KNIHOVNA JOSEF MÁNES A JEHO ROD

KNIHOVNA K R U H U P RO P Ě S T O V A N Í D É J I N U íM E N Í SVAZEK

II.

K A R EL C H Y T IL

JOSEF MÁNES A J E H O ROD

NÁKLADEM K R U H U PRO P Ě S T O V Á N Í D Ě J I N U M Ě N Í PRAHAI934

KAREL C H Y T I L

JOSEF MÁNES A JEHO ROD sd

v a c e ti

Č ty ř m i o b r a z o v ý m i p ř ílo h a m i

A S V Y O B R A Z E N ÍM I V T E X T U

,

Vydáno s podporou ministerstva školství a národní osvěty za přispění České Akademie

,

z fondu Josefa Marie a Zdenky Hlávkových

NÁKLADEM K R U H U PRO P Ě S T O V Á N I D Ě J I N U M Ě N Í PRAHA 19 3 4

VĚNOVÁNO KITĚ A V Z P O M Í N K Á M

PŘEDMLUVA. J e st tom u více než 4 5 let, c o jsem vešel v přátelské s t y k y s tehdejší mladší generací um ěleck ou a k d y tém ěř to u ž e d o b o u p řízn ivý osud m n e uvedl d o d o m u umělců, d o R udolfina, kde při aktivování U m ě le c k o -p r ů m y slo v é h o m usea o b c h o d n í a živn osten sk é k o m o r y měl jsem m o ž n o sť denně shlížeti se ve v zá cn ý c h p ok ladech obrazárny přátel umění, m ezi nim iž již tehda zaujímaly z n a č n ý díl m alby a kresby Josefa Manesa a jeho rodu. K d y ž p o o d c h o d u V ik to ra Barvitia z fu n k ce inspektora obrazárny zaujal jsem p řech od n ě, na krát­ k ý čas, jeho úřad strážce obrazů, stal se můj p om ěr k ob sah u jejímu intimnějším. Z a tu dob u jm éno Josefa Manesa, jenž v y tv o ř il tolik praporů pro naše tělo ­ v ý c h o v n é a kulturní sp olk y, stalo se sam o k o rou h v í, k o l níž shrom áždily se vzn ícen é m ysle m ladých um ělců. K d y ž mladé sdružení se obrátilo na m ne s přáním, abych v přátelském oslavném večeru, věn o v a n ém v sále k onviktském u m ěn í Josefa Manesa, měl o něm přednášku, milerád jsem mu v y h o v ě l a rovn ěž, k d y ž pak následovalo další, aby přednáška byla uveřejněna. Stalo se tak v Č e c h o v ý c h K v ětech , v ročníku 1888. O d té d o b y literatura o Josefu M ánesovi vzrostla; vedle prací T y r š o v ý c h a jeho ch oti dostalo se m u velké, skvěle vy p raven é m o n o g ra fie M ád lov y, která podstatu jeho u m ěleck é činnosti a tím zároveň v ý sle d k y jeho životn íh o program u ukázala v úplnějším v ý v o ji a intensivnějším jasu. V ýznam né them a M anesovské nepouštěl jsem ani p o t o m se zřetele, a přední o tá zk o u m ně se stal jeho rod, jeho příbuzenstvo i jeho intimnější přátelé, vše, c o p o s k y tlo jakýsi fy sic k ý okruh ku duševní stránce jeho u m ě le ck éh o půso­

bení. V e své činnosti učitelské na universitě K arlově o b čas jsem se vracel k syn th etick ém u zpracování látk y ve fo r m ě „publik44, z n ich ž nejčelnější b y lo v r. 1920, d o k ter éh o připadlo krom ě i o o l e t é h o jubilea narození Jo se fo v a i v ý r o č í narozenin B o ž e n y N ě m c o v é , která stejně jako o n pomáhala o d k r ý v a t a s námi sbližovat S lo v en sk o a jeho lid. „P u b lik em 44 o AJanesovi rozloučil jsem se v letním sem estru r. 19 2 7 s universitou K arlovou . V r oce 1927 v y šel první svazek „ k n ih o v n y K ru h u 44, obsahující publikaci Dra A n t. Friedla: H ildebert a E w ervin, dva rom ánští malíři. P o t o m to prvním kroku rozhodl se v ý b o r „ K r u h u 44 přistoupiti k vy d án í dru h éh o svazku, jenž p o d titulem J o s e f M ánes m ěl pojm ou ti n ěkolik m ý ch článků o to m to um ělci a jeho rodu. K r o m přednášky o M ánesovi, uveřejněné v e K v ě te ch r. 1 8 8 8 , která při t o m měla sloužiti d o jisté míry za spojující páteř ce lé h o díla, vřad ěn y d o n ě h o přednášky „František M ánes44a „ K d e a jak bydleli M á n eso v é44, z n ich ž první přepracována a doplněna, a druhá částečně vsunuta pod jiné tituly. K přední otázce celé práce vztahuje se p ř ed b ěžn é sdělení, jež jsem p o d titulem „O rodopisu M án esů 44 uveřejnil v „Časopisu R o d o p isn é Sp olečn osti Č e s k o ­ slovenské v P raze44. (R o č n ík I. 1929.) U sk u te č n ě n í úm yslu v yd ati celé dílo, kterém u vadil s p očátk u nedostatek prostředků, zdrželo se n a p o to m jinými pracem i v ě d e c k ý m i, k terým iž m oje síly b y ly jinak zaujaty. Při m é práci d ostalo se m ně m n ohostranné p o d p o r y p o sk y tn u tím laskavých inform ací neb přístupu k u m ě le c k ý m v ý tv o r ů m a archivním pram enům. K u zvláštním díkům si m n e zavázaly: Správy obrazárny a archivu S p olečn osti vlaste­ n e c k ý c h přátel umění, m oderní galerie, sbírky rytin N á r o d n íh o musea, M ěstsk é­ ho m u sea,Č esk éh o p rů m y slo v éh o m u se a N á p r stk o v ý c h , obrazárny W aldesovy, Z e m s k ý archiv a A rc h iv ministerstva vnitra, A r c h iv hlavního města P rahy a stará spisovna městská, agenda a d eposit civilního so u d u na N o v é m M ěstě, správy farních matrik, pražských i v e n k o v sk ý c h , zejména u sv. Jindřicha, Ště­ pána a V ojtěcha v Praze, děkanského chrám u v N y m b u r c e a kostela sv. Václava v R adnicích. Z jed n o tlivých osob n ostí, jež k r o m ředitelů a úřednictva u v e d e ­

n ý c h ústavů a úřadů p o s k y t ly m ně účin n ou p o m o c , budtež u v e d e n y : paní A m a lie Jenšovská, v d o v a p o staviteli, pí P hD r. h. c. R enáta T y ršo vá, pp. Adam us, profesor a archivář v M oravské O stravě, F. A . B o r o v sk ý , z esn u lý emer. ředitel U m ě le c k o -p r ů m y slo v é h o musea v Praze, pan v. fin. rada Karel Buchtela, ředitel A rch. ústavu, Dr. Jindřich Čadík, ředitel záp a d očesk éh o U m . prům. m usea města Plzně, Dr. F. X . Jiřík, emer. ředitel U m . prům. musea o. a ž. k o ­ m o r y v Praze, Ing. Karel K ulich, konstruktér na české p o ly te ch n ice , J o s e f Sakař, p r o fe so r v Praze, autor Dějin města Pardubic, zesnulý A n t. Seidel, zasloužilý člen „K ruhu14, Dr. Z d en ěk W ir t h , sekční š é f v min. šk. a n. o., Dr. František Z á k a vec, univ. p rofesor v Bratislavě a j. K nim se druží četní majitelé privátních sbírek a ro d in n ý c h pam átek. Zvláštním díkem cítím e se zavázanými zakládajícímu členu „ K r u h u 44 Janu Š ten co v i, k terý sv o u o s v ě d č e n o u zkušeností, radou i p o m o c í přispěl značnou m ě r o u ku sou b oru příloh a te x t o v ý c h ilustrací. V Praze, o vánocích roku tisícího, devítistého a třicátého třetího.

Karel Chytil.

Josef Mánes. Poclle fotografie z let padesátých.

I.

JOSEF MÁNES P Ř E D N Á Š K A U V E Ř E J N Ě N Á V Č E C H O V Ý C H „ KVĚTECH" R. 1888 POOPRAVENÝ OTISK

eni jména, které b y b y lo tak srostlé s dějinami um ění v Č e c h á c h za

K

první p o lo v in y našeho století a které by b y lo zároveň tak význ a m n é pro další jeho rozvoj v p o lo v ic i druhé, jako jm éno Mánes. V zpom í-

_

náme-li na největšího to h o jména, Josefa M anesa, maně přijde nám

>3

v mysl celá rodina, ta první generace p o c t iv ý c h a v y tr v a lý c h um ělců, kteří ne­ spěli a nedospěli v y s o k o , kteří vyk on ali to , c o dovedli a c o p o m ěry d o v o lily a kteří s nadějemi, jichž sami nedosáhli, pohlíželi na p ok olen í n o v é. V p o m ě r u ku své době nejsou tak nepatrní, ti první bratří M ánesové, A n to n ín a V áclav, a chceme-li je p o zásluze ocenit, dlužno uvážit, v jakém stadiu nacházelo se um ění malířské na začátku našeho století nejen v Č e ch á ch , než i v největší části E v ro p y . Jako b y se ve všem chtěli řídit zásadami v tehdejších akadem iích platným i, přes­ ně se rozdělili o um ění — jeden maluje krajiny, druhý historie. AJladší Václav vězel úplně v klasickém a akadem ickém sm ěru své d o b y , zobrazoval o b v y k lý m tehda zp ů so b em Ř e k y a Ř ím an y a dospěl později stejnou cestou i ku středo­ v ěk ý m legendám ; A n to n ín b y l naopak velm i b ystrým a sam ostatným p o z o ­ rovatelem p řírody, jak o to m svědčí jeho akvarelové p o h le d y na různé partie naší vlasti. Při p rovedení obrazů sam ých podléhal ovšem i o n b ěžným tradicím a bez oh led u na své pěkné studie podle přírody, k o m p o n o v a l krajiny podle o b v y k lý c h n ávodů. A n ton ín byl hledaným učitelem , jm en ovitě v kruzích šlech tick ých , i na akademii malířské stal se profesorem zvláštního oddělení krajinářského; leč nejvnímavějších žáků dostalo se m u v jeho vlastních dítkách. N ejstarší z nich byl náš J o s e f M ánes, narozený roku 1 8 2 0 , mladší Q u id o , z n ě h o ž se vyvinul jeden z nejlepších genristů česk ých , a pak dcera Am alie, která v m n o h é m ohledu nejvíce se podobala otci, tím, že se stala d o b ro u krajinářkou a ještě lepší u čitelk ou kreslení. Přirozeno, že J o s e f počá tk ů m svého u m ění se naučil o d o tc e; vstoupení do akademie, v níž právě tehdáž strýc a o t e c byli hlavními činiteli, n e b y lo pro n ěh o žádnou událostí — vstou p iv na školu o c itl se o p ě t v rodném kruhu a te­ prve dosazení Františka Tkadlíka na ředitelství r. 1837 přispělo as k rozšíření jeho obzoru . T k ad lík zdržoval se d lo u h ý čas v Ř ím ě, kdež i Václav M ánes konal svá studia; leč kd ežto te n to přináležel k oné starší generaci, již poutal hlavně Ř ím a n tick ý, vracel se T kadlík z Ř ím a křesťanského. T kadlík patřil v u m ěleckém o h led u k o n o m u kruhu u m ělců, usadivších se v Ř ím ě, kteří jen ve výrazu v r o u c íh o citu náboženského spatřovali vrchol um ění, k o n o m u kruhu „N azarenů“ , k nim ž přináleží též jiný rodák český, J o s e f Fúhrich, a s ním ž se též částečně sdružil veliký mistr n ě m e c k ý P etr Cornelius. T kadlík byl oprav­

14

d o v ý m malířem církevním a jako všichni jeho soudruzi dbal přesné kresby, č isto ty linie, a k ro m ě t o h o nepostrádal, co v tehdejší d o b ě b y lo vzácn ostí — sm yslu pro kolorit. U č ite le m b yl d o b r ý m a r o zša fn ým , třebaže kladl svůj směr m alby církevní nade vše a třebaže v ohledu n á b o že n sk ém byl dosti nedůtklivý. D o p o s u d plynula léta m ladého M anesa celkem klidně bez v e lik ý c h událostí a příkoří. T o , že p o c h á z el z rod in y um ělecké, b y lo pro n ěh o s počátk u stejnou v ý h o d o u , jako nadále závadou. V yrostl v kruzích u m ě le ck ý ch , které m u b y ly od d ětství školou; p ů sobením o k o lí probudily se a d o sp ě ly přirozené jeho v lo ­ h y m n o h e m rychleji n e ž za jiných pom ěrů; leč právě p o m ěr y r o d in y jeho, jejíž o su d y byly spjaty s rozvojem u m ění a jm en ov itě s osudem akadem ie ma­ lířské, stávaly se znenáhla i pro n ě h o osudným i. N e j e n že postaven b y l zrovna ve vír třenic stranických, jež při citlivé p ovaze jeho tak i onak jej vzrušily, nejen to , o n sám stával se často před m ětem nepřízně. Z vláště nastoupením n o v é h o ředitele Kristiána R ubena r. 1 8 4 0 n ezk vetly Mánesovu žádné růže. R u b en n eb yl h lu b o k ou u m ě le c k o u p o v a h o u ; jemu jed­ nalo se o zevní úspěch, k teréh o také v Praze docílil jako žádný u m ělec té d o b y ani d o b y předchozí. H la v n í zásluhou jeho b ylo, že d o b y l u m ě le ck ý m kruhům platnosti a váhy to u m ěro u , že ve sp olečn osti tehdejší zaujímali přední posta­ vení; v o h led u to m hlavně p ů sobením u m ěn ím ilovn éh o hraběte F r .T h u n a celá šlechta m u přicházela vstříc. V oh led u čistě u m ěleck ém byl R uben jako rodilý Treviran blízek p o č á tk ů m k oloristick éh o hnutí v Belgii a Francii a přenesl v y ­ m o ž e n o sti jeho velm i zá h y do Prahy. K olorit b y l hlavní jeho p ředností, jinak trpěl nedostatkem fantasie i h lo u b k y a jeho největší slavené dílo: K olum bus, zůstavuje nás dnes d osti chladným i. M ánes byl již tehdáž pln h lu b o k ý c h m yšle­ nek, pro n ěž stále v n o v ý c h a p o z m ě ň o v a n ý c h k o m p o sic íc h hledal správného výrazu; k malbě samé zřídka dospěl — od návrhů a skizz k p roved en í samému byla u n ě h o v žd y d louhá cesta a p o laciných vavřínech n ik d y n etoužil. Mánes a R u b en byli dva p ó ly , které se n e m o h ly se jiti. V p o m ěru , v jakém tehda Mánes stál k R u b e n o v i, v p o m ěr u žáka k mistru, byl o v šem M án es v n e v ý h o d ě . K tom u přidružila se n e m o c o tc o v a , kteráž byla z velké části výsled k em od strkování jeho sam ého i školy krajinářské a k d y ž roku 1843 starý M ánes se rozžehnal se světem , rozžehnal se m lad ý M ánes s Prahou a opustil ji na čas pln trp k ých upom ínek.

15

Cílem jeho p o u ti byl M n ic h o v , kterýž právě tehda byl střediskem veškerého u m ěleckého ruchu v e střední E vropě. Z d e nalezl AJanes to , p o čem v Praze marně toužil, to tiž , aby byl p o u č e n a záro veň p o c h o p e n o d jiných. V jakém stadiu přišel d o M n ichova? M ladík dvacetiletý, skvělého talentu, dobře v y šk o le n ý . L e č tak, jak přišel do M n ic h o v a z Prahy, byl b v mohl přijiti odkudkoliv; jen sp olečn ost, z které vyšel a některé u p o m ín k y lišily jej od ji­ n ý c h . Již byl p r o v e d l také n ěkolik obrazů, a sk izzy k jiným m ěl v torbě. A jaké b y ly před m ěty tě c h obrazů? Sm rt Lukáše leyd en sk éh o, Setkání se Petrarky s Laurou, A lb r e c h t Důrer na cestě do Itálie — zkrátka p ř ed m ě ty to h o druhu, jaké se tehdáž m alov aly p o v šec h akadem iích zrovna tak, jako několik desítiletí předtím se m alovávali Priam ové, H e k to r o v é , A lcib iad ové a Sokratové. A c o nalezl v M n ich ově? Z d e vládl ještě d u ch velkého C ornelia, zde strádal klasik G enelli a zd e působil občas, tehda so tv a uznáván, nejrozmilejší z rom an­ tiků n ě m e c k ý c h Rakušan M o r itz S ch w in d . Byli to zástu p cové tří směrů m a­ lířství v N ě m e c k u , směrů tehdáž n eslu čiteln ých a zajímavo jest p o z o r o v a t, že náš Mánes k e všem třem o so b n o ste m přilnul o p r a v d o v ý m přátelstvím. K e C orneliovi a G en ellim u b y ly m u m ostem staré oživlé tradice ze šk oly T kadlík o v y a částečně i str ý c o v y , ke S c h w in d o v i pak připoutala jej vlastní jeho romantická povaha. N a kresliče A ánichovských obrázků, z v a n ý c h M ůnchener Bilderbogen, na p o etick éh o tv ů rc e M elusiny a Sedm i havranů — M oritze Schw inda, upomínají nás některé sk izz y M á n e so v y nem éně pružné, p o etick é a hum oristické. V iz m e jen jeho r o z k o šn é V ězení dlužníků, v y sta v e n é v galerii v R udolfinu! I jakási nechutí k malbě olejové, kterou Sch w in d s jistým nádechem o p o v ržen í nazýval kartáčováním, byla sp o leč n o u oběm a m istrům krajanům v širším slova sm yslu. R. 1848 zavolal Manesa o p ě t do vlasti, k d e ž si mladý um ělec rázem d o b y l uznání a váhy. V e spolku Slovanské Lípě d ostalo se mu předsednictví u m ělec­ k é h o odboru, a zároveň stal se jedním z hlavních činitelů v jednotě um ělců, která tehda se utvořila. Byla t o právě jednota, k jejímuž p o n u k n u tí odebral se M ánes do K r o m ě říže ku sněm u říšskému, a b y zde portrétoval některé z p řed­ ních poslanců. V ýsledkem b y ly známé p o d o b iz n y dra Riegra a dra Strobacha, rozšířené v lito g ra fo v a n ý c h nesčíslných exem plářích. K r o m ě tě c h to p o d o b ize n měla však ona cesta výsledek m n o h e m hlubší, ro z h o d n ý pro ce lý další směr

16

M ánesův. Z d e p o prvé seznal se opravdověji s v e n k o v sk ý m lidem, jenž n ebyl zbaven ani m alebnosti kroje národního, ani přirozené p r o sto ty , zde p o prvé poznal křepké p o sta v y a srdečné tváře, do nichž cele se zahleděl. Z d e se mu otev ř ely n o v é světy a rázem v něm v y p u č ely a dozrály n o v é m yšlen k y; c o před­ tím as neurčitě tušil, stalo se mu náhlým zjevením. T o b yl hlavní v ýsled ek krom ěřížské cesty, k terý nabyl u rčitý ch tvarů v prémii vydané u m ě lec k o u jed n oto u na rok 18 49. Jsou t o známé „ H an áck é líbánkyu, obrázek p ln ý svěžesti a m alebnosti, tak zcela jiný než g e n r y až do tehdejší d o b y oblíbené; v e všem p ů v o d n í a v díle M á n eso v ě epochální. (T . I.) Snad že vskutku t o byl i jakýs účinek ducha o n é d o b y a zásad hlásaných na sněm u krom ěřížském , že um ělec v y r o stlý v kruzích v e lk o m ě stsk ý ch a velkopanských počal pohlížeti na lid jiným ok em a spatřil v něm p ředm ět h o d n ý um ění rovn ěž tak jako byli P riam ové a A lcibiadové i L uk ášové leydenští. Bud jak b u d — d o b o u o n o u , která přerušila tak m n o h é tradice, přetrženy b y ly i tra­ dice, jež dosud Manesa v u m ěleck ém jeho v ý v o ji ve d ly . Jakmile M ánes seznal lid v e n k o v sk ý , nem ohl se od n ěh o od lou čit, v ž d y zase k něm u se vracel, obdi­ vo v a l se jeho vnadám tělesným , seznam oval se s m ravy , vnořil se v národní poesii, pronikl celéh o ducha a vážil v ž d y víc a více z přírody živé a mrtvé! A čím dál tím více stával se originálním a — národním . N a M oravu pak častěji zavítal, putoval p o Slovensku, Slezsku i Haliči, všude obíraje se studiem i. Tak prošla léta padesátá, která byla pro n ěh o n o v o u šk o lo u , šťastnou d o b o u nadějí a plánů, d o b o u , v níž poklad jeho studií vzrůstal a v hlavě uzrávaly četné kom p osice. B ohužel, že n eb ylo tehda žád n éh o k o u zeln éh o prutu, který b y b yl ten to poklad vybavil na světlo; úkolů, při n ichž by byl m ohl M ánes měřiti sv o u sílu, tehdáž n eb y lo . Prací, která m u sic na čas dodala p o d n ě tu , b y lo ilustrované v yd án í rukopisu krá lod vorsk éh o nákladem knihtiskaře Bellmana (T. II), ale úkol, jehož se M ánes s nadšením podjal, sklamal jeho naděje, ježto indolencí publika dílo to to zaniklo. Byla to as pro něh o trpčí rána než veškerá skutečná a dom nělá pronásledování, která k d y zažil, tím trpčí, ž e musil hledati uznání a zároveň i v ý ž iv y v cizině, jednak v Lipsku, kamž kreslil ilustrace, jednak v Berlíně, k dež jeho akvarely šly hojně na o d b y t. K r o m t o h o prováděl i ná­ v rh y pro u m ěleck ý prům ysl, pro nějž m ěl smysl v tehdejší d o b ě velm i vzácný.

17

N o v é h o p o p u d u dostalo se m u v p o lo v in ě let šedesátých dvojím úkolem : provedením d e sk y k orloji starom ěstském u a vypracováním návrhů pro bron­ z o v é dveře chrám u karlínského. O b é dokazuje skvěle, čím M ánes byl a čím b y byl m ohl b ýti, k d y b y se m u b y lo d ostalo ůkolů p o d o b n ě důstojných. L eč bohužel již v druhé p o lo v in ě let šed esátých p očal umdlévati a již dříve citlivou a lehce vzn ětliv o u p o v a h o u sv o u nachýlen k trpkosti a zasmušilosti, stával se čím dál tím zádum čivějším a čím dále tím více ochaboval na mysli. N e b la h é p o m ě r y um ělecké, zneuznání a záští, materiální nesnáze, o su d y ro­ dinné a ne na posledním m ístě útrapy, v zb u z en é ero tic k o u jeho p o v a h o u , pů­ sobily na n ě h o v ž d y zhoubněji. Tehdáž nacházíval klidu a útulku v d o m ě pana Vojtěcha L anny, který přilnul k němu o p r a v d o v ý m přátelstvím. Již r. 1 8 6 6 upadl v tělesnou c h o r o b u a ač r. 1867 sebral ještě tolik sil, že se účastnil slovanské p ou ti d o M o sk v y , klesal v ž d y víc a více na mysli. O d roku 1868 stával se d u ch jeho stále zakalenějším. Lékaři radili zm ěnu vzduchu a zaba­ vení m ysli a pan V. Lanna, domnívaje se, že Itálie, p o níž M ánes toužil, osvěží jeho ducha, u m ožnil mu cestu d o zaslíbené zeniě um ělců. N e ž n eb ylo ani zde p o m o ci; stav M ánesův se stával horším, a n e b y lo mu ani lze přispěti: d o p isy jeho, svědčící o rozervanosti mysli, přicházely sic do Prahy, ale n eb ylo v nich ani zm ínky, k de se nalézá a kam se obrací. C o bylo lze tušiti, p o tv rz en o zprá­ v o u sochaře Šimka, m eškajícího tehda v Ř ím ě , kamž posléze AJanes p o m n o ­ h ý c h útrapách dorazil — sešlý, rozedraný, p ološílený. N a zprávu Š im k o v u vyslána byla ihned sestra A m alie do Říma, k d e ž nalezla bratra v zoufalém stavu. Přivezen z p ě t d o Prahy, ale m ysl jeho již více se nevyjasnila, ač se i v d o b ě té pokoušel ještě pracovati. C hřadl neustále, opatrován v z o r n o u svou sestrou, až dotrpěl dne 9. prosince 1871. P ovahou b y l M ánes ušlechtilou a d u ch jeho vynikal zvláštní noblesou, která zračila se té ž v celém jeho ch o v á n í a jeho zjevu. Zvláštní ú tlocit, vlastnost všem Alanesům společná, jevil se v celém jeho m yšlen í a ob co v á n í. O všem b yl Alanesův jem n o cit velmi často vzrušen a uražen; každé příkoří ho trpce hnětlo a p o celý svůj ž iv o t h o řk o u nenávistí naplněn byl proti těm , kteří jemu neb jeho rodině v n ěčem ublížili.V k lidných d o b á c h byl Alanes pln hum oru a stával se hledaným společníkem , jm enovitě v kruzích šlech tick ých . Pravým živlem byla mu v ž d y přece jen sp o leč n o st u m ělců a přátel um ění; jak jemu samému

byla nutná, viděti z to h o , že býval v ž d y ú h eln ým k am en em všech p o d o b n ý c h spolků, nejprv Slovanské L ípy a J e d n o ty v ý tv o r n ý c h um ělců, pak S p o le čn o sti Arkadie a p osléz U m ě le c k é Besedy, v níž byl prvním p ředsedou o d b o r u v ý ­ tvarného. Č asem se však v y h ý b a l společnosti, zvláště v d o b á c h posledních. N á h le zm izel úplně z Prahy, aniž se v ěd ělo kam, uchýlil se na v en k o v , v nějaký skrytý k o u t neb osam ělý zám ek a vracel se pak m n o h d y osv ěž en , m n o h d y ještě více nešťasten, následkem n o v é h o beznadějného vzplanutí citu, ale v žd y s č e tn ý m i studiemi v e sv ý c h mapách. T y jeho kresby a akvarely p o d le přírody, jež z v ý le tů sv ý ch přinášel, jeho studie krojů a postav jsou pravá um ělecká díla. C o z pozůstalosti jeho se za­ ch ovalo, vy sta v en o v obrazárně přátel um ění v R u d olfin u ; to nejsou k o stu m o vané figuríny, to je o p r a v d o v ý život. Z á d n ý charakteristický p o h y b a záhyb, žádná charakteristická m aličk ost neušla jeho zraku; vše, c o se m u zdá býti p oz o ru h o d n é , zaznamenává d o své knihy; především pak pozoruje tvary těla, tvary a výraz obličeje a v ytváří posléz ten národní ty p , jenž jím teprve uveden b y l v umění. Jak d ovedl cítiti s lidem a jemu rozum ěti, vypravují jeho ilustrace k národním písním. T lu m o č it ne p o u z e jeden m o m en t, než celou píseň a du­ cha v ní se skrývajícího, d o v ed l jen M ánes a k to m u tak je d n o d u ch ý m i pro­ středky. P ozoru jm e jen písně: P otěcha, Babička, Kráva p o těšen í (T. III.), Kanafasky, Babí rada, jaká t o rozkošná stupnice lid o v é h o hu m oru , tu d o vů le B oží od d aného, tu šibalského, tu rozm arného a jinde zas ta jímavá v ro u c n o st, touha a sm utek. T ý ž duch vane i v m ilo stn ý ch písních R u k o p isu králodvorského. V hrdinských básních R u k o p isu ja k o b y c h o m se potkávali s jiným M ánesem , a přece jest to on, jen před m ět jest jiný. Z d e jest M ánes m istrem v e lik éh o stylu; jeho ilustrace, ač m alého form átu, jsou m ísty grandiosní. O d k u d se vza ly na­ jednou ty heroick é p o sta v y , které před tím nemají příkladu? P o h léd n ěm e ž na starší historické obrazy, rozevřem ež na př. jen znám ou kroniku M a c h k o v u — jak t o zcela jiný svět; hrd in o vé M ánesovi patří k rodině zcela jiné, n ež ta k o v ý Přem ysl neb Bivoj, jak m alováni byli před ním. I zde setkávám e se s výsled k em té šťastné o k o ln o sti, že M ánes studoval m o d el p řirozený, jak jej k d e našel a nikoliv m o d e l ateliérový, um ělým posám již n avyk lý. Studium zd ra v ý ch , sil­ n ý c h postav pod le přírody, studium ty p u , a k rom to h o i d o jisté m íry archaeo-

*9

logické studium , dop ln ěn é a sloučené fantasií um ělce, to jsou ty elem en ty, z nichž v y šel hrdina M ánesův. Z ajím avo jest p o z o ro v a ti, že iManes jen ku pravěku č esk ém u obrátil sv o u p o z o r n o st, že na historickou půdu pozdějších dob střed ověk u , nerci-li d o n o v o v ě k u , n ik d y nevstoupil, ač to b y lo právě tehdáž p ole nejoblíbenější. I v rukopisu samém poutají h o z hrdinských básní jen ty, jež o nejstarších d obách pějí, jako Z áboj, Z b y h o ň , Jelen. K rom p o esie národní a historie, jest ještě jeden pramen, z n ě h o ž M ánes čerpal látku k sv ý m obrazům — a to byla jeho vlastní fantasie, vlastní poetick á mysl. Jakým b y l p o e to u , vidím e z k o m p o sic e , jež jemu sam ém u byla nejmilejší; jest to náčrtek, nazvaný o d něh o „ Š e r o u, nacházející se v obrazárně přátel umění v R udolfinu. Šero p o k r y lo sv ý m závojem krajinu, všude rozhostil se klid, jen zde ve směsici rákosí, svlačce, blatou ch u a hub nastal čilý ž iv o t; malí diblíci, rozžeh n u vše si od starého gn o m a své světlušky, míhají se jak svatojanské m ušky, z kalichů svlačců a na širokém lupení probouzejí se rusalky, z n ich ž ně­ které za p o č a ly veselý rej, jiné klesají již p ru žn ý m jinochům v náruč a zd e zase jiná houpe se na stonku rákosí pohřížena v libé snění. C o tu poesie a půvabu, jaká to lineární krása a jaká skvostná k o m p o sic e ! (T . IV.) T ý ž p o e t ic k ý duch vane z větší skizzy, zvané o b y č ejn ě h o ro u V enušinou. Jest to divná hora. AJanes ji nalezl něk d e v lesích u H r u b é Skály, k d e celý zástup lesních diblíků se sešel slavit krasopaní, jež ve skalách zde sídlí; přicházejí s dostaveníčkem , se slavným průvodem , snášejí věn ce a guirlandy, sletují se ve vzd u ch u , s vrch olu strom ů, vylézají a v y k u k u jí ze skulin skalních, na p o d iv laňkám, které všetečn ě přihlí­ žejí. Jest to zase originální, čistě M a n e so v sk ý nápad. Z d e také vidíme, jak roz­ tom ile tv o ří p o d o b y dětské, jež se tu objevují v nesčíslných postavách a sku­ pinách. T u t o r o zto m ilo u stránku své p o v a h y nejlépe osvědčil ve zn á m ý c h kartonech d ě tsk ý c h , jež u r če n y b y ly k v ý z d o b ě v e n k o v sk é h o zám ku a jež představují rozličná zaměstnání a zábavy. Bylo b y nesprávné d om nívati se na základě t ě c h to k o m p o sic, že ten to umělec, p ln ý fantasie, jen fantasií se dával vésti a nésti; na m n o h ý c h jeho tak lehkých a prima vista v rž en ý ch skizzách nevidím e ani sto p y té duševní práce, kterou stály n ež uzrály. Zřídka kdo konal tolik p e č liv ý ch příprav k nějakém u dílu jako on. M ánes p oh ružoval se nejen v studium lidu a přírody, ale i v stu­ dium památek u m ěle c k ý c h , jm enovitě č e s k ý c h a i z tě c h čerpal m n o h ý m otiv. 20

Jak lnul k tě m to památkám, viděti z to h o , že pečova l o jich z ach o ván í jako na př. o restauraci křížové kaple v P o što v sk é ulici (nyní K aroliny Světlé), pro niž také po d le jeho návrhu mříž zh o to v e n a . Pozorujeme-li jeho sv. Jiří na praporu spolku „ Ř ip “ v R ou d n ici, m aně nám připadne na m ysl so ch a svatojirská z hradu pražského a m álo k d o tuší, stoje před znam enitou jeho d eskou k orloji starom ěstském u, že k v ý jev ů m zde zo b ra zen ý m p o s k y tly m o tiv y malé kalendářní v ig n ety k řiž o v n ic k é h o žaltáře ze X IV . století. Jak studoval, hledal a hloubal, vidím e i z návrhů pro dveře karlínského chrámu, z návrhů, které jsou nejušlechtilejším dílem, jež malba polohistorická, p olo círk ev n í v Č e ch á c h vytvořila a v nichž naposled v origi­ nální form ě obrážejí se um ělecké zásady T k a d lík o v y a C o r n e lio v y . C o tu studií k ce lý m skupinám a jednotlivým postavám! K posta vě sv. Václava c o p a ch o ­ líka nacházím e v m apách M á n e so v ý c h pět, šest skizz sob ě p o d o b n ý c h , stále p o z m ě ň o v a n ý c h a v ž d y podle přírody kreslených. A c o ž teprv m užská postava sv. Václava, c o ta m u dala starostí než povstala! K d e b yl k terý sv. Václav ze starších dob, hned našel útočiště v jeho album, kde jaká památka svatováclav­ ská se chovala, přílba, m eč, vše věrně naskizzováno, kde která zpráva kronikální se nacházela, každé b y lo p o u ž ito . Tu najednou přichází M ánes k resultátu, jejž zaznamenává si s patrným překvapením ve své knížce: „Sv. V áclav byl 20 let, k d y ž byl zavražděn44. (T . V. b.) A teprve nyní, k d y ž m yslí jeho prošla celá řada sv. Václavů, uzrává v ní n ová postava, zase čistě M anesovská a zcela rozdílná o d tradice. Jest to jen malá ukázka, jak M ánes op r a v d o v ě se chápal každ éh o díla a jak jest vše hlu b oce jím p r o m y šlen o a p r o cítěn o . V t o m ohledu je také p o z o r u h o d n ý m jeho ornam ent, slo že n ý n a p o lo ze živlů rom án sk ých a rostlinných, nap olo z m o tiv ů u žívan ých d o m o v n í industrií; c o i zd e předcházelo studia, než v něm uzrály t y znárodnělé tvary, jimiž posléz suverénně vládl, zde v ilustracích k R ukopisu, tam v iniciálách k bibli, o n d e na praporu roudnickém a jinde a jinde. Jaký vzá cn ý to duch, jenž vedle bohaté fantasie měl pron ik avý p o z o r o v a c í hled a n e zlom n ou píli. A přece nepřízní osudu n e b y lo m u přáno provésti jen část t o h o , c o v m ysli jeho vzniklo. O vědě praví latinský v ý r o k , že m n o z í sice zah yn ou , leč věda že se rozm n oží; nejen věda i um ění má své v y zn a v a č e a 21

m učenníky, na jejichž h r ob ech dále zkvétá. Dráha, kterou se M ánes dal, ne­ ostala d lo u h o p o něm pustou; z pokladů, jež o n snesl, m ohli těžiti nástu p cové a k d yž nová generace se chystala k prvním u velkém u dílu malířskému, v y z d o ­ bení N á r o d n íh o divadla, byl jí Mánes v ů d č í h v ězd o u . I na sochařství účinkují v zo ry M á n e so v y a t o tím více, ježto jednotlivé p ostavy jeho vynikají vpravdě krásami statuárními. O d smrti M á n e so v y uplynula tém ěř dvě decenia a přece tep rve nyní p o č í­ náme ho úplně chápat a shledáváme na něm stále n o v ý c h , překvapujících strá­ nek. Ještě stále řada p o h ro b n íc h žáků jeho se m noží, již i druhá dorůstající generace u m ě lc ů obrala si jm éno jeho za své heslo a jest to tuším největším triumfem z v ě č n ě lé h o genia, že položil základ k celé n o v é škole, ne b e zp ro ­ středně o so b n ím svým působením , než vlivem svéh o m o h u tn é h o ducha a v ý ­ sledkem s v ý c h snah, svým dílem.

Kostel sv. Václava v Radnicích. II.

F R A N T IŠ E K MÁNES, M L Y N Á Ř S K Ý TOVARYŠ Z R A D N IC .

S n a d není třeba se om lou vat, že při tém atu tak v y s o c e u m ěleck ém , jako jest o so b n o st a p ů so b n o st Josefa M anesa, zab ývám se s m o m e n ty zdánlivě tak m álo pro um ění ú r od n ým i, jako jest několik g e n e a lo g ic k ý c h a to p o g r a fic k ý c h detailů. A le běží zde o rod a ro d iče d v o u malířů s p o čá tk u celéh o v ý v o je X IX . století, A n to n ín a a Václava M anesa, kteří b y sami o sobě si vyžádali tu to h istorick ou p o z o r n o st, i k d y b y n e b y l následoval trojlist Josef, A m alie a Q u id o , z n ich ž první z u v e d e n ý c h znam ená u nás vrchol v ý tv a r n ictv í několika desítiletí.

2

3

S Františkem M ánesem jest t o jen jakási variace p rů p o v ě d í o chaloupkách; neoplývalť majetkem . I v dalším ž iv o tě r o d in y jest t o nit ned ostatk u a h m o tn é tísně, která se jím vine za posledních d v o u generací, tu m ěro u silnější, tu slab­ ší, a která o b č a s mizíc, zůstavuje jasnější p ře rý v k y , ale neztrácí se n a d ob ro. A v m n o h ý c h stadiích přistupují k h m o tn é tísni útrapy duševní. Ž iv o t, k te r ý b yl v první generaci jen b ojem o ž iv o b y tí, stává se zápasem o v y s o k é kulturní statky, v n ě m ž n e d o stiž n ý duševní poklid byl ztracen. O Františkovi M ánesovi a jeho ženě D o r o t ě , rozené Kašparové, n e b y lo znám o donedávna nic více, n ež c o se objevilo v e spojení s jejich jm ény v m atri­ kách u sv, Štěpána a sv. V ojtěcha v Praze a z t o h o n eb ylo uveřejněno ani vše. Z e záznam ů v matrice u sv. V ojtěcha b ez p e čn ě jde alespoň najevo, že František M ánes pocházel z R adnic u P lzně a že byl m lyn ářsk ým to varyšem a jest n e p o c h y b n é , že jest id e n tick ý m s dítkem téh o ž jména, n a ro zen ý m z legi­ tim ního lože p o d le radnické m atriky v R ad n icích a p o k ř tě n ý m 30. listopadu r. 1740. R o d ič e křtěn ce sluli: pater: Franciscus Mánes, mater: Ludmilla, o b a náboženství k a to lic k é h o a sv o b o d n i, to jest nevázáni poddanstvím . Jiných zpráv se o t ě c h t o ro d ičích nenalezlo, avšak m o ž n o souditi, že m an­ želé, kteří r. 1 7 4 0 přivedli m aléh o Františka na svět, sami se zrodili ne později, než před r. 17 21. Sledovati rod hlouběji před tím v R ad n icích jest marno, ježto 1*. 17 31 vy h ořel kostel i se staršími matrikami. M ě ste č k o R ad n ice patří d o okresu R o k y c a n sk é h o ; tím, že zde b ylo sídlo panství radnického a m ě stsk é h o úřadu n a b y lo rázu m ěstsk éh o; farní chrám sv. Václava, z n á m ý tím, že při něm působil jako farář od r. 1 8 0 7 A n to n ín Ja­ roslav Puchm ajer ( f 18 20 v Praze), jest v ý sta v n ý ; na návrší nad m ěstem v y p ín á se malebná pou stevn a, k níž v e d o u pilíře k řížo v é cesty. K m alebnosti m ěsta přispívají p o t o k y , jež je protékají, radnický a c h o m lo v s k ý , které ženou malé m lý n y . Panství radnické b ý v a lo často d ělen o a o p ě t slu čován o ; k o n ce m X V II. století a v prvé p o lo v in ě XV III. století b ý v a lo p ředm ětem zvláštních d ě d ic k ý c h ustanovení a často sp o jo v á n o s menšími sousedním i statky, zvláště Březinou a D a ro v o u . Již na k o n c i X V II. stol. d ostaly se R ad n ice d ěd ic k ý m i transakcem i v držení rodu hrabat z Bubna a Litic. Innocenc z Bubna prodal rok u 1698 R ad n ice K ř išto fo v i Jin d řich ovi W in k le r o v i z H e im fe ld u , jenž měl za m anželku sestru

24

In n o ce n co v u L idm ihi K onstancii. W in k le r zemřel roku 1715, a pozůstalost přiřknuta jeho v d o v ě . H raběnka Ludmila, která p o smrti sv éh o druhého man­ žela hraběte z K uperw aldtu darovala Radnice svém u s y n o v c i Janu V áclavovi hraběti z Bubna, zemřela 1. března r. 1736. O d n ě h o koupil panství radnické a D a ro v o u r. 1758 Jan N e p o m u k hrabě ze Šternberku. N a r o z e n í Františka M anesa spadá d o dob Jana Václava hraběte z Bubna. J a k o ž to k m o tr fungoval pan A n to n ín Ullm ann, o n ěm ž z jiných záznamů vím e, že byl měšťanem radnickým a zároveň hejtm anem panství (capitaneus dom inii); svěd k em byl p. František W in k ler , snad příbuzný někdejšího maji­ tele panství K rištofa Jindřicha W in k le r a z H eim feld u . Z p o z n á m k y „om neš Radnitiis“, jež lze vztahovati nejen na svědky, ale o v še m i na rod iče, vysvítá, že i matka Lidmila byla z R adnic. M ám e k to m u ještě jeden d ů vod . Jm éno Lidmila b y lo v R adnicích velice o b líb e n o a rozšířeno; souviselo se ctěním patrona kostela sv. Václava a jeho báby. N esla je paní Lidmila, hraběnka z K u ­ perw aldtu, rozená z Bubna a Litic; a také p o r o d n í bába při křtu uvedená, Ludmila K intnerová. V křestním zápise postrádá se u o tc e ozn ačen í povolání; nepatřil ani k majitelům d o m ů , ani ke kruhům živ n o sten sk ý m , o nichž jsme d o sti p o d r o b n ě inform ováni z rů zn ých register. P o d le ok o ln o sti, že k m otrem sy n u jeho b yl hejtman panství lze souditi o jisté vážnosti a oblibě, které o te c M ánes se těšil; m ohl tudíž přináležeti ke služebnictvu neb zam ěstnancům v rch n o sten sk ý m v R adnicích sam ých bydlícím . Škola radnická m ohla jeho synu p o sk y tn o u ti základní vzdělání. O létech u čeb n í a tovaryšské d o b y Františka mladšího nevím e nic bližšího, neboť v Pra­ ze, k de se objevuje roku 1777 jako 3 7 letý muž, vystupuje již jako m lynářský tova ryš. Jeho d om ovina poskytla mu dosti příležitosti, aby se seznámil s prací m lynářskou. V Radnicích a v nejbližším ok olí b y lo šest m lýnů, o v še m neveli­ k ý c h , o jednom složení a t y c o b y ly v e městě, b y ly jak se tabela z roku 1713 o d v o u vyjadřuje, na „nestalej v o d ě “ . P o lo h y tě c h to m lýn ů jsou znám y, i jména mlynářů, avšak rejstříky u čň ů a tovaryšů neexistují. V m ěstském m useu jest n ěkolik v ý u č n ý c h listů, ale to jsou listy odjinud, z P rahy a Plzně. Jako jeden z nejstarších mlynářů radnických v y sk y tu je se Bartolom ěj P ro ­ cházka, od n ě h o ž koupil m lýn ležící p o d městem v R adnicích 1*. 1695, 21. února, Jan Hrdlička, c o ž se stvrzuje 15. Juli 1760.

25

P o d le rektifikace a visitace roku 1748 byli v R adnicích majetníci m lý n ů : r. 1748 T om áš S ýk ora, M artin H rdlička, Jan Zižka, r. 1752 Tom áš S ý k o r a , M artin H rdlička, Kateřina S u c h á .1

H isto rie M ánesů na půdě pražské počín á v o b v o d u fary svatoštěpánské, kam se občas vrací. Zahajuje se sňatkem dne 12. října 1777; před tím není zde o ní ani zm ínky. Z r. 1770 p o c h á z í soupis oby vatelstva pražského, c h o v a n ý v archivu národního musea v Praze; byl sdělán za účelem o d v o d n ím . J e ž to se v něm n evy sk ytu je žádná osob a jména M ánes, přišel tudíž nositel t o h o jména d o Prahy až p o r. 1770. P od le m atriky od d á v a n ý ch fary u sv. Štěpána z let 1771—1784 vstoupili o n o ­ ho dne, 12. října 1777, v stav m anželský Franciscus M ánes, neženatý a panna D o r o ta Kašparová ( D o r o th e a Kaschparin), o b a svob od n i. Sňatek slaven dosti okázale, za účasti m ládence (paranym fus) Jindřicha Jandíka, drůžičky p a n n y Marie Š k o d o v é (S k o d in ) a d v o u svědků, jimiž byli pan J o se f Staubek (D aubek?), měšťan m alostranský a František B u d ín sk ý.2 Svatba šla z d o m u „u S p álen sk ých 44, tehda č. 6 4 8 v ulici Z itn ob ran sk é (n y n i Ž itná č. 571), nazvaného p odle m ěš­ ťana n o v o m ě stsk é h o M atěje Spálenského, jenž jej držel d o r. 1749. V k u p n ích sm louvách označuje se jako dům „v Ž itn é ulici blíž sv. Štěpána na R ib n ičk ách ležící, od starodávna u Pelikánů ř e č e n ý 44. V d o b ě svatby M á n eso v ý ch , od r. 1776, patřil Rosalii H a v r á n k o v é . Z to h o t o d o m u t e d y vyšla rok nato 1777 nevěsta p rvn íh o Manesa, jenž se objevuje na pražské půdě jako zakladatel rod u . Později se dovídám e, ž e byla rozená ze Svojšic, n ež o b c í t o h o jména jest celá řada. H le d á n í v to m to sm ěru m ělo dosud výsled ek negativní. Jaké měla r o d iče, jaké měli tito sociální p o sta ­ vení, o to m se m lčí. N e b y li již na živu, jak b y se dalo sou d iti z to h o , ž e při svatbě se neuvádějí, či žili d osu d někde na vzdáleném v e n k o v ě ? 3 Také o že n ic h o v i, až na to , že byl sv o b o d n ík e m , n ed o víd ám e se ze zápisu svatoštěpánského n iče h o .

Ze byli snou b en ci náboženství k atolick éh o ro z u m í

se o k o p u lo v a n ý c h v chrám u k atolick ém sam o sebou. Z a krátký čas nacházím e n o v o m a n ž e le v e farnosti svatovojtěšské, k dež b yd lí v d o m ě „u M andlířů44, č. 109. Jest to nynější číslo 8 4 na Spálené ulici,

2

6

jež zasahovalo d o Č erné ulice. Z a soupisu z r. 1770 jest majitelem Jan Stuna; v d o b ě k d y tam bydlí M a n eso v ic (1 7 8 2 —1787) drželi dům, k n ě m u ž patřila malá zahrada, d ěd ico v é S tu n o v i (Stunische E rben).4 O d 4. března 1782 d o 5. června 1787 p o čtyřikráte přinášejí o d manželů M á n e so v ý c h d o kostela sv. V ojtěcha ke křtu d ě c k o , při čem ž se o o tc i doví­ dám e několik p od ro b n ostí. P rvní dne 4 . března 178 2 p o k řtěn V o jtě c h Václav, 24. června 1783 následuje Jan K řtitel A n to n ín , 3. listopadu 1784 A n to n ín a 5. června 1787 Anna. R o k u 1782 o zn a čen o te c slo v e m „ m o lito r w, r. 1783 „m olitoriae socius, R adnicio o rtu s“, r. 1784 a 1787 „m lynářský to v a r y š “. Máteř n azýv á se zkrátka D o r o th e a (1782 ), neb D o r o ta ro z en á K ašparová (1784), k čem u ž d o d á n o (1 7 8 3 ) nata S c h w o y sc h itz ii. Z d e p o prvé, r. 1783, u v e d e n y jako rodiště t o h o t o Františka Manesa: R adnice. N a příslušenství jeho k m ly ­ nářské živn osti lze také sou d iti pod le jmen k m otrů a svědků, m ezi nim iž fun­ gují členové m lynářských r o d in n o v o m ě stsk ý c h . O k ř tec h r. 1 7 8 2 ,1 7 8 3 ,1 7 8 4 jsou k m o try n eb sv ěd k y: V áclav H u lm (U lm ), M artin Strašpytel, paní Anna H u b en a , A n t o n ín Lankwara, Václav W esseli, A nna Š ebelková, M arie Zikm un­ d o v á , sv o b o d n á dcera V ojtěcha Z ikm unda. T o byli hlavně majitelé neb podíl­ níci m lýnů Š itk o v sk ý c h , kteří při jedné příležitosti r o k u 1781 u ved en i jmény: W o j t ě c h Z ik m u n d , Václav U lm , Václav W e sse lý , M artin Strašpytel, W o jtěc h H u b e n ý a jiní. L z e souditi, že František M ánes zam ěstnán byl v p rv n í d o b ě na Š itk o v sk ý c h m lý n ec h . K řestn í jména dítek zvolena byla jednak p o d le patrona chrám u sva­ t é h o Vojtěcha, jednak p o d le n ěk teréh o z km otrů. O prvních d v o u ro z en cíc h , V ojtěchu V áclavovi a Janu Křt. A n to n ín o v i n ev ím e dále n iče h o , bud že zemřeli v dětském věku, b u d že neudržovali s ostat­ n ím i sty k y , tak jako A n to n ín , A nna a Václav, k terý se as narodil později, k d y ž již se rodina z farnosti svatovo jtěšsk é v y stě h o v a la .5 Z vláštní s h o d o u vznikla souvislost id eová na m ístě, k d e děd J o se fů v patrně p ůsobil, a v jeh o ž blízkosti ztrávil o t e c jeho léta dětství. R oz m ěr n á budova věn ovan á um ění, vystavená p o b líž věže v o d á rn y n o v o m ě stsk é na arei b ý v a lý c h Š itk o v sk ý c h m lýn ů , nese titul spolku v ý tv a r n ý c h u m ělc ů — „M ánesu.

27

O n ě c o dříve, n ež první František M ánes v R adnicích, objevuje se v Praze jm éno Jan O ld řich Mannes. J e h o nositel jest mistr k a m en ick ý , jenž r. 1700, 15. října, obdržel se sv ý m sy n e m Janem A n to n ín e m m ěstsk é právo v Praze, kdež v oboru k am enickém rozvinul velik o u činnost. V yk ázal se listem města Lauingen (L an gin gen ) na D unaji ve Falci N e u b u r g u (v B avořích). V Praze pracuje na schodišti L o r e tty , v r. 1708—1714 buduje v k o ste le panny Marie na K arlově „svaté s c h o d y 44 p o d le vzoru lateránských a v novější d o b ě zjištěna byla jeho další v yd atn á práce při kostele na svaté H o ř e u Příbramě. R . 1703,16. října, zakoupil si o d truhláře D aniele Krause spolu s m anželkou sv o u M agdalenou dům na Spálené ulici od starodávna W ir t m a n o v s k ý řečen ý, a 16. listopadu 1723 získal stavební m ísto v jurisdikci kláštera Z dera zsk éh o. Archivář H erain, jenž vzal v úvahu r o d o v o u spojitost s pražským i M ánesy, odm ítl ji shledav, že Jan O ld řich Mánes, nezanechal sy n ů , nýb rž jen d cery. Zjištěním p ů v o d u M ánesů z R adnic jest sou vislost jejich s Janem O ld řich em M ánesem n ad o b ro vylo u č en a . N ic m é n ě n e b y lo z b y te č n o i te n to cizí rod ještě dále sledovati, p o n ěv a d ž n o v é v y sk y tn u tí se jména M ánes z té t o strany m o h lo b y vésti na planou stopu. R odina Jana O ldřicha b y d lí v d o m ě W ir tm a n n sk é m na Spálené ulici v osa­ dě sv. Michala, k te r ý ž p o d le n ě h o se nazvvá „u K a m e n ík ů 44. D ítk y k ř těn y a p o h ř b en y u sv. V ojtěcha. Jan O ldřich M annes zem řel v stáří 70 let, 18. února 1734. Zůstavil v d o v u M agdalenu, dceru A n n u Kateřinu p rovdanou za Jana Petra Baumgartnera, Rakušana z V íd n ě a sy n a Františka Jindřicha, jenž byl později děkanem v K olín ě n. L. R o k u 1736 zemřela M agdalena M annesová, 17. července 175 5 následoval ji na v ěč n o st Páter František M annes a sm rtí t o ­ h o t o mužské p o t o m s tv o rod u M annesa L au ingenského vyh a slo .6 N á h o d a tom u chtěla, že za n e d lo u h o p o to m , k d y jm éno M annes vystřídáno zde jm énem Baumgartner, ob jevilo se v té ž e ulici Spálené o p ětn ě jm éno M ánes, avšak rodu radnického. Souvislostí m ezi tím to r o d e m a rodem O ldřicha M annesa — píše se důsledně s dvěm a n (nn) — kam eníka z Lauingen t e d y není, avšak v Č e ch á c h sa m ých hlásily se k rod u Františka M anesa p o jeho v y m ř en í a k děd ictví p o A m alii M án esov é d vě o s o b y té h o ž jména, kteréž žily v e Velharticích u Sušice, Fran­ tišek a Václav M ánes. Přihlásili se na v ý z v u v úředních n o vin ách uveřejněnou.

A č k o liv dědická záležitost nem á již význam u, byla b y stránka genealogická zajímavou; jednak vzhledem k to m u , že Sušice není příliš vzdálena Plzně a Radnic, a že se v rodině té vysk ytu jí jména Josef, A n to n ín , Václav a František, o so b ě ne vzácná, krom t o h o Bartolom ěj a Martin. D ata čerpána jsou z pamětí a částečně opírají se o zápisy z farních matrik v P etro v ic ích , jež n e b y ly bohužel úplné, p on ěvadž sh ořely částečně při požáru fary. N e ú p ln ý r o d o k m en , jak jej sestavil ředitel desk ze m sk ý c h D e m u th , v y ch á z í od B artolom ěje a jeho man­ že lk y A lž b ě ty . Jejich děti byli: Josef, n arozený 14. dubna 1766, a A n ton ín , n a ro zen ý v P etrovicích p o d le křestního listu dne 29. května 1770. Synem Josefa Manesa byl Václav, n a ro zen ý ve Velharticích 2. března 1824, František, n a rozen ý ve Velharticích dne 9. ledna 1816, byl sy n em Martina, narozeného 11. listopadu 1772. R od in a radnická byla česká a katolická. B ylo p o u k a z o v á n o , p o k u d jména M ánes se tý č e , k m o ž n o sti jeho biblického p ů v o d u (M aneses). N e p o v a žu ji za v y lo u č e n o , že jest to zkrácenina jména r o v n ě ž p ů v o d u hebrejského, avšak již zakořenělého, to tiž Em anuel, o b d o b n á jako běžnější zkratky M anek. V elice problem atický jest holandský p ů vod ro d in y M ánesů, o n ě m ž se zmi­ ňoval J o s e f M ánes sám (M ádl, str. 9) a k něm už v p osled n í dob ě častěji bylo p o u k a zován o. Sou d ilo se snad též p od le talentu m alířského, avšak o t e c prvního malíře t o h o t o rodu, A n ton ín a, byl m lynářský a p o v o lá n í jeho o t c e v Radni­ cích není známo. Jm én o M ánesů n e b y lo psáno v ž d y stejně. T ím více jest vítáno, že první dva znám é zápisy o Františku M ánesovi, radnický z r. 1740 a pražský svatoštěpánský z r. 1777 jsou psány stejně: M ánes (bez čárky nad a). Stejně jest psáno v prvním záznamu sváto vojtěšském z roku 178 2, avšak v rejstříku (E lenchus baptisatorum) jm éno Mánes má vršíček (jManeš), r o v n ě ž v zápisu z r. 1783; o křtu A n to n ín o v ě 1784 přichází prostě M ánes, ale v elen ch u jest psáno Manis; m o h lo b y se nam ítnouti, že vršíčky jsou později přidány, avšak v zápise o A nně z r. 17 8 7 jest psáno jm éno s dvěm a s (Maness, M aneš), jako Kassparová (Kašpar). P od le sdělení D ra Jiříka říkali někteří vrstevníci i J o se fo v i — Maneš. N e h le d íme-li k něk terým zám ěnám jest později ustáleno psaní: Mánes. T o t o jméno, které jest v Praze jinak řídké, vysk ytu je se m im o Prahu a uve­

29

d e n ý již případ velhartický, častěji. V N y m b u r c e na příklad narodil se 8. února 1778 Mathias, s y n rodičů p o d d a n ý c h : o t e c Jiří Mánes, podruh, matka K ate­ řina.^7 R adničtí M á n eso v é b yli sv o b o d n íc i („parentum liberorum “), také žena Františkova D o r o ta K ašparová byla sv o b o d n á , te d y s těm ito M ánesy n e m o h lo býti souvislosti. R. 1784 stíhán byl zedník Jan Jiří Mánes, uprchnuvší o d stavby pevnosti plesské (Josefovsk é). O zaměstnání Františka M anesa v živnosti mlynářské není v Praze žá d n ý c h p řím ých zpráv. V archivu m ěsta Prahy jest hojně knih a písem ností m lyn ářsk ých , jako kniha pam ětní m lynářů tří m ěst pražských, řada manuálů a kniha přijatých d o u čen í 17 5 8 —1794, avšak jm éno M ánes se v nich n evyskytuje. Jest to p o c h o p ite ln o , přišel-li František M ánes d o P rahy jako tovaryš. Z R adnic, které k r o m ě p o ­ čátků v m lynářství n e m o h ly p o sk y tn o u ti m n o h o , m o h l se odebrati záh y na c esty a p o b y ti před p ř ích o d e m d o Prahy na m lý n e ch v e n k o v sk ý c h . T a k o v o u stanicí m lynářského chasníka m o h l byti N y m b u r k , k něm už měla později živé v z ta h y jeho dcera Anna d o N y m b u r k a provdaná a syn Václav; posléze i vnučka Am alie. K N y m b u r k u poukazuje i R. T yršová v O t t o v ě S lov ­ níku naučném uvádějíc, že „ o t e c o b o u starších M ánesů, A n to n ín a a Václava byl m lynářský o d N y m b u r k a rodilý, v Praze usazený.8 O N y m b u r k u jako ro­ dišti nelze m luviti, avšak m o ž n o dáti za pravdu tradici, která se tím zachovala o tamním p ů so b en í Františka Manesa, před p řích od em d o Prahy. A veškeré s to p y ved o u zejm éna k n ym burském u m lý n u „na Baště“ v Drahelicích. M ajetníky t o h o t o m lýna nelze úplně sledovati z nedostatku p ísem n ý c h pra­ menů, ale z m n o h ý c h o k o ln o stí vysvítá, že Baštu držel rod Vávrů již na ko n ci XVIII. stol. Tak o b y t n ý dům na Baště o jednom p o s c h o d í (později přistave­ ném ) má na nadpražím v c h o d u nápis: „ A n n o 178 3 s p o m o c í B o ží v ystav en jest dům ten to nákladem A n to n a W a w r y “. Z Bašty po ch ázel Václav Vavra, k te rý s m anželkou sv o u A n n o u k ou p il r. 1790 o d Matěje Šebora m lýn ve V ršovicích. P o d le zápisů (rod in n ý ch ) narodil se na Baště další člen rod u jm énem A n to n ín Vávra roku 1787, a v jed n om jednání o prodej k ov á rn y v Drahelicích, 14. čer­ v en ce 1801, vystupuje Johann Freibich „Curator des unm úndigen A n t o n W a w ra “. Vávra Josef, nar. 1789 (?) v Baště, převzal m lý n ve V ršovicích r. 1815 s m anželkou Johannou.

30

Jak se t o má se zprávou, že m lynář A n t o n Vávra s m anželkou Františkou koupili r. 18 0 9 od d ědiců N o v á k o v ý c h m lýn „na Baště“, k d y ž jeho ro d již k o­ lem r. 1780 byl v jeho držení, nelze zatím vysvětliti; snad se jednalo o následky nějaké transakce za nezletilosti A n ton ín a (druhého). M lý n Baštu prodal A n t o ­ nín Vávra r. 1821 V ojtěch u K u lich o v i; před tím r. 1 8 2 0 koupili m anželé V áv­ rovi m lý n v N y m b u r c e a roku 1822 převzal A n to n ín s ch o tí Františkou po bratru J o sefo v i m lýn v e V r š o v ic íc h .9 V archiváliích města N y m b u r k a není ž á d n ý c h zpráv o tamním p o b y tu Františka Manesa. B y lo snad před P rahou k ro m ě m o ž n ý c h styků s N y m b u r k e m i spojitostí s jinými v e n k o v sk ý m i kruhy m lynářským i? Dr. F. X . Jiřík ve svém článku k Ž iv o to p isů m M ánesů v R o č e n c e Kruhu pro p ěstován í dějin u m ění za rok 1928 upozornil na s t y k y ro d in y M á n e so v y s rodinou m lynáře A n to n ín a H o ­ luba v Sezem icích, k d ež r. 1848 v létě dleli J o s e f a Q u id o M ánesové. A n to n ín H o lu b , n arozený r. 1 8 3 4 v S ezem icích, bydlel pod le rodinné tradice v mládí u paní M ánesové, v b y tě v ulici Spálené. Starší zprávy o rodu H o lu b ů týkají se majetku m lýna v Pardubicích, ale spadají již d o d o b y p o b y tu Františka Manesa v P raze.10 O d r. 1777 d o roku 1787 lze rodinu M án esovu „u M andlířů“ sto p ovati, pak mizí. P o r o c e 1814, k d y pravidelně jsou v e d e n y soupisy, se již manželé M áne­ sovi neobjevují. Přesídlení rodiny Františka Manesa ze Spálené ulice m ě lo svou zvláštní příčinu, kterou jsem zprvu nepovažoval za p ra v d ě p o d o b n o u , kterou n yn í beru za dokázanou věc. D ů v o d y a jich genesi uvedu dod atečn ě. Má tém ěř cosi rom an tick éh o v sobě. František M ánes vstoupil as r. 1780 d o služeb kapucínského kláštera u sv. Josefa na N o v é m m ěstě pražském. D o b a panování Marie Terezie zneklidněna byla válkami se sou sed em prus­ k ý m králem Bedřichem IL, a ještě v posledním roce její vlády hrozila vypukn o u ti válka nan ovo . V dáli b yl zachm uřen o b z o r r e v o lu cí francouzskou. Za těch o k o ln o stí jest dosti p o c h o p ite ln o , že m už již n em lad ý dal p řed n ost před neustálenou a snad v ů b e c nejistou prací m lynářského tovaryše, zaměstnání třebaže nepříliš v ý n o sn ém u , avšak alespoň zajištěnému v klášteře sice c h u d éh o, avšak populárního řádu. Jako m lynářský vyznal se i v krupařství a hodil se pro službu v k uchyni. Prodělal různé faze; s p očátku byl účasten sbíráním darů po ve n k o v ě, později zam ěstnán byl v zahradě a v k o n v e n tu , kdež jeho ú k o ly ku-

31

chyftské mu v y n e s ly kuriosní titul kuchtíka — K úcheljunge, a čkoliv již d o c h á ­ zel hranic p o k r o č ilé h o stáří. O z n a č o v á n také jako p o d o m e k — H au sk n ech t, n eb o sklepní p o m o c n ík — Kellergehilf. K apucínský klášter byl tehda rozsáhlý dům se z n a č n ý m p o č te m klášterníků. K ostel sv. Josefa byl však neveliký; r. 165 3 byl v y s v ě c e n a zároveň té h o ž roku p o lo ž en základní kám en k n ové b u d o v ě klášterní, která zaujímala m ísto nynějších josefsk ých kasáren; směrem k P oříčí, v m ístech nynější jízdárny p ro ­ stírala se klášterní zahrada. K ostel býval se zálibou v o le n za p oh řeb n í m ísto vojenských hodnostářů. P o č e t klášterníků, h ned ze začátku dosti četný, vzrostl v druhé p o lo v in ě XVIII. stol. na 4 8 . ' 1 D o b a rušení klášterů zasáhla i te n to klášter, ač p o m ě rn ě pozdě, d n em 1. června 1795. Klášterníci rozděleni d o jiných klášterů, a p řito m p a m atován o i na zam ěstnance světské, aby se jim dostalo jakési pense neboli tak zvané provise z fo n d u nábožen sk éh o (R e lig io n sfo n d ). M ezi nimi bvl František M ánes, či M en es (psaný i M in eš n e b o i Manis) Veit Scherer, který označen jako tehdejší k u ch tík (dermaliger K ucheljung), a T o m á š W otruba. M ánes byl zaměstnán nejkratší d o b u , 15 let, a b y l m ezi nimi nejmladší (56 let), avšak v Praze u sv. Josefa sloužil z nich nejdéle. Ž ád osti jejich o p o ­ skytnutí provise předložil a n e p o c h y b n ě sestavil kvardián kláštera, Pater G regorius L ibitzky. V šich n i tři o značeni jako služebníci, kteří nejsou již žádné práce schopni; M á n e so v i se dává v y sv ěd čen í, že pilně pracoval p o 15 let, dílem při bratru sběrateli, dílem pak v pozdějších le te c h m ytím , m etením , nošením dříví, kopáním v zahradě a při jakékoliv jiné práci. V žádosti své, datované k zem ském u guberniu 1. června 1 7 9 5 , uvádí M á­ nes, že při nařízeném rozpuštění k o n v e n tu dnem 29. května b yl ve své ch u ­ d ob ě propuštěn, takže hned 1. června v p o led n e se sv o u ž en o u a třem i nezle­ tilými dětmi nem ěl v ý ž iv y ; tudíž prosí o p o v o le n í služného z m ilosti d en n ích 15 kr. U v á d í se dále, že n y n í při svém stáří 5 6 let a při n ed ostatečn osti tělesné, způsobené tě ž k o u prací, není s to sebe, s v o u ženu a tři n e v y c h o v a n é děti (lože nepočítaje) uživiti. Z k te r ý c h ž to příčin považuje se při svém n ed u živém a strastiplném stáří za hodna m ilostivé p o d p o r y .12 D n e 10. října 1795 d ošlo na kamerální úřad z V íd n ě příznivé vy řízen í, k te­ rým ž p o v o len a všem třem p eten tů m z n á b o že n sk éh o fo n d u provise 8 kr. denně, ročních 4 8 fl. Stáří v žádosti ze dne 1. června 1795 u v ed en é ( 5 6 let) souhlasí

32

s m alým rozdílem s d o b o u narození Františka Manesa v R adnicích, p od le data 30. listopadu 1740 zjištěného tam ní m atrikou. V ro c e 1795 měli M an esovic skutečně tři nezletilé dítky, A n to n ín a , nar. 3. listopadu 1784 ( io le t ý ) , A nnu, nar. 5. června 1787 (8letá) a Václava, nar. p r a v d ě p o d o b n ě roku 1793 (2 letý ). První dva sy n o v é, V ojtěch V áclav (nar. 1782) a Jan K rt. A n to n ín (nar. 1783) zemřeli patrně v dětství. P ro visi m u p o sk y to v a n é těšil se František M ánes bezm ála 10 let. P o d le ma­ triky z em ře lý c h v roce 18 0 6 fary u sv. Jindřicha zem řel dne 5. ledna ráno o 7. hodině: Frantz Manefi bei N e y s t á d t e n K a p u c ín e m g e w este r H ausknecht, Provisirt m it m onatlich 4 fl. oder jáhrlich 4 8 il. alt 7 0 Jahre. N a d slovem H a u sk n ec h t připsáno ještě K ellergehůlf. Příčina smrti b y ly „Steinbeschw erd e n “ . K r o m ě jmen lékařů připsáno p o straně H . K ra to c h w il, J. W eigel. A n z eig e an das Kammeralzahlamt. D ů m , kde umřel, ozn ačen N . C . 93 5. Zápisu m atriky o d p o v íd á seznam zem řelých v Praze (Verzeichnis der Verstorbenen in Prag), uveřejň ovan ý v „K . k. priv. prager O b erp o sta m tszeitu n g u. V č. den 10 Janner 18 0 6 (Beilage) nachází se v seznam u z e m ř elý c h na N o v é m městě: D e n 6 (Jánner) Franz Manefí, K ellergehůlf, 70 J. alt aus N . 9 3 5 . Stáří u d áno jen přibližně; vpravdě byl n ebožtík, n a ro z en ý 30. listopadu 1740 let šestašedesát. D ů m na N o v é m m ěstě N . C . 935 byl v B red ovsk é ul. „u R ossm ůllerů“. Tam bydlel se sv o u rod in ou , k d y ž jej stihla smrt. K d y se tam přistěhoval, nedalo se dosud zjistiti; zatím m ezi d o b o u jeho tam ního p o b y tu a ob yd lí „u M andlířů“ jest mezera. N a základě detailů o zam ěstnání M án esově u K ap u cín ů n o v o m ě s ts k ý c h a o provisi z nábožen sk éh o fo n d u zjištěna ona data z Kam m eralzahlam tu, avšak ta n e p o sk y to v a la dostatek dokladů k identifikaci. B y lo třeba hledati dále v sto­ pách pozůstalostních civilního soudu pražského. A k ta až d o r. 1 8 5 0 d e p o n o ­ vána jsou v někdejším m ístodržitelském archivu, n y n í archivu ministerstva vnitra; jsou dosud uložena ve sklepě p o d k ostelem sv. M ikuláše. Pan archivní rada Dr. Bergl prohlédl veškeré in d e x y pozůstalosti o d r o k u 1 8 0 0 —1815. N a ­ le ze n y b y ly t y t o zápisy: „Verlassenschaften-Index p r o anno 1 8 0 6 “ . M ennes (se) Franz. IX. 2 8 2 . N r . 961, 3 8 4 9 .

33

„Verlassenschaft-Index p ro anno 1 8 0 9 “. Manessin D o r o th e a , IX. 8 0 0 N o . 2, 2 5 8 2 . Maness A n t o n , A nna, W e n z el IX. 8 0 0 V id e D o r o th e a Manessin. Avšak v obálkách bohužel nebyla žádná akta, a také spisy, které se tý k a ly A ntonína M anesa a jeho smrti r. 1843 se pohřešují. Písem ností vztahujících se k pozůstalosti Franze M ennese n e b y lo jistě m n o h o ; především „T o d ten b e sc h a u “, pak hlášení, že odpadá provise, nějaký inventář a měl-li n eb ožtík nezletilé d ítky, ustanovení poručníka, že b y b y l však Franz M ennes id en tick ým s Františkem M ánesem z R adnic, n e b y lo určitě zřejm o, nicm éně p ra v d ě p o d o b n o . Z d e p osk y to v a l jistý p o k y n pozůstalostní index pro rok 1809 s křtícím jm énem D o r o th e a M anessin a titul aktu se jm ény M aness A n to n , A nna, W enzel. Z práva úmrtní o D o r o t ě M anessové nalezena v m atrice r. 1808 u sv. Jindřicha, k de jsem již jednou marně hledal Manesa Václava. Pan farář Florák dal k disposici o c h o t n ě m atriky a sám prohlížel rejstříky. A to se zdarem ; přiselť v „L iber m o r tu o r u m “ X IV . pag. 19 na záznam: „1808 Junius 9. A b e n d s um 10 U h r. N C . 9 3 5 M aneschin D oroth ea, Můllergesellen W i t t w e ge b o h r en Kasparin, 4 9 Jahr, an W assersu ch t.“ V Prager O b erpostam tszeitung, ze dne 13. června 18 0 8 , jest v n o v o m ě s t­ ském seznam u ohlášena: D e n 9. Juni. D o r o th e a M anessin. W i t t w e , 4 9 . J. alt. A us N o . 9 3 5 . D ůkaz id en tity Františka Manesa se zřízen cem kapucínským b y l podán. Z ena D o r o ta byla m an želk ou Františka M anesa; oba zem řeli v jednom a té m ž e čísle 935 v B red ov sk é ulici. V d o v a označena sv ě tsk ý m povo lán ím m u že — AJúllergesellen W i t t w e ; k o u ­ zlo řádové padlo zároveň s provisí, která hrála při smrti m a n želově tak dů ležitou úřední úlohu. Pozůstalá jest rozená Kašparová. A ještě n ě c o se d ovídám e, c o nám nesdělily p ř ed c h o z í zápisy matriční — jak byla stará. Matrika svatojindřišská i O b erpostam tszeitung, oba pram eny stejného úředního p ů vod u , souhlasně udávají 4 9 let, podle t o h o se narodila asi 1*. 1760, k d e ž to její m u ž pod le m atriky radnické byl narozen r. 1740, o 20 let dříve, a ženil se v 37. roce věku sv é h o , kd y nevěstě b y lo 17 let. Jak staré b y ly děti o smrti matčině? N ejstarší A n to n ín byl 24 let; A nna 21; V áclav nejvýš 13. Jediný o n byl nezletilým ještě za smrti m atčiny. K d o byl

34

poručníkem , nevím e, snad nejstarší A n to n ín . T ak é nevím e, p o n ěv a d ž „starý p o p is44 města jde teprve o d r. 1814, zda v še c h n y děti b y d le ly s m atkou, než při družnosti členů rodiny jest to pravděpodobné. K d y ž starý M ánes r. 1 8 0 6 , dne 10. ledna, zemřel, byla krátce nato (v dubnu) zřízena krajinářská škola a A n to n ín ke své žádosti ze dne 9. listopadu d o ní přijat. Václav vstoupil na A k ad em ii v r o ce smrti m atčiny r. 1808. Nejstarším u A n to n ín o v i připadl úkol starati se o rodinu, na nějž vzpom íná v jednom dopise z 20. února 1842 hraběti N o s t it z o v i, k d y ž sám již se cítil churavým : „ A č k o liv právě nejsem zm ěk čilým , m usím b ý ti také nem álo starostliv o své dítky, obzvláště o to h o velkého, k te r ý k vůli svém u růstu od D r. C zerm aka b y l odkázán na to, sv ý ch plící ušetřiti o d slézání hor; také jest te n to mladík určen k to m u , státi se živitelem ostatních, tak jako jsem byl já ve svém mládí, až jednou půjdu spáti. T ím bude jistě, n e b o ť obdržel d o b ré srdce o d přírody darem .44 N e ž netřeba si představovati, že dok u d starý Frant. M ánes žil, rodina trpěla nedostatek. V peticích se v ž d y apeluje na soucit. I se zdravím to n em uselo b ýti nejhorší. P o smrti jeho, byla-li již vdova n em ocná, musel býti již A n to n ín ži­ vitelem celé rodiny, a tu m usím e o b d ivovati jeho energii, k d yž se v takové situaci rozhodl vstoupiti d o šk o ly krajinářské. D ů m , ve kterém M ánesové bydleli, měl v ý h o d u , že n eb y l vzdálen o d K apu­ cínů a že jistě p o sk y to v a l p o h o d lí k obývání. Ležel v B redovské ul. čís. 881, později staré číslo 9 3 5 , v tě c h místech, kde je n yn í na nároží O liv o v ý ulice v ý sta v n ý dům (n o v é č. 10, O liv o v á 2). Byl rozlehlý, s d v o re čk e m a zahradou, a skládal se ze d v o u p o lo v in ; se svým i kom ůrkam i a k o u t y hodil se i pro ne­ zám o žn é rodiny. Také jak se zdá byla zde hostinská živn ost, nazývaná u Rossmúllerů. Starý M ánes jistě nelenošil a m oh l, k d y ž b yl na pensi, v y p o m á h a t v d o m ě i m im o dům, zahradničením neb jakým koliv jiným způsobem . Majitelem d o m u v tehdejší dob ě b y l p odle Schallera Václav H rd ličk a , *3 B eim Rossm ůller W en zel H rdliczka, úbernahm dieses m it einem G arten versehene Schosshaus erblich (L. C. 6 4 f. 144 p. v.) V erzeichniss z r. 1803 má zkrátka: Chat. H rdliczkin. Sm louva citovaná u Schallera jest ze dne 2. února 1789. V áclav H rdlička

35

společně s m a n želk ou K ateřinou H r d lič k o v o u koupil o d Josefa Panka p o lo ­ vinu d om u č. 8 8 1. V jiné listině uveden W e n z e l H rdliczka s titulem Prager „búrgerlicher T racteur“ ; zem řel bez zanechání testam entu, zůstaviv k r o m ě m a n želk y K ate­ řiny dítky O n dřeje, A nnu, K ateřinu a Václava, jimž stanoví se kurátorem dne 29. Juli 1795 s o u d n í advokát A dalbert Muller. H r d lič k o v i — tak se tak én azývala mlynářská rodina v R ad n icích , avšak činiti z t o h o d e d u k c e b ez bližších dokladů rod in n é souvislosti není radno. Abstrahujeme-li o d té to n e d o lo ž e n é souvislosti s R adnicem i, zdá se, ž e Fran­ tišek Mánes n ep ěsto v a l s ty k y se sv ý m r o d n ý m m ěstem , které se sv ý m o k olím zůstávalo v m ajetku Šternberků a spělo k zvláštním u v ý z n a m u v h u tn ictv í a v ě ­ d eck ém badání. František M ánes vystupuje z přítmí, jež dosu d kryje část jeho života, ve sféru historick éh o světla; o jeho rodičích neznám e nic více, než jm éno a m ísto p o b y tu , v n ě m ž se zrodili. Zam ěstnání v d u c h o v e n sk é m , přís­ ném sice, ale hum ánním a populárním řádu — o d n o ž i u čen í serafského sv ě tce — svědčí, že byl p o c tiv é h o živ ota , a v y sv ěd če n í, vydané kvardiánem kláštera sv. Josefa, že byl p iln ý a sc h o p n ý zastávati rů zn ou práci. V y še l z krajů v e n k o v sk ý c h , m alom ěstsk ých , z ro d in y české, z místa ryze č esk éh o a v ě n o v a l se živnosti mlynářské, která od pradávna soustřeďovala vzá­ jem n ý styk v ž iv o t ě česk éh o lidu. V Praze zakotvil v zam ěstnání u řádu ka­ pucínského, jako b y byl nějaký ten p o m ěr k d u c h o v en stv u scházel jako nutná složka v ž iv o tě rod u česk éh o um ělce, v n ěm ž n eb ylo člena v ě n o v a n é h o stavu kněžském u. N ejblíže b y l spjat s ž iv o te m o t c o v ý m A n to n ín , k terý celé mládí až d o věku jinošského ztrávil p o boku o t c e , as v d o m ě o tco v sk ém . D o m n ě lý p o b y t o tc ů v v N y m b u r c e spadá před jeho přistěhování d o Prahy. O Václavu M án esov i vím e, že chodil před vstupem na’A kadem ii p o tři léta k Piaristům d o šk oly; to b y lo v dob ě, k d y zcela jistě již M an esovic bydleli v nedaleké ulici B redovské. U staršího A n to n ín a lze předpokládati to též, i k d y b y byli bydleli v k o n č in ě vzdálenější, avšak p řece jenom na N o v é m m ěstě, pro kteréž byla škola Piaristů centrálou. Š k o ly b y ly úplně n ěm eck é. A n to n ín ne­ ovládá sice pln ě ortografii n ě m e c k o u — t o d o v e d l tehda m á lo k d o — zápasí stroze s úředním sloh em , avšak d o v e d e se vyjádřiti upřímně, z p ů so b e m nehledaným ,

36

b o d r ý m , a to nejen vůči přátelům a příbuzným , ale i v k o re sp o n d e n ci s kavalíry, sv ý m i představeným i. A le dcera A nna, jinak obratná a vytrvalá, nem ěla příle­ ž ito st dojiti základního šk o ln íh o vzdělání. Tém ěř všu d e na úředních listinách připojuje tři křížky; zn á m ý notář, n e b o nějaký „N a m en ssch r eib er “ připisuje k nim : to jest A nna W a len tova. T e p r v e deset let p o smrti o t c o v ě a sedm p o smrti m atčin ě uzavřel nejstarší syn Františka iManesa sňatek a dítkám jeho n eb y lo přáno seznati děda a bábu. wwvwvww

POZNÁM KY

K S T Á T I II.

1 / O vývoji a věcech kulturní historie pojednává věcně kronika Jana Pohla, Radnice. Roky­ cany 1905. - Zprávy o mlýnech a obyvatelstvu městečka Radnic v XVII. a XVIII. stol. v Zemském archivu: Tereziánský katastr. Sign. 50. Radnice panství. 51. Radnice město. Městečko Radnice a okolí bylo úplně české. - Laskavostí p. děkana V. Kouby v Radnicích a za přispění p. katechety Václava Kašpara dostalo se mně opisu záznamu o narození Františka Manesa a přístupu k matrikám, z nichž po požárech kostela a Fary v r. 1701, znovu 15. července 1835, jen část zachována: pokřtěných od r. 1735-1745, oddaných od r. 1721-1745, zemřelých od r. 1725-1763.- Viz Chytil, v Časopisu Rodopisné společnosti čsl. 1. 1929, „O rodopisu Mánesů". 2 / Ze jmen účastníků svatby přicházejí v konskripci z r. 1770 jméno Jandik, avšak Jan, mly­ nářský pomocník 33V4 r. z Kostelce nad Labem, snad mladší bratr, a Budinský František 22 r. z Žatce, zaměstnaný u Františka Fieschera, majitele domu a kupce, rodáka Žateckého, I.-292, na Můstku. Identita nejistá. Josef Staubek (Daubek?) jest neznám. 3 / Z kterých Svojšic pocházela nevěsta, Dorota Kašparová, nebylo vzdor dotazům v určitých směrech zjištěno. Pan Petr Homolka, farář ve Svojšicích, okr. Kouřím, hejtm. Kolín, sdělil 26. října 1932, že prohledal matriku narozených Tom. 11. od r. 1733-1800 a index od r. 1696-1769 se seznamem narozených od r. 1696 podle jmen a příjmení ze všech obcí, náležejících do farního obvodu, ale Dorota rozená Kašparová ze Svojšic není zde uvedena. Pan František Šimek, farář ve Svojšicích u Sušice, pš. Petrovice, sděluje, že prohledal matriku od r. 1745-1765 a nenalezl zapsané jméno Doroty Kašparové. Rovněž pan Eberhart Čuda, farář ve Svinčanech u Choltic, kam tamní Svojšice patří, hledal v matrikách od r. 1749—1769, ale narození Doroty Kašparové nenalezl.Ves Svojšice s rozvalinou hradní patřila od roku 1623 rodu sv. pánů, později hrabat z Thunu, větve Choltické. Pan Karel Fejtl, o. děkan v Chrašticích (u Mirovic), kam blízké Svojšice jsou přifařeny, sdělil, že jméno Kašpar v tamních matrikách vůbec nepřichází. 4 / Schaller J . F. Jaroslav, Beschreibung der Hauptstadt Prag. 4. B. Neustadt. Prag, 1797. S. 283. No. 109 (U Mandlířů) „Katharina Zykin mit Karin Stuna". 5 / Poslední z dětí Františka Manesa pokřtěna u sv. Vojtěcha Anna, 5. června 1787. Později rodina Manesova „u Mandlířů" a ve farnosti svatovojtěšské se nevyskytuje. Prohledal jsem ma­

37

triky i ostatních čtvrtí pražských, pátraje po Václavovi, avšak bez výsledku; rok jeho narození uváděn v soupisech městských rokem 1793, i dalšími, až 1796. Rok 1793 bude as správný; z městských zápisů jest patrno, že se narodil v Praze. 6 / Herain, Stará Praha, 1890. St. 55. - Podlaha, Materialie etc. Památky XXXII. 118, Z73, XXXIV, 540. - Archiv m. Prahy: Listina man. IV, 5115. - Liber contr. N. M. z8, p. 122,16. Oct. 1703; L. c. 42, p. 446, 22 Martii 1734; L. c. 46, 24. Nov. 1755. - Vávra Josef, Dějiny města Kolína n. L., 1888, str. 311, uvádí o děkanech: „Frant. Viesenberk zemřel r. 1750. Následující děkan Frant. Mánes zemřel již 17. července 1755“ . 7 / Podle výpisu z matriky nymburské sděleného od p. děkana V ítka: „Mathias filius parentum subditorum, Georgius Mánes, insquilinus, uxor Catharina“. - O uprchnuvším zedníku jména Mánes, viz Archiv ministerstva vnitra: Index uber die Einreichungsprotokolle. I. bis Z. 17848264/1665. 8 / O ttův Slovník nauíný XVI, 1900, str. 759. heslo „Manes“ . Na písemný dotaz obdržel jsem 5. října 1928 od paní Tyršové bližší informaci: „Zprávu o tom, že dědeček Mánes byl »odněkud z Polabí« mám z ústního podání bratrance Mánesových Scb,widnerau. V dodatku ještě přidává: „že zprávu o Nymburku mi snad dal starý přítel rodiny, pan Demutbu. - Dr. Prokop Toman, v Slovníku čsl. výtvarného umění“ str. 187, Mánes Antonín, přejal zprávu, „že otec jeho byl tovaryš mlynářský, od Nymburka rodilýtt, as z Ottova Slovníku naučného. Ze záznamů o svatbě Františkova syna Antonína r. 1815 jde najevo, že otec byl již mrtev. O matce se vůbec nemluví. 9 / V zemském archivu v Praze uloženy jsou gruntovní knihy odvedené od okresního soudu v Nymburce. Svazek Drahelice od r. 1730, avšak vlastní mlýn Bašta není v této knize obsažen. Frant. Mikoláíek, Staré paměti osad soudu okresu Nymburského. V Nymburce, 1901, má toliko zprávu z r. 1809: „Tehdy jej koupil Antonín Vávra, který jej 1821 prodal Vojtěchu a Alžbětě Kulichovým“. Věci Vršovické jsou v gruntovních knihách Vršovic, uložených nyní v Archivu města Prahy. - Za bližší zprávy a upozornění děkuji p. A nt. Seidlovi a p. Otakaru Vávrovi, mly­ náři v Čerčanech. P. inž. K. Kulich sdělil mně z tradice svého otce v r. 1929, (jemuž bylo tehda 93 let), že otec Mánesů byl prý mlynářským na Baště. - Mlýn Baštu v Drahelicích, úplně pře­ stavený ohledali jsme n . října 1929 spolu s Drem F. X. Jiříkem. - Ke vztahům Mánesů k Nym­ burku patří též práce Václavovy pro pozdějšího mlynáře na Baště Kulicha provedené. O tom později. 10 / Syn Antonína Holuba, inž. Václav Holub v Říčanech a prof. Jo sef Sakař v Praze, autor Dějin Pardubic, podali mně k mé žádosti informace o mlýnech pardubských, respektive onen o mlynářském rodu Holubů a jejich držení mlýna na Valše, tento o mlýnech druhé poloviny XVIII. století. Podle záznamů pardubských knih koupil mlýn Valchu v lednu r. 1778 od Kateřiny Ditrichové František Holub. Na předměstí Malém-Bílém držel po Václavovi Richterovi (1747) Ant. Holub - 1784 mlýn Kohoutovský. Jméno Mánes prof. Sakař v pardubských archivech nenalezl. 11 / Schaller, J . F. Jar., Beschreibung der Hauptstadt Prag. IV. Th. Neustadt. 1797, S. 169. XXXI. Die Kirche unter dem Namen des Joseps Verpflegers Christi, nebst einem aufgehobenen Kapucinerkloster. - Ekert Fr., Posvátná místa kr. hl. města Prahy. II. 1884. Str. 40. Kostel sv. Josela s klášterem, nyní hospicem kapucínů na sv. Josefském náměstí. - Po zrušení kláštera dáno do jeho budovy vojsko. Kostel ustanoven pro služby boží vojenské, jež obstarával bývalý

38

kvardián s dvěma spolubratřími. Na nároží opatřen pro duchovního správce malý dům, jenž sloužil později jako hospic. Roku 1833 vrácen kostel opět Kapucínům, ale po staré slávě bylo veta. Na místě klášterní budovy postaveny 1859-60 kasárny. 1 2 / Archiv ministerstva vnitra. Akta o zrušení kapucínského kláštera sv. Josefa na Novém Městě r. 1795. 31809/22331. Kónigl. Kameralzahlamt den 1. November 1795. Jednání o provisi služebníkům, jmenovitě Veit Scherer, Thomas Wotruba a Franz Menes. Žádost tohoto z 1. červ­ na 1795. 13 / Dům „u Rossmůllerů“. Scballer 1. c. S. 398. Bredauer-Gasse 881.

39

Klementinum. Fasáda s vchodem k malířské akademii.

ni.

ZALOŽENI SPOLEČNOSTI v l a s t e n e c k ý c h PŘÁTEL UMĚNI. D e k r e t e m Josefa II. ze dne 29. květn a 1783 zrušena všechna tři starobylá malířská bratrstva pražská. O d d o b R u d o lfa IL, k terý povýšil malířství na s v o ­ bodné um ění a polepšil jeho znak, zam ěniv při to m v klenotu „m ou řen ín k u 44 za „b ohyni ř e če n o u Pallas44, nabyli výtvarníci proti m istrům jiných cec h ů v y š ­ šího postavení sp o le če n sk éh o a získávali i vyššíh o stupně vzdělání. N ic m é n ě jejich h o d n o t y u m ěleck é n e b y ly za všech d o b stejně v y so k é . N a d p o v še c h n o u prostřednost mistrů vynikali cechm istři spíše svou rozšafností a důvěrou, které se těšily jejich o so b n o sti, n ež v ý ší svéh o umění. 40

Z vu čn ější jm éno zůstavil to lik o cechm istr n o v o m ě s ts k ý V áclav Bernard A m b r o s y , dík živ o to p isn é m u vylíčení, jež zachoval o n ěm přítel jeho J. Bo­ hum ír Dlabač v e svém slovníku. Při zrušení bratrstev b y l stár 6 0 let, zemřel r. 1 8 0 6 . Z e života Václava N eu reitra, cechm istra starom ěstského, jsou známa jen některá data (bydlel v Jesuitské ul. „ U kam enné p a n n y “ č. 4 9 1 —183); nej­ m én ě se ví o životě malostranského Bartha. K d y ž se sch ylovalo k zrušení cechů, vznášeli již jednotliví nesp ok ojen í je­ jich čle n o v é rekriminace proti nim. Malíř m alostranský Jan Jiří Karl zaslal p o ­ čátkem r. 178 2 k císaři stížnost na dom nělé nepořádky, panující v tam ním bra­ trství. U č ň o v é jsou jimi na pravý še v c o v sk ý zp ů sob najímáni, malířské umění upadá čím dál tím více, v y u č e n e c vrhá se na natěračství, dobří um ělci jsou c e c h o v n ím zacházením odstrašováni. Z V íd n ě zaslána stížnost o d archiváře Josefa z R osenthalu pražském u guberniu a o zrušení m alostranského bratrstva jedná se již podle rozkazu ze d n e 8. března 178 2.1 Jednání, rozšířené na konfraternity Starého i N o v é h o města, se p on ěk u d ještě protáhlo, ale smrtící rána byla neodvratná. M ajetky bratrství přišly do dražby, na štěstí podařilo se malíři Janu Jakubu Q u irin o v i Jahnovi zachrániti v zácn é archiválie cech u starom ěstského. Jahn jest jeden z posledních, skutečně vynikajících členů bratrstva a zároveň representantem o n é jejich části, která dosáhla m im ořád n é úrovně inteligence. K r o m ě zachování starých pam átek bratrských získal si zásluhu tím, že přispěl též k prvním u jejich literárnímu vytěžení, k č em u ž se přidružilo zk ou m án í nej­ starších d e sk o v ý c h maleb v C ec h á c h . V ý c h o d isk e m b yl Karlštejn, a ti, k d o ž se tam ním i obrazy zabývali, dospěli k resultátu, že jsou p r o v e d e n y m albou v oleji a že jsou starší, než doba bratří van E y ck . T o u to thesí, kterou pozdější doba shledala om ylem , obírá se Jahnův článek „E tw as v o n den áltesten Malern B o h m e n s “, jenž vyšel v A r c h iv u der G e sc h ic h te und Statistik ( 1. 1792), v díle vyd á v a n ém p rofesorem Josephem A . Riegrem . V článku u v e d e n y jsou v ý ­ sled k y zkoum ání na Karlštejně, k pod n ětu prof. L othara Ehem anta r. 1780 p o d n ik n u té h o , jehož se účastnili: J o s e f Sechter, m atem atik a m ilovník obrazů, malíř Jahn, autor článku, Jan Kastner, tehda na slo v o v z a tý restaurátor a Fran­ tišek W o l f , kreslič a m ilovník um ění malířského, o t e c kresliče té h o ž jména. V ý z n a č n á fáze um ění v C ec h á c h , perioda Karla IV., postavena před o č i veřej­

41

nosti v o k a m žicích , k d y staletá organisace um ělecká se rušila. Ještě m n oh á p o ­ jednání napsal Jahn, jednak historická, jednak technická, m ezi nimi i učební knihu kreslení, dílo eklektické v duchu M e n g so v ě : Z e ic h e n b u c h fúr K únstler und Liebhaber der freien H a n d z e ic h n u n g (V ratislav 1781) a c elý m souhrnem té to stránky své činnosti připravoval půdu pro o d c h o v á n í n o v ý c h generací umělců, znalců a přátel u m ě n í.2 K vzdělání v kreslení sloužila kr. zem ská stavovská škola ingenieurská, kte­ rou ještě za ž iv o ta S c h o r o v a navštěvoval Jahn, a z níž v y še l kreslič a r y te c Jan Kleinhardt, s y n m iniaturisty V ilém a Kleinhardta z Drážďan. A b s o lv o v a v školu ingenieurskou, podpisoval se „ Z eic h en m e iste r“ . Z em řel 27. října 1794. První v ětší práce jeho s titulem „V ersch ied en e B e y w e r k e zu A uszierung deren R issen 44 z r. 1772, jsou em blém y r ů z n ý ch p o v o lá n í a umění, o b vyk le, někdy i s h u m o re m k o n c ip o v a n é, ještě o ro c a ilo v ý c h m o tiv e c h . T echnická stránka jest zdařilá, rytba zp rvu energická jest v další části jemnější, linie jest švižná. R o k u 1783 vydal n á v o d pro krajináře „ Z e ic h e n b u c h fůr Liebhaber der freyen L an d sch aftszeich n u n g 44 o 4 0 rytinách, jež p o d le n ě h o a jiných ryl Jan Balzer. P ro B alzrovy r y tin y P e lz lo v ý c h A b b ild u n g en bóhm isch-m áhrischen G elehrten (díl I) prováděl K leinhardt kresby.? P o smrti Jana Ferd. S c h o r a v r. 1767 stal se p ro fe so re m inženýrství Fran­ tišek L eonard Herget, jenž nenásledoval mistra v malířství, ale působil v o b o ­ rech m atem atik y a inženýrství. Z em řel 1. října 1800. N á s tu p c e m H e r g e t o v ý m na škole inženýrské, z níž pak v letech 1802—1806 na usnesení sn ěm u z em sk é h o vyvinul se p o d le vzoru pařížské p o ly te c h n ik y sta­ v o v s k ý ústav te ch n ic k ý , stal se J o se f H a v le , k terý se s p o č á tk u zabýval o p ě t intensivněji kresbou a ryječstvím . N a r o d il se v jVlnichově Hradišti 9. května 1763. (?) D r o b n é jeho k r esb y a rytiny, vynikající jem ností a elegancí, jeví pře­ c h o d od r o k o k a ku klasicismu. Jeho sépiová kresba: „Jeskyně s n á h rob k em 44 jest označena: J o se f H a v le inv. et delin. 1796. K o n c e m stol. XVIII. neb p oč. X IX . nacházel se v Ř ím ě, patrně za účelem zd ok on alen í v um ění kreslířském a akvarelním a zde z h o to v il řadu náčrtů pérem p odle p o h le d ů řím ských a studií podle zvířat. N ě k te r é v y sta v e n y na vý sta v ě um ění řím ského r. 193 2, na níž se setkaly s uznáním . N a te c h n ic e pražské působil d o r. 1 8 3 4 ; zem řel r. 1840.* N a v ý c h o v ě um ělecké, alespoň c o se t ý č e kreslení, n ab ýv alo význam u o b e c ­

42

né školství, roztříděné p odle T ereziánského šk oln íh o řádu z r. 1774 na šk oly 1. triviální, ob ecné, 2. hlavní (H a u p tsc h u le ) a 3. v zo r n é hlavní šk o ly (M usterhauptschule). N a vzo rn é hlavní šk ole na Malé straně ustan oven od ro k u 1775 učitelem kreslení malíř L udvík K o h l, jenž byl velice p lo d n ý m v o b o r u archi­ tektur perspektivicky k o n stru o v a n ý c h , při t o m sice d o sti diletantský, avšak p o d iv u h o d n é vůle. Snaha, řekli b y c h o m p o k ro k o v á , jeví se u n ěh o v to m , že vedle ideálních k o m p o sic , dnes naivně působících, věnuje pietní p o z o r n o st stavebním památkám pražským a činí i p o k u sy v rekonstrukcích (sv. V ít) . Pě­ stuje ještě techniku olejom alby a pokračuje s d u c h e m d o b y pouští se d o leptu. P od n ik em předstihujícím d ob u jest serie lep ta n ých v ýjevů : „ B óh m isch e G esch ich te in Bildern v o n H e r z o g Přem ysl an bis W e n z e l III. Prag, 1789“ . V te c h ­ nice e p ig o n T ie p o lů v má v k o m p o sic i ještě rem iniscence barokní; v interieurech vládnou již m o tiv y střed ověk u , zevn í agrestní krajina jest přitom velice chudá.5 P o d o b n ý význam jako v y c h o v a te l v oboru kreslení m ěl malíř a r y te c Fran­ tišek K . W o lf . N a r o z e n r. 1764 (?) v Praze, stal se r. 1785 učitelem na škole týn sk é (-J- 1836). O d n ě h o jest většina p ohledů na české hrady v díle „H istorisch-malerische Darstellungen aus B o h m en “, vydané r o k u 1798 p rofesorem M eissnerem, od n ě h o ž p och ází text. R y tin y p o d le W o l f a a jiných spolupra­ c o v n ík ů provedl A n to n ín Pucherna, pocházející z Liská v H aliči a v y u č e n ý u L. Kohla. Podnikatel díla a autor textu A u g u st G o ttlie b Meissner, lužický rodák z Budyšína, b y l o d r. 178$ profesorem a esthetiky a klasické literatury na pražské universitě, k dež se stal následníkem E h e m a n to v ý m . R o k u 1804 opustil Prahu. Snaha docíliti v technikách k resebných a ry je c k ý c h zd ok on alen í v ed e zdejší krajany d o nějakého většího zahraničního střediska, jako byla V íd e ň , aneb i Drážďany. N ě k te ř í rytci pražští p rovozo vali zár o v e ň o b c h o d s rytinami, který býval často r y te c k ý m hnízdem , jako na př. r o d in y Balzrů. Záliba v pěstování kresby a i ryjectví začala se v y v in o v a ti ve vrstvách, jež se jim n evěn ovaly z povolání. O v še m že ten to diletantismus ve výtvarnictví ne­ měl t o h o hlubokého základu, té organisační síly a to h o v ýzn am u , jako v um ění hudebním . D říve ještě než založena akademie a než došla k jakémusi rozkvětu, pom áhali diletanti ukájeti ve s v ý c h a širších kruzích hlad p o umění. C o tu b y lo tě c h učitelů kreslení, kteří dávali h od in y a kteří shrom ažďovali k tom u

43

potřebné p ře d lo h y , a c o tu následkem t o h o vznikalo m alých sbírek, které slou­ žily ku p o u č e n í a potěšení. V tě c h to kruzích diletantů jest m n o h o o so b n o stí šle ch tic k ý c h i k n ěžsk ý ch , které své sk rom n é um ění v ě n o v a ly se zálibou p o h led ů m na místa kraje, v n ě m ž působily. N ě k t e ř í patří k vyšším stupňům h o d n o stí d u c h o v e n sk ý c h , jako Jan V enuto, kan ovn ík diecése královéhradecké a jeho vrstevník A lexandr V in c e n c Pařízek (nar. 10. listopadu 1748, zemřel 15. dubna 1 8 2 2 ), m u ž všestranně v z d ě ­ laný, d o k to r filosofie a th e o lo g ie , jenž o d r. 1788 byl ředitelem vzorné š k o ly malostranské, k d ež vešel ve styk s K o h lem . Příkladem pilného a pečlivého i m n o h o stra n n éh o m ilovníka um ění byl V o jtěch B enedikt Juhn, biskupský konsistoriální rada diecése budějovické. N a r . 2. března 1779, zem řel 28. listo­ padu 1843 v Jindřichově H r a d c i.6 V situaci o n ě c o lepší než malířství nacházelo se sochařství, jehož technická stránka kladla překážky vnikání diletantismu, takže zůstávalo vyh razen o pěstovatelům z povolán í. U c t a před antickou plastikou přenášela se v současnost, která v ní hledala své ideály a vzory . T ř e b a že odpadávají k o n c e m století velk é ú k o ly kostelní, které v d o b ě baroka a r o k o k a zam ěstnávaly velké sochaře a jejich dílny, B r o k o ffy , Brauny, Platzery, zůstávaly p o d n ik y m im ok osteln í tém ěř v n ezten čen é míře a k starým úkolům přidružovaly se i n o v é . Ještě vznikaly paláce a z á m k y se svým i portály, v ý z d o b a parků a zahrad posk ytovala ho jn ě zakázek, tu a tam na ulicích a nám ěstích zřízen y kašny, a n o v ý v elk ý o b o r čin­ n osti b y ly n á h r o b k y v an tick ém duchu a stylu, v ě n o v a n é mánům drahých zem řelých, zřizované na h ř b ito v ec h kom unálních, jež se rozšířily a z k v etly , k d y ž J o se f II. r. 1786 zrušil h řb ito v y při farních k ostelích v Praze i v m ěstech v e n k o v sk ý c h . V Praze zvelebil se tím hřbitov olšanský při kostelíku sv. R o c h a a vznikl h řb itov košířský p ro M alou stranu, na něm ž v y b u d o v á n n o v ý k o stel sv. Trojice. Z m ě n y h o sp o d á ř sk ý c h po m ěrů i kulturních názorů m ěly však za následek z n e h o d n o c e n í m obilních u m ě le c k ý c h v ý tv o rů , jež doba p řed ch o zí se zálibou shromažďovala. Obrazárna H radu pražského, která zten čován a p o stu p n ě za d o b třicetileté války odvážením c e lý c h skupin obrazů d o V íd n ě a n ak o n ec vypleněná Š v é d y roku 1648, ku p o d iv u v následujících d o b ách o p ě t rozkvetla, avšak o d středu

44

XV III. stol. stala se postu p n ě před m ětem kořistění, nejen že část o d v ez en a d o V íd n ě , ale i celé partie p rod án y d o Dráždan pro tam ní galerii, až k o n e č n ě z b y ­ tek, krom ě obrazů, které sloužily v ý z d o b ě pok ojů , n e b o v za p o m e n u tý c h k o ­ m o rá ch b y ly u k ry ty , rozprodán p o v ě stn ý m i dražbami r. 1782. A obrazárnu hradní následovaly některé obrazárny šlechtické, rozd ro b en é b u d následkem finanční tísně, b u d zaniklé vy m řen ím rodu n eb o z n evážnosti k starém u umění. Tak odešla část sbírek hrabat W aldštejnů z D u c h c o v a d o Dráždan (1741); tak rozptýlila se obrazárna V ršo v e ck á a úplně zanikla, ani se neví jak obrazárna pana Petra Straky z N e d a b y lic , chovaná v jeho d o m ě na M alé straně. Ještě Schaller v popisu Prahy z let 1794—1797 zaznamenává v palácech š le c h tic k ý c h i dom ech m ěšťanských če tn é obrazárny, z n ich ž velká část zm izela tém ěř b eze stopy.

eWs O c h u z o v á n í u m ě le ck éh o pokladu, jež nastalo jednak rušením k ostelů a klá­ šterů, jednak v ý v o z e m majetku obrazáren a potřeba v ý c h o v y m ladé generace u m ělců b y ly hlavními m o tiv y , jimiž se dala vésti skupina šlechticů na pod n ět Františka hraběte Šternberka-M anderscheida p o č á tk e m roku 1796 k založení „ S o u k r o m é sp o lečn o sti v lasten eck ých přátel u m ění“. V tehdejší d o b ě člen o v é aristokracie p o úhoru d o b y Tereziánské a Josefín­ ské za jednání s L eo p o ld em II. a za jeho koru n ovačn ích slavností nabyli vědom í sv é h o význam u pro správu záležitostí z e m sk ý c h a s v ý c h p ov in n ostí k životu veřejnému. Ta p o v in n o st jejich byla tím větší, že byli tém ěř jediní, kteří seznali k o u se k světa a seznam ovali se s n o v ý m i snahami a institucem i zahraničními. Poznali, kde b y lo c o dohánět, k de všude b ylo třeba p o v z b u z o v a t a zvelebovat. V čele kráčí učená sp o le čn o st, zprvu soukrom á, rok u 1790 L e o p o ld e m II. obdařená titulem královské S p o le čn o sti nauk, jejíž první zesedání 2 5. září 1791, zahájeno řečí D o b r o v sk é h o . S p o le č n o st ku zvelebení h ospodářství a sv o b o d ­ n é h o umění, založená Marií T erezií r. 1770, přezvána o d r. 1789 vlastenskoh o sp od á řsk ou společností. P ěstován í hud b y, kteráž slavila v Praze M ozartem své trium fy, ujal se Spolek pro zvelebení um ění h u d eb n íh o v Č e c h á c h , jenž r. 1810 založil školu hudební — konservatorium . A řada sp olečn o stí a ústavů n o v ě z aložen ých n eb o p o z m ě n ě n ý c h a z v eleb en ý c h zakončena im posantně r. 1816 založením „ N á r o d n íh o m usea“ .

45

V celém t o m ušlechtilém závod ěn í někteří r o d o v é účastnili se hned n ě k o ­ lika členy v r ů z n ý c h o b o r e c h pod le to h o , k am je p o u ta ly jejich v y slo v e n é náklonnosti. N a přední m ísto se postavili členové r o d u Šternberského. D va, Já c h y m a Kašpar, byli s y n o v é Jana N e p . majitele R a d n ic a D arové. Jách ym pěstoval se zálibou o b o r y tec h n ic k é a p odnikal daleké studijní c esty , m ezi nimiž zvlášt­ n íh o význam u m á cesta, k te r o u roku 1792 nastoupil z R ad n ic ve sp o lečn o sti D o b r o v sk é h o d o Švédská a dále d o P etrohradu. Z em řel 18. října 1808 neže­ nat; dědicem jeh o se stal bratr jeho Kašpar. Poblíž R ad n ic založil si již J ách y m v B řezině zám eček, k ter ý Kašpar roz­ šířil. Z d e konal svá studia v o b o r u b gtan ik y a p a laeontologie, a zde shrom až­ ďoval své sbírky, které p ozd ěji věnoval n á rodním u m useu, za jeho spoluúčasti založeném u. N a zám ku Březině, kde rád prodléval, stihla jej smrt 20. pro­ since 1838. T ř e t í Šternberk, jenž se k tě m to dvěm a družil zásluhami o r o z k v ě t kultury v Č e c h á c h a v národě českém , byl František, poch ázející z jiné linie, držící svěřenská panství Č a sto lo v ic e a Z á sm u k y . B yl sy n e m Františka Kristi­ ána ze Šternberka, jenž měl za manželku A u g u stu hraběnku z M anderscheidu, majitelku panství v P o rý n í, jejiž r o d o v ý titul spojen se jm énem Šternberků té to linie. N a r o z e n 4 . září 1 7 6 3 v Praze, strávil mládí své v P orýn í, k d e pů­ sobil naň Ferd. Frant. Wallraf, sběratel a znalec, p o to m n í zakladatel k o lín sk éh o musea, a měl příležitost seznati kulturu fr a n c o u z sk o u a získati i široký rozhled p olitick ý. B yl přítel v ý tv a r n é h o umění a h o r liv ý m sběratelem m incí a rytin. N a d o p oru čen í D o b r o v s k é h o učinil František ze Šternberka m ladého badatele Palackého sv ý m archivářem a přispěl k t o m u , ž e z ach ován pro p ovolán í historiografa království českého. H r a b ě František ze Šternberka a AJanderscheidu zemřel 8. dubna 1 8 3 0 . V ě r n é m u přátelství t ě c h t o d v o u Šternberků, Kašpara a Františka věnoval P alacký v r o u c n ě psaný literární p o m n ík : „ D ie G rafen Kašpar und Franz Sternberg und ihr W ir k e n fůr W isse n sc h a ft und K u n st in B ó h m e n “ . V první ustavující schůzi S p o leč n o sti d n e 8. února 179Ó zvolen za před­ sedu František A n to n ín K o lo v r a t-N o v o h r a d s k ý , d o v ý b o r u zvoleni přísluš­ níci šlechty a ja k o žto znalci u m ěn í povoláni d o v ý b o r u Ignác W essely, h o s p o ­ dářský rada hraběte T h u n a , Václav, s v o b o d n ý pán ze Sch on au , abbé T o b iá š G ruber, člen král. č. U č e n é sp olečn o sti nauk a malíř Jan Q uirin Jahn.

46

Obrazárna zřízena ihned. Č le n o v é S p olečn osti p o sk y tli žá d ou cí materiál ze s v é h o majetku, n ě c o obrazů z a k o u p e n o z peněz o p a tře n ý ch subskripcí, a míst­ nosti propůjčil člen S p o leč n o sti R u d o lf hrabě Č ernín v e svém paláci na L o ­ retánském náměstí na H rad čan ech . Takto vstoupila první stálá galerie v Praze, veřejnosti přístupná, záhy v život. V prvních schůzích S p o le čn o sti a v ý b o ru u v a ž o v á n o o zřízení školy kreslířské (Z eich en sch u le), ale záhy již jedná se o šk olu um ěleck ou v t o m zp ůsobu, jak jinde existovaly p o d titulem „akadem ie14. T o bylo to u h o u pražských u m ěleck ých kruhů již bezmála před sto lety, k d y r. 1709 obrátili se jm énem jich tři pražští um ělci, malíř M ichael H allw achs, řezbář Frant. Preis a stavitel František Maxmilián K aňka, se žádostí k císaři Josefu I. o zřízení um ělecké akadem ie v Praze, k če m u ž n ed ošlo. T eh d á ideálem byla akademie směru ek lek tistick éh o v B o logn i. V dobrém úm yslu, aby hned b y lo p ů so b e n o na dospívající již um ělce, při­ stoupil v ý b o r S p o le čn o sti k vypsání cen z prostředků k to m u v ě n o v a n ý c h a upsaných. V té to snaze p o v z b u z o v a c í byl vzorem příklad fran cou zsk ý, při n ě m ž postaráno b y lo o „ e n c o u r a g e m e n ť 4 t o u to c esto u , o v šem s o b n o s y znač­ n ým i. První vypsání b y lo na r. 17 9 7 . Již při té to příležitosti b y ly předm ětem k resb y podle starších děl; m ezi nimi byla kresba A n t. M achka, p o d le freskové m alby od Reinera v zahradě Fr. A nt. hr. K o lo v r a ta -N o v o h r a d sk éh o , na Malé straně, představující jezd eck ou bitevní scénu, která již o d té d o b y zanikla. Jiný z vy z n a m e n a n ý c h byl J o s e f Karel Burde (nar. 14. k v ětn a 1779 v Praze), jenž zabýval se m ěd irytectv ím . K d y ž blížila se doba, k d y m ohla projektovaná škola vstoupiti v živ o t, hle­ dán příští ředitel, jehož hlavní kvalifikací měl b ý ti p ř e d c h o z í p o b y t v Ř ím ě, ke kterém u se p oh líželo jako ke středisku tehdejšího umění. Jednotliví č le n o v é v ý b o r u S p o lečn o sti zahájili jednání s určitým i o so b n o stm i a jest zajímavo sledovati, na k o h o se pom ýšlí. N e jp r v e jest to K r y š t o f Fessl, w ů rzburský d vo rn í malíř; pak kandidát navržený hrabětem Frant. Šternber­ kem , Jan D o m in ik Fiorillo, k u stos sbírky rytin v G ó ttin g e n , k d ež to hrabě R u d o l f Černín up ozo rň u je na Frant. K aučiče (též psán K autschitsch, C aucig), r o d e m z G o r ic e , jenž to u d o b o u byl korek torem na vídeňské A kadem ii, kdež se pak stal p ro feso r e m a později (1 8 2 0 ) ředitelem. Ž á d n é z tě c h to jednání n ev ed lo k cíli.

47

M ezi tím již k o r e sp o n d o v á n o s Josefem Berglerem , dvorním malířem bis­ kupa pasovského L eo p o ld a hrab. T h u n a , sy n em d vorn íh o biskupského so­ chaře. N a r o z e n i. května 1753 v Salcburku, m ěl příležitost v Ř ím ě, kamž přišel r. 1781, seznati přední um ělce celého světa, především M en gsova kruhu. Při svém návratu d o Pašova r. 1786 přináší seb o u b o h a to u žen, jm enovitě nákresů a studií podle Rafaela. Biskup dává v červnu r. 1799 svolení, aby se Bergler odebral do P rah y. Podm ínky, jež zprvu p o č íta ly ještě s m o ž n o stí návratu neb ob časn éh o p o ­ b y tu v Pasově, ro zp ly n u ly se v nic, k d y ž m írem L unevillským r. 1803 biskup­ ské knížectví, tak jako m n oh á jiná, saekularisováno. Biskup T h u n roztrpčen o p o u ští Pasov a usazuje se v Praze. V d o b ě té dlí již Bergler v Praze na trvalo,9 a účastní se stan oven í program u školy a zá h y také přijímání žactva. H n e d na p o č á tk u p ověřen i byli (1. června 1797) malíř Jahn a abbé G ruber ú k olem vyhledati vh o d n é m ístnosti pro školu; dle zprávy ze 6. července 1797, obrácen zřetel k někdejšímu K lem entinu, kteréž zčásti b y lo p o zrušení řádu jesuitského k disposici. V té v ě c i jedná se s prof. H er g etem , jenž m ěl při gu­ berniu o přidělování místnosti v K lem entinu referát. V y v o le n a tak zvaná kaple latinské k o n g r e g a ce s částí c h o d b y , a v druhém p o sc h o d í nad obydlím bibliotekáře dva p o k o je v h o d n é pro školu se sousedícím obydlím . T o t o přání tlu­ m o č e n o v prom em oria, k te r ý m se S p o le č n o st obrátila na císaře. Ž ád ost o m ístnosti v K lem entinu příznivě vyřízena dekretem císařským ze dne

jo .

září 1799, jímž zárov eň došlo p o v o le n í založiti školu. P ro příští v y ­

u čování získávány o d p o čá tk u p o m ů c k y , především m o d ely , o d litk y soch, z nichž některé zak o u p en y o d D en o n a v Paříži. M ezi p ř ed m ě ty z a k o u p en ý m i S p o leč n o stí byl také lis na tisk m ědirytin, kte r ý se stal m im o d ěk jakýmsi jablkem E ridiným . D ostal se v souvislost s o s o ­ bou bývalého biskupského w ů rzb u rsk éh o malíře a r y tc e A n ton ín a Herzingera, k ter ý obdržev o d vlády vídeňské jakousi pensi, hodlal se v Praze usaditi. P o ­ cházel z Fallbachu v R akousích a těšil se patrně nějaké protekci. S p o le čn o st byla hoto va p o sk y tn o u ti m u jisté v ý h o d y to lik o tím způsobem , že se m u dá v o ln ý b y t a p o n e c h á k užívání lis jí náležející, ale hned se k to m u připojila podm ínka, pakliže b y S p o le č n o st od Jeh o V eličenstva obdržela ještě nějaké místnosti. V březnu i 8 oj m ístnosti p o s to u p e n y , lis odevzdán H erzingerovi

a zkouška s ním, před několika člen y provedená, dobře dopadla. Tak ke škole, která vstoupila v život, připojeno hned zprvu, ne sice organicky, oddělení ryjectví. Ž e škola založena jako učiliště vyšši, jest patrno z ustanovení, aby nebyli přijímáni žádní začátečníci, nýb rž mladí lidé, kteří již nějakých základů umění nabyli. První žák, který byl přijat, jak Bergler 18. dubna 18 0 0 oznam uje, byl František W aldher, dále přijati J o s e f Burde, jenž pak r. 1 8 0 4 ustanoven kustodem obrazárny a A n to n ín N o v o t n ý , jelikož jsou známí subjekti, slibující d o b r ý pro­ spěch. Z ostatních žáků prvních let trvání školy získali si jména neh pozornosti František H orčička,jenž studoval p ů v o d n ě práva a stár jsa 23 leta vstoupil r. 1800 na školu veden to u h o u státi se um ělcem ; sochař Václav Prachner, nar. 1874, na škole o d r. 1801, František T kadlík (K adlík), narozen r. 178 6, na škole od r. 180 3. C elk em materiál žá k ovsk ý hned s počátku byl d ob rý . Z další generace d o b y B erglerovy m n o z í pronikli v různých sm ěrech, jako Jindřich Schódl z T ach ova, jenž se stal ob líb en ým miniaturistou, oba M ánesové, A n to n ín a Václav, Frant. N a d o r p z A n h o ltu v e Vesttálích, zajímavý ve svém počátečním výv o ji, J o se f Fůhrich z C hrastavý, narozený r. 1800, žák i\k a d e m ie od roku 1818 a J o se f Navrátil ze Slaného, nar. 17. října 1792, jenž vstou p iv roku 1819 na A kadem ii, p o b y l na ní d o r. 1823. P ro žáky i absolventy v y p iso v á n y i nadále ce n y , s nim iž spojována i medaile zlatá a stříbrná, která podle návrhu Berglerova p roved en a r. 1803 vídenským r y tc e m D on n erem . Bergler sám v e své činnosti pražské b yl um ělec velice p lo d n ý a rutinovaný, sm ěrem sv ý m byl eklektikem ve sm yslu zásad M e n g s o v ý c h . Jeho obrazy chrá­ m o v é, často v elk éh o rozm ěru jsou šablonovité, ch la d n ý ch barev, ale jest to přece ještě malba. Vedle scén b ib lick ých a a legorick ých objevují se u Berglera a za n ě h o p o č á tk y m alby historické, z níž jedna z prvních, jež získána pro obrazárnu, byl H erm an a T h u sn eld a p o bitvě v lese teutoburském , p od le básně K lo p s to c k o v y „H er m a n n ssc h la e h ť‘. Obraz jest signován: Jos. Bergler Pragae 1809. Také z české historie provedl několik náčrtů p o u ž itý c h v litografické reprodukci pro sou b or dějin če sk ý c h , vydaný A n t. M a ch k em r. 1822. Zvláště populární byla scéna O ldřich a Božena, jevící d o b ro u znalost těla a ž iv ý p o h y b děje rázu p on ěk u d teatrálního.

49

S p o leč e n sk ý styk s k ru h y šlechtickým i a u m ělec k ý m i posk ytl Berglerovi příležitost ku proved en í č e tn ý c h pod ob izen , zejm éna poprsí te h d y ob líb en ých . Kreseb B erg ler o v ý ch a rytin leptaných dle vlastních návrhů jest veliké m nožství, v to m ob oru b yl Bergler jedním z nejhbitějších um ělců své d o b y . R y t in y vydával p o sériích. T y p ic k é b y ly n o v o r o č e n k y s hu m oristick ým na­ značením z m ě n y roku, neb alegorie provázené průpověď m i tlum očícím i filo­ sofii životní. Aánoho listů t o h o druhu v ě n o v á n o k narozeninám neb jmeninám šlech tick ých dam a p ro v a n u to půvabem, jenž upom íná na Prudhona a A n g e ­ liku K aufm an n ovo u . Z asahováním d o plastiky stává se p ů so b n o st Berglerova m n o h ostran n ou a šťastnou; jest t o následek nadání zd ěd ěn éh o p o o tc i a často i té okolnosti, že jeho návrhy, n ě k d y vadné v proporcionalitě, jsou o p ra v en y sochaři, v lád n ou ­ cími ve směru to m lepšími znalostmi. B yl t o zejm éna J o s e f Malínský, jenž p r o ­ vedl podle Berglerova návrhu kašnu v J o se fo v ě a m ausoleum sv. N o r b e r ta na Strah ově.10 Zdařilé p o m n ík y a alegorie v y šly z dílny sochaře Václava Prachnera, jako náhrobek hraběnky z U n w e r th u u kostela v P oh led ě, pom ník přátelství v zahradě na C ib u lce v K ošířích. K ro m ě plastice p o sk y to v a l Bergler své ná­ vrhy u m ěleckém u prům yslu. Václav Prachner, n a r o z en ý v Praze r. 1784, o 30 let mladší než Bergler, byl s tím to spjat ú zk ou páskou přátelství a třetí v kroužku sp olčen byl s o b ěm a magistrátní rada Schútz, o d n ě h o ž poch ází řada kreseb ze zákoutí a partií staré radnice staroměstské. Přítelem a příznivcem B erglerovým byl též sám Frant. hrabě Sternberg-M anderscheid, jehož k něm u poutala vlastní činnost rytecká. N ě k te r é práce své signu je: „Fran. Sternberg F orm is Pragae44 neb o „V erlegt v o n F. Sternberg44. . . „ g e w id m e t v o n dem V erleger44 (na listech intimnějšího druhu). Bergler nebyl p o um ělecké stránce povaha o so b ité h o rázu, jsa spíše elastický, ve své m n oh ostrannosti d o v e d l se přizpůsobiti nahoru i dolů, k patronům S polečnosti, k žactvu i ab solventům , kteří byli dosti d lo u h o ve spojitosti se S p o lečn ostí cenam i udíleným i, výstavam i v A kadem ii pořádaným i i skrovným i nákupy. První výstava v K lem entinu odb ývala se hned r. 180 2 a p o ní násle­ dovaly ostatní, ob m ezen é s p očátk u na příslušníky š k o ly .12 N a še doba velice s patra pohlíží na t y t o začátky, jež ov šem nelze p o r o v n á ­ no

vati s Francií a „ šk o lo u “ D a v id o v o u , i s tím, c o z ní v y r o stlo a v op osici po ní následovalo. V m ěstech n ě m e c k ý c h m im o V íd e ň d o b y fú g ero v sk é a m im o m en gsovsk é D ráždany se p o d o b n é snahy počínaly teprve p rob ou zeti; litera­ tura byla tam ovsem v plném proudu. K lasick ým svědkem n o v é h o rozk větu um ění v Č e c h á c h jest sám G o e th e. Jeh o občasn ý p o b y t v Č e ch á ch zahajuje se po prvé r. 178 5 návštěvou K arlových Varů, která se opětuje od r. 180 6 pravidelně. N e jp r v jsou to zájm y básníkovy o o tá z k y příro d ověd eck é, které jej uvádějí ve sty k y s hrabětem Kašparem ze Šternberků, při čem ž se vyvíjí čilá k oresp on d en ce, jejímž cílem a v ých o d isk em stává se i Březina. D r u h ý p ředm ět zájmu G o t h e o v a jest výtvarné um ění, vyvíjející se akade­ mie a její patronka S p o le č n o st vlasteneckých přátel um ění se sv ý m tehdejším předsedou Františkem Šternberkem v čele. V uznání vě n o v a n é m Společnosti jde G o e t h e ve článku z r. 1816 „ U b e r K unst u. A lterth u m in den R heingegend en “ tak daleko, že ji klade za vz o r svém u rodišti Frankfurtu. K d y ž téh o ž rok u 5. února slavila S p o le č n o st pam átku svéh o založení, praví G o e t h e o její akademii: „V studiu lidské p o sta v y podle přírody a antiky p o d vedením p. ředitele Berglera a v krajinářství. . . p o d profesorem Pastelem (má státi Postel) nepřetržitě se pokračujeu.13 U m ě le c k á činnost Berglerova počala již o c h a b o v a ti na sk lon k u druhého desítiletí X IX . stol. a jest p o c h o p ite ln o , že ani v učitelském jeho působení při postupujícím stáří nejeví se p o k ro k . O d delší d o b y zastával první žák Berglerův W aldherr funkci korek tora a v e d v o u posledních letech jeho života byl zástupcem ředitele. O úm rtí B erglerově píše Kašpar Šternberk svém u bratranci Františkovi z Březiny dne 30. června 1829: „obdržel jsem zprávu, že náš dobrý Bergler skončil své utrpení; pro n ě h o je to o sv o b o ze n í, pro nás nenahradi­ telná ztráta, pro tebe osobní, citelná mezera v denním životě; tak se stáváme denně chudším i a ta k o v é m ezery, jaké Bergler a D o b r o v s k ý zanechávají, ne­ dají se o p ě t vyplniti — proh d o lo r !u D o b r o v s k ý zemřel 6. ledna 1829, Bergler následoval 25. června.'4 Berglera předešel smrtí učitel krajinomalby na A kadem ii, o n ěm ž G o e th e se zm iňuje — Karel Postel. Jako jiní krajináři pěstoval kresbu a malířství, byl však všestrannější. Jeho vrstevníkem , o málo starším, byl A n to n ín Balzer, ta­

51

lentovaný syn Jana Balzra, k te r ý vynikl rytinam i z K r k o n o š a A lp (ze Salc­ burka) a rozšířil ta k to themata hradů, pěstovaná od W o lfa a P u ch ern y. N e ­ nadálá smrt, která jej stihla v Praze 19. XII. 1807, skončila jeho m n o h o s lib n ý ž iv o t .'5 Karel Postel, n a ro zen ý v B ech y n i r. 1774, m ěl zkušenosti divadelního m a­ líře a spolupracovníka v e lk ý c h panoramat. V t o m o b o r u vyžádalo si jeho účasti kolosální panorama Prahy, p odniknu té A n gličanem W ilia m e m Barthonem z L ondýna, jenž zvolil si stanovisko na starom ěstské vodárenské věži, odk u d z h o to vil přesný nákres; obraz po d le n ě h o d o p o d r o b n o stí „zcela dle přírody provedl P o stl“. Pro skupinu id y lic k ý c h , p r o c ítě n ý c h kreseb a s é p io ­ v ý c h maleb charakteristické jest jeho v y o b r a z e n í sp o lečnosti na ostro vě Štva­ nici, označené „P o sti 8 0 5 “ , zpopularisované vlastním leptem , jejž odevzdává jakoby visitkou záhy po svém příchodu d o P rahy (pozůstalost F. A . B o r o v ­ ského). U sadiv se v Praze, stal se malířem dekorací na stavovském divadle a při svém bytě v C eletn é ulici, v někdejším hraběcím V r tb o v sk é m d o m ě (č.5 *8), zřídil si školu krajinářskou a uchýlil se s ní v dubnu r. 1806 p o d ochranu S p o ­ lečnosti a A kadem ie. Z a to S p o le č n o st vym ínila si právo jmenovati žá k y krajinářství (12 z akadem ie); v m ěsících letních m ěl býti alespoň jeden den v ě n o ­ ván kresbě podle přírody. A č P osti malbu ovládal, ž a ctv o své v ní n e vy u čo va l. Jeho barevné p r o sp e k ty se širokým r ozh led em a h lu b o k ý m pozadím um ně k om p o n o v a n é , charakterisované osvětlením jako čtvero d o b denních (v m o ­ derní galerii) jsou k o n c ip o v á n y čistě ideálně. Jinde m o t iv y věrně pojaté p o d le přírody dom ácí s n o u b í se ve s v ý c h skalách a v o d o p á d e c h s rem iniscencem i na malířství holandské; jsou svěží ve výrazu, bystré v p o h y b u p o to k ů , avšak bez prudkosti a d iv o k o sti severských elementů. V oblibě v p o h le d e c h na hrady a zříceniny, jak je pěstoval W o l f a Pucherna, v y h o v o v a l Posti kresbami a rytinam i; také jako záhy zesnulý A n to n ín Balzer čerpá z K r k o n o š malebné partie, a čilé p o p tá v c e těšil se jeho cyklus ručně k o lo r o v a n ý c h p o h le d ů na K a r lo v y Vary. U některých listů obm ezuje se na p r o v ed en í v rytině p odle kreseb jiných um ělců, zejména je m n o c itn é h o L orence Janschy, rodilého Slovince, jenž pů­ sobil ve V íd ni, k d ež zemřel r. 1818 jako učitel krajinářského kreslení na tam ní akademii. V řadě jejich p oh led ů neschází Karlštejn, Šternberk, B echyně, T r o s k y

52

(„Baba a Pana“, gez. v. Janscha, gest. v o n C. Posti), a zdařile v y stiž e n y jsou t o u t o u m ěleckou dvojicí m ěstské partie Libně a P rahy a m o tiv y m alebného h istorického Tábora. Svůj portrét zvěčnil P osti r y t in o u : sedí v jakési věžn í m ístnosti u stojanu, o nějž opřen n e d o h o to v e n ý obraz se skalistou krajinou a v y s o k ý m strom em ; pravicí odsunuje draperii, kterouž zastřen byl p o lo o k r o u h lý o tv o r , jímž p o ­ skytuje se pohled na část pražského m ostu a H radčan s d ó m e m svatovítsk ým — malíř nachází se na pravé straně V lt a v y .'6 K d e ž to zásluhou P o s tlo v o u škola krajinářská zkvétala, oddíl pro ryjectví, v in ou H e rz in g r o v o u zanedbáván, klesal. Jeho o so b n í vlastnosti, jeho nestálý a svárlivý charakter, b y ly příčinou m n o h ý c h konfliktů; v y tý k á n a m u (1 8 0 5 , 6. dubna) nedbalost a nanejvýše nepořádný zp ů sob života (h ó c h st liederliche L ebensw eise), H erzin ger vyzván, aby pokoj s lisem odevzdal, a 21. ledna 1806 konstatuje se, že o b é přejato po o d c h o d u H e r zin g ro v ě ve stavu zhoršeném . K d y ž H erzinger z Prahy se vzdálil, používal lisu jeden z jeho žáků, J o s e f A lo is Drda, žák akademie (nar. 1783 v Praze), k te r ý ž jako doklad své činnosti věnoval S p olečnosti sešit sv ý c h děl na jejím lisu tištěn ý ch (2. ledna 1807). D á le n ež k platonickém u p o sk y to v á n í lisu p o d p o r a ryjectví nedospěla. V r o c e 1810 vznikla m yšlenka zavésti v y u č o v á n í litografie, myšlenka, která v rodišti v ynálezce té t o tech n ik y , Senefeldra, byla nasnadě, ale o věci se dále nem luvilo. O dalších osu d ech H e r z in g e r o v ý c h není n ič e h o znám o; rok jeho úmrtí uvádí se různě, na 1 8 2 6 a 1832. A ť jeho povaha byla jakákoliv, jest z jeho prací zřejm o, že byl d o b r ý m technikem a že přispěl k v ý v o ji ryjectví v Č echách. Z žáků akademie vedle D r d y uplatnil se zvláště o m álo mladší Jiří D ó b le r (nar. v Praze 20. dubna 1788), jenž se stal profesorem na stavovském ústavě te c h ­ n ickém a jehož jm éno proniklo i za hranice, a J o s e f M rňak (nar. 179 5 v Praze), žák pražské akademie o d r. 1810. P růběhem první d o b y shromáždila A kadem ie dostatek p o m ů c e k učebních a p osk ytla také žákům příležitost k osvojení r o zm a n itý c h u m ěle ck ý ch nauk. K r o m ě odlitků hned s p očátk u pro školu získaných a kreseb a kopií Berglerem p řiv e ze n ý c h a pro v y u č o v á n í p o sto u p e n ý c h , sloužilo pro studium p roporcí těla lidského dílko s m ědirytinam i o d Josepha Mattersbergera, přítele Bergle-

rova, s titulem: G rundregel der P r o p o r tio n des M enschen v o n i his 24 Jahren nach den A n tik en . 1805. M attersbergerovy regule byla užitečná kniha, která odevzdávána při zá­ věru roku jako prém ie pilným žákům. P o d o b n ý úkol měla nauka o perspek­ tivě, kterou zvlášť pro žáky akademie sestavil u č e n ý člen v ý b o ru abbé Tobiáš G ruber. H n e d při zahájení činnosti školy zřízena při ní speciální knihovna, která obsahovala nejen literaturu pro výtvarn ictví a jeho dějiny, ale i spisy filosofické a estetické i v ý z n a č n o u krásnou literaturu. Při zvláštních p o d n icích knižních vy stupovali žáci i o d c h o v a n c i akademie jako autoři o b r a z o v ý c h příloh, titulních listů, neb t e x t o v ý c h ilustrací. R o k u 1822 počal vydávati A n to n ín M achek (nákladem B o h m a n o v ý m ), v jazyku če s­ kém a n ě m e c k é m dílo, o n ě m ž byla již při životo p isu Berglerově zmínka: „D ějiny české v o b ta zích kam enopisně v y v e d e n ý c h , p ředstavených od sjed­ n o c e n ý c h um ělců v akademie Pražské, s objasněním o d V . H a n k y “. K r o m ě Berglera byli zúčastněni A n t. Mánes, od n ě h o ž jest dedikační list z roku 1 8 2 0 s postavou Č e c h ie a znakem nejv. purkrabí Frant. A nt. hraběte z K olovratLiebšteinského, i Václav Mánes, J. Fúhrich, V . M ark o vsk ý , L. Friese a j. K o m ­ posice i detaily svědčí o z a č á tečn ick ý ch p ok u sech ; k o stý m d o b y předhistorické jest všelijak snesený a slátaný z o d ě v ů řím ských a galských, zbroj a zbraň stře­ d ověku jest plna anachronism ů, čerpána z rytin d o b y dúreróvské a známějších v ý tvo rů . V je d n o tliv ých scénách dram atického rázu jeví se vliv divadelních představení. D o b o v é p o tř e b ě školního a v še o b e c n é h o vzdělání v y h o v o v a l podnik té h o ž nakladatelství B oh m anova: „ E g y p t, G riechenland und róm ische A lterth ú m er“ , v jehož sepsání a redigování se uvolil Dr. J o s e f O ttenberger, profesor na praž­ ském akadem ickém g y m n a siu .D ílo skládající se z tabulek p r o v e d e n ý c h mědirytem , s textem o z d o b e n ý m ilustracemi pod le kreseb absolventů akademie, v y ­ cházelo v r o c e 1819—1822. H la v n í účastenství měl při něm Jos. Fúhrich, L. Friese; m ěd iry ty jednak po d le nich, jednak pod le daných předloh provedli D obler, Drda, Salom o n , Ribiczka, V in c e n c R aim und G rúner, L u d w ig G runer a řada jiných. T ím se dostalo i d o rukou um ělců m n ožství vzorů, architektur e g y p tsk ý c h , ř e c k ý c h i řím ských a plastik božstev , heroů, vojáků a trofejí.

54

K d y ž nástupcem B e r g le r o v ý m se stal Frant. Christian Waldherr, p o stu p o ­ váno v jeho šlépějích, p o k r a č o v á n o v okreslování starých památek a předloh a v y p is o v á n y c e n y na dané k o m p o sic e . W aldherr n a r o z e n ý r. 1 78 4 v Žatci, byl, jak již s p očátku u v ed en o , prvním žákem akadem ie. Byl již stár 4 6 let, a nevynikal-li talentem a fantasií v letech mladších, nacházel se n y n í ve svém u m ěleck ém vý vo ji v ťíplné stagnaci. P ro v e d l ša b lo n o v itý m zp ů sob em , následuje Berglera, obrazy oltářní a i jeho h istorické a alegorické k o m p o sic e , jako H y p o k r a te s se sv ý m i žáky a Svatyně slávy, jsou pojaty úplně v d u ch u jeho mistra, r o v n ě ž křídová kresba „Pam átce Josefa Berglera44 v obrazárně vl. př. umění. V jednom směru W aldherr přece dbal p o k r o k u , a t o o vlastní ujmě tím, že pokročilejším žákům dal návo d k malbě olejem, „v o n o m o d větví um ění, které d o su d v obor u díleného v y u č o v á n í n e b y lo p o ja to 44. 1'? K předním žákům posled n ích let B erglerových a d o b y W a ld h e r r o v y patřili J o s e f H ellich, A n to n ín Lhota, V ilé m Kandler a R u d o l f Můller, kteří malovali ob ra zy oltářní a zapracovali se d o scén h istorick ý ch , hlavně z č e s k ý c h dějin. P o č t y ř e c h letech fu n k ce udělen W a ldherrovi titul ředitele, netrvalo to však d lo u h o a nástupce Berglerův rozlo u čil se 15. listopadu 18 3 5 v Praze se živ otem . W VW VW W W

POZNÁMKY

K S T A T I III.

i / Akta o zrušení tří bratrstev neb cechů malířských v ministerstvu vnitra ve Vídni. Opisy pro zemský archiv. - Archiv ministerství vnitra v Praze. IV. F. 1782. SchriFten in Betreťfder Aufhebung der Pragcr Malerbruderschaften und der Verteilung ihrer Vereinsgelder. z / Sbírka obrazů Ing. Richarda Jahna 1902. Životopisná data malíře Jana Jakuba Quirina Jahna od Jana Ueraina. - Jiřík, F. X., Ze zapomenutých kapitol našeho umění. Květy, 1895. Chytil K. Doba klassicismu a empiru v Praze. Dílo 1908 a separátní otisk. Vydala Jednota umělců výtvarných. 1908. - Toman Prokop, Slovník československých výtv. umělců. Seš. 4. Str. 108. Jahn Jakub Quirin. Zde ostatní literatura o Jahnovi. - Listinné prameny z archivu bratrstva čerpané uveřejnil Jahn v Materialien zur alten und neueren Statistik von Bóhmen proť. J . Rieggrem vydá­ vaných, ve svazku VII. Prof. F.hemantovi podařilo se objeviti ještě významné listiny v archivu děkanství karlštejnského uloženém v Praskolesích. 3 / Excerpty J. Heraina o J. Kleinhartovi v Archivu města Prahy. — V zápisu o sňatku ozna­ čena nevěsta: filia D. Joannis Renner civis et arcularii Raudnicensis (omylem místo Radnicensis).

55

V starém popisu, Malá strana, Hradčany: Kleinhard Therezie, geb. 1755, von Radnic, Pilsner Kreis. - O životě a publikacích: Thieme-Becker, Kůnstler-lexikon, XX. 459. - Toman, Slovník. Str. 133. - Uměl. prům. museum. Průvodce, 1909. Vějíř; na přední straně krajina se zříceninou. Sign.: Jean Kleinhart á Prague. - Miniatura v městském museu v Pacově: Pobřeží s plachetními loděmi a rybáři. Sign.: J . Kleinhart, 1781. Čas. sp. p. st. 1910. 4 / Jan B. Dlabal: Allgemeines historisches Kůnstlerlexikon fůr Bóhmen etc. Prag 1815. I. 15z. — Riegrův Slovník Naučný. D. III. Str. 679. - Výstava kreseb a studií starších českých mistrů. Praha, Dům umělců. 1913. Č. 62, 63, — Thieme Becker. XVI. 1Ó7. - Toman, Slov­ ník, 77. — Výstava umění římského. Roma 1931. Kat. XXIII. Austria e Cecoslovacchia. No. 39, 40, 42, 40. 5 / Dlabal II. 96. - Ignác R. W ilfling. Nekrolog Ludwig Kohls. Prag, 1821. - R. Kuchyňka, Malíř Ludvík Kohl jako zobrazovatel chrámu sv. Víta. Památky. XXXIV. 534. - Ostatní literatura v Tomanovi Slovníku. 142. 6 / 0 Venutovi viz Dlabal III. 294. - Ottův Slovník n. XXVI. 558. - Byl důvěrníkem biskupa králohradeckého Haye, vedle jehož náhrobku v Chrašicích u Chrastě pochován, (f 1. dubna 1830.) O Pařízkovi Dlabal 11. 426 — Kryšpín, Paedagogium 1882. - O ttův Slovník n. XIX. (1902) 229. Památky XXX. 143, 144. - Toman, Slovník. 241. - O Juhnovi jmenovitě Jo sef Novák, O umělecké činnosti Vojtěcha Ben. Juhna. Čas. sp. p. st. XX. 65, 108, 156. - Toman, Slov­ ník. 121. 7 / Viktor Barvitius, Katalog obrazárny v domě umělců Rudolfinum v Praze. V Praze 1889. Úvod dějepisný. - M atljlek, Almanach akademie výtvarných umění v Praze k stodvacátémupátému výročí založení ústavu. 1926. I. Počátky akademie výtvarných umění. 7 - 1 6. - J . Ilanuš, Národní museum a naše obrození. 1921. 8 / Tyto a další cenami vyznamenané kresby jsou uchovány v knihovně Umělecké akademie. Přišlo se na ně za příprav při pořádání výstavy „Praha 1750-1850“ (na Staroměstské radnici) r. 1916. — Usnesení v protokolech výboru Společnosti (A. II) z r. 1796-1799. 9 / Jednání o osobě ředitele a o místnostech v protokolech (A. II) 1797-1800. Propůjčení lisu a lokality Herzingrovi. 1799—1802. 10 / O Josefu Malínském: Dlabal II. 250. - Jan Herain: v Zprávách komise pro soupis.., památek král. hl. města Prahy. Sv. V. 126-133 s podobiznou. - Karel C /jy tiltamtéž, sv. VI. 54-6O. - Toman, Slovník. 185. 12 / Z literatury o Berglerovi: Dlabal, I. 125. — Wurzlmcb Dr. C., Biogr. Lexikon des Kaiserthums. I. 312. - M atljlek A., Almanach Akademie v. u. v P, 1926, str. 8 a n. Podobizna podle vlastního leptu. - F. X. Jiřík, Ze zapomenutých kapitol našeho umění. Květy, 1895. Rittersberg A. J ., Nekrolog, Joseph Bergler. Prag 1829. - Tbieme-Becker, III. 408. - Toman, Slovník 23. Udání, že se Bergler po ioletých studiích v Itálii usadil r. 1786 v Čechách, zakládá se na omylu. 13 / Briefwechsel zwischen J. W . Goethe und Kašpar Graf von Sternberg. Herausgeg. von August Sauer. Prag 1902. S. XXIII, XXIV. 1 4 / Dopis Kašpara Šternberga Františku Šternbergovi z 30. června 1829. Tamtéž, str. 356. 15 / V. Cbaloupecký, Naši krajináři z doby romantiky (specielně o Antonínu Balzrovi). Ro­ čenka Štencova grafického kabinetu. 1919. 16 / Archiv Sp. Protokoly o přijetí Postla ze dne 19. a 24. dubna, 7. června, 9. listopadu 1806. - Anton von Gensau, Kurze Beschreibung der kónigl. H. u. R. Stadt Prag im K. Bóhmen

56

u. insbesonders das Panorama dieser Hauptstadt. Wien u. Prag 1805. - Dlabat II. 493. - Barvitius, Katalog obrazárny v Rudolfinum. 1889. Str. z67, Č. 147 a 148. - Jiřík F. X. Vývoj malířství českého ve stol. XIX. Dílo VI. 157. - Toman, 158. - Matéjtek, Almanach 11. Příloha: podobizna Postlova, podle vlastního leptu. O Janschovi: Kukuljevic Sakcinski J . Slovník umjetnikach jugoslovenskich (1858 -18Ó0). — Tbieme-Becker. XVIII. 394. 17 / W . A. Gerle, Fr. Christians Waldherrs Nekrolog. 1838. - E. K. Nagler, Neues allgemeines Kiinstlerlexikon. Miinchen 1835. - Bd. XXI. S. 90. — Wurzlmch C., Biogr. Lexikon, Wien (1885) 5 1 Th. 181. - Jiřík F. X., Vývoj. 2 4 -2 6. - Matéjtek, Almanach Akademie 1926. 16. Toman, 385.

57

A

Foto dr. Em. Pocbe.

Pohléd na vez'.ku Belveder při domě Majerově ě. 798-1. I V.

SŇATEK A PŘÍBUZENSTVO A N T O N Í N A MANESA. O d d o b y , k d y v červnu r. 1 80 8 zemřela D o r o ta , v d o v a p o Františkovi M á­ nesovi v B red o vsk é ulici na N o v é m m ěstě v č. 9 3 5 „ U R o sm ile r ů “, ned o víd á m e se ničeho, kde bydlela osiřelá rodina. Jen t ím ,ž e později v r . 18 29 přebývali oba bratři A n to n ín a Václav na M alé straně v y c h á z í najevo, ž e A n to n ín měl tam již své obyd lí, a sice v r. 1814, te d y šestý rok p o smrti m atčině, zda již před tím , není v konskripci u d á n o .1J m é n o jeho zaznam enáno jest v d o m ě č. 171. n. Jest to z n á m ý v e lk ý d ů m rázu šle c h tic k é h o , ležící na S n ě m o v n ím náměstí, vedle m a­ léh o dom u, sou v isícíh o se zahradou a palácem T h u n o v s k ý m (č. n. 161, Sch. 153.) Z a d o b S ch alle r o v ý c h b yl dům č. 171 n. v m ajetku T o m áše šlechtice Putzlachera,

58

v d o b ě , k d y tam bydlel A n t o n ín M ánes, byl o d r. 1805 v držení Adama Grafa, b o h a té h o měšťana a o b c h o d n ík a vínem , majitele m n o h a d o m ů a p od n ik ů . Ještě t é h o ž roku 1814 nacházím e A n to n ín a Manesa na Starém m ěstě v ulici Platnéřské č. 104-I. 2 7 „ U z e len éh o kříže“ (Sch a llerov o číslo 6 2 6 - 1.) Zapsán v starém popisu 1814—181 f , při r. 1814, jako „ S tu d en t der bildenden K ů n ste , ledig“. K n o v é m u , dalšímu stěhován í zavdal p o d n ě t sňatek A n to n ín ů v , d o k teréh o vstoupil 17. květn a 1815 v k o stele sv. Štěpána na N o v é m m ě stě .2 V knize k o p u lo v a n ý c h o zn ačen jako „K ůnstm aler“, sy n zem řelého ( f ) Františka Manesa, m lynáře z Prahy. N e v ě s t a byla M agdalena Kristina, 21 let stará dcera Jana S chw idnera, o b č a n sk é h o mistra truhlářského z čísla 617-II., matka n e v ě sty byla A nna, rozená Elgasová. P o v o le n í k sňatku dáno 8. května 1815. S v ě d k y byli dva znám í malíři, oba as o 10 let starší: Jindřich (H e in r ic h ) S c h o d e l a A n to n ín M achek. T e n to (nar. r. 1775), znám p ozději v yd á n ím Č e sk ý c h dějin v obrazech, b y l jaksi se­ niorem malířů; s o d c h o v a n c i a ž a c tv e m A k adem ie u držoval stálé s t y k y a svým i p o r tr é ty zvěčnil p o d o b y hlavních buditelů a jejich sp olečn o sti. Jindřich ( H e in ­ rich) S c h ó d l byl tém ěř stejně stár (nar. v T a c h o v ě r. 1774), vstoupil do A k adem ie r. 1 8 0 7 , krátce před V áclavem M ánesem , o m n o h o let mladším; jeho hlavním o b o r e m b y lo ro v n ě ž p odobiznářství, jm enovitě miniaturní. O d n ě h o pocházejí d ro b n o m a lb y Frant. P a la c k é h o a jeho c h o ti Terezie, r o z e n é M ě c h u r o v é a v ma­ jetku p o slou p n o sti sch reid nerovské chovají se S c h o d lo v y m iniatury Ferd. Schw idnera, syna Janova a jeho m anželky A n n y . V o lb a svědků jest důkazem , že b ý v a lý žák krajinářské š k o ly si získal přátelstvo v staré družině malířské. A n to n ín M ánes byl štíhlé, v yšší postavy , v y h o le n é h o obličeje, k ašta n o v ý ch vlasů a tm a v ě m o d r ý ch , v ý ra z n ý ch o č í; byl dobrácké, vážné p o v a h y , uvážlivý a mál o m lu v n ý . Jeho mládí b y lo trudné, po smrti r o d ič ů sám se m usel starati o své so u ro z en ce , sestru A n n u a m n o h e m m ladšího Václava. Jeho manželka Léna byla statné p o sta v y , veselé le to ry a pracovitá h o sp o d y n ě . Z p o čá tk u ostali na N o v é m m ěstě v č. 616., k d e ž se dle svatoštěpánské m atriky křtěnců narodila dne 24. č e rv en ce 1815 (za tři m ěsíce a n ě c o p o svatbě) dceruška, pokřtěná v tich o sti v chrám ě sv. Štěpána na jm éno Gabriela, to lik o v příto m n osti p o m o c n ic e ku p o r o d u Františky P a v lík o v é a zvoníka A n to n ín a Spitznera.s B rzo p o to m postaral se A n to n ín iManes o n o v é o b y d lí na Starém m ěstě,

59

které b v lo d osti vzdálené o d b ytu S c h w id n e r o v ý c h a d osti prostranné, aby stačilo krom pro rodinu vlastní i pro so u r o z e n c e , A n n u a V áclava. B y lo to v d o m ě č. 7 9 9 v K o z í ulici, ležícím ved le o b e c n íh o dvora, ve farnosti sva­ tého Haštala. B yt nacházel se v prvním patře křídla o b r á c e n é h o d o v e lk é h o dvora; za předním p o k o je m prostírá se m enší o b d é ln ý p o k o j a za tím to k u c h y n ě a k o m o r a s p o v a lo v ý m stropem ; okna třetího p o k o je s m ansard ovou stř e c h o u p osk y to v a la vyhlídku na klášter M ilosrd n ý ch bratří. C e lý b y t jest d o su d zachován , jako za dob M ánesů; p ěk n o u pam átkou řezbářství jest zábradlí to č it ý c h sch o d ů . D ů m s nejbližším ok o lím b y l o b ý v á n s o u s e d y z kruhů inteligence. N e b y l a to ona chudina, která byla usazena v blízkém sousedství z r u šen éh o kláštera b laho­ slavené A n e ž k y , „na Františku,“ v periferii při řece V lta v ě , jak ji líčí M ácha s c elým tím o v z d u ším bídy a nepořádku v tklivém svém obrázku „M árinka.“ Zvláště p ě k n ý jest sousední dům č. 7 9 8 s portálkem d o b y Ludvíka X V I. Postavil si jej Frant. „ A n t o n Majer, c. k. d vorní sekretář, a „ C e n s u r -A m ts V orsteher,“ m ilovník umění, zvláště grafick éh o. N a zadní straně jeho d o m u jest věžička, zvaná Belveder, o níž E. H e r o ld , v e sv ý c h M a le b n ý c h cestách p o Praze (1 8 6 9 ) zachoval zprávu, že tam konal A nt. M ánes krajinářské studie „zejména na m r a č n e c h .“ V b y tě u sv. Haštala narodila se 21. ledna 1817 druhá dceruška M á n e so v ý c h , které dáno při křtu 2 2. ledna jm éno Am alia AJaria Johanna; následující dítk o byl Josef, n a r o z e n ý 12. květn a 1820. Z á h y na to odebrala se na v ě č n o st malá Gabriela, v stáří 5 let, zem řevší dne 4. č e r v e n c e 1820. S y n á č e k Q u id o Ignác, narozený 9. října 1822, zem řel záhy, 1?. května 1923, stár 7 měsíců. Jm é n o Q u id o obdržel pak další syn, n arozený 17., p o k ř tě n ý 18. č e r v e n c e 1828. A n to n ín M ánes titulován jest v ž d y Landschaftsm aler, při křtu Q u id o n o v ě uveden jest také děd: „Franz M ůllerm eister zu Prag.u V e šk e r é dítk y n arozené ve farnosti sv. haštalské křtil tam ní farář V á c la v B ro sch .4 O širších zn á m o stech r odiny M á n e so v y svědčí, že při křtech z a sto u p e n y jsou takořka veškeré s lo ž k y pražské sp o le č n o sti, z kruhů šle c h tic k ý c h , u m ě le c k ý c h , o b c h o d n íc h a b y r o ­ kratických. D ce r u šk a Amalie obdržela první jm éno patrně p o své k m o tře, za­ psané slo vy : „Freiin Amalia M a c N e v e n O k e lly .“ H la vn í o so b n o stí té t o irské rodiny, usedlé v Praze, byl V . M a c N e v e n O k elly, politik, jenž měl značn o u

60

Jw osuv w t a r r-laaemnu.

■

•OOKOVU

Dům č. 799 v Kozí ul. s obydlím Mánesů.

účasť na m em o r a n d e c h , jež podali sta v o v é čeští při jednání před k o ru n o vá n ím Leopolda II. za krále r. 1791. O křtu J o s e fo v ě dí M ádl (str. 12.) pěkně: „Při křtu v kostele sv. Haštala držel m alého Josefa na rukou J o s e f Bergler, nevěda, že jest S im eon em , k terý se dožil narození M esiáše n o v é h o če sk é h o u m ě n í.44 V e d le ředitele malířské A k a d em ie fungoval jako k m o tr přítel M ánesův T o m á š S tro p f, úředník, jenž se honosil zv u č n ý m titulem : R egistrant der Kammeral — L o tto g efá lls — A dm inistration. K m o trem z á h y zesnulého Q u id o n a Ignáce byl Ignác N i k e f o r z V e itu , b ý v a lý bankéř, a následujícího Q u id o n a V á c la v M ánes, bratr o tc ů v . O n ě k te r ý c h křtech fu n g o v a l jako svědek František D o h a lsk ý , z v o n ík . P o m o c n ic í ku p o r o d u bývala Maxmiliana S tr o p fo v á . K rom o zem řelé d ítk y, Gabrielu a p rvn ího Q u id o n a stenčilo se o b y v a te lstv o příbytku o te tu A n n u , která se dá sledovati v b y tě č. 7 9 9 -I. až d o r. 1823. V to m r o c e om ezil se p o č e t dítek na dvě, A m álku, již šestiletou a tříletého Josefa. N a Starém m ěstě zůstali M a n eso vic se s tr ý c e m Václavem ještě další léta incl. r. 18 2 8.5 A n n y as r o k e m 1823 n e b y lo tak zapotřebí v d o m á cn o sti a tak asi tehda přijala m ísto h o s p o d y n ě v m lynářské rodině uV ávrů, ač není v y lo u č e n o ,ž e byla u nich již v e svém mládí před r. 1815. P o r. 18 2 3 m ohla tak býti v N y m b u r ­ ce, zde ovšem již ve m lý n ě druhém , ležícím ve m ěstě, r. 18 20 za koupeném . M lý n ten držel A n t o n ín V ávra d o r. 1838, k d y byl prodán R adim ském u. M ám e zde jistou k on tin u itu s N y m b u r k e m , neboť v tamním kostele děkanském vstoupila A nna, která se nazývá p ozůstalou d c e r o u p o F rantiškovi M ánesovi, stárku m ly ­ nářském z P r a h y a m atk y D o r o t y , ro zen é K ašparové, v sňatek dne 28. června 1831 s V o jtě c h e m Sedláčkem , mistrem z á m e č n ic k ý m a měšťanem n ym burským . S p o m ěr e m mezi A n n o u a rod in ou V áv rovou , pro který b y lo základem n e p o c h y b n ě zaměstnání jejího o tc e na Baště, souvisí intim ní styk V áclava M a­ nesa a r o d in y A n to n ín a M anesa s A n to n ín e m V á v r o u a jeho rodinou. P o smrti s v é h o prvního manžela, jenž zem řel 8. č e r v en ce 1836, provdala se vdova za Jana V alentu, mistra š e v c o v sk é h o a měšťana n y m b u rsk éh o, jenž odešel na onen svět 25 . září 1 8 5 1.6 V N y m b u r k u měla v majetku č. 2 2 5 . na Parkáni, k dež ji navštěvoval častěji bratr Václav a později n ě k d y bývala u ní h o stem i neť Amálka.

62

Nádvorní strana domu č. 799-I. s obydlím Mánesů.

Pražské č le n y rod iny M ánesů nacházíme v r. 18 2 9 na M alé straně v č. 4 6 8 -III., poblíž paláce N o s t i c z o v a v zahradním stavení, o z n a č o v a n é m hraběcí n o stic z k o u jízdárnou. Z a p o b y t u ro d in y na Malé straně p očal J o s e f c h o d it do tamní šk oly maltézské. B rzo na to , 1830, stěhuje se A n to n ín M ánes na N o v é m ěsto d o ně­ kdejšího paláce hr. Wallise na nároží N o v é aleje a Uršulinské ul. č. 13 8 -II, jenž se te h d y nalézal v držení hraběte ze S w eerts-S p ork ů . Z d e nalezl prostranný, p o h o d ln ý b y t, v n ěm ž setrval delší dobu.

Sňatkem A n to n ín a Manesa dospěli jsme v linii p o k revenské v ro d o k m e n u Josefa AJanesa a jeho so u r o z e n c ů k jejich předkům p o přeslici. R o d Mánesů rad­ n ic k ý c h o b m e z o v a l se již jen na šest očí, A n to n ín a , Václava a A nnu, za t o pří­ b u zenstvo m a nželky A n t o n ín o v y b y lo velice č e tn é a přibývalo ho na pražské i m im opražské půdě v hojnosti. Přináleželo vlastně p ů v o d e m svým ke kruhům , d o Prahy se nastěhovavším v e středu XVIII. v ěku. K d y ž p o míru hubertsburském r. 1763 nastal o d d e c h v e válčení mezi Marií Terezií a Bedřichem II., rozproudil se v Praze stavební ruch, který měl zprvu dosti práce, aby zacelil rány, jež povrch u jejímu způsobilo obléhání a bom b a r­ dování nepřítelem . A ježto m ezi n o v ý m i stavbami b y ly i paláce šlechty, která alespoň na d o b u zim ní se počala ko n cen trov a ti o p ě tn ě v Praze a též měšťanské vrstvy p o ča ly hleděti si p o h o d lí a pěstovati i luxus, byla n o v á stavební éra p r o ­ vázena také n o v ý m r o z k v ě te m u m ě leck éh o p rům yslu.? Příznivá v ý r o b n í konjunktura přilákala d o P rahy kol r. 176 5 truhlářské m istry a tovaryše ze sou sed ních zem í, takže se tu setkávám e tém ěř s jakousi invasí truhlářskou v o d v ě t v í speciálně označov an ém s lo v y „arcularius“ „tabularius“ „Tischler.“ H lav n ím n o v ý m zástupcem t o h o t o p o v o lá n í jest rod Elgasův(Elkas), k n ěm už se přidružuje jm éno Sw idener. První přibyl J o s e f Elgas, jenž pocházel od Bregenze na B od am sk ém jezeře a jemuž u d ě le n o b y lo na N o v é m m ěstě pražském m ěstské právo 15. ledna 1762. Zam ěstnávaje če tn é p o m o c n ík y , měl zapotřebí rozsáh lý ch dílen a skladišť, kteréž získal posléz v d o m ě W o n d r á k o v ě „ U tří starých lip“ (č. 9 6 8 ) na Příkopě, na rohu ulice Panské, kdež v té m ž e d o m ě měl o b y d lí jiný J o s e f Elgas, mladší, r o v n ě ž truhlář. V u ž ší svazek vstupuje jm éno Elgas se S w id en erem sňatkem Jana Sw idenera

s pa n n ou A n n o u E lk a so v o u z d o ­ m u „ U tří starých lip“ dne i o. č erv­ na 178 3.8 Janem S c h w id en erem , jeho p ů v od em a č le n y jeho rodi­ n y jest záh od n o v íc e se zabývati, p o n ě v a d ž jsme se tím více přiblí­ žili rodu Mánesů, k d e ž to Elgasové t o h o t o speciálního zájmu to u m ě r o u nemají. K r o m t o h o sty ­ k y rodin S c h w id en erů a M ánesů jsou v pravdě intim ní a p ů v o d n í o tč in a on ě c h se stává občasně pů­ so b ištěm a v ý c h o d iš tě m studij­ ních cest nejpřednějšího z členů rodu M ánesů — Josefa. R o d ič e n e v ě sty jsou J o s e f Elkas a Kateřina Elkassin, jako svěd ­ ci fungují měšťané Joseph A p t a H iacin tF olm aier,ob a dom ácí tru­ hláři. P říbuzenský p o m ěr k staré­ m u Josefu E lgasovi není dosti

Dřevěné točité schody k bytu Mánesů.

jasný. Příležitostně z pozdějších

m atričních zápisů se dovíd á m e, že A nna Elgasová, m atka M án eso vé, byla na­ rozena 10. pros. 1754. Její m atka byla as Pražka. M la d ý manžel, Jan S chw idener, o ž e n iv š e , stal se m istrem truhlářským a zadal si d n e 1. října 1 7 8 6 0 propůjčení m ěstsk éh o práva za sníženou taxu pro sebe a, jak hned přidává, pro s v é h o d v o u le té h o syna. Jm én o jeho neuvádí, nad čímž se magistrát pozastavuje, žádaje, aby je dod a tečn ě udal; z matriky svatoštěpánské však víme, že se m u narodil 11. března 1784 syn, k terý se nazýval J o s e f Jan Jiří. V e své žádosti uvádí, že pojal za manželku dceru zdejšího měšťana a mistra truhlářského a že dosáhl m istrov sk éh o práva. K o n k r é tn í doklad k e hlavním požadavkům při udělení m ě stsk éh o práva obsahuje přiložené v y s v ě d č e n í A n t o ­ nína A lo y se L o h m a , děkana a m ěstsk éh o faráře v saském T ě š ín ě (Sachsen

65

T etsch en ) ze d n e 21. října 1 7 8 0 dokazující, že ukazatel jeho Jan S ch w id en er se narodil z p o c t i v é h o lože rodičů m ěšťanského stavu, to tiž Jiřího S ch w id enera, stavebních materialií nákladníka v ta m n ím zámku a jeho m anželky A n n v a že v r. 175 3, d n e 2 6. května veled ů stojn ý m pán em Janem K alužou, tehda zdej­ ším kaplanem p o k ř tě n byl, při čem ž sv ě d k y byli A n to n ín Figler a Susanna Sm olíková. Z celé su k cese Schw id n erů vychází najevo, že od počá tk u , c o byli v Praze, píší se jen s m a lý m i variacemi Schw idener, S w iten er, Schw idner, jak na vlastních žádostech mistra, tak v d o k u m e n te c h od n ě h o uvád ěn ý ch z T ěšína, te h d v zv a ného saského. Jeho křestní list z r. 17 5 3 u v e d e n v opisu ze dne 21. října 1780, s ním ž se patrn ě S c h w id en er odebral na c e s t y ; v Praze předložil jej 9. října 17 8 6 , dokladem k e své žádosti. O bydlí a truhlářská dílna Jana Schw idnera, jak se pak v Praze zpravidla na­ z ý v á , nacházely se nejprve v e V o d ič k o v é ul. č. 5 30-II., v rozlehlém p o d v o jn é m d o m ě „ U č e r n é h o k o h o u ta “ , t é ž „ U sv. Barbory “. R odina požehnána byla řadou dítek, jm enovitě d ěvčaty. P o prvním chlapci Josefu Janu Jiřím, následovala A n n a Eleonora, narozená 18. února 1786 a p o k řtěn á u sv. Štěpána. P ozději se přestěhovali d o farnosti u AJatky Boží S n ě ž n é , č. d. 5 3 0 , k dež se narodila 19. června 1 790 M agdalena Kristina, později provdaná M anesová. A však záhy je nacházíme o p ě t v o b v o d u svatoštěpánském v č. 5 4 4 , k d e ž se 18. března 1793 narodil Jan K řtitel, p o něm (v č. 543?) 26. č erv n a 1795 Ferdinand Jan a tam že Francisca Barbora 24. března 1797. Poslední dcera Barbora Ludmilla narodila se 1. března r. 1 8 0 0 .9 A nnu E le o n o r u pojal v k o ste le svatoštěpánském za m anželku 5. března 18 j o J o s e f Blumm, zpěvák při pražském divadle, jenž později byl ustanoven jako regenschori při katedrálním chrám ě v D jak ovu . S tím to sv ý m švagrem -hudeb­ n íkem udržoval A n to n ín M ánes koresp on d en ci. T řetí dcera Francisca Barbora byla p r a v d ě p o d o b n ě provdána d o Těšínská. N ejm ladší dcera Barbora Ludmilla dostala 1 3. prosince 1817 p o v o le n í k sňatku v e farním k o ste le M atky B o ž í Sněžné, k n ě m u ž však tam nedošlo. Delší dobu, až d o r. 1831, bydlel Jan S c h w id n e r v Štěpánské ul. č. 617, pak přesídlil na D o b y t č í trh do d o m u č. 66 2, z v a n é h o „ U zlatého volau, k d ež zemřel fo.

února 1832. V d o v a po něm Anna, rozená Elgasová, obdržela m ísto v chu66

dobinci sv. Bartolom ěje, k d e ž zemřela 18 3 9 , 1 4 . března ve věku 8 3 let a p o c h o ­ vána u sv. T ro jice v Podskalí. D ě d M ánesův, starý Jan Schw idner, zem řel v roce, kdy b ylo Jo se fo v i 12 let, takže ten to při živém rodinném sty k u m o h l již v d ětství lecco s zaslechnouti o T ě šín ě a o těšínských lesích, jež děd zajisté znal jako živnostník pracující se dřevem a jako syn v e d o u c íh o zam ěstnance v zám eck ém těšínském skladu stavebních materialií.

^

T ěšín s o k o lím m ěl tehda samostatné territoriální postavení zvláštní rodin­ n o u úm luvou, při zachování lenního po m ěru ku království českém u upravenou. Již Karel V I. o devzdal jej r. 1722 L e o p o ld o v i, v é v o d o v i lotrinském u, p o něm ž následoval r. 1729 jeho syn František Štěpán, později manžel Marie Terezie. T en to umřel r. 17 6 5, d ě d ic e m se stal císař J o s e f II. a o d r. 17 6 6 dostal se v držení tam ního územ í A lb ert A u g u st Mauritius, m anžel Marie Kristiny, d ce r y Fran­ tiška I.a Marie T erezie, pod titulem v é v o d y saského T ěšínská (Sachsen-Teschen). V évoda A lbert, proslulý přítel um ění (zakladatel sbírky A lbertiny ve V íd n i, náhrobek Marie Kristiny o d C a n o v y u A ugustiniánů tam že), zem řel r. 1822, načež nástupcem jeho se stal arcivévoda Karel a p o něm 1847 A lbrecht. O b y v a te lstv o t o h o t o zajím avého územ í b y lo česko-m oravské a polské (slezské), byrokracie v ě tšin o u něm ecká. C o se jména šw id e r,š\v ěd e r tý če , jest to slo v o z term in ologie polské a značí p o lašsku, neboli p o m oravsku nebozez, neb ozízek . P o tíže v hledání způsobuje různé psaní jmen. Delší d o b y v yžádalo si jm enovitě vyhledání zápisu v matrice těšínské o na­ rození Jana Schw id n era rok u 17 53. Zápis nalezen při to m roku v T o m u XII. p. 5 4 4 , k d y fu ngoval tam ní kaplan, ve výpisu pražském jm enovaný Joannes Kaluža. Zápis zní: A n n o 1753. In Majs 26.

Joannes G e o r g ii S c h w id e re k et A n n a e cell (i. s. conj.

lib.)

C a th o lico r u m Teschinii. Levantes: A n to n iu s Figler et Susanna Sm olíkova. Baptisavit idem (sc. Joannes Kaluža).

Z e stejných dat i o s o b jde na jevo, že dítě Jan, p o k ř tě n é v T ěšíně 26. května 1753 a pražský Jan S w itener-Schw id ner jest jedna a táž o s o b n o s t a že o t e c jeho 68

Zámek těšínský-, v pozadí Piastova věz. G e o r g iu s nazývá se Sch w id erek , k te r ý m ž jménem zapsán v matriku těšínskou. K starším nositelům o b d o b n ý c h jmen vztahuje se Eva, nar. r. 16 8 0 , dcera Jiřího a A n n y S w id e r o v ý c h ze Zamarsk, jiní manželé b yli Valentin a Zuzanna Sw ider, jimž se narodil 18. února 1 685 syn Jiří a 8. března 1691 s y n Jan.* Z e S k o č o v a přistěhoval se d o T ěšína Václav S chw ider, svého řemesla kožišník, jenž dne 20. Adartii 1 7 2 4 přijal městské právo v Těšíně, při č e m ž ručili za n ě h o Jan Sadlík a A n t. T in o . Z příbuzného rodu byl as děkan těšínský Frant. A n to n ín Sch w id er, jehož p od o b iz n a jest na tam ní faře s nápisem: A n n o 1743, 26. Jan. o b i i t

dom .

Franciscus A n ton iu s Schw ider, decanus et archipresbyter T eschinensis. Snad jeho d o ča sn ým zástupcem byl o nen kaplan Kaluža, jenž křtil malého * Za sdělení těchto a následujících detailů, zpráv a výpisů zavázal si mne zvláštním díkem p. prof. Alois Adamus v Moravské Ostravě, který za okolností velice obtížných získal je laskavým spolupůsobením p. děkana v Těšíně (polském) kanovníka P. Olszaka, p. Eugena Samesche, podplukovníka m. si. v Radvanicích u Ostravy a j.

69

Schw idera-Sw idereka. Podle n ěk te rý c h zápisů pochází rod Sw iderků ze Š k o ­ dova; z nich zn á m o i několik kněží.10 Jméno S w id e re k přichází na T ěšínsku v příbuzenském spojení s rodinou, která nese jm éno Samesch. Jeho zakladatelem byl zde František Sam sche, rodilý ve Stražišti u M n ic h o ­ va Hradiště v Č e c h á c h na panství lir. W aldštejna, p o k řtěn ý v H lavici 9. listo­ padu 1773; dán k m yslivosti, vyučil se v R e jp o tic íc h u V iesen b erk a na M o ­ ravě a prohlášen byl podle Lehrbriefu dne 6. února 1793 za m yslivce. R o d ič e byli Václav S a m sch e a manželka jeho Kateřina, poddaní klášterečtí (subditi Clostrenses)." P o to m s tv o Františka Sam sche zaujalo různá úřední místa ve správě arciknížecích statků těšínských. S y n e m jeho b y l p r a vd ěp o d o b n ě A lo is Sam esch, v é v o d sk ý k o n tr o lo r na panství v H o le š o v ě , p od le jiného pram ene Valentin, jenž byl správcem velkostatku těšínské k o m o r y v G uldově-K rásné u T ěšína. P o d le opisu z m atriky fary H o le š o v s k é (G ollesch a u ) ze 17. ledna 1849 pokřtěn b y l tam Mauritius A lo isiu s,n a r o z e n ý 31. ledna 1819; o te c byl u v e d e n ý Aloisius Samesch, matka Franciska, rozená Sw id ereck ; k m o tr y byli Franz S w idereck, král. vév. správce ze Zam arsku (Zamarks) a pí Marie Schuster, c h o ť král. vév. správce v B azanovicích. N e z b y te č n ě má p o k ř tě n ý ku jménu Mauritius při­ pojené Aloisius. Podle jiné verse (postrádající m atričního d o k u m e n tu ), o t e c byl Valentin Samesch, syn M o r ic narodil se prý 3. ledna 1819 v G u ld o v ě . O soba M o r ic o v a stala se sp ojovací páskou m ezi Prahou a Těšínském . R o k u 1837 bydlel v Praze a to u M ánesů ve S w e r tso v sk é m paláci na N o v é aleji. Studoval filosofii a účastnil se rod in n ých událostí a zajisté i zábav mládeže. Byl 0 rok starší n ež J o s e f M ánes. K d y ž 19. dubna o n o h o roku křtěn u sv. Štěpána syn Ferdinanda S chw idnera na jméno M o r ic Václav Josef, byl m ezi k m o tr y M oric Samesch, u n ě h o ž v ý s lo v n ě u vedeno; „sy n A loise, h osp o dářského k o n ­ trolora.44T o je úplně v souhlase s m atrikou H o le š o v s k o u , a zároveň svědectvím , že bydlení u M ánesů n eb ylo p o u h ý m , na h od ilý m , stud en tským případem a že 1 se S c h w id n ery b y ly rodinné s t y k y .T e n t o p o m ě r jeví se i v pozdějších dopisech členů rodu M anesova, zejména v listu A n t o n ín o v ě z r. 1840, dne 13. září, nadepsaném: M e in liebster M oritz, a podepsaném : Tausend G růsse an deine

70

Eltern, mit G o t t dein O nk el A n t. Mánes. P odle m atriky H o le š o v s k é , byla ma­ tk o u M o r ic o v o u Francisca, rozená S w id ereck a v y s lo v e n o o ní d o m nění, že byla sestrou M agdaleny Kristiny, rozen é S e h w id n e r o v é , m anželk y A n to n ín a Má­ n e se .12 T o b y se h od ilo na její a F erd inand ovou sestru, jm énem Francisca Bar­ bara, narozenou r. 1797. O k o ln o st, že pro T ě šín sk o jm éno Sw ider a Swiderek znamenají j e d n o a to též, činí tu to h y p o th e su bližší pravdě. Jest zajímavo, že hlavní styk s těšínským příbuzenstvem v ed e A n to n ín M ánes a jeho dcera, v další fázi pak syn Josef. Při křtu dítek prvního Schw idnera pozorujem e, že s v ě d k o v é netvořili h o m o ­ g en n í sp o lečnost; až na to, že z počátku přichází nějaký člen rodu Flgasů. Ve v ýb ě r u km o trů a km otřenek o křtinách dítek F e r d in a n d o v ý c h panuje záliba v mladších č len ech příbuzenstva a v zám ožnějších kruzích, s nimiž jeho rodina vešla ve styk. M istr Ferdinand Sch w id n er, veselý a p ř ív ě tiv ý druh ve společnosti své i vyšši ú rovně, platí v rodinn é tradici za o so b n o st velice oblíbenou. Z a man­ želku pojal A n n u , dceru K r y što fa Kunkla, konduktéra u w im m r o v sk é h o vozatajstva v Praze. K op u lo v á n i b yli 16. května 1825 v k o ste le Panny Marie Sněžné. W im m r o v sk é vozatajství b y lo p o d n ik e m všestranného, sv o b o d n é h o pána Jakuba W im m ra, o s v ě d č e n é h o praktika v to m t o o b o r u i ve vojenství, jenž si získal zvláštních zásluh ve zv eleb o v án í Prahy a jejího o k o lí (kašnička od Lederera, W im m r o v y sady) a s v o u d ob ro čin n ostí. První dítě Ferdinanda S c h w id ­ nera, A nton ia Francisca, narodila se v č. 2 8 9 a pokřtěna 13. června 1826. u sv. Štěpána. N ásled ov al syn J o s e f Jan, p o k ř tě n ý 24. února 1827 (r o v n ě ž z č. 2 8 9) a tu ve funkci k m o tr o v sk é vystupuje A n t o n Mánes. V n o v é m o b y d lí v č. 5 5 4 „ U 2 a te c k ý c h “ narodila se r. 1834, 9. října a pokřtěna dne 31. A n n a Amalia, při jejímž křtu byla sp o le č n o st obzvláště četná: především účastnila se Amalie M anesová a A n n a W im m e r o v á , ch oť nadporučíka, z příbuzenstva d ě d o v a byl zde J o s e f K unkel, kadet šikovatel (C adt. feldw ebel). R o k u 183 5, 21. května přišel na svět a 2 2. p okřtěn Karel Bor., jem už svědky byli Karel P ó c k , zpěvák s M agdalenou P ó c k o v o u , h erečk o u . N ásledujícím u dítěti, nar. 18. dubna 1837 a p o k ř tě n é m u druh éh o dne na jména M o ric Václav Josef, sloužili za k m o tr y M oric Sam esch, šikovatel J o sef K unkel a A n n a W im m e r o v á , c h o ť hejtmana.13

7

»

Z e mezi k m o tr y a k m otřenkam i S ch w id n e r o v a p o to m stv a nacházíme A n t o ­ nína Manesa ( 1 82 7 ) a jeho dceru Amalii (18 3 4 ) , svědčí o obap o ln ěm rodinném sm yslu a udržování v z á jem n ý ch styků. Prostranný dvůr „ V Z a tc i“ a přilehlé dílny a jiné m ístnosti, kdež se m ohla p roháněti dorůstající mládež S c h w id n e ­ rova, shrom ažď ovalo se ob ča s také o n ě c o starší p o k o le n í Mánesů, z n ě h o ž Amálka, k d y ž p o vy ro stla , přejala vedení nad c elou d ě tsk o u společností. P ro p otěšení dítek z b u d o v á n o ve větší m ístnosti, která byla přistavěna ve d v o ř e u jedné z dílen, lo u tk o v é divadlo, při je h o ž úpravě byla súčastněna sk o r o celá rodina. K o n str u k c i divadelní obstaral o t e c Ferdinand Schw id ner, p r o m a­ r io n e ty kreslil ná vrhy Josef, p o d le nichž je vyřezali sochařský u čeň V áclav L e v ý s mistrem S ch w id n e r e m , v ý š k y na půl m etru, v p o č t u as 16, o jichž oša­ cení pečovala A m álka, která zejména p r in c e z n y oděla velm i nádherně. K u dekoracím přispěl také o t e c A n to n ín rů zn ý m krajinovým pozadím . N a přání Q u idona, jenž m ěl zálibu v e zvířatech, pořízeni dva dřevění koníci, oslík a vše­ liká havěť. H rálo se č e sk y a n ě k d y také n ě m e c k y , zprvu pro rodinný kruh a zvané hosti, později n ě k d y i pro publikum, zejm éna m ládež ze sousedství. J o s e f Mánes přím o d ětinsky se těšil ze zdaru divadélka, v něm ž se u p la tň o­ valy um ělecké te n d en ce v še c h súčastn ěn ých a které se setkalo i s p o c h v a lo u přísného jinak posu zo va tele, str ý c e Václava Manesa. Bohužel, r o z k v ě t t o h o t o pod n ik u netrval d lo u h o — v zim ě r. 1843 požárem v dílnách „ V 2 atci“ v y p u k n u v ším , vzal za s v é .14 /vwwwvvw*

POZNÁM KY

K S T A T I IV .

1 / Starý popis Malé strany 1814 a násl. v čísle 171. Antonín Mánes uveden jako: „Akademischer Maler“. 2 / Archiv fary u sv. Štěpána na Novém městě. Liber cop. 1784-1816. Tom. V., pag. 521, Ao 1815. 17. V. 3 / Detto; Liber bapt. 1812-1824. Nro. XIV., pag. 147. Ao. 1815. 24. VII. 4 / Fara sv. H ahala na Starém městě. Liber bapt. T. IX., pag. 721, 1817, 21. I. - T. X., fol. 10. 1820, 12. V. - T. X., 77. 1822, 9. X. - T. XI., 17. 1828, 18. VIL - Popisný úřad, Protokol zemřelých. 1820. Gabriela, 4. VIL - Detto 1823, 18. V. zemřel Quido Ignác.

72

5 / 0 zachování zajímavé a malebné skupiny domů v Kozí ulici posvěcené jménem Máne­ sovým zasazovaly se kruhy ochranářské; ve veřejnosti ji hájila pí doktorka A. Birnbaumová. Odborně pojednala o této otázce Stavba měst a venkovských obcí, IV. ročník, redigovaný radou Ing. J. Vaněčkem. Rozklady podaly památkový úřad a městský památkový sbor, nicméně nový regulační plán ji odsoudil ke sbourání. Dosud však stojí. 6 / Zprávy z matrik nymburských jednak sdělil, jednak k nim umožnil přístup laskavě pan děkan Vítek. O sňatku s V. Sedláčkem, Libri cop. Littera V., fol. 16. 1831, z8. VJ. - Liber mort. Lit. X., fol. n i . Zemřel Vojtěch Sedláček, 1836, 8. VII. - O sňatku s Janem Valentou. Libri cop. Lit. V., fol. 62. 1837, 17. 1. - Liber mort. Lit. X., fol. 370. 1851, Z5. IX. Zemřel Jan Valenta. 7 / Schmerber Hugo, Prager Baukunst um 1780. O změně v tvaru nábytku: Litten der Prager Einwohner. Výňatek z „Beschreibung der Kónigl. u. Residenzstadt Prag. Anhang, S. 25. 8 / Rodokmeny rodu Manesú a příbuzenstva zabýval se Karel J. Dcmuth, ředitel desk zem­ ských v Praze, přítel rodiny Mánesů, v záležitosti dědičné po smrti Amalie Mánesové 1883. Akta IV. 2216 u civilního soudu na Karlově nám. Data čerpána hlavně z matrik, co se starší doby týče, nejsou bez mezer a hypothes. Srovnej str. 29. - Sňatek O. Schwidnera s Annou Elgasovou u sv. Jindřicha; matrika T. VIII., fol. 65 p. v. 1783, 10. VI. Nro. d. 968. - Žádost Jana Schwiedenera o městské právo z 1. X. 1786 A. m. P. II b. 141 s opisem křticího listu. 9 / Fara u sv. Štěpána. Liber bapt. 1784-94, p. 186. Ao 1786, 18. II. Anna Eleonora. - Ma­ trika b. u Matky Boží Sněžné. T. VIII., p. 165. Ao 1790, 19. VI. Nro. 530. Magdalena Kristina. Vater: Johann Schwidener. Mutter: Anna geb. Elgassin. Pathen: Joseph Elgass, Burger; Magda­ lena Elgassin. - Sv. Štěpán Liber bapt. p. 568. 1793, 18. III. Jan Křtitel. - Detto 1795, p. 23. 1795 26. VI. Ferdinand Jan. - Detto p. 106. Ao 1797, 24. III. Francisca Barbara. - (Podle Deinutha) Ao 1800, 1. III. Barbara Ludmilla. 10 / Instructio pro iis personis in reg. ducali civitate Teschinensi. Fol. 199. - Nápis na portrétu děkana Schwidera sdělil proh Adamás. 11 / Záznam z matriky fary v Hlavici o křtu Františka Samsche-a 9. listopadu 1773 sdělil laskavě p. děkan Řezáč v Hlavici. - Lehrbrief jeho ze dne 6 . února 1795 v majetku p. Evžena Samesche, podplukovníka m. s. v Radvanicích 11 Ostravy. iz / Na toto příbuzenstvo Joseřa Manesa v souvislosti s jeho cestami na Těšínsko upozornil ponejprv Dr. F. X. Jiřík ve článku „K biografii Mánesů44 v Ročence Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1929, str. 51-56. Při jménu Schwidner a Schwidereck má za to, že zde neb onde může se jednati o nesprávný zápis jména. - Dopis Antonínův v Ročence uveřejněný jest adre­ sován do Rudice (Riegersdorť) u Skočova (nyní v Polsku), kde Moric Samesch byl tou dobou podúředníkem arciknížecího panství. 13 / Fara sv. Štěpána. Liber bapt. XV., 1825-1830. F. 75. 13. Juni 1826. Antonia Francisca. Detto, F. 106. 24. IL 1827. Joseph Johann. - Detto, L. b. XVI. 1830-1835. Fol. 235. 30. X. 1834. Anna Amalia. - Detto, Fol. 271. 22. V. 1835. Carl Bor. - Detto, L. b. XVII. 1835-1839, F. 110. 18. a 19. Apr. 1837. Moritz, Wenzel, Joseph. 14 / Roztomilou vzpomínku na divadélko v Žatci od A n ta ly Jenlovské přinesly Národní Listy v Nedělní kulturní příloze k č. 184 ze dne 6. července 1929: „Loutkové divadlo Mánesovo44. Z vypravování mé matky, sestřenice Joseřa Manesa.

K R U H P R O P Ě S T O V Á N I D Ě J I N U M Ě N Í vydává svém u zakla­ dateli a prvním u p ředsedovi prof. dru Karlu C h y tilo v i knihu J o s e f M ánes a jeho rod jako dílo posm rtné. B y lo t o u h o u zesnulého uzavřít svo u č in n o st badatelskou rozsáhlou prací o um ělecké rodině M ánesů, v níž chtěl z h o d n o titi své starší p r ojev y a literární práce vížící se k t o m u t o tématu, doplniti je v ý z k u m y r o d o p isn ým i a u m ě le c k o h isto r ic k ý m i a v y tv o ř iti m o n o g r a fic k ý celek, v n ě m ž b y b y ly nakresleny u m ěleck o h isto rick é p o d o b iz n y členů rodi­ n y Mánesů a v y m e z e n v ý z n a m jejich v dějinách č e sk é h o malířství 19. století. Smrt, která se zdála býti u starce plného energie a píle n eb ezpečím vzdáleným , učinila náhlý k onec dílu ve chvíli, k d y b y lo h o t o v o tep rve ve své první p o lo ­ vině. M o n o g ra fie měla m íti sedm oddílů, z nichž první čtyři b y ly p r o fesorem C hytilem v letech 1 9 3 2 —33 sepsány a dánv d o tiskárny. První tři k ap itoly knihy b yly v y tiš tě n y b ě h e m r. 1933 a 19 3 4 , čtvrtá kapitola byla vy sázena a zkorigována, zůstala však nezlom ena a nevytištěna. Materiál k posledním třem kapitolám zůstal nezpracován. Z á r o v e ň s textem p rvních kapitol v y tiště n y b y ly 24 tabulky reprodukující díla č e s k ý c h um ělců, hlavně A ntonína a Josefa Mánesa, jako o b r a z o v ý d o p r o v o d ke kapitolám z p ra co va n ý m i n e h o to v ý m . P ředsed n ictv o K ruhu pro pěstování dějin um ění staralo se hned p o smrti prof. Chytila, jak z h o d n o titi te n to v ě d e c k ý odkaz, a d o sp ě lo po poradě s pořa­ datelem pozůstalosti p o prot. C h y tilo v i o d b o r o v ý m předn o sto u ministerstva školství a národní o s v ě ty dr. Z d . W ir th e m a znalcem um ění rodiny Mánesů, profesorem K o m e n s k é h o university dr. Fr. Z á k avcem , k přesvědčení, že bude nejlépe, bude-li vydána kniha jako to r so o č ty ř e c h kapitolách prof. C h y tile m zpracov a n ý ch a bude-li materiál ke kapitolám dalším u ložen v Ú sta v u pro dějiny um ění při K arlově universitě d o té d o b y , k d y se bude m o c i ujm outi zpracování d ů v ě r y h o d n ý pracovník. V y d án ím torsa byl pověřen jednatel Kruhu dr. F.m. P o c h e . P ř e d se d n ic t v o

K r u h u pro p ě s t o v á n í d ě jin u m ě n í.

;,tX Ach

I. J o s e f Mánes. Hanácká dívka, studie pro „ L íbánk y ” . 1849.

X . F. N adorp, litogr. Machek. Podobiz na Josefa Berglera. 1823.

X I . Karel Posti. Svačina na Štvanici. Sepia.

XII. Antonín

Mánes. Obříství. 1835.

XIII. Frant. Tkadlík. Sv. Pavel loučí se s obcí efeskou. Malba olejová. 1832.

X V . Jo s ef Mánes. Podobiz na Frant. Horčičky. 1841.

X V I . J o s e f Mánes. N ávr h dip lom u Jednoty výtvarných um ělců. 1849.

XVII. Josef Mánes. Skizza k prémii „ D o m o v 1

X V II I. J o s e f M ánes. Hanačka, studie. 1853-54.

X X I . Josef Mánes. Opuščená; rukopis králodvorský. Náčrt.