John Wittness LEGENDA ZRADY. památce obětí srpnové invaze

John Wittness

LEGENDA ZRADY © 1993

památce obětí srpnové invaze

KAPITOLA 1) ------------------------------------------

CZECHOSLOVAKIA 1968 PRAHA Je jasné letní ráno a jemné, ale ostré paprsky slunce ozařují panorama Hradčan nad Karlovým mostem. Zatímco dole tiše plyne Vltava, zahalená ještě bělavým oparem vodní mlhy, město v srdci starého kontinentu - Evropy, se pomalu probouzí do dalšího dne. Praha, město se stem věží a s tisíci červených střech pod nimi. A jedna z těch střech patří domu, v jehož podkroví se právě teď rozdrnčel protivným hlasem budík. Pavel, dvacetiletý student filosofie, otráveně zívnul a protáhl se. Pomalu vstal a pustil si rádio. "Dobré ráno, milí posluchači. Dnes jako každý den začínáme vysílání rozcvičkou..." Pavel líně, ale poslušně koná pohyby, jak mu je nařizuje hlasatel kdesi z dálky a přitom hlasitě mudruje nad nespravedlností světa: "Proč jen já, když mám prázdniny - musím vstávat o půl pátý ráno? Že se na to nevykašlu..." Ale nevykašlal. Po snídani vyběhl z domu a zamířil na poštu. Vyfasoval tam objemný balík novin, který musel roznést po městě a naházet do schránek. Dělal to tak už tři týdny, proto jej to přestávalo bavit. Ale něco za to přece kápne a každý student potřebuje kapesné.

Za dvě hodiny byl hotov a vracel se okolo parku na tramvaj k Václaváku; když tu spatřil nedaleko kráčet usměvavou dívku s krásnýma očima. Zalíbila se mu na první pohled a bez váhání ji oslovil: "Ahoj, můžu ti pomoct s taškou?" "Ale ne, je lehká - můžeš mě ale doprovodit, jestli chceš." "Tak to rád," přikývl. "A jmenuju se Jana." Teď trochu sklopila oči. "Pavel." Šli spolu parkem a Pavlovi se chtělo zpívat z plna hrdla nový hit: Jak se tak dívám, už kvete jíva... Nejraději tak, aby to slyšel celý svět. Ale přemohl se a pobrukoval si melodii alespoň v duchu. Radostnou a jásavou píseň, patřící k mládí a k nim dvěma. Pozval ji do kavárny. Když tak chvíli seděli u sklenky džusu, zaslechl Pavel od rohového stolu hlasitější rozhovor: "A já vám zase říkám, že Rusové přijdou! To se klidně vsadím s váma všema třeba o basu piv. Musejí přijít, aby nás ukáznili," rozčileně mával rukama vousatý muž ve světlém obleku. "Vždyť to podle nich přece nejde, aby se tiskly noviny bez cenzury," pokračoval za odmítavého vrtění hlavou ze strany svých společníků. Pavel se zarazil - něco na tom bylo, Brežněv v minulých dnech opravdu vyhrožoval - no ale vždyť se přece říká, že pes, který štěká nekouše! Stejně se ale přestal v jindy útulné kavárně cítit dobře a vyšli s Janou ven. Uběhlo pár dní a Pavel už věděl, že jeho láska má o dva roky míň než on, že má ráda koně a jsou jí sympatičtí hippies. Na Václaváku se v poslední době objevovali často. Člověk je poznal snadno: nosili trička s velkými nápisy Flowers-No war (Květiny, ne válku), a rozdávali kresby nebo hráli na kytary. Jednou, když šli kolem sochy Václava na koni, přistoupila Jana k jejich skupince a darovanou květinu si vetknula do vlasů. Veden

náhlou touhou, Pavel ji přede všemi poprvé políbil na ústa. Usmála se na něj a chytila ho za ruku. V redakci státního rozhlasu bylo živo - jako ostatně každý den. Jeden zakopával o druhého, stoly byly přeplněny papíry, dveře se netrhly, jak jeden odcházel a druhý přicházel. "Stando, máš jít hnedka ke starýmu!"To platilo mladíkovi s reportážním magnetofonem, který měl zavěšen na rameni. Vracel se právě z terénu. Snad jsem něco neudělal špatně, běželo mu hlavou, když procházel dlouhou chodbou, na jejímž konci byly těžké dveře s nápisem Vedoucí vysílání. Standa totiž sotva vyšel ze školy a v rozhlase pracoval teprve necelý měsíc. "Ale vůbec ne, naopak!" Muž v brýlích s kulaťoučkým obličejem vypadal velice dobromyslně. "Na návrh tvých kolegů jsem se rozhodl vyslat tě na pár dní do Jugoslávie. Potřebuju totiž reportáž z dovolených našich občanů, kteří," pokračoval, "mohli letos poprvé takhle svobodně vyjet za hranice." "To může být opravdu zajímavé," nadchl se ihned Standa," je to dobrý nápad!", ujelo mu, aniž by chtěl pochlebovat. Obrýlený muž poposedl. "Ale - ne abys do těch interview zamíchal nějaké ty české učitelky, sežrané na jadranském pobřeží žraloky... Víš, že se o tom tolik píše a mluví - ale není to vůbec pravda." Oba se zasmáli. "Pas už doufám máš? Tady je letenka, adresa hotelu a poukaz," vytahoval doklady ze zásuvky." Bude to zároveň tvoje první samostatná reportáž, tak se koukej snažit," dodal s úplnou vážností. "Šťastnou cestu!" Standa vyšel z budovy rozhlasu a chtělo se mu objímat celý svět. Vždyť uvidí Jadran, všechny ty moře a pláže, které dosud

znal jen z barevných fotek. Bude se procházet v pálivých paprscích balkánského slunce po pobřeží a sbírat mušle. Určitě si nějakou taky doveze domů, aby měl vzpomínku. V takové náladě došel taky domů, a hned se začal balit. Letadlo mu letělo totiž ještě týž den v noci. "Ty někam jedeš?" do pokoje nakoukla jeho matka. "Ale na pár dní k moři," snažil se říct to ledabyle. "Vy mladí máte stejně všechno snazší - vždyť já ve tvých letech nemohla jet ani do Vídně. A tak by se mi chtělo. Ale ty si jen klidně vezmeš pas a letíš," povzdychla trochu závistivě, ale synovi ten výlet ze srdce přála. Toho večera, ostatně jak to v srpnu ve střední Evropě bývá padaly hvězdy. V parcích seděly na lavičkách dvojice milenců, objímaly se a dívaly na tmavou oblohu, třpytící se drobnými jiskrami hvězd... Až náhle přes ni přeletěl shluk světel, doprovázených vzdáleným hučením. "Podívej, Pavle - to je hvězd! Tak si rychle něco přej; ale raději víc věcí najednou - když jich padá v jednom okamžiku tolik!" vyhrkla překotně Jana, tulíce se ke svému chlapci. Ale nebyly to hvězdy a proto jim nemohly splnit žádné přání. Přesně ve 22:00 hodin přistál na letištní plochu v Ruzyni ohlášený speciál typu AN-24, zvaný 'těžká andula'. Kontrolní věž zaznamenala jeho přílet a personálu začalo být až hodinu poté divné, že z něj nikdo nevystupuje. Ale to už neměli čas se tím zabývat... Radista totiž zachytil zprávu o přistání dalšího letadla stejného typu, tentokrát ze Lvova. "Vůbec nežádal o povolení k přistání," otočil se k vrchnímu dispečerovi ve chvíli, kdy podle polohy světel letadla bylo zřejmé, že již dosedá na přistávací dráhu. "Prostě jen řekl přistávám!" dodal radista s výčitkou v hlase. Vrchní dispečer vztekle zamáčkl cigaretu.

"Ví tu někdo, co je to za letadlo a proč tu přistálo? A to předtím?" Ticho. Vrchní popošel k obrovskému oknu věže a upřeně hleděl ven. "Hergot, co se tu dneska děje? Proč mi nikdo vůbec nic neřekl? Nejsme přece žádný holubník!" Do jeho posledních slov zadrnčel telefon. Skočil k němu a rychle jej zvedl. "Volají z celnice. Že prý o těch letadlech vědí a poradí si s nimi. My prý máme řídit provoz jako jindy a o nic se nestarat," nadechl se. "Je to příkaz přímo z ministerstva." Povolil si kravatu a rázně vyšel z místnosti. Standa dorazil na letiště krátce po jedenácté. Byl tu sice celé tři hodiny před startem, ale měl strach, aby nezmeškal. Uvelebil se v odletové hale a otevřel si jeden z časopisů, pohozených na sedadlech. Všiml si už předtím čilého ruchu na celnici, ale měl za to, že je to tak každý den. Zatím tedy ani on, ani ostatní cestující, čekající na odlet netušili že nejde všechno tak, jak by mělo... I ostatní personál na letišti zaznamenal zvýšenou činnost celnice. Mnozí si všimli, že se nějací muži v civilu vítají s celníky, jako by se už dlouho znali. Nikdo to nechápal, ale také se tím nikdo blíže nezabýval. Odpověď se však již rýsovala. Standa už hodnou chvíli netrpělivě poposedával a kontroloval čas. Konečně. "Cestující do Rijeky a Záhřebu se připraví k odbavení! Letadlo odlétá za 30 minut," znělo celou halou hlášení v několika jazycích. Bylo tři čtvrtě na dvě ráno. Standa popadl cestovní kabelu a poslušně se zařadil do fronty k východu. Náhle však zaslechl za sebou udivené výkřiky a rychlé kroky vojenských holínek. Do zahraniční výpravny vstoupilo několik důstojníků v uniformách cizí armády. Byli

provázeni desítkami civilistů. Ti se na pokyn důstojníků rozbíhají k přepážkám a udílejí strohé, ale jasné pokyny : Uzavřít letiště! Zmatek panuje opět i na věži, přistává totiž obří letadlo AN-12, používané pouze pro dopravu těžké vojenské techniky. Tentokrát se pilot ani nenamáhal vůbec ohlásit. Netrvalo dlouho, a z bachratého trupu letadla se vyhrnula celá výsadková jednotka, jejíž první kroky vedly do budovy letiště. Mladí vojáci v uniformách sovětské armády s červenými barety na hlavách a se samopaly v rukou začínají vyhánět davy lidí z haly. I dispečeři musejí pryč z věže a s nimi všichni zaměstnanci letiště. Po dlouhém čekání před letištěm dovolil některý komandant, aby ženy s dětmi odešli nazpět do haly. Standa nemohl pochopit, co se děje - věděl jen, že stojí s desítkami lidí venku, že nesmí ani zpět do haly, ani do města a že na něj míří samopaly. Až když pak po chvíli zaslechl dunivé bručení, táhnoucí se noční oblohou... To bručení se teď opakovalo v přesných, jednominutových intervalech a znamenalo jen jediné - přistávají další a další letadla! V hlavě mladého reportéra sílilo strašlivé tušení... Začalo svítat. Komandant se konečně rozhodl všechny cestující propustit. Možná dostal sám rozkaz. Standa se oddělil od zástupu, pomalým krokem směřujícímu po široké silnici, která vede od letiště do města. Zastavilo mu hned první auto, na které zamával. Jeli podél dlouhé kolony vojenských vozidel a řidič syčel vztekem, když viděl těžké tanky, směřující do hlavního města. Standa si vzpomněl, že má s sebou fotoaparát. Nenápadně mířil objektiv na míjející kolonu a cvakal jeden snímek za druhým. Do řeči nebylo jemu ani řidičovi. Oba už pochopili, co se stalo.

KAPITOLA 2)-----------------------------------------Městem, ještě spícím, běží po telefonních linkách spěšné depeše. Po nepříjemném zadrnčení Bellova přístroje do tmy probíhají stovky takovýchto rozhovorů: "Haló?" "Probuď se a běž do ulic! Rusové nás obsazují!" "Co je to za nesmysl? A kdo vůbec volá?" Ale ten na druhém konci už obvykle neslyšel. Vytáčel totiž další číslo. Mnohý z takto probuzených nevěnoval špatné zprávě pozornost a s poznámkou "Nějaký opilec", opět ulehl k spánku. Mnozí ale vstali, aby se přesvědčili o vzniklé situaci. Ulice, ještě tmavé, se proto už od čtyř hodin začaly plnit lidmi. Pavel bydlel v podkroví čtyřpatrového činžáku blízko středu města. Momentálně sám, neboť táta byl na služební cestě ve Vídni a máma ležela v nemocnici. Proto ve chvíli, kdy se začaly tlusté zdi domu od základů chvět, ještě nic netušil. Zdi se chvěly následkem toho, že jejich ulicí právě projížděla kolona obrněných transportérů. Pavel se líně protáhl a první jeho pocit byl, že do místnosti pronikl ranní chlad. Myslel, že se třese on a ne dům. Pak otočil vypínačem rádia a postavil se, aby si jako jindy, zacvičil. Po obvyklé znělce stanice Praha však zazněl z reproduktoru rozechvělý hlas: "Prosíme zůstaňte, neodcházejte od svých přijímačů. Za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu." Odmlka. Pavel překvapeně svěsil ruce, připravené ke cvičení. Ale to už hlas pokračoval: "Vysíláme zvláštní provolání vlády: Všemu lidu Československé republiky! Včera, dne 20. srpna 1968, překročila vojska Sovětského svazu, východního Německa, Polska, Bulharska a Maďarské republiky státní hranice

Československa. Stalo se tak bez vědomí prezidenta, vlády a parlamentu, a bez souhlasu těchto orgánů..." Pavel nejdříve zkoprněle stál a teprve pomalu chápal smysl těchto slov. Pak skočil k oknu. Dole uviděl hloučky lidí, srocujících se okolo dvou obrněnců. Přesto ještě nevěřil. Nechtěl věřit. V minutě byl oblečen a vyřítil se ven. Tam vše uviděl zblízka. Mezitím dovezl řidič oktávie Standu do města - to když se předtím propletl ještě potemnělými ulicemi, kde se někteří odvážlivci rozhodli zatarasit nezvané armádě cestu do centra. Třeba šoféři nákladních vozů vjeli napříč do ulice a nechali svoje auto tak, aby už nebylo možno projet. To samé učinili i mnozí řidiči autobusů. Kde byly přesto mezery, pomohli lidé věcmi ze skládky - skříněmi, drátěnkami či jiným harampádím. Využít se daly i dlažební kostky, které tvrdé pásy tanků při jejich otáčení vyhazovaly prudce do výše, pokud je přímo nerozdrtily. Praha se stávala okupovaným městem, ale hodlala se okupaci bránit. Řidič se obrátil ke Standovi: "Tak kde tě mám vysadit?" "Potřeboval bych k rozhlasu. Musím jim předat zprávu o letišti." "Ty jsi reportér? Víš co? Já tě zavezu až k vládní budově, tam se určitě bude něco dít." Standa souhlasně kývl a dál sledoval dění na ulicích. Bylo už světlo, když se dostali k nábřeží, kde sídlila vláda republiky. Tam mezitím došlo k závažným událostem. Krátce po půl páté se směrem od mostu objevila černá volha s emblémem CD - vůz sovětského velvyslanectví. To byla však jen první hlídka; zaváděla totiž před rozlehlou budovu tři obrněné vozy. Volha zastavuje před vchodem, zatímco dojíždí další obrněnci a také několik tanků. Všechna ta bojová vozidla měla sehrát úlohu, kterou nebylo těžké uhodnout: zabránit lidem v odchodu i příchodu do budovy.

Z tanků vyskakují do kalného rána vojáci. Důstojník v pláštěnce udílí povely a vojáci se podle nich rozestavují ve vzdálenosti asi čtyřiceti kroků od sebe. V ruce drží samopaly. K jednomu z nich přistupuje muž v obleku, který se předtím marně snažil vstoupit do budovy: "Jsme přece bratři..." Velitel pohotově přiskakuje a odhání jej. "S nikým nemluv!" křičí na vojáka. Jde tedy opodál za druhým a opět se snaží navázat rozhovor. "S nikým nehovořit!" ozve se za jeho zády opět křik. Voják proti němu odjišťuje zbraň. "Budem streljať!" V dáli je slyšet matné hučení. To další a další tanky přijíždějí na nábřeží. To už byl Standa na místě. Již z dáli viděl davy lidí před vládní budovou. Ty davy mu také zakryly výhled na to, co následovalo. Nejdříve se ozvalo pár výkřiků v ruštině, následovaných dávkou ze samopalu. Dav náhle utichl. Standa se protlačil až dopředu - a... Uviděl chlapce v saku, ležícího bezvládně na studené dlažbě. Okolo něj se tvořila kaluž krve. Měl prostřelenou hlavu. Standovi, jako všem ostatním, vyrazil pohled na něj dech. Proč? Nechápal... Cítil srdce až v krku. Najednou nemohl vydržet na místě; chtělo se mu běžet, běžet někam daleko, snad až na samý konec světa... Míjel dlouhé fronty, které se tvořily po celém městě před obchody s potravinami. Obyvatelé měli obavu ze zhoršeného zásobování, a právem. Okupační vojska zatarasila během několika hodin všechny hlavní ulice a mosty. Standa se konečně - celý udýchaný, zastavil. Byl na Václavském náměstí.

Zde, stejně jako v celém středu města, stály šňůry tramvají, které nemohly projet kvůli zablokovaným ulicím. Lidé, jedoucí do zaměstnání, museli vystoupit a svoji cestu dojít pěšky. Ale mnozí tam ani nešli. Tvořili hloučky okolo cizích tanků, které přetrhly nit jejich pokojného života v srdci Evropy. Diskutovali s jejich posádkami, přesvědčovali, vysvětlovali. Marně. Vojáci nechápali. Do vládní budovy, obklíčené samopalníky v modře pruhovaných námořnických tričkách a s tmavě červenými barety, vstoupili nyní dva důstojníci. Následovalo je několik vojáků. V budově probíhalo už od odpoledne minulého dne zasedání vlády, a tak členové byli shromážděni v jednom z menších sálů. Přítomny byli asi dvě třetiny z nich. Jeden z velitelů rozrazil dveře a do místnosti vpochodovali vojáci v uniformách sovětských parašutistů. Během několika okamžiků se tak členové vlády ocitli pod jejich namířenými samopaly. Unavení pánové v oblecích se ani neměli čas podivit, když druhý důstojník začal vyvolávat, jedno po druhém, jejich jména. Když skončila prezence, stručně a nahlas oznámil: "Jste zatčeni! Bez mého souhlasu nesmíte opustit tuto místnost!" Členové se po sobě udiveně podívali. "Čím jménem jsme zatčeni?" otázal se jeden z nich. Důstojník si jej změřil pohledem a okamžik váhal s odpovědí. "Jménem dělnicko-rolnické vlády Československa," odvětil pak stroze a obrátil se k odchodu. Zatímco doznívaly zvuky jeho kroků z chodby, uvědomili si někteří z nich, co je zřejmě důvodem nepřítomnosti ostatních členů. Vytvořit novou vládu, nelegální a podpořenou silou cizích vojsk - tam směřovala tedy snaha opozičního křídla, které již několikrát dalo najevo svůj nesouhlas s reformou socialismu.

Standa se potřeboval dostat k rozhlasu, a ten je od Václaváku co by kamenem dohodil. Jenže nejkratší cesta, ta okolo Muzea, byla zatarasena tanky. Zrovna teď se dává jeden z nich do pohybu směrem k rozhlasu. Mají společnou cestu. Tank však zavadil dlouhou anténou o trolej pro tramvaje, které v té době - před postavením pražského metra - jezdily přes celé náměstí. Anténa v místě dotyku zaprskala a objevil se modrý záblesk zkratu. To zřejmě posádku tanku vylekalo, protože těžké vozidlo se zastavilo a ze samopalů, umístěných po obou stranách věže začala palba. Kulky směřovaly na nejbližší budovu - a tou bylo Národní muzeum. I další tanky, jakmile slyšely jejich posádky, co se děje - začaly střílet ze samopalů. Co na tom, že žádného nepřítele není vidět! Muzeum připomínalo tvarem stavby Zimní palác v Petrohradě. Možná i to byl pro vojáky důvod, aby rozryli povrch masívních zdí svými kulkami. Standovi bylo jasné, že v tuto chvíli je cesta uzavřena. Musel tedy obejít náměstí pobočnými ulicemi. I ty však byly částečně zataraseny. Nakonec zvolil cestu okolo Hlavního nádraží, Smetanova divadla a přes viadukt se pokoušel dostat k rozhlasu. Zdržovala jej převrácená auta a tramvaje, mezi kterými se tu musel proplétat. Bylo krátce po sedmé hodině ráno. Standa viděl kolonu šesti tanků uprostřed široké, do kopce vedoucí Vinohradské třídy. (Nebylo tomu tak dlouho, co nesla Stalinovo jméno). Ulice byla zcela zaplněna lidmi, slitými v jeden celek; v něm pak tanky, neschopné pohybu připomínaly ostrůvky v moři. Lidé hrozili pěstmi do udivených obličejů cizích vojáků, sedících porůznu na tancích. "Táhněte domů!" "Co tady pohledáváte? My vás nepotřebujeme!" "My Prahu nedáme!" Tyto a podobné výkřiky zněly z davů, opakované stonásobně jako ozvěnou. Vojáci neodpovídali.

Tu a tam se zdálo, že posádka si dala říct, a že tank odjede pryč. Ve skutečnosti se tímto manévrem snažili sovětští důstojníci oklamat neprostupný dav, aby pak mohli projet některou z příčných ulic a vrátit se zpět k rozhlasu z druhé strany. Tento trik jim však nevyšel; lidé jej brzy prokoukli a pohotově přesouvali barikády do vedlejších ulic, kde na ně tanky opět narazily. Jeden z důstojníků na to reagoval zlostným výstřelem z pistole. To byl povel pro samopalníky, sedící na vozidlech; ti začali ihned potom zběsile ostřelovat již tak dost oprýskané vinohradské domy. Standa stál chvíli jako přimrazený a sledoval rozutíkající se dav, klopýtající a padající lidi. Někteří do něj vrazili, ale on to nevnímal. Neměl strach, jen zlost. Zlost z bezmoci. Standa sledoval tank, jak pomalu proráží barikádu. Nad hlavou mu proletělo těžké armádní letadlo. To jej probudilo. Dal se opatrně cestou, kterou mu uvolnil ocelový kolos. Takto se, vojáky nepozorován, dostal v mracích kouře zpět na Vinohradskou. I zde se již ozývala střelba a masy Pražanů se rozestupovaly před jedoucím tankem. Standa se chtěl rychle dostat ke dveřím rozhlasu; ale ještě se stal svědkem dalšího důkazu tuposti nezvané armády. Sovětský důstojník, který právě přistoupil k prvnímu tanku v koloně, řval jako nepříčetný: "Vperjod! Vperjod!" Dav na to odpověděl pískotem. Ale tank se přesto dává do pohybu - nejprve pomalu, pak nabírá rychlost, že lidé sotva stačí uskakovat. Řidič tanku však za takové situace nemá velkou kontrolu nad tím, kam jede. Náhle se před ním objevuje barikáda z převrácených vozidel. Zmatený tankista už nestačí uhnout a kolos naráží do nákladního auta, v němž se rázem vzňala nafta. Ohnivé gejzíry dopadají na tank, jež se snaží couvat - ale za ním stojí dalších pět. Mezi tankisty zavládl zmatek. Samopalníci, kteří je doprovázeli, začali zběsile střílet. Zatím pořád ještě do vzduchu a do okolních domů. Široká ulice, kterou plní dým z hořící barikády se rychle vyprazdňuje. Dezorientovaní tankisté v

živočišné snaze uniknout ohni zmateně popojíždějí kolem sebe a přitom vrážejí znovu do barikády. Oheň se tím rychleji rozšiřuje. Na konec tohoto řádění tanky převálcovaly zaparkovaná auta a kolona jako by se už řadila k odjezdu. Zadní tank se obrací a vojáci na něm sedící, začínají střílet ulicí dolů, k Muzeu. Odtud však, čemuž se Standa musel pousmát, jim 'odpověděli' také palbou jejich vlastní vojáci. To asi v domnění, že po nich jdou 'kontras'... "No ahoj Stando - tak jsi už neodletěl, co?" zdraví se s mladým reportérem jeho kolegové v redakci vysílání. "No ale když už jsi tady," objevil se ve dveřích obrýlený šéf, "poreferuj nám, co se kde děje." A zatímco Standa diktoval a redaktoři spěšně zapisovali, vysílání rozhlasu pokračovalo. "Vinohradská třída je už plná tanků okupačních armád a několik jich najelo přímo pod okna rozhlasu. Nevíme, jak dlouho budeme moci ještě vysílat..." Náhle rozrazila okna studia sprška střel, které se zaryly do stropu. Hlasatelka i dva redaktoři, přítomní ve studiu, skočili na podlahu, aby se tak mohli krýt. "Dej tam hymnu," kývl jeden z nich na druhého. Ten vzal ze stolu už připravenou desku a talíř gramofonu se začal točit. Vyraženými okny se mísila s tóny národní písně dunivá střelba z těžkých kulometů. Zdálo se, že je konec. Avšak po chvíli nastalo ticho. Redaktor opatrně vyhlédl z okna. "Tanky stojí a nic se neděje," oznamoval. "Asi čekají na rozkaz." "Nechtějí nám sem hodit atomovou bombu?" zavtipkoval druhý. Hlasatelka znovu popadla mikrofon a, skrčena za židlí začala do něj opět mluvit. "Jestliže uslyšíte jiné hlasy, než ty které znáte..., bude to znamenat, že rozhlas už není v našich rukou," formulovala vzrušeným hlasem.

"Ty máš fotky z letiště?" překvapeně se ujišťoval šéf. "Možná, že tam toho moc nebude - byla ještě tma," omlouval se Standa. "Víš co - tady je dneska stejně zmatek a asi budeme muset skončit vysílání - zajdi do redakcí novin na Poříčí a nech je otisknout." Na schodech se ozval dupot těžkých vojenských bot. Do budovy vnikli první sovětští vojáci. Standa se s nimi minul, když se ještě stačil vmáčknout do výklenku. Vojáci vyběhli do prvního patra a začali se dobývat postupně do všech dveří; se samopaly v rukou pak vyháněli zaměstnance na chodbu.

KAPITOLA 3)-----------------------------------------Standa vyšel z budovy, rozhlížejíc se na všechny strany. Pak se dal pomalu směrem k Václaváku. Vinohradská se stala za několik málo hodin ulicí zdemolovaných aut, s chodníky pokrytými sestřílenou omítkou a skleněnými střepy. Během cesty napočítal patnáct tanků. To byla síla, která dokázala zničit celou čtvrť. Předjelo jej nákladní auto, plné lidí. V rukou drželi státní vlajky. Jeden z nich měl rozražené čelo - to se na něm podepsala pažba zbraně sovětského důstojníka. Další náklaďáky se rozjížděly od rozhlasu; aby jejich osádka mohla po městě oznámit smutnou zprávu: Už nemáme rozhlas! Okupanti se tolik báli pravdivých slov, že jej obsadili! Skupinky mladých ve Vinohradské se začaly řadit do tichého průvodu. Jeden neznal druhého - ale to co je spojovalo, byla touha vyjádřit svůj odpor proti okupantům. V čele průvodu kráčelo děvče s československou vlajkou. Blížili se k soše

svatého Václava na koni, když se v jejich blízkosti ozvala prudká střelba. Padli na tvrdou, chladnou dlažbu náměstí. Po malé chvíli štěkavé zvuky ustaly a oni se opatrně zvedali; v očích stud. "Bylo to jenom do vzduchu," prohodil někdo z nich. Už nikdy nepadnout na kolena - to si stačili slíbit beze slov. Z dolní části náměstí se proti nim valilo několik tanků s bílým pruhem na kapotě. Kde tank najel šikmo na obrubník, tam jeho ocelové pásy drtily s protivně skřípavým zvukem. Děvče s vlajkou vykřiklo: "Neprojdou!" Mladí se vzali za ruce a rychle se rozestoupili po celé šíři náměstí. Ale první tank, aby se jim vyhnul, vjel vlevo na chodník. Ten však byl pro takové vozidlo úzký - tank narazil do pouliční lampy, kterou ohnul. Pak postupně vyvrátil dva stromy i s kořeny. "Hanba, hanba!" volali mladí za pískotu ostatních. Tank však pokračoval v cestě. Teď roztříštil výkladní skříň v Domě potravin. Další, který jej následoval, vrazil do parkujícího auta a odhodil je stranou. Děvče s vlajkou si zacpalo uši. Jeden chlapec se najednou odpoutal od řady a běžel přímo proti dalšímu tanku, jako by jej tímto chtěl zastavit. A skutečně! Jeho řidič, stejně starý ruský kluk - nemohl najednou dál. Jako by se v něm něco vzepřelo proti rozkazu, který dostal. Ocelový kolos se zastavil. Chlapec doběhl až k tanku a vyskočil na něj. Byl to však poslední skok jeho života. Odkudsi ze strany, přihlížející Standa ani pořádně neviděl z které, zazněl štěkavý zvuk samopalu. Chlapec padá bezvládně dolů z tanku. "Fuj! Hanba!" "Táhněte domů!" ozývá se ze zástupu mladých. Několik z nich běží ke svému kamarádovi, ošetřit ho. Je však už pozdě. "Je mrtvý, mrtvý!" znělo jako ozvěna náměstím odshora dolů. Lidé si předávali smutnou zprávu štafetou. Dav se začal stahovat k muzeu.

Děvče s vlajkou se dere zástupem k ležícímu. Nechtěla uvěřit tomu, že je zmařen lidský život; a když spatřila, že chlapec má otevřené oči - chtělo se jí vykřiknout: Vždyť žije! Ale nemohla ze sebe dostat ani slovo. Pak spatřila krev. "Vrazi!" zakřičela, co jí hrdlo stačilo. "Vrazi!" "Vrazi, vrazi!" skandovalo rázem celé náměstí. Děvče, podobně jako většina mladých okolo ní, vidělo poprvé mrtvého. Sklonila se a políbila hocha na tvář. Ruka s praporem se jí chvěla. Už mi nepatří, šlo jí hlavou. Podložila jím chlapcovo tělo. Prapor se rychle barvil krví zabitého. Několik lidí zvedlo mlčky zaťatou pěst. Dav stál nepohnutě, dokud nepřijela sanitka a nešťastníka neodvezla. Děvče pak opět zvedlo zkrvavenou vlajku a postavilo se znovu do čela průvodu mladých. Procházeli pak společně celý den Prahou a kde potkali vojáky, všude na ně volali: "Táhněte domů!" Pavel, který se oklikami dostal přes město k poště, tu narazil na ozbrojené hlídky. Pošta jimi byla obklíčena, jako by se jednalo o budovu strategického významu. To snad je horší než za světové války, pomyslel si, když jej vojáci odháněli. Dnes tedy noviny neroznese. Na Václavák se dostal, až když bylo po všem - a tak v koutku duše ještě věřil, že je to nějaký zlý sen, ze kterého se už co nevidět probudí. Začal se potloukat po městě. Když procházel okolo muzea, mohutné budovy vévodící náměstí, strnul. Bylo poznamenané stovkami bílých ďobanců sovětských kulek. Dole na fasádě výrazný nápis: MADE IN SSSR. BARBAR BREŽNĚV. Jenom fontána pod muzeem tiše zurčela, jako by se nic nestalo. Na průčelí budovy sedělo smutně několik lidí, unavených, zaprášených. Socha sv.Václava držela dnes smuteční, černou vlajku. Potkával shluky lidí, kteří se snažili s vojáky diskutovat.

"Znajetě vy, što eto svoboda? Znajetě vy, što eto demokratia?" "Znajetě vy p r a v d u ?" "Iditě damoj, rebjata!!" to volali hlavně starší občané. "Pačemu?" to byla snad nejčastější otázka. Prostí vojáci skláněli hlavy, jenom málo z nich dokázalo odpovědět. A i když některý odpověděl, pak říkal - mysleli jsme, že jedeme na cvičení Varšavské smlouvy, tak jako každé léto... Zato důstojníci byli 'chytřejší': "Přijeli jsme Vám na pomoc!" odsekl jeden z nich, chtěje vypadat zasvěceně. "Proti imperialistům, proti Němcům, proti Američanům!" Jenom neřekl, kde vlastně ti Němci a Američani jsou. "U vás jsou taky kontras, záškodníci a nepřátelé socialismu!" dodával druhý z velitelů, snaže se tím překřičet posměšné odpovědi davu. Když už to bylo na vojáky příliš, obrněná vozidla nastartovala a ujížděla pryč, aby zastavila o několik ulic dál, kde se vše opakovalo. A tak okupační vojska putují po městě sem a tam, bez cíle, zmateně. Vojáci zjevně nechápou, o co vlastně jde, proč je sem poslali. Nasvědčují tomu i jejich vytřeštěné oči, oči mladých Rusů v uniformách. Střílejí, většinou do vzduchu. Snad aby zastrašili. Jiní se bezradně soustřeďují okolo svých velitelů, čekajíce na rozkazy. Pavel tak oklikou došel na Příkopy. Ulice se zatím změnila v tunel plný výzev, oznámení, kreseb. Výlohy byly po celých plochách polepeny plakáty - v češtině i ruštině. Sem tam se objevovaly i anglické nápisy, nejčastěji: RUSSIANS GO HOME. To bylo v té chvíli vroucné přání všech obyvatel města nad Vltavou. Na Staroměstském náměstí přivítala Pavla houšť ocelových půlměsíců, ve kterých poznal těžké kulomety. Bojová vozidla, tzv. obojživelníky stály rozestaveny okolo Husova pomníku. Na

nich a vedle nich posedávali, postávali vojáci; neteční, se strnulými tvářemi. Jacísi dva muži teď, přímo za jejich zády, vynášejí na vrchol pomníku státní vlajku. Všude okolo jsou stovky lidí. Pavel si všiml shluku lidí pod věží radnice. Dav naslouchal rozhovoru sovětského kapitána s mladou ženou. Když přišel blíž, poznal v ní známou divadelní herečku. "Proč jste přišli?" táže se ona. Bez odpovědi. "Vždyť jste naši přátelé? A přátelé na návštěvu se zbraní nechodí! My chceme klid, svobodu..." Nebyl to ani rozhovor, spíš monolog. Pavel se už měl k odchodu, když kapitán konečně řekl pár slov - snad aby lidi uklidnil. "Všechno bude v pořádku." "Ale kdy," volají hlasy z davu, "až vy odejdete domů!" Průchod do Celetné ulice je uzavřen vojáky. Dává se tedy Pařížskou k nábřeží a pak ještě nějakou dobu prochází okupovaným městem. Některé ulice jsou téměř liduprázdné. V jedné z nich si všiml, jak tank na čele zřejmě další kolony zastavuje dvojici mladých lidí. Voják na věži vozidla drží v ruce mapu a na něco se jich ptá; zřejmě hledá cestu pro něj neznámým městem. Hoch s dívkou mu cosi v ruštině říkají, Pavel byl ještě daleko na to, aby rozuměl slovům. Vidí jen, jak vzrušený rozhovor přechází v hádku - a nakonec hoch napřahá ruku ve směru, odkud kolona přijela a křičí: "Tudá-tudá! Damoj!" Polekaná dívka se pokouší chlapce táhnout pryč, neboť vidí, že voják je rozzloben. Odhazuje mapu a sahá po samopalu. Chlapec však skáče doprostřed chodníku a záměrně se před vojáka nastavuje jako cíl. "Jen střílej, geróji - já se tě nebojím!" volá. "Máš odvahu zabít neozbrojeného?"

Voják váhá. Hluk tanků a křik z ulice vzbudily ochmelku v protějším domě. Nahmatal po zvyku láhev, aby dalším napitím zahnal kocovinu - ale ta byla prázdná. Vztekle popošel k oknu, za nímž uslyšel křik. Ještě plně nechápal, co se děje - ale když uviděl pod sebou vojáky, napadlo jej, že to oni jej vzbudili. Bez rozmýšlení mrštil lahví, kterou držel v ruce, mezi uniformy. Láhev, letící ze čtvrtého patra, bolestivě zasáhla vojáka do levého ramene. Téhož vojáka, který se předtím ptal na cestu a teď držel samopal, mířící na dvojici mladých. Pavel se zastavil blízko od nich. "Utečte!" zakřičel. "Utečte!" Chlapec, jako by si až teď uvědomil nebezpečí smrti, se otočil a dává se do běhu. Drží děvče za ruku a chtějí proběhnout ulicí okolo řady obrněnců. Zdálo se, že voják čekal právě na takovou chvíli. Odjišťuje zbraň a - - - dávka samopalných střel ukončuje dva mladé životy... Padají na dlažbu, zákeřně zabiti zezadu - je to pohled, který snad trvá celou věčnost. Pavla najednou přepadá strašlivý pocit nenávisti k vetřelcům. Aniž si pořádně uvědomuje, co dělá - zvedl těžkou dlažební kostku, ležící opodál a blíží se k tanku. Voják na věži se však otáčí a když spatří dalšího protivníka, znovu zvedá samopal a... Pavel náhle ucítil úder, který mu vyrazil kostku z ruky. Čísi pevná paže jej ve zlomku vteřiny nato objala zezadu kolem krku a vší silou jej strhla k několik kroků vzdálenému průjezdu. Vzápětí se za ním ozvaly výstřely a kulky rozrazily roh zdi, za nímž byli on i jeho zachránce ukryti. Neměl čas si jej prohlédnout - zaslechl jen hlas kluka v jeho letech: "Za mnou, rychle! A drž se při zdech!" Oba šíleným tempem proběhli klikatou, širokou chodbou. Dostali se tak do jiné ulice. Tam se Pavlův průvodce na chvíli zastavil. "Sem už za náma nepůjdou," řekl. "Teď se snad už nechceš dát tak hloupě zabít...?" podíval se zkoumavě na Pavla. Tomu nebylo příliš do řeči - po tom, co právě viděl.

"No jestli chceš ale něco udělat proti těm rudoarmějcům, pomoz mi roznášet letáky. Je to potřeba, aby lidi věděli co a jak." Pavel pomalu přikývl. "Jo a jmenuju se Standa." Na generálním štábu armády v Dejvicích byla v té době svolána mimořádná porada. Právě zazvonil další telefon. Jeden z mužů v uniformě zvedá sluchátko: "Slyším!" Z druhé strany je mu sděleno, že pohraniční stráž na východní hranici republiky, zaznamenala nečekaný průjezd dlouhé kolony vojsk Sovětské armády přes hranice. Vniknutí do republiky bylo násilné; tanky bez ohlášení přerazily závoru a překonaly zátarasy. Hlídkující vojáci sotva stačili před nimi uskakovat. Jejich velitel se naléhavě ptal, jaké jsou rozkazy pro tento případ. Případ, se kterým ani v armádě nikdo nepočítal vždyť země byla napadena svým vojenským spojencem... Velitel dostal z Prahy rozkaz, aby nepodnikal žádné kroky k zastavení cizí armády. Ta v té chvíli již proudila do Československa mnoha přechody z různých sousedních států, které se zúčastnily invaze. Teď už nešlo o přepadení pouze ze vzduchu, ale i ze země. Kdyby mělo Československo moře, určitě by byl veden útok i z něj. "Jak sami vidíte zcela jasně, soudruzi," rozhovořil se starší muž v uniformě ověšené řády a medailemi," nemá jakýkoliv odpor v nastalé situaci žádný smysl. Vojensky to už nemůžeme vyhrát - vždyť země bude do večera úplně obsazena." "Co tedy navrhujete?" tázali se jej ostatní. "Za prvé: Udržet kázeň v naší armádě. Vojínům budou odebrány zbraně a nedostanou až do odvolání vycházky. Za druhé: Důstojníci, pokud se budou pohybovat mezi obyvatelstvem, nesmějí se nechat vyprovokovat k žádným akcím proti cizím armádám. Musíme zůstat neutrální. Za třetí: Čekat na pokyny od našeho ministerstva a vlády..."

Generál však netušil, že právě v té chvíli se ve vládní budově odehrávají věci, které zabrání na určitou dobu tomu, aby vláda dávala komukoli nějaké pokyny... Bylo krátce po desáté hodině, když ze sovětského velvyslanectví vyrazilo několik vozů, převážně s diplomatickým emblémem. Rozjely se na různé strany. To ministr vnitra dal okupantům k dispozici skupinu příslušníků tajné policie, aby ukázali vojenským kolonám, zatím dost dezorientovaným, cestu k důležitým budovám v Praze. Jeden z vozů takto navedl, kolonu dobře dvaceti tanků, před vládní budovu. Členové vlády byli po celou dobu drženi pod samopaly. Tupost jejich strážců neznala mezí. Jeden z nich, když byl požádán o povolení návštěvy WC, nejdříve onu místnůstku podrobně prohlédl, než umožnil vstup. Kdoví co myslel, že tam najde! Pak se ale znovu objevil jeden z důstojníků, aby dal členy vlády, opět za asistence několika samopalníků, odvézt z budovy. U vchodu na ně již čekalo několik obrněnců. Někteří se ptali: "Kam nás vezete?" Nedočkali se však odpovědi. Transportéry s internovanými zamířily k letišti. Tam bylo pro ně připraveno zvláštní letadlo. Směr: Moskva.

KAPITOLA 4)-----------------------------------------"Jo, to bysme potřebovali," kývl souhlasně šéfredaktor největších novin, když mu Pavel se Standou přišli nabídnout pomoc s distribucí. "Tady je halda letáků v ruštině, vemte si kolik unesete."

Chlapci poslechli a už se měli k odchodu, když se v koutě místnosti 'probudilo' rádio: "Lidé Československa! My, zástupci podepsaných svazů vás vyzýváme, abyste úderem 12-té hodiny zastavili na dvě minuty práci, zastavili dopravu, přestali prodávat, obsluhovat - aby se na tyto dvě minuty zastavil pohyb v ulicích. "Cožpak rozhlas není obsazen?" vyhrkl překvapeně Standa. Ale hlas pokračoval dále: "Rozezvučte sirény a klaksony, manifestujte v těchto dvou minutách proti neslýchanému aktu, jehož jsme ve své zemi svědky. Manifestujte svou věrnost zákonným zástupcům této suverénní země!" Standa se podíval na hodinky. "Do poledne to ještě stihneme, zapomněl jsem si v rozhlasu tašku." Kudy procházeli, všude rozdávali vojákům i jejich velitelům letáky. Ti na nich udiveně četli ve svém vlastním jazyce, že jsou v téhle zemi nevítanými hosty, že lidé kteří zde žijí, chtějí jít svou vlastní cestou a že žádají je - vojáky, aby odešli... Před rozhlasem čekal chlapce pořád ten stejný obrázek: rozbitá, smutná a zakouřená ulice. Potkali kluka o málo mladšího, než byli sami - nesl kovovou nábojnici ráže skoro deset centimetrů. Pocházela z děla. "Nechcete suvenýr?," oslovil je kluk." Támhle se jich válí celá hromada-" ukázal k nejbližší haldě. Pavel se otřásl při pomyšlení, že vojáci by použili takovéto zbraně proti bezbranným lidem. Před vchodem do rozhlasu však postávala skupinka vojáků. Co to znamená? "Počkej, Stando, tam teď nemůžeš," přistoupil k nim starší muž. Mladý reportér poznal svého kolegu. "Pojďte odtud, cestou vám všechno řeknu." Procházeli kolem hořícího domu. Také dílo nezvané armády! Muž vyprávěl, že díky tuposti okupantů, mohli ještě dvě hodiny vysílat z jiného studia, než i odtamtud je Rusové

vystrnadili. Ale že už našli náhradní pracoviště kdesi v suterénu nějaké nenápadné budovy. Právě tam odvážejí potřebnou techniku a večer se znovu začne s vysíláním. "Budeme tedy ilegálním vysílačem!" ujelo Standovi. Kolega přisvědčil. "Ilegálním, ale pořád vládním! Jsme ve s v é m městě a mluvíme ke s v o j í zemi!" zdůraznil. Pak napsal na kus papíru nové telefonní číslo a dal jej Standovi. "Choď po městě, chlapče a když uvidíš nějakou další vraždu," hlas se mu zadrhl, "nějaké další násilí - zavolej a řekni nám o tom. Lidé musejí znát celou pravdu; a my jsme tu proto, abysme jim ji dokázali povědět..." Stiskl oběma ruku na rozloučenou a odcházel. Z dálky se začaly ozývat kvílivé hlasy mnoha sirén. Kostely a chrámy současně rozezněly všechny své zvony. Lidé v celém městě se zastavili. Byla generální stávka - snad nejkratší na světě. V mnoha ulicích se teď ozývala překotná střelba, naštěstí jen do vzduchu. To vojáci, vyděšení z nezvyklých zvuků, pálili ze svých zbraní. Zmatení, bezmocní, nechápající. Standa s Pavlem pak celý zbytek dne, tak jako mnoho jiných, chodili po Praze a mluvili s vojáky, vysvětlovali, vyčítali jim smrt lidí, kterých byli svědky. Zdálo se však, že je to všechno nadarmo - vojáci se k odchodu nechystali... Pozdě večer, když šlapali na Václaváku po střepech zahlédli přijíždějící bílý vůz s červeným křížem. Nějaký další mrtvý? Přišli blíž a slyšeli, jak řidič žádá sovětského kapitána, aby doprovodil sanitku na nedaleké Jiráskovo náměstí k raněnému. Kapitán se však tvářil odmítavě - až když slyšel, že tím raněným je sovětský voják, uvolil se. Sanitka projela pak za jeho doprovodu Resslovou ulicí, která byla právě pod soustavnou palbou, bez úhony. Chlapci šli oklikou rychle za nimi; zvědavi, kdo asi vojáka mohl zranit. Na místo však došli ve chvíli, kdy se i tam začala

ozývat střelba. Rychle se skryli do průchodu, kam se už před nimi uchýlili i dva saniťáci. Od nich se pak dozvěděli, že voják mezitím zemřel. Jeho zranění bylo prý od střelné zbraně - a Rusové to svádějí na záškodníky... "Byl jsem dneska už při pěti mrtvých," pravil smutně řidič sanitky. Stál tu s nimi také muž, který obešel několik nemocnic a nabízel svoji krev raněným. Pavel si přitom vzpomněl na mámu. Jak se jí asi vede... Hned zítra ji půjde navštívit. Do nemocnice se však nedostal. Vrátný se jej pokoušel uklidnit slovy, že se všem pacientům daří dobře a že mnozí o okupaci ani nevědí. Zklamaně odešel. Před redakcí novin se sešel se Standou. Když stoupali po schodišti ke kancelářím, udivily je prázdné chodby a mrtvé ticho. Pavel opatrně nakoukl do jedné z redakcí. První, co jej zarazilo, byla špína a zápach. Odpadky poházené po všech koutech. Potrhané papíry válející se na podlaze. Hromada otevřených konzerv pod stolem, na němž se rozvaloval sovětský voják. I ve spánku držel samopal. Teď se probral a otáčí hlavu. Pavel rychle zavřel dveře. Pryč! Když proběhli kolem vrátného, volal za nimi, aby sem už nechodili, že je celá budova od včerejška obsazena. Děvče, které včera neslo v čele průvodu prapor, se krátce před polednem vyhrnulo v doprovodu svých kamarádů z budovy Svazu mládeže. Společně se tam radili o dalším postupu. Ještě i venku bylo slyšet jejich hlasy: "Vyjdeme znovu do ulic a hlasitě, tak aby to bylo slyšet až v Moskvě, budeme volat: Propusťte naši vládu na svobodu! Kudy půjdeme, budeme skandovat: Pryč se zrádci, co pozvali okupační armádu!" "Každému ruskému vojákovi, kterého potkáme, řekneme: Táhni domů! Okamžitě!" "Půjdeme taky na sovětskou ambasádu, aby to od nás slyšeli pěkně zblízka!"

"Nikdo z nás nesmí v těchto hodinách - hodinách nejtěžší zkoušky, jakou jsme ještě nikdy nesložili, zklamat." "Silní budeme jen v jednotě. Pokud ji udržíme, nikdo nás nepřemůže," uzavřel debatu zástupce skautů. Mladí nesli společně do vládní budovy text prohlášení, kterým takto protestovali proti okupaci. Doufali, že v budově naleznou velitele vojsk. Avšak budova na nábřeží byla stále obklíčena. Vojáci je odmítali vpustit dovnitř. Smutně odcházeli. Děvče se pojednou zarazilo. Mezi vojáky, sedícími na tanku, zahlédla známou tvář. Bylo to před třemi roky. Na letním táboře v Ukrajině. "Koljo, Koljo!" zavolala na něj. Polekaně se otočil - a pak sklonil hlavu. "Ale Koljo! To jsem já, Anička." Už ani nezvedl oči. Děvče zaváhalo; nespletla jsem se? Ale určitě ne - to asi on mě nepoznal. Za tu dobu se dost změnila. Tehdy byli spolu od rána do večera; hráli různé hry, zpívali a taky škrábali brambory... Postoupila blíž. Opravdu, je to on! Krok za krokem přišla až k tanku. Strčila do vojáka: "Koljo... Nedělej, že mě neznáš. Jsem přece Anička. On se pomalu otočil a na jeho očích bylo vidět, že ji poznal hned. A taky... že se stydí. "Koljo, co tady děláš?" "Dostali jsme rozkaz. A - přijeli jsme jako...přátelé..." "Jako přátelé?" vyhrklo hněvivě děvče. "Vždyť střílíte na nás, stejně staré..." "Já nestřílel," prohlásil rozhodně kluk v uniformě. Ale děvče pokračovalo: "A co ti řekne Saša - tvoje sestra a moje kamarádka, až přijdeš domů...?" "Já mám čisté svědomí. Nestřílel jsem a střílet nebudu," prohlásil.

"Poslali nás sem. A rozkaz na vojně je rozkaz - musíš ho splnit. Já nestřílel. Podívej se..." Ukázal Aničce plný zásobník. Ta byla však neodbytná. "Ale střílejí jiní. Zabili jste dvacetiletého chlapce. Byl to první mrtvý, kterého jsem v životě viděla. Určitě vás měl rád. Měli jsme vás všichni rádi..." "Dostali jsme rozkaz," opakoval Kolja. "A je tu kontrarevoluce. Sám vidím, jak nám - sovětským vojákům, nadáváte. Je tu zmatek..." "Koljo, byl tu klid, diskutovali jsme, přeli se - jak nejlíp vybudovat socialismus. Lepší, d e m o k r a t i c k ý. Jen si představ, kdyby k vám na Ukrajinu vjelo tolik vojáků, jako vás k nám; taky byste protestovali a nastal by zmatek, ne?" "U nás není kontrarevoluce." "Koljo, co je to podle tebe kontrarevoluce?" "To je...to je - když se nesouhlasí s Leninem." "Neřekli vám pravdu!" "Proč by nám lhali?" "A proč se tě desítky našich lidí ptají: Proč jste sem přijeli? Vždyť od nich neslyšíš nic jiného! Pozdravuj doma a vyřiď, že jsem nešťastná pro to, co jste nám udělali..." Děvče se odvrátilo. Mezitím se kolem nich utvořila skupinka lidí - mladí, staří. Poslouchali i vojáci. Kolja už to nevydržel. Najednou seskočil z tanku a utíkal pryč. Jako malý kluk, co se stydí... Na rohu budovy se na chvíli zastavil; ale pak došel krokem před hlavní vchod. Před očima zde stojících vojáků teď zdvihl svůj samopal... Dávka mu projela zespodu hlavou a bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. "Proč?" zoufale vydechla Anička. "Proč sebe?!" "Vrazi! Vrazi!" křičela s očima upřenýma do oken mrtvé budovy. Standa zapnul tranzistor, který dnes nosil s sebou. Chvíli mu trvalo, než vyladil správnou stanici; do vysílání totiž začal

vstupovat nelegální vysílač okupantů Vltava. Ty jeho lži však snad nikdo ani neposlouchal. "Zde svobodný vysílač Praha. Vojenský velitel města Prahy, gardový genpor. I.Veličko vydal rozkaz, vyhlašující zákaz rozšiřovat plakáty, zákaz shromažďování a omezení vycházet v nočních hodinách." "Další zprávy: Okupanti vykrádají osobní auta, střílejí po nich za jízdy, dělají neoprávněně osobní prohlídky našich občanů, a jinými dalšími způsoby provokují..." "Skupina právníků studuje mezinárodní právo a možnost odchodu cizích vojsk v případě, že by prezident nebo vláda požádali OSN o neutralitu. Je to podle stanov této organizace." Druhý den okupace se příliš nelišil od prvního. Jen přibyli další mrtví. Další ráno v sobě skrývalo překvapení: okupanti strhali přes noc všechny plakáty, smazali všechna hesla! Potrhané papíry se válely po chodnících. Ale Pražané nezaháleli - během dopoledne se stala z jejich města opět jedna velká výstavní síň; ještě výmluvnější, ještě bohatší na hesla. Ba co víc: už i školáci dnes nosili na zádech nápisy v ruštině: PAČEMU VY STRELJATĚ DO NAS? Mnohý z tanků byl 'ozdoben' hákovým křížem, namalovaným v nestřežené chvíli bílou barvou. Nápisy v azbuce jsou dokonce i na střechách domů. A to tak velkými písmeny, že je nelze přehlédnout. Před Státní bankou patroluje několik tanků. Přímo za zády jejich posádek vylepil kdosi velký plakát: NA OBRANU NAŠÍ BANKY NEJSOU TŘEBA RUSKÉ TANKY. VŽDYŤ TO HOVNO, CO TAM MÁME, SAMI SOBĚ UHLÍDÁME.

Tento den zkrátka mluvila už jen hesla; s vojáky dnes už nikdo z chodců nediskutuje. Lidé procházejí okolo nich nevšímavě a snaží se je ignorovat. Nikdo nevěděl, koho to prvního napadlo; ale jako na povel začaly v celém městě mizet směrovky, ukazující cestu do českých měst. Ty plechové lidé zohýbali a zahazovali, bakelitové rovnou rozbíjeli. Vzápětí se místo nich ale objevily nové. MOSKVA, BERLÍN, VARŠAVA...MOSKVA 1 800 KM - ty byly nejčastější... Chodec ve městě se dnes také setkával s podpisovými akcemi. Stačil k tomu malý stolek, který vynesly prodavačky na chodník a rozložily na něm archy papíru. Podobná scéna byla k vidění na mnoha místech Prahy. Účel akce byl jasný: podpořit vyhlášení neutrality země! Blíží se poledne. Už dlouho před ním oznamovaly výzvy z plakátů další akci - hodinovou generální stávku. Ulice se pomalu vyprazdňují. Lidé jsou ukáznění. Mnozí upustili od původního záměru, uspořádat manifestační průvod na Hrad; byli totiž rozhlasem varováni, že by to mohlo být bráno jako provokace. A důstojníci, což bylo zřejmé, hledali záminku k tvrdému zásahu proti obyvatelstvu. Záminku, která by ospravedlnila jejich jednání alespoň před sebou samými... Od muzea kráčí směrem dolů zástup mladých. Je slyšet jejich volání: "Vykliďte ulice!" Široká plocha náměstí zůstává za nimi prázdná. Úderem dvanácté hodiny začínají po celém městě znovu houkat sirény. Do nich se mísí ostré hlasy klaksonů. Václavské náměstí, Národní třída, Příkopy - celý střed Prahy zůstává najednou pustý a prázdný. Jen okupanti se svými obrněnci jsou stále na svých místech... Na místech, kde nemají co dělat. Prázdné ulice jim však začínají nahánět strach. Vojáci, sedící do této chvíle na tancích, se bezradně rozhlížejí kolem. Sledují okolní budovy, jestli se z některého

okna nevykloní nepřítel. Děla a kulomety se otáčejí na všechny strany, jako by hledaly cíl, na který by mohly střílet. Ale nenachází jej; vždyť tu není nikoho, kdo by je provokoval. Poklopy u mnohých tanků se uzavírají... Sovětští důstojníci, kteří dostali z ústředí pokyn ke zostřeným zásahům, využili hodinové stávky po svém. Když poznali, že lidé se už dnes neshromažďují, že vojáky nijak neprovokují - rozhodli se prostě provokaci naaranžovat. A tak okolo půl jedné předjely před redakční budovu na Poříčí dva obrněnci. Redakce byly stále ještě obsazeny jejich vlastními vojáky, v počtu asi 40 mužů. Posádky obrněnců bez předchozího upozornění spustily ihned prudkou, několik minut trvající palbu, při níž rozstřílely celé průčelí budovy včetně nápisů. Poté se z otevřeného poklopu vysunuly ruce s kamerou a voják přímo z transportéru filmoval vlastní barbarské dílo. Lidé, skrytí tou dobou v protějším obchodním domě, nechápali toto počínání. To až později se dozvěděli, že tyto záběry se pak promítaly v sovětských kinech a jako pachatelé byli uvedeni pražští 'záškodníci'! Před jednou hodinou vystoupili mnozí strojvůdci na své lokomotivy, aby houkáním ohlásili konec stávky. Na Hlavním nádraží poděsil zvuk zde přítomné vojenské jednotky natolik, že jejich velitelé se vrhli k jedné z lokomotiv. S napřaženými pistolemi pak nutili strojvůdce, aby houkání přerušil.

KAPITOLA 5)-----------------------------------------Podvečerní ulice skrápěl déšť.

Standa s Pavlem potkali vysokého, snědého muže; zastavil je, aby se na něco zeptal. Mluvil anglicky - ale, a to bylo zvláštní - na klopě měl trikoloru jako mnozí Pražané... Pavel mu jakžtakž rozuměl a tak jej oba doprovodili na policejní stanici. Když vytáhl svůj pas, Pavel poznal, že je to Ital. "Ptá se, kde mu teď prodlouží vízum," tlumočil službu konajícímu strážmistrovi. "Jejich ambasáda je už taky obklíčená vojáky." Názorným gestům Itala rozuměli všichni. Strážmistr zavolal z vedlejší místnosti na své kolegy. Postarší major cizinci plynnou angličtinou řekl, aby jel domů. "Ale to ne - teď přece nemůžu, já byl dosud přítelem Sovětského svazu a byl komunistou u nás doma, v Itálii, já teď musel počkat a všecko tady vidět a pak o tom přemýšlet. Protože já chci pak doma mluvit, jaké to tady opravdu bylo," chrlil ze sebe jedním dechem. "Já viděl mladé lidi, jak jen šli po ulici a najednou drdrdrdr - začali padat na zem a tekla krev... My komunisté v Itálii myslíme nějak jinak, než ti sovětští - a přece jsme všichni v jedné straně...nevím..." "Nemůžete ho alespoň odvézt na jeho ambasádu?" přimlouval se Pavel. Major pokynul dvěma policistům, aby jej vzali do auta. "Nedělám si velké naděje, chlapci," pravil major, jakmile odešli. "Cizinec k nám přijde teď každou chvíli - buď kvůli zničenému autu, nebo že jej nechtějí pustit na ambasádu... A my jsme ale bezmocní. Rusové nás pustí jenom tam, kam sami chtějí. Nemůžeme víc dělat..." rozhodil rukama. "Onehdy tu byli dokonce zaměstnanci z jejich ambasády naši občané... A že už dál nechtějí v tom sídle okupantů pracovat... Jo a hodně jich - cizinců, chodí s našima trikolórama. Drží nám palce..." Blížila se desátá hodina a s ní zákaz vycházení. Rozloučili se s majorem. Cestou domů míjeli chlapci domy se zamalovanými názvy ulic. Jinde byly zase tabulky strhány a místo nich se objevily nápisy: Dubčekova třída... To na počest tehdejšího

předsedy vlády, duchovního otce reforem, tak hrubě přervaných cizími vojsky... "Snad se nám vrátí on a všichni, co jsou teď v Moskvě, živi a zdrávi," prohodil Standa. Myslel to vážně. Generální tajemník OSN U Thant byl již včera vyzván z několika míst, aby svolal naléhavou schůzi Rady bezpečnosti, jež by odsoudila obsazení Československa a nařídila okamžité odvolání všech zahraničních vojsk. Tajemník žádosti ještě včera vyhověl - a dnes, ve čtvrtek v noci, jednání pokračovalo. Rada států na něm předložila rezoluci, odsuzující ozbrojený zásah Sovětského svazu a ostatních čtyř zemí; požadují okamžitý odchod jejich vojsk ze suverénní země. Mluví americký delegát: "Rusové včera prohlásili, že vstup vojsk kritizují jen imperialisté - pak by byl ale imperialistou například i papež Pavel VI...!" "Zasedání je odpornou komedií," poznamenal k tomu 'věcně' sovětský delegát Malik. Poté jej vyzval britský delegát k tomu, aby Malik sdělil, kde jsou českoslovenští představitelé? Zástupce Sovětů, po poradě s ministerstvem zahraničí - však tvrdí: "Nevíme kde jsou!" Následují další projevy, zakončené řečí zástupce Československa - ten Radu podrobně informuje o kritické situaci ve své zemi... V celém jednání stáli na straně Malika jen zástupci Maďarska a Bulharska; ten druhý se pokusil odsunout hlasování o rezoluci pod záminkou, že by rád přednesl projev. Ale - nemá jej prý ještě sestaven! "Jednání potrvá ještě dlouho...a bulharský delegát bude mít spoustu času na svůj projev! Teď je však nezbytné hlasovat o rezoluci; aby tak byl podpořen požadavek ústavních orgánů Československa!" prohlásil kategoricky velvyslanec George Ball, zástupce USA v Radě. "Divím se zástupcům Států, jež se vydávají za kolébku demokracie; že odmítají slovo Bulharsku! Vždyť je to v souladu s demokracií!" štěkal Malik na celý sál.

"Děkuji zástupci SSSR, jestliže slyším z jeho úst - úst agresora...jak uděluje lekci demokracie ostatním delegátům," jízlivě mu odpověděl George Ball. Obrovský sál zabouřil smíchem většiny přítomných. "Tak, jak Sovětský svaz vojensky zasáhl ve svém vlastním regionu -" pokračoval Ball," tak postupovaly imperialistické mocnosti přede dvěma, třemi stoletími v koloniích!Na malý stát, 14 milionů lidí - vyslala ruská říše půlmilionovou, po zuby ozbrojenou armádu! Ve dvacátém století je to hanba nejen sovětského impéria - ale všeho lidstva!" Diskuse pak pokračovala ještě dlouho přes půlnoc. Sovětský delegát měl zřejmou snahu neustále prodlužovat jednání - aby tak co nejvíce oddálil hlasování. "Malik zřejmě očekává, že se již brzy najdou v okupované zemi zrádci, kteří zlegalizují pobyt vojsk," vmetl mu před celým světem do tváře Ball. "Nedivil bych se, kdyby nám tu ještě začal číst moskevský telefonní seznam," dodal rozhořčeně. Malikovi se však jeho záměr skutečně zdařil; Rada již byla znechucena jeho plytkými projevy a drzými výpady. A tak bylo další jednání odloženo bez výsledku. V téže době začínal v Evropě nový den... Už od rána bylo slyšet vzdálené vrčení helikoptér. Létaly křížem krážem nad městem celé dopoledne; později se chlapci dozvěděli, že jejich úkolem bylo lokalizovat všechny vysílačky. Chodili Prahou a dívali se více než kdy před tím, lidem do tváří. To, co v nich mohli číst, byla hrdost. Hrdost na svůj národ, na svoji zemi, na svého prezidenta. Tento den mělo dojít k vystřídání vojsk, neboť armáda po třech dnech v ulicích města, bez plného zajištění zásob a odpočinku - rychle ztrácí bojeschopnost. Procházeli Dejvickým náměstím. Předjel je vojenský gazík a vzadu sedící důstojník háže do fronty před Potravinami balík ruských novin. Gazík poodjel dál, a důstojník sledoval, co se

bude dít. Lidé je trhají, zašlapávají. Házejí do koše anebo podpalují. Na blízkou křižovatku se náhle vřítí z různých směrů dva transportéry - div se nesrazí. Jejich šoféři překvapeně zírají na nové označení ulice, které nemohou najít v mapě. Po chvíli se jeden z nich otáčí a mizí zpět, odkud přijel. Druhý dělá totéž. Ihned potom se rozléhá náměstím štěkot samopalů, znásobený ozvěnou od okolních domů. Pavel si poklepe významně na čelo. "Marná sláva - mají to tady vylízaný!" Ale jakoby to všechno pořád nestačilo, stali se Standa s Pavlem svědky další události, jež podtrhovala ještě více - už tak dosti prokázanou tupost mladých Rusů. Na náměstí posedávala spousta lidí s malými tranzistory; vojákům kteří je celé hodiny sledovali však tito zjevně nevadili. Až najednou zvedlo vojáky několik úsečných rozkazů, kterými je důstojník poslal mezi lidi s jediným cílem: Zabavit a zničit ty malé hrací skříňky! Vojáci se vrhali poslušně mezi civilisty - aby co nejrychleji splnili nesmyslný rozkaz. Rvali lidem tranzistory z rukou, třískali jimi o zem, rozšlapávali je. Až jednoho z party mladých kluků cosi napadlo a ukázal ostatním ke složené hromadě briket. Než bys řekl švec - před zraky vojáků se znovu objevili titíž lidé, opět s malými skříňkami, přitisknutými k uším... A znovu jim je vojáci vytrhávali z rukou; mnozí z nich však zažili překvapení kam že se to najednou ztratily ty hlasy z krabiček? Další překvapení je čekalo, když se vrátili ke svým tankům zatímco byli vojáci pryč, nastoupila na ně parta svářečů s autogeny a ti rychle uřezali několik hlavní, rovnou u věží těchto bojových vozidel. Odřezané kusy se válely okolo; a tanky samy teď vypadaly jako oškubané husy... Chlapci se vraceli do středu města. Cestou si všimli, že městská doprava je postupně obnovována - třebaže vojenská technika stále překážela a blokovala ulice.

Je večer. Obrazovka se rozsvítila Televizními novinami. Známý hlasatel komentoval pohnutým hlasem nejnovější zprávu ze zahraničí: "...nikdo z nás nezapomene, že ve chvílích, kdy na potupnou počest prezidenta Svobody dali nynější sovětští vládci na Vnukovském letišti a v ulicích Moskvy vyvěsit naše státní vlajky...jejich vojáci v našich obcích ostřelovali mladé lidi nesoucí tyto vlajky na znamení nezdolnosti našeho vlastenectví. Že když do zvuků naší státní hymny, uzurpované těmi, kdo jí pohrdají, zaznívaly oslavné salvy z moskevských děl, šířila podobná děla zde u nás smrt a hrůzu. Že zatímco na moskevském letišti a v ulicích toho města skupiny sovětských občanů skandovaly ono trojnásobné:"Přátelství, přátelství, přátelství"...v této chvíli rozdupávaly pásy tanků a boty vojáků poslední trosky onoho přátelství, které v naší zemi k Sovětskému svazu bylo tak opravdové jako sotva kde jinde a které nám bylo tak brutálním způsobem vyhnáno z hlav a srdcí." Standa rozhořčeně zíral na obrazovku. Záběry na tisícové davy důvěřivých a jásajících sovětských lidí se střídaly s těmi, na nichž Brežněv jidášsky tiskl rukama a objímal jejich prezidenta. Zprvu mu připadlo divné, proč ten si to nechá líbit; ale pochopil, že starý muž je jen pouhou loutkou v tomto odporném divadle. Salvy z děl, skandování mas a hluk na letišti mu také zabraňovaly v tom, aby cokoliv řekl. Aby řekl tak halasně obelhávaným zástupům pravdu. "Přijde doba," pokračoval hlasatel, "kdy nám dny a noci zahájené 21. srpnem 68 budou připadat jako otřesný..., fantastický, ...neuvěřitelný sen. Ne všichni z nás se té doby dožijí. Ale ona přijde - a je dobře pro ni žít, pro ni pracovat, pro ni bojovat. Je to - jediný způsob života, který je důstojný člověka; jediný život skutečně lidský..." Standa vstal a popošel k oknu. Vykloněný sledoval, jak již několikátou noc po sobě - okupanti pořádají 'ohňostroj'.

Vypalovali z různých míst a v krátkých dávkách barevné svítící střely, které rušivě protínaly letní oblohu. Ozvalo se vzdálené dunění - a do jejich ulice vjel bezohlednou rychlostí tank. Byla úzká; a tak těžké vozidlo odhazovalo v jízdě zaparkovaná auta. Několik jich po jeho průjezdu zůstalo vraženo do výkladů. Ulice opět ztichla - mrtvá a jakoby cizí i ke svým obyvatelům... Noc, která začínala, však byla ještě temnější a ještě krutější než ty předchozí. Standa každou chvíli vyskočil, probuzen ostrou střelbou z té či oné strany města... To se projevilo vystřídání vojsk; noví vojáci se nerozpakovali pálit naostro po všem, co se hýbalo; po všem živém i neživém. Jednou to byl opožděný chodec, spěchající k domovu - již tam ale nedošel... Podruhé zas nákladní auto, rozvážející časně ráno mléko nebo pečivo. Pravou provokací byla okupantům bez sirény jedoucí sanitka, jejíž otáčivý reflektor vrhal výstražné modré světlo do okolí. Desítky zbraní zamířily na vozidlo, které jelo zachránit nemocného - stovky samopalných i kulometných střel rozbily vůz na padrť. Došlo také k surovému přepadení několika ministerstev. Do ztichlé, starobylé budovy vtrhli uprostřed noci sovětští okupanti. Bylo to ministerstvo dopravy. Dva vrátní, kteří byli zrovna ve službě, chtěli proti tomu protestovat; leč vojáci se nerozpakovali a jednoho z nich těžce postřelili. Druhý se sotva stačil spasit útěkem a od té doby je nezvěstný. Vojáci se chovali v budově ministerstva stejně jako všude jinde: ničili technické zařízení, rozbíjeli nábytek, vyráželi uzamčené dveře. Úporně prohledávali - za asistence svojí státní policie, všechny kanceláře. Jak se veřejnost později dozvěděla, pátrali údajně po zbraních... Ty však najít nemohli; žádné tam totiž nebyly. Vojáci však měli alespoň záminku.

KAPITOLA 6)-----------------------------------------Standa dospával napůl probdělou noc. Úporně zvonící telefon mu však nedopřál klidu. Ospale sáhl po sluchátku. "Ano...?" Ohlásil se mu major, se kterým mluvil předevčírem. "Jseš ten reportér, že? Tak přijdi hnedka k nám - mám tady jeden závažnej případ..." "Stalo se to včera krátce před desátou hodinou večer," začal major vyprávět Standovi. Ukazoval také fotografie, pořízené na místě, před podolskou vodárnou. "Ozvala se střelba - dávka ze samopalu. Po chvíli doběhl do nedalekého hostince chlapec, zakrvácený po celém těle. Zhroutil se. Všichni jej tu znali, byl odtamtud. Jmenoval se Karel. Když jsme přijeli na místo, uviděli jsme na silnici opodál stát prázdné auto. Z kusých výpovědí několika málo svědků bylo zřejmé, že ve voze jeli tři - ten raněný chlapec a další dva, kteří původně zůstali v autě. Zbylo po nich jen tratoliště krve. Byli hned odvezeni do blízké nemocnice v Krči. Protože bylo pravděpodobné, že pachateli jsou sovětští vojáci, kteří již před několika dny obsadili vodárnu, vypravil jsem se, spolu se svými lidmi nejprve tam. Dlouho nás nechtěli vpustit; ale pak mě napadla spásná myšlenka. Řekl jsem jim, že poškozené auto bylo z vodárny ukradeno a my to musíme vyšetřit. Nato mi jeden z vojáků namířil samopalem na záda a odvedl mě podél řady obrněnců k podplukovníkovi. Tam se na mě namířily další samopaly. Ale začal jsem hned jednat a zeptal se, jak se to stalo. A prý: Stráž na silnici zastavovala jedoucí auto typu žuk máváním ruky a oranžovým světlem baterky - na což řidič reagoval tím, že zvýšil rychlost a zapnul dálková světla. Byly prý vystřeleny pouhé čtyři rány a vůz se po několika desítkách metrů zastavil o hromadu štěrku. Dva chlapci, kteří po Karlově útěku v autě

zůstali, byli prohledáni a okupační důstojník měl již prý v ruce jakýsi materiál, usvědčující posádku ze záškodnických úmyslů. Odmítl však tento materiál vydat. Odmítl mi také sdělit své jméno a jméno toho, kdo střílel. Tím moje slyšení skončilo a já byl zase pod samopalem vyvedený ven. Tam mi kolegové, které jsem před tím poslal do nemocnice, vysílačkou oznámili, že oba chlapci zemřeli už při převozu. Karel vyvázl s těžkým poraněním na obou rukou. Před operací jim stačil ještě říci, že mrtví chlapci s ním letáky nerozváželi; vzal je cestou. Pak na něj začala působit narkóza. To je všechno, co jsem se dozvěděl od svědků," odkašlal si major. Pak pokračoval: "Ale s tím jsem se nespokojil. Došel jsem k autu a začal je prohlížet zblízka. Jako první mě zarazily nahuštěné, neprostřelené, netknuté pneumatiky. To svědčilo o jediném: okupanti se vůbec nepokoušeli auto zastavit. Oni rovnou vraždili... Jejich verzi o zastavování vozu máváním baterkou vyvrací také to, že přední okno auta bylo vysypané. Takže se muselo střílet i zepředu. Všude na sedadlech a pod pedály jsou úlomky střepů a krev. I dveře jsou potřísněny krví. Na zadním sedadle jsou přilepené vlasy. A kus vystříklého mozku! I samo ohledání mrtvol nakonec potvrzuje to, co říkám. Jeden z chlapců byl dvakrát zasažen do prsou, druhý dostal ránu přímo do oka. Střelec mířil dobře a nerozpakoval se - nejdříve zepředu, potom zleva a nakonec i zezadu. To už bylo stejně zbytečné; dvojnásobná vražda byla již hotová... Že zabíjí ještě děti, to mu zřejmě nevadilo. Škoda, že si nemohl přečíst zakrvácený leták, který na podlaze auta zůstal! Vím, že se po Praze rozdávají letáky mnohem ostřejší, ale tento, tento mluvil o jaru, o květinách a míru..." vysoký muž v uniformě se náhle zcela nechlapsky rozvzlykal. Ani Standa k tomu neměl daleko. Rychle dopsal svoji reportáž a rozloučil se.

Sklesle kráčel dopoledním městem. Míjel četná nároží, na nichž stálo velkými písmeny stručné: Raněné a mrtvé hlaste na telefonní číslo 38 20 45. V ulicích byl na to, že začínala neděle, nezvyklý ruch. Uvědomil si však, že lidé nastoupili dnes mimořádnou směnu, aby dohnali výrobu; ta díky okupaci stagnovala. Nezvykl si sice, stejně jako většina Pražanů - na cizí vojáky s jejich děly a tanky, ale už se snažil nevšímat si jich. Co jej však pobouřilo; když viděl, jak na místa, která včera armáda opustila, se nastěhovali znovu vojáci. Byli noví, ještě nerozkoukaní. Ještě věřili všem lžím od svých velitelů... Nebylo těžké je poznat od těch starých. Ti byli za ony tři dny už unavení, promrzlí. A taky hladoví a špinaví. V hlavách měli zmatek, protože většina jich poznala pravdu - byli podvedeni. A hlavně proto museli být vystřídáni... Copak s nimi asi bude? Standovi se rýsovaly před očima široké, věčně zmrzlé pláně Sibiře. Došel pomalým krokem na Staroměstské náměstí. Mladí tu seděli na obrubnících chodníků, tiše a vážně. Několik babiček s vnoučaty krmilo hejna poletujících holubů. Naproti jim vojáci, také tiše, postávali u tanků, kouřili machorku. Nikomu nebylo příliš do řeči. Až teď se několik mladých zvedlo a přistoupilo ke skupině důstojníků, která se odkudsi vracela. "Kdy odejdete?" bylo slyšet přímou otázku. "Až bude u vás všechno normální!" odsekl jeden z důstojníků. Když viděl, že se jeho odpověď nelíbí, dodal: "Máte tu dva miliony anarchistů - a my neodejdeme dřív, dokud je všechny nezlikvidujeme!" "Máme právo na vlastní svobodu!" vykřikl chlapec ze skupinky. Důstojník se dostával do varu. "Tak? Něco ti řeknu: jste na nás závislí, dáváme vám uhlí a naftu. Osvobodili jsme vás - a to přece nemůžete do smrti vyrovnat! Ale vy místo toho - jen za včerejší noc jste zastřelili sedm našich vojáků!"

"Zastřelili? A jak?!" Chlapec vykročil z hloučku a ukázal důstojníkovi holé dlaně. "Těmahle rukama...?" To už bylo na důstojníka příliš. Vrhl se k chlapcovi a táhl jej k Husovu pomníku. Chlapec se však vzpíral. Důstojník začal řvát; nebylo rozumět co. Udeřil vší silou své zaťaté pěsti chlapce do zátylku a pak jej hodil na trávník. Ještě tam do něj několikrát kopnul. Standa odvrátil hlavu. Několik minut poté se rozezněly na náměstí nainstalované amplióny. "Razcvetali jabloni i gruši..." Ruská lidová. Vskutku ta pravá píseň, podbarvující páchané násilí! Náměstím se ozývá táhlý pískot, ve kterém mizí tóny hudby. "Darágije tavárišči!" burácí teď z ampliónů tak silně, že není slyšet vlastního slova. Lidé, procházející náměstím však, jeden po druhém - zvedají ruce a demonstrativně si zacpávají uši. Skupinky mladých vstávají a opouštějí náměstí... Vojáci zůstávají sami, sami se svými zločiny, sami se svým svědomím. Standa přicházel k domu kde bydlel. Málem se tu srazil s Pavlem. "Prosím tě, kde lítáš? Potřebuju tvou pomoc." Na jeho tázavý pohled Pavel řekl: "Už několik dní mě nechtějí pustit do nemocnice, kde leží moje máma. Dneska mám o ni strach ještě větší, protože v noci Rusové ostřelovali i nemocnice." "A jak ti já můžu pomoct'?" "Myslel jsem, že kdybys ukázal službě svůj novinářský průkaz, že by nás tam spolu pustili..." "Tak pojď!" Pavel se nemýlil - jak vrátný uviděl průkaz, byl hned samá ochota. Hned zavolal primáře. Pavel se zatím nenápadně vytratil do dlouhých chodeb nemocnice. Standa s primářem procházeli odděleními. Mladý reportér věděl dobře, že co uslyší, nebude příjemné. Ale když už byl v té situaci, rozhodl se přece jen udělat rozhovor.

"Kolik tu máte dnes zraněných?" "To je těžké odhadnout - neustále nám přivážejí další a další, ale jsou jich desítky. Nepočítáme je už." Cestou míjeli lůžka s pacienty, kteří museli být při střelbě do oken nemocnice vyvezeni na chodbu. "Tady býval operační sál," pokynul smutně primář k širokým dveřím. Pavel opatrně nakoukl. Rozstřílené přístroje, hromady střepů, díry po kulkách ve zdech i ve stropě...a taky krev. Plno krve. Sklesle přivřel dveře a zavrtěl hlavou. Na takové pohledy si nikdy nezvykne. "A to ještě nic není," pokýval hlavou smutně muž v bílém plášti. "Měli jsme tu i průstřel lebky, tepny na rukou přeřezané sklem, průstřely ledvin... Taky nám přivezli jednoho už mrtvého. S ustřeleným kusem hlavy... Tohle všecko by měl vidět ten grázl Brežněv...!" Po chvilce ticha dodal: "Když už o tom budeš psát, tak ti řeknu ještě jak to bylo s jedním ruským vojákem. Jmenoval se Semjonovič. Procházel se kdesi se zavěšeným samopalem. Přes rameno. A najednou mu z něj vyšla dávka - asi byl odjištěný. To by ale ještě nebylo tak zlé. Hladký průstřel sedacího svalu. Jenže jeho ozbrojení 'bratři' reagovali na to jednoznačně - rozstříleli ho jako řešeto... Asi měli takový rozkaz...?" Pavlovi se podařilo dostat k matce. Ležela v jednom z pokojů, který stejně jako ty ostatní - byl přeplněn. O kousek dál ležel mladík s nohou v sádře a obvazech. Měl ji roztříštěnou od střepin granátu. U jeho lůžka seděl muž v uniformě železničáře. Oba se spolu živě bavili. "Ahoj mami!" "Pavle, synáčku...!" Na jejím stolku, stejně jako na ostatních stála váza s vonícími, čerstvými květinami. Pavel se zastyděl. Na tohle zapomněl. Ale od koho ty květiny jsou?

"To je dárek od městského zahradnictví," řekla máma. "To nevadí - hlavně, že se ti nic nestalo..." Chvíli mlčeli. Pavlovi se nechtělo vyprávět o tom, co se děje v ulicích. Bylo však slyšet rozhovor železničáře se synem: "A tos' ještě neslyšel o tom vlaku ze Sojuzu? Měl jenom osum vagónů. Vypadal nenápadně - ale ve skutečnosti vezl rozebranou televizní rušičku. Nejdřív se ho podařilo zastavit u Olomouce; ruský komandir chtěl, aby náš mašinfíra předjel tu nákladní soupravu... Dispečera něco napadlo a ve vhodnou chvíli přehodil výhybku - no a ten náklaďák to roztrhlo na tři kusy. Smůla pro Rusy byla, že k dispozici se jim dostal jen jeden opravář, a ten se po čtyřech hodinách práce tak unavil, tím jak nad ním stáli - že už nemohl spravovat dál. No vždyť je to známá věc - dráhy mají nedostatek pracovních sil... A tak dispečerovi trvalo, než sehnal dalšího opraváře. Vlak se hnul až po dalších čtyřech hodinách. Jen dojel do Třebový, tak tam jako z udělání spadla trolej. No - měli už od nás svoje instrukce... Pak nám volali z ministerstva, abysme ten vlak nějak šikovně nasměrovali do Polska. Ale tak hloupí Rusové přece jen nebyli měli mapy. Jejich nervozita narůstala; sežrali už všechny zásoby, co měli s sebou a teď mají hlad. Dostali se tedy až do Moravan a znovu spadlá trolej! Ale tak parádně, že vlak se do ní celý zamotal. Tím nastal zkrat v délce několika set metrů. Musela to být pěkná šupa! A tak se nechali odtáhnout zpět do Pardubic - a že chtějí páru! Ale naši jim řekli, že u nás se jezdí už jen na elektriku. Za další dvě hodiny vyjeli po jiné trase. Jenže - smůla... V Přelouči 'někdo' rozmontoval kolejnice... Máme na dráze příliš velkou poruchovost! To už Rusům opravdu docházela trpělivost. Rozkázali jet přes Hradec. A ve Stéblové už zase stržená trolej. Navíc tam byla - jako na potvoru, jednokolejka. No a opraváři s prací taky nijak nespěchali, třebaže kolem nich poskakoval komandir a řval: 'Sabotáž! - Sabotáž!'

Když to nakonec spravili, a náklaďák se blížil k Praze, vydalo ministerstvo další pokyn - aby všechna nádraží na posledním úseku trati vypravila co nejvíce zvláštních a mimořádných vlaků. Podařilo se jich vypravit patnáct, všechny jely pomalu před tím sovětským a dokonale mu ucpaly trať. Vždyť tolik vlaků Praha nepřijme z jedné trati ani za 24 hodin. A tak nakonec Rusům nezbylo, než zavolat helikoptéry - a přeložit ten svůj kontraband do nich; jinak by snad nikdy do Prahy nedojeli. A to už byl vlak na trase plné čtyři dny!" Cestou z nemocnice zašel Standa do nouzového vysílacího studia rozhlasu. Klopýtaje přes svazky kabelů, sledoval obdivně jeho činnost v mimořádných podmínkách. Musel počkat, až hlasatelé ukončí relaci a znova - jako obvykle na půlhodinu přeruší vysílání. To kvůli cizím zaměřovacím vozům; aby jim tak ztížili objevení místa, odkud se vysílá do éteru pravda. "Podle neověřené zprávy se dnes dopoledne přihodila další bizarní událost. Blízko Prahy, na svojí víkendové zahradě přistihl jeden z komunistických prominentů několik sovětských vojáků. Ti mu zde trhali jablka a jiné ovoce, zřejmě z hladu. Tento člověk, spolupracující evidentně s okupační mocí, okamžitě navštívil nejbližší sovětskou posádku, aby přednesl svoji stížnost. Dotyčný velitel nechal nastoupit celou jednotku s tím, aby poškozený označil viníky. Sotva se tak stalo, velitel přikázal ať všichni označení vystoupí z řady; sám je pak hned na místě a svou vlastní pistolí postřílel... Mrtvoly byly poté uloženy do cínových rakví a krátce po poledni odvezeny neznámo kam... Dle názoru jednoho z našich kolegů, byly mrtvoly poslány do Moskvy - aby je tam mohli vydávat za oběti tak zvaných československých záškodníků. A onen komunistický zbohatlík? Ten mohl pak po celý zbytek dne, užívat srpnové neděle na svojí chatě a kousat přitom jablka, tak draze vykoupená..." Hlasatel si otřel pot a sundal z uší sluchátka. "Tak co nám neseš, Stando? Nové zprávy?"

Vpodvečer volala Pavlovi Jana, jeho dívka. Neměl o ní od minulého týdne zpráv - věděl jen, že ji rodiče pod tíhou událostí odvezli někam na okraj města. Ale ani tam neušla setkání s okupanty. Když se vracela polní cestou z pošty, odkud byla telefonovat, musela projít okolo řady jejich náklaďáků a obrněných vozidel. Měla smůlu - při cestě sem byla cesta ještě volná. Ale vojáci se chovali i zde zmateně; neustále se přesouvali, jako by pořád něco hledali... Teď měli však zřejmě odpočinek, protože Jana viděla, jak vojáci leží na tancích; jiní jsou zas rozvalení v kabinách aut a žvýkají stébla trávy. Ale jakmile spatřili ruští kluci mladé děvče v minisukni, ihned zpozorněli. Jana se nejdřív pochichtávala, ale potom jí začaly pohledy, upřené na její nohy vadit. Vojákům mohly oči vylézt z důlků - a jeden z nich, dokonce spadl z tanku. Asi u nich ve Svazu nikdy nic takového neviděli? Janu obešla hrůza; vždyť tu byla mezi hordou vojáků sama, okolo se rozprostíraly jen širé lány zlátnoucího obilí. Se srdcem až v hrdle se rozběhla k nedalekým baráčkům. Naštěstí ji nikdo nepronásledoval. Hned nazítří přijel za ní Pavel. Když se pak, ruku v ruce, procházeli hájem - uslyšeli vzdálenou ozvěnu výstřelů. To vyhladovělí vojáci, kterým velení nezajistilo proviant, lovili se samopaly lesní zvěř. Jana zvedla k Pavlovi posmutnělé oči. Bylo jí líto srn, které padnou okupantům za oběť - zároveň však dostala strach. Mlčky se oba obrátili a pomalu se vrátili do města. Ještě několik týdnů poté bylo možno vidět v lesích zástřely do stromů, s odloupnutou kůrou a třískami okolo... Další podpis nezvané armády. Kolik takových podpisů už bylo? A kolik jich ještě bude?

KAPITOLA 7)-----------------------------------------Nadešel sedmý den okupace - a nebyla to neděle. Dnes očekával Pavel návrat svého otce z Vídně. Měl přijet vlastně už včera v noci; ale bylo třeba počítat se zdržením při průjezdu zemí, která byla vojensky obsazena. Pavlův otec vsedl večer do vlaku, kterým se z Vídně dostal bez překážek na hranice. Tam však cesta vlaku, který měl jet až do Prahy, skončila - Rusové jej odmítali vpustit. Přešel proto pod namířenými hlavněmi tanků, pěšky. Když se pak, po delším dohadování s ruskými veliteli, dostal konečně ve zdraví za závory, namířil do nejbližší pohraniční vesnice. Zde zjistil, že jiný vlak teď - uprostřed noci, nejede a jiné spojení s Prahou tu nebylo. Postavil se proto k silnici, mávaje na těch několik aut, která tudy ještě projížděla. Po několika přestupech se tak dostal nad ránem k Budějovicím - a tam už mu přálo štěstí. Řidič dodávky měl cestu až do Prahy. Pavlův táta se, celý utrmácený a zastříkaný blátem z cest, uvelebil na sedadle a začal podřimovat. Ale ne dlouho; ujeli sotva dvacet kilometrů, když narazili na vojenskou hlídku. Řidič zastavil a ptal se, co Rusové chtějí. "Prohlídka!" prohlásil úsečně voják. "Otevřete vůz!" Dodávka patřila podniku Drogerie - a tak není divu, že voják našel, co našel... Za bednami pracích prášků nahmátl balíčky toaletního papíru. "Što takája gazeta, tovarišči?" pronesl udiveně a roztrhl jeden z balíčků, až se bílé papírky vysypaly na podlahu. Řidič jeden z nich vzal do ruky - a v předklonu mlčky ukazoval, jak se jich používá. Voják na něj chvíli nevěřícně civěl - ale pak celý náklad těchto 'ilegálních tiskovin'...zabavil! Řidič se svým pasažérem se tomu pak po celou zbývající cestu od srdce smáli. Když se blížili ku Praze, objevovaly se směrovky - ale úplně jiné než dosud. Moskva, Berlín, Varšava ukazovaly do různých stran.

Pavel dnes už ani nevycházel ven. Od rána sledoval tok rozhlasových zpráv. Svobodný vysílač se okupantům umlčet dodnes nepodařilo - třebaže už od prvního dne potupení, chrlila svojí špatnou češtinou do éteru lži o jejich zemi nelegální stanice Vltava. Tu však nikdo neposlouchal - stejně jako nikdo nesledoval okupační televizi, jejíž vysílač nainstalovali v minulých dnech sovětští technici na zahradě velvyslanectví. Rozhlas zahájil v tento den stručnou rešerší ze zpráv zahraničního tisku, ohlasy na události v Československu za poslední týden: "Jak vás, vážení posluchači, již od prvních chvil okupace informujeme... Doslova celý svět je vzrušen tímto stále pokračujícím aktem. Samotného prezidenta USA - Johnsona, dal v noci před vpádem do naší země vzbudit v Bílém domě velvyslanec SSSR Dobrynin. Prezident ihned nato svolal Radu národní bezpečnosti. Ve všech hlavních městech Evropy byli představitelé států již časně zrána informováni o dění v Československu. V Británii okamžitě zrušili ministerský předseda Wilson a ministr zahraničí Stewart dovolenou. V londýnských politických kruzích se zdůrazňuje, že obsazení Československa vede k okamžitému obnovení studené války. V neděli dopoledne byla v Hyde parku v Londýně početná demonstrace proti obsazení Československa. Z Paříže odjeli časně ráno za de Gaullem na jeho venkovské sídlo, ministerský předseda de Murville a ministr zahraničí Debré. I v Paříži demonstrovalo přes 5 tisíc lidí proti naší okupaci. James Roberts, náměstek generálního tajemníka NATO, svolal okamžitě její Radu. Jugoslávský prezident Tito svolal předsednictvo KS na středu večer. Svoláno bylo vedení komunistické strany Itálie a Francie. První vláda, která se k jednání o vpádu do Československa sešla, byla vláda rakouská... Hranice mezi naší republikou, Rakouskem a Maďarskem byly již od půlnoci prvního dne uzavřeny. Na přechodech hlídkují tanky. V rakouské armádě byl

vzhledem k situaci vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. Podle všech náznaků mají představitelé Rakouska obavy, že sovětská armáda by mohla vstoupit i do jejich země - a tím porušit neutrální statut našeho souseda... Jejich ministerstvo oznámilo, že státní hranice byla jen v pátek potřikrát narušena přeletem cizích vojenských letadel. Na středeční odpoledne bylo svoláno mimořádné zasedání belgické vlády. Italský prezident Giuseppe Saragat přerušil dovolenou a vrátil se letadlem do Říma. Ve Stockholmu se sešla o půl osmé ráno švédská vláda. Na závěr svého hodinového jednání vyjádřila hluboké pochopení pro zármutek a zklamání našeho lidu. Armáda Švédského království je v pohotovosti; v případě nutnosti je připravena zvýšit stav. Letečtí zaměstnanci spolkového Německa se rozhodli bojkotovat všechny letecké společnosti pěti okupantských zemí. Ani jedno jejich letadlo nepřistane na území západního Německa. V Bělehradě se sešlo na protest proti agresi do Československa shromáždění 200.000 našich jihoslovanských přátel. V Kodani a v Oslo se též konaly velké demonstrace. Průvody, nesoucí naše vlajky, končily před sovětským velvyslanectvím. Norská mládež vytloukla okna obchodního zastupitelství SSSR v Oslo. Více než 6 tisíc demonstrantů vyjádřilo sympatie Norů k naší zemi. V dalších dnech pak odsoudila drtivá většina komunistických stran celého světa - a to včetně čínské, vpád do naší země, jako neslýchaný akt agrese. A nyní citujeme - ve zkrácené formě: Dopis pražské studentky Neznámý sovětský vojáku! Už pět dní tě vídám na náměstí Palackého. Posedáváš na tanku, v ruce samopal - rozbíjíš kontrarevoluci.

Včera odpoledne jsme se shodou okolností setkali. Jako kolemjdoucí jsi mi podával leták...samozřejmě s tou vaší pravdou. Ne, nemám zájem. Kolik a už po kolikáté jsem ti toho chtěla tolik říct. Je ti devatenáct, dvacet - o málo víc než mně. Všichni mladí chtějí stejné: žít v míru, učit se, milovat. Kdybys přišel jako host, poznal bys skutečné přátelství lidu této země. Ale jsi tu se samopalem a kulometem - bez vyzvání a slepý. A svůj úkol opravdu plníš. Střílíš do nás. Jsi tu už šest dní a šest nocí. Stále ještě nevěříš svým očím? Nechte je, za nic nemůžou, nic nevědí - řekl kdosi. Nevědí...to je omluva? Přišli jste jako středověcí nájezdníci a jako takoví neváháte namířit zbraň proti bezbrannému člověku. Existuje na to vůbec nějaká omluva? Tím spíše ve dvacátém století?! Copak nevidíte, že každým výstřelem ničíte poslední zbytky toho, za co položili život miliony mladých, o jejichž pomníčcích po celé Evropě víte zrovna tak dobře jako my? Žádám vás odejděte a nezesměšňujte jejich oběti! My dva se už nikdy nesetkáme. Ani nechci! Jen jedno si přeju - vidět tvůj pohled a slyšet tvé svědomí, až jednou budeš schopen porozumět, do jaké 'akce' jsi byl zatažen. Pravdu, kterou se dnes s každou minutou dozvídá celá planeta - pravdu, o které nevíš jenom ty. V té chvíli uvidíš znovu srpen 1968 a nikdy nebudeš schopen zapomenout... Je ti to přáno. Až přijdeš domů, pověz otci, co jsi viděl. Pověz, že Rus zabil nevinné děti, mámy a táty rodin. Neuvěří! Oni našim tátům a mámám ke svobodě pomohli - vy ji berete zase nám. Oni si přivezli před více než dvaceti lety z naší země slova bratr, svoboda, přátelství. Vy si odvezete jen - zrádce, vrah, okupant, nepřítel, smrt. Těžko se tento dopis dostane právě k Tobě. Nevadí. Někdo z vás se o něm od našich lidí přece dozví. Jsem studentka a píši za všechny mladé.

Nevíme, co bude zítra - zda samopal tvých kamarádů neskončí život některého z našich blízkých, někoho z nás... Dobře si však pamatujte! Poznali jsme - byť jen krátce - šťastnou svobodu, a život důstojný pro člověka. Jedině za tím míníme stát. A srpen 1968 z našich myslí nikdo a nic nesmaže! Odejděte - a pokuste se vrátit k lidské tváři." Krátce před půl osmou se ozval z rádia hlas, znějící nadějí: "Všem občanům! Podle zprávy z Moskvy, dlouhé a náročné jednání úspěšně skončilo. Naše delegace již odlétá do Prahy. V 9 hodin, kdy je letadlo očekáváno, se na patnáct minut rozezvučí v celé republice sirény." Jiný hlas pokračoval: "Značná část těžké techniky okupantů opustila další místa ve středu Prahy. Silnice z letiště na Hrad je volná..." Pavla zalila vlna radosti. Pak se ale zamyslel - to není přece samo sebou, aby vojáci, střílející ještě včera bezohledně do všech stran, jen tak odešli..., mumlal si pro sebe. Za jejich příchod naše země bude muset zaplatit; teď jde o to, jak vysokou cenu... To se však měl brzy dozvědět. Blížilo se poledne. Vrzly dveře a vstoupil Pavlův otec. "Táto! Ty ses vrátil..." Sedl si vyčerpaně do křesla. "Kdybych tady neměl mámu a tebe - už bych se nevrátil! Víš, co se děje!? Vláda podepsala kapitulaci... Všechno, čeho jsme za poslední měsíce dosáhli, je pryč! Vrátíme se o dvacet let dozadu!" Slova Pavlova otce pak - jinou, uhlazenější formou potvrdili i hlasatelé v té chvíli ještě svobodného rozhlasu. Byla to jedna z jejich posledních nezávislých relací. Pavla jakoby teď něco začalo dusit. Vyběhl ven. Procházel ulicemi, okolo hloučku lidí, mávajících novinami pokřikujících: "Co nám to udělali?! To je zrada, zrada celýho národa !!!" "Prodali nás - jako Jidáš!"

"Pojďte, vyhlásíme další stávky! A budem stávkovat tak dlouho, dokud tu potupnou smlouvu s Rusy nezruší!" Ale nestávkovali. Místo toho v několika dalších dnech, odjely desetitisíce lidí do ciziny, aby tam už zůstaly. Byli mezi nimi vědci, umělci, novináři. Také členové radikálních politických stran, obávající se budoucího pronásledování za svoji veřejnou činnost před Srpnem... A všem jim byl společný odpor ke schválené okupaci, nesouhlas s rezignací. Mnozí z nich se již do své země nikdy nevrátili, protože po několika letech, daleko od domova - zemřeli. Ti ostatní si museli počkat více než 20 let, aby mohli opět spatřit svoji vlast; zemi tolik zkoušenou osudem, v jehož rukou byla - stejně jako mnoho jiných malých zemí našeho světa - pouhou hříčkou daleko mocnějších, než byla sama... Mocná vlna emigrace, která se v těchto dnech přes Československo převalila, byla vůbec největší v tom století. Odnesla s sebou většinu těch nejlepších a nejschopnějších lidí. O několik dní později, když byla opět - po odchodu ruské soldatesky - uvedena do provozu budova rozhlasu na Vinohradské, přišel Standa do redakce. "Už to víš? Starej emigroval..." informovali jej kolegové.

KAPITOLA 8)-----------------------------------------Pomalu přicházel podzim. Náhodnému návštěvníkovi Prahy by se zdálo, že život zde se vrátil do původních kolejí - v ulicích města již nebyly tanky, sovětští vojáci jen zřídka vycházeli z kasáren, kam se ještě v

srpnu přesunuli. Občané šli po své práci, neshromažďovali se, nestávkovali. Také obchod a služby fungovaly jako dříve. Ale pod slupkou klidu a pořádku, udržované stálou hrozbou cizí vojenské síly - se skrýval tichý nesouhlas. Tichý proto, že z masmédií již vymizela kritika, vlastní demokracii. Televize vysílala převážně sportovní přenosy, a ani v novinách nebylo místo pro svobodný hlas některých redaktorů. Většina z nich byla postupně vyhozena ze zaměstnání a donucena přijmout práci pomocných dělníků v továrnách. Stejný osud potkal i mnohé liberální politiky, kteří též museli opustit svoje funkce. Nastávalo další období temna... Pavlovi znovu začala škola, ale jakoby o ni ztrácel zájem tak jako o všechno ostatní... I o svoji Janu. Seděli tak vedle sebe v parku, kterým proháněl chladný, podzimní vítr spadané listí, jehož pestré barvy prosvěcovalo šikmými paprsky slunce. "Proč jsi ke mě najednou takový? To už mě nemáš rád?" Jana se smutně podívala na svého chlapce. "Kdo má srdce plné bolesti a smutku - ten už v něm nemá místo na lásku..." pravil nepřítomně Pavel. Dívka pomalu vstala a beze slova od něj odcházela. Díval se za ní, dokud její postava nezmizela v zákrutách pěšin mezi stromy. Byla to jejich poslední schůzka... Nikdy potom už se nesetkali. Pavel jakoby stále více upadal do své deprese. Odmítal se smířit s děním ve své zemi, odmítal se přizpůsobit. Odmítal... Jednoho rána, dny už byly v půli listopadu pošmourné a sychravé, jej překvapil nezvyklý ruch na fakultě. Něco se tu dělo! Ožil. Studenti připravovali stávku, stávku na všech vysokých školách. Předložili vládě deset požadavků, které vyjadřovaly přání celého národa - přání, aby se znovu obnovila svoboda a demokracie v zemi.

Stávka trvala již několik dní. Studenti neopustili po celou tu dobu svoje školy; spali v posluchárnách na lavicích a příbuzní jim nosili jídlo v ešusech. Vláda však nereagovala a nikdo jiný také studenty nepodpořil. Pavlovi, stejně jako mnohým dalším - začala přicházet na mysl marnost tohoto počínání... Rozhodl se promluvit otevřeně k ostatním studentům, které doposud považoval za své kamarády. Dostal k tomu příležitost na nejbližší poradě. "Jsem jeden z vás, ostatně mě asi všichni znáte," začal. "Stejně jako vy, i já jsem se v těch pohnutých srpnových dnech, kdy ještě nikdo z nás necítil onu tíži vojenské okupace v takové míře jako dnes, snažil jednat s vojáky po dobrém. Vysvětloval jsem jim, co jsou a jak podlému záměru zde slouží. Všem je nám to dnes jasné - nepochopili. Ale jestli přece některého z nich hryzlo svědomí, byl jeho hlas umlčen řvaním oficírů. A voják srazil podpatky a poslechl - slepě, bez přemýšlení vykonal daný rozkaz. Celé toto krátké období dalo nám všem na srozuměnou, že nelze žádat, co je nemožné - tedy, aby vojáci odešli dobrovolně. Neudělají to. Neudělají to, i kdybychom za nimi chodili dennodenně do kasáren a přesvědčovali je... To je ale beztak nemožné. Neudělají to, protože strach z nesplnění rozkazu - byť špatného, rozkazu, který potlačuje práva nás, svobodných lidí, rozkazu, nemajícího v sobě nic lidského - že tedy tomuto rozkazu a strachu z jeho nesplnění přikládají vojáci větší váhu než svému svědomí, které v mnohých z nich dříme. Dříme, aniž by je bylo schopno zburcovat k odporu. Ne, oni nejsou a nebudou s námi - ale vždy jen proti nám!! Nemohu - hovořím-li za sebe, již dále jen trpně snášet to příkoří, kterému jsme my všichni poslední měsíce vystaveni. Ještě před půl rokem jsem se o politiku nestaral, nepovažoval jsem to za důležité. Ale pak začala naše vláda uvádět do života změny. Změny, které zasáhly i mě a daly mi svobodu myšlení,

svobodu projevu, svobodu jednání! Snad vyjadřuji mínění jen svoje - ale možná tak smýšlíme všichni, co tady jsme... Za sebe teď však říkám: svobody, kterou jsem, byť jen na krátkou chvíli poznal, se už nedokážu vzdát! A proto..." na okamžik se odmlčel, "a proto vás všechny vyzývám - vezměme do ruky zbraň, když to neudělala naše armáda - vezměme do rukou sami zbraň a postavme se čelem ke svému nepříteli !!!" Tato slova jakoby studenty ohromila svojí vážností a přímostí. V jejich řadách, jindy šumících diskusemi, nastalo mrtvé ticho. Pavel se rozhlédl po oněmělé posluchárně a dodal již tichým hlasem: "To je všechno - domluvil jsem." Stávka nakonec po týdnu trvání, skončila. Skončila bezvýsledně a dobrovolně; aniž by se jí cokoliv dosáhlo. Ale ani Pavlův proslov neměl žádoucí účinek; nikdo ze studentů neměl zřejmě odvahu, jít proti přesile, navíc vycvičené pro boj. Zdálo se, že i odbojný duch - tak vlastní všem generacím studentstva je též poražen. Ale následující týdny daly odpověď přece jen jinou. Přišly vánoce, smutné jako všechny tyto dny. Začal nový rok. Pavla oslovil jednoho lednového dne, na chodbě fakulty, student z vedlejší třídy. "Přemýšlel jsem s kamarády o tom, co jsi nám řekl za stávky v listopadu." Jakoby hledal další slova... Pak vyhrkl: "Zkrátka jsme se rozhodli, že budeme bojovat j i n a k za svoje práva. Dáme znovu vládě požadavky a když je nesplní - každý týden se jeden z nás upálí! A ty, Pavle, se k nám můžeš přidat..." Pavel se zarazil; nejdříve to považoval za nejapný vtip, a proto se obrátil k odchodu. "Ale ne, myslíme to vážně," chytil jej za rameno kluk. "Nedělejte to," zamumlal Pavel, "nedělejte to!! Vždyť za spravedlivou věc se dá zemřít v boji - ale je nesmyslné, ničit v

jejím jménu vlastní řady... Tím přece nikomu nepomůžete!" skoro vykřikl. Několik dní po tomto rozhovoru však přišel k Muzeu na Václavském náměstí jeden ze studentů. Když stoupal pomalu po širokých schodech, končících plošinou se zábradlím, pohupoval se mu v ruce kanystr s benzínem... V té chvíli mu ještě nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Hoch se otočil; malou chvíli sledoval chodce pod sebou na náměstí. Snad se chtěl tímto pohledem rozloučit se zemí, za kterou se rozhodl obětovat. Snad si v duchu pročítal naposledy řádky svého dopisu, určeného ostatním lidem... "Protože se naše národy ocitly na kraji beznaděje, rozhodla se naše skupina vyjádřit svůj protest a probudit lid naší země tímto způsobem. Jsme dobrovolníci, kteří se odhodlali dát pro svou věc upálit. Já jsem měl tu čest, vylosovat si jednotku. Tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň... Jestliže naše požadavky - odchod cizích vojsk a zrušení cenzury, nebudou splněny do pěti dnů..., vzplanou další pochodně!" Odšrouboval víčko a rychlým pohybem zvedl kanystr nad hlavu... Bezbarvá tekutina jej skrápěla mocnými proudy od hlavy dolů... Ani teď si jej stále nikdo nevšímal. Odhodil prázdnou nádobu a rozškrtl sirku. Pomalu, s očima upřenýma na ten malý plamínek, znamenající v těchto okamžicích předěl mezi životem a smrtí... Pomalu jej nesl blíž a blíž k sobě. Mocné plameny vyšlehly k nebi; a hoch se s výkřikem bolesti dal do šíleného běhu. Oheň jej však oslepil - a tak to byl útěk bez cíle... Skupinky chodců se rázem zastavily; lidé byli přimrazeni pohledem na živoucí pochodeň. Jen několik okamžiků, trvaly však jako věčnost.

K hořícímu chlapci přiskakuje muž v uniformě železničáře; bez rozmýšlení strhává ze sebe uniformu a snaží se ze všech sil uhasit plameny tím, že kusem látky znovu a znovu plácá hořící tělo bezmocného chlapce. Ale marně. Oheň po chvíli, trvající celé staletí, však samovolně uhasíná. To, co pod ním zbylo, jen vzdáleně připomíná člověka. Ani se tomu nechce věřit - ale on dosud žije... Byl to první z těch, kdo již neunesli důsledky okupace - a první z těch, kdo se rozhodli na protest proti ní zemřít... Jmenoval se Jan Palach a bylo mu dvacet let. Standa byl ještě v redakci, když uslyšel z vedlejší místnosti hádku. Po chvíli odtamtud vyšel rázným krokem jeden z jeho kolegů. Byl rozčilen. Na němou otázku ve Standově tváři odpověděl: "Byl jsem v nemocnici, u lůžka umírajícího Jana. Viděl jsem spáleninami strašně zohavený obličej. Viděl jsem jak trpí... Jak umírá! Je to děsivé memento. Zajdu za šéfem a ptám se ho, kdy budu moci říct posluchačům, jak a hlavně - proč to udělal. A...víš co mi teď právě řekl?! Prý nikdy !!! Pobouřilo by to prý občany... A stejně že to byl nějaký blázen! Tak jsem vzal novinářskou legitimaci - a hodil mu ji k nohám. Protože..." zvedl hlavu- "protože když nesmím říkat pravdu, jsem jako reportér zbytečný!" Odešel. V tu chvíli toho měl dost i Standa. Bez zaklepání vrazil do kanceláře vedoucího vysílání. Ten si překvapeně otíral zbrunátnělý obličej a nestačil cokoliv říct. "Tak teď už chápu, proč náš bývalý šéf zůstal v cizině...! Věděl, že sem přijdou lidi jako vy! Lidi, co zavedou znovu cenzuru! V srpnu jsem chodil ulicemi, mezi vojáky, co stříleli do našich lidí... Do nevinných lidí! Dovedl jsem, třebaže mi to kolikrát trhalo srdce, o tom mluvit a psát... Ale dnes, když se nesmí už říkat lidem pravda - ani já tu potom nemám co dělat!!"

Standa položil před něj svůj průkaz a pomalu odcházel. Pavla zaskočila tato smutná zpráva ještě na fakultě. Hlavou mu bleskla vzpomínka na nedávný rozhovor. Věděl o tom přece dopředu... Ale přesto jej zpráva bolestně zasáhla - tak bolestně, že se mu chtělo křičet do celého světa: PROČ ??? PROČ ??? Proč musí zbytečně umírat další člověk ??? O Palachově smrti se i přesto, že se o ní nesmělo psát ani mluvit - téměř okamžitě dozvěděla celá země. A celá země, zasažena touto tragédií, jej - nebohého studenta - také důstojně vyprovodila na poslední cestě... Obřad, kterého se zúčastnili tisíce lidí, probíhal v sobotu. Pavel při tom nemohl chybět. Rakev se zemřelým byla vystavena v Karolinu, na jehož nádvoří byly v ten den zahájeny smuteční obřady. Lidé, zde účastní a tvořící průvod, se vydali hodinu po poledni ke Staroměstskému náměstí k Husovu pomníku a poté k filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde probíhá poslední rozloučení a projevy chlapcových učitelů. Šedivé ulice a náměstí, ještě šedivější než obvykle... A nebylo to jen tím zimním dnem beze sněhu, temnou oblohou, jejíž šeď nedovedlo slabé slunce prosvítit. Shromáždění lidí, kteří nemají důvod k tomu, aby se alespoň trochu usmáli. Zahraniční novináři, kteří si s dojetím v hlase sdělují svoje dojmy... Něco takového jsme ještě nikdy nezažili! Nejenom v Praze, i v mnoha jiných městech se lidé opět shromažďují. Na náměstích, u památníků... Věsí na viditelná místa Janovu fotografii, vzápětí obkládanou stovkami a tisícemi květin. A pod nimi, na dlažbě, hoří mnoho a mnoho svíček. Na počest mrtvého... Skutečná celonárodní tryzna. Lidé se po těch několik dní, co chodí okolo - vždycky alespoň na malou chvíli zastaví, aby položili další květiny místo uvadlých, aby zapálili novou svíčku místo té vyhořelé...anebo aby jen tichou vzpomínkou vzdali hold tomu, kdo se obětoval za ně. I Pavel v oněch dnech často navštěvoval místa piety a

pozoroval tváře lidí. Při jedné návštěvě však zahlédl svého spolužáka.

KAPITOLA 9)-----------------------------------------Přestože zástupy lidí stále houstly, podařilo se Pavlovi dostat až k němu. Byl to on - Tomáš. Ten, kdo již předem věděl o chystané Janově smrti... Mluvil teď s několika jinými chlapci. Pak si ale všiml Pavla; přerušil na chvíli rozhovor a obrátil se k němu. Chtěl mu něco říct - ale Pavel ho předešel: "Tak tohle jste chtěli?! Slávu a věnce?" Pavel se bolestně usmál. "Máte to mít! Ale nezapomeň taky na ty slzy a zklamání, co jsou dnes všude okolo nás..." "Podívej se...," začal vysvětlovat Tomáš, "podívej se kolem sebe na ty masy lidí. Naši kluci chodí mezi nimi a přesvědčují. Víš o čem? Aby se přidali k nám, k tobě...až začneme ozbrojenou revoluci!" Pavel zvedl překvapeně hlavu. "Jen si vzpomeň, co se dělo pár týdnů po Srpnu! Lidi jakoby zapomínali - začali zase jezdit na chaty, krmit rybičky a chodit do kina... Prostě se přizpůsobili novému pořádku! Teď snad chápeš, že bylo třeba je z toho vyburcovat - ne slovy, těch už bylo řečeno fůra, ale - činy. Ukázat národu, že my studenti jsme se s okupací nesmířili - a že proti ní budeme bojovat, bojovat tak, abysme zvítězili... Ale až do dneška nás bylo málo, a navíc - neměli jsme dosud žádnou organizaci, žádné spojení mezi sebou... Než vypukne boj, musíme se spojit a taky ozbrojit. Musí nás být desítky tisíc... A teď mi řekni, Pavle - jak

jsme to mohli jinak udělat? Snad výzvou v novinách? Nebo to psát po zdech - Jsme tady a tady, a připojte se k nám? To by nás brzo přišli vybrat tajní... Přece už každý ví, že jsou to spojenci Rusů. Kdo od nich v Srpnu nezradil - toho vyhodili, a ostatní se rádi přeškolili." Tomáš si povzdechl. "Jo - teď už holt neplatí heslo: Jsme s vámi - buďte s námi. Nemůžeme slepě věřit každému. A p r o t o jsme volili tuto cestu. Kluci chodí mezi lidmi a ptají se, kdo jde s námi. Nikoho nenutíme. Ale potřebujeme každou ruku, schopnou bojovat za naši věc. A proto musela oživit tu tragédii další smrt. Aby ji připomněla - a vyburcovala národ k odporu." Pavel stál pořád sklesle a jenom se zeptal: "A kdo bude na řadě teď? Ty?" "Ne, už nikdo. Po tomhle už se o nás bude vědět. Ale Pavle...potřebujeme dobrého vůdce. Chceš jím být...?" Sešli se na plácku za hřištěm. Bylo tu asi dvacet hochů, převážně studenti. Debatovali o nadmíru závažné otázce - jak získat zbraně. "V kasárnách mají zbraní nadbytek...!" vykřikl kdosi. "Přepadnout kasárny můžeme, leda až budeme zbraně mít," namítl další. "Tohle je uzavřený kruh!" Vtom se ozval hlas právě příchozího: "Jestli je řeč o zbraních, o něčem bych věděl... Pojďte za mnou!" Skupina chlapců došla k polozasypanému vchodu do jakési štoly. Bylo to už za městem. Kdosi přinesl lopatu a chlapci se střídali v odhazování hlíny. Asi po půl hodině se, jeden po druhém, začali spouštět nevelkým otvorem, vzniklým po odsunutí těžké, betonové

desky... Světlo Pavlovy baterky bloudilo po tmavých stěnách chodby, na nichž vrhaly jdoucí postavy protáhlé stíny. Po několika desítkách metrů chodba končila. Skupina se zastavila před masívními vraty, pobitými dnes už zrezivělým plechem. Dopředu se protlačil ten, kdo ji vedl. Měl klíče. "Ty mi dal táta - před válkou tady postavili jakési středisko domobrany..." vysvětloval, zatímco starý zámek skřípal pod tlakem klíče. "Za Hitlera se tady ještě s pár kamarády scházeli a tiskli letáky. Pak většinu z nich odvleklo gestapo - a po válce se na tenhle bunkr zapomnělo. Teď se nám to může hodit...," dodal, když zámek konečně povolil a dveře se s temným vrzáním těžce pohnuly. Dva z chlapců museli napnout svoje síly, aby je otevřeli docela. Bunkr se skládal z několika místností. Když jím chlapci procházeli, byli překvapeni jeho rozlehlostí... "A to ještě, každá místnost má samostatný východ. Pro případ nouze, říkal táta. Od každého východu vede zvláštní chodba, napojená k těm ostatním... Bývaly tu ještě před tím katakomby." "Teda úplný bludiště!" poznamenal jeden z chlapců. "Jo, bludiště - ale ty chodby slouží hlavně k větrání... A kdyby nás objevili, můžeme jima taky utýct. Odsud je víc východů..." Trvalo dlouho, než chlapci prohledali celý bunkr. Jedna místnost, zařízená jako tiskárna - se stařičkým, ale dosud fungujícím lisem, ukrývala též benzínový agregát. "Kdyby vypnuli proud..." zažertoval Standa. S tiskárnou sousedila místnost menší, určená zřejmě k odpočinku a v případě ohrožení i jako úkryt. Byly tu vojenské kavalce k přespání, skladiště konzerv a polní kuchyň. Nakonec vešli do skladu zbraní. Několik těžkých beden povolilo pod páčidly. Zámky jeden po druhém ulétly, a před chlapci ležely stovky granátů, pancefaustů, nábojů do pistolí a samopalů. Ty byly - řádně naolejované - postaveny řadou v široké skříni u zdi. Pavel vzal jeden samopal opatrně do ruky, znalecky jej nabil a

natáhl. Potom jaksi bezmyšlenkovitě namířil hlaveň do stropu - a stiskl... "Co blbneš?" zavolal na něj udiveně Standa a spolu s ostatními si třel uši, zalehlé hlučnými výstřely. "A to je náš velitel..." povzdechl si. "Co asi bude dělat, až půjdeme do boje?" obrátil se k chlapcům. Pavel, zaprášený od spadané omítky, se ohradil: "No nic, musí se přece vyzkoušet..." Ale vyzkoušeli si je v příštích dnech všechny - a většina zbraní fungovala perfektně... Chlapci také pomalu dávali bunkr do pořádku: očistili stěny, umyli podlahu, namazali veřeje... "To je horší, než uklízet doma," postěžoval si jeden z nich. Všichni se zasmáli. Zanedlouho byl však z bunkru skutečný Generální štáb. Štáb ilegální, ale svými cíly - skutečně čestné legie... A v tomto štábu se konala první důvěrná porada. Pavel vysvětloval svoje plány: "Do dnešního dne se nám podařilo získat už stovky lidí. To je dobře; ale musíme se nějak dostat k dalším zbraním - tyhle, co máme nestačí, leda tak na obranu nás samotných. To je snad každému jasné. Můj návrh zní: Přesvědčit legální armádu, aby nám sama vydala svoje skladiště..." Jeho slova přerušily nesouhlasné výkřiky. Pokračoval: "Je zřejmé, že nemůžeme přijít na ministerstvo a říci jim o to. To jsou profíci, a dobře placení na teplých místečkách... Ti nemají zájem riskovat. Já bych se obrátil spíš na obyčejné vojáky, na ty, co musejí v zimě v horku stát u skladišť. Jsou to kluci v našem věku, podobných zájmů..." "Ale to by muselo být až těsně před útokem," namítl kdosi. "Tak to taky myslím," řekl Pavel. "Před útokem a na několika místech současně. Zkrátka - musíme alespoň pár vojáků získat pro naši věc - a zároveň zabezpečit, aby nešli proti nám, až zaútočíme..."

"A jak ten útok vlastně bude vypadat?" tázali se mnozí. "Myslím, že věc je jasná a nepřítel jen jeden. Rusové! Na daný signál vtrhneme současně do všech jejich kasáren a začne boj! My jsme tu doma - a oni vetřelci! Neustaneme, dokud je všechny nevyženeme! Pak vyzveme parlament, aby sestavil novou vládu, která vyhlásí neutralitu země a odstoupí od všech smluv se Sověty. Už nikdy socialismus! Ať žije svobodné Československo!" "Ať žije! Ať žije!" znělo sklepením z mnoha hrdel. Takový byl ve stručnosti, Pavlův plán: jednoduchý, založený na momentu překvapení a touze mladých lidí po svobodě. A oni byli v právu, ne ta druhá strana...! A tak se zanedlouho objevily ve vojenských útvarech letáky, tištěné v podzemní tiskárně štábu Legie. S jedním z nich třískl do stolu na mimořádné poradě poručík, kterému se to však vůbec nemělo dostat do rukou... "Tak tohle jsem, soudruzi - našel zmačkaný v koutě posluchárny! Co na to říkáte...?" Leták koloval mezi zelenými uniformami s nezbytnými lampasy. Vojáci! Jsme skupina, která hodlá se zbraní v ruce obnovit svobodu a demokracii v této zemi. Jistě si vzpomínáte, jak vaši velitelé před několika měsíci trapně selhali - místo aby rozhodli o obraně této země, vydali ji bez odporu do rukou nepřítele. A to i přesto, že bylo a je jejich povinností ji chránit. Proto jsme tu my. Je nás však zatím ještě málo a nemáme tolik zbraní, kolik bychom potřebovali. Proto se obracíme na vás, vojáky ve službě - a to především na ty, kteří střežíte sklady zbraní. Můžete velkou měrou přispět k osvobození své vlasti, jestliže na daný

pokyn vydáte skladiště k dispozici naší odbojové organizaci jménem Legie. Pokud se k nám v té těžké chvíli přidáte - můžete si být jisti vděčností národa, za jehož věc budete spolu s námi bojovat. Pokud ne, pak vás žádáme pouze o jedno: abyste v momentě srážky stáli mimo! To jest, abyste neposlechli rozkazu svých zkorumpovaných velitelů, abyste odmítli vzít do ruky zbraň a použít ji proti nám. Abyste v oněch dnech odmítli vůbec vycházet z kasáren. Jsme kluci ve vašem věku; a mnohý z nás má ve vašich řadách své kamarády. Proto nemůžeme stát proti sobě - byl by to bratrovražedný boj, ve kterém my budeme sledovat osvobození, a vy..., vy byste hájili pouze úzké osobní zájmy svých důstojníků. Náš boj nechť je i bojem vaším! Štáb Legie "Svinstvo!" poznamenala jedna z uniforem. Jiná, kterou nosil již starý důstojník, pravila smířlivě: "Hoďme to do koše, soudruzi! Vždyť to není míněno vážně... Mládí je někdy zbrklé." "Já bych to nepodceňoval!" vyjádřil se jiný. "Co když ten 'Štáb Legie' opravdu někde existuje?" "I kdyby - nás to přece nemůže ohrozit...!" nedal se starý. "Pár nějakých kluků..." "Ale co když mají zbraně?? A my nevíme kolik, a jaké zbraně! Rozhodně předám ten papír vojenské policii!" uzavřel debatu první. Tak se i stalo. A hlášku o tom dostala i policie státní... Rozběhlo se pátrání, které bylo dlouho neúspěšné. V té době totiž ještě lidé jaksi drželi při sobě... Až jednou.

KAPITOLA 10)-----------------------------------------Byl konec března, ve vzduchu již bylo jaro. Československo vyhrálo v hokeji nad Sověty - a toto vítězství znovu vytáhlo lidi do ulic. Mladí, staří - všichni táhli ulicemi s prapory, oslavujíc tak vítězství nad okupantem, i když jen na ledu. Ještě dlouho po půlnoci bylo slyšet jejich jásavé hlasy... Nežli je přivolaná policie rozehnala ranami obušků. Den poté už tak veselý nebyl; mnozí propadali skepsi, že už i jejich policie je proti nim. A tak bylo v hostincích plno. Na žalost pil toho večera také jeden ze členů Štábu. "Nalej ještě ruma, hospodo!" řval přes celou místnost. "Kdepak, mladej - ty už máš dost!" nevzrušil se číšník. Ale jak procházel okolo chlapce, ten najednou vyskočil a začal s ním cloumat. "Tak ty nenaleješ?!" Poprali se tak, že je oba zkrvavené museli od sebe odtrhnout až policisté. Ti si také hned mladíka odvezli na stanici; kdežto číšníka s přeraženým žebrem předali do péče saniťáka... Pro policisty to byl všední případ. Vyšetřovatel zapsal výpověď teď skoro už střízlivého mladíka a zavolal službu. "Odvést!" Ale mladík se mu vytrhl a skoro se na vyšetřovatele osopil: "Kam odvést? To mě nepustíte domů?!" Druhý policista jej uchopil tentokrát pevněji. "Do basy, milej zlatej. A nějakou dobu si tam pobudeš. Za rvačku jsou až tři roky..." Služba odvedla skleslého chlapce do cely. O několik hodin později spěchal chodbami bez oken k jeho cele muž v civilu. Byl to vysoký důstojník tajné policie. Předtím se ještě zastavil na pár slov v kanceláři. "Tak o co tu vlastně jde? Doufám, že jste mě vprostřed noci nevytáhli z postele zbytečně!"

"Ale - máme tady kluka, co vykřikuje, že ví všechno o jakési tajné armádě. A že připravují státní převrat. Mám instrukce z ministerstva, že i taková věc se musí prošetřit... A tak myslím, že by tě to mělo zajímat - tohle přece děláte vždycky vy." "No tak ti pěkně děkuju," otočil se muž ve dveřích. "Zabejvat se žvásty nějakýho opilce..." "Tak co mi povíš?" spustil však o chvíli později hlasem jako med. "Řeknu vám všechno - jen když mě odsud pustíte!" prohlásil zlomeným hlasem mladík. "Já nechci do kriminálu..." rozeštkal se slabošsky. "No, když to bude zajímavý..." protáhl líně důstojník. Uvelebil se pohodlně na židli a v duchu se usmíval. Viděl, že má zase jednou někoho úplně v hrsti. O chvíli později již horečně vytáčel čísla služebních telefonů. A všem svým nadřízeným opakoval to samé: "Máme 'Legii'! Vím už, kde je jejich stanoviště!" "Svolejte muže v pohotovosti! Začátek celé akce bude ještě upřesněn - vyrazíme tak, abychom vybrali to hnízdo celé!" dostalo se mu z druhého konce pokynů... Výjezdová jednotka policie postupovala přesně dle plánu. V určený čas vyrazila, vedena ochotným udavačem, aby vyčistila baštu odporu... Tři auta, vypadající jako civilní - z toho jeden dodávka - zastavily nedaleko štábu Legie. Policisté, maskovaní vojenským stylem, se rychle rozestavovali okolo. Rozkaz zaútočit nebyl zatím vydán; jejich velitel nařídil pozorování vchodu. A tak ukrytí policisté sledovali, jak se postupně scházejí členové Legie a jak jeden za druhým mizí nenápadným vchodem dovnitř. Až když udavač potvrdil veliteli, že už jsou všichni uvnitř, teprve pak ten vydal tlumeným hvízdnutím signál k přímému útoku.

Bunkr měl jedno zajištění proti vpádu nezvaných hostů, o kterém se zatím nemluvilo. Hned za ocelovými vraty hlavního vchodu, byla asi ve výši pasu umístěna malá nenápadná páka, jejímž stlačením mělo dojít k odpálení skryté nálože - a tím k vyhození celého podzemního bunkru do povětří. Tichou dohodou mezi chlapci bylo stanoveno, že pokud budou přepadeni - a nebude zbývat naděje na vyváznutí - použijí této páky. Raději všichni zemřou, než aby padli do potupného zajetí... A tato situace nastala právě nyní. V podzemí se ozval rychlý dupot policejních kanad; ale než chlapci stačili zareagovat, do místnosti vtrhla skupina ozbrojených mužů. "Ruce nahoru! Ani hnout!" řvali jeden přes druhého. Pavel a jeho kamarádi na okamžik strnuli. Pak se ale jeden z nich, co byl nejblíž - vrhnul prudce ke dveřím... Kulka z pistole jej však zastihla dříve, nežli stačil uchopit detonační páku. Zhroutil se bezvládně sotva dva kroky od ní. Policisté však jednali rychle, obstoupili skupinu a postrkovali chlapce hlavněmi samopalů ven. Ti se nemohli bránit, přepadení se seběhlo tak rychle, že se už nestačili dostat ke svým zbraním. Celou událost sledovali z vedlejší místnosti Standa ještě s jedním chlapcem; nebyla to však zbabělost, co jim zabránilo kamarádům pomoci. Ani oni neměli v rukou zbraň. Když Standa viděl, že jejich kamarády vyvádějí ven, pokynul druhému chlapci, a oba se tiše kradli k jednomu z východů. Několik policistů zůstalo po odchodu ostatních v bunkru a začali jej prohledávat. Okolo hocha, ležícího u dveří přecházeli nevšímavě; domnívajíc se, že je mrtev. Ale on se po chvíli vzpamatoval a z posledních sil se vlekl po zemi ke dveřím. Než si policisté stačili všimnout, co se děje, uchopil oběma rukama detonátor a prudce jej stlačil dolů... Mohutný výbuch, jež následoval, srazil tlakovou vlnou k zemi policisty, kteří mezitím došli spolu s chlapci k autům. Několik jich bylo odhozeno stranou, mezi nimi i Pavel. Byl

omráčen nárazem a nemohl tak využít příležitosti k útěku, jako několik jeho kamarádů, po kterých však policisté - ještě zahaleni zvířeným prachem polní cesty - začali poslepu střílet. Když se prach rozptýlil, rozkázal jejich velitel, zastavit palbu a naložit zbylé chlapce do dodávky. Sám se pak ještě se dvěma muži vydal opatrně k místu, kde byl ještě před malou chvílí bunkr... Teď však nalezli pouze oválný, po stěnách tvořený směsí hlíny a kusy betonu začouzený kráter, v němž se povalovala mrtvá těla policistů. Obrátili se k odchodu. Zatím se v podzemí, o několik set kroků dále, zvedali ze země Standa s kamarádem. Mlčky se na sebe podívali - vše bylo jasné... Pokračovali v útěku zatuchlými, křivolakými chodbami, nesouce před sebou stařičkou svítilnu, jež nalezli v jednom z výklenků. Ta jim osvětlovala cestu, jež měla trvat celé hodiny. Nakonec, když i ta zhasla - pomáhali si chlapci sirkami, ale to už bylo vidět na světlajících zdích chodby, že východ je již blízko... Svědčil o tom i průvan, který jim právě sirku sfouknul - ve stejném okamžiku se objevilo v dáli světlo, dopadající čtvercovým otvorem do podzemí. "Východ!" zavýskl druhý chlapec. Standa radostně přisvědčil. A tak se, zpocení, špinaví a utrmácení, dostali oba konečně ven. Standa nevěděl, kde přesně jsou; ale v téhle chvíli jej to beztak nezajímalo... Lehli si oba na stráň vedle východu z podzemí a dýchali z plných plic čerstvý vzduch. Se soumrakem se pak vrátili do města. Krátce poté, v jednom již polorozbořeném domě, kde Legie zřídila nedávno jakési nouzové útočiště, se sešli zbylí chlapci. Přicházeli postupně - po dvou, třech - tak jak se jim podařilo uniknout z nečistých drápů policie. Radili se, co dál. "Tak ty říkáš, že Pavel s ostatními nejsou mrtví?" ptal se s nadějí v hlase Standa.

"Kolikrát mám opakovat, že byli s námi už venku, když to bouchlo. Pak nás pár uteklo, ale na vlastní oči jsem ještě viděl, jak Pavla strkají do té jejich dodávky a vezou pryč," ujišťoval jeden z chlapců ostatní. "Ale kam je asi odvezli?" přemýšleli všichni. Věděli, že oni nejsou zločinci, třebaže nezasvěcenému by to tak mohlo připadat. Ale ani tito falešní 'ochránci zákona' přece nemohli pominout fakt, že motivem jednání členů Legie byla touha po svobodě, což je ve střední Evropě 60-tých let chápáno jako politikum. A podle toho je zřejmé, že k případu 'Legie' budou úřady postupovat jinak, než kdyby se jednalo o pouhé zloděje. Jak - to si chlapci ani nechtěli domyslet... "Už vím, jak na to!" vyhrkl jeden náhle. Dali hlavy dohromady a plán na osvobození jejich kamarádů pomalu uzrál. Nazítří zazvonil na stole operačního důstojníka policie telefon. "Slyším?" "Před chvílí jsem viděl vejít do našeho domu toho zloděje, jak ho hledáte... Ukazovali jej v televizi." "Kterého?" důstojník vyjmenoval několik hledaných individuí. Hlas po něm opakoval jedno z jmen. "Ano, toho!" Důstojník si poznamenal rychle adresu a vydal příslušné pokyny. Zásahová jednotka se rozjela na místo činu. Standa vystoupil z telefonní budky a řekl kamarádům, kteří jej hned obklopili, jen: "Klaplo to. Za pět minut jsou tady!" Skutečně. O několik minut později zastavila žlutobílá policejní volha na udané adrese. Vystoupili z ní dva muži v uniformách, třetí zůstal v autě. Oba vešli bez váhání do označeného domu... Pavlovi chlapci, skryti za pobočným

schodištěm, je již očekávali. Policisté kráčeli širokou chodbou k vratům, vedoucím do dvora. Chlapci, tiše opustivší svůj úkryt, se tak ocitli mužům v zádech. V rukou drželi zbraně. "Stát! Ani hnout!" rozlehl se Standův hlas klenutou chodbou. Policisté sebou leknutím trhli - ale uposlechli. Skupinka chlapců přistoupila k oběma blíže. "Otočte se...a pomalu, levou rukou si odepněte pás s pistolí..." Když se tak stalo, jeden z chlapců zbraně sebral ze země. Ostatní pak vedli, stále pod namířenými zbraněmi, oba muže po špinavém a úzkém schodišti do sklepa budovy. "A teď vaše uniformy... Svléknout!" nařídil jim Standa. Překvapení policisté ještě stále nechápali, oč tu jde. "No tak, bude to...?" Pomalu uposlechli. Standa předal svoji zbraň kamarádovi a spolu ještě s jedním chlapcem se začal převlékat do uniformy. Když byli hotovi, vytáhl z jejich kapes služební pouta a nasadil je oběma mužům na jedno zápěstí. Poté je odvedl ke zdi, okolo které vedly vodovodní trubky - a druhou půlku pout zacvakl na ně. Teď měl jistotu, že se bez cizí pomoci nemohou osvobodit; ale přece jen nechal u nich jako stráž jednoho ze svých kamarádů. Třetí muž, čekajíce ve voze spatřil vycházet dvě uniformy ze dveří domu; ani jej nenapadlo dívat se jim do obličeje. Sklonil se k volantu a pomalu nastartoval. To už chlapci nastoupili. "Tak vám utekl, co. Jako obvykle..." vzhlédl k domnělému kolegovi, sedícímu vedle něho. Ten na něj však mířil jeho vlastní pistolí, kterou mu před okamžikem nepozorovaně vytáhl z pouzdra u pasu. Skutečný policista ztratil řeč. "Teď dobře poslouchej!" řekl Standa tlumeným hlasem. "Zavezeš nás do ústředí tajné policie - ale nikomu nedáš ani pokynutím najevo, že bysme byli někdo cizí. Budeš tam dělat to, co ti řeknu. A jestli neposlechneš - proženu ti hlavu tvou vlastní kulkou... Je to jasný?!"

Policista, kterému najednou vyschlo v krku, se vzmohl jen na rychlé přikývnutí. "Tak jedeme...!"

KAPITOLA 11)-----------------------------------------Rozlehlá budova s bílou omítkou stála v tiché čtvrti Prahy. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o tak důležité centrum ministerstva vnitra... Auto se třemi pasažéry dojelo ke spuštěné závoře a jeho řidič vyčkával příchodu strážného. Kontrola proběhla bez problémů stačil jen předložený průkaz řidiče a zběžný pohled do vnitřku auta, kde zahlédl strážný dva další policisty. Auto vjelo pod zdviženou ocelovou závorou na nevelké nádvoří, kde zaparkovalo. Dva muži, s rukama v kapse uniforem, kde pevně svírají svoje zbraně, namířené na třetího, kráčejícího mezi nimi - vstupují do jednoho z vedlejších vchodů. Byl označen velkým písmenem 'C'. Jeden z nich nese dlouhou cestovní tašku. Při vstupu museli projít další strážnicí. Chlapci ledabyle ukázali průkazy, které našli v kapsách uniforem - strážného ani nenapadlo kontrolovat, jsou-li podobní těm na fotografiích. Zato se ale otázal: "Máte povolení ke vstupu do bloku C? Ukažte!" Vystoupil z prosklené místnosti a náznakem natáhl dlaň. Chlapci se na sebe krátce podívali. S tím nepočítali. Ale Standa se rozhodl rychle. Chvatně vytáhl z kapsy ruku, která nepřestala svírat pistoli, jediným krokem se ocitl u strážného - a vší silou jej udeřil pažbou pistole do zátylku. Muž klesl téměř bez hlesu k zemi. Standa jej uchopil pod rameny a odtáhl do strážnice, kde jej nechal ležet.

"Teď musíme jednat rychle!" vyhrkl. Všichni tři teď chvatně procházejí chodbou k výtahu. "Tak který je to suterén...?" syčel Standa směrem k policistovi. "Nevím... Jak bych to mohl vědět?? Je tu pět pater pod zemí...!" zlostně odpověděl tento. "Nezapomeň - jestli se odtud nedostaneme včas, budeš právě ty první, kdo to zaplatí životem !!!" vytáhl Standa znovu z kapsy svoji zbraň a namířil mu ji na hlavu. "Ve druhém suterénu jsou ti poprvé zadržení," polknul muž, "a je tam taky evidence..." Vystoupili z výtahu, který Standův kamarád chytře zablokoval tím, že vsunul mezi dveře krabičku sirek. Teď za nimi nikdo nemohl. Prosklená kancelář evidence svítila do tmavé chodby hned vedle výtahu. Standa vstoupil bez váhání dovnitř a zasalutoval. "Máme odvést k výslechu Pavla V.!" Postarší muž se zdál překvapen. "A písemný příkaz vašeho důstojníka?! Vždyť víte, že je k tomu potřeba..." "Víme!" hlesl chlapec. "Tady je!" Zděšený muž hleděl do ústí namířené pistole. "Tak rychle, rychle!" pobízel jej chlapec, zatímco policejní zřízenec překotně hledal Pavlovo jméno v tlusté knize záznamů. Konečně! Vzal z věšáku klíče a odebral se, následován všemi třemi, zatuchlou chodbou ke dveřím, za nimiž čekal Pavel na své vysvobození. Těžké dveře se hřmotně otevřely; Pavel, zakrvácený a v potrhané košili ležel v koutě místnosti, kde nebylo jinak zhola nic. Ani lavice, ani stůl, ani židle... Jen studená podlaha a hrubě obílené stěny. Standa se přiblížil ke kamarádovi a položil mu ruku na rameno. "Nechte mě...nic vám neřeknu..." ozval se Pavel sípavým, jakoby cizím hlasem. Standa s ním zatřásl. "Vstávej, Pavle - to jsme my, tví kamarádi," uslyšel vězeň. Rychle se otočil - a když spatřil známé tváře, nedbaje bolesti z

přestálého mučení, probíhajícího celou minulou noc - rychle se narovnal. "Stando! Jak jste se sem dostali?!" "Všechno se dozvíš - ale teď musíme rychle pryč. Pojď!" Standa, podpírajíc slabého kamaráda, vyvedl jej na chodbu. "A co s těmi fízly? Měli bysme je tady nechat, ne?" ozval se teď třetí z chlapců. "Zdržovali by nás..." "Máš pravdu - zavřeme je do Pavlovy cely. Aspoň taky jednou poznají, jaký to je!" přisvědčil Standa a pokynul oběma mužům, aby vešli dovnitř. Zamkl za nimi a klíče vzal s sebou. Chlapci vyjeli zpět výtahem do přízemí a kráčeli, s Pavlem uprostřed - chodbou k východu. Vypadalo to, že dva policisté vedou mezi sebou spoutaného vězně. Druhý z Pavlových kamarádů si však najednou povšiml několika uniforem, mihnoucích se kolem strážnice... "Pozor!" hlesl, a pustil na zem tašku, se kterou sem přišli. Teď měla splnit svůj účel. Chlapec chvatně škrtl zipem a vytáhl ven dva samopaly. Jeden podal Standovi; na Pavla zbyla jen pistole. Byl nejvyšší čas... Zatímco byli chlapci v podzemí, objevil jeden z policistů omráčeného strážce. Ihned byl vyhlášen poplach a východ z budovy byl uzavřen. Tohle blesklo chlapcům hlavou - a tak nějak to skutečně bylo. "Stát! Ruce nahoru a zahodit zbraně!" neslo se chodbou od strážnice několik strohých povelů. Chlapci se obrátili na útěk. Za nimi prásklo několik výstřelů, na něž odpověděl Standa pistolí. Policisté se zbaběle skrčili ve svých úkrytech. To už byli chlapci u schodů, po kterých vyběhli do patra. Třebaže zde byla - na rozdíl od přízemí - okna, únik tudy byl vyloučen. Všechna totiž překrývaly tlusté mříže... Tohle se opakovalo i v dalším patře; a sotva vystoupili do třetího, museli se na chvíli zastavit, protože Pavel nestačil s dechem. Byl po přestálých útrapách přece jen vyčerpaný. Mezitím však policisté, kteří je začali pronásledovat, zdolali jejich náskok. Z dálky bylo slyšet jejich dupot, který rychle zesiloval. Ve třetím patře byla

konečně okna bez mříží. Druhý z chlapců vyhlédl ven. Pod ním se, v desetimetrové hloubce, bělala tvrdá betonová plocha. "Tudy ne," hlesl. Standa zatím, kryje mu záda, vypálil několik ran ke schodišti - aby tak odradil jejich pronásledovatele. Pak se ale ozvalo dvakrát, třikrát cvaknutí závěru naprázdno. Zásobník byl vystřílen. Než stačil uchopit samopal, zavěšený na zádech, vztyčil se na schodech jeden z policistů a, svírajíce oběma rukama pistoli, poslal na něj několik kulek. Chlapec se zapotácel; dostal dvě kulky do hrudi... Okamžik předtím, přiskočil druhý chlapec, dosud podpírající Pavla, k nejbližším dveřím a obrovskou silou je vykopl. "Dovnitř! Rychle!" křikl na kamarády. Pavel, vidouc že Standa je zasažen - zachycuje hroutící se tělo svého kamaráda a odtahuje jej dovnitř. Místnost je naštěstí prázdná. Pavel posadil Standu k oknu a zkoumá jeho zranění. Jedna z kulek - jak je vidno - prolétla v těsné blízkosti srdce. Rána silně krvácela. Třetí hoch, který zůstal opřen o zeď blízko dveří, zvedl ruku s pistolí a vyhlédl do chodby. Ta však najednou ztichla a nebylo nikoho vidět. "Stando...! Proboha...Stando!" skoro vykřikl Pavel. Jeho kamarád slabě zachroptěl a pootevřel oči. Jeho rty se pohnuly. "Umírám, Pavle..." zašeptal pomalu. "Bojuj dál za naši věc!" vyhrkl z posledních sil. Jeho hlava bezvládně klesla. "Stando..." vyhrkl Pavel. Jako by mu najednou něco prudce sevřelo hrdlo - to si konečně uvědomil, že jeho nejlepší přítel, který mu kdysi zachránil život, je mrtev... "Ne !!!" vykřikl a prudce vyskočil. "Ne, Stando...ne !!!" Jeho kamarád, stále vyhlížejíce ven, se na to zděšeně otočil. Ten okamžik nepozornosti jej však stál život; jedna z kulek, vypálená pronásledovateli, mu projela odspodu krkem do hlavy. Byl ihned mrtev. V této chvíli jakoby pro Pavla všechno ztrácelo smysl nepřemýšleje o tom, co dělá, strhl z bezvládných těl zbraně. S

pistolí za pasem a v každé ruce s plně nabitým samopalem, vyběhl ven ze dveří. Stačila jen krátká dávka, aby navždy zneškodnil vraha svých kamarádů jenž se postavil teď i proti němu... Ostatní policisté utíkali zbaběle pryč od ležící mrtvoly po dvoustranném schodišti dolů do široké haly. Tam je také zastihl Pavel, běžící za nimi. Několika rychlými skoky dolů po schodišti se dostal na jakousi plošinu; jak je to obvyklé ve starých domech. Z ní po obou stranách vedly dolů do haly další schody a vepředu končila masívním zábradlím. V celé hale byly shromážděny desítky policistů - většinou v civilu. Na okamžik všichni strnuli, když se před nimi tak náhle, nikým s ničím nekryt - objevil dvacetiletý kluk se dvěma samopaly v rukou. Nebyl jim ale dopřán čas na to, se vzpamatovat. Jako v transu mačkal teď Pavel obě spouště zbraní, které svíral tak pevně, že by žádná síla nebyla schopna mu je vyrvat z rukou... Zuřivá a nepřerušitelná palba, znásobující se rachotem ozvěny rozlehlé haly; dvě hlavně, které se rychle rozžhavily stovkami vychrlených kulek - to byla situace, která doslova ochromila jakýkoliv pokus odporu ze strany policistů. Pavel střílel tak dlouho, dokud nevyprázdnil úplně oba zásobníky. Pak zůstal malou chvíli nehybně stát - jakoby nechápal, co se právě přihodilo... Zíral zděšeně na hromady mrtvol, třebaže věděl - tito lidé si milost nezasloužili! Nakonec odhodil nyní již nepotřebné zbraně a stoupal znovu do schodů, aby unikl z tohoto místa, místa smrti. Sotva se ocitl znovu na téže chodbě co prve, zdálo se mu, že slyší za sebou opět ten těžký dupot erárních bot. Chvatně se ohlédl. Chodba byla prázdná. Přesto si uvědomil, že je nutné, dostat se co nejdříve odtud do bezpečí. Za posledním oknem chodby zahlédl širokou silnici. Ustoupil kus nazpět a dvěma či třemi výstřely rozbil široké okno. Krátce se rozběhl - a po pádu vzduchem dopadl na korbu projíždějícího náklaďáku s pískem. A třebaže se zabořil obličejem hluboko do žlutavých kamínků mohl si přece jen úlevně vydechnout.

Byl zachráněn - alespoň prozatím. Sotva náklaďák vyjel ven z města, seskočil Pavel z korby dolů. Skutálel se přitom do travnatého příkopu u silnice, ale zatím již tak otupěl, že ani necítil bolest z dalších modřin. Sotva se oprášil, vydal se nazpět do města. Ostatní chlapci jej očekávali na známém místě - v polozbořeném, neobývaném domě. Přicházel za nimi se smutnou zprávou o smrti dvou jejich kamarádů; ale sám musel vyslechnout zprávu neméně smutnou: Hocha, kterého nechali jako stráž u dvou policistů v onom sklepě, našel jeho kamarád s rozbitou hlavou. Policisté uprchli. A třebaže zážitky posledních dnů by za jiných okolností nedovolily Pavlovi klidný spánek - byl dnes tak vyčerpaný, že únavou, v kruhu svých kamarádů, usnul...

KAPITOLA 12)-----------------------------------------Když se Pavel probudil, bylo již hodně po půlnoci. Už od včerejšího odpoledne usilovně přemýšlel, jak pomoci kamarádům ze spárů tajné policie, ale přílišná únava mu nedovolila se soustředit. Nyní byl ale svěží; a po chvíli jej osvítila spásná myšlenka... "Vstávejte! Vstávejte!" třásl Pavel s ostatními. "Co - co se děje?" bylo slyšet ve tmě rozespalé hlasy chlapců. "Musíme do kasáren - na pomoc kamarádům!" dostalo se jim odpovědi. "Ty máš nějaký plán, Pavle?" "Samo, že mám - ale teď musíme jít, každá minuta je drahá. Vyložím vám jej cestou."

Jejich cesta vedla na jedno náměstí na Smíchově, právě na to, kde byl již několik let památník na 'sovětské osvoboditele', a to v podobě původního tanku s číslem 23, který byl postaven na vysoké, betonové rampě. Vzadu vedly k rampě masívní, šikmé koleje, po kterých kdysi dělníci vytáhli tank vzhůru na podstavec. Ty jim teď přišly nesmírně vhod... Jeden z chlapců se vyšplhal na podstavec a Pavel mu podal kanystr s naftou. Pak druhý, třetí... Po krátkém hledání objevil chlapec uzávěr nádrže, který s námahou odšrouboval a nafta po chvíli doplnila její obsah. Dva z chlapců, kteří měli již nějaké zkušenosti s řízením náklaďáku, se protáhli zvednutým poklopem dovnitř. Pavel s ostatními zatím uvolnili pásy tanku tím, že vyrazili zpod nich ocelové klíny. Tank sebou trhl a naklonil se dozadu. Chlapce, co byli uvnitř, to odhodilo k palubní desce. Rychle se však vzpamatovali a jeden z nich pomalu pouštěl ruční brzdu. Ocelový kolos začal pozpátku sjíždět z podstavce, až se přes trávník a keře parčíku dostal na silnici. Chlapci přiběhli k němu a naskákali na jeho kapotu. "Můžeme jet!" křikl Pavel pod nadzvednutý poklop, než jej přibouchl zpět. Tank vyrazil. Nějakou dobu se motal po nočních ulicích města, neboť mu nesvítila světla a z průhledu novopečení tankisté příliš neviděli. Také nezkušenost s řízením těžkého vozidla se podepsala na náhlých otáčkách, smycích a kolikrát jen tak tak stačili chlapci kolos ubrzdit... Několikrát se střetli s projíždějícími policejními auty; ale muži v uniformách se neodvážili tank zastavit. Mysleli zřejmě, že okupační vojska se přesunují - a že toto je pouze první hlídka. V kasárnách byl v tu dobu ještě klid. Nikdo ze tří Pavlových chlapců ale nespal; nevěděli, jaký bude jejich další osud. Cela, do které je všechny ihned po příjezdu zavřeli, se podobala každé jiné; holé, kamenné zdi, které nezadržovaly vlhkost, v rohu pár slamníků a nahoře dvě malá,

zamřížovaná okénka. Mříž byla také místo jedné stěny, té v níž byly také, pevně uzamčené ocelové dveře. Studené kapky, jedna za druhou - pomalu kapaly za stropu do místa poblíž jednoho z chlapců. Ten se na ně smutně díval... "Nedá se odtud nějak dostat ven?" Vstal a popocházel po cele. Nebylo by to jednoduché, blesklo mu hlavou. "Nevíme, kolik nám zbývá času - a ani, co s námi zamýšlejí," prohodil druhý, "ale jedno vím určitě - že nikdy, a žádný z nás, nesmí zradit myšlenku, která nás všechny spojuje. Svoboda ať nám je stále tou nejvyšší hodnotou - a na to nesmíme nikdy zapomenout." "Nezapomeneme!" ujistil jej třetí z chlapců. Čas pomalu, velmi pomalu ubíhal a chlapci neměli na spánek ani pomyšlení. Svítalo. V cele kasáren se ozvaly těžké, vojenské kroky a zamřížovaná vrata zaskřípala. To je odemkla stráž, která přivedla k cele rotu vojáků. Ruské povely, jež se ozvaly, byly stručné. A ač jim chlapci rozuměli jen částečně; bylo jim jasné, že po nich chtějí, aby vojáky v zástupu následovali... Dlouhými, ponurými chodbami procházela celá skupina ke dveřím, vedoucím k nádvoří kasáren. Zde byli již shromážděni další vojáci se svými důstojníky a všichni očekávali věci příští. Na útěk se nedalo ani pomyslet. Pomalu procházeli vojáci se svými zajatci okolo svých vrstevníků směrem k - popravišti! Ano, k popravišti, neboť jak jinak lze nazvat volný prostor blízko vysoké zdi, před nímž stála skupinka šesti vojáků, nabíjejících pečlivě armádní pušky. Bubeníci zcela mechanicky tloukli do těch svých bubnů, jako by tu byli zcela nezbytní; dokonalá to kulisa chystané popravy. Žádný z chlapců nepociťoval přímo strach - snad to bylo i tím, že věc přišla zcela náhle a nedalo se jí tak hned věřit. Za svůj nedlouhý život si všichni zvykli, že ať provedli cokoliv, ze všeho se nakonec dostali se zdravou kůží. Pravda, někdy si sice odnesl

některý z nich pár šrámů, ale ty se zas rychle zhojily. Ani dnešek jakoby nebyl vyjímkou; a tak žádný ze tří chlapců nekladl odpor, třebaže situace byla vážná... Avšak zatímco se zde chystala poprava bez soudu, poprava jejíž způsob nebyl běžný ani v hlubokém středověku, objevil se na kopci nad kasárnami jedoucí tank. V ranním pološeru jej však žádný z vojáků nezpozoroval - a ani vzdálené hrčení jeho pásů nebylo slyšet. Jeden z důstojníků dal vojákům, kteří přivedli spoutané chlapce až ke zdi, pokyn, aby ustoupili stranou. Popravčí četa zdvihla zbraně. Šest mladých chlapců, navlečených v uniformách a nevědoucích, proč a za co mají zastřelit tři stejně staré kluky, stálo proti nim. Šest nejistých postav, chystajících se uposlechnout špatný rozkaz - proti trojici hrdě a neohroženě stojícím hochům, kteří vědí, za co pokládají svoje životy. Vědí to a proto mohou hledět beze strachu do očí svým katům. Teď si už i důstojník všiml oněch pohledů a také toho, že jeho vojáci jakoby pod nimi znejistěli - klopí oči k zemi a ani jejich roztřesené ruce už nesvírají zbraně tak pevně jako předtím... Důstojník pokročí kupředu a začne na Pavlovy chlapce cosi řvát; je to v ruštině a je to také příliš hlasitě, než aby mu bylo rozumět. Důstojník ztrácí trpělivost - rychlými kroky přistoupí k prvnímu z chlapců a prudkým trhnutím jej obrací čelem ke zdi. Tak o to mu jde! Zapomněli jim zavázat oči, jak se to odsouzeným při popravě dělá a on teď chtěl, aby se otočili ke svým katům zády; snad proto, aby nemohli zpříma hledět smrti do očí! Než se však tak mohlo stát, na okamžik se ozval zvolna se zesilující hukot silného motoru a... A tank proráží nesmírnou silou, dodanou mu jeho váhou a rychlostí, znásobenou nebrzděným pohybem z kopce - vysokou zeď kasáren! Nejblíže stojící vojáci, z nichž mnozí už nestačili uskočit a byli zasaženi bortícími se kusy zdi, se rozprchli v hrůze na všechny strany, jak jim to nevelké nádvoří jen mohlo dovolit. Ostatní spolu s důstojníky jen tupě zírali a nebyli schopni pohybu.

"Legie! Legie nás přišla vysvobodit!" zvolal nadšeně jeden z chlapců. Důstojník, který dosud stál vedle nich, vytrhl z pouzdra pistoli a namířil ji na spoutané vězně. Ale už nevystřelil... Jeden z chlapců jej mocným kopancem srazil k zemi a druhý mu spoutanýma rukama vyrval zbraň. Mezitím se tank zastavil uprostřed kasáren a širokým otvorem, který při svém vjezdu prorazil, se nahrnuli dovnitř chlapci, vedení Pavlem. Bez další výstrahy zahájili prudkou palbu na překvapené vojáky. Ti se neobratně snaží krýt a schovávají se jeden za druhého; někteří palbu opětují ze svých zbraní. Jiným se podařilo v tom zmatku dostat se do některé z budov, aby se tam ukryli. Začal boj - první otevřené střetnutí s okupační armádou. Chlapci, vedení Pavlem měli - třebaže byli početně výrazně v nevýhodě - zpočátku převahu. Na jejich straně byl moment překvapení s vědomím toho, že vedou boj za spravedlivou věc. Také zbraně měli lepší; proti samopalům na jejich straně stály zprvu jen pistole vojáků. Mohli se v této chvíli prostě stáhnout a pokusit se o útěk v některém z nákladních aut, stojícím opodál - ale odhodlání chlapců bylo pevné: ze začaté bitvy neutíkat! Bojovat až do konce, bez ohledu na vlastní ztráty... Důstojníci se mohou uřvat, jak poroučejí svým vojákům, aby neutíkali. Po nějaké chvíli, kdy nádvoří zůstává prázdné a ticho je jen občas přerušeno sérií výstřelů z té či oné strany - se protivník pomalu vzpamatovává a vojáci začínají tlačit Pavlovy chlapce do defenzívy. Ti se stahují pomalu k jedné z přízemních budov; netušíce ovšem, že se jedná o skladiště zbraní. Jeden z nich vyrazil dveře a chlapci se rozestavili v úzké, dlouhé chodbě podél zamřížovaných oken, připraveni k další palbě. Mezitím důstojníci vydávají rozkaz k obklíčení celé budovy. Než se tak stalo, stačili chlapci vyměnit vyprázdněné zásobníky za plné a z oken se opět vysunují hlavně, hledající svůj cíl. Pavel, který jako poslední vstoupil do budovy, zajišťujíce střelbou přechod svých chlapců ke skladišti, hlídá teď vstupní dveře.

"Pavle, tady ale nemůžeme zůstat!" přerušil krátké ticho hlas jednoho z chlapců. "Nezůstaneme - ale ještě jsme nevyhráli. Nevíme, kolik vojáků nepříteli zůstalo..." sklopil hlavu. "Kdyby teď přišel vyjednavač s bílou vlajkou - dal bych ostatním milost... Toho zabíjení už přece bylo dost." Chlapci se po něm udiveně ohlédli. Ale vyjednavač nepřišel. Naopak - vojáci, skrytí pod okny, na povel velitele vstali a spustili z největší blízkosti prudkou palbu do oken budovy. V tomto dešti kulek našlo rychlou smrt mnoho Pavlových chlapců; ten sám, jakmile viděl co se děje, rozráží prudkým kopnutím dveře ven a dlouhým skokem se ocitá tváří v tvář vojákům. Nedopřává jim čas, aby se vzpamatovali dlouhou samopalnou dávkou kosí jejich řady. Náhle ohlušující série výbuchů přerušila tento boj; to zbloudilá kulka jednoho vojáka prorazila stěnu skladiště a zasáhla pojistku miny. Její exploze roznítila sérii dalších výbuchů, jež rozmetaly na padrť celé skladiště a několik okolních budov, které se částečně zbortily a ve svých sutinách pohřbily ukryté vojáky... Pavel nevěděl, jak dlouho ležel pod troskami skladiště. Jediné, co pocítil ihned, jakmile přišel k vědomí, byla prudká bolest hlavy a tma. Když se po chvíli pohnul a snažil se odsunout ohořelé trámy, aby se dostal ven na světlo - přidala se k tomu ještě řezavá bolest čerstvé rány na levém rameni. Dostal zásah kulkou, ale nevěnoval svému zranění příliš pozornosti. Teď bylo důležitější něco jiného. Málem znovu omdlel - ale dokázal se přinutit, myšlenkou na to, že se musí odtud dostat na svobodu... Konečně se mu podařilo, vyhrabat se z trosek ven. Vztyčil se na hromadě ohořelých trámů a kusů zdiva, aby přehlédl celou tuto spoušť. "Je - něk - do - z - vás - je - ště...na - ži - vu?" volal přerývaným hlasem, sklouzávajím do chrapotu. Jen mrtvé - tak děsivě mrtvé ticho - je mu odpovědí...

Pavla snad poprvé od chvíle, kdy vstoupila cizí vojska do jeho země, polil studený pot hrůzy. Hrůzy z toho, že zůstal sám. Začal horečně slézat z hromady trosek a sotva byl dole, dal se na zmatený útěk z tohoto místa smrti. Na česko-německé hranice přijela pozdě večer modrá felicia. Mladý, asi dvacetiletý řidič zastavuje před červenobílou závorou a unaveně stahuje okénko. Celník, který přichází k autu, si všímá toho, že mladík používá přitom pravou ruku, třebaže okénko má po levé straně. Muž v uniformě salutuje. "Pasová a celní kontrola, prosím!" Bere do ruky pas a kontroluje údaje. Náhle se zarazí; v pasu chybí tehdy nutné vízum. "Moment prosím..." odchází směrem k celní budově. Jeho nadřízený právě zvedl vyzvánějící telefon a přijal toto hlášení: "Skupina zatím blíže neidentifikovaných chlapců, ve věku 18-ti až 22-ti let, přepadla sovětské kasárny poblíž hlavního města. Není zřejmé, kolika z nich se podařilo posléze uprchnout; je však důvodné podezření, že se zbylí pokusí překročit státní hranice. Všem zaměstnancům pasové služby se proto ukládá: zpřísnit hraniční kontroly, zadržet podezřelé osoby a to do té doby, než budou okolnosti incidentu vyjasněny..." Starší důstojník pomalu a zamyšleně položil sluchátko. "Kapitáne - tenhle nemá v pase vízum!" ukazuje celník doklad svému veliteli. Z pasové fotografie hleděla na něj Pavlova tvář... "Já to vyřídím-" zvedl se velitel a na odchodu se ještě obrátil: "Vy bez mého rozkazu nic nepodnikejte!" Pomalým krokem došel až k autu. Pavlovi stékaly po tvářích praménky potu - byl už vyčerpaný svým zraněním, a začínala s ním třást zimnice. Muž otevřel dveře auta a přisedl si vedle chlapce. V ruce držel jeho pas. Chvíli oba mlčeli. Pavel cítil, že prohrál...

Celník na něj hleděl pátravým pohledem; a jakoby uviděl pod hrubou košilí chlapcovu krvácející ránu, kterou si před pár hodinami ovázal narychlo gázou. Muž se neznatelně, ale s hořkostí pousmál. "Měl jsem syna - asi ve tvém věku..." pravil tiše a pomalu. "Zabili jej Rusové při loňské okupaci..." odmlčel se na chvíli. Pavel neznatelně pootočil hlavu. Celník mu podal zpátky jeho pas: "Vízum vám dají na německých hranicích. Šťastnou cestu!" řekl už hlasitě, když vystupoval z vozu. "Díky," zašeptal chlapec směrem k mizející postavě, a zvrátil hlavu na opěradlo. "Zvednout závoru!" uslyšel ještě; a byla to poslední slova, která slyšel ve své rodné zemi a rodném jazyce. Modrá felicia projela pod zdviženou závorou a opustila se svým řidičem Československo. O pár minut později zabrzdil týž vůz na německé celnici. Dlouho však z něj nikdo nevystupoval. To bylo Němcům divné, byli zvyklí, alespoň v této pohnuté době - propouštět auta s emblémem CS bez kontroly. A tak se dva z nich vydali, zjistit, co je s řidičem. Nalezli Pavla zhrouceného na sedadle... Byl v bezvědomí. Jeden z celníků otevřel dveře a spolu se svým kamarádem, podpírajíce bezvládného chlapce, kráčeli s ním k budově německé celnice...

X X X KONEC