky, ve které vystupují. Některé si i stěžují, že dříve to v pohádkách bylo jiné - lepší.

64

Ale hejtman Bahahuc je rázně okřikl: „Nemluvte zbytečně, je to marné! Když už jsme se jednou do takové pohádky dostali, tak v ní musíme setrvat děj se co děj! A já vám radím, Í7) abyste mlčeli a poslouchali!"

„Ba -

to máte, kmotře, pravdu!

Dříve takovéhle

krámy

Karkuličky

nenosily!

Ale přinášely svým babičkám jen samé chutné dobré věci k jídlu; a teď rychle vypijte džbánek vody, aby vás ty střepy v žaludku nepíchaly!"

(8)

Charakterizace postav je jak přímá, tak i nepřímá. Čtenář sám pozná vlastnosti postav z jejich činů, ale zároveň je informován, jak se postava zachovala, či co měla na sobě za oděv. V první citaci je příklad charakterizace přímé. Vypravěč popisuje vzhled a chování Budulínka Mandelinky.

Budulínek Mandelinka, o kterém vám budu vypravovat, byl největší uličník ze všech pohádkových

Budulínků, Byl veliký jako špaček, ale za celý den toho naštěbetal víc než

celé hejno špačků.

(<)>

Z nepřímé charakterizace poznáme, že Máňa je pracovitá, skromná a hodná princezna. Z druhé citace lze zjistit lstivost a vychytralost vlka.

Až z Hollywoodu obdržela Máňa skvělou nabídku, aby všechno, co musela podniknout, zahrála do celovečerního filmu, ale ona rázně odmítla. Prohlásila, že se věnuje domácnosti, když Bártovi splní své sliby a dají jí půl chalupy. Pilně se cvičila v praní, ve vaření a obsluhování domácích zvířat.

(l0)

A vlkovi se pomyšlením na ta dobrá jídla hned počaly v hubě sbíhat sliny. A hned si také umínil, že se všech těch dobrot musí zmocnit - ale ovšem tak, aby děvčátko nepoděsil. 65

Proto se rozhodl, že se Karkulky nejdříve chytře vyptá, kde její babička bydlí, a pak že už to nějak nenápadně

provede.

nechumelilo - šel jí po pěšině naproti.

Potom

rychle Karkulce

nadběhl

a jako

by se

(n>

DĚJ, PROSTŘEDÍ, ČAS

Hlavní dějové motivy parodují klasické pohádky a mají v sobě prvky civilního života. Z děje se vytratila dramatiěnost původního obsahu. Děj je jednoduchý, rozvíjí se pouze v jedné dějové linii. Vypravěč detailně popisuje prostředí a díky tomu v dětském čtenáři vyvolává

konkrétní

představu.

V Ladových

vyprávěních

nalezneme

konkrétnější lokalizaci místa, v němž se děj odehrává. A to buď ve vesnici, nebo v lese. Například Červená Karkulka jde lesem za babičkou. Budulínek Mandelinka bydlí s dědečkem a babičkou v lese. Perníkový dědek a bába rovněž žijí v lese, teprve při svém putování se dostanou do vesnice. V pohádce O statečné princezně se navíc objevuje i prostředí pekla.

Na samém konci obce Syslova stála úhledná chaloupka zedníka Bárty. Žil tam dlouho sám se svou pracovitou ženou - až jednou, když zrovna nebyl nikdo doma, se jim narodil syn Honza.

(,2)

Chalupa je letos nově obílená, chlívky vyspravené, na stodůlce mají nové došky, do kamen si dali novou

troubu...(,3)

Uprostřed hlubokých lesů na malé, květy porostlé planince stála jednou chaloupka, Jako všechny perníkové chaloupky v pohádkách,

66

perníková

tak i tato chaloupka

byla

od základů až po komín udělána z toho nejlepšího, nejchutnějšího perníku, všelijak pestře malovaného.

(14)

Časová posloupnost je pravidelná, uplatňuje se cyklický čas, s přesností můžeme rozpoznat střídání dne a noci.

KOMPOZICE. JAZYK

Moderní autorské pohádky Josefa Lady se výrazně liší od tradičních lidových pohádek. Objevuje se v nich originalita, humor, hravost i propojení fantazijního světa s reálným životem. Lada paroduje klasické pohádkové motivy, ale nezesměšňuje je - vkládá do nich něco svého, osobního. Odlišnost

se

projevuje

pohádkovými formulemi

se

i

v dalších

nesetkáme

příliš

směrech. často,

S

tradičními

postavy

nebývají

rozděleny na kladné a záporné. Často se vyskytující pohádkové magické číslo tři však nalezneme - princezna Máňa musí splnit tři úkoly, Popelák má tři oříšky a na ples za princeznou se vydá třikrát. Rovněž kouzelné předměty mají v Ladových pohádkách své místo. Jak jsem již zmínila výše, Popelák má tři kouzelné oříšky, z nichž získá koně i oblečení na ples. Princezna Máňa dostane od pohádkového dědečka Habaděje kouzelnou tabatěrku a od báby Kanimůry kouzelné létající koště. V pohádce „O zázračném jablíčku" daruje pohádkový dědeček Honzovi zázračné jablko, aby uzdravil princeznu, a vtipnou kaši pro získání nápadu. Perníkový dědek umí vyčarovat předměty z perníku. V pohádkách se objevuje pouze chronologický kompoziční postup. Velmi častý je výskyt přímé řeči postavy.

Volba jazykových prostředků

s navozením dojmu mluvené řeči.

67

oživuje vyprávění a charakterizuje -

hovorové

češtiny -

souvisí

„ Cos to přines, nemotoro?! Tohle že je - u všech starých kozlů - lichvář a lakomec Hrabal? Kam dals oči, nepozoro, vždyť ses přehmát a místo Hrabala jsi přines Bártova syna Honzu!!" zařval vztekle Luciper.

poctivého

(,5>

„ I mlč, snad sem přeci ještě nějaké to děcko zabloudí! " „Jo, zabloudí sem leda kotě nebo stará koza!" rozkřikl se znovu dědek. „ Teď už v lese nikdo nezabloudí, protože je plnej turistickejch značek. "

(l6>

Do spisovného jazyka vypravěče rovněž pronikají hovorová slova a obraty.

Zatím všichni Syslováci měli oči jenom na silnici, kudy princezna odjela, neboť všichni pevně věřili, že rázná princezna Máňa Bártovi Honzíka určitě vysvobodí. to tvrdil pan hostinský Jarabáček,

Nejvíce

který byl víc před hospodou nežli uvnitř. Mnul si

nedočkavě ruce a nejraději by se byl rozběhl po silnici princezně naproti. A vykládal všem lidem, že princezna ten úkol hravě zmůže, protože se předtím u něho posilnila

notnou

mísou škubánků s mákem. Proto není divu, milé děti, že nastal v obci hrozný poprask, když se auto objevilo na silnici. Kdekdo nechal práce a horempádem spěchal na dolní konec obce, kde Bártovi bydleli.

"?)

K oživení vyprávění přispívají různá emocionálně zabarvená zvolání: prachdudy, pardyje, pardyje ryzec, prokrýlepána, stafrahnátsky.

„ Táhněte po své práci, čumilové, nebo vám to při výplatě stafrahnátsky rozkřikl se hrozným hlasem za posledními čerty a potom přikročil k princezně.

68

spočítám!" (,8)

„ Pardyje ryzec - to je jídlo pro starého čerta, a ne pro nemocnou babičku! To je horší nežli staré střepiny, a jestli to hned něčím nezapiji, tak mě to opravdu strhá! Ještě štěstí že Karkulka přinesla také láhev vína!"

69

(I9)

ZÁVĚR

V závěru se pokusím zobecnit nejdůležitější rysy tvorby Josefa Lady. Tento autor věnoval tvorbě pro děti celý svůj život. Důkazem toho je více než třicet knih pro děti, které Lada napsal nebo ilustroval. Přispíval do dětských časopisů, byl autorem scén a kostýmů v mnoha divadelních hrách a podílel se na kresleném filmu Říkadla a filmu Hrátky s čertem. Charakteristickým znakem knižní tvorby Josefa Lady je její pestrost. Pro svůj výtvarný projev se Lada inspiroval lidovými říkadly, pohádkami a také kladným vztahem k přírodě. Psal povídkovou prózu a především přispěl k rozvoji moderní autorské pohádky. Výtvarný projev inspirovanými lidovými říkadly je snahou o obrodu dětské literatury. Ladovy knihy nemají umělecké ambice, ale jsou především užitečné a veselé. Dodnes představují optimální knihy pro nejmenší děti, prohlubující jejich poznání i vztah ke světu. Nejznámější knihy, kterým jsem se podrobněji věnovala, jsou Moje abeceda (1911) a Kalamajka (1913). Moje abeceda představuje dětem jednotlivá písmena, jež jsou uvedena básní začínající daným písmenem. Kalamajka popisuje vybraná řemesla. Do svých knih Lada vybral jednoduchá a pro dětského čtenáře snadno zapamatovatelná říkadla. Ilustracemi Národních pohádek (1926) Boženy Němcové Lada charakterizoval snahu o živost a reálnou atmosféru. Pohádky (1953) Karla Jaromíra Erbena naopak znamenají ilustrační přechod do pohádkového světa. V Ezopských

bajkách (1931) Josef Lada poukazuje na špatné

vlastnosti lidí, které jsou představeny v antropomorfizovaném světě zvířat. V obrázkových učebnicích přírodopisu předává dětem svoji lásku k přírodě. Ve své práci jsem poukázala na Ladovu mimořádnou schopnost vcítit se do dětského vnímání. Každý jeho obrázek podává nápaditou a vtipnou 70

charakteristiku zvířat. Rovněž i báseň a krátký text nabízí velký prostor dětské fantazii a humorným způsobem učí děti vážit si přírody a mít o ní základní poznatky. Ze vzpomínkové tvorby pro děti vyšly Vzpomínky z mého dětství (1937). Největší význam a přínos Ladovy tvorby však spočívá v žánru moderní autorské pohádky. Lada psal pro děti vyprávění, v nichž jako hlavní postavy vystupují zvířata či pohádkové bytosti. Vyprávění jsou charakteristická symbiózou mezi světem zvířat (pohádkových bytostí) a světem lidí. První knihou, kterou jsem ve své práci představila, byly příběhy kocourka Mikeše, vycházející ve čtyřech dílech: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil (1934), Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá (1935), Cirkus Mikeš a Kludský. Třetí kniha o kocourkovi, který mluvil (1936) a Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil (1936). Další vyprávění představují knihy O chytré kmotře lišce (1937) a Bubáci a hastrmani (1939). Humorné parafráze známých lidových pohádek jsou obsahem knih Pohádky naruby (1939) a Nezbedné pohádky (1946). Lidové pohádky se staly předmětem a cílem parodické proměny, kterou Lada založil na srovnání tradičních pohádkových motivů a postav s novými, většinou protikladnými významy.

Pohádky v hadově podání ztratily tajemnou neurčitost, z jejich děje se vytratila dramatičnost původního obsahu. Místo toho se staly úsměvnou hrou s možnostmi, které se otvírají při porušení vžitého stereotypu, aniž by však proti původnímu žánru útočily nebo se ho snažily zesměšnit. Svědčí o tom ostatně i skutečnost, že se hadovo

experimentování

s formou nijak výrazně nedotklo tradiční pohádkové ideologie, třebaže svérázná parodie postav a jejich jednání vnesla do ní škálu nepohádkově realistických odstínů.

71

n>

Ladova tvorba je ojedinělá, dokázal spojit text a ilustraci v jeden celek. Jeho malířská schopnost tkví v zobrazování daných jevů tak, aby působily humorně

a

zároveň

dojemně,

naivně

i moudře.

Svými

ilustracemi

a spontánním vypravěčským stylem umí vtáhnout dětského čtenáře do děje. Oslovuje ho, promlouvá s ním. Lze rozpoznat, komu Lada své knihy věnoval. Autorovou snahou bylo vést děti k citlivosti, lásce k domovu, zároveň i k druhým lidem, přírodě. Přesto jeho vyprávění neopouští vtip a humor, který vyplývá ze situační i jazykové komiky. Knihy Josefa Lady obsahují myšlenky, které mají vliv na čtenářovu osobnost a určitým způsobem jej formují. Lada využívá konkrétních situací, příběhů

i charakteristik postav k tomu, aby dětského čtenáře vybídl

k zamyšlení a k určitým postojům.

72

RESUMÉ

Tato diplomová práce má monografický charakter. Je zaměřena na život a tvorbu spisovatele a ilustrátora Josefa Lady. Zabývá se jeho ilustrátorskou činností, dále analýzou a interpretací jednotlivých knih pro děti. Proto nese název Josef Lada (tvorba pro děti). v

První kapitola, Životopisný a tvůrčí medailon Josefa Lady, podává základní životopisné informace, jež se týkají osobnosti autora a stručně seznamuje s přehledem jeho díla. Kapitola druhá, Josef Lada - tvorba ilustrátorská, se v prvé řadě zaměřuje na výtvarný projev, inspiraci díly Mikoláše Alše a vývoj Ladovy kresby. Dále seznamuje s nejznámějšími díly, která Lada během svého života ilustroval, knihy s lidovými říkadly - Moje abeceda a Kalamajka - pohádky i přírodopisné učebnice a Ezopské bajky. Třetí kapitola, Josef Lada - tvorba literární, poslední a zároveň nejrozsáhlejší část této práce, se zabývá vzpomínkovou tvorbou pro děti a podobou moderní autorské pohádky, která je významným přínosem Ladovy tvorby pro tento žánr. Mezi moderní autorské pohádky řadíme vypravování O Mikešovi, O chytré kmotře lišce, Bubáky a hastrmany a také Pohádky naruby a Nezbedné pohádky, které parafrázují známé lidové látky. Každé z těchto děl je nejprve stručně charakterizováno, a poté se práce zabývá jejich analýzou a interpretací.

73

ANOTACE

Práce se zaměřuje na ztvárnění a sepětí literární a ilustrátorské tvorby Josefa Lady. Na ohlas jeho vzpomínek z dětství, výtvarný projev inspirovaný lidovou slovesností a podobu české moderní pohádky.

KLÍČOVÁ s l o v a

Josef Lada vzpomínky domov dětství ilustrace vyprávění moderní autorská pohádka postavy prostředí děj

74

PRAMENY

B r u k n e r , J.; L a d a , J.: Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla

Bobeše. 1. vyd. Albatros, Praha 2004 Horák, J.: Český Honza. 16. vyd. Knižní klub, Praha 2005 Hrubín, F.; Lada, J.: Ladův veselý přírodopis. 10. vyd. (7., 5. rozšířené) Albatros, Praha 2003 Lada, J.: Bajky. 12. vyd. Albatros, Praha 1975 Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. 1. vyd. Společnost V

v

Československého Červeného kříže, Praha 1939 Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. 10. vyd. Albatros, Praha 1984 Lada, J.: Cirkus Mikeš a Kludský. Třetí kniha o kocourkovi, který mluvil. 1. vyd. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1936 Lada, J.: Česká říkadla. 1. vyd. Dialog, Praha 2001 Lada, J.: Český rok. 1. vyd. BMSS START s.r.o., Praha 2000 Lada, J.: České Vánoce. 2. vyd. BMSS START s.r.o., Praha 1996 Lada, J.: Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá. 1. vyd. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1935 Lada, J.: Erbenova národní říkadla. 2. vyd. Ú.D.K.N. Antonín Svěcený, Praha 1930 Lada, J.: Ezopské bajky. 1. vyd. S.V.U. Mánes, Praha 1931 Lada, J.: Halekačky naší Kačky. 1. vyd. Nakladatelství Adolf Synek, Praha 1932 Lada, J.: Josef Lada dětem (výbor). 1. vyd. SNDK, Praha 1952 Lada, J.: Josef Lada dětem (výbor). 12. vyd. (7. vyd. přepracované a rozšířené) Albatros, Praha 2004. 75

Lada, J.: Kalamajka. 1. vyd. Ú.D.K.N. Antonín Svěcený, Praha 1913 Lada, J.: Kronika mého života. 6. vyd. Odeon, Praha 1974 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Savci. 1. vyd. Melantrich, Praha 1925 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Ptáci. 1. vyd. Melantrich, Praha 1931 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Brouci a hmyz. 1. vyd. Melantrich, Praha 1932 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Savci. 10. vyd. Riosport, Praha 2003 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Ptáci. 10. vyd. Riosport, Praha 2003 Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Brouci a hmyz. 10. vyd. Riosport, Praha 2003 Lada, J.: Mikeš 1.10. vyd. Dialog, Praha 1993 Lada, J.: Mikeš 2. 10. vyd. Dialog, Praha 1993 Lada, J.: Moje abeceda. 1. vyd. Tiskový výbor českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, Praha 1911 Lada, J.: Moje abeceda. 22. vyd. Albatros, Praha 2002 Lada, J.: Nezbedné pohádky. 1. vyd. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946 Lada, J.: Nezbedné pohádky. 5. vyd. SNDK, Praha 1958 Lada, J.: O chytré kmotře lišce. 1. vyd. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1937 Lada, J.: O chytré kmotře lišce. 12. vyd. Albatros, Praha 2002

Lada, J.: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil. 1. vyd. V

v

Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1934 76

Lada, J.: Pohádky naruby. 1. vyd. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939 Lada, J.: Říkadla. 12. vyd. Albatros, Praha 1984 Lada, J.: Říkadla našeho Kadla. 1. vyd. Nakladatelství Adolf Synek, Praha 1928 Lada, J.: Říkadla našeho Kadla. 12. vyd. Dialog, Liberec 1999 Lada, J.: Sto veselých kreseb. 1. vyd. Odeon, Praha 1970 Lada, J.: Straky na vrbě. 1. vyd. Československý spisovatel, Praha 1972 Lada, J.: Veselý přírodopis. 3. vyd. Ú.D.K.N. Antonín Svěcený, Praha 1927 Lada, J.: Vzpomínky z dětství. 5. vyd. (3. rozšířené) SNDK, Praha 1962 v

Lada, J.: Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil. 1. vyd. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1936 Němcová, B.; Erben, K. J.: Pohádky. 1. vyd. Albatros, Praha 1983 Provazníková, V.: Co krákala vrána vráně. 1. vyd. Albatros, Praha 2000 Říha, V.: Dvanáct pohádek z onoho světa. 9. vyd. Olympia a.s., Praha 2000

77

LITERATURA

Dostálová, V.: Slovesné umění Josefa Lady. In: Zlatý máj, č. 12, 1957, s. 357 Filip, D.: Pohádky naruby (recenze). In: Úhor, č. 2/3, 1940, s. 39 Formánek, V.: Josef Lada. 1. vyd. Odeon, Praha 1981 Hlaváček, L.: Josef Lada. 1. vyd. Horizont, Praha 1986 Hloušková, B.: Josef Lada: Zlatý domov (recenze). In: Úhor, č. 2/3, 1937, s. 39 Hoffmeister, A.: Ladův Mikeš (recenze). In: Zlatý máj, č. 7/8, 1959, s. 360 Holešovský, F.: První světová válka a ilustrace pro děti. In: Zlatý máj, č. 2, 1981, s. 80 Holešovský, F.: Třicátá léta v ilustraci naší dětské knihy. In: Zlatý máj, č. 3, 1981, s. 150 Hrubín, F.: Jak jsem psal verše pro děti. In: Zlatý máj, č. 9, 1957, s. 257 Chaloupka, O.: Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Albatros, Praha 1985 Kol. autorů: Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 2. vyd. Diderot, Praha 2002 Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. 2. vyd. Riopress, Praha 1999 Olič, J.: Josef Lada. 1. vyd. Petrov, Brno 2003 Pečinková, P.: Josef Lada. 1. vyd. Gallery, Praha 1998 Pečinková, P.; Motlová, M.: Obrázky Josefa Lady. 1. vyd. Gallery, Praha 1998 Pečírka, J.: Národní umělec Josef Lada. 1. vyd. SNKLHU, Praha 1955

78

Peterka, J.: Teorie literatury pro učitele. 2. vyd. PedF UK, Praha 2006 Petrus, J.: Josef Lada: „O chytré kmotře lišce" (recenze). In: Úhor, č. 1, 1938, s. 7 Stehlík, L.: Josef Lada. In: Zlatý máj, č. 12, 1957, s. 353 Stehlíková, B.: V krajině Josefa Lady. In: Zlatý máj, č. 10, 1977, s. 695 Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových Pohádek. 1. vyd. Albatros, Praha 1989 Toman, J.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. PedF JU, České Budějovice 1992 Vařejková, V.: Literárně - výchovná interpretace uměleckého textu na 1. stupni základní školy. 1. vyd. PedF MU, Brno 1998 Vrána, J.: Vyprávění o Josefu Ladovi. 1. vyd. Albatros, Praha 1972

INTERNETOVÉ ZDROJE

http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef Lada http://hrusice.pragmatic.cz/ http://www.laduv-krai.cz/

79

CITACE

Úvod 1. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 365

1. Životopisný a tvůrčí medailon Josefa Lady

1.1 Život

1. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 17

2. Josef Lada - tvorba ilustrátorská

2.1 Ilustrace 1. Pěčinková, P.: Josef Lada. Gallery, Praha 1998, s. 17 2.2 Výtvarný projev inspirovaný lidovými říkadly a pohádkami 1. Lada, J.: Moje abeceda. Tiskový výbor českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, Praha 1911, s. 2 2. Tamtéž, s. 36 3. Lada, J.: Kalamajka., Ú.D.K.N. Antonín Svěcený, Praha 1913, s. 7 4. Lada, J.: Erbenova národní říkadla. Ú.D.K.N. Antonín Svěcený, Praha 1930, s. 8 5. Lada, J.: Říkadla našeho Kadla. Nakladatelství Adolf Synek, Praha 1928, s. 34 6. Tamtéž, s. 45 7. Lada, J.: Halekačky naší Kačky. Nakladatelství Adolf Synek, Praha 1932, s. 16

80

2.3 Ezopské bajky a přírodopisné učebnice 1. Pečinková, P.: Josef Lada. Gallery, Praha 1998, s. 82 2. Lada, J.: Ezopské bajky. S.V.U. Mánes, Praha 1931, s. 15 3. Lada, J.: Ladovy veselé učebnice - Ptáci. Melantrich, Praha 1931, s. 21 4. Tamtéž, s. 22

3. Josef Lada - tvorba literární

3.1 Ohlas vzpomínek na dětství 1. Lada, J.: Vzpomínky z mého dětství. SNDK, Praha 1962, s. 94 2. Tamtéž, s. 64 3. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 17 4. Tamtéž, s. 365

3.2 Podoba moderní autorské pohádky

3.2.1 O Mikešovi 1. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 361 2. Lada, J.: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil. Společnost Československého červeného kříže, Praha 1934, s. 54 - 55 3. Lada, J.: Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá. Společnost Československého červeného kříže, Praha 1935, s. 26 - 27 4. Lada, J.: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil. Společnost Československého červeného kříže, Praha 1934, s. 9 5. Tamtéž, s. 2 9 - 3 0 6. Lada, J.: Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá. Společnost Československého červeného kříže, Praha 1935, s. 23 7. Lada, J.: Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1936, s. 4 81

8. Lada, J.: Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1935, s. 35 9. Lada, J.: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1934, s. 81 10. Lada, J.: Do světa. O kocourkovi Mikešovi kniha druhá. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1935, s. 25 11. Lada, J.: O Mikešovi. Příhody kocourka, který mluvil. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1934, s. 9 12. Lada, J.: Cirkus Mikeš a Kludský. Třetí kniha o kocourkovi, který mluvil Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1936, s. 25 13. Tamtéž, s. 4 5 - 4 6 14. Lada, J.: Zlatý domov. Čtvrtá kniha o kocourkovi, který mluvil. V

v

Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1936, s. 21 3.2.2 O chytré kmotře lišce 1. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 363 2. Lada, J.: O chytré kmotře lišce. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1937, s. 62 3. Tamtéž, s. 62 - 63 4. Tamtéž, s. 39 5. Tamtéž, s. 69 6. Tamtéž, s. 7 7. Tamtéž, s. 51 8. Tamtéž, s. 3 1 - 3 2 9. Tamtéž, s. 18

82

3.2.3 Bubáci a hastrmani 1. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 364 2. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 22 3. Tamtéž, s. 78 4. Tamtéž, s. 76 5. Tamtéž, s. 7 6. Tamtéž, s. 8 7. Tamtéž, s. 21 8. Tamtéž, s. 69

3.2.4 Pohádky naruby a nezbedné pohádky 1. Pečinková, P.: Josef Lada. Gallery, Praha 1998, s. 93 2. Lada, J.: Kronika mého života. Odeon, Praha 1974, s. 364 3. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 90 4. Lada, J.: Nezbedné pohádky. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 53 - 54 5. Tamtéž, s. 5 6. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 121 7. Lada, J.: Nezbedné pohádky. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 86 8. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 93 9. Lada, J.: Nezbedné pohádky. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 43 10. Tamtéž s. 17

83

11. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost v

v

Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 90 12. Lada, J.: Nezbedné pohádky. 1. vyd. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 5 13. Tamtéž, s. 10 14. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 107 15. Lada, J.: Nezbedné pohádky. 1. vyd. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 6 16. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 107 17. Lada, J.: Nezbedné pohádky. 1. vyd. Nakladatelství J. Otto, Společnost s.r.o., Praha 1946, s. 16 18. Tamtéž, s. 14 19. Lada, J.: Bubáci a hastrmani a jiné pohádky. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1939, s. 93 Závěr Šmahelová, H.: Návraty a proměny. Albatros, Praha 1989, s. 178

84

Josef Lada: Bajky (1975)

85

Arv

Josef Lada: Ladův veselý přírodopis (2003)

86

Josef Lada: Mikeš (1993) 87

Josef Lada: Vzpomínky z dětství (1961) 88

Josef Lada: O chytré kmotře lišce (2002) 89

91

jnnrm

Josef Lada: Nezbedné pohádky (1958)

92