John Wittness POSLEDNÍ BITVA. památce obětí sovětského komunismu

John Wittness

POSLEDNÍ BITVA © 1997

památce obětí sovětského komunismu

KAPITOLA 1) ------------------------------------------

CZECHOSLOVAKIA 1990 PRAHA "Já vím... Vím, že vy všichni jste věřili - stejně jako já..." Jeho oči hleděly upřímně, avšak nesmlouvavě. "Bojovali jsme společně, bok po boku za spravedlivou věc. Vím..." Všude kolem něj se v paprscích odpoledního slunce rýsovaly obdélníky náhrobních kamenů. "Vím... Vím, že nesmím znectít vaši oběť a také... Že viník, viník nesmí uniknout spravedlivému trestu!" Stál se zaťatými pěstmi před nevelkým pomníkem, tvořeným dvěma, vzhůru zvednutýma rukama, na nichž visely ještě okovy. Řetěz, je spojující byl však roztržen. Pavel, jeden z vůdců povstalecké skupiny z roku '69, skončil svůj hlasitý monolog. Kolem něj stály v řadách pomníky, náhrobky... Hřbitov. A na desce jeho pomníku, tedy toho který dal zbudovat vlastními náklady, byla jména. Jména těch, kdo za budoucí svobodu položili svoje životy už dnes... Nebo spíše - už včera. Otočil se a pomalými kroky odcházel ze hřbitova. Svoje slova zde chápal jako přísahu. Pavel byl z dvacetiletého pobytu v Americe zvyklý na řešení věcí podle práva. Zašel proto hned na městský soud, aby se

poučil o možnostech ztrestání viníků. Avšak co se dozvěděl, jej nepotěšilo. V kanceláři, zaházené až po samý strop balíky lejster jej očekával mladý právník, vypadající značně unaveně. "Dávám vám sice osobně za pravdu, pane - ale... Nejsou na toto ještě vytvořeny nové zákony, no a podle starých... To víte, podle nich se dnes už nepostupuje, nechceme se rovnat totalitnímu státu, co zde 40 let byl. Počkejte si...a uvidíte! Třeba se naskytne možnost." "Tak vám děkuji." Pavel opouštěl znechuceně budovu, chvátal aby byl už venku, takže se nedíval na cestu. Vrazil na schodech venku do staršího muže, který se zapotácel. Zachytil jej, aby neupadl. Muž na něj pohlédl a překvapením se mu rozšířil zrak. "Pavle! Jsi to ty !?" vyhrkl překotně." Je to možné ??? Přece mi řekli, že všichni ostatní zahynuli...!" Dívali se na sebe, jeden více překvapen než druhý. Pavel jen ztěžka poznával svého někdejšího druha, jednoho z těch se kterým šel do útoku na sovětské kasárny. "Jak jsi zestárnul za ty roky..." divil se. "To ten kriminál," hořce se pousmál tento. "Ale pojď, někam si sedneme a popovídáme si o tom." "Nechtěl jsi něco na soudě?" "Ale... Kvůli politické rehabilitaci, to počká, teď je důležitější vzpomenout si co bylo." Usedli za stolek v nejbližší kavárně a Pavel mu ve stručnosti vyložil svůj života běh. Jeho společník chvíli mlčel, jakoby uvažoval. "A co ty, Davide? Jak bylo tady, v téhle zemi?" Oslovený na něj smutně pohlédl. Trvalo další chvíli, než odpověděl. "Ani by ses neměl ptát... Po sedmdesátém roce začala celá Praha vypadat jaksi opuštěně. Ulice zešedivěly a vyprázdnily se; lidé co tu zůstali se stáhli do domů a ven skoro ani nevycházeli... Započala tak zvaná normalizace a zemi ovládl už zcela duch strachu. Konaly se čistky a prověrkové komise vyřazovaly z

veřejného života ty, kdo odmítli schválit pokračující sovětskou okupaci... Pro ně měli už připraveny kriminály, v lepším případě místa u lopaty." "A ty?" "Já? No - nejdřív, co jsem uviděl potom kdy jsem se probral z bezvědomí, byl policajt. Stál u mojí postele v nemocnici a sděloval, že mě jediného vyprostili s těch doutnajících trosek živého... O tobě nepadlo ani slovo, Pavle, proto jsem ještě teď tak překvapen." "A pak?" "Pak... Z nemocnice rovnou do vazby. Následoval soud, kde stačil jediný svědek - aby mě hned odsoudili na dvacet let...!" Pavel zvedl udiveně hlavu. "Tak, tak. Sice mě pustili trochu dřív - po sedmnácti - ale stejně. Mně to stačilo... Oni chtěli asi v tom šestaosmdesátém udělat nějaké politické gesto; to víš, přišel Gorbačov a propagovala se perestrojka. Tak proto. Jenže zdraví mám podlomené už trvale. V československých kriminálech byly donedávna podmínky ještě ze středověku... A poslední čtyři roky tedy sedím jako vrátný v jednom podniku. Na víc už nestačím," ukázal na hůl, o níž se při chůzi opíral. Pavel si uvědomil, jak jeho přítel cestou sem kulhal. Teď mlčel zas hodnou chvíli on. "Říkal jsi něco o svědkovi," uvědomil si až po chvíli, "myslím že se shodneme i v jeho jménu. Přemýšlel jsem o naší věci dosti často - a dospěl k názoru, že nás musel někdo tenkrát udat..." "Ano!" "Někdo, kdo nebyl na naší základně v době, kdy tam vtrhla StB..." "A někdo, kdo s námi nešel pro tank na Smíchov..." doplnil David. "Byl to...!"

"Ano. Saša, placený informátor Státní tajné Bezpečnosti, vedený pod krycím jménem Slavík." "Myslel jsem si to!" skoro vykřikl Pavel. "Ale proč zrovna Slavík?" "To mi ti policajti taky řekli! Protože vždycky tak pěkně zazpíval... A udal kdekoho, byť svého nejlepšího kamaráda," doplnil Pavlův společník. "Co chceš teď dělat? Když už víš, jak to všechno bylo?" "Přísahal jsem nad hrobem našich kamarádů pomstu tomu, kdo onen masakr způsobil... Tomu, kdo nás ze strachu o vlastní kůži zradil a udal." Jeho protějšek pokýval hlavou. "A já ti řeknu, proč jsi byl na soudě; prosazoval jsi nejprve právní řešení. Ale dozvěděl ses, že potrestání takovýchto udavačů není ještě možné...?" "Přesně!" "No a já jen doplním, že tohle nebude možné nikdy !!! Ne, v této zemi se spravedlnosti nedovoláme... Vždyť co myslíš; loni v listopadu byly chodby u nás v podniku plné odhozených legitimací členů Komunistické strany! Bylo jich tolik, že se podlaha červenala. Tehdy najednou nechtěl mít nikdo s komunisty co společného... A dnes ??? Znovu se vracejí na vedoucí místa! V politice, průmyslu, v bankách, v nových akciových společnostech... To, co nakradli teď používají jako kapitál do soukromého podnikání. Je to všechno jedna špína. Jak chceš trestat tyto - ano! - tyto zločince, když je jimi prolezlá tato republika odshora až dolů a chrání jeden druhého ??? A navíc, oni se vymlouvají na to, že dříve jen plnili příkazy svých nadřízených a postupovali jenom dle tehdy platných zákonů ?!" Pavel se znovu narovnal a pravil se vší rozhodností: "Potom tedy...! Vyřídím si to s ním osobně, tady a teď!"

Zatím se, přibližně v době tohoto rozhovoru vylodila posádka jedné nákladní lodi v Mexiku. Konečně, po tolika měsících plavby s četnými zastávkami v jihoamerických přístavech, se ocitl Tom alespoň na dohled své vysněné zemi. Spojeným státům americkým! Věděl, že odsud se loď už jen vrací zpět do Evropy. A tak se rozloučil, vydaje se s hrstkou mexických dolarů v kapse napříč Mexikem. Slyšel kdysi, že pohraniční města spojují s USA trolejbusy... A skutečně! Nasedl jednoho odpoledne do takového, a ani po něm nežádali pas. Pasováci se zaměřovali totiž na snědé Mexikánce, z nichž každý druhý neměl doklady v pořádku. Hodně z nich se totiž chystalo v USA načerno pracovat. On ale projel bez problémů. Za necelé dva týdny po přistání v mexickém přístavu se dostal i do 'svého' města, do New Yorku. Než našel autodílnu, na kterou mu dal tip muž, se kterým se setkal v trolejbuse - žil několik dnů doslova z reklam. Najedl se, napil, dostal i košili, boty a několik triček. Vše v rámci reklamy. Potom se přihlásil o práci v oné autodílně. "Co je s Mateem?" zeptal se snědý vedoucí servisu. "Pozdravuje vás," řekl Tom. "Na celnici ho vysadili a musel zpátky..." "Zatraceně! Už zas...!" klel Mexikán. "No dobrá, alespoň jsi tu ty. Vezmi nářadí a začni spravovat tu starou fordku," ukázal na auto vzadu. Pavel využil zbytku dne k tomu, aby se prošel ještě jednou, naposledy Prahou. Sledoval změny, přinesené probouzejícím se kapitalismem... Vidí obchody, tam, kde ještě nedávno byly šedivé a opuštěné domy. Nablýskané reklamy a nové fasády. Noviny a časopisy, které nyní může vydávat kdekdo, píší pravdu... Což je změna, na kterou si obyvatelstvo ještě stále musí zvykat. Knih vychází náhle veliká spousta - a přednost mají ty, které byly dříve zakázány; kina uvádějí 'trezorové' filmy.

Některé náměstí občas zaplní lidé, pokojně zde za něco manifestující. Svobodné odbory pohrozí občas stávkou a lidé už se nikoho neptají, jestliže chtějí cestovat do zahraničí. Novinář stál u nároží, kde ho míjelo pár školáků, tlačících vrchovatě plný dvoukolák. Natáhl ruku a vytáhl něco z nákladu... Lenin: Sebrané spisy, četl název tlustého svazku. Dohonil školáky, když zabočovali ke sběrně papíru. S pobaveným úsměvem hodil tu fosilii zpět na vozík. Nedaleko stála řada popelnic. Byly popsané velkými černými písmeny: VOLEBNÍ URNY KOMUNISTICKÉ STRANY. Ach,ano. Blíží se přece volby,první opravdu s v o b o d n é volby po více než 40-ti letech... To všechno bylo dobré. Ale byl tu i rub oněch změn. Pavel míjel řadu stánků, přímo v centru města. Jejich majitele vedla touha po zbohatnutí k tomu, že nabízeli - a to nikoliv levně! - busty rudých mocipánů, prošlé průkazy komunistů, jejich dřívější řády a vyznamenání... Rovněž jsou k mání čepice, hodnosti, holínky a všemožné jiné části uniforem Rudé armády, která se už pomalu chystá k úplnému odchodu ze země. Ovšem jasným vrcholem nevkusu je tak zvaná Martjoška sovětských politiků. Největším z dřevěných, dutých panáků je Gorbačov, po jeho otevření vypadne Černěnko, pak Andropov, Brežněv... Z něj Chruščov, a ze Stalina nakonec Lenin. Ten je ovšem už prázdný. Což by samo o sobě mohlo již nějaký smysl dávat. Potkal zde i skupinku známých kapsářů, postávajících v dolní části Václavského náměstí. Nelíbila se mu scéna s matkou, 'venčící' svoji ratolest na ulici rovnou u kanálu. Tohle neviděl ani v Turecku! Chlápek, deroucí se mocí mermo do tramvaje s dvoumetrovou sazenicí stromu, vzal Pavlovi chuť použít hromadné dopravy. Ta bezohlednost, kterou cítil na každém kroku! Ta mu vadila tím spíš, že s ní nikdy nepočítal. Došel tedy pěšky do míst, kde stával kdysi jejich dům. Tušil už dávno že zde není; a možná proto oddaloval návštěvu svého rodného místa na tu nejposlednější chvíli... Opravdu, jen stěží to

tu poznával. Na místě staré zástavby se tyčila řada věžových domů, sídliště postavené - jako mnoho jiných - proto, aby měl národ alespoň tohle. Jinak by lidé bydleli snad v zemljankách. Vrátil se odsud, stále s náladou pod psa. "Hele, kde teď vlastně Saša bydlí?" otázal se později Pavel svého znovunalezeného druha. "Vím jen, že se odstěhoval kamsi do vilové čtvrti - no on na to přece má, vždyť sloužil tajné policii věrně a po dlouhé roky ještě i potom," přemítal ten. "Nu nic, za pár kolků nám to sdělí úřady..." A taky že ano. Ještě týž den zašli oba na evidenci obyvatelstva. "Tak, a ještě bych prosila váš občanský průkaz," pravila úřednice za přepážkou. Pavel rozpačitě přešlápl a přijmul zpět svůj americký pas. "No, já... Ještě nemám vyřízené občanství." "Pak ale lituji, nemohu vám tu adresu sdělit." "Můj by nestačil?" natáhl ruku jeho společník. Když skončili, odcházejíce s adresou v kapse, zastavili se ještě v baru. Byla už tma, když se rozcházeli před hotelem, kde Pavel bydlel... "Ještě si to rozmysli," kývl na něj jeho druh. Pavel neodpověděl a zamířil k recepci. Ten druhý se vydal pěšky a sám domů. Avšak za prvním rohem zostražitěl. Od zdi se odlepily čtyři stíny a rychle se blížily k němu. Zarazil se. "Co chcete? Kdo jste?" Stíny se na něj beze slova vrhly. "Pomoc!" Volání znělo liduprázdnou ulicí. "Pomoc!" Pavel, vstupující do dveří hotelu se obrátil. Zaslechl ještě výkřiky přepadeného. Rozběhl se bez váhání zpět. Za rohem skupinu uviděl - čtyři mladé chuligány, jak kopají vší silou do někoho kdo nemá ani sílu se bránit.

"A teď do mě, zbabělci!" vyzval je. První dva srazil ranou pěstí do obličeje. Třetí, stojící po straně jej kopl do břicha; Pavel se předklonil bolestí. Neztratil ale duchapřítomnost a chytil jeho nohu do rukou. Prudkým trhnutím jej shodil na chodník. Čtvrtý se mezitím vzpamatoval a sáhl do kapsy. S cvaknutím vyskočila dlouhá čepel nože z rukojeti. Chuligán se blížil k němu. Pavel se soustředil, aby mohl uhýbat nenadálým výpadům. Přehlédl ale, že ti dva, co je srazil už opět vstali a přistoupili k němu zezadu. Najednou ucítil, jak ho pevně chytili za ruce... Chuligán s nožem se spokojeně zazubil a chystal se bodnout. Pavel skrčil obě nohy, a přidržován z obou stran, odkopl útočníka vší silou od sebe. Ten odlétl s tlumeným výkřikem; jak padal k zemi, narazil hlavou na obrubník a zůstal už ležet. Na chodníku se objevila stružka krve. Ti dva, které měl Pavel po bocích se zpětným nárazem zapotáceli a oběť se jim vysmekla. Stáli teď nerozhodně proti sobě. Třetí ze skupiny už také vstal. Vyděšeně se naklonil nad svého druha. "Je... Je...mrtvý..." zablekotal. Jeho obličej byl bílý jak křída. "Co? Co..." "Pryč! Bystro! Bystro!" štěkl další. Poslechli jej a dali se na překotný úprk. Pavel se sklonil nad svým přítelem. Viděl, že dýchá, ale je v bezvědomí. Vstal a uviděl hlouček zvědavců, postávajících v bezpečné vzdálenosti. "No tak! Zavolejte sanitku!" křikl nazlobeně. Sklonil se u zneškodněného. Tady už nebude pomoci, blesklo mu hlavou když viděl že se nehýbe. Okolo hlavy mu zatím narostla louže krve... Sanitka přijela za chvíli, stejně jako policie.

KAPITOLA 2)-----------------------------------------Majáky dvou policejních aut rozhazovaly barevné světlo po sešeřelém okolí tragické nehody. Dva v bílých pláštích nakládali právě chroptícího muže do sanitky. "Mohu jet s ním?" "Moment!" otočil se k Pavlovi policista. "Vy nám musíte nejdříve podepsat písemný protokol." Pavel tedy rezignovaně pokývl a nastoupil do auta s majáčkem. "Takže vy jste ho vlastně zabil!" přísně pravil kapitán kriminálky. "Ale to byla přece nešťastná náhoda, nechtěl jsem -" K Pavlovi přistoupil ze strany policista, který stál dosud u dveří. Na jeho zápěstí zacvakly znenadání ocelové náramky. Pavel překvapeně vstal. "Ale to je omyl, já se jen bránil!" "Odvést!" pokynul kapitán. Cela vazební věznice vypadala neútulně. Jen malý stůl, dvě židle, čtyři kavalce. Na dvou z nich posedávali vězni, všichni tři potetovaní. "Za co tu jseš?" uvítali Pavla, jen vstoupil dovnitř. Ten hodil srolovanou deku s ešusem na volné místo a řekl zamyšleně: "To ani sám nevím." Jak šly týdny a měsíce vazby, dozvěděl se Pavel o svých spoluvězních všechno. Jeden, obviněný z loupežné vraždy držel právě v době jeho příchodu hladovku. "A proč? Čeho tím chce dosáhnout?" divil se Pavel nejdříve. "Tak. Protestuje tím proti vazbě," pokrčil vězeň rameny. Sám tu byl za rvačku, spojenou s těžkým ublížením na těle. A třetího vinili z ozbrojeného vloupání. Dny šly, jeden za druhým. Ale spíše se vlekly. Po čase ho navštívil právník, jeden z těch, co jsou přidělováni povinně, když obviněný nemá peníze, aby si jej zaplatil.

"Mohu-li k vám být upřímný..." posunul si advokát brýle, "tak naše právo je dost nepřesné. A někdy přímo diskriminující. Pravda není vždycky tímto právem podložena - a s tím musíte počítat." Zadíval se zkoumavě na svého klienta. "Útočník - a to prosím mluvím jenom čistě ze zkušenosti! - je v tomto státě chráněn zpravidla více než oběť...! A navíc. Víte... Nemělo by to tak být, ale soudce může ovlivnit i to, že jste žil v zahraničí. Ono," nadechl se, "tento národ nemá rád emigranty. Vytýká jim, že utekli z toho v čem oni ostatní museli dál žít." "To je všechno krása," neudržel se Pavel. "Klid! Udělám, co bude možné. Myslím že je jistá šance..." "Ano?" "...vyváznout s podmínečným trestem." Chvíli bylo ticho. "Pane doktore... Mohl byste mi příště něco donést?" "O co jde?" "Jednu knihu. Učebnici ruštiny." Právník se překvapeně narovnal a zamrkal očima za skly brýlí. V ten den, kdy jeho hladovějícího spoluvězně odvezli do nemocnice, ležel už Pavel na kavalci s otevřenou učebnicí. Obnovit si znalost ruštiny jej napadlo v momentě, kdy si vzpomněl na jednoho z těch, kdo vyvolali onu rvačku... To "bystro, pryč" ruská slova mu nešla z hlavy. Spočítal si mezitím také, že jejich přepadení nebyla asi náhoda. Vše mířilo jaksi výš, než se mu zprvu zdálo. Vězně, poněkud sice vyhublého dvouměsíční hladovkou ale jinak zdravého, přivezli za pár dnů zpět na celu. "Vyhnul jsem se prvnímu soudnímu líčení," řekl spokojeně, sotva dosedl. "Náhradní termín bude až za měsíc; to už vymyslím něco dalšího..." A vymyslel!

Na radu jiného vězně si v den soudu vyměnil advokáta. Ten pak před senátem prohlásil, že v tak krátké době neměl čas na podrobné prostudování soudního spisu; no a tak muselo být jednání znovu odročeno. Za další dva měsíce, den před novým přelíčením sledoval Pavel zaujatě onoho obviněného. Chystal se sestavovat jakýsi balíček z drátů, úlomků nůžek, svorky a špendlíků. Materiál k tomu si schovával už dlouho. Když byl balíček hotov, převázal jej nití a spokojeně své dílo prohlížel. "K čemu ti to bude, prosím tě?" divil se Pavel. "Ty to neznáš?" ozval se třetí. "To je přece kotva! Ta ti dokáže udělat v břiše pěknou paseku...! Nitě se rozpustí a dráty se vevnitř zaseknou..." "Snad to nechce spolknout?" Pavel se otřásl odporem. Krátce po půlnoci je všechny vzbudilo bolestivé skučení dotyčného. Pavel vyskočil a dlouze zabouchal na dveře. Dozorce se na nic neptal a volal ihned pro sanitku; zdálo se, že je na tyto případy už zvyklý. "Proč on to vlastně dělá?" ptal se ráno Pavel svých spolubydlících. "Nevíš?" zachechtali se. "Je tady už bez deseti dnů dva roky..." "A co?" "Co! Dýl jako dva roky tady ve vazbě být nikdo nesmí!" "Takže..." "Jo - takže! Už se sem nevrátí, propustí ho z nemocnice rovnou na svobodu!" "Ale jak to..." vzkypěla se v Pavlovi krev, "on přece opravdu zabil!" "To jo, jasně," šklebil se vězeň. "Jenže to řekl akorát nám! Policajtům se nepřiznal, a tak proti němu vlastně nic nemají..." "Jinak," ozval se druhý, "by prokurátor mohl žádat prodloužení vazby. O další dva roky." "Má tak někdo štěstí. To u mě by to udělali," povzdechl si první. "V mém případě jsou svědci."

Pavel jen kroutil hlavou. Uplynulo už čtrnáct měsíců, dlouhých čtrnáct měsíců Pavlovy vazby. "Dnes vám nesu důležitou zprávu." Advokát zasedl ke stolu proti němu. "Zítra máte soud. Ale... Musím vás upozornit na některé skutečnosti. V justici snad nejvíce zůstala ona podjatost a zkorumpovanost lidí... Více než v kterékoli jiné oblasti státní správy." "A co lustrační zákon? Říkalo se, že všichni co byli spjatí s rudým režimem, musí opustit odpovědná místa..." "Říkalo, říkalo!" zlobil se advokát. "Jistěže! Jen se to prostě nedodržuje. Oni sice vyhodili ty bolševické zrůdy z jejich míst, jenže ti to zkusili jinde, v jiném okrese... A byli přijati zpět!" "Tak to je..." "Ano. Je. Pěkná sviňárna. A navíc - předsedou senátu bude zítra u vašeho procesu ženská. Já vím," zvedl omluvně ruce, "vím. Ale u nás na to ženy nemají, aby zastávaly tahle místa. K čertu s rovnoprávností, když na to prostě nestačejí... Ale věnujme se raději faktům a paragrafům," uzavřel nikam nevedoucí diskusi právník. Přivedli jej v poutech, jako zločince do soudní síně. Alespoň, že měl civilní šaty, tedy tmavý oblek a kravatu. Bylo přesně devět, když začali. Po sérii otázek, běžných v takovém líčení začal senát jít více do hloubi případu. "A co jste, obžalovaný, cítil v okamžiku kdy jste se dozvěděl že vaše oběť už nežije? Byl to pocit spokojenosti?" Stojící Pavel, majíce po bocích dva strážné, se bezradně rozhlédl po sále. Nevěděl co říct, na tak zjevně podjatou otázku soudkyně. Naštěstí se o slovo přihlásil advokát. "Promiňte, ale můj mandant si už připravil závěrečnou řeč, ve které vysvětlí všechny svoje pocity a názory," snažil se i on zachovat klid. Po pár dalších dotazech obdobného rázu, shledal nakonec senát, že bude už opravdu čas dát obžalovanému slovo.

"Prosím, mluvte tedy." Soudkyně vypadala opravdu znechuceně už tím, že má Pavlovu řeč vyslechnout. Obžalovaný se znovu postavil. "Vážená předsedkyně, ctihodný soude, milí hosté," otočil se při posledních slovech do zaplněné soudní síně, kde to vyvolalo šum veselí. "Měl bych se nejspíše omluvit za to, že jsem si vůbec dovolil přicestovat do svojí bývalé vlasti. A to dokonce s úmyslem zde zůstat natrvalo! Ano! Mínil jsem kdysi dávno, že bych se opět usadil tam, kde jsem se narodil..." na malou chvíli se odmlčel. "Ale v této necivilizované zemi třetího světa už nemám nyní žádný zájem zůstávat dále!" Tuto větu pravil pomaleji a s důrazem na každé slovo. "Neboť," pokračoval, "jestliže je možné, aby zde člověka, který nespáchal nic zlého drželi více než rok ve vězení a pak jej dokonce postavili před soud... No to je opravdový skandál! A skutečné vrahy přitom pouštíte ven, na svobodu!" Soudní síň hučela vzrušením. Předsedkyně zlostně udeřila kladívkem. "Mluvte k věci, obžalovaný! Zde není místa pro filozofování!" "Promiňte - ale tyto fakta k cause patří," zasáhnul advokát. "Můj mandant se ihned dostane k podrobnostem." "Šel jsem tedy onoho dubnového večera na pomoc tomu, kdo ji potřeboval..." mluvil obžalovaný dále. "A to jsem ani z té dálky neviděl, že se jedná o mého přítele. Jenže to mi bylo jedno! Šel bych stejně tak na pomoc i cizímu, každému kdo se brání proti přesile... U nás v Americe je to ostatně i zvykem kdežto tady? Tady se akorát dá dohromady parta čumilů, co se napadenému ještě smějí! Místo aby mu pomohli... Pokud se tady o někoho lidé zajímají, pak jen proto aby mu ublížili...!" "Tady není žádná Amerika!" hystericky křikla žena v taláru. "A ani Čína či Venezuela, nebo kde jste všude cestoval," ozval se přísedící. "A to za peníze vašich bohatých sponzorů zatímco my jsme tu museli sedět a poctivě pracovat!" Obžalovaný se ironicky usmál.

"Tak teď z vás promluvila ta typická česká malost! Vy si asi myslíte, že jsem se tam mohl povalovat někde na pláži?! Kdepak, vážený - já musel mnohdy bojovat o holý život!" Pak se obrátil zas k předsedkyni. "Pravda, není tu žádná Amerika! Bohužel. Protože tam by mě rovnou z policie pustili a žádný soud by se ani nekonal. Ušetřilo by se alespoň místo pro někoho, kdo do vězení skutečně patří... Cožpak to nebyla jasná sebeobrana?! Šel na mě s nožem!" "Kdybyste se do věci nemíchal..." "To jsem snad měl nechat je, aby zabili mého kamaráda? Oni přece napadli nás !!! A útočník snad nemá mít větší práva než ten, kdo se brání... Či snad je tomu v téhle republice naopak?" "Ticho! Ticho!" ječela soudkyně na celý sál. Bylo jí jasné, že ti, kdo zde sedí jsou proti ní. "Dokončete svou řeč, obžalovaný. Ale jen stručně!" K předsedkyni se naklonil jeden z přísedících. "Opravdu ho nemůžete přerušit?" ptal se s nevolí. Ta se kousla do rtu. "Nejde to; je tu americký konzul!" ukázala bradou do druhé řady. "Ten by nám dal. Ti o své občany nějak pečují..." "Cožpak on nemá občanství naše?" "Ne, žádal o ně, ale ještě nedostal." Přísedící pokýval poučeně hlavou. "...přejmenovávají se ulice, mění se zákony, ruší se národní podniky, aby se z nich staly společnosti s.r.o. či jiné. Vznikají nové strany a ty staré si alespoň mění názvy. Noví politici zaujali místa starých a hlásají něco jiného... Ale..." udělal Pavel pomlku, "nezdá se vám, že vlastně u v n i t ř, se toho zas tolik n e z m ě n i l o? Myslím tu podstatu lidské povahy, či přesněji národní povahy, tedy to co utváří názory, zvyky, způsoby jednání, životní hodnoty a cíle... Ano právě o tohle jde, a především! Nikoli o to, jestli bude rohlík stát korunu nebo o něco míň..." Soudkyně to už nevydržela. "Tak dost, obžalovaný! Máte poslední dvě minuty!"

"Děkuji, paní předsedkyně, to je víc než potřebuji." Lehce se uklonil a pomalu dodal: "Necítím se být vinen. Nesouhlasím s trestem, ať by byl jakýkoli. Žádám své propuštění." Sedl si a vyčkával, jak se soudní senát domluví... Po krátké poradě byl vynesen rozsudek. "Jménem republiky! Obžalovaný se uznává vinným ve všech bodech... Jeho obhajovací řeč shledal soud jako znevážení sebe samého... A odsuzuje se proto k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce...12-ti roků, a k následnému vyhoštění!..." Pavel sklesle stál v první řadě a nechtěje stále uvěřit těmto slovům, pohlédl na právníka. "Odvoláme se!" řekl mu ten polohlasem. "Odvolat se...? Stejně dostanu kriminál. Nanejvýš by rok dva slevili," uvažoval Pavel nahlas. Advokát přistoupil až k němu. "Jiná možnost je, požádat prezidenta o milost." "O tu žádat nebudu! To dělají jen opravdoví zločinci...!" skoro vykřikl nyní už odsouzený. Ke skupince se protlačil konzul. "Jen pár slov!" řekl přísně strážci dobrou češtinou. Ten trochu poodstoupil. "Naše ambasáda udělala ve vaší věci maximum," ujišťoval Pavla už anglicky. "Snad...bude účinnější, když to zkusíte trochu jinak. Tak, jak my si to nemůžeme dovolit." To znělo poněkud dvojznačně. Konzul mu potřásl rukou a objal jej na rozloučenou. Pavel cítil, jako by mu něco dával do kapsy... "Tak! Uvolněte cestu!" vyzývali jeho strážci osazenstvo soudní síně. Novinář zahlédl v řadách návštěvníků i ustaranou Davidovu tvář. A jeho, vlastně ani nevyslechli, blesklo mu hlavou. Třebaže byl hlavním svědkem. Strážní vyvedli odsouzeného na chodbu. Trojice, následovaná soudními zaměstnanci míjela okna, vedoucí do ulice. Okna byla bez mříží. Pavel se bleskově rozhodnul!

V chůzi vsunul levou nohu strážci mezi lýtka. Ten klopýtl, ale stále ještě držel Pavlovu ruku... Proto jej nakopl do zadku, až strážce odlétl kus stranou, kde se rozplácl na zemi. Pak se obrátil bleskově k tomu po své pravé straně. Oběma rukama, sevřenýma v jednu pěst jej praštil do obličeje. Nemohl jinak, vždyť měl stále na rukou pouta! Strážce zavrávoral, ale neupadl; alespoň však pustil jeho pravou ruku. Stáli proti sobě. Muž v uniformě Justiční stráže odepnul od pasu obušek a mávl jím proti Pavlovi. Ten uhnul tak, že se ocitl u okna, naneštěstí zavřeného. Obušek ale vzápětí zasvištěl podruhé - a jen tak tak že ho netrefil. Zasáhl však okno! S řinčením se vysypala tabule. Pavel nečekal a duchapřítomně sevřel do obou rukou pěst s obuškem. Tak, jak ji strážce měl napřaženou, mu z ní obušek vykroutil! Poodstoupil, a aniž by poskytl čas se vzpamatovat, udeřil muže plochou obušku přes břicho. Strážce se bolestí svíjel, ale neupadl. Mezitím ten druhý už vstal, a vida co se děje sáhl pro služební pistoli... Ale Pavel to uviděl včas a uhnul tak, aby mezi nimi byl jeho kumpán. To znemožňovalo strážci vystřelit, vždyť co kdyby trefil svého druha! Pavel vzal stále ohnutého muže za ramena a mrštil jím proti druhému strážci. Ten ztratil rovnováhu a zapotácel se. Nežli však stačil upadnout, Pavel přiskočil a pistoli, kterou muž šermoval mu obuškem vyrazil z ruky. Zbraň odlétla kamsi daleko do chodby. Ranou obušku přes obě lýtka pak srazil i druhého strážce k zemi; oba dva se teď svíjeli na studené podlaze. Pavel nelenil a dokončil s oknem to, co bylo již započato. Obušek posloužil při čištění okenního rámu od zbytků skla... Pak se uprchlík otočil ke skupince, která se ještě zcela nevzpamatovala ze šoku: "Díky, doktore..." Právník se jen mírně uklonil. "Vím, že jste se snažil." Soudkyni byla určena další slova:

"Lituji madam - ale nějak se mi do toho státního zaopatření nechce... Snad někdy příště!" Nezapomněl ani na oba zneškodněné strážce. Obrátil se k nim se slovy: "A vy? Vy se naučte prvně s takovými hračkami zacházet!" ukázal na obušek, který teď odhodil jako nepotřebnou věc. "Adieu!" ještě naposled se na ně všechny podíval, než se vyhoupl do okna a vyskočil z něj dolů na ulici. Bylo to ve druhém patře, a uprchlík dopadl celým tělem na zaparkované auto. Nečekal, a třebaže se trochu natloukl, utíkal za roh do nejbližší ulice. Měl štěstí; hned se tu vmísil do hustého davu, kde ho nemohli případní pronásledovatelé tak snadno objevit. Věděl ale, že s náramky na rukou ani tak nedojde daleko. Přemýšlel, jak by se jich zbavil... Až mu do oka padlo auto s klíčky v zapalování. Řidič si asi odskočil k blízké trafice. Neváhal a skočil do něj. Jak se rozjížděl, majitel se skutečně rozeběhl za ním s novinami v ruce. "Stejně se tady nesmí parkovat," řekl novinář směrem k němu. A jel dál. U prvního autoservisu ale zabočil a vjel dovnitř. Nedbaje na dotazy udivených mechaniků, vpadl do kanceláře vedoucího. "Potřebuji se zbavit tohohle," dal mu před oči ruce s náramky. "Jo a toho fiata venku si za to můžete nechat," nabídl. Pár seknutí majzlem, a pouta byly pryč. Dal je vedoucímu na památku. Když odcházel, všiml si že auto už je bez značky. Mechanik si právě nachystal barvu a začal přestříkávat karoserii. Pavel uznale hvízdl; no v tomhle jim tedy to podnikání jde!

KAPITOLA 3)-----------------------------------------Pavel se venku nenápadně oprášil. Pak se rychle vrátil do svého hotelu, který byl jen nedaleko odtud. Naštěstí se stále ještě dobře orientoval ve městě, kde prožil první polovinu svého dosavadního života. Odešel tenkrát z hotelu bez zaplacení, neboť byl vzat do vazby; a záležet na státních orgánech byl by tam dosud. "Jdu si pro své věci," oznámil překvapenému recepčnímu. "Jen doufám, že tu ještě jsou." Věděl, že v této podivné zemi musí počítat s lecčíms... "Jistě, ano," pospíšil si recepční. "Ale, prosím - uhraďte svůj účet, laskavě." Sáhl do otevřené knihy a vytrhl z ní popsaný kus papíru. Pavel jen letmo přejel očima částku, která se mu nezdála zrovna moc nízká. "Ano, ovšem, ale - mám peníze v kufru," rozhodil rukama. Muž v livreji vzal s povzdechem klíče a odešel do boční místnosti, která sloužila coby malý sklad. Vrátil se s Pavlovým zavazadlem a bez rozpaků je otevřel. "Dovolíte!" ohradil se bývalý host a sáhl dovnitř. Příruční taška byla na svém místě, i s peněženkou... Jenže ta byla úplně prázdná, ačkoliv si pamatoval zcela jistě, kolik peněz tam ještě měl! "To je ale..." nadechl se vztekle. "Normální krádež!" Recepční se jenom usmíval. "Komu to chcete povídat? Bez důkazů vám to nikdo neuvěří... A teď, pane," změnil pojednou tón, "buďto zaplatíte účet nebo volám policii!" A pohotově zvedl telefon. Novinář zajel bezradně rukama do kapes. A vida! V levé nahmátl jakýsi balíček. Vytáhl jej ven a v ruce držel pěkný svazek stodolarovek. S díky si vzpomněl na konzula. "No tak vidíte!" zajiskřily recepčnímu oči. Pavel vzal dvě bankovky a hodil je před něho na stůl. Pak chytil svůj kufr a bez pozdravu odcházel. Těšilo jej alespoň to,

že onen zloděj se na něm příliš nenapakoval; většina peněz byla totiž na kreditní kartě a ta byla k ničemu, pokud dotyčný neznal číselný kód. Hlavně že už byl pryč, sem do hotelu ho mohli přijít hledat. Vzal si taxi a odjel na druhý konec města, kde se ihned ubytoval v jiném. Ale pod svým rakouským jménem, neboť onen pas mu zůstal. Zloděje totiž nenapadlo, aby rozřízl koženkovou výplň jedné ze stran zavazadla. Tam byl doklad uschován... Ještě týž den si vypůjčil jiné auto a odjel na adresu, kterou si po celou tu dobu pamatoval. Byla to adresa toho, na kom musel vykonat trest za to, co kdysi způsobil jemu a jeho přátelům. Adresa udavače. Dlouhé hodiny proseděl Pavel v autě při čekání. Pomalu se vlekl čas v této klidné, tiché ulici, před honosnou vilou za kterou vyměnil jejich bývalý druh své svědomí. Až pozdě odpoledne, zastavil naproti vily mercedes. A z něj...vystoupil on! Pavel téměř nepochyboval, ale pro úplnou jistotu nechal muže, roky již obtloustlého a vypadajícího blahobytně, vejít do domu. Teď již nebylo pochyb. I druhého dne ráno byl na tom místě, již časně. Avšak objekt jeho zájmu mu zastínilo rozměrné popelářské auto. Večer, to zase náhodný chodec, venčící psa zabránil novináři ve vykonání toho, co si on předsevzal. A po řadu dní se mu tam pletli náhodní chodci, až jednou, jednoho večera. Byla už skoro tma, když přijel mercedes do tiché ulice. Pavel už věděl, že Saša nechává své auto u protějšího chodníku; asi, aby na něj z okna lépe viděl. Musel tedy ale přejít širokou silnici, aby se dostal domů... Pavlovo auto stálo na horním konci svažující se ulice. Sotva zahlédl, jak jeho budoucí oběť zamyká auto, povolil ruční brzdu a neslyšně, s vypnutými světly se rozjel dolů.

Saša se chystal přejít ulici, když tu zaslechl zvuk auta, jedoucího bez motoru. Zastavil se a snažil se rozeznat v šeru jeho obrysy. Asi dvacet kroků od něho zapnul Pavel motor a rozsvítil naplno dálková světla. Přidal plyn. Motor zařval, a v záři reflektorů se objevila jeho oběť, oslněná světlem. Ve strachu zvedl muž reflexívně obě ruce. Těch několik vteřin trvalo snad celá staletí! Pavlovi se nahrnula do spánků krev a srdce bušilo snad i v krku... Na čele mu vyrazil pot. Saša si mlhavě uvědomoval, že to auto jede na něho; nebyl ale schopen se mu vyhnout. Nohy mu rázem zdřevěněly. Teď! V posledním okamžiku strhl Pavel volant stranou a o kousek minul vystrašeného muže. Smykem pak musel vyrovnávat řízení, aby se nenaboural do plotů. Utřel si rukávem čelo a odjel odsud pryč, takže neviděl, jak ten, na kom stále ještě nevykonal pomstu, mizí v domě. Ale ještě ten večer mu zavolal. "Haló...? Kdo volá?" "Však ty víš." "Co... Já? Ne... Kdo?" koktal vystrašeně do sluchátka. "Podívej - já nedokážu prostě zabít jen tak, bezbranného. Navrhuji ti čestný a rovný souboj! Znáš tu planinu u výpadovky, za Severním městem?" "A - ano..." "Zítra v poledne tě tam čekám. Zbraně: jakékoliv. Ale jen my dva, nikdo třetí." Pavel zavěsil a Saša zůstal ještě hodnou chvíli stát se sluchátkem v ruce. Pak se ale vzpamatoval a vytočil jiné číslo. "Da? Što vy chačetě?" ozvalo se z druhého konce. "Tovarišč major," blekotal i on rusky, "mám tu těžký problém..."

"Nuž, gavaritě!" vybídl ho důstojník KGB. "My nenecháváme své věrné v nouzi. A na vaše služby, které nám poskytujete už řadu let, také nezapomínáme," ujistil ho. "Tedy zítra..." "Mám to pro tebe už připravené," řekl Pavlův starý kamarád, když jej pouštěl dále. "Jak vidím, bydlíš pořád ve stejném domě. Jako tenkrát." "A proč ne? Tady v Evropě se tak často nestěhujeme. Pojď," ukázal Pavlovi cestu do sklepa. "Musel jsem vybourat kus zdi," řekl pak. "Zazdil jsem to tady už tenkrát, když jsi organizoval naši revoluci. Řekl jsem si nechám to tu pro všechny případy. A vidíš, hodí se to!" Ukázal na balík, ležící na stolku. Pavel rozmotal hadry, namočené v oleji a vytáhl funkční samopal. Vyzkoušel jej alespoň naprázdno. "To půjde," řekl sám pro sebe. "Všechny náboje, co mám." Přítel mu podal několik krabic. "Díky. Víš... Je mi líto, ale... Nedokázal jsem ho zabít tak zákeřně." "Mně se přece nemusíš omlouvat. Tak hodně štěstí." Malou chvíli před polednem byl už novinář na smluveném místě. Vystoupil z auta a obhlížel terén. Za ty roky se to tu skoro nezměnilo. Opuštěná, mrtvá oblast hned za hlavním městem. Mimořádně vhodné místo k tomu, co se zde mělo odehrát. V dáli, tam kde od silnice vedla už jen polní cesta se objevilo auto, jedoucí k němu. Ale - to přece není onen mercedes, na který čekám! - napadlo Pavla. A za ním jede ještě jedno. A taky třetí. A jsou to všechno volhy. Novináře přepadlo neblahé tušení. Nastoupil rychle do auta a nastartoval. Nebudu přece tady na ně čekat, říkal si když se rozjížděl. Avšak první z aut se nečekaně rychle objevilo za ním. Šlápl na plyn. Napadlo jej, že tady není terén, vhodný zrovna k tomu

aby konali závody... Volha za ním dostala smyk a její řidič se snažil dostat dále od srázu, na jehož okraji se náhle ocitl. U toho, kdo jel tudy poprvé se dalo očekávat přehlédnutí toho místa, které bylo nutno projíždět krokem. Volha marně zápasila o ztracenou rovnováhu; pomalu, ale neúprosně ji to táhlo přes okraj srázu. Až konečně se auto převážilo a úplně bez hluku se zřítilo dolů do hloubi, kde posléze vybuchlo! Nezdálo se, že by osádky dalších aut osud jejich předchůdců nějak zneklidnil. Stejně jako první, i další volhy byly plně obsazeny, každé čtyřmi pasažéry. Bylo jasné, že jdou všichni po Pavlovi. Ten přejel výpadovku a dostal se na okresní silnici, vedoucí lesem. Zde přidal plyn a zmizel na chvíli svým pronásledovatelům. Bylo mu však jasné, že couvnout před nimi nemůže. Není kam. Za zátočinou přibrzdil a zastavil. Hmátl rychle dozadu a odjistil samopal... Volha se objevila vzápětí. Z obou oken se vysunuly ruce, držící pistole. Pod jejich výstřely prasklo zadní sklo Pavlova auta... Počkal si, až se více přiblíží. Mocné staccato jeho samopalu rozmetalo zadní sklo úplně a kulky se zaryly do skel přijíždějící volhy. Řidič v úleku zazmatkoval a strhl volant stranou; sjel tak dolů ze silnice, mezi stromy řídkého lesa. Než se osádka vzpamatovala, zabořily se kola jejich auta do bažiny. O ní Pavel dobře věděl, chtěl takto své pronásledovatele zneškodnit. Věděl, že se odtud bez cizí pomoci nemohou dostat. Ale třetí auto nějak nejelo. Novinář nehodlal čekat, a tak se znovu rozjel, ven z lesa a oklikou zpátky. Jenže po malé chvíli zjistil, že třetí volha je mu v patách. Dupl na plyn co nejvíc a přemítal, co dělat. Na těchto silnicích bývá řídký provoz, a zvláště v poledne tu moc aut neprojede. Toho se rozhodl Pavel využít. Stále v plné rychlosti, pootevřel boční dveře. Vyhlédl si vhodné místo, sundal nohy z pedálů a opatrně vyskočil ven. Skulil se nepozorovaně do zatravněného příkopu, kde chvíli zůstal nepohnutě ležet.

Zbraň však před skokem neodložil, a tak ji ještě teď svíral oběma rukama. Auto, nikým neřízené jelo ještě dále, pak ale narazilo bokem do krajnice a vzňalo se. Volha zastavila kus za ním, ale tak že měla Pavla kus za sebou... Ten počkal, až pronásledovatelé vystoupí. Radili se co dál, zaznívala přitom ruská slova. Nakonec zůstal jeden u auta, a další tři se vydali opatrně k hořícímu autu. Netušili, že ten koho chtěli zabít, není uvnitř. Zatímco prozkoumávali plameny, přiblížil se novinář nepozorovaně k jejich autu. Potřeboval je; teď, kdy přišel o vlastní si musel vzít jejich... "Zdravstvuj," ozvalo se za Rusem. Ten se otočil, avšak jen proto, aby dostal plný zásah pěstí do obličeje. Jenže ostatní si všimli nápadného pohybu a otočili se. Teď nezbývalo nic jiného! Pavel zvedl samopal a stačil si jen všimnout, že jeden z protivníků je tím, kdo vedl ono přepadení, jež ho dostalo do kriminálu. Ale to už mocná dávka zkosila Rusy na silnici... Střílel, dokud nebyla zbraň prázdná. Pak hodil vystřílený samopal na zadní sedadlo a co nejrychleji ujížděl získaným autem zpět do Prahy. "No to se mi snad jenom zdá!" Důstojník tajné sovětské policie, KGB se postavil a bouchl pěstí do stolu. "Pošlu dvanáct najatých lidí na jednoho - a... Vrátí se mi jich ani ne polovina !!!" "Navíc ten, koho měli zlikvidovat stále žije," dovolil si podotknout nesmělým hlasem agent Saša, krycím jménem Slavík. "Vy mlčte!" uzemnil ho důstojník. "Myslel jsem, že je pravda co se o čečenské mafii povídá. Že její příslušníci jsou ve vynikající fyzické kondici. Že umějí používat všechny zbraně, už odmalička. Že nemají žádné

svědomí, a že lidský život nepředstavuje pro ně žádnou hodnotu...!" Nazlobeně přehlížel ty skleslé a špinavé adepty na vrahy. "My to uděláme, ano, že ano chlapci," ujišťoval jeden z nich. "Jenom jsme ho trochu podcenili, ten chlapík je šikovnější než jsme mysleli... Nejspíš už prošel ve světě leckterou šarvátkou." "No jen aby!" kýval hlavou ten, jemuž byla ta slova určena. "Ale - pro jistotu, svěřím velení tady Sašovi. On ho přece jen zná nejlíp..." "Proč mně...? Já přece," zbledl ten, "já nejsem zabiják, jen udávám... A nemám vlastně ani zbraň!" "Ale máš! Tady!" usmál se důstojník a vtiskl mu do rukou kalašnikova. "Cvičné střelby jste absolvoval, díval jsem se do vašich papírů. Tak můžete svého nepřítele zastřelit sám!" Tomu se to pořád ještě nezamlouvalo. "Teď mě napadá, vždyť on je vlastně vězeň na útěku! Proč jej neudat jednoduše policii?! Ti už se o něho sami postarají." "Ne! Už jednou jim utekl. A povedlo by se mu to i napodruhé. A my, kde by jsme ho pak hledali? Teď o něm alespoň víme. Odchod."

KAPITOLA 4)-----------------------------------------Pavel a jeho druh seděli v hotelovém pokoji, když nedaleko nich zastavilo auto plné zabijáků. Hotel stál na sídlišti, kolem něj samé trávníky a parkoviště. Bůhví, koho napadlo, zrovna tady postavit hotel; ale byl tu alespoň klid a to je to hlavní. "Dnes už nic nevymyslíme," ukončil debatu Pavlův společník. "Zítra uvidíme, co dál." Novinář zívnul a pustil televizi.

"Kdybych měl alespoň další náboje," schovával zbraň do podlouhlé tašky. "Teď je mi to na nic." Rozloučili se a Pavel usedl k televizi. "...a pátrání vyhlašujeme po Pavlu V., věk 42 let, vyšší postavy..." Uviděl na obrazovce svoji tvář. "Jmenovaný byl odsouzen za závažné trestné činy a může být ozbrojen..." Přejel si rukou po obličeji. Od svého útěku se neholil. Strniště vousů mu začínalo pomalu zakrývat tvář a měnit ji. Ještě takový týden, a bude se moci pohybovat venku bez obav. Usadil se v křesle a natáhl nohy. Dnešek mu dal zabrat. Najatí zabijáci se mezitím potulovali po okolí. Hledali nejvhodnější místo, ze kterého by se dal vypálit smrtící výstřel. Saša nakonec zvolil skupinu hustých keřů poblíž telefonní budky. Svítící okno Pavlova pokoje měl tak šikmo zespodu před sebou. Poslal ostatní ze skupiny do auta; větší shluk lidí by tu jinak byl nápadný. Nechal si tu jenom jednoho. Zatímco on sám seřizoval mířidla, hlídal Rus okolí. Pak oba čekali, až se vyhlédnutá oběť přiblíží k oknu... "Nějak dlouho to trvá," poznamenal Rus. "Potřebuju ho dostat na mušku," zněla odpověď. "Ale...teď mě napadá, že v hotelech často bývá telefon u okna!" řekl, s pohledem upřeným na telefonní automat. "Běž - a zavolej mu na pokoj!" Rus poodešel o těch pár kroků a hledal číslo v seznamu. Pavlův přítel mezitím vyšel z hotelu a mířil k nim. Saša schoval kalašnikova za záda a stál vedle budky, jako by se nechumelilo. Čekal, až chodec přejde, a nenapadlo ho, že je to ten, jemuž pomohl k rokům vězení... Ale ten druhý nezapomněl! A jeho, udavače, moc dobře poznal. Oba zabijáci už mysleli, že mohou jednat nerušeně. Rus vytočil číslo a Saša čekal se zbraní, namířenou do okna. Telefon zazvonil. Poprvé, podruhé. Pavlovi se vůbec nechtělo vstát. Ale třeba je to důležité.

Postava se přikradla tiše, zezadu až ke keřům. Střelec byl tak soustředěn na míření, že nic neslyšel. Rus zůstával ještě v budce... David věděl, že není čas na rozmyšlenou. Nehledě na bolest od zmrzačené nohy, skočil postavě před sebou na záda. Objal Sašu zezadu tak, že strhl zároveň namířenou hlaveň dolů. Pavel přistoupil k oknu a zvedl sluchátko telefonu. Muži dole pod ním tiše zápasili. Zabiják se mu snažil vykroutit a přitom padl výstřel. Šel do země. Pavel se zkoumavě zadíval ven. Jeho druh chytil za pažbu zbraně a vrazil ji vší silou do břicha Saši. Teď se mu podařilo chytit spoušť samopalné pušky. Namířil ji na Rusa, jež držel pistoli ve snaze jej zasáhnout. Série výstřelů se ozvala s překvapující hlučností; to ozvěna od betonových činžáků ji tak znásobila. Skla telefonní budky se s řinčením roztříštila, a uvnitř se zmítalo ve smrtelné křeči tělo zabijáka... Novinář odhodil telefon a vyběhl ven. Našel však u křoví jen svého druha, svíjejícího se bolestí. Opodál ležel kalašnikov. Zrádce stačil již uprchnout. Nebyl však daleko. Novinář zvedl kalašnikova a prohlížel tuto proslulou zbraň. Pak se obrátil k zastřelenému Rusovi a prohledal mu kapsy. Kromě pár drobných našel jen malý papírek se záhadným číslem. Snad to měl být telefon, ale číslo bylo složeno ze samých nul, jedniček a dvojek... U něj byla poznámka: Mj. Běgičin. Jméno bylo psané rusky. "Rychle. Běž za ním, pronásleduj ho!" syčel bolestí jeho přítel. "Já budu v pořádku, běž!" Poslechl. Ani nemusel daleko; na vedlejším parkovišti zaslechl hlasy a startování auta. Vyběhl do silnice a měl co dělat, aby se uhnul několika kulkám co škrábly se zajiskřením o asfalt. Zůstal ukryt za řadou aut, když tu jej něco napadlo... Pomalu se odplížil co nejdál. Pak sevřel zbraň, seřízenou na jednotlivé výstřely a zamířil. Jednotlivými ranami pálil do nádrží aut,

dokud každé nevybuchlo a nezačalo hořet! Postavil tak mezi sebe a své pronásledovatele ohnivou zeď... Saša neseděl ještě v autě, když je zasáhla kulka. Stál vedle, a tak jej ohnivý výbuch jen odmrštil stranou. Tři zbylí členové gangu ale zůstali uvnitř... A to byl jejich konec. Z bojiště nakonec prchali jak Pavel s kamarádem, tak i jejich protivník. Žádný z nich totiž nemohl potřebovat setkat se s policií, která už byla na cestě. "Já...já...nemůžu!" třásl se agent po celém těle. "Ti dva tam rozpoutali hotové peklo, a..." Utřel si bohaté krůpěje potu z čela. Důstojník KGB dosedl těžce na židli. "Dobrá tedy! Pošlu vás pryč. Rovnou do samého ústředí!" Zvedl telefon. Novinář se svým druhem odjeli zpět k Sašově vile. Strávili tam celou noc, kterou Pavel naštěstí alespoň prodřímal. "Tak co? To se ještě nevrátil ?!" ptal se ráno. "Až doteď bylo pořád zhasnuto," informoval jej kumpán. "A nikdo do domu nevstoupil..." Čekali ještě hodně dlouho; po řadu dní se tam vraceli. Ale nic. "Tentokrát už nebudu váhat!" opakoval často Pavel. "Těch pár posledních nábojů mám pro tebe, Slavíku, připravených. "A pohladil samopal, přikrytý dekou a ležící na zadním sedadle. Jeho druh pokýval souhlasně hlavou. "Poznal jsi na vlastní kůži, jak vypadá zdejší spravedlnost... Když to neuděláme my - kdo jiný...? Ostatní nemají zájem." Jenže osoba, na kterou čekali se ne a ne objevit. "Myslím, že se skrývá celou tu dobu uvnitř," řekl jednoho rána Pavel. "Tak pojď, podíváme se!" Vtrhli do domu zadním vchodem, bez zaklepání a bez použití klíčů. Ale vila byla prázdná... Úplně prázdná! To znamenalo, že

odjel i s celou rodinou. Narychlo, ale rozhodující bylo, že je pryč. "Jediné, čeho se můžeme chytnout, je tohle číslo." Novinář sáhl do kapsy pro papírek, co našel tenkrát u jednoho z těch, co je přepadli. "Ale to vůbec není v našich seznamech," pokrčila rameny slečna na poště. "To bude nejspíš vojenské číslo." "Tak děkuji." Chodili po městě tak dlouho, dokud nenarazili na skupinu sovětských důstojníků. Vypasení vojáci měnili za stánkem tržiště svoje rubly za místní měnu, tedy za koruny. Chtěli si před návratem do Sojuzu ještě naposled pořádně nakoupit, když tam u nich je všeho takový nedostatek. "Vot éto? Éto ja znáju! Éto esť telefon na Ralsko! Něznáješ? Éto armádnyje prostránstvo..." rozpovídal se Rus, spokojeně dávající do kapsy padesátidolarovku od Pavla. "Nechačeš rubléj?" nabízel mu ještě svazek potištěných papírků, co kdysi platily jako bankovky. S díky je odmítl. Výlet do Ralska jim zabral celý příští den. Zastavili s autem co nejblíže plotu. Ten ostatně už toho moc nechránil... Byl to truchlivý pohled na opuštěnou základnu sovětského vojska. Přízemní, nebo nejvýš jednopatrové baráky, zčásti dřevěné; s vymlácenými okny, dveřmi visícími šikmo na vyvrácených pantech. Omlácené fasády a rozkradené vnitřní zařízení; co se nedalo odvézt s sebou, o to se už postarali jiní. Našinci, obyvatelé okolních obcí i 'návštěvníci' z hlavního města. A co ani oni nemohli potřebovat, to alespoň zničili... Pavel řekl svému druhovi, aby zůstal v autě. Hrozilo totiž, že ani ono by nezůstalo stranou pozornosti. Vydal se tedy do prostoru sám. Obavy to byly nejspíše oprávněné, neboť za jedním z oken je sledoval upřený pohled jednoho z původních obyvatel...

Kráčel po cestách mezi baráky, cestách nasáklých olejem a motorovou naftou. Tady by nemohli žít ani potkani, kvůli tomu zápachu. Vítr se proháněl po nádvořích budov a metl před sebou různobarevné papíry. Pavel došel až k baráku, co byl označen jako hlavní budova. Byl také ze všech největší... Inu, Rusové! Potrpí si na velikost. Čím je něco větší, tím je to pro ně i důležitější. Kopl do rozviklaných dveří a vstoupil dovnitř. Octl se v široké hale, sloužící dříve asi jako garáž. Pákový vypínač světel kupodivu ještě fungoval a hala se částečně osvětlila dosud nevypálenými žárovkami. Přešel halu a zastavil se před plechovými dveřmi. Byly zamčené. Rozhlédl se kolem a zvedl dlouhou ocelovou tyč, na konci slisovanou do plocha. Vrazil ji mezi veřeje a začal dveře páčit. Jak byl zabrán do této činnosti, tak si ani nevšiml postavy jež se přikradla za jeho záda. "Dej ruce nahoru!" uslyšel najednou větu v češtině, s mírně ruským přízvukem. Slova doprovodilo cvaknutí natahovaného kohoutku střelné zbraně. Uposlechl, svírajíce v obou dlaních stále onu ocelovou tyč. "Teď se otoč!" Pohlédl do tváře statnému, asi dvacetiletému Rusovi. Ten na něj mířil pistolí velkého kalibru a tvářil se přitom velmi, velmi rozhodně. "Co tu děláš?" Ale místo odpovědi se Rus dočkal čehosi jiného... Pavel nepatrně pohnul rukama a tyč, kterou přitom upustil sletěla z té výšky mladíkovi na nohu. Ten bolestí vykřikl, sklonil se a leknutím upustil pistoli. Pavel nečekal a odkopl ji kus stranou; vzápětí po ní ale skočil a už svíral zbraň v ruce sám. Prohodil směrem k protivníkovi: "Fajn chlapče. A teď si vyměníme role!" Ten se pomalu narovnal a pohlédl na Pavla.

"Není stejně nabitá." A odkráčel k omlácenému ponku, kde sedl na dřevěnou bednu. Nohy položil na ponk a sledoval Pavla, jak zkusmo vystřelí s hlavní namířenou do stropu. Úderník cvakl naprázdno. Novinář vyndal zásobník. "Opravdu, prázdný!" divil se. "No," obrátil se k Rusovi, "s tebou to Krasnaja Armija nevyhraje!" "Eh - co je mi po ní!" máchl ten rukou pohrdavě. "Ty nejsi ruský voják?" "Nejsem. Tedy už ne. Nahnali mě před dvěma roky sem, nevěděl jsem vlastně ani proč. Ale za tu dobu jsem už pochopil... Ano, nebylo to správné! To, že jsme tu byli. Dost mi pomohlo i to, že jsem se naučil česky. Velitelé říkali, že zdejší lidé musí umět rusky, že se to učí už na základních školách. Ale blbost! Proč by se to měli učit oni?! Přece my jsme tu byli cizí!" Pavel pokýval souhlasně hlavou. "A co teď?" "Když naši sbalili výstroj, řekl jsem si že s nimi nepůjdu! Že radši zůstanu tady... Líbí se mi tu více, než v tom podělaným Rusku! Už jsem byl na vašich úřadech. Mám podanou žádost o politický azyl. Zůstanu tady! A vůbec mi nevadí, že jako vojenský dezertér...!" Novinář se usmál a řekl: "Ty, Sergeji nebo Voloďo-" "Aljoša." "Tak podívej, začínáš se mi zamlouvat. Ačkoliv nemám jinak Rusy příliš rád... To víš, nějak ve mně pořád vězí to, jak jste sem vtrhli v osmašedesátém." "Já to nebyl!" dušoval se vážně Aljoša. "To vím. Ale, napadá mě - nevšiml sis tady za poslední týden jednoho civila..." a zhruba mu popsal agenta Slavíka. "Náhodou jo! Mezi vojáky se těžko něco utají... A zvlášť chlapík v civilu, co ho doprovázejí velitelé. Nejdřív jsme

mysleli, že je to nějaká kontrola, ale pak jsme uslyšeli tu jeho špatnou ruštinu..." "Co je s ním teď?" "Tak to vím přesně. Odešel tam, kam se přesunul náš útvar... Do Sverdlovska." Novinář chvíli popocházel. Uvažoval. "Ty, Aljošo. Nevyměnil bys to svoje oblečení se mnou?" Rus se nevěřícně podíval na Pavlův oblek. Sám měl jen hodně obnošený vojenský kabát. "Tak jo!" Výměna byla provedena. Pavel mu vrátil i pistoli. "Takhle kdybys měl k ní i náboje. Dobře bych ti zaplatil." "To nemám. Mám jen pistoli bez nábojů. Ale zato do samopalu ano! Jenže zase nemám samopal." "Ukaž!" Aljoša dal ruku do bedny pod sebou a vytáhl několik papírových krabic. Pavel sáhl dovnitř a srovnal jeden náboj s tím, který vyndal z kapsy. "No to jsou ony! Ráže sedm dvaašedesát... Koupím od tebe všechny!" Rus se spokojeně zazubil. "A co tu máš ještě? Když už jsme jednou v tom." "Co bych... Jo, tohle. Ale to by ti asi k ničemu nebylo," vytáhl z kapsy složený a trochu ušpiněný papír. "Copak je to?" "Pozvání do Československa. Tedy - falešné pozvání. Ono je to takhle. Vaše úřady sem občany z Ruska příliš nepouštějí, leda tak služebně nebo na takováto pozvání. Jeden Ukrajinec to tady nabízel, a já to koupil. To bylo předtím, než jsem si uvědomil že bude lepší tady zůstat natrvalo. A s pravým povolením k pobytu. Ostatně," ukázal na razítko, "všiml jsem si - ale pozdě - že tenhle doklad má vadu! Podívej. Tady, v razítku je i rok. Oni totiž, zbrousili trochu váš desetník, protože je na něm státní znak. A potom jej otiskli jako razítko sem dolů. Jenže ten rok ražby zbrousili málo, a proto se otiskl taky!

Teď pozná každý, že papír je padělaný..." "To nevadí! Koupím ho od tebe jako suvenýr," smál se novinář. A několik stodolarovek se přestěhovalo k Aljošovi do kapsy. "Teď už můžeš konečně do nějakého slušného podnájmu," poznamenal Pavel na odchodu. "Kdepak! Co kdyby se po mě sháněli Sověti?! To tady by mě nehledali... A kdyby přece, tak tady se jim vždycky nějak schovám. Mám místo, odkud přehlédnu všechny příjezdové cesty. I tebe jsem viděl přijíždět!" Rus vstal a podal mu ruku na rozloučenou: "A víš, že jsem se zprvu lekl, že jsou to naši...? To víš, volha!" Pavel odešel zpátky k autu, nesouce svůj náklad. "Tak tady se rozloučíme," řekl o pár hodin později zase on. Jeho druh vystoupil z auta a doprovodil jej na nádraží. "Chápu, že nemohu jet s tebou... A přeji ti mnoho štěstí!" potřásl mu srdečně oběma rukama. "Snad se ještě někdy uvidíme," dodal polohlasně a počkal na nástupišti, dokud vlak neodejel.

KAPITOLA 5)-----------------------------------------Pavel prodřímal celou noc. Vlak, do kterého přesedl mířil k hranicím, do tehdejšího ještě Sovětského svazu... V létě svítá brzy. Pavla otřásl chlad a zároveň se mu zařízlo do vědomí pronikavé skřípění vlakových brzd. Protřel si oči a vyhlédl ven. Vlak zastavil na nevelkém, ale zřejmě dost frekventovaném nádraží. Protáhl se a sundal z mřížkové police cestovní kabelu; měl už od nástupu cesty promyšleno, jak se dostane na druhou

stranu. Bez potíží, a se samopalem, krabicemi nábojů, vojenským dalekohledem a podobnými věcmi v tašce. Před výstupem z vlaku se rozhlédl po nádraží. Tam, kde seskočil ze schůdků, nebylo nikoho vidět. Rychlými přískoky se dostal až k vysokému plotu, oddělujícímu koleje ve směru tam a zpět. Vzal za spodní okraj plotu a zkusil jej nadzvednout. Ten se však ani nepohnul. Zřejmě jej zapustili do země. Aby nikdo nemohl podlézt. Chytil tedy kabelu a vší silou ji hodil přes plot, vysoký dobré tři metry. Pak se znovu rozhlédl a když se ubezpečil, že jej nikdo nevidí, mrštně plot přelezl. Seskočil a byl na druhé straně. Opodál zahlédl stojící vlak a kolem něj houfy pasažérů. Bylo to přesně tak, jak mu to Aljoša popsal. Celníci vyhnali všechny byli to většinou Ukrajinci - ven z vlaku, a prováděli u nich podrobnou kontrolu. Vědělo se, že tihle buďto něco pašují, anebo se snaží dostat načerno do Československa. Většinou za prací, jako gastarbajtři. A to bez povolení, které jim tamější úřady odmítaly dát. Pavel se blížil k davu. "Hej ty! No - jasně že ty!" ozval se ze strany křik. To voják s namířeným samopalem kráčel rychle k němu. "Kam jsi chtěl jít?! Zpátky ke svým!" Mával rukama a ukazoval k houfům přihlížejících Ukrajinců. Pavel mu rozuměl každé slovo; ne nadarmo si opakoval v base ruštinu. A tady, v obnošeném vojenském kabátě, s týdenním strništěm vousů, nemytý a s rozcuchanými vlasy - tak zapadl úplně mezi ostatní. Skutečně, vypadal jak typický Ukrajinec. A ti si ho nakonec ani sami moc nevšímali. Měli ostatně dost dělat sami se sebou. Prohlídka byla důkladná. Svoje úkryty opouštěly kartóny cigaret, kulaté skleněné krabičky ruského kaviáru a taky nezbytné lahve vodky. Této "přítěže" zbavení pašeráci se obvykle sami přesunuli na opačnou stranu nádraží, ačkoli měli vízum v pořádku. Neměli však už další

důvod k cestě, když přišli o všechno zboží... Vedle nich končili i ti, co neměli správné doklady. Pasováci byli nesmlouvaví. A na to spoléhal i Pavel. Když předstoupil před kontrolu, sedící v podobě jakéhosi důstojníka za kancelářským stolem, vytáhl své falešné pozvání. "Davaj," vytrhl mu ten netrpělivě papír z rukou. Pár okamžiků pečlivého zkoumání... A pasovák se na něj rozkřičel, zavolal dva vojáky a poslal novináře šupem na opačnou stranu nástupiště. Samozřejmě poznal, že razítko a tím i celý doklad jsou falešné. A taky ho hned na místě roztrhal, ani nechtěl vidět pas, naštěstí. Netušil, koho má před sebou a že právě o to jde. Aby se pasažér dostal do Ruska. Konečně přijel vlak. Tentýž, ve kterém se Pavel dostal až k hranicím. Ale to nikdo nevěděl, a pro jistotu si sedl do úplně jiného kupé. Vlak najel na velkou rampu, která jej zvedla do výše. Nastoupili montéři a odmontovali během pár minut celý podvozek. Pak přistavili jiný, s širším rozchodem kol, a rampa zase klesla dolů; tak, že vagóny dosedly na nový podvozek. Železnice v celém Sovětském svazu jsou širokorozchodné. Vlak se dal do pohybu. Během cesty novinář příliš nemluvil. Měl obavy, že neovládá natolik ukrajinský dialekt, aby se nedalo poznat že se vydává za někoho kým není... Ale cesta je dlouhá, do Moskvy to potrvá až skoro do večera příštího dne. Téměř na každé stanici se vyskytovali tak zvaní nabízeči. Většinou jsou to kolchozníci, tahající kabely plné chleba, sušenek, zmrzliny, mléka a hlavně sušených ryb. Jenže novinář musel zůstat hladem. Měl totiž s sebou jen dolary, které dosud neměl příležitost vyměnit za zdejší ruble. A dolary, ty by ho spolehlivě prozradily... Nakonec se zkusil odebrat nenápadně do jídelního vozu. Tam už místní lidé nechodili, neboť ceny zde byly, tak řečeno poněkud světové. Po přičichnutí k misce s nevábným obsahem, označeným číšníkem jako pravý ruský boršč, to ale vzdal. Kývnul na něj, ať

oběd zase odnese. Číšník nevypadal překvapeně. Naklonil se s pochopením k hostovi a řekl: "Víte, tovarišč, jak zaženete hlad?" Zavrtění hlavou mu bylo odpovědí. "Za pouhé tři dolary, dejte mi tři dolary a něco vám donesu." Nu, proč ne. O to přece už nezchudnu, pomyslel si a dal číšníkovi požadované. Ten se vrátil už za malou chvíli a postavil před Pavla velkou, jistě dvoulitrovou láhev vodky. Když se další ráno Pavel probral, měl žaludek jako na vodě. Alespoň však byla tím vyřešena otázka stravy - neměl na jídlo ani pomyšlení. Další den jízdy byl nekonečný; oj, jak rozlehlá je ta širá ruská zem! Jedete dva dny a ono pořád nic. Až posléze se den schýlil k večeru a oni vjeli do hlavního města. Moskva je vítala změtí zvuků, špinavých barev a různých nálad. Tu noc spal jako špalek. I přesto, že v levném hotelu, kde se ubytoval až do rána vrzaly a bouchaly dveře těch, co se buď vraceli nebo už odcházeli. V přízemí hrála beztak hlasitě hudba, takže ony dveře ani tolik nevadily. Zato ráno bylo horší. Pavel se protáhl a odešel do koupelny. Tedy, spíše - do místnosti co se tvářila být koupelnou. Žádná sprcha, natož vana. Hostovi tu musel stačit obyčejný kbelík, postavený uprostřed místnůstky. Jen se jakž takž omyl, ve vodě studené jako led, neboť teplá pochopitelně netekla, upoutal jej jakýsi pohyb na zdi. A když se opatrně přiblížil k rozpraskaným kachličkám, spatřil houf lezoucích tvorů. Neomylně v nich poznal šváby, a to pěkně vypasené. S odporem se odvrátil a bouchl dveřmi. Jeho první cesta z hotelu vedla na ambasádu USA. "Vítám vás v Rusku!" Velvyslanec mu srdečně potřásl rukou.

"Konzul z Prahy mi už volal," sáhl do zásuvky, "a váš pas je tudíž hotov!" Podal Pavlovi šedomodrou knížečku s americkým znakem, tedy orlem co rozpíná křídla. Celé dopoledne se toulal ulicemi Moskvy, metropole této kdysi velmoci a dnes kolosu na hliněných nohou, hrozícím že se každou chvíli svalí a už nevstane. Proměnil nějaké dolary a překvapilo jej, jaký štos rublů za ně dostal. Raději je ale nepřepočítával, neboť si všiml že všude okolo posedávají a polehávají na chodníku, i na trávě ti, co se snažili žebrat. Mnozí nevypadali ani, že by jim něco chybělo. Spíše se zdálo, že chtějí jen lehce přijít k penězům, tak že je budou tahat z důvěřivých. Ty míjel bez zájmu. Pak mu zatahal za rukáv nějaký skutečný mrzák, co kulhal o berlích. Novinář si ho změřil pohledem a otázal se: "Afghánistán?" Když žebrák přikývl, dostalo se mu jasné odpovědi: "Dobře ti tak! Neměl jsi tam co lézt !!!" Pavel toho viděl už příliš na to, než aby měl slitování s těmi co páchali podobné zlo. A to v masovém měřítku. Chtěli vyvraždit celé národy, a nakonec se divili že se tomu lidé bránili. A oni že se tak stali nadosmrti mrzáky. Další sortou byly houfy dotěrných děcek, věšících se na každého kdo byl trochu lépe oblečen. Samy vypadaly zuboženě, byly otrhané a špinavé. Dovedly věrohodně plakat a řvát hlady, že skutečně většinu turistů obměkčily... A kterého ne, ten dopadl hůř, děcka jej jednoduše okradla! Pavel se jim vyhnul velkým obloukem, ale tolik si ještě všiml, že některé z těch malých zlodějů zaběhly za roh. Odevzdávaly tam svůj lup jakémusi chlápkovi, sedícím v mercedesu... Všechno je to faleš a klam, odplivl si Pavel znechuceně a schoval kameru. Jednotlivé ulice dýchaly špínou. Zaprášené nesvítící neony a rozbitá skla výkladů nelákala k návštěvě obchodů. Přesto do

jednoho nakoukl. Spatřil jen prázdné regály a zívající prodavačky. Z čeho ti lidé žijí, říkal si. Pak potkal staršího muže, nesoucího v ruce dvě úplně prázdné síťovky. "Pažálusta," obrátil se k němu Rus, "nevíte jestli jsem už byl nakoupit, anebo ještě ne?" Na udivený pohled dodal ještě: "To víte, dnes člověk opravdu neví! Když nikde nic nemají..." "A co vlastně jíte?" vyhrkl novinář, když se mu vrátila řeč. "Vy nejste zdejší, co? Tady u nás fungují tak zvané, 'zastávy'. Tak například, někdo pracuje ve fabrice na elektromateriál. No, odnese si z ní pár kol drátu, pojistky a takové ty věci. Pak jde do pekařství a vymění drát za chleba, kupříkladu. A pekař jde zase k řezníkovi a dá mu za klobásu pár koláčů. A tak furt dokola. Rybář nachytá ryby a vymění je v mototechně za pneumatiky. Nakonec takhle většina lidí dostane to, co nutně potřebuje." "A vy?" "No já. Já jsem důchodce. Nic nemám a nikdo mě nepotřebuje. A tak celé dny strávím tak, že chodím po obchodech a občas - ne každý den! - na mě ještě něco vybyde. Tu patka suchého chleba, tu nějaká smradlavá ryba. Jednoduše, co už nikdo nechtěl. Ale zaplatit musím i za to! I když, vyjímečně, můžu platit v rublech." Pavel kroutil hlavou ještě dlouho potom. Třebaže bylo dopoledne, potkával každou chvíli kymácející se postavy, ze kterých táhla na hony vodka. Jiní, už zmožení, pochrupovali po lavičkách a na zápražích domů. Tomu se už tolik nedivil. Zdejší život byl taková mizérie, že alespoň pitím Rusové překonávali těžkosti svého života. Naobědvat se v Moskvě - to se ukázalo jako značný problém. Když se, pozdě odpoledne a notně vyhládlý dostal k jednomu ze tří McDonaldů, děkoval nebi. Ačkoli neměl moc rád hamburgery ani v Americe, dnes jeden slupl jak malinu.

Když míjel obchodní dům Gum, o němž tvrdila sovětská propaganda že je největší na světě a lze tam dostat úplně všechno, dnes už samozřejmě jen za dolary, tak mu to nedalo. Měl tu s sebou totiž jen jeden slušný oblek, a řekl si, že by neškodilo pořídit si druhý. A tak vstoupil dovnitř. První, co jej udeřilo do nosu, byl zápach. Skutečný, nefalšovaný zápach rybiny. Otočil se dotyčným směrem a spatřil dlouhatánskou frontu. Na jejím konci spočívala velká káď, odkud se právě onen zápach linul. S nosem, sevřeným mezi prsty, přistoupil blíž. Jakpak by ne, vždyť místo, kde by se dalo skutečně něco koupit, bylo zde málem jako svaté. A tak viděl, jak tlouštík s mrožím knírem vytahuje z kádě veliké kusy ledu a podle přání zákazníků je porcuje. Onen led obsahoval sem tam i nějakou tu rybu, ale komické bylo že jeden dostal tu samé rybí hlavy, onen zase ocasy... A mohli jít. Komu by se to nelíbilo, nemusí přece dostat nic, že. Šel dál a všiml si, že vnitřek obchodního domu není zase tak veliký. S bídou dvě patra, ochozy jak v pavlačovém domě. A všechna oddělení namačkána jaksi těsně na sobě, bez ladu a skladu. Například hned vedle ryb bylo pekařství; nic nevadí, že rybinou nadchne i pečivo. Když našel konečně konfekci, zažil další překvapení. Jeden muž si tu zrovna oblek zkoušel. Jedna nohavice delší, jedna kratší. Sako viselo na něm jako na strašákovi, protože měl oba rukávy až po kolena. Prodavač stál nezúčastněně opodál. "Tak, jo, vezmu si ho," mávl rukou zkoušející. "To půjde opravit. Nohavici zkrátím a..." Pavel už dále nečekal. Najednou byl večer a zjistil, že bude zřejmě dost daleko od svého hotelu. Přivolal raději taxík. Šofér, zjistě že pasažér mu rozumí, se dal ihned do hovoru. Popisoval mu podrobně poměry v zemi, kde zítra již znamená včera, jak vyhlašovali s hrdostí všichni kremelští vládcové. A ve skutečnosti tu často a pravidelně vypínají elektřinu, neteče teplá voda, je nedostatek

všeho zboží a jiné 'lahůdky'. Nakonec se ho šofér zeptal, zda na něj dělá dojem velikost Ruska. "Ani ne," zívl novinář. "Viděl jsem už větší. Třeba Kanadu." To asi vyrazilo taxikáři dech, neboť se na hodně dlouho odmlčel. Když projížděli předměstím, všímal si Pavel co je tu smetišť. "Ty jsou pomalu za každým domem," mávl šofér rukou. "Horší jsou ale krysy a zvláště - v tuto dobu už se srocují a vyjí po ulicích - zatoulaní psi! Na ty dejte pozor! Bývají hladoví a klidně napadnou i člověka." A vzdálené vytí, co se ozvalo po malé chvíli mu bylo důkazem, že taxikář nijak nelhal. Na pokoji byl překvapen tím, že už teče i teplá voda. Bohužel tak rezavá, že se zdráhal umýt si v ní ruce. Vtom se ozval z chodby srdcervoucí výkřik. "Pomoc! Pomoc!" volala nějaká žena, kupodivu anglicky. Vyběhl ven. Křik přicházel zpoza dveří jiného pokoje. Neváhal a vrazil dovnitř... Naštěstí bylo odemčeno. Spatřil mladou, asi dvacetiletou dívku s hnědými vlasy, nakrátko ostříhanými. Ještě se celá třásla, když ukazovala na židli ve svém pokoji. Seděla na ní velká, tučná krysa, větřící čumákem do výše. Hledala tak potravu. Pavel chytil smeták, stojící u dveří a zahnal zvíře pod postel. "Eh!" ulevil si. "Řeknu správci tohohle kurníku, aby dal ty neřády vychytat. A vy," obrátil se k dívce, "pojďte na skleničku. Potřebujete to." Při rozhovoru v blízkém baru se novinář dověděl, že Sonja je studentkou, nyní na prázdninách. "Ale - Vy jste Američanka? Volala jste o pomoc anglicky... Dokonce americkou angličtinou," uvědomil si Pavel najednou, v jaké řeči probíhá dosavadní rozhovor. "To je pravda. Jsem vlastně Ruska, pocházím ze Sverdlovska. Rodiče mě vzali s sebou do Massachusetts, když mi byly dva roky. Od té doby jsem tu poprvé... Chtěla bych využít prázdnin na to, abych našla nějaké své žijící příbuzné."

"Tak Sverdlovsk. Opravdu? Také tam mířím." Pavel upil ze svého koktejlu. "Víte co - pojeďme tam spolu!" "Dobrá, proč ne... Kdy vyrazíme?" "Pozítří. Chtěl bych se ještě předtím podívat do mauzolea na Lenina."

KAPITOLA 6)-----------------------------------------Vůdce světového proletariátu zůstával pořád ještě největší sovětskou atrakcí. K jeho návštěvě bylo třeba dodržet přesně stanovený postup. Když na Rudém náměstí, obrovském a kupodivu, neustálým zametáním i čistém odbijí zvony nedalekého chrámu tu 'správnou' hodinu, náměstí se vylidní. Zůstanou pouze ti, co si přejí navštívit už desítky let mrtvého soudruha, prvního z prvních. Pavel se Sonjou prošli dveřmi mauzolea, hlídané dvěma strážci. Dva další zatím obcházeli oplocený prostor u vchodu. Uvnitř se nejprve odloží zavazadla, pak čeká detektor a namátková osobní prohlídka. Nakonec se oba postavili do fronty ve tvaru písmene L. Při samotném průchodu mauzolea se nesměli zastavovat ani mluvit mezi sebou. Po pohledu do mrtvolných očí Lenina, pokračovali dále, kolem hrobů (pro Sovětský svaz) významných osobností. To byla ona pověstná Kremelská zeď, u níž snili svůj sen o světovém vítězství komunismu někdejší vůdcové Sojuzu. Brežněv, Andropov, hrbatý Černěnko... Nejvíce květin a věnců leží na rovu J. V. Stalina. "Ještě že prohlídka je zadarmo," ulevil si novinář po východu z mauzolea. "To nic není. Podívej támhle," ukázala jeho společnice na obrovskou budovu kus před nimi. MUZEUM V.I.LENINA,

stálo tam velkými písmeny. Museli projít okolo, a tak si nemohli nevšimnout srocujících se penzistů před budovou. Transparenty, vlajky se srpem a kladivem, portréty Marxe a Engelse. "To nic," pravila Sonja, "to podle průvodce zde probíhá permanentně! Jedna demonstrace za druhou; denně se tu vystřídá kolem třech tisíc lidí," dodala, když se z davů začal ozývat pokřik. 'Zpátky Stalina!' a 'Chceme komunismus!'. A tak podobně. "Tak té Moskvy už pomalu začínám mít dost!" pronesl znechuceně. "Je načase, že zítra odjíždíme." Ráno vyrovnal účet v hotelu a oba odjeli taxíkem na letiště. "Mohli jsme jet metrem," omluvně se na něj podívala Sonja. "Ale to, třebaže ve dne bezpečné, není zase spolehlivé. Ty věčné výpadky proudu..." "Tak, tak." Taxikář souhlasně přikyvoval, lízaje za jízdy ruské moroženoje, tradiční zmrzlinu. Nic mu nevadilo, že se mu ulepené ruce nechtěly odtrhnout od volantu. Na letišti Domodějovo si pak připadali jako v uprchlickém táboře. Po vstupu se před nimi otevřely špinavé chodby, doslova přecpané rodinami, čekajícími zde řadu dní i týdnů na odložené lety. Malé děti se válely po prostěradlech, jejich plenky rozvěsili rodiče na zavazadlové vozíky. Velkým problémem bylo vůbec koupit si letenku. Ale dolary zabraly i tady; Pavel se protlačil až dopředu fronty a u okénka dostal co chtěl. Na ostatní přijde řada až za pár týdnů... Jestli vůbec kdy přijde. Teprv pár minut před odletem je namačkali, spolu s ostatními cestujícími do čehosi, co připomínalo ale notně zchátralý autobus. Monstrum se kupodivu, třebaže s mocným chrchláním rozejelo. Vzápětí muselo kličkovat po přistávací dráze, aby se dostalo mezi rolujícími letadly k cíli svojí krátké cesty. U letadla je pak řidič vysadil a oni museli čekat dobrou půlhodinu na příchod posádky.

"Cestuji takhle nerada," postěžovala si Sonja. "Ale do vlaku mě už nikdo nedostane! Táhlo tam všemi škvírami, byl tam smrad a hluk. Navíc se dveře kupé nedaly pořádně zavřít a nikdo nevěděl, jaký lupič nás může navštívit! Po celou noc jsem nezamhouřila oka." Konečně nastoupili. Už už to vypadalo, že dnes - třebaže se zpožděním - přece jen odletí, když... Nejdříve prosákla zpráva, že prý není v nádržích palivo, pak že je pilotovi špatně a odpočívá. Pavlova průvodkyně však byla znalejší poměrů. Odebrala se do kabiny a po malé chvíli se letadlo už rozjíždělo. "Jak's to dokázala?" "Tak. I pilot Aeroflotu bere tringelty. Bez nich by mu bylo nevolno ještě teď." Sotva letadlo vzlétlo, měli cestující co dělat aby se udrželi v sedadlech. Podle toho, jak se stroj nahnul, jezdily po podlaze vypadené šrouby, popelníky a jiné drobnosti. Pak se ozvalo kdákání slepic, zastrčených pod sedadly. Pavel hledal marně bezpečnostní pásy, aby se jimi připoutal. Ale došlo mu, že i ty se hodily neznámému zloději, proto je odmontoval. "Je zázrak, že to vůbec létá," divil se nahlas. "Nechcete si vystoupit?" zaslechl vzápětí hlas zepředu. A tak raději po zbytek letu už nic neříkal. Ve Sverdlovsku, prvním větším městě za Uralem, byli o pár hodin později. Vítal je tu stejný obraz jako v Moskvě. Bída a hlad, vysoká zločinnost. Opilství a nedostatek ohledů. Byznysmeni a mafiáni, což bylo tady jedno a totéž... Zkrátka všeobecný úpadek, nezájem o něco jiného než o sebe. Vulgárnost a násilí. Poměry stejné jako v celém Sovětském Svazu, v onom posledním období vlády báťušky Gorbačova. "Tentokrát nepůjdeme do hotelu." Sonja se obrátila k Pavlovi. "Tedy jestli ještě žijí můj strýc s tetou." "A jestli bydlí pořád na té staré adrese," ukázal Pavel na papírek v dívčině ruce.

"To jistě, ale přestěhovat se, to bylo v Rusku až dosud skoro vyloučeno. Jednak to nepovolily úřady a jednak se nesehnal volný byt." A už byli na místě. Vystoupili z vozu před vysokým, patrovým baráčkem z cihel. V této ulici řadových domků, byl za každým dvorek a malá zahrádka. Byl tedy důvod se domnívat, že i bydliště Sonjiných příbuzných vypadá právě takto. Než ale stačili vejít dovnitř, vyšla ze dveří starší žena, trochu už schýlená. Na okamžik zůstala stát; pak ale doširoka rozpřáhla náruč a počala ječet na celou ulici: "Sonja, Sonjička !!! Jsi to opravdu ty ??? Pojď ke mně! Ať tě konečně obejmu, ty má malá !!! Pavlova průvodkyně se nadšeně vrhla ke své tetě a opětovala jí radost ze shledání. "Světlano Ivanovno! Tak jsme se konečně opět shledaly!" "Pojď, rychle! Můj muž je zrovna doma, to bude pro něj překvapení!" Tu si báryšň všimla Pavla, stojícího opodál. "A co on? Není to snad... Ty jsi se tam vdala?" obrátila se s širokým úsměvem na svoji neteř. "Ale ne, teti. V Americe s manželstvím tolik nespěcháme. To je, to je...můj průvodce. Seznámili jsme se v Moskvě." "No to ať jde taky dál," kývala žena zdálky na Pavla. Vešli tedy do domu všichni společně. Na dvorku za domem zastihli strýčka Kosťu. Stloukal právě z čerstvě ohoblovaných prken jakousi dlouhou bednu. Následovala opět scéna s objímáním. Akorát že strýc, notně prošedivělý a obtloustlý svoji příbuznou nepoznal. To až po přivítání mu jeho drahá polovička sdělila onu velkou novinu. "Á - vždyť vlastně nedávno psala, že přijede," ťukl se do čela. "A co to vlastně vyrábíte, pane Kosťo," osmělil se zeptat novinář. Celý dosavadní rozhovor probíhal samozřejmě v ruštině.

"Ale, co by. Rakev, no... Totiž, člověk nikdy neví, že. Potkat mě může cokoliv. My holt žijeme ze dne na den..." dodal, když si všiml udiveného pohledu návštěvníků. "A už dnes jsou pohřby tak moc drahé. Nemohl bych si to dovolit. No naštěstí... Máme místo na zahradě. A tu truhlu už si stluču sám." Jen se ničemu nedivit, říkal si Pavel v duchu. Odešli nahoru a v kuchyni je hostitelka usadila ke stolu. Pavlovi připadali Sonjini příbuzní jaksi předčasně zestárlí, ale neříkal nic. To asi ten těžký život tu jim přidává léta a ubírá zdraví, pomyslel si. Báryšň ukrojila černého chleba, jistě tři dny starého a natřela margarínem. Pak to posypala solí a podala každému po jednom krajíci. "To víte, už to není co bývalo. Ale když počkáte, udělám k obědu maso co máme nachystané na neděli." "Maso?" Strýc vstal a vytáhl ze spíže za ocas mrtvou kočku. Pavel se Sonjou se na sebe zděšeně podívali. "Mám venku za zahradami nalíčenou past na zvěř. Zajíc se ale chytí málokdy, to spíš taková zatoulaná kočka. Ale co! Maso jako maso!" Pavel cítil, jak se mu zvedá žaludek. Řekl na tu nabídku: "Ale co byste si dělali škodu! Jen ji nechte na neděli," a počítal, jestli může být se svým úkolem hotov do té doby. "My vlastně ani nemáme hlad," připojila se Sonja. "Jedli jsme tady na letišti," zalhala a oba se snažili nemyslet na to, že je čas oběda a že jim žaludky hlady zpívají málem nahlas. Potom, co takto poobědvali, jali se prohlížet byt. Byl takový typický ruský, což znamená například že záchodem je míněna pouhá díra v zemi. Zato koupelnou byl novinář nadšen. "Vy tu máte...ano! To je přece doopravdická sprcha!" jásal s pomyšlením, že se tu snad po několika týdnech bude moci i pořádně umýt. Voda tekla dokonce i vlažná. Bylo to nejspíš tím, jak zteplala v trubkách, venku bylo totiž dost horko. Pak otevřel strýc Kosťa dveře do obývacího pokoje, místnosti tak dvakrát dva metry. Pokoj sloužil zároveň i jako

ložnice. Na stěně visely dvě velké, černobílé fotografie. No ano, jistě. Lenin se Stalinem, dva velcí vůdcové sovětského lidu, ušklíbl se Pavel. Všiml si zajímavého vzoru tapet, tvořily jej totiž platné deseti - a padesátirublové bankovky. "I kdepak tapety, holoubku." Strýc mávl rukou. "Opravdové peníze! No co. Tapety by o moc míň nestály, a pak! Kdo by je sháněl, za dnešního nedostatku! Maso na lístky, sýr, vejce, chleba - všechno na lístky! A k tomu tak drahé, že nám na to mámin důchod a moje podpora tak tak stačí." Strýce totiž, po třiceti letech v továrně propustili. Holt, nebyl jediný. Krize ve výrobě postihla široké masy. A hlavně ty s nižší kvalifikací. Po poledni se Pavel vymluvil, že nechá Sonju s příbuznými. Sám se chystal do města. "Jen se tak projdu," oznámil. Cestovní tašku nechal v předsíňce, jen z ní vyndal tlustou obálku, už s nalepenými známkami. "Vida. Musím to poslat. Je to další má reportáž, z Ruska. Nevíte, kterým směrem je schránka?" Obrátil se z dotazem na domácí, ale kupodivu dostal odpověď od Sonji. "Venku doleva, a pak třetí ulice." To řekla, aniž zvedla hlavu od krmení malého psa. Ten se k ní vděčně lísal. Skutečně našel schránku tam, kde mu popsala. A právě ve chvíli, kdy vhazoval obálku dovnitř - zarazil se, jakoby do něj udeřil blesk. Jak, proboha, mohla vědět kde je tady poštovní schránka! Cožpak si mohla pamatovat, když jak říká - odešla odsud ve svých dvou letech - kde je nějaká schránka na dopisy?! A cestou z letiště si jí všimnout nemohla, vždyť sem jeli úplně jinou cestou! Jak je to možné ??? O co tu jde? Novinář se nezbavil dotěrných myšlenek po celý zbytek dne.

KAPITOLA 7)-----------------------------------------Dny plynuly, aniž se cokoli jiného přihodilo. Bydleli se Sonjou stále u jejích příbuzných. Pavel uznal, že je to přece jen o trochu lepší než v místních hotelech. Sice místa bylo méně, ačkoli strýc Kosťa se ženou spali v kuchyni; ovšem, a to Pavel vysoce ocenil, nevyskytovala se v této domácnosti žádná hmyzí havěť. A to bylo už co říct. A onomu slíbenému nedělnímu obědu se jim podařilo také vyhnout. Jednoduše pozvali oba staré do jedné lepší restaurace. Kočka se tak přestěhovala do sklepa, to aby byla v chladu. Sonja trvala na tom, že bude s Pavlem po městě chodit také. Po čase jí začalo být divné, že jen bloumají po městě bez určitého cíle. "Ty, Pavle." "No..." "Řekni mi," zastavila se pojednou a podívala se mu do očí, "řekni mi - co tu vlastně hledáš! Proč jsi sem přijel?" Novináře ten dotaz nepřekvapil. Ale příjemný mu moc nebyl. "No víš. Sám ani... To je tak. Hledám jistého člověka. Měl sem přijet spolu s vojsky z Československa. Ale nevím ani pořádně, kde ho hledat. Možná, až narazím na kasárny..." Jeho průvodkyně už po zbytek cesty mlčela. Ani on nepromluvil. Vrátili se tentokrát brzy. "Půjdu se osprchovat," hlásila mu hned, co hodila kabelku na židli. On si lehl zatím na postel vedle. Zavřel oči a po chvíli nejspíš usnul. Vrátila se tiše, už zanedlouho. Nechala sprchu otevřenou. To aby nebylo slyšet, jak se tiše přikradla k lůžku. Sáhla do kabelky a vytáhla cosi, co připomínalo krejčovské šídlo. Zvedla ruku do výše. Napřáhla se - - - a bodnula! Naštěstí vedle. Pavel se bleskově odkulil stranou a vzápětí stál na nohou. Než se dívka stačila vzpamatovat, skočil zezadu

po ní. Zkroutil jí obě ruce za záda, až bolestí vyjekla. Šídlo zůstalo zabodnuté v matraci. Přinutil ji vstát, a tak jak byla, oblečená jen v koupacím županu ji přivázal ke dveřní zárubni. Byl v ní, z každé strany zatlučen masívní hřebík. Bůhví proč. Ale posloužily mu teď dobře. Sonja tak byla nucená stát s rozpaženýma rukama bez možností pohybu. Zrychleně oddechovala. Protiútok ji překvapil a navíc, vše se odehrálo v naprostém tichu. "Co hodláš se mnou dělat?" promluvila poprvé ona. "Co myslíš?" Natáhl se k lůžku a vzal odtamtud zbraň, kterou ho napadla. "Co se asi dělá s takovými zlobivými holkami?" Prohlížel šídlo zblízka. Z rukojeti, tak akorát do dlaně, vybíhal kus tlustého ocelového drátu. Kus od konce se drát rozdvojoval a tvořil tak dvě ostré špice blízko u sebe. Jako hadí zuby! Pavel přistoupil k zajatkyni a dal jí hroty přímo před oči. "Podívej se dobře! Jsou napuštěné hadím jedem... Tak akorát, abych zemřel jakoby na uštknutí! A tvoji kumpáni mě pak zavezou do pouště Karakum nebo Kyzylkum! A ti, co by mě pak našli, by se vůbec nedivili... Že? Taková obyčejná nehoda. To potká i Američana. Zabít jinak, veřejně si mě netroufáte. Byl by to diplomatický lapsus, co? Kdežto nehoda... To je přece přirozená smrt. Ne?" Sonja s hrůzou pozorovala jeho ruku s šídlem. Blížila se pomalu, zato jistě k jejímu krku. Vykřikla. "Přijde teta, každou chvíli je tady! Zavolá milici!" "Ale nepřijde a nezavolá. Víme přece oba, kam touhle dobou chodí... Vybírat popelnice. Hledá něco ke své obživě. A strýc? Ten shání práci. Oba dva jsou pryč, a jen tak se sem nevrátí..." Chvíli kroužil šídlem kolem jejího krku, až ztratil trpělivost. "Tak mluv!" křikl na ni. "Pro koho pracuješ?" Škubla sebou, aby se uhnula hrotům, které by se jinak už zabodly do její kůže.

"Ano! Řeknu..." obracela oči strachem v sloup. "Jen, jen dej tu věc pryč!" Hlas se jí třásl. "Mluv!" Polknula a s nechutí se dala do toho. "Nasadila mě na tebe KGB... Sledují tě už z Moskvy. Chtějí vědět, co všechno už ses dozvěděl." "Dozvěděl? O čem ?!" "O...o tajných městech!" podívala se na něj. "Ale zjistila jsem, že nic nevíš! Proto jsem tě měla zabít...! Takový byl příkaz." Hleděla stále ustrašeně na šídlo v novinářových rukou. Pavel si toho všiml. Napřáhl se a Zabodl ty otrávené hroty do dveří, hned vedle jejího krku. Vyjekla leknutím. "Teď tu chvíli počkej." Jako by snad mohla odejít. Vyšel ven a na chodníku potkal strýce. Věděl, že všechno, celé to jejich uvítání bylo připraveno; ale o tom, co se událo před chvílí nemohl mít Kosťa potuchy. "Pojď strýčku. Víš, chtěli bysme být se Sonjou chvíli o samotě. Na, tumáš. A jdi zatím do kina," vtiskl mu do ruky bankovku. Strýc s díky odešel. Novinář šel zatím vyhledat nejbližší telefon. Naštěstí telefony byly to jediné, co v Rusku jakž takž fungovalo. I do zámoří. Nestačil sice ani házet do něj desetirublové mince, ale dovolal se. "Hello, Georgi," pozdravil šéfredaktora. Ten na druhém konci zůstal chvíli potichu, pak ale spustil pravou tirádu. "Tak to jsi ty! Kde jsi byl celou tu dobu?! Všichni jsme tě sháněli! Já ti dám snad výpověď!! Naposledy jsi dal o sobě vědět tou reportáží z vězení... Pomalu jsem myslel, že jsi dostal trest smrti! Odkud vůbec voláš?" "Z Ruska." "Ano?! A co tam děláš?"

"Klid, šéfe. Jsem na stopě něčemu opravdu velkému..." "Pche! To už mi říkalo lidí! A nakonec z toho nic nebylo!" "Klid! Přece víte, co je to investigativní žurnalistika, ne? Něco vám tedy povím. Slyšel jste už o tajných sovětských městech?" Nato bylo chvíli ticho. Pavel se začal obávat, že mu dojdou drobné na telefon. "No... Něco tu problesklo, ale nikdo z našich ještě žádné neviděl zblízka. Jsou nejspíš tak ostře hlídaná, že se tam dá stěží proniknout... Anebo! Třeba vůbec žádná nejsou. Slouží jen k odvedení pozornosti." "Od čeho?" "Od čeho! Že se takto ptá zrovna novinář! Přece od něčeho většího, třeba atomových střelnic." "Aha. Ale každopádně..." "Počkej Pavle! Ještě jsem..." V tom okamžiku telefon sklapl a spojení se přerušilo. Došly mince. Zatím na druhém konci světa zůstal jeho šéfredaktor stát s oněmělým sluchátkem v ruce. "Zatracenej chlap! On tam snad kamsi i vleze," ulevil si. Pavel se vrátil do domu. I tam byl telefon, ale nechtěl aby Sonja věděla o jeho rozhovoru. Ale i tak jej využil! Přinesl aparát do ložnice a obrátil se k zajaté agentce: "Chceš se dostat ke svým?" Neodpověděla. "Pro tvé příbuzné by to byl nejspíš šok, najít tě tu takhle... Jistě máš se svým velením dohodnuto nějaké heslo, aby ti v nouzi přijeli na pomoc. Tak diktuj číslo, vytočím je!" Když se stalo, vzal sluchátko a podržel je tak, aby mohla mluvit. Řekla pár ruských slov v místním nářečí, udala místo kde je a to bylo vše. "My dva se nyní rozloučíme," zvedl po americkém způsobu dva prsty. Pak vzal svoji tašku a odešel.

"To snad není možné!" řekl ten, co vyrazil dveře. "Co jsi tu prováděla!?" dodal vyčítavě s pohledem na svázanou agentku. "Když já..." nedokázala dost dobře vysvětlit svůj neúspěch. "No pojď, jedeme! Kapitán z tebe bude mít radost!" To řekl ten druhý, když odvázal Sonju. Nasedli všichni do auta s civilní značkou a vyjeli. Dokud byli ve městě, jejich řidič různě kličkoval, zpomaloval a zrychloval. Což mělo zmást případně toho, kdo by je sledoval. Stále se také všichni ohlíželi, zdali neuvidí nějakého pronásledovatele... Netušili, že ze střechy domu odkud právě odešli, jsou celou tu dobu pozorováni novinářovým dalekohledem. Byl paradox, že měl dalekohled vojenský, mimořádně silný a zařízený i pro noční vidění. Prostě část výzbroje Rudé armády. Také netušili, že zatímco byli všichni nahoře u Sonji, sklonil se Pavel u jejich auta a nenápadně mu na spodek přilípl 'štěnici'. Malou vysílačku, vydávající v pravidelných intervalech signál, co se dal zachytit do několika kilometrů i obyčejným tranzistorákem. Pavel si zapamatoval směr, kterým agenti KGB opustili Sverdlovsk. Slezl ze střechy a přivolal taxík. Jistou ruskou vlastností je nedůslednost; a proto agenti, ubezpečeni že je nikdo nesleduje přestali být opatrní. Jen Sonja se občas zavrtěla: "Nemůžu se toho pocitu zbavit! Jako by jsme přece jen měli kohosi v patách..." "Ale jdi." Ale opravdu je sledovalo, sice zdáli jiné auto. Pravda, Pavel na něm musel udělat určité změny, aby bylo méně nápadné. Změny spočívaly v tom, že utrhl žlutý majáček nahoře, čímž se taxi změnilo rázem na řadový vůz. Protesty majitele pak umlčel pár dolary, což byla změna druhá. Vyjížděli z města. Až dosud byly silnice celkem dobré, ale sotva nechali za sebou Sverdlovsk, hučící svým ocelářským a strojnickým průmyslem, najeli na cestu téměř polní.

Taxikářovi bylo divné, proč jeho pasažér naladil na autorádiu stanici, kde se ozvalo občas jen jakési zapísknutí, ale mlčel. Přece, kdo platí, poroučí. A jeho, Rusa přivyklého lecčemu jen tak něco nerozhází. Projeli, s navigací malé vysílačky, pásmo lesů. Před nimi se teď zvolna objevovala step. Ta charakteristická, opuštěná lidmi a zarostlá vysokou trávou. Step, plná i přesto života; drobných zvířat, hmyzu a zpěvného ptactva. V Rusku, jakož i v několika jiných, tak velkých zemích světa nehraje hodina jízdy mnoho. Kraj za okny ubíhá, je skoro pořád stejný a přitom na mapě jste ujeli pouze nepatrný kousek. A zvláště na východ od Uralu, kam směřovali nebylo po nějakém osídlení ani stopy. Za celou cestu potkali jen dvě tři samoty, domy stojící ve volné krajině. Naštěstí léto bylo v plném běhu, a stmívání nastávalo tudíž až kolem desáté večer. A do té doby bylo ještě daleko. Cesta se náhle změnila. Z nerovné, téměř polní vjeli na rovnou, asfaltovou. Řídký les, kterým projeli, jim otevřel pohled na planinu, celou zarostlou trávou a jinými rostlinami, ve stepi obvyklými. Taxikář zastavil a ukázal na výstražnou tabuli u silnice. Stálo tam, vyvedeno azbukou a červenými písmeny: STOP! VJEZD POVOLEN JEN VOZŮM MV! To MV znamenalo sovětské ministerstvo vnitra. Taxikář pohlédl na svého pasažéra. Z tranzistoru se stále ozývalo přerušované pískání. Oni museli být tady, někde blízko. "Bojíš se?" "Ano. Od těchto raději dál." "Já ale potřebuji dovnitř." Rus vytřeštil oči a utřel si pot z čela. "Podívej..." Pavel vytáhl tašku s penězi a nabízel mu je. "Ne, ne...!" "Tak... Víš co? Já od tebe to auto koupím, ano?!"

Taxikář po krátkém zaváhání přikývl a dostal balíček dolarů. Dál už nečekal a vystoupil; pěšky se pak chvatně vydal pryč. Co nejdál odsud, k nejbližší stanici vlaku nebo autobusu. Pavel vystoupil taky, nezapomněl si ovšem vzít s sebou fotoaparát nabitý čerstvým filmem. Vyšel na nízký pahorek, odkud přece jen dohlédl o něco dále. Pozoroval, sám skryt řídkým křovím planinu dalekohledem. Viděl ale jen vysoký, drátěný plot, obepínající, jak se zdálo značnou část prostoru. Mezi tím se vinula úzká silnice, zřejmě pokračování té, po které přijeli... Ale pak! Pavel bezděčně vstal, aby mohl dohlédnout na samotný obzor. V paprscích zapadajícího slunce, jež měl za zády spatřil kontury továren, vysokých obytných bloků a náměstí... Celé město. Tajné město !!! Chytil kameru a teleobjektivem udělal několik snímků. Pak znovu projížděl dalekohledem okolí. S překvapením zaznamenal, jak po silnici, směrem k němu jede vojenský gazík. Nečekal. Dal se na útěk, kryt přitom keři rostoucími pod lesíkem. Doběhl k autu. Uvědomil si, že honička by nemusela pro něj skončit dobře; vždyť toto byl vlastně prostor, braný jako vojenský. Cosi jej napadlo. Chytil nabitý samopal a zamířil na středně vysoký strom, stojící hned u silnice. Zmáčkl a dávka, vzdáleně se vracející ozvěnou šla celá do jeho kmene... Kulky se zarývaly do stromu a štípaly čerstvé třísky. Pavel vystřílel celý zásobník a zůstal stát. Strom se zakymácel, naklonil - a pojednou se skácel celý na silnici...! Zahradil tak svým kmenem průjezd. Byl už nejvyšší čas. Za zatáčkou se vynořilo auto, které prve spatřil. Vsedl do taxíku a ujížděl pryč. Bezradní vojáci zastavili s gazem před nečekanou překážkou a dohadovali se, co dál. Objet kmen nemohli, lesík nebyl natolik řídký aby jim k tomu dával místo. A

pronásledovat neznámého vetřelce pěšky? To by jistě nemělo smysl.

KAPITOLA 8)-----------------------------------------Novinář šťastně dojel zpět do Sverdlovska. Bylo už k ránu, ale i tak se ubytoval v jednom z místních hotelů. Chtělo se mu spát a beztak teď nevěděl, co dělat dál. Odpoledne zašel do banky a přesvědčil úřednici, aby mu nechala převést celé konto z Ameriky sem. Dalo to práci a pár dní to potrvá, jak se dozvěděl. Ale hlavně že to půjde, oddechl si. Ještě týž den dal narychlo vyvolat snímky a zvětšit co nejvíce to šlo. Večer držel fotografie v ruce a podrobně zkoumal vše, co na nich bylo... Nemohl se mýlit. Skutečně se včera přiblížil k tajnému městu. Jednomu z mnoha. Byly vybudovány většinou za éry Brežněva, tedy v letech 1964 až 1982; a sloužily, dle kusých údajů snad k vývoji a zkouškám nových zbraní. Pomocí kterých hodlal Sovětský svaz diktovat svou vůli celému světu... A později ho snad i ovládnout. Říkalo se též, že města slouží i jako koncentráky pro politické vězně. Nevěděl, co z toho všeho je pravda a co ne. To však hodlal zjistit. Za každou cenu to musí zjistit! Vystříhal nůžkama to nejdůležitější z fotografií. Pak vytáhl notes, do kterého si od začátku každé takové cesty zapisoval celý její průběh. Krok za krokem, se všemi podrobnostmi. Dopsal tam vše, co se událo až do této chvíle. Úplně na závěr doplnil větu, aby ten kdo bude poznámky číst, čekal do určitého data na další informace. Nedočká-li se jich však, má předat záznamy tisku. Notes s fotografiemi pak zalepil do pevné obálky a na ni

napsal Tomovu americkou adresu. Hned nazítří poslal balíček doporučeně z pošty. Pár dalších dnů se jen tak poflakoval po městě a přemýšlel, co podnikne dále. Byla polovina července, teplo a tak i sem pronikli turisté. Pavel si všiml nevelkého obchodu se zdobenou keramikou, a jen tak se u výkladu zastavil a začal si ji prohlížet. Vtom za ním prudkým smykem zastavil mercedes a z něj vyskočil statný chlap. Ten vešel do krámu, zatímco dva jeho společníci pokuřovali u vozu. Chlap se vůbec nerozmýšlel; jen byl uvnitř, vzal majitele hned pod krk: "Tak tys nám nezaplatil?! No počkej, tohle ti Andrej spočítá!" Řval tak, že Pavel slyšel jasně každé slovo. Chlap smýkl s oním neposlušným a vyvedl jej ven ze dveří. Ti dva zahodili cigarety a připravili si železné tyče. Chudáka majitele polil studený pot: "Co-co hodláte dě-dělat?" koktal vyděšeně. "Jen klid, starej. To bude jen výstraha," pravil jejich vůdce. "Poprvé přijdeš jen o zboží. Když nezaplatíš podruhé, tak ti krám podpálíme. No a napotřetí..." "Co-co napotřetí?" "Když promeškáš i třetí termín, to ti pak, holoubku už nebude pomoci! Za-bi-je-me-tě!" To poslední hláskoval až mazlivě a se širokým úsměvem... Zatím se jeho dva kumpáni dali do díla. Vešli dovnitř a tyčemi mlátili do regálů; majitel si zacpával obě uši, aby neslyšel řinkot rozbíjené keramiky. Když skončili, odstrčil ho jejich vůdce od sebe a výstražně zakýval prstem. "Tak nezapomeň! Přijdeme zase za týden. Peníze za naši 'ochranu' měj připravené!" Chtěl už odejít, ale novinář mu poklepal na rameno: "Moment, pane!" "Nóó..." otočil se ten.

"Chci mluvit s vaším šéfem," pravil Pavel rozhodně. Chlap se na něj chvíli nepřívětivě koukal, asi ho překvapilo to nezvyklé přání. "Ano? A to si troufáš? Pan Andrej nepřijímá jen tak ledaskoho." "Já nejsem ledaskdo." "Dobrá," vytáhl chlap z kapsy saka vizitku. "Přijď tedy zítra, v poledne na šéfovu daču. Ale sám!" dodal výhružně. Odjeli a novinář neopomněl vzniklou situaci zdokumentovat fotograficky. "Jsem žebrák, úplný žebrák," lkal zničený majitel uprostřed té spouště. "Zavolal jste už milici?" "Na co! Vždyť ti nic nezmůžou... Volal jsem je už minule, ale přijeli až za hodinu. Nemají auta a tak jezdí na místo tramvají... A to už jsou ti vyděrači dávno pryč." Mohutně se vysmrkal a pokračoval. "Chtějí, abych jim platil třicet dolarů týdně. Kde je vezmu? To je už nezajímá." "Tumáte, do začátku." Pavel vtisknul nešťastnému mužíkovi do ruky svazek rublů. Ani nečekal na jeho díky. Nazítří skutečně přišel na uvedenou adresu. Již zdálky viděl, že se jedná o honosnou, rozlehlou vilu s bazénem. Nikde ale nebylo vidět živáčka. Až když předjel k bráně. To se mu postavili do cesty tři postavy. Jednoho z nich znal, tedy viděl ho poprvé včera. Další přestal kousat cibuli jako jablko a vstal od plotu, kde měl asi svoje vysezené místo. Vyplivl ještě poslední slupky od cibule a postavil se vedle svých společníků. Novinář vystoupil a řekl: "Jsem ohlášen u vašeho šéfa." Ten ze včerejška se ušklíbl.

"Pan Andrej tě přijme. Ale jen pokud se dostaneš přes nás... To ti vzkazuje!" Druhý ukázal Pavlovi klíč, který si zasunul do kapsy. "Tak pojď, pojď si pro něj! Já ho mám!" Začala rvačka. Novinář srazil k zemi ty dva a vrhl se na posměváčka. Ten však uhýbal s obdivuhodnou mrštností... Až nakonec jej chytil zezadu, jednu ruku mu zkroutil za zády a druhou mu vytrhl nůž z pouzdra u pasu. Strážce jej tam nosil nejspíš jen pro okrasu, neboť nyní se ani nepokusil jej použít. "Zpátky!" zavolal na druhé dva, co vstávali držíce se za zakrvácené obličeje. Přiložil strážci nůž pod krk a jeho kumpáni raději zůstali stát. "A teď... Ke dveřím!" rozkázal mu polohlasně. "Odemkni!" Bezmocný strážce uposlechl. Vstoupili dovnitř a novinář jej pustil. "Běž!" odstrčil ho tak, že vletěl do náruče svých zmlácených kumpánů. Pavel nestačil ujít ani polovinu cesty ke dveřím vily, když se tyto otevřely dokořán a na prahu stál... Ano, byl to on. Andrej, vůdce největšího místního gangu. Téměř holohlavý, s velkým knírem. Byl oblečen v domácím županu a všude jej následoval alespoň jeden z jeho osobních strážců. "Výborně, příteli," symbolicky tleskl Andrej rukama. "Jsi přijat, chlapče." "Přijat?" podivil se, "ale to bude nedorozumění." "Ale - jak to?" "Přišel jsem proto, abych si vás najal." "Najal...?" nemohl uvěřit šéf gangu. "Najal?" opakoval znovu. "Ano," trval novinář na svém. "Pojď dovnitř." Usadili Pavla ke stolu, plnému vybraných lahůdek. Novinář si vzpomněl na bídu, panující mezi většinou obyvatelstva. "Jsem už po obědě, příteli. Ale ty se klidně najez, ber si na co máš chuť," ukazoval se holohlavý Andrej jako štědrý hostitel.

Pavel poděkoval a sáhl do kapsy. Svazek dolarů, které hodil před něj na stůl, rozjiskřil Andrejovy oči. "A to je jen malá, opravdu symbolická záloha," ležérně označil novinář ten celý zbytek svojí nynější hotovosti. "Ostatní budou po akci. Ještě třikrát tolik, než dnes." Šéf gangsterů dvěma zkušenými hmaty přepočítal balíček a zašklebil se. "A co když...nebude žádná akce?" usmál se lišácky. "Co když..." ukázal na muže, stojícího mu za zády, "nařídím svému strážci aby vytáhl pistoli a zastřelil tě?" Zkoumavě se zadíval na svého hosta. Ten se snažil vypadat co nejklidněji. "To by byla velká hloupost," upozornil. "To by pak už nebyly další peníze... V tomhle balíčku jsou totiž všechny, co mám s sebou v Rusku. Další přijdou až za dva týdny. Sovětské bankovnictví je pomalé." "Dobrá." Andrej máchl rukou. "O jakou akci tedy vlastně jde?" Když se dozvěděl, že mají dělat Pavlovi průvodce při průniku do tajného města, začal se ošívat. "To je nebezpečné!" "Bodejť! Kdyby nebylo, vzal bych s sebou dědu Mráze." Holohlavý si mnul bradu a uvažoval. Nakonec řekl: "Tak mě ale napadá, že takové město, i když tajné - musí mít přece svou banku! Nebo něco podobného, pokladnu... Zkrátka místo, kde jsou soustředěny prachy !!!" "Asi ano." zívl novinář. "Neuvažoval jsem o tom." "Tak dobrá! Beru to. Prospíme se na to a zítra vyrazíme." "Kolik lidí celkem?" "Osm i se mnou. V dače zůstanou jen psi a jeden můj strážce. A aby bylo jasné; tu banku či jak to tam nazývají, vybereme my a prachy si necháme. Da?" "Da, da," dostalo se mu odpovědi.

Novinář přespal už ve vile. Na cestu se vydali ve třech autech, s tím že on jel první a ukazoval gangsterům cestu. Přijeli na místo. Moudře schovali auta v lese, přikrytá větvemi tak, že zdálky nebyly vidět. Pavel vedl gangstery tak, aby byli všichni co nejvíce kryti keři. Terén naštěstí nebyl tak přehledný, aby byli z města viditelní. "Musíme počkat do setmění," řekl Andrejovi. Přiblížili se už na pár desítek metrů od dalšího, tentokrát dvojitého a ostnatého plotu. Pavel dostal od nich pistoli, neboť samopal se mu zdál být na tuto akci příliš nepohodlný a těžký. I Andrej s ostatními Rusy měli jen pistole. Nyní bylo dost času, aby si je zkontrolovali a odjistili. "Da, da," pokýval hlavou Andrej. "Naše kalašnikovy jsou sice přesné a spolehlivé, ale moc dlouhé... Takhle vaše československé škorpióny kdyby byly! Pěkně krátké, lehké a přitom rychlé. Měl jsi je vzít s sebou." "Co ještě, Andreji? Tanky bys takhle nechtěl?" usmál se novinář. Než padl soumrak, domluvili si zhruba postup. Přelézt dvojitý plot nebude těžké. Ano, byly na něm ocelové ostny a nejspíše do něj pouštěli i proud o vysokém napětí, třebaže tu nebylo žádné cedule na níž by stálo: POZOR! Vysoké napětí! Ale na to všechno Pavel myslel... Vzali s sebou několik dlouhých tlustých dek, které teď přehodili přes horní dráty. Vzniklá plocha tak posloužila k tomu, aby mohli, jeden za druhým přelézt dovnitř. Protože i sem zasahovalo světlo, vrhané otáčivým reflektorem, nemohli se zdržovat na místě. Jen každý seskočil na betonovou zem nádvoří, musel hned odběhnout ta roh, kam se záře reflektoru už nedostala. Dva muži zůstali ale u plotu, jen se stáhli dozadu do křoví. Ti měli ostatním krýt ústup, pokud by bylo třeba. Pavlovi bylo jasné, že ani tady, ve stínu tiché budovy, nejsou ještě v bezpečí. Určitě tudy v nějakých intervalech chodí pěší

hlídka. Začali hledat, kudy se dostanou dovnitř. Ale ouha! Jako na zlost tady nebyl žádný vhodný výstupek, žádné schodiště ani jiný vchod. "Stůj! Kdo tam?!" ozvalo se náhle před nimi. Tak přece hlídka. Nebyl čas, ani možnost přiblížit se k němu a tiše jej zneškodnit. Andrejovi muži jej museli umlčet několika výstřely... Tím se ale prozradili! "Rychle!" mávl novinář rukou. "Za mnou!" Probíhali setmělým nádvořím, kde tu a tam svítila lampa. Ještě asi nebylo zapnuto noční osvětlení, neboť venku panoval dosud soumrak. Ze strážní věže, kterých tu bylo vidět hned několik, se ozvaly také výstřely. A zároveň s tím se rozječela siréna. Poplach! Hlídka na věži měla lehký kulomet. Kropila celými dávkami nádvoří. Dva z Andrejových mužů, co už nestačili doběhnout k ostatním do úkrytu, se schovávali za hromadou cihel, vyrovnanou do řad. Věděli, že tam ale zůstat nemohou... Teď vyráží oba zaráz, nejkratší cestou ke svým. Leč ostřelovač nelení a jednoho z nich si kulky najdou... Zůstává ležet na studené dlažbě, chroptící a s očima vyvalenýma. "Zpátky! Nemůžeme mu pomoct'!" tahá Andrej jednoho z kumpánů do úkrytu. Pavel odvrátil hlavu. Přemýšlí, jak se dostat dovnitř. Cesta zpět je beztoho už odříznutá... Všiml si úzkého žebříku na zdi. Vede na nevysokou střechu přístěnku. Neváhají a lezou postupně všichni nahoru. Pod nimi se ozve dupot vojenských bot. To strážci se sbíhají na místo, kde tuší vetřelce. A už si jeden z nich všiml kde jsou! Vypukla další přestřelka... Novinář a dva další se stačili protáhnout oknem ve střeše nad přístěnkem. Byli uvnitř jakéhosi skladu materiálu. Vypadal opuštěně. Svítili si malými baterkami. Odspodu k nim zazníval tlumený ruch strojů, byla to nejspíš tovární hala. "Stůjte!"

Ani sklad zde tedy nezůstával bez kontroly. Otočili se. Z otevřených padacích dveří v podlaze trčela hlava strážce. Od ní vedly ramena a ruce, co svíraly samopal. Pavel intuitivně namířil světlo baterky strážci do očí. Zároveň se bleskově schoval za nejbližší sloup. Oslepený voják začal pálit jeho směrem, ale nezasáhl; místo toho jej skolily kulky dvou Andrejových mužů. Bezvládné tělo sjelo po železném továrním žebříku dolů. "Tamhle jsou!" To zavolal jeden ze skupiny strážců, procházející halou. "Nahoru, za nimi!" Byla to štvanice jako na divokou zvěř. Novinář proběhl skladem a hledal další východ. Už nepoužil baterku, aby jej neprozradila. V té tmě, rušené jen záblesky výstřelů se ale těžko orientoval. Druzí dva zůstali vzadu a odpovídali na výzvy k vyjití z úkrytu střelbou. Až nakonec podlehli oba přesile a byli zastřeleni. Strážci, co přežili přestřelku prohledávají sklad. Tmu ruší světelné kužele a ticho zase jejich hlasité kroky a hovor. Konečně! Až na samém konci, sedícího rezignovaně u svazku jakýchsi trubek, ho našli. Posvítili mu do tváře. Věděl, že proti takové přesile neuspěje. Proto ani nevytáhl zbraň. Tu mu také ihned vzali. Pak jej odvedli k veliteli.

KAPITOLA 9)-----------------------------------------Prohledali ho. Vojákovi padl do ruky novinářův pas. Překvapeně otáčel nahoru a dolů malým sešitkem s vyobrazeným státním znakem USA, orlem držícím standartu s

nápisem : Ex pluribus unum. Pak se zeptal několika anglickými slovy, které nejspíše nedopatřením někde pochytil: "Vy jste opravdu Američan?" Pavel přikývl a usmál se tomu, jak nedůvěřivě si ho strážce prohlížel. Odvedli ho, spolu se členy Andrejova gangu, do velké, jen hrubě omítnuté místnosti bez oken. Zdařilo se jim pochytat je všechny, ti tři, které stráž zastřelila ovšem chyběli. Andrej se tlumeně dohadoval se svými lidmi. Náhle vyskočil z tlupy jeden a sápal se na Pavla. "To ty...! Ty za to všechno můžeš?! Kvůli tobě jsme všichni tu... Zavření!" "Dej si pohov, Voloďo!" okřikl jej Andrej. "Raději se domluvme, co dál!" Posedali všichni na dlouhou lavici u zdi a pokračovali v debatě. Ačkoliv to trvalo několik hodin, na nic rozumného za tu dobu nepřišli... Novinář se hovoru neúčastnil. Seděl opodál a uvažoval po svém. Posléze zaharašil zvuk odemykaných železných dveří. Do místnosti vstoupilo několik strážných a za nimi dva v civilním oděvu. "Tenhle," ukázal jeden z nich na Pavla, "půjde s námi. A ti ostatní... Nasaďte jim řetězy a odveďte ke kolu! Však už víte," obrátil se na strážné. Pavla zavedli do jakési kanceláře. Velitel ostrahy města, stačil přečíst na štítku dveří. Když vstoupili, přecházel majitel místnosti dlouhými kroky z jednoho konce na druhý. Byl to typický Rus, vysoký se světlými vlasy a plnovousem. Podíval se krátce na svého hosta a vyzval ho, aby se posadil. Strážím řekl cosi tlumeně a pak se opět obrátil k Pavlovi: "Co si dáte? My Rusové pijeme obvykle čaj, ale vám bych nabídnul kávu. Po probděné noci vám přijde k chuti, ne?" Novinář se snažil nedat najevo své překvapení. Velitel sám mu donesl a podal horký šálek. Nato do místnosti vstoupili ti dva v civilu. Beze slova se usadili za stolem, aniž čekali na dovolení.

"Nuže, soudruhu Kapuškine?" otázal se jeden. Velitel stráže vytáhl z kapsy Pavlův pas a zamával jím. "Je to Američan! Jistě víte, jak oni se berou o svoje občany... Neradím s ním zacházet tak jako s těmi ostatními. A nevíme ani, komu všemu řekl o své cestě k nám." "To jsou hlouposti! Nezapomeňte, soudruhu že tohle město není na žádných mapách! Ambasáda nemůže žádat jeho vydání, protože oficiálně vůbec neexistujeme...!" "Dobrá! Řeknu vám tedy ještě něco jiného. Vyžádal jsem si o něm předběžné reference. To je on, co chtěl zlikvidovat našeho agenta Slavíka. Víte, jak to bylo. Naši jej uchránili, a na útočníka poslali mafii z Čečenska. A co se stalo?! On celou tu skupinu, plných dvanáct lidí - docela sám zlikvidoval !!! Říká vám to něco?" Podívali se jeden na druhého. "Nechápeme..." "Může nám být platný jako člen stráže; ba víc. Uvažuji o tom, že z něj udělám svého zástupce!" Nastalo ticho. Novinář, dopíjející svou kávu, zastavil ruku s šálkem v půli cesty. Tohle je tedy překvapení. "To snad už přeháníte, Kapuškine!" Ten zavrtěl hlavou a odvětil tišeji: "Alespoň do té doby, než se o něm rozhodne s konečnou platností." Ti dva v civilu vstali a měli se k odchodu. "Nu, soudruhu... Snad víte, co děláte." A druhý dodal: "Berete to ale na sebe, víte, tu zodpovědnost." Odešli. Kapuškin se obrátil ke svému hostovi, vlastně spíš vězňovi než hostovi. "Víte, já dokážu ocenit schopnosti. A vy se mezi nás mimořádně dobře hodíte. Jste odolný a vytrvalý. Nikde nemáte závazky a nebudou vás proto postrádat."

"A co když přesto odmítnu?" ozval se konečně Pavel. "Co když nebudu souhlasit s tím, co zde děláte vy i vaši lidé?" Velitel získával zpět svoje sebevědomí. "To neuděláte!" Tón jeho hlasu byl řízný; dával tušit že Kapuškin není zvyklý na odpor. "Víte, jak by to s vámi potom dopadlo?" pokračoval jízlivě. "Nedožil byste se ani večera... Anebo byste šel v poutech k té nejtěžší práci. A potom," přistoupil k oknu a ukázal k malé budově s komínem. "Podívejte se sem. Potom by na vás stejně čekalo krematorium... Odsud z města se beztak už nedostanete!" Obrátil se opět k novinářovi. "Buďto potáhnete s námi - anebo vás prostě zlikvidujeme." Pavel nechal jeho monolog bez odpovědi. "Teď se připravte," promluvil opět velitel, po chvíli mlčení. Stiskl zvonek. "Nyní absolvujete důkladnou prohlídku celého komplexu. Chci, abyste si při tom uvědomil, že odsud se nemůžete dostat... Alespoň živý ne." Vstoupili dva vojáci. "Tohle," ukázal na ně, "jsou moji pobočníci. Při prohlídce na vás dají pozor, aby vás nenapadlo se o něco pokusit. Taky vám všechno ukáží a popíšou systém ostrahy. Uvidíte, že i když jej za týden budete celý znát, stejně nenajdete způsob jak odsud utéct." Velitel stráže se spokojeně zašklebil a dal jim pokyn k odchodu. "Tajné město se skládá z komplexu budov správních, obytných správních, řídících a dozorčích," podával mu jeden z vojáků výklad. "Dále zásobovacích, skladových a výrobních. Taky výrobních obytných, což jsou," reagoval na tázavé pohledy, "domovy pro naše dělníky. K tomu ale dojdeme." Na to navázal druhý voják. "Od dělníků se život celého města odvíjí. Pracují na maximum, alespoň u nás ano. Jejich potřeby jsme redukovali na samotné minimum, na jen to nezbytně nutné k přežití." "A díky tomu nemusíme mnoho pracovat my," pokračoval první. "Jen po dosažení plnoletosti musí každý muž sloužit pět

let jako dozorce ve výrobě nebo strážný objektů. Po této době přechází do administrativy, ale tam už se pracuje jen dvanáct hodin v týdnu." Procházeli rozlehlým, zdánlivě opuštěným nádvořím. "Toto jsou ony správní budovy?" "Ano. Odtud se řídí celá výroba a nejenom ta. Vlastně celý život města, doslova každý pohyb, ale i každá myšlenka našich lidí je usměrňována odtud..." "Vy dokážete kontrolovat myšlenky?" zhrozil se novinář. "Všechno se dozvíš, tovarišč. Jedno po druhém," ujišťoval ho voják. Došli k obrovské hale, odkud se ozýval hluk strojů občas překrytý lidskými hlasy. Vstoupili dovnitř. Hala byla rozdělena přepážkami na několik menších. Procházeli prašným a hlučným prostředím výroby. Pavel ucítil vlhký beton a sledoval transportní vozíky, jak nasypávají materiál do forem. Ty pak byly posazeny na vibrační sedla, kde se beton zbavoval vzduchových bublin. Pak prošla forma pod hladičkou povrchu a nakonec ji posunul řetězový dopravník k propařovacímu tunelu. Tím forma pomalu projížděla, až se v ní beton, vycpaný izolací a železnými armaturami doslova 'upekl'. Finální výrobek byl tímto hotov. "Naší hlavní výrobou jsou tyto stavební dílce, tedy panely," ukázal ven z haly jeden ze strážných. Pavel zahlédl celé velké skladiště těchto dílců, venku přímo pod širým nebem. Vrátil se pak zrakem zpět do haly a všiml si, že mezi dělníky v šedavých montérkách popocházejí dozorci. Ti byli ve fialových, upnutých uniformách, s obušky u pasu. "Tak půjdeme," kývali na něj strážci. Už byli venku, když se zeptal: "Odkud vlastně pocházejí tyhle pracovní síly? To jsou tu dobrovolně...?" Vojáci se zasmáli. "Jasně že ne. Tihle už jsou jen potomci dřívějších politických vězňů. Neznají nic jiného než tuhle továrnu a místnost, kde

přespávají. Jednoduše nic jiného nepoznali... Narodili se tu a taky zde zemřou, aniž by se kdy dostali ven." "A tihle jsou na tom ještě dobře," upozornil druhý. "Pracují jen dvanáct hodin denně. A mohou žít s manželkami a mít s nimi děti..." "...které budou odsouzeny živořit stejně jako jejich rodiče!" Pavel už se neudržel. "Správně. My jsme dovedli myšlenku Stalinových gulagů k naprosté dokonalosti." Voják se spokojeně ušklíbal. "Z jedné strany vzato - jim vlastně nic ani neschází... Nepoznali nic lepšího. Proto nás poslouchají na slovo a ani je nenapadne se bouřit." "Jak vidíš, není tohle klasický kriminál. Ale teď, půjdeme ke kolu. Tam uvidíš, proč tihle, ve výrobě jsou na tom ještě dobře." Přiblížili se jakési obrovské stavbě, ve které se dala poznat vodní přehrada. Pod ní, kryta jen plechovou střechou spočívala jednoduchá konstrukce. Sestávala z vodního čerpadla, poháněného...lidmi !!! Lidmi, schvácenými a strhanými, lidmi, co už snad jimi ani nebyli! Na čerpadle bylo připevněno obrovské kolo, k jehož dutým kovovým loukotím byli jako otroci připoutáni ti, kdo kolem museli točit. Novinář se zděšením zjistil, že jsou mezi nimi i Andrej se svými lidmi. "Tak tady je naše trestní kolonie. Sem se dostanou ti vzpurní, které teprv musíme "převychovat". Inu, po šestnácti hodinách denně, a bez jediného volného dne... To pak přejde každého chuť odmlouvat." Druhý ukázal nahoru. "Tady ta přehrada slouží k pohonu naší elektrárny. Tihle přečerpají vodu zdola nahoru, a ta už samospádem otáčí turbínou. Tak se octne dole a znova je čerpána nahoru; a tak pořád dokola." "A to musíte na tak těžkou práci používat zrovna lidi?" "Jistě, proč ne?" "A co takhle stroje?"

"Ale prosím tě. Tihle, ehm, bývalí lidé jsou daleko levnější! A práci udělají stejnou..." Pavel se otřásl stěží skrývaným odporem. Pokračovali dál. Během necelého týdne se tak novinář, doprovázený na každém kroku svými dvěma strážci, seznámil s celým městem. Tedy i s jeho druhou částí, obývanou vládci a pány. Všímal si, že mezi továrnami, obytnými bloky, v parcích a na hřištích, tam všude chodili fialově odění strážci s obušky. Snad každých sto kroků byla někde umístěna kamera a vojáci, ozbrojení samopaly nedleli na strážních věžích jistě také z dlouhé chvíle. Zvláštní, ale logické bylo, že dozor hodný policejního státu byl prováděn v obou částech města. Tedy nejen otroci, ale i otrokáři sami byli hlídáni. Režim jednoduše nevěřil ani sám sobě, byl už tak zvrhlý a krutý že stačilo málo a byl hotov požírat svoje vlastní strůjce. Sektory, kde žili vládnoucí na úkor ovládaných, byly od těch druhých přísně odděleny. Přepážku tvořila linie dvou souběžných, vysokých zdí, vyztužena navíc několika ploty ostnatých drátů... Něco na způsob berlínské zdi. Ale ještě horší. Tam na druhé straně, v majetkovém blahobytu a téměř bez starostí tyla z potu a krve svých, de facto vězňů...vězňů a otroků (!), smetánka komunistické moci. Zavilí bolševici, upsaní politice svojí zvrácené a zločinné strany si tu v klidu a bez vědomí ostatního světa vykořisťovali ty druhé. Přesně tak, jak to ve svojí ideologii vytýkali kapitalistům, se chovali místo nich oni sami...! Vykořisťování člověka člověkem zde nabylo už dávno své nejkonkrétnější rysy. To, co zde Pavel viděl, překonávalo i ty nejhorší představy. S něčím takovým se novinář za těch dvacet let svých cest po světě ještě nesetkal. Ani nejhorší fašistický režim nebyl tak zlý, tak do důsledku propracovaný jako tento. Měl co dělat, aby se nevrhl Kapuškinovi po krku, když mu ten na závěr prohlídky řekl:

"Tady vidíte, soudruhu, komunismus dovedený k nejvyšší dokonalosti. Ani ten nejlepší koncentrák za fašismu nebyl organizován tak dobře." Cynicky se zasmál. "A víte, na čem pracujeme teď? Chceme udělat to samé z celého Sovětského Svazu... A pak z celého světa !!! To samé. A nám se to podaří!" Pavel se vyhýbal tomu, odpovědět přímo na jeho požadavek. Aby se stal soudruhu Kapuškinovi zástupcem. Věřil, že cesta z tohoto očistce vede, a on že ji najde. Dříve či později. Vkládal určité naděje do slabých míst ostrahy. Takové bylo každé místo, které se - byť neochotně, ale přece - čas od času muselo otevřít. Otevřít proto, aby propustilo zboží a obyvatele ven, nebo naopak dovnitř. Správně usoudil, že ani tak velký komplex nemůže být úplně hospodářsky samostatný. A opravdu, většina potravin se nakupovala venku a vozila do města železniční vlečkou. Opačným směrem pak putovaly hotové stavební dílce, ven, na prodej. Aby se získaly peníze a mohlo se dál nakupovat. Neměl moc možností a času, aby zjistil více. Jen to, kudy vedou koleje ven a kde probíhá nakládka vagónů. Ale věděl, že žádná kontrola není a nemůže být stoprocentní... A na to chtěl vsadit. Po těch několik dní spával novinář ve vyhrazené místnosti. Vedle byly světnice strážných, co sloužili pohotovost a většinu noci tam prospali. Ve zbytku času hráli v kostky anebo popíjeli vodku. Dostat se přes ně tak, aby nic nezpozorovali nebude snadné. Navíc ho ještě brali s jistou nedůvěrou, mluvili před ním tlumeně a po straně si jej prohlíželi. Dopadne tohle dobře? - ptával se sám sebe Pavel.

KAPITOLA 10)-----------------------------------------Nastal poslední den prohlídky. Novinář hledal záminky k tomu, aby se mohl přiblížit ke kolejím vlečky a lépe si prohlédnout způsob její ostrahy. Když se mu zdálo, že vojáci na něj začínají pohlížet s nedůvěrou, zavedl řeč jinam: "A co kdyby město napadl někdo zvenčí? Nemyslím nějakých pár jednotlivců, jako jsme byli my...ale opravdu početná skupina, organizovaná armádním způsobem?" Ti v uniformách se pousmáli. "I na toto bylo myšleno, třebaže je to skoro vyloučené. Podívej se nahoru!" Ukázal na střechu největší ze správních budov, nedaleko níž stáli. Pavel si všiml nejprve nevelké, ale pronikavě svítící červené hvězdy, upevněné na nízkém stožáru. Přejel zrakem rovnou střechu a uviděl dva vojáky, popocházející mezi jakýmisi ocelovými zařízeními. Jejich účel se zdola nedal uhádnout. "Pojď, půjdeme se podívat zblízka!" Nahoře se vojáci vzájemně pozdravili. Pavel obešel střechu a zjistil, o co tu jde. Do tří světových stran tu trčely dlouhé hlavně armádních děl, pět nebo šest jich bylo. Rovnou u nich bedny se střelivem, aby příprava netrvala dlouho. Děla byla skoro nová, moderního typu, bezzákluzová a dala se - podle tvaru podstavců - natočit i téměř kolmo pod sebe. Tento detail mu utkvěl v paměti. Když odcházeli, ještě se ohlédl po pěticípé hvězdě. Teď zblízka nevypadala tak strašně, asi metr velká, ze zvláštního svítivého materiálu. Každé patro budovy bylo zvlášť střeženo. Schodiště, připomínající svými plechovými schody a dvojitými zamřížovanými dveřmi vězení, střežila v patrech vojenská stráž. Ta nepustila do jednotlivých podlaží nikoho, kdo neměl konkrétní povolení nebo trvalou propustku. Ani vlastní zaměstnanci aparátu nesměli tedy všude... Pavel tušil, že je blízko velícího centra tajného města.

"A ještě ti ukážeme kontrolní oddělení vnitřního zpravodajství," vytrhli jej z úvah jeho průvodci. Prošli kontrolou a šedivá chodba je dovedla ke komplexu jakýchsi, vzájemně spojených a prostorných kanceláří. Všude tu svítily desítky obrazovek, napojených na kamery venku. Monitory počítačů blikaly barevně mezi ovládacími pulty, plnými barevných páček a tlačítek popsaných azbukou. Sem tam, visela na držácích sluchátka, pokud je neměl někdo z obsluhy zrovna na hlavě. Postavy v bílých pláštích, tiché a sem tam poposedávající síly, sloužící jako ten nejvyšší dozor jim věnovaly pramalou pozornost. Návštěvníci byli přece řádně ohlášeni, takže co se znepokojovat, že. Ucítil poklepání na rameno. Jeho strážce ukázal skrze kulaté okno ve dveřích na jakýsi sloup v hale. Sloup měl připevněnou skříňku, ve které byla patrná jakási páka s namalovaným vykřičníkem. "Co je to?" "Poslední pojistka. Stlačením téhle páky dojde k vyhození celého města do vzduchu... Je podminované, ještě z doby kdy se stavělo a mohli sem proniknout špióni cizích mocností." Mlčky vyšli opět na schody. Novinář se zadíval na muže, spěchajícího kolem nich. Ačkoliv bylo na schodech málo světla a postava měla sklopenou hlavu, Pavel ho přesto poznal. Ten, kdo je tehdy udal! Zrádce a konfident. Je tady, rovnou před ním !!! Najednou ho držel za klopy saka a cloumal s ním, jakoby to byla loutka. "Ty kryso! Přišel čas odplaty!" syčel mu do tváře. Agent, který dlouhé roky sloužil režimu potlačujícímu lidská práva, mu ustrašeně hleděl do tváře. Nepočítal, že se ještě někdy setká se svým protivníkem. A k tomu ještě zde? Nosil teď brýle a narostlo mu i bříško; tady ve městě dostal zaměstnání v administrativním aparátu. Na všechno, co za ním zůstalo venku, si přál už zapomenout. A nyní tohle.

Pavel s ním smýkl prudce ze schodů, až upadl na plošinu sloužící jako odpočívadlo. V dalším už zabránili Pavlovi jeho strážci, když jej chytili z obou stran za ruce. Nemohl se tak na Slavíka vrhnout, jak zamýšlel... Ten pomalu vstal a ustrašeně se plížil kolem nich po schodech nahoru. Jeho protivník sebou zacloumal a vyrazil ze sebe: "Však já tě už brzy dostanu, Slavíku !!!" Ztěžka stoupal po schodech, zatímco vojáci odváděli zuřícího novináře rovnou do jeho ubikace. Tentokrát jej tam ale zamknuli. Čekal, že ráno jej opět pustí ven. Ale, nic. Nepustili. Ani druhý den. "Kdy mi otevřete, slyšíte, kdy ??" tloukl a kopal do masívních dveří. "Jen klid. A ticho!" ozvalo se za nimi. "Však se dočkáš!" Na třetí den vpochodoval k němu sám Kapuškin. Stoupl si před něho a pokýval hlavou. "Jeden z administrativy si na vás stěžoval. Ohrožujete ho prý na životě, povídal... Ani nevíte, soudruhu co jste si tím zavařil! A nejen sobě. Jak vás mám teď obhajovat?!" Pavel se na něj pátravě zadíval. "A tak. Vy vlastně ještě nevíte! Volají nás teď znovu ke komisi; a tentokrát tam bude i vojenský velitel města. Dnes se rozhodne o vašem dalším osudu." Pokynul strážím. Nasadili Pavlovi ocelová pouta a pod namířenými zbraněmi ho odvedli tam, kde jej čekal verdikt. Vstoupili všichni do rozlehlé místnosti. Byl to suterén, jak se dalo usuzovat ze zdí bez jakýchkoliv oken. Na vyvýšeném stupni seděli u dlouhého stolu ti dva, které znal už od minula. Uprostřed, na vyvýšené židli trůnil třetí, jehož viděl Pavel poprvé. Zřejmě vrchní velitel toho všeho.

"Nuže, začněme!" Předstoupil Kapuškin. "...a mám zájem o jeho služby. Vždyť ta bravura, s jakou zlikvidoval v Československu celou tamější expozituru čečenské mafie! Kromě toho, utekl přímo od soudu, vyskočil oknem z budovy. A nakonec přišel sem, a jenom tak mimochodem si najal nejvlivnější místní gang! Proto znovu opakuji: Angažujme ho!" Na jiném místě síně se vztyčil vzápětí jiný muž. Byl to agent Slavík. "A to, že mě napadl, není nic?! Je moc nebezpečný!" křičel s tváří rudou vzrušením. Dlouho, celé dopoledne rokovali. Až padlo rozhodnutí z úst nejvyššího. "Ať je zlikvidován! Odveďte ho na místo a vykonejte!" Eskorta kráčela mezi budovami ke travnatému pruhu země, až k plotu za betonovou plochu. Nedaleko se rýsovala v poledním slunci silueta krematoria. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Hlídali ho ze všech stran. Podíval se ještě smutně ke kolejím; zrovna přijel vlak a vystupovali z něj lidé. Viděl i Kapuškina, jak spěchá k jednomu vagónu. Má to být opravdu jeho konec? "Počkejte," zastavil se. Jeden z vojáků se na něj nerudně podíval. "Tak co je? Máš snad nějaké poslední přání?" vycedil bez úsměvu. "Popravovat se má ráno. Za úsvitu," zkoušel to na něj. Vojáci se zachechtali. "A popravčí četa má mít pět lidí, a z toho jeden nabito slepými..." pokračoval oslovený. "To všechno víme, no jasně! Jenže, chlapečku - na to se tu nehledí, co je jinde zvykem - tady platí rozkaz! A ten jsi slyšel sám: Tady a hned!" Došli na místo. Vojáci se stavěli do řady a připravovali zbraně.

"Stát! Stát!" ozvalo se zezadu a kdosi do toho ještě hvízdal píšťalkou. Ohlédli se. Běžel k nim Kapuškin, následovaný jakýmsi tělnatým důstojníkem. Vojáci vyčkávali. "To je soudruh inspektor měst," představil velitel stráže souputníka. "Radamov..." vyjekl udýchaně ten, svírajíce v dlani jakýsi odznak. Vojáci vzápětí všichni salutovali. "A teď...odveďte vězně!" rozkázal inspektor. "Půjde k ostatním, do továrny! Takových nebudeme mít nikdy dost," dodal už spíše pro sebe. Ke skupině přicházeli ti dva, co předsedali komisi. Slyšeli, jak bylo jejich rozhodnutí zvráceno a nebylo jim to očividně po chuti. "Ale soudruhu, co když se pokusí o útěk?" promlouvali k inspektoru tlumeně. Mysleli, že stojí dost daleko na to, aby je Pavel neslyšel. "Ale no tak! Což nemáte dost dobrou ostrahu!? Všichni víme, že se z našich měst ještě nikdo nedostal... Alespoň ne živý!" napomínal ty dva inspektor. "Chápete, o co mi jde? Já přece počítám s tím, že se pokusí utéct. A tím nám ukáže zároveň slabší místa ostrahy! A můžeme pak náš dozor ještě vylepšit!" "A tááák," protáhl jeho protějšek. "Už to chápu." "Budeme ho mít pod zvláštním dozorem! A zlikvidovat, to ho můžeme pak kdykoliv; vždyť přece o nic neběží." Do hovoru se vmísil i Kapuškin. "To bylo skutečně v poslední chvíli... Už jsem nedoufal, že přijdete včas," řekl už nahlas, zatímco novináře odváděli. "To víte!" šklebil se inspektor. "Když tady nemáte letiště. Vlakem to všechno moc trvá..." Další už Pavel neslyšel. Ve výstrojním skladě nafasoval montérky, stejné šedomodré barvy jako měli ostatní příslušníci té vyvolené 'dělnické třídy' zde. Dostal přiděleno číslo, které mu hned našili na blůzu.

"65581! Takhle se budeš odteď hlásit! Na svoje jméno zapomeň, už jsi jen číslo!" Tak jej poučoval řízný důstojník, co jej po převlečení dovedl na ubikaci pracujících. "Na, dnes se ještě seznámíš s pravidly chování!" vrazil mu do ruky sešit s nadpisem 'Režim dne'. "Máš štěstí že už je pozdě. Do práce tě vezmeme až zítra." A odešel. Pavel se rozhlédl po místnosti. Byl v budově, kde muselo být ubytováno tisíce dělníků. Ubikace byly rozlehlé, v té svojí napočítal dvaadvacet lůžek. Většinou na patra, jako na vojně. Pak už jen pro každého jeden stolek s nočním prádlem. Režim dne nedovoloval příliš. Vzdalovat se svévolně od ostatních - zakázáno. Odporovat příkazům - zakázáno. Hrát jiné než povolené hry v době odpočinku - zakázáno. Brát potraviny mimo jídelnu - zakázáno. Neplnit pracovní normu - zakázáno. Přemýšlet vlastní hlavou - zakázáno. Dělat... - zakázáno. Zakázáno! ZAKÁZÁNO !!! Míhalo se mu to všechno před očima. Navečer se vraceli pracující do svých světnic. Zvědavě si jej prohlíželi, ale nikdo ho neoslovil. Oni vůbec málo mluvili, i mezi sebou. A pokud, téměř vždy to bylo o práci. Rodiny tihle neměli, to by bydleli ve vedlejším baráku, vzpomněl si na to, jak ho prováděli areálem. Večerka byla brzy. Pracovní síly musely nabrat další energii. Tlumeně houkající siréna jej vítala do nového dne. Jaký bude? Po pár minutách se ozvaly rozkazy k nástupům. V řadách za sebou kráčeli do koupelny, pak je čekala snídaně v jídelně. Úderem sedmé začínala práce.

Pavla zaškolovali u hladičky betonu. Nebylo to těžké, za hodinu už to uměl. Ono vůbec, jak se potom koukal okolo sebe, tak práce tady byly vcelku jednoduché. Namáhavé spíše fyzicky. Jak už to v podobných zařízeních bývá... Po prvním dnu v továrně byl novinář celý rozlámaný. Všude jej bolelo a píchalo. Myslel, že druhého dne snad už nevstane... Ale pomalu, den ode dne si zvykal. Ovšem spíš tělo si zvykalo. Rozum velel: pryč odtud !!! Nepřestal ani na chvíli spřádat plán útěku. Dny byly teď, na začátku srpna dlouhé a Tom se vracíval domů pozdě. Odemkl spíš ze zvyku schránku na dopisy, ze které vypadl balíček. Zvedl ho. "Z Ruska?" divil se. Letadlo společnosti PanAm jej vyklopilo na Vnukovském letišti v Moskvě. Protáhl si ještě na schůdcích svaly, ztuhlé mnohahodinovým seděním. Po průchodu celnicí zamířil do centra. Když dostal před dvěma týdny ten balíček, netušil jaké obstrukce budou s vízem. Ale nakonec je přece jen tu. V duchu si ale přece jen říkal, že nebýt jeho přítele, nikdy by sem nejel... Dny v továrně tajného města zatím nevzrušeně plynuly dál. Už přes dva týdny byl Pavel přinucen těžce pracovat ve službě rudé moci. Avšak nezahálel ani v přípravách na svůj plán. "Ty, Koljo. Pojď sem na chvilku!" volal na jednoho uprostřed hluku strojů. "Co je?" "Poslyš, líbí se ti tady? Nebo bys chtěl odsud pryč?" nadnesl mu opatrně. Kolja se na něho udiveně zadíval. "Kam pryč?" vrtěl hlavou nechápavě. "Já nevím, co je za plotem. Nevím, a nechci vědět... Mně je dobře tady. Všem nám je dobře tady... I tobě tu je dobře," vzdálil se od něj.

A tutéž odpověď dostal nesčetněkrát. Od většiny z dalších, co se jich tázal na to stejné. Zkoušel tedy popudit dělníky proti jejich strážcům. Tak, aby se vzbouřili a vrhli se na ně. "Můžeme se zmocnit jejich obušků a použít je proti nim," říkal přesvědčivě. "Jich je jen málo. Nic proti nám nezmohou, když se jim postavíme!" A jak to dopadlo? "Takže ty je štveš proti nám, co?" hřímal vysoký důstojník. "Jen se neboj. Na ně platí něco jiného. Uniforma! Ta má u nich pravdu, ať řekne cokoliv, sebevětší blbost. Oni na to ale slyší, co řekne uniforma je svaté. Kdo ji má, toho poslouchají!" Po tři dny půstu, na samotce pak novinář přemýšlel o těchto slovech. Vždyť vlastně nikoho z těch, co spolu s ním trpěli v tomhle lágru, pořádně nepoznal. Akorát si všiml že mnozí z nich neuměli číst ani psát. Ani s jejich vyjadřováním to nebylo slavné. Když už promluvili, tak buď nesouvisle anebo jen o jednoduchých věcech. A krátkými větami. Ostatně - vadilo to někomu? Tady tyhle znalosti vlastně ani nepotřebovali... To je otřesné, co s lidmi dokázal komunismus. Zohýbal si je podle svých potřeb. Šlo přece jen o to, aby hodně pracovali a málo spotřebovali. To byl samotný účel tajných měst v Sovětském svazu a záměr oněch rudých zrůd.

Armádní velitelé byli ještě před svítáním voláni na ministerstvo, kde jim předávali do rukou zapečetěné obálky. Ty obsahovaly rozkaz k uvedení jednotek na celém území Svazu do bojové pohotovosti... Pro řadové vojáky pak začíná tento den o půl hodiny později, v 5:00 ráno poplachem. Je jim sděleno, že v Moskvě nějací studenti hromadně odmítají rukovat, a že tedy pojedou zasahovat proti nim.

Zatímco se Tom pokoušel dostat k některému z policejních úředníků a ve volných chvílích se jen tak procházel ulicemi Moskvy, zrál v hlavách několika ruských generálů jiný plán. Plán spiklenců, plán na vojenský převrat co by vrátil celou tu obrovskou zemi zpět do náruče komunismu...

12:00 - I u stěn Kremlu, na Manéžním náměstí se konají protestní shromáždění, chráněné navršenými barikádami. 17:00 - Kolona tanků, co zaujala výchozí stanoviště na Kalininském prospektu, se dává do pohybu. Nepodniká však, jak by se očekávalo, útok na nedaleký parlament. Místo toho odjíždí pryč.

KAPITOLA 11)-----------------------------------------Bylo pondělí 19.srpna 1991.

6:00 - Začíná vysílat rozhlas. Gorbačov je prý vážně nemocen, v souladu s požadavky 'širokých vrstev pracujících' platí po následujících 6 měsíců vyjímečný stav. V této době, ačkoliv vojenská technika ještě ani neopustila kasárny - si puč přesto vybral svou první oběť...! "Soboleve!" vykřikl jeden z jeho kamarádů, když našel vojáka oběšeného. Raději udělal toto, než aby šel střílet do vlastních lidí. Později se u budovy moskevského parlamentu začali srocovat lidé. V 9:00 se vyškrábal Boris Jelcin, člen sovětského vedení na tank před budovou a začal svůj proslov. Zatím desítky tanků vyjely z kasáren a postupně zatarasily přístupové cesty k parlamentu. Ale Moskvané se v desetitisících shromáždili kolem budovy a začali proti nim stavět barikády.

Tom se vrátil do hotelu. Ve vstupní hale se na stolku válely týden staré noviny. Kdyby býval uměl rusky, mohl by si s notnou dávkou sarkasmu přečíst horoskop na dnešní den: 'Pokud jste se rozhodli začít nový život, je k tomu nejvhodnější 19.srpen. Lepší den k tomu neexistuje...'

Úterý bylo zdánlivě jako každý jiný den. Někoho mátlo, že se neozývá střelba a nejsou mrtví. Že lidé jako obvykle spěchají širokými ulicemi hlavního města, zařídit si svoje věci. Že jako normálně stojí v nekonečných frontách, pracují, jedí a odpočívají... Jen těch tanků ve městě kdyby nebylo. Tu noc nemohl spát. A když před půlnocí přece jen usnul, ozvaly se za chvíli první kulometné výstřely. Z okna to vypadalo jako ohňostroj, kulky byly totiž svítící. 1:00 - Na křižovatce Kalininského prospektu a Sadového okruhu dochází k tvrdému střetu. Obrněné transportéry podnikají pokus přejet přes barikády. V rukou obránců se objevují takzvané Molotovovy koktejly; tedy láhve naplněné zápalnou směsí, která se rozleje z rozbité láhve a hoří v místě dopadu. Už na ně doplatil jeden z obrněnců. Během deseti minut hoří i další dva transportéry. Kolem půl třetí se oblékl a vyšel ven. Pozoruje stahující se jednotky vojsk. Pak ho napadlo, zajít opět na ředitelství milice. Nebylo ostatně daleko. I tak už svítalo, když stál před ním. Skoro všechny kanceláře svítily a vrátný nebyl na svém místě. To se Tomovi hodilo. Nejen proto, že se s ním těžko a jen s výraznou gestikulací domlouval; věděl, že starý policajt nerad pouští ke svým nadřízeným kohokoliv. Jenže on milici potřeboval, na cestu tam nemělo přece cenu vydávat se sám... Když tam ani Pavel neuspěl. Volně tedy prošel až tam, co potřeboval, do čtvrtého patra vlevo. Po zaklepání nečekal na výzvu, ale rovnou vstoupil. Nezdálo se, že by její majitel, dle štítku na dveřích major, jeho příchod zpozoroval. Vyhlédal zrovna opatrně z okna, a to tak, že mu zpoza parapetu vykukovaly jen oči a kousek hlavy s čepicí. Zbytek majora byl skryt v bezpečí pod oknem.

Odkašlal si a pozdravil chrčivou americkou angličtinou. Důstojník se obrátil s nevolí na toho nevítaného návštěvníka: "Tak hergot, co tady děláte? Vidíte, že tu není bezpečno!!" "Jako všude v Moskvě..." dostalo se mu odpovědi. Venku se zatím ozvala další střelba a milicionář se skrčil ještě více. "Letos je zkrátka trochu horké léto... Přemýšlím, že takhle nějak to mohlo vypadat v 68-mém roce v Československu," pokračoval. Majora nepřešel dosud údiv. Anglicky rozuměl, ale co proboha mají znamenat ty narážky? "Kdo vy hrome vůbec jste...?" "Záleží na tom? Důležité je přece něco jiného," nadechl se Tom. "Mám přítele, co se vydal do tajného města za Sverdlovskem... Ale ne, neříkejte že nevíte co jsou tajná města!" "Pokračujte." Důstojník milice se uvelebil se zády opřenými o topení a pozorně poslouchal... Pavel byl vždycky zvyklý spoléhat se především sám na sebe. Uvědomil si rovněž, jakým jediným způsobem může obrátit sílu vězňů proti jejich žalářníkům. Musí se zmocnit některé té vínově červené uniformy. A pak... Vydá rozkaz k útoku! Teď už jen zbývalo vyčkat té pravé příležitosti. O pár dní později se přihodila nehoda, a ačkoliv nevypadala pěkně, novinář z ní měl prospěch. Co se stalo? Jedna z mnohatunových železných forem, převážená mostovým jeřábem, se uvolnila z lan po jedné straně; tím se ale těžké železo zhouplo a přimáčklo mezi sebe a stěnu jednoho z vězňů. Na malou chvíli vznikl zmatek. K místu se sbíhali dělníci i dozorci, utvořili rázem půlkruh okolo toho nešťastníka. "Doneste pytel! Rychle," řval dozorce na ostatní. Když se stalo, ukázal vězňům, že mají mrtvého nasoukat dovnitř. Pavel využil chvíle nepozornosti a vyšplhal žebříkem na ochoz kolem haly. Opatrně se přibližoval k oplechované strážní boudě. Tušil, že nebude docela prázdná, i když většina dozorců byla právě dole.

A nemýlil se! Když se vkradl potichu otevřenými dveřmi dovnitř, uviděl dozorce obráceného zády k němu. Muž právě pozoroval malým okýnkem dění vzadu v hale. Sklonil se a vší silou mu podtrhl nohy. Tím zmizel z dohledu náhodných svědků. Několik ran pěstí do obličeje zbavilo muže vědomí... Rychle z něj strhal uniformu a ve spěchu si ji navlékl. Ani si nesundával svůj pracovní úbor, věděl že není času nazbyt. Pozdě! Zaslechl hlasy vracejících se dozorců. "Pojďte všichni! Naleju vám vodky. Taky si na tu krev při úrazech nemohu moc zvyknout," hlasitě říkal jeden. Pavel, ukrytý za napůl otevřenými dveřmi, oddělujícími jejich místnost od jakési šatny, naslouchal hovoru. Několik dozorců, po prvním napití rozehřátí, si svléklo horní část uniforem. Inu, vodka v těchto vedrech! Pak si některý všiml těla, ležícího pod okýnkem. "Hej, ty! Co je ti!" Zvedl se a přistoupil ke dveřím šatny. Práásk! Takovou dostal ránu od dveří, které novinář vší silou zavřel. Naštěstí měly i zástrčku v klice. Nevšímal si bouchání a snažil se prolézt úzkým otvorem. Povedlo se! Visel nad dvaceti metry volného prostoru... Rukama hledal, o co se zachytit. Našel přivařenou traverzu a přeručkoval okolo plechové boudy nad plošinu se zábradlím. Strážní zatím vyběhli, tak jak byli, v košilích ven. Co si ale nezapomněli vzít s sebou, byly samopaly. Obvykle, jak se pohybovali mezi dělníky, stačil jim každému řádný obušek; ale teď byla jiná situace. "Kde je?! Hledejte!" ozývaly se jejich hlasy z druhé strany. Přeběhl plošinu a skrčil se ve stínu mostového jeřábu. "Tady nikde není!" křičel kdosi. "Kam mohl utéct?" odpovídal jiný. "Koukni se dozadu!" Ozval se dupot do schodů. Pavel se natáhl a zachytil těžký hák jeřábu, visící na ocelových lanech. Vychýlil hák tím, že jej přidržel šikmo, s napnutými lany. Právě včas! Na plošině se objevila postava, držící samopal... Novinář zhoupl kladku a letící

hák zasáhl dozorce v místě loktů. Nabitá zbraň mu vylétla z rukou a muž se skácel na zem. V příštím okamžiku už třímal Pavel samopal sám. "Ta-tady je! Všichni sem!" blekotal zraněný. Jeho kumpáni se opravdu začali sbíhat. Pavel byl zahnán do kouta; vždyť jediná cesta k úniku byla tím zahrazena... Zuřivě se rozběhl a vrazil do strážného; ten odletěl nazad ke schodům, ze kterých srazil několik svých kumpánů. Pavel tím získal chvíli času a rozhlédl se okolo. Kousek za jeho zády se komíhal hák od mostového jeřábu, co byl zde odstaven. Hodil si samopal na záda a bleskově vyšplhal do kabiny. Tato technika funguje na celém světě obdobně, neměl proto potíže najít tu správnou páku, kterou uvedl jeřáb do chodu. Na plošině se zatím shromáždili strážci. Jeden z nich ukazoval Pavlovým směrem. Ten pochopil nebezpečí, a než ho stačila zasáhnout některá z kulek, schoval se za kryty motorů. Další a další dávky kulek se odrážely od plechové konstrukce jedoucího jeřábu. Pavel sledoval dělníky pod sebou. V tom hluku dole si ničeho příliš nevšímali a vraceli se znovu ke své práci. Jeřáb dojel na konec své dráhy a automaticky naskočilo brzdění. Novinář pochopil, že musí dolů. Sjel po kovovém žebříku a zmizel za nejbližším rohem haly. Horda strážců se přihrnula hned po něm. Doběhli k sousední hale a zastavili se. Pavel, schovaný za pyramidou několikatunových forem, vyrovnaných na sebe, vypálil krátkou dávku do betonové podlahy. Dozorci strnuli leknutím. Bylo vidět jen hlaveň zbraně, vyčnívající z mezery v železe. Ozval se novinářův hlas, tady ve skladovém prostoru dobře slyšitelný. "Stůjte! Ani o krok dál!" Strážní vyčkávali dalšího, ale samopaly dosud svírali v rukou. Ty mi nebudou k ničemu, říkal si Pavel, vězni s nimi zacházet nedovedou a mně stačí jeden...

"Jděte po jednom k tam té násypce," ukázal pohybem hlavně, "a nahažte do ní samopaly!" poroučel. Po chvilce váhání dozorci uposlechli. Teď mohl Pavel vystoupit z úkrytu. Šel pomalu k nim. Cestou zapnul vozík, převážející čerstvou betonovou směs a zastavil jej nad násypkou. Záklopka vozíku se otevřela a na hromadu zbraní se vylil těžký, pomalu tuhnoucí beton. Už teď byly samopaly nepoužitelné. Na opačném konci tovární haly se ozvaly výkřiky a několik výstřelů. Pavel se rychle otočil. Spatřil trojici dozorců, kteří, nevědíce co se děje, volali na své kumpány. Ta chvíle nepozornosti jej ale přišla draho... Jakmile se otočil zády, využili odzbrojení strážci příležitost a okamžitě se jich na něho několik vrhlo. Nestačil použít samopalu, protože jak upadl, nechal ho pod sebou. Ostatně vzápětí se tam podsunuly cizí ruce a vyrvaly mu zbraň z rukou... Násilím jej postavili a vzali mezi sebe. Takto svírajíc, vedli vzpurného vězně zpátky, napříč první halou. Něco jej napadlo! Dozorci, co ho vedli, neměli na sobě uniformy. Nechali je přece v šatně, když tak narychlo museli ven... Červenou uniformu měl pouze on! Vykřikl několik vět na skupinku dělníků, co právě míjeli. Ti se zastavili a nerozhodně sledovali situaci. "Pojďte blíž!" křičel novinář co nejhlasitěji. "Pomozte mi !!!" Dozorci si rovněž uvědomili nebezpečnost okamžiku a učinili pokus, odvléci vzpírajícího se vězně pryč. Pavel bojoval o všechno. Dělníci se během půlminuty shromáždili okolo nich. "Co čumíte!? Do práce!" obořil se jeden z dozorců, zapomenouc že bez uniformy nemá jeho slovo žádnou váhu. Když viděl, že neposlouchají, odepnul obušek a přetáhnul s ním nejbližšího dělníka. Tím spustil lavinu. Masa vězňů se pustila holýma rukama do svých dozorců. Ten, co ukořistil Pavlův samopal, ještě výstražně vypálil dávku

do vzduchu; ale zbraň se po pár ranách zasekla. Asi důsledkem předchozích nárazů. Zůstali tu tedy skoro bezmocní... Několik dozorců, jen se svými obušky proti desítkám vězňů! Novinář se v tom chumlu jakoby ztratil. Cítil jenom, jak ho ty ruce, co mu bránily předtím v pohybu, pustily. Prodral se masou těl a zamířil k protějšímu východu. Ale cesta byla uzavřená. Trojice oněch strážných obešla halu a blížila se bokem k němu. Měli zbraně. Musel jednat rychle a bez velkého rozmýšlení... Skryl se za tunel, kde probíhalo propařování betonu. Uvolnil u jedné z prázdných forem pojistku a opřel se do ní. Obrovitý kus železa se dal do pohybu po kolejích... Těsně před vstupem do propařovacího tunelu naskočil do jedoucí formy a bleskově zalehl do prostoru na beton. Vzápětí ucítil teplo, které se zvyšovalo s tím, jak klesala rychlost tohoto nevšedního dopravního prostředku. Kus před koncem tunelu se forma zastavila úplně. Pavel překonával dusící horko, které uvnitř panovalo. Věděl, že musí vylézt ven po svých. Skoro omdlel, než se mu to podařilo... Východ z haly byl o pár kroků dál. Srazil se v něm s dalším strážcem, který vůbec nevěděl, co se tu děje. Využil jeho překvapení a poslal jej ranou pěsti k zemi. I jeho samopal se mu zrovna hodil... Po nádvoří projížděl pomalu tovární vozík. Naskočil do něj, nedbaje údivu dělníka, co s ním jel. Vozíkem se dostal až k jedné ze správních budov. Zde seskočil a obešel ji ze strany, aby se dostal dozadu, k drátěnému vedení hromosvodu. Už se jej chtěl chytit a šplhat nahoru, když se k němu donesl úryvek jedné známé, sborově zpívané písně: ...poslední bitva vzplála, dejme se na pochod! Inter-nacio-nála je zítřka lidský rod...!

Vyhlédl zpoza rohu a spatřil početnou rotu dozorců, pochodujících v útvaru směrem, odkud právě přijel. Hned jej napadlo, že jdou zasáhnout proti revoltujícím dělníkům a zahryzlo jej pomyšlení, jak lehkomyslně je opustil. Ale v této chvíli už nebylo návratu. S určitou námahou překonal těch několik pater, dělících jej od rovné střechy objektu. Naštěstí dost sportoval a proto výstup jakž takž zvládl. Až teprve nahoře si uvědomil, že je to střecha hlavní správní budovy. A proto hlídaná! Neztratil však duchapřítomnost. Strážní, hlídající okolí budovy zaslechli za sebou šramot a otočili se. Blížil se k nim někdo, kdo měl uniformu jako oni. "Hej! Jdu vás vystřídat !!" Udiveně pohlédli na sebe a letmo stačili zaznamenat, jak na ně příchozí namířil hlaveň samopalu... Krátké zarachocení a život ve třech tělech, škubajících se záchvatem křeči, vyhasl. Novinář odtáhl mrtvé vojáky na stranu, aby mu nepřekáželi. Sám pak zaujal jejich místo. Opravdu je vystřídal! Bitka mezi dělníky a jejich dozorci pokračovala i poté, co Pavel uprchl. Spíše se zdálo, že se její ohnisko bude rozrůstat... Několik dozorců už leželo bezmocně na zemi a zbývající nestačili čelit přívalu ran. Obraceli se na útěk, prchali do sousedních hal a tam narazili na další protivníky. Dělníci jakoby znenadání byli osvíceni myšlenkou na odpor a svobodu. Nikdo jim nemusel kázat, nikdo nevyhlašoval žádná hesla, nikdo neporoučel, nikdo je nevedl. Vůle k odporu se tu jednoduše začala rozlévat do všech stran a celoživotní vězni najednou přestali poslouchat i své dozorce. Ti ze strážců, kteří měli jen obušky se zděšeně schovávali a couvali před rozezleným davem; ostatních pár co se ještě dostali ke zbraním, než jim vězni vůbec odřízli cestu, jen ohromeně zírali na tu sílu, kterou měli náhle proti sobě. Posléze i oni se snažili zachránit útěkem, aniž byli vůbec schopni použít svých samopalů.

Ani jednotky, co připochodovaly s revoluční písní na rtech si náhle netroufaly zasáhnout. Zaměřily se jen na to, aby rychle uzavřely dělníky v halách, tím, že vojáci uzamkli a zatarasili všechna plechová vrata v celé továrně. Ale přesto se zevnitř nepřestal ozývat hluk a těžká vrata se prohýbala pod náporem živé síly uvnitř. V téže době se scházel krizový štáb velitelství. Rozezlené tváře vojenských důstojníků, nadávky a bouchání do stolu - to byla atmosféra jednání. Ten překřikoval tamtoho, a nikdo vlastně neposlouchal jiné, jen a pouze sebe. Vřava se poněkud uklidnila až s příchodem inspektora, který svou pravomocí přebral velení města. "Tak ticho, soudruzi!" zařval. "Kdo má nějaký návrh...ale konstruktivní, nějaký co by nynější situaci mohl vyřešit...??" Ticho po pěšině. Inspektor potřásl hlavou, jako že to očekával. "Zatopte komplex výrobních hal vodou!" Dva z důstojníků odběhli. Splnit rozkaz.

KAPITOLA 12)-----------------------------------------O pár desítek metrů výše nad bunkrem štábu, kryt střešními štíty pozoroval Pavel dění za městem. Stanoviště bylo vybaveno dalekohledem, nastaveným do periskopu. Viděl tedy zřetelně všecko. Kolona aut, s nápisem Milicija projela drátěným plotem, překonala zátarasy a blížila se k městu! Nevěděl, zda tato eskadra místní policie bude s ním či proti němu. Rozhodl se zatím se neukazovat.

Stráž na blízké věži si ale všimla čehosi podezřelého. Vzápětí zahájila palbu těžkým kulometem do míst, kde ruští policisté přelezli plot. Několik jich zůstalo na místě ležet, ostatní pak, kryti stínem budovy palbu opětovali. Nezdálo se však, že by to kulometčíkovi vadilo; věž byla obtočena silným plechem od něhož se kulky z pistole jen odrážely. S milicionáři přišel jeden, co k nim vlastně ani nepatřil. Ten se nyní odpojil od skupiny, aniž by si toho někdo všiml. Mířil totiž jinam, do místa, kde zdánlivě nezuřil boj. Druhá kulometná věž stála tak, že obsluha nemohla zamířit na policisty. Bránila jim v tom budova, co zakrývala dokonale výhled tímto směrem. Kulometčík nahoře jen sledoval, neobjeví-li se někdo zpoza rohu a byl připraven to do něho napálit. Vetřelec se proplížil mezi keři za plotem, aby tak obešel notným obloukem věž. Dostal se nepozorovaně přes plot a téměř zezadu se připlížil až těsně k věži. Ten nahoře nic netušil. Vyndal pomalu svou pistoli a, stojíce pod strážní věží se podíval nahoru. Ačkoliv tělo věže bylo prakticky opancéřované, zespodu nebyla obsluha chráněna téměř nijak. Vetřelec jasně viděl hýbající se postavu, skrze obyčejné plechové rohožky používané tak často v továrnách. Teď jenom se trefit hned napoprvé! Pistoli držel v obou zvednutých rukou. Snažil se mířit skrze oka rohože, tak, aby se kulka neodrazila od ní zpět. Třeskl tlumený výstřel, jež vracela ozvěna celým nádvořím. Kulometčík sebou škubl a zůstal ležet. Rychle vylezl do věže. Přejel zrakem její vybavení a našel granátomety. Jeden vzal a opatrně odjistil. Odtud měl před sebou sousední věž jako na dlani. Zamířil. Stisknul. Nad Pavlovou hlavou přejel tenký ohnivý záblesk, který vniknul do kulometné věže. Věž vybuchla tak prudce, jako by byla plná dynamitu... Rozmetané zbytky kovu a plechů se vznášely tiše vzduchem. Cesta byla volná.

Nová skupina posílila zdecimovanou policejní jednotku. Avšak znovu jim zahvízdaly kolem uší kulky. To skupina dozorců, odvolaných sem z továrny, zahájila palbu vůči nevítaným hostům. Ale nová obsluha kulometné věže taky nezahálela. Překvapivě pro obránce města, začala těžká zbraň kropit jejich vlastní řady. Dobrých osm z nich zůstalo mrtvých na dlažbě, zatímco se ostatní stáhli. Kdo je asi tím střelcem, říkal si Pavel. Jistě někdo od milice, tedy náš člověk. Do ticha, vyvolaného dočasným klidem zbraní se ozýval vzdálený hukot, který rychle zesiloval. Novinář obrátil dalekohled tím směrem a se zděšením uviděl, jak voda, uvolněná stavidly přehrady, ve vlnách velikosti mořského příboje zaplavuje rychle tento celý sektor. Uvědomil si, že otroci u kola, jež bylo těsně pod přehradou, nejspíše zůstali pohřbeni pod uvolněným živlem. Stačil jen vykřiknout pár varovných slov, a už první vlna dorazila i sem. Dlažba nádvoří zůstala okamžik jen mokrá, než se přivalilo náhle celé velké množství vodního živlu. Dozorci i ruská milice zapomněli na nepřátelství a snažili se vyšplhat někam, kde by byli v bezpečí před dalšími a dalšími přívaly vody... Někteří se chytali plovoucích trámů, dveří vyvrácených bůhví odkud. Jiní zkoušeli doplavat k nedaleké skládce panelů, kterým však rovněž po chvíli nescházelo mnoho aby zmizely pod vodou. Na hladině zatopeného nádvoří plavaly zkrvavené mrtvoly těch, co byli předtím zastřeleni. Úděsný pohled... Hladina se po několika minutách ustálila ve výši dobrých tří metrů. Tu a tam se ozývaly jednotlivé výkřiky. Co dělat, co dělat ??? běželo hlavou Pavlovi. Horečně pobíhal po střeše. Až ho osvítil spásný nápad. Děla!! Ze všech sil zatočil jedním vřetenem, regulujícím sklon válečné zbraně. Hlaveň se pomalu, pomalinku skláněla. Jako by se jí ani nechtělo. Pokračoval tak dlouho, až bylo vřeteno na doraz. Hlaveň teď mířila téměř kolmo dolů. Ujistil se, zda je nabito. Hledal, jak se dělo odpaluje. Na malém ovládacím panelu našel dvě zelená tlačítka. Stiskl je, ale

nestalo se nic. Pod nimi byl patentní zámek, ale klíč od něj chyběl. Nezdržoval se tím, že by jej hledal. Vytrhal ze skříňky dráty a pospojoval je... Zazněla ohlušující rána. Dělo se jakoby nadzvedlo a celý okraj střechy se otřásl tím výbuchem. Novinář se zapotácel, ale zůstal stát. O několik vteřin později jej zkropila sprcha vody, co ji vymrštil dělový náboj do výše... Povedlo se! Pavel z okraje střechy sledoval, jakou hlubokou jámu vytvořila ta netypická rána z děla. Dvůr byl roztržen do hloubky dvou desítek metrů... Pak si ale vzpomněl, že pod budovou jsou rozlehlé sklepy, ve kterých je celý zdejší archív. Toho škoda nebude! - pomyslel si a sledoval, jak zpěněná voda mizí v otvoru. Tak, jako se vypouští vana, stékal živel dolů a zaplavoval prostory pod ním. Konečně! Na nádvoří zůstaly jen tu a tam, velké kaluže. Milice vtrhla teď s plnou silou do města. Její jednotky obsazovaly budovy a strategická místa. Ten nahoře, na věži s kulometem už ztratil svoje poslání. Slezl tedy dolů a pustil se tam, kde tušil mozek celého města. "Plukovníku!" ozvalo se zespodu volání. "Dejte pozor! Tam nahoře je ještě jeden!" Milicionář ukazoval na střechu, kde dosud dlel novinář. Několik jeho kolegů na něj namířilo zbraně. "Ale ne!" volal na ně. "Jsem taky jeden z vězňů," odpověděl a strhal ze sebe strážní uniformu, na kterou by jinak úplně zapomněl. Ukázal se jim pak v šedomodrém oděvu s číslem. "Dobrá! Tak pojď dolů!" volali na něho. Stanul před plukovníkem. Ten si ho změřil pohledem a zeptal se: "Nevíš, kde je štáb velení? My bysme jej našli i tak, ale když nás povedeš budeme tam rychleji..." "Stojíte nad ním..."

"Cože, tady?" ukázal plukovník na kráter plný vody. "Ale ne, na druhé straně." Novinář odvedl velitele milicionářů ke vchodu budovy, kterou už nikdo nehlídal. "Všichni se stáhli nejspíš pod zem," mumlal milicionář, "jako krysy!" Prošli přes několikakery dveře, které museli zpravidla otevřít pomocí ručních granátů. Netušili však, že je ještě někdo předešel... Vetřelec se vmísil do chumlu prchajících. Takto se dostal nenápadně až do velícího střediska. Vystoupil na ochoz a obhlížel celý provoz nervového centra tajného města. Po chvíli přišel příkaz k vyklizení prostoru, vyhlášený reproduktory na stěnách. Když se tak stalo, shromáždili se v uvolněném prostoru nejvyšší velitelé. Začala jejich porada. Když vtrhla do prostoru střediska milice, našla překvapené důstojníky rozsazené kolem dlouhého stolu, vprostřed diskusí a neschopné vlastní obrany. Jejich zatčení bylo dílem necelé minuty. Náhle se střediskem rozezvučelo kvílení sirény. Blikala červená světla na stropech a v jejich odlesku dostaly tváře zatčených démonický nádech. "Co je to?" ozývalo se volání. Ze skupiny vystoupil Kapuškin. "To je varování! Někdo rozbil krycí sklo od detonační páky... Teď stačí jen malý pohyb a," nedokončil záměrně. "Pojďte!" přistoupil k plukovníkovi Pavel, který pochopil první. Vzal ho za loket a táhl za sebou. Ocitli se v kanceláři, z níž vedly dveře do haly. "Stůjte !!!" Ten důrazný povel vykřikl ten, kdo byl teď opřený o sloup uprostřed. Ten, kdo držel oběma rukama detonační páku,

připraven ji kdykoliv stlačit. Byl to... Agent Saša, zvaný Slavík! Zrádce a udavač, kterému Pavel už dávno sliboval pomstu. "Stůjte!" opakoval už zbytečně, protože nikdo se nehýbal. Po tváři mu stékaly praménky potu a celý se třásl. "Jestli se pohnete, tak vyhodím celé toto město do vzduchu," vypravil ze sebe těžce. "Je mi to všechno jedno..." "Co vlastně chcete?" vzpamatoval se plukovník jako první. "Já - já..." blekotal Saša neurčitě. "Vyhodím vás do vzduchu, všechny!" Jeho svaly se jakoby napnuly a chytil páku pevněji. "Ne...!!! Mrtvých už tu bylo dost !!!"ozvalo se náhle celým střediskem. Hlas přicházel shora. Obrátili zrak na ochoz a spatřili tam postavu, která mířila pod sebe na Sašu. "Pusť to!" zavolal Tomáš. Zrádce ještě více zbledl, ale páku nepustil. Naopak, vypadalo to že získává ještě větší odhodlání k tomu, co zamýšlel udělat. Zamýšlel, ale už nestačil! Dva výstřely, vzápětí po sobě zbarvily Sašovy ruce krví. Ten zavyl jak raněný kojot a pustil detonační páku. Chtěl se narovnat, ale vtom jej provrtala salva výstřelů. Ta byla už od policistů, co se zatím rozestavěli v koutech haly. Zasažený se bezmocně zhroutil k zemi. Byl mrtev. Pomsta byla tedy vykonána, i když ne Pavlovou rukou. Novinář polknul a odvrátil zrak. Když vyšli všichni ven, nesla se prostorami, kde rychle vysychající voda osvěžila těžký letní vzduch, slova jednoho z policistů. Plukovník jej nechal v ústředně, aby přečetl výzvu zbývajícím obráncům města. K tomu dobře posloužil tamější domácí rozhlas. "...a zaručujeme vám slušné zacházení, to že vás převezeme do řádné věznice. Vzdejte se tedy a vystupte beze zbraní ze svých úkrytů...!" Na nádvoří se začali váhavě objevovat někteří z dozorců. Byli zajati a milice se pak vydala hledat zbývající. Nakonec se všichni shromáždili před továrnou.

Bylo dobojováno. Ale tady si Pavel vzpomněl na něco, co mu zachmuřilo jeho vážnou tvář ještě více. "Plukovníku, tam..." ukázal na haly výroby. "Vevnitř zůstali dělníci a... Při tom, jak byl areál celý zaplaven..." Nemusel mluvit dále. Všichni pochopili. Desítky policistů zůstaly stát a první z nich sáhl na hlavu pro čepici. Několik ostatních ho následovalo a ve chvíli uctívali všichni muži sundanými čepicemi památku mrtvých... Nevinně mrtvých. Ale co to? Několik ran do plechových vrat se ozvalo do toho tísnivého ticha. Pak povolila jedna strana veřejí a kdosi ji zevnitř odsunul ven. Objevily se ruce, ramena, lidská hlava. Ven vystoupil člověk. Člověk, mžourající do toho prudkého světla venku, na něž nebyl zvyklý. Jeden z vězňů. Vystoupil ze vrat. A za ním druhý, třetí, čtvrtý...padesátý! Zachránili se! Kdo mohl tušit, že vězňové budou mít tolik duchapřítomnosti a vylezou před vodou na úzký ochoz, vysoko nad hladinu. Museli sice zůstat stát skoro hodinu na prostoru širokém sotva tak, že se na něj vešly nohy - ale dokázali to. Byli naživu a milicionáři je vítali hromovým jásotem. Jejich radost ze záchrany celoživotních vězňů nezkalilo příliš ani to, že zachránili už jen trosky lidí. Trosky, které neznaly příliš z toho co se dělo v okolním, normálním světě. Byla ostatně naděje, že to doženou... Nic více se také pro ně nedalo udělat. Bylo pozdě odpoledne. Zatčení dozorci a velitelé byli naloženi do přistaveného vlaku a i milice tu svoji hlavní práci skončila. Plukovník pokynul na Pavla s Tomem a řekl: "Chcete do Moskvy? Dva moji důstojníci tam jedou, vezmou vás." Pavel se chvíli zamyslel a potom mu odpověděl:

"Ano, ale... Ať počkají, musím si tu ještě zařídit takovou věc!" A vzápětí rychle odešel k hlavní správní budově. Vyběhl schodiště, nyní volně průchodné po třech stupních a stanul na střeše. Rudá hvězda !!! Blížil se k ní. Nebyla velká, sotva metr. Ale to, z čeho byla zhotovena, svítilo trochu i ve dne. V noci zářila do daleka, aby snad stále připomínala všem ve městě, co je to komunismus. Přistoupil k ní a s menší námahou ji sundal. Pevně uchopil onen nenáviděný symbol a zvedl jej vysoko do výše... Dole plukovník se svými lidmi překvapeně sledovali jeho počínání. Přistoupil k okraji střechy, a...vší silou udeřil s hvězdou o něj! A znovu! A ještě jednou !!! Rudá hvězda, pochroumaná předešlými nárazy se při tom posledním zcela rozpadla. Některé z jejích pěti cípů uletěly hned, zbylé torzo pak novinář hodil za nimi dolů. Tak o to mu šlo! Plukovník se zeširoka usmál a počkal, až se Pavel octne opět mezi nimi. Když se rozloučili, neodpustil si Tomáš do svého přítele rýpnout: "Tak co, Pavle, vrátíš se ještě do Československa? Po tom, cos' mi psal..." Oslovený se k němu prudce otočil. "To určitě! Z té země jsem už vyléčený !!" Uhladil si zpocené vlasy a dodal: "Poletím z Moskvy rovnou do Ameriky. Však šéf už čeká na tuhle reportáž." Pojednou, jako by si na něco vzpomněl. "Kolikátého je vlastně dnes?" "Jednadvacátého, proč?" "Proto... Jednadvacátého srpna to začalo - a jedna-dvacátého srpna to skončilo... Opravdu zajímavé!" "Plukovníku! Plukovníku!"

Přibíhal kdosi se sluchátky na uších. Vypadal zmateně. V překotu ze sebe vyrazil několik tlumených vět. Plukovník pokýval hlavou a řekl tak hlasitě, aby to slyšeli všichni: "Vojenský puč je poražen! Na našem parlamentu už nevlaje stará komunistická vlajka, byla stažena! Janajev byl zatčen a celý takzvaný státní výbor rozpuštěn! Právě teď naše milice zapečeťuje sekretariáty komunistické strany, a Gorbačov, ten se připravuje na zpáteční cestu do Moskvy! Vítězství je naše...!" Novinář to s radostí překládal Tomovi, který ještě než nastoupili do čekajícího auta, mu na to odpověděl: "Aha. Ano..., tak dnes to byla - poslední bitva, že?" "Poslední bitva?" zarazil se Pavel a dlouho, velmi dlouho nic neříkal. I důstojníci zůstali stát. "Opravdu poslední ?!"

X X X KONEC

Vlády v Rusku se ujal krátce poté prezident Jelcin. Ještě v srpnu téhož roku si veřejnost vynutila zákaz činnosti Komunistické strany. Pučisté byli souzeni a odsouzeni. Sovětský svaz přestal od 1. ledna existovat a Rusko se stalo nástupcem SSSR.