John Wittness
ČLOVĚK ODJINUD © 1996
památce těch, kdo neměli to štěstí a neprošli
Tento příběh se skutečně stal. Veškerá podobnost s žijícími osobami je proto zcela záměrná.
KAPITOLA 1) -----------------------------------------Právě zde, na tomto místě se ti dva zastavili. Otec se synem. Stojíce na nevelkém pahorku, z něhož bylo lze přece jen obhlédnout kus krajiny, ukazoval dnešní průvodce svému chlapci: "Tam, jak vidíš dvojitou, a jakoby nekonečnou řadu hrubě otesaných kůlů - ano, hned za tou plechovou tabulí POZOR! STÁTNÍ HRANICE VSTUP ZAKÁZÁN! Tak právě tam začíná úsek střelby. Jen zkus přelézt ten naoko chatrný plot, co je tvořen holými dráty s rozestupem dvaceti centimetrů! Jen se dva sebe dotknou, už jim to na jednotce zvoní... Sednou do auta a po pár minutách jsou tady. A i když se dostaneš za první překážku, tak támhle - ten pás asi pět set metrů, terén, jak by se zdálo - je prošpikován nejrůznějšími nástrahami! Nejen, že právě zde stojí každou stovku metrů strážní budky, ano, špačkárny! Támhle zrovna jednu vidíš... A v každé po jednom vojákovi. Ten voják má taky zbraň. Samopal! Nabitý samopal. A klidně po každém vystřelí! Ve dne mají téměř dokonalý přehled, a v noci? To zas neuvidíš pod nohy, a i když tušíš, že někde vedle tebe vykopali rudí nádeníci ty jámy, hluboké jámy... Tak hluboké, abys, když do některé spadneš - nemohl bez pomoci sám vylézt. Oni je samosebou ještě včas přikryli větvemi... Jako když se dříve chytala zvířata do pastí. Říká se jim proto vlčí jámy!"
Chlapec zvedl vyděšeně zrak. V jeho pohledu jakoby byla otázka. "Kromě toho jsou tam všude rozmístěny ještě spínače. Dotkneš se jich botou a lítají do vzduchu světlice. A to ještě není všechno! Následuje pruh země, zorané jak pole. To aby rychleji našli stopy toho, kdo dokázal projít až sem. To je poslední úsek hranice. Tam se člověk zdrží ze všeho nejvíc... Hned za tím pruhem položili totiž brunoválce, jo, to jsou dřevěné kostry s hustě namotaným ostnatým drátem. Nepodlezeš je. Neprolezeš je! Snad, kdybys hodil přes to deku, ale hodně tlustou a pevnou... Můžeš to svinstvo zkusit přelézt... Komu se to povede - je na svobodě. K hraničním kamenům je to pak už jen pár kroků." Již se obraceli ke zpáteční cestě, když se před nimi objevil důstojník v uniformě. "Doklady!" Ti dva se vrátili ještě před obědem. Byla sobota a celá rodina si vyjela na svoji chalupu. To místo, jež pro většinu lidí zde, v zemi sešněrované pevnými, ostnatými dráty bylo tím, kde hodlali zapomenout na starosti a mizérie všedního týdne.
CZECHOSLOVAKIA 1988 To předešlé se událo před šesti lety. Tomáš vyrostl zatím v mladého muže, před kterým se v jeho devatenácti otevíral svět... Místo toho seděl ale ve vlaku, co jej vezl k posádce kde měl sloužit coby řadový voják po dva roky prezenční služby, tehdy pro všechny povinné.
Podřimoval. Myšlenka na to, že má nyní chodit dva roky v uniformě, se mu příliš nezamlouvala. Tím spíše, že místem kde na něj čekali, byla jednotka Pohraniční stráže.
Oproti Tomovu očekávání nebyly budovy kasáren nijak maskovány. Ležely prostě jen na velkém, zatravněném poli, jen pár metrů od toho protivného, ostnatého, dvojitého plotu. A už tady začaly nástupy.
Vlak byl plně obsazen. Byl to ostatně vojenský vlak; vezl desítky nováčků, nastupujících počátkem října vojenskou službu. Kluci, většina z nich měla kolem devatenácti let stejně jako Tomáš, se nechovali právě ukázněně. Jakoby chtěli utrhnout ještě ten poslední kousek zdánlivé svobody, která jim před vojnou zbývala... Popíjeli notně a všechno co teklo. Někteří už, zmožení opileckou únavou - leželi porůznu ve vagónech. Na zemi, po sedadlech. Prostě, kam zrovna spadli. "Héééj, vstávej...!" vyvřískl na Toma jeden z nich a prudce jím zatřásl. "Co je!" mžoural ten očima. Kluk využil momentu, jak se Tom naklonil a vbodl nůž, připravený v ruce do sedadla za jeho zády. Rozřízl hnědou koženku a drásal ji trhavými pohyby. "To je, co!" řval kluk Tomovi zblízka do obličeje. "Dělej to taky!!" Šklebil se přitom s tak blbou spokojeností, jako by udělal právě něco světoborného. Nebyl v tom ostatně sám. I druzí, notně už rozjaření, jej napodobovali. Strhávali záclonky, rozbíjeli plexisklová okénka v kupé, vysazovali dveře... Dokonce jich několik spojilo síly a rozmontovali i pár sedadel, tak, že ty se úplně rozpadly. Toma napadlo, že po průvodčích není vidu ani slechu. Měli nejspíše svoje zkušenosti; a tak zalezli ze strachu, že by mohli dnes přijít k úrazu. Do konečné přijel vlak už jen s pouhými torzy vagónů, což však nikoho ze železničního personálu nepřekvapilo.
Kluci se první den seznamovali. S veliteli, s povinnostmi, sami se sebou navzájem. Když říkal Tomáš svoje jméno, zaslechl od kohosi z ostatních tlumenou poznámku: "To je ten divnej! Po cestě vůbec nic nerozbíjel." Bral to jako vtip. Teď ještě jen jako vtip. Ještě totéž odpoledne se nováčci museli dát ostříhat; shromáždili se proto v jakési improvizované holírně. Kralovali tu tři starší vojáci, navlečení v bílých zástěrách. "Tak pojď mladej!" kývl jeden na Toma, když na něj přišla řada. Očividně se mu nechtělo, měl svoje vlasy rád. "Pohyb!" smýkl s ním holič na židli. "Tak hele-" ohradil se chlapec, "jen slušně! Nejsme žádné ovce na stříhání!" Holič se usmál a naklonil se k němu. Popadl jej přitom zezadu za kštici. "Ale - milostpán má připomínky... Jen se uklidni bažante! Pamatuj, že ještě nezhasl ten vajgl, cos' ho típnul na nádraží..." Tomáš se vztekle vymanil z jeho sevření. "Nekouřím!" zasykl v odpověď. Ostříhaní a najezení kluci, převlečení do uniformy, odešli do místnosti na přespávání. Byla už tma, takže ani kdo by měl chuť, nešel by už ven. A taky jim bylo zima na hlavy, ostříhané tak nakrátko, jak to jen bylo možné. Posedávali a polehávali na kavalcích. Dvacet v jedné velké místnosti. Ti, které dopoledne tak zmohl alkohol už vystřízlivěli a chovali se proto teď normálně.
Tomovi nebylo zrovna do řeči; ne že by se mu snad stýskalo po domově! Naopak. Byl rád, že vypadl, jako většina mladých lidí měl už rodičů plné zuby. Přemýšlel jen, k čemu mu budou asi dobré ty dva roky zde... "Jo, kamarádi... Tak teď nás čeká měsíc takzvaného přijímače a potom přísaha," vykládal ostatním jeden ze zkušenějších. Přijímač - to bylo 30 dnů, vyplněných samým cvičením pořadových, tedy jen vpravo - v bok, vlevo - v bok... Pochodééém v chod! a Čelééém vzad! Důraz kladli velitelé na souhru pohybů, na úpravu oděvu a podobné blbinky až příliš malicherně. Taková tedy byla vojna v Československu.
alespoň nechat na bojišti obě nohy. Jenže tady je to jinak. Hrdinů mají ne na kila - ale rovnou na metráky. "Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu..." Atakdále. Tom poslouchal jen jedním uchem. Cožpak neslyšel podobných blábolů už tucty? "Tak přísahám!" neslo se hromovou ozvěnou náměstím. Oni vědí, proč se nekoná to mecheche někde v poli. Mezi těmito domy je to více slyšet. Ale on neřekl Přísahám... Měl čelist jakoby strnulou a v hrdle úzko. Jen pro formu otevřel párkrát ústa, aniž mu z nich vyšel hlásek. Nevěděl sám, jestli to udělal záměrně či ne.
Přišel čas vojenské přísahy, jež se měla už tradičně konat v blízkém okresním městě. Nováčci vyfasovali prošívané stejnokroje, aby se tam na náměstí netřásli zimou. V tom sychravém, prvním listopadovém dni by nebylo ani divu; a tak se alespoň armáda zajistila proti jejich koktání - což by mohlo drkotání zubů skutečně způsobit. Tomáš si připadal v řadách uniforem, zelených s odstínem do hněda, jak pimprle na divadle. Okázalá paráda, falešná slova - a jinak co...? Prázdnota. A ještě tu bylo jakési velké zvíře, nějaký generálmajor, co si mocímermo chtěl udělat přehlídku. Přitom se sotva valil, tlustá koule v uniformě na míru a přesto k prasknutí napjaté. Rovněž jeho metály stály za povšimnutí. Bylo jich tolik, že je měl po obou stranách a ještě i na pupku. Vážily samy, jistě pěkných pár kilogramů. "Páni, to musí být jistě i hrdina Sovětského svazu," ujelo komusi v zadních řadách. Toma napadlo, že v Americe by musel voják, aby si zasloužil tolik vyznamenání, projít oběma světovými válkami a navrch ještě Vietnamem. A přitom ještě
Po měsíci fyzické přípravy nastal čas školení a přechodu do praxe. V kasárnách se nacházelo několik učeben, kde jeden z důstojníků vysvětloval nováčkům jejich úkoly v děsivé mašinérii 'ochrany státních hranic', jak tomu hrdě říkal. Tom zde shledal, že technické zajištění úseku jeho roty odpovídá téměř přesně tomu, co mu řekl jeho otec před několika lety; ba dozvěděl se ještě i mnoho horších věcí. To třeba na závěr jejich školení, pronesl lektor: "Nyní vám řeknu ještě pár zásad. Nenajdete je nikde v učebnicích. A taky se o nich nikdy nepíše v novinách. Zadržíte-li narušitele, a to i když se vám vzdá, i když třeba není ozbrojen, i když ozbrojen je a zbraň odhodí - přesto, zastřelte ho! Tady na hranicích vás nikdo nevidí, žádný svědek. Nikdo vás neudá! A on už taky nepromluví. Jen musíte dát pozor, abyste jej zasáhli smrtelně! I na to je metoda. Stačí jej pokropit ze samopalu, plnou dávkou a do kříže," ukazoval to na cvičném terči ve tvaru postavy se soustřednými kruhy na trupu.
"Potom budete mít jistotu, že alespoň jedna kulka ho zasáhla smrtelně." Následoval okamžik ticha - ale opravdu jen okamžik. "S mrtvým narušitelem totiž," pokračoval klidně důstojník, "nebude už nikdo z nás mít nikdy další problém. Kdybyste jej totiž dovedli živého - tak půjde na dva tři roky do kriminálu. A třeba se pokusí ještě znovu o přechod. Už má totiž na čáře zkušenost. Ohledal trochu terén. Poznal naši organizaci... A třeba svěří svoje zkušenosti i někomu dalšímu..." Odkašlal si. "Zkrátka a dobře: Za narušitele, chyceného živého dostanou vojáci z hlídky tři dny volna, za mrtvého...medaili, povýšení a! Jdou do civilu !!!" Tomáš sklíčeně pozoroval obličeje ostatních vojáků. Připadalo mu, že se tváří blbě, mnozí zírali s nechápavě pootevřenými ústy dopředu ke katedře. Ale jen jedno v nich Tom nenašel. Odpor a hnus proti tomu, co zde slyšeli. O pár dní později se první výcvikový ročník seznámil kromě zbraní i se svými čtyřnohými pomocníky. Jednalo se o psy, ale zvláštní rasu zvanou československý vlčák. Byla vyšlechtěna právě na území tohoto státu a za jediným účelem: Zadržet a zničit protivníka! Velitel jednotky zavedl vojáky až dozadu za ubikace. Procházeli okolo řady dřevěných kotců, za jejichž hustým pletivem zuřivě vrčeli psi. Sotva se k nim přiblížil některý z nováčků, začali vyvádět jako pominutí. Skákali do výšky, vrhali se proti drátům a zuřivě přitom štěkali. "Nedívejte se jim přímo do očí! To je dráždí," upozornil důstojník a přivolal jejich opatrovníka. "Ten vám o nich něco poví," usmál se a poodstoupil. "Jak psi vypadají, vidíte. Jako obyčejní němečtí ovčáci. Jen barvu víc do šeda. Jenže důležitější je jejich povaha! Vznikli křížením s vlky, a jsou proto tedy velice ostří. Nesmlouvavě
napadnou toho, na koho je pošlete. Zapomeňte na to, co ukazují v televizi; jako že se cvičí skokem na figuranta, co má ruku chráněnou vycpaným kabátem. Tady výcvik probíhá jinak. Psovod - a může mít každý jen jednoho psa, toho svého - jej denně musí mlátit jako žito. Kdyby to nedělal, pes by z něho neměl strach a brzy by ho napadl. A že jsou i tak zuřiví, vidíte sami. Když se na někoho dostanou - jsou celí chtiví trhat, a zase trhat! Když je pustíte z řetězu na narušitele, nemá sebemenší šanci." "Fajn," ozval se zase velitel, "kdo byl určen za psovoda, zůstane zde. Ostatní odchod!" zavelel. Toho dne jim ukázal ještě jednotlivá stanoviště v jejich úseku. Také přidělil každému jeho místo; Tom se stal tedy řidičem terénního vozu, gazíku, jak se říkalo. Vojíni se dostávali pomalu do ostré služby. Zatím jen v zácviku. Ostraha státních hranic probíhala nepřetržitě, v turnusových službách. Několik desítek mužů mělo úsek asi pět kilometrů, v němž neustále probíhaly přesuny a přechody hlídek. Stálými stanovišti byly jen strážní budky, takových patnáct metrů vysoké 'špačkárny' na čtyřech pevných, podepřených kůlech. Měly ještě jakousi ohrádku nahoře, ta dovolovala vojákovi obcházet kolem titěrné zastřešené místnůstky. Byla jim však dobrá při vytrvalých podzimních deštích, a jistě si jí cenili v tuhých mrazech, za jasného počasí v zimě. Ale na spaní zde sotva mohl někdo pomyslet. Právě tyto strážnice obcházela namátková kontrola vůbec nejčastěji... Kromě těchto, bylo přímo v terénu ještě několik dvou a tří členných hlídek, jež se pokud možno nenápadně pohybovaly z jednoho stanoviště ke druhému. Ty měly službu nejtěžší. Za každého počasí byli vojíni ve střehu, v létě v zimě. V poledne i o půlnoci. Stále připraveni vystřelit, i bez předchozího varování.
Samopal, ručnici podobnou pušku s dřevěnou pažbou a ocelovým půlměsícem zásobníku, měl každý z nich na zádech připraven... Tom sám nedostal jako řidič zbraň. Nepočítáme-li tedy signální pistoli, jejíž hlaveň připomínala ústí děla a sloužila k vypálení červené světlice. Dělalo se to někdy, ve chvílích kdy byl pohraničník v úzkých. Úkolem řidiče bylo - kromě dovozu materiálu a proviantu do kasáren - též být v pohotovosti pro poplachovou hlídku. Což znamenalo, že musel při výzvě sednout do gazu a co nejrychleji dovézt dva své kolegy na místo, kde tušili pohyb narušitele. Vyzkoušel si to zatím jen při cvičném poplachu. Ale již brzy tu o něco půjde.
KAPITOLA 2)-----------------------------------------Po pravdě řečeno, Tomáš se za více než měsíc vojenské služby s ostatními z jednotky příliš nesžil. Ne že byl takové povahy; naopak. Předtím, v civilu vynikal svou otevřeností - až s tím měl občas i problémy. Dovedl totiž říct každému pravdu, třebaže ta nebyla vždy příjemná... Ale tady na vojně to bylo jiné. Už sám začal tušit proč. Moc přemýšlet se nevyplácelo, to velitelé nemohli potřebovat; a navíc ani sami vojáci si v tomhle službu nijak neulehčovali. Hned zpočátku, sotva se trochu poznali, zdál se Tomovi jeden z kluků co už zde sloužili déle, jaksi povědomý... "Radime...? Jsi to ty?" Dotyčný se na něho odměřeně zadíval. Jistě, všichni zde chodili ostříhaní, na ježka, a tak se podobali jeden druhému. A kromě toho, uniforma přece bere tvář. Ale nakonec se potvrdilo,
že se znají. Chodil s Tomášem do jedné školy, o třídu výš. I tady byl o něco 'výš', jak mu to dal ostatně v plné míře pocítit... "A to si nemysli, že ti proto budu dávat nějaké výhody! Ty jsi bažant, nováček - a já tu sloužím už rok, a... Jsem svobodník! Podle toho se tedy zařiď." Tak takhle! Tomáš se smutně podíval na jeho výložky. Má o jednu pecku víc než já a už je to mistr světa! Jednu pecku navíc vedle těch frajerských psích hlav na ramenou, což je služební označení této složky armády. Jaké by chtěl Tomáš výhody? Mohli se přece jen tak skamarádit, svěřit se občas jeden druhému se svými problémy. Pomoct' si, když by některý potřeboval. Ale on? Jako by se nikdy neznali... Hned po přísaze začali chodit kluci z prvního ročníku s těmi staršími po stanovištích; nejdříve proto, aby mohli poznat důkladněji celý hlídaný úsek. Toma, jako čerstvě vyučeného automechanika - čekal volant. Řidičů, kupodivu, neměli pohraničníci nazbyt, a tak musel počítat s co nejbližším zařazením do ostré hlídky. Zatím ale musel projít celé pásmo jednotky, kvůli znalosti terénu. Doprovázel tedy pravidelné hlídky. Na jedné z těch služeb, kdy ti tři - tedy dva starší vojáci s odjištěnou zbraní na zádech přes rameno a Tomáš, dleli na svém stanovišti - vyrušil je křik jakéhosi ptáka. Tomáš sebou trhl. V tichu rovinaté krajiny pozdního podzimu, zněl ten skřek vskutku děsivě. "Klid, mladej. To je jen sojka," pravil konejšivě jeden. "Ta jak zjistí člověka, vyvádí. Kolikrát už kluky upozornila, že v úseku je narušitel. Blbý ale je, že ona nerozlišuje a oznamuje i nás." Ti dva se pak dále a skoro bez pohnutí rozhlíželi, skryti vysokým plevelem za nímž začínal lesík. Jaký to má vůbec smysl, napadlo Toma. Hlídat tady. Jako by zde bylo zlato.
Ve služební místnosti se ozvala vysílačka. Toto spojení používali s jednotkou strážní, co právě chodili v terénu. "Narušitel v úseku B-4!" oznamoval kdosi stručně. Tom měl tu smůlu - nebo štěstí, jak se to vezme - že patřil do poplachové hlídky. Ta nechodila zásadně na běžné obchůzky, jenže musela zas vyrážet vždy, když si ti venku nebyli jisti zda jsou schopni toho, kdo přechází hranici, zadržet sami. Stávalo se to často. A zvláště to bývalo v noci, jako právě teď... Sice, ano, nikomu se ještě spát nechtělo, rafiky velkých elektrických hodin ukazovaly sotva devět pryč, ale... Byl to první Tomášův ostrý zásah. Jak dopadne? Chlapcův úkol byl naštěstí snazší. Měl jen sednout do auta, služebního gazu a dovézt ostatní k místu, kde se domnívali, že by mohl narušitel být. V terénu se už setmělo, pochopitelně. V tuto roční dobu. Ale mlha tu dnes nevisela, naštěstí. Na cestu bylo vidět. Za pár minut už vyskakovali vojáci ven. Psovod držel svého pomocníka na krátkém vodítku. "Revír, Kazane - revír!" Tento pokyn dostával pes aby chytil stopu. Několik minut se marně o to snažil, až pak zůstal nerozhodně stát. Pohraničníci se rozptýlili po okolí. Psovod dále pobízel svého psa, aby našel stopu... Náhle vzlétla k nebi světlice. A další! A zase... S ostrým syčením, zanechávajíc na temném pozadí tenkou čáru, letěly střely do výše a tam několik vteřin prudce hořely, zalévajíc tak jasným světlem blízké okolí. Světlice byly bílé, a tak Tomáše, když se neopatrně zadíval k obloze, na okamžik oslepily. "To jsou naše pojistné!" křikl na něj kdosi. "Vezmi gaz a zajeď trochu dopředu!" "Musíme to tu celé pročesat! Je někde tady. Blízko!"ozval se jiný. Tomáš tedy nasedl. Po pár metrech ho ale zastavil velitel hlídky.
"Pojedeš teď těsně okolo plotu." Natočil reflektor vpředu na kapotě tak, aby svítil zešikma na dvojitou stěnu drátů. "Třeba zjistíme, kudy se sem dostal..." Projeli snad tisíc metrů, pomalu, aby stačil voják sledovat plot. Nic. Ani zvenku se neozvala žádná střelba, nebo snad pokřik: Stůj! Jsi zadržen! jak to mají předpisově nařízeno. Pohraničníci se postupně shromažďovali u velitele. Ten hlasitě zanadával, že nikoho nechytili a pak vzal vysílačku a oznámil na jednotku, že potřebuje posily. Tom věděl, co bude následovat. Pohraniční poplach! V ubikacích se náhle rozdrnčí bzučák a všechno, co má nohy musí být do dvou minut nastoupeno. Venku se vytvoří rojnice, které bude krýt záda jejich poplachová hlídka. Právě jí velitel nakazoval zaujmout stanoviště. Ano, narušitel - jak říkali těm, co chtěli projít tímto pásmem zde stále ještě byl! Další vypálená světlice poskytla o tom dostatečný důkaz... Velitel hlídky netrpělivě pokuřoval, sedíce v autě, kde přece jen bylo více tepla než venku. V dálce viděl už světlé tečky silných baterek, jakých použili ostatní vojáci. Naproti jim kráčel jen pes, následovaný pánem. Ostatní zůstali na místech. Leč právě pes se měl podílet velkou měrou na úspěchu celé dnešní akce! Chytil stopu a psovod mu povolil řemínek. Běžel přímo ke druhé straně pásma; ke kamenům hranice... Právě to bylo místo, které ze začátku nikdo podrobněji nekontroloval. Lidé přecházeli totiž téměř vždy jen jedním směrem - z republiky, zatížené socialismem ven, do svobodného Rakouska. A známým povídačkám o 'agentech imperialismu' nikdo příliš nevěřil. Ano, každá strana má a asi i musí mít špióny; ale ti dnešní budou sotva lézt přes hranici takto. Spíše
jim druhá strana vydá falešné papíry a oni přejedou v klidu v autě přes celnici. Psovod se zastavil ještě v pruhu zorané zeminy, chvíli se upřeně díval na jedno místo před sebou a... "Sedni, sedni Kazane!" Obrátil se za ostatními. "Kluci sem! Všichni! Mám ho!" křičel z plna hrdla. Nečekal dlouho. O pár minut později se celá ta horda shromáždila na místě. Tom viděl, jak se někteří, už unavení a zívající vojáci, začali smát. Opustil vozidlo a tlačil se dopředu. Uviděl, tam kde už skončil zoraný pás a byly nachystány brunoválce, ony potvory omotané ostnatým, napůl rezivým drátem...vystrašeného srnce, jež se krčil mezi dráty, do kterých se beznadějně zapletl. Oddechoval krátce a rychle, uhoněný tím kličkováním. "Tak je to! Srnec. Nejspíš přeskočil ty bodliny na téhle straně a chtěl i přes plot naproti. Jenže těch dva a půl metru skočit nedokázal! Chtěl se tedy vrátit a přitom odpálil ty světlice, co nám tady způsobily celý ten zmatek!" Ostatní souhlasně pobrukovali. Dopředu vykročil jeden ze starších vojáků. "Alespoň jsme sem nešli nadarmo! V neděli bude srnčí!" prohlásil a sundal zbraň. Vystřelil do hlavy zvířete dřív, než mu v tom Tomáš stačil zabránit. Krátká dávka ukončila život srnce. "Co blbneš!?"překvapeně se na něj obořil voják. Chlapec stál vedle něho a jeho tvář měla, třebaže v nedostatečném světle to nebylo tak patrné, tvrdé rysy. Malou chvíli nikdo nepromluvil. Pak se ozval Tom. Pomalu, jakoby odsekával každé slovo. "Nedokážu si představit, jak bys jednal s člověkem. To bys ho taky tak chladně zabil?" Ze skupiny opodál se ozvalo nesouhlasné mručení. Voják se narovnal a vybuchl: "No a co! Přece se kvůli nějakému dobrodruhovi nenechám zavřít?!" nadechl se. "O tom ti velitel neříkal, že za nedbalé
plnění služby se můžeš na dva, tři a taky pět let dostat do vojenského kriminálu? Máš špatnou teoretickou přípravu, hochu! To já," sevřel znovu v rukou zbraň, "budu střílet po každém až do d o h l e d n o s t i ! Jak nás to učili." "Špíno." To utrousil Tom a odvrátil se. Dále se s ním už nikdo nebavil. Jen ho překvapilo, že od nováčků nikdo nechtěl, aby srnce vyprostili oni. Místo toho na sebe kývli dva ze druhého ročníku a přistoupili k drátům. Třetí se k nim naklonil. "Opatrně hoši. Bažanti nemusejí vědět, že tu máme tajný průchod dolů k potoku. V létě se zas budem chodit koupat..." Tom to zaslechl a teprv nyní si uvědomil tekoucí vodu nedaleko vepředu. Aniž by přemýšlel proč, snažil se toto místo si zapamatovat. Zima na státní hranici probíhala bez zvláštních vzruchů. Velitelé už ze zkušeností věděli, že alespoň tento úsek nebývá tolik ohrožen pokusy o přechod. To tehdy, když bílý sníh pokryje široko daleko úrodné pláně zde na jihu a neskýtá tak skoro žádnou možnost úkrytu. Za jasných nocí, navíc při mrazu, který udělal na sněhu křupavý škraloup a tím se každý krok rozléhal do daleka, vypadalo to venku téměř jako ve dne. Vojáci oblékli přes stejnokroje jakési prošívané kombinézy. Teplé a bílé tak, že dokonale splývali s terénem. Nejdříve se jeden druhému posmívali, že vypadá jak potápěč ale pak je to přešlo. Ani zvěř už tolik neburcovala kluky ze spaní. To v létě, jak se při řeči nováčci dozvěděli, jsou takové plané poplachy úplně běžné. Bzučák zvoní každou chvíli a vojáci jsou pořád v pohybu. První ročník si nyní vzal do práce jakýsi politický pracovník armády a pravidelně jim kázal ty jejich výplody a dogmata mezinárodní socialistické politiky.
"Nezapomeňte, vojíni, že v USA se zanedlouho ujme vlády George Bush. Nahradí tak smrtelného nepřítele dělnické třídy Reagana, unaveného už svojí agresivitou zaměřenou proti Sovětskému svazu... A já se teď táži," hřímal hromovým hlasem zpoza katedry, "bude-li alespoň nový prezident o něco lepší nežli bývalý...? Nikoliv, neboť Bush je přímým pokračovatelem Reagana a proto vojenské a politické ohrožení států Varšavské smlouvy potrvá... Ano, soudruzi vojíni. Potrvá! Ale ještě jsme tu my, kdož zabráníme..." Blbiny, přemítal Tomáš. Kdo na koho střílí? Naši vojáci na naše lidi. Na žádné cizí nepřátele. Na naše lidi. Když se končil rok, dostávali vojáci dovolenky. Pravidlem bylo, že vánoce strávili doma ženatí - a Tom se až podivil, kolik jich mezi nimi bylo - svobodní pak měli volno na Silvestra. A tak se nenápadně přehoupl další rok. Tom se skutečně čím dál tím víc vzdaloval svým druhům. Nesouhlasil s tím drilem, kdy musí bezmyšlenkovitě plnit jakýsi hloupý a nepodstatný rozkaz. Vadilo mu, když kluk jen o rok starší na něj řval, že nemá v pořádku uniformu a narovnával mu límec. A nesouhlasil s tím, že ostatní jsou odhodláni střílet na každého kdo se ocitne v pásmu hranic. Rozjařilo se brzy a louky začaly zelenat. Ve městě, tam kde se Tomáš narodil a celý dosavadní život bydlel, nebylo probouzení přírody tak zjevné a výrazné jako tady. Rád tedy zapomínal, kde je a co dělá. Bylo to tak pro něj snazší...
Avšak jarní příroda vytáhla ven i mnohé turisty a trampy. Potulovali se ve skupinkách i sami po celé zemi; jen příliš blízko hranic nesměli... To většinou věděli - i když ne všichni. Na služebně vzal důstojník telefon. "Soudruhu četaři, tady..." Důstojník vyslechl oznámení a zavolal podřízené. "Zrovna okolo plotu se nám procházel jakýsi vlasatec, vydává se za trampa. Prý zabloudil a hledá jakousi ves, co je ve skutečnosti hodně daleko odtud. Hlásil mi to starý Plšek. Ten mu taky ukázal tu správnou cestu," četař se zle usmál, "přímo nám do náručí! Jde směrem ke kasárnám, stačí mu jít naproti..." Starý Plšek byl důchodce, který neměl nic na práci a tak chodil kolem hraniční čáry a udával podezřelé chodce. Když tip vyšel, neminula ho patřičná finanční odměna... Ostatně nebyl jediný. Pohraniční obce byly přímo prosyceny takovýmito udavači. Z různých povolání a různých věkových skupin. Jedno jim všem bylo však společné: křivost charakteru. Socialistický stát neváhal použít jako svého nástroje ani nezletilé děti; ty musely již od obecné školy poslouchat žvásty o ohrožení socialistického tábora. Bylo jim kladeno na srdce, že mají udat každého, kdo se jim nelíbí a není zdejší. Také se naučili jak na to. Zdánlivě mile z neznámým rozmlouvat a přitom něco vyzvědět; vzápětí pak utíkat k telefonní budce a hned všechno hlásit. Místo aby se jako skauti učili poznávat rodný kraj a rozumět přírodě, nachystala jim zrůdná mašinerie jiné dětství... Trampa bylo vidět už z dálky. Přesto ale poplachová hlídka chtěla jet autem; a tak musel Tomáš s nimi. Obklíčili trampa dříve než se mohl vzpamatovat. Tři kluci v uniformách a s ostře nabitými samopaly - proti nim pak jeden vyjukaný, v odřených džínách, s delšími vlasy a kytarou přes rameno... Kolik mu je? Jistě ne víc, než jim.
Tom stál stranou a tušil, že tenhle kluk nechtěl překročit čáru. Vždyť je to fakticky tramp! chtělo se mu zakřičet. Jenom zabloudil... Zatímco velitel hlídky studoval trampovy doklady, ten byl zjevně nesvůj, tušil že se dostal do problémů. Namířené hlavně se mu vůbec nelíbily a to netušil, že zbraně nejsou zajištěné. "Takže ty jsi hodlal jít přes hranici!" vyjel na něho velitel. Na projevy nesouhlasu reagoval podrážděně. "Ale ano! Všichni jsme tě viděli. Že, chlapci?" Spokojeně přejížděl pohledem po těch dvou. Samozřejmě přisvědčili. "A tohle - nebudeš už potřebovat!" sáhl rychle za jeho záda a vytrhl mu kytaru, kterou držel tramp přehozenou přes rameno. "Ale - to..." tramp se pokusil podniknout něco pro její záchranu, když už letěla obloukem od skupinky. Ale vtom mu do břicha vrazil jeden z uniformovaných pažbu samopalu. Tohle Toma nadzvedlo. Udělal těch pár kroků, co jej dělilo od nich. "Kluci, neblbněte. Nechte toho!" křičel na ně, když trampa kopali. Pár kopanců dostal chlapec i do hlavy. Svíjel se bolestí, křičet nemohl kvůli vyraženému dechu... Tomova zaťatá pěst přistála s plnou silou na bradě jednoho vojáka. Odlétl několik kroků nazpět. Druhý se ještě nestačil vzpamatovat a byla mu prudkým kopancem vyražena zbraň z ruky. Jenže na třetího už nestačil. Velitel ho chytil zezadu kolem krku a strhl jej na zem. Než mohl vstát, byl na jeho hruď namířen velitelův samopal... Zatím se už i dva ostatní vzpamatovali. Namířili rovněž svoje zbraně na Toma. "Tak tohle je poslední varování, mladej," syčel velitel zlostně, "už jsi měl problémů víc než je zdrávo! Příště ti nandáme, že už nevstaneš!"
"Cos' chtěl dokázat?" přisadil si druhý, když si otřel krev z nosu. "Kdyby sem nebylo ze všech stran tolik vidět - byli bysme ho zastřelili !!! Takhle ho čeká jen kriminál." "Jdeme, vstávej!" pobídl Toma velitel. Ti dva pak s námahou zvedli dotlučeného trampa a vsoukali jej do gazu, na sedadlo vedle Toma. Sami se tísnili vedle sebe vzadu, a takto dojeli na jednotku.
KAPITOLA 3)-----------------------------------------"Jméno !!!" Nevelká místnost, určená k výslechům a k jiné 'práci' službukonajícího důstojníka Ostrahy státních hranic... Jenže jakých hranic? Hranic zadrátovaných, nepřátelských, dělících od sebe nejen národy, nejen svět socialistický od toho druhého - ale také i nedaleké sousedy. Na obou stranách té pomyslné čáry žijí lidé. Lidé se svými přáními, touhami, dobrými i špatnými vlastnostmi. Každý ze sousedů zná alespoň částečně řeč toho druhého. Kdyby mohli volit, jistě by jeden občas zašel za tím druhým. Jen tak, na kus řeči, na návštěvu, jak se to mezi sousedy dělává. "Jméno! Tvoje jméno !!!" Důstojník řval přímo nepříčetně. Mladý tramp, na kterého ty otázky mířily, seděl před jeho stolem. V zádech mu stáli dva z vojáků, co ho sem přivedli. Tramp cosi zamumlal. Odpoví, proč ne, ale teď jaksi nemůže. Důstojník vyskočil, obešel stůl a chytil trampa za vlasy. Trhnutím natočil jeho obličej proti svému. "Však my tě naučíme zpívat, to mi věř," vyštěkl na něj.
Trampův obličej byl trochu zarostlý a stékala po něm krev. To nejspíš od dvou vyražených zubů, ty ostatní šrámy už tak zlé nejsou... Udělali mu to ti dva, co teď stojí, z každé strany jeden. Připraveni se do něj dát znovu - vždyť co, jsou v přesile a on se stejně bránit nebude. Ani jejich důstojník nevypadal mírumilovně. Teď pustil jeho hlavu a šel si zas sednout. Vytáhl ze šuplíku tiskopis a začal jej na stroji vyplňovat; polohlasem přitom četl kolonky a sám si diktoval text: "...byl zajištěn v hraničním pásmu - dne toho a toho,...před zadržením kladl odpor... Při výslechu málo spolupracoval. Dle bezděčných poznámek chová odpor vůči socialistickému zřízení...po přechodu hranice chtěl požádat o azyl v cizině. Případně se chtěl zajímat o vstup do nepřátelských výzvědných služeb... Takže - datum... A tady to podepiš, položil před mladíka ten protokol. Ten se na něj váhavě podíval. Skrz clonu krve ani nemohl vidět, jestli je na papíře skutečně to, co zaslechl. "No, to jen taková nutná formalita," změnil najednou muž v uniformě tón, že to znělo jako od nějakého laskavého strejčka. "Jak to podepíšeš - jsi za pár hodin venku." Tramp udělal to, co se po něm žádalo. Odevzdaně, jakoby bez vlastní vůle naškrábal svůj monogram pod onu snůšku lží. Snad uvěřil kapitánovi, snad byl tak naivní že ho nenapadlo, jak tvrdě trestá totalitní stát své neposlušné ovečky. Do dveří vešla stráž, kterou přivolalo zvonění. "Odvést!" šlehl rozkaz. Sotva za nimi zapadly dveře, promluvil jeden ze dvou vojáků, šklebících se samou radostí: "To se vám povedlo, soudruhu kapitáne! Ten je tak doblblý, že už by se přiznal i k vraždě vlastní babičky..." Znělo to dost podlézavě, chtěl se veliteli zalichotit.
"To jo!" nadmul se ten. "A navíc jsem mu ani nelhal! Ještě dnes bude venku - ale to už ho nenapadlo, že s eskortou!" Smáli se všichni tři, jako by osud, který ubohému trampovi připravili, nebyl dost tragický. "Ten dostane...aspoň dva roky. Nebo tři! Teď je to přísný," promluvil i druhý voják. "Tak, tak," pokýval jejich velitel spokojeně hlavou. "On půjde do kriminálu, a vy...proč už se nebalíte? Za tohle bude aspoň týden dovolené pro každého!" Vojáci se radostně odsalutovali. Zatímco probíhal výslech, Tomáš vycházel z hlavní budovy. Kráčel pomalu a do neurčita. Hlavu měl sklopenou a přemýšlel. Co asi bude se zadrženým? Jistě ho zavřou... Nejraději by do toho kopl. Nevšiml si ani, že ho vojáci, postávající na dvoře pozorují. Někteří se k němu pomalu blížili... Všiml si toho, až jich kolem něj stálo dobrých patnáct. Zvedl zrak a nerozuměl. Skoro každý něco třímal v ruce. Láhev. Řetěz. Železnou tyč nebo alespoň kus dřeva. Zatvářil se překvapeně a ustoupil rychle k přístěnku benzínové pumpy. Ale kruh postoupil také. K němu. "Ale co to? Tak chlapeček nám změknul?" napřáhl se jeden dřevěnou holí. "No ba! Chtěl by si na záškodníky brát bílé rukavičky!" odpovídal druhý. Až teď si všiml Tomáš toho, co jel s nimi jako třetí ke dnešnímu zadržení. Aha, tak proto jsem ho neviděl u kapitána blesklo mu hlavou. Měl napilno, honem vyzvonit jak se zachoval vojín Tomáš v kritické situaci. Nestačil ani říct - kluci, neblbněte! - Jeden z nich, s požitkem házející před sebe dlouhý řetěz, zaútočil. Udělal pár kroků k němu a snažil se chlapce zasáhnout. Ale v Tomášovi pojednou
všechno vzkypělo... Uhnul o něco stranou a letícímu řetězu nastavil překvapivě svoji paži. Železná oka se mu o ni omotala, dvakrát či třikrát. Tomáš prudce trhl rukou, zachytil řetěz do dlaně a nenadále silně zatáhl. Překvapený voják, stále držící za druhý konec, klopýtaje vrazil do skupinky svých kumpánů a několik jich porazil na zem. Tomáš zatočil nad hlavou získanou zbraní. Útočníci poněkud ustoupili, ale pak se odvážil ten, co držel železnou tyč. Napřáhl se k úderu, ale Tomáš mu ji koncem řetězu vyrazil z ruky. Neudělal už chybu předchozího majitele této zbraně; nemířil na ruce, ale na předmět. I dvěma dalším, co na něj zaútočili se vedlo stejně. Přišli o své zbraně. Skupinka se váhavě rozestoupila. Násilníci nevěděli co dál. Tomáš se pokusil dostat z kruhu ven; ale zapomněl, že tím ztrácí krytí vzadu. Hned několik se jich na něj vrhlo, byli v přesile a ještě jim ani nevadilo jít tak podle. Strhla se rvačka, při které utržili šrámy všichni... "Tak dost !!!" zaburácel blízko u chumlu peroucích se velitelův hlas. Skupina se rozestoupila a někteří právě vstávali ze země. "Tak! Kdo to začal?" zněla přísná otázka. A všechny ty nabourané obličeje kývaly směrem k Tomovi. "Všechny vás do basy dát nemůžu," konstatoval velitel, "to by zůstaly služby neobsazené... Ale jednoho jo!" podíval se na Toma. "Máš oko, a natvrdo! Víš, co to je?" Tomáš věděl. Tři týdny v base, a nasluhovat. Nebude mít tedy vojnu dva roky - ale dva roky a tři týdny. Odvedli ho. Za mřížemi, leže na tvrdém kavalci doufal, že se na to celé trochu zapomene a že ostatní se trochu uklidní a nechají jej na pokoji. Jak šeredně se zmýlil! Hned po návratu na světnici za ním přišel jeden z velitelů, a přede všemi, schválně aby to dal každému na vědomí - prohlásil:
"Ten, kdo se k nám tak zachová jako ty, musí počítat s odvetou! Protože basu sis už odseděl, není jiná možnost než podrobit tě šikaně; co to znamená, to víte nejspíš každý. Jinde na útvarech se to děje normálně - tady jste ji zatím ještě nepoznali, to je tím že na čáře je služba ostřejší. Máme každý dost svých starostí a povinností, takže se to zde děje jen vyjímečně... A Tomáš nyní tou vyjímkou bude, sám se do toho postavení pasoval! Ode dneška bude dělat sluhu všem, a každý si do něj může dle libosti kopnout!" Odpovědí na tento proslov bylo nadšené jásání většiny světnice. Zastání nenašel Tom ani u jediného z nich. Vojenská šikana vypadá dost nepříjemně až krutě. A taky taková je! Opětné rovnání šatstva do komínků, aby to mazák mohl znovu rozházet; nošení jídla až do postele; odevzdávání došlých balíků 'pánovi'; placení za možnost jít na vycházku; čištění cizích bot, vojenských a tedy velkých, těžkých a černých. Někde se praktikovaly i tzv. Gagarini, což znamenalo, že dotyčný byl uzamčen do jedné z plechových skříněk a shozen ze schodiště dolů... Není divu, že po takovém 'letu' bývali postižení i několik dní na marodce. Tomáš dostal pro první den spíš takový lehčí úkol: měl čistit společné prostory, tedy rajony. No jo, ale místo normálního rejžáku mu dali jen kartáček na zuby. A to ještě dost vypelichaný... Tom začal tušit, že jeho působení na posádce neskončí dobře. Přišel na způsob, jak alespoň částečně uniknout těm trestům, které na něj ostatní bez milosti sesílali. Služby v kuchyni byly nezáživné, dělané v době osobního volna - jenže nutné. Když nechtěl jít nikdo z nového ročníku, určil velitel nešťastníka sám. Ale nyní už nemusel. Tom se docela rád přihlásil. Ono to škrábání brambor bylo přece jen o něco lepší než ony práce, většinou stejně zbytečné. Ale on je dělat musel. Prostě musel; jak jinak se dalo přežít ve zdraví
uprostřed té nenávistné hordy! Pravda, asi nebyli všichni úplně proti němu - ale aby je nestihl stejný trest, ti lepší se nechali strhnout proudem a alespoň slovně podporovali jeho útlak. Ne, aby se ho zastali. A on, sám, sám proti všem, cožpak měl nějakou šanci? V kuchyni byl přece jen jaksi mimo. Tam si za ním jít netroufli, to ani nakonec nebylo dovoleno. Museli čekat, až se vrátí, ale on schválně to tak natahoval, že se vracel těsně před večerkou. A kuchař? Tomu bylo jedno, kdo slouží, chtěl mít jen hotovou práci a u ní se dosyta najíst... Ostatně vojákům ty Tomovy absence tolik ani nevadily. Chápali, že dělá i tam za ně nepříjemnou práci a oni ho vlastně i tím šikanují. Po několika málo dnech měl zase Tom službu. Bral si je co nejčastěji mohl. Kuchař už odešel a i Tomáš se chystal k odchodu; tentokrát o pár hodin dříve, než bylo u něj obvyklé. Ve vesnici byla totiž zábava a skoro celá světnice dostala vycházku. A ti, co nedostali byli v noční službě. Už se těšil, jak bude na světnici sám užívat chvíle klidu a zahálky, už bral klíč že zamkne - když tu se rozletí doširoka dveře a dovnitř vpadnou dva z jeho ročníku, opilí na mol. "Koukej nás nakrmit," řve jeden. Druhý mu přizvukuje. Zřejmě je už ze zábavy vyhodili, mají oba už řádně nakoupeno a div že vůbec došli. Mlčky otevřel Tom dvě konzervy a namazal chleby paštikou. "Ale co to je-" vyjel na něj voják, když mu podával jeho porci. "My chceme zavináče," přidal se druhý a hodil svačinu Tomovi do obličeje. To ho už nemohlo překvapit. První klátivě vstal a oběma rukama jej chytil za klopy vojenského saka: "Jo ty nemáš, co? Nemáš zavináče..."
Škubl rukama a utrhal tak překvapenému Tomovi většinu knoflíků na uniformě. Ten zůstal okamžik bez pohnutí; pak se ale vztekle rozmáchl a praštil ho vší silou do obličeje. Voják odlétl jako loutka a složil se tiše v koutě. Druhý to ustrašeně sledoval a neodvážil se pohnout. Tomáš vyšel kvapně ven. Po setmělém nádvoří se začaly kupodivu ozývat tlumené hlasy vracejících se vojáků. Ale co to? Jakto že tak brzy? Nevěděl, že se ve vesnici strhla výtržnost a zábava proto skončila předčasně. Tom se skryl ve stínu a podíval se směrem k dosud rozsvícené kuchyni. Tam teď zpátky nemůže... A na světnici? Zde bude za dvě minuty plno. Tak kam? Rozhlížel se po nádvoří. Bylo jen místy osvětleno lampami. A na konci, až u plotu... Sklad zbraní. No ano, tam ve dne v noci drží stráž dva záklaďáci s ostrými v samopalu. Hlavou mu bleskla šílená myšlenka. Počkal v úkrytu, až přešlo několik hloučků těch, co se rozcházeli na světnice. Pak se rychlými přískoky, kryt temnými stíny dostával blíže a blíže ke skladu. Od poslední budovy však už se neschovával - naopak! Strážný si ho musel všimnout. "Čau, nemáš oheň...?" snažil se změnit hlas a při chůzi se trochu klátil. Voják u budovy hmátl po kapsách, vždyť kouřili téměř všichni, co nosili stejnokroj. "Ale hned s tím půjdeš dál odsud," mluvil strážný, "víš že tady se to nesmí. Podíval se do obličeje, schválně zastíněného baretem co nejvíce vraženým do čela. Tom přistoupil až těsně k němu. Aniž ho strážný poznal, koupil od Toma takovou ránu pěstí že se okamžitě složil. Bylo slyšet jen slabé hlesnutí; ale protože sklad byl na opačné straně od ubytovny, nemohl tam nikdo nic zpozorovat. Tom se ale přece jen krátce podíval po nádvoří. Teď musel odtáhnout bezvládného vojáka někam stranou. Když tak učinil, sundal mu samopal a ověřil si, že je nabitý.
Náhle se zarazil. V dálce zaslechl kroky a tlumený hovor. Hodil si rychle zbraň přes rameno a dva nebo tři opozdilci zahlédli u skladu už jen předpisově obcházejícího strážného... Sotva zašli, vydal se Tom na cestu. Věděl, že musí jít rychle protože pravý strážný, omráčený úderem se jistě už pomalu probírá a zanedlouho ztropí poplach. Na jeho světnici zatím ostatní probírali svoje problémy, seděli porůznu na kavalcích a ti nejvíce opilí se povalovali i na zemi. Tom bez váhání kopl do dveří a vrazil mezi ně. Až v posledních pár minutách se rozhodl, co udělá, až chvíli poté co uzemnil toho nespokojence v kuchyni mu bylo jasné, že to nejde už snášet! Věděl přesně, co teď udělá! Stál tři kroky ode dveří se samopalem namířeným před sebe. Na světnici okamžitě zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy, ty ustrašené, ty překvapené i ty pranic nechápající směřovali na onu zbraň. Pomalu, až ladně ji zvedal, hlaveň čím dál výš. Stisknul !!! Ohlušující salva projela hlučně místností a v uzavřeném prostoru měla nečekaný účinek. Po těch pár vteřinách střelby totiž nenastalo ticho, naopak! Nastal řev. Co řev, ryk a jekot to byl, zvuky slyšitelné snad až u velitelů doma... Nenapodobitelné, neopakovatelné, tak jak si je z nich vynutil strach! A znovu! Nová salva a další rykot těch zbabělých prasat, troufající si jít jen v přesile a to ještě na ty, co jim nic neudělali... Těch dávek bylo více. A poslední byla nejdelší. Trvala snad věčnost; a za zmínku stojí, že ji tak chápali jak Tom, tak i ostatní... Až teprve při ní si všimnul, co rány, mířené do protější stěny a hlavně do stropu - dělají s vojáky okolo něj.
Jedni pouze řvali, neschopni se pohnout; další zas naopak se horečně schovávali pod kavalce, za skříně, pod stůl. A ti, co neměli jiné skrýše přetahovali alespoň přes sebe erární deku, přes obličej, přes oči - to hlavně. Nic nevidět. Utéci se nepokusil žádný. A opět to hrobové ticho. Došly mu náboje a rozhlížel se, jestli nedopatřením někoho nezasáhl. Pak něco řekl, ne zařval, jen řekl. Ale i tak mu všichni rozuměli až moc dobře. "Příště, vážení...to půjde už do vás." Nechal samopal sklouznout na zem a těžká zbraň třískla o hrubá prkna. Obrátil se k odchodu, klidně a nevzrušeně. Ale za ním už stál jeden z velitelů a hlouček starších vojáků. Vrhli se na něj a pevně jej drželi, ač se nebránil. Vyvádějí ho ven, tam kde při pohledu zpět vynikají paprsky světla, co vycházejí ven proti noční obloze; a to otvory, právě udělanými... "Ne, ne a ne!" rozčiluje se velitel do telefonu. "Hned ráno vám ho přivezeme - cožpak by tady mohl zůstat?! Pochopte, že vojenská psychiatrie je přeplněná (těch kandidátů na trvalou neschopnost ke službě je stále více!) a vy tam nějaké místo máte přece vždycky! Takže jak jsem řek'." Unaveně si otřel pot z širokého čela a obrátil se nižším šaržím. "To přece nejde jinak! Ten kluk je blázen. Víte, co mohl způsobit?"
KAPITOLA 4)-----------------------------------------Nechme teď na chvíli Toma a přenesme se jinam, nedaleko severněji do krajského města.
A zatímco Tomáš tedy prochází příjmem v léčebně, zažívá ty leckdy tupé a zbytečné postupy - tak opodál jiný jeho vrstevník propadá skepsi... Ti dva se už brzy setkají; musí k tomu dojít. Je to takřka osudové... Teplé jarní odpoledne se už naklánělo ke svému konci. Petr, osmnáctiletý učeň zabočil dolů se svažující ulicí k honosnému domu ve vilové čtvrti. Už zdáli hlasitý zvuk diskotékové hudby, deroucí se z oken nasvědčoval okázalé zábavě. Zazvonil několikrát; jistěže marně. Vešel tedy brankou k domovním dveřím, ale než se rozmyslel co udělá - dveře se rozlétly a vypotácel se jeden z jeho spolužáků. Měl asi řádně nakoupeno, neboť se na Petra ani nepodíval. Vydal jen jakési zamručení a více spadl než sešel ze schůdků do zahrady. Nahoře to vypadalo jak v laciném bordelu. Mezi převrženými židlemi se válely spolu s namol opilými Petrovými vrstevníky láhve od rumu a podřadného vína. Většinou už prázdné. Magnetofon řval na plné pecky. Petr sáhl a reprodukci ztlumil. Zatřásl jedním z chlapců a pravil mu hlasitě do ucha: "Hele, tak kdy mi vrátíš ty desky Beatles? Měl jsi je donést už včera!" Oslovený se mátožně narovnal v křesle a postavil si na kolena poloprázdnou láhev, kterou nepřestal svírat v ruce. "Já sem...dal jsem je...bráchovi - teda...půjčil... Vzal si je do Prahy - na kolej...rozumíš... Někdo mu je tam uzmul..." Petra tohle blábolení zjevně naštvalo. "Tak to už je neuvidím, co...? Parchante! Víš, jak se těžko sháněly?" zatřásl s ním, drže jej za klopy košile. "Radši se napij," vrazil do Petra jiný kluk s vrchovatou sklenicí v ruce.
"Co blázníš...?" uchechtl se ten v křesle. "Petříček přece nikdy nepije, nekouří a dokonce ani nefetuje...! Vzorný synáček..." zavřel mluvka oči a rozvalil se opět v křesle. Petr pochopil, že už zde nemá co dělat. Odstrčil kluka se sklenicí, ze které on tímto rozlil; na odchodu ještě pustil magnetofon znovu nahlas. Začalo se ozývat pokračující kvílení vybledlého černocha Jacksona... Procházejíc zahradou, pochopil proč se jeden z učňů dral tolik na čerstvý vzduch; ač byl k němu nyní obrácen zády, tak jeho předklon a typické zvuky nenechávaly na pochybách, že zvrací. S odporem se obrátil a vyšel na ulici. "Petře, počkej," uslyšel za sebou. "Půjdu s tebou," dohnal ho jeden z účastníku dýchánku. "I tys' tam byl? Že tě to baví!" Petr poznal jednoho z mála kamarádů, co mu ještě zůstali ze školy. Nebyl naštěstí tak ztřískaný, aby se s ním Petr musel stydět jít kus cesty. "Co blbneš Petře? Bývals kamarád..." "S nimi?" diví se ten. "Víš přece, že neberu ty jejich názory na život...!" Chvíli šli mlčky. Pak promluvil opět Petr: "Víš přece - tolikrát jsme se o tom bavili - že tu nezůstanu ani o chvíli déle, než je nutné. Jen co se vyučím - ádié, sbohem republiko, socialistická, rudá od samých bolševiků. Ti, ostatní, se přizpůsobí. Tedy. Už se přizpůsobili. Stačí jim, že se ožerou jak ta prasata... A všechno je jim jedno. Ne aby se snažili s režimem něco udělat. Změnit státní zřízení. Vést ozbrojený boj, revoluci... To ne. Na to jsou zbabělí. Pomalu se stmívalo. Jejich cesta vedla kolem gymnázia, opentleného jako všechny státní budovy při výročí 'osvobození města' vlajkami. Vlajkami převážně sovětskými - tedy státními symboly nových okupantů jejich země! Petrův kamarád se zastavil a rozhlédl.
"Pojď, Petře! Strhneme dolů pár těch hadrů! Proč by tu měly taky být...?" Nečekal a vyhoupl se na úzkou obrubu fasády. Vůz policejní hlídky projížděl tiše ulicí. Muži za volantem byly nápadné pohyby u zdi gymnázia, přidal proto plynu a auto zabrzdilo u budovy dříve, než se oba chlapci stačili vzpamatovat. Chytili je úplně hloupě - jak ty vrabce do sítě.
"No jak?" nafoukl se mužíček hrdostí. "Všiml jsem si prostě, že v Rusku mají zálibu v cirkusech, v komediantech a podobných zábavách..." Na chvilku se odmlčel. "No a?" "No a tak jsem se domluvil s jedním drezérem a převlékl se za cvičenou opici..." Redakce se otřásla hurónským smíchem.
V redakci newyorského časopisu Sunday Star bylo živo. Přecházející zaměstnanci, blikající obrazovky počítačů, tiché porady redaktorů. A to vše v jedné obrovské místnosti, rozdělené jen občas chabou přepážkou. Asi čtyřicetiletý muž mladšího vzhledu kráčel mezi stoly směrem k prosklené kanceláři šéfredaktora. Někdo na něj zavolal, ale on se jen pootočil a přes rameno hlesnul: "Nemám teď čas, nesu starému tu reportáž z Lybie! Čeká na ni." Skupinka redaktorů, kolem níž procházel se o čemsi radila. Tu ale změnili rázem téma. "To by mě ale zajímalo, jak to ten Paul dělá! Je přece kumšt se do takové země jako je Lybie vůbec dostat - natož pobýt tam nenápadně řadu týdnů a fotografovat. Měl prý udělat i záběry těch teroristických základen, co naši před časem vybombardovali..." "To není tak složité," vzal si slovo jiný; malý mužíček asi padesátiletý, živý jako rtuť. "Nejhlavnější je - nebudit pozornost! Být nenápadným, zkrátka splynout s davem." Nadechl se. "To já, vážení - jsem se dostal kdysi i do Ruska! Ještě za Chruščova. Vy mladí to nevíte, ale za studené války to bylo něco zcela nepředstavitelného." "A jak se ti to tedy podařilo?" ozvala se zvědavě jedna reportérka.
Šéfredaktor se zamyšleně probíral obsahem desek, který mu Pavel dal na stůl. Tentýž Pavel, který v devětašedesátém vedl ozbrojený útok na sovětské kasárny... "No," zaklapl muž za stolem desky. "To bude dobré. Ale mám tady už další úkol, snad toho nebude na tebe moc najednou." Významně se odmlčel a podíval se na svého redaktora. "Pamatuji si, že jsi původem...z Československa, že?" Slabé přikývnutí. "Dokonce jsem cosi slyšel o tom, že tam existoval i ozbrojený odboj - a že jsi se v té době pohyboval okolo něj..." "Až moc blízko." "Dobrá. Jistě tedy víš, že v tvé bývalé vlasti se letos konají různé vzpomínkové akce. Už od ledna je každou chvíli nějaká demonstrace či shromáždění. Všechny jsou zakázané a místní policie je rozhání obušky a vodními děly. Podepisují se petice, jejichž strůjci chodí za to obvykle do vězení... Vypadá to, že Praha je teď horkým bodem! Dvacet let se tam nic nedělo - a teď, najednou! Zkrátka, Pavle - do konce dubna si užij volna, ale pak sbalit kufry a směr Evropa! Vídeň, to je to pravé. Polovina emigrantů z Československa jde přes uprchlický tábor v Traiskirchenu. A tam bude tvoje hlavní působiště." Pavel nedával na sobě znát ani radost, ani starost. "Myslím, že to co se teď ve střední Evropě děje bude mít větší dosah," pokračoval šéfredaktor. "A já chci, poskládat z
útržků, z rozhovorů, z letmo pořízených fotografií, ne jen jednu reportáž - ale jejich celý seriál! Víš přece," naklonil se k Pavlovi, "jak málo se v Americe ví o tomto koutu světa! Objevíme pro své čtenáře dosud neprobádané území." Pavel se usmál při té představě. Věděl, že jeho šéf má pravdu a že mu odkryl rys americké povahy, který jemu už dávno nebyl neznámý... "Pojedu rád," napřímil se a vstal. Petra s jeho druhem odváželi služebním autem policie k výslechu. "Ale - ale to já ne," štkal Petrův proradný kamarád ještě za jízdy. "To všechno on," a ještě ukázal prstem, jako by mohlo být mýlky, "to on mě navedl! On to udělal, já ho chtěl zadržet..." Petr byl překvapen, třebaže se takovéto zrady už dočkal od více tak zvaných 'kamarádů'. "A chce utéct na Západ!" korunoval mladý udavač svůj raport. To už se Petr neudržel. "Ty kryso !!!" zasykl. Na stanici s nimi udělali zápis a Petrovu, nyní už jen bývalému kamarádu vrátil vypasený policajt červenou občanku. "Tak - ty můžeš jít! A tebe," obrátil se k Petrovi, "zavezeme domů sami." Zvonek vytrhl chlapcovi rodiče od večeře. Mámu překvapil párek uniforem na prahu tak, že neodpověděla ani na pozdrav. "No tak - dones svůj cestovní pas!" vybídl Petra jeden z doprovodu. Ten neochotně odešel do podkroví a vrátil se s malou zelenou knížečkou. Dostal ji teprve v zimě a už o ni přichází... Potvrzence, vtisknuté mu do ruky, nevěnoval sebemenší pozornost. To už byl u dveří i jeho otec, který jen pomalu chápal, cože se to vlastně stalo.
Žádal ovšem ještě podrobnosti, jeho syn, ač věděl co bude následovat - mu všecko vyložil. A v reakci na to se potom vůbec nemýlil. "Cože, tak sovětské vlajky ti vadily ???" řval. "A na Západ se ti zachtělo ??? No to se ti nepodaří...!" Utřel si pot ze zbrunátnělého čela a spokojeně si oddechl. "Takovou on mi udělá ostudu! Naštěstí už nemáš pas - a jak by tě jinak pustili přes hranice?" "Myslíš, že se jich budu ptát?" rozhořčil se chlapec. "Jsou i jiné cesty - a kratší!" "Kudy?" "Přes čáru, rovnou, půjdu přes ploty a zátarasy!" Teď se ozvala i matka, která zatím jen naslouchala. "To ne, Petře! Víš co by tě tam čekalo?! Víš, že jsou tam hordy vojáků, a jak se někdo objeví že chce ven - zastřelí jej! A to bys přece nechtěl...!" Petr se k ní obrátil. "Mami...mami, já doopravdy nechci jenom to j e d n o ! Žít tady, v téhle prašivé zemi, mezi udavači, zrádci a jinou verbeží...! Je jich tady jako naseto! Nemůžu to vydržet! Nemůžu !!!" Vyběhl ven z kuchyně jako smršť. "Počkej! Kam zas jdeš?" Ale neslyšel. A z věšáku v předsíni zmizely klíčky od auta... Řidič tiráku neměl za sebou příliš dobrý den. Ty stovky kilometrů se podepsaly na jeho pozornosti - a kromě toho, spolu se setměním přišlo slabé mrholení. Je potom divu, že pozdě reagoval na dálková světla osobního vozu, jež se vynořil zpoza obzoru kopce, co kamion přejížděl? Hrůzou vytřeštěné oči šoféra sledovaly pohyb auta, zatímco noha doslova stála na brzdném pedálu. Ale ke srážce aut naštěstí přece jen nedošlo.
Osobák snad jen pár kroků od tiráku prudce zahnul a vrazil do stromu u silnice. Jeho řidič přepadl přes volant a hlavou narazil do předního skla. Tak jej našli i saniťáci, které zavolal vysílačkou tirák... Řidičem osobního auta byl Petr. Ozval se řezavý zvuk sirény a bílý sanitní vůz přijížděl k nemocnici. V ten jarní večer to nebylo poprvé ani naposled. "No to jsem blázen," kroutil hlavou lékař v nemocnici. "Tak ten mladej nemá nic zlomenýho - no to je mi pořádně pevná kostra!" otočil se ke svému kolegovi. "No nic, je tu už tři dni, z bezvědomí se už dávno probral - tak ho zítra propustíme!" Druhý pohnul zamítavě hlavou. "Vzpomeňte si, co říkal primář: Máme ho převézt na psychiatrii, je tu podezření na sebevraždu." "Aha - ano. Je to zas jedna starost navíc." Na letiště Wien - Schwechat dosedlo letadlo společnosti Pan Am. Cestující, muž kolem čtyřiceti nevypadal na Američana. Měl na sobě nový, vkusný oblek a s kufříkem v ruce vypadal jako vídeňský byznysman, vracející se z obchodní cesty. "Tak pohyb, mladej. Jedem!" "Kam?" "Tam, kde ti bude líp... Uvidíš!" Ošetřovatel dovedl Petra k východu z nemocničního pavilonu a vtlačil jej do sanitky. Dříve, než si stačil uvědomit co to všechno znamená, ujížděli už městem pryč od nemocnice. Celou tu krátkou cestu uvažoval Petr, kam jej asi ten chlápek v bílém veze; zdáli se začaly rýsovat budovy nemocnice poněkud jiné... Chlapcovi začínalo svítat. Nechápal jen - proč? Bílé vozidlo s červeným křížem zastavilo u brány se závorou.
PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA BRNO, stálo na výrazné tabulce u vrátnice. Petr zkoušel nenápadně vzít za kliku u zadních dveří. Ale bylo zamčeno. Ten se ale jistí, ten ošetřovatel! A vpředu měla sanitka přepážku z pevného plexiskla. Vozidlo se dalo opět do pohybu. "Tak, konečná. Vystupovat!" houkl ošetřovatel dovnitř, když odemkl sanitku. Od vchodu pavilonu se blížili další dva statní muži v bílých pláštích. Chlapec se vysoukal ven a třel si třídenní nehybností zdřevěnělé končetiny. Ošetřovatel ho chytil hrubě za rameno. Prásk! zajiskřilo se mu před očima, jak nenadále koupil od Petra ránu pěstí. Druzí dva byli už na dosah; jeden se duchapřítomně napřáhl, že chlapce kopne do břicha, ale ten byl pohotovější a uhnul. Takže ošetřovatel kopl do sanitky, a se tváří zkroucenou bolestí poskakoval na jedné noze kolem vozidla. Třetí ale Petrovi zastoupil cestu. Ten se rozhlédl a zjistil, že tímto směrem je rozlehlá plocha parku, velmi přehledná a nevhodná k útěku. Obrátil se podvědomě ke vchodu do budovy a nahlédl dovnitř. Zatím se ovšem vzpamatoval řidič sanitky. Rozzuřen, že dostal do zubů vrhl se na Petra. Ten udělal půlobrat a druhým, dobře mířeným úderem jej poslal směrem k sanitce. Narazil na ni plnou vahou, až se vozidlo rozkývalo. Teď už nemohl čekat. Blížili se k němu ti druzí dva, a jiné cesty beztak nebylo... Proběhl otevřenými dveřmi kolem užaslého vrátného do vestibulu. Nevšímajíc si posedávajících pacientů s návštěvami, běžel rovnou proti prosklené stěně naproti vchodu. Vrhl se na ni plnou svojí vahou...! S pronikavým zvukem tříštícího se skla prorazil Petr stěnu a mrštným přemetem skončil ve vysokém trávníku. Nechtěl si uvědomovat bolest, která jistě vznikla od naraženin a míst odřených od skla; a dá se říci že se mu to chvíli i dařilo.
Ovšem vstával z tvrdé země nikoliv bez námahy. Za ním se teď začaly ozývat zděšené výkřiky těch, co byli svědky představení. Jen jeden byl potichu. Tom. Stál v prvním patře a zpoza záclony vše sledoval. Co se mu přitom asi honilo hlavou? Petr se znova dal na útěk. Pronásledoval ho jen jeden z ošetřovatelů. Druhý kamsi z vrátnice překotně telefonoval a třetí? Ten zůstal nejspíše ještě u své sanitky. Ošetřovatelé měli však zbraň, o které chlapec nevěděl - tedy spíše, znal ji ale měl za to, že se používá jen pro odchyt divoké zvěře. Narkotizační pušku! Už nebyl daleko ode zdi, co oddělovala svět normálních od těch druhých. Vtom vyběhl z vrátnice muž v civilním oděvu, zbraň třímající v ruce. Petr si ani nestačil pořádně uvědomit, že jej do zad lehce udeřila miniaturní stříkačka a zapíchla mu do žíly dávku vysoce účinné, uspávací drogy...
KAPITOLA 5)-----------------------------------------Areál léčebny byl dosti rozlehlý. Staré budovy a několik nedávno postavených pavilonů oddělovaly zelené plochy udržovaných trávníků. Město mělo, pravda i vojenskou psychiatrii, ale ta byla soustavně přeplněna těmi, co se snažili předstíráním lehkých duševních poruch, získat průkaz neschopnosti k vojenské službě. Neboť tato služba tehdy a v tom státě nebyla vůbec nějakou čestnou povinností vůči vlasti - nýbrž vynucenou, přísnou a
bezduchou hrou na vojáčky. Ovšem hrou s mnohdy poněkud krutými pravidly, jak už jsme mohli poznat. A tak není divu, že odpor vůči vojně byl většině mladých mužů společný a díky tomu se vlastně ocitl i Tomáš v této, civilní léčebně. Petr se probudil až k večeru. Ošetřovatel, jiný než ti co ho pronásledovali, mu donesl mlčky misku jídla. Rozhlédl se kolem. Všude jakési mříže, ale takové tenké a husté... Navíc ohebné. Než znovu usnul, pochopil že je na posteli, okolo níž je klec! Klec z pevných sítí... "Tak podívej se chlapče - takhle se nikam nedostaneme!" Statný lékař s plnovousem vstal ze židle a nervózně popocházel po nemocničním pokoji. "Leccos přece nasvědčuje tomu, že jsi se pokoušel o sebevraždu - tak se mi s tím přece svěř! Jaké máš problémy? Co tě trápí?! Chceme ti pomoct !!!" Petr, zavřený stále v oné kleci, se přezíravě ušklíbl. "Už jsem vám něco řekl - netykejte mi !!! To za prvé. Jsem dospělý a plnoletý. Kdybych se rozhodl se zabít, udělám to tak, aby mě už nikdo nezachránil - to za druhé; a za třetí: Nehodlám se o ničem dalším bavit, dokud mě neuvolníte z této ponižující situace! Nejsem přece blázen! Co tu vůbec dělám?" Doktor raději odešel, vida že s pacientem nic nepořídí. Místnost, kde byl nucen Petr takto prodlévat, nebyla uzamčena. A tak jednoho večera, vstoupil do ní i Tomáš, aby se seznámil s nedobrovolným pacientem, jež mohl mít místo v plánu zrajícím v Tomově hlavě. Ztemnělým pokojem se nesly hlasy tlumeného rozhovoru. "A proč bych ti měl věřit?"
"Chápu, že po tom, cos' zažil - už asi nevěříš nikomu... Ale podívej: Já jsem pacient jako ty, a taky tu nejsem zrovna dobrovolně. A jestliže se podvoluji naoko těm příkazům ošetřovatelů, co si z nás dělají sluhy, je to proto, že chci aby neměli podezření a věřili mi," vysvětloval Tomáš Petrovi. "Podívej - například není rozumné, že jsi odmítl brát léky. Oni ti je dávají teď do čaje... No řekni, působí to na tebe? Nejsi teď nějak unavený?" "To ano," připustil Petr. "Vidíš! Takhle se jim nedá odporovat. Byly to malé žluté prášky, že? Jestli ti můžu radit - neodmítej je, ale když je dáš do úst...hned si je šoupni jazykem za dásně, tak... A pak to v klidu zapij a ještě můžeš i mluvit. Jakmile sestra odejde, vyplivni je a někam schovej, třeba do kapesníku. Nikdo nic nepozná." Chvíli trvalo ticho. Pak se znovu ozval Tom: "Jestli teda chceš vědět všechno... Vyslechl jsem dnes hovor našich lékařů." Jak to bylo? Tom šel vrátit nějaké úklidové potřeby, a protože se v ordinaci ještě svítilo, vzal bez zaváhání za kliku. Uvnitř však nikdo nebyl. To mu nevadilo, věděl kam kbelík a smeták patří, takže prošel do vedlejší místnosti, kde věci uložil. Nestačil se však ani obrátit k odchodu, když do ordinace vstoupila za hlasitého hovoru lékařka, doprovázená svým mladším kolegou. "Slíbila jste mi, že budeme mluvit o tom novém na izolaci." "Ovšem; a doufám, že vás tento případ z našeho profesního hlediska potěší." "Ano? Jen mluvte!" "Tohle je celkem běžný případ deprese. Pacient je jen krapet agresívní... Ale to už jsme doufám ztlumili koňskými dávkami sedativ."
Doktorka se odvrátila stranou. "Teď... Co vám povím, zůstane doufám mezi námi. Ono je to sice veřejné tajemství, ale... Děje se to v celé východní Evropě. Jen mluvit se o tom nesmí. Zkrátka dostala jsem se k novým, ještě nevyzkoušeným lékům z Jižní Ameriky. Jsou na bázi nejsilnějších živočišných jedů, co působí přímo na mozek. Nikde ve světě se oficiálně nedovoluje, aby se takové přípravky zkoušely na živých lidech... Kdyby se ale ty pokusy zdařily, dostanu velkou spoustu peněz!" Mladý lékař mlčel, ale o to pozorněji poslouchal. "A samozřejmě i vy, kolego, i vy dostanete peníze - jestli mi ovšem v té věci pomůžete. Někoho k ruce potřebuji, už kvůli sledování stavu pacienta a pak, nemohu tady být stále." "Už tomu začínám rozumět," zamyšleně a pomalu mluvil lékař. "Tím pokusným králíkem má být tedy náš mladý Petr..." "Ano! Kdo jiný, ostatně? Léky jsou to tak silné, že jen u mladšího člověka je záruka, že to přežije. Víte," změnila náhle tón hlasu, "tyhle věci se dělaly v minulosti pravidelně, na politických vězních. Jenže víte, že jich nyní nějak ubylo a ti co zůstali, ty si vzali do parády vězeňští lékaři. Takže výběr objektů zde právě nemáme! Ale s tímhle klukem si můžeme dělat co chceme!" Celá se rozohnila. "Dnes dopoledne přišly reference z ministerstva vnitra, jak jsem si je onehdy vyžádala." Vytáhla ze zásuvky útlou složku a otevřela ji. "Politicky se neprojevuje...později odmítl vstup do všech společensko-politických organizací... Dále: slovně odmítá socialistické zřízení Československé republiky. Matka: dříve úřednice, nyní je v domácnosti. Otec: původem dělník, teď krajský tajemník Komunistické strany..." "Vidíte? S tím by byly asi problémy!" nadnesl lékař. "Klid, kolego. Otec nezdárného synáčka zjevně už odepsal. Doktor z úrazovky napsal totiž rovnou do Lékařské zprávy, že
otec pacienta se staral daleko více o svoje auto, nežli o syna! Pokud se o něm zmínil, tak jedině aby na něj nadával... To je tedy v suchu. Ať se s tím klukem stane cokoliv, neštěkne po něm ani pes, natož okresní tajemník!" zasmála se nepodařenému vtipu. Tomáš, stále ukrytý ve vedlejší místnosti se ani nepohnul. "Je mi jen divné, že takový případ dají k nám na devítku..." "A kam jinam jste myslel? Pětka, to je nejlehčí oddělení - a taková sedmnáctka či osmnáctka, tam jsou už tvrdší případy aspoň na takové dva, tři roky... Kdo tam přijde jako zdravý, zblázní se za tu dobu zaručeně taky... Ale to všechno časem poznáte, jste tu přece ještě nový." Lékař se pousmál, ale neodpověděl. "Chtěla bych se jen s vámi poradit," pokračovala doktorka, "kdy pacienta pustíme z izolace?" "Pustit? A proč prosím vás?" "Protože léky se mají vždy zkoušet v běžném stavu. Potřebuji, aby pacient chodil, možná i trochu cvičil a pracoval. Zkrátka pohyb! Aby metabolismus fungoval normálně. Nezapomeňte, že jsou to přípravky velmi silné..." Zbytek už Tom neslyšel. Otevřel totiž opatrně dveře vedlejší místnosti a vyklouzl tiše ven. Takto, zcela po pravdě se Petr všechno dozvěděl. "Tak to vidíš...! Vlastní otec. A hodí mě přes palubu. Inu dnes už neplatí to latinské: Z otce na syna... Já s ním nikdy neměl společného více, než to příjmení. Když jsem si v patnácti podal přihlášku na střední školu, tak víš co udělal? Zvedl telefon a moje přijetí nechal zrušit! Holt komunisti mohou v tomhle státě všechno. A co mi potom doma řek'? Že prý mi plánuje skvělou budoucnost! Mám prý se vyučit, v osmnácti vstoupit do té jejich rudé Strany a budu prý hned moci dělat náměstka ve fabrice, kde dělal on předtím. Je to prý už všechno zařízené, má tam svoje
známé a to vyučení potřebuji tedy k tomu, abych mohl prokázat ten svůj dělnický původ! Že mě strojařina vůbec nebaví a že nestojím o místo získané protekcí - to už nechtěl slyšet !!! Prý si to ještě rozmyslím. Jenže se trapně zmýlil... Vůbec jsem si to nerozmyslel. Ani za ty celé tři roky ne, a jak pro mě byly strašně dlouhé! Dělat co mě baví - to chci, a mě baví chemie." Tom si všiml, že na protější stěně se rozsvítilo malé červené světýlko a matně rozeznával i obrysy televizní kamery. Ihned mu došlo o co jde; patřil totiž ke generaci, jíž nezůstala utajena existence infračervených kamer. Kdyby tak se energie, vložená do kontroly a sledování nevinných věnovala potřebnějším účelům, napadlo je oba snad zároveň... V dalším rozhovoru pokračovali oba až za pár dní, kdy se Petrovi otevřely dveře izolace a mohl volně popocházet alespoň po uzavřeném oddělení. "Budíčééék!" ozývalo se, jako ostatně každého rána, vřískání jedné ze sester ranní směny. Tom otevřel oči. No tě pic, zase už je šest hodin - pomyslel si. Tahle probuzení mu připomínala, a nikoliv bezděčně, vojenskou službu. Ačkoliv se to už několikráte snažil zjistit, nemohl se dozvědět proč je celé oddělení buzeno v tak nemožnou dobu. Vždyť by stačilo klidně až v osm, ne. Takhle je v půl sedmé snídaně, v sedm vizita a pak něco, čemu doktoři honosně říkali 'pracovní terapie'. Nijak jim nevadilo, že pacienti jsou uznáni nemocnými a nutili je k posluhám, za které byli placeni zaměstnanci nemocnice. Úklid budovy, vynášení odpadků, úprava zahrady, různé údržbářské a elektro- práce v léčebně, tomu režimu se většina pacientů podvolila. Ti, kteří odmítali, měli zaraženy vycházky, občas i televizi ve společenské místnosti a dostávali také větší dávky léků. Opravdu kvalifikovaná léčba!
Tomáš byl s mytím podlahy hotov dnes o něco dříve. Chodba byla dlouhá a dělal ji tak každý den. Na svém konci se chodba rozšiřovala v jakýsi foyer se stolky a několika křesílky, kde mohli pacienti posedávat. To když je unavila jednotvárná chůze sem a tam, chodbou dopředu...a dozadu, tam...a sem. Počkal, až se objeví Petr a přisedl si k němu, pod rozložitou zelenou rostlinu zimní zahrady. Oba byli v teplákách, co dostali od eráru; jenom ti co měli vycházky nebo při návštěvách si směli pacienti obléci svoje civilní šaty. "Tak co? Děláš to podle mé rady?" "Myslíš ty prášky? Jasně. Napadlo mě totiž, že teď mi mohli dávat místo toho i injekce. To by bylo ještě horší." Po menší odmlce, kdy zahnal kopnutím jednoho z bláznů, co si hodlal přisednout blízko k nim aby mohl poslouchat jejich hovor, ozval se opět Tom: "Tak jakmile se zas rozchodíš a vyprchají z tebe ty poslední polknuté prášky, můžeme odsud vystartovat! Všechno jsem už promyslel." "Všechno? A kde se schováme a co budem dělat dál - to už taky víš?"přerušil jej Petr. "Podívej, útěk odsud nemá jiný cíl nežli přes čáru a ven. Ostatně, říkals přece, že to sám už dlouho plánuješ..." "To ano! Jenže - jak ??? Nemáme zbraň, ani civilní šaty a plánky hraničních zátarasů jsem rovněž nesehnal. Měl jsem je slíbeny - pochopitelně ne zadarmo - ale prostě mi je dotyčný nedodal... Jak se tam chceš tedy dostat? No jistě, ano, já nemám taky rád komunisty a myslím že by celá naše vláda, v čele s oním brýlatým dementem, hnědým od samých těch stařeckých skvrn měla jít od válu! A že mě to tady vůbec nebaví!" "Klid! Říkám, že je to už promyšleno. Neřekl jsem ti totiž ještě, že jsem dříve na hranici sloužil..."
Petr teď zažíval to samé, co několik dní před ním Tom. Dlouhý řetězec nejrůznějších vyšetření, při němž občas nevěděl, není-li ten naproti němu ze všech ten největší blázen, lišící se od ostatních pouze svazkem klíčů a bílým pláštěm. Dělali mu zkoušky paměti, kdy mu byl předčítán jakýsi článek a on měl pak opakovat doslova celé věty, které si z něj zapamatoval. Testy inteligence, kdy vypočítával - na čas ovšem! chybějící prvky v podivných rovnicích. Testy obrazové představivosti, kdy měl určit, co mu připomíná jakási barevná šmouha na papírovém kartonu. "Motýla," pravil bez zaváhání. "Motýla," pravil i po druhé. "Motýla, motýla...!" opakoval už na všechny ostatní předložené skvrny. Pak mu dali do ruky sadu předmětů, aby určil jejich tvar. "Kostka!" A opravdu, byla to kostka - což kvitoval psychiatr s nelíčenou radostí. "Válec! Jehlan!" To už lékař nadšením tleskal a smál se jak malé dítě. Ani měření jakýchsi mozkových proudů chlapec neušel. Posadili jej do křesla, hlavu mu obtočili gumovými páskami a mezi ně, do vlasů, nalepili snad dvacet elektrod. Měl pak tři dni co dělat, aby ten sajrajt vymyl z hlavy. Ale nejnešťastnější z Petra byl psycholog. Žasnul, chudák nad chlapcovými názory a nejvíce ho vytočilo, když se zeptal: "A chodil jste už někdy s dívkou?" "Ne, pane doktore. Víte - kdo má srdce plné bolesti, nemůže se mu už do něj vejít láska..." To ani ten studovaný a léty zkušený doktor nedovedl pochopit. Inu, v zemi kde city nemají příliš místa a lidské vztahy se chápou výhradně materiálně, tam se to těžko vysvětluje. Jednoho rána při vizitě, oznámila primářka Petrovi: "Dnes uděláte poslední vyšetření. A od zítřka budete brát nové léky."
Petr věděl dobře, co to znamená. O útěku těch dvou bylo tímto rozhodnuto.
KAPITOLA 6)-----------------------------------------Nástěnné hodiny visely na průčelí chodby; tam, kde byla místnost noční služby, s prosklenou přední stěnou, zakrytou však lepenkou aby nebylo vidět dovnitř. Kromě malého okénka, otevíraného kvůli krátkým hovorům s pacienty. Noční sloužili vždycky dva, a i dnes tomu bylo tak. Jeden z ošetřovatelů podřimoval na židli, druhý četl jakousi knihu. Hodiny ukazovaly právě tři čtvrti na dvě, když se dveře jednoho ze zadních pokojů neslyšně otevřely. Vyšla z nich do osvětlené chodby postava v pruhovaném ústavním pyžamu. Byl to Tomáš. Zaklepání vytrhlo dřímajícího z odpočinku. "Pojďte něco dát Petrovi z našeho pokoje! Je mu zle." "Jak zle?" pravil nevrle ten s knihou, zjevně ho tohle vytržení obtěžovalo. "Má křeče a hází sebou na posteli..." "Skoč tam, prosím tě," obrátil se ošetřovatel ke kolegovi. A Tomovi řekl, ať se vrátí na pokoj. Druhý se líně podíval na jednu z obrazovek, které reprodukovaly dění na pokojích i v naprosté tmě, díky infrakamerám. Petr hrál svou roli dobře, vědom si toho že je pozorován. Muž v bílém plášti zívl a vytáhl ze zamčené vitríny injekční stříkačku. Naplnil ji bezbarvou tekutinou z ampule a vydal se chodbou dozadu. Netušil však, že Tom se nevrátil na pokoj, ale čeká na něj ve výklenku jedněch z dveří. Počkal, až ošetřovatel přejde a dvěma rychlými kroky se mu ocitl v zádech. Úder pevně sevřenou hranou dlaně, mířenou na týl, zbavil muže na chvíli
vědomí. Svezl se na zem. Tomáš jej chytil pod pažemi a rychle odtáhl ke svému pokoji; tam už jej očekával Petr. Chlapci ošetřovatele pevně svázali, ale předtím si Tom oblékl jeho bílý plášť. Měl skoro stejnou postavu, byl jen o trochu menší. "Ještě že mě napadlo, vzít v prádelně ten provaz," pochvaloval si, když dával svázanému roubík. Oba jej pak uložili na Petrovo místo a Tom se vydal zpátky. Po cestě zvedl stříkačku, kterou upustil ošetřovatel. V kapse pláště nahmátl klíče, označené k čemu který patří. Uviděl druhého ošetřovatele, jak vyhlíží okénkem návrat svého kolegy. Z té dálky a v umělém světle, nepoznal ovšem, že se jedná o někoho jiného. A tak mohl Tom nerušeně vstoupit dovnitř. "To to trvalo," poznamenal, aniž zvedl oči od knihy. Sotva si tedy stačil uvědomit, co se děje. Tom jej zezadu jednou rukou pevně obejmul, druhou, co v ní držel injekci přiblížil k paži ošetřovatele a vpíchnul mu jehlu do žíly... Netrvalo to celé ani pět vteřin. Obsah stříkačky, kterou chystali Petrovi, zmizel v žilách strůjce. "Co - co...to...je - e..." stačil ošetřovatel jen zablekotat a upadl v bezvědomí. Inu - kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Tomáš ponechal protivníka tam, kde se sesul ze židle na zem a mávl na svého kamaráda, který vykukoval ze dveří pokoje. Ten se ocitl během pár okamžiků vedle něho. "Teď se převléknem do civilu, rychle!" V místnosti stálo několik skříněk, kde měli zaměstnanci uschovány věci a šaty. Netrvalo dlouho a chlapci byli převlečeni. Navrch si ale nezapomněli vzít opět bílé pláště. Uprchlíci se pak tiše odkradli k výtahu. Byl na klíč - jako ostatně všechno v této léčebně. Ale to už nebylo pro ně překážkou, stačilo vyhledat ten správný. Sjeli do přízemí.
Potemnělá hala nejevila známky jakéhokoli života. Petr vyhlédl opatrně zpoza rohu chodby a uviděl strážného. Měl hlavu na stole, pod ní složené ruce a slyšitelně oddychoval. "Teď já," obrátil se Petr na kamaráda. Došel až ke skleněným dveřím a zkoušel, není-li odemčeno. Pochopitelně nebylo. Strážný se pohnul a zamlaskal. Bylo třeba jednat hned. Petr bez rozmýšlení vymáčkl loktem skleněnou výplň dveří a vzniklým otvorem protáhl ruku. Ještě že nechal ty klíče v zámku. Jedno otočení a vstoupil dovnitř. Strážný se sotva stačil probudit a již jej srazil Petrův úder hranou dlaně zpátky do bezvědomí. Rána nebyla vedena ale úplně přesně, a tak muž slabě chroptěl... "Pojď - musíme ho svázat," vytáhl Tom zbytek provazu. Když se tak stalo, začal hledat klíče od vstupu do budovy. Ty totiž ošetřovatelé u sebe neměli. "Podívej - od sanitek jsou tu taky," ukázal na kroužky s klíči Petr. "Fajn, vem je - alespoň máme ušetřenou jednu cestu." Vytáhl z pouzdra, pověšeného přes opěradlo židle, pistoli. "A hele - kovboj. No, my ji teď potřebujeme víc," řekl směrem ke zneškodněnému strážnému. Když byli venku, zamířili nejkratší cestou k plechovému hangáru. Netrvalo dlouho a těžká vrata se s mírným zavrzáním otevřela a motor jednoho ze sanitních vozů naskočil. Areál léčebny osvětlovalo několik o samotě stojících lamp. Sanitka pomalu jela úzkou silnicí směrem k hlavní vrátnici. Kdyby vjezd nebyl uzavřen pevnou kovovou závorou, a teď v noci navíc dvoukřídlovými vraty - projel by jistě sanitní vůz ven bez zastavení. Takto ale musel zabrzdit. Z rozsvíceného domku vrátnice čile vyšel starší muž v jakési ušoupané uniformě. "Příkaz k výjezdu, chlapci," pravil ostře k Petrovi, který stačil už vystoupit. V příštím okamžiku mu cvakla u hlavy závěrka pistole.
"Tady je! Tome, prohlédni tu kukaň, jestli tam není ještě jeden!" Když se tak stalo, a nikdo další už nebyl nalezen, přiměl Petr vrátného k otevření vrat. Stále jej držel v šachu namířenou zbraní. Pak otevřel zadní dveře sanitky. "A teď dovnitř, starý!" pobídl ho. "Není čas, abysme ho svázali," vysvětloval kamarádovi. "Stejně už ani nemáme čím." Bílé auto s červeným křížem po stranách se prudce rozjelo nočními ulicemi. Nebylo ještě ani půl třetí. Na výpadovce se ocitli už po několika minutách; léčebna byla totiž skoro až na konci města. Teď se museli zbavit toho muže vzadu, neboť by je při další cestě mohl prozradit. Odjeli tedy dobrých dvacet minut za město; naštěstí tím směrem byl venkov jen málo a řídce osídlen. Vůz odbočil na polní cestu a po chvíli krkolomné jízdy zastavil u malého lesíka. "Tak, vystupujem!" Odvedli vrátného k prvním stromům a silným vlečným lanem jej přivázali k tenkému kmeni. Ruce mu alespoň provizorně znehybnili rukávem bílého pláště, co si Tom utrhl. "Tak. Do rána takhle vydrží. A dál? Však se sám dovolá pomoci. To už budou o našem útěku beztak vědět..." Tom zasedl k volantu. "A jedem! Ke mně domů." "Opravdu myslíš, že se to dá risknout?!" "Jasně! Víme sice oba, že policajti jdou nejdříve k němu domů, když někoho hledají - ale u mě tak rychle ještě nebudou." Ale to se přepočítal. Útěk obou byl totiž už oznámen; druhý vrátný z hlavní brány byl totiž právě na obchůzce, když uprchlíci projížděli. Neviděl je sice, zato si všiml že v jednom z pavilonů není cosi v pořádku. Odemkl tedy vstupní dveře náhradním klíčem, co měl na velkém svazku... A našel svého kolegu svázaného a s roubíkem.
Následovala rychlá prohlídka všech oddělení v budově - a osvobozený ošetřovatel vypověděl podrobnosti. Druhého zatím nechali spát, dávka uklidňujícího prostředku byla opravdu silná. Buď jak buď, policie byla přivolána vzápětí a zatímco se chlapci zdrželi v onom lesíku, uhánělo již několik jejich aut směrem k Tomovu bydlišti... Byl to nevelký, jednopatrový dům na předměstí. Stál v řadové zástavbě, sobě podobných s předzahrádkou a větší zahradou vzadu. Pomalu svítalo a všechno dostalo teď onen typický nádech modré barvy. "Půl čtvrté," zívl Tomáš. "Vprostřed května svítá už brzo." "Já bych jen spal," Petr na to. "Dneska jsme tomu moc nedali..." "Klid, doženem to až budem na Západě!" Oba se zasmáli. Bílý sanitní vůz zastavil za rohem domu. Pro jistotu... Tom si byl až příliš jistý, když se přehoupl přes plot z ulice a proběhl chodníčkem k domovním dveřím. Klíče měl s sebou, a tak zmizel uvnitř, zatímco Petr vyčkával schován opodál za kamenným sloupkem plotu. Ani jeden si však nevšiml, že v ulici je nějak více osobních aut; a že za protější zídkou číhá šest uniformovaných policistů. Další dva se kryli za svým autem. Jejich velitel jim dával znamení, aby ještě nezasahovali: "Počkat! Ještě tam musí být jeden. Až se objeví..." Ale neobjevil se. Totiž byl tu, ale oni jej neviděli. Tom se uvnitř nezdržel dlouho. Proběhl schodištěm nahoru, kde měl svůj pokoj a vzal si všechny peníze, co měl. Pak vystoupil na půdu. Vytáhl nůž a objel čepelí jednu z dlaždic na podlaze. Jakmile cítil, že se trochu uvolnila, vypáčil ji ven. Dlaždice zakrývala širokou dutinu, vyhloubenou v podlaze. Tom z ní vytáhl balík, zabalený v tlustých hadrech. Vybalil jeho obsah.
Jedna pečlivě naolejovaná pistole, zbraň majestátních rozměrů, a dvě pořádné krabice nábojů. Neodpustil si, aby ji hned na místě nabil. Pak vyzkoušel ještě ručně natahovací mechanismus a zbraň zajistil pojistkou. Zapasoval dlaždici zas na původní místo a vstal. Pistoli zasunul vzadu za opasek a hotovil se k odchodu, když zahlédl střešním oknem, co bylo do ulice podezřelý pohyb. Přikročil blíž - a opravdu! Chodník plný policajtů! Nezazmatkoval. Hned jej napadlo, že stejnou cestou se nemůže vrátit... Ale byla tu cesta jiná. Rozběhl se na opačný konec půdy a rychle otevřel vikýř. Zde policistů nebylo, jak stačil zjistit. Vysoukal se proto ven, na střechu; tím pohybem se mu však uvolnil opasek a zbraň vyklouzla... S tlumeným rachocením sjížděla po šindelích a padala do hloubky. Petr stál docela blízko. Hned jak se ocitl jeho kamarád na střeše, chtěl jej varovat před policajty kterých si už také všiml. Leč nebylo potřeba. Petr zvedl při podivném zvuku hlavu a jen tak tak stačil zachytit padající zbraň. Pistole! A druhou, tu od strážného měl také on. Tom na střeše byl tak bezbranný... Ozvalo se tlumené písknutí; byl to signál pro uniformy. Petr nečekal a přehoupl se do zahrady. "Tome, skoč !!!" zavolal a hned na to začal pálit z pistole, kterou držel oběma rukama. Překvapení policisté se sotva stačili schovávat, jak kolem nich hvízdaly kulky. Většina z nich se stáhla opět za kamennou zídku, kde byli prve. Žádný z nich se neodvážil vystrčit ani prst, a to ještě ani chvíli potom, co rány ustaly. Zatímco do zídky narážely kulky a pomalu ji rozbíjely, seskočil Tomáš ze střechy do křovin zahrady. Nedbaje škrábanců, rychle se dostal i s Petrem za plot. "Co teď? Sanitkou nemůžeme, je pomalá a nápadná." "Dostřílels? Tady je druhý zásobník," podal Tom kamarádovi něco, na co by málem zapomněl.
"To je věc, člověče! Kolik nábojů to má v zásobníku? Alespoň dvacet, ne?" chrlil ze sebe ten, zatímco měnil tu důležitou součástku. "Čtyřiadvacet! Ale pojď, vezmeme si jedno z jejich!" Tom dostal druhou zbraň a za občasných varovných výstřelů se oba pohybovali ulicí. Auto bylo odemknuté i s klíči v zapalování. I policie se chová mnohdy příliš sebejistě. Petr využil posledních ran k tomu, aby prostřílel kola dalšího policejního auta. Přišlo mu k smíchu, že jejich osádky se neodvážily vystřelit snad ani jednou - tak zbabělá byla předlistopadová policie! Smykem se rozjel jejich nový dopravní prostředek pryč. "Musíme vystoupit ještě ve městě," přemítal Tom. "Blázníš?" "Nejde jen o to, že značku auta teď nahlásí všem dopravákům. U každé výpadovky má policie své stanoviště..." "No a?" "Když je nějaká taková akce, vyběhne z toho jejich baráku chlap, co nese v rukou svinutý pás... Takový ten s hřebíky, jak jsi to mohl vidět v kině. Stačí pak do toho kola kopnout, pás se rozvine - no a auto, co na něj najede se může rozloučit se svýma gumama..." "Jo takhle!" Auto tedy nechali v jedné nefrekventované ulici na konci města. Dál museli pokračovat už po svých... Krátkého odpočinku v březovém hájku, využil Petr k tomu aby si řádně prohlédl zbraň, se kterou se před chvílí tak nečekaně seznámil. Nejdříve hledal značku, ale ta byla zbroušená. Zůstalo z ní jen typové označení - 730. Otáčel jí v ruce kolem dokola, měla robustní tvar a černou pažbu. Na jejím spodu vybíhal z každé strany, šikmo, jeden zásobník... "Tak proto, těch dvacet čtyři ran," uklouzlo mu.
"A to není ještě všechno - podívej," vzal mu kamarád z ruky znovu nabitou zbraň a namířil z bezprostřední blízkosti na kmen mladé břízy. Svíral ji pevně oběma rukama, když vystřelil. V kmeni zela díra, kterou bylo vidět až na druhou stranu. Měla zčernalé, opálené okraje. Petr prohlížel nevěřícně kmen i z opačné strany. Kulka prorazila jistě deset palců živého dřeva a ještě vylétla ven... "Úžasná zbraň..." Kolem osmé dorazili, s nohavicemi mokrými ještě od ranní rosy k nějaké obci. Zrovna otvíral konzum. Nakoupili tedy něco jídla a vydali se k vlaku. Až na to, že je po cestě obtěžovala parta kluků, co nastoupili s rozměrnými a špatně skladnými kabelami a zjevným úmyslem každému tam překážet, se nestalo po cestě nic zvláštního. Různými objížďkami, to aby se vyhnuli městu kde jsou jistě nádraží již kontrolována, dostali se oba konečně blízko hranic. Bylo už pozdě odpoledne, a oba byli řádně utrmácení. Ale Tomáš trval na tom, aby se ihned vydali na místo, které dobře znal a kde je jistě hledat nebudou. "Podívej, jak přijede do pohraničí někdo koho tu neznají, hned ho někdo sleduje a dává hlášku péesákům. My jsme se tomu zatím vyhnuli, protože ty hlavní udavače znám a tak je vždycky nechám přejít - pak teprve pokračujeme." Jejich plánu napomohlo, že když přicházeli k onomu statku, kde na ně čekal jejich úkryt, tak se už stmívalo... Hangár, co v něm družstevníci garážovali malé práškovací letadlo, byl tmavý a nevlídný. Sice jim zdejší chladno přišlo vhod, ale odpočinuli si zde jen částečně. Museli trochu odsunout řadu plechových skříněk s nářadím, za nimi teprve si mohli rozložit deky a na nich podřimovali až do bílého rána...
Prvního dne se nedělo nic; jen jakýsi zaměstnanec přiběhl odlít si oleje. Z poznámek, které padaly občas venku se dalo vyrozumět, že práškování bude až zítra. Zítra tedy - se rozhodne! Noc byla nekonečná. Chlapci byli celí rozlámaní a Tom, který vstal hned, jak do hangáru pronikla trocha ranního světla, chodil a rozcvičoval svaly. O chvíli později se probral i Petr. "Tímhle se tedy máme dostat ven, za čáru?" ukázal na letoun, který byl částečně, ve světle pronikajícím skulinami v plechu, vidět. "Ano, tady jej vidíš!" rozhodil rukama teatrálně Tom. "Dvě křídla, na konci zalomená, jedna směrovka a nádrž na hnojivo. Jo taky vrtule a to ostatní... Prostě celý jednoplošník typu Z-37, tedy Čmelák. Určený původně k práškování polí. A taky k přeletu hranic - ale to už méně často..." Oba se zasmáli. "Pozor. Někdo jde." Stačili sotva vlézt do svého úkrytu za skříňkami, když spadl řetěz zajišťující vrata. Ty se pak s hlubokým vrzáním otevíraly, aby mělo letadlo volnou cestu...
KAPITOLA 7)-----------------------------------------Pilot vstoupil dovnitř. Měl na sobě modrou silonovou kombinézu a doprovázel ho jeden z těch, co pracovali na statku. Ten vezl dvoukolák s plechovým sudem. Tom s Petrem vyskočili ze svého úkrytu. "Buďte zdrávi!" zvolal Tomáš ironicky a namířil na ně svou sedmsettřicítku.
Majestátně vyhlížející zbraň na pilota zapůsobila; zastavil se v půli kroku a zůstal bez hnutí stát. "Co to vezeš?" kývl Petr na toho druhého. "Palivo?" "Ne-e. Hno-hnojivo...," koktal ten celý vystrašený. "Jdeme! Nasedat." Tom ukázal pistolí na letoun. "Ale ten je jednomístný... A netankoval jsem ještě, bude tam málo paliva," promluvil pilot. Chlapci se na sebe podívali. Zvenku byly slyšet hlasy dalších zaměstnanců. Hangár byl až u plotu, a nebylo v něm rozsvíceno, takže dosud nikdo z nich nevěděl co se uvnitř děje. "Pro benzín bych musel do skladu, tady je jen tohle," ukázal nohou na velkou nádobu v rohu u vrat. "Tak rychle! Nalijte to dovnitř... Do skladu vás nepustím! Musíme vystačit s tímto," přikázal Tom. Když byl pilotův pomocník hotov, musel zasednout muž v kombinéze za letecký volant. Předtím se ale vedle něj do kabiny vmáčknul Tom, který po celou dobu nedal prst ze spouště své pistole. Petr vyskočil na trup letounu a položil se břichem na něj. Držel se přitom za ocelový nosník nad kabinou. Motor s řevem naskočil a vrtule se roztočila šílenou rychlostí. Letadlo sebou párkrát trhlo a neochotně se rozjelo otevřenými vraty ven. "A teď přes čáru!" připomněl Tom pilotovi trasu. Třebaže si to už mohl sám domyslet, jistota je jistota. To aby snad nedošlo k omylu. "Nevím, jestli..." blekotal pilot. "Ale víš! Protože paliva je málo, poletíš tou nejkratší cestou... Ano - bohužel je to rovnou nad stanovištěm péesáků..." dodal už spíš pro sebe. "Ale mysli na moment překvapení..." Jednoplošník, nezvykle zatížený se řítil po startovací dráze a pomalu se odlepil od země. Nabíral výšku i rychlost, pod ním bylo slyšet několik udivených výkřiků.
"Leť rychle! Co nejrychleji!" zařval, protože v hluku motoru už slova nebyla příliš slyšet. Tomáš se podíval pod sebe. Poznával částečně krajinu, kde strávil poslední, ne zrovna nejlepší měsíce. A tam! Tam nedaleko je už jiná země, Rakousko. Že to tam na druhé straně, nebude horší - ba právě naopak - o tom teď chlapec už vůbec nepochyboval... Byli nad hranicí. Pod nimi, přilákáni hlukem letadla, letícího nečekaně nízko se hemžili vojáci. A další vybíhali ještě ze svých ubikací a všichni měli naspěch, aby zvrátili hlavu nahoru. Načež jim většinou ulétla čepice. Tom neseděl moc pohodlně. Aby pilot mohl řídit, musel se mačkat v koutě kabiny určené původně jen pro jednoho. Levou nohu měl navíc položenou napříč a druhá mu kolenem tlačila na břicho. Ještě že to nebude dlouho trvat. Zespodu se ozvaly výstřely. To dva tři vojáci byli tak pohotoví, že vzali s sebou hned samopaly. Ty promluvily svým koktavým hlasem a plášť letounu prorazilo několik střel. Znělo to v té rychlosti, jako by se od trupu odrazilo několik kamínků. "Šlápni na pedál a zkus je pohnojit!" křičel na pilota. "Třeba ti trochu toho ještě zbylo!" Ten poslechl, uvědomil si že se jedná už i o něj. Jako poslední pozdrav své macešské 'rodné zemi' tedy poslali chlapci pár oblaků bílého prášku, který rozkašlal chuml vojáků, hledících za nimi. Ozvalo se přerušované pípání a blikala červená kontrolka. Pilot nemusel nic říkat, bylo to jasné. Je konec s palivem. Muž v kombinéze se rozpačitě podíval na Toma a zatímco letoun klesal, hledal místo vhodné alespoň trochu k přistání. Krajina je v této oblasti rovinatá, a tak si mohl vybrat rozlehlý palouk, ještě před říčkou co dělila dva světy...
Letadlo dosedlo, po několika skocích v trávě začal motor pokašlávat a vrtule zpomalila své otáčky. Ještě pár desítek kroků jelo, ale pak se definitivně stroj zastavil. Byli však ještě pořád na hranicích !!! Chlapci spolu během letu neměli spojení; a tak Tom mohl jen doufat, že Petrovi se nic nestane. Naštěstí tomu bylo tak... Petr seskočil ještě dříve, než zastavili a otevřel dveře kabiny. Nebyl nijak zraněn. Hůře však dopadl jeho kamarád; když mu pilot uvolnil cestu, tak vyskočil - ale ihned se bolestí zkroutil. Jedna z kulek, co proletěly trupem jej totiž škrábla do levého kolena. Za letu si toho že rána krvácí nevšiml, a bolest necítil proto, že neměl čas myslet na nic jiného nežli na let. Jenže teď...? Zkusil se narovnat. Nohavici měl celou od krve. Petr vzal bez váhání za rukáv své bundy a utrhl jej. Zvuk párané látky Toma vzpamatoval; máchl rukou s pistolí a křikl na pilota, co postával opodál: "A co ty? Utíkej! Pryč, zpátky - honem!" Ten se nedal dvakrát pobízet, vzdaloval se od obou přímo poklusem. "Teď máme chvíli času," mluvil Tom, zatímco mu Petr obvazoval ránu. "Ten chlápek je taky o něco zdrží - snad to stihneme včas." Vydali se pokračovat v útěku a opět, už podruhé, pěšky. Tom odmítl, aby se Petr zdržoval tím že by ho podepíral. Když teď už rána nekrvácela, mohl, sice s pokulháváním běžet sám. Překonával bolest tím, že myslel na vytčenou metu. Tam, ano tam za tou říčkou, nebude už nad nimi mít žádný z pohraničníků moci. Nebyli už daleko od ní. Vtom se zpoza keřů vztyčily dvě postavy. "Stůj! Ruce nahoru!" Namířené samopaly nepřipouštěly žerty. Oba uprchlíci měli beztak svoje zbraně v kapsách, aby mohli postupovat rychleji.
Vojáci přistoupili blíž. Tom poznal Radima. Svého někdejšího spolužáka. Ale teď patřilo slovo tomu druhému. Znal jej rovněž, i když jen ze služby na jednotce. "Ale - podívejme se," mlaskal tento vzrušením. "Copak to tu máme?! No to je ale úlovek!" Obrátil se k Radimovi. "Tak to vidíš sám - pohraničník i s kumpánem, na útěku... Jenže vám to nevyšlo... Kdepak, vážení! Kde hlídáme my, tam neprojde ani Rambo!" "Dělá ti to radost, takhle se vytahovat?" ozval se Tom. "Chudáčku - nevynikáš asi v ničem jiném, než dělat bolševikům hlídacího psa !?" Záměrně péesáka provokoval, chtěl aby se dopustil nějaké chyby a přitom ztratil pozornost. "Co - co... Co si to dovoluješ !!!" zbrunátněl jeho protivník ve tváři. Prudké cvaknutí uzávěru samopalu a hlaveň míří přímo na něj... "Já tě...zabiju! Zabiju !!!" řval voják nepříčetně. Tom se neovládl, aby nestiskl pevně zuby a nezavřel na chvíli oči. Není lehké hledět smrti do tváře. Teď !!! Salva výstřelů zazněla; v dáli od lesa ji vracela ozvěna. Tom otevřel pomalu oči. Necítil nic. Spatřil vojáka, ležícího na zemi v posledním záchvěvu křeči; nad ním stojící druhý, Radim svíral stále svoji zbraň... Chvíli se nikdo z těch tří nehýbal. "Tak," vypravil ze sebe těžce voják, "vezměte si naše zbraně a..., a jděte. Jděte! Rychle... Co koukáte, nemohl jsem už to taky snášet !!!" "Ty tu zůstaneš?" nedalo Petrovi. "Řeknu na jednotce, že jste jeho," ukázal na mrtvého, "zastřelili vy. A mě že jste odzbrojili... Vám to bude už jedno,...vy už tady nebudete."
Uprchlíci, vyzbrojeni samopaly, pokračovali v cestě. Mezitím však na základně nelenili a vyslali hned po přeletu letadla do horkého místa pohotovostní četu. Tentokrát zesílenou, ve dvou autech. Ta zadržela nejprve nešťastného pilota, pak narazila na svého vojáka beze zbraně a s mrtvým kamarádem. Toho rychle vyslechla osádka prvního gazu, zatímco druhý ihned nadjel uprchlíkům podél říčky. Chlapci stále ještě nebyli na svobodě. "Stůj nebo střelím! Zahoďte zbraně!" hulákal velitel čety. Vojáci vyskákali z auta a kryli se křovinami. Tom s Petrem viděli, že mají jen jedinou šanci. Pokračovat! Za nimi se ozvaly z několika míst výstřely. Petr se zarazil v běhu a chytil se za pravou stranu hrudi. Tom se ohlédl a viděl, jak kamarád klesá v kolenou. Raněné místo se zbarvilo krví a skvrna velmi rychle rostla... Chytil jej za ramena a klekl nad něj. Bylo mu jasné, že tohle je Petrův konec. Temné zavrčení upozornilo Toma na přítomnost psa. "Kazane, vem si je! Trhej !!!" zvolal psovod a uvolnil zvířeti obojek. Rychlými skoky se blížil stříbrně zbarvený pes k nim. Tom úplně reflexívně zvedl hlaveň zbraně a krátká dávka ukončila mrzký život oné bestie, stvořené beztak jen k zabíjení lidí. Pes, nádherný sic na pohled, uvnitř však netvor. Stačil ještě táhle zakňučet, ale pak se svalil do trávy a bylo po něm. Chlapec se obrátil znovu ke kamarádovi. "Tome...jdi,...Jdi sám," řekl ten namáhavě. "Nech...mi tady zbraně,...a já... Zdržím je!" Ale jeho kamarád se stále nemohl odhodlat k odchodu. Nechtěl jen tak zanechat Petra bez pomoci... Ale ten jako by mu četl myšlenky. "Běž, tak dělej! Mně už nemůžeš pomoct... Já se na svobodu nedostanu." To pravil se vzrůstající námahou a čelo se mu přitom orosilo potem. "Osud si to nepřeje," dodal hořce. Tom mu vtiskl svůj samopal do ruky.
"Sbohem." Víc ze staženého hrdla nemohl vypravit. Dal se plížením vpřed, k říčce za kterou čekala volnost a svoboda. Pohraničníci začali opět střílet. Ale Petr palbu opětoval, a tak se raději zbaběle skryli. Najednou se ozval výbuch. Granát! I tohle si s sebou vzali! Tom, již na břehu, se ohlédl. Z místa, kde zanechal Petra se kouřilo... S vítězným pokřikem se vojáci zvedli a běželi k místu výbuchu. Už je nikdo nezastavil střelbou. To znamenalo, že Petr je mrtev. Tom byl už skoro u řeky. Dělila ho od ní jen trnitá zeď do válce navinutých drátů, hrubých a ostnatých. Těm se říkalo brunoválce. Záměrně si to už od přistání mířil k místu, o němž věděl že zde pohraničníci mají svůj tajný průchod... Našel jej a odhrnul opatrně holýma rukama spleť drátů. Protáhl se jimi a byl bez nehody venku. Skočil rychle do vody a několika tempy se dostal kus od břehu. Ale pohraničníci byli opět za ním. A znovu třeskly výstřely. Kulky pleskaly okolo něj o hladinu. Konečně řeku překonal. Chytil se za dlouhé, tenké větve stromu, rozložité olše jejíž konce spadaly až do vody. Přitáhl se za ně tak, že se jimi skryl před zraky vojáků. Ale nečekal dál a vyhoupl se na břeh. A dobře udělal. Za ním se ozvala totiž několikanásobná salva snad ze všech zbraní, co měli na jednotce. To dorazila už i druhá četa a spolu s první zkoušela své 'hrdinství', dávkami ze šesti samopalů proti jednomu člověku... Mysleli totiž, že Tom se ještě nedostal ven z vody a skrývá se za větvovím. Pravé krupobití kulek! Opřel se zezadu o kmen stromu a nahmatal v náprsní kapse svou sedmsettřicítku. Když bude nejhůř, bude se bránit do posledního výstřelu. Zranění v koleně se opět začalo ozývat.
Z druhého břehu zaznívaly hlasy pohraničníků. "Půjdeme ještě dál? Za ním?" "Blázníš? Voda je ještě studená...!" "Ten už má beztak dost!" přidal se další. "Odpoledne vyplaví voda jeho mrtvolu. Museli jsme ho zastřelit...!" Vojáci podle všeho odcházeli pryč. Podklesl v kolenou a svezl se po kmeni dolů. Chvíli tak seděl a odpočíval, nežli se vydá dál. Byl už ve svobodné zemi. Byl na Západě! Pokulhávaje, šel pomalu přes zorané pole směrem k silnici. Bolest překonával vědomím, že všechno to nejhorší už má za sebou. Teď se jen dostat do tábora pro uprchlíky... Pak začne nový život, bez dirigování a věčné kontroly. Život ve svobodě a pravdě. Zbraň jej už netížila; odhodil ji, a nad ní se s tichým plesknutím zavřela hladina říčky. Nesmějí ji u něj najít, řekne policii, že nestřílel... Kdoví, jak by se k tomu jinak stavěli. Cožpak mohou chápat, že na hranicích Československa probíhá stále ozbrojený boj? Že tam jde o krk? Kdo s koho... Buďto já nebo oni. Jinak to nešlo. Ale vysvětlujte to Rakušanům, když to nikdy nezažili... Silnice nebyla příliš frekventovaná. Není divu, pohraničí! Ale konečně. V dáli se objevilo auto, dodávka s namalovanou firmou. Začal mávat. Auto zablikalo světly a zastavilo před ním. Uvědomil si, že má na noze krvavý obvaz. To v Československu by mu s tím nezastavil jistě nikdo našinci by se báli, že si zamažou sedadlo. To je hned vidět, že tihle mají jinou povahu. "Bitte, ich - emigrant...lager Traiskirchen." Tom uměl německy dobře, ale byl dosud rozčilen dnešními událostmi natolik, že se zakoktával. Řidič se naklonil k němu a uviděl zranění. "Schnell, schnell! Herein," zval ho bez váhání dovnitř.
Cestou pak na něj občas promluvil, ale Tomovi moc do řeči nebylo. Ztráta krve a fyzické vypětí posledních dnů se na něm plně projevilo. I když se snažil překonávat mdloby, které se o něj pokoušely, přesto cítil slabost.
KAPITOLA 8)-----------------------------------------Cesta rychle ubíhala a Tomáš se rozhlížel po malebné rakouské krajině. Projížděli výstavními vesničkami, upravenými a čistými jako z cukru. Srovnání se špinavými a šedivými ulicemi ve své otčině se ani neodvažoval. Až k Vídni vedla cesta stále po rovině; těsně před městem ale dodávka sjela na obchvat a po dvaceti minutách byli již za Vídní, které se tak vyhnuli. Tom myslel, že jej řidič vysadí ve Vídni, a byl tak nemálo překvapen. Ale z jeho řeči vyrozuměl, že ho chce dovézt až na místo. A opravdu! Ještě před polednem byli tam. Báječní Rakušáci. Mrňavé městečko Traiskirchen, stejně malebné jako každé jiné v téhle zemi, bylo sídlem tábora pro uprchlíky. Rozloučení bylo srdečné, a protože Rakušan dovezl Toma až k hlavní bráně, nemusel tam bloudit. Vešel dovnitř bez váhání. Ošetření jeho rány bylo promptní, na nic se jej nezeptali, dokud neměl na noze pořádný obvaz. Pak ale musel do jakési čekárny, za ostatními co ještě nepodepsali žádost o azyl. Tam, na tvrdé lavici bylo mu tedy, strávit svou první noc ve svobodném světě. Ještě předtím se ale mohl seznámit s několika svými krajany. Dva manželské páry a tři kluci, mladí jako on.
Prostě účastníci jednoho z mnoha zájezdů, pořádaných cestovními kancelářemi v tuzemsku. A jednoho z prvních v sezóně, turistické i - emigrační... Přiblížil se k nim, a slyšel jak se jeden z manželů chlubí způsobem, jak převezl přes hraniční kontrolu šedesát tisíc, získaných prodejem domu. "Měl jsem tu ruličku v konečníku, a že to tlačilo! Když pak ten celník chtěl, abych se předklonil - myslel jsem, že to ze mě musí vyběhnout..." "To já," přisadil si druhý," jsem si dal větší práci a taky to měl pak pohodlnější. Rozpáral jsem podšívku u bundy a zašil peníze tam." Názorně všem předvedl svůj úkryt, nyní již otevřený a vybraný. Rozproudila se diskuse o tom, jak nejlépe a nejbezpečněji provézt přes celnici bankovky, tedy ty nad povolený limit... Ukázalo se, že všichni Češi, bez vyjímky nějakou tu marku či dolar provezli. A to i přesto, že téměř u všech byla konána zběžná osobní prohlídka. "Jó...provézt je tak snadné nebylo, ale zato utratit je tady, to půjde lehce," povzdechla si jedna z žen. Tomáš od skupiny znechuceně odešel. Beztak začnou mluvit o tom, jak si tady na Západě budou žít a co všechno si koupí... Znal tyhle hovory. A nebyl už na ně vůbec zvědavý. Přiblížil se večer a Toma zarazilo, s jakou samozřejmostí si jedna z manželek 'ustlala' na stole, jediném v několika tmavých místnostech. Snad to bylo o něco měkčí než ty lavice, ale... "Dobrá - my jsme galantní, necháme vás tu spát... Ale jak drze se toho domáháte," neudržel se napomenutí. "Jako by to byla samozřejmost?" Dotyčná cosi odsekla, ale on neposlouchal. Jak vidím, i tady jsem narazil na to české sobectví... Takoví mají zůstat doma, a ne se cpát do světa!, pomyslil si.
To ale nebylo všechno. Těsně před zamčením budovy se přihrnula rozvětvená ruská rodina. S velkým halasem početného potomstva se dveřmi jen tak tak propasovaly objemné báryšně, doprovázené svými hubenými manžílky. Ti měli co dělat, aby dostali dovnitř několik zavazadel o tvaru i rozměrech středně velké skříně. Průvod zakončilo několik starců snad devadesátiletých, každý s plnovousem na půl metru. Když se posléze všichni uvelebili, a zabrali tak jistě polovinu prostoru v čekárně, došlo na další. Zavazadla vydala svůj obsah v podobě dek a koberců; do uvolněného prostoru naskládaly báryšně své děti. A aby rychleji usnuly, zazpívaly jim jakousi ukolébavku. No, to mi ta emigrace pěkně začíná - uvažoval o tom Tomáš. Snažil se nemyslet na to, jak dnes přišel o kamaráda... Únava mu pomohla, a tak brzy usnul jako špalek a spal až do rána, třebaže lavice to byla doopravdy tvrdá. Nazítří hned zrána se u dveří, které v těchto chvílích tvořily víceméně další bránu svobody, utvořila fronta čekajících. I Tomáš vstal brzy a chtě nechtě se zařadil. Dobrou hodinu se však nedělo nic; pak jakýsi zřízenec otevřel dveře do ulice a do čekárny se nahrnula další várka těch, co zde zkusí štěstí... Parta Bulharů, urostlých a vysokých hlaholila svou balkánštinou už na schůdcích. "Ty chačeš ?!" plácl Toma jeden z nich přes záda, až ten vrazil nosem do Poláka, co stál před ním. Ohlédl se a viděl, že chlapisko mu strká pod nos krabičku cigaret. Zavrtěl hlavou, ale Bulhar jakoby nerozuměl. "Hele - to musíš kývat," ozvala se najednou zezadu čeština. "Tam u nich to znamená ne, a vrtění hlavou - ano! Prostě to mají naopak," tlačil se krajan dopředu. "Anebo si jich nevšímej... Je to celé mužstvo basketbalistů, měli hrát v Maďarsku - ale nějak se i s autobusem protlačili za hranice, sem... Pusť mě za sebe," žadonil najednou.
"Jak to, za sebe? Tady nejsi v Československu. Tady se ve frontách nepředbíhá!" zpražil ho Tom. Ale krajan nechtěl rozumět a stále se cpal dopředu. Ale pak se otočil i jeden z Poláků a lámanou polsko-češtinou mu to vyložil: "Ty, pozostaj na chwostě! Ja i my sme zanocovali tu - ty ně !!! Tak czekaj," výhružně se zadíval na neposluchu. Vždy když se dveře otevřely, začal před nimi mumraj, neboť dovnitř se vpouštělo jen po dvou po třech. Vždycky se objevil vypasený mladík, sebral od nich nejdříve pasy a pak je pozval dovnitř. Tom si vzpomněl, jak jim hned po nástupu vojny velitel sliboval, že ještě pět let po jejím ukončení pasy nedostanou. Vytáhl červený průkaz, občanku. "Snad bude stačit tohle," řekl jen tak sám pro sebe. Ale jeden z Poláků si toho všiml, sáhl do náprsní kapsy a rozevřel před chlapcovýma očima vějíř různých pasů. Většinou byly polské, ale i jeden z tehdejšího východního Německa a jeden - dokonce rakouský. "Ty pokupiš?! Jeden po trzy tysiac šilinga!" ukazoval na polské. Zavrtěl hlavou. Vydávat se za Poláka! Když nezná polsky. "Kiedy ty potrzebować, ja ostawam na Mexiko Platz ve Wien!" dodal ještě obchodník s pasy. Začal potom smlouvat o ceně s jedním svým krajanem, co podle své řeči přijel úplně bez dokladů. Jednoduše vsedl u nich do vlaku, přidal se k partě kluků co měli stejný cíl a domluvil se s nimi. Když pak procházeli pasovými kontrolami, tak mu jeden z kluků poslal vždy svůj pas - samozřejmě až poté, co byl sám už zkontrolován. Pasové kontroly byly celkem čtyři, a nikdy si nikdo z úředníků nevšiml, že jeden z pasažérů je zde načerno. A doklad přitom cestoval za zády ostatních, od jednoho k druhému. Když tuhle historku slyšela fronta přede dveřmi, museli se smát té tupé byrokracii. Tom nebyl zrovna pro zápas ve frontách. A tak přišel na řadu až po poledni.
"...já, níže podepsaný tímto žádám o poskytnutí politického azylu v republice Rakousko. Stvrzuji, že všechny údaje mnou uvedené jsou pravdivé... Dne 18. května 1989 v Traiskirchenu u Vídně. Podpis..." Dostal papír, co platil jako povolení k dočasnému pobytu, pak si jej vyfotografovali na 'lagerkartu', to je zelenou kartičku coby průkaz ke vstupu do tábora. V další kanceláři dostal oběžník, na němž četl: Lékařská prohlídka Roentgen Interview Erární potřeby Pomocná organizace Ty první dvě rubriky mu byly jasné. Šel ale nejdříve nafasovat věci z eráru, protože jinak by to už ten den nestihl. Dostal ešus, příbor a povlečení. Malý a hrozně snědý Maor z Nového Zélandu, který sloužil ve skladě, mu pak ukázal kde se má ubytovat. Tom očekával, že bude na pokoji s nějakými patnácti dalšími, ale... Místnost, do které vstoupil, byla velká jako tělocvična a i strop měla tak vysoko. Skoro celý prostor zabíraly patrové postele, téměř všechny obsazené. Našel si volné místo, usedl na nepovlečené matrace a schválně počítal, kolik že lidí nejrůznějšího původu a národností je zde bytem. I s ním jich bylo 81, a lůžek celkem 88. Navíc zde byl i pes, veliký, bíle huňatý a tichý. Zaštěkal teprve až mu kdosi šlápl na nohu... "To je taky azylant?" přitočil se starý známý z fronty a asi se chtěl 'ubytovat' vedle něj. Tom neřekl nic, jen mu ukázal na druhou stranu, tam kde se již uvelebily obě české rodinky. Kupodivu tentokrát otrava pochopil a uraženě odkráčel za svými. Tom se tak mohl nerušeně věnovat zastýlání lůžka. Jen s tím byl hotov, přišli jeho sousedé. Zjistil, že pod ním spí černoch a vedle něj rovněž černoch.
Ale byli mu desetkrát milejší, než jeho krajané. Jen kdyby nebyli tak zimomřiví! V místnosti se ještě na noc zatápělo a tak otevíral průběžně okno; no a milý jeho černý soused jej opět zavíral. Třesouce se zimou pak vlezl opět pod deku, kterou si natáhl až k očím. Dalšího dne vstával až s posledními. Jídelna byla hned vedle, za průjezdem, taky v přízemí. Jen vstoupil, ujelo mu: "No těbůh! Tady je fronta jak na sociální dávky!" Musel zůstat u dveří, neboť tam až zástup končil. Jeho monolog ale zaslechl jeden z čekajících, Čech. "Ale co máte proti sociálnímu zabezpečení, příteli?" A k němu se přidala i jeho manželka. "To je přece to hlavní," ušklíbla se potrefeně. "Bez toho ani ránu." "Hlavní, ano? Brát od státu zadarmo peníze - co ?!" neudržel se chlapec. Pak jen máchl rukou. Co by se s nimi vůbec bavil! Ale rodince to nevadilo a zapředla spolu čilou debatu o sociálním systému v Kanadě... No to bude pro tu zemi skutečně přínos, až se tam všichni dostanou! Ten den absolvoval vyšetření u lékařů, zatímco přemýšlel o tom interview... No ano, rozhovor. Slyšel už o tom cosi od známých, že se jedná o policejní výslech. Tady v Rakousku to dělá snad nějaký Holoubek, komisař, jehož rodiče pocházejí z Moravy. Jeho kancelář musel ale nejdříve najít. Využil toho k tomu, aby si řádně obhlédl areál tábora. Hlavní budova, třípatrová a poměrně rozlehlá byla postavena někdy začátkem století. Byla obrácena do polí, od nichž ji dělil široký pás trávy. Někde četl že to bývaly původně kasárny - tak jej napadlo, že snad stráví celé mládí ve vojenských objektech...? Budova tvořila v půdorysu velký obdélník, s chybějící jednou delší stranou. Vzniklé nádvoří bylo vyplněno silnicí, jíž lemovaly stromy a v němž byl celodenně chládek. Objekt měl tmavě žlutou fasádu a veliká okna, z nichž visely peřiny.
Za nádvořím stály dvě nízké, novější budovy - v jedné, byly kanceláře policejních zaměstnanců a ve druhé - to se ovšem dovtípil později, sídlily ony takzvané pomocné organizace. Když se vydal dále a doleva, minul několik špinavých baráků kde zahlédl pobíhat houfy cikánských dětí. Ti jsou snad všude na světě, pomyslel si. Opodál, v končící zástavbě stála společenská budova. Sem se mohlo jít na televizi, zahrát nějakou hru a podobně. Dál až k plotu se rozkládalo nevelké hřiště a ještě pár stromů. Vrátil se zpět a hledal kancelář policejního komisaře. Pan Holoubek jej však odkázal až na dobu za několik dní; a tak zbývajícího času využil k návštěvě vedlejšího baráku.
KAPITOLA 9)-----------------------------------------CARITAS, AFCR, IRC - hlásala velká písmena už na dveřích. Vystoupil do patra a studoval nástěnky. Zajímavý byl na nich zvláště článek, který udával jak postupně klesá procento udělených azylů pro uprchlíky. U každé národnosti bylo to procento jiné, avšak jedno měly společné: klesalo. Ještě dobře na tom byli Rumuni; to takoví Maďaři si letos ani neškrtli. Z úvah jej vytrhl hlas, co jej v češtině zval dál. Vstoupil tedy. Nevelká místnost, v ní dobře živený muž v padnoucím tmavém obleku. První dojem byl příznivý. "Takže už vás to v republice nebavilo?" pousmál se úředník. "Koho by to bavilo..." povzdechl si Tom. "Ráno do práce, odpoledne z ní - a žádná perspektiva, žádné plány...žádná naděje, že bude líp! Ne, nejde to, takhle žít! Opravdu."
Dostal řadu různých dotazníků. Jméno? Datum narození? Poslední bydliště? Důvod opuštění mateřské země? Váš názor na Komunistickou stranu? Ano. To je to pravé. S chutí vypisoval: Jediná možnost, jak zbavit střední Evropu rudého moru, je postavit všechny komunisty ke zdi, k nějaké hodně dlouhé ale, neboť rudých je mnoho. A postřílet bez výběru, jednoho za druhým. Pak teprve zavládne klid a mír v téhle části světa... Odevzdal papíry zástupci organizace a ten si je se zájmem pročetl. Když končil, vrtěl jen hlavou. "Mirku, pojď si to přečíst," oslovil svého kolegu, který se právě vrátil zvenku. A zřejmě rovnou ze hřiště, neboť byl v teplákách s barevným vzorem, udýchaný a pod paží nesl kopací míč. Ani se nepředstavil, ruku nepodal a už se hrnul ke stolu. Přejel očima řádky, na kterých držel prst jeho kolega a řekl: "No to ale nemůžeme takhle odevzdat?! Co by nám řekli na ambasádě..." Díval se upřeně na Toma. Ten k tomu nemlčel. "Ale - cenzura?! Tak to abych se obrátil na vaši konkurenci!!" Vstal a dělal že chce odejít. Zavolali ho pochopitelně zpět. Nakonec, ač neradi mu dotazník vzali tak, jak jim ho dal. "Ještě jsem se nedozvěděl, jaká je čekací lhůta," poznamenal před odchodem. "No, v tomto období...dosti dlouhá." "No - jak dlouhá?" "Až dva roky." "No páni! To je neskutečné...! A co tady budu dělat, celou tu dobu?!" Rozpačitý úsměv a pokrčení ramen. "Ale zase, naše organizace vás zajistí v začátcích," promluvil ten v obleku. "Platíme letenku, víza a najdeme byt... Vy chcete...no ano," koukl do papírů, "ano. New York. Do dvou let jste v něm."
"Ještě mě napadá - souhlasí Rakousko s tak dlouhým pobytem? Myslím v případě, že bych nedostal azyl zde." "Azyl teď už dostane málokdo," řekl zamyšleně ten v obleku. "Nevím sice, co budete říkat při interview - ale rozhodně si s tím nedělejte starost! Je normální, že žadatel napoprvé - to je ve lhůtě tří až šesti měsíců, dostane vyjádření záporné. Pak se odvolá - a než se odvolání vybaví, uběhne nějakých dalších 12 až 18 měsíců... Tím vlastně projde i ta lhůta dvou let - a žadatel může vsednout do letadla směr U. S. A.!" "Naopak," vložil se do toho druhý, "znám případy, že někdo dostal azyl v Rakousku, a Američani pak vzkázali že jelikož žadatel má už své zajištěno jinde, tak oni už nejsou povinní ho přijmout. Netvrdím, že to je pravidlem, ale párkrát se to už stalo." "Fajn perspektiva..." "A ještě něco," promluvil ten v teplácích, "týden před odletem musíte absolvovat tak zvanou 'americkou školu Hohenberg'..." "Co je to?" "V Hohenbergu emigrantům vtloukají po celý týden do hlavy tyto základní věci: Jak si založím konto, jak najdu práci, jak si koupím auto, jak si zavedu telefon... Bez těchto znalostí se v Americe nedá žít; je daleko náročnější na samostatnost než Evropa. A tak těchto pár věcí opakují každému tak dlouho, až si je zapamatuje a pak může jít." Když se za Tomem zavíraly dveře, napadlo ho podívat se, co vlastně znamená ta zkratka IRC. International Rescue Committee, tedy Mezinárodní výbor pro uprchlíky, stálo tam. Dny v táboře neubíhaly špatně. Když potom seděl později v kanceláři komisaře Holoubka, viděl, že o tom co zde bude povídat je už víceméně rozhodnuto...
Komisař držel totiž v ruce dvoje rakouské a jedny dokonce české noviny; přitom se přívětivě usmíval na uvítanou. Vypadal vůbec dobromyslně. Kulatý obličej, tučné tváře, ve kterých se ztrácely malé brejličky a pod tím obrovské břicho. To je tady snad v Rakousku předpis, aby byli státní úředníci tak vypasení - napadlo Toma. Začali s interview. Komisař mluvil dost lámanou češtinou, ale rozumět mu bylo. "Přeletěl jste hranici v letadle?" "Ano." "Popište sám, jak to všechno bylo." Chlapec vyprávěl celou anabázi, jen vynechal to že musili použít zbraně. Řekl, že pilota podplatil a ten je přepravil dobrovolně. "Mno, no..." pobrukoval komisař. "Tady se píše o tom pilotovi. Tvrdí, že jste ho se svým kamarádem přinutili..." ukázal na české noviny. "No dobrá." Mávl masitou rukou a pokračoval: "Takže v politických organizacích jste nikdy nebyl?" "Ne!" "Teď mi řekněte, jak vás v Československu pronásledovali. Ano, jistě! My víme, jak to tam vypadá. Že to není demokratická země, ale..." Uvelebil se, zády opřel o židli a díval se malýma očkama na Toma. "Ale já potřebuji něco konkrétně, nejlíp jestli jste byl odsouzen za politický přečin a tak." "Odsouzen zrovna ne... Ale nemohl jsem to tam už vydržet! Být tam ještě měsíc, tak se snad sám zastřelím... Ten pocit prázdnoty - ta beznaděj !!! To se prostě nedalo..." "No nevím," kroutil hlavou komisař. "To k azylu stačit nebude." Když bylo vše sepsáno a podepsáno, obrátil se Tomáš už na odchodu:
"Měl bych jednu prosbu, jestli to půjde - rád bych zůstal tady v táboře. Vím, že většinu emigrantů posíláte na penziony." "Vy jste automechanik, že." Pan Holoubek se zamyslel. "Tak to můžeme zkusit! Řidičák máte, a nám odchází za týden jeden ze šoférů... Letí do Kanady." V mezidobí bloumal Tom po městečku, asi dvakrát si zajel místní, soukromou lokálkou do Vídně a jinak byl v táboře. Přestěhovali ho o dvě patra výš, tam už byly místnosti menší. Tak po patnácti postelích, ale obsazeny byly tak z poloviny. Každý měl tady dokonce svou skříňku. "Když si vzpomenu na naše učiliště," řekl hned po pozdravu svým spolubydlícím, "tak tahle budova a vůbec bydlení jsou proti tomu o stupeň lepší." Asi žádný z nich mu nerozuměl, ale tím on se nevzrušoval. Když se jednou vracel z vycházky na oběd, potkal za bránou muže v obleku. Ptal se na cosi, hodně špatnou němčinou. Tom měl co dělat aby porozuměl; ale nakonec mu ukázal cestu a přitom mu uklouzla dvě tři česká slova. "Ale vy jste z Československa? A dokonce - jak soudím dle přízvuku - z Moravy! Pocházeli odtud moji rodiče..." Mluvil pomaleji, s výrazně vrčivým americkým přízvukem. Po dvě desetiletí neměl téměř možnost mluvit rodným jazykem; s krajany se nestýkal a ve staré vlasti po brzké smrti své matky, už vlastně nikoho neměl. Otázka, položená spíše pro ujištění než z neznalosti, jej vytrhla z úvah. "A odkud jste vy? Myslím ne původně, ale kde žijete teď?" "V Americe, New York." "Tam se chci právě dostat." "No, poslyšte, dělám teď právě nějaké rozhovory s emigranty pro náš časopis... Jestli mi chcete něco o sobě povědět, přijďte odpoledne do mé kanceláře," podal chlapci svoji navštívenku.
Po úvodních formalitách řekl Pavel svému novému známému: "Víte, u nás se lidé rychle spřátelí a brzy si začínají tykat... Můžeme se podle toho řídit i my dva?" "Proč ne?" Jejich rozhovor tak dostal méně strojenou formu a i Pavlovy nohy na stole byly teď přípustné. Tomáš vyprávěl znovu svůj příběh. Jeho protějšek chvíli mlčel. Pak řekl: "No tohle. To je story jako pro Hollywood... Až tam budeš, zkus jim to nabídnout." "Neřekl bych, že stojím o přílišnou popularitu. Necítím se hrdinou! To vůbec ne." "No víš,...já odejít musel, ale ty... Necítil jsi přes to všechno lítost? Víš, jako bys tam cosi nechal; a nemyslím ani tak nějakou věc, jako...kus srdce..." "Ani náhodou! Naopak, cítil jsem úlevu! Hned jak jsem minul hraniční kameny. Nemohl jsem to tam už vydržet, chápeš?" "Jak by ne! Vždyť stejně jsem uvažoval už před 20 lety... Ale přesto - pořád ještě tu zemi považuji za svou vlast !!! A chybí mi... Jak hrozně mi chybí! Takovou dobu jsem se tam nemohl vrátit, ani se jen třeba na pár dní podívat... Přitom jsem chtěl, tolik chtěl! Snad už stokrát mě to napadlo, ale nemohl jsem‚nešlo to! A Amerika je tsk jiná! Například - přiletěl jsem posledního dubna a hned druhý den, 1.května jsem odjel semhle do tábora. Ale strážný mi řekl, že ten den je svátek. Netušil jsem, že Evropa ještě slaví tuhle pitomost. V Americe se bez ní obejdeme."
"Jistě. Amerika se obejde i bez jiných špatných věcí. Bez rodinných klanů, známostí, bez duševní omezenosti. Platí tam samostatnost, upřímnost a pouze vlastní schopnosti. Je to pro mě země zaslíbená." "Abys nebyl nakonec zklamán. Já se tam po 20 letech ještě necítím tak úplně doma. I když to, co říkáš je samozřejmě pravda." "Koukni Pavle, ty jsi žil v Československu v jiné době! Vaše generace - myslím - přece jenom věřila v nějaké ideály, nepodváděla se navzájem a vůbec lidé byli jiní... Slušnější, věrnější a lidštější. To už dnes není! Ta země je jiná." Vstal a rozčileně rázoval po místnosti. "A dokud lež, závist a sobectví budou vládnout - tak říkám, že to není moje zem, není to moje vlast a já tam odmítám žít. Myslím, že to tak je už napořád a nikdy to tam už lepší nebude." Pavel zaraženě mlčel. "Ano. Jim, tedy ostatním to ani tolik nevadí. A komu to vadilo, je už pryč, za hranicemi." Nadechl se. "Nemoci volně cestovat. Odolávat nátlaku, když chtějí abysme vstupovali do Komunistické strany... Nemoci studovat! Nedělat to, co sám chci! Být pořád omezen dvěma slovy musíš a nesmíš! Na to si nikdy nezvyknu. Nesvoboda ve všem, co děláme. Dozor a kontroly na každém kroku! To je nějaký život? Kdyby se alespoň většina tomuto vzepřela...! Dala by se udělat i revoluce." Teď se jeho protějšek usmál.
"A proč ne? Děje se to v Jižní Americe a i jinde ve světě. Proč ve střední Evropě ne!" "Protože..." "Ale já vím !!! Protože národ je zkrátka moc zbabělý, tak je to! Kdekdo se třese o svůj životeček, aby o něj nepřišel - ale... Nechápe, že takto to má stejně všechno cenu nuly. A že jejich život je prázdný a zbytečný jako oni sami. Že žije každý jen sám pro sebe...!" "Jenže já nemyslím, že by se násilím něco vyřešilo," oponoval Pavel. "Právě naopak! Vezmeš-li si světové dějiny, pak uvidíš že právě jen a jen násilí řešilo situaci! Vždy a všude... Bohužel. Ale uzurpátor na nějaké domluvy nikdy nedal. Jen zbraně a odvaha přinášely národům svobodu." Pavel zamyšleně vstal a otevřel okno. "Připadá mi dnes nějak dusno," pravil. Chvíli oba mlčeli. Z nádvoří sem byl slyšet každý zvuk, neboť silné zdi hlavní budovy jej odrážely a vracely ozvěnou. Na jednu z laviček zasedla parta mladých a jedno z děvčat začalo zpívat. Doprovázel je chlapec s tahací harmonikou, co zněla takto jak varhany. Do místnosti se nesla otevřeným oknem tklivá melodie, smutná a znějící jak pohřební píseň: Ať mír dál zůstává s touto krajinou... Zloba, závist zášť strach a svár ty ať pominou, ať už pominou...! "Ale tahle je mi povědomá!" zvolal Tom. "Ano! Já ji přece znám. Jen nevím, kdo ji zpívá..."
KAPITOLA 10)-----------------------------------------Ať už tvá, ztracená vláda věcí tvých, kéž se k tobě navrátí lide, navrátí... Pavel se zamyšleně postavil k oknu a opřel se lokty o parapet. Že domov svůj můžeš vytvořit k obrazu svého srdce...víš. Však mocných stín musíš překročit! Křivda lež a násilí kéž tvou hlavu neschýlí. Teď víš... Ať mír dál zůstává... Píseň dozněla a oba dále mlčeli. Mlčeli hodnou chvíli. "Nu což. Někdy se tu ještě sejdeme," pokusil se o úsměv Pavel. "Dnes už je pozdě." Melodie v něm probudila vzpomínky v plné síle. To, na co se snažil nemyslet ta celá dlouhá léta mu nyní vyvstalo před očima znovu v jasných barvách. A také stesk. Stesk po zemi, kterou nepřestal považovat za svůj domov.
Asi za týden se oba opět setkali. Tom dostal mezitím na starost osobní auto ministerstva, určené k cestám úředníků. Měl za úkol je odvážet tam, kam zrovna potřebovali. Právě kutil takhle zrána cosi pod kapotou, když šel Pavel kolem. "Tak koukám, že už ses tady chytil," poznamenal. Tom si otřel ruce hadrem a obrátil se. "Jinak bych musel někam na penzion. A kdoví v jakém zapadákově... Mně se líbí tady, blízko Vídně. A dělám alespoň svoji práci, co mě baví. To ti Poláci u silnice, co jim říkáme stojkaři - ti to mají horší! Přijede někdo s dodávkou, pár jich vezme s sebou, a oni pak musejí lítat třeba na stavbě za pár šilinků... To víš, Schwarzarbeit, práce načerno... Mám to stejně jen přechodně," zabouchl kapotu, "než mi přijdou víza do Ameriky." "Máš teď chvíli čas?" "Jasně. Vozím jen vždycky ráno komisaře Holoubka z Vídně sem. Potom, tak jednou dvakrát týdně jezdíme po penzionech, dělat interview s dalšími emigranty... A ve zbytku času mívám volno." Kráčeli vedle sebe po chodníku, kde je míjel vousáč tlačící dětský kočárek. "Tenhle si plete emigraci s rodinným výletem," ukázal Tom na něj. "Hej," křikl, "tady není žádná mateřská školka!" Oslovený se jenom hloupě ušklíbl - co jiného taky mohl odpovědět. Rozuměl velmi dobře, vždyť byl jejich krajanem. "Když si vzpomenu, jak jsem musel riskovat, abych se sem vůbec dostal," odplivl si. "Jak dlouho tu vlastně máš být," změnil Pavel téma. "Slibují mi dva roky."
"Tak dlouho?! To já se tenkrát z Německa dostal po dvou měsících...!" Tom pokrčil rameny. "Hodně věcí se změnilo, od té doby," řekl. "Ale ještě jsi mi toho nepověděl moc o sobě, co jsi dělal těch dvacet let..." "No, jestli tě to zajímá. Jakmile jsem přišel do Států, musel jsem hledat práci. To víš - bez dolaru v kapse to jinak nešlo. Rozhodl jsem se pro novinařinu. Trochu proto, že ji dělal můj přítel jehož bolševici zabili, a já ho chtěl vlastně jakoby nahradit. A taky, protože svět filosofy sice potřebuje a váží si jich... Avšak nehodlá je platit. Z něčeho se ovšem žít musí. Vysílali mě často do horkých bodů téhle planety. Tak třeba v třiasedmdesátém to bylo Chile, v osmdesátém Afghánistán, o dva roky později Falklandy. Letos jsem se vrátil z Lybie. A všude reportáže, rozhovory, fotografie. Jen aby si čtenáři přišli na své! Války a atentáty, hlad a epidemie. Občas se naskýtá otázka, jestli reportér skutečně nesmí zasahovat do dění okolo sebe...?" Chvíle mlčení. "Možná i proto, že jsem byl tak často ve světě, jsem si v Americe dodnes tak úplně nezvykl. Neusadil jsem se, třebaže mám už dvacet let byt v New Yorku." "Eh - usadit se! Co tím myslíš? Domov je přece tam, kde se cítíš d o m a ! Ne tam, kde ses narodil a vyrostl. Já například jsem se cítil v naší staré vlasti jako cizinec - ano, přesně tak! Spíše než s Čechem se domluvím s tím nejčernějším Zulukafrem z Afriky. Je to tam samá špína a podraz. A ty, poslední poctivé co tam ještě jsou, buďto vyženou ven, nebo uvězní či zabijí... Nevěř nikomu, kdo by ti tvrdil, že je to jinak. Tam jsem zase já žil - byl-li to vůbec nějaký život posledních dvacet let."
Nepozorovaně přešlo léto, horké a slunné, a byl tu říjen. Ti dva se opět potkali a Tom ukázal Pavlovi malou figurku kominíčka, kterou dostal v balíčku. "Tohle mi poslala máma, prý pro štěstí. Ať se mi ve světě daří, píše v dopise." "A táta?" "Už mě dávno hodil přes palubu! To víš - komunista! Asi by ho jinak vyloučili ze strany." Pavel kopl do kousku cihly na silnici. "Pojedu teď na pár dní do Berlína. Ve východní části se očekávají nějaké nepokoje... To víš, že na ambasádě západního Německa v Praze jsou stovky východních Němců? Přijeli v trabantech a žádají o azyl rovnou tam..." "No já taky odjedu. Ale jen na penzion kamsi na jih. Přes zimu prý mě tu nebudou potřebovat... Jako by mě tu nemohli nechat! Zrovna, když minulý měsíc tolik emigrantů vyhodili. Samé Poláky." "Jo, slyšel jsem. V Polsku prý je už demokracie. Jako od loňska v Maďarsku... A přitom jsem tady viděl chlápka, co mu tahali ze zad kusy ostnatého drátu. Zůstaly mu tam, když přelézal maďarskou hranici." "Navíc, dostal jsem zamítnutí žádosti o azyl..." řekl Tom. "Na odvolání už jej pak dostane málokdo." Zamával kamarádovi před očima papírem s hlavičkou ministerstva vnitra Rakouské republiky. "Z toho si nic nedělej. Američani posuzují tyto případy jinak." "Já vím." Tomáš se skutečně ocitl za pár dnů jinde, dobrých sto kilometrů od Traiskirchenu. Penzion, obklopený horami ze tří stran byl v městečku jménem Mariazell. Notně syrový vzduch, který uvítal všechny co sem přivezli pronajatým autobusem jim připomněl, že jsou už v Alpách.
Spolu s Tomem sem cestovali samí Rumuni; a tak v skrytu doufal, že ho s nimi i ubytují. Ale ouha! V dřevěné budově už na něho čekala místnost, obývaná dvěma Čechy. Nedal však najevo rozmrzení, jen si pomyslel že teď bude muset dávat na své věci větší pozor. A peníze nosit stále všechny u sebe. To v táboře nutné nebylo. Přišel listopad a jeho začátkem padla Berlínská zeď, onen symbol nesvobody a rozděleného světa. Psaly o tom všechny noviny a televize vysílala pak vzrušenou debatu o budoucnosti východní Evropy. Odborníci na mezinárodní vztahy předpovídali, že komunismus již odumírá a postupně se jedna země za druhou, z tzv. socialistického tábora, bude odlupovat a měnit státní zřízení. Všichni se pak shodli na tom, že rok osmdesátý devátý je jasně obdobím zlomu a se svými demonstracemi a protesty se zajisté vepíše do dějin. I novinář Pavel dospěl ke stejnému závěru, když dělal reportáž o noci, kdy v Berlíně přestalo platit dlouhé rozdělení světa a demonstranti silou, znásobenou odporem k rudé moci a touhou po svobodném nadechnutí, zbourali tu nenáviděnou zeď, za pomoci svých holých rukou. Byl sotva týden po tom a Pavel se chystal již zpět do Rakouska. Vtom zaslechl z rádia kusou zprávu: "Vláda socialistického Československa odmítá obvinění, že při nepovoleném shromáždění na Národní třídě v Praze, byl zabit student..." Tak opět další demonstrace! Řetěz protestních akcí, petic a manifestací započatý vloni k výročí 21. srpna, tedy stále pokračuje. V lednu Palachův týden, shromáždění s věnci a svíčkami k uctění památky hrdinného studenta; v květnu alternativní oslava 'Svátku práce' a mezinárodní petice za propuštění divadelního dramatika Havla z vězení. Červen a červenec zaskočily vládnoucí režim 20. 000
podpisy pod listinu Několik vět, žádající zásadní reformy v politickém kursu Československa. Srpen - opět demonstrace k výročí invaze; v říjnu byl svátek vyhlášení republiky a znovu manifestace na Václavském, největším náměstí v zemi. A teď? Dnes? Kalendář ukazoval 17.listopad... Právě 17.listopad 1989. Celý další den věnoval Pavel sběru informací. Hltal zprávy v novinách, v rozhlase, v televizi. Třídil je a uspořádával. Večer se dozvěděl, že tento den je další demonstrace. A další bude opět zítra. A každý den že bude teď v Praze a v dalších městech demonstrace, tak dlouho dokud vláda s presidentem neodstoupí. Devatenáctého. Byla neděle, což ale nebránilo v činnosti nově se formujícímu hnutí. V Praze bylo založeno tak zvané Občanské Fórum, jako politická síla, ustavená k dialogu s vládnoucí bolševickou mocí. Disident Havel, propuštěný v oněch dnech se svými věrnými z vězení, stál pevně v jeho čele... Dvacátého už neměl nikde stání. Přecházel po místnosti v berlínském hotelu sem a tam. Po poledni zazvonil telefon. "Á, to jsi ty. Co říkáš na události v Československu?" oslovil Toma. "Co můžu říkat? Nazývají to revolucí - ale je to spíš jakási fraška. Copak je to za revoluci, když při ní neteče krev?! Jedině oběti dávají boji vážnost a vítězství cenu... A prosím tě studenti! Jaký převrat můžou zrovna oni udělat...? Většinou jsou na školách beztak z protekce, když jejich rodiče jsou svázáni s vládnoucí garniturou, kterou podporují. To celé nakonec nedopadne dobře. Pamatuj si to." "No, neberu ti, že máš jiný názor. Ale mě to ohromilo! Je to úžasné, co se tam teď děje. Musím do Prahy! A co nejdřív!" "Zbláznil ses? Vždyť tajná policie pořád ještě funguje. Zatknou tě hned za hranicemi!"
"Ale... No. Říkal jsi něco o Polákovi, co prodává pasy... Jako že bych tam jel pod cizím jménem." "Když si nedáš říct... Stojí ve Vídni, na Mexiko Platzu a jmenuje se Jerzsy. Vysoký, blonďák." "Hned zítra tam jedu!" "Ale proč ti vlastně volám, ať to víš nežli mi dojdou peníze do automatu. Řekli mi v táboře, že sis vypůjčil nějaké materiály z evidence. Potřebují je zpět..." "Jistě, mám je v kanceláři. Takže ahoj." "Ty jsi Jerzsy?" oslovil novinář o pár hodin později vysokého blonďáka. Postával v tom studeném podzimním dnu na náměstí u Dunaje, a zdánlivě jen lelkoval uprostřed ostatních. Obchodníků z druhé ruky - věci kradené, pašované, skryté zmetky. Walkmany a ponorné vařiče. Polské karamely za tři šilinky a ruské cigarety, balíček za pět. Televizory z HongKongu, na které v Evropě nic nechytíte... Svetry z Thajska a korále z Brazílie. Veksláci a pasáci, raubíři co za bankovku se dvěma nulami namlátí komukoli. "Záleží, jak na co," zadíval se zkoumavě na příchozího Polák. "Zloté? Forinty? Koruny?" vypálil pak. "Reisepass." Chvilka váhání. "Jaký?" "Nejlépe rakouský." "Cenu znáš?" "Ano." Polák pokynul zákazníkovi a oba odešli do jedné z postranních uliček. Tam byla transakce provedena a do Polákovy kapsy přibylo deset úhledných tisícovek. Pak se opět rozešli, aby se už více nesetkali. Pavel odjel autem znovu do Německa. Třebaže jeho nový doklad vypadal jako pravý a fotografii do něj vlepil svoji,
nechtěl riskovat u rakouských pasováků. Ti znají svůj cestovní doklad jistě nejlíp, zato pro Němce bude cizincem. První hranice přejel ještě na svůj původní, americký pas. Teď se blížil ke druhým. Nevzpomínal si už, jestli to byl tentýž přechod jako ten, jímž se dostal o dvacet let dříve do svobodného světa. Ale bylo to docela možné. O něco se mu zrychlil tep. když projížděl kolem celnice sníženou rychlostí a přitom mával z okénka rakouským pasem. Auto s rakouskou značkou, rakouský pas a uvnitř muž evropského vzezření. Celník i pasovák lhostejně mávli rukama a nechali ho jet. Těch pár minut, co projížděl onou zemí nikoho, mezi dvěma hraničními závorami snad ani nevnímal. Stál v řadě aut. Před hranicí Československa. Snažil se nemyslet na to, ale přece jen se mu srdce rozbušilo jako zvon. Uvidí zemi, kde nebyl 20 let. Dvacet, dlouhých a ne vždy lehkých let. Dvě stě čtyřicet měsíců. Sedm tisíc, tři sta dní. A právě tolik i nocí. 20 let! Skoro už nevěřil, že se sem ještě někdy bude moci vrátit. Že uvidí svou rodnou zem. Školu, do které kdysi chodil, hřiště, na kterém kopal do míče... Všechna známá místa, kde vyrostl. Jeho pravý domov.
KAPITOLA 11)-----------------------------------------"Pasová a celní kontrola, prosím. Pass- und Zoll- Kontrolle, bitte!"
Muž v uniformě se naklonil k okénku vozu. Přijal doklad a začal jej soustředěně studovat. "Něco k proclení?" přiblížil se k němu druhý. "Nein." Pasovák stále prohlížel cestovní doklad, listoval v něm a kontroloval údaje. Pavlovi se to zdálo nekonečné, ale snažil se nedat na sobě najevo netrpělivost. Při tom čekání u celnice se přece jen částečně uklidnil. Konečně. Pasovák zaklapl malou knížečku se znakem Rakouské republiky a vrátil mu ji. "V pořádku, můžete jet. A příjemný pobyt, Herr Knoblauch." Nevěděl ani, zda poděkoval za to přání. Projel pár zbývajících metrů k závoře... Otevíral se před ním svět, co mu byl už takovou dobu uzavřen. Jako ve snách sledoval červenobíle natřenou závoru, zvedající se tři kroky před ním... Měl pocit, jako by mohl zamávat křídly a vznést se. Na pár okamžiků strnul a jen si uvědomil, že mu vlhnou oči. Slzy, které se mu do nich draly, začaly stékat pramínky po jeho tvářích... On, dospělý muž zocelený půtkami po celém světě, prošlý kdejakým místem kde se bojovalo - a pláče! Ano. Takový byl stesk po rodné zemi a tak velká byla radost z návratu do ní... Uvědomil si pojednou, že by měl jet. Vždyť celníci se po něm už začínají ohlížet. Šlápl na plyn a auto se rozjelo. Domů... Dálnicí dojel do hlavního města ještě zvečera. Ubytoval se rychle v jednom z menších hotelů, a ani zde už toho moc volného neměli. Do Prahy se stahovali reportéři z celého světa a mezinárodní hotely praskaly ve švech. Pavel předložil recepční už svůj americký pas, doufaje že si nevšimne
chybějícího víza. Nemýlil se; ostatně kdo by v takové atmosféře myslel na maličkosti! Hodil kufry na postel a aniž by se zdržoval vybalováním, jen si umyl ruce a hned zas vyběhl ven. Vydal se jen tak ulicemi, zdánlivě bez cíle... Míjel skupinky lidí, debatující o všeličems, zpravidla se ale chystajících na další demonstraci. Konaly se na Václavském náměstí každého večera a davy lidí zaplnily všechny jeho kouty... Pavel šel jako ve snách. Slyšel opět svou rodnou řeč, kterou už částečně zapomněl mluvit. Poslouchal ji, ale zdálo se mu, že všichni mluví moc rychle a když hovořilo více lidí najednou, přestával rozumět úplně... Míjel chodníky, osvětlené stovkami svíček jako připomínkou těch nesčetných ran obušky, co uštědřili policajti neozbrojeným demonstrantům na Národní třídě. Chodil ulicemi rodného města pozdě do noci, nemoha se nabažit pocitu že je opět doma...! Ani další den nebyl jiný. Jen teď mohl pomalu a za plného světla poznávat ulice a zákoutí, neviděné takovou dobu! Naštěstí se toho tolik nezměnilo, alespoň v centru. Snad pouze na Václavském náměstí zrušili tramvajovou dopravu a místo ní se objevily vchody do podzemní dráhy. Poprvé se tedy svezl pražským metrem... Několikrát se zúčastnil manifestací. Zprvu stály ještě opodál davů kordony policistů, v uniformách, s pendreky a štíty z plexiskla. Mužů bez tváře, u nichž nebylo jasné zdali chápou proč jsou zde. Pak ale odtáhli a s nimi i vodní děla, připravená k rozhánění lidí... Jen demonstranti zůstali. Největší shromáždění se konalo v sobotu 25-tého. Letenská pláň, dříve obvyklý prostor vojenských přehlídek a bombastických Svátků práce, pojmula onu sobotu téměř milión lidí!
To byla největší manifestace v dějinách této malé země vůbec. Ti, kdo se zde shromáždili, nemohli tušit, že jen krůček je dělil od strašlivé tragédie... Že nedaleko odsud na poradě vojenské generality přednesl jeden návrh, aby se nechalo nad shromážděním přeletět pár tryskových letadel. Manifestace tak bude rozprášena; generál však už pomlčel o tom, co zde však každý věděl. Že se tak stane za cenu obětí na životech a u většiny shromážděných že nastane trvalá hluchota... Naštěstí se generálové neshodli, zda ano či ne - a tak se zatím shromáždění rozešlo zase do svých domovů, aniž by k této kruté akci došlo. "Kolik že chcete těch filmů?" ptal se prodavač zákazníka. "Alespoň deset!" houkl mu ten v odpověď. "S takovou mi tu za chvíli nic nezbyde!" upozornil prodavač další zákazníky a obrátil se k téměř prázdným policím za sebou. "Ale ještě dnes zavolám do skladu, ať mi přivezou další zboží!" "Holt reportéři mají žně," poznamenal k tomu Pavel, na kterého se dostaly už jen dvě ruličky filmů. "...a dnes, 27-mého ve 12:00 začne generální stávka! Svoji účast v ní přislíbily tři čtvrtiny obyvatel... Přesně v poledne tedy utichnou stroje v továrnách, zastaví se prodej v obchodech, uzavřou se školy a úřady. Po dvě hodiny nepojede doprava..." Pavel zvedl hlavu od spousty popsaných papírů na stole v hotelovém pokoji. Bylo krátce před polednem a on na tuto avizovanou akci úplně zapomněl. Po dvanácté si stoupl k oknu a pozoroval, jak se ruch na ulici pod ním zastavuje... S příchodem prosince se výrazně ochladilo. Manifestace už nebyly každodenní, ale pořád se ještě konaly. Šlo teď o složení vlády; když konečně stará odstoupila, novou vytvořili opět výhradně komunisté. Sice neokoukaní, povolaní narychlo z obvodů a okresů, a tedy ne moc známí - ale komunisté !!!
A proti tomu se zvedla nová vlna odporu, vrcholící 4-tého na náměstích po celé republice. "Abychom ukázali staré garnituře, že jim už odzvonilo," nesl se hlas náměstími, "vezměme všichni do rukou klíče a...zacinkejme jim k odchodu!" A také že ano! Zvonivý hlas statisíců klíčů musel být v ten den slyšet všude... I na pražském Hradě a sídle vlády. Nakonec i tento protest došel odezvy a třetí vláda nahradila druhou. Nebylo to hned, ale až desátého, v Den lidských práv. Od svého zvolení se začala nazývat Vládou národního porozumění. V ten den rovněž odstoupil starý, hnědými fleky pokrytý a dementní prezident. Vyhověl tak ultimátu, jež mu bylo veřejností dáno. A dole na Václaváku, na balkoně Melantrichu se objevila zpěvačka, na kterou se ani po dvaceti letech nezapomnělo... Lidé ji vítali bouřlivým a nekončícím potleskem! Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba závist zášť strach a svár... ty ať pominou, ať už pominou...! Teď když tvá, ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí... Z oblohy mrak zvolna odplouvá... A každý sklízí setbu svou! Modlitba má ta ať promlouvá
k srdcím, která zloby čas, nespálil jak květy mráz, jak mráz... Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist zášť strach a svár... ty ať pominou, ať už pominou...! Ať už tvá, ztracená vláda věcí tvých, kéž se k tobě navrátí lide, navrátí... Že domov svůj můžeš vytvořit k obrazu svého srdce...víš! Však mocných stín musíš překročit. Křivda lež a násilí kéž tvou hlavu neschýlí. Teď víš... Ať mír dál zůstává... A tato píseň, Modlitba pro Martu se stala jakousi hymnou oné 'sametové revoluce'.
Ani si neuvědomil, že je v Praze už celé tři týdny. Dopsal další zprávu pro svůj časopis a marně - pokolikáté už? - se snažil dovolat se do zámoří. Ale telefon byl opět obsazen. Beztak musel ještě do Traiskirchenu. A odtud už pošle tyhle papíry snadno faxem, když sehnat jej v Praze byl problém asi nepřekonatelný... "Těbůh, Pavle!" vrazil do jeho kanceláře Tomáš. Oslovený mu ukázal na židli, zatímco se anglicky domlouval se svým šéfem v New Yorku. Když položil sluchátko, Tom znovu vstal a podal mu ruku. "Je to náhoda, že jsi mě tu vůbec zastihnul..." "Řekl jsem si, že se zastavím když sem mám cestu... Odjíždím totiž z Rakouska." "To jsme na tom podobně. I já tady dnes končím; ostatně lágr už týden lidi z Československa nebere... Tak k čemu bych tu byl! Právě jsem mluvil se svým šéfem; souhlasí, abych byl nějaký čas stálým zpravodajem ve východní Evropě... Vracím se tedy zpět do vlasti...a... Chtěl bych tam už zůstat natrvalo." "To ti musím přát jen všechno nejlepší." Pavel přešel tu kousavou poznámku bez povšimnutí. "Do neděle se ještě zdržím ve Vídni - u rakouských hranic se má cosi konat, nevím přesně co ale dostal jsem hlášku..." "Vídeň? Tam se ti teď bude líbit! Jsou tam na každém rohu vylepené plakáty s Havlem, a u něho česky napsáno: Havel na Hrad!" "Jó Havel! V Americe ho celkem známe... Z divadelních her, na které nikdo nechodí, ale více jako disidenta a odpůrce komunistického režimu." "Prosím tě - jaký odpůrce! Párkrát něco podepsal, pak ho za to zavřeli... A to je všechno! Nic víc neudělal. A o ten kriminál si beztak koledoval - copak mohl čekat, že se těmi nějakými peticemi změní státní zřízení?! To se dá udělat jen ozbrojeným bojem!" "A co dnešní sametová revoluce, jak ji kdosi nazval?"
"Pcha! Věříš tomu, že nastolený systém přetrvá? Dokud nebudou komunisti pod kytkama, nebude mít poctivý člověk šanci! Znova se vrátí k moci, na svoje místa! I když třeba pod jiným jménem, s jiným převlekem a s hubou plnou nových lží! Komunistu nepředěláš! Bude pořád škodit, když se mu dá příležitost..." "A co hodláš tedy podniknout?" podíval se Pavel na Toma. "Už jsem si vyzvedl doklady. Mohl jsem sice utéct i bez nich, ale nechci aby po mě pátrali. Přejdu hranici do Itálie a tam se pokusím dostat na loď co pojede někam do střední Ameriky... A odtud se už do Států nějak protlačím." "Nevzdal ses tedy svého amerického snu?" "Ani náhodou! Jak tě to napadlo... Já se nevzdávám svých úmyslů. Amerika je pro mě stále zemí zaslíbenou." "Tak hodně štěstí...! Budeš je potřebovat více než já!" S těmito slovy se rozloučili. Na hodně dlouhou dobu...
KAPITOLA 12)-----------------------------------------Přejel hranici do Československa v neděli ráno. Bylo znát, že se poměry mění - už ani tuzemští celníci po něm nechtěli pas... Zůstal v prvním městečku za hranicí. Bylo znát, že jsou tu připraveni na nějakou významnou návštěvu. To bylo 17.prosince 1989. Do pohraničí přijel nový ministr zahraničí a za asistence novinářů a svého rakouského protějšku přistoupil k plotu, který tak dlouho rozděloval sousedy od sebe. K plotu, tak nenáviděnému a proklínanému... Podali mu dlouhé mechanické
nůžky a on přikročil k dílu. Vzal mezi jejich čelisti první drát a s cvaknutím jej přestřihl! A další. Další. A ještě! Přestřižené dráty padaly na zem. Plot se rozevíral...ke svobodě! Svobodě pohybu a volného cestování. Rakouský ministr oznamuje, že rozhodl o možnosti pro občany Československa navštěvovat jeho zemi bez víza. První hlouček lidí se už hrne k přechodu. Tam se ale na chvíli zastavují, je na nich vidět váhání... Cože, tam kam se čtyřicet let nemohlo, leda tak po půlročním maratónu po úřadech? A tam se nyní může? Jen tak?! Konečně první odvážlivec vystoupil z davu a... Udělal ten krok !!! Překročil hranici! Zůstal stát, na okamžik, jako by vychutnával kouzlo chvíle. Pak udělal krok zpátky. A zase krok dopředu. Ale to už jej následují i jiní. Další a další, desítky nohou překračují hranici - ať kamery reportérů vidí, že to jde !!! Po pěších přišli další. S auty. A bylo jich hodně. Velmi hodně. Pavel vzal za kliku svého auta, když ho napadlo vzhlédnout před sebe na silnici. Kam až za toho jasného zimního dne bylo lze dohlédnout, tam se vinula dlouhatánská šňůra aut. Naštěstí byla silnice plná jen na příjezdu; on se dostal k Brnu na dálnici bez potíží. V tento den - byla to navíc neděle - chtěli všichni z Československa ven, ne dovnitř... Další den slávy začal. To Tomáš měl tou dobou jiné starosti. Vrátil se den předtím ještě na penzion, kde se chtěl před cestou naposled pořádně vyspat. Přešel bez povšimnutí už dlouho omílanou, nejapnou otázku obou Čechů, co s ním bydleli:
"Tak co? Byl sis hledat práci?" Unavovalo ho už, aby stále dokola vysvětloval něco, co ti dva nechtěli pochopit. "Nebudu dělat jakoukoliv práci, ale jen tu svoji co mě baví. A nebudu ji dělat načerno, jako vy... Že pro mě tady práce není, víte přece jako já." Tohle už jim řekl několikrát, těm slaboduchým gastarbeiterům, co jim stačilo ke štěstí docela málo. Když se vraceli po deseti hodinách práce, za mzdu jako pro Turka na penzion, zastavili se vždy v obchodě a plnou taškou značky Billa kecnuli před obrazovku televize. Tam pak spokojeně popíjeli rakouské pivo Gösser, sledujíce reklamy na programu ÖRF. A zjevně jim nic dalšího nescházelo... Rusové, kteří přijeli předevčírem, hodlali zase co nejvíce kšeftovat. Tom je sledoval při výstupu a viděl, že co do složení jsou nově příchozí totožní s těmi z Lageru... Jen jich bylo trochu více, totiž dva plné autobusy. Přičemž jeden přivezl je, neuvěřitelně těsně namačkané Rusy a druhý byl plný jejich zavazadel, každé o velikosti skříně... Chodili pak po Mariazelli, pomalu dům od domu a nabízeli ten nejrůznější sortiment zboží značky made in Russia. K večeři ten den byly špagety, a že se nevrátili dosud Rusové ze svých 'obchodních cest', mohli si rozdělit ostatní jejich porce. Přidat si dali skoro všichni; ovšem prim zde hráli oba Tomovi spolubydlící. Jeden si dal nakonec přinést celý zbytek večeře, a přímo z kuchyňského kotle do sebe ládoval až k prasknutí... Když už přes všechnu snahu nemohl více, odvalil se na pokoj, kde si lehl rovnou za dveřmi na zem. Tom, vracejíc se odkudsi na něho málem šlápl. To byla noc! Přejezený je alespoň třikrát vzbudil, jak se svými stodvaceti kily převracel a nemohl usnout. I přesto mohl ještě Tomáš mluvit o štěstí, neboť bývaly noci i takové, že vedle bydlící Rumuni hráli naplno svoje lidovky, a to obvykle až do rána.
Na druhý den hned po snídani se rozloučil Tom s domácími a batoh s pár věcmi si hodil přes rameno. Stopem se pak k večeru dostal až k italským hranicím. Měl sice nějaké peníze, ale řekl si, že je raději bude šetřit... Poslední úsek - pěkných pár kilometrů samými horami musel urazit pěšky. Bylo naštěstí pro to dobré počasí, žádné vánice a bouře. Přesto bylo až po půlnoci, kdy míjel hraniční budku italských celníků. Obešel ji opatrně, tiše a snaže se schovávat přitom ve stínech skal. Naštěstí se uvnitř nic nepohnulo, stráž si zřejmě dávala dvacet. Zrána došel na jedno venkovské nádražíčko, odkud jezdily vlaky třikrát denně. Než se dočkal poledního spoje, zdřímnul si na sedadle v čekárně. Odpoledne byl už daleko odtud, v přístavu kde musel najít loď co jej doveze k vysněnému cíli. Chodil tedy mezi námořníky, a každého se španělsky ptal, nejede-li jeho loď do Mexika? Pavel se vrátil zpět do hotelu, kde byl již dříve ubytován. Dalších dvanáct dnů uteklo zase jak voda... 29-tého byly prezidentské volby. Václav Havel, jako jediný vážný kandidát byl tak potvrzen ve funkci nové hlavy státu. Když vyšel na nádvoří pražského Hradu, vítal jej shromážděný dav bouří nadšení... V tento slavnostní den si vzal na sebe oblek, ačkoliv to nebylo jeho zvykem. Ostatně i v prvních týdnech svého úřadu chodil ještě ve svetru, o němž prohlásil, že se v něm cítí nejlépe. "...a především zastávám názor, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!" pravil prezident v jednom ze svých prvních projevů. Tento výrok se stal typickým pro něj i pro celou jeho pozdější politiku. "A slibuji, že dovedu tuto zemi ke svobodným volbám!"
Výroky prezidenta zanikaly v bouřích ovací... Ten rok se nijak zvlášť neslavily Vánoce. Zato Silvestr se proti zvyklostem přesunul do pražských ulic a šampaňské bouchalo až do samého rána. Tak jako po prohýřené noci, tak i po téhle 'sametové revoluci', bohaté na nadšení a elán, přišlo trpké vystřízlivění. Ani Pavlovi už se v rodné zemi nelíbilo tak, jako zpočátku, zvláště po sérii příhod co se mu staly. Tak třeba jednoho lednového dne zjistil, že jeho auto zůstalo bez pneumatik, neboť mu je kdosi do rána odmontoval. Spěchajíce na magistrát kvůli vrácení státního občanství, vzal si taxík. Leč řidič, ta dobrotivá duše jež měla spadeno na peněženky cizinců, jej neseznámil se svojí sazbou, a tak... "Cože, osmdesát dolarů za ten kousek?" divil se česky. Taxikář nehnul ani brvou a trval na svém: "Zaplaťte - nebo volám policii!" upozornil. Dostal tedy co chtěl, a novinář měl alespoň zas o čem psát... Na úřadě se chtě nechtě postavil do fronty, kterou nezažil už hodně dlouho. Šokovalo jej, že chvíli po něm proplula chodbou silně naparfémovaná dáma a chystala se rovnou vejít do dveří, u nichž všichni čekali. Když viděl, že všichni trpně stojí a nikdo se neozve, chytil ji sám za loket: "Ale madam! Tady se stojí fronta, račte na její konec!" Oslovená se uraženě obrátila, až se rozkašlal pod silou té voňavky. Zašvitořila: "Já jdu jen pro razítko! Bude to hned!" "To my všichni jdeme j e n pro razítko! Pěkně si počkejte jako ostatní!" Brblala sice, ale pak se zařadila do fronty. Co je to za lidi? Nebo se tak změnili? - ptal se Pavel sám sebe. Hodně jich tu hledí jen na svoje zájmy, domáhá se výhod jen pro sebe... Jako ten chlap v tramvaji, kterou jel na zpáteční cestě. Vykřikoval, že chce sedět zrovna na tom místě co Pavel.
Uvolnil mu je tedy, nechápaje ovšem proč. Honosit se tím, že je invalida - no to by se v Americe nestalo! Tam se i skutečný mrzák necítí invalidou a nechce, aby jej druzí litovali! Natož takový jako tenhle, který má navíc sílu nadávat druhým a být na ně sprostý... A pak přistoupil jeden, co se neobtěžoval odložit předtím párek a pokračoval v jeho konzumaci i za jízdy... Pavel našel pak v hotelu hořčici na svém skoro novém obleku. Když pak šel později znovu na magistrát, nestačil ani dojít k těm svým dveřím, když se začalo chodbami ozývat několikanásobné volání: "Bomba! Pozor! Bomba! Vykliďte budovu!" Zmatený dav, hrnoucí se k východu jej strhl s sebou a po hodině marného čekání v mrazu, vydal se pěšky pomalu pryč. Jako maličkost vypadalo už pak to, že psi zde chodili zásadně bez košíků, jak si mohl až nyní všimnout. Ten, komu ti čtyřnozí přátelé jen oblízali boty a nepokousali ho, mohl být ještě rád. V bufetu, kam si skočil vypít kávu se na Pavla osopila pokladní že nemá drobné. Domluvil se s někým, že udělají interview - ale dotyčný slib nesplnil a vůbec nepřišel. Pak až za měsíc, kdy jej Pavel znovu potkal, vysvětlil mu onen 'přítel', že si to rozmyslel... A tak jednoduše, a se vším buranstvím východu Evropy, neráčil se obtěžovat ani s omluvou a nechal novináře na sebe čekat. Kde to jenom jsem? - ptal se v těchto dnech opět Pavel sám sebe. Někde v zemi třetího světa, daleko od vší civilizace? Jakmile přišel někam, kde poznali že byl poslední roky v zahraničí, okamžitě se snažil kdejaký šíbr, aby jej připravil o co nejvíc peněz. Zpravidla tak, že mu účtovali více nežli domácím... Někdy to byla cena vysoká i pro něj, jako pro Američana. Jako by si tady mysleli, že každý kdo přišel z ciziny, je nejméně milionářem...!? A on zatím žil těch dvacet let jen tak tak, a aby zaplatil byt a občas si koupil nové auto, musel se dost otáčet... Jako ostatně každý v New Yorku.
A tohle ti, domácí Češi co nevystrčili většinou vůbec nosy do světa, nechtěli chápat; viděli na Západě jen blýskavé reklamy a regály plné zboží. Kam jsem se to jenom vrátil? Poznával, sice pomalu ale o to jistěji že vracet se ještě neznamená v r á t i t s e ! Odešel z jiné země, než která ho tu nyní čekala... Ne, tohle už není jeho země! Sledoval i politiku nové vlády. Přes jistý pokrok směrem k demokracii musel konstatovat, že se nijak nepokročilo v tom, co pro začátky nového státu bylo vůbec nejdůležitější: Vyrovnání s minulostí. Nikdo nehovořil o tom, že by se měli činovníci bývalého režimu potrestat za ten politický teror, co vedli. Za ty tisíce nespravedlivě odsouzených, co trpěli a umírali v bolševických lágrech... Ani zdání, ani náznak. Navštívil několik úřadů, aby zjistil jestli může počítat alespoň s postavením pomníku pro padlé - ty, s nimiž tenkrát v šedesátém devátém útočil na kasárny okupantů. Po několikatýdenním pochodu za razítky, přes žádosti a kolkované papíry se dostal až do jistého, velmi zatuchlého a tmavého koutu budovy, kde nejspíš vládly ještě rudé struktury. "Pane! Tohle nikdo neudělá! To co vy chcete...je nemožné!" rozčilovala se nerudná úřednice. Chtěl už odejít a zkusit to jindy, kdy snad bude mít dáma lepší náladu. Ale hluk, jež se nesl pootevřenými dveřmi do vedlejší kanceláře, přilákal vedoucího odboru. Starý a suchý muž, který vstoupil si hned zjednal pořádek: "Tak už mlčte !!! To se nikdy nenaučíte jednat s veřejností?!" okřikl drzou pracovnici. Kývl na novináře, aby vstoupil. "Vemte si všechny papíry a pojďte." Pavel mu vyložil o co jde. Úředník se zamyslel a chvíli listoval v kalendáři. "Tak říkáte v dubnu, že bude toto výročí? Zastavte se tu tedy začátkem, řekněme čtvrtého-
Ale," podíval se na svůj protějšek, "musíte počítat s tím, že celou tu věc zaplatíte sám, z vlastní kapsy! Ono totiž," ztišil hlas, "tohle objednám jako zakázku pod hlavičkou magistrátu - ale stát by to nezaplatil, víme! Tak to musí zaplatit někdo jiný... Bohužel. Tato země se chová špatně ke svým hrdinům. Ale to přece víte, ne?" Novinář polkl a rychle přikývl. "Dobrá. A děkuji! Už jsem skoro nevěřil, že to půjde..." "Víte - i já, jako mnoho jiných jsem byl postižen normalizačním procesem po roce šedesát devět. Až teprve před měsícem jsem se mohl vrátit do úřadu, kde jsem kdysi už pracoval; těch dvacet let mezitím jsem byl u lopaty! Poslali mě k ní, když jsem řekl, že nesouhlasím se sovětskou okupací..."
epilog Po dvou měsících, tedy skutečně začátkem dubna navštívil Pavel znovu tu stejnou kancelář a setkal se zde s tím stejným úředníkem. "Pomník je hotov, pane! Sám jsem jej byl zkontrolovat," pravil s uspokojením starý muž. "Ale ten účet..." Pavel přijal kus papíru bez zaváhání. "Nemějte starost. Zaplatím to." Úředník se na něj zadíval. "Přijmete teď radu od starého muže?" "Jakou...?" "Odjeďte z této země. Vraťte se zpět... Lidé tu takové jací jsme my, nechtějí... Věřte mi. Sám bych neváhal a šel bych s vámi, ale mám tu rodinu a toho času mi už beztak moc nezbývá..." Pavel vyšel ven beze slova.
Až na ulici se mu trochu ulevilo. Pomník tedy mají... Ale když jej postavili, má pak ještě smysl aby zde zůstával? Vzpomněl si na svého přítele Toma a na to, jak se nemohli shodnout ohledně náhledu na poměry v dnešním Československu. Kde teď asi je? Vybavovala se mu před očima široširá hladina, šplouchající vlny, moře, po kterém v dáli, v dáli pluje loď... "Myslím, že přece jen měl Tom pravdu," mumlal si novinář pro sebe. "Začínám s ním souhlasit. Taky si už připadám v tomhle městě jako cizinec! A myslím... Že tohle je zem, kde nechci žít. A já že jsem...člověk odjinud!"
X X X KONEC
