komunismu* Karel Vodička

Motivační

krize - prvotní příčina kolapsu komunismu* Karel

Vodička

Demotivační působení strukturních prvků

reálného socialismu

Od šedesátých let se dal v nejvyspělejších zemích do pohybu proces intenzifikace hospodářství, který byl urychlen ropnými šoky sedmdesátých a osmdesátých let. Ekonomiky vyspělých států začaly produkovat více a zejména lépe při relativně se snižujícím množství materiálových vstupů. Namísto rostoucí industrializace se stala hybnou silou hospodářského rozvoje lidská aktivita (iniciativa, inovativní myšlení). Zatímco schopnost lidí vyvíjet aktivitu je v určité kultuře relativně konstantni, ochota a vůle lidí vyvíjet určitou aktivitu se naproti tomu dynamicky mění. Ta záleží na jejich motivaci - na tom, zda mají dostatečný důvod aktivitu a iniciativu vyvíjet. V tomto smyslu se stala motivace lidí hybnou silou hospodářského rozvoje. Motivování k hospodářskému výkonu bylo v reálném socialismu vždy problematické. Systémové prvky - státní vlastnictví výrobních prostředků, centrální plánování a řízení i komunistická kádrová politika - obsahují totíž ve vztahu k hospodářskému výkonu silný demotivační potenciál. Společenský systém, který byl stvořen jako prostředek k dosažení mimořádně ctižádostivého cíle (bohaté komunistické společnosti), ovlivňuje jednotlivce v naprostém rozporu s tímto cílem - a to přímo svou podstatou. První ze systémových prvků reálného socialismu - státní vlastnictví výrobních prostředků - demotivuje v důsledku zájmového antagonismu mezi státem jakožto abstraktním vlastníkem výrobních prostředků a těmi, kteří státním vlastnictvím in concreto disponují. Ve státním zájmu je efektivní a do budoucna orientované nasazení jeho výrobních prostředků. Avšak zaměstnanci,jejichž prostřednictvím stát svá vlastnická práva realizuje a kteří by tudíž měli hájit státní zájmy, mají jiné požadavky: zvýšení mzdy, zkrácení pracovní doby, snižování intenzity práce - a to bez

*

Následující text představuje výtah ze studie Motiyační dekrescence' rakovina reálného socialismu publíkované v roce 1989./ Jejím jádrem byla teze, že reálný socialismus se nachází v prohlubující se motivační krizi (motivační dekrescence), v jejímž důsledku dojde v brzké době k jeho zhrouceni. Studie, která se zabývá motivačními strukturami a vztahy mezi ekonomickým a politicki'm systémem v reálném socialismu, nabyla znovu na aktuálnosti s tím, jak ožívá politickovědní diskuse o příčinách imploze komunístických režimů. Český výtah z této analýzy, pořizený v červnu 1989 jako příspěvek do diskuse v exilových kruzích, je zde publikován v nezměněném zněni.

Politologická revue 2, prosinec, 1995

29

ohledu na to, že to bude na úkor výrobních prostředků, respektive jejich společensky optimálního využití. V kapitalistickém tržním hospodářství je tento kontraproduktivní zájem pracovníků vyvážen osobním zájmem vlastníků kapitálu, kter)' oživuje výrobu - zájmem na efektivním nasazení výrobních činitelů. V reálně socialistickém hospodářství však neexistuje (odhlédneme-li od neúčinných byrokratických zábran v plánu) žádná systémová protiváha vůči tomuto subjektivně racionálnímu, přirozenému zájmu pracovníků. Státní výrobní prostředky osiřely a jsou vydány pracovnikům s jejich převážně kontraproduktivními zájmy na milost a nemilost. Tím je vykován první článek v příčinném řetězci demotivace. Demotivační působení dalšího základního prvku - centrálního direktivního plánování a řízení - je vyvoláno zájmovými protiklady mezi nositelem plánovitých úkolů (výrobcem) a plánovacím orgánem (centrem). Zatímco producent má zájem na tom, aby mu bylo v plánu přiděleno co nejvíce vstupů a co nejméně výstupů, chce nadřízený orgán dosáhlJout pravého opaku. Plánovací orgán je při sestavování plánu odkázán na informace nositele plánovaných úkolů. V zájmu nositele plánu je, aby svůj výkon Uako základní informaci budoucího plánování) brzdil, respektive, aby nedal najevo své možnosti a zabudoval si tak do plánu rezervy. Centrální plánování a řízení zesiluje kromě toho motivační deficit výrobce tím, že ochromuje tržní mechanismy, zejména tvorbu cen na základě nabidky a poptávky. Jelikož se vyšší společenskou užitnou hodnotou zboží nedosáhne žádného bezprostředního zvýšení cen, nepodněcuje producenta nic ke zvýšení kvality produkce a k inovaci. Výkon tlumí a na inovace nepříznivě působí též chybějící konkurence mezi podniky i mezi zaměstnanci v rámci podniku, naprostá jistota pracovního místa, a z toho všeho pramenící egalizace v uspokojování ekonomických potřeb občanů žijících v reálném socialismu. Diferenciace legálních příjmů není s to kvalitativně odlišit životní úroveň výkonného a zcela neschopného pracovníka. Třetím demotivujícím strukturním prvkem je kádrová politika komunistické strany, která nutně neodměňuje hospodářský výkon, ale naopak v první řadě politickou loajalitu, případně prostranickou aktivitu kádrů. To má pro stranu a udržení její moci existenční význam. Úspěch jejích kádrů v hospodářství je síce velmi žádoucí, pro konzístenci její mocí má význam pouze sekundární. Strana v konečném efektu prosadí své zájmy. Jako "stranícké zájmy" (upevnění moci, rozšiřování privilegíí) se přitom na prvním místě uplatňují osobní zájmy stranických a státních funkcionářů na daném stupní byrokratického žebříčku. Kariérou není odměňován výkon a odborná kompetence, ale prostranická aktivíta nomenklaturních kádrů ajejich dobré styky s vlivnými členy strany. Odborná znalost a výkonnost nejsou nezbytnou podmínkou kariéry. Komunistická kádrová politika je rodnou matkou nepotismu a korupce. Motivační dekrescence - rakovina reálného socialismu, společenské a hospodářské selhání, které bylo vyvoláno především neschopností společnosti účinně motivovat své členy, způsobuje další a hlubší odcizení občanů panujícímu společenskému systému. Komunismus ztratil svou ideovou substanci, stal se z něj

30


rituál bez m)'tu a tím se i oslabila způsobilost tohoto systému motivovat. Lze očeká vat, že tento úbytek motivační energie systému, tato motivační dekrescence, vyvolá nové a další neúspěchy. Kruh se uzavírá: chybějící motivace není pouze zárodkem nepříznivého vývoje, ona je současně také jeho jedovat)'m plodem. Motivační dekrescenci lze dokumentovat na několika příkladech: Z výsledků ne11 závislého průzkumu veřejného mínění v Československu zřetelně vyznívá tendence k prohlubování vnitřního odcizení občanů od oficiální společnosti. Stále častěji si českoslovenští politikové stěžují na "nedostatečnou aktivitu a iniciativu pracujících" a jejich "chybějící snahu o výkon", a na "nezdravou pasivitu" řidících kádrů. Korupce nabývá hrozivých rozměrů a kriminalita se šíří především mezi mladými lidmi. Na západě informují očití svědkové, novináři a politologové již po ně kolik let o přibývající lhostejnosti, apatii, flegmatismu nebo o pasívní opozici člověka, zapuzeného do vnitřní emigrace. Nelze všechny tyto fenomény zahrnout pod pojem motivační dekrescence? V hospodářských ukazatelích, obzvláště v těch motivačně senzitivních, se stává motivační dekrescence zřetelnou. Kromě hrubé zemědělské produkce, která s výkyvy rostla, mají přírůstky všech makroekonomických ukazatelů od roku 1975 téměř kontinuální tendenci ke snižování. Zřetelné zpomalení růstu až stagnaci vykazují jak vyprodukovaný, tak spotřebovaný národní důchod, jak celkové investice, tak osobní spotřeba. Marginální koeficient kapitálu (hrubé výrobní investice/přírůstek čistého produktu) se v období od roku 1966 do roku 1980 výrazně zhoršil. Hospodáf"ská efektivita je ovlivněna nepříznivým vývojem produktivity, ať už měřeno produktivitou práce nebo produktivitou kapitálu. Zostřují se také strukturální problémy, neboť plánovací byrokracii se stále méně daří ochránit socialistické hospodářství před zahraničními vlivy, či je přizpůsobit rychle se měnícím podmínkám. Českoslo vensko zaznamenalo v důsledku dlouhodobě se oslabující konkurenční schopnosti hotových produktů drastické zhoršování svých "Terms oj trade" v zahraničním obchodě. Devizy potřebné pro dovoz energií a surovin je stále obtížnější obstarat prostřednictvím exportní nabídky, která svou kvalitou neni schopna konkurovat na světových trzích. Rostoucí deficity bilancí, zahraniční dluhy a nedostatky v zásobování jsou následkem tohoto stavu. Pregnantně zhodnotil hospodářskou situaci ČSSR místopředseda federální vlády B. Urban: "... nepodařilo se překonat negativní tendence v rozvoji národního hospodářství. Především se nepodařilo zvládnout proces intenzifikace. Zejména se nedaří v plánovaném rozsahu snižovat výrobní spotřebu paliva energie, surovin a materiálu. V nedostatečném rozsahu jsou uplatňovány výsledky vědecko-technického rozvoje, i nadále zaostává kvalita a technická úroveň značné části čs. výrobků. Nedaří se rovněž dostatečně rvchle realizovat žádoucí strukturální změny ve výrobě a 31 • vývozu". Je-Ií shora formulovaná teze o demotivačním působení specifick)'ch strukturních prvků hospodářství reálné socíalismu správná, nemohou být tyto problémy v rámci stávajícího systému vyřešeny. Odpovidá-li realitě pf"Cdpoklad o motivační dekres-


31

cenci, budou se tyto obtiže nadále prohlubovat. lJčinný motivační systém oživuje společnost. Při jeho oslabení ztrácí společenský' organismus postupně svou integritu. Jestliže motivačni dekrescence - úbytek motivační energie systému - nebude zastavena, stane se plíživou erozí reálného socialismu. Motivační

problém - gordický uzel

přestavby

Přední komunístičti myslitelé již rozpoznali motivační problém jakožto otázku dalšího osudu reálného socialismu, stejně jako z toho vyvstávající nevyhnutelnost fundamentální rekonstrukce reálně-socialistického domu. Reformní pokusy jsou rozběhem ke spásnému skoku z břehu extenzivního růstu na břeh růstu intenzivního. Bez vyřešení motivačního problému se však tento skok nezdaří. Motívační problém se stává gordickým uzlem reálného socialismu a jeho vyřešení orákulem jeho příští ho vývoje. Teoreticky se rýsují dvě alternativy. Ze skutečnosti, že se československé stranické vedení legitimovalo jako vykonavatel protireformace a má tudíž v uchování moci dobrý důvod přeslechnout alarmující signály hospodářství a společnosti, vyplývá ta jednodušší: V politickém systému budou provedeny povrchové adaptace, výměna tapet, aby nápadně rudá prýskající omítka v českém pokojí "evropského domu" zbytečně nedráždila oko souseda. Systém ustrne a pokusí se stabilizovat prostřednictvím represivních mocenských nástrojů. Důsledky, které lze očekávat: demotivující systémové rysy zůstanou zachovány a motivační dekrescence bude pokračovat. Buď by vedla motivační dekrescence ke kolapsu komunistického systému anebo by se zastavila na takové materiální úrovni společnosti, na níž by již nebyly uspokojovány základní potřeby obyvatelstva. Výraznější hierarchizace společnosti a ohrožení těch, kteří nechtějí spolupracovat, skutečným hladem, by možná vyvinuly motivační energii, která je pro stabilitu společenského systému nutná. Že by se na této nízké úrovni motivační dekrescence zastavila, se však zdá spíše nepravděpodobné. Zvláště materiální chudoba a nespokojenost také nižších stranických a státních funkcionářů, kterou lze při této variantě očekávat, by pravdě podobně systém destabilizovala. Druhá varianta: Zahraničně politický a vnitropolitický tlak, zejména nezadržitelně rostoucí hospodářské problémy, vyvolají novou polarizaci ve vedení KSČ, ve které se prosadí komunisté ochotní k reformám a ti se pokusí zhoubnou motivační dekrescenci zastavit. Zmíněné systémové rysy, všezahrnující státní vlastnictví, ústřední řízení společenských i ekonomický'Ch procesů a komunistická kádrová politika, které ochrnují výkonovou motivaci v hospodářství, by ovšem musely být zcela amputovány, aby tato operace měla naději na úspěch. V současné době se reformní snahy koncentrují na chronicky nemocné dítko reálného socialismu - na centrálně řizené státní hospodářství. Vedoucí českoslo venští ekonomové požadují odluku od direktivního plánování a zavedení tržního

32

Politologická revue 2, prosince, 1995

hospodářství. Chtějí radíkálně prohloubit hmotnou stimulaci, aby se Češi a Slováci hospodářsky zaktivizovali. Národohospodáři prosazují i upuštění od "absolutní sociální jistoty a připuštění nezaměstnanosti". Projevuje se tu snaha vyf"ešit motivační problém vpašováním privátních a tržních prvků do socialistického hospodářství. Účinné socialistické, respektive komunistické motivační nástroje za účelem stimulace výkonu, efektivity a zvyšování kvality nebyly dosud přes intenzivní snahy vymyšleny a lze pochybovat, že budou o~ieveny. Při transplantaci náhradních kapitalistických orgánů vyvstává však jako traumatická obranná reakce reálně-socialistického organismu substanciální dilema celé přestavby: Doposud je v rozhodovacích grémiích strany, případně státu koncentrována vedle politické také hospodářská moc, která se opírá o státní vlastnictví a centrální řízení hospodářství. Pevnou vnitřní kohezí politických a hospodářských rozhodovacích kompetencí je dosaženo koncentrace moci, o níž mohli největší despotové předsocialistické éry pouze snít. Tato koncentrace moci umožňuje centrální řízení celé společnosti včetně hospodářství ve smyslu partajně-politických cílů; mimo jíné umožňuje straně nasazovat její kádry bez ohledu na hospodářské ztráty. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro primární funkci komunistické kádrové politiky - pro její politickou funkci. Kádrová politika je dnes jediným společným fenoménem, který spojuje všechny vládnoucí komunistické strany, od Číny přes Sovětský svaz, Rumunsko, Maďarsko a Jugoslávii až po Kubu. Jaké politické funkce plní komunistická kádrová politika? Vzhledem k tomu, že je stát jakožto vlastník výrobních prostředků univerzálním zaměstnavatelem, má strana možnost rozhodovat o profesionální kariéře téměř všech členů společnosti. Politické postoje pracovníků mají rozhodující vliv na jejich kariéru, působí též na možnosti profesionálního postupu jejich dětí: Pomocí kádrové politiky ve školách je výběr dětí do gymnázií a vysokých škol řízen v závislosti na "politickém přesvědčení" rodičů. Již proto nahlíží mnozí svou konfonmitu k režimu jako "rodičovskou povinnost". Díky tichému mechanismu kádrové politiky je zajištěna zdánlivá politická loajalita občanů a přes odpor drtivé většiny obyvatelstva vůči režimu se stává za "nonmálních" podmínek neostalinského systému (které v současné době v SSSR, Polsku a Maďarsku již nejsou dány) nasazení ostatních mocenských nástrojů přebytečným. Podstatně menší část obyvatelstva, ona menšina, která se s reálně socialistickým systémem do značné míry identifikuje, nesestává pouze ze stranické oligarchie a některých dalších nositelů privilegií, nýbrž také z prostých vedoucích kádrů, které jsou ve své funkci převážně nebo výhradně diky stranické legitimaci, neboť postrádaj í odbornou kompetenci, či osobní schopnosti pro vedoucí funkci, kterou zastávají. Jejich kariéra je nerozlučně spjata s osudem komunistické strany. Jsou zastánci komunistické ortodoxie a tvoří početně významný díl pevného konzervativního jádra režimu. Bez kádrové politiky by se toto zájmové sdružení nekompetentních vedoucích pracovníků s ostatními privilegovanými tohoto systému rozpadlo a personální základna režimu by se podstatně ztenčila.


33

Tváři v tvář skutečnosti, že se komunistická stranická víra již dávno vytratila. jc snaha získat komunistickou stranickou legitimaci (lidově nazývanou "živnostenská knížka") jediným motivem pro vstup do komunistické strany. Tím slouží kádrová politika, která umožňuje kariéru zásadně pouze straníkům, jako vábnička strany. Bez tohoto vnadidla by komunistická strana rychle ztratila svou členskou bázi. Pouze partajní funkcionáři ex professo, dobře placení komunisté z povoláni, by zůstali své straně věrni. Za kulisami provozovaná kádrová politika přispívá podstatnou měrou k nadřaze nosti komunistické strany ve společnosti a tím vystupuje jako inherentní strukturní prvek komunistického mocenského systému. Spojení hospodářské a politické moci, jakožto předpoklad všudypřítomné kádrové politiky, je proto fundamentálním stabilizačním faktorem státu reálného socialismu. Mohou se však tyto režimy zříci kádrové politiky? Jestliže ne, bude motivační problém sotva vyřešen, neboť státní ingerence do hospodářství ve formě kádrové politiky (spolu s komunistickým principem "demokratického centralismu") by zabránila vzniku a nerušenému rozvoji skutečného tržního hospodářství. Jestliže se naopak KSČ tohoto důležitého segmentu své moci - řízení hospodářství a kádrové politiky - zřekne, nakolik stabilní bude komunistický politický systém bez profesionálně podmíněného přinucení občanů k loajalitě a ke vstupu do strany? Stávající strmá monolítická mocenská pyramida by pravděpodobně bez opěrného sloupu kádrové politiky nebyla dostatečně stabilní musel by být proto nalezen širší základ pro tvorbu společenské vůle: určitý způsob politického pluralismu, ať už v jakékoliv podobě.

Dopad

motivačního

problému na politický systém

Jak je zřejmé z předchozího textu, ovlivňují pokusy o vyřešení motivačního problému v hospodářství bezprostředně politický systém reálného socialismu. K tomuto závěru by také vedlo systémové zkoumání motivačního problému: hospodářský motivační systém je integrální součástí společenského motivačního systému a nedá se od něho prakticky oddělit (například výrazná mzdová diferenciace podně cuje málo v atmosféře, v níž chybí jakékoli perspektivy). Jakákoli hospodářská reforma, má-li mít naději na úspěch, se nemůže vyhnout rekonstrukci společenského motivačního systému, to znamená rekonstrukci společnosti. Jádrem těchto společenských přeměn může být stěží něco jiného než přestavba politického systému. Hlavní překážkou substanciální rekonstrukce politického systému Českoslo venska je nadřazenost komunistické strany. Od monopolně vládnoucí stranické oligarchie lze stěží očekávat, že se svého mocenského monopolu a svých privilegií dobrovolně vzdá. O každém principu je možno diskutovat, avšak nejvyšší z nich, princip "vedoucí role strany", je v Československu nedotknutelný. Pouhá otázka legitimace komunistické vlády, vyvolává alergickou reakci a komunistická ideologie ji označuje za "antisocialistickou", "nepřátelskou lidu", či "kontrarevoluční". Zájmy

34


strany tak vymezují hraníce revoluce shora a zároveň vytvářejí zárodky protikladů Na jedné straně je nutné politický systém demokratizovat, aby se masy dostaly z hluboké sociální apatie, na druhé straně je obava, aby nebyla podkopána vlastní mocenská základna - každá demokratizace je totalitnímu systému cizí a škodi mu. Pro komunistickou stranu je přestavba životně důležitá, ale zároveň i životu nebezpečná. Reformy, které považují národohospodáři za naprosto nedostatečné, nahání již stranickým ideologům hrůzu. Tomuto ambivalentnímu zájmu strany odpovídá její kontroverzní jednání. Strana jednou rukou zrnka demokracie opatrně rozsévá, avšak v okamžiku, kdy počnou klíčit, je druhou rukou opatrně rychle sbirá. Rekonstrukce reálně socialistického domu s sebou přináší o to více destabilizace, žeje potřeba jít až do samotných základů. Jelikož každý systém přirozeně usiluje o dosažení stability, ta se stává stěžejní otázkou budoucího reformního vývoje. Jakou stabilitou se vyznačují komunistický totalitarismus, parlamentní pluralismus a model "přestavby"? Pozdně stalinský totalitarismus se opírá o mocenský monopol stranické oligarchie a osvědčené nástroje jejího panování: kádrovou politiku, špiclování, demagogii a informační monopol; státní policii, vojsko. Není místa, kam by občan mohl uniknout před starostlivou kontrolou a masivní indoktrinací prováděnou nástroji dobře fungujícího totalitarismu. Za pomoci plíživého strachu a režimně konformního systému odměňování si monopolní moc vynucuje aktivní souhlas některých a loajalitu zbytku. Systém se těší relativně dobré stabilitě. Moderní pluralismus, jako forma uspořádání západních demokracií, se opírá o "checks and balances" (brzdy a protiváhy) - o zájmové skupiny, které si navzájem konkurují a vzájemně se omezují, stejně jako o zásadní souhlas většiny s pravidly hry pluralitní společnosti. Působením společenských sil v jejich jednotě a protikladu je neustále dosahováno nové mocenské rovnováhy. Moderní pluralitní demokracie v západní průmyslové společnosti s relativně širokou mocenskou základnou mají rovněž dobrou stabilitu. Jakou stabilitu lze očekávat v procesu "socialistické demokratizace", od modelu "přestavby", až reformy začnou? Model "přestavby", ve kterém probíhá demokratizace, je systémem jedné strany, monopolním panstvím stranické oligarchie, do kterého jsou implantovány některé strukturní elementy pluralismu (například kritická veřejnost a občanská práva). Takovýto systém však nedisponuje ani mocenskými nástroji, které by mohly podřidit masy cílům vládnoucích Uako v totalitarismu), ani mechanismy, které by přizpůsobily mocenské struktury vůli většiny občanů (pluralismus). Výstavba systému je nedůsledná: ani strach ani rozum nemohou účinně panovat. Mocenský mechanismus funguje jako hodinový strojek, v němž se některá ozubená kolečka otáčejí opačně, než by měla. Vnitřni protiklady způsobí, že se model "socialistické demokratizace", hybrid, který balancuje na laně mezi totalitarismem a pluralismem, dříve nebo později zřítí s konečnou platností najednu nebo druhou stranu: bud' obnoví nějaký generál v Pyrrhově vítězství opět "pořádek", nebo si vynutí logika věci skutečnou strukturální repřestavby.


35

formu politického systému, v níž se budou moci prosadit a etablovat nosné prvky moderního pluralismu (svobodné volby, systém několika stran, dělba moci, právní stát. lidská práva s absolutní platností). "Socialistická demokratizace", model "přestavby", je pouze společenskou formou pro přechod mezi totalitarismem a pluralismem. Shora formulovaný předpoklad, že stranická oligarchie nemá v úmyslu dobrovolně odevzdat svou moc, ještě neznamená, že by vůbec nemohla být silným vnitropolitickým či zahraničně politick)'m tlakem přinucena, svůj mocenský monopol odevzdat. Organizační princip "demokratického centralismu" umožňuje stranické špičce prosadit stranická rozhodnutí i proti většinové vůli členů strany, a tím přijetí i takov)'ch rozhodnutí, která jsou namiřena proti jádru strany - proti střední stranické byrokracii (například připuštění svobodných voleb.) Na centrální otázku, zda dnešní "přestavba", až doopravdy začne, vyústí v pluralismus, či zda spíše povede zpátky k totalitarismu, nelze z hlediska motivace jednoznačně odpovědět. Naproti tomu se dá s pravděpodobností hraničící s jistotou předpovědět, že by pokračující bujení motivační dekrescence s veškerými hospodářskými a sociálními důsledky by totalitarismus znovu oživilo. Proto existuje pouze jediné východisko ze slepé uličky extenzivního hospodářského vývoje: fundamentální změna společenského a politického systému - pluralizace společnosti, systém několika stran, právní stát, soukromé tržní hospodářství. Závěr

Motivy lidského chování jsou prvotní hybnou silou sociální evoluce. Čím lépe dokáže určitá společnost své členy motivovat, tím spíše může dosáhnout svých cílů. K tomu, aby mohla účinně motivovat, musí se přitom společenská motivační struktura (a tím i celá společnost) přizpůsobit přirozenému, relativně konstantnímu, vnitřnímu motivačnímu systému individua. Tento princip není respektován hospodářstvím v reálném socialismu, které demotivuje každ)'m ze svých systémově imanentních prvků. Motivační deficit, který tím vzniká, zabraňuje životně důležitému přechodu ze slepé uličky extenzivního hospodářského růstu k intenzivnímu. Společenská stejně jako ekonomicko-ekologická katastrofa, kteráje tím způsobena, vyvolává ještě hlubší sociální pasivitu a zatvrzelejší odpor občanů vůči režimu, který je ovládá. Tento vnitřní odpor bude nepochybně příčinou příštích neúspěchů. V kauzálním řetězci - nedostatečná motivace - neúspěch - úbytek motivace - hlubší neúspěch - se vytrácí motivační síla systému. Tato postupná ztráta motivační energie systému, tato motivační dekrescence, způsobuje plíživou erozi reálného socialismu. Motivační problém se stal gordickým uzlem reálného socialismu ajeho ře šení orákulem jeho příštího v)'voje. Motivační problém uvádí do pohybu začínající československou "přestavbu".

Přenesení hospodářského výv~je na intenzivní faktOlY pi'edstavuje globální, objektivní proces, kter)' je zpúsoben postupným vyčerpáváním pi'írodních zdrojů a které-

36


mu se žádná země nemůže vyhnout. Ani Československo ne. Objektivní dlouhodobé tlaky nutně převáži subjektivní mocenské zájmy panujících komunistů. Hospodářský tlak přinutí reálný socialismus k tomu, aby zavrhnul své demotivující prvky - státní vlastnictví, centrální direktivní řízení a komunistickou kádrovou politiku. Bez kádrové politiky bude mít panství komunistické oligarchie pouze jepičí život. Komunistický mocenský systém nebude schopen postavit hráz vůli lidí k demokratizaci. Demokratizace vyústí přirozeně v pluralitní parlamentní demokracii žádné hegemoniální panství nemůže fungovat na demokratické bázi. Ve světle motivačního problému se ukazuje současný vývoj v Maďarsku a Polsku jako historická nutnost, která se sice dá oddálit, ale nikoli odvrátit, a cesta k politickému pluralismu jako jediná varianta vývoje dnešního reálného socialismu v Československu. hospodářské

Poznámky 11 K. Vodička, Motivationsdekreszenz: Krebs des realen Sozia/ismus, in: Literaturspiegel 1989/34, Bad Honnefstr. 4-53. 2/ Z. Strniska, Výsledky nezávislého průzkumu současného smýšlení v Československu, in: Svě dectví 1985, str. 326 a násl. 3/ Hospodářské noviny 51-52/1988.

Zusammenfassung Die Motive menschlichen Húndelns sind die primiire Triebkrafl der sozialen Evolution. Je besser es eine Gesellschafl versteht, Ihre Mitglieder zu motivieren, desto eher kann sie ihre Ziele erreichen. Um wirksam motivieren zu konnen, mujJ sich dabei die gesellschaflliche Motivationsstruktur dem naturlich, relativ konstanten endogenen Motivationssystem des Homo sapiens anpassen. Dieses Prinzip lag nicht der realsozialistischen Wirtschafl zugrunde, die durchjedes ihrer systemspezijischen Strukturelemente (Staatseigtentum, Zentralplanung und Kaderpolitik) demotivierte. Das Motivationsdejizit, das dadurch entstand, verhinderte den lebensnotwendigen Ubergang aus der Sackgasse des extensiven hin zum intensiven Wirthschaflswachstum. Das hierdurch verursachte okonomisch-okologische Desaster rief noch tieferen Widerwi/len der Burger gegenuber dem realsozialistischen Regime hervor, der wiederum zukunfligen MijJerfolgen Pate stand. In de Kausalkette Motivationsmagel - MijJerfolg - Motivationsausfall - schlimmerer MijJerfolg schwand allmiihlich die Motivationskrafl des Systems dahin. Dieser Verlust der Motivatiosenergie des Systems, diese Motivatiosdekreszenz, wurde zur schleichenden Erosion des realen Sozialismus. Die 1989 bereits weit fortgesrittene Erosion des Systems trug dazu bei, dajJ das komunistische Herrschaftssystem under dem Druck der Massendemonstrationen schlagartig implodierte.


37

komunismu* Karel Vodička

Recommend Documents