JIZERKY 2008 Po každoročním příjezdu musím dotazem zjistit, co se tu přes zimu stalo nového? Co a kde zapálil blesk, kdo se upil k smrti, co zapálil elektrický proud, kdo se utopil při povodních, kdo se zabil na motorce, kdo v autě, kdo se zastřelil, kdo utopil v koupališti, prostě vše drsné co my Pražáci známe jenom z televize. V tomto kraji je to ale doopravdy! V suchém létě tu vyschnou údolní potoky i horská rašeliniště. Pak tu či nahoře vypukají požáry několikrát denně! Hasiči státní i dobrovolní vyjíždějí třeba 5x denně. To jejich houkání je slyšet zeleným údolím s několika souvisejícími vesnicemi. Ne mnoho lidí při těchto požárech však uhoří. Před hradem Frýdlant byla restaurace. Jedlo se tu levně a dobře. Po čase ji ale změnili na výdělečnější hernu. V tento rok tam probíhala slavnost spolku Za Bílý Potok veselejší. Vstupné vybíral propuštěný trestanec pod dohledem policajta ve výslužbě. Oslava probíhá jen jeden den ročně, v Bártlově boudě. Jinak tu panuje strašlivý smutek. Nikde ve dne není vidět ani živáčka. Natož aby se někdo trochu pousmál! Není důvod. V ten den jsem tam byl a opět pršelo. Bělošská menšina se před vodou schovávala, Cikánům ale déšť nevadil, běleli si pleť dešťovou vodou. Pak to přestalo. Bičování byla atrakce na dřevěném kulatém pódiu, venku. Bičující byl vychrtlý provinční komediant. Jeho asistentka byla mladá ale tlustá. Na stolek podia stavěla umělohmotné kelímky. Ty on shazoval bičem. Dařilo se mu to jakž takž. Ke konci uměleckého výkonu se mu bič nějak zašmodrchal a kelímky vlétly do dětských diváků. Teprve pak ho vyplatili. Koupil si dlouhého buřta a pivo. Snědl to a vypil rovnou na podiu, před námi diváky. Své asistence nedal ani do buřta kousnout. Jednou z disciplin byl i hod jizerským pařezem. Muži a ženy soutěžili samostatně. Slabší pohlaví mělo ten lehčí pařez. Výsledky 1
hodů byly celkem pochopitelné. Na svalstvu vůbec nezáleželo. Stačilo mít dlouhou postavu a vítězství patřilo dlouhánovi. Zúčastnil se i starosta Bílého Potoka. Ten byl ale hluboký propadák v disciplině mužů. Dohodil asi jen jeden metr! Po hodu padl na zem! Inu, spíše intelektuál? Sklidil ale neutuchající potlesk místních. Z oslavy jsem pospíchal předčasně, abych stihl poslední autobus do Hejnic. Ten ale odjel o pár minut dříve a další už ten den nejel. Musel jsem šlapat pěšky přes Hejnice až do Libverdy. V Bílém Potoku v hospodě u pošty posedávají hrozní chuďasi. Tak otrhané otrhance nevidíme ani v Praze na Sherwoodu (Hlavním nádraží)! Letošní povodeň byla obzvlášť silná. Vyrvala žulové kvádry navigace u silnice. Ta se propadla. Muselo se jezdit jen jedním pruhem a se semafory. Místní vzpomínají na to zimní řádění lyžařky Neumannové. Ta dolovala sníh u obce Jizerka a náklaďáky ho vozila na závody na pražské Hradčanské náměstí. Dnem i nocí. Dostala za ničení přírody pokutu 30 milionů. Asi jí ale ještě zbylo!? Na svých dvou lyžích asi vydělala sportem strašlivé peníze!? Hospody jsou v kraji skoro liduprázdné. Posedává v nich jen pár mužůchtivých děvčat ve věku 80 - 90 let. Vášnivě hledí na každého přicházejícího muže. Marně. Ti na ně přezrálé odvahu, víno už je moc staré! Před hotelem Perun v Hejnicích (nyní demokratická zřícenina) se předvádí různé. Třeba tam má vystoupení exhibicionista. Má tak nápaditý program, že penzistky nedojdou ani na mši do blízkého kostela! Úplně zapomenou na kněze a jeho pokladničku. Jindy se tu zastaví sekta Hara Krišna. Rozdávají jídlo zadarmo a tak mají divácký zájem.
2
V Libverdě se na lázeňském podiu zahnízdila pruská dechovka. Na kolonádě bývá často koncert hostujících hudebníků. Kulisák na podium před koncertem postupně tahal pulty a noty. Byl pěkně opilý a tak pod tou tíhou upadl. Publikum mu srdečně zatleskalo. Nelíbilo se mu to a odešel z podia rozezlen. Kapela hrála podle rozkazů dirigenta. Když jim rozkazem nenařídil otočit hudební part, tak ho neotočili. Některým to ale prstem rozkázal. Ti otočili. Pak hudba spustila a za žádnou cenu nepřestala. Porušili by přeci rozkaz svého vůdce! Tak hrály různé skupiny nástrojů různé skladby. Bylo to strašlivé poslouchat. Odcházel jsem raději do Hejnic, tam to nebylo slyšet. Trafika a bufet na návsi přes tuto zimu zkrachovaly. Levný benzín v Hejnicích byl letos už i tady pančovaný. Po načepování nádrže jsem musel hned, po ujetí kilometru odjet do autoservisu. Motor mi jel jen na jeden válec. Nechal jsem odebrat vzorky benzinu a šel podat Policii ČR trestní oznámení na neznámého pachatele. Benzin v obou lahvích, sevisem úředně odebraný byl plný černých sazí! Vyšetření vzorků je ale velmi drahé. Policie to platit nebude, proti gaunerům je bezmocná, pořádek zjednat nesmí, od toho je prý teď jenom soud! Policajti přeci nesmí ublížit zločincům! Je demokracie, bez státního dozoru! Oprava v servisu mě stála 600 korun, pozdější výměna filtru 1200 korun! Už nikdy v Hejnicích benzín kupovat nebudu! Místní to ví a proto palivo nakupují až v Raspenavě! V červenci už tu sníh roztál. Poslední čerstvý sníh tu napadl 9. května. Výše v horách taje ale pomaleji, ledová voda stéká do údolí pomalu a plynule, zaplňuje vychlazenou vodou údolní koupaliště. Nikdo z rekreantů se v nich nekoupá, plavou v nich jen kačeny. Lípy tu už dokvétají, bouře už jsou mírnější. Výlet na přehradu Souš se jen trochu vydařil. V době mého příjezdu pražilo slunce. Přehrada je z doby mocnářství. Zajímavá je tím, že při její nedávné opravě byla úplně vypuštěna. Na jejím dně jsou tehdejší zatopené německé vesnice se zahradami. Při opravě 3
stařičké zahradní rostliny začaly znovu růst a kvést. A to byly 20 metrů pod ledovou vodou, ve tmě, 60 let pod vodou! Tak silné jsou tedy rostliny. Výlet s Koktavkou byl plánován do míst, kde ji nikdo nezná. Její cikánský milenec byl velmi žárlivý. Vyjeli jsme na horskou přehradu Souš. Pořád se zděšeně dívala na osádky kolem jedoucích aut. Ve všech viděla své známé. Museli jsme tedy změnit lokalitu. Rozhodli jsme se navštívit blízké zimní lyžařské středisko Harrachov. V létě tam bylo lidí více než na Václaváku. Zaparkovat se tam dalo jen za peníze. Byly tam už světové ceny. Pivo za 40, dort za 45 korun. Dali jsme si obojí za ty nekřesťanské prachy. Pak jsme se vydali k lanovce na Čertův vrch. Ona lanovkou nikdy nejela, ani v zimě. Jízdenky byly také pěkně drahé. Koktavka před nástupem na sedačku se hrozně bála a hrůzou pištěla, o několik oktáv výše. Budila zděšení u okolních čekajících. Lanovkoví pomocníci ji museli na sedadlo vhodit. Za jízdy se mnou nahoru také hrůzou pištěla. V cíli na nás už se zděšením čekali její horní zřízenci. Museli ji ze sedadla doslova vyrvat. Moc křičela. Trapné bylo to, že s výstupem pomáhali i mně! Já jsem přeci lyžařsky i vlekařsky zkušený! Šuškali si cosi o dvou bláznech. Ještě že na vrcholu vrchu byla káva a čaj v amerických kelímcích, zdarma. Jelikož bylo při nástupu i výstupu na lanovku deštivo, otevřeli jsme si ve vzduchu dva deštníky. Ztratil jsem při tom, asi pádem dolů deštníkové pouzdro. Poslední vzpomínka na něj byla, že jsem si ho zastrčil za pásek kalhot. Pro děsuplné křičení Koktavky jsem ho nakonec našel. Vypadl mi z rukávu bundy. Nevzpomínám si, jak jsem ho tam zastrčil? Přes loňskou zimu tu třeba vyhořely dva domy. Jeden zapálil blesk a tak vyhořel až ke kamenným základům. Nad nimi ležel jen černý popel. Zbyl z něj celého jen cihlový komín. Druhý dům shořel od špatné elektroinstalace. Tu si montovali sami Cikáni. Shořel ale jen částečně.
4
Vraceli jsme se ze Souše domů přes osadu Jizerka. Minuli jsme rezidenci Štrougalova domu (bývalého ministerského předsedy, nyní penzisty). Byl jako obvykle schovaný v domě a tak jsme ho ani neuviděli. Osada Jizerka byla liduprázdná, i před restauracemi. Nebe bylo šedé. Hledali jsme televizí popularizovaný dům s hromosvodem, kde udeřil blesk a zabil jednoho muže sedícího uvnitř. Nebylo koho se zeptat, nikde nebylo ani živáčka. Tak si přítelkyně snědla svačinu a já vykouřil jednu cigaretu. Pak jsme jeli do údolí. Růža (auto) na mě v kabině hrůzou troubila, chtěla doplnit benzín. Široko daleko v horách ale žádná benzinová pumpa nebyla. Musela si počkat až do dolní civilizace. Do Libverdy jsme se vrátili v podvečer, promrzlí a utahaní. Já musel dojít na večeři v 18 hodin. Tou jsem se teprve prohřál. V těchto končinách žijí čůbky strašně zlé. I já se jich bojím. Štěkají na kolemjdoucí doopravdy výhružně. Některým postranním cestám s nimi se proto raději vyhýbám. Když se sem blíží povodeň místní se na ni pro jistotu tiše připravují. Na nebezpečná místa pokládají pytle s pískem. Stejně nakonec k ničemu vážnému nedojde. Nadměrnější voda je ale trhák pro provinční novinářku, ta si na pár kapkách vody navíc dělá kariéru…. Padla tu v Libverdě i hodinová výpověď. Řidič motokáry se dlouhodobě neměl rád se starostou obce. Byl totiž jako řidič vozidla neustále opilý v pracovní době. Několikrát už dostal podmínečnou výpověď. Obvykle zaparkoval multikáru uprostřed vozovky a šel starostovi nadávat za svůj bídný život. Již už dvakrát pak chytil starostu, před svědky za krk a škrtil ho. Starostovi se ta pohana nelíbila a zanevřel na něj. Když mu ho potřetí policie přivedla ožralého se dvěma promily, dal mu hodinovou výpověď. Jinou práci prý pro něj nemá, zaměstnával ho jen jako řidiče! Na návsi došlo k zajímavé události - prvorepublikové. Asfaltkou se hlučně řítil stařičký osobní černý automobil Praga. Jel na 1. rychlostní stupeň. V něm pyšně seděli staromódně oblečený muž a žena. Uprostřed návsi mu odpadl výfuk. Hluk byl ještě vyšší a 5
probral pozornost německých turistů. Řidičský frajér vzal výfuk do bílé rukavice a automobil ručně odtlačil stranou, i s pyšnou milostpaní. Němci k autu hned přiběhli a okukovali ho. Líbila se jim zvláště tyčka tachometru na pneumatice. Pak nalezli jeho rok výroby, 1930. Moc byli potěšeni. V Hejnicích žila v jednom domě stará a slepá čubka. Musela kadit několikrát denně. Muselo se s ní vycházet po schodech před dům. Panička byla také stará a poloslepá. V trávě se v rukavici muselo vyhmatat to její lejno. Muselo se to pak odhodit do popelnice. Pak bylo po úkonu. Za chvíli museli výkon opakovat znovu. Kulturní referentka se naštvala. Již se šuškalo, že je na tuhle práci už stará. Její plat za práci byl poloviční než pobírala její už nepracující matka – penzistka. Dala raději lázním výpověď. Odešla ke katolíkům, za vyšší mzdou. Ti mají peněz na výplatu přeci dost. Stala se tak katolickou průvodkyní. Pobíráním penzí starobních či invalidních si tu obyvatelstvo vydělá více peněz než chozením do zaměstnání. Radost je tu být starým či „nemocným“. Stejně tu žádné zaměstnání není, zdejší průmysl musel být zničen, asiaté potřebují prodávat své zboží.
Miloš Nekvasil
6
