1 Byla překrásná a křehká a on si ani nevzpomínal, kolikrát jí řekl, že ji miluje. Dnes ale přišel s vědomím, že jí musí ublížit. Jmenovala se Qwi Xux. Nebyla to lidská žena; její modrá kůže, o odstín světlejší než její oči, a třpytivé hnědé vlasy, hebké jako chmýří, patřily humanoidům z planety Omwat. Na sobě měla bílé večerní šaty, jejichž dlouhý elegantní střih zdůrazňoval její štíhlou postavu. Seděli u stolu na balkonu kavárny tři kilometry nad povrchem Coruscantu, planety připomínající nekonečné město. Za zábradlím balkonu začínalo panorama, které se táhlo až k obzoru: mrakodrapy, oranžová obloha slibující déšť a slunce zapadající za vzdálenými bouřkovými mraky. O tváře se jim otíral vánek vonící deštěm, k němuž se pomalu schylovalo. Byl teprve podvečer, on a Qwi seděli na balkonu sami a byli rádi, že mají soukromí. Qwi zvedla oči od předkrmu, uměle vypěstovaného coruscantského lovného ptáka, a lehký úsměv jí zmizel ze rtů. „Wedgi, musím ti něco říct.“ Wedge Antilles, generál Nové republiky, dost
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 9
možná nejslavnější pilot staré povstalecké Aliance, tiše a vděčně vydechl. Díky její konverzační odbočce měl ještě pár okamžiků, než bude muset na Qwi namířit svou špatnou zprávu a pak ji na ni vypálit. „Copak?“ Zahleděla se na něj a zhluboka se nadechla. Zadržela dech na tak dlouho, až mu připadalo, že zmodrala ještě víc. Její výraz poznal: nechtěla mu ublížit. Trpělivě jí pokynul rukou, ať pokračuje. „Wedgi,“ vychrlila ze sebe, „myslím, že doba, kterou jsme spolu strávili, se nachýlila ke konci.“ „Cože?“ „Nevím, jak to říct, aby to nevyznělo krutě.“ Bezradně pokrčila rameny. „Myslím, že naše cesty se musejí rozejít.“ Zachovával mlčení. Pokoušel se její slova uspořádat do něčeho, co by mu dávalo smysl. Ne snad, že by tomu nerozuměl, ale měl to říct on. Bylo mu naprostou záhadou, jak mohla ta slova uprchnout z jeho hlavy do její. Snažil se vybavit si, jakou reakci od ní očekával, až by jí to řekl. „Proč?“ vypravil ze sebe. Alespoň se mu podařilo vyslovit to neutrálním tónem, bez výčitek. „Protože si myslím, že nemáme společnou budoucnost.“ Její oči mu pátraly v tváři, jako by hledaly nové rány nebo pohmožděniny. „Wedgi, klape nám to spolu. Jsem s tebou šťastná a myslím, že ty se mnou taky. Ale když se přestanu soustředit na to, kde jsme, a soustředím se na to, kde jednou budeme, nevidím domov, rodinu ani žádné výjimečné dny, které budeme slavit jen my dva. Jen dvě kariéry, jejichž nositelé se potkávají, protože to potřebují. Myslím na to, co k sobě cítíme, a pokaždé mi připadá, že nejvýstižnější slovo není ,láska‘, ale ,náklonnost‘.“ Wedge na ni zíral jako u vytržení. Ano, byly to jeho myšlenky, které se snažil celý den sesumírovat. „Pokud to tedy nebyla láska, co pro nás tenhle vztah znamenal, Qwi?“
10 / S T A R W A R S : X - W I N G
„Pro mě to bylo něco, co jsem potřebovala. Když jsem opustila stanici ve Chřtánu, kde jsem navrhovala zbraně pro Impérium, a když jsem pochopila, jakou práci jsem ve skutečnosti dělala, nic mi nezbylo. Hledala jsem něco, co by mě odtáhlo do bezpečí, dalo mi útěchu, a ten tažný paprsek jsi byl ty.“ Uhnula před jeho pohledem. „Když mi Kyp Durron pomocí Síly zničil paměť, abych nikdy nezkonstruovala novou Hvězdu smrti nebo Drtič sluncí, stalo se ze mě nic a nějaký tažný paprsek jsem potřebovala víc než kdy jindy.“ Znovu mu pohlédla do očí. „A pro tebe to byla cvičná mise v simulátoru.“ „Cože?“ „Vyslechni mě, prosím.“ Sklíčeně se od něj odvrátila a zadívala se na zamračenou oblohu a vzdálený západ slunce. „Myslím, že když jsme se poznali, tvé srdce ti řeklo, že je čas se zamilovat. A tak jsi to udělal. Zamiloval ses do mě.“ Ztišila hlas na pouhý šepot. „Teď už vím, že lidé se v pubertě zamilovávají dávno předtím, než mohou pochopit, co to znamená. Ty lásky jim obvykle nevydrží. Učí se z nich. Myslím, že ty jsi tyhle lásky na zkoušku neměl, protože jsi byl z dětského světa vržen přímo do světa kosmických stíhaček, laserů a smrti. Ale to neznamená, že bys je nepotřeboval. Wedgi, já jsem pro tebe nebyla ta pravá. Vím, žes to myslel upřímně, ale přesto mám pocit, že pro tebe to byla jen cvičná mise v simulátoru pro jinou dobu, jinou ženu. Takovou, se kterou bys mohl mít společnou budoucnost.“ Její hlas zněl stále zastřeněji. Znovu spočinula pohledem na Wedgovi. Viděl, jak jí do očí vstupují slzy. „Kéž bych to mohla být já.“ Wedge se ztěžka opřel v křesle. Konečně mluvila jenom sama za sebe. „A můžu za to já,“ pokračovala. „Byla jsem – těžko se mi o tom mluví.“
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 11
„Pokračuj, Qwi. Nezlobím se. Nechci ti to ještě ztěžovat.“ Nakrátko se usmála. „To jsi celý ty. Wedgi, když jsme se poznali, byla jsem jiná žena. A potom, když jsem ztratila paměť, jsem se změnila, stala se ze mě žena, kterou jsem teď, a tys byl u toho – statečný, skromný a obdivovaný, můj ochránce ve vesmíru, který mi byl tak cizí. A když mi to došlo, nedokázala jsem se přinutit k tomu, abych ti to vysvětlila…“ „Řekni mi to.“ Naklonil se k ní a vzal ji za ruku. „Wedgi, mám pocit, jako bych tě zdědila. Po přítelkyni, která odešla. Ona si tě vybrala. Nevím, jestli bych si tě vybrala i já. Neměla jsem možnost to zjistit.“ Dlouhou chvíli na ni zíral. Pak se zasmál. „Takže jestli tomu správně rozumím, já tě beru jako starý pohodlný simulátor a ty mě bereš jako něco, co jsi zdědila a co neladí se zbytkem tvého nábytku.“ Na okamžik se zatvářila zděšeně, ale pak se taky zasmála. Přitiskla si volnou ruku na ústa a přikývla. „Qwi, jedna z věcí, které opravdu obdivuju, je odvaha. K tomu, cos mi řekla, jsi ji potřebovala. A bylo by ode mě nezodpovědné, dokonce kruté nepřiznat, že dnes večer jsem se přišel rozejít já s tebou.“ Položila ruku na stůl. Netvářila se překvapeně, spíš trochu zamyšleně, trochu pobaveně. „Proč?“ „No, pochybuju, že to dokážu říct tak hezky jako ty. Asi jsem si to tak dobře nepromyslel. Ale důvod je stejný. Budoucnost. Dívám se do ní a nevidím tě tam. Někdy tam nevidím ani sám sebe.“ Přikývla. „Až doteď jsem se tak trochu bála, že jsem se spletla. Že možná dělám chybu. Ale teď už vím, že to tak není. Děkuju, žes mi to řekl. Bylo by tak snadné mi to neříct.“ „Ne, nebylo.“ „No… pro Wedge Antillese možná ne. Ale pro mnoho mužů ano.“ Věnovala mu úsměv a jemu připadalo, že je na něj hrdá. „Do čeho se teď pustíš?“
12 / S T A R W A R S : X - W I N G
„Hodně jsem o tom přemýšlel. Díval jsem se na dvě strany mého života. Kariéru a osobní život. Na kariéru si nemůžu stěžovat, tedy až na to, že nelétám zdaleka tolik, jak bych si přál.“ Nebyla to úplně pravda, vlastně už od doby, kdy se nechal přesvědčit, aby přijal hodnost generála, ale snažil se nezatěžovat ji nespokojeností, která pravděpodobně vycházela z jeho vlastní sobeckosti. „Dělám důležitou práci a dostává se mi za ni uznání. Ale můj osobní život…“ Zavrtěl hlavou, jako by reagoval na smrt přítele. „Qwi, poslední částí mého osobního života jsi byla ty. Teď z něj nic nezbylo. Vakuum prázdnější než ve vesmíru. Tak si říkám, že za pár týdnů si vezmu služební volno. Budu trochu cestovat, zkusím se propašovat na Corellii, nemyslet na práci. Prostě se pokusím zjistit, jestli mě čeká ještě něco jiného než kariéra.“ „Čeká.“ „Uvěřím tomu, až to uvidím.“ „V tom případě měj vizuální senzory na stopkách.“ Zasmál se. „A co ty?“ „Mám přátele. Mám práci. Hledám si nějaké záliby. Nezapomeň, že nová Qwi není ani dva roky stará. V tom smyslu jsem pořád malá holčička, která teprve poznává vesmír.“ Zatvářila se omluvně. „Takže se budu učit, pracovat a uvidím, kdo se ze mě stane.“ „Doufám, že mě budeš pořád považovat za přítele,“ poznamenal. „Vždycky.“ „To znamená, že se na mě můžeš kdykoli obrátit. Posílat mi zprávy. Posílat mi dárky ke dni života.“ Zasmála se. „Hamoune.“ „Děkuju ti, Qwi.“ „Děkuju ti, Wedgi.“ *** Sbalil si, jako by byl pořád ještě pilot v aktivní službě. Všechno napěchoval do jediného beztvarého vaku, pytle, který si vybral proto, že se ideálně vešel
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 13
do zavazadlového prostoru v X-wingu. Do vaku nedal nic, na čem by závisel jeho život – jenom oblečení, hygienické potřeby, holopřehrávač. Důležitější předměty – identifikační průkazy, platební karty, hotovost, komlink, příruční blaster – si nechal u sebe, takže případná ztráta vaku by neznamenala katastrofu, ale jen nepříjemnost. Zatáhl pytel a rozhlédl se po bytě. Byl prostorný, jak se na ubikaci generála Nové republiky slušelo, s dobrou polohou vysoko v jednom z coruscantských mrakodrapů. Stačilo říct jediné slovo a počítač v bytě by změnil polaritu průzoru, který zabíral celou stěnu a skýtal mu impozantní výhled na nebe, panorama nekonečného města, neutuchající proudy velkých i malých plavidel. Byt byl čistý a úsporně zařízený, jak bylo u vojáků obvyklé. Jenže – Nebyl to domov. Za ten nepovažoval ani menší, ale pořád zbytečně luxusní kajutu, kterou měl na hvězdném superdestruktoru Lusankya, středisku jeho vojenských operací. Pořád sice patřil k velitelskému štábu stíhacích sil, ale speciální operační svaz pod jeho velením mu zajišťoval ubytování, které by se více hodilo k důstojníkovi flotily. Tady ani tam nedokázalo těch pár památek – zarámovaný obrázek jeho rodičů ve šťastném objetí, hologramy přátel zachycených na oslavách nebo ve startovních zónách – zakrýt neosobní charakter nábytku. Kdyby ho během dovolené převeleli jinam, ani by se sem nemusel vracet. Poslal by na příslušné oddělení krátkou zprávu a pobočník nebo droid by to všechno spakoval a poslal pryč. Navlas stejný droid by všechno obdržel a vybalil v novém bytě na jiné planetě nebo stanici, z níž by se stalo místo, kde bude žít. Ale nebyl to domov. Domov míval na čerpací stanici, která patřila jeho rodině. Před polovinou jeho
14 / S T A R W A R S : X - W I N G
života byla zničena s jeho rodiči na palubě a od té doby se neobjevilo nic, co by ji nahradilo. Hodil si pytel přes rameno. Ze slov a tváří těch, které na dovolené navštíví, možná vyčte, díky čemu se z jejich příbytků stávaly domovy. Možná – Zazvonil zvonek u dveří. Položil vak na podlahu. „Vstupte.“ Dveře se odsunuly. Stál za nimi prošedivělý svalnatý muž s pronikavou a často ponurou inteligencí v očích. Na sobě měl uniformu generála Nové republiky. Wedge k němu vykročil a podával mu ruku. „Generále Crackene! Pojďte dál. Přišel jste mě vyprovodit? Nečekal jsem vojenský doprovod.“ Airen Cracken, šéf zpravodajské služby Nové republiky, vstoupil a potřásl Wedgovi rukou. Tvář se mu nerozjasnila; naopak vypadala téměř omluvně. „Generále Antillesi. Ano, přišel jsem vás vyprovodit.“ Něco v jeho hlase rozeznělo Wedgovi v hlavě tichý varovný zvonek. „Mám zahájit úhybné manévry?“ Cracken se slabě pousmál. „Nejspíš. Mám pro vás úkol.“ „Jsem na dovolené. Dokonce už mi začala.“ Cracken zavrtěl hlavou. „Generále Crackene, nejste oprávněn dávat mi úkoly. Můžete leda tak doufat, že se nabídnu jako dobrovolník.“ „Vím, že se nabídnete jako dobrovolník.“ „O tom dost pochybuju.“ „Následující informace jsou jen pro vaše uši. Než dorazíte na místo setkání, nesmíte o nich mluvit s nikým mimo tento byt.“ „Tím se to vysvětluje.“ Cracken svraštil čelo. „Co se tím vysvětluje?“ „Když jsem si ráno balil, připadalo mi, že něco je jinak. Jako kdyby tudy prošla úklidová četa, zvedla každou věc a pak ji položila skoro přesně na původní
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 15
místo. Když jsem byl venku, poslal jste sem své lidi, že? Aby se přesvědčili, že tu nejsou žádná odposlouchávací nebo nahrávací zařízení.“ Cracken na to nic neřekl, jenom se trochu zakabonil. „Planeta Adumar leží na bližším okraji Divokého vesmíru. Byla kolonizována už před deseti tisíci lety koalicí několika národů, které se vzbouřily proti Staré republice, byly poraženy a ušetřeny… za podmínky, že odletí někam daleko a nikdy nezpůsobí další potíže.“ Wedge na něj mlčky hleděl. Když bude projevovat soustředěný nezájem, možná Cracken odejde. Ale samozřejmě to většinou nevycházelo. „Podle toho, co se nám podařilo zjistit,“ pokračoval Cracken, „po nalezení světa vhodného k osídlení jejich vzbouřenecké a rozvratitelské sklony neskončily. Jejich dějiny naznačují, že mezi sebou mnohokrát válčili, až upadli do chudoby a barbarství – a ne jen jednou, ale přinejmenším dvakrát. Jejich prastaré výukové nahrávky zřejmě přežily tisíce let, protože jejich jazyk je zcela jednoznačně dialekt basiku.“ Odmlčel se, jako by očekával, že se Wedge bude na něco ptát. „Je mi to fuk.“ „Zkrátka a dobře, Stará republika na ně úplně zapomněla. Zmínky o nich nejsou ani v imperiálních archivech. Jedna z našich průzkumných lodí na ně naštěstí narazila, když se vracela z mapovací výpravy v Neznámých oblastech.“ „Jestli budete v mapování Neznámých oblastí pokračovat, budete je muset přejmenovat.“ Cracken zamrkal. Jeho výraz dával tušit, že neví, jestli si tu poznámku má vykládat jako vtip. „Adumar je silně industrializovaný. Velká část jeho průmyslového rozvoje souvisí s vojenstvím. Jejich zbraně jsou založené na ničivých výbušninách. Podle našich analytiků by se část jejich průmyslu dala snadno přeorientovat
16 / S T A R W A R S : X - W I N G
na výrobu protonových torpéd. Jak by se vám líbilo, generále, kdyby se X-wingy Nové republiky už nikdy nemusely potýkat s nedostatkem protonových torpéd?“ Wedge potlačil hvízdnutí. Nejběžnějšími zbraněmi hvězdných stíhaček – prostředky jejich vzájemné likvidace – byly lasery, ale teprve protonová torpéda jim poskytovala palebnou sílu potřebnou k poškození nebo dokonce zničení velkých lodí. „To by… bylo vhod.“ „Celé roky jste prosazoval zvýšení produkce protonových torpéd. Co jste se nechal povýšit na generála, dokonce vám dopřávají sluchu. Zdroje Nové republiky však nejsou neomezené, a tak se požadavky na zvýšení produkce druhé nebo třetí nejoblíbenější zbraně stíhacích pilotů mezi všemi ostatními požadavky vždycky nějak ztratí. Ale neztrácely by se, kdybychom mohli Adumar začlenit do Nové republiky. Pak už by to byla jenom otázka úprav průmyslového vybavení.“ „Tak tam pošlete diplomaty, ať to s nimi dojednají.“ „V tom je ta potíž.“ Cracken přitiskl dlaně k sobě. „Obyvatelé Adumaru nemají k profesionálním politikům respekt. Podle mého názoru je to velice rozumný přístup – ale jestli někomu prozradíte, že jsem to řekl, budu to muset popřít. Víte, jaký typ lidí mají v největší úctě?“ „Netuším.“ „Stíhací piloty. Stará republika měla své rytíře Jedi; Adumar má své stíhací piloty. Milují je; celá jejich kultura je uctívá jako hrdiny. Točí se kolem nich jejich zábavní průmysl. Společenský vzestup, nemovitosti, tituly – tohle všechno je v jejich stíhacích sborech spojeno s vojenským povýšením.“ „To mi zní jako rozumné uspořádání. Pojďme to v Nové republice taky zavést.“ „A tak si promluví s diplomatem. Ale jen když to bude zároveň pilot. Náš nejlepší.“ „Já nejsem diplomat,“ povzdechl si Wedge.
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 17
„Přidělíme vám poradce. Profesionálního diplomata, který už je na Adumaru. Jmenuje se Darpen. Podle dohody s Adumařany vás budou při vaší diplomatické misi doprovázet další tři piloti podle vašeho výběru, tým asistentů včetně zmíněného poradce a jedna loď. Svěříme vám Allegiance, hvězdný destruktor třídy Imperial –“ „Pamatuju si ho. Z bitvy u Selaggisu.“ „Dobrá.“ Cracken vytáhl z kapsy datakartu a podával mu ji. „Vaše rozkazy. Vy a vaši piloti se setkáte s Allegiance na souřadnicích, které zde najdete. Do té doby svým pilotům nic o misi neříkejte.“ Wedge na něj upřel pohled. „Já tuhle dovolenou potřebuju, generále. Myslím to vážně. Najděte si někoho jiného.“ „Vy ji potřebujete? Antillesi, Nová republika potřebuje vás. Nikdy jste se k Nové republice neobrátil zády.“ Wedge cítil, jak ho opouští poslední naděje a nahrazuje ji hněv. „Jaké to je, generále?“ Cracken se zatvářil zmateně. „Jaké je co? Adumar?“ „Ne. Jaké to je, mít tolik zdrojů? Že se můžete prostě obrátit na někoho ze svých lidí a říct: ,Potřebuju pro tenhle úkol toho a toho. Najděte mi šňůrku, za kterou můžu zatáhnout, aby udělal všechno, co řeknu, bez ohledu na to, co ho to bude stát.‘ Jaké to je?“ Cracken zrudl. „Máte nebezpečně blízko k porušení subordinace, generále.“ „Ne, generále.“ Wedge vyškubl z Crackenovy ruky datakartu. „Nejsem váš podřízený, takže o žádném porušení subordinace nemůže být řeč. Ale mám nebezpečně blízko k násilí. Asi byste měl radši odejít.“ Cracken tam chvíli stál a Wedge na něm viděl, jak se přemáhá, aby neřekl něco dalšího. Pak se šéf rozvědky otočil ke dveřím. Když se otevřely, Cracken ještě dodal: „Přibalte si slavnostní uniformu, generále.“ Pak odešel. ***
18 / S T A R W A R S : X - W I N G
Wedgův X-wing vystoupil z hyperprostoru ve stejném okamžiku jako tři stíhačky, které ho doprovázely. Obklopily je nepovědomé hvězdy. Na dohled však bylo něco, co Wedge poznával – bílý trojúhelníkový trup hvězdného destruktoru třídy Imperial, 1600 metrů dlouhé balení ničivé energie. Senzorová jednotka ho okamžitě identifikovala jako Allegiance, loď, na které měli přistát. Přesto se mu zrychlil srdeční tep, když k němu navedl svůj X-wing. Hvězdné destruktory byly spoustu let něčím, z čeho měli povstalečtí piloti hrůzu. Wedge bojoval proti mnoha destruktorům, podílel se na zničení několika z nich a pár jich zahubilo jeho přátele. Nové republice se během let podařilo ukořistit větší počet hvězdných destruktorů a obrátit jejich strašlivou palebnou sílu proti Impériu. V loďstvu Nové republiky už nebyly ničím výjimečným, Wedge se však nedokázal zbavit zlověstné předtuchy pokaždé, když některý z nich uviděl. Jeho vysílačka zapípala a na textové obrazovce se mu objevila slova – Allegiance potvrzovala, že ho rozpoznala, a dovolila mu přistát. Zprávu doprovázelo malé schéma s vyznačeným nevelkým hangárem vyhrazeným pro hodnostáře, kde měli přistát. „Červená letko,“ řekl, „můžeme přistát. Hlavní hangár pro stíhačky. Za mnou.“ Zaslechl, jak jeho tři piloti potvrdili rozkaz, a dlouhým pomalým obloukem zamířil ke spodní straně hvězdného destruktoru. Vzápětí mu zapraskalo ve vysílačce. „Skupino X-wingů, tady Allegiance. Zdá se, že jste, ech, mimo příletový vektor do hangáru Alfa dva.“ „Allegiance, tady Červený velitel,“ odpověděl Wedge. „Máme namířeno do hlavního hangáru. Rozkazy velitele výpravy.“ Nechal komunikačního důstojníka, ať o tom chvíli dumá. Velitelem výpravy byl on, Wedge.
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 19
Následovala kratičká odmlka – dost dlouhá na to, odhadoval Wedge, aby komunikační důstojník poslal krátkou zprávu veliteli lodi a dostal podobně krátkou odpověď. „Rozumím, Červený veliteli. Allegiance konec.“ Wedge a jeho společníci se seřadili pod gigantickým plavidlem a vystoupali do širokého prostoru hlavního palubního hangáru. Wedge se vznášel nad podlahou. Pracovníka hangáru, který na něj mával svítícími tyčemi, si nevšímal a pomalu se rozhlédl. Parkovaly tam kosmické stíhačky, připravené vystartovat do bitvy – A-wingy, B-wingy, X-wingy, Y-wingy, dokonce i stíhačky TIE, které kdysi bojovaly proti Nové republice. Stíhačky TIE dovybavené štíty už byly v hangárech spojeneckých lodí často k vidění. Mechanici se činili u letounů, které potřebovaly opravit nebo seřídit. Kovové podlahy a přepážky se matně leskly, na pohled byly staré a opotřebované, ale čisté. Nezářily však tolik, aby se z nich dalo usuzovat, že kapitán si potrpí na povrchní dojmy. Bylo to dobré znamení. Menší hangár, kam je poslali původně, se dal na jejich přílet připravit poměrně snadno. Stav, ve kterém byl hlavní hangár, mnohem lépe vypovídal o tom, jak to na lodi chodí, a zatím to vypadalo dobře. Wedge konečně nechal pracovníka hangáru nasměrovat Červenou letku k místu přistání poblíž jediné eskadry X-wingů na lodi. Znak jednotky namalovaný na stíhačkách znázorňoval osamocený X-wing prolétající vysoko nad vrcholem hory a identifikoval ji jako eskadru High Flight. Wedge pokýval hlavou. Nebyla to nejlepší jednotka X-wingů v Nové republice, ale patřila k osvědčeným eskadrám se spoustou bojových zkušeností. Sotva se svými druhy přistál, uviděl, jak se hlavní dveře zasunuly do stropu a do hangáru vběhlo několik lidí. Když zahlédli Červenou letku, někteří z nich
20 / S T A R W A R S : X - W I N G
se zastavili a obrátili se směrem k ní. Byl mezi nimi muž v uniformě kapitána novorepublikové flotily, obvyklý doprovod mladších důstojníků a stráží, a co bylo nejpodivnější, jakási žena se dvěma hlavami, z nichž jedna se stříbrně leskla. Wedge sešplhal po přístupovém žebříku a obrátil se k delegaci. Zahlédl a zaslechl, jak se za něj zařadili jeho vlastní piloti. Podal ruku důstojníkovi s nejvyšší hodností. „Kapitáne Salabane. Těší mě, že vás z Battle Dogu převeleli na lepší loď.“ Kapitán – štíhlý vousatý muž s pokožkou barvy vydělané kůže, který pořád ještě ztěžka oddechoval – zaváhal. Zřejmě nevěděl, jestli by měl řádně zasalutovat, nebo se zachovat podle Wedgova příkladu a zvolit méně formální pozdrav. Nakonec se rozhodl pro to druhé a potřásl Wedgovi rukou. „Děkuji vám, pane. A vítejte na palubě. Dovolte, abych vás představil svým důstojníkům…“ Wedge tímhle rituálem v minulosti už mnohokrát prošel. Jméno a tvář každého důstojníka si vštípil do paměti a doufal, že je v ní udrží až do konce mise. Obvykle se mu to podařilo. Potom kapitán pokynul k dvouhlavé ženě. „A dokumentaristka výpravy, Hallis Saper.“ Wedge jí konečně mohl věnovat plnou pozornost. Byla vysoká, o dva nebo tři centimetry vyšší než on, s bezelstnou tváří a dlouhými hnědými vlasy spletenými do copu. Vypadala, jako by nedávno přiletěla ze zemědělské planety disponující jedním jediným raketoplánem. Do očí jí neviděl, protože se skrývaly za tmavými, téměř neprůhlednými brýlemi. Na sobě měla hnědou kombinézu ověšenou několika opasky s kapsičkami a váčky. A na pravém rameni jí spočívala stříbřitá hlava protokolárního droida 3PO se svítícíma očima. K jejímu oblečení byla připevněna pomocí zvláštního úchytu.
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 21
„Moc mě těší, že poznávám nejslavnějšího pilota Nové republiky,“ řekla příjemným zvučným hlasem a vůbec se při tom nesnažila mluvit potichu. „Děkuju vám,“ uklonil se. „Nemohl jsem si, ehm, nevšimnout, že máte dvě hlavy.“ Usmála se. „Tohle je Bělohlávek, můj holorekordér. Sestavila jsem ho z poničeného protokolárního droida a běžné holokamery. Přidala jsem paměť a pár základních konverzačních okruhů a programů. Dívá se tam, kam já – v brýlích mám čidla, která sledují pohyby mých očí – a nahrává všechno, co vidím.“ „Chápu,“ řekl Wedge. Ve skutečnosti nechápal, ale to slovo se hodilo jako špunt, kterým se dala ucpat díra v konverzaci. „Proč?“ „Natáčím spoustu rozhovorů s dětmi. Studie naznačují, že jednotky 3PO jim nepřipadají hrozivé.“ „Aha. A jak vám to jde?“ Byl si celkem jistý, že odpověď znal. „No, zatím moc dobře ne. Ještě vychytávám mouchy v systému.“ Co začít třeba tím, že jste paní se dvěma hlavami a děti vám nevidí do očí, pomyslel si Wedge, ale nechal si to pro sebe. „A teď si dáváte od dětí pauzu a natáčíte stíhací piloty.“ Přikývla. Hlava 3PO na jejím rameni se ani nepohnula. „Je to báječná příležitost. Děkuji vám.“ „Nemáte za co. Obávám se ale, že Bělohlávka budeme muset přeprogramovat. Chci mít možnost vypnout ho pomocí hlasového příkazu. Okolnosti někdy vyžadují soukromí.“ Hallis se neklidně ošila. „Na tom jsme se nedomluvili. Musím odmítnout.“ „Jak myslíte. Ve vaší kajutě jistě pořídíte velice dobré záběry.“ „Aha. V tom případě souhlasím. Kódování provedu sama.“
22 / S T A R W A R S : X - W I N G
„A potom předáte Bělohlávka programátorům Allegiance, aby kód optimalizovali.“ Její úsměv na okamžik zakolísal a Wedge poznal, že hádal správně. Hallis to určitě chtěla navléknout tak, aby mohla Wedgův povel k vypnutí tajně obejít jiným kódem. „Jistě,“ odpověděla. Tentokrát to znělo trochu nedůtklivě. Wedge přesunul pohled ke kapitánu Salabanovi. „Dovolte, abych vám na oplátku představil své piloty. Tohle je plukovník Tycho Celchu, velitel eskadry Rogue.“ Tycho kapitánovi zasalutoval. „Pane.“ Byl štíhlý, světlovlasý a na spáncích začínal důstojně šedivět. Měl pohlednou tvář a způsoby aristokrata. V dřívějších letech mohl jeho dokonalý vzhled působit přísně nebo dokonce krutě, ale na duchu – pokud ne na těle – se mu podepsaly četné rány osudu: nejprve přišel o rodinu, když Hvězda smrti z rozkazu velkomoffa Tarkina zničila Alderaan; později ho zajala šéfka imperiální rozvědky Ysanne Isard a pokusila se mu vymýt mozek; a po útěku ho vojenská rozvědka Nové republiky podezírala z toho, že Isardiným pokusům podlehl a stal se nepřítelem v jejich středu. Pořád vypadal každým coulem jako rezervovaný aristokrat… dokud jste se mu nepodívali do očí a nespatřili jste hlubokou lidskost a stopy dávné bolesti, které se v nich skrývaly. „Tohle je major Wes Janson. Pokud nejste obeznámen s jeho eskapádami, určitě vás do nich rád zasvětí.“ Janson střelil po Wedgovi ledovým pohledem a potřásl kapitánovi rukou. „Těší mě.“ Obrátil se k dokumentaristce. „Jo, a Hallis, spíš než bojovýma schopnostma jsem proslulej tím, jak jsem krásnej, takže mě nezapomínej zabírat z týhle strany.“ Natočil hlavu, aby ho její rekordér mohl zabrat zleva. Wedge skryl úšklebek. Janson se chvástal spíš
S
T Í H A Č I
Z
A
D U M A RU
/ 23
proto, aby je pobavil, než že by trpěl vážným případem narcismu, ale to nic neměnilo na tom, že vypadal tak dobře, jak o sobě tvrdil. Do průměrné výšky mu pár centimetrů chybělo, podobně jako Wedgovi a většině dalších úspěšných stíhacích pilotů. Janson měl ovšem neobyčejně široká ramena a navíc byl obdařen tělem, které nejevilo sklony k tloustnutí a svaly se na něm rýsovaly už po krátkém cvičení. Měl tmavohnědé vlasy a tvář, která nebyla jen pohledná, ale i věčně mladá; bylo mu přes třicet, ale klidně se mohl vydávat za někoho o deset let mladšího. Nespravedlivá kombinace, pomyslel si Wedge. „A major Derek Klivian,“ uzavřel Wedge. Čtvrtý pilot se naklonil ke kapitánovi a potřásl si s ním rukou. Byl štíhlý, s hnědými vlasy a tváří jako stvořenou pro pochmurný výraz. „Těší mě, kapitáne,“ řekl a pak se otočil k dokumentaristce. „Všichni mi říkají Hobbie,“ pravil. „A dávejte si pozor na moje příjmení. Spousta lidí ho neumí správně napsat.“ Wedge odolal nutkání pohlédnout do očí nahrávací jednotky. Věděl, že druhá hlava bude při nadcházejících událostech přitahovat jeho pozornost; bude lepší, když se co nejdřív naučí ji ignorovat. Přesto si nemohl pomoct a musel se v duchu ptát, jaká scéna z téhle nahrávky asi vzejde a jakou úlohu sehraje v dokumentárním filmu, který Hallis připraví. Taky si říkal, jak asi vypadá vedle svých pohlednějších podřízených. Wedge měl podobně jako Janson podprůměrnou výšku a považoval se za jednoho z nejobyčejněji vypadajících mužů, jací kdy žili. Jeho ctitelky mu ale říkaly, že jeho tvář vypovídá o inteligenci a odhodlání. Qwi tvrdila, že pohled jeho hnědých očí je hypnotizující. Jiným dámám se líbily jeho vlasy – nosil je ostříhané tak, aby vyhovovaly předpisům, ale byly co nejdelší, a měl ten druh jemných vlasů, které se cuchaly i v tom nejslabším vánku a probouzely v dámách touhu prohrábnout je prsty.
24 / S T A R W A R S : X - W I N G
Neznatelně pokrčil rameny. Možná na tom ve srovnání s extroverty jako Janson nebyl tak špatně, jak se obával. Jen si přál, aby při holení viděl v zrcadle některé z těch předností, o kterých jeho ctitelky mluvily. „Ocenil bych,“ poznamenal, „kdybyste nám mohli dočasně přebarvit X-wingy. Červený Jedna, Dva, Tři, Čtyři.“ Ukázal postupně na sebe, Tycha, Jansona a Hobbieho. „Bílý podklad s červenými pruhy eskadry Rogue, bez znaku jednotky.“ Salaban přikývl. „Jako by se stalo.“ „Takže,“ řekl Wedge, „co máme na programu dřív – zabydlení se v kajutách, nebo brífink k misi?“ Salabanův výraz naznačoval, že ta otázka ho nepotěšila. „Obávám se, že zabydlení, pane. Brífink bude až po přistání na planetě. Rozvědka se rozhodla zatím vám styčného důstojníka neposkytnout.“ Wedge spolkl reakci, která by v dokumentu o misi nevyzněla dobře. „My tam poletíme naslepo?“ Kapitán Salaban přikývl. Wedge se kvůli holokameře přinutil k úsměvu. „No, prostě jen další výzva. Zaveďte nás do kajut.“
